S blížícím se začátkem šampionátu jsem se těšil čím dál tím více, ale pochopitelně se také trochu projevovala nervozita. Nejen z dlouhé a neznámé cesty, ale také kvůli tomu, že do nás byla vložena nemalá důvěra. A samozřejmě také značné finanční prostředky. Už dlouho před odletem do Ottawy jsem dostal důležité instrukce od Voltřiny (Martina Voltra, redakce hchk.cz), svého kolegy ze Švédských her a asi největšího eSports–odborníka na ženský hokej. Nakonec se z něj v podstatě stal třetí do party, protože nás po celou dobu virtuálně provázel. A to i do časných hodin SEČ, o čemž svědčí tradiční otázka pozdě večer kanadského času: „To by mě zajímalo, jestli je ještě na kompu Voltřina.“ O tomto hokejovém nadšenci, který nápadně připomíná hlavního hrdinu z kouzelnické pohádky, ještě bude řeč.

Náš příběh začal na letišti ve Vídni, kde jsme se měli podle bojového plánu sejít. Lukyho jsem za pomoci rodičů identifikoval, ale pro jistotu jsem zbaběle zkusil, jestli bude dotyčná osoba zvedat telefon. Předpověď se naplnila a nám už nic nebránilo v začátku naší společné cesty. Jako první problém se ukázala zásuvka, protože byla jen těsně nad zemí, navíc v blízkosti dveří od jakési rozvodny, přičemž ji díky tomu lemovaly výstražné nápisy. Já jsem těžil z výhody nabitého telefonu, ale spokojený byl nakonec i Lukáš, který překonal malé ponížení a po větě „Mám si tam sednout? Budu vypadat jak největší socan…“ si i on na krátil čekání na let ve virtuální realitě.

Po přesunu do Amsterdamu jsme se bez větších potíží, i díky výtečnému značení, poměrně rychle zorientovali. Přesun přes „velkou louži“ byl pro mě velkým zážitkem. Po příchodu do letadla jsem se při pohledu na svoje místo nemohl zbavit dojmu, že si chci sednout špatně. Palubní personál mě ale nakonec přesvědčil, že sedadlo, před nímž jsou 3 metry místa na nohy, je skutečně moje. Vedle mě si přisedli dva starší pánové, u nichž jsem se nemohl zbavit dojmu, že si se mnou budou chtít povídat. Jeden z nich se mě nad Velkou Británií zeptal, jestli letím do Kanady studovat. Když jsem mu popsal, že cestujeme s kolegou na MS žen do Ottawy, tak oba neskrývali údiv. Trochu vtipná byla moje odpověď na otázku, odkud pocházím. Když jsem řekl, že jsem z „docela malého města“, které má necelých 25 tisíc obyvatel, tak jsem na udivené pohledy zareagoval opravou „z hodně malého města“, na což se oba spolucestující rozesmáli.

Hodně nepříjemný pocit se mě zmocnil po příletu do Kanady, který trval díky časovému posunu jen něco přes dvě hodiny. Okamžitě jsme byli nuceni projít křížovým výslechem s od pohledu hodně přísným úředníkem, který se začal ohledně našeho pobytu zdlouhavě vyptávat. Když nás přeci jen pustil dál, tak jsme byli předvedeni k jakési přepážce, kde nás čekalo to samé. Po strašidelném přeškrtání lístků s osobními údaji, které jsme museli vyplnit, jsem se nemohl zbavit dojmu, že nás do Ottawy vůbec nepustí. Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo a u okýnka jsem si z letadla užil při vzletu nádherného výhledu na v noci osvětlené město.

Po vytouženém příletu nás nečekalo nic zvlášť zajímavého. Bylo pozdě večer, proto jsme se rychle přesunuli na hostel a šli brzy spát, protože už ráno nás čekaly první zápasy, jichž se účastnila i naše reprezentace. Ráno jsme vyrazili k hotelu Westin, kde jsme si potřebovali vyzvednout akreditace. Sluší se říct, že Ottawa je ve srovnání s našimi poměry úplně jiným světem. A to nejen architekturou, ale i semafory se zvláštní zvukovou signalizací, jež připomínala kukání a nejednou nás rozesmála. Příjemné paní u akreditací nás také několikrát rozesmály, ale odstranit u našich jmen zkratku CAN se jim i přes snahu nepodařilo.

Při cestě na hokej se naše cesty rozdělily. Luky jel do Nepean Sportsplex, já měl naopak namířeno do Scotiabank Place. Po docela dlouhé cestě a vyfocení překrásné haly zvenku jsem vkročil dovnitř, ale byl jsem poslán do jiného vchodu. Nějakým způsobem se mi podařilo dostat se rovnou do mix-zóny, kde mi bylo s politováním oznámeno, že rozhovorů s Finkami se už asi nedočkám, protože jim trénink skončil už před hodinou. Po vysvětlení, že nejsem zástupce finského tisku, jak se zřejmě na první pohled zdálo, jsem byl zaveden do media-roomu. Při snaze dostat se na tribunu však následovalo bloudění po rozsáhlých chodbách, ale při dlouhém zírání do plánku haly, který jsem zahlédl na zdi, jsem byl místní zaměstnankyní kamsi veden. K nemilému zjištění zpět do media-roomu. Naštěstí mě napodruhé očividně zmatená žena pochopila a zavedla mě na novinářskou tribunu, z přízemí do úplně posledního patra.

