S tímto pocitem zasvěcenosti do tématu zírám už měsíc s otevřenými ústy, jak česká online média v několika rovinách zároveň naprosto selhávají přinášet kvalitní zpravodajství a adekvátně události analyzovat. Nemusel bych si však ani připadat jako chvilkový expert na Blízký východ, stačilo by srovnat obsah českých deníků a libovolného slušného světového média. Všechny české online noviny jsou do jednoho neschopné podchytit nejdůležitější světovou diskrétní (myšleno nespojitou) událost roku, pokud ne dekády. Zdá se mi to tak donebevolající, že se mi zdá téměř zbytečné to dlouze popisovat. Nesdílíte-li však můj revoluční zápal a vše jen zběžně sledujete z českých novin, může být užitečné chyby českých deníků vyjmenovat:

1. Zpoždění v řádu dní až týdnů. Tuniské nepokoje jsem na Twitteru začal intenzivně sledovat cca týden před svržením a úprkem místního diktátora Ben Aliho. V té době už protesty v Tunisku probíhaly přes tři týdny, bez zájmu českých (a, abych byl fér, západních obecně) médií, stále masovější a s obětmi na životech. A jak že jsem se o nich nakonec vůbec dozvěděl? Reportáž v televizi? Článek v novinách? Ale kdeže - díky Pirátské straně a nějakému nadšenci z Pirátských novin. Poprask mezi Piráty totiž vyvolalo zatčení člena spřízněné lokální pirátské stany i angažovanost ideologicky zpřízněné skupiny Anonymous. Nebýt této internacionály, dozvěděl bych se o revoluci týden po proběhnutí a měsíc po začátku.

Přitom i jen pár dní a hodin před svržením Ben Aliho psalo iDnes naprosto zcestně o bouřích proti zdražování. I nyní mě prakticky pokaždé, kdy na jejich stránky masochisticky zabloudím, praští do očí, jak pozadu za vývojem iDnes klopýtá. V den, kdy v Egyptě probíhají podle odhadů největší demonstrace od začátku protestů, je možné se na českých serverech dočíst, že Mubarakův režim upevňuje pozici, zájem o protesty opadá a lidé jsou unavení. A doteď jsem naopak nikde nenarazil příběh o propuštěném zaměstnanci Googlu, který zorganizoval první demonstrace a dopadu jeho následného emotivního televizního interview. Třeba mi to jen uniklo. Nemohu se ubránit však myšlence, že většina článků v online denících vzniká překopírováním den starých textů z Reuters a o víkendu se prostě nepracuje…

2. Nerozeznání významu dění. 16. ledna, dva dny po úprchu Ben Aliho a na vrcholu násilí a chaosu v Tunisku, byla tato země v centru pozornosti všude po světě. Titulní stránky Guardianu, NYTimes, Sueddeutsche Zeitung, Le Monde a každého seriózní světového deníku byly plné Tuniska a nic než Tuniska. U nás mu Lidovky věnovaly 16. pozici, Aktuálně 24., na titulku iDnes, Novinek, Týdne ani iHNedu se vůbec neprobojovalo. Nechyběly přitom klíčové zprávy o tom, že Berlusconi za sex neplatil, v Súdánu hlasovala 115letá zena, Miss USA chce do politiky a Estonci budou vytápět Talinn pálením starých bankovek…

Ani později se toho mnoho nezměnilo, umístění a především tón článků je naprosto disproporční k jejich významu i hodnocení zahraničními médii. Nejde totiž jen o to, jestli se příběh o revoluci objeví na první potici, ale také který příběh je vybrán. iDnes o tuniských demonstracích psalo jako o bouřích chudé lůzi proti zdražování a nezaměstnanosti. V Egyptě byla největší prominence propůjčena reportážím o českých turistech otrávených vším tím hlukem okolo. A když už se revoluce spustila naplno, noviny za nejzajímavější zprávu považovaly - při zpětném hodnocení relativně ojedinělé - případy rabování a pouličního násilí, dobře zapadající do jednoduchého schématu hloupých bláznivých Arabů. Mimochodem slovenské SME, které jsem považoval za nejlepší československý deník, na tom v pokrytí arabských nepokojů není bohužel o nic lépe.

3. Neschopnost pracovat s netradičními zdroji. Komicky, iDnes do Káhiry celkem rychle vyslalo vlastního reportéra. Člověk by si pomyslel: výborně! Zahraniční zpravodajové různých světových médií v Egyptě odvedli skvělou práci, spojení prožitku z první ruky a osobní nezainteresovanosti je mimořádně cenná. Jenže ať už byla chyba u reportéra iDnes nebo někde na cestě mezi ním a čtenářem, investice několika desítek tisíc do tohoto výletu nebylo přetaveno do ničeho užitečného a zajímavého. Pokud ovšem nespravedlivě nesnižuju význam investigativních zjištění typu: V noci tu opravdu není příliš bezpečno.

Kdyby média investovala desetinu nákladů na letenku, ubytování a pohyb po Káhiře a zaplatila jednoho nerda, který by jako já trávil 10 hodin denně na Twitteru, občas kouknul na Aljazeeru a znal Guardian, dokázala by nabídnout rychlé, překvapivě kvalitní a zajímavé zpravodajství v reálném čase. Proč se o to nikdo ani nepokusil upřímně netuším. Nezaznamenal jsem u žádného článku, že by vycházel z využití Twitteru, liveblogování Guardianu je dny napřed před tématy, která proniknou do českých novin a o Aljazeeře jsem také ještě nikde neslyšel. Snad jen Aktuálně občas projevilo trochu pohotovosti, zato články na iDnes jiný zdroj než zpravodajské agentury a obecnou autorovu vševědoucnost o stavu světa nemají. Opravdový žurnalista by měl být schopen pracovat s materiály odkudkoliv, ne jen z těmi hezky připravenými z četky.

3. “Vyváženost” vede ke lži. Z předchozího pak vyplývá i snad vůbec největší hřích českých médií - rezignace na interpretaci a vysvětlení syrových informací. Útok podezřele dobře a narychlo zorganizovaných a vyzbrojených Mubarakových příznivců na demonstranty z náměstí Tahrir nazvali skuteční novináři Guardianu i CNN jako “útok Mubarakových příznivců na demonstranty”. iDnes opatrně napsalo o “rvačkách mezi příznivci a odpůrci”. Navzdory reportům prokazujícím jednostrannost prvotního útoku. Navzdory videím nájezdu útočníků na velbloudech s tyčema v rukou do davu odpůrců kempujících na náměstí několik dní. Navzdory fotkám získaných ID karet prokazujících zapojení členů policie do této akce. Navzdory jednoznačnému popsání situace zahraničními reportéry ověnčenými Pulitzerovými cenami.

A tohle je jen jeden příběh z mnoha, který česká média z opatrnosti špatně zpracovala. Má-li novinář dost informací k vyhodnocení události, není neutralita profesionalismus, ale diletantství. Postavení lži a pravdy vedle sebe prostě není profesionalismus, ale diletantství.

4. Mizerná analýza maskující povrchní vědomost. Jsem optimista, věřím v pokrok a světlé zítřky. Je mi 23, mám na to nárok. Na českých “komentátorech” a jejich “analýzách” mi ale nevadí, že události v arabském světě hodnotí s opačným znaménkem než já. Nevadí mi, že podle Petráčků v Lidovkách a zejména Vodičků na iDnes je demokracii v Egyptu to největší strašidlo, všechno to řídí islamisti a jedinou správnou politikou Západu by byla věčná podpora loutkových diktatorů. Co mi opravdu vadí je kombinace evidentně velmi mělké znalosti aktuálních událostí a o to arogantnějšího, silnějšího a extrémnějšího názoru.

Totiž což o to. Tvrdit, že Muslimské bratrstvo je jako Al-Káida, přirovnávat dnešní revoluci k Íránu 1979 a varovat, že islamisti v těchto zemích mohou dominovat a ohrozit jakési zájmy Západu - to je zcela legitimní. Z mého pohledu neužitečně zjednodušující a nepravdivé, ale to dokáže rozsoudit až čas. Jenže o to tu nejde. Čeští komentátoři se především vůbec nenamáhají s nějakou intelektuální činností, s podloženou argumentací, s vypořádáním se s aktuálními informacemi, se zasazením zpráv proudících z Tuniska, Egypta a dalších zemí do konzistentního rámce. Že jedinou alternativou vojenských diktatur jsou islamisté, že stát pod vládou islamistických stran bude vypadat jako mix talibanského Afghánistánu a Íránu a že to vše je armageddon opravňující Západu šlapat po hodnotách, na kterých je sám postaven, není argumentováno a vysvětlováno. Je axiomaticky pronášeno jako vychozí, nezpochybňovaný a nediskutovaný bod pro další závěry. A že takový výklad moc nesedí do dosavadního průběhu věcí? Nevadí! Z našich novin se čtenáři stejně téměř nic nedozví, tak to můžeme ignorovat. Výsledkem je směsice blábolů, rasismu a univerzálních soudů jako v případě všeználka Vodičky. Není smutné, když tzv. seriózní deníky produkují analýzy na intelektuální úrovni hluboce zaostávající za malováním mapiček Glenna Becka?

