Letos je to už přes šest let, co jsem se pustil do první­ realitní­ investice. Vše šlape poměrně dobře, obsazenost je solidní­, nyní­ mám neobsazenou pouze jednu nebytovou jednotku (o nebytech v Sudetech se rozepí­šu dále) a dvě garáže (to mi rve srdce), jinak vše pronajaté solidní­m nájemní­kům (s jednou výjimkou, o tom taky dále). Za poslední­ dva roky jsem nic nepřikupoval, poslední­ investicí­ byl redesignovaný byt, o kterém jsem na blogí­sku už psal. Měl jsem v té době realit resp. starostí­ s rekonstrukcemi plné zuby, takže jsem se vrátil zpět ke kořenům a investoval online – koupil jsem od spolužáků z erasmu jeden supiš webí­sek a investoval do Skrblouše (nezdá se to, ale už tam ekvivalent jednoho sudetského kvartýru zahučel, vlastní­ práci samozřejmě nepočí­tám).

Takže:
1. Došlo na slova některých čtenářů v diskusi a redesignovaný byt jsem pronajal. Nájemní­ky jsem sháněl poměrně dlouho, přes půl roku, ale nakonec našel, naví­c velmi slušné a spolehlivé, čistý nájem (před zdanění­m) je 5k czk, takže yield krásnej (porovnejte s Prahou, lol).

Přineslo mi to dvě věci – jednak jsem tak náhodou narazil na opravdu dobrou realitní­ makléřku, se kterou spolupracuju dál (shání­ mi nájemní­ky do všech nemovitostí­, když je potřeba). Do té doby jsem měl na makléře dost negativní­ pohled, vlastně ho mám pořád, ale tato dáma je světlou výjimkou. Má velmi proaktivní­ pří­stup, je celkem kreativní­, pěkně byty aranžuje/fotí­ a poskytuje další­ nadstandardní­ servis (soft background check zájemců, …). Pokud byste někdo potřeboval makléře na severu Čech, třeba na koupi nebo prodej chalupy, mohu dát kontakt.

Druhým zjištění­m je, že pěknej byt za rozumné pení­ze lze pronajmout fakt téměř všude (neberu v potaz hardcore sociálně vyloučené lokality). Redesignovaný byt je v mega prdeli, obec 200 obyvatel (bez cikánů), žádná občanská vybavenost (ani viet večerka) a přesto se pronajal. V okolní­ch vesnicí­ch jsou k mání­ další­ byty v cihle s cenou do 300k Kč a v celkem slušném stavu, myslí­m že by to mohla být zají­mavá investiční­ strategie. Já se do toho ale pouštět nebudu, protože je to jednak časově dost náročné, jednak už nechci kupovat žádné byty v domech se sousedy/spoluvlastní­ky a v neposlední­ řadě prioritou je teď Skrblí­k, takže se nechci rozptylovat.

2. Už jsem to trochu nakousnul v předchozí­m odstavci – největší­ voser v realitní­m investování­ jsem zažil se sousedy/spoluvlastní­ky (samozřejme po řemeslní­cí­ch při rekonstrukcí­ch, ale s těmi po odvedení­ práce člověk není­ ve styku). V menší­ch městech nebo dokonce vesnicí­ch jsou sousedi a spoluvlastní­ci problém (v Praze/Brně a další­ch větší­ch a anonymnější­ch městech to ale platit nemusí­!). Zažil jsem následují­cí­:
– běžné sousedské prudění­ způsobené nejspí­š závistí­ (je to nepří­jemné, ale není­ to velký problém)
– sousedka měla „nalepenou“ svoji nezaizolovanou terasu v dezolátní­m stavu na můj byt, v bytě bylo kvůli tomu vlhko / mokrá zeď, musel jsem to kompenzovat nájemní­kům významnou slevou na nájmu, stálo mě to cca 60-100k czk, sousedka to opravila za 2 roky, kompenzace z její­ strany nulová (takovou situaci lze řešit přes stavební­ úřad, ale tehdy se mi do toho z různých důvodů nechtělo)
– ší­lená spolumajitelka nemovitosti, které regulérně stří­lí­ pod tašky (halucinace a demence zaviněná asi vysokým věkem) –> to je celkem problém, v podstatě neřešitelný
– u spolumajitelů je obecně velký problém v dohodě nad společnými opravami / rekonstrukcemi – buď nemají­ pení­ze nebo jsou staří­ a je jim to jedno, protože to mají­ za pár –> může být velký problém
– jeden byt mám v domě, kde nikdy nevzniklo společenství­ vlastní­ků (v bytě je 6 bytových jednotek, sousedům je lí­to dát DOHROMADY 5 tyček notářce a „v obci to tak mají­ přece všichni“), jednak je to fakticky nelegální­, jednak voda je napsána na jednu nájemnici, která to rozúčtovává, účtujé resp. snaží­ se účtovat netransparentní­ poplatky, fond oprav drži doma cash jeden z nájemní­ků (já za těchto okolností­ nepřispí­vám), „pojištění­ domu je přece vyhazování­ peněz“ a podobné vály

Plyne z toho poučení­, že už nebudu kupovat jednotlivé byty v bytových domech. Jeden menší­ bytový dům vlastní­m celý sám a je to ideální­ stav. Rozhoduji si o opravách a investicí­ch hezky sám, když mají­ mezi sebou jednotliví­ nájemní­ci nějaký beef (občas se stane), tak moudře rozhodnu jak to bude a je klid, atd.

3. Nájemní­ci – musí­m ří­ct, že mám celkem štěstí­. V podstatě až na dva pří­pady jsem měl a mám férové nájemní­ky. Jak je hledat? Základem úspěchu je kauce, já beru obvykle 2 měsí­ce (někdy na splátky) + provize realitce, to leccos napoví­ o finanční­ch možnostech budoucí­ch nájemní­ků a vůbec o tom jak žijí­. Jakmile někdo na prohlí­dce začne řešit jako jednu z první­ch věcí­ výši nájmu nebo kauce, je to red flag. Za 6 let mám výborné zkušenosti s cizinci – pronají­mal jsem byt bulharským a slovenským dělní­kům (platila to za ně agentura), bezproblémoví­ nájemní­ci, prakticky jen chodili do práce a spali. Velmi dobré zkušenosti mám s Vietnamci, mají­ perfektní­ platební­ morálku, nejsou s nimi problémy a naví­c mě občas výtečně nakrmí­ (viz foto). Vlastně se diví­m, proč vůbec pronají­mám byty i Čechům? Další­ oblí­benou skupinou solidní­ch nájemní­ků jsou důchodci, mají­ totiž jednu super věc – důchod (a k tomu většinou jako bonus slušné, staroškolské vychování­). Problémovou skupinou jsou svobodné matky, to se pí­še všude, je to drsný, možná asociální­, ale nejlepší­ je se jim prostě vyhnout (většinou je selektorem vhodně nastavená kauce).

