Pavel Králíček

O životě v hejtu

Sun, 06 May 2012 15:42:00 +0200

Za svůj krátký život už jsem zažil tolik internetové nenávisti, že bych o tom mohl vyprávět. Měl jsem už svůj “antiweb” a desítky komentátorů se mi snažily vysvětlit, že jsem vlastně hloupý malý kluk a měl bych rezignovat na veškerou činnost a psaní, protože na to prostě nemám.

Možná, že nemám. Možná, že mám. Na tom podle mě ale vůbec nezáleží.

V ideálním světě bychom si z řečí ostatních neměli nic dělat. Měli by se od nás odrazit, protože nevyjadřují nic o nás, ale všechno o člověku, který daná slova vyřknul. V ideálním světě.

Myslím, že jsem v tomto ohledu poměrně zdatný. Kdybych nebyl, vzdal bych to už před lety. Přesto mě ale pořád řeči některých komentátorů mrzí. Snažím se vždycky ignorovat urážky a soudy mé osoby od lidí, kteří mě nezahlédli ani koutkem oka, a snažit se najít alespoň špetku konstruktivní kritiky, která by mě někam posunula.

Naposledy se mi to stalo na Mužích v Česku, kam v současnosti pravidelně přispívám, jelikož jsem získal práci snů v Le Premier.

Chtěl jsem říct jen toto: až se příště budete chystat někomu něco vytknout, zkritizovat, urazit, zkuste se ještě jednou zamyslet. Měli bychom si kolektivně vážit toho, že se někdo o něco alespoň pokouší (já o psaní, někdo jiný o zpívání, …) a ne hned kritizovat, i když si to daný “sebevíc zaslouží”.

A to platí i pro mě.

(Už jsem tady dlouho nic nepublikoval. Chybělo mi to.)

O psaní

Tue, 25 Oct 2011 22:56:10 +0200

S psaním jsem začal z recese. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Chtěl jsem jedné spolužačce dokázat, že blogování je naprostá blbost. A že ona je tím pádem hloupá taky.

Od těch dob jsem se trochu posunul.

Měl jsem hodně blogů. Fakt hodně. Psal jsem denně i jednou za půl roku. Ale pořád jsem psal. A pořád píšu.

Nevím, co mě u toho drží. Peníze ne. Asi láska.

Rád bych vyprávěl, že se u psaní vždycky dostanu do “zóny” a přestanu vnímat okolní svět. Ale není tomu tak. Občas u toho trpím. Jindy ale ze mě slova doslova proudí na obrazovku, jako bych byl spojen s nějakým vyšším božstvem.

Bukowski říkal, že ze sebe psaním dostává jed. Že ho potřebuje. Budu na tom zřejmě podobně.

Napsal jsem věci, na které jsem vážně hrdý. Pár článků možná i někomu pomohlo. Snad jsem i změnil svět trochu k lepšímu.

Kromě toho jsem se snažil napsat i knihu. Román, abych byl přesnější. Nebyla to žádná velká fikce, psal jsem prostě o svém životě. Přesně o tom, co jsem v té době (zhruba před rokem) prožíval. Ale nedokončil jsem ji, zatím.

Největší terapeutický účinek ale pro mě jednoznačně má psaní poezie. Občas, když mám nějaké emočnější období, prostě si sednu a píšu básně. Nevím, jestli za něco stojí (představuju si, že jo), ale pomáhají mi dostat “to” ze sebe. Možná jed, o kterém mluvil Bukowski.

Uvažuju, že až jich nashromáždím dostatek, dal bych je k dispozici všem. Hlavně vám, kteří se mnou vydrželi doposud. Třeba vás naprosto nebudou zajímat, pro mě je to ale ten nejosobnější dar, který mohu někomu dát. I kdybych chodil po Praze nahý, necítil bych se tak obnažený, jako když by si někdo přečetl mé básně.

Bojím se to udělat. Ale až nastane správný čas a nashromáždím jich dostatek, vydám svou první sbírku.

A proč že vám to říkám? Sám nevím, jen jsem asi měl chuť něco napsat…

O Tvrdým chlebu

Fri, 09 Sep 2011 14:30:42 +0200

Charles Bukowski je jeden z lidí, kteří rozdělují lidi na dva tábory. A bodejť by ne. Jak se stavíte vy k člověku, jehož životní náplní je chlastat, spát s děvkama, chodit na dostihy, střídat podřadné práce a psát o tom romány a básně. Já osobně ho miluju.

Jeho dílo je nesmírně zábavné, prasácké, ale zároveň hloubavé. Je to zároveň můj nejoblíbenější básník i romanopisec. Na nic si nehraje; píše jen o tom, čemu rozumí - svému životu. Tvrdej chleba je posmrtně sebraná sbírka básní, které tvořil nedlouho před svou smrtí v roce 1994.

Bukowskiho básně nejsou žádná přírodní lyrika, spíše se jedná o minipříběhy psané ve verších. Není nic divného, když verš tvoří jediné slovo a rým zde vážně nehledejte. Jde o volný verš v jeho nejvolnější podobě.

Nepíše ale jen nějaké nesrozumitelné bullshity. Píše o životě. Jak ostatní básnící stojí za prd. Jak na ulici viděl psa. Jak se zase vyspal s jednou ze svých žen. Běžné věci. Přesto mají jeho básně svoje nezaměnitelné kouzlo.

Ať má báseň děj nebo ne, vždy má v sobě skrytý příběh. Každé slovo dává smysl. S každým slovem se báseň odvíjí dopředu, nikdy nestagnuje. Slovo za slovem se blíží ke svému konci, stoupá a stoupá a najednou BUM. Konec. Tečka. Naprosto luxusní pointa a zakončení celé básně.

Pro mě je Bukowski mistr strohého psaní. Žádný Hemingway, to je proti Bukowskému troškař. Co slovo, to pecka. Žádné vzletné verše, žádná vycpávková slova. Poezie syrová jako tatarský biftek. A krásná.

Jeho básně nejsou dlouhé. Většinou nezabírají ani celou stránku, je to jen pár slov umně poskládaných za sebou. Jsou jako malé kresbičky, ne velká plátna.

Spousta jich jen prolétne okolo vás, zavadíte o ně okem. Ale pak přijde jedna, která vás rozpláče. Doslova. Mně se to stalo u básně Včera večer jsem viděl tuláka.

Z jeho další sbírky, Láska je pes, mě zasáhla také jedna báseň - Můj táta.

Není to tak, že by vždy jen jedna byla dobrá. Každá se čte dobře. Jen některé se vás týkají víc a některé míň. Tak je to s každou poezií.

Pokud jste vždycky poezii nesnášeli (tak jako já), zkuste Bukowského. Třeba vás taky dostane.

Charles Bukowski - Tvrdej chleba
Nakladatelství Argo
Vydáno v roce 2011

O Soustředění

Wed, 31 Aug 2011 10:00:05 +0200

Leo Babauta je jeden z lidí, jehož dráhu se vyplatí sledovat, pokud umíte byť jen trošku anglicky. Já sám jej čtu již několik let a sledoval jsem i jeho vývoj. Z lůzra (tlustý kuřák až po uši v dluzích) se z něj stal frajer (běhající, neustále píšící, za vodou a šťastný). Po cestě vydal několik knih a ebooků, které již byly dokonce přeloženy do češtiny.

Zatím ne všechny. Ale to já a vydavatelství Jan Melvil Publishing brzy napravíme. Jan Melvil již brzy vydá knihu Soustředění (odkaz), v originále Focus. Co “vydám” já, se nechte překvapit.

V Babautově díle se objevuje několik základních konceptů stále dokola, což mu je jen trošku skeptičtějšími mozky neustále vyčítáno, ale pokud jsou základní pilíře platné, není potřeba je měnit. Jednoduchost, méně, soustředění, přítomnost, užívání si okamžiku.

Soustředění se týká…no…soustředění.

Soustředění je pro mě nutným voláním o pomoc v době, která přišla moc rychle a my se nestihli aklimatizovat. Nestihli jsem se ani zamyslet nad tím, co nám nové vymoženosti přinášejí a berou. Prostě s nimi žijeme.

Já se ráno probudím, hrábnu po ajfounu, který mám pod polštářem, zkontroluju email, Twitter, RSS čtečku a až pak startuji svůj den. Před pěti lety tohle bylo naprosto nemyslitelné. Měl jsem nějaký Sony Ericsson bez připojení k internetu, který uměl přehrávat písničky a to byla pecka! Teď je vše jinak.

Sedím s MacBookem u stolu, ležím s ním v posteli, cestuju s ním. Neustále mám přístup k počítači a internetu. Je to normální? Co mi to přináší? Co mi to bere?

Kam se poděly okamžiky nicnedělání? Kam se podělo čekání? Už vlastně vůbec nečekám, pořád mám co dělat. 5 minut než přijede autobus? Vytáhnu ajfoun, zkontroluju Twitter, možná něco mírně učtu z Instapaperu. Víc než 15 minut? Tasím Kindle a čtu. Nemám tak téměř žádné prostoje, ale je to skutečně ku prospěchu?

Když komunisti rozorávali meze, taky to byl docela fajn nápad. Jenže s mezemi také zmizely různé druhy rostlin a zvířat, které žily jen a pouze tam. Aby z našich životů také náhodou něco nemizelo. Třeba čas na přemýšlení. Hloubání. Snění.

