O nominaci jsem se dozvěděl v létě minulého roku. Balil jsem si věci na dovolenou a najednou mi pípla zpráva od bývalého kolegy z redakce Víti Trubičky, že jsem nominovaný na zahraniční akci. Upřímně, zprvu jsem tomu úplně nevěřil. Když jsem se o několik dní později dozvěděl, že to bude Švédsko, měl jsem velkou radost. 

Květen se pomalu blížil a nervozita lehce stoupala. Až nastal den odletu. Naposledy zkontrolovat doklady a poté už hodinová cesta na letiště. Jakožto spíše introvertní člověk jsem se všeho trošku děsil. Nejdříve jsme se setkali s Matějem, poté se k nám přidala Sabča s Markem a na závěr Štěpán s Danem. Let do Kodaně trval hodinu a poté nás čekala ještě hodinu a půl dlouhá cesta vlakem do Ängelholmu. Ubytováni jsme byli pět minut od nádraží, takže jsme rychle odložili zavazadla a zavítali do poslední večerky, která měla otevřeno. Štěpán navrhl, že si k večeři dáme jeho specialitu tzv. chlebáky. 

Ve čtvrtek to všechno začalo a dopoledne jsme zavítali na české rozbruslení. Cestou zpět na byt jsme se zastavili v místním supermarketu a nakoupili věci na další dny. Na bytě už zbyl pouze čas na skvělý oběd v podání Štěpána a Sabči, kteří si pro nás připravili špízy s opečenými bramborami a už se zase vyráželo na zimák. Po příchodu do Catena Areny jsme si vyzvedli akreditace a hned vyrazili ke stánkům ve fanzoně, kde se nám podařilo vyhrát třeba Lidl ponožky.

První zápas turnaje obstaralo Švýcarsko s Finskem. Z press tribuny jsme se přesunuli do hlediště vylidněné haly. Oficiálně bylo hlášeno 447 diváků. Ráno jsem se dobrovolně přihlásil k rozhovoru s Aleksandrem Barkovem. Blížil se konec zápasu a nervozita lehce stoupala. Přece jen se jedná o hvězdu NHL. Po zápase jsme tedy s Markem zamířili ke kabinám a čekali. Od finského média manažera jsem dostal minutu, a nakonec z toho byly tři otázky. Trošku se mi třásla kolena, a i když s angličtinou nemám problém, několikrát jsem se zakoktal. Alex se však ukázal jako velký profesionál a bez problému mi na vše odpověděl.

Vznikl celkem pěkný článek pro hokej.cz. Večer se hrál zápas mezi domácím Švédskem a Českem. Nakonec z toho byla česká výhra 3:1. Zklamala mě však atmosféra. Až na občasné skandování Sverige se hrálo v podstatě v tichu. Po zápase jsme zamířili ke kabinám, kde jsme nabrali ohlasy českých hráčů a poté už následovala půlhodinová cesta na byt. Rychle všechno přepsat a spát. 

Pátek byl pro nás volný den. Vydali jsme se vlakem do Helsingborgu, odkud jsme se trajektem přesunuli do Helsingøru. Obešli jsme hrad Kronborg a navštívili několik kostelů v centru města. Po návratu do Helsingborgu jsme si dali oběd v Max Burgers a po procházce městem zamířili vlakem zpět do Ängelholmu. Večeře byla opět v režii Sabči a Štěpána, kteří připravili fantastickou vepřovou panenku, kterou by ocenil snad i Zdeněk Pohlreich. 

Nastala sobota a další dva zápasy Švédských hokejových her. Český tým hrál v pravé poledne proti Finsku a já si z tohoto zápasu napsal onlajn. Hrál se celkem pěkný hokej, ale spokojenější byli po konci Finové, kteří zvítězili 3:2. Část naší výpravy se rozhodla zůstat i na pozdější zápas Švédska se Švýcarskem. Domácí fanoušci opět projevovali nadšení hlavně v komerčních přestávkách. I když… Koho by nerozproudily takové hity jako Magic in the air nebo Cha cha cha. Cestou ze stadionu jsme ještě potkali několik společensky unavených švédských fanoušků, kterým chvílemi nestačil ani chodník. Po příchodu na byt padla volba na sledování fotbalového derby. Jakožto slávista jsem to sledoval s velkým očekáváním. Pár minut před koncem jsme se bavili o tom, že jsou fanoušci hned u hřiště a nedopadne to dobře, což se nakonec i stalo… 

I poslední hrací den hrál český tým zápas v pravé poledne. Bitva se Švýcarskem však byla jednoznačná a utkání skončilo debaklem 1:6. U ohlasů byla znát pochmurná atmosféra umocněná ještě nervozitou před blížící se nominací. Dostal jsem na starost nabrat Jana Mandáta, který vstřelil první gól v národním týmu. Už při přepisování ohlasů se hala začala plnit. Ve čtyři se totiž hrálo severské derby mezi Švédskem a Finskem. Utkání sledovalo přes šest tisíc diváků a konečně atmosféra za něco stála. Domácí však utkání nezvládli a prohráli 1:5. Po návratu na byt jsme ještě zhlédli El Clásico a poté už byl čas na balení.

Poslední den jsme měli budík na 6:45. Zabalili jsme si poslední věci a vyrazili na vlak do Kodaně. Po hodině a půl jsme dorazili přímo na letiště a zamířili rovnou na bezpečnostní kontrolu. Všichni jsme prošli bez problému, až na Máru, který s sebou měl nějaké jídlo. Pracovník se moc netvářil, ale nakonec ho se vším pustil. Let do Prahy trval hodinu a po rozloučení na letišti se všichni vydali vstříc svým domovským městům. 

Na závěr bych chtěl poděkovat všem členům naší výpravy, jmenovitě veliteli Štěpánovi, Sabče, Matějovi, Márovi a Danovi. Řekl bych, že jsme vytvořili skvělou partu. Za nominaci bych rád poděkoval firmě eSports, která do mě vložila důvěru, kterou jsem snad splatil.

O mistrovství světa v hokeji se sám David i všichni ostatní vyjadřovali jako o skvělé akci, která vždycky bývá něčím speciální a která přímo koresponduje s heslem, jež je nám všem dobře známé: eSports JE TOVÁRNA NA ZÁŽITKY. Po uplynulých osmnácti dnech nemůžu jinak než naprosto souhlasit. Jelikož by můj text byl až příliš dlouhý, omezím se pouze na pět highlightů – či spíše momentů, které jsem měl tu čest na letošním šampionátu prožít. Zároveň je třeba dodat, že práce na MS je sice skvělá a naplňující, avšak ty nejlepší zážitky vznikají spíše během volného času. Proto se většinou týkají věcí, které byste na takové akci možná ani nečekali.

1. Sága s medem

Po cestě, která byla přerušena výborným obědem u Davidovy maminky, jsme nakonec dojeli do alpské vesničky Cerniat [sernia]. Ihned po příjezdu nastal první problém (čti zážitek). David chtěl pořádat tradiční uvítací sýrovou párty, na níž přivezl z Česka výběrový med.

