Komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy změnu zdůvodnil: “Some might argue that European creators are overprotected. Those who rely on copyright for their income would beg to differ. If artists stay in the music recording business because it pays to do so, consumers would enjoy more variety as a consequence.”

Logika je tedy jednoduchá - prodloužení práv umožní autorům po delší dobu ze  svého díla finančně těžit, budou tak více motivováni tvořit a evropští spotřebitelé se mohou těšit na ještě více a ještě kvalitnější hudbu. Tato argumentace je zcela pochybná z celé řady důvodů. Například není vůbec jisté, že z hlediska zákazníků by zvýšení produkce vyvážené zvýšení ceny (tj. z nuly na něco u děl, která by jinak měla mít práva propadlá) bylo optimální. Ale především, posun z 50 na 70 let je pro dnes aktivního umělce naprosto zanedbatelná změna.

Předpokládejme, že držet autorská práva k nějaké náhravce znamená obdržet každý rok stejný zisk o hodnotě A. Tento předpoklad je vůči Charliemu McCreevy velmi vstřícný, reálný umělcem očekávaný průběh jeho příjmů z nahrávky je velmi jiný s většinou příjmu koncentrovanou do prvního roku a rychlým ústupem s každým dalším. Ačkoliv se některým muzikantům podaří vytvořit hit, který ještě za 70 let lidé poslouchají, drtivá většina toho ani trochu nedosáhne. Počítejme také s jistou diskontní sazbou i. Zisk realizovaný dnes má pro člověka jistě vyšší hodnotu než ten realizovaný za 70 let. Zvolme třeba dosti konzervativní sazbu 5 %. Vzoreček pro výpočet dnešní hodnoty takového stejného příjmy rozloženého v budoucnosti, kde n je počet let, vypadá takto:

Pokud tedy hudebník opravdu při své tvorbě kalkuluje, kolik mu to v budoucnu vynese, uvažu takto. Střední hodnota mého ročního zisku bude A. Pokud ochrana bude trvat 50 let, má pro mě má práce očekávanou hodnota 18,3A, pokud bude trvat 70 let, má hodnotu 19,3A. Prací Evropského parlamentu si tak přilepší o jistě ohromně motivujících 5,5 %. Pokud bychom vzali do úvahy vyšší diskontní sazbu, reálnější distribuci příjmů v čase a další rizika ohrožující příjmy v tak daleké budoucnosti (politici mohou ochranu do té doby opět omezit či zcela zrušit, nahrávky se mohou stát pod tlakem sdílení bezcenné atd.), dnes aktivní muzikant změnu v délce ochrany musí ocenit jako nerozeznatelně blízkou nule.

A komu tím prospějete?

Jaký je tedy opravdový smysl prodloužení práv? Jediný, kdo na změně opravdu výrazně vydělá jsou majitelé práv k úspěšným nahrávkám, které jsou na hranici propadnutí. Tedy obvykle nahrávací společnosti, které sedí na archívu starých nahrávek. Kuriózní to je z řady důvodů. Především autory již vzniklých děl nemá cenu zpětně motivovat - co vytvořili, vytvořili, dnešní změnou ochrany už jejich tvorbu nemůžu nijak podpořit. Druhá ironie spočívá v tom, že v době, kdy umělci svá práva prodali nahrávacím společnostem, nemohli o této změně vědět, takže v kalkulaci hodnoty jejich práce stejně nemohla být započítána. Evropský parlament tak jednoduše věnuje jisté partikulární zájmové skupině rentu navíc, bez jakéhokoli společenského přínosu. Já chci taky!

Evropský parlament není první, kdo něco tak nesmyslného přijal. Americký Kongres již v roce 1998 přijal velmi podobný zákon The Sonny Bono Copyright Term Extension Act se kterým nesouhlasí prakticky žádný ekonom věnující se této oblasti. Je o to překvapivější, že po 11 letech to samé projde v Evropském parlamentu. Kvůli takovým rozhodnutím vznikají po světě Pirátské strany.

Kdo hlasoval pro?

V tomto dokumentu na stránkách 123-124 je možno nalézt přehled hlasů všech europoslanců. Z českých zástupců:

Pro: Březina, Cabrnoch, Fajmon, Ouzký, Strejček, Zahradil, Zatloukal, Zvěřina, Falbr

Proti: Železný, Bobošíková, Maštálka, Ransdorf, Remek, Strož, Roithová

Zdržel se: Zieleniec

Pouze tlak voličů může vyvážit lobbing jiných zájmových skupin. Pokud nesouhlasíte s tím, jak váš europoslanec hlasoval, pošlete mu email a zkopírujte jej sem do komentářů. Jména poslanců jsou přímé odkazy na jejich mail.

Před časem jsem totiž v sobě nalezl jisté levicové sklony spojené s vírou v technologický pokrok. Rád bych jim dal volný průchod a pátrám proto po nějaké knize, která by mi logicky konzistentním způsobem ucelila tuto část mého světonázoru. Na Kapitál jsem si zatím netroufnul, chtěl bych něco modernějšího a cca 100x tenčího. Ale už před rokem jsem sáhnul po knížečce nazvané Kybersocialismus (plné vydání v PDF) s marnou nadějí, že to bude něco o Wikipedii a šťastné budoucnosti “každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb”. Bohužel to byl text vydaný poprve někdy v 80. letech, který se jen velmi nepřesvědčivě pomocí nijak neoriginálních argumentů snažit prokázat výhody centrálního plánování. Nějak v tom hrál roli také teletext, pomocí které bychom snad všichni mohli neustále vysílat informace o statcích, které máme, potřebujeme a chceme. Jestli autorům v 80. letech stačil k dokonalé společnosti teletext, z internetu musejí být úplně paf.

Základní představa v kostce

Zklamáním je pro mě bohužel i Jeremy Rifkin a jeho The End of Work. Než ale vysvětlím proč, rád bych představil onu jednoduchou myšlenku “konce práce”. Práce je vedle kapitálu jedním z faktorů výroby, přičemž za práci bych považoval jakékoliv zapojení člověka při produkování nějakých statků (tj. nejen tu placenou). Kapitál (a půda) je všechno ostatní - v zásadě stroje. Práce je pořád víceméně stejně a i zlepšování její “kvality” má svá omezení (lepší vzdělání a výcvik pracovníků má své limity v přirozených fyzických i psychických možnostech lidí, které prostě nejsou nekonečné). Zvyšování “produktivity práce” je proto spíše založeno na zlepšování kapitálového vybavení - více lepších technologií a strojů. Je ovšem otázka, jestli “produktivita práce” není trochu zavádějící termín. Řada strojů totiž lidskou práci prostě téměř nepotřebuje - těch pár lidí pak sice má obrovskou “produktivitu”, ale přitom se jich to vlastně ani moc netýká.

Lze si proto představit svět, ve kterém bude produktiva růst nade všechny meze, ale zároveň práce bude ubývat - nebude potřeba. Kapitál nebude práci doplňovat a vylepšovat, ale vytěsňovat. Zemědělství a průmysl bude plný automatů téměř nepotřebujících lidskou obsluhu a i ta oblast služeb bude s rostoucí inteligencí počítačů pomahu podléhat převaze kapitálu. Lidé jako výrobní faktor z ekonomiky zmizí podobně jako před časem koně (autorem tohoto přirovnání je prý nobelista Wassily Leontief). Zdá se mi zajímavé položit si otázku, jak by taková společnost vypadala a jestli je vůbec udržitelná existence lidstva bez “ekonomické” funkce. Pokud se na lidi tradičně díváme jako na výrobní faktory - co s nimi, pokud faktory přestanou být?