Dlouho jsem se však kochat nevydržel, protože se mi ozval kolega Lukáš, že v Nepeanu nechodí na tribuně internet a mám mu přijet pomoct s ohlasy. Počkal jsem si tak na shuttle bus, jenž bezplatně rozvážel žurnalisty od hotelů do obou hal. Při čekání na místě, kde mě autobus při příjezdu vysadil, jsem se seznámil s překupníkem lístků, který znal dokonce i brankáře Dzurillu a nadšeně mi poté hlásil, že Jarda Jágr přestupuje do Bostonu. Ani pět minut po plánovaném odjezdu autobus nikde nebyl, a když jsem se šel zeptat do haly, zrovna prosvištěl kolem místa, kde jsem předtím čekal.

Napodruhé už to vyšlo a já se dostal za Lukym. Na tribuně už se rozchodil net, ale onlajn už jsme nechali Voltřinovi, který byl pochopitelně ve svém živlu. Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Nakonec jsem i já viděl z naší strany velmi povedený zápas a senzační vítězství nad švédským superfavoritem, nakonec naše jediné. Musím přiznat. Že velkým zážitkem byla po skončení zápasu česká hymna, jíž naše reprezentantky zpívaly z plných plic. Na vlastní oči jsem dosud nic takového neviděl, ale od experta Voltřiny jsem o tom samozřejmě byl předem informován.

Velkým zážitkem bylo dělání rozhovorů na kameru, u níž nás však často zlobil zvuk. Právě při videorozhovorech jsme se seznámili s panem trenérem Manhartem, kterého jsme si velmi rychle oblíbili nejen pro jeho pohodářskou povahu, ale i suprové hlášky, po nichž dostaly naše bránice pořádně zabrat. Například při prvním volném dnu se nám po tréninku svěřil, že s holkami stejně nic moc natrénovat nešlo, protože už měly plnou hlavu nakupování. Zároveň nás pozval na hotel, kde jsme měli večer rozhovory natočit.

Hotel, kde byla naše reprezentace ubytována, jsme našli bez problémů, měli jsme to k němu i pěšky kousek. Po chvíli čekání nás uvítal pan Plánka, asistent trenéra, s Terezou Vanišovou, s níž jsem potřeboval udělat rozhovor pro web Písku. Výtahem jsme se dostali do společenské místnosti, kde měla probíhat taktická porada před klíčovým zápasem s Německem, na níž se mělo rozebírat video z utkání s Ruskem. Trenér Plánka na nás byl od začátku velmi hodný a ukázal se jako skvělý hostitel: „Chcete něco k pití, kluci?“ „No, nedělejte si s námi starosti.“ „To bude stejně ještě asi na dlouho. Tak Pepsi?“ „ Tak teda jo.“ „A chcete citrón?“ Poslední otázka nás samozřejmě rozesmála. Potom jsme zkoušeli u kamery zvuk a vedle nás se ozvalo: „Tak už tam máte i ten citrón.“

Luky potřeboval na kameru alespoň jednu otázku s hráčkou, a tak jsme využili seznámení s útočnicí Vanišovou. Tu se nám naštěstí podařilo nahrát jen těsně před příchodem zbytku týmu, který blonďatou reprezentantku rozesmál. Když jsme chtěli vyzpovídat kouče Manharta, tak nás ale zvuk opět zlobil. Spíše to bylo ale štěstí, protože trenér už nechtěl své svěřenkyně déle zdržovat, a tak jsme se zúčastnili rozebírání videa utkání s Ruskem, což byl pro mě nezapomenutelný zážitek.

Potom jsem rychle dodělal rozhovor s Terezkou Vanišovou a konečně se nám podařilo nahrát i kouče Manharta. Když už jsme se chystali k odchodu, tak nás ale šéf české střídačky oslovil s tím, ať se po holkách navečeříme, že toho po nich stejně hodně zbude. To nám samozřejmě bylo hodně trapné, ale nakonec jsme se nechali přemluvit, hlad jsme opravdu měli. Situaci potom trefně vystihl Luky: „Byli jsme jak největší socky, co tam dojídaj zbytky.“

Na Nepean Sportsplex, kde odehrál český tým všechny své zápasy, se mi nejvíce líbily 2 věci. Hezké zázemí pro novináře a skvělé občerstvení, jež se řídilo heslem „zadarmo sněz a vypij, co chceš“, a hlasatel, který si svou roli neuvěřitelně užíval a fantasticky pobízel fanoušky o komerčních přestávkách k hlasité podpoře. O atmosféru se staraly především děti z místních škol, které braly fandění velmi zodpovědně.

