Pokud se pohybujete na Twitteru, možná jste zaznamenali (ale spíš ne…) anketu Tweet roku. Pořádají to rukou společnou a nerozdílnou chlápci z Lupy, ACCPR a Klábosení. Její konání oznámili na „konferenci o českém Twitteru“, což byla úžasná akce, pořádaná, tuším, TBN, kam jste mohli za lidovku (4000 Kč) přijít a poslouchat, hmmm… No, ocituji: Na celodenní konferenci #CZTwitter vystoupí PR a marketingoví manažeři, správci firemních účtů, vlastníci populárních twitter účtů. Super! Kdo by si nepřál poslouchat marketingové manažery za 4K?!

Vlastně ani tak nešlo o Twitter a o lidi, co tvoří onu „masu uživatelů“, šlo o firmy, marketing a PR ve spojení s Twitterem. Nemám s tím problém, každý nechť si udělá konferenci o čem chce a jak chce, ale musím říct, že chápu rozčarování některých „privátních“ Twitteristů, když zjistili, že „to není o nich ani pro ně“. Pěkně to shrnula Žirafka (a přiznám se, že mě nachytala levým sloupcem a chvilku jsem hledal, kde bylo to pravidlo o 1500 followerech). Jeden z přednášejících, který není ani PR a marketingový manažer, natož správce firemního účtu, jen vlastní účet populárnější než ty nejpopulárnější  firemní účty, mi pak říkal, že ta konference měla jednu tragickou vadu, kterou zjistil až když se postavil před publikum: většina z nich o Twitteru nevěděla vůbec nic, neznala ho, nepoužívala ho, a když ano, tak stylem „někdo to u nás ve firmě dělat musel“… Tak dalo se to čekat.

Na konferenci vyhlásili anketu Tweet roku, která se blíží v těchto dnech svému vyvrcholení. Celá ta akce je aplikací byznys modelu „uděláme kombo anketa + konference + vyhlášení“. Jestli znáte Křišťálovou Lupu, tak znáte tenhle model. Je jedno, o čem se kombo udělá; o tématu stejně rozhodne jen to, jestli se podaří sehnat dostatek solventních sponzorů a partnerů. Nikoli snad že by pořadatel měl vnitřní potřebu věnovat se Twitteru a na to konto udělal konferenci. Což je kolem a kolem vzato taky OK – pořadatel není charita, je to komerční subjekt.

Proč tedy hejtovat něco, co vlastně není pro mne a na co se dá odpovědět: „Když víš, že to není pro tebe, tak to prostě neřeš…“? No, pár věcí bych měl.

Celá akce je zase stejný kočkopes jako KLupa – je tam hlasování veřejnosti („Zlatý slavík“) i hlasování poroty („Ceny Akademie“). Veřejnost hlasuje třeba o „účtu roku“, porota o „osobnosti roku“, a já nabízím pětikorunu a prošlý vlašák tomu, kdo mi vysvětlí, jaký je mezi těmito dvěma kategoriemi rozdíl. Dokonce jsem koukal, že v porotě je uveden Jindřich Šídlo, který je (porotou) nominován na Osobnost roku. OMG!

Zaujalo mě, že oslovení porotci měli nominovat účty do kategorií, a od některých vím, že z jejich nominací se tam neobjevila ani jedna. Inu inu…

U některých nominací se nemohu ubránit dojmu, že jsou dané účty nominovány nikoli za to, jak vystupují na Twitteru, jak s ním dokáží pracovat, ale za kvalitní obsah v jiné oblasti – třeba takový Respekt, který používá Twitter v podstatě jako RSS kanál a jeho tweety jsou „titulek článku + link“. To není „zajímavá práce s Twitterem“, to je nominace za obsah Respektu jako takového.

Web celé ankety je děsivý. Napsal bych, že je „so 2005″, ale bojím se, že by se jiné události toho roku, třeba zásah na CzechTeku, mohly urazit. Web je zkrátka nepřehledný, ošklivý a přívětivý jak vrátný na ministerstvu. Šmytec, je egál, pro koho je, je zkrátka špatný.

No a krásný fail (#fail) je pozvání nominovaných na slavnostní vyhlášení výsledků. To proběhlo u někoho tak, že pořadatelé tweetli „haha vtipnou pozvánku“ jednomu každému. Mně třeba napsali: „Chceme Martina. Kde? Na vyhlášení ankety #tweetroku“ – a k tomu odkaz.

Ta forma mi připadá lehce buranská, a asi nejsem sám. Z veřejných reakcí cituji:

„Já mám staromódní názor, že o tom, kdo je větší osobnost, rozhoduje a) délka v centimetrech (čehokoliv, já prosazuju celého těla), b) počet followerů, případně kombinace obojího. Anketa je mi u prdele a nikam nejdu,“ píše Miloš Čermák.

„Mne neprislo nic, pac zrejme dobre vedej, jak je mi to cely u riti“ napsala slečna, která je nominovaná ve dvou kategoriích, i když svůj účet před časem zrušila.

„Anketa #tweetroku je mi zhruba tak ukradena, jako bicykl v r. 88, obcanka v r. 97 a Thinkpad v r. 99 (na stedrej den, smejdi!)“

„Anketa je skvělá, skoro stejně jako konference o tvítování za 3500,-. Na „galavečer“ jsem byl pozván tvítem „copak by mohl nominovaný XY chybět?“ s přiloženou pozvánkou v jpg. Ano, mohl. Zrušil jsem účet,“ nechal se slyšet Starý mrzout.

David Grudl byl také poměrně jednoznačný: „Píše mi pán z accpr.cz: „Předpokládám, že jste si již všiml nominace porotou na Osobnost roku v anketě Tweet roku. Přijměte proto prosím naše pozvání na slavnostní vyhlášení výsledků ankety, které proběhne 5. června 2013.“ No ještě že jsem ty emaily otevřel, jinak bych se to nedomákl! A řeknu vám, nominace na OSOBNOST ROKU mi tak pohladila ego, že jsem místo nabízející se reakce „Ne, nevšiml jsem si toho, protože mám anketu u prdele“ odpověděl velmi zdvořile: „Děkuji za pozvání i nominaci, mocinky si toho vážím. Z pozvánky jsem ale nepochopil, zda bude na vyhlášení chlast zdarma a jaký vlastně. Mohu poprosit o doplnění?“ Uvažuji nad stylovým tričkem s nápisem Osobnost roku, aby se o tom taky někdo dozvěděl, to je v případě anket, které mají všichni v řiti, docela důležitá věc. Dal bych tam ještě šipku směrem na sebe, aby to bylo úplně jasné.“

Zkusím si tipnout, jak na takovou formu pozvání přišli: „Twitter je neformální, tak musíme být taky neformální, s formálností u těch samorostů nepochodíme…“ Jenže když chcete být neformální, musíte to umět. Třeba tak, jako to umí právě ti nominovaní. Když to neumíte, je to poznat, a nucená neformálnost je ještě horší než formálnost.