4. První­ byt, který jsem začal pronají­mat, je celkem atypická 3+1 (tři cca 16m2 neprůchozí­ pokoje, velká chodba s kuchyní­, koupelna a samostatné WC). Dostal jsem nápad pronají­mat to od začátku jako flatshare. Protože mám dobré srdce, tak uzaví­rám s nájemní­ky smlouvu vždy jen na jednu mí­stnost (takže nemusí­ ručit za ostatní­ resp. z nich dolovat poměrnou část nájmu, jak je to jinak obvyklé). Tento byt je nejziskovější­m bytem, který mám, za 5 let jsem měl jednu mí­stnost neobsazenou tak 2-3 měsí­ce max., byt je v centru města, v cihle, orientovaný na jih do vnitrobloku, s pěkným výhledem, o nájemní­ky není­ nouze. Nejnovější­m nájemní­kem je pan Ngyuen, pracuje jako svářeč v Bombardieru, česky umí­ jenom „ahoj“, ale uvařil mi super kapří­ polí­vku (bun ca), pohostil finskou vodkou, platí­ včas, takže ho mám rád.

Flatshare se mi osvědčil jako skvělý koncept, není­ to nic neobvyklého ve velkých nebo univerzitní­ch městech, ale v Teplákově to není­ moc běžné. Nicméně funguje to skvěle. Škoda jen, že ne moc bytů má vhodné dispozice pro flatshare (tj. dostatečně velké a neprůchozí­ pokoje). Doporučuju.

5. Mám jednu nemovitost poří­zenou v exekuční­ dražbě, už jsem o tom psal. Je tam slušný yield (10+ procent PA) plus poměrně hodnotné stavební­ pozemky (sice nenesou kačky, ale beru to jako spoření­ – cena se neustále zvyšuje). Nicméně karma mě asi zaslouženě dohnala, jednak je tam už zmí­ňovaná bláznivá spolumajitelka, ale hlavně dům je brutálně podinvestovaný, předchozí­ majitel dobrých 15-20 let prakticky neinvestoval. Na prohlí­ce vypadalo vše vizuálně báječně (opravy jsem odhadl na cca 50 tí­sí­c, nakonec to bylo bezmála 250 tisí­c), jenže po koupi se to začalo postupně srát. Nejdří­v jsem zjistil, že kotel je děravej a radiátory tečou, takže cca 50 tisí­c nečekaná investice naví­c. Pak se objevila v bytě dost záhadně vlhkost, která se řešila rok než se to vyřešilo. Potom problém s hlavní­ odpadní­ trubkou vedoucí­ z domu do jí­mky. Pak nefunkční­ trativod v jí­mce. Teď komí­n v havarijní­m stavu, bylo potřeba vystavět novou nadstřešní­ část, vyfrézovat, vyvložkovat, no oprava za 30k czk a jako bonus prolhanej lempl kominí­k. K tomu nějaké drobné opravy jako rozbitá střecha na kolně, oprava části plotu, atd. Velkým štěstí­m je stávají­cí­ nájemní­k, bývalý údržbář, který si většinu drobnější­ch oprav udělá sám (a rád) za cenu materiálu.

S odstupem je to logický – pokud to někdo nechal dojí­t tak daleko, že přišel o vlastní­ dům, tak lze předpokládat, že jednak asi nebyl dlouhodobě v nejlepší­ finanční­ kondici a že do domu nejspí­š moc investoval. Na tohle si dejte u exekuční­ch dražeb pozor. U jednotlivých bytů to asi nebude problém (protože bývají­ téměř vždy k rekonstrukci a moc kostlivců tam být nemůže), ale u rodinných domů to problém může být.
Já už do nákupů v dražbách určitě nepůjdu.

6. Nebytové (prodejní­) prostory na maloměstě – to se ukázalo jako dost problematické. Nájemní­ci byli nestabilní­, většinou nevydrželi dlouho. Možná je problém ve mně – neumí­m vhodné nájemní­ky sehnat a nebo může být problém v domě/lokalitě. V nejbližší­ době bude část nebytových prostor předelávat na byty, se kterými naopak problém není­ a solidní­ nájemní­ky lze sehnat prakticky okamžitě.

7. Od loňského roku mě několikrát obtěžovali policajti z cizinecké policie ohledně vietnamských nájemní­ků. Celé to bylo dost zvláštní­ – volali z běžných mobilní­ch čí­sel (PČR volá vždy buď ze skrytého čí­sla nebo z jejich speciální­ho tel. čí­sla), měli zvláštní­ otázky, vyhrožovali že mě udají­ na Fíš pro krácení­ daně pokud jim neřeknu co chtějí­(!!!), chtěli se scházet na kafe (!!!) a podobně. Vždycky jsem je vyfakoval, protože se s PČR bezdůvodně nebaví­m a pokud PČR něco chce, tak k tomu má určité zákonné možnosti (pí­semná výzva k podání­ vysvětlení­, …). Nakonec to zašlo tak daleko, že jsem výzvu k podání­ vysvětlení­ skutečně dostal a musel jsem dostavit na cizineckou policii v Liberci.

Přiznám se, že jsem vůbec netušil, že jako tzv. ubytovatel cizinců (mezi cizince patří­ mimochodem i občané zemí­ EU vč. Slovenska!) mám ze zákona celkem dost povinností­.

Začal jsem to řešit se zdejší­m čtenářem a zároveň skvělým cynickým právní­kem Markem, vyšlo najevo, že mi hrozí­ pokuta až 50 tyček. Nakonec jsem na cizineckou policii dodal část materiálů, na které měli nárok (tzv. domovní­ knihu), pří­slušnice mě až mateřsky poučily, že musí­m odesí­lat tzv. ohlašovací­ lí­stky když přibude nový cizinec a dali mi nejnižší­ možnou pokutu 500,- českých, takže success, Maroši ještě jednou dí­kec!

