Komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy změnu zdůvodnil: “Some might argue that European creators are overprotected. Those who rely on copyright for their income would beg to differ. If artists stay in the music recording business because it pays to do so, consumers would enjoy more variety as a consequence.”

Logika je tedy jednoduchá - prodloužení práv umožní autorům po delší dobu ze  svého díla finančně těžit, budou tak více motivováni tvořit a evropští spotřebitelé se mohou těšit na ještě více a ještě kvalitnější hudbu. Tato argumentace je zcela pochybná z celé řady důvodů. Například není vůbec jisté, že z hlediska zákazníků by zvýšení produkce vyvážené zvýšení ceny (tj. z nuly na něco u děl, která by jinak měla mít práva propadlá) bylo optimální. Ale především, posun z 50 na 70 let je pro dnes aktivního umělce naprosto zanedbatelná změna.

Předpokládejme, že držet autorská práva k nějaké náhravce znamená obdržet každý rok stejný zisk o hodnotě A. Tento předpoklad je vůči Charliemu McCreevy velmi vstřícný, reálný umělcem očekávaný průběh jeho příjmů z nahrávky je velmi jiný s většinou příjmu koncentrovanou do prvního roku a rychlým ústupem s každým dalším. Ačkoliv se některým muzikantům podaří vytvořit hit, který ještě za 70 let lidé poslouchají, drtivá většina toho ani trochu nedosáhne. Počítejme také s jistou diskontní sazbou i. Zisk realizovaný dnes má pro člověka jistě vyšší hodnotu než ten realizovaný za 70 let. Zvolme třeba dosti konzervativní sazbu 5 %. Vzoreček pro výpočet dnešní hodnoty takového stejného příjmy rozloženého v budoucnosti, kde n je počet let, vypadá takto:

Pokud tedy hudebník opravdu při své tvorbě kalkuluje, kolik mu to v budoucnu vynese, uvažu takto. Střední hodnota mého ročního zisku bude A. Pokud ochrana bude trvat 50 let, má pro mě má práce očekávanou hodnota 18,3A, pokud bude trvat 70 let, má hodnotu 19,3A. Prací Evropského parlamentu si tak přilepší o jistě ohromně motivujících 5,5 %. Pokud bychom vzali do úvahy vyšší diskontní sazbu, reálnější distribuci příjmů v čase a další rizika ohrožující příjmy v tak daleké budoucnosti (politici mohou ochranu do té doby opět omezit či zcela zrušit, nahrávky se mohou stát pod tlakem sdílení bezcenné atd.), dnes aktivní muzikant změnu v délce ochrany musí ocenit jako nerozeznatelně blízkou nule.

A komu tím prospějete?

Jaký je tedy opravdový smysl prodloužení práv? Jediný, kdo na změně opravdu výrazně vydělá jsou majitelé práv k úspěšným nahrávkám, které jsou na hranici propadnutí. Tedy obvykle nahrávací společnosti, které sedí na archívu starých nahrávek. Kuriózní to je z řady důvodů. Především autory již vzniklých děl nemá cenu zpětně motivovat - co vytvořili, vytvořili, dnešní změnou ochrany už jejich tvorbu nemůžu nijak podpořit. Druhá ironie spočívá v tom, že v době, kdy umělci svá práva prodali nahrávacím společnostem, nemohli o této změně vědět, takže v kalkulaci hodnoty jejich práce stejně nemohla být započítána. Evropský parlament tak jednoduše věnuje jisté partikulární zájmové skupině rentu navíc, bez jakéhokoli společenského přínosu. Já chci taky!

Evropský parlament není první, kdo něco tak nesmyslného přijal. Americký Kongres již v roce 1998 přijal velmi podobný zákon The Sonny Bono Copyright Term Extension Act se kterým nesouhlasí prakticky žádný ekonom věnující se této oblasti. Je o to překvapivější, že po 11 letech to samé projde v Evropském parlamentu. Kvůli takovým rozhodnutím vznikají po světě Pirátské strany.

Kdo hlasoval pro?

V tomto dokumentu na stránkách 123-124 je možno nalézt přehled hlasů všech europoslanců. Z českých zástupců:

Pro: Březina, Cabrnoch, Fajmon, Ouzký, Strejček, Zahradil, Zatloukal, Zvěřina, Falbr

Proti: Železný, Bobošíková, Maštálka, Ransdorf, Remek, Strož, Roithová

Zdržel se: Zieleniec

Pouze tlak voličů může vyvážit lobbing jiných zájmových skupin. Pokud nesouhlasíte s tím, jak váš europoslanec hlasoval, pošlete mu email a zkopírujte jej sem do komentářů. Jména poslanců jsou přímé odkazy na jejich mail.

Druhý film, kvůli kterému vlastně vůbec píši, se jmenuje Afghánské ženy za volantem. Je to slovenský dokument sledující osud několika žen z Kábulu rozhodnutých naučit se řídit. Samotný snímek není přes zajímavý nápad nijak mimořádný, hrdinkám se nic zásadního nestane, pro autory smůla. Nejpozoruhodnější částí byla anketa mezi Afghánci, jestli by ženy měly řídit auta. Celá řada odpovědí velmi suše konstatovala, že je to celé nesmysl. A vůbec, dyť je to odporné.

Mám kamarádku Polku, velmi příjemná, chytrá slečna. Je věřící a má velmi konzervativní názory na potraty. A homosexuály. Nechce je snad léčit, ale aspoň aby nikde nevylézali. Dyť je to odporné.

Asi nejvtipnější článek, který jsem kdy v novinách četl, se věnoval jakémusi samohaně se věnujícímu člověku na Pražském hradě. Každé ráno po několik měsíců chodil provozovat svou zálibu před hradní stráž. Byl nakonec zadržen a nějak potrestán. Dyť je to odporné.

Když se dva lidé dohodnou, že jeden sní druhého, jde ten řezník do vězení. Je to jejich soukromá věc, ale společnost je rozhodnuta oběť chránit třeba i proti její vůli. Dyť je to odporné.

Asi je jasné, kam směřuji. Poučka praví - svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Já bych si to přeložil - ať si každý co chce, když tím nikomu neškodí. Liberalismus. Co ale znamená to “nikomu neškodí”? Z uvedených příkladů je vidět, že to často vykládáme jako “nikomu, nebo většině, to nevadí, nestěžují si”. Nejde nám o nějakou objektivní škodu, ale o její subjektivní posouzení. Lidé se nemohou procházet nazí po Václaváku proto, že bych tím byl někdo “objektivně” poškozen, ale protože by tím bylo hodně lidí subjektivně zhnuseno.

Pokud ale akceptujeme takový subjektivismus, dům se hroutí, bárka se potápí. Jsou odporní ti teplákoví hiphopeře? Zakázat. Jsou odporní Romové v hospodě? Zakázat. Je odporný pohled na ženu za volantem? Zakázat!

