Samotný web zatím jede, takže třeba fan povídky lze zatím zveřejňovat aspoň takto. Zvlášť pro tento účel jsem zaktualizovala článek určený pro povídky a doplnila jsem do něj všechny odkazy. Povídky můžete pořád posílat na e-mail k tomu určený. Pokud byste potřebovali z nějakého důvodu kontaktovat přímo mě, můžete mi poslat zprávu tamtéž.

Povídky, básně, písně, komiksy, zkrátka jakýkoliv formát uznáte za vhodné.

Témata libovolná. Pokud potřebujete inspiraci, můžete zkusit zapátrat zde, nebo si řekněte v diskuzi.

Anonymní autory můžete tipovat v diskuzích u povídek. Někteří se časem sami odhalí (a budou dodatečně připsáni k povídce), někteří zůstanou zahaleni tajemstvím navěky.

Kam poslat: povidky(zavináč)icefire.cz

Pár jednoduchých pravidel:
Povídky posílejte nejraději ve formátu .doc(docx). Text rozhodně ne v pdf (obrázky v pdf jsou v pohodě). Nesoutěžní povídka musí mít vždy nějaký název. Vyhněte se prostému pojmenování typu „Eddard“, „Zimohrad“, apod. Před odesláním se rozhodněte, zda chcete být u povídky uvedení jako autor, nebo zůstat (alespoň dočasně) anonymní. Do předmětu zprávy vždy uveďte „nesoutěžní povídka“ nebo „povídka mimo soutěž“ (nebo něco v tom smyslu).
A obvyklá prosba: Nové odstavce dělejte pomocí tabulátoru, namísto nepravidelného používání mezerníku. Vůbec nejlepší je udělat nový odstavec jen pomocí (jednoho odklepnutí) enteru a hned psát zkraje dalšího řádku. Web formátování občas rozhodí nebo úplně zruší. Ze stejného důvodu je ideální nepoužívat široké řádkování. Děkuji.
Pokud ve svých povídkách hodláte pracovat s tématy nebo událostmi, které se odehrály v seriálu Hra o trůny, tak to prosím uveďte jako varování v úvodu povídky.

Série povídek Útržky z Robertovy rebelie od čejky zde.

Všechny zveřejněné povídky (řazeno od nejnovějších):

čejka – Žoldnéři;

čejka – Duch;

Aviv – Daždivé spovede;

Aviv – Kde sa voda točí;

Aviv – To Wait or not to Wait;

čejka – Útržky z Robertovy rebelie – Elia;

Azrael: Druhá vláda Draků II;

čejka – Služba rytíře;

čejka – Útržky z Robertovy rebelie – Jaime III;

Oakenfist – Sen o Rhaegarovi;

Aviv – Tichá voda brehy myje;

Aviv – Po stopách snov;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Harrenov II;

čejka – Útržky z Robertovy rebelie – Jaime II;

čejka – Útržky z Robertovy rebelie – Jaime I;

Aviv: Pod slupkou z kamene;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Hvězdopad;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Princ;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Catelyn;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Harrenov;

Oakenfist: Přízrak;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Eddard III;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Eddard II;

Azrael: Temná porada;

Azrael: Druhá vláda Draků;

čejka: Útržky z Robertovy rebelie – Eddard;

pokračování povídky „Cestou na východ“

Povídka č. 10 (18. kolo) – Ice & Fire (icefire.cz)

„Kolik?„

„Hm… Levné to nebude.“ Pokladník společenstva pokrčil rameny. „Cena přiměřená tomu, co si přeješ. Deset mužů a tak dlouhá cesta… Nicméně podle tvého jména věřím, že si ji můžeš dovolit.“

Hubený muž s řídkými vlasy, podle oděvu šlechtic z jižní části Západozemí, si nervózně olízl rty. „Tak kolik?“ zeptal se znovu.

Pokladník vyřkl sumu.

„Cože?“ Host zalapal po dechu. „Chci přece jen malý oddíl, ne celou legii.“

Tázaný se shovívavě usmál. „Veliteli?“ ohlédl se přes rameno.

Z křesla u okna vstal rozložitý, prošedivělý voják v kožešinovém plášti. Drátěnou košili i opasek mu zdobily zlaté ornamenty a na prstech, včetně palců, měl zas několik prstenů, jeden s velkým safírem vybroušeným do podoby květu růže. Nátepníky, které si navlékl na předloktí, byly naopak pobité poctivou ocelí. „Řadové pěšáky bys dostal za pár váčků stříbra,“ řekl. Jeho úsměv se možná skrýval někde v koutku očí, na rtech ani náznakem. „Jenže ti se pro takový úkol vůbec nehodí.“ Hlas mu ztvrdl a všechna přívětivost se z něj najednou vytratila stejně, jako kdyby se chystal vydat rozkazy těsně před bitvou. „Budu muset vybírat hlavně mezi důstojníky, a ti určitě stojí za víc.“

„Nu…“ Šlechtic znejistěl. Žoldnéřovo sebevědomí na něho zapůsobilo a navíc si přál toto obchodní jednání udržet v tajnosti. „Dobrá,“ řekl. „Souhlasím, ale… když neuspějete, vrátíte mi polovinu částky.“

„Proč?“ Velitel zavrtěl hlavou. „Moji lidé budou riskovat tak jako tak. Jestli ovšem o naše služby nestojíš, jeď do Myru a vyber si na trhu s otroky. Možná ti budou vděční – anebo zmizí, jen co jim sundáš řetězy. Můžeš zkusit i Zlaté společenstvo. Třeba ti slíbí, co chceš, za hrst žebráckých mincí.“

Host si nešťastně vzdychl. „Slyšel jsem, že si zakládáte na svém vojenském umění a cti, ale že bych měl za ně zaplatit až tolik, mi neřekli.“ Chvíli se odmlčel a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že se v duchu snaží přijmout porážku. „Souhlasím,“ řekl nakonec. „Dvě důležité podmínky přesto mám.“

„Jaké?“

„Chci znát jména vašich lidí. Pravá jména všech, kteří pojedou. Musím si být byl jistý, že nejsou spřízněni s někým, kdo by nás mohl zradit.“

„Dobře, povím ti je. A ta druhá podmínka?“

„Potřebujeme ještě dívku. Krásná být nemusí. Vím, že jako jedni z mála přijímáte i ženy, proto jsme dali přednost vašemu společenstvu.“

„Dostanete ji. To je všechno?“

„Ano. Můj bratr s novicem, který ho doprovází, budou v Tyroši už při příštím novu. Doufám, že budete přesní.„

Velitel přikývl. „Jistě. Náš pokladník s tebou teď sepíše smlouvu a můžeme ji zpečetit. Další podrobnosti si dohodneme zítra.“

„Koho vybereš?“ Hlas tmavovlásky byl milý a tichý. Jeho tón se vůbec nepodobal tomu, kterým mluvila s vojáky, ani neladil se zbrojí, kterou obvykle nosila jako důstojník žoldnéřů Severské růže.

„Hm.“ Velitel se natáhl přes jídelní stůl a dolil oběma víno, hutné a vonící kořením. „Jedním ze zástupců by mohl být Alyn,“ řekl. „Jen ho budeme muset vytáhnout od jeho dámy ze Saténového paláce. Je s ní už dva dny, od té doby, co se vrátil do města.“

„Vzkázal, že dnes večer už sem za námi přijde.“

„Konečně. Asi se mu nebude chtít hned zas odjet, ale to mu vysvětlím. Nejspíš si s sebou vezme Edwyna nebo Togga. Jinak by musel jet Lorik. Bengt zatím neudrží meč, nemůžu ho poslat tak daleko. Pak bych vybral ještě Ronela. Horší to bude s dívkou. O krásu jim prý nejde, ale na zkušené bojovnici je vždycky vidět, co má za sebou, takže jí nevinnost nikdo neuvěří. Jen bych zas nerad poslal pěnkavu, kterou by ostatní museli chránit.“

„Tři nebo čtyři, co by vyhovovaly, mezi sebou přece jen máme. Jestli ovšem chtějí, aby něco předstírala, nesmí být úplně hloupá. Proto snad jedině… Slunečnice?“

Velitel přikývl. „Dobrá volba. Jen jsme za ni měli zvednout cenu.“

„Nezapomeň, že potřebujeme ještě vlastního tlumočníka. Ani na jednoho z těch mnichů se spoléhat nemůžeme. Že bychom poslali naši perlu?“

„Proč ne. Sám ovšem nepůjde.“

„Vím.“ Tmavovláska přikývla. „Takže on a Helman. A kdo bude vlastně velet?“

„Nu, říkal jsem si, že Ostříž, když už posíláme dva jižany. Vždyť kdo jiný by se s nimi shodl líp. Krom toho je zvyklý rozhodovat se sám a domluví se natolik dobře, že by to mělo stačit i tak daleko na východě. Nechám ho, ať si sestaví zbytek oddílu.“

Žena se zasmála. „Nebude rád. Cesta po moři a navíc ještě v zimě…“

„Však on si poradí. Na souši se teď přece zdržel dost dlouho.“

Setkali se na nábřeží poblíž jednoho z velkých skladů, kde za otevřenými vraty otroci převažovali obilí a rozdělovali je pod dohledem dozorce a strážných do menších pytlů.

Vojáků bylo jedenáct. Deset ozbrojených mužů v brigantinách žoldnéřů, a s nimi pohledná dívka s temně modrýma očima a hnědými vlasy svázanými do uzlu. Šli pomalu, jako kdyby si chtěli prohlédnout okolí tyrošského přístavu.

Septon, procházející se netrpělivě po cestě dlážděné plochými kameny, je zahlédl hned a upozornil na ně novice, který seděl na zemi ve stínu rozložitého cedru. Mladík zvedl hlavu od odřeného svazečku, kam si sám přepsal pár kapitol Sedmicípé hvězdy, a když uviděl příchozí, vstal.

Vůdce žoldnéřů k nim přišel blíž. „Cesty Sedmi mohou být přímé i spletité,“ řekl, s náznakem otázky v hlase.

„Jak pravila Stařena v den, kdy ji přišli požádat o radu Válečník s Kovářem.“ Septon přikývl. „Slyším, že znáte svatá slova. Jsem rád, že jsme se setkali. Čekáme tu na vás už pět dní.“

„V tomhle ročním období žene vítr lodě spíš na sever. Museli jsme dvakrát přistát kvůli bouřím a to nás zdrželo.“

„Hlavně že jste tu. Pojďte, vím o dalším skladu o kus dál, který je prázdný. Tam můžeme probrat všechno, co potřebujeme.“

Vešli do chátrající kamenné budovy, do které světlo vnikalo jen širokým vchodem bez dveří, a posadili se na zaprášená prkna z rozbitých beden. „Asi bychom se měli představit,“ začal septon.“ Jsem bratr Clement a tohle je Olywer, můj synovec a zároveň novic z našeho řádu. Chybí mu síla, jakou potřebuje válečník, ale učím ho východní jazyky, takže už leccos rozumí. Co je hlavní – mohu mu naprosto důvěřovat. A vy? Většina z vás prý pochází ze Západozemí.“

Velitel žoldnéřů přikývl. „Ano, to je pravda. U Společenstva mi říkají Ostříž a jsem z Roviny. Tohle je seržant Alyn, můj zástupce. Narodil se v Myru. Oba jsme se přidali ke Společenstvu před čtyřmi lety. Druhý seržant Togg, kterému mezi námi občas říkáme Sekyra… a dívka, kterou jste si přáli. Lady Slunečnice.“ Ta předstoupila, oblečená v kožené tunice a loveckých kalhotách, s krátkým mečem u pasu. Usmála se a lehce se sklonila v náznaku úklony.

„Jsi urozeného původu?“ zeptal se udiveně septon.

„Ne.“ Dívka pohodila hlavou. „Ale občas po mě chtějí, abych tak vypadala. Můj otec byl kdysi zbrojmistrem u Ryswellů, nic víc.“

„Rozumím. Přiznám se ovšem, že tak půvabnou mladou ženu jako ty si nedokážu představit v bitvě.“

„Bitvy jsou příliš velká řezničina. Většinou si mě najímají jako osobní stráž. Já jsem zas nečekala, že budeš tak vlídný a…“

„Doufám, že vám vyhovuje,“ ukončil výměnu zdvořilostí velitel. „Tady vidíš zbytek oddílu – Divoký Ronel, Ondrew Sníh, Tulák Helman, Dlouhý Larence, Hladový Therry, Tesař Calon a jako poslední… Perla z Norvosu.“ Ukázal na hubeného, asi dvacetiletého mladíka, který měl přes svůj věk stále hladkou pleť bez vousů, což mu nejspíš vyneslo přezdívku podle jména známé kurtizány. „Hodně z nás přišlo ze Západozemí, jenže teď patříme všichni sem. Někteří z našich otců sice vyznávali tvoji víru, měl bys ale raději vědět, že tady se jí z nás drží jen málokdo. I když čarostrom tu najdeš těžko, většina Seveřanů přesto pořád uctívá svoje staré bohy. My ostatní jsme si vybrali nové, z těch zdejších.“

„Vidím.“ Septon se zadíval žoldnéřův opasek. „Myslím, že tohle jsou symboly Lovce.“

„Přesně tak. Byl to on, kdo mi pomohl, když jsem potřeboval.“

Septon se zatvářil nespokojeně. „O tom bychom se mohli přít, ale…“ Zavrtěl hlavou. „A strom se dvěma bojovníky?“ zeptal se. „Pokud vím, k Lovci nepatří. Ten má jen svoje posvátná zvířata, k nim oštěp a síť.“

„To je náš rodový znak.“

„Ach. Už vím. Stormwoodové? Takže jsi rytíř?“

„Ano. Jmenuji se Raynald Stormwood.“

„Než jsem vyslechl volání Sedmi, studoval jsem nějaký čas i v Citadele. Myslím, že jsem se tam tehdy setkal s tvým bratrem Lyamem.“

„Může být.“

„To on tě učil zdejší jazyky?“

„Jeden z našich sluhů byl původně otrok a často se mnou mluvil tak jako tady, v Tyroši. Pak jsem pár let cestoval po Východozemí jako doprovod kupců, kteří si mě najímali. Lyam se mi snažil předat spíš něco z toho, co znal sám, hlavně dějiny a něco z původní valyrijštiny. O tu se šlechta v Západozemí zajímá až teď, kvůli králi.“

„U kterého lorda je tvůj bratr mistrem?“

„U žádného. Odjel s otcem do války a zemřel s mými dalšími dvěma bratry na Ohnivém poli. V tom, co z nich zbylo k uložení do hrobu, jsme sotva poznali jen jejich zbroj.“

„A ostatní z tvé rodiny?“

„Ani otec už nežije. Pevnost, kterou přestavěl, a většinu našich pozemků si postupně rozebrali sousedé, kteří složili přísahu novému králi. Manfred, nejstarší z nás, co jsme přežili válku, tak zdědil jen malou tvrz a kus mizerné půdy. Sestrám se většinou podařilo vdát, i když jen za muže, kteří by o tom dřív nemohli vůbec uvažovat. A myslím, že ostatní bratři dali svoje meče do služby lorda Redwyna.“

„Tak proto jsem o vašem rodu potom nikdy neslyšel. To je mi líto.“

Rytíř nejdřív neodpověděl. Odvrátil se, přešel ke vchodu a zadíval se ven, na vlny ubíhající při odlivu od kamenité pláže na volné moře. Pak řekl: „Na tom nezáleží. Je to minulost, na kterou se v Západozemí zapomnělo a tady se k ní nikdo nevrací. Co tvoje cesta? O tu teď jde. Znám zatím jen její cíl, ale ne účel.“

Septon si odkašlal. „Hledám jisté… záznamy, o nichž se někteří z mých duchovních bratrů přou. Dozvěděl jsem se, že by měly být v knihovně jednoho z chrámů v Zálivu otrokářů. Protože do většiny prostor chrámů Milostí mají na výjimky přístup jen ženy, jednu jsem si od vás vyžádal. Jenže teď se všechno změnilo. Nemusíme se trmácet tak daleko na východ. To, co jsem tam chtěl najít, je už jinde a ušetříme si tak kus nebezpečné cesty. Jenže k lítosti bohů patří ten svazek teď jednomu významnému muži z Volantisu. Tak významnému, že se možná stane jedním z příštích triarchů.“

Raynald se zamračil. Právě padl důvod, kvůli kterému mu přidělili dívku, kromě septona a jeho synovce nejzranitelnější článek celé skupiny. Mezi žoldnéři se samozřejmě našly i jiné ženy, mnohem silnější a zdatnější v boji s mečem, a další, výborné lučištnice, které sloužily v oddílu střelců. Ale ty by jen těžko mohly splnit úlohu, s jakou se předtím počítalo. Rytíře napadlo, že je to vhodná příležitost zbavit se členky oddílu, která navíc nebyla, jak zjistil, zvyklá na přísný vojenský řád. Jenže měli za sebou už kus cesty do Volantisu a zbytek Společenstva růže se právě nacházel kromě základny v Braavosu rozptýlený v různých pevnostech v severozápadní části Východozemí. Musel by obětovat jednoho z mužů, kterého by se Slunečnicí poslal zpátky, a k tomu neměl žádnou chuť.