Není přitom pravda, že by tu nebylo dost znalých lidí schopných kvalitně obhájit jeden či druhý názor. Šádí Shanaáh je pravděpodobně na situaci v Egyptě nejkvalifikovanější v Česku žijící osobou a média by ho měla nahánět, aby jim něco napsal (některá tak naštěstí činí). A Miloš Mendel dokázal v Horizontu ČT 24 fundovaně hovořit o důvodech, proč pochybuje o udržitelnosti demokracie a svobody v Egyptě. Proč místo toho dostávají v novinách prostor argumentačně impotentní pisálci? Nemám odpověď.

5. Zajetí v rasistických schématech. Tento bod zařazuji jen s vnitřním odporem, nemám rád mávání rasismem pokaždé, když člověk s něčím nesouhlasí. Ale tentokrát se prostě nemohu ubránit. To více či méně nevyslovené sdílené přesvědčení, že Arabové (respektive muslimové, protože to se u nás stejně moc nerozlišuje) jsou neschopni tak nějak čehokoliv dobrého, jsou hloupí, líní, uřvaní, násilní, beznadějní, nesvéprávní - to prostupuje nejen komentáře, ale tiše se vznáší na pozadí velké části zpravodajství z této části světa. Jak si jinam vysvětlit, že v den největších egyptských protestů o nich není na webu iDnes a ČT 24 ani zmíňka, ale prominentní prostor pro článek o americkém muslimovi, který před dvěma lety uřízl hlavu manželce, a o dvou muslimským davem vypálených kostelech v Indonésii se najde? Vybrat si místo události dějinného významu dvě naprosto marginální příhody podobného druhu je jednoduše rasismus, to prostě neumím jinak vysvětlit.

Proč jen proč?

Kritizovat média pro odvádění mizernou novinářskou práci však nemusí být na místě. Celá řada postupů infozábavy je ve světě úspěšná a jen malá část z nich obsahuje provozování kvalitní žurnalistiky. Je nesmyslné kritizovat Blesk pro zavádějící texty a The Huffington Post pro senzacechtivé titulky nad průměrnými vykradenými články. Oboje je podstatou jejich legitimní a veskrze úspěšné strategie. Nemohlo by tedy selhání českých online médií být jen součástí podnikatelského záměru?

Možná. Můj dojem však dosud byl, že se iDnes, Aktuálně, iHNed i Týden.cz snaží profilovat jako české NYTimes, že se snaží být skutečným autoritativním průvodcem čtenáře světem okolo něj, pomocí kvalitní žurnalistiky roztřídit a vyhodnotit důležité informace. Ostatně jen tak se mohou odlišit a uspět v prostředí, kde publikovat tisíc špatných článků může s minimální námahou kdokoliv. Několik důvodů, proč tento cíl nenaplňují, mě napadá. Neumím se ale rozhodnout, který z nich odpovídá realitě.

1. Nedůležitost. Nemůžu vyloučit, že arabské události jsou ve skutečnosti pro Evropana a Čecha příběhy okrajového významu a česká média jim adekvátně věnují málo pozornosti a ještě méně intelektuální kapacity. Je pak jen zajímavé, že v zemích na západ od nás to média vidí radikálně jinak a těžké si je i vysvětlit nepoměr mezi nákladným vysláním zahraničního zpravodaje a neschopností zpracovat dostupné, informativnější webové zdroje. Ale zamítnout tuto možnost nemůžu.

2. Neschopnost. Možná jsou čeští novináři jednoduše neschopní produktovat lepší materiál. Možná je málo reklamy a nízké prodeje, novináři mají malé platy a nedisponují potřebnými kvalitami. Třeba na to ani nemají čas, když musí vychrtlit milion znaků denně. To by bylo opravdu hrozně smutné. Znamenalo by to, že si žurnalistů nevážíme a nejsme jim ochotni dobře zaplatit za dobrou práci. Ovšem jak náročné by bylo projít si párkrát denně Guardian a z té záplavy informací okopírovat aspoň zlomeček? Copak je pořád ještě psaná angličtina takovou bariérou?

3. Konspirace. Tribunin a jiní vyjádřili názor, že jde o záměr. Že se snad náš režim obává přelití sociálních bouří k nám a majitelé médií tento příběh nemají dovolit uniknout. Nebo že jde o vliv židovského kapitálu na vlastníky českých médií. Nebo něco jiného. Nevěřím na konspirace, obyčejnější vysvětlení bývají obvykle blíže pravdě.

4. Nezájem. Média znají své publikum a české čtenářstvo ty písečné republiky možná prostě nezajímají. Možná nejsou arabské revoluce dost sex, a proto deníkům může být úplně jedno, jestli odvedou dobrou, průměrnou, nebo špatnou práci. Těžiště jejich skutečné žurnalistické práce je jinde - v takových přelomových tématech jako jsou sjezd ústecké ČSSD a agresivní pes poslance Jandáka. Jenže pokud je Egypt celosvětově největší téma snad od irácké války, proč je to u nás jinak? Copak revoluce nejsou atraktivní? Násilí, výbuchy, slzy, vlajky, davy, slogany, sesazení, neúspěch, vášeň, risk, osud. Je opravdu možné, že by něco takového nešlo výborně prodat?

5. Online vs. tisk. Upozorňovali mě, že online deníky jsou podstatně horší než jejich papírové mutace, konkrétně v případě Lidovek. Neumím posoudit, papír jsem loni téměř přestal číst. Ale z těch pár výjimek jsem takový pocit neměl, tištěné Lidovky i Hospodářky své internetové verze příliš nepřevyšují.

6. Rasismus. Všichni víme, co si o těch muslimech máme myslet. Víme, co jsou zač. Usekávají manželkám hlavy a zapalují kostely. A teď najednou… protestují proti diktatuře, cenzuře, mučení. Nenásilně. Hm. to prostě nedává smysl, ne? Nedává to smysl čtenářům, nedává to smysl pisálkům. Nejde to pořádně uchopit. O čem psát? Na co se zaměřit? S kým mluvit? Jak si to vysvětlit? Když k nám přichází zpráva, která nedává smysl, nejspíš je nějak vadná. Lepší si počkat, jak to dopadne, ještě bychom se spálili. Tak tam napiš něco o rabování, já vyhrabu ten Vodičkův textík o Muslimském bratrstvu, co mi 3 roky leží v šuplíku, a ať se stane cokoliv, napíšeme, že je tam chaos, to nemůže být špatně. OK? A někoho tam pošleme, kdyby třeba dostal pěstí, budeme vypadat odvážně a můžeme s ním pak udělat rozhovor.

Závěrem se chci omlouvit, že jsem po roce oživil svůj blog právě takovým arogantním spotem. Vím, kritizovat umí každý. Ale nemohl jsem si pomoct. Co si myslíte vy? Proč tu máme jeden velmi slušný časopis - Respekt - a ani jeden dobrý (online) deník?

Komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy změnu zdůvodnil: “Some might argue that European creators are overprotected. Those who rely on copyright for their income would beg to differ. If artists stay in the music recording business because it pays to do so, consumers would enjoy more variety as a consequence.”

Logika je tedy jednoduchá - prodloužení práv umožní autorům po delší dobu ze  svého díla finančně těžit, budou tak více motivováni tvořit a evropští spotřebitelé se mohou těšit na ještě více a ještě kvalitnější hudbu. Tato argumentace je zcela pochybná z celé řady důvodů. Například není vůbec jisté, že z hlediska zákazníků by zvýšení produkce vyvážené zvýšení ceny (tj. z nuly na něco u děl, která by jinak měla mít práva propadlá) bylo optimální. Ale především, posun z 50 na 70 let je pro dnes aktivního umělce naprosto zanedbatelná změna.

Předpokládejme, že držet autorská práva k nějaké náhravce znamená obdržet každý rok stejný zisk o hodnotě A. Tento předpoklad je vůči Charliemu McCreevy velmi vstřícný, reálný umělcem očekávaný průběh jeho příjmů z nahrávky je velmi jiný s většinou příjmu koncentrovanou do prvního roku a rychlým ústupem s každým dalším. Ačkoliv se některým muzikantům podaří vytvořit hit, který ještě za 70 let lidé poslouchají, drtivá většina toho ani trochu nedosáhne. Počítejme také s jistou diskontní sazbou i. Zisk realizovaný dnes má pro člověka jistě vyšší hodnotu než ten realizovaný za 70 let. Zvolme třeba dosti konzervativní sazbu 5 %. Vzoreček pro výpočet dnešní hodnoty takového stejného příjmy rozloženého v budoucnosti, kde n je počet let, vypadá takto:

Pokud tedy hudebník opravdu při své tvorbě kalkuluje, kolik mu to v budoucnu vynese, uvažu takto. Střední hodnota mého ročního zisku bude A. Pokud ochrana bude trvat 50 let, má pro mě má práce očekávanou hodnota 18,3A, pokud bude trvat 70 let, má hodnotu 19,3A. Prací Evropského parlamentu si tak přilepší o jistě ohromně motivujících 5,5 %. Pokud bychom vzali do úvahy vyšší diskontní sazbu, reálnější distribuci příjmů v čase a další rizika ohrožující příjmy v tak daleké budoucnosti (politici mohou ochranu do té doby opět omezit či zcela zrušit, nahrávky se mohou stát pod tlakem sdílení bezcenné atd.), dnes aktivní muzikant změnu v délce ochrany musí ocenit jako nerozeznatelně blízkou nule.