S odpovídajícím hodnotovým systémem si takto obhájím cokoliv a nějaká poučka o hranicích svobody je v argumentaci zcela bezcenná. Je z toho nějaká cesta ven, nebo musíme Afghánce přesvědčit jiným arzenálem  než mácháním praporem Svoboda?

Připadám si nyní trochu jako žlučovitý mrzout, který nemá nic lepšího na práci, než psát do světa stížnosti na kdeco. Každopádně jsem nelenil a místo pouhého nadávání nad stupidní a zlou reklamou sesmolil stížnost k Radě pro reklamu. Částečně asi i díky tomu, že jsme zrovna v té době v Obchodním právu řešili způsob regulace reklamy, pročíst si zákon a etický kodex RPR mi proto rozhodně neuškodilo. Mimochodem to je jedna z obecných schopností, které studium práva člověku vštípí - nemít problém číst dlouhé, nudné texty.

Text své stížnosti nemám k dispozici a přesně si jej nepamatuji, ale předpokládám, že jsemse opřel o část kodexu RPR týkající se společenské odpovědnosti reklamy, ve které se například píše:

4. 1.
Reklama nesmí bez oprávněného důvodu využívat motiv strachu.

4. 2.
Reklama nesmí zneužívat předsudků a pověr.

4. 4.
Reklama nesmí obsahovat nic, co by hrubým a nepochybným způsobem uráželo národnostní, rasové nebo náboženské cítění spotřebitelů.

Domnívám se, že právě tyto tři body reklama porušuje. Snaží se nelegální vypalování CDček spojit s jistou konkrétní etnickou komunitou. Tu karikuje špatnou češtinou a domorodě působícím oblečením. Cílem je zneužít předsudků, které vůči Vietnamcům někteří lidé chovají, přepalování CDček tím učinit nepřitažlivé (přeci nebudeme živit tyhle rákosníky) a nabídnout vlastní alternativu. Tak si alespoň představuji myšlenkové pozadí vytvoření této reklamy, výsledek je spíše hloupý a pouze urážející.

Dnes jsem dostal email od výkonného ředitele RPR ve kterém mě informuje, že jsem se svou stížností uspěl. Právě pro porušení bodu 4.4., na stránkách RPR jednoduše píší “rasismus”. Provozovatel i-legálně.cz - DVC International, a.s. - sice podal odvolání, ale zamítnuto bylo i to. Ocituji část rozhodnutí RPR popisující obranu i-legálně:

Pokud jde o spojení nelegální distributor = Asiat, zadavatel uvádí, že veškerá reklama pracuje se stereotypy a stereotypy se sama snaží vytvářet. Na podporu své argumentace uvádí zadavatel některé konkrétní reklamy, které se stereotypem pracují.

Zadavatel dále uvádí, že nelegální asijské palírny jsou společenským fenoménem Česka dneška. Nelze však z toho dovozovat, že každý Vietnamec je podvodný přepalovač desek. Podle názoru zadavatele však není důvodu, aby se společenský fenomén nemohl zobrazit i v reklamě („pokud existuje alespoň jedna prokazatelná černá palírna v Česku, kterou provozovali nebo provozují Asiaté, lze tuto skutečnost použít jako příběh k reklamnímu spotu, aniž by zakládala na újmě jakékoliv etnické, národnostní či kontinentální skupině.“).

Zadavatel se dále nedomnívá, že se spot snaží působit zesměšňujícím dojmem vůči vietnamské komunitě. Spot – podle zadavatele - nepůsobí zesměšňujícím dojmem vůči komukoliv a ani tak působit nemá. Je třeba rozlišovat mezi úsměvem a nadsázkou a zesměšněním. Zápletka spotu není tragickým dramatem, ale úsměvnou zkratkou, v níž se zlo obrátilo v dobro, ilegální přepalovači CD se stali abonenty placené služby a nyní stahují muziku i legálně.

Jsem zvláště okouzlen onou částí obhajující vytvážení stereotypů reklamou. Mrzí mě, že neznám ony uvedené příklady. Ovšem přiznání, že cílem reklamy bylo vytvořit stereotyp nelegální distributor = Asiat stojí za zapamatování.

Jsem rád, že jsem stížnost podal a že uspěla. Jsem přesvědčen, že svoboda slova a vyjádření se obecně je strašně důležitá a zasahovat do ní je možné jen velmi opatrně. Stejně silně jsem ale také přesvědčen, že existují i jiné zásady, kterými se dobrá společnost musí řídit a občas je kvůli nim svobodu slova nutné omezit. A to třeba i zákonem. S rozvojem záznamových technologií se daleko ohroženější než svoboda slova stává právo na soukromí, jak demonstruje zveřejnění fotek nahé Jiřiny Bohdalové.

Na méně vážné a jasné případy jako je i-legálně, by státní regulace byla nebezpečně blízká cenzuře. Je proto dobře, že zde existuje organizace typu Rady pro reklamu, která podporuje jistou autocenzuru. Prohlásit některé věci je legální, ale slušný člověk to neudělá. Slušná společnost se nepropaguje hloupou reklamou zavánějící rasismem. Slušná reklamní společnost takovou reklamu nevytvoří. Slušné médium ji neodvysílá. A ve sporných případech laťku nastaví nezávislá a nezavazující RPR.

Právo na práci
“Právo na práci” je v České republice vedle několika mezinárodních smluv, jichž jsme signatáři, na obecné rovině upraveno zejména Listinou základních práv a svobod. Článek 26, odstavec 3 obsahuje větu: “Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.” Článek 28 větu: “Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.” Listina obsahuje i některé další nároky na poměr zaměstnance a zaměstnavatele, týkající se zejména práva na stávku a zřizování odborů. Práce se též dotýkají články vyslovující rovnost lidí v důstojnosti i právech. Důležitý je například článek 24: “Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.”

“Právo na práci” tedy není tak docela abstraktním termínem. Interpretací Listina nacházíme dvě linie ochrany práv souvisejících s prací. První se týká samotných podmínek práce, platu, bezpečnosti atp. Druhá zásada, kterou lze v Listině nalézt, je obecný princip nediskriminace na základě rasy, národnosti či pohlaví. V českém kontextu se mi právě tato část ochrany práva na práci zdá být zajímavá a chtěl bych se ji v tomto textu věnovat.

Co je to diskriminace?
Anglická Wikipedie ve své definici diskriminace zajímavě rozděluje “discrimination between” ve smyslu rozlišování mezi lidmi podle jejich kvalit a “discrimination against” ve smyslu předpojatého chování k jistému člověku či skupině na základě jeho jistých charakteristik. Neboli odlišný  přístup k lidem na základě přímo relevantních a nerelevantních charakteristik. Z hlediska zaměstnavatele je tedy “discrimination between” pokud ze dvou zájemců na pozici kuchaře vybere toho, který vaří lépe, a “discrimination against” pokud při svém rozhodování aplikuje jiné měřítko, například pohlaví či rasu. Domnívám se, že do této kategorie by patřilo i rozhodnutí na základě vzdělání zájemce či jeho osobního vystupování - ani jedno není nezbytně přenositelné do výstupu kuchařovi práce. Tento druh diskriminace však žádné ústavní ochrany nepodléhá.

