Ať to máme na úvod za sebou: Nezávidím Davidu Slížkovi jeho pozici šéfredaktora Lupy. Když už najde někoho ochotného napsat kvalitní článek, tak dotyčného znectí místní diskusní osazenstvo, díky kterému vypadají tamní diskuse jako anarchistická revue Doutnák. Objevují se tam občas rozumné komentáře od rozumných diskutujících, a zbytek je totální chlív, ve kterém se rochní magoři, sociopati a všeználci, navzájem si nadávají, a pokud si nenadávají navzájem, tak svorně nadávají autorovi do nedouků a hovad, většinou kvůli něčemu, co autor ani nenapsal. Nedivím se Patrickovi, že odmítl pro Lupu psát právě kvůli tamní komentátorské skvadře.

Ostatně to krásně uvidíte (pokud na to máte žaludek) v diskusích u dvou článků, které na sebe logicky navazují, a kterým bych se chtěl věnovat:

• Když práce mizí (Jiří Hlavenka)
• Když práce přibývá (Peter Lelovič)

Vykopával Jiří Hlavenka. Jeho teze, ve stručnosti, je: doba je stále techničtější a ubývá pracovních příležitostí. Medián nutných schopností se stále posouvá doprava, manuální práce už skoro není a dnešní „vysoce kvalifikovaní odborníci“ (správci sítí a jiní seřizovači obráběcích strojů) budou za chvíli bez práce.

Odpovídal Peter Lelovič. Proti Hlavenkovi staví kontraargument: pokrok. Práce mizí, a s ní i celé obory (kdo dneska potřebuje jircháře, platnéře, dráteníka a jiné, relativně nedávno lukrativní, profese?), ale na druhou stranu jiné přibývá. Nevíme, jaká to bude, protože to neví nikdo – před padesáti lety by nikoho ani ve snu nenapadlo, že se uživí tolik prodavačů elektroniky, před sto lety by nikdo neuvěřil, že jednou bude potřeba tolik pokladních do čerpacích stanic, a tak dál.

Můj pohled je bližší tomu Lelovičovu.

Věřím, že se objeví nové pracovní příležitosti, protože přesně to se v historii spíš stávalo než nestávalo. Vedlejším produktem pokroku je nejen zanikání pracovních míst, jak správně ukazuje Hlavenka, ale i vznik nových. K tomu bych rád podotknul myšlenku, která zazněla v přednášce Michaela Crichtona o vědeckém šlendriánu (doporučuju k přečtení celou): Kdybyste se zeptali lidí z New Yorku roku 1900 na to, co podle nich bude trápit New York v roce 2000, asi byste se dozvěděli, že problémy s ustájením koní pro tolik lidí a problémy s odklízením koňského trusu z ulic. V roce 2000 získávala Francie 80 % elektřiny ze zdroje, který byl v roce 1900 neznámý. A teď řekněte: co bude ten největší problém v roce 2100?

Všechny tyto předpovědi trpí  závažným zkreslením – protože nikdo neví, jakým směrem se bude společnost vyvíjet, tak pouze berou nedávný vývoj a lineárně ho promítají do budoucnosti. Neodpovídají tedy na otázku „jak bude v budoucnosti“, ale „jak by bylo v budoucnosti, kdyby se odteď neodehrála žádná technologická ani společenská změna?“ A to je přesně problém Hlavenkova tvrzení.

Na druhou stranu Lelovič zase lehce opomíjí fakt, že té nejnižší, manuální práce, je reálně zapotřebí stále míň, ale lidí, kteří nejsou schopni jakékoli sofistikovanější činnosti, neubývá.

V antice používali bohatí lidé nosítka. Později se z nosítek staly kočáry tažené koňmi. Kůň byl jeden z prvních „zabijáků manuální práce“. Na druhou stranu se vždycky našla jiná, i kdyby to bylo „stavění hladových zdí“ nebo menší války.

V historii se v podstatě bez přestání opakuje situace, že pro ty nejméně vzdělané není žádná práce, natož smysluplná. V rámci něčeho, co můžu nazvat „sociálním smírem“, se vždy ti bohatší a produktivnější snažili pro tuhle proletářskou masu nalézt nějakou práci, protože bez práce se snadno transformuje v lumpenproletariát, a ten dělá problémy, rebeluje, ničí… Na druhou stranu taková rebelie „nejnepotřebnějších“ (a teď se korektní povahy poserou a napíšou mi, že mnou pohrdají, že žebrák je stejně hodnotným člověkem jako univerzitní profesor a další kecy, protože korektníci nečtou významy, jen slova, a tak jim nedojde, že nesnižuju ničí vážnost, jen konstatuju, že to jsou lidé, pro které společnost v tu dobu nemá jiné využití, nepotřebuje je, a tak je vytlačí na okraj…) jejich počet snížila, a pro zbytek přinesla práci na opravách toho, co bylo předtím poničeno. Takže i při posunu mediánu doprava je v zájmu těch vpravo, aby ti vlevo měli co dělat, protože jinak roste masa nicnedělajících, nezaměstnatelných, a tedy potenciálně destruktivních lidí.

Do velmi zajímavého světla staví tyto teorie závěry některých sociologických výzkumů, které shrnul Petr Hampl v článku na Psu (opět doporučuju přečíst celé). Vyplývá z nich například, že korporace v USA během 20. století zrušily miliony pracovních míst (následek automatizace a mechanizace), ale přesto počet pracovních příležitostí vzroztl. Kuriozní dodatek, který mírní fatalismus a technocentrismus debaty na Lupě: technologické firmy vytvářejí sice hezké novinové titulky, ale pracovních míst moc nedělají. Jádrem ekonomiky jsou stále pracovní místa v restauracích, stavebnictví či výrobních podnicích.

Mé shrnutí?

• Ekonomika nejsou jen technologie, dokonce ani ne především technologie
• Když mizí práce, jiná se objevuje
• Je v zájmu společnosti, aby byla práce i pro ty nejslabší, i za cenu jejich umělé zaměstnanosti.