Nemůžu opomenout jednu úsměvnou příhodu, když už jsme měli po práci a odpočívali. Byl jsem na notebooku a přišel za mnou Lukáš se slovy, jestli jsem neviděl jeho sluchátka. Já na to, že ne, ale že mám s sebou dvoje, že mu půjčím. Potom jsem přišel na pokoj a Lukáš, že je stále nenašel. Dobrosrdečně jsem se nabídl, že mu půjčím ty svoje, které jsem měl stále v batohu, ale mylně jsem se domníval, že to jsou ty, co jsem měl na posteli. Luky okamžitě zahlásil „Počkat, dyť to jsou ty moje!“

Díky tomu, že jsme se všem nezapomněli pochlubit s tím, že jsme jediní dva čeští žurnalisté na turnaji, tak si nás brzy všichni pamatovali. Zejména řidiči shuttle busů, kteří si s cestujícími rádi povídali. Jeden z nich nás zaujal svou prapodivnou angličtinou, a vysloužil si tak od nás přezdívku „Rusák“. Zapamatovala si nás také organizátorka, jež nám po utkání zařizovala příchod hráček na ohlasy. Poslední den jsme trávili v SBP a když šla kolem nás, tak se s námi dala hned do řeči.

Turnaj už byl u konce a nás čekala cesta domů. Na letiště jsme se svezli taxíkem s jedním ze spolubydlících, který pocházel z Indie. Lukáš ještě na cestě zahlásil: „On mi prve říkal něco, jako že si nemusíme s placením dělat starosti, že to potom vyřídí. Tak jestli ho zastřelí, nebo já nevím.“ Nakonec taxikáři skutečně zaplatil i za nás a když jsme mu pochopitelně nabízeli, že se s ním vyrovnáme, tak s úsměvem odmítl.

Pokud bych měl celou akci shrnout, tak si nemůžu absolutně na nic stěžovat. Některé problémy, které nás potkaly, nás při jejich řešení určitě posunuly o kus dál. Jsem opravdu moc rád, že jsem se něčeho takového mohl zúčastnit. Na závěr bych chtěl poděkovat Davidu Schlegelovi, bez kterého bych se na turnaj asi nikdy nepodíval, za jeho upřímné a užitečné rady, jimiž se nám snažil pomoci, Ondrovi Kubátovi za perfektní organizaci našeho velkého výletu, Michalu Slavíkovi za jeho pomoc při problému s článkem na cslh.cz, parťákovi Lukášovi za perfektní spolupráci, Voltřinovi za cenné hokejové i nehokejové poznatky a obrovskou pomoc s onlajny, realizačnímu týmu reprezentace, který byl na nás po celou dobu velmi hodný, za ochotu při rozhovorech i všem hráčkám včetně naší rozhovorové oblíbenkyně Terezy Vanišové, která shodou okolností absolvovala hned tři interview, svým skvělým kolegům z redakce, dalším spolupracovníkům z početných řad eSports, rodině i všem kamarádům a kamarádkám za podporu.

Skromný domek se nacházel ve výborné lokalitě, po pár minutách chůze jsme byli v přímo v centru města. Příliš luxusu jsme si ale rozhodně neužili, spolu s námi okupovalo velký pokoj několik dalších osob. Měli jsme pouze svoji postel, večerní práci jsme museli dodělávat ve společném obýváku v přízemí. Rychle zabrat zásuvku, vklínit se na malý gauč mezi rozvalující se japonské turistky či pochrupujícího Inda a sestříhat poslední pasáž videa! No, žádná sláva, ale určitě mohlo být i hůř

Většinu dne jsme však trávili úplně jinde. Češky, které se představily v elitní skupině ženského šampionátu poprvé v historii, odehrály všechny své zápasy ve sportovním komplexu Nepean. V jeho útrobách bylo několik ledových ploch se skromným hledištěm, ženské bitvy hostila ta největší – s jednou velkou tribunou na podélné straně.

Přestože se atraktivnější skupina hrála v moderní Scotiabank Place (stánku místních Senators) i české hráčky si užily bouřlivé prostředí. Také na zápasy v pravé poledne totiž bývalo hlediště slušně zaplněné, bohužel se ale holky k dobrým výsledkům nevyburcovaly.

Na úvod sice senzačně přehrály Švédky, ale všechny ostatní duely už prohrály. Sen o překvapivou účast ve čtvrtfinále se po výborném startu rozpadl, Češky nezvládly ani boje o udržení a příští rok budou opět bojovat v první divizi. Škoda, jako jediní čeští novináři jsme se samozřejmě s týmem spřátelili.

A to dokonce natolik, že nás trenér pozval na večeři domluvili jsme se, že za ním zajdeme na hotel nabrat pár aktuálních ohlasů před jednou z klíčových bitev. Přátelský kouč ale trval na tom, že když už jsme přišli, tak ať i povečeříme. Přišlo nám to trapné, ale plné stoly čerstvých pochutin měly zvláštní moc. Předtím jsme navíc v obležení všech hráček sledovali i přípravu na videu, kdo z vás to může říct?