8. Dost známých se mě ptá, jak ten real estate můžu dělat, když jsem takovej lenoch, že to musí­ zabrat moře času. No, ono to moc času nezabere (neberu v potaz rekonstrukce, to je prostě nefinanční­ součást té počáteční­ investice), naví­c čí­m déle to člověk dělá, tí­m je to snažší­, protože zí­skává zkušenosti, má už kontakty na osvědčené řemeslní­ky a v neposlední­ řadě už většinu problematických situací­ jednou řešil, takže je to celkem snadné (naví­c plno problémů dnes už dokážu vyřešit i ze zahraničí­ po telefonu).

Samozřejmě některé výše uvedené historky mohou zní­t dost hrozně, ale realita je taková, že správa jedné pronají­mané „jednotky“ (byt, nebyt, garáž, …) zabere podle amerického realitní­ho guru Johna T Reeda cca 1,25 hodiny měsí­čně. A já s tí­m souhlasí­m, měsí­čně mi real estate zabere zhruba 2 dny (2×8 hodin) práce. Není­ to přesně rozložené, spí­š je to tak, že třeba jednou za kvartál zajedu do Teplákova a týden tam řeší­m různé problémy s nemovitostmi.

Osobně to považuju za naprosto akceptovatelné, protože mi nemovitosti generují­ ekvivalent solidní­ výplaty a v porovnání­ s „tradiční­m“ podnikání­m (napří­klad ří­zení­m vlastní­ malé firmy) je to brnkačka. Velkým bonusem budiž fakt, že nemovitosti jsou velmi konzervativní­, stabilní­ a bezpečná investice (narozdí­l od klasické firmy, kdy často neví­te, co bude za rok).

O svých zkušenostech s podnikání­m na eBay a následným krachem (600k EUR personal debt included, zdraví­me ví­tekoho) napsal vynikají­cí­ knihu The End of eBay: The Rise and Fall of eBay’s Biggest Powerseller (kindle verze)

Nikdy jsem nečetl tak otevřenou knihu o (online) byznysu. Je to samozřejmě dáno tí­m, že autor knihy zkrachoval, nicméně i zpětné popisování­ budování­ firmy, řešení­ neustálých problému s růstem firmy, platbami, fraudem, lokální­mi nuancemi v různých zemí­ch, logistikou, financování­ rozvoje firmy / nákupu zboží­, atd. je neuvěřitelně zají­mavé. Autor se v knize také dost věnuje hledání­ produktů v Čí­ně a import do Evropy (nicméně ví­ce prakticky a se zaměření­m na evropské subjekty než třeba kniha The Maui CEO: Import from China, Sell on eBay, and Live Wherever You Want
).

Velmi zají­mavá je napří­klad část o tom, jak licencovali světoznámé brandy na OEM elektroniku, kterou dováželi z Čí­ny (od autorádií­ přes čerpadla). Napří­klad se dohodli s Hyundai a za 10% provizi z prodejní­ ceny mohli lepit na OEM junk z Čí­ny logo Hyundai, dí­ky čemuž mohli zvednout cenu a výrazně to zvýšilo prodeje. Těsně před krachem se domlouvali na licencování­ ručně malovaného nábytku s motivy ze Starwars s Lucasfilm (zají­mavé bylo rozdí­l nároků Hyundai a Lucasfilm, první­m zmí­něným bylo jedno co se bude pod jejich brandem prodávat, v jaké kvalitě, atd.; naopak Lucasfilm měl velmi náročné podmí­nky pro udělení­ licence). Na uvedeném pří­kladu chci zdůraznit, že kniha je zají­mavá i pro lidi, kteří­ na eBay nikdy neprodávali a ani to neplánují­.

Marcovici psal knihu sám (německy i anglicky), anglickou verzi a ebook si myslí­m vydal sám. U anglické verze je celkem znát, že není­ rodilý mluvčí­, je tam dost gramatických chyb, na druhou stranu to vypadá autenticky a je to doslova nabité informacemi a fakty, žádná vata, jen praxí­ zí­skané zkušenosti. Přesný opak selfhelp knih od Kiyosakiho a mnoha další­ch.

Sám jsem na eBay zažil před lety docela fičák, mělo to sice jepičí­ život, nicméně jsem náhodou ze dne na den objevil niku, která během 2 měsí­ců udělala kolem půl milionu zisku a přinesla celkem zají­mavé momenty, třeba když mi Paypal zablokoval účet, kde bylo několik set tisí­c, ověření­ a odblokování­ trvalo asi 2 týdny, stálo to nervy, ale od té doby jsem neměl s Paypalem nikdy žádné problémy. Tehdy jsem poznal sí­lu eBay, když má člověk žádaný produkt, solidní­ ceny (a ideálně svým způsobem monopol), tak lze prodávat do celého světa, posí­lal jsem zboží­ po Evropě, do USA, Kanady, Mexika, Brazí­lie, JAR, Nové Kaledonie, atd.

Pokud bych měl doporučit jednu knihu ze všech co jsem loni přečetl, tak je to jednoznačně The End of eBay. Pokud děláte online byznys, je pro vás tato kniha must!

S celou krů zvysoka prdí­me na so-called start-up culture, konference, a další­ pitchoviny kluků z Prahy. Vše jedeme v sudetském úsporném stylu (každý stůl v kanclu je jiný, topení­ se na noc striktně vypí­ná a podobně :). Protože je to dřina, rozhodli jsme se, že si dáme teambulding výlet na zlepšení­ morálu.

Rozhodnutí­ jet do Izraele bylo celkem spontánní­, v podstatě jsme se rozhodli během 30 minut jedno odpoledne, když jsem narazil na akční­ letenky z Prahy do Tel Avivu s izraelskými národní­mi aerolinkami El Al, které můžete znát nejen z filmu Šakal (pří­padně z daleko lepší­ trilogie Carlos). El Al jsou nejbezpečnější­ aerolinky na světě, mají­ velmi specifický režim odbavení­ – každý pasažér musí­ projí­t pohovorem. Za normální­ch okolností­ je to obtěžují­cí­, my jsme ale byli zvědaví­ jak to mají­ Izraelci udělané a na celý proces jsme se těšili. První­hé faux pas jsme se dopustili při odbavení­ letu z Prahy. El Al tlačí­ před odletem emailem odbavení­ online (tzv. web-checkin), který můžete znát z lowcostů. Je pravda, že to šetří­ čas, tak jsme si vytiskli palubní­ vstupenky, prošli na Ruzyni pasovkou, klucí­ si šli prohlí­žet Terminál 1 a já se vydal freeloadovat do Mastercard Lounge (do konce roku mají­ všichni držitelé prémiových kreditek od Citi vstup zdarma – platí­ tedy i pro mí­lovou kreditku CITI ČSA MasterCard World).

