Srpnové počasí je jak o aprílu, a tak mi odpusťte pozdrav z rozvernějších. Dlouho veselí nebudeme. Vrátil jsem se předčasně ze skororedakční návštěvy Sázavy (z osazenstva deseti lidí byli čtyři z H_aluze a pátý, pokud tedy po adrenalinových zážitcích neopomněl, se redaktorem stane). Na obrazovce televizoru povodně, na monitoru notebooku řada nevyřízených mailů a dvanácté číslo se blíží k uzávěrce, již opět stíháme s odřenými hřbety.

Člověk si v tu ránu pomyslí, jestli přeci jen není něco špatně na té rodné hroudě. A když si do uší pustíte tklivé tóny z Tenkrát na západě, je to rovnou na provaz. Ale prrr! Netřeba sršet pesimismem, lepší je jet na vlně opia lidstva. Vždyť pokud čtete tyto řádky, tak dvanácté číslo přeci jen vyšlo, na maily jsem po jistě určité námaze odepsal, povodní ještě bude dost k truchlení a Morricone hraje sic tesklivě, přesto jsou na světě věci smutnější.

Dvanácté číslo vznikalo tradičně. Opět jsme si dlouho váleli šunky, až nám slečna Uzávěrka ukázala, zač je toho loket. Přestože jsme dobíhali do finiše s jazyky na vestě, podařilo se nám ukořistit nějaké to čtení pro vaše čivy. S ohledem na letní čas, ať už to za okny vypadá jak chce, jsme se zaměřili na několik festivalů. Samozřejmě, že s ohledem na naši periodicitu, která je vždy delší než dlouhá, si nepochutnáte na ničem aktuálním. Na druhou stranu mne napadá, zda tou aktuálností není člověk tak trochu přehlcen. Jen jednou jsem se snažil odebírat novinky z jistého nejmenovaného zpravodajského webu. Každých pět minut se nahlásila nová zpráva. Asi po hodině jsem to vzdal. Bytí v obraze mi moc dlouho nevydrželo.

Ale vraťme se k oněm festivalům. Ať si kdo chce co chce říká, Vary, ty Karlovy, jsou stále nejzásadnějším filmovým festivalem na našem území. Nelly Wernischová, vedoucí rubriky filmu, pojala svou reportáž z dění ve Varech trochu osobně, ale myslím, že čtení je to příjemné. Nedávno jsem se dozvěděl, že nás lidé čtou na záchodech, tak je celkem fajn, že se ve festivalovém článku Miloše Makovského dozvíte, co si pustit a nepustit, až se z této místnosti vrátíte zase zpět do normálního života. Letošní Litoměřický kořen byl totiž opět nabitý zajímavými, u nás často zcela neznámými interprety. Článek Terezy Kurečkové sic není přímo festivalový, ale dík festivalu FEBIO fest vznikl. Rozhovor s mexickým hercem Guillermo Ivánem je nejen prvním h_aluzáckým rozhovorovým výletem do ciziny, ale také nalákáním ke kinematografii, která u nás moc nefrčí. Je faktem, že moc mexických filmů v distribuci nenaleznete, ale internetová propojenost má svá pozitiva. A co si budeme nalhávat, kdo hledá, najde.

Asi největším tahákem tohoto čísla je článek Anny Marešové, přečtete si jej hned po tomto. Jedná se o rozhovor s Romanem Týcem. Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikal ještě před akcí Občan K, hovoří se zde o performanci – či jak to nazvat – v čase budoucím. Rozhovor však dle mého není důležitý pro svou aktuálnost , ale proto, že se můžeme na rozporuplnou osobu Romana Týce podívat poněkud osobnějšíma očima. Roman Týc se s autorkou zná, a tudíž byl rozhovor veden poněkud neformálněji. Proto jsme se pokusili do textu zasahovat co nejméně, a tak je možné, že leckterému milovníkovi českého jazyka hýbneme žlučí. Ovšem sepsání rozhovoru ve formě „piš jak slyš“ je v tomto případě opodstatněné.

V H_aluzi najdete samozřejmě velké množství dalších a dalších článků, ale to bych musel psát úvodník na více než jednu A4. Koho by to bavilo, že? Popřeji vám tedy jen příjemné záchodové čtení a u další H_aluze zase na viděnou.

S notebookem na klíně, notně uondaný

Tomáš Čada

Konečně jsme společnými silami do světa vypravili číslo dvanácté. V nejbližší době jej naleznete na našich distribučních místech a na stránkách se začnou objevovat ukázky. Zároveň se chystá křest tohoto čísla. S ohledem na fakt, že číslo je doplněno texty teplického Patrika Linharta, cílíme jeho provedení na Teplice. Sledujte rubriku Akční H_aluze a dozvíte se více.

S pozdravem

Redakce

Oproti předešlým ročníkům festivalu, nastává letos změna v místě konání. Událost se totiž z Karlových Varů přesunula do našeho hlavního města, kde bude v několika budovách (Palác Akropolis, Kino Aero, Kino Světozor, Divadlo Ponec, Nová scéna Národního divadla) a na několika místech probíhat celých pět dní, od středy 25. 8. do neděle 29. 8. 2010. Projekce se například uskuteční pod širým nebem na Střeleckém ostrově a na Parukářce. Doufejme tedy, že počasí bude těmto nevšedním filmovým zážitkům přát.