A komu tím prospějete?

Jaký je tedy opravdový smysl prodloužení práv? Jediný, kdo na změně opravdu výrazně vydělá jsou majitelé práv k úspěšným nahrávkám, které jsou na hranici propadnutí. Tedy obvykle nahrávací společnosti, které sedí na archívu starých nahrávek. Kuriózní to je z řady důvodů. Především autory již vzniklých děl nemá cenu zpětně motivovat - co vytvořili, vytvořili, dnešní změnou ochrany už jejich tvorbu nemůžu nijak podpořit. Druhá ironie spočívá v tom, že v době, kdy umělci svá práva prodali nahrávacím společnostem, nemohli o této změně vědět, takže v kalkulaci hodnoty jejich práce stejně nemohla být započítána. Evropský parlament tak jednoduše věnuje jisté partikulární zájmové skupině rentu navíc, bez jakéhokoli společenského přínosu. Já chci taky!

Evropský parlament není první, kdo něco tak nesmyslného přijal. Americký Kongres již v roce 1998 přijal velmi podobný zákon The Sonny Bono Copyright Term Extension Act se kterým nesouhlasí prakticky žádný ekonom věnující se této oblasti. Je o to překvapivější, že po 11 letech to samé projde v Evropském parlamentu. Kvůli takovým rozhodnutím vznikají po světě Pirátské strany.

Kdo hlasoval pro?

V tomto dokumentu na stránkách 123-124 je možno nalézt přehled hlasů všech europoslanců. Z českých zástupců:

Pro: Březina, Cabrnoch, Fajmon, Ouzký, Strejček, Zahradil, Zatloukal, Zvěřina, Falbr

Proti: Železný, Bobošíková, Maštálka, Ransdorf, Remek, Strož, Roithová

Zdržel se: Zieleniec

Pouze tlak voličů může vyvážit lobbing jiných zájmových skupin. Pokud nesouhlasíte s tím, jak váš europoslanec hlasoval, pošlete mu email a zkopírujte jej sem do komentářů. Jména poslanců jsou přímé odkazy na jejich mail.

Druhý film, kvůli kterému vlastně vůbec píši, se jmenuje Afghánské ženy za volantem. Je to slovenský dokument sledující osud několika žen z Kábulu rozhodnutých naučit se řídit. Samotný snímek není přes zajímavý nápad nijak mimořádný, hrdinkám se nic zásadního nestane, pro autory smůla. Nejpozoruhodnější částí byla anketa mezi Afghánci, jestli by ženy měly řídit auta. Celá řada odpovědí velmi suše konstatovala, že je to celé nesmysl. A vůbec, dyť je to odporné.

Mám kamarádku Polku, velmi příjemná, chytrá slečna. Je věřící a má velmi konzervativní názory na potraty. A homosexuály. Nechce je snad léčit, ale aspoň aby nikde nevylézali. Dyť je to odporné.

Asi nejvtipnější článek, který jsem kdy v novinách četl, se věnoval jakémusi samohaně se věnujícímu člověku na Pražském hradě. Každé ráno po několik měsíců chodil provozovat svou zálibu před hradní stráž. Byl nakonec zadržen a nějak potrestán. Dyť je to odporné.

Když se dva lidé dohodnou, že jeden sní druhého, jde ten řezník do vězení. Je to jejich soukromá věc, ale společnost je rozhodnuta oběť chránit třeba i proti její vůli. Dyť je to odporné.

Asi je jasné, kam směřuji. Poučka praví - svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Já bych si to přeložil - ať si každý co chce, když tím nikomu neškodí. Liberalismus. Co ale znamená to “nikomu neškodí”? Z uvedených příkladů je vidět, že to často vykládáme jako “nikomu, nebo většině, to nevadí, nestěžují si”. Nejde nám o nějakou objektivní škodu, ale o její subjektivní posouzení. Lidé se nemohou procházet nazí po Václaváku proto, že bych tím byl někdo “objektivně” poškozen, ale protože by tím bylo hodně lidí subjektivně zhnuseno.

Pokud ale akceptujeme takový subjektivismus, dům se hroutí, bárka se potápí. Jsou odporní ti teplákoví hiphopeře? Zakázat. Jsou odporní Romové v hospodě? Zakázat. Je odporný pohled na ženu za volantem? Zakázat!

S odpovídajícím hodnotovým systémem si takto obhájím cokoliv a nějaká poučka o hranicích svobody je v argumentaci zcela bezcenná. Je z toho nějaká cesta ven, nebo musíme Afghánce přesvědčit jiným arzenálem  než mácháním praporem Svoboda?

Když regulační poplatky zavádí strana, která věří ve zlý, krutý a nespravedlivý, ovšem svobodný svět, nemůže se divit, že to neumí před veřejností obhájit. Dokud ODS nevytěsní podobné bláboly ze svého slovníku, dokud slovo solidarita a sociální nepřestane používat s nádechem nadávky, žádných pozitivních změn nedosáhne.

Výše vloženou prezentaci jsem dnes použil na Českém internetovém fóru 2008. Rád bych ji jako obvykle využil ještě jednou a zrecykloval v podobě spotu. Kdo na CIFu byl, si konečně může pustit všechna ta videa, která jsem si připravil, aby pak nešla v konferenčním sále spustit. Kdo se na CIFu neobjevil, tomu mohu alespoň neosobně těch pár zajímavostí z mé téměř roční vášně předat. Navíc je to moje nejpěknější prezentace, kterou jsem kdy dal dohromady (což mě moc nešlechtí) a vytvořil jsem ji v Google Docs, tak se chci pochlubit, jaký jsem moderní.

Inspirativní volby
Americké prezidentské volby jsou nesporně nejvýznamnější volby na světě. A nejen svým faktickým dopadem. Jsou také zdaleka nejdražší z hlediska kampaně, nejvíce sledované médii, trvají nejdelší dobu. Je proto přirozené, že jsou každé 4 roky inspirací pro politiky po celém světě. A jelikož ty letošní vyhrál Barack Obama a v kampani použil řadu netradičních postupů, je to právě styl jeho kampaně, který bude zaslouženě nejvíce zkoumán a kopírován. Po prezentaci mi několik lidí říkalo, že kdyby nepřišla hospodářská krize a Bush nebyl tak příšerný, Obama by stejně neměl šanci, kampaň nekampaň. Těžko říci, úplně s tím nesouhlasím. Ale jisté je, že způsob, jak efektivně jeho kampaň fungovala, mu jistě neuškodilo. [Snímky 1-4]

Úspěšné modely se nabízejí k okopírování a první kopie některých prvků Obamovy kampaně se vynořily velmi rychle. Webová prezentace Benjamina Netanjahua jako by z oka vypadla oficiální stránce Baracka Obamy. Jen boční sloupec je prohozen, asi reflektuje opačný směr čtení hebrejštiny. Netanjahu přitom v Izraeli reprezentuje spíše “pravici”, ale na dobrém designu se asi politické zabarvení nepozná. Pro příklad plagiátorství však nemusíme chodit až tak daleko. ČSSD v nedávných volbách přeložila dvě ústřední Obamova hesla “change” a “hope” jako “změna pro kraj, naděje pro republiku”. Není možná náhodou, že Sociální demokracii dělala kampaň na klíč americká agentura. [Snímky 5-9]

Peníze
Zajímavějším tématem však je, jaké nové způsoby využití internetu Obamova kampaň prozkoumala a jestli jsou její postupy přenesitelné mimo americké podmínky. Tou možná nejdůležitější věcí v každé politické kampani - a to jistě nejen v USA - jsou jako obvykle peníze. Právě v tomto směru Obama internet využil nejvíce a pravděpodobně natrvalo změnil způsob financování prezidentských voleb. Oproti minulým volbám, ve kterých byl John Kerry ve finanční nevýhodě oproti svému republikánskému sokovi, dokázal téměř o řád překonat Johna McCaina. V klíčové měsíce byla Obamova kampaň mezi těmi vůbec největšími reklamními zadavateli na americkém trhu. Závěrečná půlhodinová reklama na většině nejvýznamnějších televizních sítích (kterou jsem v prezentaci opomenul zmínit) je názornou demonstrací, co všechno si politik může dovolit, když nemá co s penězi.