Slyšel jsem názor, že celá anketa je vlastně jen způsob, jak si pár nejznámějších twitteristů navzájem předá ceny a poplácá se po ramenou, jak jsou dobří. Skutečnost bude asi mnohem prozaičtější – nejznámějším twitteristům je anketa (budu slušný) ukradená. Viz výše. A tak to vážně vzaly asi jen firmy, které vyzývají na svých twitterech k tomu, aby pro ně lidé hlasovali.

Teď snad i Tengu53 zná odpověď na svou otázku: „WTF? To pořád geekové potřebují nějaké žebříčky?“ Nepotřebují. A už vůbec je nepotřebují ti nominovaní – alespoň ti „privátní“. Tweet roku není akce, o které by se psalo „Ano, to tady dlouho chybělo“, protože nechybělo. A dovolím si zaprorokovat: ani po jejím skončení se nebude říkat: „Konečně to proběhlo a bylo vidět, že jsme to potřebovali.“ Myslím, že se o ní nebude mluvit vůbec. Je totiž z hlediska českého Twitteru naprosto zbytečná.

Pomůže někomu se zviditelnit? Těžko. Zvýší někomu počty followerů? Těžko. Budou díky ní firmy a značky na Twitteru menší dřeváci? Pochybuju. Zahřeje vítězství někoho u srdce? Mno, dost možná, a možná u jiné části těla (viz výše).

Co tedy dělat s touhle anketou, pokud nejste firma a nepočítáte s tím, že si dáte na stránky ikonku „Vyhráli jsme Tweet roku“? No – nic. Snad jen okázale ignorovat. Což jsem právě udělal.

Znáte snad okázalejší způsob ignorace, než je hejt?

Tak vidíte!

V anketě Tweet roku bylo nominováno i pár mých kolegů, což rozkývalo redakci k tomu, že o tom napsali takový jako že nadšený článek. Diskuse v domovském médiu si nezadají s diskusemi na iDnesu a Novinkách neblahé paměti, jen je tam míň komentářů. Kvalita totožná. A já se zas a znovu ptám: Proč tam ty komentáře vůbec jsou? Proč jsou u článků? (Ať si dotyční založí blogy a tam své názory ventilují. Dělám to tak deset let a mohu jen doporučit!)

„Dáváme prostor k diskusi“ je asi to nejčastější prohlášení. (Fskutčnosťy to je „honíme pageviews, protože mediálky jsou stále so 1999 a jejich reklamní model se od sledování počtu impresí zatím nikam neposunul“, ale nešť.) Tak schválně, jaká diskuse se rozproudila pod článkem o nominaci?

Asi jen ocituju…

„Halo halo! Hlasi se reaktor Sidlo z Hospodskych tluchubovin a.k.a. Modreho prava, exemplar par excellence ceskeho postbolsevickeho journalistickeho kretenismu. Vsem kteri by snad mohli byt na pochybach timto oznamuji ze jsem exemplar par excellence ceskeho postbolsevickeho journalistickeho kretenismu podobne jako mi kolegove reaktori z rad ruznych honzejku, leschtinu a dalsich podobnych kretenu. Dekuji za pozornost a volam – nasemu kretenismu trikrat hura!“

Statečný anonym to právě nandal Jindřichu Šídlovi.

Šídlo, Arogantní vlezdo..kovský přizdisráč.

Tady to jiný statečný komentátor Stanley nandal Jindřichu Šídlovi.

Bakala a jeho Šídlo - Tupá a arogantní Bakalova děvka Šídlo nesahá Čulíkovi ani po kotníky!

Tady to další statečný komentátor nandal … Bakalově metrese.

Topácké hovado… presstitut… namyšlenej práznej (sic!) demagog…  Stále o Šídlovi.

Ta jména zvoní,opravdu je s podivem,co dokázal pan Bakala v redakci soustředit.Jindra “ Borovský“ Šídlo,či nadějný novinářský štírek Honzejk.Zdá se,že i Kamberský by se rád vrátil z výletu do LN,kde nebyl plně chápán,hned se chopil novinářského šoufku a rozlévá kejdu nalevo,napra – to vlastně ne,tak ještě jednou nalevo.To by byl dobrý název trofeje „Zlatý šoufek“,že?A redakce by mohla soutěžit o kolektivní titul Hovnocuc roku.Držíme palečky,presstituti.

Aneb Je to dobrý, sereme je! Prostým spočítáním jsem dospěl k těmto číslům: 4 reakce na jiné komentáře, 4 komentáře ve stylu „Twitter nikoho nezajímá“, 10 komentářů s nadávkami Šídlovi, 3 jako že parodické komentáře (za Bakalu a za Šídla), 1 se podivuje, proč se Šídlo do něčeho takového hlásil, 1 píše, že se nemůže podívat na nominace bez registrace, no a jeden přirovnává anketu k Českým lvům. Úhrnem 24 pilířů veřejné diskuse, stavebních kamenů dialogu atd.

Pikantní detail je, že se někde chytli Čulík se Šídlem, protože Čulík, jestli jsem to dobře pochopil, obvinil iHNed z propagace antisemitismu na základě toho, že nějaký statečný anonym měl antisemitské kecy v diskusi a nikdo ho nesmazal.

Ale teď k meritu věci: Když je příznivá planetární konstelace, tak se v podobných diskusích zjeví odněkud nějaký komentátor a napíše: „Kdo vůbec dal Šídlovi právo komentovat? Proč máme poslouchat zrovna jeho názory?“ (A nejde jen o kolegu Šídla, jde o kohokoli, kdo se pod svůj článek podepíše.)

Opravte mě, jestli se mýlím, ale v tomhle slyším ozvěnu socialismu. Ta řečnická otázka „Kdo mu dal právo komentovat, říkat co je dobré a co špatné, kritizovat… veřejně v novinách…“ znamená ve skutečnosti „chci, aby mu to někdo znemožnil!“ A protože mu to nikdo neznemožní, tak za to může tenhle svinskej systém, ve kterém nikdo nezakáže Šídlovi psát jeho demagogické bláboly.

Zkuste někdy podobnému namítnout, že jaksi může psát taky. Že stejné „právo“, jakým je nadán Šídlo, má každý. Kdokoli si může sednout ke klávesnici a napsat svou verzi. Může si založit svoje iPOtom.cz, a tam si může vydávat, co se JEMU líbí.