Čísla, blabla, procenta, čísla, procenta, blabla

Slabá část Rifkinovy knihy začíná asi tak na patnácté stránce a až na pár světlých momentů už neskončí. Nejde jen o to, že Rifkin z těchto výchozích předpokladů přichází k podle mého názoru z ničeho nevyplývajícím závěrům. Ale především velká většinu těch téměř 300 stránek tráví dokazováním, že konec práce je na spadnutí a co nevidět zavládne celosvětová obří nezaměstnanost. Vzhledem k roku vydání (1995) se zdá, že to zatím Rifkinovi moc nevychází a apokalypsa se neblíží. Ačkoliv současné ekonomické problémy mu určitě na čas zase dají trochu munice.  Problematická (a ukrutně nudná!) je ale metoda, jakou toto své tvrzení prosazuje. Stránku po stránce čtenáře seznamuje s koktejlem čísel, statistik, jmen a vynálezů, které támhle stály práci 3400 lidí, támhle zvýšili produktivitu o 15% ročně atd. Jako ilustrace změn v různých sektorech ekonomiky to je možná zajímavé, ale jako hlavní obsah knížky to neobstojí. Protože co z toho - najít si kýbl čísel odpovídajících mému tvrzení je relativně snadné. Rifkin si jako třešničky vybírá malé konkrétní příklady. Z nich se však celkový obrázek sestavit nedá. Jistě, někde lidé o práci přicházejí, jinde ji zase nacházejí. Tak tomu bylo vždy.

Rifkin tvrdí, že nyní jde o něco jiného, protože dosud se vždy s redukcí pracovních míst v jednom sektoru objevil nějaký další (zemědělství -> průmysl -> služby). Přičemž nyní klesá jejich počet všude a jediný nově vznikající sektor tvoří experti a programátoři, většina lidí přitom nemá kapacity se do něj zapojit a ani by to nebylo potřeba. Čísly však - ani přes urputnou snahu - toto své tvrzení neumí dokázat a vývoj onoho desetiletí od napsaní knihy mu za pravdu zatím nedává. Jeho práce by proto byla hodnotnější, kdyby se jen teoreticky zamyslel nad důsledky takového možného vývoje. Bohužel pokud bych si chtěl přečíst o fungování společnost ve světě naprostého blahobytu, asi jsem měl přeci jen sáhnout po tom Kapitálu.

Společenské vlastnictví

Pěkným tématem by byla úvaha nad soukromým vlastnictvím kapitálu. Lidé si prostředky na svou spotřebu obstarávají dvěma hlavními cestami - nabídkou práce a nabídkou kapitálu. Zatímco pracovat může prakticky každý tak nějak od přírody, kapitál musí nejprve nějaký získat. Pokud by se cesta vydělávání prací opravdu jaksi vytratila, zbyl by už jen ten kapitál. Zatímco však o schopnost pracovat dnes lidé až na výjimky nepřicházejí, špatnou investicí lze přijít o veškerý kapitál poměrně snadno. Co by si pak společnost počala s lidmi, jejichž práce bude bezcenná a nebudou mít ani žádný kapitál k nabídnutí? A šířeji - co by bylo s národy, které jsou v rozvoji o nějaké to desetiletí pozadu a kapitálem prakticky nedisponují?

Myslím si, že hlavním negativním důsledkem blahobytu spojeného s vytěsněním práce technologiemi by byla nevyhnutelná obrovská nerovnost ve společnosti. Rifkin zmiňuje příklad černochů na bavlnových plantážích, kteří po vynálezu efektivních obráběcích strojů přestali být pro své zaměstnavatele jakkoliv důležití a byli ponecháni svému osudu. Já bych viděl srovnání s ekonomickým postavením slepců - velká většina nevytváří prakticky žádný příspěvek pro společnost a je závislá na kolektivní toleranci a pomoci. Bylo by to však udržitelné i pokud by takových “neužitečných” slepců byla naprostá většina společnosti a úzká třída vlastníků kapitálu a expertů byla naprosto soběstačná? Je proto otázkou, zda-li by v takovém světě bylo přijatelné soukromé vlastnictví kapitálu, které při zbytečnosti práce k nerovnosti vede.

Neefektivní poptávka

Hlavní Rifkinova úvaha, se kterou jsem se nedokázal zžít, je neefektivní poptávka. Rifkin si myslí, že když lidé začnou přicházet o práci a budou se jim redukovat mzdy, nebudou mít peníze kupovat si to stále větší množství produkovaných statků a nakonec budou na zvyšování produktivity biti všichni, protože se vyrobí víc, než budou lidé mít peníze zkonzumovat. Tuto myšlenku prostě nechápu. Pokud by lidé nebyli schopni zaplatit za vyprodukované statky, tak se prostě sníží ceny. Respektive pokud nezaměstnanost povede k větší nerovnosti ve společnosti, tak se výroba přeorientuje na luxusnější zboží a větší část spotřeby bude tvořit ta bohaté vrstva, které tu podle Rifkina zbyde. Zdá se mi proto absurdní, že by podle něj sami výrobci měli dobrovolně zvyšovat platy a snižovat pracovní dobu svým zaměstnancům, protože jinak prý nebude, kdo by výrobky z jejich továren kupoval. Opravdovým problémem by mohlo být, že oni prostě všechny ty zákazníky nebudou potřebovat a budou produkovat sami pro sebe.

Co s časem

Vážnou otázkou je, co si lidé počnou se vším tím volným časem, který jim zbyde, když přestanou pracovat 8 hodin denně. Rifkin si závěrem knihy odpovídá velmi podivnou představou o nalezení nového sektoru, který pojme všechny ty nové nezaměstnané - sektor dobrovolnictví. Zatímco v komerčních oblastech se prý produktivita zvýší tak razantně, že už lidská práce nebude téměř potřeba, nekomerční sféra se tomuto pokroku jaksi záhadně vyhne. Takže budeme všichni chodit pomáhat invalidům a starým lidem, zlepšovat okolí svého bydliště a vůbec dělat svět krásnější. A dokonce by to měl stát podporovat a poskytovat dobrovolníkům něco jako plat. No představa, že budeme jednou všichni pracovat pro Člověka v tísni je sice kouzelná, ale Rifkinovo přesvědčení nesdílím.

Já bych si spíše vsadil, že jestli lidé budou potřebovat nějak zabít svůj čas, poslouží jim k tomu virtuální světy typu World of Warcraft, nebo Second Life. Jak ironické, že by se tak ze světa hojnosti uprchli do světa virtuálního nedostatku, kde jejich virtuální práce má význam.

Transhumanismus

Opravdu ale jednou bude lidská práce tak bezcenná? Osobně nevěřím, že by to bylo možné a lidstvo dál existovalo. Spíše si myslím, že stejně jako se zlepšují nade všechny meze stroje, budou se nade všechny meze zlepšovat i lidé. Genetické úpravy, propojování s elektronickými obvody, nanotechnologie… máme před sebou dost možností na mnoho desetiletí. Viz transhumanismus na wiki a stránky České asociace transhumanistů.

Každopádně vám před Vánocemi přeji, abyste s prací byli brzo hotovi, a na druhou stranu v čase ekonomické krize, aby zrovna to vaše prácovní místo nikdo neskončil.

P.S.: Teď jsem si vygůgloval, že opět píšu o něčem, co má už někdo jiný dobře promyšlené. Alespoň jsem si ale našel odkazy na knížky, které mě pravděpodobně uspokojí lépe než Rifkin. Až se k nim dostanu, zase napíšu. Wikipedia: Post scarcity a Post-Scarcity Anarchism

O volbách tu určitě ještě párkrát něco napíšu, 20. listopadu budu mít na toto téma také prezentaci na CIF 2008, tak ji sem pak dám. Dnes bych se ale rád věnoval pradikční burze Intrade, díky které jsem ty všechny hodiny věnované americké politice mohl alespoň maličko přetavit do něčeho materiálního.