Ten ale nemohl za boha v celé chatě najít. Asi po deseti minutách hledání a všeobecné paniky mě polil studený pot. Vzpomněl jsem si totiž na větu mého kolegy z budějovické redakce Vaška Plachty. Ten na jednom z německých odpočívadel pronesl s medem v ruce (o němž jsem tehdy netušil, jestli ho vrátil do auta): „Celou cestu mám něco pod nohama a teď jsem zjistil, že je to ten Davidovo med.“ Moje obavy ale naštěstí po pár minutách zahnal nálezce dotyčné sklenice, čímž zachránil sýrovou párty i celý zbytek večera.

2. Slečna „Refresher“

Již první den na stadionu jsme potkali jednu slečnu (její jméno z důvodu GDPR nebudu uvádět), se kterou jsme nakonec neplánovaně strávili první týden na ubytování. Redaktorka Refresheru se totiž ve Fribourgu ubytovala na dost pochybném místě, kde netekla ani teplá voda a které provozoval ještě pochybnější člověk.

K celé situaci se nachomýtl David, který neváhal ani vteřinu a slečně nabídl, zda by nechtěla složit hlavu na volném gauči v obýváku našeho pronajatého příbytku. Slečna byla poměrně milá a stala se zajímavým zpestřením naší už tak dost divoké akce.

3. Neúnavný dříč

Bořek Kopecký (alias Kopejda) je chlapec, který udivoval svou pilností a zápalem pro psaní onlajn přenosů z večerních zápasů. Kvůli své občas až podivné volbě v plánovači strávil většinu večerů ve společnosti Tomáše Suchánka právě na stadionu, čímž všem ostatním značně ulehčil práci. On sám si pak užil hokejové lahůdky, jako byl například zápas Itálie – Slovinsko.

Po příchodu na ubytování ale nikdy nezapomněl na teambuildingové aktivity. Vždy, když bylo třeba, neváhal vytasit svou domácí „Bořkovici“, jejíž síla by položila i nejednoho třineckého redaktora. Všechna čest a posílám pozdrav do Nového Jičína, Kopejdo!

4. Hvězdy nad Alpami

Během jedné z teambuildingových aktivit jsme s Kubou Vaněčkem z třinecké redakce vyrazili za velmi krásné a jasné noci ven, abychom se podívali na hvězdy. Naskytla se nám nádherná podívaná, kterou si můžete prohlédnout i na přiložené fotografii. Z mého pohledu se jedná o jednoznačný důkaz, že ze šampionátu si člověk neodveze jen hokejové, potažmo pracovní zážitky.

5. Když Švýcarsko pláče

Celý šampionát vyvrcholil finálovým zápasem v Curychu, na který jsme se všichni – i přes fakt, že český tým vypadl už ve čtvrtfinále – velmi těšili. Já osobně měl za úkol sbírat ohlasy, a hlavně na švýcarské straně se rozhodně nejednalo o příjemnou práci. Velký zmar a smutek nebyly výjimkou. Došlo i na slzy, což mě přivádí i k nadpisu tohoto odstavce.

Honorable mention (aneb co se nevešlo): Návštěva čokoládovny v Brocu, několik skvělých a náročných běhů v horách, návštěva FIFA muzea v Curychu, společné onlajn přenosy s Vaškem a další…

Celkově tedy svou první zkušenost hodnotím naprosto fantasticky. Nedokážu si představit lepší způsob, jak strávit víc než dva květnové týdny. Nakonec se sluší poděkovat. Díky všem, se kterými jsem měl tu čest, a především díky Davidovi za možnost se takové skvělé a zábavné akce účastnit.

Příští rok se mě sice šampionát netýká (i kdybych nominaci dostal), jelikož mě v květnu čekají poněkud důležitější povinnosti. Tak třeba za dva roky ve Francii. Díky 

Jet na mistroství světa je navíc velká čest a zároveň jsem tuto výzvu přijal s velkou pokorou, respektem. Ve čtvrtek 14. května nad třetí hodinou ranní bylo veškeré dobrodružství zahájeno. Nasedl jsem v Ústí nad Labem do svého auta a vyrazil. První zastávkou byl Liberec, kde jsem u rodiny Schlegelů vyzvedl Volvo a společně s Davidem jsme vyrazili směr Plzeň, kde byl první malý vrchol mistrovství světa.

Oběd u maminky Davida, kde se sešla velká část výpravy. Tato „hodovačka“ obsahovala několik chodů a všichni, jak by řekl David, pořádně baštili. Čevapčiči, polévka, zákusky, káva. Klobouk dolů před Davidovou maminkou, jak naše břicha na cestu připravila. Po této baště jsme jíž vyrazili Volvem směr Fribourg. Posádka ve složení já, Adam Bagar, Vašek Plachta a Marek Dvořák. Na dlouhé cestě jsme se de facto všichni navzájem poznali a jen co jsme se nadáli, vytahovali jsme telefony a fotili švýcarské scenérie, které nás od první chvíle uchvátily.

Další věc, která mi zůstane dlouho v myšlenkách byl příjezd k naší chatě, která se měla stát na tři týdny naším útočištěm. Chalet Saint Joseph v malebné vesnici Cerniat v nadmořské výšce 927 metrů, byla zasazena do prostředí, které je mému srdci nejbližší, jednoduše blízko k oblakům. Všude kolem nádherné kopce, cestičky, jedno převýšení za druhým, pasoucí se krávy se svými tradičními zvony, odbíjející kostel – dokonalost.

První večer přišlo rychlé seznámení se všemi účastníky zájezdu. Některé tváře jsem dobře znal, naopak několik nových jsem měl tu čest poznat. Ve společenské místnosti došlo k přivítání, obeznámení s programem a také proběhla tradiční sýrová párty. Při rozdělování úkolů jsem měl velké štěstí, jelikož do komentátorské dvojice jsem „nafasoval“ Kopejdu, který se stará o hokej v Novém Jičíně. Společně jsme svými myšlenkami doprovodili celkem jedenáct utkání na mistrovství světa a stali se z nás legendy (což si myslíme tedy pouze my dva).

Od pátečního dne 15. května se rozjel postupně kolotoč zápasů. Od prvního dne jsme řešili největší zapeklitost turnaje, a to drahé parkování. První den jsme vyřešili cizí účtenkou ze země a zaparkovaným čumákem auta do křoví. Následně jsme šli tři kilometry přes pole, což je celkem epický příchod do dějiště mistrovství světa, konkrétně do BCF Areny ve Fribourgu.

Postupně se také rozjíždělo moje zapojení do chodu celé skupiny. Vyjma onlajnových přenosů jsme si vzali na starost natáčení materiálu na sociální sítě pro český národní tým, které nás absolutně naplňovalo. Plno materiálu na sociální sítě a hlavně kontakt s fanoušky, kteří si přijeli mistrovství světa užít. Ať už ve fanzoně nebo přímo v hale byla vždy naprosto skvělá, uvolněná nálada, tak jako jsem měl pocit já celé tři týdny z celého Švýcarska. 