Soutěžit se bude ve čtyřech sekcích: Fresh Generation, Hlavní soutěž, Theatre Optique a Fresh Czech. Poslední z jmenovaných je další letošní novinkou. Výtvory českých mladých filmařů v ní budou hodnotit přední čeští literáti dnešní mladé generace, Jaroslav Rudiš a Petra Soukupová, a člen českého centra mezinárodního PEN klubu Kristián Suda, který jako filmový dramaturg spolupracoval s mnoha režiséry Československé nové vlny.

Program mimo soutěž nabídne studentské filmy s hlavním tématem letošního ročníku, hrdinové. Těšit se zde můžeme například na krátké filmy Davida Mulloye, který zasedne v hlavní porotě, na filmy českých, slovenských i rumunských pedagogů a studentů nebo na britské krátké filmy.

Osobně mne zaujala skutečnost, že FFF zahájí nový film režiséra Edraga Wrighta, Scott Pilgrim proti zbytku světa (Scott Pilgrim vs. the World). Zmíněný autor mne pobavil už svým šíleným seriálem Spaced a filmy Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení a tak jsem na jeho nový počin velmi zvědavá. Dalším lákadlem letošního ročníků je pro mě Master Class s Attilou Gigorem (scénárista/režisér) a Ferencem Pusztaiem (producent), jež v Praze představí svůj film Vyšetřovatel (A Nyomozó). Setkání nad snímkem se uskuteční v sobotu 28. 8. 2010 na FAMU. Snímek jsem poprvé zhlédla na 43. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary 2008 a byla jsem okouzlena jeho odlehčenou a hravou atmosférou kontrastující s temným tématem vraždy a následné pomsty. Proto se nemohu dočkat, až si poslechnu, co o něm jeho tvůrci prozradí.

Kromě bohaté nabídky filmů z celého světa, kterých letos FFF uvede na 150, se můžeme těšit i na bohatý doprovodný program, jehož prostřednictvím budeme mít např. možnost nahlédnout do tvorby Vladimíra 518 nebo si v rámci Aeroškoly vyzkoušet vytvořit vlastní animovaný film. Nabídka je vskutku pestrá a přesahuje mé možnosti o ní vyčerpaně informovat, proto se o dalších podrobnostech a zajímavostech můžete informovat na stránkách festivalu (http://www.freshfilmfest.net/ ).

Těšte se tedy na další číslo H_aluze, které vám přinese reportáž z této čerstvé filmové události. Filmu zdar a na viděnou v Praze!

Nelly Wernischová

Nejsilněji osazenou rubrikou je poezie se sedmi autory, na druhém místě je próza se čtyřmi. Uvidíme, zda povídkáři doženou básníky. Zatím jen řídce je využit prostor v oddílu zamyšlení, kde očekáváme, že budou propírána i témata politická a nadčasová. Stejná potíž je i s recenzemi, kde těžko sháníme stálého přispěvatele. Přitom není třeba se omezovat jen na knižní novinky, uvítali bychom i ohlasy z filmové a výtvarné scény. Do rubriky aktuality se zatím soustřeďují ohlášky autorských čtení.

A co je od začátku posláním Bohemúzy, jejím cílem a hnací myšlenkou? Chceme umožnit všem, kdo psali dosud jen v koutku, potají a s jitým ostychem – myslím, že takových není málo – vyjít s tvorbou na světlo. Přejeme si, aby se jim to povedlo právě díky našemu serveru. Je tu ovšem jedno železné pravidlo, a to požadavek na vystupování autora pod celým jménem. Ve všeobecné záplavě nicků všude a ve všem na síti bychom rádi totiž přijali autory, kteří si za svou jedinou, s vlastním jménem spojenou identitou, dovedou stát. Utváříme něco jako rodinný kruh, z nějž co možná nejvíce vylučujeme anonymitu a sázíme na kontakt s autory. Rozhodli jsme se držet jistou „kontrolu jakosti“, tj. nepouštíme každý příspěvek za každou cenu, dokud neprojde našim schválením. Ještě jsem žádnému textu nemusel vystavit STOP a jsem za to rád, ale vím, že ta chvíle ortelu jednou přijde. Většinu autorů oslovujeme sami, když na ně dostaneme tip, ale přáli bychom si prozměnu, aby se přispěvatelé ve větší míře začali hlásit sami. Osobně si připadám poslední dobou spíš jako lovec básnických elit. Ale ne že by to nebylo místy dobrodružné!

Server se pochopitelně neomezuje jen na virtuální potkávání. Od podzimu 2008 každý půlrok v periodě podzim – jaro pořádáme naživo sraz autorů Bohemúzy i jejich hostů. O účastníky zatím není nouze a i s dalšími nečtoucími pozvanými jsme dokázali pokaždé vyvolat aspoň dojem zaplněného sálu. První díl se uskutečnil ve studenty hojně navštěvovaném „Indigu,“ a zájem byl nečekaný, jak ochotně jsme řešili problém s nedostatkem židlí! Ty další dvě pokračování, už skromnější, v dubnu 2009 a v listopadu 2009 se přesunuly do salonku menší restaurace na Petřinách. Zde trochu narážíme rušivé vlivy okolí, protože podnik nepočítá s větším shromážděním literátů, takže nás nechrání proti hluku od okolních stolů, i přesto dokážeme naladit atmosféru. Letošní dubnový díl, taktéž tam, bude už čtvrtým pokračováním. Počkejte si na pozvánku na našich stránkách a přijďte si na vlastní oči a uši přesvědčit, kdo jsme a co konáme. Voláme vás, zájemci o dění v elektronické literární krajině, zavedení borci pera, i vy, utajení psavci, i vy, čtenáři zvídaví, bez rozdílu věku, pohlaví, zadejte www.bohemuza.cz.