Soustředění není jen o našem neustálém připojení k technice. To jsem si z knihy odnesl pouze já. A to jsem na tom ještě poměrně dobře, protože mám veškerá oznámení a vyrušovadla vypnutá, dokážu se soustředit na jediný úkol a nemám každý den tisíc věcí na práci. Jsou určitě lidé, kterým kniha pomůže více.

Když jsem dneska po dlouhé době vyrazil na nějakou delší procházku (2 hodiny) o samotě, bylo mi krásně. Bylo příjemně, teplo, ale ne vedro, polojasno. Šel jsem přes kopec naprosto krásnou krajinou Broumovska, kolem mě krávy, koně, slepice, louky, lesy, rybník. Nádhera.

U rybníka jsem si na chvíli sednul na lavičku, házel psovi klacek do vody, aby se proplaval, a u toho si četl právě Soustředění. To bylo ono. Jednoduchost. Já, rybník, pes, žádné vyrušování. V tu chvíli mi Soustředění přišlo jako díla přírodních transcendentalistů, ze kterých jsem četl jen Walden od Thoreaua. Bylo to prostě ono.

Soustředění je podle mě o tom, žít krásný život. Pracovat na zajímavých věcech, mít čas na vše důležité, nebát se nedostatku (peněz, lásky, jídla) a prostě žít. Prostě žít v pravém slova smyslu. Soustředit se na žití života.

Jsem asi jeden z mála, kterému je bližší kůže než guma. Vlna než polyester. Doutník než cigareta. Maybach než Kia Ceed. Nechci se s lidmi bavit přes ajsíkjů. Nemám Facebook, co bych tam tak asi vyčetl? Chci kvalitu. Ve všem.

Když jsem s někým, chci se soustředit jen a pouze na něj. Nekoukat na mobil. Netelefonovat. Vždyť to počká.

Chci být jen s kvalitními lidmi.

Chci se obklopovat kvalitními věcmi.

A proto musím kvalitně trávit svůj čas.

To mi nejvíc nejde a v tom mi může Soustředění pomoci.

Vám také.

Soustředění
Jan Melvil Publishing
Vyjde již brzy

O konferenci Junior Internet 2011

Thu, 24 Mar 2011 19:45:43 +0100

6:34
Sedím ve vlaku z Trutnova do Prahy, zatím v kupé sám. Vadí mi ale systém Českých drah, kdy základní cena je zároveň ta nejvyšší možná a různé slevy tím pádem nejsou příjemné bonusy navíc, ale skoro nutnost. Jedna cesta mě totiž přijde na 232 Kč a cesta trvá 3 hodiny. Autobusem bych zaplatil 150 Kč a jel bych dvě a půl hodiny. Konkurence na kolejích by možná nebyla úplně špatná věc.

8:00
Hradec Králové. Dokončil jsem kontrolní čtení Aby vše klapalo, asi 30 minut poslouchal muziku a nyní se na Twitteru trumfujeme, kdo na Junior Internet cestuje déle. Viva la moderní technologie!

Nota Bene: Příště by se možná hodilo víc než 3 dl vody na 3 hodiny jízdy.

9:47
Hrdina je zpět! (= jsem v Praze)

V Relay kupuju klasicky Crocodile sandwich a modrou Bonaqu. Ve frontě si mě odchytnul nějakej blázen, kterej po mně chtěl “nějaký drobný na benzín”, protože má zlomenou nohu, jeho žena právě rodí a možná ještě něco. Jsem na sebe trochu hrdej, protože jsem ho dokázal odmítnout, což se mi snad ještě nestalo.

V 10:05 se potkávám s Martinem Moozem a jeho kamarádem Honzou a spolu už vyjíždíme metrem do Jinonic.

Cestou klasická rozprávka na téma Apple, alkohol a ženy, takže věci, kterými by měl žít každý mladý člověk.

10:41
Jsme na místě.
Sličné slečny na recepci nám dali visačky, Vodafone taštičku, vodu, bonbónek a visačku. Za to mají pořadatelé velký “thumbs up”.

Pak jsme se zastavili u Martina Světlíka v iKnow Clubu, kde pokračovala diskuze na téma Apple. Alkohol a ženy už nepřišli na řadu.

Po cigaretové pauze (já jsem samozřejmě jen přihlížel) jsme si vyzkoušeli i fakt velkou bombu - AR.Drone. Je to takový čtyřvrtulový stroj, který se dá ovládat přes iZařízení tak daleko, jak daleko dosahuje WiFi. Vyzkoušel jsem si ho ovládat přes iPad, který jsem zároveň poprvé držel v ruce, takže dobrý.

11:40
Poprvé vstupujeme do samotného přednáškového sálu a zrovna na nejnudnější přednášku na světě - Safer Internet, což je zřejmě nějaké hnutí za bezpečný internet. Já osobně jsem proti podobným neziskovým organizacím hrubě zaujatý, ale to asi bude jen můj osobní dojem. Každopádně nuda, nuda, nuda.

13:12
Přednáška Filipa Hráčka o všudypřítomném internetu. Zaujalo mě hlavně, že za žádnou cenu neukáže ve slajdech Apple produkt. Když se řekne mp3 přehrávač, v USA si představí iPod, u nás si představíme Sony Walkman s tužkovou baterií uvnitř. To je ale asi jen profesní deformace. Přednáška technicky dobře zvládnutá, obsahově nuda.

Přesně zde mé zápisky z neděle končí, protože jsem si pak již nenašel čas na to je doplnit. Proto je dopisuji až se čtyřdenním zpožděním.

Zbytek odpoledne proběhl ve znamení zajímavějších či nudnějších přednášek, ale konference prostě o přednáškách nejsou, ať si kdo chce co chce říká. Obzvlášť, když trvají jen 15 minut.

Konference jsou především o lidech, utužování starých kamarádství a navazovaní nových.

Pro mě osobně je tedy hlavním přínosem konference to, že jsem mohl strávit den ve společnosti spousty inspirativních lidí. Víc než jedno slovo jsem prohodil s Martinem Moozem, Honzou Vašíčkem, Martinem Světlíkem, Vojtou Toulcem, Pavlem Šraierem a Tomášem Hustolesem.

Velice zajímavé bylo, když jsem se zase vrátil druhý den do školy do všední reality. Taková deziluze. Připadal jsem si jako v nějakém špatném světě. Ve světě, kde se řeší naprosto nedůležité věci. Ve světě, kde nezáleží na tom, jestli se něčemu věnujete, ale jestli máte hotový domácí úkol.

Je to smutné, ale v řadách svých spolužáků nevidím mnoho inspirativních lidí. Spíš vůbec žádné. Štve mě jejich pasivita, štve mě jejich nedostatek ambicí. Přece nemůže bejt vrchol úspěchu dostat se na vysokou školu. To je povinnost, jen formalita. Skutečné cíle jsou naprosto někde jinde.

Proto se mi stýská po lidech, pro které není nic problém. Stýská se mi po lidech, kteří dotahují věci do konce. Stýská se mi po lidech, kteří umí vydělávat peníze. Stýská se mi po lidech, kteří jen nesedí doma na zadku.

A štve mě, že jsem si nepodal ruku s Honzou Bártou.

O hledání vlastního stylu

Wed, 09 Mar 2011 08:48:00 +0100

Určitě jste už někdy slyšeli, že byste si měli “najít svůj vlastní hlas” v případě psaní, “svůj vlastní styl” v případě oblékání a tak dále. Zkrátka a dobře byste měli být co nejvíc originální a výjimeční. Dneska si povíme, proč jsou takové rady naprosto na dvě věci.

Dobrá rada zákazníka neuspokojí.
přísloví starých čínských prostitutek

Koukat na porno je příjemné, protože člověku odpadne spousta starostí se sháněním partnerky/partnera ke kopulaci. Není to sice opravdovej sex, ale je to “dost blízko”. Asi jako když do tiramisu dáte pomazánkové máslo místo mascarpone.

Číst si rady na internetu o tom, jak běhat/zhubnout/lépe psát je příjemné, protože člověku odpadne spousta starostí s běháním/hubnutím/psaním. Stačí si přece přečíst pár “zaručených” rad a ihned se dostaví zlepšení! Protože ti nejlepší a úspěšní přece pouze vědí něco, co já ne.

Vědí toho opravdu víc. Vědí tisíce maličkostí, které si ~~přečetli na internetu~~ poznali léty praxe. Zkušenost je totiž jedna z věcí, která je naprosto nepřenositelná.

Zkušený řezník nemusí uzeniny ani vážit, má to prostě “ve voku”.
Zkušený tenista pozná předem, že zahrál milimetrový out.
Zkušený hostinský dokáže předem odhadnout zákazníkův původ a movitost.

Svoje schopnosti ale nezískali tím, že by brouzdali na internetu. To ne. Spíš své práci věnovali stovky a tisíce hodin, až získali v některých případech takřka nadpřirozené schopnosti.

Jak vypadá v praxi takové hledání stylu? Vezměme si kupříkladu tento blog.

Začínal na doméně klepeto.blog.cz, kam jsem psal absurdní věci jen pro své spolužáky a posmíval se “opravdovým blogerům”.

Pokračoval jsem na klepeto.xf.cz (přesměrováno), kdy jsem se již zapojil do české blogerské komunity a začal psát “seriózněji”.

Pak jsem přešel na pavelkralicek.cz, kde jsem chtěl vytvořit “blog západního typu”. Velkou inspirací mi byl Problogger.net. Články byly suchopárné a dost se podobaly těm, které nyní odsuzuji.