Zápasy se střídaly jeden za druhým a pokud mě paměť neklame, vynechali jsme s Kopejdou maximálně dvě utkání naší skupiny ve Fribourgu. Nabírali jsme rozhovory s hráči, starali se o zápisy, vyzkoušeli jsme si hokej opravdu ze všech úhlů, což je vlastně ta největší zábava. Každý den probíhal také tradiční boj o bagety v tiskáči nebo večerní pozdní příjezd na chatu s tradičním psaním prewka a pivem na ukončení dne. 

Program mistrovství byl navíc obohacen o volné dny, kdy jsme měli možnost poznat krásy země helvétského kříže. A že jich je. Obzvlášť pro mě jsou hory, jezera, výšlapy a švýcarské scenérie, to, co je mému srdci rozhodně nejbližší. Užíval jsem si každý moment, kdy jsme mohli poznat nějaký nový kout této překrásně země. Vypíchl bych cestu do Gruyères, kde jsme na místním hradě měli možnost poznat místní gastronomické speciality. Chuť fondue mám na jazyku snad ještě nyní při psaní blogu. Jednoduše gastronomický orgasmus v puse.

Dalším úchvatným místem, které mě v dobrém slova smyslu vzalo, byl výlet do městečka Spiez, které leží na jižním břehu Thunského jezera. Zde jsme obdivovali s Kopejdou, Anet, Eliškou a Rojem krásy místního jezera, hradu, proběhlo samozřejmě i mnoho foto scenérií, dobré jídlo. A na závěr koupání v jezeře, které bylo doslova a do písmene dokonalé a nabídlo i několik velmi vtipných scén, na které si jistě aktéři tohoto výletu rádi s úsměvem vzpomenou.

Na závěr geografické vložky, bych zmínil výlet do Montreaux, které leží na břehu Ženevského jezera, což samo o sobě mluví za vše. Zde jsme si zapózovali u sochy Freddieho Mercuryho, pochutnali na místní zmrzlině, pizze a samozřejmě nesmělo chybět zchlazení se v jezeře. V Montreaux také proběhla jedna z nejzábavnějších scének, která mi vehnala slzy do očí a musím ji v tomto blogu heslovitě zmínit, aby si ji pár přítomných připomnělo. Scéna s Davidovým přejetým ručníkem, který nemohl vytáhnout zpod kol švýcarského auta, mi vykouzlí úsměv na tváři asi už kdykoliv.

Na závěr pobytu ve vesnici Cerniat byla uspořádaná grilovačka, kde jsme všichni jako jedna parta seděli u jednoho stolu, popíjeli a dokreslovali Rojovu hru na kytaru zpěvem, pokud se to tak dá nazvat. Druhý den už přišel nucený přesun do dvou hodin vzdáleného Curychu, kde českou reprezentaci mělo čekat čtvrtfinále s Finskem. Curych jsem znal z předchozí účastí na EHT, přesto jsem byl nadšený z ubytování, které se nacházelo blízko Curyšského parku, který symbolizoval švýcarskou pohodu. Samotné utkání už tak pohodové nebylo a náš výběr skončil v turnaji velmi brzy po velice mdlém výkonu, který nejednoho fanouška zklamal.

Turnaj však pokračoval dále a my jsme si našli své aktivity, které nás naplňovaly. Rozhovory v norštině či finštině jsou také velkou vzpomínkou, kterou se oslím můstkem mohu přesunout právě k norskému týmu, kterému jsme se po celý turnaj celkem detailně věnovali a velmi oblíbili. Hráči jako Haukeland nebo Steen jsou v tuto chvíli pro nás již absolutní legendy. Odměnou poté byly bronzové medaile pro tento severský tým, kdy ve velmi emotivním utkání padla Kanada. Po bronzovém zápase jsme nasbírali snad jedenáct ohlasů norské strany a napsali tak bronzovou tečku i my.

Dokonalým závěrem by byly i zlaté medaile pro domácí švýcarský výběr, který měl na růžích ustláno po celý turnaj. Nutno říct, že jakou atmosféru vytvořilo deset tisíc fanoušků ve Swiss Life Areně, se jen tak nevidí. Dechberoucí chorály, při kterých mi naskakovala husí kůže po celém těle a to jsem vychován tribunami na vsetínském Lapači (kde je pochopitelně atmosféra ještě o kuse dále). Hokejový pánbůh si však v poslední moment turnaje udělal krátkou pauzu a zlaté medaile přisoudil Finsku.

Ihned po utkání jsme vyrazili auty zpět do naší vlasti a celkově třináct hodin jízdy byla dostatečná časová chvíle, kdy si člověk mohl uvědomit, jak moc velké zážitky, zkušenosti měl možnost zažít a které si přiveze domů. Budu na tento turnaj vzpomínat do konce života, protože moje hokejové srdce létalo vysoko v horách a tím pádem velmi blízko k oblakům.

Tento blog je pro mě možností také poděkovat. V první řadě celé firmě eSports, se kterou jsem spojený již přes patnáct let a umožnila mi tento zážitek a možnost se ve své práci zdokonalovat a inspirovat se od dalších kolegů. Další velké poděkování zaslouží kluci Danda Kinc a Lukáš Zrotal za organizaci, jelikož jsme měli po celý pobyt opravdu nadstandardní servis a péči. V neposlední řadě všem, kteří společně ve Fribourgu a Curychu vytvořili jednu eSports partu. Jsem šťastný. Hokej je totiž můj život.

Tato cesta pro mě byla jedním velkým poprvé už z mnoha důvodů. Šlo o můj první výjezd v rámci eSports, ale také o vůbec první let v životě. Nebudu lhát, že nervozita z letu a všech náležitostí kolem něj, mě nezastihla. Poslední den mě vyvstávaly na mysli mnohdy až stupidní otázky typu zda kufr není příliš velký, co si mohu vzít a co bude problémem…asi taková klasická nervozita při prvním letu. Z druhé strany však ve mně byla také natěšenost na celou akci.

Paradoxně největší problém za celých šest dnů přišel hned na samotném začátku, ve středu 6. května. Pro nehodu na železnici byl totiž zrušen můj spoj z Brna do Prahy. Říkal jsem si, že lepší začátek jsem si nemohl ani vysnít. Naštěstí se mi podařilo na poslední chvíli sehnat jedno z posledních míst v autobuse, který už zdárně vyrazil a do Prahy jsem dojel snad možná ještě lépe, než bych dojel tím vlakem.

Sraz s ostatními jsme si dali na letišti, kde jsme se postupně potkávali, až naše šestičlenná výprava byla kompletní. Veškeré náležitosti před odletem proběhly bez problémů, čímž se mi ulevilo a na samotný let jsem se už vlastně spíše těšil. A oprávněně – byl to vlastně moc fajn zážitek, vše proběhlo zdárně a za hodinu jsme byli v dánské metropoli – Kodani.

Z Kodaně, kde se nám dostalo přivítání v podobě vlaječek, které jsme si tak trochu interpretovali jako přivítání naší výpravy, jsme vlakem vyrazili přes Öresundský most do Ängelholmu, jenž se stal na čtyři dny našim domovem. Cesta vlakem trvala asi hodinu a půl a následně jsme vystoupili na nádraží v naší destinaci. Město, které je počtem obyvatel srovnatelné s mým Znojmem, odkud pocházím, hned na první pohled udělá dobrý dojem, stejně tak jako velmi pěkné ubytování, kde nechybí ani typická severská architektur .

