Sice jsme ho už z velké části objeli při naší loňské cestě po Lombardii, ale i tak nám na jeho pobřeží zbývalo několik bílých míst – třeba okolí Bellagia. A abychom celou výpravu pojali trochu sportovněji, přibalili jsme si s sebou i kola.

Nejkratší cesta z údolí Rýna do severní Itálie vedla přes Splügelpass a A. se vůbec nelíbila. Úzká silnička šplhá vysoko do kopců, ostré serpentiny se vlní jedna za druhou a místní si pletou páteční provoz se závody rallye. Po pár hodinách jízdy a krátké zastávce na koupání se před námi konečně otevírá malebný výhled na perlu severní Itálie. A nejedná se o pohled ledajaký, neboť z našeho „tábořiště“ na konci světa máme Lago di Como jako na dlani.

I následující den se zadaří. Ačkoliv cyklistika v horečném víkendovém provozu připomíná ruskou ruletu a průjezd Comem nemilosrdné Darwinovy zákony přírodního výběru, zvládáme obojí přestát bez ztráty kytičky. Co však neodhadujeme, je náročnost výšlapu Lenno – Bellagio. Šedesát kilometrů na mapě nepůsobí nijak hrozivě, ale v letním parnu nám rychle ubývají síly. Obzvláště nečekaná stoupání nám dávají pořádně zabrat a rychle opravují můj názor, že podél jezer se přeci jezdí jen po rovině.

O co náročnější cesta, o to sladší nás čeká odměna. Při hledání koupání totiž narážíme v jedné zapadlé vesničce na vynikající trattorii. Postarší majitel má v nabídce „jediné menu, zato však o čtyřech chodech – ryby přímo z jezera, lokální sýry a osvěžující bíle víno – to vše doplněno zasvěceným výkladem. Klobouk dolů, takovou dobrotu jsem už hodně dlouho nejedl!

Po nezbytném espressu na závěr nám připravuje ještě jedno překvapení. Asi jsme se mu zalíbili, protože mi dává do rukou klíče od blízkého románského kostelíka a posílá nás na jeho prohlídku. Podobné nečekané zážitky mám moc rád…

Ve světle poledního kulinářského potěšení působí Bellagio docela fádně. Nablýskáné fasády, obchůdky se suvenýry, prostě typická turistická past. Možná i proto urychleně hledáme trajekt a prcháme na druhý břeh. Podobně jako loni završujeme den koupáním v Ossuciu a noc trávíme opět na „naší“ vyhlídce nad jezerem.

Nedělní ráno je již ve znamení přesunu zpátky do Švýcarska. A. si za volantem opět tříbí řidičské umění, tentokrát však v serpentinách vedoucích do Campione d’Italia (aneb osmnáctiprocentní klesání je žůžo). Tato italská enkláva se nakonec stává jediným zklamáním celé výpravy. Neosobní, ošklivé město, které kromě bezcelní zóny a casina nemá co nabídnout.

Náladu si ale rychle zlepšujeme koupáním v Lago di Lugano a teprve přicházející večer nás nutí vrátit se zpátky k do východního Švýcarska. Ciao Italia a zase brzo na viděnou…

Policie zveřejňuje aktuální dopravní zpravodajstí na Twitteru a výškové budovy rostou jak houby po dešti, ale zároveň se jisté věci vůbec nemění. Třeba jako tradiční snídaně ve formě máslových sušenek a černého čaje s mlékem, nebo večerní posezení u pinty vlažného anglického piva.

Právě pro tyto kontrasty se mi Anglie tak líbí. Vždyť, kde jinde by mohl vyrůst největší evropský mrakodrap (The Shard) v těsné blízkosti památkového centra (Tower a Tower Bridge). Není to tím, že by si Angličané své historii nevážili. Naopak k ní mají velkou pokoru, ale zároveň vědí, že jen ze vzpomínek se žít nedá.

Moderní architektura v Londýně přirozeně doplňuje tu historickou a postupně se stává dalším „tahákem“ pro turistické výpravy. Třeba jemná silueta londýnské Okurky (Gherkin) od Normana Fostera doslova pohladí po duši. Díky svým zaobleným tvarům nepůsobí navenek nijak mohutně a kosočtvercový formát oken vytváří při pohledu zevnitř zajímavé kontury.