Tak trochu jiné sázení

Intrade (vysvětlující video) je jeden z největších trhů svého druhu. Místo s akciemi se na něm obchoduje s událostmi. Upadne americká ekonomika v letošním roce do recese? Bude do konce roku dopaden bin Ládin? Spadne dnes index Dow Jones o více než 300 bodů? Vyhraje Obama volby? Právě na takové otázky si na Intrade můžete vsadit. Důležité je, že na ně lze odpovědět ano/ne a mají uzavřený horizont, kdy se skutečný výsledek vyhodnotí.

Funguje to asi takto. Intrade vyhlásí otázku, začne prodávat její “akcie” a slíbí, že když se ona událost opravdu stane, dostane v přesně určený den aktuální majitel akcie typicky 10 dolarů. Až potud je Intrade jen taková komplikovaná sázková kancelář. Zajímavým jej dělá to, že až do onoho finálního dne můžete se svou akcií obchodovat s ostatními. Vytvoří se tak jakási tržní rovnovážná cena. Den před volbami se například mínění trhu o prabděpodobnosti Obamovy výhry vyšplhaly na něco přes 90 %. Za méně nebyl nikdo ochoten akcie prodat a za více si je zase nikdo nekoupil. Pokud jste věřili, že je to stále ještě málo, mohli jste si jednu akcii za 9 dolarů koupit a za jediný den vydělat 11 %.

Nebo můžete na Intrade spekulovat na růst kurzu. Pár dní jsem takto vlastnil akcii události “Obama vyhraje v Montaně”. Nevěřil jsem ve skutečnosti, že se mu to povede, ale cena se mi zdála vzhledem k posledním průzkumům nízká a věřil jsem, že vzroste. Měl jsem štěstí, skokem se dostala na dvojnásobek, rychle jsem prodal a inkasoval zisk. A Obama v Montaně nakonec opravdu prohrál…

Měsíční úrok 110 %? Lepší než kampelička!

Jak jsem nakonec celkově dopadl? Na Intrade jsem začátkem října poslal 100 dolarů. Spekulováním na růst některých kurzů (vesměs sázením na Obamu, prostě jsem byl v každé fázi přesvědčen, že je trochu podhodnocen) jsem se po pár týdnech dostal na 140 dolarů. Po samotném volebním dni jsem své měsíční obchodování uzavřel se 110% ziskem a 210 dolary na účtu. A to se prosím mezitím pohnul i kurz dolaru.

Baví mě hazard, rád hraju poker, když mám příležitost. Co mě na hazardu nebaví je vědomí, že mě někdo obírá. Pravda - i automaty jsem nakonec obral já, ale jen o 10 korun a proto, že jsem po dvou hrách přestal. Zdaleka nejvíce by mě bavilo sázení, protože po případné výhře si člověk může užít ne zrovna pravdivého pocitu, že byl chytřejší než ostatní. Jenže když se podívám na kurzy sázkových kanceláří, obvykle se mi zdají strašně podhodnocené. Že všechny možnosti dohromady zdaleka nedávají 100 % je chytře ukryto používáním kurzů 1:x, které z hlavy na procenta není úplně jednoduché převést. Na Intrade je kurz pěkně v procentech a jeho hodnotu určují sami sázkaři. Manipulační poplatky jsou také minimální, takže je hraní na Intrade téměř hra s nulovým součtem. Tolik, kolik jeden vyhraje, tolik jiný prohraje.

Dá se trh obelstit?

Intrade je jednoduše něco mezi sázkovou kanceláří a burzou. Oproti akciovým trhům však věřím, že na predikční burze lze dosáhnout vyššího než průměrného (tj. v tomto případě nulového) zisku správnou strategií. Zatímco teorie i empirie finančních trhů tvrdí, že prakticky není možné najít cestu, jak dlouhodobě porážet ostatní a na obchodování s akciemi opravdu vydělat, Intrade může být jiný případ.

Ostatně v období, kdy Dow Jones spadl o 10 % a česká burza snad o třetinu jsem já dosáhl 110% zisku. Samozřejmě z jednoho měsíce není možné udělat žádný závěr, mohl jsem mít možná jen štěstí. To jsem asi opravdu měl, protože se má poměrně optimistická prognóza, které státy Obama vyhraje, téměř do puntíku vyplnila. S výjimkou Missouri, (poslední stát, kde ještě nebyl vítěz vyhlášen, ale podle všeho zde McCain o 0,2 % vyhraje) jsem trefil správně vše. Včetně Indiany, kde měl podle Intrade Obama ještě pár hodin před ohlášením výsledků šanci jen okolo 30 %.

Věřím však, že to nemusí být výjimka, ale pravidlo. Pokud se McCainovy akcie ještě 14 dní před volbou prodávaly za více než 15 %, muselo to podle mého názoru být způsobeno neracionálními přáními části spekulujících. McCain tou dobou prohrával ve všech průzkumech robusním rozdílem, bez blízkého historického precedentu pro tak masivní obrat. Měl méně peněz, horší výkon v debatách, horší organizaci na úrovni klíčových států… FiveThirtyEight již tehdy svou komplikovanou analýzou predikovalo méně než 5% šanci, že to McCain otočí.

Čím by to mohlo být? Na akciových trzích se “správnost” kurzů z hlediska nemožnosti odhadnout jejich budoucí pohyb dá zdůvodnit tím, že kdyby někdo trvale spíše prohrával (což je podmínkou trvalého spíše vyhrávání jiných), dříve nebo později by trh opustil. Intrade se liší v několika věcech. Kurz “akcií” zde není zcela náhodně v rukou investorů, ale má jisté mantinely (0-100) a v jistý den se uzavře. Ale především - věřím, že část obchodníků je ochotna trvale spíše prohrávat. Intrade je totiž také trochu jako sázková kancelář. Když hraje Česko finále na MS v hokeji, bez ohledu na kurz si 80 % lidí vsadí na Čechy. Prostě proto, že jim fandí, chtějí, aby vyhráli a věří tomu. Pokud dlouhodobě kvůli své zaslepenosti prohrávají, stejně sází dál, ono to občas vyjde.

Věřil bych, že stejným způsobem si příznivci McCaina vsadili na jeho vítězství prostřednictvím Intrade. Fandili, doufali, věřili - a prohra je nijak neodradí od toho, aby příští volby zase vsadili na Republikána. Myslím si proto, že pokud se člověk o nějaké obchodované téma zajímá a nezávisle na číslech z Intrade si utvoří nějaký odhad, může v průměru trh porazit a vydělat. Alespoň u událostí, které jsou spojeny s emocemi, u událostí, kde přání ovlivňuje chování sázejících. Oním milionářem, kterého vám slibuji v názvu spotu, se asi nestanete, ale vydělat více než u Fortuny se tak možná dá. Navíc to je daleko větší zábava.

Bohužel po skončení voleb už na Intrade nemám žádná témata, kterým bych rozuměl a dokázal si vytvořit alespoň trochu kvalifikovaný odhad. Nemám tedy možnost ověřit si svou představu delším sázením. Škoda, že neexistuje něco podobného v českém prostředí.

Pár odkazů na další informace

Prediction Markets - už trochu starší, ale zajímavá část věnující se demokratickým primárkám v roce 2004. Z predikčních trhů se dalo jednoduše spočítat, že přestože Edwards není favorit na získání nominace, měl by největší šanci vyhrát volby, pokud nakonec nominován byl. Jenže - je to opravdu vodítko pro demokratické voliče, že mají vybrat právě jej? Protože nemůže být toto číslo ovlivněno právě tím, že není favoritem na získání nominace a panuje tedy přesvědčen, že když už by ji někým mimořádným výkonem přeci jen získal, musel by ukázat kvality, které by mu pomohly k výhře ve všeobecných volbách (ale přitom je třeba nemá)?

A New Kind of Campaign Advertising? - ukázalo se, že minimálně v jisté období se kdosi pokoušel uměle posunout McCainova čísla na Intrade nahoru. Dlouhodobě to samozřejmě není možné bez velkých investic, ale ono se na Intrade zas tolik peněz neprožene, takže to alespoň chvilku dělat šlo. Čísla z Intrade mohou ovlivnit mediální obraz a ten zase skutečné šance kandidáta, čímž se kruh pěkně uzavře. Zajímavé k tomu je také Manipulation of Prediction Markets.