Pak jsem založil Životaměnič - blog o osobním rozvoji. Články již byly myšlenkově hutnější, ale stále se držely vzoru “10 triků jak zlepšit svůj sexuální život” a tak podobně a pořád dokola.

A pak jsem se dostal do fáze finální, tu právě teď čtete. Nebudu sám definovat, v čem můj současný “styl” spočívá, to posuďte sami.

Nejsem sice žádná superhvězda, ale řekl bych, že za ty roky už jsem pár set článků napsal. A že už to tady k něčemu vypadá.

Nepomohl mi k tomu ale ani jeden z mnoha set článků, které jsem k tématu psaní a blogování přečetl. Ani jeden z nich. Žádných 35 tipů, 87 zaručených rad, nic podobného.¹

Pomohlo mi, že jsem psal. Někdy jeden článek denně, někdy jeden článek za 3 měsíce. Ale psaní mi vydrželo pořád.

A proto se neustále zlepšuji…

Jediné články, které vám mohu doporučit, jsou Better a First, Care od Merlina Manna. ↩

O překonávání Strachu

Sun, 27 Feb 2011 19:01:05 +0100

Jsem přímo fascinován strachem.

Né takovým tím obyčejným, když jsem ve fyzicky nebezpečné situaci, ale Strachem s velkým “S”, který nám zabraňuje dělat skutečně velké věci.

Strach je nástrojem evoluce, který nám umožnil přežít. Pomáhá nám vyvarovat se potenciálně nebezpečných situací - dřív šlo hlavně o kontakt se zvířaty, který mohl být smrtelný. V dnešní době ale prostě venku šavlozubé tygry ani medvědy brtníky nevidíme.

Určitá úroveň ostražitosti je samozřejmě nutná, např. při přecházení silnice, ale dalo by se říct, že v dnešní době již strach v jeho prvotní podobě tolik nepociťujeme. O to horším problémem se stává Strach z vykonání něčeho výjimečného. Dám příklad.

Jsem v maturitním ročníku a nedávno proběhl náš maturitní ples, který jsme s kamarádem moderovali. Většina lidí by na to neměla. Buďto by ani nechtěli ples moderovat, nebo by je zarazil Strach. Ono mluvit před pěti sty lidí není prostě aktivita, kterou člověk provádí denně.

Co když se přeřeknu? Nebudu vědět, co říkat? Stane se nějaký trapas? Lidé po mně začnou házet rajčata? Budou bučet? Vypískají mě?

To jsou přesně otázky, kterými se Strach projevuje. Na první pohled se tváří racionálně - toto všechno se přece může stát. Určitě se to již jednou v historii stalo. Ale jaká je pravděpodobnost, že se to skutečně stane? Limitně se blíží nule. Přesto pro spoustu lidí můžou podobné sebe-otázky být smrtelné a vzdají se kvůli nim vlastních ambicí.

Když jsem mamce oznámil, že budu vlastní ples moderovat, zeptala se mě na jedinou otázku: “A to se nebojíš?”. Odpověděl jsem: “Samozřejmě, že se bojím. O to právě jde.”

Strach přeci nemůže být důvodem, proč něco neudělat. Ten primární živočišný nás možná dokáže ubránit před přibližováním se k medvědům, ale ten sekundární společenský s velkým “S”, nám život jenom komplikuje a přibližuje životu zvířat.

Každý se bojí.

Není to o tom, zbavit se Strachu. Strach musí člověk denně překonávat. Strach nikdy nezmizí, v našich mozcích prostě přítomen je. Nelze se ho zbavit, stejně jako se nelze zbavit třeba hmatu.

Strach se dostává do hry pokaždé, když chcete něco vytvořit a publikovat. Když se chcete zachovat nezištně pěkně k druhému člověku. Když chcete jít za vlastním snem. Strach existuje v myslích všech lidí a denně ovlivňuje (řídí) životy.

Rozdíl mezi výjimečnými a obyčejnými lidmi? Výjimeční si svůj Strach uvědomují, ale kašlou na něj a dál dělají výjimečné věci. Každý den s ním zápolí, každý den s ním bojují bitvy jako u Thermopyl. Stejně jako 300 Sparťanů se prostě nevzdají.

A víte, jaká je pointa mého moderování maturitního plesu? Že proběhlo naprosto v pohodě. Hlas se mi netřásl, nohy taky ne, skoro jsem nebyl nervózní. S kamarádem jsme předvedli naprosto výbornou show - bavili lidi, řídili večer a ještě se parádně bavili sami. Dostalo se nám ocenění od každého, s kým jsme se bavili. Od učitelů i studentů. A přitom stačilo, abychom podlehli Strachu, a nic z toho by se nestalo.

Nenechte Strach zvítězit.

O snadném životě

Wed, 05 Jan 2011 14:17:26 +0100

Strašně rád čtu příběhy slavných lidí, kteří museli překonat spoustu překážek, ale na konci své cesty slavili úspěch. Pak se podívám na život vlastní a… nemám překážky žádné. Bylo by hloupé si do cesty stavět umělé překážky, ale jsem toho názoru, že překážky a jejich překonávání tříbí charakter. Žádné překážky - žádný charakter.

Je to sice divné takhle vyslovit, ale mám vcelku snadný život. Všechno se odvíjí od toho, že od svých rodičů (matky) dostávám dostatek peněz na to, abych si žil pohodlným studentským životem. A zbytek věcí je mi kupován.

Dostávám 1000 Kč měsíčně jako kapesné.
Mám vlastní auto.
Neplatím si účet za mobil.
Oblečení je mi v pravidelných intervalech kupováno.
Výdaje za jídlo nemám žádné.

Peníze tak můžu utrácet vyloženě za věci, které chci. Třeba knížky. Nebo benzín. Nebo alkohol. Základní životní (nad)standard mám zajištěn a nic mě tak nenutí dělat něco navíc. Cokoliv.

Vlastní počítač mám - 13” MacBook Pro, který ještě nějakou dobu sloužit bude.
K Vánocům jsem dostal nový iPhone 4.
Mohlo by mě trochu motivovat nové oblečení, ale prostě nemotivuje.

Nic mě nemotivuje něco se sebou dělat.

Tak jsem se s tím rozhodl něco udělat sám.

Od února chci od rodičů přestat přijímat peníze.

Budou mi poskytovat jen přístřeší a stravu, ale šatit, jezdit autem a opíjet se bych už se měl za svoje. To je samozřejmě jen začátek.

Není to zase tak drastická změna, ale mohla by s sebou přinést situace, které neznám. Kamarádi mě budou zvát do hospody a já nebudu moct jít, protože nemám peníze. Roztrhnout se mi boty a já si nebudu moct koupit nové, protože nebudu mít peníze. Nebudu moct jet na nákup, protože na benzín do auta nebudu mít peníze.

Cílem samozřejmě není nemít peníze. Cílem je začít peníze vydělávat, protože by se mohlo stát, že je nebudu mít na věci, na které je mít chci.

To by pro mě měla být konečně nějaká motivace začít pracovat a lépe hospodařit s penězi, protože zatím jsem absolutně nedokázal poznat jejich cenu. Když se za nimi neskrývá vlastní čas strávený prací, dají se rozhazovat dost snadno.

Pro tak rozmazleného člověka, jako jsem já, to bude dost velký skok do neznáma, to mi věřte. Ale pokud chci zastávat libertariánské a pravicové názory, nemůžu se pořád spoléhat na to, že mě někdo (v tomto případě rodiče) budou neustále sponzorovat a zachraňovat.

Chci se konečně umět o sebe postarat sám.

O mých závislostech

Thu, 30 Dec 2010 15:15:31 +0100

Mám to asi napůl v povaze, napůl v genech. Nějak se nedokážu vyhnout závislostem různých druhů. Možná je trošku příliš používat v souvislosti s mými zkušenostmi slovo “závislost”, ale jiné lepší neznám, nejblíže bude zřejmě “nadužívání”, ale to nedosahuje patřičné univerzálnosti.

Zatím se žádná má závislost nedostala do nebezpečného stadia, ale pár už jich bylo.

Počítačové hry

Jako mladý, řekněme do takových 15 let, jsem trávil enormní množství času hraním počítačových her. Zpočátku to byly jen kampaně, singleplayer, ale postupně jsem propadnul kouzlu “mulťáku” a začal hrát “céesko” (Counter Strike). Tato situace není v dnešní době cizí zhruba 80% kluků, řekl bych, ale přesto mám pocit, že to nebyl úplně šťastně strávený čas.

Pamatuju si, že jeden den jsem dokázal hrát 12 hodin v kuse jednu počítačovou hru. Na jednu stranu je krásné, že jsem se ještě dokázal tolik soustředit na jedinou věc.

Otázka je, jestli se tomu dalo úplně předejít? Nemyslím si. A v kontextu to dokonce ještě nebyla ta nejhorší možnost. Ony počítačové hry jsou podlě mě jedna z těch “lepších” zábav, když vezmeme v úvahu i televizi, což je druhý velký žrout času a mozků.

Co jsem měl jako mladší možnost dělat? Mohl jsem: hrát hry, koukat na televizi, číst knížky. Z této domácí nabídky jsem si vybral hry a knihy.