Přemohl proto rozladění a zeptal se: „Kdo je to?“

Septon pokrčil rameny: „Pokud jsou zprávy pravdivé, měl by to být Meletion.“

To jméno znělo Raynaldovi povědomě. „Tygr?“

„Myslím že ano.“

Každé ze Svobodných měst mělo svůj vlastní způsob vlády. Volantis ovládali společnou rukou triarchové volení z bohaté vrstvy tamních obyvatel, z těch, jejichž předkové pocházeli přímo z Valyrie. O moc přitom soupeřily dvě skupiny s různými názory na způsob vlády – tygři a sloni. A protože vládci Volantisu byli podle starého zvyku tři, nemohlo mezi nimi nikdy dojít k rovnováze. Síla se vždycky přehoupla na stranu většiny.

Několik desítek let po pádu Valyrie vedl Volatis úspěšně válečnou politiku, kdy jako nejstarší ze Svobodných měst chtěl vládnout ostatním. V čele tehdy stáli zástupci tygrů. Zpočátku se zdálo, že budou mít úspěch, protože se jim podařilo zabrat Lys a Myr. Jenže u dalších svobodných měst narazili na tvrdý odpor. Tyroš přesvědčil ke spojenectví Pentos, k tomu získal podporu v Braavosu a za mořem kromě Argilaca Durrandona i samotného Aegona Targaryena. Ten tehdy poprvé, ještě před dobytím Západozemí, ukázal sílu svých draků. Tyrošané tak v bitvě o svůj ostrov nakonec zvítězili a Volantis navíc přišel o svoji nadvládu nad Lysem a Myrem.

Po dalších prohraných bojích s Norvosem a Qohorem a po střetu s Dothraky měli obyvatelé Volantisu válčení dost a vládu nad ním pak převzali sloni se svou kupeckou politikou.

Tygři proto byli teď už delší čas v nevýhodě a snažili se získat nové příznivce. Období voleb se teď zase blížilo. Do paláce tygřího kandidáta měli ovšem přístup jen šlechtici s valyrijskou krví, která jim, kromě dostatečného majetku, dávala volební právo. Jak by se k Meletionovi mohli dostat cizinci, když jim stráže odepřou i vstup do vnitřní části města?

Raynald se podíval na temně modré oči mladé žoldnéřky. „V tom případě myslím, že bychom se tu měli chvíli zdržet,“ řekl.

Barvířský krámek v uličce blízko hlavního tyrošského přístavu se za posledních deset let skoro nezměnil. Okna teď měla zelenou barvu, uvnitř se přesunulo několik polic a přibyl nový stůl; jinak se tu vznášela stejná vůně barev, parfémů a koření, jako když sem Raynald přišel poprvé. Venku pršelo a nepříjemný vítr hnal kapky deště prudce proti venkovním dveřím, takže se dalo čekat, že sem dnes nikdo z obvyklých zákazníků nepřijde.

„Je to těžší, než by se zdálo na první pohled,“ vysvětlovala jim Delia. Na stole před ní stály zlatnické váhy, mísa s citróny, vedle ní menší miska s lístky henny a další, s pastou vyrobenou ze zdejších mlžů. Nechyběl ani džbán hutného tmavého vína a další přísady – jemný prášek z dřevěného uhlí, sušené byliny uložené v malých plátěných sáčcích a malá karafa s čirou tekutinou. „Hnědou nebo černou barvu zvládne použít každý, kdo to jednou viděl. Důležité je nanést ji rovnoměrně a můžeš ji nechat působit i delší čas, dokonce přes noc. Jenže pokud chceš světlý odstín, musíš pracovat velice opatrně. Ani mně se to nepodaří pokaždé. A když se na tebe jednou rozzlobí vlivný zákazník, bohatí lidé, které zná, už nepřijdou.

Nezapomeň si připravit si směs čerstvou a nejdřív si ji vyzkoušej jen na jednom pramenu vlasů, kdyby snad byla příliš silná. A hlavně – je nutné správně odhadnout dobu, kdy je třeba barvu smýt. Dají se k tomu použít přesýpací hodiny, ale na každých vlasech bývá účinek trochu jiný. Také je těžké pracovat bez zvážení nebo přesného odměření přísad. Proto ti všechny složky zabalím ve správném poměru a stačí si je ohlídat. Sypké musíš udržet v suchu. Kdyby se ti rozbily lahvičky s tekutými přísadami, můžeš je zkusit koupit u alchymistů. Někteří z nich je dokáží vyrobit. Zapamatuj si ale množství.“

Její rady byly určeny hlavně Slunečnici. Delia se i tak ohlédla na Raynalda, který se opíral o pult. Na rozdíl od ostatních návštěvníků ji viděl při práci mnohokrát. Teď se na ni usmál tím zvláštním, důvěrným úsměvem, který si měl jen pro ni a který dobře znala z posledních let. Delia vedla sice svůj vlastní život, jenže ne natolik závazný, aby neuvítala rytíře pokaždé, když na cestách navštívil Tyroš. Zůstával u ní, jak dlouho mohl – někdy měsíc, jindy jen několik dní. Pak odešel a zase se vrátil, nejdřív jako strážce najatý k doprovodu karavany, později jako žoldnéř Společenstva růže. Protože neměl jinou ženu, která by mu byla blízká, věděla, že pro něj znamená hodně. Přesto byli oba pořád volní. Delia žila od narození v Tyroši, stejně jako její synové, a tak patřila sem a Raynald zas na sever, do Braavosu. Dýku, kterou mu kdysi věnovala, u sebe ale nosil pořád.

Odehnala myšlenky, které ji občas napadaly, jaké by to mohlo být, kdyby odešel od žoldnéřů a zůstal tady, s ní. Teď se potřebovala soustředit na práci. „Nechám tě raději, aby sis to několikrát zkusila. Jen mi slibte, že se o tom opravdu nedozví nikdo další. Prozradit největší tajemství našeho cechu a ještě k tomu cizincům… Znají ho jen někteří barvíři a střežíme si ho skoro tak, jako Qohořané svou ocel. Potrestali by nejen mě, ale hlavně vás.“

„Proč nám neobarvíš vlasy hned?“ zeptal se septon Clement. „Nemusela bys tolik riskovat.“

Delia pokrčila rameny. Tak se mohl ptát jen člověk, který si s vlasy už nemusel dělat žádné starosti. Na hlavě duchovního kratičký řídký porost téměř splýval s velkou lysinou. „Než přeplujete moře, vlasy odrostou,“ odpověděla mu. „Každý by pak jasně viděl rozdíl mezi původní a novou barvou. A to myslím nepotřebujete.“

Vtom kdosi zaklepal na dveře. „Je zavřeno!“ vykřikla.

Jenže návštěvník byl vytrvalý a zabušil znovu. „Možná bys měla zjistit, kdo to je,“ řekl tiše Raynald. „My se na chvíli schováme vzadu.“

Delia kývla. Jenže když otevřela, jediné, co překročilo práh, byla sprška vody. Vyklonila se ven. Nečekaný host už o dvacet kroků dál zahýbal za roh ulice. Vydechla si úlevou. I kdyby to byl její nejlepší zákazník, dnes večer tu raději nechtěla nikoho.

Vrátila se zpátky dovnitř a zasunula závoru. Teď mohla pokračovat ve výkladu; prsty se jí při tom ještě třásly leknutím.

Uklidnila se, až když se její hosté chystali k odchodu. Zadívala se na ně. Od chvíle, kdy vešli dovnitř, přemýšlela ještě nad něčím jiným než nad nebezpečím prozrazení. Nakonec nevydržela. Kývla na Slunečnici a pak na Raynalda. Pak se zeptala: „Vy dva – patříte k sobě?“

Dívka jí pohled udiveně oplatila a zavrtěla hlavou. Raynald se usmál. „Ne, to bych si nedovolil říct.“

Dnes možná ne, pomyslela si Delia. Jenže vaše cesta bude hodně dlouhá. A než se vrátíte z Volantisu… „Hlavně abyste přijeli zpátky v pořádku,“ řekla nahlas. „Hodně štěstí vám všem.“

Dvojice ozbrojených mužů se zelenými pruhy vojáků na tvářích doprovázela hathay, vůz se závěsy tažený malým bílým slonem. Mířili po široké dlážděné ulici Volantisu směrem k Dlouhému mostu. Najatý poháněč vedl své zvíře na východní břeh Rhoyne zkušeně. Ponořil se do proudu lidí mezi krámky lemujícími most tak, aby prošli bez větší srážky, vyhnul se boční ulicí zaplněnému rušnému náměstí, a pak zamířil k velké bráně v Černé zdi, umožňující přístup do uzavřené východní části města.

„Stát. Kdo jste?“

Z vozíku se vyklonil muž v honosném oděvu, se stříbrnými vlasy spletenými do copu válečníka. „Hosté, otroku.“

Velitel stráží se zarazil. Podle jeho čistého obličeje bez tetování bylo sice jasné, že jako jediný z hlídky u brány otrokem není, teď ale mluvil s mužem, který byl zřejmě příslušníkem staré šlechty. „Čí hosté, vznešený?“´zeptal se proto.

„Xiomara ze Selhorysu. Máme jeho pozvání, abychom se s ním setkali v Meletionově domě. Tady.“ Šlechtic kývl rukou. Jeden z jeho vojáků přiskočil a vzal si od něj pergamen s tmavou pečetí, který pak ukázal veliteli strážných u brány. Ten sice pečeť poznal, sám ale číst neuměl, a tak si zavolal na pomoc písaře. „Hm, v pořádku,“ řekl potom. „Můžete dál.“

Ulice města chráněné vysokou zdí se lišily od ostatních ve Volantisu jako stará mince od nové. Jiné znaky rodů, okázalost stavěná na odiv zlacením bran a složitým zdobením portálů ve stylu, jaký by se jinde našel kromě několika šlechtických domů v nejbližších městech u řeky snad už jen v Qohoru a možná u nejstarších budov na Lysu a v Myru. Vnitřní uspořádání vypadalo složitě a poháněč se musel několikrát ptát na cestu, přesto tato nejstarší část Volantisu nezapřela původní účel, pro který byla vystavěna. Hlavní náměstí vzniklo z někdejšího cvičiště pro vojenskou posádku, nejširší cesta vedla od brány k centru původní pevnosti. Občas museli přejít most, po kterým se ukrývaly sklepy vybudované pro uložení zásob. Věží a fontán viděli dost, zato hostince téměř žádné a veřejně přístupných řemeslnických dílen jen málo; ve všech pracovali otroci. Nejhonosnější sídla měla zahrady obehnané vysokými zdmi a vstup střežený ozbrojenci. Tady žili ti, kdo si svůj původ odvozovali od předků ve Valyrii, potomci těch, kdo odtamtud odešli, aby si založili město na této pevnině ještě dávno před Zkázou, která víc než stoletím pohřbila téměř celou říši dračích pánů pod hladinou moře.

Jeden z největších domů ve starém městě patřil šlechtici jménem Meletion. Byl to vážený, bohatý a velmi ambiciózní člen frakce tygrů, který usiloval o zvolení mezi jednoho z vládců města už čtvrtý rok. Poprvé mu uniklo vítězství o vlásek, potom byl přehlasován těmi, kdo si chtěli mít mezi triarchy muže, co by se slonům vyrovnal vzděláním, nebo aspoň dokázal vzbudit takový dojem. Meletion proto tentokrát nenechal nic v rukou náhody. Koupil si půl tuctu pěvců, aby jeho jménem vyprávěli příběhy známých básníků, a všem větším chrámům ve městě dal bohaté dary, aby o něm kněží mluvili před věřícími jako o moudrém muži. Samozřejmě nezapomněl ani na to, aby domov každého významnějšího příslušníka staré šlechty navštívila před volbami otrokyně se slzou pod okem, která měla za úkol splnit všechna přání, co mohla budoucího voliče napadnout. K tomu Meletion samozřejmě pořádal hostiny, kde se probírala politika a placení patolízalové ho před hosty hlasitě chválili.

I dnes večer byla brána jeho sídla otevřená dokořán. Kromě stráží tu vítaly příchozí nádherné dívky v průsvitných závojích a ty, které obsluhovaly u stolů, byly oblečené jen do květin a svých vlasů.

Stoly na vnitřním nádvoří byly rozmístěné tak, aby uprostřed zůstalo místo pro tanečnice z Letních ostrovů. Vedle kuchaře žongloval akrobat s kuchyňským náčiním a těm, kdo seděli poblíž, házel vybrané kousky jídla.

Známého, kterého hledali, našli noví hosté brzy. Šlechtic ze Selhorysu stál vzadu u fontány a právě se chystal odvést jednu z tanečnic k lehátku v malém atriu skrytém za ibiškovými keři. Naštěstí byl ochotný obětovat ještě chvíli, aby je představil pánovi domu.

Meletion stál s ostatními u fontány a sledoval výkon žongléra, který právě balancoval s tácem zapečených ústřic. Jenže když se pokusil položit si ho na hlavu, proběhl mu pod nohama ochočený kosman. Akrobat tác neudržel a jídlo připravené k servírování se rozlétlo kolem. Několik lastur dopadlo na překvapené diváky a také na opici, která nehodu způsobila. Jedna z ústřic dokonce sklouzla přímo před pána domu.

Ten neřekl nic, jen ji rozdrtil podpatkem a kývl rukou. Okamžitě přistoupil dozorce otroků a podal mu bič. Muži ze stráže žongléra chytili a Meletion ho několikrát šlehl, jednou i přes obličej. Potom bič odhodil a vrátil se k hostům, jako kdyby se nic nestalo. Otroci odklidili nepořádek a zábava mohla pokračovat.

„Vznešený Meletione?“ oslovil ho Xiomar. „Jestli dovolíš, rád bych ti představil svého přítele.“ Uvedl falešné jméno, které mu rytíř předtím pověděl.

Hostitel zdvořile kývl. „Vítám vás. Nejste odsud, že? Nevzpomínám si, že bychom se už viděli.“

„Ne,“ odpověděl Raynald. „Moje rodina sice pochází z Volon Therys, ale odešli jsme odsud před pětadvaceti lety. Náš děd se místo svým pozemkům věnoval spíš obchodu s kořením a otroky, a protože to bylo ještě před válkou s Tyrošem, usoudil, že jeho zájmům prospěje, když prodá svůj zdejší majetek a usadí se na Lysu. Už zemřel, stejně jako můj otec. Já sice dokážu ocenit dobré zboží, jenže postrádám jejich talent a chuť hádat se s kapitány lodí. Dal bych spíš přednost tradičnímu způsobu života. Pěkný dům u Rhoyne, pozemky s pomerančovníky, olivovníky a cedry… Proto jsme přijeli sem. Jestli se mi tu podaří koupit kus dobré půdy, rád bych se zas usadil v místech, kde žili naši předkové. Vzal jsem proto s sebou i svou sestru. Erigono!“

Krásná dívka s temně modrýma očima, které splývaly po ramenou kadeře v barvě měsíčního světla, přistoupila blíž.

„Nádherná.“ Meletion sklouzl po její postavě oceňujícíma očima. Pak pronesl několik vět, ne ve volantském dialektu jako předtím, ale ve staré valyrijštině. Dívka se jen omluvně usmála a pokrčila rameny.

„Tvoje sestra nám nerozumí?“ podivil se hostitel.