Barack Obama jako první kandidát od zavedení státního systému financování kampaní odmítl státní příspěvek, který by jej zavázal nepřijímat další dary od svých sponzorů. Přestože se v jistou chvíli toto rozhodnutí zdálo riskantní, čísla z posledních měsíců ukázala, jak prozíravý to byl krok - Obama bez problému vybral několikanásobek hodnoty státního příspěvku a dokázal tak i v kombinaci se stranickými financemi (kde je tradičně silnější Republikánská strana) výrazně svého soupeře překonat. Vzhledem ke stropu, kolik jeden člověk může kandidátovi přispět (2300 dolarů), toho mohl dosáhnout pouze oslovením širokého pole příspěvatelů. Podle dostupných údajů na jeho kampaň opravdu přispěly více než 4 milióny lidí a 39 % vybraných prostředků pochází od sponzorů, kteří nepřispěli více než 500 dolarů. Díky tomu se letošní volby staly výrazně nejdražší v historii. [Snímky 10-12]

Obama toho dosáhl z velké části díky internetu, přestože přesné rozklíčování původu jeho peněz jsem nedohledal. Intenzivním “žebráním” různými kanály žádal své přiznivce, aby mu poslali 5, 10, 25 dolarů (více viz spot Peníze nejsou špinavé slovo, kterým polemizuji s Vojtěchem Bednářem). Vedle každého Obamova videa na YouTube byl boxík Google Checkout, kterým kdokoliv mohl Obamovi poslat pár dolarů ze své karty během minutky. Přijalo to dokonce i mých 15 dolarů. Později jsem si zjistil, že příspěvky z ciziny by kampaně přijímat neměly, takže netuším, jak a jestli tento problém Obamova kampaň vyřešila.

Na Facebooku Obama všem svým 3 miliónům fanoušků pravidelně rozesílal krátké vzkazy, obvykle doprovázené odkazem na příspěvkový formulář. V tom, který jsem zařadil do prezentaci, mě zrovna David Plouffle, hlavní manažer kampaně, informuje, že 100 % McCainovy reklamy jsou prý útoky na Obamu a že kdybych mu poslal 5 dolarů, možná by se s tím dalo něco udělat. Podobné vzkazy jsem dostával i emailem, ke konci i několik za den. V prezentaci mám vzkaz přímo od Baracka, že posledních 6 dní bude tvrdých a nějaké ty peníze by se na závěr hodily. [Snímky 13-15]

Šíření slova
Internet je samozřejmě také skvělým komunikačním kanálem umožňujícím oslovit voliče přímo, bez zkreslení v médiích. Obama plně využil nejrůznějších komunitně-sociálních věcí. Od Facebooku po Twitter si vytvořil síť miliónů lidí, které mohl přímo oslovit s těmi správnými politickými vzkazy. Vedle těch vyjmenovaných měl profil i všude možně jinde a pro koordinaci svých dobrovolníků si dokonce nechal vytvořit komunitní server MyBarackObama.com. Přestože se po spuštění objevily pochybnosti, proč raději nevyužije stávající možnosti a kdo že se mu to bude na nějakém novém serveru houfovat, asi to zafungovalo dobře.

Obrovským kapitálem do budoucna je masivní databáze emailů a mobilních čísel, která se Obamovi podařila vybudovat. S 10 milióny emailů jasně překonal jakoukoliv jinou politickou databázi, s mobilními čísly to pravděpodobně bude podobné. K jejich získání Obama využil mimo jiné malého triku. Před oznámením jména svého viceprezidenta prohlásil, že kdo se zaregistruje a dá mu své číslo, získá zprávu o jeho volbě jako první, ještě před veškerými médii. Přestože mu to tak úplně nevyšlo (média se nakonec Joea Bidena dopátrala a Obamova kampaň pak chvatně rozesílala esemesky nad ránem), čísla získal a jistě dále využil. Tyto všechny možnosti Obamovi umožnily, aby na samotnou klasickou reklamní online kampaň vynaložil jen - podle mého názoru směšně nízkých - 8 miliónů. [Snímky 16-17]

Novým typem perfektního komunikačního kanálu jsou online videa, respektive YouTube. Politik má prakticky neomezený prostor, může publikovat téměř cokoliv a jakkoliv dlouhé. Musí jen voliče přesvědčit, že si stojí za to to jeho video pustit. Stinnou stránkou této přímé komunikace je neustálé riziko, že vás někdo přistihne u něčeho “nesprávného”, natočí a nahraje na web. Kandidáti v USA jsou prakticky neustále pod dohledem a jakýkoliv nešťastný moment, hloupý vtip či přeřek se mu rychle spočítá v nesčetném počtu klipů. Sarah Palinová takto nešťastně v hloučku příznivců prohlásila o jistém politickém tématu názor protikladný s postojem její kampaně a dotyčné video dominovalo 1-2 mediálnímu cyklu. Podobné momenty se navíc zúročí ještě jednou kvůli politické satiře, nejrůznějším remixům a parodiím, kterých je YouTube plné. [Snímek 18]

Uvedl bych dva příklady, kdy YouTube Obamovi výrazně pomohlo a možná zachránilo kampaň. Když se na jaře objevily záběry jeho pastora, který velmi agresivním způsobem proklíná Ameriku, chvíli se zdálo, že jsou Obamovi šance v troskách. Dokázal však velmi rychle zareagovat půlhodinovým projevem na téma vztahu ras v americké společnosti (pro zajímavost: sám si jej prý napsal!) Následující dny se samozřejmě úryvky z něj mnohokrát protočily v televizních zprávách, nicméně na YouTube si jej lidé mohli pustit celý a s 5,5 milióny zobrazení je opravdu nejúspěšnějším videem celé kampaně.

Druhým dobrým krokem bylo zveřejnění “dokumentu” Keating Economics. V závěrečné fázi před volbami se McCainova kampaň pokusila přehlušit téma ekonomické krize odvedením pozornosti k údajnému spojení Obamy s levicovým teroristou z 60. let. Prakticky okamžitě Obamova kampaň zareagovala tímto třináctiminutovým videem útočícím na McCaina pro účast na korupčním skandálu z konce 90. let. Přestože toto téma nebylo nijak silnou municí pro svou jistou vyčpělost, podařilo se téma propírané v médiích rozmělnit a McCainův útok otupit. [Snímek 19]

Do prezentace jsem zařadil také tři vtipná videa, která naopak všechny významné figury letošních voleb nějak poškodily. Obama to schytal za to, že při americké hymně jako jediný z demokratických kandidátů stál s rukama založenýma, zatímco ostatní si patrioticky tiskli pěst k srdci. Clintonové se zase vymstila špatná paměť týkající se přistání v Bosně. Zatímco podle jejího tvrzení ji na letišti čekala palba a musela rychle uniknout opancéřovaným autem, záběry z té události ukazují něco jiného a vložené video si z Clintonové řádně utahuje. McCain zase nezabodoval svým projevem ze začátku léta, do kterého se mu připletla podivná věta o “potřebě zajistit horkou vodu ve flaškách dehydratovaných dětem“. Palinová zase naletěla kanadskému moderátorovi vydávajícím se za Nicolase Sarkozyho, tohle video je ale delší, tak jsem jej nevkládal. [Snímky 20-23]

Organizace dobrovolníků
Konečně se internet nabízí k organizaci dobrovolníků. V USA existuje dlouhodobá tradice osobního zapojení do kampaně (a vůbec veřejného života), internet to jen dále usnadňuje. 1,7 miliónů lidí ve volební den darovalo na Facebooku svůj status volbám a některému z kandidátů pomocí aplikace Causes. Nezjistitelné, ale velké množství lidí si před volbami na Facebooku doplnilo jméno o “Hussein” veprostřed. Vyjádřili tím solidaritu s Barackem Husseinem Obamou, jehož prostředního jména některé skupiny zneužívali k onálepkování “zlý muslimským teroristou”. Když jsem si zkusil všechny Husseiny na Facebooku zkusmo vyhledat, před měsícem asi tak každý druhý člověk odpovídal tomuto vzorci, takže počet lidí, kteří se do toho zapojili, byl asi opravdu nezanedbatelný.

Již zmíněný speciální portál MyBO koordinoval řadu aktivit, do kterých se mohli zapojit dobrovolníci. Například jim dával k dispozici seznam telefonních čísel z okolí jejich bydliště, nebo z klíčových států spolu s manuálem, na co se jich ptát a co jim povídat, a dotazníkem, jak hovor dopadl. Věřím, že tento druh telemarketingu může být daleko účinnější než klasická verze, nebo přednahrané vzkazy. Obdobně fungovala organizace dobrovolníků chodících dům od domu. Přes MyBO jste si také mohli vytvořit stránku, na které jste uvedli svůj cíl ohledně sehnaných prostředků. Například že byste chtěli do konce měsíce pro Obamu vybrat 1000 dolarů. Odkaz jste pak snadno rozeslali svým známým, kteří měli pravděpodobně větší motivaci přispět a pomoci vám, než kdyby je o to požádal jen Obama. MyBO funguje i jako klasický komunitní portál, jsou zde profily, blogy, politické akce. [Snímky 24-25]

České pokusy
Než se podíváme na některé české pokusy o vydání se stejnou cestičkou, musíme se zamyslet, co a jak lze a nelze v našem prostředí aplikovat. Domnívám se, že Obamův systém financování u nás ještě velmi, velmi dlouho nebude reálný. V Evropě obecně existuje menší tradice přispívání ze soukromých prostředků na veřejné účely. Nejen charitu, ale třeba i provoz místního kostela, vybodování dětského hřiště - v Evropě tyto funkce a veřejné statky obvykle zajišťuje stát. O to spíše lidé nejsou ochotni přispívat na politické kampaně, které by beztak většina označila za “mrhání peněz”.