Ve čtvrtek jsem se byli podívat hned dopoledne na asi 3,5 km vzdálený stadion, pravým jménem na Catena Arenu, která se pro nás stala místem, kde jsme strávili naprostou většinou našeho pobytu ve Švédsku. Poměrně moderní hala, kde své zápasy hraje Rögle, na mě zanechala dobrý dojem, a to včetně fanzóny, kterou jsme si všichni užili a vyzkoušeli snad všechny stanoviště, co byla k dispozici (a nejen první den – ponožky, natož od Lidlu, se hodí vždycky :D).

Po úvodním zápasu mezi Finskem a Švýcarskem přišel na řadu duel mezi Českem a domácím Švédskem. Já měl tu možnost psát z něj přenos na Onlajny, což byl zážitek, který jsem si opravdu užil. Psát před bouřící arénou ve žlutých dresech se vám jen tak nepoštěstí. A ač švédští fandové nemají tak hlasité a četné chorály jako ti čeští, hudba a známé melodie tento rozdíl vymazaly a v hale tak zavládla atmosféra, u níž bylo někdy složité se na komentování soustředit.

Utkání bylo navíc hráno ve velmi solidním tempu a ke všemu přineslo výhru národního týmu, který tak hned ve čtvrtek odehrál své nejlepší utkání na turnaji. Společně se pak vracíme zpět na ubytování a kocháme se krásami večerního Ängelholmu, který jinak působí jako velmi klidné místo.

Pátek byl bez hokeje. Tedy téměř, ale to až za okamžik. Podařilo se nám zrealizovat výlet a poznali tak velmi turisticky atraktivní místa blízkého okolí díky Markovi, který nás profesionálně provedl krásami osmého největšího města Švédska.

Vlakem jsme se přesunuli do Helsinborgu, který už je větším městem a nabízí opravdu krásná místa, na své si ti přijdou milovníci architektury, ale i ti, co se rádi kochají výhledy na moře. Právě trajektem jsme se dostali přes moře na dánskou pevninu do Helsingoru, kde jsme navštívili bájný hrad Kronborg, známý jako dějiště slavné hry Hamlet. Ani pátek se neobešel bez hokeje, na programu byl totiž zápas mezi veterány Švédska a Finska. Ač šlo o exhibici v pomalém tempu, bylo vidět, že hráči, z nichž většina válela, když jsem ještě ani nebyl na světě, pořád v sobě hokejový um mají.

Sobota už byla, jak jinak, než plně hokejová. V poledne nás čekalo utkání národního týmu s Finy. Český výběr tahal za kratší konec, přesto dokázal jednou vyrovnat, nakonec ale těsně padl. Poté, co jsme přičichli i k rozhovorům, se mé myšlenky ubíraly k utkání následujícímu, v němž domácí Tre Kronor vyzvali Švýcarsko a i z tohoto zápasu jsem psal přenos na Onlajny. I dnes jsem si psaní v živé atmosféře užil a opět bylo nač se dívat. Týmy se před mistrovstvím rozhodně nešetřily a každý chtěl ukázat, co v něm je. Domácí výběr nakonec vyhrál, ovšem šlo o jediné vítězství Švédů na domácím turnaji. Všeho moc škodí, a tak jsme se večer přeorientovali na fotbal, kde jsme však sledovali jedem z černých okamžiků českého fotbalu, kdy fanoušci Slavie vniknutím na hřiště zkazili svému týmu oslavy z titulu a všem fotbalovým fanouškům zážitek z jinak pohledného mače. I takový, bohužel, bývá sport…

Celá akce ubíhala velmi rychlým, až zběsilým tempem a ranní zjištění, že už je neděle, mě opravdu překvapilo. Program byl totožný jako předchozí den a trasou, na níž jsme si už za ty dny zvykli, jsme se vydali na stadion. Na zápas českého týmu bychom snad nejraději zapomněli, neboť generálka na MS skončila historickou porážkou se Švýcarskem, které po sebevědomém výkonu zvítězilo 6:1. Po ohlasech, které jsme zpracovali v přestávce, nás čekal poslední zápas tohoto turnaje a to asi ten nejsledovanější, čemuž odpovídala i naprosto plná aréna, kde by člověk jen těžko našel volných sedaček. Domácí příznivci však sledovali, jak se jejich koně trápí a vítězství bralo v severském derby Finsko. Následně odevzdáváme naše akreditace a víme, že nás čeká už poslední cesta ze zimáku, večer nás čeká ještě menší nákup v centru a poté přichází na řadu balení.

Pondělní den je dnem cesty a také šťastného návratu, cesta proběhla hladce, stejně tak jako let, který byl ještě rychlejší, než se předpokládalo. Přes Brno jsem se do Znojma dostal někdy kolem 18:30.

Závěrem bych chtěl poděkovat firmě eSports za tuto možnost podívat se, jak funguje hokej na nejvyšší úrovni, za možnost poznat nová místa i zažít spoustu zábavy. Velký dík tak patří Štěpánu Navrátilovi, vedoucímu naší výpravy, za perfektní organizaci po celou dobu cesty a také za kulinářské zážitky, jimiž nás každý večer udivoval. Nemenší podíl na výborném dojmu z celé akce mají další kolegové, s nimiž jsme vytvořili fajn kolektiv a myslím si, že jsme si všichni celou akci užili a načerpali zážitky. Sabčo, Marku, Matěji, Filipe… i vám díky za skvělou společnost!

V eSports.cz jsem začala v listopadu 2022 a od té doby se mé povinnosti točily kolem psaní onlajnů ze zápasů jak pardubické mládeže, tak áčka a občasných rozhovorů s hráči či trenéry. Vycestování s národním týmem pro mě tedy znamenalo zbrusu novou zkušenost.

S naší výpravou jsme se sešli na Zličíně den před prvním českým utkáním v Curychu a po seznámení (s velkou nervozitou z mé strany) jsme se rovnou vydali na zdlouhavou cestu, která ale v závěru utekla jako voda. Udělali jsme si i příjemnou zastávku v Lichtenštejnsku, přesněji ve Vaduzu, kde jsme se krátce prošli okolo zdejšího zámku, zavtipkovali si o jeho možných obyvatelích, a poté už nás čekaly jen necelé dvě hodinky do cílové destinace. 

Po příjezdu na ubytování jsme čelili lehčím problémům s elektřinou, což naštěstí vedoucí našeho zájezdu vyřešil se zprostředkovatelem bytu rychle, a my si tak mohli brzy odpočinout, nabrat síly a připravit se na první plnohodnotný den v Curychu.