Nejdřív mělo jít o zlaté řetězy Janouška a Rittiga. Fajn, tomu rozumím – jenže tihle pánové se jaksi zrovínka rekreovali, zadrženi nebyli, ale probrali jim kanceláře. A dál nic. Největší mediální Dallas spojený s vékávéčkama tak předvedla premiérova metresa a kauza „kámo, koukni mi na starou mýho milence.“

Fakt nepochybuju o tom, že Nagyová pouze převedla na vyšší level mentální model „hele, vdává se mi dcera, nemáš někoho, kdo jí udělá svatební oznámení? Když děláš v tý reklamce? – No jasně, dej mi to, naši kluci ti to udělaj…“ Jenom tu nešlo o protislužbu kamaráda z reklamky, ale kamaráda ze silové složky.

Třetí věc je výměna mandátu za trafiku. To je docela slabý, na to, aby zasahovalo 400 policajtů. Ne, vážně – nelíbí se mi to a je to hnus, ale buďme důslední: Buď to je běžná praxe, tak nemá smysl z tohodle konkrétního případu dělat něco víc, nebo to JE korupce, a pak důsledně trestat všechny případy!

Nečas v tom hamtá jak slon v porcelánu, to je bez debat, a teorie „ochraňuju svou ženu před sledováním tím, že ji sleduju“ mi nápadně připomíná ochranu před teroristickým atentátem tím, že si vezmu na palubu letadla bombu (pravděpodobnost, že na palubě letadla budou DVĚ bomby je totiž významně nižší…)

Kdekdo teď skloňuje slovo „vláda“, socani žádají její demisi, ale upřímně řečeno nevím, o jaké vládě mluví?! Poslední dva roky jsem si nevšiml, že by nějaká vláda existovala…

Ale teď vážně: že nějaká zpravodajská služba bere „drobné zakázky z úslužnosti“ je průser jak vrata a musí padnout hlavy.

Jen mi nejde do hlavy jedna věc. Orgány ústy státního zástupce Ištvána sdělily, že došlo k realizaci realizace osob, které byly ztotožněny jako osoby zájmové… blabla… a ve stručnosti vlastně oznámily, že primárním cílem byli Janoušek s Rittigem a spol. a ta Nagyová se do toho zamotala vlastně čirou náhodou.

Z uniklého spisu (ptejte se: kdo ho pustil ven a proč?) víme, že orgány mají k dispozici odposlechy Nagyové s těma rozvědčíkama od samotného počátku celé její kauzy. A já se ptám: JAK TO?

Možný scénář: Policajti šli po „zlatých řetězech“, a při té příležitosti napíchli Nagyovou, kdyby jí náhodou volali, tak aby se potvrdilo provázání s vládou. Dlouho se nic nedělo, když tu náhle Nagyová volá rozvědčíkům, domlouvá sledování atd., a policie to má jako na dlani.

Víte, co mi tam smrdí?

Že policie neudělala kroky proti Nagyové na základě podezření, na základě oznámení, na základě šetření. Že ji prostě poslouchali (sprostou podezřelou) kvůli někomu jinému, aniž by proti ní cokoli měli, a to, co proti ní mají, si našli až v tom, co si odposlechli. A tak by se ve všeobecné radosti nad tím, že „těm nahoře“ někdo zatopil, nemělo ztratit, že můžou poslouchat kohokoli… To je docela průlom do dlouholeté praxe, kdy se policie zaměřovala na lidi až ve chvíli, kdy měla podezření, že něco dělají. Nagyová nedělala nic, a přesto ji poslouchali. Nebo mi něco uniklo?

Z projevování demokracie skrze odposlechy mám silnou nauseu, tím silnější, čím víc tomu lidé věří. Bože můj… jako by odposlech byla jediná zjevená pravda! Takže znovu: Jděte s odposlechama do prdele: díl 1, díl 2, díl 3

Taky přidám jednu teorii, která vlastně ani tak moc na vodě nestojí: Temelín. Dostavovat ho chtějí Američané (Westinghouse) i Rusové (MIR.1200). Zakázka je za bratru 200mld. Nečas favorizuje Westinghouse. Kdo favorizuje Rusy je známo. Tenhle zájem mi připadá reálnější než báchorka o tom, že policie čirou náhodou objevila zneužívání vojenské rozvědky a rozdávání trafik.

A na závěr tradiční Cui bono: Čí jsou ty peníze a zlato, o kterých se hovoří? Pocházejí ze závažné trestné činnosti? Protože jestli ne, nemá je kdo co zabavovat! Kdo pustil ten dokument s Umělým psem? Proč a komu?

(Podobné otázky, jen trochu kultivovaněji, sumarizuje Honza Kubita.)

Economia se za pár týdnů přestěhuje do nového baráku v Karlíně. Je to rekonstruovaná kotlárna v Karlíně, vysoká tovární hala, jejíž architektura evokuje industriální dobu konce 19. století. Industriální ráz zůstal zachovaný (ocelové nosníky jak z verneovky, vysoká okna) a podtrhly ho ocelová schodiště, subtilní osvětlení ve stropě, sklo, ocel… Ale tohle nechává každého klidným. Lid řeší něco úplně jiného – totiž fakt, že to je openspace.

Zcela vážně – už několik lidí mě s vážnou tváří litovalo, že budu muset do „té velkovýkrmny, do haly bez soukromí, do prostoru, co ničí tvořivost, ubíjí kreativitu, likviduje produktivitu…“ Většinou, jak jinak, programátoři a jiní ajťáci, kteří v openspace nikdy nepracovali, jen četli o Ringieřím projektu „šéf ti kouká na plochu“ a slyšeli o „nelidských podmínkách, hluku a ztrátě soukromí“.

Já bych tedy v první řadě zmínil jednu věc. Nevím, jestli víte, kde vznikají Hospodářky, potažmo IHNED dneska… Možná vás to překvapí, ale je to newsroom. Obrovská místnost, kde sedí zhruba stovka lidí a pracuje vlastně v – no, jen to řekněte! – ano, v openspace!  (Viz ta fotka nahoře.)

Jasně, je tam hluk, hlahol, halas, nezval, seifert – ale jsou to noviny! K novinám patří cvrkot, ruch, aktivita, lidé se scházejí u stolů a mluví, povykují na sebe, občas vykřikují novinky jen tak do prostoru… Já chápu, že to někomu může vadit, že je zvyklý na svůj klídek v kanceláři, ale pro mne tohle k novinám patří a mám to rád; asi bych nedokázal už sedět celé dny v kamrlíku s mlčícími vývojáři. Když chci ticho, nepůjdu dělat do novin, ale půjdu paličkovat krajky, tam se toho moc nenamluví.

