VIZÁŽISTA

Co líčení dělá se stresem

2026-10-28T07:00:00.000+01:00

👩 Ženám v brazilské studii klesl po první hodině líčení stresový hormon o víc než polovinu. Za měsíc byl zpátky. Co je tedy uklidnilo, štětec, nebo hodina, kdy se o ně někdo staral? A kdy se líčení mění z péče ve výkon pro ostatní?

V jedné univerzitní místnosti v São Paulu sedí ženy, které se skoro nikdy nelíčí. Než začne hodina, dostanou do úst kousek vaty a dvě minuty ho žvýkají. Ve slinách se pak změří kortizol, hormon, který tělo vyplavuje ve stresu. Potom přijde lektor líčení a studentky kosmetiky ženám pomáhají s prvním make-upem po dlouhé době. Na konci hodiny dostanou ženy vatu znovu.

Tým Marcose Veçosa z Federální univerzity São Paula zveřejnil výsledky v odborném časopise Dermatology and Therapy. Čísla vypadají skoro zázračně. Právě proto je dobré číst je pomalu.

Co se změřilo hned

🧪 Po hodině líčení klesl ženám kortizol ve slinách v průměru o 55 procent. Zlepšilo se i to, jakými slovy samy sebe popsaly před zrcadlem, a to zhruba o čtvrtinu. Otázka přitom zněla prostě: co vidíte v zrcadle? U žen z kontrolní skupiny, které na workshop nešly, se nic podobného neukázalo. Obě tato měření ale proběhla jen u 38 žen, které bydlely přímo v São Paulu.

Za měsíc a za dva měsíce už kortizol tak nízko nebyl. Autoři sami píšou, že pokles mohla způsobit hlavně neobvyklá situace, ve které se ženy ocitly. Nešlo tedy o důkaz, že pudr uklidňuje. Byla to hodina, kdy se ženám někdo věnoval, učil je a nikdo je nehodnotil. Možná právě to tělo pocítilo nejdřív.

Studie má i další limity. Ženy věděly, do které skupiny patří. Kosmetiku do balíčků darovaly kosmetické firmy. Účastnice měly jen mírné příznaky smutku a žádná z nich neměla diagnózu deprese. Make-up depresi neléčí a studie nic takového neprokázala.

Co se změřilo za dva měsíce

🌀 Zajímavější je druhá část výzkumu. Ženy dostaly kosmetiku a videa a měly se dva měsíce líčit samy doma. Po měsíci a po dvou měsících vyplnily dotazník, který měří smutek, únavu a další příznaky deprese. Výsledek se zlepšil jen těm, které se líčily aspoň třikrát týdně. Autoři uvádějí průměrný pokles o 8,3 procentního bodu. Ženám, které si z líčení návyk neudělaly, se nezměnilo nic.

Tohle znám z vlastní práce. Když jsem jako vizážista vedl kurzy líčení, viděl jsem totéž. Ženy, které se naučily pravidelně líčit samy sebe, se dostaly do jakéhosi plynutí, do malé spirály radosti. Tu jim už nikdo nemohl vzít. Konečně měly něco, co nezáviselo na nikom jiném, na darech ani na ochotě se podřizovat. Stačil láskyplný dotek sebe sama.

Štětec tedy není bod nula. A nefunguje ani jako všelék. Je to spíš pohlazení, jemný dotyk na displeji svého obličeje, který otevírá dveře do pokoje, kam smíte vstoupit jen vy sami.

Tentýž štětec, dvě cesty

🪞 A teď to podstatné. Stejný pohyb ruky může znamenat dvě opačné věci. Novinářka Monica Bernardo v článku pro lékařský portál Medscape rozlišuje líčení, které je příjemnou součástí dne, a pocit, že bez opravy domnělých vad nejde vyjít z domu. Zvenčí to vypadá stejně. Uvnitř jde o úplně jiný den.

V prvním případě líčení přidává něco, co chcete mít. Ve druhém zakrývá něco, za co se bojíte odsouzení. Ani jedno není špatně, jen každé dělá se stresem něco jiného. První ho rozpouští. Druhé ho odkládá na později, protože hodnotící pohled zůstává venku a čeká.

Někdy se ten rozdíl ukáže i na množství. Když vrstva den ode dne přibývá a bez ní se cítíte nazí, líčení možná už spíš brání, než pečuje. Když zůstává lehké a mění se podle nálady, nejspíš patří vám. Neplatí to ale vždy. Výrazná rtěnka může být čistá radost a nenápadný make-up zase tichá povinnost.

Rozdíl se dá poznat podle jednoduché věci. Líčíte se i ve dnech, kdy vás nikdo neuvidí, nebo jen tehdy, když jdete tam, kde vás budou hodnotit?

Hodina, která nikam nevede

⏳ Z brazilské studie i ze svých kurzů si beru jednoduchý postup o třech krocích.

Nejdřív si jednou týdně vyhraďte hodinu, kdy líčení nemá žádný cíl venku. Žádná schůzka, žádné focení. Jen vy, zrcadlo a čas, který nikam nespěchá.

Potom se jednou za čas nechte nalíčit někým blízkým, nebo nalíčte vy jeho. Kamarádku, dceru, partnera. V São Paulu nepůsobila jen kosmetika, ale i ruce a pozornost druhého člověka.

Nakonec po té hodině nikam nechoďte. Nechte tvář chvíli jen pro sebe, uvařte si čaj, přečtěte si pár stránek. Make-up, který nikdo jiný neuvidí, je možná nejčistší podoba péče, jakou znám.

Kortizol v São Paulu neklesl kvůli pudru. Klesl, protože ženy na hodinu přestaly být na výstavě. Nálada se pak zlepšila těm, které si tu hodinu odnesly domů a opakovaly ji.

Vaše líčení nemusí být dokonalé ani výrazné. Stačí, když bude pravidelné a vaše. Zkuste tento týden jednu hodinu, která jakoby nikam nevede, udělejte se v ní krásnými a všímejte si, co to udělá s vaším dnem. Prostě líčení napořád, co říkáte?

Listen on Suno

What Makeup Does to Stress

For women in a Brazilian study, a stress hormone dropped by more than half after their first hour of makeup. A month later it was back. So what calmed them, the brush, or the hour when someone looked after them? And when does makeup turn from care into a performance for others?

In a university room in São Paulo sit women who almost never wear makeup. Before the session begins, each is given a piece of cotton to chew for two minutes. Their saliva is then tested for cortisol, the hormone the body releases under stress. A makeup teacher arrives, and cosmetology students help the women with their first makeup in a long time. At the end of the hour, the cotton comes out again.

A team led by Marcos Veçoso at the Federal University of São Paulo published the results in the journal Dermatology and Therapy. The numbers look almost miraculous. That is exactly why they are worth reading slowly.

What was measured right away

🧪 After the hour of makeup, the women’s salivary cortisol fell by 55 percent on average. The words they used to describe themselves in front of a mirror also improved, by roughly a quarter. The question was simple: what do you see in the mirror? Nothing similar showed up in the control group, who did not attend the workshop. But both measurements were taken in only 38 women who lived in São Paulo itself.

A month and two months later, cortisol was no longer that low. The authors themselves write that the drop may have come mainly from the unusual situation the women found themselves in. So it was not proof that face powder calms you down. It was an hour when someone paid attention to the women, taught them, and judged no one. Perhaps that is what the body felt first.

The study has other limits too. The women knew which group they were in. The products in their kits were donated by cosmetics companies. The participants had only mild symptoms of low mood, and none had been diagnosed with depression. Makeup does not treat depression, and the study proved nothing of the kind.

What was measured after two months

🌀 The second part of the research is more interesting. The women received products and videos and were asked to do their own makeup at home for two months. After one month and again after two, they filled in a questionnaire that measures sadness, fatigue and other symptoms of depression. Scores improved only for those who wore makeup at least three times a week. The authors report an average drop of 8.3 percentage points. For the women who never made it a habit, nothing changed.

I know this from my own work. When I taught makeup courses, I saw the same thing. Women who learned to do their own makeup regularly found a kind of flow, a small spiral of joy. No one could take it away from them. At last they had something that depended on no one else, not on gifts and not on a willingness to give in. A loving touch of their own was enough.

So the brush is not starting from zero. Nor is it a cure-all. It is more of a caress, a gentle touch on the screen of your own face that opens the door to a room only you may enter.

The same brush, two paths

🪞 Now the part that matters. The same movement of the hand can mean two opposite things. Writing for the medical portal Medscape, journalist Monica Bernardo separates makeup that is a pleasant part of the day from the feeling that you cannot leave the house without fixing perceived flaws. From the outside, they look identical. Inside, they make for completely different days.

In the first case, makeup adds something you want to have. In the second, it covers something you fear being judged for. Neither is wrong. Each simply does something different with stress. The first dissolves it. The second only postpones it, because the judging gaze stays outside, waiting.

Sometimes the difference shows in quantity. When the layer grows day by day and you feel naked without it, the makeup may be protecting more than caring. When it stays light and changes with your mood, it probably belongs to you. That is not always true, though. A bold lipstick can be pure joy, and a barely there look can be a quiet obligation.

You can tell the difference by one simple thing. Do you wear makeup on days when no one will see you, or only when you are going somewhere you will be judged?

An hour that leads nowhere

⏳ From the Brazilian study and from my own courses, I take a simple practice in three steps.

First, set aside one hour a week when your makeup has no purpose out in the world. No meeting, no photos. Just you, the mirror, and time that is in no hurry.

Then, now and then, let someone close to you do your makeup, or do theirs. A friend, a daughter, a partner. In São Paulo it was not only the products that worked, but also the hands and attention of another person.

Finally, do not go anywhere after that hour. Keep your face to yourself for a while, make a cup of tea, read a few pages. Makeup that no one else will see may be the purest form of care I know.

Cortisol in São Paulo did not fall because of the powder. It fell because, for one hour, the women stopped being on display. Their mood then improved for those who took that hour home and kept repeating it.

Your makeup does not have to be perfect or bold. It is enough for it to be regular and yours. This week, try one hour that seems to lead nowhere, make yourself beautiful in it, and notice what it does to your day. Simply makeup for keeps, what do you say?

Použité zdroje

Effect of Makeup Use on Depressive Symptoms: An Open, Randomized and Controlled Trial (Dermatology and Therapy) - Randomizovaná otevřená studie týmu z Federální univerzity São Paula o vlivu pravidelného líčení na příznaky deprese, kortizol a sebehodnocení u brazilských žen.
When Does Makeup Boost Confidence and When Does It Not? (Medscape) - Přehledový článek Moniky Bernardo o výzkumech kosmetiky, nálady a sebeobrazu včetně rozdílu mezi líčením pro radost a z pocitu nutnosti.
Rtěnka podle nálady, ne podle data narození (Vizážista) - Cvičení na výběr odstínu rtěnky podle nálady místo podle věku.
Dvojí metr stárnutí a co s ním udělá vaše líčení (Vizážista) - Úvaha o rozdílném společenském pohledu na stárnutí žen a mužů a o líčení jako vlastní volbě.
Tvář po zklamání a zrcadlo, které nesoudí (Vizážista) - Text o studu po zklamání a o líčení jako návratu k vlastní tváři.

Rtěnka podle nálady, ne podle data narození

2026-10-15T10:09:57.605+02:00

„Po padesátce už ne tmavé rty.“ „Červená stárne.“ „V určitém věku jen nude.“ Rady tohohle typu znáte z časopisů i od kamarádek. Mají jedno společné: barvu na vaše rty vybírá věk, a ne vy.

Přitom rtěnka umí být mnohem osobnější věc. Izraelské výzkumnice z Bar-Ilanovy univerzity mluvily s jednasedmdesátiletou Irenou, která bez rtěnky nevyjde z domu, a když ji jednou zapomene, upozorní ji na to dcery. Pro Irenu a její rodinu je rtěnka znamením, že je všechno v pořádku. Je to kus její řeči, ne povinnost věku.

Zkuste si proto zítra ráno vybrat odstín jinak než obvykle. Celé cvičení zabere tři minuty.

💄 Nejdřív zavřete oči a položte si jedinou otázku: jaký chci, aby dnešní den byl? Klidný, odvážný, hravý, sebejistý? Nechte odpověď přijít jedním slovem. Teprve potom otevřete oči a sáhněte po rtěnce, která k tomu slovu patří. Klidně to bude ta, kterou vám někdo kdysi „zakázal“.

🖌️ Pak ji nanášejte pomalu a nesledujte vrásky kolem úst. Sledujte gesto. Pohyb ruky, tlak, chvíli, kdy barva dosedne. Líčení tak přestane být opravou nedostatků a stane se malým aktem péče, který děláte pro sebe.

🪞 Nakonec se na sebe podívejte a řekněte nahlas nebo v duchu, co ta barva dnes říká. Pokud vás napadne „že se snažím“, zkuste to znovu zítra s jiným odstínem. Pokud vás napadne „tady jsem“, našli jste svou barvu na dnešní den.

Za ta léta práce s tváří vím, že nejvíc na člověku vynikne odstín, který si vybral sám. Jaký odstín byste si vzali, kdyby věk nebyl měřítkem?

👉 Navazuje na článek: Proti neviditelnosti: Co znamená rtěnka po padesátce?

Listen on Suno

Lipstick by Mood, Not by Date of Birth

“No dark lips after fifty.” “Red ages you.” “At a certain age, only nude.” You know advice like this from magazines and from friends. It all has one thing in common: your age chooses the colour of your lips, not you.

Yet lipstick can be something far more personal. Israeli researchers from Bar-Ilan University spoke with seventy-one-year-old Irena, who doesn’t leave the house without lipstick, and when she forgets, her daughters remind her. For Irena and her family, lipstick is a sign that all is well. It’s part of how she speaks, not a duty imposed by age.

So tomorrow morning, try choosing your shade differently. The whole exercise takes three minutes.

💄 First, close your eyes and ask yourself one question: how do I want today to be? Calm, bold, playful, confident? Let the answer arrive as a single word. Only then open your eyes and reach for the lipstick that belongs to that word. It can be the one someone once “forbade” you.

🖌️ Then apply it slowly, and don’t watch the lines around your mouth. Watch the gesture. The movement of your hand, the pressure, the moment the colour settles. Make-up stops being a correction of flaws and becomes a small act of care you do for yourself.

🪞 Finally, look at yourself and say, out loud or silently, what the colour is saying today. If what comes up is “that I’m trying”, try again tomorrow with a different shade. If it’s “here I am”, you’ve found your colour for the day.

Over my years of working with faces, I’ve learned that the shade that stands out most on a person is the one they chose themselves. Which shade would you pick if age weren’t the measure?

👉 Follows up on the article: Against Invisibility: What Does Lipstick Mean After Fifty?

Dvojí metr stárnutí a co s ním udělá vaše líčení

2026-09-15T23:07:23.227+02:00

Když slaví narozeniny muž, přejí mu zdraví. Když je slaví žena, přejí jí, aby na svůj věk nevypadala. Tenhle rozdíl není o dortu ani o svíčkách, ale o tom, komu společnost dovoluje stárnout nahlas. A líčení stojí přesně v místě, kde se rozhoduje, jestli ten dvojí metr posloucháme, nebo si z něj bereme jen to, co chceme my sami.

💄 Psychoterapeutka Kaytee Gillis popsala v eseji The Double Standard of Aging for Women pro Psychology Today vlastní narozeninovou oslavu. Gratulanti jí říkali, že na svůj věk nevypadá, že bude muset sáhnout po barvě na šediny, že takové výročí musí být pro ženu nepříjemné. Mysleli to vlídně. Přesto z toho odcházela s pocitem, že něco selhala.

O pár měsíců dřív měl narozeniny její partner, stejně starý. Nikdo se ho neptal, jestli mu nevadí přibývající roky, dostal přání a v práci si ho vážili o něco víc, jako by mu léta navíc přidala na důvěryhodnosti. Gillis si toho rozdílu všimla přesně proto, že žila oba scénáře ve stejném roce. Stejný kalendář, dva úplně jiné příběhy.

Odkud se ten dvojí metr bere

Kultura má pro stárnoucího muže hotový archetyp. Moudrý stařec, mentor, muž, který za sebou má cestu a teď ji předává dál. U žen ten samý archetyp, moudrá stařena, existuje stejně dávno, jen ho pop kultura systematicky vynechává. Ve filmech je stará žena buď neviditelná, nebo je čarodějnice. Autorita se u ní nekoná.

A teď to podstatné: tenhle rozdíl nevzniká v momentě, kdy žena zestárne. Podle Gillis se dívky učí hodnotu vázat na mládí a krásu už odmala, a ten tlak pak nepovoluje v žádné fázi života. Muž může s věkem přibrat, zešedivět, dostat vrásky, a společnost mu to čte jako gravitas (vážnost či důstojnost). Žena za totéž slyší, že by s tím měla něco dělat.

Netvrdím, že mužům stárnutí prochází bez škrábance. I oni čelí komentářům k vzhledu, k plešatění, k výkonu. Rozdíl je v tom, že u nich tyhle poznámky neurčují celý narativ. U žen ano, a to je ten skutečný dvojí metr, ne jednotlivá věta na oslavě, ale to, kolik váhy jí okolí dá.

Líčení jako rozhodnutí

Tady se dostáváme k tomu, proč o tom vůbec píšu na blogu o líčení. Korektor na šediny nebo krém na jemné linky nejsou samy o sobě problém. Problémem je, když je bereme jako povinnost, protože jinak nás okolí potrestá pohledem nebo poznámkou o tom, že vypadáme unaveně.

🪞 Líčení má dvě zcela odlišné motivace, i když navenek vypadá stejně. Jednou je poslušnost vůči normě, která ženě říká, že stárnutí je potřeba schovat. Druhou je potěšení z rituálu, který si žena vybrala sama, bez ohledu na to, co si o jejích vráskách myslí kolegyně u vedlejšího stolu. Zvenčí ten samý štětec, zevnitř úplně jiný pohyb.