„Jen velmi málo,“ odpověděl rytíř. „Sám jsem z naší původní řeči už leccos zapomněl, i když jako dítě jsem ji znal dobře. Jistě sis všiml, že ani volantštinu už nemám čistou. Erigona se ale narodila až na Lysu, z otcova druhého manželství. Zdejšímu a starému jazyku se proto věnovala jen málo, i když jsme se ji snažili učit.„

„Chápu. Proč nezůstala na západě a přivezl jsi ji s sebou sem?“

„Aby se vdala za nějakého lysénského bastarda, co nosí ženské šperky a voní jako děvka? To bych nedovolil.“

Meletion se usmál. „Vidím, že si rozumíme. Tvoje sestra je tak krásná, že si zaslouží skutečného muže.“

„Takových je dnes málo. Jsem proto rád, že jsem tě mohl dnes poznat. Slyšel jsem, že jsi velice vzdělaný a máš bohatou knihovnu.“

„Ano,“ řekl Meletion se špatně předstíranou skromností. „Začal jsem sice jen s rodovými záznamy svých předků, ale postupně ji rozšiřuji. Mám tu rodokmeny většiny zdejších rodů s kořeny ve Valyrii. Také sbírku map a pojednání známých vojevůdců včetně Belicha. Další svitky jsem si dal přepsat v chrámech od jejich otroků. V poslední době jsem navíc od svých příznivců dostal darem několik starých vzácných kusů.“

„Přiznám se, že sám mám spíš jiné zájmy. Přesto mohou být knihy užitečné. Říkal jsi, že tu máš záznamy o zdejších rodech. Kdybys mi dovolil hledat ve tvé knihovně, myslím, že bych tam našel bližší záznamy týkající se mých předků. Je to pro mě velice důležité kvůli obhájení volebního práva pro mě a mou sestru.“

„Jistě, proč ne.“

„A kdyby mi při tom pomohl jeden z mých přátel? Věnujeme se zatím obchodu společně, s tím, že kontrolu účtů obstarává hlavně on. V záznamech by asi dokázal hledat lépe než já…“

Meletion zvedl pobaveně koutek úst. „To je přece běžné, že si přátelé navzájem vypomáhají. Má doufám také valyrijské předky?“

„Vlastně… myslím, že ne.“

„Pochází tedy ze Selhoru? Nebo alespoň od Rhoyne?“

„Ne, ani to ne. Ale rozumí dobře zdejšímu jazyku. Zná zdejší historii a velice obdivuje vojenský způsob života, jaký…“

„Ne.“ Meletion pokus o další vysvětlení rázně uťal. „Můj dům je otevřený pro všechny, kdo pocházejí ze staré krve. Ne pro ty, kdo ji nemají. Tvůj přítel ať zůstane na západním břehu. Za bránu mého domu nikdo takový nesmí. To je tradice, jakou neporušuji. Ty sám přijď zítra do mého domu, jestli chceš. Navštiv mne dopoledne a pak třeba až do večera, než přijdou ostatní hosté, můžeš pátrat po svitcích, které tě zajímají. Jen nezapomeň přivést svoji sestru, aby se mohla sama podívat, co najdeš.“

„Písař?“ Septonův hlas zněl rozhořčeně a nezapřel hrdost jeho šlechtického jména. „Tohle nebyla součást plánu. Jsem sice skromný člověk, sere, ale předstírat, že jsem tvůj otrok – ne, s tím rozhodně nesouhlasím.“

„To po mém strýci opravdu nemůžete chtít,“ podpořil ho mladý Olywer. „Nemohl bych jít já?“ navrhl.

„Ne,“ odpověděly mu dva hlasy, téměř současně. „Na hledání dostaneme asi málo času a nemusel bys poznat, oč jde,“ řekl septon omluvně, aby zamítnutí neznělo jeho synovci tak tvrdě.

„Navíc půjde o nebezpečný podnik,“ dodal Raynald. „Doufám, že si to oba uvědomujete. Jinak to ale nepůjde.“ Rytíř pokrčil rameny. „Je mi líto. Jestli víte o lepším způsobu – já ne. Víte přece, jak těžko jsem předtím získával pozvání aspoň pro sebe. Museli jsem jet až k Selhoru a předstírat, že si chci koupit dům a pozemky za městem. Jen vzbudit dojem šlechtice, co pochází odsud, bylo dost pracné a dostat se pak až do Meletionova domu… Občas má některý cizinec štěstí a získá pozvání do vnitřního města. Meletiona ale smí navštívit jen příslušníci staré šlechty. Nikdo jiný; zkoušel jsem to. Ty vypadáš až příliš jako Západozemec a to se nám zakrýt nepodaří. A odpusť, není to jen ve tvém vzhledu. Nestačí převléknout si šaty. Je vidět, že na ně nejsi zvyklý a ani přízvuk nemáš v pořádku. Ke všemu občas použiješ výraz, jaký sem nepatří. I když je Východozemí opravdu rozlehlé, každý pozná, že jsi odjinud.“

„A vy dva?“

„Zatím jsme neměli žádné potíže. S děvčetem to půjde. Vypadá dobře a mluvit moc nepotřebuje. Já žiju za mořem už devět let. Zažil jsem tu leccos, vím, co dělat, a rozhodně mě nikdo ani ve chvíli, kdy se zapomenu, neuslyší vzývat Matku a Pannu. Ve společném jazyce, jako to děláváš ty, už vůbec ne.“

Septon posmutněl. Nakonec rezignovaně přikývl. „V tom máš naneštěstí pravdu, sere. Přiznávám. Patřím našim bohům a spíš bych zapomněl na svoje jméno než na ně.“

„Co kdybychom se prostě zkusili vloupat dovnitř?“ zeptal se Olywer.

Z kouta se ozval smích. Seržant Alyn se zatím věnoval hlavně své večeři a k rozhovoru přispěl jen málo, mladíkova otázka ho ale velice pobavila. „Přes Černou zeď? Jak? Vždyť je silnější než hradby Bouřlivého konce. Viděls je někdy, doufám. Já jednou, z paluby lodi, a stačilo mi to. A dostat se přes všechny další strážné, do domu jednoho z nejbohatších mužů staré krve… To by dokázal leda někdo z Vrahů bez tváře. Copak tu mezi sebou nějakého máme?“

„Věřím, že ne.“ Septon se pousmál. „Sotva jsme si mohli dovolit zaplatit vás.“

„Takže to zkusíme po mém,“ uzavřel Raynald. „Na tu zítřejší návštěvu se musíme dobře připravit. Asi bude lepší najmout si nosítka. Včera jsem jich pár viděl i na vnitřním nádvoří. Budou působit vznešeněji a hlavně by nás tak mohlo jít víc… „

Alyn zavrtěl hlavou. „Na tohle zapomeň. Přes druhou bránu smí jenom nosítka Meletiových příbuzných nebo přátel. Ostatní musí zůstat na vnějším nádvoří. Bylo by to sice lepší než nic, jenže to samozřejmě znamená – žádné zbraně. Možná ti ze zdvořilosti dovolí vzít si dovnitř někoho z osobní stráže, ale všechny otroky, co jdou dovnitř, prohledají. Zbraň můžeš mít jenom ty a stejně se čeká, že ji necháš ležet u vchodu.“

„To všechno jsi dokázal zjistit za tu dobu, co jsme byli uvnitř?“ zeptal se překvapeně rytíř.

„A co sis myslel? Že jsem tam jenom seděl a čekal, až mi někdo hodí kost?“ Alyn zkřivil koutek úst. „Podle toho, co jsem slyšel, si budeš smět vzít dovnitř jednoho nebo dva muže. Možná že ani to ne. Někdo nás ale může čekat u Černé zdi, hned za bránou.“

„To je dobrý nápad. Mohli by se převléknout třeba za žebráky a jít pak za námi… No, to ještě probereme. Zajdeme pak ke mě,“ kývl na seržanta, „a dořešíme si podrobnosti. Zbývá ovšem chlapec.“ Rytíř se ohlédl na novice. „Tebe bych měl raději stranou, pro jistotu, kdyby se náhodou něco přihodilo. Perla tě po našem odchodu odvede, hm… dejme tomu k lazebníkovi a potom na bezpečnější místo. Kde je vůbec ta naše komorná?“

„Někam se ztratil s Helmanem,“ odpověděl Alyn. „Vždyť víš, moc soukromí teď nemají.“

Septon se zatvářil pohoršeně. „Chceš tím říct, že ti dva spolu…“

„Perla s Helmanem se mají se rádi, ano. Ty sis toho ještě nevšiml?“ Alyn se zasmál. „Tohle se občas stává, i mužům, do kterých bys to neřekl.“

„Ten mladík z Norvosu je přece eunuch,“ namítl Olywer. „Vždyť proto jste ho nechali, aby pomáhal děvčeti místo komorné.“

„Jistě,“ přikývl Raynald. „Každá urozená dáma potřebuje obsluhu. Nemít k tomu nikoho by vypadalo podezřele. Jenže kdybychom si nějakou ženu koupili nebo najali, mohla by nás prozradit. Takhle se obejdeme bez ní. Mimochodem, Perla ve skutečnosti není z Norvosu. Tam jsme se s ním jenom setkali. Odkud pochází, neví ani on sám, podle jeho vzhledu bych řekl, že možná až od pobřeží Nefritového moře. Prošel rukama otrokářů v Yunkai a měl pak různé majitele, proto se naučil několik jazyků. Nakonec skončil jako zajatec říčních pirátů, kteří napadli Norvos, a po jejich porážce si, stejně jako Alyn a já, vybral, že se přidá ke společenstvu Seveřanů. Pokud jde o něj a o Helmana… že někoho zmrzačili, neznamená, že chce žít sám. Lásku potřebují děti i starci a jim je spolu dobře. Takže je prostě nechte být, ať se potěší s tím, co mají.“

Septon pochybovačně zavrtěl hlavou, ale ani on, ani jeho synovec už neřekli nic.

„Je to zatím všechno?“ zeptal se Alyn.

„Je. Ne ovšem pro tebe. Zajdi dolů pro džbán piva a pár pečených krabů, máme ještě nad čím přemýšlet. Vám dvěma dobrou noc a ráno ať jste střízliví. Čeká nás dlouhý den.

Dopolední slunce dodávalo lesk naleštěným ornamentům na vnitřní bráně Meletionova sídla a pomerančovníky vysázené v zahradě jemně šustily listy ve vánku od moře. Starý Volantis byl postaven na mírné vyvýšenině, a proto tu ani v nejteplejších létech nebývalo tak dusno jako ve zbývající, nižší části města rozkládající se kolem ústí řeky.

Hostitel vyšel na nádvoří, aby je uvítal. Rytíř vystoupil z hathaye, vhodnými slovy oplatil zdvořilost, které se mu tím dostalo, a nechal na septonovi, aby pomohl Slunečnici. Septon, obtížený písařskou výbavou, úkol splnil, dokonce s pokorou, která se k jeho domnělému postavení otroka hodila. Rytíř potom, jak se od něj očekávalo, předal svůj meč a dýku veliteli strážných. Nad dívčinou jedinou zbraní, kterou byl zdobený malý nůž, pán domu ale jen mávl rukou. „Ženské hračky nestojí za řeč. Pojďte, ukážu vám svůj dům.“

Raynald chválil všechno, co ukazovalo majetek jejich hostitele – vystavené zbraně, okázalý nábytek i  fresky, zvlášť ty s vojenskými motivy. „Skutečný vládce se pozná podle toho, čím se obklopuje. Na celém tvém domě je vidět, že patří výjimečnému muži, který ovládá umění války a pochází ze starého, ušlechtilého rodu. Nu a podle toho, co jsem slyšel, vlastníš i bohatství, jakého si váží vzdělanci.“

„Ano,“ souhlasil Meletion. „Na knihovnu bychom neměli zapomenout. Proto jste přece přišli, ne?“

„S tvým laskavým svolením, vznešený. Ovšem především jsme si tě oba přáli lépe poznat, hlavně má sestra.“

„Tudy.“

Hostitel je doprovodil je osobně. Vystoupali po dlouhých točitých schodech nad jídelní sál. „Jak vidíte, vědění si vážím,“ rozmáchl se gestem po místnosti se zdmi vyzdobenými místo fresek mozaikou s válečnými výjevy. Nízké police u vchodu byly plné kožených krabic se svitky a na stole uprostřed místnosti ležela kniha velká jako jezdecký štít, otevřená na straně s kresbou zobrazující založení Volantisu. Další tři tucty svazků byly srovnány u zadní zdi v otevřené truhle. Vedle ní stála pak ještě jedna, důkladně okovaná a zavřená. Její obsah se zřejmě běžným návštěvníkům neukazoval.

„Skutečně knihovna hodná vládce města,“ vyslovil uznání rytíř. „Slyšel jsem, že jsi nedávno získal do svého vlastnictví zvlášť cenný kus. Prý až z Meereenu. Mohli bychom ho vidět?“

„Jistě. Kdo chce mít dobrou sbírku, musí po zajímavých svazcích pátrat sám. Tenhle mi přivezli kupci skutečně až ze Zálivu otrokářů. V chrámech tam zůstalo leccos, co přežilo roky válčení i Zkázu.“ Meletion odemkl druhou truhlu a s pýchou svým hostům ukázal knihu s deskami ozdobenými pozlaceným reliéfem a s listy se zvláštní jemnou strukturou. Byla tak těžká, že když ji měl septon přenést na stůl, sotva ji uzvedl.

„Podívejte,“ upozornil je hostitel. „Je psaná, jako dřívější důležité záznamy, na pergamenu z kůže otroků. Úchvatná, že?“

„Rozhodně,“ přisvědčil Raynald. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Podobných se opravdu zachovalo jen málo. Kněžky tu vzácnost opatrovaly, ale štítily se jí; pokud vím, nebyly schopné si z ní nic přečíst. Myslím, že právě proto se jí nakonec vzdaly.“

„Ty jsi ji už četl, vznešený?“

Meletion zaváhal. „Hm… jistěže. Zčásti. Písmo staré říše je náročné na pozornost a zdaleka ne každý ovládá umění mu porozumět. Ty ano?“

„Znám některé znaky, jenže na to, abych si složil jejich smysl, jsem nikdy neměl trpělivost,“ odpověděl rytíř. „Od toho jsou ovšem písaři. Můj otrok se učil umění přečíst různá písma za mořem v Citadele tamních mistrů.“

„Je to druh starého valyrijského písma,“ podotkl septon. „Samozřejmě, že ho dnes dokáže rozluštit jen málokdo, vždyť už v době před Zkázou se používalo jen občas. I proto je tento svazek tak cenný.“

„Ano.“ Meletion obrátil pohled ke Slunečnici a pak zpátky k rytíři. „Kdybys sis ho chtěl prohlédnout, dám ti k tomu čas. Předpokládám, že ti ho dost zabere také pátrání po tvých předcích. Myslím ale, že krásnou dívku zajmou spíš jiné věci. Co tak podívat se do mého soukromého atria?“ nabídl dívce, tentokrát v lysénském dialektu místo ve volantštině. „Můžeme se spolu posadit na lehátku pod ibišky a ochutnat marinované hadí maso opečené s fíky a ořechy. K nim si dáme nalít myrské víno, které sem teprve včera přivezla loď po Rhoyne, a zjistíme, čím novým by nás mohly překvapit moje tanečnice.“

Slunečnice pozvání přijala. „To je od tebe laskavé, vznešený.“

„Tak tedy pojďme. Tvůj bratr tu může zůstat, jak dlouho bude chtít.“ Odešel s rukou položenou kolem dívčina pasu a dva muži v knihovně osaměli.

„Nu, je vidět, že náš hostitel svoje záměry neskrývá,“ zkonstatoval septon.

„To opravdu ne.“ Raynald se rozhlédl. „Měli bychom si proto raději pospíšit. Tenhle svazek je to, co hledáš?“

„Doufám. Potřebuji si přečíst pár stran.“

„Dobře. Projdu si zatím pár rodokmenů, aby to vypadalo, že opravdu hledám svoje předky.“

Rytíř vzal do ruky svitek na nejbližší polici. Bylo vidět, že je starý a dřív byl uložen na místě dostupnému krysám, což dokazovaly stopy zubů na okrajích. Rozvinul ho a zjistil, že místo jmen šlechticů jde o prastarý popis válečného tažení proti Ar Noy, který se skládal hlavně ze součtu zabitých nepřátel, popisu kořisti a dlouhého chvalozpěvu na velitele. Z obavy, aby se mu ta vzácnost nerozpadla v ruce, ji vrátil zpátky na její místo a vybral si z nižší police jiný pergamen. V něm našel záznamy o pohybu cen zlata, železa a mědi během posledních dvaceti let. Zkusil tedy ještě další svitek a ten už vypadal lépe; postavil se proto k oknu a tvářil se že ho studuje. Právě včas, protože o chvíli později vešla dveřmi, které Meletion nechal otevřené, trojice otroků. Dva složili na malý stolek u okna konvici s vínem, poháry a tác s občerstvením. Třetí na ně dohlížel a zároveň si pečlivě prohlédl hosty. Možná měl na starosti i knihovnu, protože také zkontroloval a srovnal psací potřeby, které čekaly v košíku na každého, kdo by je mohl potřebovat – svitky čistého pergamenu, inkoust, brky, perořízek a písek. Pod oknem se zatím rozeznělo rytmické bušení do bubínku doprovázejícího tanečnice.