Sobotní ráno probíhalo klidně. Kromě jednoho kolegy, který velmi brzy zamířil na zimní stadion za českým tréninkem před utkáním s domácím mužstvem, jsme se s ostatními vydali vstříc poznávání alespoň části centra Curychu. Prošli jsme si tradiční vánoční trhy, postarali se o nějaké ty suvenýry, a po poledni se přesunuli přímo do Swiss Life Areny, která předčila má očekávání. Po vyzvednutí akreditací jsme zamířili přímo do press centra, kde jsme nejprve sledovali severské derby a následně začaly i mé pracovní povinnosti. Nejprve jsme zkusili natočit pár záběrů s hokejovými fanoušky, přičemž vznikl i skvělý meme na sociální sítě hokej.cz, a poté jsme se vrátili do press centra a já si šla připravit sestavy na psaní onlajnů. Utkání mezi českým a švýcarským výběrem přineslo hned osm branek, a po něm se mí kolegové postarali i o rozhovory, po nichž jsme se navrátili na ubytování a užili si zbytek večera.

Neděle probíhala v kvapnějším duchu, ráno jsme si sbalili věci a přesunuli se do arény dříve, než předchozí den. Češi sehráli své poslední utkání turnaje se Švédskem, což sice nedopadlo podle představ, ale i tak národní tým obsadil celkově příjemné druhé místo. Po rozhovoru s Lukášem Sedlákem a Radimem Rulíkem jsem napsala svůj první článek na hokej.cz, přičemž jsme s týmem zároveň změnili původní plán a místo zhlédnutí posledního zápasu mezi Finskem a Švýcarskem jsme se raději vydali na cestu domů, abychom se vrátili v rozumnou hodinu. 

Celý turnaj pro mě byla obrovská zkušenost a možnost nahlédnout do zákulisí národního týmu, za což jsem velmi vděčná. Děkuji eSports.cz za tuhle příležitost a z mého pohledu i neskutečnou odměnu a i svému týmu, který jsem byla strašně nervózní poznat a nakonec si s ním užila každý moment.

Do cíle naší cesty – města Curych už nám chybí jen pár hodin cesty, a tak dorážíme do cíle v rozumných večerních hodinách. V místě ubytování jsme nadšení, že jsme dorazili do cíle, leč radost rychle vystřídalo zklamání – nefunguje elektřina. V tento moment bych vyzdvihl šéfa naší výpravy Lukáše Mihala, který rychle nastalou situaci vyřešil a stěhovali jsme se o pár pater výše do jiného bytu, kde už bylo vše nachystané a ve vůni . Po ubytování vyrazíme s partou na večeři, jedno švýcarské pivko a těšíme se na druhý, již zápasový, den.

Švýcarské hokejové hry

První utkání bylo naplánováno na sobotu 14:00, a tak jsme ráno nelenili a vyrazili poznávat s kolegy krásy města Curych, kde již probíhaly vánoční trhy, nakoupili jsme několik suvenýrů svým blízkým a prošli si samotné město. Po regenerační procházce jsme již vyrazili směr Swiss Life Arena. O jejíchž krásách se můžete dočíst v našem článku, který jsme s Honzou Koudelkou sepsali po návratu. Aréna na mě udělala dojem hned při prvním pohledu.

Obdrželi jsme akreditace a soustředili se již na první utkání, které bylo ryze severské. Ze zápasu Švédsko – Finsko jsem psal onlajn a z místa, které jsme jako novináři měli k dispozici, to byla radost. Moje myšlenky se však již upínaly k večernímu utkání, kdy v naplněné aréně měl vyjet domácí celek Švýcarska proti našemu národnímu týmu. Zápas byl okořeněn ceremoniálem, kdy se švýcarská legenda Andres Ambühl loučila s reprezentační kariérou a bylo to opravdu velmi emotivní. Samotný zápas měl skvělé tempo, atmosféru, padlo osm branek a já jsem v průběhu utkání několikrát změnil svou volbu hráče, kterého si vezmu z českého národního týmu na rozhovor. Nakonec padla volba na Daniela Voženílka, který se blýskl brankou a jeho formace měla prsty ve čtyřech trefách našeho nároďáku, jenž bral triumf 5:3.

Po utkání jsem se v mixzóně potkal s Robertem Zárubou a dalšími novinářskými esy, což je vždy zážitek. Rozhovor s Danem jsem si velice užil a měl z něj velkou radost. Ale…. Po tom, co jsme si podali ruku s Danielem a on odešel zpět do kabiny, mi kolega Lukáš řekl, že jsme měli technické potíže se zvukem a že je potřeba udělat rozhovor ještě jednou. V tu chvíli jsem cítil lehkou nervozitu, jakým způsobem bude český útočník ve službách švýcarského Zugu reagovat. „Vožuch“ však tuto situaci vzal s úsměvem a jako absolutní profík absolvoval rozhovor ještě jednou. Po rozhovoru jsme ještě v press centru sestříhali videa a vyrazili zpět na naše ubytko, kde jsme u kulatého stolu společně se všemi kolegy probírali všechno možné a utužovali skvělou partu, která se ve Švýcarsku sešla a moc si toho vážím.

Neděle a zároveň poslední náš den ve Švýcarsku začínal dopoledním utkáním výběru trenéra Radima Rulíka se Švédy o první místo na turnaji. Naše posádka se tak velmi rychle dopoledne sbalila a opět vyrazila směr Swiss Life Arena. Při tomto utkání jsme si s Honzou a Terkou vzali kameru, mikrofon a vyrazili mezi fanoušky zpovídat jak místní fans, tak mnoho českých fanoušků, kteří zápas navštívili. Největším highlightem této části práce byla odpověď místního maskota Bobra na naši otázku, kdo je oblíbený český hráč. Zpoza převleku se ozvalo… No, najděte si odpověď schválně sami na sociálních sítích Hokej.cz. Samotné utkání poté bylo ovlivněno virózou českého týmu, který nakonec padl 0:5. Po utkání jsme nabrali materiál v podobě rozhovorů s trenérem Radimem Rulíkem a útočníkem Lukášem Sedlákem. Materiál jsme společně sestříhali a připravili k vydání. Jelikož nás čekala dlouhá cesta zpět do naší vlasti, neváhali jsme a vydali zpět autem do Česka. Cesta zpět opět probíhala absolutně hladce. S Honzou jsme se vystřídali v řízení a spokojeně jsme všichni dorazili do svého cíle obohacení o nové prožité zážitky.

Poděkování
Na závěr bych chtěl poděkovat celé firmě eSports, že jsem mohl opět vyrazit za svým milovaným hokejem za hranice republiky. Také bych chtěl poděkovat Lukáši Mihalovi za parádní organizaci a svým kolegům za to, že jsme byli skvělá parta, co táhla za jeden provaz. Byla to jednoduše radost s vámi strávit několik dní.    

Naše výprava byla o poznání skromnější, do „State of Hockey“ jsme z Prahy odlétali pouze ve dvou s Kubou Ručem, načež na nás již v Minneapolis čekal Rambajz (Martin Rambousek) a Liboros (Libor Novák). Cesta nám zabrala vcelku téměř 24 hodin. Jediná komplikace nastala po příletu do Chicaga, kde nás na dlouho zdržela imigrační kontrola, a tak jsme nestihli navazující spoj. Naštěstí další let následoval už za hodinu, a tak jsme do hlavního města Minnesoty dorazili včas ve večerních hodinách.

