Druhá část dnešních Otázek Václava Moravce je ke shlédnutí zde.

Diskutovali jsme o daňové reformě, spravedlivém zdanění, EET a kontrolním hlášení. Daňové ráje stihneme probrat až někdy příště.

PS: Při repríze pořadu jsem si všiml záběrů z ledna roku 2011 (při příležitosti zahájení zIndex.cz). Šest let je dlouhá doba.

V této černé díře končí daně, které pak platí – místo bohatých firem nebo osob uniknuvších do daňových rájů – ostatní daňoví poplatníci (včetně Vás a mě), kteří daňových rájů nevyužívají. V této černé díře také končí identita vlastníků a umožňuje tak anonymní vlastnictví (navzdory tomu, že by majitelé firem měly být teoreticky dohledatelní na justice.cz).

Na velikosti této černé díry se odborníci neshodnou (i kvůli související anonymitě a finančnímu tajemství), ale jestli je to 10 nebo 50 miliard ušlých daňových příjmů se mi nezdá zásadní. Zásadní je, že daňové ráje umožňují malé části společnosti nižší daně a vyšší anonymitu než jsou dostupné zbytku společnosti, nám ostatním smrtelníkům.

Problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti, se začíná i v návaznosti na Panamské dokumenty objevovat čím dál častěji i v české veřejné debatě. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupce a finanční tajemství

Korupční případy z nedávné minulosti často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.

Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí. Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.

Výsledku pro Českou republiku ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý, můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost. Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).

Evidence skutečných vlastníků přístupná veřejnosti?

Jak píše Ondřej Kopečný, sněmovnou dnes prošel návrh zákona, který veřejnosti neumožní přístup k informacím o skutečných vlastnících firem. Bude tedy existovat evidence skutečných vlastníků, ale bez toho abychom k ní měli přístup. Je to tedy posun směrem k omezování finančního tajemství, ale ne tak velký, jako kdyby byla evidence přístupná veřejnosti.

A co by mělo být dlouhodobou prioritou naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.

Tento blog vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na www.danevraji.com #taxjustice

A ve středu večer jsem byl hostem Českého rozhlasu Plus k otázce “A je na čase zrušit daňové ráje, jak žádají světová ekonomická esa v otevřeném dopise politickým špičkám?”. Rozhovor je možné spustit zde (v čase 21:48).

Oba rozhovory se zabývaly i čtvrtečním protikorupčním summitem v Londýně. Nabízím k tomu dva odkazy v angličtině. Jeden od Financial Times o tom jak je Londýn propojen s korupcí ve světě. Druhý od Tax Justice Network tom, jak včerejší summit dopadl z pohledu omezení daňových rájů.

Před týdnem jsme s kolegy Klárou Kalíškovou a Danielem Münichem z think tanku IDEA při CERGE-EI vydali k podobnému tématu studii (IDEA: “Dopad daní a dávek na příjmovou nerovnost a relativní chudobu v ČR”).

A dnes večer mě Česká televize pozvala k tomuto tématu do studia. Výsledek je ke shlédnutí zde (reportáž začíná po 74. minutě, můj vstup po 77. minutě).

I vzhledem k tomu, že jsem byl v televizi v úterý, přemýšlel jsem, zda pozvání přijmout. Zkoušel jsem, zda by se to nehodilo Kláře. A nakonec mě k účasti přesvědčilo i to, že jsem k podobnému tématu byl v televizi před dvěma lety (záznam ze srpna 2014 je zde).

Níže připojuji shrnutí studie (celé znění je zde):

• Mezinárodní srovnání dlouhodobě ukazují, že příjmová nerovnost a míra ohrožení relativní chudobou v České republice (ČR) jsou dlouhodobě jedny z nejnižších nejen v EU i mezi nejvyspělejšími zeměmi světa (OECD).
• Údaje z reprezentativních šetření o příjmech a výdajích domácností ukazují, že český daňově-dávkový systém příjmovou nerovnost a míru ohrožení relativní chudobou v ČR ovlivňuje poměrně málo. Určující jsou v dané souvislosti především relativně malé rozdíly v hrubých příjmech, v čemž hraje důležitou roli systém starobních důchodů.
• Pokud se kromě přímých daní a sociálních dávek zohlední také dopady nepřímých daní (daň z přidané hodnoty a spotřební daně), systém příjmovou nerovnost snižuje relativně málo a míru ohrožení relativní příjmovou chudobou dokonce mírně zvyšuje.
• Alespoň jednu sociální dávku pobírá 80 % relativně chudých a 33 % ostatních osob. Pouze 38 % celkových výdajů na státní sociální podporu směřuje k lidem ohroženým relativní příjmovou chudobou.
• Při snižování relativní příjmové nerovnosti a celkové mezery chudoby se jako potenciálně nejefektivnější jeví dávky v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení). Jako nejefektivnější nástroj snižování míry ohrožení relativní příjmovou chudobou se jeví přídavky na děti.