Když otroci konečně odcházeli, rytíř se ujistil, že za sebou pečlivě zavřou dveře. Septon se zatím, bez zábran, jaké měly meereenské kněžky, probíral impozantní knihou, kterou jim ukázal Meletion. Prolistoval asi polovinu a zapsal si několik poznámek. Občas se zastavil a přečetl si stranu znovu. „Velice zajímavé,“ řekl. „Myslím….“

Raynald odložil svitek, který už nepotřeboval, a přišel blíž.

„Jsi zvědavý, co je to za knihu, sere?“

Rytíř přelétl očima několik řádků. Pergamen byl pokrytý zdobnými znaky valyrijského písma. Některé z nich se mu zdály povědomé, takže dokázal rozluštit pár slov, jejich smyslem si ale vůbec nebyl jistý.

„Vlastně ano. Oč jde?

„Jsou tu popisy historických událostí a poznámky kronikáře, který ji sepsal, s několika mapami zakreslenými ještě před zničením Valyrie.“

„Proč jsi ji vlastně hledal? Jistě bys našel i jiné podobné.“

Septon zaváhal. „Nu, jak to říct… Ty uctíváš Lovce. Neschvaluji to, nicméně možná díky tomu bych mohl zkusit vysvětlit ti, co bych se většině z těch, kdo věří v Sedm, neodvážil. Abys rozuměl… Svým způsobem už dlouho soupeříme s Citadelou. Přitom to byla naše církev, kdo aspoň v duchovní rovině sjednotil většinu Západozemí ještě před Aegonem. Dáváme lidem naději a jejich životům směr. Mistři zas sbírají vědomosti, léčí a učí, jenže o některé znalosti se dělí jen velmi neradi. My máme mezi sebou také učence, ale kvůli našemu poslání nemůžeme strávit celý život bádáním. Proto, abychom udrželi krok a nezůstali v nevýhodě, osloví církev občas některého z mistrů, nebo častěji studentů jako jsem byl já, aby své znalosti přinesl k ní. Snažíme se navíc zkoumat prameny, ze kterých čerpají mistři, aspoň ty nejdůležitější. Tentokrát nám jde o věrohodné historické záznamy. Tato kniha je víc než sto let stará a podrobná. Takových je opravdu málo a těžko se získávají. Původně jsem myslel, že ji koupím, jenže to asi nebude možné. Kronikář, který ji sepsal, popisuje události, co se staly, jako přímý svědek a na některých stranách jsou navíc upřesňující poznámky v ghiskarštině. Hm…“

„Copak?“

„Není tu všechno, v co jsem doufal. Nicméně podle těchto poznámek existoval ještě doprovodný svazek. Jestli nebyl zničen a zajímal našeho hostitele natolik, aby si ho dal přivézt také, možná by tu mohl někde být.“

Oba se vnořili do otevřené truhly a probírali se dalšími v ní uloženými knihami, o něco menšími. Nakonec septon objevil jednu poměrně tenkou, jejíž listy se na okrajích mírně kroutily. a některé se od ostatních lišily nejen nejen barvou, ale dokonce velikostí. Šlo nejspíš o záznamy psané původně na svitcích, dodatečně svázané.

Septon začal číst. Písmo bylo menší a obtížněji čitelné, takže se na něj musel víc soustředit. Po několika stranách vzal další prázdný pergamen a začal si vybrané části textu rychle přepisovat v jazyce Západozemí. „U Stařeniny lampy,“ zamumlal si pro sebe. „Je to… je to něco jiného, než jsem čekal. Myslel jsem, že to bude popis plánů, ale tohle…“ Odložil brk a listoval dál a oči mu zářily nadšením nad každým řádkem.

Zdola z atria k nim najednou oknem dolehl vzrušený hovor. Septon mu nevěnoval žádnou pozornost, zato rytíř ano. Vyhlédl ven. Tanečnice i bubeník už odešli. Meletion seděl na lehátku vedle mladé žoldnéřky a pokoušel se jí rozepnout sponu na opasku. Slunečnice mu vyklouzla a s hraným smíchem se pokusila ukrýt za fontánou; přesto jí ruka na chvíli sjela k noži. Raynald sykl. Bylo jasné, že tahle milostná hra se může brzy ošklivě zvrtnout.

„Už víš, cos potřeboval?“ zeptal se duchovního.

Ten se vzpamatoval. „Ano, dá se říct, že ano, jenže nejsem ještě na konci. Kdyby šlo o jeden svitek, který by se dal odnést… Je to ale celá kniha. Tu asi vzít nemůžeme?“

„Těžko.“

„Rád bych si z ní ještě aspoň něco opsal. Kolik myslíš, že máme času?“

„Už žádný.“ Raynald šel ke dveřím a otevřel je. Když za nimi nikoho nenašel, znovu je zavřel a zeptal se: „Na kterých stranách ti nejvíc záleží?“

„Je jich víc,“ odpověděl septon.

„Které?“

Duchovní mlčky ukázal na první a druhý list a pak na poslední tři, s poznámkami dopsanými na okrajích.

„Dobrá,“ souhlasil rytíř. Vzal perořízek a rychle všechny označené listy z knihy vyřízl. Pak je sroloval dohromady se septonovými poznámkami a podal mu je. „Tady jsou. Schovej si je. Musíme jít, jinak budeme mít vážné potíže.

Duchovní zalapal po dechu. Raynald vrátil zavřený svazek na jeho původní místo a vrátil se pro ostatní knihy, které bylo třeba také vrátit do truhly. Septon se vzpamatoval a začal mu pomáhat. Ve spěchu ale upustil jeden z těžších svazků na zem tak nešťastně, že mu poškodil vazbu. Rytíř knihu vzal a schoval pod ostatní; tím ovšem vznikl další důvod, proč rychle odejít a proč se sem už nebudou smět vrátit.

Dívčina trpělivost byla v každém případě u konce. Vlasy měla rozcuchané a oděv zmačkaný. Pán domu naopak vypadal, že si je svou věcí jistý a vyrušení ho nepříjemně překvapilo.

Slunečnice se od něj odtáhla a upravila si šaty.

„Pojďme odsud. Hned.“

Raynald se podíval na jejich hostitele. „Je mi líto, vznešený, ale moje sestra si přeje, abychom se už rozloučili. Je všechno v pořádku?“

Meletion nebyl ani trochu v rozpacích. „V naprostém. Našel jsi, cos hledal?“

„Zčásti. Hm… Můj písař si něco opsal. Asi se ještě podívám do chrámových záznamů a doufám, že tam už najdeme svitky, co potvrdí můj původ natolik, abych byl znovu uznán za pravoplatného občana.“

„Takové záznamy bývají obvykle nejjistější zdroj,“ dodal septon horlivě. „Jestli mají někde původní listiny, tak rozhodně musíte hledat…“

„Tebe se nikdo neptal, otroku.“ Septona srazil k zemi prudký úder, který mu Meletion uštědřil se stejnou nedbalostí, s jakou by potrestal neposlušného psa. „Nauč se mlčet,“ dodal a muže na zemi ještě kopl do zad. Duchovní se schoulil v očekávání další rány. Když nepřišla, ještě chvíli ležel a zakrýval si rukama hlavu. Teprve pak se s velkou opatrností zvedl do kleku. Ohlédl se vyčítavě po rytíři. Ten nejdřív udělal krok s náznakem podání ruky, aby mu pomohl; pak se zarazil. „Potřebuje karabáč, aby si připomněl, čím teď je,“ řekl místo toho. „Umí být občas užitečný, ale potom zapomíná, jak se má chovat. Omluv se, otroku.“

Septon přivřel oči. „Odpusť mi prosím, vznešený,“ řekl pak směrem hostiteli. „Vím, že mám mlčet, když se mě neptají.“ Na svého domnělého pána se přitom raději nepodíval.

„To už je lepší.“ Meletion nečekaně zvedl hůl a udeřil klečícího muže ještě jednou, jen tak, jakoby mimochodem. „Doufám, že se zítra uvidíme,“ obrátil se k Raynaldovi. „Chtěl bych pokračovat v rozhovoru s tvou sestrou.“

„Děkuji za pozvání. Pokud to bude možné, rád je přijmu.“

Rozloučili se. Jen dívka neřekla nic a hned zmizela za závěsem hathaye.

Opustili palác. Vpředu šel Helman, jeden z žoldnéřů vybraných jako doprovod, a vzadu za vozíkem druhý, Ronel. Vedle něho kráčel septon, Na jeho tváři bylo jasně vidět, kam dopadl otrokářův úder, navíc stále litoval ztracené části svazku. Celou cestu přes vnitřní město se proto díval do země. Neustále si ohmatával obojek na krku, jako kdyby ho tlačil, a chvílemi si cosi tiše mumlal pro sebe. Raynald přesto zaslechl, že některé výčitky byly určené jemu.

Promluvit nahlas se ale duchovní odvážil až za bránou, kde se k nim připojili ostatní žoldnéři. „Copak jsi ho nemohla ještě chvíli zabavit?“ zeptal se roztrpčeně Slunečnice.

„Ne,“ odsekla mu.

„Proč? Vždyť by stačilo jen se usmát, snést trochu nepříjemné pozornosti…“

Dívka se neudržela: „V tom případě sis měl vybrat doprovod spíš v polštářovém domě! Nevěděla jsem, že vám tohle vaše jižanská víra dovolí.“

„Nechtěl jsem přece, abys ho bavila na lůžku,“ ohradil se dotčeně septon. „Stačilo by přece jen být k němu trochu milejší.“

„Toho lumpa zajímalo jen to, co mám pod šaty. A i když si možná myslíš něco jiného, já nejsem žádná děvka.“

„Kdybyste vy Seveřané nebyli tak tvrdohlaví…“

Raynald, který pocházel z Roviny, se pousmál. „Chceš říct, že jižané sebou nechají vláčet?“

„V Dorne rozhodně ne. Jistěže každý nepřijal Aegonovu vládu s takovou radostí jako říční páni, kterým pomohl svrhnout Černého Harrena. Přesto ti, kdo se rozhodli pro nového krále, projevili moudrost a uvážlivost.“

„Ovšem,“ odpověděla mu hořce mladá žoldnéřka. „Torrhen Stark poklekl, protože musel. Naše lesy by shořely stejně dobře jako obilí na Ohnivém poli. Skály a písek ale nespálíš, a díky tomu se Martellové zatím nevzdali a pořád bojují. Jenže nám, co jsme jiného krále nechtěli, nezbylo, než odejít za moře.“

Napětí mezi nimi opadalo jen pomalu. Před chrámem Rudého boha pak museli zastavit, protože právě končila bohoslužba a všude bylo plno lidí, kteří jim bránili v cestě. Septon, který se mezitím trochu uklidnil a začal doufat, že si brzo prohlédne svůj cenný úlovek, se kvůli zdržení znovu rozmrzel. „Jak dlouho tu budeme muset čekat?“ zeptal se podrážděně.

Rytíř vystoupil z vozíku a vyhoupl se několika kroky po schodišti nejbližšího domu až ke vstupním dveřím. Proud lidí už se rozptyloval; zřejmě ten den nebyl žádný z velkých svátků. „Myslím, že dlouho ne,“ odpověděl. Pak se ale rozhlédl ještě přes náměstí. Na konci hlavní ulice, který sem vedla z východu, se něco dělo. Zmatek, když se věřící střetli se skupinou ozbrojenců se zbraněmi v rukou. Raynald je poznal podle jejich vůdce. Patřili k Meletionovu domu.

Rychle se otočil a seběhl dolů. „Rozhodli jsme se navštívit zdejší chrám,“ řekl poháněči. „Tady máš svoje peníze. Na nás tu nečekej, nevím, jak dlouho se zdržíme.“ Pomohl Slunečnici vystoupit a zamířil ke dveřím chrámu; septon a ostatní jejich společníci je následovali. Když se ponořili do davu, rytíř jim řekl: „Teď každý sám za sebe, bratři. Držte se.“

Sám vzal za ruku svoji domnělou sestru a provedl ji i duchovního až do svatyně. Raynald tu byl už několikrát, a věděl proto o místě, kde se dalo na ukrýt na tak dlouho, jak potřebovali. Stačilo jen požádat a zaplatit. „Přišli jsme se pomodlit a věnovat vašemu chrámu dar,“ řekl jednomu z kněží.

Ten přikývl. „Pán světla jej rád přijme.“

Zavedl je do malé boční kaple, kde ve velké nádobě hořel oheň živený z peněz věřících. Rytíř dal jejich průvodci dostatečný obnos, aby získal chvilku soukromí, kterou teď nutně potřebovali. Pronásledovatelé jistě začnou brzy prohledávat celý chrám a kněží jim v tom ve veřejně přístupných prostorách nejspíš bránit nebudou.

Hned poté, co kněz odešel, změnila proto trojice svůj vzhled. Dívka si nechala jen spodní, lehký a nezdobený šat; muži zas měli pod svrchním oděvem tuniky chudých obyvatel města. Septon odložil písařské náčiní a s úlevou se zbavil obojku, jaký nosili cennější otroci. Potom bylo ještě nutné změnit nápadnou barvu vlasů, která jim předtím dobře posloužila, ale teď by je mohla prozradit. Delia jim naštěstí pro tento účel věnovala trochu černé barvy. Vzali ji s sebou, už připravenou v zátkou uzavřeném kalamáři uloženém v septonově písařské výbavě, a tu si teď rozdělili. Co zůstalo na dně, využili k napodobení tetování na tvářích.

„Slzu ne,“ ohradila se Slunečnice, když ji rytíř ten jednoduchý znak navrhl.

„Proč?“

„Nejsem žádná děvka,“ zopakovala. Raynalda napadlo, proč se jí ta skutečnost zdá tak důležitá, aby ji znovu zdůraznila. Už cestou sem se mu zdálo, že vidí něco, čím si nebyl jistý. Teď se ovšem nehodilo ten dojem zkoumat; přesto se kvůli němu raději rozhodl místo rozkazu pro jinou možnost a použil mnohem výraznější označení otrokyně pro domácí práce. Pak do jednoho velkého rance sbalil jejich odložené šaty a další věci, které už nepotřebovali. Nad dívčiným zdobeným nožem se zarazil; uvědomil si, že Slunečnice by mohla potřebovat skutečnou zbraň a ne jen drobnost vhodnou leda k jídelnímu stolu. Po chvíli váhání nakonec nožík odložil k ostatním věcem a podal jí svoji vlastní dýku. Dívka si ji překvapeně vzala. Pak se shýbla pro ranec, jako kdyby byla skutečnou otrokyní, a zbraň si schovala do jednoho ze záhybů látky na něm.

Septon se mezitím prohlédl svou kořist. Listy pergamenu jako by ho hřály a zároveň se jich děsil.

„Jdeme?“

„Jistě.“ Duchovní si rychle ukryl svitek pod tuniku. Rytíř pootevřel dveře. Ukázalo se, že v chrámu už mezitím místo obvyklého pochmurného klidu nastal zmatek. Veliteli vojáků se podařilo přesvědčit chrámové stráže a hlavního kněze a začalo pátrání. Nicméně místo dvou šlechtických sourozenců a písaře se mezi věřící vrátil voják doprovázený dvojicí domácích otroků, a tak těm třem nevěnoval nikdo velkou pozornost.

Když se dostali ven, jejich ostatní společníci, jak se dalo čekat, byli pryč. Raynald zamířil do ulice, která je odvedla z rušného náměstí do klidnější čtvrti. Pokračoval pak dál, západním směrem. Septon znejistěl. „Kam to jdeme?“ zeptal se.

Rytíř se ohlédl. „Na dohodnuté místo. K našemu hostinci teď nemůžeme.“

„Proč?“

„Kdyby někoho z našich chytili, nebude tam bezpečno. Proto jsme se dohodli s Alynem, že tě při potížích odvedu na západní konec přístavu. Bude nás tam čekat tvůj synovec a Perla. Když se ukáže, že jsme v bezpečí, vrátíme se zítra zpátky. Část našeho plánu, kterou jsi nepotřeboval znát.“

Hospoda „U Pečeného krakena“ měla venku pod stříškou z roztrhaného plátna pár lavic s výhledem na malé náměstí blízko západního konce přístavu. Posadili se k volnému krajnímu stolu s jednou kratší nohou podloženou kamenem. Za pár měděných mincí dostali místo porce, kterou sliboval název, nakyslé víno a včerejší placky s kousky oliv, důkladně opepřené, aby hostinský zakryl, že je nechal v peci příliš dlouho.