Pak bych mohl chodit ven s kamarády, sportovat. Jako mladší jsem hrál 5 let závodně fotbal, pak asi 3 roky tenis, takže jsem nebyl žádné společensky zanedbané dítě, které sedí s mastnými vlasy drbajíce se v rozkroku ve své kobce. S kamarády ven jsem ale nikdy moc nechodil: ono co taky dělat venku? Chození ven je strašně přeceňovaná věc - člověk v principu může stejně jen mluvit, kouřit a poflakovat se. Výlety do přírody, ekologii a jiné aktivity neberu v potaz pro jejich věkovou nepřiměřenost a nereálnost.

Nenaučil jsem se tak ve dvanácti kouřit, do takových šestnácti let jsem si “v reálu” s lidma taky nevěděl moc rady, zato jsem se ale naučil pracovat obstojně s počítačem, protříbil si možná nějaké strategické schopnosti a co je asi nejdůležitější, začal se učit anglicky.

Když to takhle člověk zanalyzuje, tak ten “ztracený” čas možná nebyl tak úplně “ztracený”.

Online hry - Webgame

Když můj počítač začal zastarávat, nový nebyl na obzoru, moje pozornost se začala stáčet k tehdy hodně populární textové onlinovce - Webgame. Funguje snad dodnes. Vyděluju ji z kategorie počítačových her, protože až kvůli ní jsem začal přizpůsobovat svůj den hře a dal jsem za ni asi i svoje první peníze (ano, byl jsem pirát až do morku kostí).

Webgame je totiž takový předchůdce dnešních Travianů, Farmvillů, Cityvillů a nevím čeho ještě. Možnost hrát tak člověk získává až s ubíhajícím časem, proto jsem třeba vstával v 6 ráno, abych stihnul odehrát a tak dále. To už nebylo úplně košer. Dal jsem za ni také 500 Kč, abych si zaplatil doživotní GOLD účet, abych mohl hrát za 2 země místo jedné a měl nějaké další výhody. Trávil jsem hraním opravdu téměř veškerý volný čas; na moji obranu nutno říct, že jsem dosahoval celkem vysoké úrovně a při řízení aliance jsem možná získával i nějaké organizační dovednosti.

Jeden hráč Webgame, konkrétně Schmutzka, mě taky přivedl na celou tu věc s blogováním, protože si sám blog vedl. Byl vtipný, originální a otevřel mi vůbec tento obzor. Nebýt jeho, tak tento článek dnes třeba nepíšu.

S Webgame jsem skončil dobrovolně, trochu na popud matky, protože už mi dost přerůstala přes hlavu. Myslím, že jsem se zařekl, že to bez Webgame vydržím měsíc a pak už jsem se k ní nikdy v takové míře nevrátil. Hrál jsem pak ještě, ale už nikdy ne s takovým zápalem.

Alkohol

Abych hned zkraje rozptýlil vaše obavy - ne, nebyl a ani nejsem závislý na alkoholu. Jenom mě jeden čas bavilo ho pít. A pil jsem hodně. Mám “smůlu”, že nejsem úplně zdatný pijan. Praxí mám odzkoušeno, že poměrně rychle zvracím. Na druhou stranu můj podroušený stav je z těch lepších - nejsem agresivní, nepříjemný, nic. Spíše společenský, odvázanější atd.

Zpočátku jsem pil hlavně tvrdší alkohol, protože mi pivo nechutnalo, tedy v první řadě vodku. K ní mě dostala spolužačka, která mě vlastně k pití přivedla. Postupem času mi ale pivo začlo chutnat a nyní dokážu dokonce pít i našeho lokálního Krakonoše, což objektivně není vůbec dobré pivo.

Z původních destruktivních “mejdanů”, kdy jsem se vlivem nezkušenosti, nikdy ne úmyslně, opíjel do němoty, se nyní spíše přesouvám na klasický chlapský “pokec” do hospod u piva. Tři mi stačí, abych byl bujařejší, po šesti zvracím.

K alkoholu bych měl mít dědičně největší sklony (neptejte se proč), ale myslím si, že se zatím držím hodně zkrátka a jsem nad věcí. Nepiju sám, nepiju proto, že mi chutná. Piju pro jeho účinky na moji mysl.

Pokud vás zajímá jeden zajímavý životní osud hodně těsně svázaný s alkoholem, doporučuji knihu Jacka Londona Démon Alkohol. Popisuje v ní krásně svůj život i prožitky alkoholika a jeho cestu k úpadku.

V současné době vnímám alkohol jako příjemné občasné zpestření nočního života, které nutně nepotřebuji, dokážu se bavit i bez něj, ale prostě nabízí jiné (někdy silnější) prožitky.

Osobní rozvoj

Vy, kteří mé internetové osudy již nějaký ten čtvrtek sledujete, určitě znáte mou minulou posedlost osobním rozvojem. Vlastně posedlost knihami o osobním rozvoji. Z této závislosti vzniknul blog Životaměnič, který jsem nějakou dobu vcelku úspěšně vedl, nicméně osobních změn bylo jen velice poskrovnu.

Postupem času jsem ale přestal kupovat knížky a začal na sobě experimentovat. Vyzkoušel jsem si ranní vstávání, běhání, pravidelné psaní, samé dobré věci. To, že jsem u žádné z nich moc dlouho nevydržel, je věc druhá. Na druhou stranu jsem si dokázal, že když se zařeknu, dokážu víceméně cokoliv. Milion si sice z prstu do zítra nevycucám, ale taky by to nějak šlo zařídit.

V jednom období jsem mohl číst třeba 30 blogů o osobním rozvoji, kupoval jsem si knihy, vypůjčil všechny dostupné z knihovny. Nyní knihy s touto tematikou téměř nečtu a blog mi zůstal jeden jediný - StevePavlina.com. Ten vám vřele doporučuji.

Získal jsem už mírnou averzi vůči různým článkům, které vám v rozsahu 300 slov mají změnit život. To, ať se na mě nikdo nezlobí, vážně není možné. Nějaký vliv mohou mít až delší útvary - články od 1500 slov výše a knihy. Různé seznamy debilních rad “jak být šťastnější ve 3 krocích”, “jak najít mír v rušném životě” a tak dále mi už přijdou spíše trapné. Na druhou stranu neodsuzuji jejich autory, protože z nich mají slušné živobytí.

Ztotožňuji se více s filozofií Merlina Manna, která se vážně těžko vysvětluje, ale kterou (ne)snadno pochopíte z jeho článků a přednášek posledních měsíců. Je sice mírně cynická, ale podle mě mnohem více funkční a opravdová.

Facebook

Abych se trochu pochválil, na Facebooku jsem byl v Čechách mezi prvními. Když jsem se zaregistroval, měl jsem jen 2 přátele, protože víc lidí na něm prostě nebylo. To byly časy. Pak to ale začlo jít čím dál tím víc z kopce a s množstvím připojených lidí rostla i moje závislost.

Dopadlo to tak, že téměř každý okamžik strávený na MacBooku byl časem stráveným na Facebooku. Nemám co dělat? Šup na Facebook. Nikdo není online? Prohlížej si cizí profily, komentuj statusy, fotky, cokoliv. Dokázal jsem tak zabít neskutečné hodiny a hodiny naprosto iracionálním chováním, kdy stačilo na 10 vteřin se zamyslet. Ale nezamyslel jsem se.

Myšlenku opuštění Facebooku ve mně zasel můj nejlepší kamarád, který se na něm nikdy nezaregistroval a přesto má společenský život víc než dobrý. To byl totiž jeden z mých argumentů - nebudu vědět, co se kde děje, nebudu mít kontakt s kamarády. Na jeho příkladu jsem jasně viděl, že to jde. A víc než dobře.

Namísto Facebook chatu jsem začal používat ICQ. Je to možná ohromný krok zpátky, co se technologie týče, ale mně pomohl zbavit se jedné závislosti. Mám v seznamu asi 5 nejdůležitějších kontaktů a jsem spokojen.

Snažím se s lidmi trávit mnohem víc času face-to-face, protože to je naprosto nejefektivnější a nejhodnotnější interakce. To, co si člověk na chatu může psát dvě hodiny, má prostým mluvením za sebou za 5 minut. A ještě může používat gesta, intonaci, pohled a všechny ostatní neverbální signály.

Facebook mě taky trochu začínal děsit z pohledu soukromí a ochrany dat. Komplikovanost smazání účtu a možnost, že to vlastně ani doopravdy nelze, je děsivá sama o sobě. Proto jsem před smazáním radši všechny informace vymazal, všechny přátele odstranil a až pak si zažádal o zrušení. Chvilku to sice dalo, ale podle mě se tento krok vyplatí.

Starcraft II

Moje nejčerstvější závislost je znovu z ranku počítačových her - Starcraft II. Naprostá legenda mezi RTS a ohromná pecka, kterou tento rok Blizzard vydal. Po Counter Striku taky druhá hra, kterou jsem si koupil jako originál.

Oproti jedničce se jedná o neskutečný krok dopředu a zejména multiplayer je návykovější než kdy předtím. Jakožto individualista jsem hrál mod 1v1, kdy se člověk musí spolehnout jen sám na sebe.

Starcraft II obsahuje inteligentní systém, který vám přiděluje protihráče tak, abyste byli co nejvíce vyrovnaní. Podle svých bodů jste pak řazeni do lig (Bronzová, Stříbrná, …, Diamantová), celý systém je tak velice kompetitivní. Což je něco na mně.