Aleš Misař

Pokud si trochu zavzpomínáme, hrozilo rádiu i zrušení. Pro výstrahu by se měl tepat výrok tehdejího programového ředitele, pana Richarda Medka: „Tato menšinová skupina podle mého názoru není budoucností tohoto národa, anebo jenom velice ojediněle.“ Kdy touto větou zdůvodňoval nepotřebnost rádia. A paušálně odepsal značnou část mladé generace. Tento výrok navazoval na aféru kolem, zmatlaného, překladu písně Swastika Eyes od skupny Primal Scream. Proč to uvádím? Protože jisté věci by se dle mého neměly zapomínat.

Ale k věci. V Liberatuře se vedl rozhovor o H_aluzi, o knižní edici i o Antropotyátru. Navíc Alice Prajzentová představila své básně ze svého nedávno vydaného debutu, Kotrmelína. A Vy celý rozhovor můžete poslechnout na stránkách Rádia Wave. Odkaz najdete ZDE.

Původ uměle vytvořených grottových objektů italské renesance lze dohledat v antických nymfejích. Jednalo se o kultovní místa zasvěcená vodním bohyním nymfám. Původně byla situována do přírodních jeskyní, kde vyvěral pramen. Tato kultovní místa byla součástí posvátných hájů. Ty měly podobu přirozeně rostoucích lesíků, později zčásti upravených zahrad, které se staly nedílnou součástí řecké a následně i římské kultury a s postupem času získaly ráz veřejné zeleně. Stejně jako podléhala kultivaci zeleň, podepsala se lidská činnost i na podobě nymfejí. Přírodní jeskyně byly napodobovány ve formě uměle vytvořených grottových útvarů, které postupně získávaly architektonický charakter a dokonce začaly pronikat do soukromých zahrad paláců a vil.

Zmínky o umělých jeskyních najdeme ve spisech Pliniových. Důležitým zdrojem poznání grott jako již veskrze etablovaných architektonických objektů římského zahradního umění je například Historia Naturalis od Plinia Staršího (KnihaXXXVI), ale také korespondence Plinia Mladšího nebo Cicerona. Tyto literární prameny se pak stávají v renesanci, kdy dochází k oživení zájmu o antickou kulturu a její zahradní umění, vítaným zdrojem poznání antické zahradní tvorby a s ní spojených drobných architektonických útvarů, grotty nevyjímaje, a nacházejí odezvu v nastupující italské architektonické teorii, jako je tomu například v Albertiho spise De re aedificatore. To, že se grotty v 16. a 17. století staly stejně důležitým, ba dokonce ještě důležitějším elementem zahradního umění a jeho úsilí o umělecké a architektonické utváření přírody jako tomu bylo v době římské antiky, má na svědomí ještě jeden fakt. Snad nejzásadnějším podnětem pro vznik prvních grott v období renesance jsou vedle zmiňovaných písemných pramenů také vykopávky antických objektů samotných, především takzvaného Neronova Zlatého domu v Římě.²⁾ Umělci té doby, zejména z okruhu Rafaelova, který se na příkaz papeže vykopávkami zabýval, měli k těmto památkám neomezený přístup. Mnohé z odhalených dekorativních a stavebních elementů později uplatnili při vytváření grott v zahradách paláců a vil.

Pravděpodobně nejstarší grotta v Itálii vznikla v roce 1530 v Palazzo del Té v Mantově a jejím autorem je právě spolupracovník Rafaela Giulio Romano. V polovině 16. století pak počíná na jih od Říma rušná stavební činnost. Oblast se stává vyhledávaným místem odpočinku římských kardinálů, kteří si zde nechávají vystavět výstavné vilové areály. Pravě zde vznikaly umělé jeskyně ve velkém počtu a různé podobě. Nejčastěji byly koncipovány jako výklenky nebo prostory ve zdech zpevňujících a podpírajících terénové stupně terasových zahrad. Tento typ grotty se vyvinul díky specifickým podmínkám svažitého terénu, jenž je typický pro areály italských zahrad, a představoval důležitý akcent v celkovém uměleckém ztvárnění zahrady. Mimo to plnily tyto prostory v klimatických podmínkách Itálie jednu zásadní funkci – doplněné o hydraulické mechanismy přinášely v letních vedrech příjemné osvěžení. Proto nepřekvapí, že grotty svou podstatou již od prvopočátku úzce spjaty s vodním živlem, byly často utvářeny také jako prostory určené ke koupeli. Doklady o tom máme jak na území Itálie a Francie, tak také v našich zeměpisných šířkách. Příkladem může být grotta císaře Rudolfa II. v Praze-Bubenči, lázeň na zámku v Teplicích, z níž dnes zbývají již jen fragmenty, nebo grotta v areálu malostranského paláce Albrechta z Valdštejna. Výzdoba těchto výklenků a prostor měla často velmi rozmanitou podobu. Někdy se jednalo o věrné nápodoby skalisek a krápníků, jindy převládl spíše architektonický prvek. V Itálii se však pro výzdobu grott užívaly spíše přírodní materiály tradované již z antiky jako tuf, pemza a oblázky sestavené do mozaik. Celkový efekt pak dotvářely skulptury, reliéfy a odlitky přírodnin, znázorňující nejčastěji mytologické a bukolické scény.