Kdosi k tomu měl velmi trefný příměr: to je jako byste se pozastavovali, že lidi od filmu nesedí v pracovnách, ale pobíhají po place mezi kulisama, je tam třeba sto lidí, hrozný hluk, no jak v tom může vůbec někdo kreativně pracovat?! Může, a dokonce musí, protože si to typ profese žádá.

Rozumím tomu, že jsou lidé, kteří potřebují k soustředění absolutní ticho a v ruchu nevyplodí ani čárku. Chápu, že pro ně je nepředstavitelné, že jiní dokážou psát i v bitevní vřavě (takový Hašek například psal povídky i v kořalnách při rvačkách). A chápu i to, že účetní má hrůzu z práce v openspace. To všechno beru.

Ale sorry, pro „psavce“, co teď dělají HN/IHNED, to zas tak velký rozdíl nebude. Novým prostorám můžu vytknout ledacos, ale to, že to je openspace, je v seznamu výtek až někde na konci.

Náš kamarád, kterému budu říkat Ix, byl pravým průkopníkem funkční prokrastinace už na začátku 90. let. Běžné sezení s Ixem probíhalo vždy podle podobného scénáře. Přišli jste, že je potřeba něco udělat hned, třeba, dejme tomu, vytisknout fakturu. Ix si sedl, našel fakturu a hotovil se k tisku. Když vybíral tiskárnu, tak se zarazil a říká: „Hele, mrknu se, jestli není novější ovladač…“ – „Proč, Ixi, tenhle ti nefunguje?“ – „Ne, funguje, ale podívám se, jestli není nový!“

Nastartoval modem, připojoval se k internetu a začal hledat ovladač tiskárny. Najednou se sebral a říká: Hele, já jsem slíbil kolegovi K, že mu tam zapojím taky internet! A šli jsme vedle do kanclu k panu K. Ix začal laborovat s počítačem, chvíli koukal na modem, a pak povídá: „Je tady 28.8… Pojď, pojedem koupit rychlejší!“ Sedli jsme do auta a jeli jsme do obchodu. Čekali jsme ve frontě, a než jsme se dostali na řadu, tak si Ix prohlížel vitríny. Zjistil, že mají nové disky a rozhodl se, že si musí hned teď koupit disk do svého počítače. Koupili jsme tedy disk, dojeli jsme do kanceláře, Ix vytáhl křížový šroubovák a začal rozmontovávat PC.

Na monitoru furt smutně blikal dialog tisku faktury.

Ix zručně počítač vypnul, zamontoval nový disk, spustil počítač a zapnul Partition Manager. Vzápětí ho ale vypnul, nastartoval internet a jal se hledat na warez serverech novější verzi. Stáhnul ji, začal ji instalovat, doinstaloval, dal se do formátování nového disku… „Ixi,“ běsnil jsem, „tu fakturu vytiskni a pak si hraj s číčovinama!“

„Ne, počkej!“ To byla jeho univerzální odpověď: „Počkej!“

Střih. Později téhož večera leželo na Ixově stole několik CD mechanik, dvě disketovky, tři monitory, tři polorozmontovaná PC a Ix seděl u počítače kolegy K. a instaloval mu disk compressor (na který přišel náhodou na tom warezáckém webu, kde hledal novou verzi Partition Managera).

Jeho odkládání potřebné práce ve prospěch práce potenciálně potřebné dosahovalo extrémních rozměrů. Nešlo říct, že je líný něco dělat. On byl neustále zaměstnaný. Nedělal ani vyslovené koniny, o všem šlo s větší či menší dávkou fantazie říct, že se to někdy možná bude hodit, že to bude užitečné – ale třeba za měsíc, ne ve chvíli, kdy potřebujete mít vytištěnou fakturu!

Jednou jsem přišel k Ixovi domů a vypalovali jsme CD. Tedy – chtěli jsme ho vypálit. Začali jsme shromažďovat data, a on při té příležitosti pojal ideu, že si roztřídí sbírku muziky. Což by nebylo nic špatného  ale on to začal dělat HNED a bezodkladně! Uprostřed třídění muziky vstal a začal hledat jedno CD, že si ho nagrabuje do sbírky. V pokoji ho nenašel, ale po půl hodině našel páječku.

„Hele, vidíš! Musíme do komory, tu páječku jsem hledal, abych tam spájel lampičku! Pojď, spájíme lampičku!“

Vyrazili jsme do komory. Při hledání prodlužovačky objevil panel od autorádia. Neřekl ani slovo, sebral páječku, kleště, drát a panel a povídá: „Hele, zapojíme ještě to rádio v autě, to je hned!“

Šli jsme zapojit do garáže autorádio. To bylo hned, ale když už jsme tam byli, tak proč nezapojit i reprosoustavu? Kabely potáhneme… hmmmm… tudy! Akorát je třeba odstranit tapicírung. Rozmontovali jsme tedy obložení a začali jsme protahovat kabely k reprákům. Když jsme je protáhli, zjistili jsme, že nemáme ty reproduktory.

„Aha!“ děl Ix. „Má je D! Dojedeme k němu!“ Sedli jsme do auta, jeli jsme za kamarádem D. a po cestě se na nás tiše drobil molitan. Dojeli jsme k D., kde jsme zjistili, že repráky nemá, zato má to CD, co Ix marně hledal. CD jsme vrzli do mohutného přehrávače, ten jsme jebli na zadní sedačky a Ix spustil decibely. „Dobrá muzika, co? Jel bych někam na párty!“ Vyrazili jsme do Kolína (proboha, proč?), kde se žádná párty nekonala, zato jsme za nákladovým nádražím zaparkovali, protože si Ix vzpomněl, že ty repráky má pod sedačkama, a že je tedy na místě zapojíme. Při zapojování ještě Ix postupně změřil nahuštění pneumatik, vyměnil přední SPZ za zadní, rozvrtal elektrické ovládání okýnek („něco v tom vrže, já to rozšroubuju a opravím“) a nakonec usnul, když vleže na zadních sedačkách opravoval baterku, se kterou si svítil na práci. Ona byla funkční, ale on si usmyslel, že by měla být funkční víc.

Zbaběle jsem ho zabouchl v autě, došel jsem na nádraží a prvním ranním vlakem dojel domů. Ix dorazil druhý den a hrozně se divil, kam jsem tak najednou zmizel.