„V pořádku?“

Raynald zvedl oči k nově příchozímu. „Jistě. A ty?“

Alyn nespokojeně mlaskl. „Mám žízeň a nohy uchozené až po ramena. Zdrželi jste se.“ Přitáhl si lavici od vedlejšího stolu, posadil se a nalil si ze džbánu dost na dlouhý hluboký doušek. „Tak,“ otřel si rty. „Jsem tu už dobře přes hodinu. Šel jsem se nejdřív podívat k hostinci. Tam byl klid a na dohodnutém místě jsem našel Sekyru, Larenceho a Ondrewa.“ Mávl rukou. Z podloubí domu na protější straně náměstí se poté vynořili dva muži z těch, o kterých byla řeč, a zamířili k nim. Alyn pokračoval: „Sekyru jsem nechal čekat na ostatní. Tyhle dva jsem vzal s sebou a šli jsem sem. Myslel jsem, že chlapci tu už budou, ale zatím ne, ani jeden.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se rytíř.

Jeho přítel si odfrkl. „Obešli jsme tohle zatracené náměstí třikrát. Nejsou tady ani v jiné hospodě, a to jsem hledal jsem i v bočních uličkách. Zašel jsem taky do každého krámku, na který jsem narazil. Většinou mě tam měli za žebráka a občas dokonce za zloděje. Dali mi to znát.“ Ukázal jim rudou stopu po šlehnutí karabáčem na levém předloktí a znechuceně se zašklebil. „Perla s klukem ale nikde. Vy taky nemáte nic nového, že?“ zeptal se příchozích.

„Ne, seržante.“ odpověděl mu starší z těch dvou, vysoký, zjizvený chlapík.

„A co chrámy?“ zeptal se septon.

„I tam jsme byli,“ zklamal ho Alyn. „Tady poblíž nenajdeš žádný, co by připomínal septum. Jsou tu jenom kaple, kam chodí námořníci a rybáři. Jejich oběti mořským bohům bys vidět nechtěl a myslím, že ani tvůj synovec.“

„Takže se jim něco stalo. Přinejmenším zabloudili.“ Rytíř si zamnul čelo mezi obočím. „Tohle nám opravdu ještě chybělo.“

„Vrátím se hned zpátky, jestli chceš,“ nabídl Alyn. „Jestli ti dva netrefili sem, mohli udělat totéž. Nebo prostě z nějakého důvodu v hostinci zůstali. Je pravda, že dovnitř jsem nešel. Možná jsem měl.“

„Nemohls vědět, že to bude potřeba. Jenže teď to udělat musíme. I kdyby tam nebyli, možná je někdo viděl odcházet a zjistíme aspoň, kdy a kterým směrem odešli, nebo se dozvíme něco jiného, co by nám pomohlo. Teprve potom začneme hledat po městě. Někdo z nás ale musí počkat tady, kdyby se náhodou ještě objevili. Náš svatý muž navíc potřebuje osobní stráž.“

„Já tu nezůstanu, jestli mluvíte o mě,“ ohradil se septon. „Půjdu s vámi.“

„Budeme rychlejší bez tebe,“ odmítl jeho návrh rytíř. „A kdyby došlo k boji, moc nám nepomůžeš.„

„Jsem za Olywera zodpovědný, sere. Chci jít s vámi. Zůstanu stranou a do hostince nepůjdu, dokud neřeknete, že je to bezpečné.“

„No, já si taky myslím, že by bylo lepší, kdybys tu zůstal,“ řekl Alyn. „I s děvčetem.“

Raynald zavrtěl hlavou. „Spíš s Larencem. Za strážce se hodí líp a na rozdíl od ostatních je dost nápadný. Kvůli jeho jizvám a výšce by ho poznali i v převleku.“ Obrátil se k mnichovi. „Je mi líto, ale zůstaneš tady, i kdybych tě měl svázat. Jestli se něco stalo chlapci, nemám chuť vysvětlovat v Braavosu ještě tvoji smrt.“ Zvedl se od stolu. „Larenci! Ručíš mi za něj. My ostatní – jdeme.“

Soumrak se už plazil ze stínů zadních uliček k nábřeží, když se sešli u rozbité sochy jednoho z dřívějších tygřích triarchů.

„Co máš nového, Toggu? Proč je vás tak málo? Kde jsou Helman a Ronel?“

„Helman čeká u hostince,“ odpověděl žoldnéř. „Ronel se ještě nevrátil.“

„To je špatné.“ Rytíř se zamračil. „Možná budeme muset začít počítat ztráty. Zjistili jste něco?“

„Helman se byl podívat vevnitř. Šel zadním vchodem. Perla i chlapec tam zůstali.“

Raynald s Alynem se na sebe podívali. „Jak to?“ zeptal se rytíř. „Stalo se jim snad něco?“

„Ten mladý mnich dostal horečku a zvracel. Asi snědl něco zkaženého. Vůbec se nemůže hnout z pokoje.“

Z takové zprávy neměl radost nikdo. Přesto bylo nutné jednat. „Když se Ronel nevrátil, znamená to, že ho možná chytili,“ zauvažoval rytíř. „Jestli ho budou vyslýchat, řekne jim, kde jsme se ubytovali. Chlapce musíme dostat pryč, i kdybychom ho měli odnést.“

„Dobře, veliteli.“

„A to co nejdřív,“ dodal Alyn. „Říkal jsi, že Helman šel zadním vchodem? Uděláme totéž. Vpředu by mohlo být moc zvědavých očí.“

„Zkusíme to. Toggu! Najdi Helmana a přiveď ho k brance do dvora. Uvidíme se tam.“

Dvorek za hostincem byl právě prázdný. Stačilo přelézt zeď, odsunout závoru a pootevřít jedno křídlo brány. U zdi stálo několik sudů s vodou, srovnané koše, do kterých si ráno vybíral kuchař na trhu čerstvé ryby a o kus dál, u dveří do kuchyně, pytel se zbytky z krabích krunýřů, kostmi a prázdnými skořápkami od škeblí. V rohu se skrýval zamřížovaný otvor. Ten, i přes poklop nad ním, prozrazoval zápach, protože tudy se do do stoky pod městem vylévaly splašky. Vedle něj čekaly vymyté nočníky, až je otroci roznesou hostům na noc do pokojů. „Půjdu první,“ řekl Alyn. „Helmane, ty za mnou.“

„Pořád si myslím, že bychom měli spíš počkat a nejdřív sem přivést septona,“ namítl oslovený žoldnéř. „Ten jeho kluk má pořád horečku a třese se pokaždé, když zaškrabe myš pod podlahou. Bude s ním lepší pořízení, když uvidí příbuzného. Vždyť kdyby nás vystopovali, bylo by tady už plno vojáků, nebo bychom nějaké v okolí potkali. Ale jsou tu jen takoví, co vždycky. Všude klid, přitom bude brzo tma. Dřív než ráno nás určitě hledat nebudou. Kde se vůbec ten světec schovává? Zajdu pro něho, jen mi povězte, kam mám jít.“

„To by nemělo smysl. Už jsme to přece všechno probrali. Konec řečí.“

„Tak aspoň abych šel napřed já. Perla bude čekat spíš na mě…“

„Myslíš, že mě už nepozná?“ odfrkl si Alyn.

„Běž ty,“ rozhodl rytíř. „Helman na tebe počká v polovině schodiště. Jestli chlapec nemůže chodit, pomůže ti. Hlavně dejte pozor na cokoliv podezřelého. Já zůstanu u brány, abychom měli volnou cestu, kdyby se přece jen něco stalo. Togg je u káry, děvče s Calonem a s Ondrewem na rohu. Ti budou hlídat, co se děje před hostincem a boční ulice. Vy dva se hlavně nahoře nezdržujte. Vezměte nemocného, s ním jen to nejnutnější a pryč.“

„Dobře. Zkusím tam jít jako domácí otrok.“

Alyn si sundal opasek s dýkou. Připnul si ho znovu pod tunikou, kterou si na boku nařízl tak, aby se ke zbrani lehce dostal, ale nebyla vidět na první pohled. Pak se shýbl pro jednu z čistých hliněných nádob. „Jestli je klukovi pořád zle, určitě se mu bude hodit další nočník. Pojď, Helmane.“

Zadní dveře měly dobře promazané panty a daly se snadno otevřít. Alyn vešel dovnitř a rozhlédl se. Na chodbě nebyl nikdo. Doléhal sem jen ruch z kuchyně a hlasy hostů z jídelny v přední části budovy. Shora nebylo nic slyšet, takže zamířil do druhého patra, kde měl pokoj mladý novic. Helman vyšel jen do prvního patra. Pak ale nevydržel a přidal ještě pár schodů navíc. Tam se opřel o zeď a čekal.

„Co tu děláš, otroku?“ Mrzutý hlas, který se ozval zdola, patřil muži, který byl zřejmě zvyklý rozkazovat.

„Čekám na svého pána,“ odpověděl žoldnéř. „Je ještě venku.“

„Nemáš sem chodit sám. Běž a vrať se až s ním.“

„Možná se nebude chtít teď vrátit.“

„Jestli neposlechneš, na bráně Dlouhého mostu je pro vzpurné otroky místa dost. Pro ty ostatní na trhu. Chceš si dát useknout ruce, nebo se raději v poutech vydat do Ghisu?“

Helman se nejistě podíval nahoru. „Dobře, hned půjdu,“ odpověděl. „Můj pán ale není daleko.“

Alyn zatím došel lehkým, opatrným krokem až ke dveřím pokoje. Když už se pak zdola nikdo neozval, zaklepal dohodnutým způsobem – dvakrát rychle za sebou, pak udělal krátkou přestávku a nakonec zaklepal ještě třikrát, tentokrát už pomaleji.

Nejdřív bylo ticho. Pak se dveře najednou otevřely, prudce a dokořán.

Alyn uskočil dozadu. Život mu v tu chvíli zachránila jen hliněná nádoba, kterou držel v levé ruce. Instinktivně ji zvedl před sebe a zachytil tak první výpad meče. „Helmane!“ vykřikl. Jeho náhražkový štít sice úder nevydržel, přesto žoldnéři pomohl aspoň natolik, že se mu podařilo tasit dýku a protivníka bodnout.

Jenže pomoc jednoho muže tady stačit nemohla. V místnosti čekalo víc než půl tuctu dalších vojáků, takže nezbylo nic jiného než ústup.

Ani ten ovšem nebyl snadný. Útočníci se hnali shora jako divoká voda a oba žoldnéři se dostali ven jen tak tak. Přibouchli za sebou dveře. Helman se o ně opřel a Alyn vrazil do štěrbiny pod nimi dřevěný klínek, který se jindy používal k tomu, aby je držel otevřené. Pak kopl do pytle s kuchyňskými zbytky, aby ho svalil na zem před vchod.

Brána byla naštěstí stále volná. Rychle jí proběhli a zavřeli.

„Toggu! Sem s tou károu!“ vykřikl rytíř.

Žoldnéři zabarikádovali i východ ze dvora.

„Kde jsou chlapci? Zůstali uvnitř?“ zeptal se Raynald.

„Nejspíš,“ odpověděl mu Alyn.

„Jak to? Dostali jste je aspoň z pokoje?“

„Ne. Napadli mě hned u dveří.“

Rytíř zaklel. „Musíme…“

Jeho plán na další postup přerušil další výkřik. „Pryč, hned pryč!“

Zpoza rohu se vyřítil Calon následovaný dívkou a Ondrewem. „Jdou po nás, veliteli! Schovávali se v sousedním domě a nejspíš i v kuchyni.“

Ozval se silný úder a pak další; někdo se pokoušel vyrazit zaklíněné dveře. Žoldnéři už na nic nečekali. Jejich záchranou mohla být teď jen ulička vedoucí k přístavu. Nikde v ní ale nenašli nic, co by jim mohlo poskytnout úkryt; běželi proto dál tak rychle, jak mohli.

Jenže jejich vojáci, před kterými je varoval Calon, znali směr a měli volnou kratší cestu ulicí, která vedla přímo. Sotva se proto uprchlíci dostali na nábřeží, narazili na své nepřátele a došlo k boji.

Útočníků bylo osm včetně velitele. Poměr sil by tedy byl vyrovnaný, jenže z uličky se zatím nedostali všichni žoldnéři. Proto se nejdřív museli postavit přesile jen dva, kteří byli v čele.

Raynald s Calonem tasili meče a zaútočili ve snaze zatlačit vojáky zpět a získat čas. Rytíř přesným sekem vyřídil prvního protivníka, který ho podcenil a nestačil se krýt. Před dalším ale Raynald stačil sotva uhnout a i tak ho to stálo škrábnutí přes hrudník. Calon jednoho ze svých soupeřů vyřadil ošklivým zásahem do obličeje, jenže za ním čekali další tři a ti se na svou oběť vrhli zároveň. Ostatní vojáci chtěli rytíře obejít a vpadnout mu do zad. Ale oběma mužům v nouzi už přece jen přišel na pomoc Togg a pomohl jim ubránit se těch pár nebezpečných chvil, než konečně dorazil zbytek jejich skupiny.

Jenže ani pak nebylo hned rozhodnuto. Vojáci věděli, že jim stačí počkat na ostatní a budou znovu v přesile. Bránili proto svým nepřátelům ve volné cestě po nábřeží. Ti nemohli ustoupit zpátky do uličky, a tak jim nezbylo nic jiného než útok.

Boj byl nemilosrdný, protože o zajatce nikdo nestál. Brzy měla každá strana jednoho mrtvého; ze Seveřanů padl Therry.

Raynaldovi se podařilo kopnout svého protivníka do kolene a pak mu dát rozhodující ránu; v tu chvíli ale zaútočil voják, který právě zabil Therryho, a rytíř už nestačil zvednout meč na obranu. Kdyby čepel dopadla, mohla ukončit i jeho život. Jenže před ostří, která mu mířilo na krk, se v tu chvíli dostal někdo jiný. O pár kroků dál právě bojoval Helman a ten svého soupeře, kterým byl velitel nepřátel, odzbrojil. Rozzuřený muž ale místo, aby se pokusil znovu získat svou zbraň, zaútočil jako zápasník. Žoldnéř ho sice probodl, ale zároveň dostal silný úder do břicha pěstí v rukavici opatřené bronzovými nýty. Ztratil rovnováhu a jak padal, ocel určená rytíři se mu zakousla hluboko do ramene. Oba se zřítili na zem, Raynald tvrdě se zkroucenou nohou na hrbolatou dlažbu. Jeho soupeře pak naštěstí vyřídil Calon a o pár úderů srdce později už patřilo dočasné vítězství žoldnéřům.

Rytíř se vyprostil a snažil se zvednout; Helman ale zůstal ležet se zavřenýma očima. Alyn zavolal Slunečnici. Přiklekli ke zraněnému a pokusili se mu rychle ošetřit ránu aspoň z nejhoršího kusem utržené tuniky.

Raynald se mezitím pracně postavil. Noha naštěstí jeho váhu unesla, jenže na běh teď musel zapomenout.

„Jak jsi na tom?“ zeptal se ho přes rameno Alyn.

„Dokážu chodit. Jenom…“

„Jo.“ Alyn se zaposlouchal. Zaslechli vzdálený dupot a křik. „Brzy tu budou ostatní. Ty daleko nedojdeš a Helman už vůbec ne.“

„Nemůžeme dál utíkat. Musíme dolů, k vodě.“

„Běž s Calonem. My je zkusíme odlákat. Vrátíme se pak k vám a kdyby to nešlo, sejdeme se u první studny na východní cestě.“

„Ať jsou tví bohové s tebou.“

„A Lovec zas s tebou. Jako tehdy v Norvosu. Toggu! Kotě! Ondrewe! Sem!“

Čtyři postavy včetně dívky upoutaly pozornost Meletionových mužů vbíhajících na volné prostranství. Okamžitě proto začala honba a zbývajících žoldnéřů, ukrytých mezi padlými, si nikdo z vojáků nevšiml. Hned za skladišti byl ve směru, kam se čtveřice vydala, rybí trh. Na prodej tu už mnoho nezbylo, přesto se mezi koši a téměř opuštěnými stánky našlo dost možností, jak pronásledovatelům zmizet z očí.

Bitka neměla žádné svědky, protože všichni lidé poblíž, včetně párku žebráků, se rozprchli hned na začátku. Raynald s Calonem mohli díky tomu vzít zraněného bez toho, že by je někdo zastavil. Jenže nést ho nemohli, protože rytíř měl dost práce sám se sebou, a tak Helmana spíš jen vlekli k nejbližšímu molu určeného pro rybářské bárky. Jedna z nich se právě chystala vyplout k nočnímu rybolovu, a její majitel proto nevěnoval pozornost ničemu dalšímu. Najednou se mu ale paluba pod nohama prudce zhoupla a on zjistil že má vedle sebe otrhaného vojáka a pod krkem nůž. „Vezmeš nás odsud, nebo je po tobě,“ sykl na něj Calon. Rybář se nesnažil pokoušet osud; pohled na ozbrojené muže v šatech od krve mu stačil k tomu, aby vzal výhrůžku vážně.