Jako jediný Čech se postavil po bok ekonomických celebrit jako jsou nositel Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton nebo autor ekonomického bestselleru Kapitál v 21. století Thomas Piketty. V otevřeném dopise vybídl světové lídry, aby skoncovali s érou daňových rájů. Nyní Petr Janský z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy věří, že tomu napomůže i kauza Panama Papers. “Jak velký dopad bude mít, uvidíme až s větším odstupem. Ale například vnímání toho, jak finanční tajemství ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky, se změnilo již nyní,” říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Proč jste dopis podepsal a jak jste se k němu dostal?
Petr Janský: Souhlasím se zněním tohoto dopisu a vážím si lidí, kteří jej také podepsali. S otázkou podpisu se na mě obrátil kolega, kterého jsem koncem dubna potkal na konferenci v Londýně věnované právě daňovým rájům.

Je podle vás možné daňové ráje zrušit?
Rozhodně nechci zrušit žádné země, ani daňové ráje. Rád bych ale přispěl k omezení praktik, které s takzvanými daňovými ráji spojujeme – nejedná se zdaleka jen o škodlivé daňové praktiky, ale zásadní je také přílišné finanční tajemství. Finanční tajemství, jak ukázaly i Panamské dokumenty, může bránit efektivní kontrole trestné činnosti nebo výběru daní. Toto finanční tajemství nenabízí jen stereotypně vnímané země jako Kajmanské ostrovy, ale například i státy USA Nevada nebo Delaware. Toto finanční tajemství lze snížit.
Jak konkrétně lze daňové ráje omezit?
Mezi dílčí řešení patří například zavedení veřejných rejstříků konečných vlastníků firem, abychom věděli, kdo skutečně danou firmu vlastní. Pomoci může také zveřejňování účetních údajů firem po jednotlivých zemích, abychom věděli, kde firma provádí ekonomické aktivity a kde reportuje zisky. Podobná opatření jsou nyní navrhována nebo implementována v Evropské unii, včetně České republiky.
Věříte tomu, že se podaří daňové ráje skutečně omezit?
Ano, věřím, že finanční tajemství lze snížit – zlepšením pravidel a jejich dodržováním v takzvaných daňových rájích i zemích jako je Česká republika. Optimistické je, že existující výsledky nasvědčují tomu, že finanční tajemství se globálně snižuje. Podle Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index) se množství finančního tajemství od roku 2009 snižuje, i když stále zůstává v příliš vysoké.
Mohou v této snaze Panama Papers pomoci?
Ano, mohou pomoci, a to různými způsoby. Například podporou veřejnosti a tak ovlivněním debaty kolem daňových rájů. Jak velký dopad budou mít Panamské dokumenty na výzkum, uvidíme až s větším odstupem. Ale například vnímání toho, jak finanční tajemství ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky, se již změnilo nyní.

Jak velký je globálně problém daňových rájů, kolik peněz na daních v nich státům utíká?
Férová krátká odpověď je, že nevím. Přesně to neví nikdo a z definice jsou tyto odhady nepřesné. V posledních letech se těmito odhady zabývají mezinárodní organizace včetně Mezinárodního měnového fondu a já se jim věnuji ve svém výzkumu. Některé relevantní odhady roční ztráty se pohybují kolem jednoho procenta HDP.
A spočítal někdo, kolik takto utíká Česku?
Přesné odhady pro Česko neexistují, ale zevrubné odhady se pohybují v řádu miliard až desítek miliard korun.