Rozeznat ten rozdíl u sebe není jednoduché, protože normu jsme si všichni odmala nasáli tak hluboko, že ji dnes prožíváme jako vlastní vkus. Možná je proto dobré si čas od času položit otázku, jestli sahám po konkrétním odstínu rtěnky, protože se v něm cítím dobře, nebo protože se bojím, jak bych bez ní vypadala. Odpověď se navíc může den ode dne lišit, a to je v pořádku.

Co to znamená v praxi

Volba nemusí být mezi „maskovat" a „protestovat", jako by šedivé vlasy musely být buď zamalované, nebo hrdě vyvěšené jako vlajka. Existuje i třetí možnost, tichá a osobní: dělat s vlastní tváří to, co člověku sedí, aniž by to muselo mít nálepku vzdoru nebo rezignace.

✨ Sám jsem chlap, kterému se do líčení nikdo nikdy nesnažil vsugerovat vinu, takže mluvím trochu z povzdálí. Ale řadu klientek i kolegyň slýchám mluvit o stejné úlevě, jakmile si dovolí líčení proměnit místo bránění. Přestat čekat, že jim krycí make-up vrátí desetiletí, a začít ho používat pro to, co jim právě teď dělá radost, je posun, který nemá nic společného s věkem samotným.

O podobném mechanismu, jen v širším měřítku, jsme psali v textu o tom, jak laskavost k sobě ovlivňuje to, jak vnímáme svůj vzhled. Platí tu stejné pravidlo: způsob, jakým se na sebe díváme v zrcadle, se dá trénovat stejně jako cokoli jiného.

Gillis svůj text uzavírá tím, že stárnutí není potřeba se bát ani ho popírat, protože jde o přirozený postup života. Souhlasím, jen bych dodal, že ten postup si každá žena může vyzdobit podle sebe, a nikomu za tu výzdobu nedluží vysvětlení.

Dvojí metr stárnutí nezmizí z večera do rána a jeden článek ho nezruší. Ale rozhodnutí, co si s ním v koupelně před zrcadlem uděláte vy sami, zůstává celou dobu ve vašich rukou.

Zbývá jen otázka, kterou si možná stojí za to položit dnes večer: sahá dnešní líčení po vaší tváři, nebo po vaší obraně? Napište mi do komentářů, jestli se u vás ten vztah k líčení v průběhu let nějak proměnil.

.............

English version: The Double Standard of Aging and What Your Makeup Does About It

Tvář po zklamání a zrcadlo, které nesoudí

2026-08-10T10:21:58.469+02:00

🎭 Nejtišší část každého zklamání se neodehrává ve chvíli, kdy se pravda provalí. Odehrává se druhý den ráno před zrcadlem. Člověk se na sebe podívá a poprvé po dlouhé době se mu na to, že ho dnes uvidí druzí nechce ani pomyslet.

🪶 Stud dělá s tváří zvláštní věc. Nezmění rysy, změní naši ochotu ji vidět. Zrcadlo najednou nefunguje jako zrcadlo, ale jako svědek, a nikdo se nechce dívat do očí svědkovi něčeho, za co se on sám stydí.

Ta reakce má svou logiku a nemá smysl ji nějak přemlouvat. Když nás někdo zneužije, obvykle si vezmeme vinu k sobě, protože vlastní vina je paradoxně snesitelnější než pocit, že se nedá spolehnout na nic. A vina má tělesnou podobu. Sklopený pohled, ramena dovnitř, tvář natočená pryč od světla, i když v místnosti nikdo není.

Maskování a návrat vypadají zvenčí stejně

V mé práci s vizuálním obrazem přistupujeme se stejnými nástroji ke dvěma protichůdným věcem. Jedna žena si líčí linky kolem oči proto, aby ji nikdo nepoznal. Druhá si líčí linky kolem oči, aby se v jejich ohraničení poznala sama. Zvenčí to vypadá téměř identicky. Uvnitř jde o dva různé světy.

💧 Maskování stud utěsní. Chvíli to uleví, jenže cena za to je vysoká, protože každé další ráno je pak potřeba vrstva o něco silnější. Návrat funguje opačně. Nesnaží se nic zakrýt, jen dovolí té tváři vypadat lépe než se dnes cítí, a nechá ji, aby si na to zvykla.

Ruka, která se dotýká vlastního obličeje, mění vztah k němu

Tohle si neumím vysvětlit jinak než fyzicky. Když se člověk soustředěně dotýká vlastní tváře, štětcem nebo prsty, přestává být pozorovaný objekt a stává se něčím, o co se pečuje. Deset minut u zrcadla dokáže víc než hodina přesvědčování, že za nic nemůžete. Tělo té péči rozumí okamžitě, protože laskavý dotek nepotřebuje argumenty. Laskavý = láska ví.

✨ A ještě jedna věc, kterou považuji za podstatnou. Líčit se po zklamání není předstírání, že se nic nestalo. Je to rozhodnutí, že to, co se stalo, nedostane navíc ještě moji tvář.

Co pomohlo vám, když jste se po nějakém zklamání potřebovali vrátit sami k sobě? Vaše zkušenost může být pro někoho, kdo v tom právě teď je, cennější než jakákoli rada.

👉 Navazuje na článek: Past soucitu: Podvodník nežádá o lásku, žádá o pomoc

Listen on Suno

Obličej je taky obal — a taky na něm píšeme své vzkazy ostatním

2026-06-01T07:00:00.000+02:00

O oblečení jsem psal, že je obal s návodem, jak s obsahem zacházet. Ale je tu ještě jeden obal, který nosíme blíž k sobě než kterékoli sako. Obličej. A líčení je jazyk, kterým na něj píšeme — stejně vědomě nebo nevědomě jako když ráno saháme po košili.

Zajímavé je, že make-up se dá číst podobnou optikou jako šatník. Nebudu to na sílu cpát do tří os, ale jeden princip se přenáší dokonale: nehodnotíme, popisujeme. Žádné líčení není „lepší". Každé jen něco vysílá k nám ostatním. A to je rozdíl, který změní celý vztah k zrcadlu.

💄 Líčení může křičet, nebo šeptat.

Výrazná rtěnka, ostrá linka, sytá barva — to je obdoba pestrých křídel motýla, který chce být viděn. Jemné, splývavé tóny, nude paleta, sotva znatelná úprava — to je naopak tišší poloha. Ani jedna není správnější. Otázka nezní „sluší mi to?", ale „co dnes chci, aby můj obličej řekl dřív, než promluvím?"

✨ Líčení je volba pólu, ne maska.

Často slýchám, že make-up je „zakrývání". Ale on stejně tak dobře umí odkrývat. Den, kdy si dáte výraznější oko, nemusí být dnem, kdy něco schováváte — může to být den, kdy si dovolíte být vidět. A den bez líčení nemusí znamenat rezignaci, ale klid člověka, který zrovna nepotřebuje nic dokazovat. Mezi těmito póly se pohybujete a obě polohy jsou vaše pravé já. Pravé já totiž není jedna strnulá tvář. Je to celá škála představující to, kým chceme být.

🪞 Zrcadlo umí být soudce i překladatel.

Většina z nás stojí před zrcadlem jako před soudcem, který rozdává známky. Zkuste ho jednou vzít jako překladatele. Neptejte se „jak vypadám", ale „co tahle volba o mém dnešku vypovídá". Stejný posun, jaký funguje u šatníku, funguje i tady — a u obličeje, který je tak blízko k naší identitě, působí ještě silněji.

Líčení tak přestává být honbou za dokonalostí a stává se nástrojem sebepoznání. Každé ráno u zrcadla je malá příležitost zeptat se, kdo dnes chcete být — a dát tomu tvar.

Co váš dnešní make-up říká o vašem dnešku, chce být viděn, nebo si dopřává klid? Napište mi to do komentářů.

👉 Navazuje na článek: Oblečení jako jazyk: co o nás prozradí šatník

Dohoda před zrcadlem: Proč make-up bez pravdy nefunguje

2026-04-13T18:24:00.004+02:00

😳 Seděla u mě v ateliéru kdysi žena, která chtěla „zakrýt únavu“. Ale čím víc korektoru jsem nanášel, tím víc její obličej působil jako maska z antické tragédie.

Problém nebyl v pigmentu, ale v tom, že její tvář byla ve válečném stavu s její myslí. Chtěla vypadat odpočatě, zatímco uvnitř křičela vyčerpáním. V takové chvíli make-up nezdobí, ale lže. A jak už víme z Habermasových úvah o upřímnosti, lež je v komunikaci – i v té vizuální – vždycky kontraproduktivní.

Skutečná vizážistika není o nanášení barev, ale o sjednání vnitřního míru. Je to proces, kdy se přestanete maskovat a začnete se domlouvat se svou vlastní identitou. Pokud se se sebou ráno nedomluvíte, budete celý den vysílat signály, které budou vaše okolí mást.

Budete působit jako „rozbitý obraz“, kde rty říkají „jsem v pohodě“, ale oči a stažené svaly kolem úst křičí „neblížte se ke mně“.

Aby se make-up stal nástrojem vaší autenticity a ne vaší lži, vytvořil jsem pro vás tuto techniku pěti pohledů, kterou jsem praktikoval u svých klientů:

💄 Přiznání stavu. Než sáhnete po štětci, pojmenujte emoci v zrcadle. Pokud jste smutní, nezkoušejte to přebít „veselou“ tvářenkou. Přiznejte to. Ta upřímnost uvolní napětí v obličeji víc než drahé sérum.

💄 Soulad textury. Naše pleť reaguje na stres stažením. Pokud se snažíte domluvit s okolím, začněte uvolněním čelisti. Bez vnitřní uvolněnosti bude každý make-up na pleti „sedět“ jako cizí prvek.

💄 Akcent pravdy. Vyberte si jeden prvek (třeba barvu stínů nebo linku), který dnes nereprezentuje to, jak chcete vypadat, ale to, jak se skutečně cítíte. Je to vaše kotva autenticity.

💄 Vnímání odezvy. Sledujte, jak se vaše tvář mění s každým krokem. Make-up má být dialog, ne monolog, který si vnucujete.

💄 Závěrečná pečeť. Podívejte se na sebe jako na spojence. Ta žena v zrcadle není projekt, který je třeba opravit, ale partner, se kterým jdete do světa.

Když přestanete zrcadlo používat jako bojiště a začnete ho vnímat jako jednací stůl, váš život se změní. Vaše okolí totiž neuvidí jen „dobře nalíčenou osobu“, ale uvidí člověka, který je v jednotě. A s takovým člověkem je radost se domluvit na čemkoliv.

Kdy jste se naposledy na sebe do zrcadla podívali bez snahy se okamžitě kritizovat?

👉 Navazuje na článek: Umění domluvy

Krása, která unese pravdu: Proč jsou oči mámy nejlepším makeupem

2026-04-06T08:00:00.006+02:00

💄 Seděl jsem kdysi v ateliéru a pozoroval proměnu jedné ženy. Přišla unavená, s kruhy pod očima a tělem, které v sobě neslo tisíc neviditelných úkolů. Ale v momentě, kdy promluvila o své práci a dětech, se její výraz změnil takovým způsobem, jaký nedokáže vykouzlit ani ten nejdražší rozjasňovač na světě. V jejím pohledu se objevila ona nekompromisní spravedlnost a klidná síla, o které jsem psal. Je to krása, která neprosí o pozornost, ona ji přirozeně má.

✨ Líčení často vnímáme jako masku, která má zakrýt nedostatky. Ale pro ženu, která prošla „bootcampem“ mateřství, se makeup mění v rituál stvrzení její nové identity. Už se nesnaží vypadat jako panenka z plakátu. Její tvář je mapou zodpovědnosti a etické pevnosti. To je ten skutečný upgrade, který hierarchické ego mužů tak často přehlíží.

Když se podíváme na „estetiku zodpovědnosti“, vidíme tři roviny, které tvoří skutečné vyzařování:

🌹 Oči jako svědomí - Žádná řasenka nedodá očím takovou hloubku jako vědomí, že jste morálním vzorem pro své děti. Matky v byznysu mají jiný pohled – je přímý, úsporný a neuvěřitelně čitelný. Je v něm zapsáno ono „ne“, které má váhu budoucnosti, nikoliv jen momentálního zisku.

🌹 Pleť, která dýchá integritou - Můžete mít dokonale vyhlazenou pleť díky filtrům a salonům, ale pokud se uvnitř trápíte etickými kompromisy, vaše tvář bude působit šedivě. Skutečná záře (glow) pochází z vnitřního klidu ženy, která ví, že její práce má smysl a že se nemusí stydět za své metody.

🌹 Rtěnka jako symbol odvahy promluvit - Když si máma-lídr nanáší rtěnku, není to akt svádění. Je to vytyčení hranic. Je to zvýraznění nástroje, kterým se nebojí upozornit na bezpráví nebo podraz v zasedačce. Je to barva odvahy, která se nebojí postavit se za správnou věc.

🌿 Vytvořil jsem si pro sebe takové malé pozorování: čím více je žena ukotvená ve své mateřské síle, tím méně potřebuje „nánosů“, aby byla vidět. Její krása je totiž pro-organizační – pomáhá druhým cítit se v bezpečí a inspiruje k poctivosti. Je to fascinující kontrast k navoněným mořským koníkům, kteří pod vrstvou drahých produktů skrývají jen prázdnotu a strach.

Příště, až se budete líčit, zkuste se zamyslet: jakou hodnotu dnes chcete svým obličejem světu sdělit?

👉 Navazuje na článek: Navonění mořští koníci v bouři

Krása bez lži: Proč váš obličej nepotřebuje digitální schovávání

2026-03-09T18:18:00.003+01:00

Zkuste si zítra ráno stoupnout před zrcadlo a než sáhnete po štětci nebo telefonu, podívejte se na svou tvář bez jediného filtru.

A to je dnes skoro revoluční čin. Žijeme v době, kdy nám digitální technologie diktují, jak máme vypadat, abychom byli „hodnotní“. Trendy jako looksmaxxing nebo bonesmashing nejsou o kráse, jsou o nenávisti k vlastní biologické realitě. Každý filtr, který na sebe na sociálních sítích hodíme, je malým útokem na naši autenticitu.

💄 Makeup pro mě nikdy nebyl o maskování, ale o rituálu sebepoznání. Je to vyjádření toho, co se děje uvnitř. Pokud se ale líčíme jen proto, abychom naplnili šablonu „pastelové tradwife“ nebo abychom vypadali jako AI generovaný ideál, ztrácíme kontakt se svou duší. Agrese, kterou vidíme na internetu, začíná právě u tohoto odmítání sebe sama. Když se nenávidíme v zrcadle, je mnohem snazší nenávidět i ostatní na displeji.

💄 Navrhl jsem pro vás jednoduchou techniku, kterou jsem zasadil do příběhu své klientky, která se bála stárnout v digitálním světě. Říkám jí „Zrcadlo pravdy“. Místo abyste nedostatky zakrývali s pocitem hanby, zkuste je vnímat jako mapu svého života. Každá vráska je příběh, ne chyba v kódu. Makeup pak slouží k oslavě těchto příběhů, ne k jejich vymazání.

💄 Zde je 5 principů rituálu, který vám vrátí úctu k vaší tváři:

Dotek před pohledem. Než se podíváte do zrcadla, vnímejte kůži rukama. Je to živá hmota, ne pixel.
Záměr vyjádřený barvou. Používejte odstíny podle toho, jak se chcete cítit, ne podle toho, co je trendem na TikToku.
Oslava asymetrie. Přestaňte se snažit o dokonalou souměrnost, která patří robotům, ne lidem.
Vědomé odlíčení. Vnímejte smývání barev jako návrat k podstatě, jako očištění od rolí dne.
Laskavost v pohledu. Dívejte se na sebe se stejným soucitem, s jakým se díváte na někoho, koho milujete.

Jak se změní váš vztah k sobě, když na jeden celý den úplně vypnete všechny filtry ve svém telefonu i ve své hlavě?

👉 Navazuje na článek: Na křižovatce nenávisti: Jak vystoupit z algoritmu, který z nás dělá nepřátele?

Zrcadlo pravdy: Rituál pro návrat z neviditelnosti

2026-02-23T19:10:00.003+01:00

Kolikrát jste se dnes podívali do zrcadla a skutečně viděli sami sebe? Ne tu unavenou masku, která řeší nákupy a termíny, ale tu bytost uvnitř, která touží po uznání a hloubce.

Osamělost v davu je nejbolestivější, protože v ní ztrácíme kontakt se svým pravým já. Stáváme se neviditelnými pro svět, protože jsme se stali neviditelnými pro sebe. Ale barvy, které si vybíráme, a péče, kterou si věnujeme, mohou být mocným rituálem, jak tuhle kletbu neviditelnosti zlomit a znovu se přihlásit o své místo u stolu.

✨ Navrhuji vám rituál tří pohledů, který promění vaše ranní líčení v hlubokou psychologickou terapii.

První pohled patří přijetí, kdy se díváte na svou nenalíčenou tvář s vděčností za vše, co vydržela, druhý patří záměru, kdy barvami definujete, jakou svou stránku dnes ukážete světu, a třetí pohled je pohled moci, kdy se zpříma podíváte sami sobě do očí.

✨ Pokud si takto vědomě nanesete rtěnku nebo zvýrazníte oči, nevytváříte masku, ale vyzbrojujete se na cestu do světa, který zapomněl, co je to skutečná autenticita.

V psychologii líčení nejde o to, jak vypadáte pro ostatní, ale jak se cítíte, když se na sebe díváte. Pokud se cítíte neviditelní, sáhněte po barvách země a ohně. Hnědá vás uzemní, červená vám dodá odvahu promluvit. Když mluvím o budování ostrůvků funkčnosti, začíná to u vaší tváře. Je to vaše vizitka, vaše hranice, vaše suverenita. Nenechte se přesvědčit, že na tom nezáleží. V rituálu krásy je skrytá obrovská archetypální síla bohyně, která se odmítá nechat potlačit šedí systému.