Ubytováni jsme byli v krásném hotelu v docházkové vzdálenosti od 3M Arena at Mariucci. Naše ubikace disponovala pěkným interiérem, fitness centrem, a hlavně bazénem s vířivkou – ta po návratu ze zasněženého města vždy bodla. Náš pokoj byl sice poněkud stísněnější, na malém prostoru jsme ve čtyřech sdíleli dvě manželské postele, vypořádali jsme se s tím ale v pohodě.

Ještě před odletem mě lehce znervózňovaly velmi nízké teploty, které v Minneapolis často klesly až k hodnotě – 25 °C. Ve výsledku ale moje obavy byly zbytečné, nikdo z nás neumrznul, ani nás nepostihla nějaká větší viróza. Člověk si jen musel dávat pozor a nosit hřejivé termoprádlo, vrstvu navíc a teplého kulicha. 

Celý turnaj utekl jako voda, zápasy plynuly jeden za druhým a v pracovní náplni člověk skoro ani nevnímal, jaký den je. Najednou nás čekal semifinálový zápas proti Kanadě. Bitva, na kterou se každý těšil, a nejeden Kanaďan z ní nemohl dospat. A ejhle – po neskutečném průběhu jsme Javory zase sekli a čtvrtým rokem v řadě si zajistili medaili.

Pro mě osobně se jednalo asi o nejsilnější divácký zážitek, během něhož jsem byl přítomen přímo na stadionu. I když si člověk v novinářské pozici nemůže úplně dovolit skákat radostí, mnohdy to bylo těžké a párkrát jsem se neudržel (zejména po Poletínově vítězném gólu). Následné finále už takový náboj nemělo, což bylo znát jak na samotných hráčích, tak i u zbytku osazenstva. Samotná návštěvnost byla velkým zklamáním celého turnaje. O Minnesotě je známo, že se jí přezdívá stát hokeje, vypadalo to však na pravý opak. Pouze zápasy Američanů a někdy Kanaďanů navštěvovala obstojná kulisa, jinak bylo v halách poloprázdno.

Mimo hokejové dění jsme měli i dostatek času prozkoumat Twin Cities. I když toho v Minneapolis a St. Paul není k vidění tolik jako v ostatních amerických městech, snažil jsem se využít veškerý volný čas na maximum. Dvakrát jsem navštívil Mall of America, největší obchodní dům v USA, do kterého se slétávají lidé z celé země jen pro tento nevšední zážitek. Celý areál je neuvěřitelně rozlehlý, tvoří ho hned několik pater a ve středu celého objektu se nachází zábavní park. Spolu s Rambajzem jsme nemohli vynechat čtvrť, ve které byl zabit George Floyd. Tato oblast působila velmi negativní atmosférou a necítili jsme se vůbec bezpečně. Nesměla chybět ochutnávka burgeru, jehož vlastnictví si občané Minnesoty hrdě přivlastňují – Juicy Lucy. Maso plněné chutným sýrem opravdu stálo za to! Největším zážitkem pro mě ale byla návštěva zápasu amerického fotbalu v U.S. Bank Stadium. Téměř 70 tisíc fanoušků vytvořilo vskutku parádní show.

Se všemi novináři z Česka jsme utvořili fajn partu a měli o zábavu postaráno. Nezapomenutelnými vzpomínkami se pro mě stanou příběhy od Bártiče, Kubovy monology nebo Liborovy parodické skladby.

Celý turnaj jsem si moc užil a strávil několik pracovně náročných dní v obklopení super lidí. Děkuji moc za možnost zúčastnit se a doufám, že se na podobnou akci v budoucnu ještě někdy podívám. Díky eSports!

Už od Břeclavi jsme společně putovali směr Kanada s mým parťákem Jakubem Hladkým, se kterým jsem strávil následujících 14 dní. Velkou výhodou bylo, že jsme se už dobře znali – nemalou porci času jsme spolu strávili už během květnového mužského MS. Společnost to byla víc než příjemná. Společně jsme řešili každý článek, výlet do obchoďáku i nejrůznější cestovní zádrhele.

Ten první přišel už cestou z vídeňského nádraží na letiště. Kvůli zpoždění vlaků jsme nestihli poslední spoj a spolu s dalšími desítkami cestovatelů ztroskotali uprostřed Vídně. Naštěstí jsme narazili na čtveřici českých turistů, se kterými jsme si rozdělili cenu za Uber. Komfortní cesta to ale nebyla – ve stísněném voze jsem měl na sobě tašku i kufr a ani milimetr k hnutí.

Na letiště jsme se nakonec dostali a další větší komplikace přišla až v Montrealu. Po sérii zákeřných otázek tamní úřednice jsme skončili na imigračním oddělení. Když si nás ke stolečku zavolal maskulinní Kanaďan s pleškou a plnovousem, polil mě studený pot. Myšlenka, že nás do země javorového listu nepustí, nebyla vůbec příjemná.

Úředník byl ale nakonec velmi vstřícný. Po chvilce vysvětlování jsme dostali finální razítko a mohli vyrazit směr Sydney. Po téměř třiceti hodinách cestování jsme dorazili na ubytování. To bylo velmi útulné – kromě silnějšího topení nám v podstatě nic nechybělo.

Velkým tématem bylo počasí. Zpočátku jsem měl obavy, protože před dvěma lety v lednu napadlo v této oblasti tolik sněhu, že zkolabovala téměř celá městská infrastruktura. Letos ale byla předpověď výrazně příznivější. Po většinu dní bylo v přímořském městě dokonce lépe než v Česku, teploty se pohybovaly jen mírně pod nulou. Když ale přituhlo, bylo to znát. Písnička „severní vítr je krutý“ by našla pochopení i šest tisíc kilometrů od místa svého vzniku.

Po krátkém spánku začal pracovní kolotoč onlajnů a článků pro hokej.cz. Na stadion jsme chodili pěšky, zhruba čtyřicet minut. Po cestě nás nečekaly žádné dechberoucí výhledy – Sydney je postindustriální město vystavěné na půdě původních obyvatel kmene Mi’kmaq, z nichž nemalá část v oblasti stále žije. My jsme se setkali jen s jedním z nich v supermarketu, kde nám ochotně pomohl najít javorový sirup.

Samotná práce na zimním stadionu mě velmi bavila. Členové realizačního týmu i hráčky byli vždy maximálně ochotní a ve všem nám vycházeli vstříc. Pár slov jsme prohodili i s rodiči hráček, kteří byli často překvapení, že potkávají další české tváře tak daleko od domova.

Rychle jsem si zvykl i na hokej juniorek a naplno prožíval cestu českého týmu k bronzovým medailím. Ve finálních minutách utkání o třetí místo jsem nervózně sledoval každý odražený puk a spolu s týmem odpočítával vteřiny do konce.

Nakonec vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Juniorky získaly třetí medaili v řadě a propukla nefalšovaná euforie. Trenér dorazil na pozápasové rozhovory kompletně promočený, ale s úsměvem na tváři. Sám pak přiznal, že z realistického pohledu snad turnaj ani nemohl dopadnout lépe. A nezbývá než souhlasit.