Na webu ČT24 citují části rozhovoru k EU a Kuřimi, které zde kopíruji:

“Ekonom: Ani některé země EU potřebná pravidla nedodržují
Podle Petra Janského je třeba, aby se nejvlivnější ekonomiky – přinejmenším Evropská unie a Spojené státy – dohodly na pravidlech, které budou všechny země dodržovat a praxi daňových rájů zamezí. Současně však poznamenal, že k tomu není vůle ani na jedné straně Atlantiku. „I některé země EU tato pravidla, jak by měla být ideálně nastavena, nedodržují,“ upozornil ekonom v Interview ČT24. Země EU se sice dohodly na vytvoření černé listiny daňových rájů, od ní však Petr Janský nic neočekává.

Problém černé listiny spočívá i v tom, že průběžně vznikají nové daňové ráje, a to i na místech, kde by je hledal jen málokdo. „Jedná se například i o některé státy v rámci Spojených států. Máme státy Delaware, Nevadu, které nabízí velmi podobné služby, za kterými chodí zákazníci do Panamy nebo Britských Panenských ostrovů,“ upozornil host Interview ČT24.

Daňové ráje i nízké daně přinášejí dost peněz pro málo obyvatel
Jak vlastně daňové ráje fungují? Princip funguje především v malých zemích, respektive těch, které mají málo obyvatel – v Panamě žijí asi tři miliony obyvatel, na Britských Panenských ostrovech necelých třicet tisíc a ve zmíněném státu Delaware sotva milion. Podle Petra Janského by podobně mohla v rámci České republiky fungovat jeho rodná desetitisícová Kuřim, kdyby to zákony umožňovaly.

„Mohla by říct firmám: Pojďte si udělat sídlo v Kuřimi, je tam krásně a ještě k tomu budete platit jenom jednoprocentní daňovou sazbu a možná vám nabídneme i finanční tajemství – nebudeme s ČR sdílet žádné informace. Kuřimi, protože je malá a má spoustu šikovných lidí, kteří vydělávají jinak, by se to vyplatilo, protože jedno procento z obrovského množství zisků, které by tam firmy přinesly, by vyneslo množství příjmů, které by bylo pro těch deset tisíc obyvatel dostatečných. Kdežto pro ČR, i když daní kolem 19 procent, to nestačí ani na část důchodů,“ srovnal.”

Schopnost státu přijmout a udržet kvalitní lidi ovlivňují nejen platy, zajímavost práce a benefity. Podstatná jsou i základní pravidla nabírání zaměstnanců. Nový zákon úřadům výrazně sváže ruce. Na vyšší pozice nebude možné nabírat lidí zvenčí veřejného sektoru, i na nejnižší manažerské pozice to půjde jen obtížně.

Současná podoba návrhu zákona o státních úřednicích se nám nelíbí. Vytváří příliš uzavřený systém s pochybnou úřednickou zkouškou, absencí generálního ředitelství a malou šancí na výraznější depolitizaci státní správy. Proč ale plakat nad rozlitým mlékem?

Místo výčtu nedostatků schváleného zákona zde zkusíme být konstruktivní a dovolíme si vládě poradit, co v nastalé šlamastyce dělat. Zde je pár nápadů k otázce, jak přilákat a udržet ve státní správě co největší počet schopných lidí. Pevně věříme, že by si takovou otázku vláda klást měla. Navíc hledat na tuto otázku odpověď bude o to důležitější, že právě o kvalitě se při přípravě zákona mluvilo málo.

Kvantitu máme vyčíslenou. Teď co s těmi čísly

Dobrý začátek jsou základní počty. Stát konečně spočítal své úředníky. Podle zpráv z vlády zaměstnává nyní státní správa na úrovni centrálních orgánů a podřízených organizací 72 281 lidí, přičemž připravovaný zákon o státní službě by se měl vztahovat na 64 673 zaměstnanců.

Dobrá zpráva je, že výsledek se zásadně neliší od čísel, ke kterým jsme došli na základě analýzy rozpočtu a veřejných účtů. V předprázdninové studii think-tanku IDEA při CERGE-EI jsme napočítali 66 státních úředníků. K tomuto číslu se sluší dodat, že jsou přepočtené na plné úvazky, tzv. přepočtené osoby, a také že určovat, kdo je a není státním úředníkem, bylo pro nás obtížné až nemožné. To se s příchodem nového zákona změní. Budeme vědět, kdo pod zákon spadá a kdo ne, a naopak bude zajímavé se ptát, zda toto rozdělení není příliš arbitrární a jak se liší práce a zodpovědnosti těch a oněch.