Dnes večer, až se budete odličovat, udělejte to zase naopak, jako rituál očištění. S každým tahem vatového tamponu si představte, že smýváte nejen líčidla, ale i všechny nánosy cizích očekávání a strachů, které na vás přes den ulpěly. Pod tím vším je vaše pravé já, které je nezničitelné a jasné. Tato vnitřní integrita je tou nejlepší ochranou proti pocitu osamělosti. Jste sami sobě nejlepším přítelem a váš obličej je plátnem vaší svobody.

Která barva ve vás vyvolává největší pocit vnitřní síly a kdy jste ji naposledy použili jako svou rituální zbroj?

👉 Navazuje na článek: Když je stát i člověk bez páteře, společnost je bez opory

Póry v křeči aneb Proč vaše pleť potřebuje tichou sílu vavřínu

2026-02-06T17:29:00.010+01:00

Když stojím před klientkou a kontroluji jak nanáší první vrstvu podkladové báze, často si uvědomuji, že bojuji s následky, které začaly mnohem hlouběji než jen na povrchu epidermis. Naše pleť je totiž neúprosným záznamníkem našeho vnitřního chaosu, stravy a hlavně oxidativního stresu.

Vzpomněl jsem si na Marii a její krétskou terasu, o které jsem psal ve svém článku o vavřínu, a došlo mi, že ten obyčejný bobkový list, který vhazujeme do omáček, je ve skutečnosti biologickým filtrem, který naše tvář zoufale potřebuje. Vizážistika už dnes totiž není jen o barvách, je o chemii těla, kterou můžeme ovlivnit přímo z naší kuchyňské poličky.

🌿 Skutečná krása není výsledkem maskování, ale výsledkem buněčné spokojenosti, kterou můžeme podpořit silou přírodních silic.

Vavřín vznešený v sobě skrývá tři fascinující biologické mechanismy, které dokáží s pletí udělat víc než drahá séra z Paříže. Prvním a zásadním faktorem je přítomnost polyfenolů a vitaminu A, které fungují jako neprůstřelný štít proti volným radikálům. Tyto látky doslova zametají škody způsobené smogem a modrým světlem monitorů, které denně urychlují stárnutí našich buněk. Druhým mechanismem je unikátní schopnost silic, jako jsou cineol a linalool, tlumit mikrozáněty. Tyto neviditelné ohně v podkoží jsou zodpovědné za zarudnutí, otoky a nerovnosti, které pak musíme pracně vrstvit korektorem. Třetím a možná nejzajímavějším aspektem je vliv vavřínu na hladinu krevního cukru a inzulínu. Moderní dermatologie potvrzuje, že vysoký cukr vede k takzvané glykaci kolagenu, což je proces, kdy se naše pleť doslova „cukruje“, ztrácí pružnost a začíná předčasně vadnout.

✨ Pokud dokážeme stabilizovat vnitřní prostředí pomocí šálku vavřínového odvaru, dáváme pleti šanci, aby se pod naším štětcem nerozpadala, ale zářila.

Rád experimentuji s tím, jak tyto poznatky přenést přímo do rituálu péče o pleť. Zjistil jsem, že vavřínová voda, kterou si snadno připravíte doma, funguje jako geniální tonikum. Stačí zalít tři mleté listy horkou vodou, nechat patnáct minut louhovat a po vychladnutí použít jako obklad nebo sprej před nanesením krému. Tato tekutina dokáže okamžitě stáhnout rozšířené póry a zklidnit pleť po odlíčení. Silice eugenolu v ní obsažené mají navíc mírné antiseptické účinky, což ocení každý, kdo bojuje s občasnými pupínky, které se vždy objeví v tu nejméně vhodnou chvíli.

💆 Vědomá vizáž začíná u pochopení, že každá buňka naší tváře dýchá to, co jí pošleme do krevního oběhu.

Dalším netradičním spojením, které jsem si ověřil, je vavřínová parní lázeň. Představte si, že si večer uděláte chvíli pro sebe, skloníte se nad misku s horkou vodou, do které jste hodili pár listů bobkového listu, a necháte ty vzácné páry prostoupit do hlubokých vrstev kůže. Teplem se otevřou póry a silice vykonají svou očistnou práci mnohem efektivněji než jakýkoli mechanický peeling. Pleť je po takové proceduře neuvěřitelně hebká, prokrvená a připravená na regeneraci. Je to rituál, který propojuje starověkou moudrost s moderní potřebou detoxikace v digitálním světě.

🍃 Vracím se k jednoduchosti, protože věřím, že v ní leží budoucnost vizážistiky, která neničí, ale léčí.

Neberte vavřín jen jako dochucovadlo k masu. Berte ho jako svého tajného spojence, který vám pomůže vybudovat pleť natolik zdravou, že makeup bude už jen třešničkou na dortu, nikoli nutnou maskou. Maria mi na Kétě ukázala, že krása, která trvá, vychází z hluboké úcty k přírodním zákonům. Když se naučíme využívat tyto „obyčejné“ poklady, zjistíme, že naše koupelna se může stát svatyní zdraví. Zkuste si tento týden nahradit jedno kafe vavřínovým čajem a sledujte, co se stane s vaším jasem v zrcadle. Možná budete překvapeni, jak rychle vaše tvář na tuhle vítěznou bylinu zareaguje.

Zkoušeli jste někdy využít suroviny z kuchyně pro péči o pleť a který experiment vás svou účinností nejvíce šokoval? 👉 Navazuje na článek: Vavřín pro život, nejen pro chuť.

Vavřínový sirup na suchý kašel

Ingredience:

24 velkých bobkových listů (čerstvých nebo sušených)
600 ml převařené vody
5 polévkových lžic hnědého třtinového cukru
5 polévkových lžic květového medu
šťáva ze 2 bio citronů

Postup:

Vodu převařte, přidejte cukr a ponořte do ní připravené bobkové listy.
Jakmile začne směs vřít, nechte ji na mírném ohni probublávat 30 minut.
Poté odstavte z plotny a nechte zcela vychladnout.
Do vychladlého základu přidejte med a čerstvou citronovou šťávu.
Vše důkladně promíchejte.
Přikryjte nádobu a nechte sirup louhovat dalších 30 minut.
Hotový sirup nalijte do čistých sklenic, uzavřete víčkem a uchovávejte v chladničce.

Použití: Sirup pomáhá odstraňovat suchý, dráždivý kašel a ulevuje při bolestech v krku. Má příznivý vliv také na trávení, nespavost, revma či dnu a celkově posiluje imunitní systém. Užívejte pouze po dobu trvání potíží, sirup není vhodný k dlouhodobému užívání.

Estetika superinteligence: Proč dokonalá tvář zabíjí lidský příběh

2026-02-02T10:38:00.007+01:00

Sleduji ranní rituály žen i mužů před zrcadlem a vnímám, jak se do našich koupelen nenápadně vloupal strach z vlastní biologie. Dario Amodei mluví o tom, že lidstvo drží v rukou technologii bohů, zatímco mentálně zůstává v pubertě, a já to vidím v každém pokusu o „dokonalý“ makeup, který má za cíl jediné: smazat člověka a nahradit ho algoritmem. Naše tvář se stala rozhraním, které se snažíme optimalizovat pro čočky chytrých brýlí a senzory sociálních sítí. Jenže v té honbě za symetrií a vyhlazením, kterou nám diktuje onen „národ géniů“ v datacentrech, zapomínáme, že tvář bez vrásek a mikrovýrazů je tváří, která přestala vyprávět příběh.

💄 Vizáž v roce 2026 už není o zakrývání pupínků, ale o odvaze nechat svou lidskou tvář zářit v moři digitální sterility.

Vnímám tři zásadní střety, které v naší estetice právě teď probíhají a které definují naši schopnost (nebo neschopnost) dospět. Prvním z nich je diktát algoritmické krásy. AI filtry nejsou jen neškodná zábava, jsou to inženýrské nástroje, které trénují náš mozek na to, aby vnímal přirozenou lidskou tvář jako chybu v systému. Když si v reálném životě nanášíme makeup, často se podvědomě snažíme napodobit ten nereálný, vyhlazený standard, který nám superinteligence servíruje jako normu. To je přesná definice civilizační puberty: máme nástroje, jak změnit svou podobu k nepoznání, ale nemáme moudrost k tomu, abychom pochopili, že tím ničíme svou jedinečnou identitu.

👁️ Čím dokonalejší jsou masky, které nám technologie nabízí, tím vzácnější a mocnější se stává syrová upřímnost našeho skutečného pohledu.

Druhým střetem je ztráta biologické komunikace. Paul Ekman by mohl vyprávět o tom, jak důležité jsou drobné vrásky kolem očí pro rozpoznání upřímné radosti. Pokud ale svou vizáž podřídíme snaze vypadat jako „digitální génius“ – tedy bezchybně, staticky a mladistvě za každou cenu – vypínáme tím svůj evolučně nejstarší komunikační kanál. Stáváme se vizuálně srozumitelnými pro stroje, ale nečitelnými pro lidi. V éře, kdy AI rozpozná naše emoce dřív než my sami, je vědomé líčení, které tyto emoce nezabíjí, ale podtrhuje, aktem nejvyšší dospělosti a suverenity. Je to odmítnutí být pouhým „použitým objektem“ v databázi estetických trendů.

✨ Skutečné umění vizáže dnes spočívá v tom, že dokážeme podtrhnout svůj charakter dřív, než ho algoritmus stihne zprůměrovat.

Třetím bodem je pak rituál vědomé tvorby obrazu jako obrana proti totalitě anonymity. Amodei varuje před absolutní ztrátou soukromí a já v tom vidím příležitost pro novou definici makeupu. Už to není maska, za kterou se schováváme, ale brnění, které si vědomě vybíráme. Dospělý přístup k vizáži znamená, že každé tažení štětcem je vyjádřením našeho postoje k světu. Pokud polovina lidstva AI ignoruje, jak říká Gallup, ignoruje i fakt, že jejich tvář je už dávno analyzována. Převzít odpovědnost za svou vizáž znamená přestat být pasivním divákem vlastního stárnutí nebo proměny a stát se jejich hrdým režisérem.

🛡️ Odvaha vypadat jako dospělý člověk v kultuře, která uctívá věčné dětství, je tou nejvíc sexy image, kterou si můžete v roce 2026 pořídit.

Zkuste zítra u zrcadla jeden experiment: místo abyste se snažili zamaskovat unavené oči nebo vrásky od smíchu, zkuste je vnímat jako důkazy toho, že žijete v realitě, nikoliv v serverovně. Použijte makeup k tomu, abyste zdůraznili svou sílu a zkušenost, ne abyste se vrátili do bezpečí dospívání. Jsme lidé, kteří dostali do rukou technologii bohů, tak se ji naučme používat s elegancí a grácií, která k bohům patří. Naše tvář je totiž tím posledním místem, kde se v digitálním světě může odehrát skutečné, lidské setkání.

Cítíte se pod tlakem digitálních standardů krásy spíše jako tvůrci své identity, nebo jako oběti filtrů, které vám diktují, jak byste měli vypadat?

👉 Navazuje na článek: Adolescence lidstva: Technologie bohů v rukou dětí.

Okysličte svou krásu: Proč je dech nejlepším sérem pro vaši pleť

2026-01-14T20:48:00.001+01:00

Investujete do kvalitní kosmetiky, ale zapomínáte na tu nejzákladnější výživu pro vaše buňky. Jako někdo, kdo propojuje péči o tělo s vnitřní harmonií, vidím v digitální apnoi přímého nepřítele vaší krásy.

Když u monitoru zadržujete dech, vaše pleť strádá nedostatkem kyslíku, šedne a ztrácí svůj přirozený jas. Feng-šuej nás učí o proudění energie v prostoru, ale nejdůležitější je proudění krve a kyslíku v našem vlastním těle. Stresová apnoe toto proudění zastavuje a vytváří únavu, kterou žádný make-up plně neschová.

🌸 Skutečný jas vaší tváře začíná hlubokým nádechem, který rozvádí život a regeneraci do každého póru.

Když se líčíte, tvoříte rituál úcty k sobě samé. Stejný rituál byste měly mít i u svého pracovního stolu. Vaše pracovní prostředí by mělo být nastaveno tak, aby vás podporovalo v dýchání, ne abyste se v něm cítily utlačené.

Zjistil jsem, že i barvy a uspořádání věcí kolem monitoru ovlivňují to, zda budeme dýchat povrchně, nebo hluboce. Krása není jen o povrchu, je to výsledek vnitřního okysličení a schopnosti těla regenerovat se i během náročného dne. O tom však někdy později.

💄 Udělejte si z každého pohledu do zrcadla nebo na displej připomínku, že vaše krása dýchá s vámi.

Několik vědomých a hlubokých nádechů v průběhu práce prokrví vaši tvář lépe než masážní váleček. Je to nejjednodušší a nejlevnější cesta k vitalitě, kterou můžete praktikovat kdekoli. Pokud dovolíte vzduchu, aby vás vyživoval, vaše pleť získá zdravý tón a vaše oči se rozsvítí přirozenou energií. Krása v digitálním věku vyžaduje disciplínu dechu, protože jen okysličená buňka může skutečně zářit.

Cítíte na své pleti ten rozdíl v jasu, když strávíte den vědomým dýcháním oproti dni strávenému v křeči u počítače?

👉 Navazuje na článek: Digitální apnoe: Tichá válka o váš kyslík (a svobodnou vůli.

Barvy trochu jinak: Červená

2025-07-27T21:48:00.003+02:00

Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak.

Barvy jsou nositelé informací

Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí.

Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací.

Jde o část světelného spektra, které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pronikne jen to, co chceme slyšet. U světla to ale tak nejde. Vidíme jej v mozku přenosem ze sítnice pomocí neuronů vnímat celé spektrum. Hned. Tady a teď. Červená má nejdelší vlnovou délku ze všech barev viditelného spektra. A právě proto na sítnici očí ulpívá nejdéle. Je to první barva, která je pro lidské oko viditelná, když vystoupí z toho, čemu říkáme černá barva. Když ji jednou uvidíte, nezmizí vám tedy z mozku jen tak.

A tak bez ohledu na to, jestli ji spojujete s nebezpečím, sexualitou nebo štěstím je červená energie pohybu, něco jako náš motor, jako aktivní impuls. Vždy vede k akci. Na červenou prostě nelze nereagovat, a to nejen mentálně, ale i tělesně.

Domnívám se, že prapůvod této reakce se vyvinul evolucí při boji o přežití druhu homo sapiens. Vidíte-li krev, červenou barvu, vaše stresová reakce vás vede k buď ještě aktivnějšímu boji než dosud anebo posílí schopnost útěku před nebezpečným predátorem.

Proto jí říkám, že je „nejtělesnější“ ze všech barev. Svaly při pohledu na červenou dostanou stresovou injekci a tělo se připraví k pohybu. No a jako motor k pohybu používáme dva silné párové klouby, kyčle a náš zadek.

Red vegetables and fruits

Barva, která chce dotek

Barvy neslouží jen k estetickému hodnocení a k popisu nálady. Jsou jedním ze tří klíčových znaků, podle kterých rozeznáváme svět kolem nás. Červená barva je například v systému 3AXIS, který používám, zařazena na osu „horno-dolní“. V rámci ní je společně s černou a tmavými tóny až úplně dole. Je to místo tělesnosti, činů, realizace.

Smyslovým ekvivalentem červené je hmat. Protože jde o aktivní kontakt s realitou, o uchopení, sevření, tlak tvořený našimi svaly. Když se na něco podívám, mohu o tom přemýšlet. Ale když se toho dotknu, vstupuji do jiného režimu vnímání. Dotek je totiž začátek činu. Toho si určitě všimli ti, kteří za sebou mají už nějaký sexuální kontakt.

Všimli jste si, že červená bývá viditelná na těle právě tam, kde si tělo říká o pohyb a pudově řízenou akci? Třeba rty (řeč), nehty (gesta), vlasy (nevědomé signály), kyčle (pohyb), tváře (emocionální reakce) či právě sexuální orgány.

Energie červené barvy viditelně vznáší informační dotazy na naši psychiku. Není to totiž barva odpočinku. Komunikuje: jsem tady, jsem připraven/a jednat. Asi proto ji nemusí lidé, kteří v daný moment nejsou připraveni. V naší neverbální komunikaci se totiž v pohybu vždy odhalí, kolik energie vlastně máme.

A červená nemilosrdně odhalí nedostatek energie k akci. Jakékoliv. Když si ji na sebe oblékne někdo, kdo je unavený, není to dobrý nápad. Červená si žádá přesně cílený výkon. A pokud nepřijde, je zle. Červená je tedy nejen energií, ale také informačním zrcadlem.

Říká si o odezvu a pokud ji nedostane, vzniká v našem těle pocit, který se váže k nenaplněným citům, k barvě zelené a těmi jsou v tomto případě zklamání, frustrace. A ta nepochází z barvy samotné. Pochází z našeho těla, které z ní nedokázalo udělat čin.

I to je důvod, proč některým lidem červená „nesedí“. Ne proto, že by se jim nelíbila, ale protože je konfrontuje s očekáváním druhých, které nejsou ochotni nebo schopni v danou chvíli naplnit.

Red in world culture

Když červená mluví jinými jazyky

Červená je barva. To, jak na nás působí, však není jen biologická reakce na světelné spektrum, jak jsem psal v úvodu, ale také odraz kulturního nastavení, v němž jsme vyrůstali. A právě tady se často střetává s nepochopením. V jedné kultuře je totiž červená barvou štěstí, ve druhé jde o varování. V jedné symbolizuje život, v jiné smrt. Všechny tyto významy jsou jistě reálné, ale nejsou obecně přenositelné.