Jenže jemu nejde o to, aby si mohl vydávat, co se mu líbí. Jemu jde o to, aby někdo Šídlovi znemožnil vydávat to, co se mu nelíbí! Není to jako s tou sousedovic kozou, i když to vypadá podobně. Spíš je to nostalgie po jistotě. Po jistotě, že v novinách najde jen jeden názor, k němu se jednou provždy vymezí, a bude to. Buď to en bloc přijme, nebo odmítne, ale nestane se mu, že by v novinách vyšly dva různé názory, však co si z toho pak vybrat?

„To by pak takhle moh‘ psát každej!“ No to ano. On takhle může psát každej!

Chápu lidi, kteří z toho mají strach. V takovém světě jim chybí jistota… Vím, že jsou takoví lidé, a je jich dost. Svobody a volby se bojí a raději se omezí v možnostech, jen když se nebudou muset rozhodovat. Desatery noviny rádi vymění za jedny jediné. Chápu ten strach z mnohosti a ze světa bez centrálního bodu. Ale vždy budu bojovat proti tomu, abych pro tyhle lidi obětoval svou svobodu na oltář jejich jistot.

Ale ne, teď vážně – proč Misantropův zápisník?

Může za to jeden článek z bloggerského pravěku.

„Skoro týden mě bolí koleno a za pět dní mi bude jednatřicet. Ženu mám v Německu na školení, špatně usínám a probouzím se jak zmlácený.“

Tak vidíte. Je mi čtyřicet, koleno mě bolí už devět let, usínám jen díky práškům na spaní a probouzím se svěží. Hromadné veselice stále nesnáším, je mi dobře doma a z akcí odcházím brzy a střízlivý.

Stále nemám o lidech žádné iluze, dost možná jsem za tu dobu i nějaké další ztratil. Spousta lidí, které bych v reálném životě nepotkal, se dostala na internet, a tak je potkávám aspoň virtuálně. V rámci autoterapie si zajdu občas počíst, nasát jejich duševní obzory a uvědomit si, jaké štěstí mám, že se s nimi nemusím potkávat.

Připomíná mi to historku z nedávna, kdy jsem měl to štěstí komunikovat s něčím jako starým známým. Je to můj vrstevník a patří mezi základ země, dělný lid atd. Mimochodem, jasně to vysvětluje, proč svojí matce na snahu informovat mě o tom, co dělají moji bývalí spolužáci a známí, odpovídám lakonickým „neznám, nezajímá, nevím kdo to je, nechci to vědět„.

Poslechl jsem si, jak za komunistů bylo líp („Tys tehdy nadával, to byla taková ta mladická póza, žejo? Sám teď musíš uznat, že to zas tak strašný nebylo!„), jak se teď mají dobře jen hajzlové, lumpové, podvodníci, zloději a tuneláři („A jak se máš ty?“ – „No, já se mám dobře…„) a bral jsem to jako takovou sondu do duše běžného člověka. Když jsem ale odmítal přitakat, že teď se máme úplně nejhůř ever, co jsme se kdy měli, připomněl jsem mu, že má materiálně mnohem víc i přes tu proklamovanou chudobu, že má telefon on, jeho žena i jeho děti, zatímco „za komunistů“ chodil celý jejich barák telefonovat k sousedovi, který jediný ten telefon měl, tak začal být jízlivý a rýpavý. „Nojo, ty se máš dobře…“ Nojo, mám. Taky se starám, abych se měl dobře, učím se, snažím se hledat příležitosti…

Hovor pomalu břednul. Nakonec, asi ve snaze najít zase souhlasné téma, prohlásil, že ať tak či onak, stejně je za tím vším ta zpropadená židozednářská světovláda; manipulují s námi, rozumíš, oni mají ty peníze a ovládají svět…

„Mně ta židozednářská světovláda docela vyhovuje,“ prohlásil jsem. „Já jsem totiž Žid a svobodný zednář k tomu…“

Jasně, nebylo to moc taktní a někdo by to mohl označit za ubohé. Ale to o tom účelu, co světí prostředky, jistě znáte.

Bylo ticho. Dlouho. Pak následovalo lakonické: „Aha. Teď už je mi to všechno jasné.“ A byl pryč, ani se nerozloučil.

Smál jsem se ještě několik minut.

Jojo, je mi čtyřicet, tu a onde mě pobolívá, ze společenských akcí jsem stále omluven a o lidech nemám iluze. Dá se říct, že jsem vlastně spokojený.

Rok 2012 byl velmi turbulentní. Odešel jsem ze Zdrojáku, udělal jedno školení, do toho jsem učil na JČU, zrušili nám Bloguje, pak jsem spoluzaložil Druidly, odstěhoval jsem se do Prahy a přespával v kanceláři. Bylo to velice akční období a nelituju toho (mám takovou zásadu nelitovat toho, co jsem udělal…)

Loni v srpnu jsem řešil, co tedy dál, a dospěl jsem k názoru, že by fakt jako nezaškodilo, kdybych se do té Prahy přestěhoval nějak víc než jen do kanceláře. A do toho, jako na zavolanou, napsala Jana Vránová na Facebooku, že shánějí nájemníka do bytu na dobu, co budou s Jakubem v USA. Slovo dalo slovo, a během jednoho dne jsem byl rozhodnut a měl jsem klíče v kapse.

Vránovi bydlí, pokud to nevíte, ve Stodůlkách. Což je velice pěkná okrajová část Prahy, a upřímně říkám, že mít ten pronájem třeba, hmmm, v Holešovicích nebo na Pankráci, tak by se věci vyvíjely jinak a dneska bych byl pravděpodobně zpátky v Budějcích. Jenže Stodůlky měly několik pozitivních faktorů.

Zaprvé – „kousek tady okolo“ bydlí hned několik známých. Za mnohé třeba David Grudl. Zadruhé – pár známých jsem si tu stihnul udělat, což je fajn. No a zatřetí jsem si potvrdil to, co jsem víceméně tušil: z pracovního hlediska je pro mne výhodné být v Praze. Mnohem víc příležitostí, mnohem míň omezení, nižší náklady.

Letos na jaře jsem pocítil nutkavou potřebu opustit Druidly. Což vyvolalo logickou otázku: Co tedy dál? Vrátit se do ČB? Nebo hledat práci v Praze? A pokud práci v Praze, tak kde bydlet, až se Vránovi vrátí? Práce se nakonec našla, takže zbývalo jen vyřešit bydlení. Hledal jsem tedy byty po Praze, a měl jsem poměrně striktní požadavky na dostupnost a lokalitu. Začal jsem hledat, logicky, v okolí stávajícího bydliště, a jako první mi padl do oka byt, který je deset minut pěší chůze od Vránů. Ale přeci nevezmeme první, že, tak jsme hledali dál. Po několika dnech jsme měli spoustu kandidátů, a jako nejlepší se jevil ten první nalezený. Tak jednoho krásného dne žena zavolala – a dozvěděla se, že je už prodaný. Kletě.