Nejhorší na tom všem bylo, že neexistovala živá moc, která by ho přiměla dodělat to, co bylo potřeba dodělat. Co pět minut jsme do něj hučeli: „Ixi, dodělej nejdřív tohle, to musí být hned!“ Jeho „nojo, nojo“ postupem času nabývalo na agresivitě, pak byl vysloveně nevrlý, a jednou v těžké nevrlosti odsekl větou, která by se mohla tesat nad vrata Ústavu pro léčbu funkční prokrastinace:

„Nojo, kurva už! Nech toho! Nevidíš, že mám spoustu práce okolo?“

Kdybych s Ixem stavěl dům, tak by začal tím, že by přemýšlel, jak tam jednou, až to bude stát, dá na střechu satelitní anténu. Pak by usoudil, že úplně nejvíc kůůůl bude,  když ji tam vytáhne jeřábem. Takže by sháněl jeřáb, a protože o jeřábech nic neví, tak by si nedřív nastudoval jeřábnickou literaturu, pak by jel jednat s člověkem, co jeřáby půjčuje, s ním by dohodl nějaký super kšeft („vy nám pučíte ten největší jeřáb a já vám za to dám svoji ledvinu“) a pak by ten jeřáb na dvorku rozmontoval pomocí vrtačky a akušroubováku.

Když tyhle scénky s Ixem někomu vyprávím, tak se lidé většinou smějí. Jo, vono to je k smíchu – až do chvíle, než s takovým člověkem musíte pracovat. Pak je to napřesdržku. Můžete se vzteknout, a jen bezmocně sledujete, jak dělá věci, co se dělat nemusí, místo toho, aby dělal věci, co se dělat musí.

Jen jedinou věc funkční prokrastinici neodkládají. Nikdy neodloží vymýšlení důvodů, proč zrovna teď nemůžou dělat, co je potřeba, a místo toho dělají něco, co bude možná potřeba za půl roku…

Za socialismu dostala spousta slov, aniž by o to stála, „jiný význam“. Vlastně jako by ta slova byla už pouhým napsáním nějaký přesah mezi řádky. „Kádr“ nebyl vhodný člověk. Tedy oficiálně ano, ale říct o někom za socialismu, že je kádr, neznamenalo že je vhodný, ale že je „politicky vhodný“. To znamená že byl ve straně a aktivní.

„Kádrování“ rozhodně není emočně neutrální slovo – není to prosté prověřování kvalit, je to cosi špinavého, zákulisního… Když někdo někoho kádruje, cítím v tom, že mu vytýká nějakou fiktivní špinavost. „Víš, Ludvíku, ty jsi sice inženýr a jsi v podniku dlouho, takže bys tu funkci měl dostat ty, ale když ty nevyvěšuješ vlaječky! Ty nejsi politicky aktivní, a chápeš jistě, že tak zodpovědnou pozici nemůže zastávat politicky neuvědomělý člověk…“

Kádrovák pak byl ten, kdo posuzoval vhodnosti kádrů a vedl si o nich kádrové záznamy. Čti: záznamy o jeho loajalitě ke straněavládě a socalstckémuzřízení. Politický dohližitel. Kovaný straník, který škrtem pera rozhodoval o tom, jestli povýšíte, jestli se podíváte za hranice do NSZ, jestli vaše děti budou studovat… Shromažďoval nejrůznější bonzy, včetně vašich vlastních soudružských sebekritik, a samozřejmě – všechno bylo tajné a vy jste neměli šanci se ke svojí „kádrové složce“ dostat. Ostatně, když se po roce 90 kádrové materiály odtajnily a dostaly se do rukou lidem, na které byly vedeny, padlo nemálo facek – to když si nějaký horkokrevnější člověk přečetl, jaká krysa fízlácká na něj kdy co vlastnoručně nabonzovala, takže se pět let nepodíval ani k Balatonu.

Socialismus an sich padl a s ním odešli do prdele i kádrováci, alespoň ti oficiální. Ve firmách jsou místo nich personalisté a „ejčár“, a alespoň v těch soukromých už nikoho nezajímá „loajalita k volnému trhu“ ani „vyvěšování vlajek EU“. Co nezmizelo, to je obsazování podle politického klíče v různých dozorčích radách firem, které zřizuje nebo spoluvlastní stát. To pal čert, tam se pere o koryta; v normálních firmách většinou vaše politické přesvědčení nikoho nezajímá, pokud není toho druhu, že by vám třeba kázalo provozovat sabotážní akce…

Co zůstalo, to je kádrovácké myšlení.

Kdyby byla nějaká soutěž o nejhumusnější socialistická slova, tak nominuju právě kádrováka. Přemýšlel jsem nad aparátčíkem, ale aparátčík, jak už název napovídá, sviňařil především v rámci „aparátu“ (rozuměj stranického, a pod slovem „stranický“ rozuměj KSČ). Zato kádrovák, to byl ten gumový zátylek, kovaný straník, který stál „v první linii“ – on byl ten, kdo konkrétním lidem mohl pokaňhat „kádrový profil“. A mít špatný kádrový profil znamenalo, že vám strana dala šanci si ho zlepšit – ideálně třeba u hovnocucu.

Docela mě pobavilo, že jsme i my dostali „kádrové profily“, co si na nás vedla škola. A ne, nebylo to veselé čtení. To jen kdyby chtěl někdo pyskovat, že o tom nic nevíš, byl jsi mladý, tak to vůbec nebylo. Zeptám se rodičů, jestli ty moje papíry někde ještě nemají.

Ve Stodůlkách je nepotkávám. Moje trasa od metra domů vede tak, že se seřadištím, takzvaným vágusplacům, vyhýbá. To člověk odvyká snadno. Bohužel, po cestě do práce jsou dvě kritická místa: Náměstí Republiky a úsek mezi letenskou Billou a hospodou Na prašivce. Ti z Republiky jsou podstatně víc vykomatění a když tamtudy procházím, tak se omezují na posedávání a mumlání. Tomu se čelí poměrně snadno.

Na Letné jsou mobilnější, akčnější, a tedy otravnější.

Nejprve se objevují, tak kolem oběda, profesionální somráci, tedy individua zjevu téměř slušného, kteří vyhledají oční kontakt a spustí: „Dobrý den, pane, můžu vás slušně poprosit o cigaretu / pár drobných?“ V podstatě vysoký nadstandard, když mám extrémně dobrou náladu, ocením do výše pětikoruny. Tedy tak tou jednou cigaretou.