Po celý průběh šampionátu jsme měli na starosti onlajny, zpravodajství z českých zápasů pro iDnes a stránky svazu včetně videí s rozhovory. Ty nám několikrát přidělaly vrásky na čele, jelikož mikrofon u kamery z neznámého důvodu nefungoval spolehlivě a kolikrát jsme museli vše natočit znovu. Hráčky ale byly ochotné, i když jsme občas museli nějakou přemlouvat. Na kameru se totiž některým vůbec nechtělo :).

Já i Láďa jsme byli v Kanadě poprvé v životě. Poznali jsme jiný svět i jiné lidi. Všichni na nás byli hrozně hodní, zdravili nás s širokým úsměvem a rádi si s námi povídali. Jedinou kaňkou na skvělé organizaci šampionátu byla doprava.

První den jsme požádali o jízdní řád tzv. schuttle busů, které sloužili novinářům zdarma a kroužili mezi oficiálními hotely mistrovství a hokejovými arénami. Byla to naše jediná možnost, jak se na místo určení dostat. Veřejná doprava sice v Ottawě fungovala na viditelně vysoké úrovni, ale v autobuse bychom i s několika přestupy strávili denně tak dvě hodiny. Taxi byla krajní možnost, navíc bychom brzy přišli na mizinu – ceny se totiž od těch českých příliš nelišily.

Každý den jsme se proto pěšky vydali k nedalekému Westin hotelu, odkud autobus pro novináře pravidelně vyjížděl. Zprvu nás překvapilo, že svoz takřka nikdo z akreditovaných osob nevyužíval. Několikrát jsme byli spolu s řidičem jediní pasažéři, s komunikativním chlápkem za volantem ale vždy ubíhala cesta rychleji. Hlavním tématem byl pochopitelně hokej. Především průběh ženského šampionátu, ale i aktuální přestup Jaromíra Jágra do Bostonu. V Kanadě je zkrátka kolektivní sport nesmírně populární, bylo to cítit na každém kroku.

Bohužel jsme někdy na odvoz čekali marně, večer po zápasech zkrátka několikrát autobus vůbec nepřijel. Ovšem stačilo celou situaci vysvětlit některému z pořadatelů a věci se daly okamžitě do pohybu. Dva rychlé telefonáty, nezbytná omluva a za několik minut už na nás na parkovišti čekal řidič v osobáku, jenž se ihned ochotně vydal na námi určené místo. Moc si neumím představit, jak by něco podobného fungovalo u nás. Mimochodem – novinářský autobus rozhodně nepůsobil dojmem sotva sípajícího stroje. Naopak, na podobně komfortní dopravní prostředek občas nenarazíte ani při cestě z Prahy do Liberce.

Osobně jsem strašně rád, že jsem na vzdálený kontinent cestoval právě za hokejem. Už na letišti jsme narazili na plakáty, které upozorňovaly na probíhající mistrovství. Na boje o nejcennější kovy jsme se podívali také do Scotiabank Place, nádherná hala má obrovské kouzlo. Na chodbách jsou po zdech vyvěšeny zarámované plakáty nejlepších “Senátorů”, na fotografiích o kus dál zase památné a nejslavnější góly i z historických časů. Lidé už hodinu před zápasem zaplní koutky s občerstvením a restaurace v útrobách, v dresech popíjí a klábosí.

Finále Kanada – USA sledovalo v ochozech skoro čtrnáct tisíc diváků. I když upřímně, čekali jsme víc také místní předpokládali, že na nejatraktivnější bitvu bude vyprodáno. Jinak si ale Ottawa může odškrtnout parádní akci, organizátoři odvedli výbornou práci, zámezí pro novináře bylo nadstandardní.

Naštěstí nám volnější program šampionátu povolil i trošku poznat město. Dál jak pár kilometrů od našeho bydliště jsme se však nedostali, i tak ale ve mně zanechala metropole silný dojem. Po návratu domů jsem si s chutí otevřel plechovku kanadského piva a vzpomínal na deset dní ve skvělé společnosti, zajímavé zemi a skvělého hokeje.

Východní Adler

Cesta do našeho hotelu

Západní Adler

Drahoslavu Drábkovi bylo vyčítáno hlavně to, že po dvou žlutých kartách vyloučil domácího Jakuba Řezníčka a ve prospěch hostů nařídil pokutový kop, který příbramský Pilík proměnil a rozhodl o tříbodovém exportu Středočechů. Paradoxem bylo, že penalta byla nařízena až v momentě, kdy už byl míč téměř na polovině hřiště. Všichni zainteresovaní žili v domnění, že Drábek nařídil „desítku“ za nedovolený zákrok českobudějovického brankáře Daňka, který při snaze vyboxovat míč stáhnul k zemi hostujícího Jugase, ovšem zmýlená neplatí.

Arbitr Drábek se nechal slyšet, že k inkriminovanému momentu došlo o pár sekund později, kdy pozornost všech aktérů včetně diváků byla upřena už ke středu hřiště, kam se hra nastěhovala. Podle jeho vyjádření došlo ve vápně k prohřešku ze strany budějovického gólmana Daňka až vzápětí. Důkaz? Žádná z kamer bohužel onu situaci nezachytila, a tak se můžeme pouze dohadovat, jestli sudí Drábek nařídil „pentli“ oprávněně či nikoliv.