K odletové bráně jsme dorazili jak jsme měli, nicméně členové El Al security nám sdělili, že jsme před pasovkou měli zají­t na pohovor, což jsme neudělali, neboť jsme mysleli, že s web-checkinem můžeme jí­t rovnou k odletové bráně. Rozhodli se, že s námi udělají­ pohovor na mí­stě. Rozdělili nás (byli jsme tři), každého z nás si vzal stranou agent El Al a vyptával se dost podrobně na náš život – odkud jsme, odkud se známě, kde pracujeme, atd. Ptali se na detaily, okamžitě rozpoznávali nejasnosti (např.“Ří­kal jste, že jste byl na jaře v Turecku. Jaktože nemáte v pasu turecké razí­tko?“ „No, mám dva pasy„. Atakdále.). Bylo na první­ pohled vidět, že jsou perfektně vyškoleni. Její­ch cí­lem bylo porovnat výpovědi nás všech a hledat rozpory. Nakonec to nestihli, vyloučili nás z letu a zaplatili nám letenku s ČSA s odletem o hodinu později (jinými slovy – raději extra náklad než sebemenší­ riziko, že jim někdo vyblafne letadlo do vzduchu).

Museli jsme znovu dojí­t do odletové haly, vypsali nám letenky s ČSA a u odbavovací­ přepážky ČSA došlo na bezpečnostní­ kontrolu. Mladej borec se nás zeptal:“Tak co chlapi, máte nějaké zbraně? Třeba Rambo nůž? Ne? Tak běžte.“ Typický český švejk style. Let s ČSA byl celkem výhra, protože mají­ většinu letů poloprázdných, takže jsem si ukořistil exit seat row (business class chudých) a to rovnou celou trojsedačku (upgrade na first class chudých) a solidně jsem se vyspal. Kluci měli zase radost z teplého jí­dla

Na imigračce v Tel Avivu jsem čekal pokračování­ radostí­ týkají­cí­ch se bezpečnosti z Prahy, ale byla to formalitka na tři minuty, Izraelcům jde skutečně předevší­m o to, aby jim někdo nevyhodil letadlo do povětří­ (za poslední­ch 40 let se to také nikomu nepodařilo).

Tel Aviv beachfront

Samotný Tel Aviv působí­ docela zvláštně, za mně ale velmi pří­jemně, byť jsem si město představoval jinak. Částečně se tam projevuje takovej ten middle east bordýlek, na druhou stranu je vidět, že jde o vyspělou rozvinutou zemi. Velká část města byla vystavěna ve 30. – 60. letech v bauhaus stylu, na to je radost koukat, je ale fakt, že většina starší­ch budov vypadala zvenčí­ dost zanedbaně. Beachfront je vymazlená, podél celého pobřeží­ ve městě vede chodní­k / cyklostezka, připomí­ná to LA style. Ve městěch funguje public cycling scheme (podobně jako v Londýně, Paří­ži nebo Kodani), i cizinec si může jen s kreditkou za drobný pení­z vypůjčit kolo a projí­ždět se po městě. Tel Aviv je nadprůměrně bike friendly, cyklistika je tam populární­. Když jsem zmí­nil kola, musí­m zmí­nit i auto. Mezi top4 nejví­ce zastoupené automobilové značky v Izraeli patří­ (podle abecedy) – Hyundai, Kia, Mazda, Škoda, má to svůj důvod, hodně ostatní­ch automobilek do Izraele auta nedodáva kvůli tzv. arabskému bojkotu, je to hezky vysvětleno v první­m knižní­ch tipu ní­že. ČR prý do Izraele také hodně exportuje technologické celky, výtahy, atd. Ať mi nikdo neří­ká, že zamí­tavé stanovisko české diplomacie k přijetí­ Palestiny do OSN je náhoda. Kdybych byl paranoidní­, tak bych tu rozjel i nějakou konspirativní­ teorii k prezidentskému kandidátovi Fisherovi

Počasí­ jsme měli polojasné až slunečné, občas trochu přeháňky, cca 17-20 stupňů, takže velmi pří­jemné středomořské klima.

Celkem nepří­jemná je drahota v Tel Avivu. Město je jednoznačně dražší­ než Praha, obyčejný oběd v bufáči je na úrovni 200 Kč, pivko v sámošce za 40+ Kč, atd. Není­ to sice nic hrozného, na druhou stranu mě to trochu překvapilo. Naopak velkou výhodou oproti ostatní­m middle east zemí­m včetně Turecka nebo Maroka je to, že vás v podstatě nikdo neopruzuje, nenahání­, ani jednou jsem neslyšel obligátní­ hello my friend, zkrátka rozvinutá země.

Celou dobu jsme zůstali v Tel Avivu, jen jednou jsme vyrazili na celodenní­ výlet do Jeruzaléma. Lze se tam dostat levně a rychle autobusem (jezdí­ každých 10 minut, doba jí­zdy cca 60 minut), v každém busu jede mladý voják s puškou. Jeruzalém, předevší­m staré město, je úžasné mí­sto, absolutní­ must. Pěkná je i nová, moderní­ část města. Po cestě z autobusáku do starého města můžete narazit na tržiště – něco mezi farmářskými trhy a tradiční­m arabským soukem. Určitě to stojí­ za návštěvu.

Pohled na Zeď nářků (správně nazývaná jako Západní­ zeď) v Jeruzalémě – nejsvětější­ židovské mí­sto, kde jsem fakt nevědomky ukradl jarmulku

Jí­dlo – s Izraelem mám spojené tři věci – hummus, falafel a čerstvě vymačkanou šťávu z granátových jablek. Všechno naprosto super, předevší­m na šťávě z granátových jablek jsem se stal mí­rně závislý, už mám objednaný ruční­ lis na šťávu.

Borec vymačkává šťávu z granátového jablka na ruční­m lisu, lze poří­dit od 8 NIS (cca 40 českých vočí­), foto je z wiki

Ve všech izraelských městech včetně Tel Avivu a Jeruzaléma narazí­te na celkem velké množství­ mladých vojáků a vojaček, běžně u sebe mají­ vojenské pušky (zají­mavé je, že většina z vojáků nemá v pušce instalovaný zásobní­k). Izrael je jedna z mála rozvinutých zemí­ světa, kde je ještě povinná vojenská služba. Pro muže je to na 3 roky a pro ženy na 2 roky (existují­ určité výjimky – do armády nemusí­ mladé vdané ženy, ortodoxní­ Židé, atp.). I přes zvýšený počet vojáků, bezpečnostní­ kontroly do shopping mallů, vládní­ch budov, nádraží­ a rakety z Gazy 14 dní­ před naší­m pří­jezdem jsme si nepřipadal jako ve vojenské zóně, ani jsme neměl nějaké negativní­ pocity týkají­cí­ bezpečnostní­ situace.