Později se začnou objevovat somráci zoufalejší, oční kontakt nevyhledají, jen tak něco huhlají a natahují ruku. Nic, nezájem.

Večer při cestě z práce vylejzají další typy – sanktusáci a umolousanci sóloví a skupinoví. Sólo sanktusák stojí uprostřed chodníku a oslovuje kolemjdoucí. Samosebou že všem tyká. Mám nacvičený dutý pohled skrz ně a pokračuju v chůzi. Situace se tak vyvine v šťavnatý monolog: „Hej, hele… kámo… hele, ty… slyšíš mě! Kurva ty! Slyšíš mě! Kurva, svině, nedělej že mě neslyšíš, hajzle! Jasně! Táhni, svině!“

Všimněte si, jak se jeho verbální agresivita stupňuje. Logicky – vyžaduje pozornost a je dostatečně outsider na to, aby mu bylo jedno, jakým způsobem si ji vyžádá. Běžnému občanovi doporučuju dělat to, co dělám já, tj. vyhnout se očnímu kontaktu, když náhodou, tak hledět skrz něj, pokračovat v chůzi, případně se bavit s někým, kdo jde s vámi. Jako by nikdo nemluvil, jako by vedle vás nikdo nestál. Pokud možno nedat na sobě nic znát. Oni jsou zvyklí, že je lidé ignorují. Jasně, že je to vytáčí, to je jako s dítětem, když se mu nedostane pozornosti a zuří víc a víc.

Může se stát, že překročí obvyklou míru. Pokud jste mysli srdnaté a těla statného, můžete zkusit berserk mód, tj. zaujmout výhrůžný postoj, dívat se mu do očí a zblízka na něj řvát nějaká vybraná slova. Na 99 % se dotyčný stáhne, najednou si vzpomene, že umí vykat a říkat „pane“, začne blekotat, že není tak zle, že se omlouvá, pardón, jsem netušil že jste taková citlivka…

Level 2 jsou skupinoví sanktusáci. Takoví stojej třeba dva opření o stěnu, třetí má funkci mucholapky, motá se po chodníku a obtěžuje (viz výše – sanktusák sólový). Tady jednoznačně platí: jít skrz, nevšímat si. Nekoukejte na chodník, to vypadá, že se bojíte, že máte strach. Strach není dobrý přítel v takové situaci. Dívejte se sebevědomě, jako by se nic nedělo. Ono se nic neděje, není důvod, proč byste si měli připadat, že jdete uličkou hanby. Nedoporučuju berserk mód – i kdyby byli nacucaní, tak je jich víc, a ve skupině jsou bojovnější.

Teď přes léto to bude stát za houby, ale na zimu se zase vrátí tam, odkud je amnestie vyhnala.

Celá ta věc je zajímavá z psychologického hlediska. Somrbojové vědí, že jsou na okraji společnosti, vymezují se vůči ní (ne že jsou, chudáci, sociálně vyloučení, takovou koninu může napsat jen ten, kdo s nima nikdy nežil) a jsou vůči společnosti do jisté míry hostilní. Řvát na „spořádané občany“ a „překážet jim“ je v podstatě baví. Když si k tomu stoupne kunsthistorik, může dokonce dojít i k nějakým zuřivým fantaziím o uměleckém pobuřování měšťáka; budiž.

Tak, a teď pro vás, vágusové, sanktusáci, somráci a spodino vůbec (vaším jazykem): Somruj, chrápej kde chceš, kantáre vole, je mi to u prdele, vobejdu tě, vole, a nazdar. Nic ti nedám, kemo. Poznáš mě – když mě somruješ, tak jsem ten, co ti řekne, vole, „nedám“ – ne že jako nemám, sorry kámo, fakt nemám drobný, ale NEDÁM! Tak to, kurva, je, vole, takže mazej bokos. Ale jestli se do mě, čuráku nemytej, budeš srát, tak vole bude zle. Já vydržím hodně, vole, ale když do mě zakéruješ, tak ti naseru tečku a pošlu tě mezi piksly vajglovat, ti řikám! Ten chodník, pyčo, není tvůj, na ten si přispívám já, a nedělám to proto, abych si na něm připadal jak dilina, do který se může každý čerpadlo srát!

Konec hlášení.

Pokud se pohybujete na Twitteru, možná jste zaznamenali (ale spíš ne…) anketu Tweet roku. Pořádají to rukou společnou a nerozdílnou chlápci z Lupy, ACCPR a Klábosení. Její konání oznámili na „konferenci o českém Twitteru“, což byla úžasná akce, pořádaná, tuším, TBN, kam jste mohli za lidovku (3500 Kč) přijít a poslouchat, hmmm… No, ocituji: Na celodenní konferenci #CZTwitter vystoupí PR a marketingoví manažeři, správci firemních účtů, vlastníci populárních twitter účtů. Super! Kdo by si nepřál poslouchat marketingové manažery za 3,5K?!

Vlastně ani tak nešlo o Twitter a o lidi, co tvoří onu „masu uživatelů“, šlo o firmy, marketing a PR ve spojení s Twitterem. Nemám s tím problém, každý nechť si udělá konferenci o čem chce a jak chce, ale musím říct, že chápu rozčarování některých „privátních“ Twitteristů, když zjistili, že „to není o nich ani pro ně“. Pěkně to shrnula Žirafka (a přiznám se, že mě nachytala levým sloupcem a chvilku jsem hledal, kde bylo to pravidlo o 1500 followerech). Jeden z přednášejících, který není ani PR a marketingový manažer, natož správce firemního účtu, jen vlastní účet populárnější než ty nejpopulárnější  firemní účty, mi pak říkal, že ta konference měla jednu tragickou vadu, kterou zjistil až když se postavil před publikum: většina z nich o Twitteru nevěděla vůbec nic, neznala ho, nepoužívala ho, a když ano, tak stylem „někdo to u nás ve firmě dělat musel“… Tak dalo se to čekat.

Na konferenci vyhlásili anketu Tweet roku, která se blíží v těchto dnech svému vyvrcholení. Celá ta akce je aplikací byznys modelu „uděláme kombo anketa + konference + vyhlášení“. Jestli znáte Křišťálovou Lupu, tak znáte tenhle model. Je jedno, o čem se kombo udělá; o tématu stejně rozhodne jen to, jestli se podaří sehnat dostatek solventních sponzorů a partnerů. Nikoli snad že by pořadatel měl vnitřní potřebu věnovat se Twitteru a na to konto udělal konferenci. Což je kolem a kolem vzato taky OK – pořadatel není charita, je to komerční subjekt.