Svou roli hraje i to, že zde stále funguje spíše stranický než osobnostní systém voleb, se stranou se přitom člověk méně identifikuje než s konkrétním člověkem a méně pravděpodobně přispěje (finančně i jinak) nějaké instituci oproti osobnosti. S tím, jak se podle trendu posledních let přesunujeme do systému dvou stran, nabízí se možnost otevření vnitrostranických primárek voličům. Vedle toho, že by tím byla vykompenzována menší možnost výběru v samotných volbách by to stranám mohlo také pomoci získat právě ty vášnivé příznivce, které by pro kampaň v Obamově stylu potřebovaly.

Političtí aktivisté, kteří se v USA často sdružují okolo velkých blogů a přezdívá se jim netroots, jsou totiž právě to, co české politické prostředí naprosto postrádá. Blisty ani ePortál rozhodně nejsou dostatečným zastoupením (nemluvě o jejich pravděpodobně nevalném vlivu uvnitř stran). V neposlední řadě by také některé marketingové praktiky byly v Česku zcela nezvyklé a pravděpodobně by tvrdě narazily, například všechny ty telefonáty a agitující sousedé. [Snímek 27]

Jak jsem již zmínil, Barack Obama na Facebooku získal přes 3 milióny fanoušků. Z českých politiků je také několik zastoupeno, jejich podpora je však mizivá, a to nejen protože jsou USA větší a Facebook se u nás teprve rozjíždí. Mirek Topolánek (kterému jsem fanouškovskou stránku, nikoliv falešný profil, vytvořil pro vyzkoušení a z osobního přesvědčení já) má 110 příznivců, Václav Klaus asi 400, Karel Schwarzenberg přes 500 a Petr Bendl jen 55. Přitom právě pouze Bendl si tuto stránku (zdůrazňuji ještě jednou rozdíl mezi stránkou a profilem) sám vytvořil a může ji tedy využívat v komunikaci se svými příznivci. Ostatní čeští politici o tento způsob své propagace zájem zjevně nemají. Přitom dánský premiér Rasmussen má již 26 tisíc příznivců a aktivně své stránky využívá.

Jako první, koho jsem zaregistroval použít Facebook k něčemu složitějšímu, je Vlastimil Ježek. Pomocí skupiny zde nějaký jeho manažer kampaně sháněl dobrovolníky, snad pro výlep plakátů či čeho. Že nutně “politika na internetu” není ani v Česku nesmysl se ale ukázalo po volbách, kdy se právě na Facebook vyrojily snad desítky skupin zaměřených proti Sociální demokracie. Přestože nyní slouží pouze jako demonstrace osobního postoje členů před jejich kamarády, věřím, že by právě takto mohly vypadat zárodky “netroots”. Jedna taková iniciativa na Facebooku již nějaký reálný výsledek opravdu měla - protestní skupina proti Radě Českého rozhlasu ve věci rádia Wave.

Je překvapivé, jak málo čeští politici zkoušejí využít YouTube. Penetrace internetu i obliba online videa je u nás již naprosto dostatečná. Přitom na rozdíl od USA u nás platí zákaz televizní politické reklamy, internet je proto jediným kanálem, kudy ten nejsilnější - pohyblivěobrázkový - obsah tlačit. Jsem přesvědčen, že s dobrým, vtipným obsahem by strany diváky přilákaly. Vždyť všechny ty amatérské parodie na Macka s Rathem, ale i Jiřího “kdo z vás to má” Paroubka mají sledovanost velmi slušnou. Jediným případem, který jsem v letošní kampani zaznamenal, je video ze zásahu (nyní již) senátora Schwarze, při kterém se pohádal s hasiči. 56 tisíc zhlédnutí není špatné, kvalitnější obsah by mohl přilákat daleko více. [Snímek 28]

Vliv na politický proces

Pokud bych zhodnotil změny, které internet a Obama přinesly pro politický proces, viděl bych všechny tři zásadní oblasti (financování, komunikace, dobrovolnictví) velmi pozitivně. Domnívám se, že ze všech možných modelů získávání peněz politiky je právě ten Obamův nejčistší a nejférovější. Věřím, že přímá komunikace má své přednosti, přestože role médií by neměla být potlačena. A konečně jsem naprosto přesvědčen, že osobní angažovanost nejen v politice, ale v jakékoliv veřejné aktivitě společnosti jen prospívá. [Snímek 29]

Dobrá strategie je bez dobré osobnosti na nic

Internet jistě přináší nové možnosti, ale ne každý je může využít. Bez toho vhodného kandidáta, bez správné tváře by strategie Obamovy kampaně těžko uspěla. Dá se opravdu jen velmi obtížně představit, že by si Jiří Paroubek (ale i jakýkoliv jiný český politik) mohl od Obamy “vypůjčit” něco více než jen ty dvě hesla. Ideální “nosič” musí získat srdce skalních stoupenců, aktivistů, ale neodradit ani ty “obyčejné”, nijak zvláště aktivní voliče. Čeští politici málokdy splňují první podmínku. Howard Dean, který v demokratických primárkách 2004 předvedl jakousi primitivní verzi letošní Obamovi strategie, neprošel druhým testem. Získal si sice armádu “netroots”, získal ze všech nejvíce peněz, ale vyděsil masi klidných, středových voličů. Minimálně symbolickou tečku za jeho nadějemi udělalo video z mého předposledního snímku obsahující pověstným “Dean Scream“. A tím se dostáváme zpět k paradoxům - jak jeden nešťastný výkřik v hlučné místnosti a citlivý mikrofon může zcela zašlapat do země usilovně budovanou stavbu kampaně. [Snímek 30]

Jestli si chcete volební noc opravdu prožít, rád se s vámi potkám na U.S. Election Night Party 2008.

I americké volby v roce 2004 vedly k vytvoření podobné vtipné mapky ventilující frustraci demokratických příznivců z další porážky:

Jak jistě uhodnete, zelenou jsou označeny státy, které volily Bushe, červené jsou státy Kerryho a Kanada. Vygůgloval jsem si ještě jednu variaci na téma Jesuland, která realističtěji zohledňuje politické a demografické reálie USA a Kanady:

Tolik na úvod, nemohl jsem se o tyto obrázky nepodělit, jakkoliv staré jsou.

Modré a červené státy

Vedle těchto vtípků existují i zajímavější mapy snažící se rozdělit americké státy na modré (demokratické) a červené (republikánské). Ukážu tři z Wikipedie, které se mi zdají pěkné.

První mapa je ta nejjednodušší. Využívá data z posledních 4 prezidentských voleb, které mimochodem dvakrát vyhrál Demokrat a dvakrát Republikán, takže je to docela vyvážené kritérium. Modře jsou státy, které pokaždé vyhrál Demokrat, červeně které pokaždé vyhrál Republikán, tyrkysová a růžová označují státy, kde Demokrat, respektive Republikán, vyhrál třikrát. Šedá patří zbytku, tj. remíze. Jistým nedostatkem mapy je, že pracuje pouze se 4 volbami, ve kterých se vystřídalo pouhých 6 (7 s Perotem) vážných kandidátů. Výsledek proto může být dost závislý na jejich osobách, původu a dalších nahodilých faktorech. Například v Arkansasu (druhý šedý stát odzdola)  byl před svou kandidaturou guvernérem Bill Clinton. To, že stát dvakrát vyhrál se zdá celkem přirozené, dlouhodobě je přitom tento stát spíše jasně červený.

Druhým problémem je, že některé státy mohou dlouhé období vypadat jako jasně červené/modré, přestože poměry sil jsou v nich téměř vyrovnané. Například Virginie, která je zde sytě červená, byla ve všech 4 volbách mezi těmi nejtěsnějšími státy. Rozdíl mezi republikánským a demokratickým kandidátem byl v roce 2004 8,2 %, v roce 2000 8 %, v roce 1996 2 % a v roce 1992 4,4 %. Přestože se tedy zdá, jakoby Virginie byla republikánskou baštou, ve skutečnosti Demokratům pokaždé chyběl jen krůček. A letos to konečně vypadá, že se Obamovi podaří ji dobýt. Prý především díky imigraci z blízkého Washingtonu.

Druhá mapa už není tak čitelná, za to je přesnější. Místo států pracuje s okrsky a místo dělení červená/modrá pracuje s volných přechodem přes fialovou. Lépe tak ukazuje, jak moc červený či modrý ten stát vlastně je. Používá ovšem data pouze z roku 2004, kdy vyhrál Republikán. Lepším odhadem, jak je Amerika rozdělena, by proto možná byla stejná mapa, ale o pár odstínů posunuta k modré.