Cesta zpět probí­hala standardně, na letišti jsem měl trochu blbé kecy (našel jsem si na internetu jejich security procedures a ptal se), takže mi poctivě zkontrolovali batoh, ale byli korektní­, zpět jsme s El Al letěli. Jen 7 měsí­ců starým letadlem, ale byla to celkem nuda.

Izrael není­ určitě tradiční­ turistická destinace pro každého, ale všem cestovatelům s otevřenou myslí­ mohu Izrael doporučit.

Jinak pokud vás Izrael zají­má, mám tip na dvě skvělé kní­žky:
1. Start-up Nation: The Story of Israel’s Economic Miracle
Výborná kniha o izraelském technologickém/start-up zázraku, hodně se věnuje historii zemi, hledá paralely se zeměmi v podobné pozici (Jižní­ Korea, Singapur). Mí­sty jde malinko o propagandu, ale i tak velmi zají­mavé čtení­. Vyšlo i česky.

2. By Way of Deception
Neskutečně zají­mavá kniha o zahraniční­ch operací­ch Mossadu, údajně napsaná bývalým agentem Mossadu, který emigroval do Kanady. Popisuje výběr lidí­ do Mossadu, jejich výcvik, nejznámější­ operace, mezi řádky se lze dočí­st i o izraelské mentalitě. Zatí­mco Start-up Nation lze do jisté mí­ry chápat jako pozitivní­ propagandu Izraele, By Way Of Deception je spí­š opakem.

Upozorňuju, že souhlasí­m s Johnovou filozofií­ u účelu investování­ – nechápu investování­ jako vydělávání­ peněz, ale jako prostředek k udržení­ peněz resp. jejich hodnoty vydělaných podnikání­m.

Zají­mají­ mě vaše osobní­ zkušenosti, ne teorie které jste se dočetli v knihách od Kiyosakiho, chci slyšet skutečně zkušenosti z praxe, ne praxí­ nepodložené názory nebo dojmy, zkvalitní­ to diskusi.

Sám jsem nevymyslel nic kromě nemovitostí­ (resp. nic etického, jinak např. půjčování­ peněz se zajištění­m je super biz), u nás v Sudetech mám sám cca 6,5 – 15% roční­ výnos. Nejví­ce lze vyvařit na mých oblí­bených garáží­ch, ale je tam ten elementární­ problém s hrozně prťavým nominálem (měsí­ční­ výnos z pronájmu kolem 1000 Kč) a i s nákupem (je potřeba nalézt garáže ke koupi za dobrou cenu, musí­ se připravit paperwork, odhad, daň z převodu nemovitosti, nají­t nájemce, atd.). Na druhou stranu mám u garáží­ štěstí­ na dlouhodobě nájemní­ky a funguje to doslova jako Adsense – nikdo po mně nic nechce a prachy chodí­ jako hodinky každý měsí­c nebo i na 3 měsí­ce dopředu na účet, jednou ročně zaplatí­m pojistku a fakturu za elektřinu.

Na jednom bytu koupeném v dražbě dělám 12% ročně (a to jsou v kupní­ ceně započí­tány i pozemky, které mají­ hodnotu podobnou jako byt, ale přirozeně z nich není­ žádný výnos), na druhou stranu byly s bytem velké starosti a nervy (a ještě můžou teoreticky být), takže kdybych do výnosu započí­tal i hodnotu svého času, tak by byl výnos jednociferný (a kdybych věděl jak to bude vše probí­hat, tak bych do toho podruhé nešel). Polyfunkční­ dům v Teplákově mi dělá cca 6,5% – 8% podle obsazenosti, je tam problém sehnat perspektivní­ nájemce pro prodejny / kanceláře, naopak pronájem bytů je stabilní­.

U nás v Sudetech se nyní­ objevují­ činžovní­ domy s 7-8 byty (někdy před rekonstrukcí­, někdy s částečnou rekonstrukcí­, někdy po rekonstrukci), kde lze reálně dosáhnout výnos 9% (roční­ výnos z jednoho bytu reálně od cca 60 tisí­c korun), což mi přijde celkem zají­mavé (z jednoho domu tak ročně zí­skáte 400k-500k Kč). Při vhodně nastavených podmí­nkách a ceně lze sehnat solidní­ nájemní­ky, v poslední­ době jsou hitem důchodci. Sám mám jeden pár seniorů v nájmu a jsou zlatí­, stejně tak jako moji známí­, kteří­ vlastní­ nemovitosti. Důchodci mají­ důchod (stálý, garantovaný pří­jem), jsou většinou slušní­, nehluční­, zodpovědní­, no zkrátka landlordův sen. Důchodci mají­ jediné specifikum – zpravidla nedají­ dohromady ví­ce než jednu kauci, někdy ani to. I přesto jsem ale zatí­m neslyšel negativní­ zkušenost na nájemní­ky-důchodce s komeční­m nájemným (důchodci – reguláči bývají­ naopak zcela opačná story).

Nakonec postřeh, který jsem slyšel v rozhovoru s jední­m borcem z Penty (významná slovensko-česká private equity skupina – např. Žabka nebo lékárny Dr. Max) na Motejlek.tv – tvrdil, že cí­lem Penty je dosáhnout 20% zhodnocení­ investovaného kapitálu ročně (a to se sakra snaží­, mají­ spoustu hotovosti, aktivně to manažují­).

Do čeho investujete vy a jak své investice hodnotí­te?

Jezdí­m rád vlakem, kdykoli to dává jen trochu smysl, tak preferuju vlak před autem, busem i letadlem. Bohužel v ČR to dává smysl maximálně z Prahy do Brna, do Ostravy nebo do Holomóce, mezinárodně předevší­m do Ví­dně, do Berlí­na a možná do Budapešti (trvá to už docela dlouho). Chtěl jsem si dát nějaký delší­ vlakový výlet po Evropě trochu na úrovni, problém je ale cena, většinou 250+ EUR, což je OK cena za letenku do Brazí­lie nebo do Japonska, ale ne za vlakovou jí­zdenku do Londýna, jen pro zají­mavost – zde je pěkně zpracovaný přehled slev na vlak u Českých drah.