Proč tedy hejtovat něco, co vlastně není pro mne a na co se dá odpovědět: „Když víš, že to není pro tebe, tak to prostě neřeš…“? No, pár věcí bych měl.

Celá akce je zase stejný kočkopes jako KLupa – je tam hlasování veřejnosti („Zlatý slavík“) i hlasování poroty („Ceny Akademie“). Veřejnost hlasuje třeba o „účtu roku“, porota o „osobnosti roku“, a já nabízím pětikorunu a prošlý vlašák tomu, kdo mi vysvětlí, jaký je mezi těmito dvěma kategoriemi rozdíl. Dokonce jsem koukal, že v porotě je uveden Jindřich Šídlo, který je (porotou) nominován na Osobnost roku. OMG!

Zaujalo mě, že oslovení porotci měli nominovat účty do kategorií, a od některých vím, že z jejich nominací se tam neobjevila ani jedna. Inu inu…

U některých nominací se nemohu ubránit dojmu, že jsou dané účty nominovány nikoli za to, jak vystupují na Twitteru, jak s ním dokáží pracovat, ale za kvalitní obsah v jiné oblasti – třeba takový Respekt, který používá Twitter v podstatě jako RSS kanál a jeho tweety jsou „titulek článku + link“. To není „zajímavá práce s Twitterem“, to je nominace za obsah Respektu jako takového.

Web celé ankety je děsivý. Napsal bych, že je „so 2005″, ale bojím se, že by se jiné události toho roku, třeba zásah na CzechTeku, mohly urazit. Web je zkrátka nepřehledný, ošklivý a přívětivý jak vrátný na ministerstvu. Šmytec, je egál, pro koho je, je zkrátka špatný.

No a krásný fail (#fail) je pozvání nominovaných na slavnostní vyhlášení výsledků. To proběhlo u někoho tak, že pořadatelé tweetli „haha vtipnou pozvánku“ jednomu každému. Mně třeba napsali: „Chceme Martina. Kde? Na vyhlášení ankety #tweetroku“ – a k tomu odkaz.

Ta forma mi připadá lehce buranská, a asi nejsem sám. Z veřejných reakcí cituji:

„Já mám staromódní názor, že o tom, kdo je větší osobnost, rozhoduje a) délka v centimetrech (čehokoliv, já prosazuju celého těla), b) počet followerů, případně kombinace obojího. Anketa je mi u prdele a nikam nejdu,“ píše Miloš Čermák.

„Mne neprislo nic, pac zrejme dobre vedej, jak je mi to cely u riti“ napsala slečna, která je nominovaná ve dvou kategoriích, i když svůj účet před časem zrušila.

„Anketa #tweetroku je mi zhruba tak ukradena, jako bicykl v r. 88, obcanka v r. 97 a Thinkpad v r. 99 (na stedrej den, smejdi!)“

„Anketa je skvělá, skoro stejně jako konference o tvítování za 3500,-. Na „galavečer“ jsem byl pozván tvítem „copak by mohl nominovaný XY chybět?“ s přiloženou pozvánkou v jpg. Ano, mohl. Zrušil jsem účet,“ nechal se slyšet Starý mrzout.

David Grudl byl také poměrně jednoznačný: „Píše mi pán z accpr.cz: „Předpokládám, že jste si již všiml nominace porotou na Osobnost roku v anketě Tweet roku. Přijměte proto prosím naše pozvání na slavnostní vyhlášení výsledků ankety, které proběhne 5. června 2013.“ No ještě že jsem ty emaily otevřel, jinak bych se to nedomákl! A řeknu vám, nominace na OSOBNOST ROKU mi tak pohladila ego, že jsem místo nabízející se reakce „Ne, nevšiml jsem si toho, protože mám anketu u prdele“ odpověděl velmi zdvořile: „Děkuji za pozvání i nominaci, mocinky si toho vážím. Z pozvánky jsem ale nepochopil, zda bude na vyhlášení chlast zdarma a jaký vlastně. Mohu poprosit o doplnění?“ Uvažuji nad stylovým tričkem s nápisem Osobnost roku, aby se o tom taky někdo dozvěděl, to je v případě anket, které mají všichni v řiti, docela důležitá věc. Dal bych tam ještě šipku směrem na sebe, aby to bylo úplně jasné.“

Zkusím si tipnout, jak na takovou formu pozvání přišli: „Twitter je neformální, tak musíme být taky neformální, s formálností u těch samorostů nepochodíme…“ Jenže když chcete být neformální, musíte to umět. Třeba tak, jako to umí právě ti nominovaní. Když to neumíte, je to poznat, a nucená neformálnost je ještě horší než formálnost.

Slyšel jsem názor, že celá anketa je vlastně jen způsob, jak si pár nejznámějších twitteristů navzájem předá ceny a poplácá se po ramenou, jak jsou dobří. Skutečnost bude asi mnohem prozaičtější – nejznámějším twitteristům je anketa (budu slušný) ukradená. Viz výše. A tak to vážně vzaly asi jen firmy, které vyzývají na svých twitterech k tomu, aby pro ně lidé hlasovali.

Teď snad i Tengu53 zná odpověď na svou otázku: „WTF? To pořád geekové potřebují nějaké žebříčky?“ Nepotřebují. A už vůbec je nepotřebují ti nominovaní – alespoň ti „privátní“. Tweet roku není akce, o které by se psalo „Ano, to tady dlouho chybělo“, protože nechybělo. A dovolím si zaprorokovat: ani po jejím skončení se nebude říkat: „Konečně to proběhlo a bylo vidět, že jsme to potřebovali.“ Myslím, že se o ní nebude mluvit vůbec. Je totiž z hlediska českého Twitteru naprosto zbytečná.

Pomůže někomu se zviditelnit? Těžko. Zvýší někomu počty followerů? Těžko. Budou díky ní firmy a značky na Twitteru menší dřeváci? Pochybuju. Zahřeje vítězství někoho u srdce? Mno, dost možná, a možná u jiné části těla (viz výše).

Co tedy dělat s touhle anketou, pokud nejste firma a nepočítáte s tím, že si dáte na stránky ikonku „Vyhráli jsme Tweet roku“? No – nic. Snad jen okázale ignorovat. Což jsem právě udělal.