Existuje celá řada kritérií, podle kterých pokud rozdělíme občany, nalezneme statisticky významné rozdíly v příjmech, zaměstnanosti, typu práce. Vedle rasy, pohlaví a národnosti to může být i dosažené vzdělání, místo bydliště a řada jiného. Ne vždy se musí jednat výsledek diskriminace. Vzdělaní lidé jsou spíše bohatší proto, že své vzdělání umějí uplatnit v náročnějších profesích, než že by zaměstnavatelé a priori vzdělané lidi zvýhodňovali. Podle argumentace Garyho Beckera by k takové diskriminaci prakticky nemělo docházet, protože by to byla konkurenční nevýhoda. (Tato myšlenka je rozvinuta například v tomto článku, který stojí na úplně opačné straně názorového spektra než můj spot.) Stejně schopní lidé by měli mít stejné postavení na trhu práce bez ohledu na své pohlaví či rasu. Kdyby zaměstnavatel dal přednost horšímu pracovníkovi jen na základě jeho barvy pleti, poškodil by jen sám sebe v souboji s konkurentem bez předsudků. Pokud by tedy mělo k diskriminaci docházet, pak spíše kvůli zákazníkům, kteří například odmítají nechat se obsloužit černošským číšníkem.

Je nesporné, že horší pracovní podmínky kupříkladu Romů jsou do značné míry dány prostě jen nižší kvalifikací, možná i životním stylem, které klade na práci menší důraz. Obecně se přitom soudí – a žádné významné výzkumy neprokazují opak –  že rasa ani pohlaví nemají vliv na pracovní schopnosti samy od sebe. Zdá se proto evidentní, že existují-li dlouhodobé a výrazné rozdíly v platových podmínkách a zejména ve struktuře pracovního uplatnění v závislosti na rase, národnosti či pohlaví, jedná se o neefektivní a podle všeho společensky nežádoucí stav. Stojí proto za úvahu, zda-li jistá forma diskriminace nepomáhá zakonzervovávat dnešní stav. Nebo obecněji – jaké má společnost či stát možnosti institucionálně současnou situaci změnit a posunout na efektivnější úroveň.

Transakční náklady vedou k diskriminaci
Domnívám se, že Beckerův argument selhává v situaci, kdy zaměstnavatel nemá kompletní informaci o schopnostech zaměstnance, klíčový je přitom čistě okamžik jeho přijetí. Transakční náklady na přímé zjištění jeho schopností jsou vysoké. Při přijímání nových pracovníků se proto typický zaměstnavatel spoléhá na nepřímé charakteristiky, které podle jeho zkušenosti a názoru s produktivitou zaměstnanců jednoduše korelují (což ovšem znamená, že vedle „discrimination between“ dochází i k „discrimination against“, jelikož kauzalita není pro zaměstnavatele důležitá).

Jako zajímavost bych rád zmínil výzkum společnosti Google (jehož plné výsledky asi bohužel nebyly publikovány). Pomocí obsáhlých dotazníků zjistil od svých zaměstnanců informace typu zda-li mají nějakého domácího mazlíčka a podle dalších kritérií a názorů jeho kolegů vyhodnotil jejich pracovní „kvalitu“. Snahou bylo právě zjistit, které charakteristiky korelují s vyšším pracovním výkonem a které nikoliv. Z přijímání nových zaměstnanců by se tak mohla stát téměř věda (poznamenal bych, že poněkud nebezpečná). Pro zaměstnavatele s méně sofistikovanými metodami jsou bohužel vedle obvyklých položek v životopisu  z nejsnáze zjistitelných charakteristik právě pohlaví, rasa či jméno naznačující původ.

Pokud platí, že rizika spojená se zaměstnáním Roma převyšují průměrné riziko, chová se zaměstnavatel racionálně, zahrnuje-li tento potenciální dodatečný náklad do své kalkulace při rozhodování o přijetí nového zaměstnance a jeho platových podmínkách. Nejedná se o rasismus ve smyslu neodůvodněné nenávisti k jiným rasám, ale o rasismus ve smyslu zohledňování rasy při rozhodování. Výsledkem je ovšem ztráta motivace Romů ochotných zařadit se do běžného chodu společnosti, vzdělávat se a pracovat. Jejich pracovní trh připomíná „lemon market“. Kvůli neúplné informaci jsou očekávání postavena na průměrné zkušenosti, přičemž lidé převyšující tento průměr jsou neustále demotivováni jej udržet a celková zkušenost zůstává nízko, či se ještě dále propadá. Na rozdíl od obvyklého příkladu ojetých aut toto tržní selhání pravděpodobně nelze vyřešit budováním důvěry ke značce prodejce, v tomto případě „prodejce práce“.

Je však nemožné po zaměstnavateli vyžadovat jiné chování, pokud by v dnešním rámci cokoliv jiného bylo nákladnější a daného zaměstnavatele znevýhodňovalo v konkurenčním boji. Pokud považujeme daný stav za neefektivní a v dnešních podmínkách dlouhodobě rovnovážný, je pravděpodobně úlohou státu, aby svým zásahem pomohla přeskočit z jednoho stabilního uzlu do jiného. Je nerealistické bez zásahu státu doufat v dobrovolné naplňování ústavní zásady nediskriminace.

Trest za snahu, odměna za nečinnost
Právě stav romské komunity je v kontextu diskriminace v České republice nejkřiklavější, rád bych proto zmínil další institucionální nastavení společnosti, které problém dále zakonzervovává. Pokud stav na trhu práce demotivuje k pracovitosti, poctivosti a snaze o sebezdokonalování, sráží příslušníky romské komunity, kteří jsou ochotni akceptovat „společensky žádoucí“ chování, pak sociální systém naopak odměňuje chování v rozporu se společenským zájmem. Ne proto, že by sociální systém formálně nebyl připraven chránit se proti zneužívání, ale protože to politický a úřednický oportunismus neumožňuje.

Jako ilustraci bych chtěl uvést, co jsem se dozvěděl od své známé pracující v přerovském komunitním centru pro romské děti. Podle její zkušenosti je v této komunitě hluboce zakořeněn život z příspěvků jako normální způsob obživy. Již malé předškolní děti si místo na doktora hrají na to, jak chodí na sociální úřad pro dávky. Stejná jistota toho, jak budou v průběhu života „vydělávat“, vede k naprostému nezájmu o školu a vzdělání, zejména ze strany rodičů. Úředníci Romům dávky poskytují bez jakéhokoliv pokusu o kontrolu, ke které jsou oprávněni. Postrádají motivaci komplikovat si svou práci. Pokud by odmítli, vyvolali by Romové přímo fyzicky v budově úřadu nepokoj, hovořilo by se o rasismu atd. Úředníci proto z jistého strachu a pohodlnosti udržují v životě systém, který napomáhá udržovat romskou komunitu v dnešním stavu.