Já bych se však rozhodčího Drahoslava Drábka v jednom přeci jen zastal. Podle mého názoru si domácí hráč Jakub Řezníček obě žluté karty, resp. červenou zasloužil. V prvním případě nafilmoval v pokutovém území pád, ve druhém vzteky odhodil míč pryč. Někdo by mohl namítat, že vracel balón na místo přestupku, ale z opakovaných záběrů je jasně vidět, že borec Dynama neudržel nervy na uzdě a nechal promluvit svou frustraci. Podobný pohled ovšem nesdílela šéfka komise rozhodčích Dagmar Damková, jež označila Řezníčkovo vyloučení za netaktické.

Sama Damková argumentovala tím, že karty se v těchto důležitých utkáních dávají opravdu za tisíciprocentní věci, ovšem já na oplátku namítám, že fotbalová pravidla přeci platí pro každého, a to při jakýchkoliv zápasech. Bez ohledu na to, jestli v nich o něco jde, nebo jsou hrány jen „z povinnosti“.

Rezultátem toho všeho bylo vyloučení sudího Drábka z listiny prvoligových sudích, které bylo způsobeno nejen zmíněným duelem na jihu Čech, ale i jeho předchozími přehmaty v minulých zápasech.

My, fotbaloví fanoušci, můžeme jen věřit, že podobných kroků, jako bylo stažení Drábka z profesionálních soutěží, budeme vídat jen výjimečně. Jinak by nám prvoligové duely neměl kdo pískat a na hřišti by to vypadalo snad ještě hůř.

Druhá polovina roku 2012 rychle utekla a čím rychleji se blížil únor, tím více jsem byl natěšený. Kdybych napsal, že jsem si pomalu již odpočítával dny jako před nástupem do první třídy na základní škole, nebyl bych daleko od pravdy.

Musím se přiznat, že jsem se obával dlouhé cesty, ovšem vše proběhlo v naprosté pohodě. Ve středu večer jsme se z Prahy vydali do Liberce, kde už na nás čekal Michal s autem. Ještě před tím, než jsme vyjeli, nás pobavil Filip, který se v autobuse zeptal, jestli si ta sluchátka, co mu sličná slečna půjčovala, může nechat. Bohužel ho zklamala. Cesta do německého Rostocku utekla rychle, prakticky celou jsem ji prospal a podobně se dá hovořit i o trajektu. Z Trelleborgu, kde jsme se vylodili, jsme do Malmö jeli necelou půlhodinu, po příjezdu jsme se ubytovali ve skoro oficiálním hostelu, který se jmenoval IYHF.

Hodili jsme tašky do šestilůžkového pokoje, kde k našemu zděšení už někdo pobýval, a vydali se do haly na zápas Švédsko – Česko. Ještě předtím jsme si rozdělili úkoly a já dostal ten, kterého jsem se upřímně nejvíc obával – ohlasy z tábora soupeře. Nakonec jsem to zvládnul. Trapně jsem se cítil tehdy, když jsem dělal rozhovor s někým a nevěděl jsem, kdo to je. Švédští novináři se totiž vrhli na hráče a já byl rád, když mi někdo něco řekl anglicky. Nakonec vše dobře dopadlo. Začátky jsou těžké a o tom jsem se sám přesvědčil. Holt dělat druhou fotbalovou ligu ve Vlašimi, nebo Juniorskou ligu a hokejovou EHT, to je rozdíl.

Po příjezdu z haly, které byla vzdálená asi devět minut cesty od našeho hostelu, jsme poznali našeho spolubydlícího, který byl k naší spokojenosti naprosto v pohodě – Itala Diega Ferrariho, který nás zásoboval svými zážitky. Nejlepší byl asi ten, když jej po příjezdu do Švédska zastavili policisté a tvrdili, že jeho auto vypadá moc teroristicky. Další večer pak spravoval postel a s úsměvem nám oznamoval, že si cosi odebral ze Salyho postele, která byla hned nad ním.

Pátek jsme věnovali procházce města. Byl jsem překvapený, ale Švédové skoro vůbec nejezdí autobusem, i když, kdo by za ty peníze jezdil, a všude jsou k vidění kola a velká vymezená cyklistická parkoviště. Nemohli jsme si na to zvyknout hlavně z toho důvodu, že na dvouproudovém chodníku jsme pořád lezli na plac, který sloužil právě pro cyklisty. Naštěstí nás žádný netrefil.

Celou sobotu a neděli jsme strávili v press centru v Malmö Areně, které bylo na velmi dobré úrovni. Švédsko jsem pak opouštěl s tvrzením, že tak měsíc dva nechci vidět žádné párky nebo klobásy. To stále platí. Na hokej jsme měli velmi dobrý výhled, jediný vroubek byl asi ten, že neustále vypadával internet, ale dalo se to nějak zvládnout.