Rytíř s rybářovým pomocníkem, což byl hubený dvanáctiletý kluk, naložili Helmana do loďky a odrazili od břehu. „Počkejte!“ vykřikl najednou kdosi. Byla to dívka, která se podařilo setřást pronásledovatele a oklikou se vrátit. Skočila do vody, několika tempy překonala vzdálenost a vyškrábala se na palubu.

„A ostatní?“ zeptal se jí Raynald.

„Běželi dál po nábřeží,“ odpověděla mu udýchaně. V jedné ruce pořád držela půjčenou dýku, druhou si otřela oči, protože z mokrých vlasů jí pouštěla barva a stékala dolů ve špinavých stružkách.

„Dobře.“ Rytíř se ohlédl na rybáře. „Pluj na východ a drž nás dál od od ostatních lodí.“

Volantisan poslechl. Raynald se chytil stěžně a s jeho oporou se posadil na soudek s pitnou vodou. Meč nepřátelského vojáka mu sice nechal na kůži jen mělkou stopu, ale zraněná noha už začala vypovídat poslušnost. Potom se obrátil zas ke Slunečnici, která se snažila dát trochu do pořádku. „Proč jste se předtím tak zdrželi?“

„Helman nechtěl jít. Stál před námi uprostřed uličky a pořád se ohlížel. Alyn ho nejdřív přemlouval, pak ho musel donutit. Hádali se kvůli Perle. Ani já jsem ho tam nechtěla nechat, jenže…“ Potřásla nešťastně hlavou. „Nemohli bychom se teď pro něho a pro Olywera vrátit?“

„Jak? Hostinec budou přece hlídat. Proti oddílu vojáků tam sami jít nemůžeme.“

„Ale vždyť ty dva zabijí!“

„Už to možná udělali. Ještě před naším příchodem.“ Rytíř se odmlčel a uvažoval nad tím, že rychlá smrt by zřejmě byla lepší než padnout do rukou Meletionovi. Nějaká naděje tu přesto zůstala. „Myslím ale,“ řekl, „že jako otroci by mohli mít na trhu slušnou cenu. Jeden z nich umí psát, druhý je eunuch. Oba znají několik jazyků. Kdyby je prodali, mohli bychom je pak zkusit osvobodit.“

Pluli dál. Z nábřeží a zakotvených lodí k nim doléhaly jen běžné, mírumilovné večerní zvuky. Žádný třeskot zbraní nebo vojenské povely, jen vzdálené hlasy lidí z hostinců na nábřeží a z lodí, občas kus písně nebo hádky, skřípot rumpálů a cinkání kotevních řetězů. Několikrát se jim zdálo, že zaslechli křik, ale nikde nezahlédli postavu, která by mohla patřit někomu z těch, koho hledali. „Asi jen opilci,“ vyjádřil svůj odhad nahlas Calon.

Dopluli až na konec přístavu, ale ani tam nikoho nenašli. Tma pomalu přikrývala všechno kromě města a trochu světla zůstalo jen na západním obzoru. Chvíli čekali. Rytíř pak nařídit obrátit a vraceli se zpátky. Ale z žádného mola, kolem kterého pluli, na ně nikdo nezamával ani nezavolal, i když kvůli slabému a ne právě příznivému větru pluli pomalu. Později už byl vidět jen maják, lodní lucerny, světla z hostinců na nábřeží a záře ohňů, které každou noc hořely před chrámem R’hllora.

Nakonec zakotvili na dohled přístavu. Calon nařídil rybáři a chlapci, aby se stáhli na příď. Spoutal jim ruce i nohy a hlídal je, později ho vystřídal rytíř. Slunečnice se zatím starala o Helmana, který se pořád ještě neprobudil. Přikryla ho náhradní plachtou a ještě za světla mu převázala rameno, takže přestalo krvácet. Kromě podlitin pod tunikou měl ale další ránu na hlavě po dopadu na kamennou dlažbu a ještě horší mohlo být to, co mu způsobil úder obrněnou pěstí. Raynald zvažoval, jestli si mohou dovolit hledat léčitele. Jenže přistát teď bylo pro ně všechny pořád nebezpečné a navíc ani v chrámech neznali lék na zranění uvnitř těla. Rytíř tak viděl zemřít už hodně mužů. Nezbývalo než čekat a svěřit se bohům do jejich vůle.

Noc plynula. Měsíc na nebi dávno odměřil její polovinu a blížil se ve své dráze k ránu. Přesto kromě rybářova pomocníka, který neudržel oči otevřené, nemohl nikdo spát. Raynald předal hlídku u zajatců zpátky Calonovi a dokulhal na záď, kam uložili zraněného. „Jak je mu?“ zeptal se dívky.

Slunečnice vstala a dotkla se jeho ramene. „Ne moc dobře,“ řekla tiše. „Jenže víc udělat nedokážu. Ráno bychom měli přistát a najít aspoň zkušeného lazebníka. Snad by mu pomohl.“

„Když bude ve městě klid, zkusíme to.“

„Kdyby jich po nás aspoň nešlo tolik,“ posteskla si. „Nevzpomínám si, že bychom v domě toho slizkého tygra viděli kasárna.“

„Ti ostatní nejspíš nepatřili k jeho lidem, ale ke strážcům vnitřního města,“ odpověděl jí rytíř. „Tomu by odpovídalo, jak lehce spolkli na náš trik schovat se mezi těly mrtvých. Ten přitom zná každý voják, který kdy prošel bitvou. Měli jsme ale zase smůlu v tom, jak rychle nás předtím našli. Jsem si jistý, že za dveřmi knihovny nikdo nestál. Možná se Meletionovi nezdála drzost mého písaře, nebo byl knihovník zvlášť pečlivý a hned po našem odchodu zjistil, co jsme udělali. Krom toho… nechápu, jak se Meletionovi muži mohli dostat do pokoje tak, aby je nikdo z nás neviděl. Helman šel přece dovnitř chvíli předtím. Mluvil s Perlou a všechno prý jinak vypadalo v pořádku.“ Zamračil se.

„Copak?“ zeptala se ho dívka.

Rytíř potřásl hlavou. „Teď mě napadá, že Perla přece věděl, kam chceme při potížích septona odvést. Sice jsem mu předtím nařídil, aby si to nechal pro sebe, ale je zvláštní, že to Helmanovi neřekl ani teď večer.“

„Ne,“ ozval se tichý, skoro neslyšný hlas. Byl to Helman, který se přece jen probral. „Perla a ten… septonův kluk… Nebyli tam. Odvedli je už předtím, protože… Chytili Ronela a mě. Hned před chrámem. Vyptávali se ho, křičel… Já…“

Raynald se k němu sehnul. „Ukázals jim, kam mají jít? Přivedl jsi je k hostinci?“

„Ne. To Ronel… on… jim ukázal… kam. Když mu…. zlomili prsty a ruku a… potom řekli že… oči…

Chtěli hlavně septona a toho nenašli. Tak se… ptali zas mě. Ronel… řekl jim... že Perla… co pro mě znamená. Prý mi ho vrátí, když jim… najdu… septona. Slíbil jsem jim to. Vás ne, bratři, vás ne…“

Jejich rozhovor zaslechl Calon. Opustil svoje místo a zaslechl část přiznání. „Tak proč jsi nás nevaroval a vedl jsi nás do pasti?“ neudržel se.

„Nechtěli jste ho přivést,“ odpověděl mu zraněný muž. „Musel jsem jim dát… aspoň něco.“ Zavřel oči. Bylo zřejmé, že je pro něho těžké i pouhé dýchání. Jeho bozi už na něho čekali. Po chvíli ale ještě jednou nadzvedl víčka. Zadíval se do noci, jejíž temnota mu nejspíš splývala s cestou bez návratu, na se kterou se teď musel vydat sám. „Odpusťte mi, bratři… jestli můžete.“

Víc už neřekl. Slunečnice vzlykla. Ostatní dlouho mlčeli.

Pak promluvil Raynald. „Když někoho mučí… řekne většinou to, co ví, i neví. Jeho zase zradil Ronel.“ Měl jsem počítat i s tím, napadlo ho. Nahlas ale dodal: „Chlapci tam neměli být. Doufal jsem, že je odtamtud dostanu pryč včas, jenže nehody se stávají. Bohové nemají pokaždé stejné plány jako my.“

„Plány?“ Calon zaklel. „Veliteli, vždyť jsme tam málem zůstali všichni!“

Slunečnice si otřela oči. „Jednou,“ řekla, „bylo to večer, asi před půl rokem… Bavili jsme se „U Lodníka“. Dva Myřané, co našli odvahu v poháru, si na mě začali dovolovat. Vytáhla jsem dýku a myslela jsem, že už dají pokoj, jenže venku jich popíjelo víc a ti se na mě vrhli. Dva tři chlapy zvládnu, ale ne šest. Dopadla bych zle. Ale přišel tam tehdy Helman a když viděl, co se děje, pomohl mi. Kdybych chytili místo něho mě… Kdybych se bála o někoho, na kom mi záleží …“ Zakryla si tvář rukama. „Jak můžou bohové tohle dovolit?“

„Ti přece nechávají lidi prožít spoustu hrozných věcí,“ odpověděl jí rytíř. “ Musíme to teď už nechat být. Jen se rozloučit s mrtvými, jako po každé bitvě. Ať si staří severští bohové vezmou k sobě Therryho, který padl po našem boku a jehož tělo jsme museli opustit. Ať mu najdou místo, jaké patří válečníkům a hrdinům. Ronela s Helmanem… ať soudí spravedlivě.“

Tak potom za úsvitu, když hvězdy ztratily svůj jas a zmizely na bledé obloze, přišel čas prokázat poslední službu člověku, který odešel. Svůj odpočinek našel Helman ve vlnách, se vzpomínkami lidí, kteří ho vyprovodili, na dobré i špatné.

Po východu slunce rozvázali oba zajatce a rytíř poručil rybáři, aby přistál za městem, tak daleko od západní brány, aby je už nemohly vidět městské hlídky. „Opovažte se někomu říct, kterým směrem jsme šli,“ řekl pak a hodil na rozloučenou na palubu stříbrnou lysénskou minci. Pak zamířil bez ohlédnutí se svými společníky k cestě vedoucí na západ.

Nešli po ní ovšem daleko, jen za nejbližší návrší, aby je nebylo vidět z loďky. „Počkáme chvíli tady. Calone, běž se podívat, jestli jsou už pryč.„

Žoldnéř byl za chvíli zpátky. „Plují na východ.“

„Do hlavního přístavu. Jsi si jistý, že tě neviděli?“

„Dal jsem si pozor. Myslíš, veliteli, že nás neprozradí?“

„Nevím. Spíš bych odhadl, že ten rybář informaci o nás hned prodá městské stráži nebo komukoliv, kdo se bude ptát a zaplatí. My se ale potřebujeme vrátit do Volantisu.“

„Stojí nám septon za to?“

„Čeká nás tam i Larence. S ním se nám půjde líp. A když se nám podaří vrátit aspoň s jedním z těch, co si nás najali, neztratí Společenstvo peníze ani čest. Ledaže by ses vracet už nechtěl.“

„A ty?“

„Když nepočítám možnost zastavit se občas v jednom domě v Tyroši, je Společenstvo jediný domov, který mám. Zatím se mi ho nechce opouštět. Krom toho, jestli se nevrátíme do Braavosu, neuvidím z peněz, co jsem si tam za poslední roky schoval u bankéřů, už ani měďák. Řekl bych, že jsi na tom stejně, ne?

V branách a v hlavním přístavu teď budou hledat podezřelé, co z Volantisu odjíždějí. My ale půjdeme opačným směrem a s trochou štěstí možná dokonce projdeme dřív, než si ten rybář stačí najít kupce na to, co o nás ví.“

Protože u první studny nikdo nečekal, vydali se navečer zpátky k městu. Hlídky v bráně si opravdu důkladně prohlížely každého, kdo odjížděl, a prohledávaly se i povozy. Od těch, kdo chtěli dovnitř, se ale vybíralo jen mýtné, a tak se trojice dostala přes strážné bez potíží. „Kraken“ byl obsypaný hordou žíznivých námořníků, kteří se právě vylodili. Septon, střežený Larencem, seděl uvnitř, bez jediného škrábance, ukrytý před horkem, a dokonce nebyl sám.

„Perlo!“

Mladý eunuch okamžitě vyskočil.

„Veliteli! To je štěstí! Měli jsme strach, že vás dostali.“

„Zatím ne. Ale kde se tu berete vy? Mysleli jsme, že chlapec onemocněl, proto jste nemohli odejít a zajali vás Meletionovi lidé. Jak se vám podařilo dostat se až sem?“

„Odešli jsme z hostince ještě před polednem. Měli tam právě spoustu práce s novými hosty, a tak si nás nikdo nevšiml. Jenže Olywerovi opravdu nebylo dobře. Kvůli svému strýci se ale ráno tvářil, že mu nic není a řekl mi to, až když jste byli pryč. Šli proto pomalu a zastavovali jsme u každé fontány, aby se mohl napít. Teď už se naštěstí vzpamatoval.“

Raynald nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ať mi dá Lovec ránu z milosti! Takže jsme se pro vás vraceli zbytečně? Zbytečně jsme šli do pasti? Vždyť Helman byl pevně přesvědčený, že vás chytili. Proto přece… Museli tedy lhát i jemu, aby ho přinutili nás zradit.“

„Zradit? Kdo mu lhal?“ zeptal se septon.

Rytíř jim krátce pověděl o tom, co se stalo a jak Helman zemřel. „Těsně před smrtí se nám přiznal. Pohřbili jsme jsme ho, jak to bylo možné.“

Pro Perlu to byla hrozná zpráva; septonem otřáslo spíš zjištění, jak snadno mohl zemřít, kdyby nezůstal v bezpečí. Ani Larence nic podobného nečekal. „Kdybych věděl, co udělá, zakroutil bych mu krkem a místo pohřbu bych ho rozsekal na žrádlo pro psy,“ prohlásil.

„Těžko říct, kdo z nás by se na jeho místě dokázal udržet,“ odpověděl mu Raynald. „Jedna z těch ran, co dostal, měla patřit mě. Snažil se být naším přítelem a prosil nás o odpuštění. Co udělal, se tím nevrátí – ale víc zaplatit nemůže.“ Podíval se na své ostatní společníky. „Potřebujeme teď ještě najít Alyna s Ondrewem a s Toggem. Doufám, že jsou v pořádku.„

Jenže Perla zavrtěl hlavou. „Veliteli… Byl jsem se dnes ráno podívat ve městě. Viděl jsem je, nebo aspoň to, co… Jejich hlavy visí na sloupech uprostřed Dlouhého mostu.“

Následovalo zoufalé ticho. Nakonec ho přerušil až septon. „Opravdu smutná zpráva, sere. Rád bych se s tebou za tvoje lidi pomodlil. I když vyznávali jinou víru, Sedm na ně přesto nezapomene. Nicméně, o to víc mě teď mrzí, že nemám všechno, kvůli čemu jsme sem přišli.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho rytíř.

„Nu, když jsme se převlékali v chrámu a chtěl jsem si pod šaty schovat listiny, které jsme vzali v Meletionově domě, zdál se mi svitek příliš velký. Rozdělil jsem ho proto raději na dva a v tom zmatku se mi stalo, že… tu důležitější část jsem tam zapomněl.“

„Cože? Jak jsi mohl?“ vykřikla Slunečnice. Už předtím měla co dělat, aby se znovu nerozplakala. Teď se její smutek změnil v hněv. Přestala se ovládat a vrhla se na septona s dýkou v ruce.

Ostatní žoldnéři ji od něj museli odtrhnout, i když její pocity sdíleli. Vzali jí zbraň a rytíř pak dívku držel, aby nemohla svůj pokus zopakovat. Podíval se na septona a řekl mu: „Za tvoje listiny zaplatilo životem šest mužů. Zasloužili by si, abys měl lepší paměť.“

Pak trochu uvolnil sevření a pokusil se uklidnit Slunečnici, pořád ještě napjatou k dalšímu útoku. „Rozumím ti,“ pověděl jí tiše. „Sám bych chtěl udělat totéž. Alyn byl roky můj nejlepší přítel. Jenže jsme vojáci, nezapomeň na to. Jen… najatí žoldáci.“

Získat listiny z chrámu Rudého boha byl ještě těžší úkol než proniknout do Meletionova domu. Pokoušet se o něj, když ani nevěděli, jestli ztracený svitek ještě existuje, nemělo smysl. To nakonec uznal i septon Clement a neochotně souhlasil s návratem. Ostatním se ulevilo, protože i když za sebou nechali falešnou stopu, byl pro ně půda ve městě pořád ještě příliš horká. Vojáci stále prohledávali všechny galéry odplouvající na Západ, a proto cestovatelé nakonec opustili Volantis na palubě obyčejné bárky, která je odvezla den cesty od pobřeží. Tam čekali, jestli se objeví vhodná obchodní loď plující na západ, na kterou by mohli přestoupit. Museli volit dobře, aby je kapitán hned nezradil kvůli odměně.