Za půl hodiny volala znovu. Že je volný jiný, v tom samém domě, jen o patro výš, a že sedá do auta a jede do Prahy, protože pokud si ho v pět odpoledne rezervujeme, tak bude náš, jinak že je už jiný zájemce.

Byt se nám na první dobrou líbil. Pak následovaly obligátní operace, dohadování s prodejcem, realitkou, bankou – ale nakonec to všechno dobře dopadlo (a na tomto místě děkuji všem zainteresovaným!) a já teď oficiálně a nafurt bydlím v Praze. Na letiště to je 15 minut autem, z okna mám úžasný výhled na Prokopské údolí, kolem klid… Mnojo.

Kdybych se loni v srpnu nedíval na Facebook zrovna ve chvíli, kdy Jana sháněla nájemníka, protože jela za Jakubem, nic z toho by se nestalo.

(Tak vidíte, nejen Adminerem, NotORMem a školením PHP mění Jakub Vrána životy vývojářům!)

Inženýr Cyrus Smith získal zjevně titul ještě v dobách, kdy „inženýr“ byl někdo, kdo se vyzná v technice a přírodních vědách. Navíc byl šmejknutej domácím kutilstvím, a tahle kombinace vyústila do takového protoMcGyvera. Jenže mně to už od dětství vrtalo hlavou – fakt by to šlo tak, jak to Verne popisoval?

Tak jako změřit skálu, to asi jo, zasadit obilí a spíchnout oblečení z kůží, to taky, ale co ta scénka s vyhazováním žuly do povětří? Inženýr Smith nemá ani zbla vybavení, má jen (jaké štěstí!) uhlí, pyrit, ledek, spoustu tuku a nějaké ty chaluhy, a z tohodle dohromady vyrobí nitroglycerín, kterým odpálí kus skály.

Milí čtenářové, je tu mezi vámi nějaký chemik se smyslem pro experiment? Já bych totiž strašně rád věděl, jestli to je alespoň principiálně možné. Tedy získat sodu pálením chaluh, tou sodou pak zmýdelnatit tuk, vyrobit kyselinu sírovou pálením pyritu a následnou „destilací“ síranu, tu pak proměnit na kyselinu dusičnou reakcí s ledkem, a tuhle kyselinu dusičnou použít k nitrování glycerínu?

Díky moc.

Bylo to tuším kolem roku 2004, kdy si začali bloggeři poměřovat své PageRanky. Kdo měl pět, byl hodně dobrej, kdo šest, byl SuperStar a dostal cenu Zlatého Prokopa. Jenže za čas je to přestalo bavit, snad proto, že PageRank je běžnému bloggerovi úplně napytel.

V té době taky vystrčila růžky zkratka SEO, Markem Prokopem krásně přeložená do podoby „Optimalizace pro vyhledávače“ (kdybych měl pětikorunu pokaždé, když Marek veřejně přizná, že to nebylo příliš šťastné, tak mám dneska – no, možná i dvacku!) O SEO se začalo mluvit, a jako pokaždé, když se o něčem mluví, tak i u SEO proběhl proces „zkriplení pojmu“. Totiž – věrozvěsti o SEO psali a vykládali, ale jejich výklady poslouchaly zástupy lehkookých čtenářů a jednouchých posluchačů, kteří si z toho celého vzali jen pár zkreslených, a někdy i zcela nesmyslných tezí. Nad nimi si pak postavili ponaučení – a to je to, co dneska známe pod pojmem praSEO.

Ultimátní praseotická teze zní: Je nutné být první v Googlu! Být první v Googlu je fáze 1, pak je fáze 2, no a fáze 3 je profit!

Jak toho dosáhnout? No, musíte mít vysokej PageRank! A toho se dosáhne jednoduše, pomocí těchto kroků:

1. Musíte mít vysokou hustotu klíčových slov, pyčo! To znamená, že na stránkách řeznictví musí bejt v každý větě slovo „maso“ nebo „masný výrobek“, v titulku pak dvakrát
2. Musí na vás hodně webů odkazovat. To se zařídí pomocí „registrací do katalogů“ a „PR články na PR webech“, popřípadě napíšete bloggerům a nabídnete jim „vysoce výhodnou výměnu odkazů“.

Vysvětlení, proč jsou oba tyto kroky v takhle holé podobě totální nesmysl nechám na jiných. Mě na nich zaujala jiná věc, totiž to, jak se dokázaly uchytit a co všechno zvládly zmrvit v rukou akčních střelců, lidí, kteří mechanicky aplikují poučky, aniž by se snažili o cokoli víc.

Když jsem před lety psal o tom, jak se státi kopyrajtrem, měl jsem zářné předobrazy Vomočila a Vogla, mistry hydratovaných PR článků. Jenže realita je mnohem horší… Hydratovaný styl se stal mainstreamem.

Stále častěji se setkávám s texty, kde autor naprosto tupě opakuje slova dokola a dokola. Dřív jsem si myslel, že to je znak nedostatečné slovní zásoby, jenže v poslední době se setkávám s lidmi, kteří to dělají, protože si myslí, že to tak má být! Že když píšou o vysavači, tak v každé větě musí být slova „vysavač“ nebo „lux“ nebo „elektrický pomocník pro úklid koberců a podlahových ploch“, protože prostě… protože! Aniž by znali zkratku SEO – nevědí, proč ta slova opakují; dělají to automaticky, poniváč to vidí v jiných textech a mají za to, že se to tak má.

Z hustých klíčových slov se tak stává stejný tik jako z provádění realizace a zajišťování provádění.

U toho druhého bodu mě zase překvapuje, kolik lidí považuje „sepsání hydratovaného článku a jeho umístění na PR weby kvůli odkazům“ za něco samozřejmého a diví se, že někdo může být proti. Nazval bych to kargokultickým počínáním, ale chybí tomu ten prvotní předobraz, který ukazuje, že to někdy někomu k něčemu užitečnému bylo.

Variace na diskusní obrat „kritici nám vlastně přivádějí další návštěvníky, buhehe, mamlasové!“ (zvaný též „všechkokotůfutrál“) tady říká: chachacha, vaše řeči o nesmyslnosti zápisu do katalogů jsou jen plky, důležité je, že my dokážeme ten web dostat na první místo v Googlu! A co? Pokud to není podpořené dalšími kvalitami, tak je to zcela zbytečné snažení, jalové jako běžešelemovací řůčovičky.