Zpětně budu na celý turnaj vzpomínat jen v dobrém. Na příjezd Filipa Prokeše z Českého hokeje, který kvůli špatnému počasí dorazil o tři dny později a na svůj kufr čekal dalších několik dní. Na cesty na stadion přes místní hororový hřbitov. Na výpravy do supermarketu v tak silném větru, že jsem musel chodit pozadu. Na milé a zvědavé místní obyvatele, kteří se s vámi dali do řeči téměř o čemkoliv. Na jejich jídlo, které mi opakovaně zvedalo cholesterol do zdraví ohrožujících hodnot. Na práci dlouho do noci. I na cestu zpět přes Montreal, kde jsme si čekání na spoj do Vídně zkrátili procházkami po centru města i výšlapem na místní horu – s kufrem v ruce.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, díky nimž mám možnost podívat se do tak odlehlých koutů světa, kam bych se při svých osobních cestách pravděpodobně nikdy nedostal. Speciální poděkování patří kolegům z hradeckého hokeje a samozřejmě celé firmě eSports.cz, od které jsem nominaci na tuto akci obdržel. Vnímám to s velkou pokorou a vděčností a budu se snažit makat dál, abych se v budoucnu mohl podívat i na další zahraniční akce.

A i když poslední sezóny nejsou ve Slovanu idylické, beru to tak, že se mi několikaletá práce a podpora klubu vyplatila. Přinesla mi totiž spousty zkušeností, otevřela dveře ke psaní Onlajnů i z jiných akcí a nabídla spoustu zážitků. Mimo jiné jsem byl v létě odměněn první nominací na zahraniční výjezd.

Mezi mé velké koníčky patří cestování a snažím se využívat každé možnosti objevovat nová místa. Spojit ovšem toto s prací v rámci hokejové akce evropské úrovně je naprosto geniální. Na půlku prosince jsem se tak těšil již od léta a v práci si domlouval potřebné volno. Kromě své řekněme vědecké kariéry na univerzitě se také věnuji pedagogice na střední škole. Svým žákům jsem tak slíbil fotku trenéra Rulíka a švýcarskou čokoládu. Řediteli jsem poté krom čokolády přivezl i sýrovou koštovačku.

Do švýcarského Curychu jsme se vydali v pátek po ránu. Shodou okolností se k nám do nominace dostal i Tomáš Suchánek, se kterým vedeme již několik let spolupráci na ústeckém zimáku a druhý rok i na střekovském fotbalovém pažitu. V Praze jsme nabrali zbylé členy a vyrazily směr Rozvadov. Vyšlo to téměř přesně, na cestu jsme se vydali den po mých narozeninách. V autě tak byla schovaná podstatná zásoba kvalitního zlatavého moku, na kterou se nejeden účastník na večer těšil.

Více než cokoli jiného mě živí mapy. Pořádná příprava cesty tak nesměla chybět a ejhle. Do Lichtenštejnska to ani není taková zajížďka. Tuto odbočku jsem si musel vydupat a odškrtnul jsem tak na seznamu další navštívenou zemi. A troufnu si říct, že ani kolegové nelitovali. Zejména ti dva, kterým se poštěstilo spatřit v oknech vaduzského hradu místního knížete.

Tolik dost k cestě. To důležité začalo v sobotu. Musím se přiznat, že mírná nervozita na místě byla. Dopoledne jsme zmákli rychlou prohlídku centra Curychu a poté se již přemístili na zimák. Swiss Life Aréna je určitě povedená hokejová aréna, která skvěle poslouží při letošním mistrovství světa. Více o tomto stánku je možno se dočíst v našem článku.

První duel sobotního programu, Švédsko-Finsko, byl pro mě spíše rozkoukávací. První pracovní povinnosti přišly mezi sobotními zápasy. Rozhovory s fanoušky mě vždycky bavili, poprvé jsem si ale vyzkoušel rozhovory vedené v angličtině a myslím, že vzniklo dost zajímavého materiálu. Důkazem je toho jedno instagramové reelsko s polským bobrem v hlavní roli. Po večerním českém duelu proti domácímu celku, kteří naši borci ovládli, bylo na programu kolečko rozhovorů a první čistě hokejová aktivita i pro nás.

Nedělní plán týkající se ranního dokoupení suvenýru nevyšel kvůli západoevropskému zavírání obchodů v tento den podle představ. Suvenýr jsem si tak obstaral na zimním stadionu a do naší ústecké pergoly putovala vlajka připravená na sedačkách zejména pro domácí fanoušky. Ranní utkání Čechů se Švédy o první místo na turnaji bylo poznamenáno českou marodkou a kratší pauzou mezi zápasy. Můj premiérový onlajn věnovaný české hokejové reprezentaci tak možná nebyl tím nejzajímavějším možným počtením. Zápas nebyl úplně oku lahodící, ale já byl jeden z mála nadšených Čechů v útrobách švýcarské haly. Doufám tak, že jsem svým přenosem neudělal ostudu a chopil se toho se ctí.

Po utkání proběhlo tradiční rozhovorové okénko a poté přišlo rozhodnutí vedení výpravy o předčasném odjezdu zpět do Čech. Po poslední návštěvě tamního press centra se skvělým cateringem jsme se tak vydali zpět na dlouhou cestu. Poslední zastávka na suvenýry proběhla na benzínce, záchodové pauzy jsem veliteli výpravy přestal počítat někde u páté. Poté, co jsme se prodrali hustou německou mlhou, jsme se před půlnocí objevili v Praze. V jednu ráno jsme již se Suchošem dávali dojezdové pivo v našem rodném Ústí.

Závěrem bych tak chtěl poděkovat všem, díky kterým jsem se na takovou akci mohl vydat. Kolegům z ústeckého hokeje a kamarádům, kteří mě tam tehdy dovedli, ale nyní se již novinařině nevěnují. A samozřejmě také celé firmě eSports.cz, od níž jsem samotnou nominaci obdržel. Vnímám to jako poděkování za dlouholetou práci, která jde tedy snad i vidět a je dělána s láskou ke sportu.

Když přišla nabídka vyrazit s více než dvacetičlennou výpravou na mistrovství světa v hokeji, které se letos konalo v dánském Herningu a švédském Stockholmu, neváhal jsem ani vteřinu. Byla to příležitost, která se neodmítá. Cesta autem, dlouhé dny, náročný program – to všechno bylo úplně vedlejší. Představa, že budu na místě, kde se píší dějiny světového hokeje, že uvidím hráče z bezprostřední blízkosti a podívám se i do zákulisí, kam se běžný fanoušek nedostane – to bylo něco, o čem bych si dřív mohl nechat jen zdát.

Dobrodružství začalo 8. května v pět hodin ráno. Spolu s bráchou jsme nasedli na první ranní vlak z Břeclavi do Brna, kde už před hotelem Grand čekal připravený Vít Golda se svým autem. Zatímco jsme čekali na čtvrtého člena naší posádky – Martina Rambouska – začali jsme do auta nakládat zavazadla.

