Táta si dal svoji ranní whisku, já sprchu a šli jsme se někam najíst. A vzali jsme to hezky po americku, takže Donkin Donuts, dvě koblihy a velký americký pseudokafe.

A s koblihou v ruce rovnou na samotný vrchol New Yorku, povinnost všech povinností, Empire State Building. Tady není moc co popisovat, ale stejně mi to nedá. Zaujalo mě, že na nejvyšší budově New Yorku, ve výšce skoro čtyři sta metrů téměř nefoukalo a samotná budova působí až nečekaně stabilně.

Od ESB jsme šli k Madison Square Garden, další povinnosti každého fanouška hokeje. Takže nic pro mě. Ale tátovi se tam líbilo.

Kde se líbilo mně, bylo Chelsea. Jednak jsme si dali první NYC shopping a já dotlačil taťku k tomu, aby si koupil kalhoty, ale hlavně jsem viděl Hotel Chelsea. Pak jsme zašli na oběd k Thajcům a pak už zase směrem k Central Parku.

Oba jsme si nemohli nechat ujít Dakota forum a hlavně Strawberry Fields, protože ať máte Beatles rádi víc nebo míň, je to prostě krásný místo. Nakonec trochu posezení, trochu poležení a trochu pofocení v Central Parku a hurá domů.

Táta si dal whisku, já sprchu. Plácnul jsem sebou na postel a přemýšlel co teď. Nohy mě bolely jako… jako moc, ale bylo teprve půl šesté a mně se strašně chtělo někam jít. Naštěstí to vyřešil dobrák Tom, který nechal svoji angličtinou nepolíbenou rodinku, která si plete Broadway a Bronx, kdesi v centru Manhattanu a dal si se mnou rande přímo pod Empire State Building. Posbíral jsem peníze a foťák a vydal se na svoji vůbec první samostatnou cestu New Yorkem. Po cestě jsem napsal Terezce na dobrou noc a taky Tomovi, aby na mě počkal u Starbucks. To byla ale chyba, protože pod ESB je hned několik Starbucks. Ale jak známo, ženy mají lepší orientační smysl a tak mě Tom rychle našel.

Asi patnáctkrát jsme se zasmáli tomu, jak je to super, že se takoví blbečci jako my dva, sejdou zrovna v New Yorku a jelikož jsme oba dva fotograficky pozitivní, vydali jsme se o pár bloků dál, do B&H Photo. Do B&H jednak proto, že jsem si chtěl koupit blesk a hlavně taky proto, že Senior Young Primitive Filip Efa Urban mi ten obchod náramně vychvaloval. Cituji: „to je mazec, tam určitě běž, protože tam je to fakt mazec. Všude jsou tam židi a je to mazec. Fakt mazec. Doporučuju.“

Židi tam byli a byl to fakt mazec. Ráj pro fotografy a antisemity.

A jak tak zapadlo slunce a my si s Tomem chrochtali blahem, procházeje zlatavými uličkami, došli jsme přes Times Square a fast food nejmenované značky až ke Grand Central, kde se naše cesty rozešly.

Já doma probudil tátu, dal si sprchu, táta whisku a šli jsme spát.

Nebudu slibovat kdy, ale co nevidět sepíšu moje postřehy z města měst. Tak se mějte a pokud možno mi zachovejte přízeň.

Teď pěkně popořadě…

Jak jsem si tak krátil čekání na letišti v Amsterdamu popíjením džusíků (dobře, došlo i na koňak, ale jen trošku), čtením a prohlížením internetu, čas od času jsem odběhl podívat se, jestli už nemáme letadlo na naší gate. Když jsem tam šel potřetí, upadl jsem v úžas – čtyři motory a dvě patra… Airbus A-380 to být nemohl, protože ten KLM zatím nevlastní a jediná další možnost tedy byla jumbo (Boeing 747-400)! Můj dětský sen.

Let byl super a KLM má u mě palec nahoru. Jídla i pití tak akorát, milé letušky a hlavně dostatek místa i pohodlí, takže jsem si zdřímnul, najedl se a přečetl knížku. Co mě dostalo, byl pohled z okýnka ve chvíli, kdy jsme se přiblížili pobřeží Ameriky. Okolí New Yorku, Long Island a nad to vše vyčnívající Manhattan zalitý zlatým sluncem – impozantní, dechberoucí…

Na JFK jsme dorazili večer, asi v půl osmé místního času. Čekal jsem byrokratické peklo, na které mě tak nějak připravil Tom, ale vůbec to nebolelo. Imigrační úředník měl asi dobrou náladu a my nemuseli nic vyplňovat. Jediné, co chtěl, byla fotka každého z nás a otisky prstů. Tady trochu selhala má angličtina. Všechny požadavky jsem pochopil hned, ale když mi řekl něco jako „famn“, musel jsem ho dvakrát poprosit o zopakování, než mi došlo, že chce otisk mého palce.

S tátou jsme byli předem domluveni, že z letiště do hotelu pojedeme žlutým taxíkem, jakože NYC style. Proto jsme jeli autobusem. Ten nás vyhodil na Pershing Square, na 42. ulici – moje první krůčky po Manhattanu byly tedy zde. Dobře, nostalgie nostalgie, ale já se na tohle prostě těším posledních deset let.