Londýn mi opět učaroval. A to tak, že už pomalu hledám v kalendáři na příští rok nějaký volný prodloužený víkend…

Procházíme se městem, nakupujeme suvenýry a tak nějak se psychicky připravujeme na návrat domů. Po páté hodině opouštíme islandskou metropoli a vydáváme se na letiště.

Poslední kilometry naší cesty si zpestřujeme zajížďkou ke geotermální zóně Krisuvík a pozorováním sušíren mořských ryb. Ty páchnou na několik set metrů daleko a ani pohled zblízka nevyvolává zrovna nejpříjemnější asociace. :)

Po půl osmé vracíme auto, přebalujeme tašky a pomalu se loučíme s Islandem. Ještě jeden pohled z okénka letadla a ostrov ohně a ledu už pro nás bude minulostí…

Džípem do vnitrozemí Islandu
Předchozí: Horká řeka v údolí Reykjadalur

Ochotně ukazují na pěšinu do kopce, ale nějak se různí s odhadem vzdálenosti. Zatímco jeden mluví o deseti minutách, druhý se zmiňuje o svižné půlhodinové procházce. Nevadí, stejně nemáme proč pospíchat.

Okolní krajinu prostupují tajuplné fumaroly, ovzduší sem tam provoní sirné výpary a cesta nám docela rychle utíká. H. se sice každou chvíli ptá „Kdy už tam budeme?“ a jednou se málem otáčí, ale nakonec ji vždy přemluvíme k pokračování.

Po více než hodině jsme konečně na místě! Nad říčkou se zvedají oblaka bílé páry, nedaleko popíjí partička Islanďanů nízkoalkoholické pivo Viking a my konečně nacházíme ten správně prohřátý „bazének“.

Z horké vody se nám ani po hodině nechce zpátky „na souš“ – do silného větru a ukrutné zimy. Neochotně se však přemáháme, na břehu se rychle oblékáme a skoro běžíme dolů k autu. Poté už jen podjíždíme za hřeben postavit stan a celí unavení během pár minut usínáme.

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Odlet z Islandu
Předchozí: Dva vodopády a vikingský skanzen

Nad námi ale stále zůstává jasná obloha, a i proto nám i okolí vodopádu nabízí nádherné výhledy. Ledové vody řeky Fossá se přes ostře řezané bazaltové sloupy s třeskutým rachotem řítí do 122 metrů hlubokého kaňonu a nám opět nezbývá než obdivovat velkolepost islandské přírody.

Jen o několik kilometrů dále má řeka Fossá na svědomí další dechberoucí podívanou. Vodopád Hjálparfoss tu ústí do okrouhlého jezírka, které ze tří stran obklopují sopečné vyvřeliny podivuhodných tvarů.

Poklidné odpoledne zakončujeme u skanzenu Pjodveldisbaer, který je přesnou replikou vikingské farmy Stöng. Tu v roce 1104 zasypal sopečný prach uvolněný erupcí Hekly, a proto se její pozůstatky dochovaly až do dnešních dob. Je až k neuvěření, v jak primitivních podmínkách zvládali Islanďané přežít nepřízeň rozmarů přírody a během krátkého léta si zaopatřit dostatek zásob na předlouhou zimu.

Protože si na závěr naší islandské cesty chceme ještě jednou zalebedit v horkých pramenech, hledáme nejbližší koupání. Naneštěstí je dnes sobota, což znamená, že všechna koupaliště zavřela již v šest hodin odpoledne. Vypadá to, že skončíme s protaženým obličejem, když A. najednou nalézá v průvodci zmínku termální řece v údolí Reykjadalur. Nemáme co ztratit, a proto se vydáváme znovu na cestu…

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Horká řeka v údolí Reykjadalur
Předchozí: Po F225 z Duhových hor

Teplá koupel přijde rozhodně vhod, ale asi jsme už zmlsaní z osamělejších míst islandského vnitrozemí (jako například od teplého vodopádu Laugarvellir), neboť nám voda nepřijde nijak zvlášť horká zato okolní turisté nepřiměřeně hlasití. :o)

Následujícího rána nás vítá ocelově šedá obloha a panorama Duhových hor nabývá téměř výhružného vzevření. Po lehké snídani balíme stan, projíždíme brody před kempem a vydáváme se po F225 na cestu k západu.