Looking for Sure Political Bets at Online Prediction Market - autor se domnívá, že některá nesmyslná čísla (jeden čas měl prý Ron Paul na Intrade 10 % šanci stát se republikánským kandidátem, přestože jeho “reálná šance”byla blízká nule) jsou způsobena malým objemem obchodů anízkým počtem sázejících.

A Q&A With Intrade’s John Delaney - zajímavá část o “insiderském” sázení.

Five Open Questions About Prediction Markets - tohle jsem si zatím jen vytisknul.

I americké volby v roce 2004 vedly k vytvoření podobné vtipné mapky ventilující frustraci demokratických příznivců z další porážky:

Jak jistě uhodnete, zelenou jsou označeny státy, které volily Bushe, červené jsou státy Kerryho a Kanada. Vygůgloval jsem si ještě jednu variaci na téma Jesuland, která realističtěji zohledňuje politické a demografické reálie USA a Kanady:

Tolik na úvod, nemohl jsem se o tyto obrázky nepodělit, jakkoliv staré jsou.

Modré a červené státy

Vedle těchto vtípků existují i zajímavější mapy snažící se rozdělit americké státy na modré (demokratické) a červené (republikánské). Ukážu tři z Wikipedie, které se mi zdají pěkné.

První mapa je ta nejjednodušší. Využívá data z posledních 4 prezidentských voleb, které mimochodem dvakrát vyhrál Demokrat a dvakrát Republikán, takže je to docela vyvážené kritérium. Modře jsou státy, které pokaždé vyhrál Demokrat, červeně které pokaždé vyhrál Republikán, tyrkysová a růžová označují státy, kde Demokrat, respektive Republikán, vyhrál třikrát. Šedá patří zbytku, tj. remíze. Jistým nedostatkem mapy je, že pracuje pouze se 4 volbami, ve kterých se vystřídalo pouhých 6 (7 s Perotem) vážných kandidátů. Výsledek proto může být dost závislý na jejich osobách, původu a dalších nahodilých faktorech. Například v Arkansasu (druhý šedý stát odzdola)  byl před svou kandidaturou guvernérem Bill Clinton. To, že stát dvakrát vyhrál se zdá celkem přirozené, dlouhodobě je přitom tento stát spíše jasně červený.

Druhým problémem je, že některé státy mohou dlouhé období vypadat jako jasně červené/modré, přestože poměry sil jsou v nich téměř vyrovnané. Například Virginie, která je zde sytě červená, byla ve všech 4 volbách mezi těmi nejtěsnějšími státy. Rozdíl mezi republikánským a demokratickým kandidátem byl v roce 2004 8,2 %, v roce 2000 8 %, v roce 1996 2 % a v roce 1992 4,4 %. Přestože se tedy zdá, jakoby Virginie byla republikánskou baštou, ve skutečnosti Demokratům pokaždé chyběl jen krůček. A letos to konečně vypadá, že se Obamovi podaří ji dobýt. Prý především díky imigraci z blízkého Washingtonu.

Druhá mapa už není tak čitelná, za to je přesnější. Místo států pracuje s okrsky a místo dělení červená/modrá pracuje s volných přechodem přes fialovou. Lépe tak ukazuje, jak moc červený či modrý ten stát vlastně je. Používá ovšem data pouze z roku 2004, kdy vyhrál Republikán. Lepším odhadem, jak je Amerika rozdělena, by proto možná byla stejná mapa, ale o pár odstínů posunuta k modré.

Předchozí mapa však stále ještě něco zkreslovala - význam jednotlivých okrsků. Tento obrázek je podstatně hůře čitelný, ale zase je přizpůsoben počtu hlasů v jednotlivých státech. Opticky na mě ovšem působí, jakoby Demokratů bylo více. Bude to tím, že jsou převážně koncetrováni ve velkých městech, vytvářejí proto velké modré fleky. Silně Republikánské oblasti jsou spíše menší a široce rozprostřené po této zdeformované mapě. Druhá zajímavá věc - USA jsou daleko fialovější, než by se z mapy Jesuslandu zdálo.

Starbucks/Walmart
Usuzovat z minulých voleb, jak budou lidé volit dnes, je ale ošidné. Mapa států, o které je ve volbách nutno bojovat, se v historii mnohokrát radikálně proměnila a mění se i dnes. Leckdo se proto snaží najít jiné charakteristiky, podle kterých by dokázal říci, jak je který stát náchylný volit modře, nebo červeně. Blog FiveThirtyEight, který se pokouší modelovat výsledek letošních voleb, s oblibou argumentuje pomocí Starbucks/Walmart koeficientu. Tedy jednoduše poměrem počtu provozoven kaváren Starbucks a hypermarketů Walmart.

Tyto dvě mapky z Kolumbijské univerzity (kde si můžete přečíst, jak obtížné je získat kvalitní data i o něčem tak zdánlivě jasném, jako je počet poboček nějaké firmy) ukazují hustotu Starbucks a Walmartu na obyvatele v jednotlivých státech. Když si nyní odskrolujete zpět k první mapě červených/modrých států, určitě si všimnete jisté podobnosti. Zdá se, že státy s vyšší hustotou Walmartů jsou spíše republikánské a u Starbucks je tomu přesně opačně.

A skutečně, pokud si to vyneseme do grafu, jako to udělali zde, taková závislost se zdá být reálná. Intenzita modři a červěně odpovídá rozdílu volebního zisku Bushe a Kerryho v roce 2004. je vidět, že až na pár výjimek to opravdu docela sedí. Čím méně Walmartu, tím lépe pro Demokraty, vliv Starbucks se tak silný být nezdá.

Jaká je teorie na pozadí? Starbucks odpovídá modernímu životnímu stylu, ekologie, otevřenost, tj. demokratickým charakteristikám. Walmart je naopak symbolem konzumního amerického života, takže spíše republikánský. A konečně možné závěry? Například že Virginie (na mapě Starbucks vedle Floridy nejtmavější stát na východním pobřeží) by se mohla stát nadějným terčem pro demokratické kandidáty. Má málo Walmartů a hodně Starbucks. A jak se letos ukazuje, opravdu nadějným místem je.

Zajímavé státy jsou také Colorado a Nové Hampshire. První navzdory prvnímu geografickému odhadu patří ke slabším republikánským státům, což však odpovídá vysokému počtu Starbucks, naopak New Hampshire se vymyká mezi ostatními silnými východními demokratickými státy sklonem k republikánským kandidátům, což opět odpovídá vyššímu počtu Walmartů než je v regionu obvyklé.

Kdo hledá, najde

Otázkou je, jestli je opravdu správné za korelací Walmart/Starbucks koeficientu a rozdělení Republikánů/Demokratů nějakou skrytou logiku. Lidé nejsou jednorozměrní a nedělí se buď na modré, nebo červené. Každý se rozhoduje podle celé sady témat, který přikládá individuální váhu. V pestré Americe je těžké hledat “typického Demokrata” a “typického Republikána”.

Když si vezmu hodně různých charakteristik a poměřím je mezi sebou v jednotlivých státech, byl by to opravdu pech, abych nenašel nějakou, která bude zdánlivě něco znamenat, bude sedět na minulé výsledky a dávat zajímavou předpověď do budoucna. Ale neexistuje silný argument, proč by se už v příštích volbách nemělo ukázat, že ve skutečnosti to byla jen náhoda a motory, které hýbou Starbucks/Walmart koeficientem a úspěchem Demokratů/Republikánů jsou zcela jiné a jen se náhodou jednou potkaly.