Západní svět ji vnímá jako barvu silnou, energickou, často i agresivní. Ale v Číně je červená barvou svatebního dne, hojnosti a prosperity. V Jižní Africe se pojí s truchlením. V Japonsku je znakem životní síly, ale i posvátnosti. Když tedy o červené mluvíme jako o barvě, která „probudí energii“, je třeba dodat jakou a komu?

Kulturní vrstvy přidávají barvám významy, které nemají nic společného s fyzikou. A přesto jsou stejně skutečné. Když červenou oblékne nevěsta v Šanghaji, její poselství je úplně jiné než u ženy v Dánsku, která si tentýž odstín vezme na obchodní rozhovor do banky.

Tím se ale červená nestává relativní. Stává se vrstevnatou. Pracuje jako všechny barvy na několika úrovních najednou. Na tělesné, smyslové, psychologické i kulturní. A právě to z ní dělá barvu, která sice mluví různými jazyky, ale vždy o tomtéž. Nezapomínejme totiž na to, že ta největší síla, kterou v životě tak podceňujeme a tolik jí podléháme vypráví o vlivu našeho nevědomí. Takže o čem je červená? O síle být viděn/a, o nároku na pozornost. O soustředění energie do jednoho bodu. Do přítomnosti. Teď.

Co s ní?

Červená není barva na hraní. Je to barva rozhodnutí. Proto si ji na sebe neberte jen tak, bez rozmyšlení. A pokud ji už obléknete, buďte si vědomi, že přitahuje pozornost a bude od vás očekávána reakce. Ať už v podobě činu, nebo postoje.

Nepoužívejte ji tam, kde nechcete probudit vášeň, vztek nebo chuť jednat silou. Ve vyjednáváních, při rozchodech, na pohřbech nebo na návštěvu v nemocnici. Ani doma v obýváku, pokud v něm vy chcete odpočívat.

Naopak, vezměte si ji, když potřebujete něco říct beze slov. Když potřebujete být vidět. Když máte co říct celým tělem. Nejen hlavou. Červená vás buď podpoří, nebo jednoduše prozradí. A to v jakékoliv kultuře.

Red in life

Jak s červenou v praxi?

Co tedy konkrétně říká vaše červená? A víte, kde všude mluví hlasitěji, než si myslíte?

9 částí těla, kde červená spustí pozornost a proč:

Rty – Přitahují pozornost ke slovům. Ideální, když chcete být slyšet. Nevhodné, když raději mlčíte.
Nehty – Komunikace probíhá především gesty. Říkáte jimi víc, než si myslíte a červená zde je ostrý výkřik. Nevhodné pro ty, co se neradi dotýkají.
Vlasy – U žen působí jako signální plachta. Nevědomý impulz k reakci. Nevhodné pro ty, co pak nechtějí komunikovat více do hloubky.
Halenka – Oblast hrudi = emoční centrum. Červená zde upozorňuje na vaši zranitelnost i sílu a odvahu vašeho srdce. Nevhodné, pro ty, co nechtějí jít s kůží na trh.
Kabelka – Symbol vlastnictví. Ve vaší ruce značí, že si jdete pro to své. Nevhodné pro ty, co mají vše a nic víc nechtějí.
Boty – Zásadní pro dojem síly. Říkají: stojím si za svým. Ustojím si to. A pokud ne, působí směšně.
Sukně/kalhoty v červené – Přitahují pozornost ke kyčlím, tedy motoru pohybu. Nechcete-li svádět pozornost sem, tak raději ne.
Čepice nebo klobouk – Upozornění na vaše myšlenky a ego. Provokativní, může působit až arogantně. Protože přirozenou doménou této barvy je opačná strana.
Brýle s červeným rámem – Směřují pozornost k očím, tedy k vidění a vnímání. Vhodné, pokud chcete být vnímáni jako vizionáři, nevhodné pro tiché pozorovatele.

Co zůstane, když červená odejde?

Možná, že právě tahle barva nám ukazuje, jak hluboko jsou naše smysly propojené s naším tělem. Nejde jen o vjem, ale o impuls. Nejde jen o barvu, ale o poselství. Nejen o červenou, ale o její dotek. Dotek spojený s krví, rty, vůlí, napětím i strachem. Všechny tyto vrstvy se spojují do jednoho tělesného signálu. Jsem tady. Dýchám. Reaguji.

A i když se její tón mění podle toho, kde zrovna stojíme: v Pekingu, v Johannesburgu, nebo v Jihlavě, naše tělo si ji pokaždé připomene stejně. Zrychlí se náš dech. Napřímí se páteř. Rozšíří se zorničky. A mozek vyplaví do krevního řečiště stresové hormony.

Když červená odejde, něco se v prostoru ztiší. Ale nezmizí to. Jako by se tělo na okamžik přestalo ptát: co mám udělat? A jen bylo. Bez tlaku. Bez očekávání. A právě v ten okamžik, kdy zmizí červená z plátna našeho života, si teprve uvědomíme, co všechno říkala.

A co nám po ní zbylo v těle. Listen on Suno

🔴 Když vizáž mluví červeně: Rty, tváře, odvaha

Nalič si rty červenou. Ale neodcházej hned. Podívej se do zrcadla. Neusmívej se. Buď vážná. Co ti říká ten obraz?

Červená na rtech není jen ozdoba. Je to zbraň. A jako každá zbraň – může ublížit i zachránit.
Ten, kdo v líčení a stylingu pracuje s červenou, pracuje s energií dominance, síly a zviditelnění.
Ale jen tehdy, když pochopí její jazyk.
Používej červenou jako manifest a ne jen jako dekoraci. Zeptej se sebe jako své klientky:
Proč si dnes beru červenou? A komu je moje energie dneska určená?
Tam totiž začíná skutečné mistrovství práce s barvami.

Co ti to přinese: Prohloubení práce s červenou barvou skrze její vědomé použití jako projevu tvé odvahy a sebevyjádření.

Než se svlékneš popelko

2025-07-17T06:00:00.014+02:00

Sex jako duchovní disciplína zní mnohým jako oxymóron. A někdy v sexu zůstává víc pravdy, než bychom chtěli. Co když svlékání začíná ještě dávno před dotykem?

Tělo není neutrální

Léto je roční období těla. Opálené kůže, sluneční paprsky, letní lásky, vůně potu a vody. Není divu, že zrovna v těchto měsících naše erotická touha nabírá na hlasitosti. Jenže v étosu erotiky se často ztrácí jedna věc: že tělo není jen tělo.

Když se v intimním příběhu dvou lidí dotkne kůže jejich těl, dotýkají se i jejich příběhy. Strachy. Stíny. Vědomí nebo jeho absence. Sex není jen smyslný akt, je to také výměna energií. A pokud vstupujeme do sexuálního kontaktu nevědomě, neseme na návštěvu s sebou i to, co jsme si dosud nepřiznali.

Touhu, která často skrývá manipulaci. Vzrušení, které se bojí lásky. Hlad po dotyku, který maskuje naši prázdnotu. Snad nejvýstižněji intimitu sexu vyjadřuje tahle věta: „To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí.“

Tato slova z Tomášova evangelia nejsou v žádném případě o asketismu. Jsou o pravdě. O vědomí, které buď společně stvoříme, nebo popíráme, a které se nám v těle dříve či později vrátí. A zvláště v sexu. Nejintimnější kontakt je totiž vyústěním všeho, co si s sebou neseme pod kůží. A v okamžiku, v němž se naše dvě těla na chvíli spojí, se setkávají i dvě pravdy nebo iluze.

A právě tehdy se láme dosavadní bytí. V sexu nejde o dokonalost, vášeň či techniku. Ale o to, jestli v tom krátkém okamžiku svlékání se až na kůži zůstáváme pravdiví.

Jestli se díváme. Na vše, co vidíme. Jestli cítíme to, co cítíme. Jestli si dovolíme být přítomní i s tím, co je najednou tak nahé = syrové a reálně přítomné. Sex se pak stává naším návratem k sobě.

Když stín vstoupí do postele

V každém z nás je něco, co nechceme nikomu ukázat. Strach, že nejsme dost dobří. Že nás někdo uvidí bez obvyklé pózy. Že se zraníme, ztrapníme, znemožníme. Co já vím. A tak si před sexem často oblékáme víc masek než na Benátském karnevalu.

Masku milenky, která ví, co chce. Masku alfa samce, co má všechno pod kontrolou. Masku zraněného dítěte, co se nechce znova spálit. A někdy i masku, která říká: „No a co, tohle nic neznamená.“ Ale tělo nikdy nezapomíná.

Zatnuté svaly, úhybné pohledy, odpojený dech. Příliš rychlý pohyb, nebo naopak pasivní odevzdání. To všechno nejsou detaily. Jsou to znaky stínu, který se vkradl do ložnice, protože jsme ho předtím nepozvali do vědomí.

Neprožitý smutek, který se v těle mění v napětí. Nevyřčený hněv, který se mění v pokus o sexuální dominanci. Nepřiznaná osamělost, kterou se snažíme zamaskovat orgastickou výkonností.

Milí sexíci, stín není nepřítel. Je to ta část nás, která čeká, až ji konečně uznáme za naši součást. A pokud mu nedáme slovo, vezme si ho sám. A sex se pak stává hlavním bitevním polem. Místem, kde se nevede láskyplný dotykový dialog, ale křečovitá válka.

A po ní většinou nepřichází romantická blízkost, ale chlad. Odpojení. Ticho bez objetí, které v duši bolí víc než odmítnutí.

Víc pravdy v touze

Když nemáme co skrývat, začneme opravdu cítit. Všemi smysly. Neznamená to, že všechno je dokonalé, harmonické a když si náhodou prdneme, zavoní to po levanduli. Znamená to však, že se nebojíme vnímat.

Otevřít se v srdci a dotknout se druhého těla je něco. Takový dotyk už není snaha něco získat, ale způsob, jak být přítomen. V sobě a i v tom druhém. Pohled do očí zde není taktikou, ale tichým souhlasem toho největšího vyvrcholení: „Ano, jsem tu. Celý. Pro tebe“.

Vědomý sex není technika. Je to odvaha zůstat. Zůstat i když to bolí. Zůstat i když se stydím. Zůstat i když si nejsem jistý/á, co bude dál.

Když se nadechnete tak, že se vám bublinky vzduchu vmáčknou pod kůži jak šampaňské a zaplaví celé tělo, ochutná ten druhý to, co ještě nikdy nepoznal/a.

Tělo to pozná. A odpoví. Dech se mu zpomalí. Tlak v hlavě se uvolní. Touha už není útěk z prázdna, ale návratem do plnosti. A namísto drsně svírající pracky lidoopů se vám z té jemnosti, ale hlavně hloubky dotyků, zároveň zježí i ty nejchoulostivější chlupaté části.

A někdy, možná právě tehdy, se v tom dotyku stane něco, co nás promění. Ne na jedno odpoledne. Ale doopravdy.

Než se svlékneš, Popelko

Stojíš na schodech. Možná jsi právě došel/a z hlučné párty, kde jsi byl/a tím, koho všichni viděli, ale nikdo nepoznal. A možná máš v ruce střevíček. Anebo ho právě ztrácíš.

Ten střevíček není ze skla. Je z tvé důvěry. Z tvého „ano“. Z tvé schopnosti se odhalit nejen tělem, ale hlavně pravdou.

Dnešní svět ti říká, jak máš vypadat, jak vonět, jak sténat, kde se vyholit a kdy říct ne. Ale zapomíná ti říct, že tvoje tělo není kostým. Je to tvůj domov. A pokud ho někdo chce navštívit, měl by se zout. A nelhat o důvodu své návštěvy.

Sex nemusí být tanec podle pravidel. Ale pro tebe by mohl být schodištěm, po kterém hlavně ty nejdeš dolů. Ale nahoru. Do místnosti, kde nejsi jen svou rolí. Kde se nesvlékáš proto, abys byl/a chtěný/á, ale proto, že už nechceš nic skrývat.

A možná právě tam, v tichu mezi dvěma kroky, tě někdo potká. Ne proto, co máš na sobě. Ale proto, kým skutečně jsi, když to všechno odložíš. To je potom sex, milí sexíci.

A vy budete konečně vědět, že dostat se do ráje, fakt stojí za to.

Listen on Suno

👗 Co o tobě říká způsob, jak se oblékáš?

Móda není jen o tom, co si vezmeme na sebe, ale také o tom, co si z nás ostatní přečtou. V tomto experimentálním stylingovém cvičení tě čeká nový úkol: sestav si outfit, který nebuduje masku, ale odhaluje podstatu. Zapomeň na to, co je „sexy“ podle reklamy. Zeptej se sám/sama sebe: co chci skutečně ukázat? A jak se cítím, když ten outfit pomalu odkládám – co zůstává, když oblečení zmizí? Tahle práce s vizuální identitou ti pomůže prozkoumat vztah mezi tělem, emocí a stylovou sebeprojekcí.

🗝️ Co ti cvičení přinese: hlubší porozumění neverbální komunikaci těla, schopnost být pravdivý/á v oblékání i v jeho opačném aktu – svlékání. A možná i nový pohled na styling jako cestu k duši.

Vizuální čaroděj Michal Jelínek

2025-06-29T11:20:00.003+02:00

Michal Jelínek propojuje tělo, prostor a tužku do jedinečného způsobu práce s nápady. Kreativita podle něj není talent, ale návrat k sobě. Kreslením se totiž také myslí.

Heuréka není jen výkřik, je to stav mysli. A právě v tomhle stavu potkáváme Michala Jelínka – vizuálního designéra nejen myšlení, autora stejnojmenné kapesní knihy o kreativitě, lektora a propagátora myšlenkových map, průvodce světem nápadů. Světem, který se nehlásí o slovo, ale v nás všech neustále pracuje. A právě k němu nám Michal pomáhá nalézt cestu. Třeba svou knihou Heuréka – kapesní průvodce kreativitou. Není to rozhovor o tom, jak být kreativní „rychleji“ nebo „lépe“, ale spíš o tom, proč vůbec tvořit, a co se děje těsně předtím, než nápad dostane tvar.

Mluvili jsme spolu o fázi, která většinu lidí děsí, ale jeho fascinuje: o počátku. O jemném chvění před prvním tahem tužky. O zmatku, který není nepřítelem, ale nezbytnou součástí procesu. A taky o tom, co dělat, když nás náš vlastní nápad zaskočí.

Kdy jsi naposledy zažil vlastní „aha moment“ – a co bylo jeho spouštěčem?

Paradoxně to bylo při psaní samotné knihy. Dlouho jsem bojoval s tím, jak vysvětlit rozdíl mezi skicováním jako uměním a skicováním jako myšlením. Pak jsem si během procházky v lese uvědomil, že skicování jsou vlastně jen „malá gesta na papíře“, že ruka s tužkou dělá to samé, co architekt z výzkumu Barbary Tversky, když vysvětloval svůj návrh gesty ve vzduchu. Spouštěčem byla kombinace pohybu, volného prostoru a faktu, že jsem přestal myslet na výsledek.

Co všechno musí být přítomno, aby mohl vzniknout nápad s šancí na přežití?

Podle mé zkušenosti to jsou tři věci: čas, prostor a odvaha ke „špatným“ nápady. Čas znamená, že kreativita má svůj začátek a konec, že je to proces, že má své fáze – nelze ji uspěchat. Prostor je fyzický i mentální – potřebujete místo, kde nás nic neruší. A odvaha znamená dovolit si divergentní myšlení, tedy surfování po kognitivních mapách bez strachu, že na něco „nepřijdete“. Paradoxně nejlepší nápady často začínají jako ty nejhorší.

Tvůj přístup připomíná architekturu. Co je na počátku – tvar, směr, nebo potřeba?

Vždy potřeba. Ale pozor, ne potřeba výsledku, ale potřeba porozumět problému. Graham Wallas to nazval „přípravou“, tedy fází, kdy sbíráme informace a necháváme mozek strávit problém. Tvar a směr jsou až produkty této práce. A nakonec, je to vlastně jako stavba domu, než začnete kopat základy,

musíte pochopit terén.

Když si „to sedne“ – je to z hlavy, z ruky, nebo z těla?

Určitě z těla! To je jedna z klíčových myšlenek knihy. Neurovědci dnes potvrzují, že myšlení je „vtělené“, tedy závislé na našem fyzickém prožívání světa. Nejen u mě osobně je to často kombinace: ruka kreslí, tělo gestikuluje a mozek sleduje, co se děje. Ten moment „sednutí“ poznám podle toho, že se mi změní rytmus kreslení a moje tahy se stanou jistější, energičtější.

Jak chráníš nápady před předčasným "zabíráním realitou"?

Klíčové je nemyslet na výsledek! V knize to nazývám „nemyslet na výsledek“, a je to jedna z nejdůležitějších kapitol. Nápad musí dozrát ve fázi divergentního myšlení, kde je všechno dovoleno. Konvergentní myšlení – to praktické, logické – přijde až později. Je to jako chránit květinu před mrazem, potřebuje skleník plný volného času a prostoru.

Máš oblíbenou techniku návratu k nápadu?

Procházka! Zní to banálně, ale výzkumy potvrzují, že chůze podporuje divergentní myšlení. Mám dokonce na přednáškách snímek obrazovky telefonu s počtem kroků za rok a ptám se publika, jak souvisí s kreativitou. Kromě toho používám „přemýšlecí kresby“, jednoduché čmáranice, které mi pomáhají při dialogu s nápadem. Nejde o krásné kresby, ale o myšlení na papíře - o to nechat naši mysl pracovat i náš mozek a tělo vůbec.

Jaký je největší omyl o kreativitě?

Že je to dar nebo talent, který buď máte, nebo nemáte. To je naprostý nesmysl! Kreativita je stejně přirozená jako chůze, je to lidská schopnost. Rozdíl je jen v tom, že některé děti jsou nucené „zapomenout“ být kreativní kvůli školnímu systému nebo společenským očekáváním. David Eagleman ve svém výzkumu ukazuje, že se mozek fyzicky mění celý náš život – a to jak můžeme do jisté míry ovlivnit a tak si můžeme kreativitu znovu osvojit.