Kolem poloviny 16. století se obliba grott rychle šíří. Iniciativu centra tohoto svébytného uměleckého odvětví přebírá Florencie, kde ještě dnes najdeme četné opulentní grottové objekty založené na důmyslných ikonografických programech. Snad nejzářnějším příkladem toho jsou grotty vybudované v areálech paláců a vil Medičejských velkovévodů, jako je Grotta Grande v Giardino Boboli ve Florencii nebo Grotta degli Animali v Castelu.

Vliv Itálie jako mekky umění 15.-17. století na okolní Evropu byl vždy jasně patrný. Nové trendy zde vznikající se velmi rychle šířily za hranice země a vzbuzovaly velký zájem jak mecenášů, tak umělců samotných. Nejinak je tomu i v případě výstavby umělých jeskynních útvarů. První odezvy grottového umění se objevují ve Francii již kolem poloviny 16. století. Na počátku rozvoje fenoménu umělých jeskyní zde stojí Grotta des Pins, kterou nechal v letech 1541-1543 postavit král František I. ve Fontainebleau. A není divu, že právě zde. Francouzští králové s oblibou zvali ke svému dvoru italské umělce a teoretiky. Pro Františka I. jich tehdy ve Fontainebleau pracovala celá kolonie. Odtud se obliba umělých jeskyní šíří do zámeckých zahrad v okolí Paříže. Ačkoliv ve Francii italští tvůrci v oblasti grottového umění sehráli zejména zpočátku vůdčí roli, brzy se zde toto odvětví začalo ubírat svou vlastní cestou a propracovávat ke svébytné formě. Hlavní podíl na tom nese v té době velmi rychle se rozvíjející francouzská architektonická teorie. Ta jasně definuje formu a funkci jednotlivých staveb. Přesná pravidla tak stanovuje i pro výstavbu umělých jeskyní. Zatímco italské grotty udivovaly svým sklonem k bizarnostem, byla ve Francii stavěna na obdiv spíše okázalost a k výzdobě se užívaly dražší materiály, nevyjímaje perleť, drahé kameny a zrcadla.

S koncem 16. století proniká móda umělých jeskynních objektů také do střední Evropy a na naše území. V zaalpských kulturních centrech se však prosazuje poněkud obtížněji. Byla to zejména silná středověká tradice zahradního umění zde, ale i dramatické události první poloviny 17. století, které způsobily, že se tu nové formy zahradního umění začaly ve své celistvosti uplatňovat spíše pozvolně. Zahradní umění a především výstavba umělých grott byly determinovány vysokými materiálními a v neposlední řadě i duchovními nároky, kterým se zpočátku dostávalo uplatnění pouze z vůle nejvyšších sociálních vrstev. Na sever od Alp tak vznikají první umělé jeskyně v době, kdy v Itálii toto umělecké odvětví kulminuje a vydává své nejcennější plody a ve Francii dospívá do svébytné podoby. Přesto si zde tento fenomén získává postupem času velkou oblibu.

Umění výstavby umělých jeskynních útvarů nebylo ani ve střední Evropě doménou pouze světské elity. Stejně rychle našlo ohlas i u uměnímilovných mecenášů z řad církve. Grotty, jež si nechávali vystavět představitelé kléru, tedy největší vzdělanci a mnohdy i suverénní knížata, vznikaly velmi často na základě důmyslných ikonografických programů. Není proto divu, že právě jejich zakázky často představují to nejlepší na poli tohoto uměleckého odvětví. Vrchol grottového umění v oblasti habsburské monarchie představují objekty, které nechal v letech 1613-1619 v areálu svého letního sídla Hellbrunn u Salcburku vybudovat arcibiskup Markus Sittikus von Hohenems. Zde se poprvé v oblasti na sever od Alp objevuje stavební útvar grotty ve své plné rozmanitosti. Neméně důmyslné grotty vznikly o osmdesát let později při letním sídle olomouckého biskupa, hraběte Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna v Kroměříži. Umělé jeskyně jsou zde součástí zahradního sálu tzv. sala terreny, ale i velkolepého pavilonu v Květné zahradě.

V průběhu 17. století se grotty stále častěji stávaly součástí sídel také nižší aristokracie. Opulence, s jakou byly tyto objekty vyzdobeny, napovídá tomu, že nesloužily pouze osobní potřebě stavebníka, ale byly hojně užívány ke společenským příležitostem. Funkční určení zůstává vesměs stejné, grotty mají sloužit především k občerstvení ducha i těla svých stavebníků a ke společenským radovánkám a reprezentaci. Po stránce formální však najdeme mnohé rozdíly. Setkáme se s grottami jako svébytnými objekty plně definovanými svou podstatou. Jindy tvoří část většího architektonického souboru.

Ačkoliv bylo grottové umění ve střední Evropě zpočátku výsadou spíše společenských elit, stal se tento fenomén poměrně brzy obvyklou součástí architectury recreationis palácových a zámeckých areálů, kde na více než jedno století zdomácněl. V rámci středoevropského prostoru ovšem nelze v jeho vývoji vysledovat určitou linii. Přesto, že zde působilo velké množství zejména italských podnětů, měly tyto funkci spíše iniciační. Konkrétní vzory se nepřebíraly slepě, naopak se těmto impulsům dostalo tvůrčího přepracování do různorodých forem. Ve většině případů zde bez vzájemné kontinuity vznikaly grottové útvary, z nichž každý můžeme považovat za originální dílo, ve kterém se plně odráží individualita jeho stavebníka.