Některé zajímavosti na této mapě se totiž dají vysvětlit i jinak. Starbucks například nemá v Coloradu tolik poboček proto, že by tento stát inklinoval k Demokratům. Ale prostě proto, že zde koupil již vybudovanou širokou síť jiných kaváren. Walmart není tak silný na jihu proto, že by to byla republikánská bašta, a slabý v Kalifornii, protože tam jsou samí Demokraté. Ale proto, že se po USA rozšířil z Arkansasu a jak ukazuje následující video, z pravděpodobně logistických důvodů expanduje od centra dál pravidelným způsobem:

A to je možná nakonec ta nejzajímavější věc. Že i když se Walmart stal podle obratu největší společností na světě, jeho chování a rozmístění je stále zásadním způsobem závislé na tom, kde před 40 lety začal.

Právo na práci
“Právo na práci” je v České republice vedle několika mezinárodních smluv, jichž jsme signatáři, na obecné rovině upraveno zejména Listinou základních práv a svobod. Článek 26, odstavec 3 obsahuje větu: “Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.” Článek 28 větu: “Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.” Listina obsahuje i některé další nároky na poměr zaměstnance a zaměstnavatele, týkající se zejména práva na stávku a zřizování odborů. Práce se též dotýkají články vyslovující rovnost lidí v důstojnosti i právech. Důležitý je například článek 24: “Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.”

“Právo na práci” tedy není tak docela abstraktním termínem. Interpretací Listina nacházíme dvě linie ochrany práv souvisejících s prací. První se týká samotných podmínek práce, platu, bezpečnosti atp. Druhá zásada, kterou lze v Listině nalézt, je obecný princip nediskriminace na základě rasy, národnosti či pohlaví. V českém kontextu se mi právě tato část ochrany práva na práci zdá být zajímavá a chtěl bych se ji v tomto textu věnovat.

Co je to diskriminace?
Anglická Wikipedie ve své definici diskriminace zajímavě rozděluje “discrimination between” ve smyslu rozlišování mezi lidmi podle jejich kvalit a “discrimination against” ve smyslu předpojatého chování k jistému člověku či skupině na základě jeho jistých charakteristik. Neboli odlišný  přístup k lidem na základě přímo relevantních a nerelevantních charakteristik. Z hlediska zaměstnavatele je tedy “discrimination between” pokud ze dvou zájemců na pozici kuchaře vybere toho, který vaří lépe, a “discrimination against” pokud při svém rozhodování aplikuje jiné měřítko, například pohlaví či rasu. Domnívám se, že do této kategorie by patřilo i rozhodnutí na základě vzdělání zájemce či jeho osobního vystupování - ani jedno není nezbytně přenositelné do výstupu kuchařovi práce. Tento druh diskriminace však žádné ústavní ochrany nepodléhá.

Existuje celá řada kritérií, podle kterých pokud rozdělíme občany, nalezneme statisticky významné rozdíly v příjmech, zaměstnanosti, typu práce. Vedle rasy, pohlaví a národnosti to může být i dosažené vzdělání, místo bydliště a řada jiného. Ne vždy se musí jednat výsledek diskriminace. Vzdělaní lidé jsou spíše bohatší proto, že své vzdělání umějí uplatnit v náročnějších profesích, než že by zaměstnavatelé a priori vzdělané lidi zvýhodňovali. Podle argumentace Garyho Beckera by k takové diskriminaci prakticky nemělo docházet, protože by to byla konkurenční nevýhoda. (Tato myšlenka je rozvinuta například v tomto článku, který stojí na úplně opačné straně názorového spektra než můj spot.) Stejně schopní lidé by měli mít stejné postavení na trhu práce bez ohledu na své pohlaví či rasu. Kdyby zaměstnavatel dal přednost horšímu pracovníkovi jen na základě jeho barvy pleti, poškodil by jen sám sebe v souboji s konkurentem bez předsudků. Pokud by tedy mělo k diskriminaci docházet, pak spíše kvůli zákazníkům, kteří například odmítají nechat se obsloužit černošským číšníkem.

Je nesporné, že horší pracovní podmínky kupříkladu Romů jsou do značné míry dány prostě jen nižší kvalifikací, možná i životním stylem, které klade na práci menší důraz. Obecně se přitom soudí – a žádné významné výzkumy neprokazují opak –  že rasa ani pohlaví nemají vliv na pracovní schopnosti samy od sebe. Zdá se proto evidentní, že existují-li dlouhodobé a výrazné rozdíly v platových podmínkách a zejména ve struktuře pracovního uplatnění v závislosti na rase, národnosti či pohlaví, jedná se o neefektivní a podle všeho společensky nežádoucí stav. Stojí proto za úvahu, zda-li jistá forma diskriminace nepomáhá zakonzervovávat dnešní stav. Nebo obecněji – jaké má společnost či stát možnosti institucionálně současnou situaci změnit a posunout na efektivnější úroveň.

Transakční náklady vedou k diskriminaci
Domnívám se, že Beckerův argument selhává v situaci, kdy zaměstnavatel nemá kompletní informaci o schopnostech zaměstnance, klíčový je přitom čistě okamžik jeho přijetí. Transakční náklady na přímé zjištění jeho schopností jsou vysoké. Při přijímání nových pracovníků se proto typický zaměstnavatel spoléhá na nepřímé charakteristiky, které podle jeho zkušenosti a názoru s produktivitou zaměstnanců jednoduše korelují (což ovšem znamená, že vedle „discrimination between“ dochází i k „discrimination against“, jelikož kauzalita není pro zaměstnavatele důležitá).

Jako zajímavost bych rád zmínil výzkum společnosti Google (jehož plné výsledky asi bohužel nebyly publikovány). Pomocí obsáhlých dotazníků zjistil od svých zaměstnanců informace typu zda-li mají nějakého domácího mazlíčka a podle dalších kritérií a názorů jeho kolegů vyhodnotil jejich pracovní „kvalitu“. Snahou bylo právě zjistit, které charakteristiky korelují s vyšším pracovním výkonem a které nikoliv. Z přijímání nových zaměstnanců by se tak mohla stát téměř věda (poznamenal bych, že poněkud nebezpečná). Pro zaměstnavatele s méně sofistikovanými metodami jsou bohužel vedle obvyklých položek v životopisu  z nejsnáze zjistitelných charakteristik právě pohlaví, rasa či jméno naznačující původ.

Pokud platí, že rizika spojená se zaměstnáním Roma převyšují průměrné riziko, chová se zaměstnavatel racionálně, zahrnuje-li tento potenciální dodatečný náklad do své kalkulace při rozhodování o přijetí nového zaměstnance a jeho platových podmínkách. Nejedná se o rasismus ve smyslu neodůvodněné nenávisti k jiným rasám, ale o rasismus ve smyslu zohledňování rasy při rozhodování. Výsledkem je ovšem ztráta motivace Romů ochotných zařadit se do běžného chodu společnosti, vzdělávat se a pracovat. Jejich pracovní trh připomíná „lemon market“. Kvůli neúplné informaci jsou očekávání postavena na průměrné zkušenosti, přičemž lidé převyšující tento průměr jsou neustále demotivováni jej udržet a celková zkušenost zůstává nízko, či se ještě dále propadá. Na rozdíl od obvyklého příkladu ojetých aut toto tržní selhání pravděpodobně nelze vyřešit budováním důvěry ke značce prodejce, v tomto případě „prodejce práce“.

Je však nemožné po zaměstnavateli vyžadovat jiné chování, pokud by v dnešním rámci cokoliv jiného bylo nákladnější a daného zaměstnavatele znevýhodňovalo v konkurenčním boji. Pokud považujeme daný stav za neefektivní a v dnešních podmínkách dlouhodobě rovnovážný, je pravděpodobně úlohou státu, aby svým zásahem pomohla přeskočit z jednoho stabilního uzlu do jiného. Je nerealistické bez zásahu státu doufat v dobrovolné naplňování ústavní zásady nediskriminace.