Již po pár minutách však opět zastavujeme. Tentokrát na vrcholku načervenalého kráteru Ljótipollur, odkud scházíme k jezeru v jeho nitru. Silný vichr sice rozhání mraky po obloze, až se nad Landmannalaugar objeví i kousky modré oblohy, ale zároveň nám téměř znemožňuje prostou chůzi. Opírá se do nás, smýká s námi všemi směry, až jsme po pár minutách ještě rádi za návrat do vyhřátého auta.

Další zastávkou děláme až u červeného vodopádu Raudufossar. Ačkoliv je docela dobře vidět přímo od silnice, vydáváme se znovu na větrné pláně a plahočíme se až k jeho úpatí. Poté již následuje jen průjezd okolím sopky Hekly (která je dle H. opět oděna v mušelínovém hávu – tj. schovaná za mraky)a tím končí naše poslední vnitrozemské dobrodružství.

Zbývajícího půldruhého dne strávíme v obydlených pobřežních částech ostrova, a přestože dojde i na dechberoucí vodopády, či koupel v teplé řece, pravá islandská divočina je již nenávratně za námi. Škoda…

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Dva vodopády a vikingský skanzen
Předchozí: Duhové hory v záři odpoledního slunce

Takovou nádheru jsem ještě nezažil! Z neutuchající hry barev mě přecházejí oči, střídám chvíle tichého pozorování podmanivé krajiny s momenty horečného fotografování a ani si nevšímám, že úpatí Bláhnjúkuru začíná v náporu odpoledního slunce nabírat temně zelený odstín. To vše má na svědomí ryolit, podivuhodná chemická sloučenina, jež se v Landmannalaugar vyskytuje ve více než hojné míře a která je zodpovědná za jejich neuvěřitelnou paletu barev.

Každý výškový metr nabízí nové výhledy, a tak se před námi postupně otevírá celé panorama Duhových hor. Růžové srázy hory Brennisteinsalda, dýmající soptíci na jejím úpatí, výhružně černé lávové pole, zbytky sněhu v hlubokých údolích – to vše se mi jak ve zrychleném filmu střídá před očima a já si stále nejsem jistý, zda bdím nebo sním…

Jestliže výstup na Bláhnjúkur byl náročný, teprve sešup dolů opravdu prověřuje naši fyzickou odolnost. Zvířený sopečný prach se boří až po kotníky, na příkrém podkladu ujíždí nohy všemi směry, a tak střídáme běh po patách s nekoordinovaným klouzáním v hlubokém lávovém popílku. Dole máme lýtka v jednom ohni a s povděkem vzpomínáme na norský Besseggen, který byl v porovnání s dnešní túrou doslova procházkou růžovou zahradou.

Na planině probíháme ledovým tunelem, který vymlel nedaleký potok, a vzápětí narážíme na téměř nepřekonatelnou překážku. V cestě nám totiž stojí burácející řeka a široko daleko se nenachází jediný most.

Brodit ledovou vodou se nám zrovna nechce, a proto zkoušíme s V. a A. postavit „bobří“ hráz. Po půlhodině je výsledek více než tristní: jedna promáčená bota (moje), širé okolí vyčištěné od všech kamenů, řeka vylitá o metr z původních břehů, ale stále nulová možnost přechodu na druhou stranu… Nakonec s A. přeskakujeme tok o pár desítek metrů níže po proudu, zatímco V. a H. se brodí ledovou vodou.

Neboť je řeka již úspěšně za námi, můžeme se koncentrovat na další přírodní výzvu. ;o) Tou se stává rozlehlé lávové pole plné ostrých sopečných úlomků, kterým si hledáme cestu dále. Po pár minutách konečně stojíme na úpatí barevné hory ?Brensteinsaldy? a řešíme, kam dál.

Jelikož se začíná připozdívat, H. by se nejraději už vrátila zpátky ke stanu, proti čemuž ale ostře protestuje celý mužský zbytek výpravy. Vždyť vyběhnout nahoru na barevnou Brennisteinsaldu je otázkou čtvrt hodiny a kdoví, jak dlouho ještě vydrží současné nádherné počasí… Nakonec H. s vypětím všech sil přemlouváme a pokračujeme dále ve výstupu.