Během 17. století získala grottová architektura u nás poměrně značnou oblibu. S nástupem 1. poloviny 18. století však začala pozvolná stagnace tohoto stavebního typu. Její hlavní důvod lze spatřovat v proměně estetických hodnot souvisejících s nástupem vrcholné fáze barokního slohu a s ní spojenou jasnou definicí estetických zásad této slohotvorné epochy. To, co bylo charakteristické pro převážnou většinu grottových objektů, tedy dominance dekorativní složky, se nyní jevilo jako esteticky neúnosné a neslučovalo se se stylovými principy doby. Dochází tak k pozvolnému upouštění od výstavby tohoto svébytného architektonického typu. S jeho rezidui se však můžeme setkat ještě hluboko v 2. polovině 18. století.

K výskytu umělých jeskyní v naší oblasti je nutné podotknout, že do dnešní doby dochované objekty představují již jen skrovné pozůstatky tohoto uměleckého odvětví a stav, ve kterém se nacházejí, je ve většině případů velmi smutný. Mnohé z nich pak pod nánosem novodobých úprav vypovídají jen málo o své původní podobě. Není to způsobeno pouze skutečností, že se jednalo o fenomén časově vymezený. Je třeba vzít v potaz ještě jeden nepopiratelný fakt. Primární funkcí renesančních italských grott bylo poskytovat stinný, osvěžující odpočinek v parném středomořském podnebí. V našich klimatických podmínkách, které jsou v mnoha aspektech pro tento fenomén nepříznivé, však grotty tuto funkci ztrácejí. Stávají se módním architektonickým prvkem určeným především k zábavě a reprezentaci. Zapojení vodního prvku však zůstává. Je to právě spojení nepříznivého klimatu a vody, co mělo na destrukci těchto objektů hlavní podíl. Výstavba umělých jeskyní byla věcí velmi nákladnou. Nemalé náklady však bylo třeba vynaložit na jejich neustálou údržbu. To v souvislosti s proměnou barokní estetiky a následnou ztrátou zájmu o tyto pozoruhodné architektonické objekty vedlo k jejich úpadku. Ve velkém počtu tak již nedlouho po svém vzniku podléhají přestavbám a mnohdy i definitivní devastaci. O to větší pozornost bychom tak měli věnovat těm objektům, které tyto peripetie přečkaly a dochovaly se až do dneška.

Nina Michalovská

Vysvětlivky:

1) NÁSÓ, Públius Ovidius. Proměny. Praha. 1935, s. 296.

2) Neronovu Zlatému domu v Římě byla nad to svého času přisuzována podoba sluje. Tento omyl byl podmíněn skutečností, že v průběhu času se jeho části dostaly pod úroveň povrchu. V té podobě byl nalezen při prvních cílených archeologických průzkumech na počátku 16. století.

Stručný výběr z literatury:

Mojmir Horyna (ed.), Das Waldstein-Palais in Prag, Prag 2002.

Dieter Hennebo – Alfred Hofmann, Geschichte der deutschen Gartenkunst, Bd. 2, Der architektonische Garten, Hamburg 1965.

Elisabeth Herget, Die Sala terrena im deutschen Barock unter besonderer Berücksichtigung ihrer Entwicklung aus der abendländischen Grottenarchitektur, Frankfurt am Main 1954.

Claudia Maué, Kunst und Natur in den Grotten des Schlosses Hellbrunn, in: Barockberichte 14 und 15, 1997, S. 505-518.

Daniela Mignani, Die Medici-Villen von Giusto Utens, Perugia 2004.

Ivan Muchka – Květa Křížová, Valdštejnský palác, Praha 1996.

Božena Pacáková-Hošťálková – Jaroslav Petrů – Dušan Riedl – Antonín Marián Svoboda, Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1999.

Renate Barbara Rietzsch, Grotten des 16. und 17. Jahrhunderts. Formen der Gestaltung von Aussenraum und Innenraum an Beispielen in Italien, Frankreich und Deutschland, Wiesbaden 1985.

Ondřej Zatloukal, Et in Arcadia Ego, Historické zahrady Kroměříže, Olomouc 2004.

Ukázka z CD Hlavně nepanikař!

na motivy knih Jana Kunzeho

Hičhaikum a Dekadent dezert

Jan Kunze deklamace, text

Petr Kunze sampler, sekvencer, elektronická mandolína

Jan Tengler saxofon, příčná flétna

Hosté:

Jan Kyjovský elektrická kytara

Dan Jedlička programming

Vydalo:

PERPLEX records 2010

CD zakoupíte v e-shopu nakladatelství PERPLEX (ZDE)

Odkazy:

www.jankunze.cz

www. perplex.cz

Rozhovor s Danem Jedličkou nejen o CD Hlavně nepanikař najdete na Nekulutra.cz

Ukázka publikována se svolením vydavatele.

galerie NF, galerie 2P, galerie Koridor, galerie Vitrínky, Hot Dog gallery, Café Max, Experimentální prostor Mumie, Ul eguána, Bárka kafe, Klub Apollo

AFT „můžeme chápat jako zkratku /artfestival/ nebo jako metaforu ne příliš lichotivého vztahu široké veřejnosti k současnému umění“, dočteme se na webových stránkách nového uměleckého festivalu AFT (www.a-f-t.wz.cz).