Znáte snad okázalejší způsob ignorace, než je hejt?

Tak vidíte!

V anketě Tweet roku bylo nominováno i pár mých kolegů, což rozkývalo redakci k tomu, že o tom napsali takový jako že nadšený článek. Diskuse v domovském médiu si nezadají s diskusemi na iDnesu a Novinkách neblahé paměti, jen je tam míň komentářů. Kvalita totožná. A já se zas a znovu ptám: Proč tam ty komentáře vůbec jsou? Proč jsou u článků? (Ať si dotyční založí blogy a tam své názory ventilují. Dělám to tak deset let a mohu jen doporučit!)

„Dáváme prostor k diskusi“ je asi to nejčastější prohlášení. (Fskutčnosťy to je „honíme pageviews, protože mediálky jsou stále so 1999 a jejich reklamní model se od sledování počtu impresí zatím nikam neposunul“, ale nešť.) Tak schválně, jaká diskuse se rozproudila pod článkem o nominaci?

Asi jen ocituju…

„Halo halo! Hlasi se reaktor Sidlo z Hospodskych tluchubovin a.k.a. Modreho prava, exemplar par excellence ceskeho postbolsevickeho journalistickeho kretenismu. Vsem kteri by snad mohli byt na pochybach timto oznamuji ze jsem exemplar par excellence ceskeho postbolsevickeho journalistickeho kretenismu podobne jako mi kolegove reaktori z rad ruznych honzejku, leschtinu a dalsich podobnych kretenu. Dekuji za pozornost a volam – nasemu kretenismu trikrat hura!“

Statečný anonym to právě nandal Jindřichu Šídlovi.

Šídlo, Arogantní vlezdo..kovský přizdisráč.

Tady to jiný statečný komentátor Stanley nandal Jindřichu Šídlovi.

Bakala a jeho Šídlo - Tupá a arogantní Bakalova děvka Šídlo nesahá Čulíkovi ani po kotníky!

Tady to další statečný komentátor nandal … Bakalově metrese.

Topácké hovado… presstitut… namyšlenej práznej (sic!) demagog…  Stále o Šídlovi.

Ta jména zvoní,opravdu je s podivem,co dokázal pan Bakala v redakci soustředit.Jindra “ Borovský“ Šídlo,či nadějný novinářský štírek Honzejk.Zdá se,že i Kamberský by se rád vrátil z výletu do LN,kde nebyl plně chápán,hned se chopil novinářského šoufku a rozlévá kejdu nalevo,napra – to vlastně ne,tak ještě jednou nalevo.To by byl dobrý název trofeje „Zlatý šoufek“,že?A redakce by mohla soutěžit o kolektivní titul Hovnocuc roku.Držíme palečky,presstituti.

Aneb Je to dobrý, sereme je! Prostým spočítáním jsem dospěl k těmto číslům: 4 reakce na jiné komentáře, 4 komentáře ve stylu „Twitter nikoho nezajímá“, 10 komentářů s nadávkami Šídlovi, 3 jako že parodické komentáře (za Bakalu a za Šídla), 1 se podivuje, proč se Šídlo do něčeho takového hlásil, 1 píše, že se nemůže podívat na nominace bez registrace, no a jeden přirovnává anketu k Českým lvům. Úhrnem 24 pilířů veřejné diskuse, stavebních kamenů dialogu atd.

Pikantní detail je, že se někde chytli Čulík se Šídlem, protože Čulík, jestli jsem to dobře pochopil, obvinil iHNed z propagace antisemitismu na základě toho, že nějaký statečný anonym měl antisemitské kecy v diskusi a nikdo ho nesmazal.

Ale teď k meritu věci: Když je příznivá planetární konstelace, tak se v podobných diskusích zjeví odněkud nějaký komentátor a napíše: „Kdo vůbec dal Šídlovi právo komentovat? Proč máme poslouchat zrovna jeho názory?“ (A nejde jen o kolegu Šídla, jde o kohokoli, kdo se pod svůj článek podepíše.)

Opravte mě, jestli se mýlím, ale v tomhle slyším ozvěnu socialismu. Ta řečnická otázka „Kdo mu dal právo komentovat, říkat co je dobré a co špatné, kritizovat… veřejně v novinách…“ znamená ve skutečnosti „chci, aby mu to někdo znemožnil!“ A protože mu to nikdo neznemožní, tak za to může tenhle svinskej systém, ve kterém nikdo nezakáže Šídlovi psát jeho demagogické bláboly.

Zkuste někdy podobnému namítnout, že jaksi může psát taky. Že stejné „právo“, jakým je nadán Šídlo, má každý. Kdokoli si může sednout ke klávesnici a napsat svou verzi. Může si založit svoje iPOtom.cz, a tam si může vydávat, co se JEMU líbí.

Jenže jemu nejde o to, aby si mohl vydávat, co se mu líbí. Jemu jde o to, aby někdo Šídlovi znemožnil vydávat to, co se mu nelíbí! Není to jako s tou sousedovic kozou, i když to vypadá podobně. Spíš je to nostalgie po jistotě. Po jistotě, že v novinách najde jen jeden názor, k němu se jednou provždy vymezí, a bude to. Buď to en bloc přijme, nebo odmítne, ale nestane se mu, že by v novinách vyšly dva různé názory, však co si z toho pak vybrat?

„To by pak takhle moh‘ psát každej!“ No to ano. On takhle může psát každej!

Chápu lidi, kteří z toho mají strach. V takovém světě jim chybí jistota… Vím, že jsou takoví lidé, a je jich dost. Svobody a volby se bojí a raději se omezí v možnostech, jen když se nebudou muset rozhodovat. Desatery noviny rádi vymění za jedny jediné. Chápu ten strach z mnohosti a ze světa bez centrálního bodu. Ale vždy budu bojovat proti tomu, abych pro tyhle lidi obětoval svou svobodu na oltář jejich jistot.

Ale ne, teď vážně – proč Misantropův zápisník?

Může za to jeden článek z bloggerského pravěku.

„Skoro týden mě bolí koleno a za pět dní mi bude jednatřicet. Ženu mám v Německu na školení, špatně usínám a probouzím se jak zmlácený.“

Tak vidíte. Je mi čtyřicet, koleno mě bolí už devět let, usínám jen díky práškům na spaní a probouzím se svěží. Hromadné veselice stále nesnáším, je mi dobře doma a z akcí odcházím brzy a střízlivý.