Předchozí mapa však stále ještě něco zkreslovala - význam jednotlivých okrsků. Tento obrázek je podstatně hůře čitelný, ale zase je přizpůsoben počtu hlasů v jednotlivých státech. Opticky na mě ovšem působí, jakoby Demokratů bylo více. Bude to tím, že jsou převážně koncetrováni ve velkých městech, vytvářejí proto velké modré fleky. Silně Republikánské oblasti jsou spíše menší a široce rozprostřené po této zdeformované mapě. Druhá zajímavá věc - USA jsou daleko fialovější, než by se z mapy Jesuslandu zdálo.

Starbucks/Walmart
Usuzovat z minulých voleb, jak budou lidé volit dnes, je ale ošidné. Mapa států, o které je ve volbách nutno bojovat, se v historii mnohokrát radikálně proměnila a mění se i dnes. Leckdo se proto snaží najít jiné charakteristiky, podle kterých by dokázal říci, jak je který stát náchylný volit modře, nebo červeně. Blog FiveThirtyEight, který se pokouší modelovat výsledek letošních voleb, s oblibou argumentuje pomocí Starbucks/Walmart koeficientu. Tedy jednoduše poměrem počtu provozoven kaváren Starbucks a hypermarketů Walmart.

Tyto dvě mapky z Kolumbijské univerzity (kde si můžete přečíst, jak obtížné je získat kvalitní data i o něčem tak zdánlivě jasném, jako je počet poboček nějaké firmy) ukazují hustotu Starbucks a Walmartu na obyvatele v jednotlivých státech. Když si nyní odskrolujete zpět k první mapě červených/modrých států, určitě si všimnete jisté podobnosti. Zdá se, že státy s vyšší hustotou Walmartů jsou spíše republikánské a u Starbucks je tomu přesně opačně.

A skutečně, pokud si to vyneseme do grafu, jako to udělali zde, taková závislost se zdá být reálná. Intenzita modři a červěně odpovídá rozdílu volebního zisku Bushe a Kerryho v roce 2004. je vidět, že až na pár výjimek to opravdu docela sedí. Čím méně Walmartu, tím lépe pro Demokraty, vliv Starbucks se tak silný být nezdá.

Jaká je teorie na pozadí? Starbucks odpovídá modernímu životnímu stylu, ekologie, otevřenost, tj. demokratickým charakteristikám. Walmart je naopak symbolem konzumního amerického života, takže spíše republikánský. A konečně možné závěry? Například že Virginie (na mapě Starbucks vedle Floridy nejtmavější stát na východním pobřeží) by se mohla stát nadějným terčem pro demokratické kandidáty. Má málo Walmartů a hodně Starbucks. A jak se letos ukazuje, opravdu nadějným místem je.

Zajímavé státy jsou také Colorado a Nové Hampshire. První navzdory prvnímu geografickému odhadu patří ke slabším republikánským státům, což však odpovídá vysokému počtu Starbucks, naopak New Hampshire se vymyká mezi ostatními silnými východními demokratickými státy sklonem k republikánským kandidátům, což opět odpovídá vyššímu počtu Walmartů než je v regionu obvyklé.

Kdo hledá, najde

Otázkou je, jestli je opravdu správné za korelací Walmart/Starbucks koeficientu a rozdělení Republikánů/Demokratů nějakou skrytou logiku. Lidé nejsou jednorozměrní a nedělí se buď na modré, nebo červené. Každý se rozhoduje podle celé sady témat, který přikládá individuální váhu. V pestré Americe je těžké hledat “typického Demokrata” a “typického Republikána”.

Když si vezmu hodně různých charakteristik a poměřím je mezi sebou v jednotlivých státech, byl by to opravdu pech, abych nenašel nějakou, která bude zdánlivě něco znamenat, bude sedět na minulé výsledky a dávat zajímavou předpověď do budoucna. Ale neexistuje silný argument, proč by se už v příštích volbách nemělo ukázat, že ve skutečnosti to byla jen náhoda a motory, které hýbou Starbucks/Walmart koeficientem a úspěchem Demokratů/Republikánů jsou zcela jiné a jen se náhodou jednou potkaly.

Některé zajímavosti na této mapě se totiž dají vysvětlit i jinak. Starbucks například nemá v Coloradu tolik poboček proto, že by tento stát inklinoval k Demokratům. Ale prostě proto, že zde koupil již vybudovanou širokou síť jiných kaváren. Walmart není tak silný na jihu proto, že by to byla republikánská bašta, a slabý v Kalifornii, protože tam jsou samí Demokraté. Ale proto, že se po USA rozšířil z Arkansasu a jak ukazuje následující video, z pravděpodobně logistických důvodů expanduje od centra dál pravidelným způsobem:

A to je možná nakonec ta nejzajímavější věc. Že i když se Walmart stal podle obratu největší společností na světě, jeho chování a rozmístění je stále zásadním způsobem závislé na tom, kde před 40 lety začal.

Zakladatel mé oblíbené burgrárny - Wendy´s - Dave to vystihuje lakonicky - zisk není sprosté slovo. Sprostým slovem nejsou ani peníze. Poprve jsem o jiném hodnotovém vztahu k penězům, bohatým lidem a zisku přemýšlel při projíždce lodí bostonským přístavem. Průvodci jsem mnoho nerozuměl, ale zachytil jsem, že u každé dominanty, kterou jsme míjeli, vyprávěl o podnikateli, který ji nechal postavit. Budovy i mosty. Zajímavé věci v Evropě většinou zaplatil nějaký panovník (případně aristokrat, nebo církev), takže s trochou manipulace prostě nějaký feudál, vrchnost, stát. Říkám si, že možná proto jsou USA doprava, není zde samozřejmé, že to musí být zrovna stát, kdo platí velké věci.

A s tím souvisí přesvědčení, že když něco chci, musím si za to zaplatit. Nejen když chci zmrzlinu. Ale také když chci kostel ve své ulici. Nebo prezidenta, kterému důvěřuji. Jedním z nejsilnějších zážitků byla návštěva černošského baptistického kostela v Harlemu. Vybrali jsme si jej úplně náhodou. Byl kousek od hostelu a záměrně jsme chtěli do libovolného obyčejného kostela. Určitě se o něm ještě zmíním. Co je však v tomto kontextu zajímavé, je podíl času, který byl během obřadu věnován výběru příspěvků. Hned na začátku jsme dostali velmi pěkné papíry vysvětlující, jak přispívat pravidelně, proč Bůh chce 10 % a jak užitečné to je. V průběhu nás ještě všechny obešli s velkým košem na peníze a i nemalá část samotného kázání byla věnována té desetiprocentní věci. Líbí se ti u nás? Zaplať. Jinak to nejde, stát nás neplatí, ani se nedočkáme restituce majetku z feudalismu.

Neznám podrobnosti o americkém financování voleb, takže jsem pravděpodobně příliš nekritický. Ale myslím si, že i v tomto směru peníze Američanům smrdí daleko méně než Evropanům. Současný systém reportování o získaných a spotřebovaných prostředcích je velmi pohledný. Na CNN si třeba můžete prohlédnout mapu, odkud má který kandidát nejvíce peněz, nebo se podívat, kolik jich má zrovna v ruce. U nás se politici za své kampaně snad až stydí, objem vynaložených peněz obvykle tají až do samotných voleb a ještě dlouho poté se spekuluje, zda-li tam nějaká ta nula nechybí. Není divu, když přehnaně velké peníze k nim proudí přímo od štědrého státu. Když politické sponzorství má obvykle nádech korupce. V průběhu primárek naopak obrovská převaha Baracka Obamy nad Hillary Clintonovou v absolutním objemu vybraných příspěvků a zejména v počtu přispěvovatelů sloužila jako demonstrace jeho lidové obliby (jakkoliv přesné to je).

Finanční výhodu má Obama stále. Na rozdíl od McCaina se jako první kandidát od zavedení nových pravidel vedení prezidentské kampaně rozhodl odmítnout státní peníze. Díky tomu může i nadále pokračovat ve sbírání příspěvků od jednotlivých lidí. Nyní je již jisté, že se mu toto rozhodnutí vyplatilo a právě peněžní převaha mu poslední týdny silně pomáhá. Obamovi nahrává to, že na velikost příspěvku existují přísné limity (tuším 2300 dolarů/člověk). Neboli mnoho drobných dárců může mít větší vliv než pár obrovských.

Chodí mi stejné emaily jako Vojtěchu Bednářovi. Chodí stále častěji a jejich obsah je opravdu velmi vtipný. Většinou jedna věta typu: “Právě dnes proběhne první veřejná debata Baracka s Johnem”, a pak už jen pár odstavců vysvětlujících, proč právě nyní je nejnaléhavější čas poslat Obamovi peníze, kolik by to tak mohlo dělat a jak je to jednoduché. Jenže tak to prostě je. Cílem těchto zpráv je téměř výhradně připomenout, že je dobrá příležitost zase kousek usypnout. Jsem přesvědčen, že to většina Američanů považuje za normální. Chce po nás peníze, tak si o ně řekne. Peníze nesmrdí.