Po pěti úvodních rozřazovacíh hrách jsem se dostal do Zlaté ligy. To mi ale samozřejmě nestačilo - chtěl jsem výš. Vlastně nejvýš. Dal jsem si tak za cíl dostat se do Diamantové ligy. Měl jsem štěstí, že už z dob původního Starcraftu jsem si s sebou přinesl určitou dávku skillu, takže mi postup netrval tak dlouho.

Jak jsem se svému cíli blížil, řekl jsem si, že až se do Diamantové ligy dostanu, hned Starcraft II smažu a začnu se zase věnovat inteligentnějším věcem. Tak se stalo toto pondělí a výsledkem je, že po dlouhé době třeba znovu píšu nějaký článek.

Tato závislost trvala okolo 300 zápasů, což při průměrných 15-20 minutách na jeden dává okolo 100 hodin čistého času. A to ještě není všechno. Kromě samotného hraní jsem totiž také koukal na komentované záznamy her profesionálů, dokonce ještě předtím, než jsem samotnou hru měl.

Ani si netroufám odhadovat, kolik mi zabrala tato činnost, ale nedivil bych se, kdyby to bylo mnohem víc než samotné hraní. Té jsem dal také vale.

Proč to vlastně píšu?

Píšu to proto, že mě fascinují závislosti. Fascinuje mě možnost do nich spadnout a pak se z nich vlastní vůli vyhrabat. Fascinuje mě meta-myšlení, neboli “myšlení o myšlení”, což je jedna z věcí vlastních pouze člověku. A taky rád mluvím o sobě.

Tento rok se pravděpodobně vyhnu bilančním článkům a jejich plánovacímu protipólu, byť takové články strašně rád čtu. Vyhnu se jim, protože se mi v mém světě mění všechno takovou rychlostí, že myslet dál než na zítřek je krajně nepraktické.

Dokud nebudu vědět, kdo jsem, na čem mi záleží a co chci dělat, nemá smysl plánovat další rok.

Samozřejmě, že si na tyto otázky snažím odpovídat denně, ale zatím se nedobírám správných odpovědí.

Oceňovat průměrnost?

Wed, 01 Dec 2010 20:27:57 +0100

(Tento článek má 3 víceméně samostatné části, které se ale tak nějak týkají podobné věci. Snad mi jeho atektoničnost prominete.)

Pokud se mi alespoň trochu podobáte, pak máte rádi dobré věci. Vlastně ne jenom “dobré”, ale nadprůměrně dobré, něčím vybočující, kvalitní. A takové věci prostě nejsou obecným standardem, jakkoliv by to tak mělo být.

Podle mě záliba v kvalitních věcech souvisí také s kvalitou života. A nemusí tady jít v první řadě o peníze, i když ty hrají podstatnou roli. Rád nosím boty, které se za dva měsíce nerozpadnou. Nestojí sice 50Kč, ale vydrží dva roky a déle. Nemusí být hyperznačkové a hyperdrahé, na druhou stranu ale rozhodně nezastávám názor, že značkové = špatné.

Naprosto nesnáším řeči typu “jenom za tu fajfku zaplatíš o tisíc víc” a tak podobně. Nike určitě musí vydávat neskutečné peníze na marketing, které se tím pádem promítají i do výsledné ceny produktu, kdyby ale produkt samotný nebyl nějakým způsobem kvalitní, lidé by rychle reklamu prokoukli a boty už si podruhé nekoupili. Když si koupím boty Nike oproti bezejmenným botám z tržnice nebo kdovíodkud (skutečně neznačkové boty se snad ani koupit nedají), získávám hned několik věcí.

Jistotu, že si nekoupím úplný šmejd. Žádné boty Nike jsem ještě nedokázal zničit, ze všech jsem vyrostl, nebo je nahradily boty nové.

Prvotřídní design. Říkejte si, co chcete, ale ty boty jsou prostě pěkný.

Filozofii značky. Asi jsem v menšině, ale zajímá mě, jaký typ firmy vyrábí produkty, které si kupuji. Snažím se mít pro všechny případy nějakou svoji oblíbenou firmu, abych se pokaždé nemusel zdržovat výběrem. (Chipsy - Lay’s, boty - Nike, zápisníky - Moleskine, elektronika - Apple, knihy - Jan Melvil, psací pera - Parker/Lamy, …)

Image. Některým lidem prostě přijdete “lepší”, když máte na nohou Najky. Sám takový nejsem, ale nebráním se toho “využívat”.

(Mluvím tady o botách Nike, ale můžete si za “Nike” dosadit jakoukoliv jinou značku dle své chuti.)

Abych se ale dostal zpátky tam, kam jsem původně chtěl dojít, kvalitní věci jsou všude kolem nás. Je jich strašně málo, ale jsou zde. Naštěstí existuje dost jednoduchý způsob, jak ovlivnit jejich četnost - pochvala.

To se týká zejména věcí, které dělají jiní lidé. Tuto myšlenku nemám od sebe, ale připomněl mi ji nedávno Dale Carnegie - upřímně chválit ostatní lidi je ten nejlepší způsob, jak je trochu přizpůsobit obrazu svému. V tomto případě je motivovat k dělání lepší práce a kvalitnějších věcí.

Nemusí jít o nějaké óbr záležitosti, stačí vážně drobnosti. Uvedu teď několik příkladů z vlastní praxe. Když si spolužačka jeden den jinak (složitěji) načeše vlasy a dost jí to sluší, pochvalte ji. Když vám matka udělá obzvlášť dobrou svačinu do školy, pochvalte ji. Když se na vás prodavačka v obchodě mile usmívá, usmějte se nazpět a nějak ji povzbuďte.

Některé pravdy prostě člověk doopravdy pochopí až časem. U mě to třeba je to, že kritikou se většinou ničeho nedosáhne. Pochvala je oproti tomu mnohem silnější zbraň. Jako se všemi zbraněmi s ní ale musíte nakládat opatrně a nikdy ji nezneužít k temnému účelu, tedy lichocení. Pochvala musí být vždy míněna upřímně.

Cílem života každého z nás by podle mě mělo být zanechat stopu. Něco tady zanechat, svůj odkaz, dědictví (nejen hmotné). Něčím vyčnívat, vybočovat z řady, mít něco, co nemá nikdy jiný.

Je mi smutno, když se rozhlídnu po vlastní třídě a vidím 24 nudných lidí. 24 lidí, kteří nechtějí ničím vyčnívat, bojí se vyčnívat, bojí se snít. Nedokáží svou myslí překročit byť jen nejbližší obzor. Nedokáží se ani v myšlenkách vymanit ze stereotypu “jít na vejšku a najít si práci”.

V dnešní době by víc než kdy jindy měla být oceňována jedinečnost, originalita, kreativita a genialita. To jsou pojmy, se kterými operuje Seth Godin na denní bázi. Standardní výkony člověka už dávno nikam nedostanou.

Možná to nemá s tím co dělat, ale štve mě nedostatek invence a kvalitní práce všude, kam se podívám. Budu to demonstrovat na příkladu našeho gymplu, protože ten mi je nejbližší. Učitelé předvádějí přinejlepším jen průměrné výkony. Jejich hodiny jsou pořád stejné, naprosto bez invence a zoufale neefektivní. Samozřejmě čest výjimkám.

Studenti na tom nejsou líp. Každý týden u nás ve třídě má jiná dvojice “službu” - na začátku každé hodiny hlásí absence a po skončení hodiny maže tabuli. Většina lidí to prostě nějak překlepe, tabuli halabala smaže ideálně hadrem, aby ani houbu nemusela namáčet a pokračuje s odevzdaným výrazem na další hodinu. Minulý týden jsem měl službu já a aniž bych si tím něco chtěl dokázat, s každým hlášením jsem udělal nějaký fórek, přivítal učitele na hodině, popřál příjemné učení nebo něco podobného. Ve své podstatě je to blbost, ale příjemná.

Příjemná je, protože naruší stereotyp. Stejně jako poctivě smazaná tabule. Většina lidí takové věci ignoruje, ale já rád dělám i takové podřadné úkoly pořádně. Takové drobné činy podle mě dělají svět lepším. Není ani potřeba darovat miliony na charitu. I když to je taky frajeřina.

(Stejně jako sdílet moje články, což si můžete přečíst níže.)

Dva týdny psaní románu

Sun, 14 Nov 2010 17:31:00 +0100

Jak jsem vás informoval minule, již dva týdny se snažím psát svoji románovou prvotinu. Jsem právě v polovině svého snažení, tak bych vás rád informoval o tom, jak si ve svém snažení vedu.

Abych vás nezdržoval: mám napsáno 12500 slov, což je zhruba polovina než bych potřeboval. Chcete-li znát víc podrobností, čtěte dále.

Když jsem 1. listopadu začínal psát, naprosto jsem neměl ponětí, do čeho se pouštím. Nevěděl jsem naprosto nic o ději knížky, nevěděl jsem, kdy si vyhradím čas na psaní, nic. Po dvou týdnech mohu s klidem prohlásit, že to byla chyba. Přesně tyhle dvě věci mě totiž připravily zhruba o 10 000 slov, které už jsem mohl mít napsané. Psát bez toho, aby člověk měl dopředu rozmyšlenou alespoň další stránku totiž dost dobře nejde. Alespoň né mně.