Přestože se čas odjezdu neúprosně blížil, Rambo stále nikde. Jako někdo, kdo sám často bojuje s dochvilností, jsem mu to ani nemohl mít za zlé. Po asi patnácti minutách se na obzoru konečně objevil – a vedle sebe táhl obrovský kufr. A to i přesto, že jsme od Johana Čápa měli v instrukcích jasně napsáno, že máme balit co nejúsporněji s ohledem na omezený prostor v autě.

A tak před Vítkem stála hned první výzva celého mistrovství – dostat do kufru auta nejen naše zavazadla, ale i zásadní náklad v podobě balíku piv. Celá situace začala připomínat real-life verzi legendární hry Tetris, kde byl každý centimetr k dobru. Po několika pokusech jsme to ale zvládli – všechno se nakonec do auta vměstnalo. Martin si mohl oddechnout, protože moc dobře věděl, že v případě potřeby by pivo mělo před jeho “suitcasem” jednoznačnou přednost.

Kolem sedmé hodiny ranní jsme se konečně vydali na cestu směr Herning. Čekalo nás zhruba čtrnáct hodin za volantem, s několika kratšími přestávkami na kávu a protažení. Když se blížila desátá večer, dorazili jsme společně se zbytkem výpravy v pořádku do našeho ubytování.

A hned první večer nás čekal první týmový rituál – dlouho plánovaná sýrová párty. Musím přiznat, že sýry nejsou zrovna moje srdcovka, ale atmosféra byla skvělá. Naštěstí se myslelo i na nás “nesýrové”, a tak nechyběly paštiky, salámy a další pochutiny. Syrový večer tak odstartoval naše mistrovství tím nejlepším možným způsobem.

Než se posunu dál, chci se na chvíli zastavit u místa, které se stalo naším druhým domovem na následující dva týdny. Náš dům měl všechno, co jsme potřebovali – pohodlí, prostor a jako bonus krásnou zahradu s posezením obklopenou lesíkem. Během pobytu se tu několikrát grilovalo, což výborně doplnilo už tak pohodovou atmosféru celé výpravy.

Skutečným srdcem domu se ale stala herna. Místnost, která sloužila jako naše večerní útočiště, byla vybavená malou saunou, velkou televizí s PlayStationem, kulečníkem, šipkami, stolním fotbálkem – a především pingpongovým stolem. Právě u něj se den co den odehrávaly bitvy, které svým nasazením a emocemi často překonaly i momenty z ledové plochy mistrovství světa.

Zvláštní kapitolou celého pobytu se stala rivalita mezi týmy Hlaďasi (já a můj brácha Michal) a Plzeňáci (David Schlegel a Jiří Beníšek). Každý večer po návratu ze stadionu jsme neváhali a šli si to znovu rozdat. Ať už jsme byli unavení jakkoli, pinec měl vždy přednost.

Plzeňáci byli na začátku považováni za jasné outsidery, ale na stole předváděli výkony, které nás s bráchou nejednou zaskočily. Série porážek se natahovala, a to i přesto, že většina zápasů byla nesmírně vyrovnaná a nervy pracovaly na obou stranách. Vyhrát nad nimi se pro nás stalo doslova osobní misí.

A právě poslední večer před Michalovým odletem zpět do Česka přišel zlom. Po několika dalších těsných prohrách jsme se chystali na úplně poslední duel. Věděli jsme, že teď nebo nikdy. Emoce, koncentrace i touha zlomit tu sérii – všechno bylo na maximu. A tentokrát to konečně klaplo. V dramatickém zápase jsme po výsledku 2:1 na sety Plzeňáky porazili a mohli si konečně užít sladkou chuť vítězství. Rivalita pokračovala dál, ale my si ten večer mohli říct: zvládli jsme to.

Nutno ale dodat, že i přes veškerou soutěživost mezi námi po celou dobu nechyběl humor, férovost a vzájemný respekt. Davidovi, Jirkovi a celé naší partě bych chtěl poděkovat za všechny skvělé momenty a vzpomínky, které jsme u pingpongového stolu společně prožili.

Herning nám dal skvělé zážitky, partu i nezapomenutelné momenty mimo stadion. Teď je čas podívat se na mistrovství očima mojí pracovní role. 

Jelikož šlo o mou první tak velkou sportovní událost, byl jsem opravdu rád za každou příležitost zapojit se a získat zkušenosti v týmu. Na začátku jsem se hlavně věnoval psaní onlajnů přímo ze stadionu a zaznamenávání zápisů z utkání. Postupně si mě ale pod svá křídla vzali Šimon Rogner a Filip Prokeš, se kterými jsem měl možnost vyrazit do terénu a natáčet rozhovory s fanoušky.

Natočené materiály jsem pak dostal i k sestříhání, což pro mě byla další cenná zkušenost. Zvlášť bych chtěl poděkovat Filipovi, který mi při práci s kamerou a střihu poskytl spoustu užitečných rad a trpělivě mě vedl. Velké díky patří také Šimonovi a všem klukům, kteří mi po celou dobu byli oporou a vždy ochotně pomohli, kdykoliv jsem měl otázky nebo potřeboval poradit. 

Pro mě asi největším zážitkem ale bylo, že jsem měl možnost psát finálový online přenos ze zápasu Švýcarsko – USA po boku Jiřího Beníška. Většinu onlajnů, které jsem během mistrovství psal, jsem tvořil právě s Jirkou, se kterým jsme si při práci rychle našli společný rytmus. I přes naši rivalitu z pingpongových večerů jsme při psaní vždy dokázali zapomenout na soupeření a fungovat jako tým.

Kdybych měl shrnout celou naši výpravu na letošní mistrovství světa v hokeji, nemám si na co stěžovat – byla to parádní zkušenost plná nezapomenutelných zážitků, které mi zůstanou na celý život. Samozřejmě se objevily i menší komplikace, ale nikdy to nebylo nic, co by nás opravdu zastavilo nebo výrazně ovlivnilo celkový dojem z turnaje. Vždy jsme dokázali najít řešení a pokračovat dál.

Kromě každodenních výprav na stadion jsme si také udělali čas na několik výletů a zážitků mimo ledovou plochu. V Dánsku jsme navštívili Legoland, který byl příjemným zpestřením, a ve Švédsku jsme zavítali do muzea slavné skupiny ABBA i do fascinujícího muzea lodi Vasa. Tyto chvíle nám umožnily poznat Dánsko a Švédsko i z jiné stránky než jen z hlediště stadionu.

Chtěl bych poděkovat všem, se kterými jsem mohl strávit tyto nezapomenutelné tři týdny. Spolupráce byla skvělá nejen v zákulisí stadionů, ale i mimo ně. I když zde nezmiňuji všechny členy výpravy, patří jim všem stejně velké díky. Společně jsme vytvořili kolektiv, který překonal má očekávání.

Během těchto týdnů jsem potkal spoustu nových lidí a navázal několik skvělých přátelství, která si velmi vážím. Ještě jednou velké díky všem, kteří byli součástí této jedinečné zkušenosti!

Na úplný závěr bych rád zvlášť poděkoval Davidu Schleglovi, který mi umožnil zúčastnit se letošního mistrovství světa. Velmi si toho vážím, děkuji.