Nachové plachty Braavosu nakonec vyhlíželi marně, zato se na ně štěstí usmálo jiným způsobem, a to v podobě západozemské galeony směřující do Údolí. Kapitán se sice tvářil podezřívavě, ale Raynald ho přesvědčil, aby je vzal na palubu, upravenou částí jejich příběhu. Vysvětlil, že si je najal zámožný šlechtic z Roviny, aby mu zachránili ze zajetí na východě blízkého příbuzného. Modřiny domnělého zajatce a skutečnost, že šlo o septona, dodaly rytířovu tvrzení větší váhu.

V bezpečí před pronásledovateli tak mohli uprchlíci konečně odložit přestrojení a vrátit ke své vlastní podobě i zvykům. Plavba byla dost dlouhá na to, aby měl každý kdy vzpomínat na mrtvé a vyrovnat se s tím, co se stalo. Našla se pak i vhodná slova pro ty, kteří si mezi sebou potřebovali něco říct a pokud chtěli být spolu, nejspíš i trocha soukromí. Bohové naštěstí lodi dopřáli dobrý vítr. Ochránili ji před bouřemi v neklidných vodách a proti pirátům, i když na Lysu nenašli žádnou jinou loď, která by plula do Starého Města, a kvůli špatnému počasí se potom zastavili kvůli pitné vodě a čerstvým zásobám až krátce na Tarthu.

Septon této ani žádné pozdější zastávky nevyužil k tomu, aby opustil loď, protože nechtěl aby ho někdo poznal, zvlášť v blízkosti Králova přístaviště. Kromě několika mší odsloužených pro námořníky strávil téměř celou cestu strávil v zasmušilém mlčení. Hodně času ale věnoval kromě svých poznámek listům z Meletionovy knihy a pokoušel se vybavit si obsah těch, o které přišel.

Když potom v podzimním večeru přistáli v Rackově, byl úkol členů Společenstva růže u konce a nastal čas se rozejít.

Stáli na prázdném nábřeží v pozdně podzimním večeru. Žoldnéři měli namířeno do nejbližšího hostince, septon a jeho synovec zas chtěli najít útočiště v místním klášteře. Raynald slíbil, že je tam ještě doprovodí a pošle pak zprávu o jejich příjezdu do Starého Města.

Septon Clement ve jménu Válečníka žoldnéřům požehnal, ať už si toho dotyční vážili nebo ne. Věty ale pronášel roztržitě, jako kdyby zároveň nad něčím přemýšlel. Potom se krátce pomodlil. Ostatní zdvořile čekali, až skončí, i když už se viděli s korbelem piva u teplého krbu.

Jenže místo pouhého rozloučení začal septon ještě o něčem jiném. „Myslím, že po tom, co jsme spolu prožili, si zasloužíte znát účel naší cesty. Zatím jste se dozvěděli jen to, že jsem ve Východozemí pátral po těžko dostupných záznamech. Musel jsem je hledat tajně, protože existují lidé, kteří o ně také hodně stojí. A pokud jde o vás… Téměř všichni si v sobě nese křivdu vyhnanců. Ztratili jste své blízké a přišli jste o domov, nebo jste ho kvůli novému králi sami opustili.

Už delší čas víme, že Targaryenové odešli do Západozemí včas, ještě před Zkázou, díky varování ženy z jejich rodu, Daenys Snivé. Není to zřejmě jediné proroctví, které mají, ale střeží si je velice pečlivě. Doufal jsem původně, že ve Volantisu najdu vzpomínky někoho z králových předků na tuto dobu. Mám ale u sebe nakonec listy, na které někdo zapsal celý Daenysin sen o Zkáze a o Dračím kameni. Je na nich ještě pár vět z jejích dalších předpovědí. Čím vším bude pro Západozemí vláda Aegonova rodu, vám nedokážu říct; zatím jsme jen na jejím začátku. Mezi vládci byli vždy dobří i špatní a nepřátelé nepřicházejí pokaždé jen zvenčí. Pokud se ale stane, co jsem viděl zapsáno, pak nám král a jeho potomci mohou přinést nové zákony a vybudovat silnou říši. Ovšem Aegon je především dobyvatel. Nejspíš by se o ovládnutí našeho kontinentu pokusil i tak, protože Výchozemí je pro jeden rod dračích pánů příliš velké. To musel zjistit, když bojoval za Tyroš ve válce s Volantisem. Svůj trůn si získal silou, díky drakům, a díky nim si tehdy vynutil úctu i od hlavy naší víry. Ti, kdo pak převzali tento svatý úřad, s takovým rozhodnutím sice souhlasili, jenže zdaleka ne všichni z nás jsou s ním také spokojeni. Aby nám vládl muž, který sice přijal Sedm bohů, ale ne jejich zákony… Vždyť jak by si mohl ten, kdo si jich opravdu váží, nechat jako manželky své dvě vlastní sestry. A toho starého valyrijského zvyku se zřejmě Targarynové nehodlají vzdát, což může časem způsobit velké potíže. Proto mě Nejvyšší septon tajně pověřil, abych získal důkaz, který by přesvědčil aspoň ty z našich bratrů, kteří ho časem mohou nahradit.

Myslím, že se mi to z části podařilo. V té knize jsou kromě předpovědí zapsány i znalosti o dracích. Od Ohnivého pole v nich vidí každý strašlivou zbraň; kdo je ovládá, vládne. Jenže oni jsou mnohem víc než jen ztělesněný živoucí oheň. Jejich skutečná síla tkví v magii. Soustřeďují ji v sobě a jsou zároveň její bránou do našeho světa. V Citadele to tuší a velmi je to znepokojuje. Prý i tam získali část Daenysiných proroctví. Proto považují draky za hrozbu tak velkou, že by je nejraději sprovodili ze světa. Naštěstí se zdá, že mistři zatím králi slouží. Je to jejich povinnost. Ale na jak dlouho…

Slovům proroka bývá ovšem těžké porozumět a zvlášť tehdy, když zápis jeho slov není úplný. Myslím, že v Citadele si smysl té věštby nevyložili správně a že jí teď rozumím víc než oni. Tolik, abych se stále snažil přivést své duchovní bratry ke smíření s novým králem. Snad mi někteří z nich uvěří aspoň natolik, aby uznali, že nikdo z Aegonova rodu nemůže podléhat zákonům běžných lidí. Protože ti, kdo jsou spojeni s draky krví, se sice mohou k našim bohům modlit, ale nepatří jim.“

Septon si vzdychl. „Znamení a předzvěsti. V tom svazku byly ještě jiná, tisíce let stará proroctví, a to v podobě, jakou jsem neznal a nejspíš ani nikdo další z žijících lidí. Jestli se splní, bude to znamenat ještě mnohem víc. Ty jsem už ale zahlédl jen letmo, proto tady o nich nechci mluvit. Pokud se text, který jsem ztratil, přece jen zachoval, mají ho teď v rukou kněží Rudého boha. Těžko říct, jestli poznají jeho cenu a pokud ano, jak s tou znalostí naloží. Vždyť i mezi nimi se prý najdou věštci. Ovšem přivolat si vize je mnohem snazší než si je správně vyložit. Taková schopnost je velice vzácná.“

Slunce už zapadlo a kolem nich se začalo rozprostírat šero. Septon ale jako kdyby přicházející noční chlad necítil. Rozhlédl se po všech přítomných. „Je mi líto, že jsem z té dlouhé cesty, na které vaši přátelé zemřeli, přivezl tak málo. Mohu jen vyprávět o tom, co jsem si zapamatoval. Přesto snad i vy, s tím, co nyní víte, dokážete časem přijmout Aegonovu vládu a možná se jednou dokonce i vrátit zpátky do Západozemí. Jděte teď v pokoji. Ať vás při tom provází můj dík a světlo Sedmi.“

]]> http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/zoldneri/feed/ 0 http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/duch/ http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/duch/#respond Sun, 15 Sep 2024 18:17:14 +0000 http://www.icefire.cz/?p=59579 celý článek]]> Bílý stín

(napsala: čejka)

Noc chutnala po krvi.

Zavětřil ji hned, jak se v otevřených dveřích nadechl nočního vánku. To, co ucítil před chvílí, všechen okolní hluk včetně řevu obra, i neurčitá hrozba, která ho zneklidňovala celý den, všechno se najednou spojilo a dalo smysl.

Nádvoří bylo plné dvounožců. Křičeli na sebe navzájem, někteří vyděšenými, jiní rozzlobenými hlasy. Vzadu, u vchodu do duté skály sahající do výšky jako prastarý, lišejníkem obrostlý zkamenělý strom, seděl obr. Zraněný, se skloněnou hlavou. Vedle něj leželo cosi, co bývalo členem cizí smečky, která sem nedávno přišla. Teď z toho tvora zůstala jen opuštěná hromádka masa a potrhané kůže z kovu.

Obr už nezuřil, přesto, až na jednoho, se od něj lidé drželi dál. Zvláštní, zdálo se, že si ho nevšímají. Shlukli se naopak kolem čtyř mužů v černém. Každý z nich držel v ruce dlouhý zub, jaký lidé rádi používali místo svých vlastních. Zdálo se, že by ti čtyři chtěli ostatním rozkazovat. Jak? Tahle smečka má přece vždycky jen jednoho vůdce.

Rychlým, elegantním skokem, se zlovlk dostal za hromadu polen, mimo světla pochodní, ukrytý v hlubokém stínu jako jeho část. Slyšel volání, kterým se ho kdosi snažil zastavit, ale nevěnoval mu pozornost. Naježil srst a znovu ochutnal noc. Jemný vánek mu přinesl stejné pachy jako předtím, tentokrát ale silnější. Pach obrovy krve, pach mrtvého z cizí smečky. A ještě jeden. Horký, čerstvý, povědomý. Žádný los, zajíc, nebo ovce. Voní jako moje vlastní krev. Vzpomínám si na ni. Tak jako každé zvíře, co si kdy léčilo jazykem svá zranění.

Pod nohama lidí, v krvi rozlévající se po zmrzlém sněhu, něco uviděl. Poznal to. Člověk. Další mrtvý člověk. Jenže ne obyčejný. Můj. Ten, se kterým jsem dřív tak často lovil, ten který mě vychoval. Zabili ho ti se zuby v rukou, členové jeho vlastní smečky. Takže teď chce být někdo z nich novým vůdcem?

Tiše se připlazil blíž. Lidé si ho nevšímali. Ti čtyři stáli kolem těla na zemi. Ale síla, kterou měli předtím, už je nedržela pohromadě. Servou se znovu, mezi sebou? Spíš ne. Přinejmenším na jednom z nich byl poznat strach. Má proč. Jeho za vůdce nikdo chtít nebude a možná ho teď i vyženou. Vždyť o slabochy nikdo nestojí.

Podívej se na ně, vyzval ho kdosi. Víš, co jsou zač?

Postavil se a stále mimo přímé světlo pochodní udělal pár opatrných kroků. Prohlížel si obličeje těch čtyř, jako to dělají lidé, a zároveň se snažil určit jejich pach. Znal je, samozřejmě. Bývali to platní členové smečky. Teď to jsou vrazi, napadlo ho. Vrazi, kteří místo aby svého bratra vyzvali k boji a dokázali, že jsou lepší, zaútočili v přesile. Takoví sem nepatří.

Zkusil se ještě přiblížit. Už jim byl skoro na dosah. Ta krev je opravdu moje, uvědomil si najednou. Ublížili… mně? Ve chvíli, kdy jsem útok nečekal, a proto jsem se nemohl bránit. Proč? Proč to udělali, když jsem jim věřil? Proč, když si předtím lepšího vůdce nenašli a ani teď žádného nemají? Myslí si, že dosáhli svého. Jenže já tu neležím jako jejich stržený úlovek.

Dlouhým skokem se vrhl po zbabělci, co právě odložil svůj kovový zub. Zakousl se mu do hrdla. Silně stiskl a hned zas pustil; věděl, že prokousl tepnu. Zatímco muž umíral, byl už na řadě další. Svoji zbraň sice ještě držel, ale nestačil ji použít. Za chvíli se i on dusil vlastní krví.

Zbývali dva. Zbytek smečky se stáhl. Ti, co stáli nejblíž, křičeli varování na ostatní. Někteří vzali do rukou kusy dřeva, jiní si chystali vlastní kovové zuby, dlouhé a lesklé. Dva zrádci se opřeli zády k sobě. Rozhlíželi se kolem a snažili se dostat k osvětlenému otvoru do lidského doupěte. Nesmím ji to dovolit. Tam by mi unikli.

Skok a další z dvounožců ležel na zemi se zakrváceným obličejem. Druhý se bránil lépe a jeho dráp nechal mělkou stopu v bílé srsti útočníka. Jenže na víc už neměl čas; konec si pro něj přišel hned s dalším nádechem. Zlovlk se hned pak vrhl na zraněného, který se zatím pokoušel zvednout. Místo do ucha a tváře mu tentokrát zabořil tesáky do hrudníku a počkal si na poslední úder srdce. Zabít mě není tak snadné, pomyslel si.

Zvedl hlavu a zadíval se na ostatní dvounožce. Ti stáli kolem, najednou ztichlí, bez křiku. Dokonce sklonili i své kovové zuby. Zdá se, že s nimi bojovat nemusím.

Dovolil si proto opustit svou kořist a přešel k muži, kterého zabila jeho smečka. Leží tu on nebo já? Jsem člověk nebo zvíře?

Bílý zlovlk se tiše stulil u těla v černém plášti. Ještě jsem neodešel, i když si to ti lidé kolem myslí, řekl si. Zůstal jsem tady. A jsme tu teď oba, v jednom těle, společně.

]]> http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/duch/feed/ 0 http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/to-wait-or-not-to-wait/ http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/to-wait-or-not-to-wait/#respond Sat, 06 Jan 2024 16:42:54 +0000 http://www.icefire.cz/?p=59570 celý článek]]>  

Opuchy na bratových kĺboch pribúdajú, zlostne červené ako pomaranče nad ich hlavami. Na Doranovej tvári badať bolesť dokonca aj keď sa ukladá spať po vypití makového mlieka. Oberyn čoraz viac premýšľa, či ho to predsa len neoberá o vôľu a jasný rozum a tie myšlienky neznáša, pretože sú pár ako meč a štít. Červená zmija a menlivá tráva, v ktorej je had tisíc krát nebezpečnejší. Prísť aj o…

„Už zas si netrpezlivý. Doma neobsedíš.“

„Divíš sa? Levy majú problémy ako nikdy predtým. Po krku im skočili vlci, ryby i jelene. Ešte aj ruže, tie porantané ruže, už stihli zaťať tŕne do koristi a my tu márnime čas. Na akú lepšiu príležitosť chceš čakať?“

„Situácia sa skomplikovala. Kôň nás pripravil o jednu kráľovskú figúrku a druhá zmizla.“

Oberyn podráždene rozhodí rukami.

„Potom už niet prečo otáľať. Z východu sa pomoci nedočkáme, takže musíme udrieť sami a pripravení sme. Už roky.“

Za Eliu… Brat pokrúti hlavou a ustarostene pozrie k fontánam, kde šantia deti.

„Ak by ostatní spolupracovali… Bojujú však medzi sebou rovnako, ba viac, ako s Lannistermi. Zatiaľ niet na koho staviť a my si nemôžeme dovoliť prehrať.“

S povzdychom si čupne pred kolieskové kreslo a uchopí Doranove dlane do svojich.

„Vždy bude nejaké riziko. Čakaj príliš dlho a miesto klesania začne opäť stúpať. Ako príliv.“

„A ak ťa naň nechám dozerať priamo v prístave, budeš spokojnejší?“

„Bolo by to aspoň niečo.“

Prikývne.

„Dobre, ale sľúb, že nebudeš zbytočne riskovať. Prísť aj o…“

„Dám si pozor, nemaj strach.“

Prvý šíp.

Vedľa.