Tento třídenní kulturní festival, který vzešel z iniciativy skupiny studentů ústecké katedry výtvarné kultury (KVK PF UJEP), jak se zdá, vychází z potřeby kolektivního sdílení nových impulsů v oblasti současného vizuálního umění. Je vlastně logické, že organizátory akce jsou budoucí výtvarní pedagogové, v jejichž kompetenci je zprostředkování aktuálních kulturních produktů široké veřejnosti. V tomto ohledu by se nabízel pro srovnání například nedávno proběhnuvší Týden výtvarné kultury v Brně, jako reakce na podnět tamní katedry výtvarné výchovy a jejího vedoucího Radka Horáčka.

Ještě více, než zmíněný moment osvěty, se však na AFTu, a v tom spatřuji jeho hlavní přínos, projevuje zájem aktérů konfrontovat a vzájemně sdílet svou tvorbu, světonázor a zkušenosti se členy určité subkultury napříč různými institucemi nad rámec regionu a nabídnout spoluúčast a oslovit podobně smýšlející jedince či skupiny v celé ČR i v zahraničí.

Letošní artfestival AFT, avizovaný jako nultý experimentální ročník, má dobrou startovní pozici ze dvou důvodů. Za prvé vychází z entuziasmu a skutečného zájmu poměrně širokého okruhu studentů, v čele s Monikou Svobodovou (jejíž stylizovaná tvář také doprovází vizuál festivalu), vybudovat kvalitní a invenční umělecký festival zejména na základě osobních vazeb participujících tvůrců. Ti se totiž již většinou setkali na podobné kulturní platformě v rámci svého studia na vysoké škole a při spolupráci s nezávislými galeriemi a kluby nebo na sebe narazili virtuálně na internetu a v prostředí sociálních sítí. Tyto sítě také posloužily jako hlavní komunikační prostředek mezi realizátory, tvůrci i návštěvníky festivalu a jako vlivné propagační médium. Díky sítím se také mohli organizátoři lépe vyrovnat s nedostatkem finančních prostředků na realizaci akce (téměř vše hrazeno ze studentských stipendií) a po vzoru přístupu DIY (Do it yourself/Udělej si sám), každý dělal, co umí. Ideální prostor pro spoluvytváření a nezávislost. Za druhé úspěšné promotion AFTu bezesporu pomohl fakt, že navázal na jednu tradiční studentskou přehlídku známou pod názvem Memoriál Miroslava Proška, která v osobě již zemřelého oblíbeného pedagoga spojovala dvě instituce-zmíněnou pedagogickou KVK a uměleckou FUD (Fakulta umění a designu, dříve Institut výtvarné kultury). V případě ústeckého festivalu AFT ale došlo, na rozdíl od zmíněného a dlužno říci, že již lety vyčerpaného memoriálu, k inspirující fúzi studentů výtvarného oboru pedagogického směru se studenty uměleckých škol (kromě zmíněné ústecké FUD také AVU Praha, FU OU Ostrava, FF UP Olomouc) a s již etablovanými umělci napojenými na nezávislé galerie.

Za Ústí nad Labem se do akce zapojily galerie NF, Vitrínky, 2P, Koridor, Hot Dog gallery a Bárka kafé, které poskytly svůj prostor pro prezentaci širokému spektru tvůrců. Vzhledem k rozsahu festivalu jen několik příkladů: Na AVU působící hostující profesor a člen rakouské skupiny Gelitin Florian Reither se svým asistentem Dominikem Langem a skupinou zahraničních studentů Šalounova ateliéru pronikli do galerie NF i do veřejného prostoru, ostravská Galerie Závodník alias skupina Schwarzprior (studenti ateliéru P. Lysáčka a F. Kowolowského) uskutečnili jednodenní instalaci v galerii NF a ještě týž večer realizovali audiovizuální show v Experimentálním prostoru Mumie, v Bárce vystavil malíř a textař skupiny WWW Lubomír Typlt, v Koridoru street-artový Milan Žák. Tvorbu autorů spojuje nadhled, zkušenost ze života v postindustriálním prostředí, ironie a humor.

Ačkoliv byly zamýšleným hlavním těžištěm AFTu výstavy současného mladého umění doplněné performancemi a intervencemi do veřejného prostoru, zcela přirozeně se festival rozšířil i o další formy komunikace. Multimediální projekt Fřesh Fľesh představil divadlo (Ansámbl Oz) a film (Andy Fehu) z Olomouce, nezbytnou součástí festivalu byla hudební vystoupení kapel i jednotlivců, kteří audio produkcí většinou doplňují svou produkci vizuální (již zmínění Schwarzprior, Vložte Kočku, Kazety, Hrající výtvarkáři a představitelka české slam poetry scény Masha). A konečně přednáškou o nezávislé galerijní scéně zarámovala akci také teoreticky Lenka Sýkorová – kurátorka galerie Altán Klamovka a autorka projektu Czech action galleries. Vyvrcholením festivalu byl „svobodně exhibiční“ třetí večer s názvem Přijď a vystav, kde svoji tvorbu mohl prezentovat opravdu každý a učinilo tak nakonec více než 60 autorů.

I když je samozřejmě žádoucí rozšiřování této „produktivní infekce“ i vně víceméně uzavřený okruh vyznavačů současného umění a nekonformních hudebních projektů a společné defilé vystavujících a účinkujících na AFTu k tomu záměrně směřovalo, je zřejmé, že divákova cesta za výstavními a hudebními projekty rozesetými po celém městě, není rozhodně náhodná. Stejně jako není zcela náhodná cesta myši v dlani umělce či iniciátora podobného festivalu po kyber-prostoru. Okruh přátel a jejich přátel se ale úspěšně rozrůstá.

Romana Bartůňková

Divadlo Komedie

premiéra: 27. 11. 2009

autor: Thomas Brussig

scénář, výprava a režie: Kamila Polívková

dramaturgie: Tereza Hofová

překlad: Jana Zoubková

projekce: Štěpán Vodrážka

hrají: Jiří Štrébl a Tereza Hofová

Pražské Divadlo Komedie otevřelo letošní „německou sezónu“ adaptací neslavnějšího románu berlínského dramatika Thomase Brussiga Hrdinové jako my. Román upravila debutující režisérka Kamila Polívková.

Hrdinou tragikomické grotesky je Klaus Uhltzscht (Jiří Štrébl), který o své minulosti přednáší na konferenci uspořádané k výročí pádu Berlínské zdi, 9. listopadu 1989. Burleskní vyprávění o jeho dětství přerušuje mladá dívka (Tereza Hofová) sedící v hledišti, která odhaluje Klausovu minulost v řadách Stasi. Uhltzscht se ovšem necítí vinen, pro všechny své činy má vysvětlení. Co se skrývá pod maskou děsivého klauna, je odhalováno jen v okamžicích, kdy Klaus popisuje své zmatené sexuální zážitky.

V den revoluce se napíchne na zlomený transparent, následkem čehož jeho pyj nabude olbřímých rozměrů, kterými udiví stráže natolik, že lidu otevřou brány na západ. Příslušník zločinecké organizace, jenž neváhal unášet děti a mučit je neustálými prohrami v pexesu, se stává samozvaným hrdinou pádu Berlínské zdi.

Polívková zaměřila veškerou pozornost na hlavního hrdinu, a proto je jevištní výprava skromná, křeslo a stolek pro přednášejícího Uhltzschta, plátno, na něž se promítá úvodní film, a stolek s občerstvením, u kterého diváci po konci konference mohou u vína a řízku probrat názory na představení se svými přáteli i účinkujícími herci.

Výkon Jiřího Štrébla je bravurní. Hravě přechází z naivity chlapce, který není schopen smířit se se svým původem ze „šukajících rodičů“, do sarkastické zrůdnosti muže neváhajícího vtipkovat se zatčeným o jeho zastřelení. V jednu chvíli vážně zdůvodňuje svou účast v tehdejší zločinecké mašinérii, za chvíli se za divokého zpěvu a tance polévá šampaňským, vzápětí na kolenou běduje nad svou nevědomostí. Hrdinové jako my je one-man show s vtipem, který nutí k zamyšlení, a úvahami, kterým se musíme smát.

Tereza Tauchenová

Spolu s Kateřinou Kováčovou a Tomášem Sukem jste tvořili redakční radu zbrusu nové revue Sever západ východ. Jakým kritériím podléhal výběr autorů?

Upřímně řečeno, kritéria nebyla nijak zásadní,neboť se spíše jedná o zmapování literárního regionu severních Čech. Měl jsem na starosti Děčínsko, Jarda Balvín Litoměřicko, zbytek Tomáš Suk a Katka Kováčová, sekundoval nám samozřejmě Ivo Harák. Když jsme dělali závěrečnou redakci, tak jsem byl na stáži ve Wiesbadenu, takže jsme vše řešili na dálku, což není moc ideální. Revue není antologií, někteří básníci chybí – např. z Mostecka – Marcel Ďurica, Daniel Hradecký ad. Já jsem se velmi přimlouval za benešovskou skupinu, shromážděnou kolem Jardy Karchňáka, ano, jsou lehce insitní, ale jedná se o lidi, kteří něco vytvářejí na malém městě a jejich činnost má smysl. Z hlediska děčínských básníků a básnířek nebylo co řešit, v současnosti zde žije osm aktivně píšících, zajímaví debutanti jsou určitě Anica Jenski a Petr Váradi.

V čem se Sever západ východ liší od teplické antologie Skupiny?

Zásadní rozdíl je v tom, že Patrik Linhart a jeho spolupracovníci zmapovali region Teplicka z literárně-historického hlediska. Opravdu je to antologie, kdy každá skupina (chápejme jako literární seskupení, redakce časopisu, ale též parta kolem nějaké kapely) má úvodní text, který pojmenovává situaci, a pak následují samotné texty. Tato antologie obsahuje 45 autorů a autorek a je dělaná opravdu důsledně, samozřejmě lehce dokreslená mystifikační linkou, ale to by ji nesměl sestavovat Linhart. Těším se na ni, protože se potvrzuje, jak důležité jsou Teplice pro celý region. Kdybychom tam na počátku 90. let s Tomášem Řezníčkem nejezdili, tak by se v děčínské knihovně v roce 1994 nezrodily večery poezie nebo v roce 2000 Literární Zarafest.

Poslední sbírku (Vlašský Daniel) jsi vydal v roce 2006. Plánuješ v brzké době další? Pokud ano, jaké bude její ústřední téma?

Vlašský Daniel není v podstatě sbírka, ale demoverze; vyšly totiž pouze 3 kusy jako součást diplomové práce na FUUD a jedná se o první oddíl knihy, jež nyní nese název krooa krooa. Píši ji už šestým rokem a doufám, že ji v brzké době dokončím a příští rok vydám. Hlavním tématem je jakási animální láska mezi lyrickými subjekty (Vlašský Daniel a Chrastava), hledání otce (Klacek) plus spousta epizodních situací. Jiří Koten napsal k mé knize Žibřid, že je důležité dějiště – také i zde – sbírka se většinou odehrává ve skalách v Tisé a v Labském údolí a nad tím vším je slyšet krkavčí křik krooa krooa, který se tomu tak trochu vysmívá…

V revue Sever západ východ i na listopadovém večeru H_aluze jsi četl z cyklu Nebožky. Z čeho vycházíš při básnické rekonstrukci zapomenutých sudetských osudů?

Jestliže krooa krooa je kniha otcovsky-synovská, tak Nebožky jsou ryze ženské. Navazují na mou česko-německou knihu Řeč mrtvejch/Die Toterede, jež byla sestavována jako textová koláž autentických osudů sudetských Němců z vesnice Růžová na Děčínsku v podobě epických básní. A jelikož se jednalo o 50 mužských osudů (výjimku tvořila báseň Hýbelka), ptal jsem se sám sebe, kde jsou ty ženské osudy, které občas probleskly v pozadí těch mužských. Tyto básně jsou často vytvářeny na bázi jedné zmínky v Řeči mrtvejch, jednoho verše, nebo to jsou parafráze starých fotografií z Děčínska, jedná se také o zcela vymyšlené či slyšené příběhy. Knihu ilustruje můj přítel Petr Kříž, který se mnou spolupracoval na překladech německých pověstí Modroret (2008) a jeho kresby vznikají na každou báseň, často mají až komiksovou podobu, jinými slovy Nebožky budou hodně ilustrované, příběhově barvité.

A vyjdou ještě letos, jelikož jsem na ně dostal peníze od města Děčína.

11. března sis udělal výlet do Olomouckého divadla Tramtarie. Šlo o kombinovaný večer plný divadla, hudby i poezie. Přiblížíš čtenářům tuto akci?

Jednalo se o komponovaný večer poezie a divadla nazvaný dle jednoho mého verše Krajem běsní sliny zimy a hlavním iniciátorem byl Jiří Beneš, můj bývalý student bohemistiky, který v Olomouci studuje češtinu a divadelní vědu. Akce probíhala jako sled výstupů – první byly herecké etudy, kde se četly ve scénické podobě mé básně právě výše zmíněné sbírky Řeč mrtvejch (některé i třikrát za sebou – např. vážně, lascivně, směšně ad.). Byly to tady takové orální realizace, poté šest herců pod vedením Jiřího Beneše sehrálo hru na téma komunistické schůze v roce 1948 ve vesnicích Malšovice a Dobkovice na Děčínsku. Autentický zápis psaný tužkou našel v archivu Petr Karlíček a bylo to naprosto úžasné; vtipné a mrazivé zároveň. Poté jsem četl ze svých knih a v závěru celé akce vystoupil DJ H2O, na kterého jsme tančili do pěti do rána. Vydařená akcička!

Od února do dubna byla v ústecké galerii Suterén k vidění tvoje výstava Holokrčko! Krevkerko! Bredo! Ač to z názvu není zřejmé, šlo o „slepičí koláže“ s podtitulem Hennelogie. Proč zrovna slepice?

Už 20 let se věnuji kolážím a v poslední době vytvářím rozsáhlejší série. Takže po loňské malé výstavě v děčínské knihovně, která se jmenovala Mytologická mykologie, kde jsem se vypořádal s nenáviděnými fenomény jako je přeinterpretovaná antická mytologie a debilní české houbařství, jsem se vrhnul na slepice.

Jak ses dostal k fotkám těch slepic?

V Levných knihách jsem koupil za 99 Kč atlas slepic, rozřezal ho a začal kolážovat. Celkově jsem udělal 62 kusů během předloňských vánočních prázdnin a teď je vystavil.

A proč slepice? Jednak převládá názor, že to je pitomé zvíře, které pouze snáší vajíčka a je vhodné do polévky, zároveň je název výstavy blasfemický, je hezké potenciálním návštěvnicím již v názvu vynadat do slepic.

V útrobách třiceti výstavních kousků se objevují díla slavných výtvarníků, architektura, ale třeba i Rambo. Jak je to s autorským právem a kolážemi?

Kolážování je vždy recyklace všeho, je to zbytkové umění a s tím pracuji dlouho. Na půdě mám celé stohy starých kalendářů, knih, časopisů o výtvarném umění a fotografií. Jsou to čistě kombinace, které mají tu a tam plebejsky radostný efekt.

Vycházel jsi vždy z reálných názvů plemen, nebo sis vymýšlel vlastní?

Většina slepic má opravdu reálný název, některé jsem si vymyslel a vlastní Hennelogie je od německého slova Henne nebo-li slepice, jelikož jsem zjistil, že neexistuje (nevím o tom) přímo věda o slepicích.

Až se návštěvníci Suterénu dostatečně nasytí hustým slepičím vývarem, kam poputuje tvoje Hennelogie dál?

Deset koláží si zamluvil jeden německý lékař a odveze si je do Ulmu. Třeba bude iniciovat výstavu tam a zbytek se zase hezky uloží do desek a budou odpočívat na skříni, dokud na ně zas nějaký jiný galerista nezavolá puťa, puťa, na puťa puťa…

Alice Prajzentová