Netrvá to ani deset minut a dosahujeme vrcholku! Výhled z Brennisteinsaldy je snad ještě krásnější než z Bláhnjúkuru a obzvláště prodlužující se stíny v nažloutlých údolích působí takřka pohádkovým dojmem. Jako by umělec vzal plátno, pastelovými barvami namaloval fantaskní scenerii a dal si přitom záležet na každičkém detailu…

Taková nádhera se asi neokouká ani za celý život… Poklidně postáváme, tiše rozjímáme a nikdo se nechce vydat na zpáteční cestu. Když už k ní dojde, kráčíme mlčky k našemu stanu, ale i tak se občas ještě ohlédneme zpět na Duhové hory v záři zapadajícího slunce.

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Po F225 z Duhových hor
Předchozí: Cesta do Duhových hor

Překonáváme několik brodů, projíždíme okolo podivně členitých černých skal, když z ničeho nic se před námi vynoří Duhové hory. Přestože jsem je viděl na tisíci různých fotkách, stejně se nemůžu ubránit dojetí. Sebelepší popis, nebo momentka totiž zdaleka nedokáže vystihnout jejich skutečnou nádheru.

Zelené podhůří zvolna přechází do oranžovo-žlutých srázů a na oblých vrcholcích, stejně jako v hlubokých údolích leží ještě poslední zbytky sněhu. Přestože v podmračeném počasí zdaleka nevyniká jejich podmanivá krása, působí Landmannalaugar už na první pohled majestátním dojmem.

Udusaná cesta se vine v těsné blízkosti hor a po pár kilometrech již zastavujeme před dvěma brody, jež stráží vjezd do kempu. Přestože se v průvodcích tato informace většinou neuvádí, Duhové hory jsou přístupné i auty bez pohonu všech čtyř kol. Stačí k tomu maličkost – vydat se z Hrauneyjaru po štěrkové silnici F208. První brody se nacházejí teprve pár set metrů před kempem v Duhových horách. Těsně před nimi však můžete (jako spousta ostatních turistů) odstavit auto a posledních pár set metrů k tábořišti ujít pěšky.

V. však bez zaváhání oba brody projíždí a po chvíli již hledáme nejlepší místo na stanování. Protože Duhové hory patří do chráněné oblasti národního parku, smí se tu přespávat pouze v několika málo kempech. Ač se nám vůbec nechce, musíme zapomenout na chvíle samoty a vzít zavděk hlasitým babylonským mumrajem.

Obloha se zatahuje a vše nasvědčuje tomu, že přijde pořádná bouřka. Urychleně stavíme stan, doslova hltáme lehkou svačino-večeři, ale první kapky se stále ne a ne objevit. Průtrž mračen se nakonec naštěstí vůbec nekoná, a proto se místo bivakování ve stanu můžeme vydat na krátký trek k vrcholku obsidiánové hory Bláhnjúkur.

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Duhové hory v záři slunce
Předchozí: Červená soutěska Eldgjá

Na jediné pumpě v širém okolí tankujeme plnou nádrž a vydáváme se po vnitrozemské silnici F208 k Duhovým horám (Landmannalaugar). Cesta se nejprve klikatí zvlněnými pastvinami, až po chvíli téměř veškerá vegetace ustoupí a před námi se rozprostírá pouze šedočerná poušť s ojedinělými chomáčky jedovatě zeleného mechu.

Nedlouho na to se před námi objevuje i úzká soutěska, jejíž vchod nehybně stráží kamenný „trolík“. Vymletá silnička proplétá mezi strmými stěnami, rozeklané lávové vyvřeliny připomínají zkamenělé lidské postavy a okolní čerň rozhodně nepřidává na pozitivní náladě.

Možná i proto ještě rádi volíme menší zajížďku ke skalní puklině Eldgjá. Ta vznikla během dávných erupcí sopečné lávy a dodnes se svými rozměry (600 metrů v nejširším místě a až 270 metrů hloubky) představuje největší vulkanický kaňon na světě.