Jak se mění práce s nápady v době AI?

AI je fascinující nástroj, ale funguje jinak než lidská kreativita. AI pracuje s pravděpodobnostmi na základě obrovských datových sad, je to vlastně sofistikovaná forma konvergentního myšlení. Lidská kreativita je ale především o spojování zdánlivě nesouvisejících věcí, o divergentním surfování po našich jedinečných kognitivních mapách v mozku. AI může být skvělým pomocníkem, ale „koncepční euforii“ asi nikdy nepocítí, ta vzniká z našeho vtěleného prožívání světa. A nakonec to nejdůležitější: AI je výborná v kreativitě založené na derivaci a kombinaci. Kde ovšem zcela selhává, je transformativní kreativita, tam je stále ještě lidský mozek nenahraditelný. Tedy pokud chceme změnit nejen svět, ale především sami sebe.

Jak by podle tebe vypadal první den předmětu "Kreativní myšlení"?

Žádné lavice! Studenti by byli na koberci nebo venku. Začali bychom cvičením pareidolie, tj. hledáním tvarů v mracích nebo skvrn od kávy. Pak by následovalo „přemýšlecí kreslení“, ne o tom, jak hezky nakreslit auto, ale jak přemýšlet o autech čmáranicemi. A hlavně by se studenti učili, že se „špatných“ nápadů nemusí bát, že jsou to vlastně jen zárodky těch dobrých. A co bych chtěl jako cíl? Znovu objevit radost z vlastního myšlení. Aby ty děti byly zase trochu lidmi.

Co napsat na konec?

K některým rozhovorům není co dodat. Kreativita, jak o ní mluví Michal Jelínek, není výsada ani nástroj, ale způsob života. Není to nápad, který přichází shůry, ale gesto těla, skvrna na papíře nebo rytmus našich kroků v lese.

Nejde v ní o to vymyslet hned něco velkého, jde o to dovolit si nemyslet na výsledek a vydržet ve stavu, kdy ještě není jasné, co z toho bude. V době, kdy na nás umělá inteligence chrlí obrovská množství možných řešení, může být právě tento stav bytí člověka, to kdy je otevřený, vtělený, nehotový, tím nejlidštějším aktem vůbec.

Možná právě v tom tichém propojování gest, obrazů a významů naplňuje Michal beze zbytku dávný význam slova čaroděj. To slovo totiž kdysi označovalo toho, kdo čárou, pohybem klacku v prachu, kreslil děj. Symbol, který zaznamenal, pomáhal druhým pochopit to, co je přesahovalo. A právě to dělá i dnes. Vtiskuje myšlení do prostoru tak, aby z něj mohli čerpat i ti, kdo chtějí vyjádřit svá slova.

Protože možná vůbec nejde o to, JAK být kreativní, ale jen znovu zažít radost z vlastního myšlení. A někdy k tomu stačí jen nebýt si úplně jistý, sebestředný ani dokonalý.

Protože právě to nás drží ve vědomí, na naší cestě k sobě.

Moc ti děkuji za rozhovor.

Listen on Suno

🌐 Když tužka znamená výraz

Výzva: Zkus si dnes ráno nebo večer načrtnout vlastní portrét. Ne podle zrcadla, ale podle toho, jak se cítíš. Vezmi jen tužku a papír. Tvář nemusí být reálná – může být klidně jen symbol, linka, gesto. Potom si udělej make-up jako odpověď na ten obraz. Ne podle návodu, ale podle pocitu. Jak ses proměnil(a)?

Proč právě takhle? Líčení je také čára, otisk, vyjádření. Není to maska. Je to tvé gesto ke světu. Vnitřní výtvarná řeč, kterou můžeš vést každý den jinak.

Kůže jako portál: O tetování

2025-06-25T12:40:00.002+02:00

Když se tetování dotýká víc než kůže. Co všechno v sobě může nést obraz, který nejde smýt – a co všechno může neviditelně změnit?

Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním, kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak.

Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali.

Tetování jako kulturní a osobní fenomén

Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ledový muž“ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek.

Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo téměř univerzálně. Antropolog George P. Murdock ho už v roce 1945 zařadil mezi 67 kulturních univerzálií, tedy jevů, které najdeme ve všech známých lidských společenstvích. A přestože se význam tetování měnil, jedno mu zůstává: vždy v něm šlo o víc než o obraz. O znak. O zprávu. O symbol.

Zatímco dříve bývalo u přírodních národů tetování spojené s rituály dospívání, statusem bojovníka nebo ochranou proti zlým duchům, dnes se ocitáme ve zcela jiném kontextu. Paradoxně jde vlastně o tytéž rituály, jen jinak vyjádřené.

V éře individualismu, Instagramu a psychoterapie se totiž tetování přesunulo ze společenského rámce do sféry osobního výrazu. Kdo v dávnověku potkal někoho s tetováním, okamžitě věděl s kým má tu čest. byl to symbol statusu. Dnes je to způsob, jak si člověk uchopuje vlastní tělo jako médium. Jak vpisuje do sebe to, co v něm bylo dřív jen skryté, nevyslovené nebo nepřijatelné.

Právě zde začíná být užitečné nahlížet tetování optikou systému 3AXIS. Jde o systém psychologické interpretace vzhledu, tedy propojení těla, emocí a mysli. Každý vpich je fyzický zásah, ale zároveň jde o symboliku nesoucí emoční otisk a mentální záměr. Není vůbec jedno, kde se obraz nachází, jak vypadá a proč vznikl. To všechno vytváří mapu, která se nedá jednoduše smazat. A možná právě proto dnes tolik lidí volí právě tetování jako médium osobní změny. Jako nositele informace a tělesný podpis toho, co cítí, co vědí a kým se stávají.

Tetování jako výraz osobních kvalit

Tetování jako rituál a osobní proměna

Kdysi bývalo tetování veřejným obřadem. Probíhalo přímo v kmeni, při obřadech za přítomnosti svědků, často za doprovodu zpěvu, tance jako součást společenského života kmene. Tetování označovalo přechod: z dítěte do dospělého, z bojovníka v úctyhodného staršího, z jednoho stavu vědomí do druhého u šamana. Zapisovalo to, co se skutečně stalo. Vrylo do kůže proměnu, kterou člověk právě prošel, a která byla díky tomu viditelná i sdílená.

Dnes se většina těchto rituálů přesunula do tetovacích studií. Jsou to pravda jiné obřady, silně individuální, ale smysl přechodu v sobě nesou dál. Lidé přicházejí s vnitřní bolestí, která potřebuje tvar. S příběhem, který se zatím nedal vyslovit. A v okamžiku, kdy je jejich příběh přetvořen do návrhu a ten do tetování, vzniká něco víc než jen kresba. Vzniká smlouva. Pro ně samotné i pro svět.

V rozhovorech s klienty se mi při tom znovu a znovu objevují slova jako „uzavření kruhu“, „ochrana“, „přijetí“ nebo „důstojnost“. Někteří lidé si nechávají vytetovat jméno ztraceného blízkého člověka nebo obraz, který si v sobě nesli roky. Jako by tetování dalo jejich zkušenosti konečně viditelnou podobu. Jako by bolest, která šla dovnitř, mohla díky jehle konečně ven.

V kontextu traumatu je to ještě zřetelnější. U lidí, kteří si zažili zneužití, domácí násilí nebo ztrátu, funguje tetování často jako akt znovunabytí těla. Už to není jen prostor, kde se stalo něco špatného. Je to prostor, který si tímto aktem znovu přivlastňují. Barvami, obrazem, vlastním rozhodnutím. Podobně se mnou mluví i lidé, kteří prošli coming outem, genderovou tranzicí nebo těžkou nemocí. I pro ně je tetování uzemněním a zároveň zpečetěním nové verze sebe sama.

Tetování se tak dnes stává osobní ceremonií. Neformální, ale hluboce smysluplnou. A je úplně jedno, jestli ji člověk provádí v tichu malého studia, nebo s přáteli kolem. Podstatné je, že rituál funguje. Proměna, která se odehrála uvnitř, je konečně vidět i navenek.

Energetický dopad tetování

Na tetování se obvykle pohlíží jen jako na estetický zásah. Vpich, barva, kresba, výsledek. Ale uvažovali jste někdo o tom, že každý takový zásah má i jiný dopad než jen ten viditelný? Vždyť naše tělo, není jen nosičem obrazu, ale aktivním bio-energetickým polem. A tetování je zásahem právě do něj.

Z hlediska fyziky totiž není zasažené místo zcela neutrální. Tmavá tetovaná kůže absorbuje podstatně více tepla než okolní pokožka. Působí tak jako tepelná čočka tím, že akumuluje sluneční záření i vnější teplo, které se následně přenáší do hlubších vrstev těla. Ačkoliv to běžně možná nepociťujeme, může to ve větším rozsahu ovlivnit termoregulační rovnováhu těla. Zejména pokud se jedná o rozsáhlé černé nebo tmavé motivy v citlivých zónách kolem podbřišku, na opačné straně zad nebo za krkem.

A kromě tepelného účinku je tu ale ještě jeden rozměr, který většina tatérů (bohužel) mnohdy nijak neřeší. A tím je energetická mapa těla. Je to jako v akupunktuře, i zde hraje roli to, kam přesně jehlička proniká. Do jakého místa. Na těle existují místa, která jsou spojena s prouděním energie jako jsou meridiány, akupunkturní body, nervová zakončení. Pokud se na tato místa uloží cizí barvivo a opakovaně poruší vrstva kůže, může to zcela změnit tok energie v dané oblasti.

Změny se nemusí projevit okamžitě. Ale postupné přehřívání, energetická nerovnováha nebo přetížení některých tělesných drah může mít vliv na vitalitu, psychický stav a fyzickou odolnost člověka. Například oblast vnitřního zápěstí, kde si lidé často nechávají tetovat symboly naděje nebo rovnováhy, je ve skutečnosti velmi citlivý akupunkturní uzel spojený se srdcem a oběhovým systémem. Totéž platí o již zmíněné bederní části zad, šíji.

Nejde mi o strašení. Ale o výzvu ke vědomějšímu rozhodování. Tetování může být krásné, symbolické, léčivé, ale také jde o energeticky aktivní zásah do těla. Měli bychom o něm přemýšlet nejen jako o estetice, ale také jako o tělesné informaci. Vkládáme si ji nejen pod kůži, ale do systému, který se stará o naši rovnováhu, stabilitu i citlivost. Systému, který má na starosti náš život.
Kůže jako hranice a co znamená její narušení

Kůže je náš první a zároveň poslední kontakt se světem. Dává nám tvar, chrání nás před vnějším prostředím, odděluje „já“ od toho, co je „ne-já“. A zároveň je to právě ona, skrze kterou svět vstupuje dovnitř našimi smysly. V případě tetování pak dotykem, teplem, bolestí, i barvou inkoustu. Tetování tak není jen vpich do svalové tkáně. Je to zásah do hranice. Vnější i vnitřní.

V tradičních kulturách byla kůže vnímána jako posvátné rozhraní. A porušit ji právě to znamenalo projít změnou. Symbolickou a zaznamenanou. Dnes, v době sterilních jehel a anonymních studií, však přesto nebo právě proto zůstává kůže stále tím samým prahovým prostorem, jen si toho už nejsme tolik vědomí jako v dřívějších dobách.

Porušení této hranice, byť dobrovolné, může mít hlubší důsledky, než si připouštíme. Nejen fyzické, ale i psychologické. Kdo totiž jednou svolí k narušení své vnější vrstvy, ten už nikdy nebude „celý“ stejným způsobem. Je možné, že se právě tímto aktem člověk stává vnímavějším a tedy i zranitelnějším vůči tlaku, manipulaci, nebo potřebě se vymezit silněji.

Jakoby pokožka přestala být absolutní hranicí, a začala propouštět nejen inkoust, ale i nejistotu. Tato teorie má své zastánce i v oblasti behaviorální psychologie: opakované dobrovolné narušování hranic, včetně tělesných, může vést k posunu vnímání vlastních limitů i k větší ochotě podléhat skupinovému tlaku. To, co bylo dřív nemyslitelné, se stává přijatelným. A někdy i vyžadovaným.

Tetování - kresba na kůži s hlubším významem

Otázkou tedy není jen to, co si do kůže vpíšeme. Ale také to, co tím dovolíme, aby do nás vešlo.

3AXIS pohledem na tetování: kde, co, jak a proč

Tetování je možné také číst jako mapu. Symbolů, ale i rozhodnutí, vzpomínek a tužeb. Systém 3AXIS nám v tom může pomoci. Vychází z propojení tří rovin: těla, emocí a mysli, a právě ty se v tetování protínají výrazněji než kdekoliv jinde.

První osa – KDE:

Místo na těle není nikdy neutrální. Co si necháváme vytetovat na šíji, záda nebo podpaží, říká něco jiného než to, co zdobí předloktí nebo klíční kost. Horní část těla (hlava) většinou souvisí s tím, co chceme vyjádřit světu v myšlenkách. Spodní (zadek, podbřišek, nohy) naopak s tím, co patří k našemu intimnímu soukromí. Tomu, co s námi hýbe. Tetování na prsou nebo prstech je prohlášení, motiv na zádech je mnohdy tichý vzkaz sobě, v této části těla (hrudník, ruce, záda) jde o to, co prožíváme v našich emocích. A výběr místa tak prozrazuje, z jaké oblasti pochází můj vnitřní obraz.

Druhá osa – CO:

Obraz sám, tedy jeho tvar, velikost, barva, složitost v sobě nese význam. Černobílá linka působí jinak než plnobarevná kompozice. Minimalistický znak jinak než realistický portrét. Zvíře jinak než nápis. A co třeba datum? Slovo? Zapomenuté písmo? I volba fontu je výpovědí o tom, jestli chci být přísný, poetický, měkký, nebo nezlomný. Každý obraz vyjadřuje něco o tom, jak chápu svět a sebe v něm. Každý obraz v sobě kóduje sdělení, které nevědomky zasahuje a upoutává pozornost.

Třetí osa – JAK:

Nejde jen o to, co a kam. Ale také jakým způsobem tetování vzniká. Je rozdíl mezi impulzivním nápadem a dlouhým zráním a hledáním odpovídajícího motivu. Je rozdíl mezi anonymním studiovým procesem a rituálem. Zda si nechám obraz navrhnout na míru, nebo sáhnu po katalogu. Zda si ho dávám sám pro sebe anebo abych něco ukázal ostatním. Tento „záměr v pozadí“ má často největší váhu. I když není vidět, je cítit.

Z pohledu 3AXIS tak tetování není „jen tetování“. Je to tělesný otisk emočního vzkazu sepsaného myslí. Je to viditelně vtepaný podpis dohody do těla, dohody kterou jsme uzavřeli sami se sebou. A čím vědoměji k němu přistoupíme, tím více může být skutečně náš.

Když inkoust není jen inkoust

Každý, kdo si někdy nechal něco vytetovat, ví, že ten okamžik není jen o jehle. Je o rozhodnutí. O tichém souhlasu těla. O vnitřním rozhovoru, který se přesune na kůži a tam zůstane. Tetování je víc než obraz. Je to smlouva. Se sebou. S pamětí. S tím, co nechci zapomenout.

Jenže právě proto bychom o něm měli přemýšlet. Protože to, co vypadá jako výtvarný projev, může být i zásah do energetické rovnováhy. Do akupunkturních bodů, do tělesných drah, do paměťových vrstev, které sahají hlouběji než barva. A co hůř nebo líp, do naší vnímavosti, do citlivosti k manipulaci, do ochoty přijmout svět, který nás nutí zviditelnit se za každou cenu.

Ať už je motiv jakýkoli, květina na zápěstí, jméno milovaného, posvátná geometrie na zádech nebo středník na kotníku, jedno mají společné. Nesou zprávu. Pro mě. Pro celý svět. A někdy i pro něco, co si teprve musím přečíst. A co má hluboký smysl.

Možná je čas přestat tetování chápat jako dekoraci. A začít ho vnímat jako jazyk. Protože když už se stáváme popsanými knihami plnými osobních značek, měli bychom se v nich aspoň trochu naučit číst. Aby ta bolest, čas i inkoust nepřišly nazmar.

Je léto, tak bude co pozorovat, co říkáte?

💄 Výzva: Líčení, které nepřekrývá, ale zvýrazňuje to, co už je na tobě napsáno

Postav se před zrcadlo. Podívej se na místo, kde máš své tetování – je to oblast blízko očí? Rukou? Klíční kosti?

Teď zkus najít způsob líčení nebo úpravy vzhledu, který tuto oblast podpoří místo toho, aby ji zakrýval.
Vyber si jednu barvu, tvar nebo texturu, kterou symbolicky propojíš s významem tetování. Může to být stín na víčku, linka, doplněk ve vlasech nebo tón rtěnky.

🪞A teď se zeptej: Dávám tím najevo, kým jsem? Nebo se schovávám?
Tvoje tělo je příběh. A líčení může být jeho tichý, ale výmluvný komentář.

👉 Proč to dělat?
Protože vizáž není jen způsob, jak se zalíbit druhým. Je to jazyk. A když ho propojíš se symboly, které už na sobě nosíš, vznikne celek. Ucelený výraz tebe samé. A to je ta největší přitažlivost ze všech možných: když to, co máme na sobě, vypráví stejný příběh jako to, co máme uvnitř.

Listen on Suno

2025-06-03T20:54:00.004+02:00

Omlouvám se všem, ale tato stránka je v současné době v rekonstrukci, děkuji za pochopení.

Náš image je výpovědí i o naší spiritualitě i archetypech

2017-11-05T00:16:00.001+01:00

Image může být cestou duchovního rozvoje – skrze oblečení, doplňky a líčení odrážíme i proměny své osobnosti.

Spiritualita je umění proměny. Jak vnitřní, tak i vnější. Neměli bychom svůj život přitesávat podle předem určené formy. Není třeba mít pevný plán či řád. Spiritualita je duchovnost. Je třeba se znovu naučit naslouchat sám sobě.