Jenže se z toho stalo něco běžného. Intenzita těhle úkazů přesáhla kritickou mez, za kterou si neznalí lidé říkají „Aha, asi se to takhle dělat má…“, a dělají to taky. Konformita a bandwagon efekt v praxi. Za chvíli „běžný uživatel“ neuvěří, že SEO je něco jiného než opakování slov a PR články, stejně jako málokdo z nich věří, že „empétrojka“ je něco jiného než krabička s konektorem pro sluchátka a že „blog“ není totéž co „zápisek“. Nojo, no…

Mimochodem, to téma „přitakání průměru“ si zaslouží ještě zopakovat. Rád bych to demonstroval na Životě v korporaci a na Padesáti odstínech šedé (obojí je přímo esence průměrnosti), a možná bych přidal zaplevelení jazyka švihadlovštinou a téma mikrofonové křeče jako ukázku toho, kdy by průměrné mělo zůstat průměrným. Tak určitě.

Co si budeme říkat – pročítat rubriku „Nabízíme práci“ je většinou tristní čtení. Ne každý má koule jako Taxi Kyjov, jehož majitel byl v náborovém inzerátu až brutálně upřímný. Jinak to jsou samé dynamické mladé kolektivy s benefitama. Tady souhlasím s Rikim: nakašlat na mladé dynamické! Já mám priority někde jinde – ale mně je taky čtyřicet, že. Schválně, kde?

Zaprvé: Mobilní telefon není benefit, to je pracovní nástroj. Notebook je pro většinu pracovních pozic přítěž, ne benefit, ale pokud ten člověk bude courat po poradách, tak je to zase pracovní nástroj, ne benefit. Copak by stavební firma napsala „benefity – lopata, krumpáč, možnost jezdit bagrem“?

„Neformální atmosféra“? Mno. Každý z nás si pod tím představuje něco jiného. Někdo to, že v pátek nemusí v saku, někdo to, že se v práci zasměje, někdo zase „tykačku každej s každým“ a další i to, že bude chodit naboso, v kraťasech na gumičku a v batikovaným tričku. Mně je jedno, jestli si s nadřízeným tykám nebo vykám, s kolegama si rád potykám, a pokud má firma pravidlo „tykají si všichni“, nevadí mi to – stejně jako mi nevadí to, že někomu vykám a někdo vyká mně.

„Mladý a dynamický kolektiv“ je fajn věc, pokud opravdu je. Většinou není. Většinou do takového kolektivu přijdete a zjistíte, že tam všichni chodí každý čtvrtek na pingpong a v pracovní době se baví jen o nějakých společných známých z vodácké party. To, co já opravdu ocením, je kvalitní kolektiv. Lidé chytří, příčetní a fajn. Ne, kecám, to není „ocením“, to je „must have“, přes to vlak nejede! Sorry, ale mládí není žádná kvalita sama o sobě.

„Sídlo firmy“ je důležité. Nechci jít od tramvaje temným parkem, pak tunelem a po sešlapaných schodech do vlhkého suterénu, byť by tam měli „fotbálek v relaxu“. Rád pracuju v místech, která na mne působí dobře.

„Možnost osobního růstu“ většinou znamená to, že časem dostanete víc práce a větší zodpovědnost, aniž by to kdokoli adekvátně pokryl většíma pravomocema a vyšším platem (zdravím Standu). Takže prázdná fráze.

A teď co je pro mne NAPROSTO NEZBYTNÉ:

• Lidi. Musí být lidští, normální, inteligentní a musí mít svou práci rádi. Nic mě nedeprimuje víc než dělat někde, kde jsou vaši kolegové znechuceni z práce, kterou dělají.
• Smysl. Musím vědět, že ta práce k něčemu je, že má nějaký výsledek, někam směřuje, někomu pomůže… A musím vědět, jaká je role mojí práce v celku.
• Náplň práce musí být pestrá. Sedět u stolu a každý den dělat totéž, to je pro mne nepřijatelné.
• Rozumná pracovní doba. Neříkám přesně jaká, ale měla by být rozumná a v rozumné míře flexibilní. To znamená že šéf nestojí v osm u píchaček a že si nemusíte návštěvu doktora dva dny dopředu vyběhávat přes tři razítka. Což je vždy věc vzájemné dohody, a já jako svou samozřejmou součást dohody beru to, že dám předem vědět, že budu pryč, že neodejdu, když práce hoří, že zůstanu v práci přesčas, když je potřeba něco dodělat… Zkrátka „oboustranně si vyhovět“.

Práce na dálku je fajn, když potřebuju třeba zůstat doma se psem, zatímco žena jede na služební cestu, tak to rozhodně ocením. Stejně tak ocením, když není problém se při nachlazení domluvit, že zůstanu dva dny doma na „homeoffice“, budu na telefonu, kdyby něco, a nebudu chrchlat na kolegy.

Čajovna, masáže, firemní sauna atd. je mi úplně egál. Kartičky mi nevadí. Vlastní hardware? No, když se vám s ním chce tahat… Já spíš ocením možnost rozumné dohody nad softwarem a právy. Teambuilding může být zlo, ale někdy to je docela fajn příležitost, jak pokecat s kolegama. Pokud tam nikdo neotravuje s přenášením kelímků a je to pojaté třeba jako „dva dny někde v hotelu, sportovní aktivity dobrovolné“, tak proč ne?

Velké plus, které připomněl Tomáš Hečko na Facebooku, je možnost pracovat se zajímavými lidmi z oboru.

Na něco jsem zapomněl? Snad ne.

Peníze? Ne, na ty jsem nezapomněl. Plat je jasná součást práce. Pracuju proto, abych dostal mzdu, nebudeme si nic nalhávat. To, jakou mzdu požaduju, závisí na výše uvedeném – tedy co budu dělat, s kým a jak. Jsou práce, co bych rád dělal, ale s lidmi, kteří tam pracují, bych nedělal ani za zlaté prase. Na druhou stranu jsem ochoten lehce slevit, když mi to zaměstnavatel vynahradí někde jinde. (Dovolenou? Iluzorní… lidé na pozicích, kde dělám já, mají problém s tím si ji vůbec vybrat.)

No a teď zkusím takový jeden neoficiální inzerát napsat…

Hledáme kodéry a vývojáře

Do nově vznikajícího týmu hledám HTML kodéry a vývojáře. Tým bude úzce spolupracovat s redakcí iHNed a dalších internetových magazínů, které vydává Economia. Úkolem týmu bude zajišťovat běžnou denní agendu, tj. připravovat redakční speciály apod., ale taky třeba vytvářet úplně nové webové nástroje, vizualizace, interaktivní aplikace atd. Když přijdeme na nějakou novou skvělou technologii, která by se dala v novinách použít, tak si s ní můžeme dosytosti pohrát (co třeba online přenosy pomocí WebRTC?) Budeme spolupracovat s týmem datových žurnalistů (jo, to jsou tihleti – parta skvělých bláznů, co se vrtají v datech), s lidma z redakce (v naprosté většině pohodoví jedinci s lehce cynickým smyslem pro humor), s vizuálním oddělením…

Do týmu potřebujeme pár lidí, kteří umí HTML / CSS / JS. Znalosti dalších technologií (PHP, Python, Node.js, CoffeeScript, Less, Git, …) jsou příjemným bonusem, ale nejsou nezbytné – máme tam místo i pro juniora, kterého zaučíme, naučíme, dáme potřebnou praxi… Důležité je, aby to byli normální lidé. Lidi, kteří se bojí promluvit s kolegou nebo říct, že je problém, jsou pro nás nepoužitelní. Stejně jako vývojáři, kteří považují uživatele za obtížný hmyz. Prostě – normální geek.