Ještě zajímavější jsou však její načervenalé stěny porostlé sytě zelenou travou a mechem, které dokonale kontrastují s okolní nekonečnou černotou. Slabou půlhodinku chůze od kraje kaňonu se navíc nachází i vodopád Ófaerufoss. Jeho vody přepadají v několika kaskádách přes hranu soutěsky a nepřetržitý hukot dokonale podtrhuje dramatičnost celého místa. Právě zde totiž došlo v roce 934 k ohromné sopečné erupci, při které bylo ze zemského nitra vyvrženo přes 18 km3 lávy.

Dnešní dopoledne zůstává až na drobné přeháňky naštěstí nanejvýš poklidné, a proto po bezmála dvou hodinách strávených uvnitř soutěsky můžeme pokračovat v naší výpravě do Duhových hor.

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Cesta do Duhových hor
Předchozí: Zelená hora Maelifell

Pouhých pár kilometrů před odbočkou na okružní silnici RR1 zastavujeme ještě u zelené soutěsky Fjadrárgljúfur a z vršku obdivujeme, jak její strmé stěny ustupují rovinaté krajině. Protože naším dalším cílem jsou barevné Duhové hory (Landmannalaugar), strávíme chvíli i dumáním nad mapou, jak se k nim nejlépe dostat.

Po krátkém váhání vítězí náročnější varianta po vnitrozemské silnici F232 s následnou odbočkou na klasickou trasu po F208, neboť prvně jmenovaná cesta nabízí průjezd po úpatí hory Öldufell a možnou odbočku k zelené hoře Maelifell.

Její vrchol se jako pravidelný kužel tyčí uprostřed rovinaté lávové pouště a příkré svahy porostlé jedovatě zeleným mechem ostře spadají do nehostinně černé okolní krajiny. Zároveň patří offroadová trasa podél Maelifellu k nejobtížnějším cestám celého ostrova, a proto ani moc nedoufáme, že bychom dojeli až k samotné hoře.

Zatím míjíme lávová pole, veselé bublající vodopády a s údivem pozorujeme, jak se po nedávném výbuchu Katly valí koryty řek ohromné množství vody. Každou chvíli děláme fotografické zastávky, ať již kvůli působivým horám v dáli, proláklině s nebezpečně zeleným mechem, či krásnému výhledu do zvlněné sopečné pouště.

Chvílemi zahlédneme v dálce i osamělý Maelifell, ale místo dlouhého kochání se musíme soustředit na cestu před námi, protože auto s námi hází jak na tankodromu. Bez problémů překonáváme několik menších i větších brodů, když tu se před námi zničehonic objevuje široká, zpěněná řeka.

Zkouším ji přebrodit alespoň pěšky a najít tak nejsnazší místo pro průjezd, ale všechno je marné. Ledová voda mi sahá až do půlky stehen a silný proud se mnou cloumá, jak se mu zamane. Nakonec jsem vůbec rád, že se mi podaří bez pádu vrátit zpátky ke břehu. Tudy dnes rozhodně neprojedeme…

Celá situace je tím nepříjemnější, že nepřekonatelný brod leží pouhé dva kilometry před odbočkou na F208 k Duhovým horám. Nejenže se nedostaneme k zelené hoře Maelifell, ale nemůžeme ani pokračovat do původního cíle naší dnešní výpravy. Nezbývá nám než se otočit a zamířit potupně zpět k jižnímu pobřeží, kde se na F208 napojíme od samého počátku.

I takový umí být Island – nemilosrdná příroda tu dokáže během pár vteřin převrátit naruby veškeré plány a člověk se musí přizpůsobit neočekávaným okolnostem. S pokleslou náladou najíždíme o hodinu později znovu na okružní silnici a jako by všem trablům ještě neměl být konec, strávíme následujících padesát kilometrů neúspěšným hledáním benzínové stanice. Tu, kterou máme zakreslenou v mapě, už stihli zavřít natrvalo, a proto se musíme vydat až do Kirkjubaejarklausturu.

Na opuštěném paloučku stavíme stan a přejeme si, aby k nám byl zítřek shovívavější než dnešní odpoledne. I tak se ale dnešek vydařil, protože ponurá krása sopečné oblasti Lakagígar se z naší paměti jen tak nevypaří.

Džípem do vnitrozemí Islandu
Následující: Červená soutěska Eldgjá
Předchozí: Sopka Laki