Zároveň jsem zjistil, že vymýšlení, o čem budu psát, a samotné psaní jsou dvě naprosto rozdílné činnosti, které nejdou dělat v jeden čas. Vymýšlení děje chce naprosto jinou náladu, samotné psaní už je prostě jenom dřina. Prvních pár dní jsem se tak potácel v ději bez cíle, až jsem si jednou vpodvečer vyšel ven, sednul si na lavičku, v uších Tiesta, a do Simplenote na iPhonu naťukal jednoduchoučkou osnovu, podle které se řídím skoro do teď.

Stačilo mi utvořit si nějakou rámcovou představu a hned jsem na tom byl asi o 167% líp. Pak jen stačí podobnou brainstormingovou seanci párkrát zopakovat, osnovu rozvinout, doplnit a může se v psaní pokračovat. Pět minut tuhle, pět minut támhle a práce na knize pokračují uspokojivým tempem.

Druhá věc je, že zpočátku jsem psal až večer, tak nějak po osmé. To jsem ale byl unavený, mnohdy tak, že už jsem se k psaní neodhodlal. Což ale bylo dáno i tím, že jsem neměl jasno o tom, co bych měl psát. Někdy v polovině druhého týdne, kdy už jsem byl hodně pozadu, mě napadlo vrátit se k mé staré rutině - brzkému vstávání a psaní ráno. A fungovalo to.

Teď vstávám během týdne v 6:00, po vykoupání se zasednu k MacBooku a za 20 minut mám napsaných 1000 slov jen to fikne. Pak mám celý den dobrý pocit, že už mám skoro hotovo a nemusím se tolik stresovat. To, že se pak nedonutím dopsat těch dalších 800 slov, abych splnil denní limit, je věc jiná.

Abych to ale nějak shrnul, zatím jsem určitě rád, že jsem se do podobné věci pustil. Nikdy bych si tak nedokázal představit, jak je psaní knížky namáhavá záležitost a získal jsem už jenom za ty dva týdny určitý pohled z druhé strany na psaní knížek a tedy i schopnost je lépe analyzovat při samotném čtení.

Jestli knížku někdy dopíšu a jestli bude kvalitní, to už jsou podle mě druhotné věci. Ale určitě se o to pokusím.

NaNoWriMo 2010 - Tentokrát s mojí účastí!

Thu, 28 Oct 2010 17:46:54 +0200

Na posledním místě mého seznamu Someday/Maybe snad již od začátku leží všeříkající položka “Napsat knihu”. Měl jsem ji tam spíš pro inspiraci a nikdy jsem moc nedoufal v to, že by se mi kdy podařilo vlastní knihu skutečně napsat. Ale očividně hodlám celý listopad obětovat tomu, že napíšu svůj vlastní román.

V listopadu totiž již tradičně probíhá akce nazvaná National Novel Writing Month - zkráceně NaNoWriMo, kdy se desetitisíce lidí snaží napsat svůj román. Povede se to tak zhruba pětině. A do ní se chci zařadit i já.

Pravidla jsou jednoduchá - za 30 dní napsat 50 000 slov fikce. Což dělá zhruba 5 stránek na den. A to je sakra hodně.

Nejdu ale do boje nepřipraven. Zakoupil jsem si oficiální příručku No Plot? No Problem!, která mi zatím byla (a ještě hodně bude) nápomocná. Pak také mám již nějakou historii spojenou s psaním - měl jsem již pár blogů, psal jsem na zakázku a tak dále. Jenže jsem nikdy nepsal žádnou fikci, což mě trochu děsí.

Nemám ještě naprosto žádnou představu o ději knihy, nicméně pravděpodobně bude nést určité autobiografické rysy, bude psaná v první osobě a bude mít zhruba 165 stran. A taky bude stát pěkně za prd, jako každá první knížka. Jejím několikanásobným přepsáním se z ní každopádně pokusím udělat něco alespoň minimálně čtivého.

Možná vás zajímá, proč to vlastně dělám? Chci být maximálně upřímný. Moje důvody jsou ryze sobecké: chci si dokázat, že na to mám, napsání knihy byl vždycky můj sen a chci prostě udělat něco, co se vymyká průměru. A obětovat tomu měsíc není zase tolik moc.

Informace o průběhu psání budu zřejmě dávat zejména na svůj Twitter, něco na Facebook (pro reálné přátele) a možná napíšu i nějaké shrnující články sem na blog, ale nic neslibuji.

Knihu plánuji dát k dispozici ke stažení jako ebook (na 86% zdarma), ale chci si také pořídit několik skutečných výtisků. Pár si jich chci nechat, pár rozdat, ale jsem trochu zvědav, jestli by se mezi mými čtenáři nenašlo alespoň pár bláznů, kteří by si koupili i skutečný výtisk. To by mě vážně potěšilo.

Je jasné, že je krajně zbytečné se o takových věcech bavit, když jsem ještě nenapsal ani čárku. Ale přesto.

Koupili byste si skutečný výtisk mé knihy?

Adam W. Shepard - Scratch Beginnings

Sun, 19 Sep 2010 18:15:36 +0200

“Americký sen” je jedna z věcí, pro které mi USA imponují. Je to země rovných příležitostí, kde každý má svoji šanci dostat se nahoru. V minulosti to platilo, obstojí ale Amerika i dnes?

Adam W. Shepard se to rozhodl prozkoumat, protože poslední sociologické výzkumy tvrdily opak. Bohatí dále bohatnou, chudí dále chudnou a nic s tím nelze udělat. Shepard chtěl ale na svém příkladu dokázat opak, rozhodl se proto pro vzrušující experiment.

Odjel do náhodně zvoleného města, vzal si s sebou jen spacák, batoh a věci, co měl na sobě + 25$ v hotovosti. Jeho cíl zněl: do roka žít v plně zařízeném bytě, mít vlastní pojízdné auto a 2500$ v hotovosti. Přitom se nemohl spoléhat na žádné své známé ani nic ze své minulosti (vymyslel si novou), prostě začínal od naprosté nuly.

Zpočátku bydlel v útulku pro bezdomovce, kde spal na zemi, vykonával potřebu všem na očích, měl k dispozici tak ohavné sprchy, že do nich chodil jen v botech apod. Pracoval ze dne na den jako námezdní dělník - někdy práci dostal, někdy ne, přičemž si na konci dne odnášel třeba 30$. Jídlo kupoval ve slevách a větších baleních, oblečení dostával od dobročinných spolků nebo za pár korun kupoval z Diakonií (i když už měl peněz relativně dostatek), o zdravotním pojištění si mohl nechat jen zdát.

Přesto se mu ale povedlo získat stálou práci jako stěhovák, se spolubydlícím si pronajal byt zařízený díky nábytku, kterého se stěhující se lidé zbavovali, a vlastnil i ojeté auto. To všechno do 6 měsíců. Poté musel svůj projekt přerušit. Jeho matka se dostala do vážných zdravotních komplikací a musel jí být nápomocen.

Každopádně i tak dokázal, že dostat se ze dna rozhodně lze. A netrvá to ani úplně dlouho. Jen je potřeba znát svůj cíl, každý den na něm pracovat a nevzdávat se.

Během svého pobytu mezi absolutní “spodinou” společnosti zjistil spoustu cenných věcí. Ta nejdůležitější asi zní, že vše záleží jen na správném přístupu. Není potřeba být extra silný, chytrý, nic podobného. Stačí jenom dostatečně chtít. A dokázat si na dostatečně dlouhou dobu odepřít potěšení.

To je jedna z věcí, se kterou mám sám docela značné problémy. Je to tím, že v současnosti nemám žádný “vyšší cíl”, na kterém bych mohl pracovat. Není tedy důvod odpírat si potěšení.

Autor: Adam W. Shepard
Titul: Scratch Beginnings: Me, $25, and the Search for the American Dream

Má žena

Sat, 07 Aug 2010 12:57:58 +0200

Má žena jako lucerna, co jakože no, svítí
Má žena nahá jak etnické menšiny bez svých pověstných triček a plavek v bazéně
Má žena vlahá jako čaj, který je tak akorát vlahý
Má žena nahá jako.. ježiš, to už vlastně bylo
Má žena jako lucerna, která prozáří tmu, protože od toho je to lucerna
Má žena jako kočka, která není věrná ani co by se za nehet vešlo
Má žena jako pes, který se honí za klackem
Má žena jako ves, na jejíž návsi vůbec nikdo nesedí
Má žena jako les, ve kterém jsou i duby i smrky
Má žena jako rovnice, která má dvě řešení, ale to jedno dycky stojí strašně za prd
Má žena s vlasy, které jsou rovné asi
Má žena, která má okno do duše, která je ale píchlá
Má žena s rameny z Kofoly
Má žena má muže, protože může
Má žena má lupy, přestože je nikdo bez lupy, vidět nemůže
Koloběžka.

(O tohle jsem vás nemohl připravit. Napsáno 7. března 2010 v záchvatu vtipně tvůrčí nálady.)

Průvodce česko-slovenským rapem

Wed, 04 Aug 2010 14:31:00 +0200

Neznám nenáviděnější hudební směr, než je česko-slovenský rap. Přesto ho téměř výhradně poslouchám už nějaký ten pátek. Tak dlouho, že si troufám napsat jakéhosi průvodce tímto pro veřejnost hodně uzavřeným územím české hudby.

Budu se zabývat jen těmi nejvýznačnějšími interprety, které se pokusím rozdělit do kategorií.