Co můžeme případným zájemcům nabídnout? V první řadě všechno to, co jsem psal výš jako „NAPROSTO NEZBYTNÉ“. Jako benefit, který ocení vývojáři, dodám, že není problém ani se školením, ani s technologiema, nikdo vám neřekne, že tablet na otestování aplikace nedostanete (zatímco ředitel ho má), a nebudete muset ani chodit na porady (to za vás odsedím já).

—

Myslím to naprosto vážně. Jestli vás taková nabídka zaujala a chtěli byste to zkusit, tak mi napište. Já na tuhle práci kývnul, protože věřím, že má smysl, že je dostatečně pestrá a že si ji užijeme…

Díky ShopBlackBerry.cz za zapůjčení Z10.

Včera odpoledne jsem ho vybalil z krabičky, vzal z Lumie 900 MicroSIM a na dva týdny bude teď Z10 můj hlavní telefon.

První dojem: Startuje stejně jako ostatní BB telefony, tj. pomalu. (Naštěstí další starty už jsou rychlejší.) Průvodce nastavil wifi, účty, ukázal jak přepínat aplikace – mám BB Playbook, tak jsem na gesta z okraje obrazovky zvyklý (a jsou, po pravdě, vysoce návyková). Pak jsem zadal svůj účet – jako první jsem použil Windows Live, kde mám synchronizované všechny kontakty z Lumie a svůj kalendář. Během chvíle se mi v Kontaktech objevily první jména. Trošku jsem byl rozladěn z toho, že jsem našel lidi, s nimiž jsem roky nemluvil, ale třeba můj nadřízený tam nebyl. Nakonec se ukázalo, že synchronizace je „eventually consistent“ – dnes ráno už tam byli všichni.

Křest ohněm bylo přidání pracovního mailu – díky tomu, že admini použili „self-signed“ SSL certifikát pro přístup k firemnímu Exchange, tak se mi na Windows Phone nepodařilo k mailu připojit (ani ten fígl s ručním nahráním certifikátu nepomohl). Z10 zaprotestovala, upozornila mě, jestli tedy chci i přes to připojit, já trval na svém – a bylo to! Funguje! Velké plus.

K synchronizaci mailů nepotřebujete už BIS ani BES, stačí běžný datový tarif. Další velké plus. Synchronizace s IMAP účtem (GMail apod.) bez problémů.

Při přechodu z jedné smartfonové platformy na druhou jsou vždy tři největší problémy: přenést kontakty, přenést data a přenést aplikace (lépe řečeno najít odpovídající náhradu). Kontakty byly vyřešené, jupí. Maily taky. Kalendáře taky. Fotky (Z10 umí pracovat s MicroSD kartou) zasynchronizovány přes kabel bez problému.

Aplikace. Hm. V základním nastavení je k dispozici poměrně slušná sada sociálních sítí: FB, Twitter, LinkedIn, FourSquare. Přihlásil jsem se na ně. Večer jsem zjistil, že synchronizace kontaktů je inteligentní a zachovala „slinkování“ kontaktů na lidi v různých účtech. Plus. Velmi příjemně potěšilo, že systém má předinstalovaný Dropbox.

Trochu škoda je, že si nemůžu u FourSquare připnout často navštěvovaná místa na „domovskou obrazovku“ (je na Z10 vůbec domovská obrazovka?) – možná bude mít Z10 nějaký jiný způsob, ještě pohledám.

Mapy jsou nepoužitelné – „Pro vaši zemi nejsou momentálně k dispozici“. Naštěstí jsou v BB World (obdoba AppStore / Google Play / Marketplace) k dispozici mapy od Nokie.

WhatsApp funguje bez problémů.

Nejrůznější kalkulačky, kompasy, hodiny, počasí, to je standardní výbava, o tom nemá smysl psát.

Problém nastal s jízdními řády – na Lumii používám výborný CG Transit, na BB nejsou. Žádné. Podle Vojtěcha Dalekoreje z ShopBlackBerry.cz na něčem už pracují, ale zatím nejsou.

Poslední aplikace, co mám na Lumii a používám, je Shazam / SoundHound. Na BB nejsou. Respektive jsou, ale v Androidí verzi. Totiž abyste rozuměli – Z10 umí (podobně jako Playbook) spustit Androidí aplikaci. Není to stoprocentní a perfektní, ale jde to. Tedy na Playbooku, na Z10 jsem měl zatím smůlu: Shazam ukáže černou obrazovku a nic. SoundHound poslouchá písničku a při odesílání na server se zhroutí. A co Instagram (jasně, Z10 dokáže spustit Instagram…)? Inu, s Instagramem se to má tak, že běží, ale já se na něj nedokážu přihlásit (ano, ani trik s resetem hesla přes FB nepomohl). Takže tady vítězí technika nad člověkem 3:0.

Včera se mi nepodařilo ani v nejmenším spustit videa z YouTube. Dnes už bez problémů. Řadím to do „podivných chyb“.

Tak, a co věci, co mě na WP7.x štvou neskutečně, jak je to s nima u BlackBerry Z10?

„Hledací“ tlačítko není, a tam, kde je, tam dělá to, co byste čekali. Uffff… Z10 navíc nemá žádná „senzorová tlačítka“ – má zapínací nahoře, tři na hlasitost + akci zprava, ale zepředu nic. Telefon odemknete gestem od spodního okraje nahoru, a když jsou potřeba nějaká tlačítka (Zpět apod.), objeví se na displeji. Podobně jako u Playbooku se nabídka (kontextové menu) vyvolává tažením od horního okraje.

Klávesnice QWERTZ (bože, tahle věc mě TAK rozčiluje!) – tak ta u Z10 není. Vůbec, klávesnice u Z10 je kapitola sama pro sebe. Jak mi víc vyhovují HW klávesnice a na dotykové si zvykám jen s největším odporem, tak mohu říct, že klávesnice u Z10 patří mezi to nejlepší. Proč?