Úředník jako atraktivní zaměstnání?

Pokud chce stát přitáhnout a udržet kvalitní lidí, bude především muset dobře nastavit svou platovou politiku. Ministerstvo vnitra musí zajistit, aby tento úkol z harmonogramu implementace služebního zákona nevypadl. Nedávný návrh na mírné zvýšení platových tarifů by byl krok správným směrem, i když by se nejednalo o systémové řešení. Nové platové tabulky by měly stát na dobrém pochopení stávající situace ve státní správě a důkladné analýze relevantních oblastí trhu práce. Takovou analýzu jsme zatím neviděli.

Naše vlastní analýza ale ukázala, že atraktivita státní správy, měřená platovým ohodnocením, klesá. Konkrétně mezi lety 2008 a 2012 reálné platy státních úředníků klesaly absolutně i ve srovnání s průměrnou mzdou v národním hospodářství. Od roku 2008 reálné platy ve státní správě klesly v průměru o 7 %, přičemž v národním hospodářství reálné mzdy v tomto období klesly o necelá 2 %. K tomuto poklesu přispělo i to, že si Nečasova vláda ve vládním prohlášení z roku 2010 dala za cíl v dalším roce snížit výdaje státu na mzdy (s výjimkou učitelů) nejméně o 10 %. Téměř se jí to povedlo (vypočítali jsme pokles o 9 %), částečně díky snižování stavů, částečně díky snižování platů.

Nový zákon nízkou atraktivitu práce pro stát v něčem prohlubuje. Stanovuje nové povinnosti, omezuje práva a ztěžuje vstup do státní správy. Některé prvky nového zákona ale mohou atraktivitu práce pro stát zvýšit. Zákon státním zaměstnancům dává jasnější profesní perspektivu a umožňuje státu pokrýt zaměstnancům náklady vzdělání. Ministerstvo vnitra teď musí zajistit, aby stát tyto pozitivní nástroje využíval co nejlépe, tedy aby např. výdaje na vzdělávání byly užitečné jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance a nestaly se černou dírou na peníze a zlatým dolem pro soukromé školy. Ministerstvo musí také průběžně vyhodnocovat náklady, např. právě ty na vzdělání – zde zatím nemáme ani předběžné odhady – i efektivitu a integritu takto vynaložených peněz.

Je potřeba si uvědomit, že nová pravidla – počínaje omezením odměn na 25 % ročního platu –, která, ač je to systémové dobrý krok, mohou místy ohrozit schopnost státu udržet si kvalitní zaměstnance. V praxi to nejspíš bude znamenat nutnost zvýšit tabulkové platy nejméně na nižších a středních pozicích. Za druhé je potřeba dát do pořádku systém rozpočtování a vykazování zaměstnanosti ve státní správě tak, aby státní rozpočet stál na datech odrážejících realitu.

Inspirativní, nebo zatuchlá atmosféra?

Schopnost státu přijmout a udržet kvalitní lidí ale ovlivňují nejen platy, zajímavost práce a benefity. Podstatná jsou i základní pravidla nabírání zaměstnanců. Nový zákon úřadům výrazně sváže ruce. Na vyšší pozice nebude možné nabírat lidí zvenčí veřejného sektoru, i na nejnižší manažerské pozice to půjde jen obtížně. Zákon předjímá, že na místa ve vyšších platových třídách bude nemožné nebo složité zaměstnat adepty bez magisterského vzdělání, ač by byli sebebystřejší nebo sebezkušenější. (Za stávajícího stavu byli takoví lidé „jen“ mírně platové penalizováni.) Ministerstvo vnitra musí sledovat, jak tyto změny ovlivňují schopnost státních úřadů provádět efektivní personální politiku. V případě, že se objeví známky negativních dopadů, bude potřeba uvažovat o změně pravidel, např. pootevření vyšších pozic širšímu spektru kandidátů, doplněné nezávislým dohledem nad výběrovými řízeními.