Politické kampaně jsou i u nás ohromně závislé na dostupných financích. Ze všech modelů jejich obstarávání mi je právě ten Obamův nejsympatičtější. Je naprosto správné, když sami občané svou podporou určí, který kandidát o sobě bude moci dát nejvíce vědět. A drží-li se jednotlivé příspěvky na rozumně nízké úrovni, není pochyb o tom, že si tím dárce nekupuje žádnou protislužbu, ale prostě onomu kandidátovi věří. Že to vypadá jako žebrání? Jsou horší věci.

Právo na práci
“Právo na práci” je v České republice vedle několika mezinárodních smluv, jichž jsme signatáři, na obecné rovině upraveno zejména Listinou základních práv a svobod. Článek 26, odstavec 3 obsahuje větu: “Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.” Článek 28 větu: “Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.” Listina obsahuje i některé další nároky na poměr zaměstnance a zaměstnavatele, týkající se zejména práva na stávku a zřizování odborů. Práce se též dotýkají články vyslovující rovnost lidí v důstojnosti i právech. Důležitý je například článek 24: “Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.”

“Právo na práci” tedy není tak docela abstraktním termínem. Interpretací Listina nacházíme dvě linie ochrany práv souvisejících s prací. První se týká samotných podmínek práce, platu, bezpečnosti atp. Druhá zásada, kterou lze v Listině nalézt, je obecný princip nediskriminace na základě rasy, národnosti či pohlaví. V českém kontextu se mi právě tato část ochrany práva na práci zdá být zajímavá a chtěl bych se ji v tomto textu věnovat.

Co je to diskriminace?
Anglická Wikipedie ve své definici diskriminace zajímavě rozděluje “discrimination between” ve smyslu rozlišování mezi lidmi podle jejich kvalit a “discrimination against” ve smyslu předpojatého chování k jistému člověku či skupině na základě jeho jistých charakteristik. Neboli odlišný  přístup k lidem na základě přímo relevantních a nerelevantních charakteristik. Z hlediska zaměstnavatele je tedy “discrimination between” pokud ze dvou zájemců na pozici kuchaře vybere toho, který vaří lépe, a “discrimination against” pokud při svém rozhodování aplikuje jiné měřítko, například pohlaví či rasu. Domnívám se, že do této kategorie by patřilo i rozhodnutí na základě vzdělání zájemce či jeho osobního vystupování - ani jedno není nezbytně přenositelné do výstupu kuchařovi práce. Tento druh diskriminace však žádné ústavní ochrany nepodléhá.

Existuje celá řada kritérií, podle kterých pokud rozdělíme občany, nalezneme statisticky významné rozdíly v příjmech, zaměstnanosti, typu práce. Vedle rasy, pohlaví a národnosti to může být i dosažené vzdělání, místo bydliště a řada jiného. Ne vždy se musí jednat výsledek diskriminace. Vzdělaní lidé jsou spíše bohatší proto, že své vzdělání umějí uplatnit v náročnějších profesích, než že by zaměstnavatelé a priori vzdělané lidi zvýhodňovali. Podle argumentace Garyho Beckera by k takové diskriminaci prakticky nemělo docházet, protože by to byla konkurenční nevýhoda. (Tato myšlenka je rozvinuta například v tomto článku, který stojí na úplně opačné straně názorového spektra než můj spot.) Stejně schopní lidé by měli mít stejné postavení na trhu práce bez ohledu na své pohlaví či rasu. Kdyby zaměstnavatel dal přednost horšímu pracovníkovi jen na základě jeho barvy pleti, poškodil by jen sám sebe v souboji s konkurentem bez předsudků. Pokud by tedy mělo k diskriminaci docházet, pak spíše kvůli zákazníkům, kteří například odmítají nechat se obsloužit černošským číšníkem.

Je nesporné, že horší pracovní podmínky kupříkladu Romů jsou do značné míry dány prostě jen nižší kvalifikací, možná i životním stylem, které klade na práci menší důraz. Obecně se přitom soudí – a žádné významné výzkumy neprokazují opak –  že rasa ani pohlaví nemají vliv na pracovní schopnosti samy od sebe. Zdá se proto evidentní, že existují-li dlouhodobé a výrazné rozdíly v platových podmínkách a zejména ve struktuře pracovního uplatnění v závislosti na rase, národnosti či pohlaví, jedná se o neefektivní a podle všeho společensky nežádoucí stav. Stojí proto za úvahu, zda-li jistá forma diskriminace nepomáhá zakonzervovávat dnešní stav. Nebo obecněji – jaké má společnost či stát možnosti institucionálně současnou situaci změnit a posunout na efektivnější úroveň.

Transakční náklady vedou k diskriminaci
Domnívám se, že Beckerův argument selhává v situaci, kdy zaměstnavatel nemá kompletní informaci o schopnostech zaměstnance, klíčový je přitom čistě okamžik jeho přijetí. Transakční náklady na přímé zjištění jeho schopností jsou vysoké. Při přijímání nových pracovníků se proto typický zaměstnavatel spoléhá na nepřímé charakteristiky, které podle jeho zkušenosti a názoru s produktivitou zaměstnanců jednoduše korelují (což ovšem znamená, že vedle „discrimination between“ dochází i k „discrimination against“, jelikož kauzalita není pro zaměstnavatele důležitá).

Jako zajímavost bych rád zmínil výzkum společnosti Google (jehož plné výsledky asi bohužel nebyly publikovány). Pomocí obsáhlých dotazníků zjistil od svých zaměstnanců informace typu zda-li mají nějakého domácího mazlíčka a podle dalších kritérií a názorů jeho kolegů vyhodnotil jejich pracovní „kvalitu“. Snahou bylo právě zjistit, které charakteristiky korelují s vyšším pracovním výkonem a které nikoliv. Z přijímání nových zaměstnanců by se tak mohla stát téměř věda (poznamenal bych, že poněkud nebezpečná). Pro zaměstnavatele s méně sofistikovanými metodami jsou bohužel vedle obvyklých položek v životopisu  z nejsnáze zjistitelných charakteristik právě pohlaví, rasa či jméno naznačující původ.

Pokud platí, že rizika spojená se zaměstnáním Roma převyšují průměrné riziko, chová se zaměstnavatel racionálně, zahrnuje-li tento potenciální dodatečný náklad do své kalkulace při rozhodování o přijetí nového zaměstnance a jeho platových podmínkách. Nejedná se o rasismus ve smyslu neodůvodněné nenávisti k jiným rasám, ale o rasismus ve smyslu zohledňování rasy při rozhodování. Výsledkem je ovšem ztráta motivace Romů ochotných zařadit se do běžného chodu společnosti, vzdělávat se a pracovat. Jejich pracovní trh připomíná „lemon market“. Kvůli neúplné informaci jsou očekávání postavena na průměrné zkušenosti, přičemž lidé převyšující tento průměr jsou neustále demotivováni jej udržet a celková zkušenost zůstává nízko, či se ještě dále propadá. Na rozdíl od obvyklého příkladu ojetých aut toto tržní selhání pravděpodobně nelze vyřešit budováním důvěry ke značce prodejce, v tomto případě „prodejce práce“.

Je však nemožné po zaměstnavateli vyžadovat jiné chování, pokud by v dnešním rámci cokoliv jiného bylo nákladnější a daného zaměstnavatele znevýhodňovalo v konkurenčním boji. Pokud považujeme daný stav za neefektivní a v dnešních podmínkách dlouhodobě rovnovážný, je pravděpodobně úlohou státu, aby svým zásahem pomohla přeskočit z jednoho stabilního uzlu do jiného. Je nerealistické bez zásahu státu doufat v dobrovolné naplňování ústavní zásady nediskriminace.

Trest za snahu, odměna za nečinnost
Právě stav romské komunity je v kontextu diskriminace v České republice nejkřiklavější, rád bych proto zmínil další institucionální nastavení společnosti, které problém dále zakonzervovává. Pokud stav na trhu práce demotivuje k pracovitosti, poctivosti a snaze o sebezdokonalování, sráží příslušníky romské komunity, kteří jsou ochotni akceptovat „společensky žádoucí“ chování, pak sociální systém naopak odměňuje chování v rozporu se společenským zájmem. Ne proto, že by sociální systém formálně nebyl připraven chránit se proti zneužívání, ale protože to politický a úřednický oportunismus neumožňuje.

Jako ilustraci bych chtěl uvést, co jsem se dozvěděl od své známé pracující v přerovském komunitním centru pro romské děti. Podle její zkušenosti je v této komunitě hluboce zakořeněn život z příspěvků jako normální způsob obživy. Již malé předškolní děti si místo na doktora hrají na to, jak chodí na sociální úřad pro dávky. Stejná jistota toho, jak budou v průběhu života „vydělávat“, vede k naprostému nezájmu o školu a vzdělání, zejména ze strany rodičů. Úředníci Romům dávky poskytují bez jakéhokoliv pokusu o kontrolu, ke které jsou oprávněni. Postrádají motivaci komplikovat si svou práci. Pokud by odmítli, vyvolali by Romové přímo fyzicky v budově úřadu nepokoj, hovořilo by se o rasismu atd. Úředníci proto z jistého strachu a pohodlnosti udržují v životě systém, který napomáhá udržovat romskou komunitu v dnešním stavu.