Už předem počítám a jsem si vědom toho, že těžko můžeme takhle hrubě generalizovat, takže mi jednoznačně můžete dokázat mou chybu na příkladu jedné písničky. Žádná skupina či samostatný rapper nedělá pořád tu stejnou muziku. Snažil jsem se jen vyjádřit, pod jakými škatulkami mám jednotlivé interprety zařazené já.

Jazykozpytecký a umělecký rap

Sem patří všichni interpreti, kteří si snaží hrát se slovy, tvoří jazykové hříčky, nové aktualizace jazyka a tak dále. Abych se přiznal, jazykozpytecký rap mám rád asi ze všech nejméně, i když některé texty jsou vážně špičkové. Hudba ale není jenom o textu, že…

Zařadil bych sem i WWW, což je naprosto netradiční skupina, která se vymyká naprosto všemu ostatnímu a které jsem nepřišel na chuť. Na mě je moc umělecká a nevidím v té hudbě smysl. Na druhou stranu jsem jí moc šancí nedal.

Zástupci:

Prago Union
James Cole
WWW

Videoklip: Prago Union - Hadí počty

Poetický rap

Poetický rap má, kam jen moje znalost sahá, pouze jediného význačnějšího zástupce, a tím jsou BPM - Básníci před mikrofonem. Kombinují lyrické texty s melodickými podklady, které jsou v té správné náladě vysoce poslouchatelné.

Zástupci:

BPM - Madam poezie

Melodický rap

Jako melodický rap označuji zejména slovenské interprety, které mám těžko kam jinam zařadit. Svůj název si vysloužili rytmickými tracky s často hodně chytlavými refrény.

Důležitý je u nich hudební podklad, který zajišťují DJové jednotlivých skupin, z nichž podle mě nejcharakteristější je Hajtkovič, který spolupracoval i s Rytmusem a dalšími.

Zástupci:

A.M.O.
Čistychov
Miky Mora
Názov stavby
Luza
H16

AMO - Čo s tým urobíš

Gangsta/Mám v piči rap

Když se řekne “rap”, většina lidí si asi právě představí tuto odrůdu. Svalnatí černoši s řetězy, rychlá auta, vnadné polonahé ženy a tak dále a tak dále. V našem prostředí je jen nutné zaměnit černochy s bělochy a máte dokonalý obrázek.

Může se zdát, že jde o naprosto nejpovrchnější směr, nicméně za vulgarismy a ostrými texty se sem tam skrývá i myšlenka. A když ne, tak se to prostě dobře poslouchá.

Vrcholem tohoto žánru je album Král od slovenského rappera Rytmuse, kde už se z rapu stává spíše pop. Rytmus je podle svých slov “cigán, čo sa dostal zdola hore” a to nejlépe vystihuje jeho život. Už je “za vodou”, takže tvoří spíše popovější věci s myšlenkou.

Kontrafakt - Život je boj Zástupci:

Kontrafakt
Rytmus
David Steel

Sranda rap

Někdy je prostě potřeba přestat být vážný a dělat si z věcí srandu. Ze sebe, ze světa, ze všeho. Pak přichází na řadu “sranda rap”.

Jako vrcholný rým bych vybral Vecovo:
“Poznajů ma doma,
aj v USA,
album vychádzá na CD
aj USB.”

Zástupci:

Vec
PSH
Zverina

PSH - Vim já Moja reč feat. Vec, Zverina, Hafner - Vianočná

Standardní kvalitní rap

No, a pak je tu rap, který podle mě nemá nějaké význačné rysy, který je prostě jenom “dobrý”. Sem řadím legendu jménem Indy&Wich, kteří už ale zřejmě novou desku nevydají, a pak Pio Squad, jejichž album interview je pro mě pořád naprostým vrcholem žánru.

Opravdu, pokud byste neměli nikdy slyšet z česko-slovenského rapu nic jiného, tak zvolte Interview od Pio Squad.

Indy&Wich
Pio Squad
Vladimír 518
LA4
IdeaFatte
Moja Reč

Pio Squad - Chtěl bych

Indy A Wich - Hádej Kdo / Z Tvojí ¼ Vladimír 518 - Smíchov-Újezd

Máte nějaké náměty? Připomínky, komentáře? Napište mi: kralicekpavel(vyvíteco)gmail.com.

Proč vlastně nepíšu vtipně?

Wed, 14 Jul 2010 16:02:11 +0200

To mě takhle napadlo, proč já vlastně nepíšu vtipně? Proč se za každou cenu snažím psát jen seriózní věci? Proč se snažím z každé životní zkušenosti extrahovat nějaké poučení pro pozdější generace?

Fakt nevim.

Ale pokaždé, když napíšu nějaký zábavnější text (fejeton, zápis do kroniky, …), tak má úspěch. Asi na tom něco bude, takže bych se měl dobudoucna asi víc odvázat, zapojit semtam nějakej ten nespisovnej výraz, nějaký kurva sprostý slovo a třeba by mi to psaní šlo víc od ruky.

Určitě by bylo osobnější.

O angličtině a citu pro jazyk

Sun, 20 Jun 2010 09:11:06 +0200

Jedna věc, ve které jsem vážně dobrý (na svůj věk), je angličtina. Na povinné angličtině mi chce vyučující dát individuální plán, protože jí je hloupé, jak mě nevytěžuje, a na volitelné se mě vyučující občas ptá na můj názor k látce, jestli říká vše správně. Jednou jsem dokonce jen tak ze srandy učil chvíli místo ní.

Nebylo to tak ale vždycky.

Nikdy jsem se moc o angličtinu nezajímal v tom stylu, že bych si hledal texty písniček a překládal si je, četl od začátku do konce anglický časopis, který odebíráme, nebo si dělal dobrovolně napřed cvičení v pracovním sešitě.

Nepamatuju si víceméně ani jedno gramatické pravidlo, když je do nás vyučující vtlouká, snažím se nedávat pozor. Nedokážu si ani odůvodnit, proč jsem tady doplnil tohle a je to správně.

Mám totiž cit pro angličtinu a chci vám říct, jak ho můžete získat i vy.

Jen na úvod - ne, nebudete mít cit pro angličtinu (nebo i jiný jazyk) po přečtení tohoto článku. Ani za týden. Ani za měsíc. Spíše za rok a více. Stojí ale za to.

Když jsem o tom přemýšlel, moje cesta k angličtině byla pozvolná a dost dlouhá, nicméně si myslím, že je vhodna k následování. Nemusíte ale začínat od začátku, záleží na vaší úrovni.

Začínáme - počítačové hry

Jako malý jsem byl snad i závislý na počítačových hrách. Hrál jsem “CSko”, Starcraft, Age of Empires, Warcraft III a různé jiné.

V hrách jsem se tak poprvé setkal s angličtinou. Takzvanou “herní angličtinou”.

To jsou výrazy typu “Quit”, “save game” (čti jak vidíš), “loading” atd. Mnohdy jsem ani přesně nevěděl, co třeba “loading” znamená, ale hra to psala vždy, když se něco načítalo. Takže to znamená “načítání”.

Takto jsem si zřejmě podvědomě popřekládal většinu obdobných výrazů, protože pracovat se slovníkem v takovém věku není nic moc.

Nedokázal jsem sice sledovat celý příběh v angličtině (ten mě ostatně ani nikdy moc nezajímal), ale rámcově jsem alespoň ovládání hry rozuměl.

StarCraft taktiky

Hry byly také to první, díky čemuž jsem začal číst anglicky i na internetu. Byl jsem totiž hodně “zažraný” do Starcraftu a chtěl jsem být co nejlepší, tak jsem louskal různé taktiky a strategie.

Na českém internetu jich bylo pouze poskrovnu, tak jsem musel jít za hranice. Pamatuju si např. na skvělou stránku Art of Protoss, která mi v hraní hodně pomohla.

Takové taktiky sice ještě nejsou úplně umělecky hodnotná literatura, mnohdy nejsou ani moc ve větách, ale už se jedná o docela pěkný anglický text.

Blogy, blogy, blogy

Někdy v té době jsem se dostal také k blogům, které mi pomohly asi nejvíce. Živě si pamatuji na první článek, který jsem četl na Problogger.net a kterému jsem vůbec nerozuměl.

Musel jsem si strašně moc slov překládat, abych textu vůbec rámcově porozuměl, ale tak nějak jsem vytrval a bylo to čím dál tím lehčí.

Začal jsem odebírat strašnou spoustu blogů, když už mě neomezoval jazyk, a denně tak četl pravidelně 10 i více stran anglického textu. A to se někde nutně muselo projevit.

Seriály, filmy

Další věcí, která mi pomohla, jsou seriály a filmy.

Samozřejmě jde o ty v původním znění s titulky (dnes už třeba i bez titulků), v mém případě tedy How I Met Your Mother, The Big Bang Theory, House M.D., Chuck, My Name is Earl, Two and Half Men, Family Guy, South Park a možná i některé další.

Video všeho druhu vám pomáhá samozřejmě s jinou částí angličtiny a to je poslech a sekundárně i mluvení, takže bych řekl, že je dobré je kombinovat i se čtením všeho druhu.

Zpočátku nebudete sice rozumět každé slovo (to nerozumím ani teď, obzvlášť když Sheldon rozjede svou rychlomluvu v kombinaci s fyzikálními teoriemi), ale postupně se to bude lepšit.

Knihy - vyšší dívčí

Knihy v angličtině jsou pro mě asi na nejvyšší laťce, protože aby je člověk dočetl, potřebuje dobrou znalost angličtiny (tak aby nemusel vyhledávat ve slovníku každé druhé slovo) a také určitou výdrž.