Trest za snahu, odměna za nečinnost
Právě stav romské komunity je v kontextu diskriminace v České republice nejkřiklavější, rád bych proto zmínil další institucionální nastavení společnosti, které problém dále zakonzervovává. Pokud stav na trhu práce demotivuje k pracovitosti, poctivosti a snaze o sebezdokonalování, sráží příslušníky romské komunity, kteří jsou ochotni akceptovat „společensky žádoucí“ chování, pak sociální systém naopak odměňuje chování v rozporu se společenským zájmem. Ne proto, že by sociální systém formálně nebyl připraven chránit se proti zneužívání, ale protože to politický a úřednický oportunismus neumožňuje.

Jako ilustraci bych chtěl uvést, co jsem se dozvěděl od své známé pracující v přerovském komunitním centru pro romské děti. Podle její zkušenosti je v této komunitě hluboce zakořeněn život z příspěvků jako normální způsob obživy. Již malé předškolní děti si místo na doktora hrají na to, jak chodí na sociální úřad pro dávky. Stejná jistota toho, jak budou v průběhu života „vydělávat“, vede k naprostému nezájmu o školu a vzdělání, zejména ze strany rodičů. Úředníci Romům dávky poskytují bez jakéhokoliv pokusu o kontrolu, ke které jsou oprávněni. Postrádají motivaci komplikovat si svou práci. Pokud by odmítli, vyvolali by Romové přímo fyzicky v budově úřadu nepokoj, hovořilo by se o rasismu atd. Úředníci proto z jistého strachu a pohodlnosti udržují v životě systém, který napomáhá udržovat romskou komunitu v dnešním stavu.

Něco podobného se dle mého názoru děje i na úrovni politiky. Romské hlasy nejsou ve volbách důležité vzhledem k nízké účasti, politici se proto rozhodují tak, aby si na své straně udrželi veřejné mínění zbytku společnosti. V jejím současném naladění se zdá, že nejtaktičtější je pokud možno se celé otázky vůbec nedotknout. I nedávná zkušenost ukazuje, že z „tvrdé“ protiromské rétoriky lze vytěžit jisté politické body. Pravděpodobně však nevydrží dlouho a politik je lidmi zařazen do kategorie extrémisty. Jakkoliv je společnost naladěna silně protiromsky, stejně tak je podezřívavá k jakýmkoliv projevům přílišné vyhraněnosti. Politik, který by chtěl ostře reformovat sociální systém s přihlédnutím právě k negativním vlivům na romskou komunitu, by pravděpodobně sklidil ostrou odezvu od těch, kterým současný systém vyhovuje. Jeho mediální obraz by se vychýlil k extrémismu a velmi pravděpodobně by se tím nakonec poškodil i v očích těch, kteří by mu přitom v této partikulární otázce fandili. Na druhé straně úplné tabu v české politice je promyšlená politika pozitivní diskriminace a dalších instrumentů, které by podaly pomocnou ruku těm Romům, kteří projeví snahu. Politicky naprosto neprůchozí je připuštění, že diskriminace Romů opravdu existuje a cestou, jak se z této pasti dostat, by mohla být právě pozitivní diskriminace.

Náš přístup kombinuje ty nejhorší možné prvky. Protiromské naladění společnosti i racionální chování zaměstnavatelů vede k trestání těch Romů, kteří by se byli ochotni integrovat do chodu společnosti. Pohodlnost politiků a úředníků naopak umožňuje vcelku pohodlný život těm, kteří v principu na společnosti parazitují.

Co s tím?
Domnívám se, že pokud připustíme obtížnou situaci Romů na trhu práce, která obecně demotivuje jejich aktivitu směrem k růstu svých pracovních schopností a orientaci na jiný způsob života, a odprostíme se od emotivního uvažování, nebude se nám pozitivní diskriminace zdát jako nic nepatřičného. Je v zájmu celé společnosti vytáhnout každého Roma, který o to bude mít zájem, z pasti převládajícího asociálního života. Je v jejím zájmu dostat co nejvíce Romů pryč ze zvláštních škol, na gymnázia a vysoké školy. I pokud to bude znamenat, že budeme přijímat studenty s horšími studijními výsledky právě kvůli jejich rase. Jako dočasný transformační krok při přechodu z jednoho dlouhodobého uzlu do druhého nám to může pomoci. Považuji za ironické, že obvykle právě pravice pozitivní diskriminaci striktně odmítá, přičemž její nejširší aplikace funguje ve Spojených státech, ráji mnohých pravicových příznivců. Jakkoliv se americká situace zásadně odlišuje a důvody akceptace pozitivní diskriminace jsou historicky jiné, jedná se o precedens, že se nejedná o nějaký a priori a za všech podmínek škodlivý institut, že může posloužit jako jeden z nástrojů institucionální změny.

Druhým možným krokem je pomoc zaměstnavatelům v překonání transakčních nákladů, které jim brání v přijímání Romů. Základem jejich chování je strach z konkurence, nejjednodušším postupem by proto mohly být tabulky pro zaměstnávání Romů, které by tuto „nevýhodu“ hodily na bedra všech společností rovným dílem. Tento postup je však z řady jiných důvodů dosti sporný a zdá se, že nefunguje příliš dobře. Jinou možností, která mě napadá, jsou státem podporované (dotované, či vynucované) „stáže“ Romů, které by zaměstnavatelům poskytly více přímých informací o jejich pracovních schopnostech bez obav z konkurence.

Po přijetí těchto kroků by pak konečně nastala situace vhodná pro změnu sociálního systému. Tvrdší vymáhání stanovených podmínek a omezení sociálního polštáře by mělo vytvořit tlak na Romy více či méně spokojeně přežívající v dnešním stavu, aby se postupně do společnosti pokusili integrovat. Věřím, že v případě pevného politického zadání a podpory by bylo možno úředníky k přísnějšímu postupu snadno motivovat.

Změna a naděje
Jsem však skeptický, že by se mohl objevit politik, který by tyto kroky přijal za své a podařilo se mu je prosadit. Diskuse o postavení Romů je příliš černobílá. Pokud by se některý politik pokusil o tyto tři kroky, velmi pravděpodobně by skončil s paradoxním obrazem populistického pseudohumanisty. Obávám se, že v této otázce společnost projevuje mimořádnou zaslepenost a krátkozrakost. Odmítám však nevěřit, že alespoň méně viditelnými kroky lze tento žalostný stav změnit.

Kosmos a taxis je v kostce Hayekovo označení pro dva typy “řádu”. Řádem je přitom myšlen “stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů k sobě navzájem má tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží být správná.” Kosmos je řád přirozený, samovolný, vzniklý zdola samotnou činností svobodných lidí, endogenní. Taxis je přesným opakem, jedná se o řád daný shora, exogenně. Svoboda jednání vs. autoritativní rozhodování. Hayek pěkně vysvětluje, že taxis nemůže být příliš složitý - protože inteligence a znalosti jeho tvůrce jsou nezbytně omezené - zatímco samovolný řád se může rovinout do libovolně komplikovaných struktur. Stát by v jeho pojetí měl být velmi zdrženlivý a vzhledem k nedokonalé znalosti “pravidel hry”do kosmosu lidské společnosti zasahovat v co nejvíce obecných podobách. Snad jej spíše jen pomáhat udržovat v chodu. Jak jsem to pochopil, tak zejména udržováním nějaké té jistoty dohod, tedy jistoty práva.

Kdo je tady taxis?

Hayekovo rozlišování pěkně sedělo na dobu rozpůleného světa před koncem sovětského bloku. Obvykle se tvrdí, že zastánci kosmosu, to je ta naše pravice, a zabednění stoupenci taxisu, to je levice. Chris Dillow se pokusil ukázat, že tomu tak dneska už vůbec nemusí být a pravo-levé dělení podle tohoto kritéria je překonané. Kdo další totiž - vedle stoupenců volného trhu - ještě vyrůstá z Hayeka a stojí na straně kosmosu, věří v přirozený řád?