Po pozdních příjezdech z haly, které se vždy pohybovaly kolem desáté až jedenácté večerní hodiny, jsme pobývali v TV-rumu, kam jsme kuriózně chodili pořád ve stejném pořadí. Pokoj jako první opustil Michal, krátce za ním Filip, já po něm, Pražák David a nakonec někdy po hodině se objevil i Saly. Během celého turnaje jsme se neustále častovali různými vtípky, ale všichni to brali s nadhledem a humorem.

Jediným mínusem těchto her byla návštěvnost. Na domácí Švédy sice přišlo několik tisíc lidí, avšak na ostatní zápasy asi tak 1500, což jsme považovali za velkou slabotu. Když jsme pak zjistili, že na místní druholigové Malmö chodí i jedenáct tisíc diváků, což nebylo ani při zápase Švédů, koukali jsme s otevřenými ústy.

Švédské hry rychle utekly, a to se dá říct i o zpáteční cestě. Když jsem nespal, přemýšlel jsem o tom, jak skvělé dny jsem prožil. Nabral jsem hlavně skvělé a důležité zkušenosti, které určitě v budoucnu zúročím. Budu rád, když budu mít možnost se podobných akcí zúčastnit i v budoucnu. Rovněž jsem rád, že jsem poznal další sporťáky, se kterými jsem se hodně bavil. Díky!

Den 1.

Překročil jsem práh press centra a došlo mi: Tady končí všechna sranda. Člověk tu nereprezentuje sám sebe v rámci provinční ligové soutěže. Jsme tu za svou zemi! Vlastně, spíš čeští hokejisté než my, ale něco na tom mém pocitu přece jen je – koneckonců jsme na EHT! S pokorou tak procházím místností a nesměle ji zkoumám spolu s novináři v ní. V duchu se přesvědčuju, že nejsem žádný patlal a že to zvládnu. Vcelku to pomáhá. Během utkání už ale o nervozitě ani nevím. O přestávce mezi třetinami jsem se dokonce odhodlal jít ke stolu s občerstvením pro novináře. S hořčicí to nijak nepřeháním. Tréma si mě ale nakonec znovu našla. Schovávala se v mix zóně. Potvora. Vedle všech těch průbojných a krvežíznivě si za svým cílem jdoucích novinářských harpyjí jsem se raději držel v pozadí a ruku s diktafonem měl jen křečovitě prostrčenou skrz ně. Doba, než jsem po zápase dodělal práci, vydala skoro za délku celého utkání, ale jak dobře se leze pod peřinu, když je všechno hotové…

Den 2.

Vyspali jsme se dosyta a máme den volna. Procházíme se městem, ale zjišťuju, že mi na Švédsku něco nesedí… Stejně jako u nás se tu platí relativně vysoké daně. Na rozdíl od ČR se to ale tady projevuje. Všude čisto, fasády domů v centru povětšinou nezdobí malířské projevy mnoha nepochopených umělců a všechno působí nějak tak funkčně. Na každém rohu se něco staví, většina věcí tu sálá novotou. Zvláštní. U nás to tak nevypadá. Po prohlídce města, romantické procházce při pobřeží a mnoha obětavých pózách kvůli té zpropadené honbě za zlatým řezem na fotkách (byl to boj), jsme se nahrnuli na večeři do fastfoodu. Švédsko působí tak idealisticky, až se ani nechce věřit, že všechno kolem je opravdové. Člověku přijde, že i tu housku plnou majonézy a (prý) masa si přinesl z bio potravin.

Den 3.

Na párek si dávám hodně a hodně hořčice. Ta medová chuť je zkrátka geniální. I na tu hrůznou hrůzu v zápase Česko-Finsko se hned kouká jinak. V prvním dnu jsme vyklepli domácí Švédy, v dnes od Finů dostali tři kusy. Vrásky mi to ale nedělalo. Potěšila mě čtvrtá formace s mladým Rachůnkem a Hertlem. Zachraňovali čest ofenzivě celého týmu. Jako jedni z mála se totiž zmohli na akce zavánějící gólem. Večer znovu hráli domácí hokejisté. Rusy přehrávali, ale nakonec znovu odcházeli poražení. Bylo mi jich líto. Do press centra poté ale znovu přinesli ty skvělé skořicové šneky (pečivo, ne hlemýždě), tak mě to přešlo. V tu chvíli mi došlo, že by k nim skvěle padlo kafe. Záhy mi ale hlavou problesklo: Nikdo mě tu nebude brát jako novináře, ale jenom jako vyžírku a s pouhou vodou v ruce zamířím rozvážným krokem zpět k počítači.

Den 4.

Končí náš poslední den v Malmö. Češi porazili Rusy a po výhře Finů v severském derby obsadili druhé místo v turnaji. Práci mám hotovou, v all-star týmu mi vyšel tip na čtyře hráče, na stole mám připraveného šneka v tandemu s vonícím kafem a v ruce už druhý párek utopený ve skvělé medové hořčici – co víc může být? V press centru jsem si v rámci interview výborně popovídal s Jirkou Novotným. Je to vážně týpek. Asi i kandidát pro „kapitánování“ na mistrovství. Proč vlastně ne…

Epilog

Kluci spí, já bych taky rád, ale musím dělat seminárku. Koukám se z okna trajektu na širé moře a přemýšlím (ne jako Okamura). Těch pět dní nebylo bojem s ostatními novináři o to, kdo bude mít diktafon nejblíže zpovídanému nebo kdo se ho nejvíckrát zeptá. Suverénnost a ostré lokty ostatních nemají žádnou příčinnou souvislost se změnou rázného kroku v roztřesený. Sami sobě jsme si v tomhle největšími soupeři, a tak i původci svých problémů. Ale ne, to zní pateticky… Chybí mi párky z press centra, a ta hořčice!