Pevný řád máme - v sobě – jen ho neznáme, případně ho odmítáme (z nějakých mnohdy neznámých či převzatých důvodů)…ač mám kudrnaté vlasy, toužím po rovných. Jít svému vnitřnímu řádu naproti tak, aby se objevil i navenek. Spíše se potřebujeme naučit být pozorní k vnitřnímu rytmu svého života a ten můžeme objevit i ve svém oblékání, nalíčení či doplňcích.

Lidé se příliš často snaží změnit svůj život používáním vůle jako jakéhosi kladiva, kterému jejich intelekt stanoví cíl programu a vůle pak život zdeformuje do žádané podoby. A naším kladivem je naše mysl a jsme často společností snadno manipulovatelní pod záminkou hodnocení toho, co je správně x špatně.

Přistoupit takto k posvátnosti lidské existence je velmi hrubé a povrchní. Odcizuje nás to našemu nitru. A my pak mnoho let bloudíme po pouštích svých mechanických duchovních programů. Kde nakonec umíráme žízní i hladem, který si způsobujeme my sami. Zvenku vypadáme černě, šedě, nezajímavě.

Pro umění žít v souladu s vlastní duší neexistují žádná obecná pravidla – je jím náš vnitřní řád – „kupodivu“ navíc velmi dobře koreluje s přírodními zákony. My vám však umožníme pochopit a porozumět mu i navenek. Staneme se vašimi průvodci, kteří vás skrze váš "outfit" dovedou do vnitřního světa vašeho srdce.

V tomto čase se potkáváme s tím, že je v osobním a firemním prostředí kladen velký důraz na image jako na skoro nepostradatelnou až životodárnou sílu. A není to proto, že by ji firmy tak milovaly.

Oceňují ji především proto, že situace vztahů mezi lidmi a na trhu práce a jejich změny jsou v této době tak nevyzpytatelné a tempo změn je tak závratně rychlé, že staré modely již nefungují.

Dnes se proto opět otvíráme vzhledu, image a imaginacím, práce s barvami a tvary ve vnějším i vnitřním prostředí. Image je vnější, zobrazením vnitřní kreativní tvořivé síly člověka. Jeho citovosti, niternosti a ženskosti. Překonává různé prahy a objevuje. Nabízí svět poznávání a kreativity, a tím i skvělých příležitostí, o kterých se lineární mysl usilující o řízení a soustředěná na venkovní svět ani nedozví.

Mnoho z nás se snaží dokazovat svá tvrzení a nebo osobnostní rozvoj pomocí takových různých tezí, které nemůže nikdo úspěšně kritizovat ani vyvrátit. Vytváříme tak svět mrtvých zón úniku ze sebe a od sebe sama, nikoliv vlastního souznění. My spatřujeme řešení v tom, nacházet najít v každém z nás něco zajímavého a originálního a to pak ukázat navenek. Avšak to můžeme jen tehdy, pokud půjdeme stezkou, kterou ještě nikdy nešel.

My hledáme a pomáháme (po)odhalit každému z vás vaši vlastní image, vaši vlastní identitu a tím i utváříme možnost Vám utvářet i vaši vlastní osobnost. Možná poprvé ve vašem životě.

A proč zrovna image? Víte mnoho z nás se rádo spoléhá na "spolehlivá" řešení. Dokonce i způsob, jakým kde co kritizujeme je stále stejný. Často se stane, že nový přístup přinese také nový styl myšlení. Zdánlivě neřešitelné náhle získávají svěží a nekonvenční způsob řešení. Že je to vzrušující? Skutečné poznání přináší člověku schopnost vidět se takový jakým ve skutečnosti je.

Nikoliv jen svůj odraz v zrcadle. Používáme-li příliš svůj intelekt a vůli, může se stát, že vaše práce ovládne i vaši identitu. Často se člověk, ta pestrá a bohatá komplexnost duše a ducha scvrkne na pouhou pracovní roli. A my se stáváme vězni své role. Existence se redukuje jen na práci. A postupně se rezignuje na vše niterné. Je to pohodlnější. Přitom se svému vnitřnímu životu více a více vzdalujeme.

Možnosti, které dlouho spaly pod nánosem jednotvárnosti, se nyní probouzejí.

A proč zrovna image - současný svět vytváří formy, škatulky, rámce – potřebuje je, kvůli pořádku, systému, logice zařazení (převažující maskulinní společnost). Chci-li v tomto světě fungovat, potřebuju se do něj zařadit a je pro mě dobré vědět, ve které škatulce, rámci (oblečení, bydlení, společenském a profesní zařazení) se budu cítit dobře, co je mi vlastní, co je pro mě ještě přijatelné a co už ne, případně jak mohu upravit onu škatulku, aby to pro mě bylo o spokojeném žití, vědět, do jakého kompromisu mohu ještě jít a čemu se už vyhnout.

A zároveň nás cosi táhne nazpět do tajemných hlubin duše. Často se při setkání s takovýmto člověkem setkáváme jen s jeho rolí. Hledáte osobu, ale nenajdete ji. Lidé i firmy si dnes začínají uvědomovat nesmírný význam živé a kreativní práce s image a imaginací, jež objevují stále nové šance, a smiřují se s nevyzpytatelnou anarchií, která k nim patří. Tvorba image je skok, který je pro plný a hluboký lidský život nezbytný.

A tak tvorbou našeho image vkládáme více energie tam, kam skutečně patří. Do sebe sama. Člověk, jehož práce je založena na tvorbě vaší image a imaginaci s ní, pracuje s jádrem sebe sama i vaším, v míře dosud nepoznané. Proto dnešní svět tolik potřebuje básníky vašeho vzhledu. Imagemaker může do vašeho světa vnést svěžest, kterou náš svět často postrádá a otevřít okna i dveře tam, kde dosud stály neproniknutelné zdi.

PS: všimli jste si na obou fotografiích nejprve modelky nebo kabelky? Čeho chcete, aby si vaši lidé, kolem vás na vás všímali jako toho prvotního impulsu ke komunikaci? To jsou věci, které řešíme každodenně, každý v jiné rovině a sociální skupině. Ale na všechny kolem z nás potom působí. Jak tedy chcete působit VY?

💡 Praktické cvičení „Vnitřní dialog masky a já“

Cvičení pomáhá identifikovat roli, kterou často hrajeme, a rozpoznat, co nám brání ji opustit.
Vnitřní dialog (15–20 min):
Najděte si klidné místo a vezměte si dva papíry.
Na první napište jméno jedné role, kterou často hrajete (např. „dokonalá dcera“, „chladný profesionál“).
Na druhý napište: „Já, když jsem sám/sama sebou“.
Napište formou dialogu: „Co by si tyto dvě části řekly, kdyby spolu mluvily? Co si vyčítají? Čeho se bojí? Co si přejí?“
Na závěr si položte otázku: „Co bych zítra mohl(a) udělat jinak, aby role ztratila nadvládu a já získal(a) hlas?“
Toto cvičení může pomoci otevřít prostor pro změnu i ve vizuálním projevu – úpravě stylu, postoje, výrazu nebo řeči těla.

❤️‍ MAKE-UP TREND DESIGN UVÁDÍ: POETIKA

2016-03-05T18:24:00.001+01:00

TRENDy 󾆕 líčení JARO / LÉTO 2016 s názvem POETIKA...

Jarni trend v líčení z dílny MTD. Vidíte jasné a osvětlené růžové, spolu s nejnovějšími odstíny fialové. Jaro, ještě tichá síla symbolizuje nástup, jak jara, tak léta...

A sílu květů, kterou tolik obdivujeme a z které se rodí nový život, vám nyní přinášíme, jako inspirací pro váš make-up...

► Použité produkty:
*Makeup – Red-X Fashion makeup
*Pudr – Makeup Studio – transparentní fixační
*Stíny – Be-Chic
*Štětce – Hakuro
*Rtěnka – Makeup Studio

► MUAH - Michaela Bernatíková, MUA Studio Havířov
► Styling - Michaela Bernatíková, MUA Studio Havířov
► Místo focení – Ateliér MUA Studio Havířov
www.michaelabernatikova.cz
►Modelka – Michaela Křížková, Miss UNIVERSITY 2013

Vada na duši

2016-02-10T17:02:00.001+01:00

Jestliže je nějaká vada na duši, nedá se napravit na tváři. Ale pokud je vada na tváři a vy ji napravíte, může to zároveň napravit i duši." takto se vyjádřil Francouzský básník Jean Cocteau v jednom rozhovoru s kosmetiky.

Na psychiatrických klinikách, při programech zaměřených na líčení a upravování zevnějšku, bylo dokázáno, že používání kosmetiky může mít hlubší hodnotu, než se třeba jeví na první pohled.

Když ženě, která byla po dlouhou dobu hluboce deprimována, někdo ukáže, jak by se vhodným použitím make-upu mohla stát atraktivní, stává se její nová sebedefinice, její nové přijímání sebe sama, něčím celkově povznášejícím.

Dja-Dja Art Style Fashion Design

Vysoké napětí

2015-06-28T21:13:00.002+02:00

"Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti." - Tomáš Garrigue Masaryk

Většina z nás si myslí, že vždy ví, co chce. A stáváme se díky tomu sami čím dál více nemocní. Jsme nervozní, neurotičtí a čím dál více žijeme ve vnitřním napětí. Vysokém napětí. A neuróza je duševní onemocnění, která je důsledkem toho, jak svoje neakceptovatelné představy o sobě a tendence se podle nich chovat vytlačujeme pryč ze sebe, většinou do nevědomí či do druhých lidí kolem nás, především partnerů. Zkusili jste někdy svého partnera, či sebe dovést k myšlence, že jsme rozdělená, duální lidská bytost? Zkusili jste mu někdy tohle poznání přinést? Hmm a to ještě žijete? Ničemu se člověk tolik nebrání jako tomu uvědomit si, že není tím, za co se dosud pokládal. A to včetně svého vzhledu. No, jen se zkuste o někoho tak trochu otřít, o to jak vypadá a uvidíte kolik síry a popela, najednou z onoho andílka vyletí.

Nejsme si vědomí toho, že, to co děláme již předem rozhodne náš limbický systém (a ten do nás předprogramovali rodiče a okolní prostředí, v kterém jsme vyrůstali), jenž nám to signalizuje prostřednictvím pocitů, podle kterých se pak řídíme a teprve poté si vše odůvodňujeme = okecáváme; domnívajíce se však, že jsme ve svém chování zcela svobodní a rozumní. Ha, ha ha, ha ha.

Jednou z věcí, která v nás vyvolává opravdu velmi vysoké napětí, je právě náš image. Naše vnější bariera mezi námi, naším tělem a okolním světem. Ta tvoří napětí o síle, jenž si nejsme schopni ani trochu představit. A už vůbec tomu nepomáháme, když se chováme tak, jako bychom byli někým jiným, než jsme. Nemá smysl snažit se vypadat jako klidný člověk, když jsem ve skutečnosti podrážděný a kritický. Nemá smysl tvářit se, že znám odpověď, když ji neznám. Nemá smysl předstírat, že mám určitého člověka rád, přestože jsem v dané chvíli vůči němu nepřátelsky naladěný. Nemá smysl předstírat, že jsem plný jistoty, když jsem ve skutečnosti vylekaný. Tím, že žijeme většinou v bezvědomí sebe samotného, se dopouštíme velkého imageového fópa. Náš vnější obal, naše ego spolu s naším oblečením, make-upem, stylem doplňků či tvarem účesu o nás vždy něco vypovídá. Přidáme-li k tomu náš postoj, tedy naši neverbální komunikaci a to o čem právě mluvíme, vzniká tak povětšinou nesourodý mišmaš informací, z nichž si většina odporuje! Nejsou tzv. kongruentní, to jest souhlasné. A nejvíce energie a času v životě získáme i ušetříme, když jsme pro ostatní dobře čitelní, a to co říkáme a jak se k tomu stavíme, je v souladu s naší duší. Tohle dovedu člověka naučit a ukázat mu to. Nevýhodou je, že mu ukáži i to, co by vidět, tak až úplně nechtěl. To je však celkem přijatelná cena za to, naučit se být tím, kým jste. Sami sebou.

Jistě řeknete si, tsch, co to tady plácáš frajere, to co ty vidíš, přeci není neomylné. Souhlasím, právě proto na to, co vidím, používám systém psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Trénuji ho již 16 let. Moje prožívání není autoritou proto, že je neomylné. A že se tak navenek tváří, tím často lidi štvu. Je mi však základem, o který je možno se opřít právě proto, že ho je díky 3AXIS možné stále ověřovat novými cestami a způsoby. Takto je možné časté chyby našeho image = našeho vnějšího poselství o stavu naší duše, opravovat a zlepšovat. Ladit. Proč? Inu, protože právě podle těchto signálů a symbolů to se k nám druzí chovají. Vždyť je to to první, co na nás vidí! Pak už i možná jinak chápete význam věty: "Co na ní vlastně vidí?" Inu, to, co vy si nepřiznáte, miláškové. A proto je vám ta dotyčná osoba možná tolik nepříjemná. Mimochodem... víme, že na druhých se nám nelíbí právě to, co si my sami nechceme dovolit přijmout ve své psyché. A třeba to vyjádřit určitou formou stylu svého oblečení. Ó, jak nedoceněná je role módních tvůrců a stylistů a jaké velké množství je mezi nimi také, promiňte blbců, kteří se do toho často pustili jen proto, aby se sami schovali před společností, před ostatními. Taky sem tak začínal. Proč to nepřiznat. Nejlépe se přeci schováte tam, kde ten image tvoříte, no ne? Ovšem to, co si pak vy, naši klienti oblékáte, odráží spíše vnitřní nevyrovnanost toho dotyčného. Toho, kdo vaši image stvořil. A ti obyčejní lidé, co to nosí, jsou pak zase o kousek blíže k tomu, být více a více nemocní. Ovlivnění něčím, co sice není jejich, ale přitahuje je to natolik, že bez toho nemohou žít. Přitahuje to však jen naše nevědomí a tomuto tlaku se my skoro nemůžeme bránit. Znáte to, ne? Ty botičky prostě musíme mít!!! Viděla jsi tu halenku? No a pánové, my taky nejsem moc pozadu, přiznejme si to. Sex ve městě! Čtyři ženy, z nichž ani jedna v podstatě neví, co chce. Ať žije Dior, Prada, Louis Vuitton, atd., atd., atd., atd. Vždyť je to jen byznys, milé dámy a pánové. Znám vlastně jen jednu návrhářku, která lidi obléká nejprve svým srdcem.

Naučit se být tím, kým jsme, a to i v oblékání, tak toto lze uskutečnit pouze za předpokladu, že nám naše vlastní obranné mechanismy a obavy nebrání v přijetí přítomnosti. V tom, co nyní prožíváme. Pokud totiž sklouzneme z naší duše jen na povrch, pak se i my staneme povrchními a náš image se uzavře jako bojový obal našeho ega. A oddělí nás od naší podstaty, od toho čím jsme, od té božské přirozenosti, Kristovy jiskry, plnosti bytí, říkejte si tomu, jak kdo chcete. A tak se stáváme mnohdy jen prázdným a nenaplněným obalem. A to je to vysoké napětí, které nás v naší mysli, ale i těle nejvíce děsí. Jsme prázdnými obaly bez náplně, kterou si pak určuje kdokoliv jiný. Vzdali jsme se tak i své lidskosti. Vzdali jsme se totiž své odpovědnosti za ní. Chodit pak nahý není úchylka, jak si mnozí tzv. "slušně" vychovaní, lidé myslí. Chodit nahý a chtít, aby druzí mou nahotu viděli, znamená totiž volání o pomoc. O to, aby se našel někdo, kdo uvidí a uchopí mou duši a tím i mne, takového, jaký jsem. Těch společensky uznaných lží kolem, je už pro toho dotyčného prostě moc. A tak se to řeší závislostmi jako jsou sex, drogy a dříve rokenrol. Dnes Justin Drew Bieber a Tomáš Klus. Je totiž těžké žít ve lži, a tak se raději staneme závislými, abychom to, co vidíme nemuseli akceptovat. Přijmout. Vidět skutečnost a vnímat ji individuálně vědomě a nebo žít v ní celkem spokojeně jako nevědomé prase v chlívku společenského matrixu je velký rozdíl. A pak se nedivte rozvoji veškerých kultíků osobností a náboženských guru směrů, které preferují buď naprostou uvolněnost, co vám uvolní i emotivní "háčky" z vagíny a nebo naopak zase askezi či přísný rituál či řád. Obojímu ti s tou obnaženou postavou, ergo duší, snadnější podléhají, než ti oblečení. Hlavně svoboda, individualita a nezávislost, to je heslo dneška. Vedoucí a to právě díky oblečení, k ještě daleko větším neurozám (nemohu si koupit tyhle módní jeansy) a dětinskému očekávání na trendy; na to, co nám taťka a mamka trh zase nadělí. Jsme závislí na tom, kdo rozhodne o tom, co nás naplní. Namísto toho, aby prostě člověk tvořil sám sebe a svou individualitu zevnitř, nechává se vléci tzv. trendy do područí společensky uznané závislostí. Zvenčí. Takže si o svobodě můžeme leda tak lhát. I tím, jak vypadáme. Nebo spíše hlavně tím, jak vypadáme. Je to paradox, že, v posledních letech se nejvíce zdůrazňuje komunikace a je při tom ponejvíce přiznejme si to, v análu. Nikdo z nás totiž neví, jak se má k druhým chovat právě nyní. Neumíme se rozhodovat rychle, protože komunikační signály jsou tak popletené a lživé, že prostě nemohou fungovat dobře.