Jako u všeho platí zásada, že je potřeba číst knihy o tématech, která nás baví. Já jsem tak začal s knihou Problogger The Book o blogování, pak jsem přečetl pár strhujících thrillerů od Jefferyho Deavera a pak už plynule pokračoval třeba k Malcolmu Gladwellovi, The Autobiography od Benjamina Franklina atd.

Pokud nevíte, jak jednoduše sehnat knihy v angličtině, tak doporučuji anglický eshop BookDepository.co.uk (affil link), který posílá veškeré knihy bez jakéhokoliv poštovného. Knihy tam sice jsou o něco dražší, nicméně při menších zásilkách se to vyplatí více než z Amazonu.

A když si něco objednáte přes odkaz uvedený výše, dostanu z toho navíc pár korun.

Jazykové kurzy

Samozřejmě nejefektivnější metodou, jak se naučit anglicky jsou jazykové kurzy. A tím nemyslím ty v Česku.

Sám jsem byl zatím na dvou, a to 14 dní na Maltě a měsíc na Floridě. Nicméně v přínosu se oba dva lišily naprosto diametrálně.

Na Maltu jsem jel před dvěma lety, když mi ještě bylo 16, takže jsem nutně jel na kurz pro mládež. A navíc s českou skupinou. To byla největší chyba. Pokud se totiž v cizině chytnete Čechů, nenaučíte se vůbec nic. Tak jako já.

Sice jsem tam získal pár nových českých kamarádů, ale s angličtinou mi kurz moc nepomohl. To na Floridě byla situace naprosto jiná.

Jelikož jsem už mírně zestárl, jel jsem na kurz pro dospělé. A bez české skupiny. Navíc jsem se zařekl, že s Čechy nepromluvím ani slovo, a taky jsem slib dodržel.

Pokud se chcete v zahraničí naučit tamní jazyk skutečně rychle, je nutné začít mluvit výhradně jím. I když umíte jen pár slov, mluvte pouze jím. Dorozumívejte se rukama, nohama, ale odolejte pokušení pomoci si mateřštinou nebo jiným jazykem.

Tato metoda je vážně asi tak o 1283% účinnější než cokoliv jiného, je to vidět i na příkladu Američanů, kteří jsou na rok v naší škole. S některými z nich se bavíme anglicky, ti se česky s velkou pravděpodobností nenaučí.

Někteří se ale od začátku snaží mluvit co nejvíce česky - místo “háj” říkají “čau” a snaží se i co nejvíce rozumět a odpovídat v češtině. Ti jsou pak po roce téměř plynulí a skoro byste nepoznali, že nejsou zdejší.

Zajímavé docela je, že se česky zatím naučili výhradně jen zástupci mužského pohlaví, ale to může být jen shoda náhod.

Jaké jsou tedy mé rady pro získání citu pro angličtinu?

1) dělejte to, co vás baví, ale v angličtině
2) začněte jednoduššími věcmi a postupně pokračujte ke složitějším
3) věnujte se angličtině ideálně každý den (články v RSS, hry, knihy, …)
4) až se trochu zlepšíte, zkuste vycestovat třeba do Anglie na brigádu, nic lepšího pro jazyk není
5) užívejte si, že ovládáte druhý nejrozšířenější jazyk na světě (alespoň doufám)

Jak překonat strach z publikování?

Sun, 09 May 2010 15:18:28 +0200

Tak, že něco publikujete.

O nevyřešených záležitostech

Wed, 17 Mar 2010 05:00:00 +0100

Nevyřešené záležitosti jsou věc, se kterou mám docela problém. Mám pro vás názorný příklad a zároveň i příběh, který vám krásně dokáže, jak dobře na tom ještě jste:

Kdysi dávno mě bolely záda z toho, že jsem seděl špatně u počítače. Ale ne “špatně” typu, že jsem měl monitor moc nízko. Nohy jsem měl “šejdrem nahoře”, klávesnici na klíně nebo takovém tom vysouvacím šuplíku a “jel jsem”.

Dostal jsem se s tím i na rehabilitaci, kde mi paní rehabilitující provedla jakous takous masáž zad, která dost pomohla a nakázala sedět inteligentně. Zázrakem jsem ji uposlechl.

Uplynul nějaký čas a já jsem si kýchnul. No big deal, že jo. Jenže já si u toho hýbnul se zádama. Vydrželo mi to asi tejden, přičemž mě záda bolely hodně intenzivně i při běžných činnostech. Na rehabilitaci jsem se tentokrát dostal až po nějaké době, kdy už jsem byl zase v pořádku, nicméně mi bylo diagnostikováno mírné vybočení páteře. Znovu, no big deal.

Jako lék jsem měl jít 7x na rehabilitaci, že mi sestra zavolá. Taky zavolala, já si termíny během telefonátu psal na papír, přičemž ještě zvonila návštěva, které jsem šel otevřít, takže jsem zase nestíhal poslouchat telefon (a né, nemohl jsem říct, jestli nemůže moment počkat), takže jsem si nebyl úplně jist v kramflecích, kdy a kde mám být.

Navíc jsem ještě první schůzku musel zrušit, protože jsme jeli na dovolenou. Takže jsem minulý čtvrtek na onu rehabilitaci nakráčel, přičemž ta “moje” sestra už tam nebyla. Tak jsem tam ještě půl hodiny vyčkal s tím, že zavolám zítra (v pátek), protože už tam byl jen rehabilitační bratr, který měl tuze naspěch a objednávky nepřijímal.

V pátek jsem nezavolal.

Přes víkend nepracují.

V pondělí jsem nezavolal.

V úterý jsem nezavolal.

Ve středu zavolali oni mně.

Napoprvé jsem to ještě nezvednul, maje provinilý pocit, ale po deseti minutách jsem se odvážil zavolat zpět s očekáváním nejhoršího.

Telefonát jsem vyřídil asi za dvě minuty. Paní byla příjemná. No big deal.

V mých představách ale z toho bylo něco nepřekonatelného. Za tu dobu, co jsem ten telefonát odkládal se z něho vyklubal ohromný strašák, který stále číhal někde vzadu v mé hlavě. A minimálně částečně mě paralyzoval.

Něco podobného mám s blogováním.

Před pár články (článek = blogerská jednotka času, značně rozdílná, není přesně definovaná) jsem ohlásil něco v tom smyslu, že všechno kolektivizuju, budu už psát jenom sem a všichni už budeme jenom běhat po zeleňoučké louce a radovat se.

To jsem si jenom myslel.

Realita je ale taková, že jsem si založil další nový blog - jaksivede.pavelkralicek.cz, Životaměnič jsem nezavřel, naopak znovu začal uvažovat, že na něj začnu psát atd.

Stala se z toho další nevyřešená záležitost.

Myslete si o mně, že jsem blázen, který se nedokáže rozhodnout, třeba stokrát. Možná budete mít pravdu, je mi to jedno. Prostě to tak je.

V důsledku této nevyřešené záležitosti jsem byl znovu paralyzován, co se psaní týče. Ne tak úplně psaní, pár článků rozepsaných mám, ale publikování.

Hodí se to na tenhle blog? Bude to ty lidi zajímat? Nebudou si zase stěžovat, co to píšu za bláboly, že je to vůbec nezajímá?

Tyty negativní myšlenky mě zcela pohltily, takže jsem nebyl schopný akce. To se snad změní, i když jsem to říkal už minule.

Teď už by to ale vážně mělo být naposledy. Slibuju. A co slíbím, to fakt že dodržím.

Co to tedy znamená?

Zavřu jaksivede.pavelkralicek.cz, protože ten blog nepřinášel nikomu nic. Každý den psát o osvojování návyků stojí za prd, takže jsem začal psát o tom, co jsem daný den dělal. To je ale jen taková okleštěná veřejná verze deníku, která ztrácí smysl, kvůli tomu, že jsem se v zápisech musel kontrolovat a tak vůbec. Prozatím se tedy obejdu bez toho, nebo to převedu do jiné formy.

Prozatím zavřu Životaměnič. Bude to sice jen takový formální akt, vzhledem k tomu, že už tam hodně dlouho žádný článek nepřibyl, ale zřejmě jej potřebuju, abych jej mohl dostat z mého podvědomí. Potenciální životměnící články budu směřovat na MítVšeHotovo případně na ještě jeden web, který je zatím v přípravě, kde budu ale jen externí psavec.

Sem budou přibývat rozmanitější články - krátké, dlouhé, odkazy na jiné články, reblogy atd.

A nebo třeba ne, to se uvidí.

Reakce:

Pryč s břemenem - zbavte se nevyřešených záležitostí - Flavicius

O negativitě

Sun, 14 Mar 2010 11:25:00 +0100

O negativitě:

Negativity is the only subject matter I’ve ever regretted publishing. And, as a corollary, I’ve rarely not regretted negativity that I’ve published.

It has taken me a long time to realize this, and it will take even longer to migrate away from it completely. (It’s also a problem for me in real life.) But I’ve started, and I’m making a conscious effort to withhold negative content and make amends for what I’ve said in the past.

Jeden ze starších článků Marco Armenta o negativitě. Stejně jako on, také dodnes lituji všeho negativního, co jsem kdy na intenetu provedl. Jak jsem kdysi dávno osočoval Evču Mudrákovou, účastnil se některých výměn názorů, nebo přehnaně reagoval na kritiku.

Snad už se to nestane.