Potom, co se odjezd přiblížil, moje nadšení opadlo. Mimo odpovědnosti, kterou stvrzovaly stovky eur v mých kalhotách, mě tížila zejména absence použitelné kamery na nezbytné natáčení rozhovorů a rozplynutí naivní představy o tom, že můj dvakrát opravovaný notebook zvládne stříhat videa v tom nejprimitivnějším programu. Ironicky bych vypíchnul připomínku o senzačním začátku, jenže ono vlastně ještě nic nezačalo, ačkoliv do nasednutí na vlak zbývalo jen pár hodin.

Východisko přineslo až takřka půlnoční setkání s Michalem, jehož diktafon mohl při vyšperkované synchronizaci s videem z obyčejného foťáku vytvořit přijatelnou iluzi kamerového zážitku, který měl na svém neopotřebovaném počítači sestříhat Ondra, můj jediný kolega na tripu. Když jsme společně vyrazili vstříc novým zážitkům a zkušenostem, při vzájemném poznávání mě potěšil objev, že oba víme, který klub za oceánem je ten správný (jsou to Rangers); zároveň se ze mě stal expert na litvínovský hokej.

Nevím, jestli na mě při vstupu do hotelového pokoje příliš intenzivně působil kontrast s vysokoškolskou kolejí, nebo naše ubytování ve Weidenu bylo vážně tak bezvadné. Nejspíš to druhé. Něco ale přece jen zamrzelo. Jelikož se Weidenští i v mrazech – pochybuju, že rádi – přepravují na kolech, jejich městská doprava je prachbídná, takže za hokejem jsme museli podnikat víc jak dvoukilometrové túry. Poprvé to nevadí, podruhé nudí, potřetí…

Poté, co v jedné z kanceláří tamější útulné haly zjistili, že se nejmenujeme “Karlovy Vary” a “Most” a opravdu jsme na listině akreditovaných, těšili jsme z poměrně příjemného servisu, který však lehce shazovalo internetové připojení, jež mi krátce před úvodním utkáním vůbec nenaskočilo. Protože „I’m sorry“ mi nepomohlo ani z úst půvabné slečny, premiérově jsem psal onlajn na tabletu, který s wi-fi sítí neměl problém a který nepostrádal klávesnici, na níž však nešlo vyťukat Ó a Ň, což nebylo nikterak uklidňující vzhledem k tomu, že hrály Číňanky a padaly góly.

Kromě Číňanek se rvaly olympiádu ještě Kazachstánky, Němky a samozřejmě Češky a u toho se na moment zastavím. Po šesti zhlédnutých zápasech jsem bezvýsledně dumal nad stávajícím žebříčkem IIHF, jehož pro tuto chvíli podstatná část vypadá takhle…

8. Německo
9. Kazachstán
12. Česko
13. Čína

Nejsem si jistý, zda se Asiatkám stýskalo po vzdálené domovině či dojely na vyčpělou hráčskou základnu, ale jejich utkání bylo důvodem, proč ženský hokej skoro nikoho nezajímá. Nebudu se zdržovat zdlouhavým popisem, čím vším podtrhly svou herní mizérii, a rovnou vyzdvihnu Češky a Němky, jejichž rozhodující boj mě navzdory předcházejícímu škarohlídství strhnul a kvůli následnému vítězství domácích i zamrzel. Hodně zdaru v Ottawě, holky…

Pokud jde o samotnou pětidenní práci, z jejího postupně stále více rutinního nádechu vybředly snad jen idnesácké výtvory, které mě obohatily nejvíc a které snad nedopadly nejhůř, když si odmyslím faktickou chybu z nepochopení s editory a vlastní nechtěnou inovaci se zkrácením lidské generace na jednu dekádu.

Když mě vlak vezl zpátky do Česka, stejně jako při Ádově prvotním sdělení se mi cukaly koutky; tentokrát mě rozveselila moje nervozita před odjezdem.

A na úplný závěr… Pokud vás bude před novinářským tripem někdo upozorňovat, jak důležité je nosit na místě dění alespoň košili, nejdřív se ujistěte, zda tamější aréna není tak mrazivá, že bude lepší vzít si pod ten kabát a svetr radši pohodlnější tričko.

Samozřejmě jsem ani chvíli neváhal zkrátit si Vánoce. Měl jsem vůbec poprvé vycestovat do zahraničí sám a také sám strávit Silvestra. Jako bonus mě čekal první let v životě, respektive hned lety čtyři. Z Prahy do Varšavy mě mělo přepravit nejmodernější letadlo světa, opěvovaný Dreamliner.