Zjistil jsem, že právě pro tu svobodu a pravdu v komunikaci je velmi prospěšné akceptovat druhého člověka. Ale opravdu akceptovat druhého člověka není vůbec snadná a jednoduchá věc, právě tak, jako porozumět mu. Mohu druhému skutečně dovolit, aby vůči mně nyní například cítil nenávist, i když je to můj partner a tvrdil mi před chvílí, že mě miluje? Mohu akceptovat jeho hněv jako reálnou a oprávněnou součást jeho samého? Mohu ho akceptovat, i když vnímá život a jeho problémy vcelku jinak než já? Mohu ho akceptovat? Toto vše je obsažené v dosažení PŘIJETÍ a to nepřichází snadno. Ego to má nastavené jednoduše. Řekne vám vždy jen NE. Podle toho ho taky poznáte. Nesnáší změny. Neumí se s nimi totiž vyrovnávat.

Já k tomu mohu udělat jen jedno. Na všech činnostech, co podnikám; svých kurzech, osobních konzultacích a nebo doma se pokouším tvořit prostředí, v němž je člověk přijímán, ať už zastává jakýkoli názor či prožívá jakékoli emoce. Jedině v tomhle prostředí si totiž člověk může dovolit říct a prezentovat i to, co je za "normální" (nesnáším slovo normální = jsem něčím normován = jsem nucen) situace uzavřeno a zůstává v něm. Ano, my jako lidé jsme nemocní. Tím, že bráníme svým partnerům, dětem či spolupracovníkům, aby byly sami sebou. Tím, že jim bráníme v tom, se oblékat, jak se jim líbí a čerpat z toho informace pro naši společnou komunikaci a vztahy. Tím, že všechny kolem neustále tlačíme jen do toho, že musí myslet jako my a cítit se stejně jako my. Protože pak můžeme splynout. Hurá, ať žije bezpodmínečná láska. Copak vážně neslyšíte, jaký je to protimluv? Bezpodmínečná totiž znamená, že to, co se líbí mě, je to "správné". A tohle není jenom o lidech jako o jednotlivcích, ale i o národech. Proto vznikly národní oděvní symboly jako příslušnost k něčemu. A my nesouhlasíme s tím, aby jiné národy myslely nebo cítily jinak než my.

A právě tato samostatnost každého člověka, jeho právo jít svou cestou a objevovat na ni svůj vlastní význam, se mi jeví být jednou z nejcennějších možností života. A tento význam se v prvé řadě vyjadřuje tím, ponechat mu volbu toho, co si vezme na sebe a následně mu to, co si vzal, chci umět popsat a říci mu, jakouže to vlastně informaci vysílá, popř. vysírá do svého okolí. Bohužel obojí je platné. Někteří lidi, kdyby věděli, co na sobě nosí napsáno za zprávy, tak se raději nepustí z domu ani na krok. A nemyslete si, že to neumíme číst. Čteme je pocitově všichni. Jo málokdo to umí rozšifrovat až na jádro.

Zjistil sem totiž, že když lidem umožníte akceptovat to jádro a vyjádřit jejich dosud potlačené a z jádra osobnosti vytěsněné obsahy jejich mysli, vede to k vyššímu souladu člověka se sebou samým. Ten nejúžasnější zápas o sebe sama se každý den odehrává v převlékacích kabinkách či před vlastní skříní. Čím více si uvědomuji svou přítomnost, své prožitky v ní, tím více si cením informační hodnoty svého vlastního organismu = tj. stávám se více sebevědomým. Tak se stává člověk vnitřně svobodnějším jedincem, tzn., že si je silněji vědom možností, kterými disponuje. Neznamená to nutně chovat se vždy autenticky, nýbrž umožním vám tím, že vám pomohu srovnat si vaši image v hlavě i v reálu, uvědomit si i to jakou společenskou roli vůči společnosti zastáváte. A vy se tak můžete stát "svými" i za tou tzv. společenskou "fasádou". Právě proto, že tato „fasáda“ již není nevědomým obranným mechanismem, nýbrž krásnou maskou, kterou může odložit, kdykoliv se mu zlíbí a maskou, která ke všemu bude akceptovatelná pro okolí, ale v prvé řadě pro něj, tedy nebude o něm lhát. A teprve toto je image, ve kterém se člověk stává svobodnějším a jeho mezilidské vztahy tak nemají pouze povrchní charakter. Absolutní přijetí vlastních pocitů asi není věc splnitelná absolutně, platí však, že čím víc je daný člověk schopen bez obav akceptovat rozmanitost vlastního prožívání (ergo oblékání a vzhledu), tím vyšší je úroveň jeho kongruence, jeho sladění se, jeho vnitřního spojení, jeho Hieros Gamos. A přijetí vlastních myšlenek, pocitů a pudovosti je to, co v nás otevírá opravdovost, tedy soulad mezi tím, co prožíváme a mezi tím, jak jednáme.

Zjistil sem, že ty opravdové vztahy, ať s druhými a nebo se sebou samým se vyznačují spíše tendencí ke změně než ke stálosti. Ale my změny nemáme rádi. A když tak jen za předem daných podmínek. Tak jsem díky práci se vzhledem pochopil, jak účinné je dovolit si být sám sebou. I když nejprve jen v oblečení. Ale je to skutečně účinné. Účinné pro můj lepší život. Co to znamená, poznat hranice vlastní trpělivosti a tolerantnosti a přijímat je jako fakt? Vědět, kdy chci ovlivňovat druhé a nebo kdy s nimi chci manipulovat a i toto přijmout jako fakt. Právě tehdy, když přijímám všechny tyto postoje jako fakt, jako nedílnou součást mě samého, stává se můj vztah k druhému člověku tím, čím je a tehdy je nejsnazší se rozvíjet a měnit. Já vlastně vším, co dělám jen více a více akceptuji sebe sama. To, co dělám, že oblékám a taky líčím lidi a povídám jim při tom proč si mají obléknout to a to a jak; tak to dělám především pro sebe. A přitom vzniká soulad, kdy každý z nás, kdo je ochotný být v tu chvíli sám sebou, zpozoruje, že nejen on sám se taky mění, ale mění se i lidé, s kterými přichází do kontaktu. A tak se měníme navzájem. A víte, co díky těmto tzv. "proměnám" vzniká? Vzniká mnohdy až neuvěřitelný klid. Pokoj v duši, která si navenek nemusí už na nic hrát. To byste nevěřili, jak to jednoho dokáže unavit.

Takové citlivé a aktivní pozorování jeden druhého je však v našem světě neobyčejně vzácné. Myslíme si, že druhému nasloucháme, že ho vnímáme, ale ve skutečnosti jen kontrolujeme, zda se chová bez svých podmínek, tedy podle těch našich. Tím ho však vedeme jen k tomu, aby se choval podle. Z čeho, že to vzniklo slovo podlý, podlost? Jen zřídkakdy dovolíme sami sobě přesně pochopit; jaký význam mají slova a vzhled druhého člověka pro něho samotného. Jsem přesvědčený, že je to tak proto, neboť porozumění je pro nás značně riskantní. Pokud si totiž dovolím chápat toho druhého, tak právě toto pochopení mě může změnit. A my všichni se, jak jsem předeslal, nejvíce bojíme změny. Více než smrti. Takže není lehké dovolit sobě samému pochopit a uchopit druhého člověka, úplně a empaticky vstoupit do jeho vnitřního světa. S láskou.

Tomu se myslím říká milovat. A milovat v podstatě znamená si intenzivně ověřovat správnost svých pocitů s míněním toho druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám. Ale to nemůžete podle slov, ty většinou lžou. Ano, všichni se chováme podle šablony slušnosti, kterou nám někdo vtiskl, to jest umíme si v prvé řadě lhát. Mnohdy tím strávíme celý svůj život. Já se ve svých vztazích ať osobních či pracovních pokouším sebe i druhé směřovat k tomu, co nazývám větší otevřeností k vlastnímu prožívání. A tak se taky více dívám.

To protože současně s tím, jak roste lidská pozornost vůči vlastnímu prožívání, dochází k „odkládání masek“, které jsou považovány za neefektivní. Odumřou. A nebo dojde k jejich přetvoření právě tak, aby zůstávali maskami, ale přesto dovolily ukázat to podstatné z nás. Tvořím image a vzhled lidí podle toho jací jsou a jak se chtějí přijímat oni sami a tyto kritéria jejich vlastního sebehodnocení již potom nejsou v takové míře nevědomě potvrzována hodnocením tzv. autorit, kterým dříve podléhali (rodiče, TV, kamarádi, média). Činím člověka svobodným, díky jeho oblečení, líčení a účesu.

Opravdový imagemaker nemá nic, co by vás naučil v konvenčním slova smyslu, nemá nic, co by vám předal - žádné nové informace, názory ani pravidla chování, etikety, oblékání. Jeho jediným úkolem je pomoci vám odstranit všechno, co vás odděluje od reality toho, čím už jste a co už v hloubi duše víte. Je tu proto, aby vám odhalil onen rozměr vnitřní hloubky, kterému se říká klid. A toto vše je podstata procesu, který nazývám poněkud tajemně „SPIRITUAL IMAGE“.

MZZ

Nakupujete až moc?

2015-06-18T18:43:00.002+02:00

Míváte někdy problém s utrácením? Pokud ano, prvním krokem je zmapovat momenty, kdy utrácíte nejvíc. Dejte si to jako cíl a sledujte to týden nebo dva.
Pište si poznámky a pokaždé, když budete mít chuť si něco koupit, ať už je to praktické nebo ne, udělejte si do bloku čárku. Takhle pokračujte, kupujete-li si něco online nebo třeba v obchodě, koukáte-li do katalogu, přemýšlíte-li nad novým iPodem jednou nebo i vícekrát za den. Vždy si napište čárku.

Nezáleží na tom, jestli si věc koupíte, mapujte svoje myšlenky. Častokrát jsou podvědomé. Nebudete moci kontrolovat, kolik utrácíte, když si to neuvědomujete. Mám pro vás i další tipy, které vám pomohou dostat svoje útraty pod kontrolu:

☻ Vyhýbejte se velkým nákupním střediskům. To, že tam půjdete, už vás prakticky odsuzuje k nákupu. Jděte raději na procházku nebo buďte doma.

☻ Pokud musíte na nákup, udělejte si seznam. A držte se ho. Řekněte si, že cokoli není na seznamu, je striktně zakázáno.

☻ Udělejte si 30 denní seznam. Chcete-li si něco koupit, nejdřív si to napište na váš seznam. Pokud to i po 30 dnech stále budete chtít, pak si to můžete koupit (pokud máte peníze). Už jenom fakt, že si to dáváte na seznam a musíte čekat, může všechno změnit.

☻ Dýchejte a pijte vodu. To vás zdrží a vy už třeba nebudete mít ani chuť nakupovat.

Vymyslete jiné činnosti, které můžete dělat s přáteli nebo s rodinou. Stýkáte se s lidmi, kteří milují nakupování ve volném čase? Podpořte je v tom, aby dělali i něco jiného. Jděte ven, do parku nebo se courněte na pláž. Dejte si doma večeři. A pokud vaši přátelé odmítnou změnu, možná se zamyslete, s kým se stýkáte.

Leo Babauta - http://zenhabits.net/

Prolomit vlny: Dámy, dokážete vyrazit ven úplně bez make-upu?

2015-06-03T10:04:00.001+02:00

„Tak já si jdu namalovat obličej na ksicht.“ Ženy, která z nás tuhle větu nikdy neslyšela? Já tedy hodněkrát. Dost na mě zapůsobila a dlouho jsem v sobě nosila dojem, že malovat se je nutnost. Že přece žena nevyjde z domu jen tak, jak se ráno probudila. Přitom mi ta myšlenka vždycky byla cizí a působila na mě nepříjemným tlakem.

Přehrajte si celý příspěvek

Až když jsem se nad tím nedávno konečně pořádně zamyslela, dospěla jsem k rozhodnutí, že ze sebe ten tlak sejmu a přestanu se malovat. Důvodů jsem měla víc.

Make-up mi přijde děsně nepraktický. Často si mnu oči, potím se nebo slzím, takže se mi všechno rozmaže. Večer to všechno pracně odstraním, abych ráno začala nanovo. Nebaví mě to. A taky mi to přijde zbytečné. Snažím se mít se ráda taková, jaká jsem. A tak se mi zdá, že malováním obličeje říkám, že jsem nespokojená s tím, jak přirozeně vypadám, že si musím dávat nějakou masku. Přitom to, jaká jsem uvnitř nebo co říkám, by mělo mít větší hodnotu než to, jak vypadám.

Tak jsem to provedla. Přestala jsem se malovat. A to, jak se po pár dnech cítím, je pro mě celkem překvapivé. Protože se cítím mnohem lépe, než jsem čekala. Svobodně, přirozeně a pohodlně. Ráno ušetřím čas, přes den si můžu promnout oči a večer nemusím nic pracně odstraňovat. A když se podívám do zrcadla, zažívám zvláštní pocit, že koukám na sebe, ne někoho v masce.

„Přestala jsem se malovat. A když se podívám do zrcadla, zažívám zvláštní pocit, že koukám na sebe, ne někoho v masce.“Foto: comedy_nose / Foter, Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Mnoho žen mi řeklo, že nosí make-up, aby zakryly akné a další nedokonalosti pleti. Jenže proč je akné vlastně problém? Skoro nikdo nemá dokonalou pleť. Tak mám akné, a? To se se mnou kvůli němu lidi přestanou bavit? Po těch pár dnech mě napadla taková pěkná věc: lidem je moje akné ve skutečnosti úplně ukradené. Sami mají vlastní vady a nejistoty a nás ostatní zdaleka nesledují tolik, jak si sebestředně myslíme.

Některé ženy se rády malují pro zábavu a pro radost, pro změnu a experimentování, nebo berou make-up jako formu umění. To naprosto beru. Ale zdá se mi, že žena by měla dokázat vyběhnout ven, a třeba i do školy nebo do práce, bez make-upu. Protože se dokáže mít ráda bez přikrašlování, protože je vyrovnaná se svými nedokonalostmi a protože ví, že její hodnota spočívá primárně v něčem jiném než ve vzhledu. Prostě bych si přála, aby byl make-up otázkou promyšlené volby, a ne nutností, protože se bojím, že by mě lidi jinak nebrali jako plnohodnotného člověka.

Autor: Irena Buršová

PŘÍSTUP KLADIVA aneb NEW IMAGE...

2015-04-14T14:07:00.002+02:00

Strávil jsem nyní několik dnů hodnocením krásy na soutěži v make-upu. Konkrétně mezinárodním Mistrovství ČR v make-upu pro rok 2015. Říkám si už skoro 15 let, jak mne každý den znovu a znovu překvapuje krása žen a to, jak s ní ženy dovedou, promiňte mnohdy "blbě" zacházet. je mi to z pozice muže vlastně líto, když si uvědomuji, kam jsme ženy zahnaly. Ano, my muži jsme jim dali jen mužský svět, kde pro chuť a zájem po kráse žen, vlastně není mnoho místa. Jo, je mnoho chuti po vyvolání sexuální přitažlivosti, ale ta nespočívá jenom ve vnějším obalu. A mnoho žen se nechá zatlačit do kouta a tak trochu i do koita a pokouší se napodobovat trendy a vytvářet na sobě looky, až je z toho trochu jeden člověk trochu fucking.

Opět sem si díky uplynulým dnům uvědomil, jak je krása důležitá a že je jistým druhem spirituality. Proto sem nazval to, co dělám Spiritual Image. Už nedělám bezduchou krásu. To protože spiritualita je uměním proměny. Naší duše, která se zjevuje na povrchu těla. Nedělám už nic násilím, aby sem přitesával subjekt jen podle daných pravidel. Jistě musím je umět a mám pro to, co dělám i pevný plán, ale život sám pevný plán nemá. Spíše se učím být pozorný. K tomu v jakém rytmu hrají mé dny. Moc jich nemáme. Ale to si většinou uvědomíme až později. A to, že se já i mí klienti učí pozornosti, nás vede k tomu, ještě hlouběji prožívat svou lidskou existenci a lépe vnímat to, čemu říkáme Boží skutečnost. S láskou. MZZ

PS: Je totiž daleko kreativnější vyjít z pečlivé a směřované 100% pozornosti, než se snažit na základě jen vlastní vůle. Lidé se příliš často snaží změnit život používáním vůle jako jakéhosi kladiva, které jim život stluče do přijatelného tvaru. Intelekt stanoví cíl a vůle nám pak život bohužel (a toto je jen můj osobní pohled) ne zformuje, ale zdeformuje, ale tím i náš život do žádané podoby. Záměrně používám i u ženské krásy slovo zdeformuje, protože s tím úzce souvisí, krása a vzhled promítá nitro člověka směrem ven jako projekční plátno. Ale přístup kladiva k posvátnosti lidské existence je hrubý a jen povrchní. Stejně jako naše image. Zrádně vás oddělí vašemu vlastnímu nitru a vy pak můžete mnoho let iluzivně bloudit na pouštích svých mechanicky přejatých, avšak vámi prožívaných a vykonávaných programů. Ty programy vám tam nacpe rodina a její "láskyplná" = nevědomá = ne-vidomá výchova. Výchova, která pro svou vlastní nevědomost = evoluční slepotu k druhým nevidí ani vaši vlastní krásu. I to, co považujete za krásné vám určí někdo jiný.