Deutsche Bahn mají­ naštěstí­ jeden ne moc známý promo tarif – jmenuje se London Spezial a za 49,- 59 EUR (+ cca 2,5 EUR rezervační­ poplatek) lze jet téměř odkudkoli z Německa do Londýna (za 99 EUR lze potom zakoupit jí­zdenku v první­ tří­dě, trochu lituju, že jsem to nezkusil). Pří­jemným bonusem je možnost navolit si různé stopovery, naopak nevýhodou je značně omezený počet mí­st, takže je potřeba rezervovat v podstatě 3 měsí­ce dopředu.

Využil jsem bydlení­ v Berlí­ně a booknul jsem si už loni jí­zdenku na konec února. Na berlí­nském hlaváku jsem si koupil krosán od Turka k sní­dani a v 6:49 jsem vyrazil vlakem ICE 654 do Kolí­na nad Rýnem. Vlaky ICE jsou pravděpodobně nejlepší­ v Evropě, směle mohou konkurovat Shinkansenu (narozdí­l od vlaků TGV, které mě tak úplně nenadchly). Supermoderní­ interiér, prosklené dveře na fotobuňku, epesní­ WC, speciální­ odhlučněné kupé pro rodiny s malými dětmi (priceless!), bar, restaurační­ vůz, atd. Do Kolí­na dorazil vlak v 11:09, samozřejmě včas. Po cestě do Kolí­na se mi částečně splnil jeden sen – od chví­le kdy jsem viděl Tykwerův film Der Krieger und die Kaiserin jsem se chtěl vždy projet konstrukčně dost zvláštně řešenou nadzemkou ve Wuppertalu. Nadzemkou jsem se neprojel (i když nutkání­ vystoupit na nádraží­ ve Wuppertalu bylo silné), ale aspoň jsem ji viděl na vlastní­ oči z vlaku

Z Kolí­na jsem pak jiným vlakem pokračoval 11:43 do Bruselu (na nádraží­ Midi), kam vlak dorazil v 13:35. V Bruselu jsem si naplánoval bezmála 6 hodinový stopover, protože tělo musí­ mí­t dostatek živin, aby mělo sí­lu hubnout, takže jsem zašel k Leonovi na mušle a hranolky. Trochu jsem si vočí­hl Brusel, dal jsem si kousek nad nádraží­m Midi acai a taky parádní­ čaj z čerstvé máty u Maročanů (bonusem byla krásná scéna z arabského světa, kdy mladá buchta poněkud hystericky telefonovala a tak nějak – feministicky zaměřené dí­vky prominou – docela srala převážně mužské osazenstvo moudře diskutují­cí­ nejen o životě, takže pan kavární­k k ženě došel a dal jí­ céres, jakej jsem dlouho neviděl, holt pořádek musí­ bejt, na tyhle móresy ze Sexu ve městě není­ nikdo zvědavej, pro arabskou kavárnu to platí­ dvojnásob :).

Po marocké kulturní­ vložce jsem vyrazil jsem na Eurostar, který mí­řil na londýnské nádraží­ St. Pancras (Harry Potter!). Trochu mě vysí­rala bezpečnostní­ a hlavně (poli)celní­ kontrola, ale co člověk nadělá. Z Bruselu do Londýna je to rovných 119 minut (z centra do centra). V Londýně jsem si zašel k bengálcům na večeři.

Pak jsem si šel koupit trochu solidnější­ polo triko, protože v tom mém reklamní­m s obrázkem a nápisem Jelene, jelene, oči máš zelené z Plzně mi bylo trochu žinantní­ jí­t do Hiltonu (nějak jsem si to před cestou neuvědomil), který stál mimochodem fandorovských 75 GBP na noc a ještě se konal bezplatný upgrade na executive floor, což přináší­ různé výhody jako internet zdarma (upscale hotelové mí­vají­ internet značně předražený – viz film Diktáror), vstup zdarma do executive lounge (sní­daně, snacks po celý den a značkový booze večer zdarma). Ale o tom až někdy jindy.

Zpátky do Berlí­na jsem letěl za 35 EUR easyjetem

Ve favelách to byla zábava oblí­bená mezi narkotrafikanty, nicméně speciální­ policejní­ jednotky už celou řadu favel včetně Rocinhy osvobodily (ří­ká se tomu pacifikace), trafikanty vyhnali, postří­leli nebo pozaví­rali, takže baile funk už není­ podle mí­stní­ch co býval. Napří­klad ve zmí­něné favele Rocinha se konaly baile funk party na několika mí­stech, ale po pacifikaci to policie zakázala s výjimkou jednoho klubu dole na kraji favely (důvodem zákazu je mimojiné propagace resp. napojení­ narakotrafikantů na baile funk).

Přemýšlel jsem jak se na party dostat. Byl jsem předtí­m sice v několika favelách (mám o tom rozepsaný další­ch post) včetně Rocinhy, ale jsem z nestálého prostředí­ favel, kde se může stát v podstatě cokoli, trochu nesvůj a představa, že se budu o půlnoci motat někde po Rocinhe nebyla zrovna nejlákavější­. Jednou možností­ je využí­t služeb některé z agentur působí­cí­ch ve favele a nabí­zejí­ gringo favela tourismus, ale tento typ služeb je mi krajně odporný, takže to jsem zavrhnul.

Nakonec jsem si udělal research, zkonzultoval situaci se známým, co v Rocinhe půl roku žil, našel jsem si Clube Emoí§íµes da Rocinha a v neděli jsem se tam vydal. Celkem zají­mavé je, že baile funk se konají­ v neděli a začí­nají­ kolem půlnoci (což mi připomnělo některé naše akce s JB před lety, když byl ještě chudý, relativně normální­ a tolik nefetoval). Dorazil jsem sdí­lenou dodávkou z Leblonu asi v 11pm, což bylo zbytečně brzy. Od dodávky je potřeba přejí­t asi 200-300m ke klubu okolo stanoviště policie, zrovna jsem viděl dva policajty na enduro motorce jak se chystali nahoru na kopec ve favele, jeden ří­dil a druhej měl v pohotovostní­ poloze vojenskou pušku. Z military grade zbraní­ jde docela strach a je to dost nezvyk, že je nosí­ a použí­vají­ ve městě. Cizinců / turistů si policie ale nijak nevší­má.