Tohle letadlo se svým názvem trochu minulo, po spuštění do provozu totiž minimálně svým konstruktérům z Boeingu zařídilo pár bezesných nocí. Až poté, co jsem se vrátil, se začaly rojit zprávy o jeho poruchách po celém světě. Tuhle mu blafla elektroinstalace, tuhle baterky, tam zase prodělalo výron paliva. Můj stroj (asi) nic z toho nepotkalo, „pouze“ jsme odstartovali o hodinu později. Prý chyběly potřebné dokumenty… ale bůhví, jestli spíš piloti nehledali hasicí přístroje.

Na místo jsem se každopádně v noci dostal bez potíží. Co se později ukázalo jako největší vada celé cesty, byla skutečnost, že jsem bydlel ve druhém místě konání než všechny týmy včetně českého. Hlavním dějištěm sice byla dvacetitisícová Heinola, ale ubytování měly holky v národním sportovním areálu Vierumäki, který má podobu sportovišť a hotelů náhodně rozmístěných po lese. Navštívit trénink a udělat mimozápasové rozhovory jsem tak stihl pouze jednou o volném dnu.

Už při prvním vstupu do haly bylo znát, jak velkého rozsahu celé mistrovství bude. Organizátorům stačilo vědět, že jsem „ten z České republiky“, a hned jsem dostal na krk akreditaci o velikosti tramvajenky. Na nevěřícné dotazy, zda jsem opravdu přijel až z Čech, jsem vůbec odpovídal různým osobám. Třeba i manažerovi reprezentace Martinu Loukotovi, s nímž se mé vztahy nevyhrotily ani poté, co mi s úsměvem řekl, že je z Pardubic

Nutno říct, že za mě pořadatelé museli být rádi. Co se novinářů týče, zaregistroval jsem jen Adama Steisse z IIHF (který mi shodou okolností na květnovém MS ve Stockholmu zařizoval akreditaci), dvoučlenný tým spadající pod Hockey Canada a jednoho chlápka z USA Hockey. Zámořští reportéři tedy byli na rozdíl ode mě součástí týmů. Nikoho jiného jsem nepotkal.

Mohlo by se zdát, že je při takovém výletu důležité ovládat angličtinu, ale rozhodně to tak horké nebylo. V průměru jsem jí vládl mnohonásobně líp než domorodci. Několikrát na mě promluvili finsky a když jsem na ně já promluvil anglicky, radši zmlkli. Něco podobného platilo i předposlední den, kdy jsem měl majitelce mého příbytku platit za noc pobytu navíc. Když pořád nechápala, že na faktuře potřebuju mít údaje firmy, radši ji roztrhala a řekla, že 20 Euro za takové složitosti nestojí.

To nejdůležitější ale přinesl hokej. Adaptace na holky u mě proběhla bez potíží, bylo to srovnatelné s mládeží – ve hře byla touha, srdce, bojovnost; všechno, co mě na hokeji baví nejvíc. A to všechno ještě v extra balení. Hned od začátku bylo jasné, že si mě ženský hokej získal.

Definitivně jsem do toho ale spadl až třetí hrací den. Češkám šlo proti Rusku o všechno, musely vyhrát za tři body, aby postoupily ze skupiny a nemusely hrát jen o udržení. Hrálo se ve Vierumäki, v suverénně nejmenší hale, jakou jsem kdy viděl. Na mé straně nebyly kolem mantinelu ani dva metry místa, seděl jsem „v patře“ přímo nad trestnými lavicemi.

O postupu jsme rozhodli až dvě a půl minuty před koncem a holky vyřvaly hymnu na lesy, což se opakovalo i ve čtvrtfinále, kdy jsme otočili zápas s domácími Finkami. V životě jsem necítil takovou hrdost, že jsem z Česka! Podle ohlasů jsem onlajnem dokázal minimálně jednu maminku rozbrečet. Po zápasech byste ale nepoznali, jestli se vyhrálo, nebo prohrálo, holky byly při všech rozhovorech v klidu a i přes jejich počáteční obavy se mi se všemi pracovalo skvěle.

Co se týče poznávání Finska, přelom prosince a ledna rozhodně není tím pravým obdobím. Na 61. rovnoběžce trvá den pět a půl hodiny, a to ještě musí vyjít slunce. To bylo ale k vidění jen první den a potom už bylo venku přinejlepším polární šero. Ve městě toho jinak moc zajímavého nebylo. Tak maximálně sortiment piv v místním supermarketu – objevil jsem hned sedm českých značek. Česká stopa tam nahoře tím pádem nečítá jen hokej, ale i náš druhý národní symbol.

Mistrovství světa juniorek pro mě každopádně znamenalo skvělý zážitek. Zážitek díky partě, která bojuje v českém dresu, a nejsou to přitom žádné hvězdy. Zážitek, že jsem to jen já, kdo lidi u nás doma živě informuje o akci na konci Evropy. Zážitek, že můžu psát na reprezentační úrovni o někom, kdo mi za to sám poděkuje! S holkama jsem ještě neskončil.