Něco podobného se dle mého názoru děje i na úrovni politiky. Romské hlasy nejsou ve volbách důležité vzhledem k nízké účasti, politici se proto rozhodují tak, aby si na své straně udrželi veřejné mínění zbytku společnosti. V jejím současném naladění se zdá, že nejtaktičtější je pokud možno se celé otázky vůbec nedotknout. I nedávná zkušenost ukazuje, že z „tvrdé“ protiromské rétoriky lze vytěžit jisté politické body. Pravděpodobně však nevydrží dlouho a politik je lidmi zařazen do kategorie extrémisty. Jakkoliv je společnost naladěna silně protiromsky, stejně tak je podezřívavá k jakýmkoliv projevům přílišné vyhraněnosti. Politik, který by chtěl ostře reformovat sociální systém s přihlédnutím právě k negativním vlivům na romskou komunitu, by pravděpodobně sklidil ostrou odezvu od těch, kterým současný systém vyhovuje. Jeho mediální obraz by se vychýlil k extrémismu a velmi pravděpodobně by se tím nakonec poškodil i v očích těch, kteří by mu přitom v této partikulární otázce fandili. Na druhé straně úplné tabu v české politice je promyšlená politika pozitivní diskriminace a dalších instrumentů, které by podaly pomocnou ruku těm Romům, kteří projeví snahu. Politicky naprosto neprůchozí je připuštění, že diskriminace Romů opravdu existuje a cestou, jak se z této pasti dostat, by mohla být právě pozitivní diskriminace.

Náš přístup kombinuje ty nejhorší možné prvky. Protiromské naladění společnosti i racionální chování zaměstnavatelů vede k trestání těch Romů, kteří by se byli ochotni integrovat do chodu společnosti. Pohodlnost politiků a úředníků naopak umožňuje vcelku pohodlný život těm, kteří v principu na společnosti parazitují.

Co s tím?
Domnívám se, že pokud připustíme obtížnou situaci Romů na trhu práce, která obecně demotivuje jejich aktivitu směrem k růstu svých pracovních schopností a orientaci na jiný způsob života, a odprostíme se od emotivního uvažování, nebude se nám pozitivní diskriminace zdát jako nic nepatřičného. Je v zájmu celé společnosti vytáhnout každého Roma, který o to bude mít zájem, z pasti převládajícího asociálního života. Je v jejím zájmu dostat co nejvíce Romů pryč ze zvláštních škol, na gymnázia a vysoké školy. I pokud to bude znamenat, že budeme přijímat studenty s horšími studijními výsledky právě kvůli jejich rase. Jako dočasný transformační krok při přechodu z jednoho dlouhodobého uzlu do druhého nám to může pomoci. Považuji za ironické, že obvykle právě pravice pozitivní diskriminaci striktně odmítá, přičemž její nejširší aplikace funguje ve Spojených státech, ráji mnohých pravicových příznivců. Jakkoliv se americká situace zásadně odlišuje a důvody akceptace pozitivní diskriminace jsou historicky jiné, jedná se o precedens, že se nejedná o nějaký a priori a za všech podmínek škodlivý institut, že může posloužit jako jeden z nástrojů institucionální změny.

Druhým možným krokem je pomoc zaměstnavatelům v překonání transakčních nákladů, které jim brání v přijímání Romů. Základem jejich chování je strach z konkurence, nejjednodušším postupem by proto mohly být tabulky pro zaměstnávání Romů, které by tuto „nevýhodu“ hodily na bedra všech společností rovným dílem. Tento postup je však z řady jiných důvodů dosti sporný a zdá se, že nefunguje příliš dobře. Jinou možností, která mě napadá, jsou státem podporované (dotované, či vynucované) „stáže“ Romů, které by zaměstnavatelům poskytly více přímých informací o jejich pracovních schopnostech bez obav z konkurence.

Po přijetí těchto kroků by pak konečně nastala situace vhodná pro změnu sociálního systému. Tvrdší vymáhání stanovených podmínek a omezení sociálního polštáře by mělo vytvořit tlak na Romy více či méně spokojeně přežívající v dnešním stavu, aby se postupně do společnosti pokusili integrovat. Věřím, že v případě pevného politického zadání a podpory by bylo možno úředníky k přísnějšímu postupu snadno motivovat.

Změna a naděje
Jsem však skeptický, že by se mohl objevit politik, který by tyto kroky přijal za své a podařilo se mu je prosadit. Diskuse o postavení Romů je příliš černobílá. Pokud by se některý politik pokusil o tyto tři kroky, velmi pravděpodobně by skončil s paradoxním obrazem populistického pseudohumanisty. Obávám se, že v této otázce společnost projevuje mimořádnou zaslepenost a krátkozrakost. Odmítám však nevěřit, že alespoň méně viditelnými kroky lze tento žalostný stav změnit.

Kosmos a taxis je v kostce Hayekovo označení pro dva typy “řádu”. Řádem je přitom myšlen “stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů k sobě navzájem má tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží být správná.” Kosmos je řád přirozený, samovolný, vzniklý zdola samotnou činností svobodných lidí, endogenní. Taxis je přesným opakem, jedná se o řád daný shora, exogenně. Svoboda jednání vs. autoritativní rozhodování. Hayek pěkně vysvětluje, že taxis nemůže být příliš složitý - protože inteligence a znalosti jeho tvůrce jsou nezbytně omezené - zatímco samovolný řád se může rovinout do libovolně komplikovaných struktur. Stát by v jeho pojetí měl být velmi zdrženlivý a vzhledem k nedokonalé znalosti “pravidel hry”do kosmosu lidské společnosti zasahovat v co nejvíce obecných podobách. Snad jej spíše jen pomáhat udržovat v chodu. Jak jsem to pochopil, tak zejména udržováním nějaké té jistoty dohod, tedy jistoty práva.

Kdo je tady taxis?

Hayekovo rozlišování pěkně sedělo na dobu rozpůleného světa před koncem sovětského bloku. Obvykle se tvrdí, že zastánci kosmosu, to je ta naše pravice, a zabednění stoupenci taxisu, to je levice. Chris Dillow se pokusil ukázat, že tomu tak dneska už vůbec nemusí být a pravo-levé dělení podle tohoto kritéria je překonané. Kdo další totiž - vedle stoupenců volného trhu - ještě vyrůstá z Hayeka a stojí na straně kosmosu, věří v přirozený řád?

• Zastánci volné migrace, kteří věří, že to bude trh, nikoliv státní restrikce, kdo nastolí rovnováhu.
• Lidé, kteří se necítí pohoršeni rozkladem klasického modelu rodiny a věří, že jednotlivec sám si svůj osobní život dokáže uspořádat nejlépe.
• Příznivci legalizace drog nevěřící, že konec regulace by vedl k vyšší závislosti.
• Nadšenci webu 2.0 (br, to slovo!), okouzlení sílou dobrovolného zapojení lidí a tvorby sofistikovaných projektů bez pevné struktury (nejen wiki).
• Odpůrce “expertních doporučení”, jak by rozvojové země měly postupovat k dosažení rychlého růstu, preferující co nejrychlejší ekonomické a politické uvolnění v těchto státech.
• Paul Fayerbend zasazující se o více anarchistický přístup k vědecké metodologii.
• Lidé odmítající rovnítko stažení písničky = krádež.

Zajímavé je, že některé z těchto postojů dnes obvykle spadají do programu stran, které nazýváme levicové. A taxis na druhé straně je hájen pravicovými politiky. Zajímavé je i to, že jejich argumentace potřeby státní regulace bude podobná té levicové v jiných otázkách. Migrace, drogy, rodiny - zde je tím klíčovým heslem bránícím přijmout rychlý závěr externalita. Velmi podobně, jako jsou externality jádrem sporu o reakci na globální oteplování. Přesto jedni stoupenci taxisu jsou nazýváni zelenými bolševiky, druzí jen obránci tradičních hodnot.

Bídná přitažlivost české levice

Ať už souhlasíte s příklady, které Chris Dillow vyjmenoval, nebo ne. Ať už souhlasíte celkově s jeho tezí, nebo ne. Jeho spot je příjemnou teoretickou obhajobou dnešní “levicové” politiky. Mrzí mě, že u nás neznám nikoho, kdo by byl schopen levou stranu politického spektra v neprimitivní diskusi dobře reprezentovat. Nejvíce se na svém blogu na Aktuálně snaží Jiří Havel z našeho IES. Například článkem Svět bez daní, jenž sice není “teoreticky” příliš rozvinut, ale vnáší rozumné argumenty. O co příjemnější než texty jiného místního blogera.