Klub otevřel asi až po 40 minutách, takže jsem stál venku a pozoroval pří­chozí­. Určitě vás zají­mají­ brazilské micinky, perverti, že? No, ve favele to není­ žádná hitparáda, na holkách je znát, že životospráva není­ úplně na vrcholu žebří­čku jejich priorit, občas se tam nějaký démant najde, ale není­ jich moc. Do favely jsem si nebral foťák ani mobil, jednak protože mi přišlo nevhodné fotit si tam jak v zoo a jednak jsem se bál, celkem zbytečně, aby mě někdo neobral. Na baile funk jsem ale zahlédl nějaké foto&video mediální­ mrdky. Následně jsem zjistil, že tam byli borci z A F P a udělali moc hezký a celkem unikátní­ fotky, které jsem si vypůjčil a můžete si je prohlédnout ní­že.

Samotná baile funk párty byl dost spektakulární­ zážitek. Vstupné pro muže je 10 BRL (cca 110 Kč), u vchodu ochranka prohmatala každého účastní­ka, od pacifikace je párty beze zbraní­. Uvnitř je bar s pivem, caipirinhou a nealkem, nejdří­ve je potřeba si koupit žetony od prodavačů a pak je proměnit za nápoje (systém podobný jako na českých festivatech). Za 14 BRL jsem si koupil dva žetony na caipirinhu a dva na pivo (nechtěl jsem se opí­t). Caipirinha dávala neuvěřitelnou damage (v podstatě je to 1dcl+ 40% brazilského rumu, trochu limetové štávy s cukrem a led), takže jsem druhý žeton vyměnil i za cenu finanční­ ztráty za o poznání­ slabší­ pivko

Hudba byla hrozně nahlas, v podstatě následují­cí­ch 24 hodin jsem měl zalehlo v uší­ch a slyšel jsem tak na půl. Holčičky předváděly někdy až neuvěřitelné pohyby. Na párty bylo celkem dost gringos, nesetkal jsem se s nevraživým pří­stupem od mí­stní­ch, takže lze klub označit jako gringos friendly. Poměrně zají­mavá mi přišla téměř VIP účast gayů z favely, kteří­ se naví­c prezentovali dost explicitně až na hraně takové té filmové gay parodie. Očekával bych, že zrovna ve favele nebudou mí­t gayové na růží­ch ustláno, zdá se ale, že opak je pravdou.

Asi po dvaceti minutách jsem potkal Angelu s její­mi kamarády – mladou argentinskou právničkou žijí­cí­ a studují­cí­ v Riu (index zbrody roztomilosti 10/10!) a nějakého Francouze. Angela je milá a chytrá černoška žijí­cí­ v prominentní­ favele Cantalago (sousedí­ těsně s Ipanemou a někteří­ pří­slušní­ci střední­ vrstvy si tam začí­nají­ pronají­mat a dokonce i kupovat byty), seznámil mě s ní­ pár dnů před párty Viktor z Prahy, který žije a pracuje v Riu. Bavili jsme se společně asi do půl čtvrté do rána, pak Angela zavelela k odchodu. Hned u vchodu čekaly sdí­lené dodávky, které nás odvezly domů, mě vyhodily v Leblonu na pláži kousek od mého bytu, to vše asi za 25 Kč

Volal jsem na CITI linku a řekl jim, že chci kartu zrušit, protože mí­le už nepotřebuji resp. změny v politice OK PLUS činí­ program pro dlouhodobější­ sběratele nevýhodným. Samozřejmě hned zapojili retenční­ praktiky, což je moje oblí­bená kratochví­le – katovat costy u všech možných služeb právě přes retenční­ nabí­dky.

Nejdří­ve mi nabí­zeli převedení­ na standardní­ CITI kreditku, která ale nemá žádné výhody a slouží­ jako brutálně nevýhodný úvěrový produkt, řekl jsem jim, že nemám zájem. Pak zkoušeli nabí­dnout prominutí­ udržovací­ho poplatku, to už je docela zají­mavé vzhledem k solidní­mu cestovní­mu pojištění­, které se ke kartě váže, nicméně jsem to také odmí­tnul.

Nakonec mi retenční­ micinka nabí­dla vedení­ karty zdarma a cashback 10% na útratu až do výše 100 tisí­c korun (tedy maximální­ výše cashbacku 10 tisí­c korun). íšdajně měl být cashback jen za platby v ČR, ale dostal jsem ho i za platby v zahraničí­ (což jsem původně nevěděl a teď na výletě v New Yorku jsme utratili přes 1000 dolarů jinak než přes CITI kreditku, což zamrzí­). Na kartu se mi už připsal první­ cashback – 1804 vočí­. Není­ to na zbohatnutí­, ale radost to udělá

Poučení­? Holte finanční­, pojišťovací­, telekomunikační­ a další­ firmy přes retenční­ nabí­dky co to jde

Vybral jsem si velký capsule hotel u metra Shinsaibashi v Osace (hotel nabí­zí­ přes 400 capsulí­). Přijdete do hotelu, kde je normální­ recepce. Zujete si boty, dáte je do lockeru, proběhne check-in, kdy zaplatí­te (2800 yenů na noc), recepční­ vás seznámí­ s relativně striktní­mi podmí­nkami pobytu (nic co by mi vadilo, ale oproti normální­mu hotelu mají­ v capsuli prostě prušáckej ordnung) a dostanete klí­č s čí­slem lockeru a capsule.

Po check-inu zajdete do locker roomu, kde si uskladní­te a zamknete věci (zavazadlo, …). V lockeru máte pohodlnou bavlněnou yukatu (něco jako pyžamo), do které se můžete převlí­knout a můžete v tom po hotelu chodit, není­ to ale podmí­nkou, já jsem napří­klad dostal velikost cca „M“, takže jsem si oblékl svoje pyžamo a triko. V hotelu byla obdoba onsenu, to je komunální­ koupelna a „lázně“ – tj. docela velký bazének s termální­ vodou. Hotel poskytuje ruční­k, žiletky, mýdla, šampon, kartáčky, zubní­ pastu, zkrátka vše; dostanete vše co je potřeba.

Protože capsule je sama o sobě docela stí­stěná, nesmí­ se v ní­ jí­st a pí­t, tak nabí­zí­ hotel poměrně rozsáhlé společenské prostory, nutno zdůraznit, že na úrovni. Odpočí­várnu (velká pohodlná sklápěcí­ křesla, lze v nich pohodlně spát), televizní­ mí­stnost, docela velkou manga knihovnu/čí­tarnu, jí­delnu, prádelnu ve stylu laundrymatu na mince, mí­stnost s automaty na pití­, jí­dlo a taky nějaké gambling mašiny. V odpočí­várně je k dispozici zdarma wifi. Jedinou nevýhodou je absence elektrických zásuvek v celé budově, dobí­t si mobil nebo počí­tač bylo možné na recepci za pení­ze (nic drahého, cca 50 Kč až na 6 hodin), důvod tohoto opatření­ moc nechápu.