Tak zaprvé – ten, kdo ji navrhoval, měl tolik fištrónu, že implementoval skvělou featuru: při zadávání hesla se nad třířádkovou QWERTY klávesnicí s písmenky objeví i číselná řada! Dě-ku-ji! Další výborná věc je dokončování slov. Téhle funkce jsem si všiml u PlayBooku – napovídá slova, co bych asi tak chtěl napsat, a kupodivu většinou správně. Chvíli jsem pátral, a je to opravdu tak, jak jsem předpokládal: prediktivní doplňování se učí! A zjevně se učí nejen z toho, co píšu já, ale i odjinud, protože jsem tuhle na PlayBooku napsal „Martin“, a predikce napověděla „Chodúr“. Nonekecej! (Radek Hulán doplňuje, že takovéhle doplňování má i WP8, nevím, nezkoušel jsem.)

Stejná predikce funguje i u Z10. Když píšete, objevují se vám návrhy slov a vy je můžete lehkým cvrnknutím „vyhodit“ do textového pole. Pěkná věc, rychle si na ni zvyknete. Bohužel jsem ne zcela úplně pochopil funkci mezerníku – ten mi občas doplní úplně nějaké nesmyslné slovo, ještě nad tím podumám…

Na obrázku vidíte, co mám na mysli – nejen to, že vám klávesnice napovídá tvary a opravuje překlepy (to je brnkačka a samozřejmost), ale napovídá vám i celá slova podle kontextu toho, co píšete. Napsal jsem „Vzkaz pro…“ – a predikce navrhuje pokračování: Tebe / sebe / mne / jistotu.

Ještě něco z prvních postřehů? No, snad jen to, že „flow“ ovládání je docela příjemné a návykové.

Vyměním tedy WP za BB10? Ještě je příliš brzo na odpověď. Těch plusů je tam opravdu hodně, zatím jediný „dealbreaker“ je právě ten Shazam a jízdní řády. Uvidíme. Stay tuned…

PS: Chcete vědět, co je naprosto awesome? Jmenuje se to „Time Shift“ u foťáku a použijete to při focení lidí. Znáte to – fotíte dva lidi a namlátíte iks fotek, protože na každé se aspoň jeden zaksichtí, mrkne nebo tak něco. Timeshift udělá několik fotek, rozpozná obličeje a vy můžete poladit fotku tak, aby všichni měli inteligentní výraz. Asi nejlíp to vysvětlí následující video

Taková podivná síť, kde vám může každý položit otázku a vy na ni můžete odpovědět. K čemu to je? Čtěte dál…

Ani nevím, jak jsem se tam dostal. Někdo někde odkázal, tak jsem si založil účet, tvítnul to, a začaly chodit dotazy. Pár jsem si jich vzal ze „systémového zásobníku“, to jsou takové ty obecné, no a zbytek je od lidí.

Smazal jsem jen jednu jedinou, tu Kolesovskou „Kolik bazénů uplavete…“, ale na ostatní jsem poctivě odpovídal. Po chvíli přišla jedna metaotázka: „K čemu to je dobré?“ Upřímně jsem odpověděl, že netuším, ale od té chvíle mi to začalo vrtat v hlavě: K čemu by takováhle věc, jejíž celý princip (!) jsem popsal v perexu (a to hned v té první větě), mohla být?

Kdosi psal, že to je sociální síť, kde teenageři kladou otázky svým idolům, PR pracovníci těchto idolů pak na ty otázky odpovídají, teenageři si ty odpovědi tisknou a dávají si je do rámečků nad postel.

Tak urkitě. Teenagerů tam je jak škaredých psů, a jejich otázky (i odpovědi) mi poskytují spoustu studijního materiálu („Hej, proč jseš kurva a šukáš za prachy?“ – „Protože mě to baví, dylyno!“ nebo „Líbí se ti Tomáš z déčka?“ – „Ne“). Zcela paralelně s tímto světem na ask.fm existují i lidé z našeho vesmíru a kladou si tam různé otázky. Ale to pořád nevysvětluje, k čemu by to mohlo být.

Egotrip? Být za duchaplného před anonymním davem? Hmmmm… No dobře, tak třeba to by mohl být důvod. Jenže zrovna já si můžu hrát na duchaplného před anonymním davem kdekoli jinde. Proč jsem tedy odpovídal (a odpovídám dál)?

Pro mě je to největší kouzlo v tom, že dostávám otázky, které by mě nikdy nenapadly. Uvědomuju si to, můžu se zamyslet nad tím, proč by mě to nikdy nenapadlo, a tím se dozvídám zase něco o sobě.

Třeba jsem o sobě zjistil, že opravdu nemám „tři nejoblíbenější…“ – cokoli. Knihy, filmy, herce, písničky, zpěváky, počítače, telefony, OS, značky, jídla… Takových otázek tam byla spousta, a já upřímně netušil, co na ně odpovědět. Já nevím, jestli to někdo máte taky, občas mi připadá, že jsem divný, protože nedokážu říct tři nejoblíbenější herce (natož jednoho!) Jako ten chlapík ve známém vtipu: „Nemám! Prostě nemám!“ Proč ne? Netuším, ale asi to bude souviset s tím, že jsem většinou u podobných věcí měl široký záběr, a postavit vedle sebe Mobyho, Residents, Metallicu a Už jsme doma, tak si opravdu nevyberu, co z toho mám raději než ostatní.

Některé otázky byly ale dobré, když jsem se nad nima zamyslel. „Co chceš vědět o budoucnosti?“ nebo „Které dětské sny sis splnil?“ Hmmm… Jaké dětské sny jsem měl? Splnil jsem si je? A co když si pamatuju jen ty, co jsem si nesplnil? A chci vůbec vědět něco o budoucnosti? A co odpovědět, když vám anonym položí dotaz: „Máš mě rád?“

Takže jsem se na ask.fm nakonec něco dozvěděl o sobě. ne z dotazů, ale z toho, jak jsem nad nima přemýšlel. A k čemu že to jinak je? No nevím k čemu to bude vám; já z toho uvařil blogpost. Ale klidně se ptejte.

Pamatujete se na Chrome OS od Google? Pokud ano, tak si asi pamatujete i na neskutečnou mediální masáž, kde se komentátoři předháněli v tom, kdo napíše víc článků o systému, o kterém nikdo nevěděl, a kdo dokáže víc adorovat Chromebook, tedy notebook, kde je jen prohlížeč a všechny aplikace jsou webové. Tehdy jsem to glosoval přirovnáním k automobilu na bukové piliny. Chromebooků vzniklo od té doby, hmmm, když hodně, tak asi deset typů. Tak jako ne že by to byl úplný propadák, že… ale na to, jakou měl mediální pozornost, je to docela slabota.