• Zastánci volné migrace, kteří věří, že to bude trh, nikoliv státní restrikce, kdo nastolí rovnováhu.
• Lidé, kteří se necítí pohoršeni rozkladem klasického modelu rodiny a věří, že jednotlivec sám si svůj osobní život dokáže uspořádat nejlépe.
• Příznivci legalizace drog nevěřící, že konec regulace by vedl k vyšší závislosti.
• Nadšenci webu 2.0 (br, to slovo!), okouzlení sílou dobrovolného zapojení lidí a tvorby sofistikovaných projektů bez pevné struktury (nejen wiki).
• Odpůrce “expertních doporučení”, jak by rozvojové země měly postupovat k dosažení rychlého růstu, preferující co nejrychlejší ekonomické a politické uvolnění v těchto státech.
• Paul Fayerbend zasazující se o více anarchistický přístup k vědecké metodologii.
• Lidé odmítající rovnítko stažení písničky = krádež.

Zajímavé je, že některé z těchto postojů dnes obvykle spadají do programu stran, které nazýváme levicové. A taxis na druhé straně je hájen pravicovými politiky. Zajímavé je i to, že jejich argumentace potřeby státní regulace bude podobná té levicové v jiných otázkách. Migrace, drogy, rodiny - zde je tím klíčovým heslem bránícím přijmout rychlý závěr externalita. Velmi podobně, jako jsou externality jádrem sporu o reakci na globální oteplování. Přesto jedni stoupenci taxisu jsou nazýváni zelenými bolševiky, druzí jen obránci tradičních hodnot.

Bídná přitažlivost české levice

Ať už souhlasíte s příklady, které Chris Dillow vyjmenoval, nebo ne. Ať už souhlasíte celkově s jeho tezí, nebo ne. Jeho spot je příjemnou teoretickou obhajobou dnešní “levicové” politiky. Mrzí mě, že u nás neznám nikoho, kdo by byl schopen levou stranu politického spektra v neprimitivní diskusi dobře reprezentovat. Nejvíce se na svém blogu na Aktuálně snaží Jiří Havel z našeho IES. Například článkem Svět bez daní, jenž sice není “teoreticky” příliš rozvinut, ale vnáší rozumné argumenty. O co příjemnější než texty jiného místního blogera.

Přiznám se, že o celém problému vím velmi málo, nemám proto hotový názor. Pokud jsem to celé jen z novin dobře pochopil, tak jednoduše dříve peníze dostávala “kvalitní” divadla, tedy divadla, která takto někdo autoritativně ohodnotil, nyní se okruh příjemců rozšířil a vytvořila se nějaká závislost mezi výší dotace a počtem prodaných vstupenek.

Nejsem velký divadelní nadšenec. Na nějaké představení chodím možná 2, 3 do roka. V divadle tak strávím možná 6 hodin ročně, oproti tomu jsem s Battlestar Galacticou za poslední rok mohl strávit nějakých 30 hodin, se Ztracenými 12 hodin, s My Name Is Earl 8 hodin. Nejsem tedy nijak velký “konzument” umění.

Zábavu jen za vlastní
Měl by mi proto být blízký pohled, že divadlo je zábava jako každá jiná a její obstarávání by si měl každý řešit sám. Je nepřijatelné, aby se za státní peníze stavěly fotbalové stadiony. Neexistuje žádné opodstatnění, proč přesouvat peníze z peněženek všech do peněženek fotbalových fanoušků. Stejné je to s divadlem. Zde je onen transfer peněz ještě hůře pochopitelný, protože návštěvníci divadla jsou v průměru jistě majetnější než návštěvníci stadionů. Takže to vypadá, jakoby si vlivná “elita” společnosti svým vlivem dokázala prosadit, aby její zálibu platil celý národ.

Přibližně s takovou argumentací se dá setkat ve většině internetových diskusí. Její slabinou je, že Praha se nerozhodla dotace zrušit či snížit, celkový objem zůstal zachován. Pouze se rozdělování stalo méně selektivní. V takovém případě se však nabízí otázka, jaký má smysl nejprve všem peníze sebrat, a pak je zase všem rozdat? Takové chování má jediný možný podpůrný argument. Totiž že samotné chození do divadla má z hlediska společnosti nějaký pozitivní efekt, bez ohledu na co lidé chodí. Pokud popíráme, že by “vážné divadlo” bylo víc než jistým druhem soukromé zábavy, těžko můžeme připustit tuto tezi. Pokud v něm vidíme nějakou další hodnotu, pak je logické, že budeme dotace udělat úměrně tomu, kolik této hodnoty to které divadlo nabízí.

Bez kultury není morálky, bez morálky není společnost
Obhajoba dotací vybraných umělců je naopak obvykle založena na argumentu, že podpora “kulturnosti” prospívá celé společnosti. Kultura by měla podporovat myšlení, kultivovat chování atd. Její vliv by měl posílit morální vzorce, které člověk v sobě má nějak zabudované a které jsou pro fungování společnosti nezbytné. Že lidé nekradou, nevraždí, pouští v metru sednout starší a řada menších dodržovaných vzorců je důsledkem jakési výchovy, vštěpování v rodině, škole i jinde. A nakonec i radikální liberál by měl připustit, že bez tohoto by mu žádný trh nefungoval. Tento argument proto považuji za legitimní zdůvodnění, proč divadla dotovat ze společných peněz a proč tak činit přísně výběrově. Vedle individuálního užitku diváků zde totiž máme jakousi pozitivní externalitu, která prospívá všem a která musí být nějak uhrazena, aby byla v dostatečné míře produkována. Osobně jsem však trochu skeptický, vztah mezi návštěvou Othella a slušností v životě nevidím moc silný.

Na kulturu jsou pyšní i barbaři
Je tu ještě jeden, drobnější argument, který se líbí mně. I když divadla navštěvuji málo, přesto jsem rád, že existují. Jsem pyšný na kulturní úroveň v mém okolí, přestože mě třeba přímo nebaví, nezajímá. Samozřejmě podobný argument by se dal vztáhnout i na sport. Mám radost, že se v Praze každý rok koná velký maraton, oceňuji, že se v Praze odehrála premiéra nového představení významného světového dramatika. A to přesto, že jsem se ničeho z toho nezúčastnil. Samozřejmě pokud mám opravdu takovou radost, mohl bych ji možná raději vyjádřit přímým příspěvkem než spoléháním se na daně. Veřejné finance však v této oblasti dost možná fungují velmi dobře. Nebo alespoň fungovaly.

No nevypadají ta data lépe než v nějaké tabulce?

“What is it that people want? Pleasure. But what is pleasure? What people want.“

1. Určitě to znáte, něco vás napadne a až posléze zjistíte, že zdaleka nejste první. Ve své době to přitom byla revoluční věc a jste si jisti, že jste ji přímo nikde nečetli. Četli jste ale jiné věci a způsob a směr vašeho myšlení vás navedl stejným směrem.

2. Nejenomže všechno, co vymyslíte, už vymyslel někdo před vámi. On to také obvykle už někdo jiný zase vyvrátil. Zdá se mi to frustrující.