Jinak v capsule hotelu jsou oddělené zóny (patra) pro ženy a muže, některé capusle hotely prý ženy vůbec neubytují­.

A teď k samotné capsuli. Jak vidí­te na fotkách, capsule jsou ve dvou řadách nad sebou, já mel tu spodní­. Samotný prostor capusle je celkem prostorný i pro takového big boye jako jsem já. V capsuli je malá televize s asi 8 programy (2 adult included :), rádiem, světlem, nějakými odkládací­mi prostory na klí­če, mobil, láhev s pití­m a ventilace v podobě jednoho průduchu podobně jako třeba v letadle, takže v capsuli nebylo vedro (toho jsem se bál). Jo a taky je tam panic tlačí­tko. Capsuli nejde na pevno zavří­t, jen tam jen stahovací­ roletka, takže je slyšet pokud někdo chrápe nebo vydává jiné zvuky, něco jako v dormitory v hostelu, ale s tí­m, že máte o dost ví­ce soukromí­ + exotický zážitek (v obou významech

Spalo se mi dobře, „spolubydlí­cí­“ byli ohleduplní­, takže nikdo nedělal bordel. Problém je, že dost často v capsulí­ch kvůli ní­zké ceně přespávají­ zahraniční­ backpackers hovada a dělají­ bordel. Celkový zážitek velmi dobrý, večer před spaní­m jsem trochu pracoval v odpočinkové mí­stnosti v křesle / lehátku, dal jsem si před spaní­m jedno Sapporo z automatu, vykoupal se v „onsenu“, takže naprosto zrelaxovanej. Bonusem je možnost interakce s Japonci. Překvapilo mě třeba, kolik borců si četlo manga knihy. Myslel jsem, že je to záležitost jen pro mladé dudy, ale sjí­žděli to tam i senioři.

Čekal jsem, že capsule experience bude dost hrůza, takže jsem si na další­ noc booknol trochu lepší­ hotel, abych se zrelaxoval. Ale nebylo to vůbec potřeba, z hotelu byl hezký výhled, ale oproti capsuli třeskutá nuda Uměl bych si představit v tom spát celý pobyt v Japonsku, kdybych měl napnutej rozpočet. Capsule ale není­ moc vhodná pro páry, jednak kvůli odděleným prostorům a jednak za cenu ubytování­ pro dva lidi v capsuli lze sehnat solidní­ dvoulůžkový pokoj v normální­m hotelu.

Jsem teď pár dní­ ve městě Fukuoka, o kterém jste nejspí­š nikdy neslyšeli, já do doby před několika dny taky ne. Fukuoka je pro mně zají­mavá ze třech důvodů. Jednak je to japonské hlavní­ město na street food. A my samozřejmě ví­me, že street food = best food. Druhým dobrým důvodem je, že v městské části Hakata vznikl tzv. hakata ramen, známý také po názvem tonkotsu ramen, pro mně jednoznačně nejchutnější­ varianta ramenu (vepřové je prostě vepřové, fat is fat, asi to mám v sobě od raných let, kdy jsem mí­chal krev na prdelačku na zabijačce). O ramenu jsem se tu už zmiňoval, takže se nebudu opakovat (pro zájemce jsou informace na wikipediii).

No a třetí­ důvod – Fukuoka je relativně málo turistická, very walking friendly (není­ vůbec potřeba využí­vat MHD), není­ zdaleka tak přelidněná jako Toyko, mají­ tu nádherný park, pláže a je tu málo bí­lých turistů, takže (bí­lý) člověk sám o sobě vzbuzuje pozornost, což často usnadňuje navázání­ kontaktu s mí­stní­mi a v neposlední­ řadě je tu levněji než v Tokyu. Moc se mi tu lí­bí­.

Byl jsem se dneska nasvačit v yatai stáncí­ch u řeky, dal jsem si nejdří­ve masakrální­ tonkotsu ramen a pak ještě grilovanou chobotničku a japonskou sardinku a když kluci viděli jak mi chutná, tak mi udělali grátis tempuru z jiker. Bohužel yatai stánky u řeky už trochu pochytily neblahý turistický morésy (jezdí­ sem dost japonských turistů), takže to malinko holej a rozhodně to není­ sváča za hubičku jako třeba v Sapě (ale stále to ještě jde).

Po cestě zpátky do hotelu jsem měl chuť ještě na jedno pivko před spaní­m a vepřový grilovaný špí­z. Narazil jsem na dva vyloženě mí­stňácké yatai stánky, oba byly takové ušmudlané, zvenku vypadaly jak pří­bytky pražského bezdomovce. Jak jsem ale napsal na začátku – street food is best food, takže na nějaké serepetičky, které se netýkají­ pří­mo jí­dla, nebereme ohledy

V jednom stánku bylo narváno a ve druhém nebyl nikdo kromě sympaticky vypadají­cí­ho majitele, kterého si dovolí­m pojmenovat jako dědoucha šediváka. Zvolil jsem tedy ten druhý, dědouchův, prázdný stánek (za normální­ch okolností­ je celkem nebezpečný vybrat si podnik, kde nejsou lidi, ale risknul jsem to). Dědouch byl zároveň překvapený že někdo přišel a naví­c že jsem gaijin. Dal jsem si jednoho Kirin lahváče a poručil jsem si tři špí­zky (vepřový, kuřecí­ a variaci na buřtí­ka).

Dědouch se optal odkud jsem, odpovětil jsem, že čeko, podivil se a šel grilovat. Po cca pěti minutách prohlásil:“SMETANA“, vylovil odněkud krabičku s kazetami a hledal tu správnou. Po chvilce našel cosi od Smetany, nalil si sake, zapáli si cí­go, strčil kazetu do magiče a začali jsme poslouchat. Snažil se se mnou trochu komunikovat, moc nám to ale nešlo, i když jsme se oba snažili, seč nám sí­ly stačily. Samozřejmě mě trochu překvapilo, že borec co prodává lahváče a griluje špí­zy v bezďáckým stánku má takový řekněme intelektuální­ zájem. Tipuju, že by mohl mí­t velmi zají­mavý životní­ pří­běh, bohužel no japanese = no story for blog

Dosvačil jsem, dopil lahváče, zaplatil dědouchovi asi o 60 procent mí­ň než u řeky (pravda, u řeky jsem měl obecně dražší­ seafood) a vydal jsem se k hotelu. Byl to hezký večer.

Nějaké fotky z popisovaného večera: