Poslední dobou narážím na spoustu diskusí, ve kterých se povětšinou zaměstnaní lidé ptají, proč e-shopy tolik křičí v souvislosti s integrací EET. Jeden z takových klasických naučených obratů je „no jo no, doteď kradli, a teď už to nepůjde“. Tomuhle tématu se věnovalo poměrně dost článků, na problematiku se snaží dlouhodobě upozorňovat APEK, ale stejně jsem nenarazil na článek, který by to vysvětlil na něčem konkrétním. Proč je to tedy vlastně problém? Zkusím to vysvětlit tak, aby tomu rozuměl opravdu každý…

Ač se několik let pohybuji v digitálu na různých konzultantských a marketingových pozicích, v jádru jsem stále technik. Máme klienta, kterému jsme minulý rok vytvořili nový e-shop, ve kterém je jednou z platebních metod i stokrát skloňovaná platební karta. I jako uživatelé to znáte, pohoda jazz, zaplatíte kartou, zboží vám přijde domů, nemusíte řešit hotovost pro kurýra… V roce 2017 by to mělo být opravdu standardem, pokud to s online prodejem myslíte alespoň trochu vážně. Vzhledem k tomu, že jejich primárním zdrojem prodejů je kamenná pobočka, zvolili si cca před rokem a půl pokladní a skladový systém, který pro tyto účely funguje naprosto bez problému.

Když jsme s nimi v srpnu narazili na problém integrace e-shopu a daného pokladního systému, museli jsme vymyslet řadu kompromisů pro to, aby celé řešení mohlo fungovat, splňovalo zákonné normy a přitom se nemusela polovina infrastruktury vyměnit. Současná logika daného systému funguje tak, že zákazník nakoupí (ať už na prodejně či na e-shopu), oni k tomu vystaví dodací list a následně fakturu/účtenku.

Pro nákup kartou je to bohužel o něco složitější. Jako platební procesor používáme GoPay, který umožňuje několik možných druhů platby, a to právě vč. zmíněné platební karty. Proces je takový, že uživatel si nakoupí, dokončí objednávku na e-shopu, ten ho přesměruje na platební bránu GoPay, a ta nám jakožto e-shopu vrátí pouze informaci zaplaceno či nezaplaceno. Celý tenhle platební proces chvíli trvá, GoPay to ověřuje oproti vydavateli karty, chvíli trvá přesměrování zpět na e-shop a zaevidování stavu transakce.

No, a už tady jsme v průšvihu s EET. Ony šmírácké kódy FIK a BKP musí být nakupujícímu předány ve velmi krátké době, což například s tímhle řešením často není možné technicky, ne „úředně“ (nechcete-li generovat samostatný doklad jen kvůli EET, což prý lze – díky Michalovi Bilkovi za doplnění). Nikdo s tím nikdy nepočítal, že by to tak být mělo. U toho „našeho“ e-shopu to třeba funguje tak, že v tu chvíli dorazí prodejci informace o zaplacení, transakce je zaevidována (a to velmi dobře, ví o ní jak GoPay, tak my, tak zákazník, kterému se peníze okamžitě strhnou z karty), tzn. možnost „zmizení“ těhle peněz z účetního oběhu je prakticky nulová. Pominu to, že v současné chvíli není e-shop napojen na fakturační systém „online“, protože to prostě technicky není možné, tzn. prodejce přijme informaci o tom, že je zaplaceno, vystaví dodací list společně s fakturou. Bez dodacího listu nemůže zboží vyskladnit (vlastnost řešení), tzn. opět, varianta, že by fakturu kdekoliv utopil, je natolik komplikovaná, že se to snad ani nevyplatí.

Problémem prostě je, že nejsme schopni uživateli vydat účtenku v moment provedení transakce, nemáme na to nastavené procesy, a to jak obchodní, skladové, tak technologické (v tom objemu nákupů kartou se to u nich nevyplatí řešit hlubší integrační proces). A teď si představte, že přijde někdo, a říká: „Pokud to takhle neděláte nebo dělat nemůžete, znamená to, že jste zloděj, a budete platit pokutu nebo váš provoz zavřeme.“

Ano, můžeme ten systém změnit. Můžeme zavést novou fakturační řadu, kterou bude vydávat pouze e-shop, čímž zkomplikujeme jak sklad, tak účetnictví (které je díky původnímu řešení naopak křišťálově průhledné), můžeme integrovat systém komunikující s finační správou, který si získá tyhle 2 šmejdkódy vlastně i v případě, kdy transakce neproběhne (protože to prostě musíme stihnout, takže je to bezpečnější udělat „dopředu“). A ano, vlastně nám to tak úplně nemusí vadit, protože klienta to bude stát raketu, než tohle celé někdo naprogramuje.

Ale mně to vadí. Je to neskutečný zásah do naprosto bezproblémově fungujícího, na několika místech evidovaného procesu, který je zbytečný, špatně procesně a zákonně vymyšlený, a našeho klienta to bude stát náklady natolik vysoké, že možná po 3 měsících běhu e-shopu platbu kartou zrušíme, protože se nám to nevrátí dřív jak za 2 roky.

Už ten problém chápete? Není to o tom, že se nám do toho nechce. Není to o tom, že by se najednou zázračně objevilo něco, co by nikdo z finanční správy neměl vidět. Jde o to, že to bude klienta stát tolik peněz a nás tolik času, a to jen proto, že o nás někdo a priori tvrdí, že jsme zloději. A to není v pořádku v žádném vesmíru.

Image by PSDGrapchics.com, pattern designed by Freepik.

Před týdnem jsem začal řešit to, že bych občas potřeboval pustit Windows 10 na svém Macbooku Pro (13" Retina). Vzhledem k tomu, že mám verzi s 256GB SSDčkem a mám se docela rád (rozumějte „odmítám si vyřadit z provozu OS X“), přemýšlel jsem, jak spouštět Windows z jiného než systémového disku. Doma se mi válelo 120GB SSD od Kingstonu, tak jsem si říkal, jestli by nebylo možné nainstalovat systém na něj a spouštět ho přímo z externího disku. První logickou volbou bylo najít nějaký USB 3.0 rámeček, a připojovat disk přes něj. Objednal jsem si na Alze externí box, nakrmil do něj disk a začal Googlit.

Našel jsem nespočetné množství odkazů, které tvrdí, že to není možné. Následně jsem narazil na pár diskusí, kde diskutující tvrdili, že to jde, s odkazem na tenhle článek. Díky moc Stephenovi Rothovi <3, který sepsal asi nejlepší anglický tutoriál, i když i u něj by bylo asi potřeba trochu Googlit. Problém všech předchozích řešení byl v tom, že něco prostě nefungovalo.

Díky tomu, že jsem přecijen trochu pokročilý uživatel, našel jsem nakonec plně funkční řešení, o které se s vámi pokusím podělit. Budiž vám bonusem to, že to máte hezky předžvýkané a v češtině. Upozorňuji vás však na to, že pokud nebudete návod dodržovat přesně, můžete si třeba smazat data. Tak nebo tak, doporučuji všechny počítače během procesu zálohovat.

• flashku s Boot Camp ovladači
• již běžící Windows 64-bit - virtualizované (např. pod Parallels, VMware Fusion, VirtualBoxem) nebo fyzický stroj s Windows 64-bit
• instalační médium Windows 10 nebo .iso, licenční klíč
• utilitka IMAGEX.EXE (součást Windows AIK)
• prázdný SSD disk v externím USB 3.0 boxu – všechna data z něj budou smazána (!)
• cca hodinu času, pokud se po cestě nic nepokazí

Připravíme si flash disk s ovladači pro Boot Camp. Na vašem běžícím OS X si pusťte Boot Camp Assistant (/Applications/Utilities/Boot Camp Assistant.app). V následující obrazovce nechte zaškrtnutou pouze prostřední volbu, viz screenshot.

Pozor, rozhodně si předtím všechna data z flashdisku zálohujte. Po odklikání zbytku obrazovek se vám na flashku stáhnou Boot Camp ovladače pro váš budoucí Windows systém.

(!) Veškeré následující kroky dělejte na stroji s Windows, případně ve virtualizovaných Windows.

Stažení Windows 10 ISO

Z oficiálních stránek Microsoftu si stáhněte ISO Windows 10. Jako edici zvolte Windows 10, následně si vyberte jazyk systému, který chcete používat. Web vám následně nabídne 2 odkazy na stažení 32-bitové a 64-bitové verze. Osobně doporučuji tu 64-bitovou, nevidím důvod pro provozování té 32-bitové. Po stažení klikněte na soubor s koncovkou ISO pravým tlačítkem, a zvolte volbu Připojit (Mount). V tuto chvíli se vám objeví nová CD jednotka, doporučuji označit všechny soubory a vykopírovat si je do složky na disk.

Jak získat IMAGEX.EXE?

IMAGEX je součást balíku, kterému Microsoft říká Windows AIK. Doporučuji si daný balík stáhnout a použít z něj pouze volbu „Windows AIK setup“. Po dokončení instalace se přesuňte do složky C:\Program Files\Windows AIK\Tools\amd64, ve které najdete utilitu ImageX.exe. Zkopírujte ji přímo do hlavní složky disku, tedy C:\. V tuto chvíli můžete Windows AIK klidně odinstalovat, aby vám nezabíral zbytečně místo na disku.

Příprava externího disku

Připojte váš SSD disk v externím boxu do USB 3.0 konektoru počítače. Dejte si pozor na to, aby se opravdu jednalo o USB 3.0, jinak u téhle části strávíte týden. Ve většině případů ho poznáte tak, že má USB konektor modrý vnitřek.

Zmáčkněte Windows klávesu, do vyhledávacího pole zadejte příkaz CMD. Jakmile vám Windows našeptají Command Prompt nebo Příkazový řádek, klikněte na něj pravým tlačítkem myši a zvolte „Spustit jako správce“ (případně „Run as Administrator“).

Po otevření příkazového řádku nás čeká sekvence příkazů, kterými připravíme disk pro zápis Windows 10.

Spustíme program DISKPART.

diskpart

Následujícím příkazem si vypíšeme všechny disky, které jsou v počítači přítomny. Dejte si pozor, pokud se v tomto kroku spletete, můžete si smazat celý běžící Windows systém nebo jakákoliv jiná kritická data na daném stroji.

list disk

Ve výpisu najděte odpovídající disk a zapamatujte si jeho označení. Samozřejmě, nejlépe to jde podle velikosti, dalším identifikátorem je to, že bude mít jedno z vyšších čísel. V následujícím příkazu nahraďte # za číslo disku ze zobrazené tabulky.

select disk #

Nyní musíme odstranit veškeré oddíly, které se na disku nacházejí. Pozor, jedná se o nevratný zásah, při které budou smazána všechna data z daného disku (!).

clean

Následujícím příkazem zkonvertujeme celý disk do formátu MBR (master boot record). Neptejte se, k čemu je to dobré, prostě mi věřte.

convert mbr

Vytvoříme 350MB bootovací partition s FAT32, nastavíme ji jako aktivní a přiřadíme jí písmeno B:\.

create partition primary size=350

format fs=fat32 quick

active

assign letter=b

Windows v tuto chvíli načte nový disk, můžete to tiše ignorovat a pokračovat dál. Nyní si vytvoříme diskový oddíl pro samotný systém, zformátujeme ho jako NTFS a přiřadíme mu písmeno W:\.

create partition primary

format fs=ntfs quick

assign letter=w

Tak. Disk máme připravený, můžeme vyskočit z DISKPART, příkazový řádek nechte stále otevřený.

exit

Pokud vám právě počítač začal hlásit chybové hlášky, restartoval se nebo shořel, pravděpodobně jste špatně označili číslo disku v jednom z prvních kroků. Pokud používaný počítač nebyl váš, doporučuji se rychle klidit z pole, protože někdo bude opravdu nasraný.

Příprava Windows k zápisu na disk

Dalším krokem, který nás čeká, je příprava samotného obrazu systému Windows pro zápis. Otevřete si virtuální CD mechaniku nebo složku s instalačkou Windows 10 a pokračujte do složky sources/. Najděte soubor install.wim a zkopírujte si ho pro náš účel do složky C:/wim.

Pokud jste se drželi návodu, měli byste mít utilitku IMAGEX.EXE umístěnou přímo v C:\. Pokud tomu tak není, zkuste se vrátit na začátek a postupovat podle toho, co jsem vám poradil. 

Nyní zjistíme, jaký je správný INDEX verze systému, který chceme nainstalovat:

C:\imagex.exe /info C:\wim\install.wim

Z následujícího obrázku vidíte šílenost, kterou nám daný příkaz vypíše.

Nebojte se, chce to jen trochu zdravého selského rozumu a schopnost číst psaný text. Pokud vám chybí jedna z těchto vlastností, doporučuji rychle utéct, protože jste pravděpodobně zkazili něco v předchozích krocích. Něco přestane dříve nebo později fungovat…

V mém případě je správnou volbou index 1, Windows 10 Pro. Vy si však najděte verzi se správným indexem podle toho, k jakým Windows máte licenční klíč.

V tomto kroku budeme přímo kopírovat celý systém na vybraný disk. Číslo na konci příkazu určuje zvolený index, v případě, že budete chtít instalovat jinou verzi, nezapomeňte ho změnit.

C:\imagex.exe /apply C:\wim\install.wim 1 w:

Posledním krokem je zápis boot sektoru na malý 350MB oddíl, který jsme vytvořili:

w:\windows\system32\bcdboot w:\windows /f ALL /s b:

V tuto chvíli bychom měli mít externí disk připravený na první start systému přímo z něj.

První boot Windows 10

Počítač s Windows můžeme v tuto chvíli vyhodit z okna, rozštípat sekerou nebo barterovat za špatné drogy, víc už ho snad nebudeme potřebovat. Opět opatrně s touto částí návodu, hlavně v případě, že počítač není váš.

Připojíme disk do USB 3.0 portu Macbooku Pro a systém restartujeme. Jakmile se ozve spouštěcí zvuk, zmáčkneme a podržíme na klávesnici tlačítko ALT (Option key). Nyní bychom měli vidět 3 diskové jednotky: Macintosh HD (při standardní instalaci), Windows a EFI Boot. Tady nastává jediná věc, které úplně nerozumím, jak k ní došlo, ale napoprvé jsem musel startovat přes jiný disk, než později – prostě to zkuste. Zvolte EFI Boot, pokud se počítač zasekne, restartujte ho, opakujte celý proces bootu znovu a zvolte přímo Windows. V jednom z případů se objeví zcela klasická Windows instalační obrazovka, přes kterou můžete dokončit instalaci a nastavení systému. Při dalších bootech už používám standarně disk EFI Boot a funguje to bez problémů. Posledním krokem je instalace Boot Camp ovladačů z flash disku, který jsme si připravili úplně na začátku.