Něco podobného se dle mého názoru děje i na úrovni politiky. Romské hlasy nejsou ve volbách důležité vzhledem k nízké účasti, politici se proto rozhodují tak, aby si na své straně udrželi veřejné mínění zbytku společnosti. V jejím současném naladění se zdá, že nejtaktičtější je pokud možno se celé otázky vůbec nedotknout. I nedávná zkušenost ukazuje, že z „tvrdé“ protiromské rétoriky lze vytěžit jisté politické body. Pravděpodobně však nevydrží dlouho a politik je lidmi zařazen do kategorie extrémisty. Jakkoliv je společnost naladěna silně protiromsky, stejně tak je podezřívavá k jakýmkoliv projevům přílišné vyhraněnosti. Politik, který by chtěl ostře reformovat sociální systém s přihlédnutím právě k negativním vlivům na romskou komunitu, by pravděpodobně sklidil ostrou odezvu od těch, kterým současný systém vyhovuje. Jeho mediální obraz by se vychýlil k extrémismu a velmi pravděpodobně by se tím nakonec poškodil i v očích těch, kteří by mu přitom v této partikulární otázce fandili. Na druhé straně úplné tabu v české politice je promyšlená politika pozitivní diskriminace a dalších instrumentů, které by podaly pomocnou ruku těm Romům, kteří projeví snahu. Politicky naprosto neprůchozí je připuštění, že diskriminace Romů opravdu existuje a cestou, jak se z této pasti dostat, by mohla být právě pozitivní diskriminace.

Náš přístup kombinuje ty nejhorší možné prvky. Protiromské naladění společnosti i racionální chování zaměstnavatelů vede k trestání těch Romů, kteří by se byli ochotni integrovat do chodu společnosti. Pohodlnost politiků a úředníků naopak umožňuje vcelku pohodlný život těm, kteří v principu na společnosti parazitují.

Co s tím?
Domnívám se, že pokud připustíme obtížnou situaci Romů na trhu práce, která obecně demotivuje jejich aktivitu směrem k růstu svých pracovních schopností a orientaci na jiný způsob života, a odprostíme se od emotivního uvažování, nebude se nám pozitivní diskriminace zdát jako nic nepatřičného. Je v zájmu celé společnosti vytáhnout každého Roma, který o to bude mít zájem, z pasti převládajícího asociálního života. Je v jejím zájmu dostat co nejvíce Romů pryč ze zvláštních škol, na gymnázia a vysoké školy. I pokud to bude znamenat, že budeme přijímat studenty s horšími studijními výsledky právě kvůli jejich rase. Jako dočasný transformační krok při přechodu z jednoho dlouhodobého uzlu do druhého nám to může pomoci. Považuji za ironické, že obvykle právě pravice pozitivní diskriminaci striktně odmítá, přičemž její nejširší aplikace funguje ve Spojených státech, ráji mnohých pravicových příznivců. Jakkoliv se americká situace zásadně odlišuje a důvody akceptace pozitivní diskriminace jsou historicky jiné, jedná se o precedens, že se nejedná o nějaký a priori a za všech podmínek škodlivý institut, že může posloužit jako jeden z nástrojů institucionální změny.

Druhým možným krokem je pomoc zaměstnavatelům v překonání transakčních nákladů, které jim brání v přijímání Romů. Základem jejich chování je strach z konkurence, nejjednodušším postupem by proto mohly být tabulky pro zaměstnávání Romů, které by tuto „nevýhodu“ hodily na bedra všech společností rovným dílem. Tento postup je však z řady jiných důvodů dosti sporný a zdá se, že nefunguje příliš dobře. Jinou možností, která mě napadá, jsou státem podporované (dotované, či vynucované) „stáže“ Romů, které by zaměstnavatelům poskytly více přímých informací o jejich pracovních schopnostech bez obav z konkurence.

Po přijetí těchto kroků by pak konečně nastala situace vhodná pro změnu sociálního systému. Tvrdší vymáhání stanovených podmínek a omezení sociálního polštáře by mělo vytvořit tlak na Romy více či méně spokojeně přežívající v dnešním stavu, aby se postupně do společnosti pokusili integrovat. Věřím, že v případě pevného politického zadání a podpory by bylo možno úředníky k přísnějšímu postupu snadno motivovat.

Změna a naděje
Jsem však skeptický, že by se mohl objevit politik, který by tyto kroky přijal za své a podařilo se mu je prosadit. Diskuse o postavení Romů je příliš černobílá. Pokud by se některý politik pokusil o tyto tři kroky, velmi pravděpodobně by skončil s paradoxním obrazem populistického pseudohumanisty. Obávám se, že v této otázce společnost projevuje mimořádnou zaslepenost a krátkozrakost. Odmítám však nevěřit, že alespoň méně viditelnými kroky lze tento žalostný stav změnit.

Kosmos a taxis je v kostce Hayekovo označení pro dva typy “řádu”. Řádem je přitom myšlen “stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů k sobě navzájem má tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží být správná.” Kosmos je řád přirozený, samovolný, vzniklý zdola samotnou činností svobodných lidí, endogenní. Taxis je přesným opakem, jedná se o řád daný shora, exogenně. Svoboda jednání vs. autoritativní rozhodování. Hayek pěkně vysvětluje, že taxis nemůže být příliš složitý - protože inteligence a znalosti jeho tvůrce jsou nezbytně omezené - zatímco samovolný řád se může rovinout do libovolně komplikovaných struktur. Stát by v jeho pojetí měl být velmi zdrženlivý a vzhledem k nedokonalé znalosti “pravidel hry”do kosmosu lidské společnosti zasahovat v co nejvíce obecných podobách. Snad jej spíše jen pomáhat udržovat v chodu. Jak jsem to pochopil, tak zejména udržováním nějaké té jistoty dohod, tedy jistoty práva.

Kdo je tady taxis?

Hayekovo rozlišování pěkně sedělo na dobu rozpůleného světa před koncem sovětského bloku. Obvykle se tvrdí, že zastánci kosmosu, to je ta naše pravice, a zabednění stoupenci taxisu, to je levice. Chris Dillow se pokusil ukázat, že tomu tak dneska už vůbec nemusí být a pravo-levé dělení podle tohoto kritéria je překonané. Kdo další totiž - vedle stoupenců volného trhu - ještě vyrůstá z Hayeka a stojí na straně kosmosu, věří v přirozený řád?