Potrebuje sa vzchopiť, pri Siedmich, byť silný. Ale nemôže zjednať s očami, aby prestali vlhnúť, kedykoľvek upriami zrak na bárku so zosnulým pánom Riekotočia. Chcel, aby bol naň pyšný pre viac než narodenie, ale posledné mesiace, kedy mal príležitosť preukázať svoje schopnosti, boli len reťazou pohrôm. Možno bolo lepšie, že vtedy už nebol celkom pri zmysloch. Nezniesol by, keby sa k nie vždy spravodlivému káraniu Čiernej ryby, jeho sestry a dokonca i jeho synovca, pridalo aj tiché unavené sklamanie otca. V posledných rokoch pôsobil tak vyčerpane. Ba strhane. A bolo na ňom, jeho dedičovi a jedinom synovi, odmeniť Hosterove dlhoročné snahy úspechom. Pridať tej milovanej tvári ďalšie vrásky skormútenia by mu snáď zlomilo srdce.

Druhý šíp.

Vedľa.

Cudzinec nech to vezme, nie, nebolo to lepšie. Všetko by dal za to, keby sa mohol poriadne pozhovárať s otcom, takým, akého ho poznal. Rozlúčiť sa. Aj keby ho káral tiež, len keby tu bol, naozaj bol o čosi dlhšie. Teraz má nastúpiť na jeho miesto, ale cíti sa tak slabý a bezradný. Čln je čoraz ďalej, čoskoro zmizne tamhľa za zákrutou. Už konečne musí trafiť. Aspoň jedinú strelu. V tomto už zlyhať nesmie. Napnúť luk je však s každým pokusom ťažšie. Rozochvievajú ho smútok aj zahanbenie. Cíti pohľady okolo, ako si želajú, aby aspoň pohreb prebehol bez chýb, so všetkou dôstojnosťou prináležiacou veľkému mužovi a týmto pohnutým časom.

Tretí šíp.

Vedľa.

Strýko Brynden prevezme luk a plamenná strela nájde svoj cieľ s neomylnosťou. Ako dva hady sa okolo neho skrúti úľava aj roztrpčenie, ale oba vzápätí zmyje žiaľ. Všetko ostatné nech trafí šľak, nechá slzy tiecť tak voľne ako rieku, čo od neho odnáša jeho otca.

Chodieval sem, keď bol už unavený zo všetkého toho šaškovania. Keď lahodné pokrmy a roztopašné úklady už viac nezaháňali žiaľ a tak sa rozhodol pre zmenu chvíľu opájať ním. Dnes večer ticho narúšal len šum lejaku a zhusťoval ako čmud z uhliarskych komínov temnú clonu, čo ho delila od zvyšku sveta. Bol za to rád. Tak nejak to všetko potvrdzovalo. Sťažka sa posadil ku krištáľovej vitríne a zložil hlavu do dlaní.

„Je to ťažké, Serra. Dnes má deň mena, ale je tak ďaleko a ani o tom nevie. Nevie o ničom. Nemôžem ho osloviť ako syna.“

Zadíva sa na dlane vnútri. To jediné čo mu ostalo zo ženy jeho srdca, keď ju zahubila tá príšerná choroba. Jednou rukou spočinul na sklenej stene schránky a pokračoval.

„Stojí to za to? Pýcha, pomsta, nekonečné mordovanie a nepohodlné železné kreslo?“

Prechádzal po skle, akoby ich hladil. Boli na nej tým najzvodnejším. Ich tvar, ich teplo a mäkkosť, spôsob akým nimi pohybovala pri hre na lutnu, alebo len tak pri bežných úkonoch a rozhovore. Spôsob akým sa ho nimi dotýkala… V náhlom popude zložil sklené veko, aby ich schmatol a pritisol k perám. Cítil, ako mu spod zovretých viečok vyvierajú slzy.

„Obaja mi chýbate… Tak strašne chýbate…“

Ruky poškodené šedým lupom však boli ako kameň a neschopné útechy.

Eddard I

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-eddard/

Eddard II

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-eddard-ii/

Jaime I

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-jaime-i/

Eddard III

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-eddard-iii/

Večer v Harrenově

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-harrenov/

Turnaj v Harrenově

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-harrenov-ii/

Elia

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-elia/

Catelyn

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-catelyn/

Princ

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-princ/

Jaime II

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-jaime-ii/

Jaime III

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-jaime-iii/

Hvězdopad

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-hvezdopad/

Sérii volně doplňují (resp. předchází) povídky:

– Služba rytíře

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/sluzba-rytire/

– o Jenny ze Starokamenů

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/20-kolo/povidka-c-6-20-kolo/

– povídka o válce Devítigrošových králů

http://www.icefire.cz/komunita/povidky/20-kolo/povidka-c-1-20-kolo/

(napsala: čejka)

„Kdy odjedeš?“

Oberyn se pohodlně opřel o  polštáře rozložené na širokém okenním parapetu. „Nevím. Asi se ještě chvíli zdržím. Možná až do té doby, než skončí oslavy nového roku.“

„Opravdu?“ Elia byla vděčná za každý den, který její bratr u dvora strávil. „Nebudou tě doma postrádat?“

„Kdo? Doran? Myslím, že ty mě potřebuješ víc.“

„To ano. Když jsme spolu, nemusím nic předstírat.“ Vzdychla si. „Kdyby aspoň… už byla vdaná,“ dokončila s nezvyklou prudkostí. „Jenže to ještě pár obratů měsíce potrvá.“ Sklonila se k rozpracované výšivce, aby nemusela myslet na křivdu a smutek, které ji znovu dostihly.

I tak cítila, že ji Oberyn pozoruje. „Co je to?“ zeptal se? „Chystáš jí svatební dar?“

„Ne, tohle je jen přikrývka na oltář Matky do septa.“ Nejspíš jí opravdu budu muset dát svatební dar, pomyslela si hořce. Sňatek lorda bouřlivých zemí s dcerou lorda Severu – vznešenějším rodem jsou v Západozemí jen Targaryenové. Snad to nebudu muset udělat osobně. Doufám, že postačí, když něco vhodného vybere Symond Staunton jako správce pokladny.

„Občas přemýšlím, jestli matka udělala dobře,“ ozval se Oberyn. „Není to sice první svazek mezi námi a draky, ale…“

„Pst, nemluv tak.“ Opatrně se rozhlédla. V Rudé baště si člověk nikdy nemohl být jist, že je sám. Neviditelní špehové mohli být kdekoliv. „Já jsem přece šťastná.“

„Není to nijak zvlášť vidět.“

„Mám dceru a jsem manželkou následníka trůnu.“

„Který tě ponížil.“

„Proč mi to pořád připomínáš? Už tak je pro mě těžké se s tím vyrovnat.“

„To vidím. Nikdy dřív ses tak nechovala.“

Protože i když mě král urážel, vždycky jsem věděla, že nejsem sama. A jen málokdy se to dělo na veřejnosti. Jenže tentokrát…

„Máš pravdu,“ přiznala se. „Aspoň že je už dávno zasnoubená. Díky zdejším zvykům, kterými pohrdáš, bude muset po svatbě zůstat věrná manželovi.“

„Což ovšem pro Targaryena nemusí znamenat vůbec nic.“

„Doufám, že ano.“ Odmlčela se. „Myslíš, že je Rhaegar do ní zamilovaný, nebo ho jen zaujala?“

„To nedokážu říct. Ptala ses ho?“

„Zkusila jsem to. Nebo vlastně… Ne. Neměla jsem odvahu zeptat se přímo. A on se chová, jako by se nic nestalo. Proč mi to udělal?“ vyhrkla nešťastně. „Copak jsem teď tak ošklivá, aby dal přednost hubené holce vyhrabané ze sněhu?“

Oberyn chvíli váhal s odpovědí. „Krásná jsi dost. Ale chybí ti slunce,“ řekl nakonec. „Draci prý mají horkou krev, ale řekl bych, že to platí spíš o nás. Je si potřebuješ vzpomenout, kdo jsi.“

Vzpomenout? „Nikdy jsem nebyla jako ty. Ani jako většina dornských žen.“

„Zas tak se od nich nelišíš. Jen si to uvědom. A taky, že máš víc možností, než jen jednu.“

Přemýšlela nad jeho slovy celé odpoledne, které strávila ve společnosti svých dam, a dokonce i potom v komnatách své dcery. Víc možností. Věděla, co tím Oberyn myslí. Ale byla to příliš divoká a nebezpečná myšlenka, než aby ji chtěla sledovat dál. Protože přes všechno, co se stalo, patřím ke svému manželovi. Ještěže našeho strýce Lewin jako bílého rytíře váže slib mlčení. Kdyby mí bratři věděli, co se děje za zavřenými dveřmi Rudé bašty, kdoví, co by z toho vzešlo. A pokud jde o ženy u nás doma… Oberyn mě zná tak dobře, jako nikdo jiný, ale tohle snad nemůže myslet vážně. Většina jižanek se nedá svazovat zvyky, které dodržuje zbytek říše. Vybírají si muže, jak chtějí, někdy i mimo manželství. Já se jim nepodobám. Nikdy by mě nenapadlo Rhaegara podvést. Nejsem ani statečná. Neumím zacházet se zbraní; vždyť nůž používám jen u stolu. Doma jsem nedokázala ani lovit se sokolem kvůli vřískotu zabíjených zvířat. Když mě donutili dívat se na popravu, zavřela jsem oči. I na turnajích si v čestné lóži pokaždé najdu místo tak, abych byla co nejdál od hrazení. Věřila jsem, že to můj manžel chápe. Ale v Harrenově chtěl z nějakého důvodu ukázat ostatním, že porazí i ty nejlepší rytíře Západozemí. A já ho neobdivovala, jak jsem měla. Proto si vybral ji?

Oberyn se tentokrát večeře nezúčastnil, protože ještě před ní odešel dolů do města. Naštěstí se král tentokrát zdržel u stolu jen krátce a když opustil síň, atmosféra se značně uvolnila. Po několika šaškových žertech došlo i na hudbu. Loutnista doprovázený pištcem zazpíval několik rozverných kousků; dámy pak zkusily požádat o píseň od prince.

Rhaegar jim vyhověl, i když ta, kterou si zvolil jako první, zaujala spíš mužskou část obecenstva. Vyprávěla o bitvě u mostu přes Klidný proud, ve které Aegon V. zvítězil nad jedním z Černožárů. Pak následoval příběh o hrdinské smrti lorda Deremonda Darryho a hrstky jeho věrných. Třetí píseň byla proti předchozím o polovinu kratší a také o něco veselejší. Jedna z tradičních, co se zpívaly teď na konci roku a připomínaly nástup na trůn a sílu Aegona Dobyvatele.

Vypadalo to, že bude už poslední, ale prince ještě nesměle oslovila jedna z mladších dívek. „Kdyby se Tvojí Výsosti zlíbilo, zazpíval bys nám prosím Zimní pannu?“

Ten kupodivu souhlasil. Zvláštní, podobným tématům se obvykle vyhýbá, pomyslela si Elia. Dámy zatleskaly nadšením a princ znovu sáhl po harfě. Hrál, soustředěný jen na svou hudbu a slova, která k ní patřila. Občas si musel odhrnout dlouhé vlasy z čela. Díky tomu mohla Elia zahlédnout při jedné ze slok, které popisovaly krásu dotyčné panny, výraz v jeho očích. Zároveň se mimoděk usmál. Byl to zvláštní, sotva postřehnutelný, jemný a něžný úsměv…

… a Elia pochopila, na koho myslí. Vzpomněl na tu seveřanku. U bohů, na mě se nikdy takhle nedíval. Myslela jsem si vždycky, že mu stačí jen jeho písně a skutečného citu snad ani není schopný. Dokonce mě napadlo, jestli si u mě jen nehledá náhradu za matku. I když nejsem zas o tolik starší než on, choval se ke mně vždycky se stejnou úctou jako k ní. Ale ono to bylo jinak. Jestli na ni nezapomene, jak mu dokážu odpustit? Na chvíli měla pocit, že znovu čeká, až jí Rhaegar po vítězství na turnaji v Harrenově předá věnec určený pro královnu lásky a krásy. Vždyť které ženě by ho měl dát? Ale on si vybral jinak a ani přitom nepředstíral žádné ohledy ke mně. Že by chtěl být jen zdvořilý k nejurozenější přítomné svobodné dívce, jak se mi teď všichni snaží namluvit a jak to králi tvrdí i jeho nejbližší rádci včetně lorda Stauntona? Jenže pohledy lidí, co se dívali, jak přijmu tu urážku… Cítím je ještě teď. Předtím mě ponižoval jen král, ale po tom, co se stalo, jsem už k smíchu každému. Jestli mi můj manžel kvůli ní znovu ublíží… To nevydržím. Oberyn by si uměl poradit, a to i způsobem, jakým bych nikdy nemohla. Co ale udělám já, to nevím.

V zamyšlení, z něhož ji vytrhl až zvuk dveří, kterými dovnitř vešel sluha s čerstvě svařeným vínem, si ani neuvědomila, že píseň už skončila a začala jiná. Milostná, svatební. Dvě srdce, co bijí jako jedno. Myslím, že tu jsem od něj nikdy neslyšela. Požádal o ni někdo, nebo si ji vybral sám?

Hudba dozněla. Poslední akord se vznášel ve vzduchu jako průsvitný pták s tělem z hlasu stříbrné harfy.

Elia se otřásla.

„Jsi v pořádku, Výsosti?

„Jistěže. Jen ten závan chladu, když se předtím otevřely dveře.“

Dvorní dáma se uklonila. Sestra jednoho z gardistů, dívka nevšední krásy s tmavými vlasy a jemnou světlou pletí kamenných Dornů, v poslední době pobledlou. Lady Ašara Dayne. Ani jí jako jižance zřejmě zdejší podnebí vůbec neprospívalo a měla kvůli tomu brzy odjet domů, zpátky do Hvězdopadu. „Není divu, Výsosti. Vždyť vítr je tak studený, že do rána může přinést mráz.“

Skutečně. Jaro se podle počasí těchto dnů zřejmě vzdávalo vzdávalo a ustupovalo vracející se zimě. Falešné jaro. Stejně jako pocit důvěry, který jsem ke svému manželovi měla. Na urážky od krále jsem zvyklá; jenže nejvíc vás dokáže zranit člověk, kterému jste věřili.

Elia se přesto snažila nedat nic najevo. Možná že nejsem tak půvabná jako dřív, a Rhaegar dal proto přednost čtrnáctiletému děvčeti. Ale pořád ještě znamenám víc než všechny ženy u dvora, kromě královny.

Položila mu ruku na rameno. „Půjdeme už?“ Musí mě doprovodit do ložnice. To neodmítne. K veřejné hádce přece mezi námi nedošlo. Ať si teď ostatní poslouchají zas loutnistu; cti obdivovat hudbu prince už se jim dostalo až příliš.

Oheň v krbu jejich jediné společné komnaty hřál tak, že jí připomněl žhavé dornské léto. To jí dodalo odvahu. Na tom, co se stalo v Harrenově, už přece nemusí záležet, napadlo ji. Obyčejná mužská touha, nic nového, a v jejich rodě zvlášť. Co když k tomu opravdu došlo jen proto, že jsem to dovolila? Já jsem přece jeho manželka. Myslím, že tohle mi chtěl Oberyn říct. Musím bránit svoje práva. A navíc mám pořád ještě něco, co ona ne.

„Určitě se budeš chtít vrátit k Rhaenys.“

Zdvořilá nabídka, jakou by jindy uvítala. Dnes ale ne. Udělala krok směrem k němu. Lůžko uprostřed komnaty na ně čekalo, s načechranými přikrývkami a dlouhými závěsy, které rády ukryjí milence. Vždycky jsi přece chtěl další dítě. Dokonce dvě, prý kvůli proroctví. A já váhala jen proto, že jsem se bála. Měla jsem strach z to, co mě další těhotenství bude stát. Teď ale musím zkusit všechno.

Objala ho a políbila tak odvážně, jako ještě nikdy předtím. Na tváři se jí přitom objevil úsměv, o kterém netušila, že by k ní někdy mohl patřit. Úsměv vášnivé, svůdné ženy. Ženy jihu, jak jí předtím připomněl její bratr.

„Je pozdě,“ řekla. „Chůvy se určitě dávno postaraly o to, aby Rhae šla spát. A ve vzduchu je opravdu už zase cítit chlad.“ Přitiskla se k němu tak vřele, jako kdyby ji nikdy nezradil. „ Říká se, že milenci žádnou zimu neznají. Pro ně se vždycky změní v jaro. A tak si myslím, že dnes v noci bychom my dva měli zůstat spolu.“

 
Následující povídka zde.

Seznam všech povídek zde.