Tadá!

Na celém tomhle řešení je krásné to, že až vás Windows začnou štvát tak jako mě asi po 2 hodinách, můžete celý disk odpojit, uklidit do skříně a zapomenout na něj (případně ho třeba spálit).

Ještě přikládám jednu obrazovku, a to je měření z CrystalDiskMark pod Windows. Mám docela dost pomalý SSD disk, je poměrně starý, ale i tak jsem nezaznamenal to, že by se systém nějak zasekával. Zkoušel jsem z něj hrát třeba CS:GO, a šlapalo to na FullHD bez problémů.

Jste uživatelem Mac OS X? Pak jste si jistě zvykli používat Spotlight, který je něco, co Windowsím systémům stále chybí (pokud ovšem hledáte alternativu na Windows, doporučuji skvělé Launchy, s nímž se i z Windows stává systém použitelný pro produktivní práci). Před poměrně dlouhou dobou jsem však narazil i na zajímavou alternativu Spotlightu, kterou je Alfred.

Používal jsem ho specificky jen pro některé věci, které Spotlight přímo neumí (jedním z takových příkladů je příkaz Sleep, který vaše zařízení prostě a jednoduše uspí bez klikání myší). Pak jsem ale narazil na možnost si po zakoupení tzv. Powerpacku do Alfredu naskriptovat vlastně cokoliv, co snad jenom skriptovat jde. No a vzhledem k tomu, že OS X je systém na Unixové bázi, dají se s tím dělat poměrně divoké věci. Já osobně jsem si postupem času na všech Macovských strojích přemapoval defaultní zkratku CMD+Space na Alfred, a používám výhradně ten.

Pokud se vám nechce cokoliv vymýšlet, existuje knihovna tzv. „workflows“, které se dají najít například na webu Packal. Ty pak jednoduše stáhnete a importujete do Alfreda, čímž se vám otevírají nové možnosti jeho užití.

V případě, že se rozhodnete Packal používat, rozhodně začnete rozšířením Packal Updater. Je to jednoduché workflow, díky kterému jste schopni do budoucna přímo z Alfredu updatovat všechna workflows, která na Packalu stáhnete.

Jedním z mých oblíbených workflows je Spotifious. Po stisknutí klávesy „s“ a Enter se vám objeví možnost přímo vyhledávat a spouštět skladby ze svého Spotify, aniž byste byli nuceni hledat okno samotného Spotify.

Dalším takovým pěkným workflow je Simple Timer. Jednoduše napíšete „timer 5min Uvařit si čaj!“ a Alfred vám to za 5 min zobrazí jako systémovou notifikaci.

Mohl bych se tu rozepisovat o desítkách dalších workflows, ale nejlepší bude, když si Packal prostě projdete a podívate se. Najdete tam spousty rozšíření pro productivity apps (Pomodoro, Todoist, Things, …), pro vývojáře (PHP interpreter pro Aflred, vyhledávání v dokumentaci Angular.js, …), a v neposlední řadě i naprosto zbytečné kousky kódu, které vám třeba usnadní život či pobaví (Minecraft Server Checker).

Pokud jste v srdci tak trochu geek jako já, a máte rádi efektivitu práce skrze klávesnici, doporučuji vyzkoušet Alfred.

PS: Jak psal nedávno v jednom svém článku Pavel Ungr: „Tenhle článek jsme napsal, protože jsme přesvědčený, že Alfred je super nástroj. Nemám z toho ani korunu a v článku není jediný affiliate odkaz. Jen si přeju, aby se Alfred dále rozvíjel, a tak si ho prosím kupte, ať na to mají peníze. :-)“

Je to cca 2 měsíce, co jsme se rozhodli, že přestaneme jezdit nakupovat standardní nákupy jídla do obchoďáků. Za prvé jsme oba extrémně senzitivní na „zbytečné nákupy“, tzn. vždycky jsme odjížděli s nákupem o tisícovku dražším, než jsme potřebovali, za druhé nás oba neskutečně unavovalo prodírat se mezi lidmi.

Několikrát předtím jsem nakoupil na Rohlik.cz, bylo to tedy prvním logickým krokem pokusit se naskládat si svůj nákup tam. Začal jsem třeba v 7 večer, celou dobu jsem nadšeně sledoval informaci, že nám nákup ještě ten večer mohou dovézt (byl to dost impulzivní nákup). Strávil jsem v tom nákupním procesu třeba hodinu, najednou se z informace stalo „nákup vám můžeme dovézt nejdřív zítra“. A to mě neskutečně nakrklo. Byl to nákup veliký, a já nemůžu za to, že než si vybereš co potřebuješ a než z toho uděláš nějakou rutinu, rozvozy přestanou stíhat. Svým způsobem to chápu, ale najednou mi bylo vlastně jedno, jestli to bude z Rohlíku nebo ne.

Šel jsem se podívat ze zájmu na itesco.cz. Měl jsem relativně dost času, tak jsem si naskládal plus minus srovnatelný nákupní seznam tam (záměrně říkám plus minus, jsou věci, které na jednom mají, na druhém ne – a obráceně). První věc, která mě překvapila, byla položková cena u některého zboží. Ta druhá byla celková suma za nákup. Zkusili jsme tedy objednat z TESCO, dopoledne dorazil neskutečně milý kurýr, nádherná zelenina, objednávka v pořádku, byl jsem naprosto spokojený. Ano, co se musí nechat, ten e-shop je příšerný, dokud si nevytvoříte seznam oblíbených položek.

Co byla ale jedna z věcí, která nás nadchla nejvíc? Balení. TESCO přivezlo potraviny v plastových přepravkách, nechali nás si zboží vyložit, a přepravky si odvezli. Dnes jsem objednával z Rohlíku, protože mi tam zůstaly nějaké volné kredity – řekněme si upřímně, nechat si vyexpirovat 200,– Kč k dobru je trochu zbytečné. Kurýr fajn, potraviny ok, ale to neskutečné množství tašek, ve kterém nám to přivezli, to mi prostě přišlo zbytečné. Nejsem žádný ekofašista, papírová taška rozhodně lepší než igelitka, ale celkově mi přišlo, že toho bince po nákupu bylo mnohem víc než v případě TESCO.

A to jsem až dosud pomíjel informaci, že Rohlík dnes během mého nákupu 2× skoro spadnul, neustále mi to házelo chybové hlášky o přetížení, a třeba 4 položky z 20 na mém seznamu nebyly skladem. Já Rohlíku fandím, ale přijde mi, že nezvládají to, že jim to začalo fungovat.

TESCO prostě funguje.

Měli jsme obrovskou kliku – vyšlo nám nádherné počasí, díky zvolenému času a dni v týdnu se nám poštěstilo vidět Airbus A380–800 (Emirates), Antonov AN-225 Mriya (Antonov Airlines), Boeing 777–300ER (Korean Air), Embraer 195 (Air Dolomiti) a na samý konec exkurze i Mil Mi-8S z vládní letky.

Po kliknutí na obrázek níže se dostanete na fotky z mého Flickru.

Vzhledem k tomu, že z mnoha různých důvodů využívám několik počítačů na dvou různých platformách, musel jsem postupem doby vyřešit problém se synchronizací dat a bezpečností jejich předávání. Sepsal jsem si pár věcí, které mi přijdou jako naprostý základ „bezpečnosti práce“ v online prostředí, ve kterém 4/5 dat leží v cloudech.

Šifrované disky

Ať už se jedná o FileVault (OS X) nebo Bitlocker (Windows), je to dnes první věc, kterou aktivuji po čisté instalaci nového OS.

Dvoufaktorová autentizace

Pokud to online služba umožňuje, okamžitě u ní zapínám dvoufaktorovou autentizaci.

Password manager

Osobně znám jen dvě hesla – heslo k primárnímu e-mailu (hodí se si ho pamatovat) a master password do klíčenky.

Vlastní VPN servery

Má online komunikace je na veřejných sítích díky připojení na vlastní VPN šifrovaná a složitě odposlechnutelná pro případného útočníka.

Maily za SSL/TLS

Neexistuje, abych se k něčemu tak citlivému jako je e-mail připojoval bez šifrovaného spojení.

Předávání hesel

V případě, že by se někdo dostal k samotnému heslu, je mu v podstatě k ničemu, pokud neví kam s ním.

Edit (5.5.2016, 13:40): Veškeré zásady bezpečnosti začínají a padají na tom, že NIKDY nesmíte opustit nezamčený počítač například v práci nebo v kavárně. Jakmile se vzdalujete od jiného počítače, než je ten pevný domácí, zamykejte svou přihlášenou session!

PS: Většinu informací z tohoto článku jste možná už někde četli, chtěl jsem si je jen někam odložit, až budu zase někomu někdy vysvětlovat, proč se podle mě chová jako nezodpovědný blbec.

Utubering je v první řadě naprosto geniálním marketingovým a obchodním tahem. Pokud jsem správně pochopil, za celým tímhle festivalem stojí ten samý tým, který pořádá např. Majáles. Před 2 roky se jim podařilo identifikovat trh, který nese. Co se týče organizace, nenapadá mě, co celé akci vytknout. Odbavení v pohodě, e-tickety fungovaly, areál byl dostatečně veliký a vcelku dobře a logicky uspořádaný, pódia se navzájem nepřeřvávala, tzn. za mě dobrý.

Co se týče ceny vstupného, litoval jsem rodičů, jejichž dítka se zamilovala do některého z přítomných Youtuberů. Jednotné vstupné 499,– Kč, s mladšími samozřejmě museli vyrazit i rodiče, tzn. páteční odpoledne jenom na vstupech za bratrů 1000–2000,– Kč podle velikosti famílie. Nějaké to nealko, kus žvance, merchandise a jste v tom za další 1000,– Kč. U merche se možná trochu zastavím. Každý z Youtuberů měl někde v areálu svůj stánek s reklamními předměty označený jménem. Kšiltovky, pásky se jmény, prapodivně vypadající ouška, trička atp. Co mi ale přišlo nejneskutečnější bylo to, že u těch stánků samotní Youtubeři nebyli. Fronta o 100 dětech s rodiči tedy čekala na to, až si jejich dítě za 2 kila koupí kšiltovku se jménem a tradá pryč, zatímco miláček jejich dětí se prochází po pódiu nebo posedává vzadu ve VIP zóně, a jednou za čas vyběhne 10 nejzoufalejším dětem před brány VIPka podepsat svou fotku.

Co se programu týče, mohu ho jen těžko hodnotit, nejsem ani trochu cílovka a děti vypadaly spokojeně, ale k jedné věci si nedovolím nenapsat svou poznámku. Co se týče videí, které Youtuběři postují, u většiny z nich (u těch profesionálnějších) je vidět, že nad vlogy vcelku přemýšlí. Je vidět, že se naučili, aby měly vlogy scénář a určité sdělení, ať už je to cokoliv z jejich osobního života, rady k líčení nebo roztomile zaobalené sponzorské sdělení. Pokud ale tuhle sebranku vypustíte na podium, poznáte, kdo z nich je přirozeným šoumenem, a kdo je pouze produktem doby. Nebudu nikoho jmenovat, protože mi to nepřijde fér, ale u některých postaviček z podia jsem si po cca 3 větě vážně rozmýšlel, jestli umí napočítat do pěti a nezadrhnout se přitom. Já vím, děti je milují, ale někteří z nich by možná neměli chodit mezi lidi cokoliv vyprávět, a měli by zůstat hezky v bezpečí za hledáčkem kamery ve svém domácím nahrávacím studiu.

Jako, jedna věc se musí nechat. 10 000 lidí na jednom místě je pecka. Organizace byla pecka. Ten nápad sám o sobě je geniální, ale já jsem si po 4 hodinách tam připadal jak brokolice po lobotomii kořene. Důležitým výstupem je pro mě to, že je dobré to vnímat jako trend, respektovat a brát to jako fakt, ale proboha, hlavně se to nesnažit pochopit. 

Během té doby jsem měl tu čest pracovat pro klienty snad ze všech možných odvětví, které vás napadnou. E-shopy, stavební firmy, FMCG, konzultantské firmy, “fachmany” jednotlivce, až po nadnárodní korporace o stovkách lidí. Nikde jinde než v našem oboru jsem ale nenarazil na tolik lidí, kteří by tak dobře rozuměli právě tomu našemu businessu.

Občas si při komunikaci s klienty představuji, jak by podobné požadavky fungovaly například u vodoinstalatérů:

“Dobrý den, tady tady je ten návrh vodoinstalace pro vaši novou koupelnu.” “Moc hezké, je vidět, že jste nad tím dost přemýšleli, udělejme to tedy tak.” … “Prosím, napadla mě jedna taková malá úprava. Mohli bychom tenhle kohoutek přesunout spíš nad toaletu, než nad umyvadlo? Přijde mi, že by to tak bylo mnohem lepší, viděl jsem to u kamaráda.” “Eh.” (To si momentálně instalatér představuje, jak si přemácháváte ponožky v záchodě.)

Je to zvláštní, ale digitální obory mají podle lidí velmi nízký práh vstupu, tzn. velmi často se stává, že naší práci klienti “rozumí” lépe než my. A to je přesně ta chvíle, kdy si při návštěvě webu říkáte, proč po tom krásném uhlazeném modrém flat designu lítá jednorožec se*oucí duhu. Velmi pravděpodobně ho tam chtěl klient.

Jednou z nejtěžších otázek, kterou jsem se za těch 13 let musel naučit pokládat tak, abych tím někoho nenasral, je: “A přáli byste si mít to dobře, nebo podle vás?”. Ale samozřejmě to jde, jen se občas stane, že to někdo odnese (říkejme mu třeba zaměstnanec). 

Často se jedná o velmi drahé zakázky, statisícové řády. Po spuštění krásného graficky vymazleného webu ovšem najednou dojde k tomu, že začnou padat čísla v analytics, sníží se počet nákupů (konverzí obecně), a akonto toho samozřejmě i příjmy klienta.

Nu a oni se začnou pídit potom, co se tedy vlastně stalo, když investovali stovky tisíc do nového webu, který se všem líbil, synovcové ho pochválili, dobře se zobrazuje na mobilech a tabletech (sic!), ale neprodává. Zajímavé na tom je, že často vyráží za freelancery ze zcela jiných oborů (SEO, PPC…).

V Proof & Reason se snažíme klientům vysvětlit, že redesign webu není o překreslení šablon, novém redakčním systému a krásném responzivním layoutu, ale hlavně o pochopení toho, co vyžaduje jejich cílová klientela, jak jsou zvyklí používat podobné služby, kdo oni současní i potenciální klienti vlastně jsou, a jak pro ně postavit konverzně funkční web.

Úplně na začátku jsem měl pocit, že je to běh na dlouhou trať, ale začínám mít čím dál tím větší radost z toho, že to klienti začínají chápat sami. Bohužel, často až po tom, co vyhodí obrovské množství peněz jen tak do záchoda. 

Dále pokračuje zápis z deníku výpravy s názvem “Dvaja kokoti plechoví, drevom pobití”.

Den 0:

Kolem půlnoci jsme dorazili do Nürnbergu a vydali se neomylně dle navigací na silnici s popisem Rock im Park. Divné, proč tomu říkají takhle? No nic, zkontrolujeme na místě. Zkontrolovali. Někomu přijde dobrý nápad pořádat 2 festivaly, jeden v Nürnbergu, druhý v Nürburgu. Jeden se jmenuje Rock im Park, druhý Rock am Ring. Jsou ve stejném termínu. Hrají tam stejní interpreti. Jen je jeden o 370km dál, než druhý. Když bůh dá, ve 4 budeme my dva kreténi na místě. Správném. 

Den 1:

Přijeli jsme asi pozdě. Auto je zaparkované cca 2km po poli od areálu, stále tomu však říkají parkoviště. Bydlíme na druhé straně stanového města, které jsme hodinu a půl hledali. V naší části města už se začalo stavět i na cestách. Spali jsme 2 hodiny, probudilo nás sadistické vedro ve stanu. A venku. A ve stínu. Celý den hledáme jen studenou vodu, studené pivo, a občas něco k jídlu (nejlépe studeného). Přesto je to tu geniální. Němci vymýšlejí celý den hry o to, jak se co nejrychleji a co nejvíc zlít pivem nebo ledovou vodou z cisteren. Ta atmoška má prostě koule!

Pokud vám budu vyprávět, co jsme momentálně zažili, budete si myslet, že si vymýšlím, ale bůh mi buď svědkem.

Celý den tu bylo kolem 30 stupňů, zabijácké slunce. Absolvovali jsme koncert punk-ska Broilers a vydali se na Rise Against. Byli fantastičtí, viz mé poslední video. Kratký odpočinek, mrk na Die Toten Hosen a hurá na Mansona. Po chvíli jeho koncertu se z ničehonic spustil déšť takový, že rozehnal třetinu lidí. My jsme se s Honzou naopak vydali ke středu publika. Pršelo tak strašně, že jsme mrzli na kost, když MM oznámil, že déšť nás nezastaví, a jede se dál. My se snažili přelézt do vipka k podiu, skoro jsem jim utekl, Honza dostal po tlamě. Vrátili jsme se zpět, lidé taky, a při Personal Jesus znovu! Vydrželi jsme až do poslední skladby, Coma white, má nej. Při ní se spustil šílený déšt a vítr, který pokládal i stany v městečku. Za podiem šlehaly blesky, a po konci skladby se ozval obrovský hrom a … koncert skončil.

Nikdy jsme nic takového nezažili, a asi už nikdy nezažijeme. Byl to zázrak. Jsme durch mokří, ale stan vydržel.

Den 2:

Spali jsme jak zabití do 11, snad kromě takového záchvěvu, kdy se nás cca ve 3 ráno snažil neskutečný vítr a déšť odnést i se stanem. U pár ostatních stanů se mu to povedlo, naštěstí jsme asi uchycení toho našeho zvládli jako dva správní technici. Možná ho tu budeme muset nechat, protože je v podstatě přibitý k zemi. 

Po probuzení malé intermezzo kvůli cestě do Koblenz, a pak návrat zpět, cca do půlky koncertu Zebrahead. Super, takoví, jaké je znám, skvělý zážitek, skvělá atmosféra. Royal Republic jsme vzdali kvůli tomu, že se udělalo hrozné vedro, a my tam stáli v kalhotech a svetrech. Vydali jsme se na nákup merchandise a ulovili ofiko trika, chá!

Festivalové městečko se za ty 2 dny změnilo na druhý festival vedle RaR. Muzika, pařící lidi hrající hry smyslu i nesmysluplného charakteru (vzhledem ke stavu jejich opojení), zažili jsme průchod tanečním pláckem, týpky tancující v tangách kolem tyčí větrem zničených altánů, podlézání tyče za doprovodu čehosi podobného hudbě a skandování vykalených němců, prostě párty jak se patří. Jen ten bordel je neuvěřitelný. Odpadky se prostě odkládají na zem. Všechny.

Lehký chill a pak zpět na Interpol. Koncert super, jen… Člověk netušil, jestli poslouchá jednu skladbu nebo set. No a pak to nejvíc nej, Slash feat. Myles Kennedy and The Conspirators. Totální pecka od začátku do konce. Podle mě jsou lepší než původní Guns'n'Roses, a to bych si nikdy předtím nedovolil říct. Celý RaR obrátili vzhůru nohama!

Zajímavé je, že z cca 10-ti členné skupiny našich mladých sousedů pouze pár mluví alespoň trochu lámanou angličtinou. A tak je to tu všude. Jak chcete mluvit anglicky, nikdo vám nerozumí nic kromě "Hey!”. Každopádně jsme pochopili pravidla “národní” hry zvané flunkyball, jejichž jediným cílem je ožrat se během chvíle jako hovado, ale za pohybu a se ctí. Zvláštní národ.

Prodigy! Viděl jsem je už potřetí, ale rozhodně to bylo to nejlepší setkání. Perfektní zvuk, skvělá světelná show i dramaturgie. Neuvěřitelný rachot díky těm desítkám tisícům lidem. Největší circle, co jsem kdy viděl. Od začátku do konce nařachané energií.

Následně už po půlnoci do Alternatentu na Hollywood Undead. V tom stanu neuvěřitelný nářez, celý stan křičel, tleskal, zpíval a pařil jako jeden člověk. Atmosféra, že by se dala krájet.

We are Enter Shikari and we came from Planet Earth! Taková třešnička na dortu celého dne, u jejíhož něžně post-hardcore nádechu jsem usínal opřený o hrazení. Nátřesk pro krásné a mazlivé noční můry. 

Den 3:

Opět jsme spali jako malé děti. Probudilo nás protivné vedro, tak jsme se došli vyvenčit, rozložili jsme deku před stanem, a spali další 3 hodiny s kšiltovkami a ručníky přes ksichty.

Po opravdovém probuzení jsme se jali infiltrovat naše německé kolegy, a pravděpodobně vytvořili dlouhá hudební přátelství. Chtějí s námi jet na nějaký festival do ČR, rozestavět stany, popíjet pivo a mít se fajně.

Vydali jsme se na první koncert, s tím, že si tam rozhodíme deku a budeme pospávat při popíku. Ani prd! Bastille byli skvělí! Neuvěřitelně dynamická muzika, u které se prostě musíš hýbat. Nádherný zážitek, skvělé pecky! Od našich německých kolegů jsme dostali doporučení na Beatsteaks, tak jsme si řekli, že je dáme jako přestupní stanici na In Flames. Nu, a to se nestalo. Byli tak dobří, že se nám nepodařilo se urvat, byli jsme na nich až do konce. Jendoduše perfektní r'n'r muzika!

A pak už jsme jen čekali… Čekali na Foo Fighters. Urvali jsme úžasná místa, a bylo to… Myslel jsem si, že jsem během RaR zažil to nejvíc, co u milovníka muziky jde. Ani houby! FF předvedli 2,5h koncert plný super big beatu a skvělého rock'n'rollu. Rozsekali mě, když zahráli Under Pressure od Queen, a bylo možná o kus lepší, než originál. Hlavně – se supportem 90k lidí! Největší úlet. Celý jejich koncert byl monstrózní jízda, hráli staré i nové pecky, skvěle vyvážené. Ženy vlhly, muži vlhli…

Nu, a celou tuhle nekončící jízdu jsme uzavřeli na koncertě Netsky, dramec s živou kapelou, šílené, ale neskutečné!

Zítra už nás čeká jenom 7h cesta do Prahy. Tohle byla jizda, na kterou nikdy nezapomenu. A pokud si jí dám znova, tak Honza pojede 100% se mnou. Byl to fantastický parťák do deště, a občas toho deště nebylo málo. Shodli jsme se, že nám nic na světě nestojí za problémy. Díky Honzo!

Den 4:

Final round! Ráno jsme se po nočním koncertě Netsky nedokázali vyhrabat ze stanu, opět jsme spali spánkem spravedlivých. Asi v 10 jsme se rozhodli, že z toho stanu opravdu vylezeme a zabalíme ho. Městečko vypadalo jako indiánské pohřebiště. Opuštěné orkánem poničené stany a altány, osamocené židličky, ticho.

Z campu jsme vyrazili v 11. Asi po ¾ hodině jsme se řádně nasraní dostali se všemi věcmi k autu, komplet se opět převlékli a vyrazili na cestu. Navigace zahlásila 655km, to mě poprvé polil pot. Cca po hodině cesty mě dohnal třídenní úžeh, takže se zbytek cesty nesl v duchu “hlavně přežít”. Nutil jsem Honzu, aby na mě mluvil a dělal DJe. Aby toho nebylo málo, někde u Frankfurtu začalo šíleně pršet, což vydrželo až k Plzni…

V Praze předávka Mazdy, vyzvednout Passata, a hurá pro psa. 21:00 jsme doma. Já, pes, věci i mé auto.

Na tomto místě se patří poděkovat všem, díky kterým to bylo možné. Díky Terce a Hance za propůjčení auta, skvělé psí mámě Aničce za starost o mou největší chlupatou lásku, a hlavně Honzovi, se kterým, ač je to občas zcela do života nepoužitelná a protivná metrosexuální dámička, se dalo chodit v ťapkách bahnem, vykecávat na plnou hubu o naprosto všem, chodit na stejné koncerty, a celkově se nasmát tolik, že mě občas bolelo břicho.