Hotel máme na 44. ulici mezi první a druhou avenue a bydlíme ve 33. patře. Z pokoje je krásný výhled na Manhattan a hlavně na Chrysler Building, který máme jen asi tři bloky daleko a o kterém se ještě rozepíšu v některém z dalších článků.

Ještě ten den večer jsme vyrazili podívat se po okolí, na Times Square a pak směrem k Central Parku a páté avenue. Bystřejší už jistě tuší, proč právě tam. Abych pravdu řekl, tu skleněnou Apple cube jsem si představoval o něco větší, ale ani tak se nedala přehlédnout.

A… a už by to myslím stačilo. Pokračování příště.

Chtěl jsem to celé nazvat cesta za jablkem a v některém z dalších článků se filozoficky rozepsat o všelijakých hlubokomyslných metaforách, které ono jablko skýtá, ale… Ale vy stejně víte, o jakém jablku je řeč. Zítra anebo prostě hned jak bude o čem psát, slibuju, že něco sepíšu. So, stay tuned.

Odhodlání je fajn motor a tak jsem se pln optimismu postavil za kuchyňskou linku a začal tvořit. Udělal dvě dvojitá pressa z kvalitní brazilské arabiky, našlehal si smetanu do malé servírovací konvičky, zatajil dech a… a nic. Smetana zajela kamsi hluboko pod kávovou pěnu a na hladině po sobě zanechala pramálo. Takový neúspěch jsem nečekal, nu což, prohra je hořká, hořká asi jako dvě pressa. Tak v nich mám aspoň tu smetanu, která mi snad osladí všechny další pokusy.

Příště se třeba zadaří.

Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.

Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.

A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?

Chci totiž mluvit – tedy vlastně psát o zajímavosti, které jsem si v rámci včerejška všiml. Minimálně troje (víc dozadu už se mi nechce vzpomínat, byl sem ještě capart) poslední narozeniny jsem strávil s jinou. A nemyslete, nebylo to nic letmého. Zahrnuje to vše od postele až po koupelnu. Letos se dokonce přidala i máma. O kterých je řeč? Na tu z roku 2008 vzpomínám do dnes. Často jsem s ní v kontaktu a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Ta loňská mě bavila opravdu hodně, což dokazuje i to, že se mnou vydržela snad půl roku a čekal jsem na ni několik let. V žebříčku oblíbenosti se též těší vysoké příčce. A ta letošní? Ta mi udělala ze všech největší radost, těšil jsem se na ni sedm let a ona přišla v den mých narozenin. Přesně taková, jak se mi snilo. V americkém filmu by tomu nejspíš říkali osudové setkání nebo tak nějak.

Omlouvám se, že vás stále napínám, ale baví mě to. Je tu totiž se mnou a užíváme si to spolu. Ale rád je mám opravdu všechny a nemyslete, že některou víc, konkrétně jsou to tedy za rok 2008 Radiohead – In Rainbows, za rok 2009 Portishead – Third a letos samozřejmě Massive Attack – Heligoland.

Teď si zoufám opět. Minulý víkend jsem ve městě nedaleko od domova zahlédl velké (rozuměj drahé) auto s „hezkou“ poznávací značkou. Asi jsem sdílný člověk nebo tak něco a tak jsem si onu podívanou nechtěl nechat pro sebe, pořídil fotku a připíchnul ji na web. Lidé s velkými auty aka hračkami mi vždycky přišli trochu poťouchlí. Nemusí si sice nutně kompenzovat (obvykle kompenzují) některé své nedostatky, ale prostě už jen to, že si koupí auto značně neúměrné svým potřebám mě baví.

Ale co, ať si každý jezdí, čím chce. Zarazily mě však ohlasy a komentáře k mé fotce. Čekal jsem totiž komentáře obsahující polemiky podobné těm mým v předchozím odstavci. Místo těch se však dostalo komentářů ve stylu „To je v pohodě, stačí mít známosti nebo dát úředníkovi litr. My máme podobnou SPZ…“. Při čtení jsem se nestačil divit, kolika mým známým nedělá problém dát úplatek za plechovou tabulku, která slouží k pouhé identifikaci vozidla. Schválně se zkuste zaměřit na poznávací značky aut, které potkáte, tedy obzvlášť na ty u aut s cenou pohybující se v sedmimístných sumách.

Ano, je to jen espézetka, řekne se, ale jak se tito lidé (a že jich je) chovají v situacích, kdy už skutečně o něco jde? Kolik majetkových sporů, obchodů s nemovitostmi, služeb, smluv a našich tolik oblíbených výběrových řízení potká nějakého toho kapříka? Ono mi to označení „korupční stát“ najednou připadá mnohem přiléhavější.

Ono je tam sice vole,…

A teď k jádru pudla, inu máma mi před pár měsíci koupila značkové trenky (podle některých, boxerky). To, že jsou značkové zdůrazňuji proto, že od oné značky žádné jiné oblečení nemám a tak si je dobře pamatuji. Měl jsem je na sobě asi třikrát a pak, jakoby zmizely. Několikrát jsem si na ně při ranním oblékání vzpomněl, ale nikdy je nenašel. Tedy vlastně až dnes… Když jsem si po poloprotančeném večeru ve společnosti žen mého života vysvlékal oblek, zjistil jsem, že ty trenky mám na sobě. That’s all folks!