3. Je opravdu těžké dostat se až na aktuální rovinu vědění a myšlení. Mou hranicí je přinejlepším 19. století. Ve fyzice, filosofii a nakonec i té ekonomii. Nikdo mi nevyvrátí, že atomy nejsou kuličky.

levitra
buy levitra
cheap levitra
levitra online
buy levitra online
order levitra
cipro
cipro online
buy cipro
zithromax
buy zithromax
zithromax online
viagra soft
viagra soft tabs
buy viagra soft tabs
cialis
Buy Cialis
Buy Cialis Online
cialis online
Online Cialis
Order Cialis
Cheap Cialis
Discount Cialis
rimonabant
buy rimonabant
cialis soft
cialis soft tabs
cialis soft tab
buy cialis soft tab
amoxil
buy amoxil
amoxil online
order amoxil
voltaren
buy voltaren
order voltaren
voltaren online
finasteride
buy finasteride
finasteride online
flagyl
flagyl online
buy flagyl
vardenafil
buy vardenafil
vardenafil online
sildenafil citrate
sildenafil
buy sildenafil citrate
buy sildenafil
propecia
buy propecia
order propecia
cheap propecia
propecia online
buy propecia online
lasix
buy lasix
lasix online
purchase lasix
accutane
buy accutane
accutane online
cheap accutane
buy accutane online
diflucan
buy diflucan
diflucan online
viagra
buy viagra
buy viagra online
viagra online
discount viagra
order viagra
cheap viagra
acomplia
buy acomplia
buy acomplia online
acomplia online
tadalafil
buy tadalafil
soma
soma online
buy carisoprodol
order carisoprodol
carisoprodol online
buy soma
order soma
levitra
buy levitra
cheap levitra
levitra online
buy levitra online
order levitra
cipro
cipro online
buy cipro
zithromax
buy zithromax
zithromax online
viagra soft
viagra soft tabs
buy viagra soft tabs
cialis
Buy Cialis
Buy Cialis Online
cialis online
Online Cialis
Order Cialis
Cheap Cialis
Discount Cialis
rimonabant
buy rimonabant
cialis soft
cialis soft tabs
cialis soft tab
buy cialis soft tab
amoxil
buy amoxil
amoxil online
order amoxil
voltaren
buy voltaren
order voltaren
voltaren online
finasteride
buy finasteride
finasteride online
flagyl
flagyl online
buy flagyl
vardenafil
buy vardenafil
vardenafil online
sildenafil citrate
sildenafil
buy sildenafil citrate
buy sildenafil
propecia
buy propecia
order propecia
cheap propecia
propecia online
buy propecia online
lasix
buy lasix
lasix online
purchase lasix
accutane
buy accutane
accutane online
cheap accutane
buy accutane online
diflucan
buy diflucan
diflucan online
viagra
buy viagra
buy viagra online
viagra online
discount viagra
order viagra
cheap viagra
acomplia
buy acomplia
buy acomplia online
acomplia online
tadalafil
buy tadalafil
soma
soma online
buy carisoprodol
order carisoprodol
carisoprodol online
buy soma
order soma
levitra
buy levitra
cheap levitra
levitra online
buy levitra online
order levitra
cipro
cipro online
buy cipro
zithromax
buy zithromax
zithromax online
viagra soft
viagra soft tabs
buy viagra soft tabs
cialis
Buy Cialis
Buy Cialis Online
cialis online
Online Cialis
Order Cialis
Cheap Cialis
Discount Cialis
rimonabant
buy rimonabant
cialis soft
cialis soft tabs
cialis soft tab
buy cialis soft tab
amoxil
buy amoxil
amoxil online
order amoxil
voltaren
buy voltaren
order voltaren
voltaren online
finasteride
buy finasteride
finasteride online
flagyl
flagyl online
buy flagyl
vardenafil
buy vardenafil
vardenafil online
sildenafil citrate
sildenafil
buy sildenafil citrate
buy sildenafil
propecia
buy propecia
order propecia

Užitek není číslo

U firem to je prosté, užitek se obvykle položí roven zisku. Zisk je pěkně spojitý a měřitelný, nedá se nijak intepretovat, je to prostě jednorozměrné číslo. Pokud začneme o užitku mluvit na úrovni lidí (nemluvě o společnosti, to už je úplná džungle), trochu se to komplikuje. Nemáme nejen jednorozměrné číslo, nemáme ani mnohorozměrné číslo, nemáme pořádně číslo žádné. Především se ale začíná pojem “užitek” používaný v modelech značně vzdalovat způsobu, jak je běžně chápán. Trochu extrémní přístup, který je ale zcela v hlavním proudu, tvrdí, že vše, co děláme, je pro maximalizaci našeho užitku. Ekonomie se pak zdá být velmi sebestřednou a téměř mechanickou disciplínou, která se jen za každou cenu snaží obhájit sobectví.

Pokřivený svět primitivního vnímání užitku

Lidé jako Václav Klaus tento obrázek ostatně jen přiživují a deformují pohled společnosti na ekonomii. Primitivním chápáním užitku je pak šermováno i v diskusích, které s ekonomií nemají mnoho společného (alespoň ne touto formou). Existují lidé, kteří na otázku: “Co je smysl života?” dokáží odpovědět “Maximalizace užitku.” A užitkem myslet opravdu jen materiální statky, nejlépe přímo peníze. Otázka však zdaleka nemusí být až tak abstraktní, obecně na otázky, co je dobré, nemá odpověď “to, co přináší nejvyšší užitek” smysl. Je to pouze přeformulace umožňující při chybně úzkém definování užitku hájit jednoduché odpovědi na složité otázky.

Užitek je jen nástroj

Ve světle situací, kdy se z vnějšího pohledu lidé chovají v protikladu se svými zájmy, a to často dokonce vědomě, se totiž význam užitku rozšiřuje. A to až tak doširoka, že sám o sobě nemá žádný význam, nenese žádnou informaci. Používá se pouze proto, abychom otázky rozhodování uměli přeformulovat do jazyka modelů a grafů, abychom dokázali to nekonečno faktorů, které naše jednání ovlivňuje, převést do jedné veličiny. Moudro “každý maximalizuje svůj užitek” je banální, nedá se podle mého soudu napadat, ale ani využívat jinak než čistě technicky.

Může mít opravdový altruista užitek ze svého jednání?

Pamatuji se, že jsem kdysi kamarádovi vysvětloval, jak žádný opravdový altruismus neexistuje, že se vždy chováme jen s ohledem na svůj užitek. Děláme čestné věci proto, že z toho máme sami uspokojení. V extrémních situacích jsou lidé ochotni i obětovat život, ale vždy jen proto, že z toho mají užitek. Kamarád mi oponoval, že pak už by to nebyl žádný altruismus a nebylo by na něm nic dobrého. Mýlili jsme se oba. (Mimochodem tuto debatu jsme vedli ještě než jsem začal studovat nebo se jakkoliv zajímat o ekonomii. Člověk si zjevně vybírá školu - a třeba i noviny atd. - které odpovídají jeho pohledu na svět, spíše než že by škola a noviny tento pohled formovaly. Ekonomové možná nejsou cynicky egoističtí proto, že by se tomu naučili, ale protože si právě pro tyto své vlastnosti ekonomii vybrali.)

Dobrý stav světa

Zaleží totiž na tom, jak si užitek vyložíme. V jediném udržitelném pojetí - vzhledem k teorii maximalizace - bychom slovo užitek mohli spíše zaměnit za dobrý stav světa. Tímto termínem bychom jeho použití v ekonomii přiblížili běžnému jazyku. Je to přitom v zásadě to samé. Lidé svým jednáním maximalizují svou představu dobrého světa. Rozumí se samo sebou, že v tomto světě obvykle mají dobrý plat, zajímavou práci a plnou ledničku piva oblíbené značky. Ale také není nic podivné na tom, že do úsilí o dobrý svět patří i nesobecké chování až po sebeobětování. Je pak naprosto přirozené, že do rozhodování zasahují i mnohé jiné faktory než peněžní kalkulace výsledků. A řeknu-li, že v životě nedělám nic jiného, než “maximalizaci dobrého světa”, nezní to ani trošku nemorálně. A ani trošku to nesnižuje statečnost, čestnost a všechny ostatní ctnosti. Ano, děláte to kvůli sobě, pro vlastní uspokojení. Ale pokud vás uspojí něco tak morálně vysokého, snižuje to nějak vaši zásluhu?

Tedy závěr mé úvahy: opravdoví altruisté existují. Že přitom jen maximalizující svůj užitek (představu dobrého světa) tomu není nijak na závadu.