Můžete pak zemřít hladem a touhou po kráse, po skutečné kráse, kterou jste si způsobily vy sami. Smrt z nadbytku povrchní krásy vzniká, když ji chybí duše. Jedině duše zná cestu vašeho osudu. Do vaší budoucnosti. Proto ji můžete důvěřovat. A pokud ji věříte, dovede vás tam, kde máte být. Co je důležitější, dá vám poznat dynamiku vaší cesty. Cesty k vašemu vnitřnímu světu. Pro ní, cestu samotnou, však žádná, obecně platná pravidla neexistují. Umožňuje vám jen, každému jednotlivě, jít. Jít hlouběji do svého srdce, skrze vaše smysly. A ano, poznání srdce vás a výše popsané jevy převyšuje. Nejde uchopit, aspoň ne hned a najednou. To protože pro vás vždy tvoří útočiště, abyste se neztratily v tom fiktivním duchovním světě, který pro vás vykonstruovala vaše vůle a váš intelekt. Vaše chuť soutěžit v kráse, pak odráží mnohem více než si všichni myslíme. Tak přeji všem soutěžícím, a to těm profi, kteří nám dělají radost v běžném životě, ulehčujíc nám ten denní úděl svou kreativitou, tak soutěžícím lidem běžného života, aby nikdy neztratily chuť po kráse. To nejkrásnější na nás všech je totiž ta touha. Ta touha ducha být vidět. S láskou. A tu je vždy lepší tvořit a vyjadřovat štětcem než kladivem, nemyslíte? MZZ

ROSTLINY VE VÝROBĚ MODERNÍCH KOSMETICKÝCH PŘÍPRAVKŮ

2015-03-11T21:00:00.001+01:00

Návrat k přírodě? Odpověď na tuto jednoduchou otázku není lehká. Dnešní kosmetické přípravky dokonce ani nemůžeme jednoznačně nazvat moderními. Jsou pouze na úrovni našich současných znalostí a při jejich výrobě se využívá všech nejnovějších technických vymožeností. Ani seberozsáhlejší kosmetický sortiment však nemůže být nikdy úplný. Každý člověk má na kosmetiku jiné požadavky a uspokojit je není právě lehké. Vedle přípravků vyráběných kosmetickým průmyslem tedy stále zbývá dosti prostoru pro individuální kosmetickou péči a pro přípravky vyrobené po domácku. A právě v lidové kosmetice jsou některé rostliny nenahraditelné.

To samozřejmě neznamená, že bychom měli odmítat všechny syntetické, člověkem uměle vytvořené sloučeniny. Měli bychom si jen ujasnit, v čem spočívá skutečný pokrok. Lidé někdy v návalu nadšení nad schopností vyrobit téměř vše uměle zapomínají na to, že v živé přírodě se takové dokonalé a mnohem levnější syntézy uskutečňují odedávna. Každá rostlina je vlastně tou nejdůmyslnější továrnou na výrobu účinných, třeba i chemicky složitých látek. Tyto přírodní produkty jsou dílem živého organismu, a proto jsou pro člověka přirozené, biologicky přístupné. Díky rozvoji organické chemie a farmakologie dnes umíme říci, co která rostlina užitečného produkuje a jak tyto látky na lidský organismus působí. Z tohoto hlediska se tedy jeví znovuzavádění přírodních látek nejen v lékařství, ale i v kosmetice jako rozumné a pokrokové. Jaké kosmetické přípravky dnes známe a jak se v nich uplatňují přírodní látky?

PLEŤOVÁ KOSMETIKA
Mýdla ; Se vyrábějí neutralizací mastných kyselin louhem. Ve vodě uvolňuje rozpustná část mýdla z pokožky nečistotu a nerozpustná část – pěna – odstraňuje prach a mrtvé buňky. V kosmetice se používají tak zvaná neutrální toaletní mýdla s nadbytkem nezmýdelněného tuku, která zabraňují odtučnění kůže. Podle menšího či většího obsahu mastných kyselin mají různou jakost. K barvení i k parfémování mýdel se používají nejen syntetická barviva a kompozice, ale i přírodní barviva a silice. Kosmetická mýdla mohou obsahovat i rostlinné výtažky nebo látky izolované z různých rostlin, například z heřmánku, šalvěje a jiných rozmanitých druhů. Vedle toaletních mýdel se vyrábějí i mýdla léčivá, medicinální, jako je například mýdlo boraxové, sírové, dehtové a podobně.

Krémy ; Se nejčastěji vyrábějí z tuků buď rostlinného původu (například olivový olej a mandlový olej, kakaové máslo, kokosový olej), nebo živočišného původu (například vepřové sádlo, lanolin získávaný ze surové ovčí vlny). Ještě donedávna byla významnou součástí masťových a krémových základů v kosmetice i ve farmacii vorvaňovina čili cetaceum, tj. voskovitá hmota uložená v dutině lebky vorvaňů. Nutná ochrana a zákaz lovu těchto mořských savců však vyvolaly poptávku po náhradní přírodní surovině stejných nebo podobných vlastností. Stal se jí tzv. jojobový olej – nežluknoucí, nemastný tekutý vosk ze semen středoamerického keře Simmondsia patřícího do čeledi zimostrázovitých (Buxaceae). Dnes se Simmondsia pěstuje jednak jako nenáročná křovina k ozelenění pouští, jednak na plantážích právě jako zdroj jojobového oleje. Minerální tuky s výjimkou parafínu jsou pro výrobu kosmetických přípravků méně vhodné, protože nepronikají hlouběji do kůže, ale chrání jen její povrch. Krémy se parfémují vonnými kompozicemi nebo přírodními silicemi. Mohou mít hustší nebo řidší konzistenci. Výhodné jsou tak zvané emulzní krémy, v nichž jsou částečky tuku rozptýleny ve vodě. Příjemně se aplikují, pronikají hlouběji do pokožky a tím zabraňují předčasné tvorbě vrásek. Podle obsahu tuků rozeznáváme krémy mastné, polomastné a suché. Velmi mastné krémy mají dobrou čistící schopnost. Používají se především na suchou pleť, a to na noc. Mastná pleť vlastně krém nepotřebuje, ale aby se snadněji čistila, osvědčuje se ošetření sušším krémem přes den. Aplikace všech typů krémů má jeden účel: zachovat, případně obnovit pružnost a vláčnost pokožky a tím zlepšit její vzhled. Hydratační krémy pokožku jemně zvlhčují. Výživné krémy jí dodávají vitaminové nebo hormonální přísady. Vitamíny poskytují také krémy s přídavkem ovocných a zeleninových bioaktivátorů. Přidávají se do nich šťávy z meruněk, pomerančů, citrónů, banánů, jahod, broskví, vinné révy, rajčat, okurek a karotky. Krémy s jinými rostlinnými šťávami, jako je například šťáva z aloe, mají příznivý účinek na stárnoucí pokožku. Opalovací krémy představují rozmanitou paletu výrobků, od čistě ochranných až po ty, které obsahují účinné látky vyvolávající pigmentaci, a přírodní látky rostlinného původu (například výtažek ořešáku královského) s v nich vyskytují velmi často. Přírodní látky jako mentol nebo kafr bývají součástí masážních krémů.

Pudry ; Se vyrábějí buď ze surovin rostlinného původu, jako jsou škroby či plavuňové výtrusy, nebo z minerálních surovin,například kysličníku zinečnatého, talku a jiných. Pro potivá místa na těle jsou vhodnější minerální pudry, protože nebobtnají a nevytvářejí tedy živnou půdu pro choroboplodné mikroorganismy. Nejčastěji se vyrábějí smíšené typy pudrů z rostlinných i minerálních surovin. Barví se syntetickými barvivy, která se lépe tónují než barviva přírodní. K parfémování se většinou používají syntetické kompozice, a to 0,1-0,2% do sypkých pudrů a 1% do pudrů tuhých, stlačených. Pudry mají v kosmetice krášlící funkci, zakrývají kosmetické vady, například vrásky, jizvy, skvrny apod. Medicinální pudry obsahují navíc léčivé látky. V poslední době jsou oblíbené pudry ve formě past či krémů typu make-up.

Přípravky známé pod názvem make-up jsou určeny – podobně jako kdysi líčidla – pro definitivní úpravu obličeje. Podle konzistence rozlišujeme tři základní druhy: tekuté, pasty a práškové. Patří k nim vlastně i pudry, oční stíny, barvy na řasy, rtěnky a laky na nehty, tedy veškeré přípravky dekorativní kosmetiky. Přesto se však pod pojmem make-up rozumí většinou přípravky mající charakter líčidel. Vedle základních látek – plnidel, určují konzistenci, obsahují i látky upravovací, a to v různých barevných odstínech a s fyzikálními vlastnostmi, které ovlivňují výsledný efekt make-upu (po aplikaci na pleť). Nejčastěji se používají transparentní make-upy v různých barevných odstínech, které se hodí pro každou pokožku.

Musí mít tyto vlastnosti: nanášení nesmí činit obtíže, make-up se nesmí měnit při změnách teploty, musí udržovat přirozenou vlhkost pokožky a neomezovat její přirozené funkce, musí dokonale krýt nerovnosti a barevné skvrny na pokožce, nesmí praskat ani se drolit, musí působit sametově matně a přirozeně. Speciálními přípravky tohoto typu jsou opalovací make-upy, které zvýrazňují a oživují opálenou pleť. Při používání make-upu nejdříve naneseme na dokonale očištěnou pokožku podkladový krém, volený podle typu pleti. Krém musí make-up upevňovat, zabraňovat zvýšené sekreci tukových žláz, potivosti a tím i změně make-upu. Do vlastních make-upů se již nepřidávají žádné biologicky aktivní látky, tedy ani výtažky rostlin (ty se uplatňují jen v podkladových tekutých nebo měkkých pleťových krémech).

Rtěnky a líčidla ; Mají dekorativní charakter. Jsou to typické výrobky kosmetického průmyslu, potřebují dokonalou chemickou laboratoř, suroviny i výrobu. Vyrábějí se převážně ze syntetických surovin.

Pleťové vody ; Se vyrábějí ze zředěného 10-50% lihu s přídavkem glycerínu. Čím mastnější je pleť, tím vyšší snese koncentraci lihu. Pleťové vody se používají hlavně jako čistící, dezinfekční prostředky. Často se do nich přidávají výtažky z rostlin s protizánětlivými, protiplísňovými, stahujícími a klidnícími účinky. Těmito rostlinnými výtažky se pleťové vody zároveň aromatizují. Jako parfémy se používají osvěžující jednoduché a lehké kompozice (0,25 – 1%ní). Pokud se používají silice, musí být deterpenované, aby nedráždily pokožku. Pleťovou vodu si můžeme snadno vyrobit sami. Když např. ve 100 g 20% čistého lihu necháme vyluhovat směs stejného dílu sušeného heřmánku a šalvěje ( 10g + 10g ), získáme vynikající pleťovou vodu s čistícím, dezinfekčním a protizánětlivým účinkem. Pleťová voda bez lihu připravená ze šťávy čerstvě nastrouhaných okurek je vhodná pro zvláště choulostivou pleť. Pro ochablou pleť se zase doporučuje čerstvá šťáva z rajských jablek, která má výrazně tonizující schopnosti. K pleťovým vodám patří do určité míry i vody po holení, u nichž je zvýrazněn dezinfekční a osvěžující účinek, a kolínské vody, které mají spíše estetický efekt než kosmetický význam.

Pleťová mléka ; Jsou emulzní přípravky dvojího typu : buď je to voda v oleji, nebo olej ve vodě. Protože jsou pleťová mléka určena především k čištění suché, citlivé pokožky, nejsou parfemovaná dráždivými silicemi. Často však obsahují rostlinné složky, jako je azulén z heřmánku, extrakt z obilních klíčků a jiné.

Masky ; Jsou moderní, neobyčejně účinný kosmetický prostředek. Dávají každé ženě možnost individuální strategie v péči o pleť. Při jejich přípravě se také co nejvíce uplatní přírodní látky. Správně používané masky zjemňují a osvěžují pleť, zvyšují pružnost kůže, zlepšují její výživu a odstraňují exkrety i menší kosmetické vady. Podle účinku rozlišujeme masky zjemňující, výživné, stahující, depigmentační, vysušující, zvlhčující aj. Podle použitého materiálu známe masky lanolínové, parafínové, z horkého oleje, masky výživné ze žloutku nebo z majonézy, ze směsi žloutku a medu, masky kvasnicové, zeleninové, ovocné aj.

Pro správnou přípravu a aplikaci masky si zapamatujeme několik pravidel:
1) Masku připravuje vždy je z kvalitních a čerstvých surovin. Nehodí se k tomu např. u zeleninové masky, vyschlá mrkev nebo rajčata, citróny či banány, které se již nedají konzumovat.
2) Masku připravujeme bezprostředně před použitím. Ke krájení či strouhání surovin použijeme neoxidující kovové nebo skleněné nástroje a porcelánové či skleněné nádoby.
3) Před přiložením masky se osvědčuje parní lázeň obličeje s hlubokým očištěním pleti, případně lehká masáž.
4) Po celou dobu aplikace masky musíme být v úplném klidu, nesmíme mluvit ani číst.
5) Jedinou maskou se nic nezachrání. Kúra se musí několikrát opakovat.
6) U teplé masky je vhodný ještě suchý přebal obličeje, aby se déle udržela její správná teplota.
7) U tekutých,netuhnoucích masek (například olejových, zeleninových a ovocných) použijeme nasáklou vatu nebo hydrofilový mul naplněný zeleninovou či ovocnou dření.
8) Oči, ústa a nosní dírky ponecháme volné.

Příklady některých méně obvyklých masek ;

Heřmánková čistící a protizánětlivá maska – 100 g sušených heřmánkových úborů spaříme v čisté porcelánové nádobě vroucí vodou tak, aby se utvořila kašovitá hmota. Po 10 minutách naneseme kaši na připravené kousky mulu a pokryjeme jimi čelo, tváře až přes nos, bradu a podbradek s hrdlem. Na obličeji je ponecháme asi 20 minut, dokud nevychladnou. Před aplikací masky se osvědčuje ošetření pleti mastným krémem (zbytky krému po sejmutí masky odstraníme).

Citronová stahující a čistící maska ; Masku si připravíme z mléka, citronové dřeně a pšeničné mouky. Pastu necháme na obličeji zaschnout. Po 20 minutách omyjeme obličej teplým výluhem z heřmánku nebo řepíku ( 50g na 0,5 l vody).

Stahující maska z čajového výluhu ; Silným výluhem fermentovaného čaje nasákneme vatové tampóny a značně teplé je přiložíme na 20 minut na obličej. Potom omyjeme obličej vlažnou vodou.

Výživná maska z jahodové dřeně ; K rozmačkaným zahradním jahodám přilijeme mléko a přidáme dobře rozmačkané vařené brambory, až vznikne kaše: masku necháme působit 30 minut a potom omyjeme obličej vlažným heřmánkovým nebo řepíkovým výluhem nebo vlažnou vodou.

Výživná kvasnicová maska s mrkví ; V mléce jemně rozdrobíme kvasnice a přidáme tolik nastrouhané mrkve pokapané olivovým olejem, až vznikne kašovitá hmota. Necháme ji 20 minut působit a potom omyjeme obličej teplou vodou.

Osvěžující masky z ovocných dření ; Dřeň meruněk, banánů, jahod nebo rajčat smísíme s vaječným bílkem a poměru dvě lžíce dřeně na jeden bílek a směs zahustíme pšeničnou moukou. Masku necháme působit 15-20 minut a potom omyjeme obličej vlažnou vodou.

Přísady do koupelí ; Bývají většinou koupelové soli nebo pěny, v nichž se využívá pěnivosti saponinů. Koupele jsou důležité pro celkovou hygienu a kosmetiku těla a v koupelových přísadách můžeme využít některé rostlinné drogy s posilujícími, čistícími a protizánětlivými účinky. Těsně před koupelí si připravíme esenci – nálev nebo vývar – a nalijeme ji do lázně. Vhodnou přísadou je například nálev z heřmánku, řebříčku, šalvěje, řepíku nebo vývar z dubové či vrbové kůry, březového listí a podobně. Na jednu vanovou lázeň postačí 2 litry nálevu nebo vývaru z 0,5 kg drogy. Osvědčují se i rostlinné přísady do koupelí obsahující směs heřmánku, chmelu, meduňky, fenyklu a řebříčku.

Vlasová kosmetika ; Do této skupiny patří především četné průmyslově vyráběné přípravky k ošetřování a barvení vlasů, tužidla, laky, šampony, brilantiny a oleje na vlasy. Mnohé speciality vlasové kosmetiky obsahují rovněž přírodní látky, například březovou mízu,výtažek z heřmánku, kopřiv, chmele, cibule, jmelí aj. Nejčastěji se používá nálev z heřmánku, který má navíc určité barvící schopnosti, zlepšuje barvu světlých vlasů a zesvětluje vlasy tmavé. K barvení vlasů heřmánkem použijeme koncentraci 100-200 g drogy na 500 ml vody. Již odedávna se pro barvení vlasů úspěšně používají neškodná přírodní barviva hena a indigo.

Kosmetika dutiny ústní ; Do této skupiny kosmetických přípravků patří zubní pasty a ústní vody. Bohatě se v nich uplatňují přírodní látky s dezinfekčními,dezodoračními a protizánětlivými účinky, jako je například mentol z máty, tymol z tymiánu, anetol z anýzu i látky z jiných silic – hřebíčkové, eukalyptové, fenyklové a skořicové. Ústné vody obsahují také rostlinné tinktury (lihové výtažky), hlavně benzoovou a benzoové pryskyřice (získávané z rostliny Styrax officinalis), myrhovou z myrhovníku habešského (Commiphora abyssinica) a ratanhovou z jihoamerické rostliny Krameria triandra, a dále přírodní zelené barvivo rostlin chlorofyl.

Parfémy ; Parfémy mají pro kosmetické přípravky nesmírný význam tím, že jim propůjčují příjemnou vůni. Vyrábějí se jak z přírodních silic, tak z vonných látek synteticky podle látek přírodních napodobených a vyrobených. Toto voňavkářské umění vzniklo asi před 300 lety ve Francii. Z jednotlivých vonných látek sestavují parfuméři kompozice. Parfémy se vyrábějí ze čtyř typů vonných látek : ze základních, které mají nejtrvalejší vůni,z upravovacích čili nuancelů, jimiž se základní vůně zjemňuje, z působivých látek, které propůjčují vůni určitou originalitu a nenapodobitelnost, a konečně z látek ustalovacích, spojujících vše v harmonický a stabilní, vůni neměnící celek.

zdroj: Belidis