• Zastánci volné migrace, kteří věří, že to bude trh, nikoliv státní restrikce, kdo nastolí rovnováhu.
• Lidé, kteří se necítí pohoršeni rozkladem klasického modelu rodiny a věří, že jednotlivec sám si svůj osobní život dokáže uspořádat nejlépe.
• Příznivci legalizace drog nevěřící, že konec regulace by vedl k vyšší závislosti.
• Nadšenci webu 2.0 (br, to slovo!), okouzlení sílou dobrovolného zapojení lidí a tvorby sofistikovaných projektů bez pevné struktury (nejen wiki).
• Odpůrce “expertních doporučení”, jak by rozvojové země měly postupovat k dosažení rychlého růstu, preferující co nejrychlejší ekonomické a politické uvolnění v těchto státech.
• Paul Fayerbend zasazující se o více anarchistický přístup k vědecké metodologii.
• Lidé odmítající rovnítko stažení písničky = krádež.

Zajímavé je, že některé z těchto postojů dnes obvykle spadají do programu stran, které nazýváme levicové. A taxis na druhé straně je hájen pravicovými politiky. Zajímavé je i to, že jejich argumentace potřeby státní regulace bude podobná té levicové v jiných otázkách. Migrace, drogy, rodiny - zde je tím klíčovým heslem bránícím přijmout rychlý závěr externalita. Velmi podobně, jako jsou externality jádrem sporu o reakci na globální oteplování. Přesto jedni stoupenci taxisu jsou nazýváni zelenými bolševiky, druzí jen obránci tradičních hodnot.

Bídná přitažlivost české levice

Ať už souhlasíte s příklady, které Chris Dillow vyjmenoval, nebo ne. Ať už souhlasíte celkově s jeho tezí, nebo ne. Jeho spot je příjemnou teoretickou obhajobou dnešní “levicové” politiky. Mrzí mě, že u nás neznám nikoho, kdo by byl schopen levou stranu politického spektra v neprimitivní diskusi dobře reprezentovat. Nejvíce se na svém blogu na Aktuálně snaží Jiří Havel z našeho IES. Například článkem Svět bez daní, jenž sice není “teoreticky” příliš rozvinut, ale vnáší rozumné argumenty. O co příjemnější než texty jiného místního blogera.

Coaseho teorém

Autor ukazuje na nekřiklavější příklady selhání Coaseho teorému. Ten říká, že bez ohledu na právní úpravu a počáteční pozice, problém záporných externalit může být vyřešen nejefektivnějším možným způsobem, pokud angažované strany mají snadnou možnost vyjádnávání, chovají se racionálně a neexistují transakční náklady. Učebnicový příklad: Máme dva zemědělce, jeden má pole, druhý rybník. Hnojení zabíjí ryby a snižuje rybáři výnosy. Představme si, že má podle práva možnost vlastníkovi pole hnojení zakázat. Nebo naopak, že jej nemá. Bude se v obou případech výsledek lišit? Podle Coaseho ne.

Pokud totiž zisk z hnojení je vyšší, než ztráta z mrtvých ryb, bude v něm farmář pokračovat bez ohledu na případné právo rybáře zakročit. Pro oba bude výhodnější, když se dohodnou a rybář dostane kompenzaci alespoň ve výši způsobených ztrát. I tak totiž budou mít oba stejně, resp. o něco více, než kdyby se nedohodli. Celé to samozřejmě funguje (nebo by mělo) i při opačném rozvržení.

U domén funguje. Ale zdaleka ne vždy.

Internetové domény jsou něčím podobným. Nejsem si jist, jestli je nutné zaštitovat se Coasem. Jednoduše existuje teorie, že se zdroje nakonec vždy dostanou k tomu, kdo jich dokáže nejlépe využít. Spekulování s doménami a různé druhy skvotování by tedy teoreticky neměly být vůbec žádným problémem. Samozřejmě pokud vám někdo za 2 stovky obsadí doménu firma.cz, která má hodnotu právě a pouze proto, že se vaše firma jmenuje Firma, můžete mít vztek. Obecně by se ale bez ohledu na počáteční rozložení měly domény nakonec dostat do správných rukou. Kvůli spekulování by se sice jisté finanční prostředky přelily do rukou rychlých vykuků, ale kolem a kolem by se nic nestalo. Domény by byly efektivně alokovány.

Na Freakonomics je uvedeno několik příkladů, kdy to nějak nezafungovalo. Ukázkovou je doména nissan.com, jejíž přirozeně “nejsprávnějším” obsahem je web oné automobilky. Další příkladů je ale mnoho. Jistě byste našli i pěknou řádku v českém prostředí. Nemálo domén je dokonce z provozu vyloučeno úplně, případně jsou naplněny nesmyslnou reklamou. Může tedy spekulování být škodlivé pro celkovou efektivitu?Napadají mě tyto možnosti:

• Nikdo neví, kam až se cena domén může vyšplhat. Pokud se už k nějaké dostanete, můžete si ji bez velkých nákladů držet celá léta, reklama vám často náklady vykompenzuje úplně. Za nejistoty je možné prostě jen čekat. Z vašeho pohledu ztratit vlastně nemůžete. Ušlé příležitosti (tedy rozdíl mezi tím, za kolik doménu nakonec prodáte a tím, kolik byste tou dobou měli při časném prodeji a investici do něčeho jiného) jsou sice pěkný koncept, ale příliš nevěřím, že si lidé umějí všechno takto perfektně zvážit. Pokud je jaksi “reálná” ztráta nulová, budete domény s klidným svědomím držet dál, přestože to pro vás nemusí být výhodné.
• Máte-li ohromné portfolio spousty ne špatných, ale zase nijak excelentních domén, může být pro vás náročné ocenit hodnotu každé z nich. Zabývat se jimi by pro vás bylo příliš nákladné a nepřiměřené případnému výnosu. Spokojíte se s menším ziskem z náhodilých návštěvníků klikajících na reklamu a všechny tyto průměrné domény vyřadíte ze hry nasazením nesplnitelných nároků.
• Konečně někdy může mít z domény větší užitek spekulant než oprávněný vlastník. To se asi týká překlepů. Uživatel hledající YouTube a vyťukající omylem “yuotube” docela pravděpodobně klikne na nějakou reklamu, a pak si řekl: “Já blbec.” a napíše adresu správně. YouTube tím ztratí méně, než spekulant získá. Přitom kdyby doménu koupilo, asi by ji na sebe přesměrovalo, protože parazitovat na vlastních překlepech by bylo trochu uhozené. Z hlediska ziskovosti domén je tedy někdy lepší nechat některé kousky spekulantům.

Tak co, jsou to zmrdi?
Otázkou vůbec je, jak si zmrda definujeme. Předpokládám, že to je někdo chovající se nemorálně. To ovšem stále příliš široké, podle takové definice by spekulanti byli zmrdi pro velkuo většinu lidí, protože tak nějak nic užitečného “nevytvářejí”. Pro mě je nemorální to, co je v rozporu se zájmy společnosti, co snižuje společenský užitek. Ani to není dost, otázkou totiž je, co to ten společenský užitek vlastně je. To ale třeba na někdy jindy, přijměme Pareto optimum, tj. stav, kdy si nikdo nemůže polepšit, aniž by to bylo na úkor někoho jiného. Myslím si, že v případech, které jsem vyjmenoval, je toto optimum porušeno. Řada domén je dlohodobě (a trvale) naplněna neefektivním obsahem.Ani v dlouhém období nesledujeme zahlazování těchto chyb. Někdy ani není kdo by zasáhl, protože poškozeným není nutně ono YouTube z příkladu, ale spíše každý jednotlivý návštěvník, který takovou falešnou stránku omylem navštíví. A přestože by to tak bylo efektivní, vzhledem ke svému počtu se uživatelé nikdy nedohodnou a doménu společně nekoupí. Škoda je rozložena příliš široce. V součtu je přitom vyšší než zisk spekulantův, ale vysoké transakční náklady neumožňují uplatnění Coaseho teorému.

Souhlasíte se mnou, nebo se mýlím? Je to všechno jen otázka času?

Musím se přiznat, že mě baví počítačové hry, respektive strategické hry. Staré Simcity, Tycoon a především Civilizace jsou nepřekonatelně zábavné věci. Ještě o něco více mě bavily online strategie, před dlouhou dobou jsem zapáleně hrál Dunu online. Ta mi také ukázala, že  i ta sebeprimitivnější hra nakonec může sežrat strašně času. I to je důvod, proč jsem si zakázal začít s Travianem, který pohltil tak poloviny mých spolužáků.

Nakonec mě však něco stejně dostalo - Kdice. Naštěstí není koncept této hry tak ultimátně vyžadující neustálou aktivitu jako právě Travian, takže mám přes den čas i na jiné věci. Kdice je hra pro 7 lidí, hraje se v reálném čase cca 10-15 minut. Vygenerovaná mapa je rozdělena na 30 území, které se na začátku hry zcela náhodně +/- poměrně rozdělí mezi hráče. Opět náhodně se jim na ně rozmístí celkem 13-14 kostek, které určují jakousi sílu. Když totiž dojde k boji mezi sousedními zeměmi, počet kostek určuje, kolikrát si útočník či obránce “hodí”. Přičemž kdo dostane víc, vyhrál. Kdice se hraje tahově. Po odtahání se hráči  vždy na jeho země náhodně přidá takový počet kostek, kolik nejvíce území má spojených “vedle sebe”.

Co je na Kdice zajímavé je něco jiného. Hraje se o body a cílem je postupně, hru za hrou získat lepší a lepší skóre. V každém kole hry všichni hráči dávají jisté množství svých bodů do jakéhosi banku. Zpět se mezi hráče rozdělují dvojím klíčem. Polovina bodů podle pořadí (kdy vypadnou ze hry, přičemž hra končí, když zbývá jediný hráč), polovina podle jakési “aktivity”, podle počtu zemí, které hráč do doby, kdy skončil, v průměru držel pod kontrolou. Každý se přitom může v jakoukoliv chvíli rozhodnout, že další pokračování ve hře je pro něj nevýhodné a vyvěšením bílé vlajky skončit. Získá či ztratí tolik bodů, kolik si do té doby nahrál v aktivitě, co se pořadí týče je brán jako poslední ze zbývajících.

Takový systém vede k zajímavým momentům. Velmi často se stává, že se jeden hráč stane tak dominantní, že jej jednoduše nemůže nikdo ohrozit. Ovládá téměř celou plochu a má nejvíce kostek. Díky tomu je pro něj každé kolo, kdy udrží někoho dalšího ve hře, zisk. Do banku neustále přihazují všichni stejně, ale on dostane zpět nejvíce.

V hypotetické situaci - která je ovšem reálně poměrně častá - je zde jeden velký vítěz a třeba dva hráči s jedinou zemičkou. Pokud jsou navíc od sebe izolováni, je to tak trochu pat. Hra končí likvidací, nebo odchodem všech hráčů až na vítěze a když vítěz tyto hráče nemá zájem zničit a oni se mezi sebou také nemohou,  jedinou cestou ven je, že nakonec jeden z nich vyvěsí vlajku a druhý ho následuje. Problém je, že mezi druhým a třetím místem je velký bodový rozdíl, takže jak rozhodnout, kdo odejde první?

Jak překvapivé - většinou k dohodě jen tak nedojde. Oba doufají, že když budou odmítaví, nakonec to  nevydrží ten druhý z nich. Překvapivé je, že spolu obvykle ani moc nekomunikují, hru nezdržují a svižně odklikávají jedno kolo za druhým, zatímco jejich zisk se přelévá do rukou vítěze. Pokud se k řešení nějak dospěje, pak úvahou nad tím, kdo z nich by si to zasloužil více. Pokud se jeden celou dobu krčil v rohu, zatímco druhý sváděl s konečným vítězem dlouhou bitvu a nakonec podlehl, měl by druhé místo podle obecně sdíleného přesvědčení, co je správně,  získat ten aktivnější. Bez ohledu na to, že ke konci hry dopadli stejně.

Pokud však ten druhý neakceptuje hru na “kdo si to zaslouží víc”, má vítěz žně. Lepší z poražených je ochoten i za cenu jisté vlastní ztráty pokračovat, protože spolu s ním ztrácí i jeho protivník. Takže ukázkový příklad, kdy lidé nejednají jen s cílem dosáhnout maximalizace hmotného prospěchu (zde exaktně vyjádřeného ve formě bodů), ale jsou ochotni se jeho části vzdát za účelem poškození někoho druhého, kdo si to v jejich očích zaslouží.

Zajímavé je také sledovat, jak se s tímto problémem vyvíjejí nepsaná pravidla. Nový systém bodování byl zaveden nedávno, takže řešení “etických” otázek chování při hře začalo na zelené louce. Zprvu převládal postoj, že dominantní hráč má právo takto vysosat své protivníky, pokud jsou tak hloupí, že se nechají. Postupně však takový postup začal být spatřován jako nesprávný. Trochu paradoxně se tak za situace, kdy ani jeden z malých hráčů nechce akceptovat třetí místo, přenáší odpovědnost na vítěze. On má rozhodnout, v jakém pořadí hra skončí, ačkoliv tím jedná proti svému bezprostřednímu zájmu - prodlužování hry kam až to jde.

V modelové situaci, kdy A dominuje, B si “zaslouží” být druhý a C vzdoruje, B nevyčítá situaci C, ale právě A. Když se nad tím člověk zamyslí, je to poměrně logické. Pokud se objeví nějaký C, který B začne de facto vydírat, jedině A s tím něco může udělat. Aby Céčka respektive jejich způsob chování) bylo možné ze hry účinně eliminovat, musejí Ačka jednat, přestože si v onen moment uškodí.

Objevily se návrhy, aby tento oříšek byl rozřešen nějak technicky, aby přímo do pravidel hry byly zabudovány mechanismy znemožňující takovéto chování. Ukazuje se však, že by to bylo úplně zbytečné. “Společnost kdicařů” dospěla k vytvoření interních etických norem, které A zavazují k pomoci B. Žádnému serióznímu hráči se přitom nevyplatí je porušovat - příště se mohou role obrátit a pověst je při hře cenným artiklem. Efektivita strategie C se proto značně snížila a stala méně častou. Že se tak ale stalo přenesením morální odpovědnosti na někoho, kdo sice aktivně nedělá nic špatného, ale může tomu zamezit, něco říká o způsobu, jak lidé uvažují a jak vytvářejí normy.

Zaplať, kolik chceš

Na rozdíl od Tylera Cowena z Marginal Revolution bych přístup Radioheadu viděl jako univerzálně použitelnou cestu. Možná půjde najit i něco lepšího, ale z dosavadních nápadů se mi právě dobrovolná libovolná platba zdá být nejrozumnější. Lidem, kteří jsou ochotni zaplatit i víc než obvyklý dolar za písničku, dává možnost poslat svému oblíbenému zpěvákovi podstatně více. Pro koho je dolar příliš, ale něco by přeci jen byli ochotni platit, ten možná místo současné nuly pošle aspoň něco málo. A kdo neplatí z principu - ten tak stejně dělat nezačne a vzhledem k nulovým (či velmi nízkým) distribučním nákladům je výhodné poslat mu nahrávku i tak.Třeba si zajde na koncert, třeba o tom poví někomu dalšímu.

Tuto mou vizi ohrožuje jeden faktor. Prohlášení samotného autora, že lidé za jeho hudbu platit nemusejí, když nechtějí, neplacení legitimizuje. I to, kdo dnes poctivě kupují originální CDčka, protože “kopírování zabíjí hudbu”, s tím dost možná přestane. Legalizací stahování zadarmo se může definitivně nahlodat pocit, že zaplatit za dílo je normální. Jenže - tato diskuse je už tak trochu mimo. Stahovat/nestahovat mohli lidé váhat v době Napsteru před mnoha lety. Dnes už pocit “hudba je zadarmo” sídlí hluboko v přesvědčení spousty posluchačů.

Jak by tedy hudební obchod budoucnosti mohl vypadat? Předně by to chtělo dokonalý systém mikroplateb, aby nakupování bylo stejně jednoklikovou záležitostí jako P2P sítě. Pokud k tomu bude nabídka zahrnovat většinu produkce, katalog bude přehledné a bez spamu a virů a rychlost stahování bude garantována, může nějaký oficiální distribuční model uspět. Mělo by to však přijít brzo, zatím jsou hudební vydavatelství ve vlaku vývoje s několikaletým zpožděním.

MP3 není Mercedes

Glosu mi oparafrázoval Vít Meloun, jen hudbu nahradil Mercedesy. Uvízl přitom podle mého názoru v obvyklé pasti přirovnávání. Argumenty “to je jako kdyby…” strašně často selhávají, protože jen málo jevů má tak shodné podstatné charakteristiky, aby jejich záměnou nedošlo k posunutí celého problému. A zrovna rozdíl mezi MP3 souborem a Mercedesem je odhalitelný velmi snadno:

• MP3 je digitální záchycení hudebního díla, Mercedes je konkrétní fyzická věc od jistého výrobce.
• Cena výroby samotného MP3 jsou nula, veškeré náklady spočívají ve “vývoji”. U Mercedesu je vývoj jistě také důležitý, ale vyrobit pak samotné auto pořád něco stojí.
• MP3 je možné libovolně replikovat, Mercedesy zadarmo vyrobit nejde a ani garážový kutil to nesvede.
• Pokud si koupíte Mercedes, kupujete si konkrétní objekt. Koupí písničky si kupujete právo ji poslouchat, nic víc. S Marcedesem můžete dál udělat cokoliv se vám zachce - nalakovat ho, přestavět na traktor, rozmontovat, prodat. Koupíte-li si písničku, nic takového dělat nemůžete - nemáte možnost ji třeba darovat dál.

To jsou dost omleté argumenty. Vít Meloun jako ekvivalent DRM “ochrany” používá zamykání auta. Takže systém bránící uživateli nakládat se svou písničkou, jak chce, a pouštět si ji, kde chce, má být ekvivalentem ochrany před ukradením majetku někým třetím? Ne, auto skutečně není MP3 a nemá vůbec smysl o tom takto uvažovat.

P2P sítě prospívají společnosti

Že autorské právo, jak je dnes ukotveno, je masivně respektováno je empirický fakt. Jinou otázkou je, jestli kvůli tomu máme brečet. Cílem práva a jakýchkoliv společenských struktur a pravidel by mělo být zlepšení života, řekněme “maximalizace užitku”. A jaké pojetí autorského práva je v tomto ohledu nejefektivnější je jedinou legitimní otázkou.

“Užitek” přinášející umění je těžké vyjádřit - co vám poslech dobré hudby vlastně přináší? Dejme tomu, že nějaký ten “dobrý pocit”. A čím je “dobrý pocit” určen? Kvalitou a kvantitou hudby. Kvalita je přitom subjektivní věc - pro mě je to O-Zone, většina z vás si asi vybere něco jiného.

Pokud jde o kvantitu, není co řešit. Tolik hudby jako dnes nikdy dostupné nebylo - internet udělal z distribuce hudby chvilkovou záležitost a získat přes P2P stovky hodin hudby během pár dnů je mimořádně jednoduché. Hudba je dnes všude, každý druhý má na ulici v uších pecky.

Kvalita se posuzuje hůře. Mohlo by ji stahování poškodit? Možné jsou dva způsoby, jak by se to mohlo přihodit. Možná produkce špičkové hudby vyžaduje extrémní náklady. Třeba u filmů tomu tak opravdu je - velké trháky bývají extrémně drahé a razantní zásah do příjmů producentů by jejich tvorbu mohl znemožnit. Jenže, je tomu tak i u hudby? Skutečně hudební “trhák” předpokládá závratné investice na hranici únosnosti?

Pak tu je ještě možnost, že by hladovějící umělci radši začali dělat něco jiného a hudba prostě přestala vznikat. I to se mi jeví jako lichá hrozba - malé skupiny z nahrávek nežijí ani dnes a ty velké získají dost i z modelu typu Radiohead, koncertů, plakátů. Najít kategorii interpretů, kterým by stahování zničilo život je opravdu těžké. Ostatně tržby z nahrávek klesají rychle a dlouhodobě - a zaznamenal někdo úbytek hudební produkce?

Je-li díky výměnným sítím hudby více a kvalita zůstává stejná, společnost si pomohla. Ke konstatování, že autorské právo dříve či později bude nevyhnutelně změkčeno, tak můžeme přidat i hodnocení - je to dobře.

Díky vstřícnosti Respektu texty mohou vycházet i jako glosy na Lupě, kterým jsem se dosud vyhýbal. A mám z toho radost - tištěná publikace nutí ke stručnosti a jen k nakousávání. A ono to je možná někdy dobře. Sloupek o autorském právu ve vztahu ke skenování knih Googlem je jen takovým povrchním upozorněním na zajímavou událost, ale možná o to větší potřebu mají lidé vyjádřit se a všechny ty možné argumenty doplnit sami. Hned snad v den, kdy ono číslo Respektu vyšlo, jsem dostal zajímavý názor emailem, na Lupě se dnes zase rozvinula zajímavá diskuse, zvláště vtipné je hledání nejlepšího “to je jako kdyby“, který by podepřelo ten či onen názor.

Na závěr sloupku jsem napsal, že ukrást notebook není stejné jako ofotit si knížku. Pokud mohu citovat z názoru, který jsem dostal emailem a jeden komentář (není to náhodou zásah do autorských práv a možná i listovního tajemství?):

…připadá divné vyhýbat se dle mého soudu jednoduché rovnici “chci číst = koupím si to”. Počínat si jinak, znamená prostě krást.

a

Aha, takže když si z toho notebooku třeba překopíruji celý jeho obsah na flash disk, tím pádem ho fyzicky neukradu, jen si z něj vezmu data, tak už to bude OK, že? Taky už ho nebudu potřebovat jako nosič. Jako s tou knížkou, tu taky fyzicky neukradnu, jen z ní dostanu data.

Že onen příměr kulhá ukázal v diskusi i někdo jiný, zajímavé to však je jako ukázka toho, kde se nachází dnešní uvažování o autorském právu a duševním vlastnictví. Shodou okolností o tom skvěle před pár dny psal Jaroslav Borovička (ještě jednou doporučuji přidat si jej ke sledovaným blogům, píše pěkně, často a o zajímavých tématech). Ve spotu Práva k duševnímu vlastnictví nejsou majetek srozumitelně vysvětluje, proč ochrana těchto práv může být pro společnost neproduktivní a nesmyslná. Hlavní tezí je, že cílem této ochrany je poskytnout prvnímu autorovi-vynálezci adekvátní odměnu, aby lidé měli vůbec motivaci něco vymýšlet. A že už od okamžiku onoho stvoření je ona ochrana pro společnost ztrátou, že má smysl pouze jako motivace pro další.

A to je myslím ten správný úhel, jak bychom se na duševní vlastnictví měli dívat - jako na relativně nový institut, který nemá vůbec nic společného s vlastnictvím v obvyklém smyslu. Abych citoval: “Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o práva na státem uznaný monopol.” Společnost by měla usilovat o co nejvýhodnější úspořádání a není nijak dáno, že autorské právo musí existovat, nebyl by žádný hřích jen třeba jednou i úplně zrušit, pokud by to bylo účelné.

Jaroslav Borovička však píše zvláště o duševním vlastnictví ve smyslu patentů apod. Autorské právo k uměleckým dílům (či jak to pojmenovat) jsou však v principu něčím jiným a stejná argumentace zde selhává. Společnost nemá žádnou hmatatelnou ztrátu z toho, že někdo vyžaduje peníze za svou písničku. Chybí zde ono morální ospravedlnění, že je tím podvazován pokrok, každý si může nazpívat, natočit a napsat vlastní dílo, nemusí “krást”. Samozřejmě existují i spory o ukradenou melodii apod., ale to je okrajová věc.

Stáhnout si písničku z LimeWire nebo Centra, když si jeho autor nepřeje, nejde ničím obhájit. Nechceš nebo nemůžeš platit - tvůj problém. Naříkat, že “kdyby ceny byly rozumné a nakladatelství jen nehonila zisk” neobstojí - je zde nabídka, ber, nebo nech ležet. Jenže. Jenže lidé se chovají jinak, masivně a průřezově. Kašlou na podobné argumenty a prostě stahují, kopírují, sdílejí. A když najednou krade tak či onak úplně každý, když už existují i daně z krádeže (tedy poplatky za kopírky a vypalovačky) a když už to ani vlastně téměř nikdo za krádež nepovažuje, pak to asi krádež přestává být. A je jedno, co o tom soudí nějaký zákon, právo je jen jedním zdrojem společenských norem a jeho autorita je dáná zejména ochotou lidí jej respektovat.

Proč se tohle děje? Proč se milióny lidí stávají zločinci? Protože se změnily podmínky trhu a stará média si to odmítají připustit či prostě jen zoufale doufají v co nejdelší pokračování současného stavu. Je smutné sledovat, jak nepružné tyto společnosti jsou, s jakou hrůzou sledují rozvoj digitálního světa. Místo toho aby se vezly se svými zdroji na vlně pokroku, snaží se mu zuby nechty bránit. A konzumenti nemají jiný nástroj, jak dát najevo svou nechuť, než je prostě obejít. Hudba není komodita, když se vám líbí Pet Shop Boys a nevyhovuje vám jejich cenová nabídka, nemůžete jít vedle a koupit si místo toho 10 MB Shakiry. Ostatně i proto jsou nahrávací společnosti vesměs tak soudržné, konkurence má pro ně smysl ve vztahu k umělcům, ne zákazníkům.

Co se dnes děje je tedy prostý důsledek neschopností producentů adekvátně zareagovat na fundamentální změny ve formách distribuce. Není pravda, že v novém uspořádání není možné motivovat ke tvorbě, že bez přísné ochrany autorských práv zde neexistují modely, jak na tvůrčí činnosti vydělat. Že je staré společnosti nevidí či jim nejsou dostatečně dobré, je jejich problém, dříve či později jejich neschopnosti využije někdo nový a nahradí je podobně jako s příchodem digitálních foťáků ustoupil do pozadí kdysi všudypřítomný Kodak. Ostatně kdo může popřít, že právě v dnešní době dochází k boomu produkce veškerých děl od textových až po videa, že právě dnes se toho produkuje o řády více než kdykoliv dříve?

V diskusi na Lupě kdosi přirovnal odpor nakladatelů k projektu Google Book Search k nenávisti písařů proti knihtisku - a to je myslím přesně ono. Až si příště zase něco stáhnete, nemějte ze sebe špatný pocit. Když něco dělá každý, nebývá chyba v lidech, ale v pravidlech. Zákazníci dali najevo, jak si budoucnost autorského práva představují. Nyní je řada na producentech a zákonodárcích. Smrt autorského práva není nikde v dohledu. Jeho radikální přeformulování je ovšem nevyhnutelné.