Stále nemám o lidech žádné iluze, dost možná jsem za tu dobu i nějaké další ztratil. Spousta lidí, které bych v reálném životě nepotkal, se dostala na internet, a tak je potkávám aspoň virtuálně. V rámci autoterapie si zajdu občas počíst, nasát jejich duševní obzory a uvědomit si, jaké štěstí mám, že se s nimi nemusím potkávat.

Připomíná mi to historku z nedávna, kdy jsem měl to štěstí komunikovat s něčím jako starým známým. Je to můj vrstevník a patří mezi základ země, dělný lid atd. Mimochodem, jasně to vysvětluje, proč svojí matce na snahu informovat mě o tom, co dělají moji bývalí spolužáci a známí, odpovídám lakonickým „neznám, nezajímá, nevím kdo to je, nechci to vědět„.

Poslechl jsem si, jak za komunistů bylo líp („Tys tehdy nadával, to byla taková ta mladická póza, žejo? Sám teď musíš uznat, že to zas tak strašný nebylo!„), jak se teď mají dobře jen hajzlové, lumpové, podvodníci, zloději a tuneláři („A jak se máš ty?“ – „No, já se mám dobře…„) a bral jsem to jako takovou sondu do duše běžného člověka. Když jsem ale odmítal přitakat, že teď se máme úplně nejhůř ever, co jsme se kdy měli, připomněl jsem mu, že má materiálně mnohem víc i přes tu proklamovanou chudobu, že má telefon on, jeho žena i jeho děti, zatímco „za komunistů“ chodil celý jejich barák telefonovat k sousedovi, který jediný ten telefon měl, tak začal být jízlivý a rýpavý. „Nojo, ty se máš dobře…“ Nojo, mám. Taky se starám, abych se měl dobře, učím se, snažím se hledat příležitosti…

Hovor pomalu břednul. Nakonec, asi ve snaze najít zase souhlasné téma, prohlásil, že ať tak či onak, stejně je za tím vším ta zpropadená židozednářská světovláda; manipulují s námi, rozumíš, oni mají ty peníze a ovládají svět…

„Mně ta židozednářská světovláda docela vyhovuje,“ prohlásil jsem. „Já jsem totiž Žid a svobodný zednář k tomu…“

Jasně, nebylo to moc taktní a někdo by to mohl označit za ubohé. Ale to o tom účelu, co světí prostředky, jistě znáte.

Bylo ticho. Dlouho. Pak následovalo lakonické: „Aha. Teď už je mi to všechno jasné.“ A byl pryč, ani se nerozloučil.

Smál jsem se ještě několik minut.

Jojo, je mi čtyřicet, tu a onde mě pobolívá, ze společenských akcí jsem stále omluven a o lidech nemám iluze. Dá se říct, že jsem vlastně spokojený.

Rok 2012 byl velmi turbulentní. Odešel jsem ze Zdrojáku, udělal jedno školení, do toho jsem učil na JČU, zrušili nám Bloguje, pak jsem spoluzaložil Druidly, odstěhoval jsem se do Prahy a přespával v kanceláři. Bylo to velice akční období a nelituju toho (mám takovou zásadu nelitovat toho, co jsem udělal…)

Loni v srpnu jsem řešil, co tedy dál, a dospěl jsem k názoru, že by fakt jako nezaškodilo, kdybych se do té Prahy přestěhoval nějak víc než jen do kanceláře. A do toho, jako na zavolanou, napsala Jana Vránová na Facebooku, že shánějí nájemníka do bytu na dobu, co budou s Jakubem v USA. Slovo dalo slovo, a během jednoho dne jsem byl rozhodnut a měl jsem klíče v kapse.

Vránovi bydlí, pokud to nevíte, ve Stodůlkách. Což je velice pěkná okrajová část Prahy, a upřímně říkám, že mít ten pronájem třeba, hmmm, v Holešovicích nebo na Pankráci, tak by se věci vyvíjely jinak a dneska bych byl pravděpodobně zpátky v Budějcích. Jenže Stodůlky měly několik pozitivních faktorů.

Zaprvé – „kousek tady okolo“ bydlí hned několik známých. Za mnohé třeba David Grudl. Zadruhé – pár známých jsem si tu stihnul udělat, což je fajn. No a zatřetí jsem si potvrdil to, co jsem víceméně tušil: z pracovního hlediska je pro mne výhodné být v Praze. Mnohem víc příležitostí, mnohem míň omezení, nižší náklady.

Letos na jaře jsem pocítil nutkavou potřebu opustit Druidly. Což vyvolalo logickou otázku: Co tedy dál? Vrátit se do ČB? Nebo hledat práci v Praze? A pokud práci v Praze, tak kde bydlet, až se Vránovi vrátí? Práce se nakonec našla, takže zbývalo jen vyřešit bydlení. Hledal jsem tedy byty po Praze, a měl jsem poměrně striktní požadavky na dostupnost a lokalitu. Začal jsem hledat, logicky, v okolí stávajícího bydliště, a jako první mi padl do oka byt, který je deset minut pěší chůze od Vránů. Ale přeci nevezmeme první, že, tak jsme hledali dál. Po několika dnech jsme měli spoustu kandidátů, a jako nejlepší se jevil ten první nalezený. Tak jednoho krásného dne žena zavolala – a dozvěděla se, že je už prodaný. Kletě.

Za půl hodiny volala znovu. Že je volný jiný, v tom samém domě, jen o patro výš, a že sedá do auta a jede do Prahy, protože pokud si ho v pět odpoledne rezervujeme, tak bude náš, jinak že je už jiný zájemce.

Byt se nám na první dobrou líbil. Pak následovaly obligátní operace, dohadování s prodejcem, realitkou, bankou – ale nakonec to všechno dobře dopadlo (a na tomto místě děkuji všem zainteresovaným!) a já teď oficiálně a nafurt bydlím v Praze. Na letiště to je 15 minut autem, z okna mám úžasný výhled na Prokopské údolí, kolem klid… Mnojo.

Kdybych se loni v srpnu nedíval na Facebook zrovna ve chvíli, kdy Jana sháněla nájemníka, protože jela za Jakubem, nic z toho by se nestalo.

(Tak vidíte, nejen Adminerem, NotORMem a školením PHP mění Jakub Vrána životy vývojářům!)