První článek pro Lupu, co jsem napsal, byl ten o Opeře Unite. Dostal jsem tehdy v komentářích co proto, hlavně za to, že jsem nesdílel nadšení. Komentátorská sestava na Lupě (později jsem tento komentářový prostor překřtil na „Anarchistickou revui Doutnák“) mi nestála za debatu; jediný, kdo reagoval k věci a slušně, byl Daniel Milde – a já zveřejnil svou polemiku s ním. Po téměř čtyřech letech bych se rád zeptal: Tak co Opera Unite, jak to šlape? Ale nechci být lacině jedovatý…

Když jsem u té Lupy – měli jsme s Patrickem tehdy vizi ostrého komentátora, našeho alter ega, který bude komentovat dění v IT z pohledu, řekněme, ne příliš technického, a klidně se pustí i do článků na Lupě. V rámci tohodle experimentu jsem zkusil napsat pár glos stylem, který mi není vlastní (konkrétně stylem Dava Barryho). Bohužel, experiment nám zaříznul Aleš Miklík s tím, že Lupa nemůže vydávat články od neexistujících autorů. Mně po tom experimentu zůstaly tři glosy a la Barry, tak jsme je vydal u sebe. Několik lidí pak za mnou přišlo a říkalo mi: Hele, to je dobrý, to jo, ale vypadá to jako Dave Barry, to není tvůj styl! Což mě potěšilo, protože to byl úmysl. Zůstaly mi Virtuální světy nebo Mezinárodní den fotrů.

Facebook sice vypadá jako nějaká cool vymazlenost pro mládežníky, ale je ideální i pro zfotrovatělé morousy, jako jsem já. Je to místo, kde pravidelně dostávám spoustu pozvánek na nejrůznější akce a do nejrůznějších skupin, takže si můžu chvíli užívat pocitu, že o mne svět stojí, no a rovnou je tam můžu ignorovat, protože jsem nudnej fotr.

K politice jsem se taky párkrát vyjádřil. Třeba v článku Prezidentista, kde jsem si trošku zavěštil slovy „Počkejte, až bude prezidentem Okamura nebo Gott…“ Predikoval jsem, že vítěz bude zvolen nepříliš velkým rozdílem; seknul jsme se v předpovědi, že ho čtvrt národa bude milovat, čtvrt nenávidět a půlce bude ukradený.

Nostalgičník: První zápisek na vlastní doméně ever.Nevím, čím to, ale měl jsem poměrně dost článků o davech. Jako třeba ten o davu a lůze:

„Nejde o to, že by davový člověk byl hloupý. Naopak, ten dnešní je chytrák a má větší schopnosti chápat než dřív. Ale tato schopnost mu není k ničemu.“ Ne že by se vulgární tvor cítil vynikajícím a ne vulgárním; ale vulgárnost prohlašuje a vnucuje právo na vulgárnost a vulgárnost jako právo,“ píše Ortega. Trefně tak vyjadřuje, že naši dobu vyznačuje to, že obyčejný člověk, vědomý si své obyčejnosti, si troufá hájit právo na všednost a vynucuje si ji všude. Ruku v ruce s tímhle postojem jde selhání elit, o jejich rezignaci na cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo člověka přesahující hodnoty. Elity se dnes utápějí v pochybnostech a jakoukoli myšlenku na vedení samy sobě zakazují, protože v ní cítí „pošlapání rovnosti“. „Kdo jsem já, abych řekl, co se má nebo nemá?“ je leitmotivem úvah dnešního intelektuála. Bohužel. Už Čapek trefně poznamenával: „Kdyby se noviny nesnažily ráno i večer služebně vecpat na úroveň svých čtenářů, ztratili by čtenáři brzy uspokojení ze své průměrnosti. Říká se, že noviny jsou dělány svými čtenáři. Ano, bohužel: měly by však být dělány několika vzdělanými a myslícími lidmi.„

Glosoval jsem to přirovnáním s opicemi, co buší do psacích strojů.

Některé věci se vrací stejně úporně jako malárie. Třeba absurdní zbožštění diskusí, v jejichž jménu se mrhá časem i na plané debaty. Nebo názory na to, jak správně používat tu či onu sociální síť. Víte třeba, že nemáte vést dialogy na Twitteru?

Kdo sleduje moje pořady pravidelně, ví, že se rád věnuju i češtině. Legendární je článek Titulatura, ale i novější články jsem jí věnoval. Třeba v článku o překladu zahraničních programů a webů se dozvíte, co to je prostorový klíč!

Taky vám chybí na Facebooku tlačítko „To se mi nelíbí“? Zdá se vám, že mít pouze možnost vyjádřit souhlas je omezující? Psal jsem o tom v Kultuře nesouhlasu:

Ostatně i na některých diskusních fórech se rozmohlo tlačítko „Děkuji“. Někdo přidá nějakou zprávu, informaci apod. a ti, kterým tato informace pomohla, kliknou na Děkuji. Diskuse tak zůstává čistá, ale autor ví, že jeho práce nebyla marná.
A teď mi řekněte: Proč tam není k pozitivnímu zpětnovazebnímu tlačítku DĚKUJI taky nějaké negativní tlačítko („Chcípni!“) Myslíte si, že by jeho zavedení nějak „pozdvihlo diskusi“? Že by zpřesnilo informaci? Že by narovnalo pokřivený uměle pozitivní náhled na svět?

Před časem skončilo Bloguje. O konci jsem psal nedávno – pojďme si připomenout začátky:

Když už se programování blížilo ke spuštění betaverze, tak Marvin s Jirkou prohlásili, že jsem na ně moc rychlý, že je potřeba hodně času na analýzu, že tamto a ono a hlavně, že název „bloguje“ není moc dobrý, protože nikdo neví, co to vlastně znamená – „blogovat“. (Nezapomeňte – blogů, co se nazývaly blogem, bylo v té době v ČR asi tak 30.) Tvrdil jsem, že „bloguje“ je název dobrý, že se to slovo ujme (pokud se ujmou blogy jako takové) a velmi ostře jsem se stavěl proti jejich návrhu, který zněl: „Minimag„.

Mám v zásobě ale i případy, kdy jsem se šeredně mýlil, ze svého omylu jsem se poučil a varoval jsem před stejným omylem ostatní. Několikrát jsem třeba psal o tom, že je třeba, aby autoři českých projektů dbali trošku na PR a popularizaci, že nemůžou sedávat jak panenky v koutě. Tuším, že první článek byl komentář ke kauze Jabbim. (Jojo, Pinkyho mám zablokovaného dodneška, a on mě dodneška tituluje – inu tak, jak je jeho zvykem.)

No a na závěr to trochu odlehčíme dnes již legendárním failem Technetu, který nám ve stručnosti představil, co umí Windows 7. Ke cti jim slouží, že článek nestáhli, zachovali ho a ponechali pod ním i velmi podnětnou diskusi.

Tak hezký den!