Schválením zákona o státních úřednících přibyla ministru vnitra důležitá zodpovědnost. Nyní bude na něm a jeho podřízených přemýšlet nad tím, jak přilákat a udržet ve státní správě co největší počet schopných lidí. Do zákona se toto přemýšlení příliš nepromítlo, přesto ale následující měsíce a roky nabídnou velkou paletu možností, jak českou státní správu zlepšit.

Přejeme tedy hodně zdaru zákonu o úřednicích. Ať je jeho implementace a budoucí novelizace úspěšnější než jeho desetiletá neúčinnost a nyní schválená novelizace. Hodně zdaru samozřejmě přejeme také samotným úředníkům. Ať jim zákon dobře slouží a oni slouží kvalitně nám, občanům.

Petr Bouchal, analytik veřejné správy

Petr Janský, výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-EI a ekonom Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

(Otisknuto v Hospodářských novinách 4.9.2014; mezititulky redakční.)

Daňové úniky a podvody škodí české ekonomice. Na tom se shodnou odborníci i politici. Zasáhnout proti nim chce i rodící se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Sociální demokraté si například myslí, že pomůžou registrační pokladny, hnutí ANO prosazuje rychlou efektivní výměnu elektronických dat mezi úřady. Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by daňové úniky výrazně omezily již předešlé vlády. Kde by se tedy dalo daňovým únikům reálně zabránit? V textu hledám tento potenciál ve třech oblastech ekonomiky: maloobchodu, firmách, které využívají daňových rájů, a při danění práce. Poučit se můžeme i v zahraničí.

O sazbách a základech 

Daňové sazby jsou populárním politickým kolbištěm. Například i snížená základní sazba DPH se v posledních letech několikrát měnila a úpravy nás asi čekají i v dalších letech. Také zdanění práce se mění často, od roku 2013 například o sedmiprocentní solidární přirážku pro osoby, které vydělávají více než čtyřnásobek průměrné mzdy. Některé strany chtějí zachovat, jiné zase zvýšit sazbu firemní daně.
Pro daňové plátce i výběrčí však nejsou důležité jen procentní sazby. Zásadní je základ daně, a tedy to, z čeho se platí a čím se násobí daňová sazba. A také objem maloobchodních tržeb, z nichž je placeno DPH. Pro firmy je základem daně zisk. U zdanění práce si daňový základ hodně z nás vypočítává ve svém daňovém přiznání.
Právě přes daňové základy často dochází k únikům peněz, konkrétně přes jejich snižování. V maloobchodě se obchodníci snaží snižovat obrat. Firmy mají motivaci snižovat zisky. A u práce se lidé snaží snížit dobu, kterou oficiálně přiznávají. Odhaduje se, že šedá nezdaněná ekonomika v Česku tvoří kolem 15 procent HDP.
Navíc mezi daňovými úniky často existují multiplikační efekty. Jeden typ přispívá k dalšímu. Vezměme si hospodu, která přiznává jen polovinu tržeb. Z těch nepřiznaných vyplácí i část mezd personálu. Oficiálně berou číšnice i kuchaři minimální mzdu, ale kromě spropitného si přilepší i díky platbě bokem od zaměstnavatele. Z této části mzdy neodvádí daně z příjmů ani další odvody včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Nejen registrační pokladny 

Daň z přidané hodnoty spolu se spotřebními daněmi nabízí nejlepší potenciál zvýšeného výběru. Kvůli špatnému výběru DPH podle Evropské komise jen v roce 2011 přišly naše veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun. Tyto odhady zohledňují i další důvody špatného výběru, než jsou daňové podvody, například daně neodvedené kvůli bankrotu. Přesto lze tento odhad zhruba ve výši ročního schodku státního rozpočtu brát jako argument pro to, že boj proti daňovým únikům dává smysl.
Část daňových úniků je spojena s krácením tržeb v maloobchodě. Registrační pokladny s fiskální pamětí nabízejí jednu z možných odpovědí na tyto úniky, ale velmi obtížně se odhaduje, o kolik by mohly zvýšit výběr daní. Kromě nejisté naděje však přinášejí určité dodatečné náklady pro podnikatele i úřady. Ty se také těžko odhadují, záleží na detailech včetně toho, na koho by se povinnost registračních pokladen vztahovala. Šéf Generálního finančního ředitelství Jan Knížek odhaduje nutnost vzniku až 500 nových pracovních míst.
A samy o sobě registrační pokladny nepředstavují záruku omezení daňových podvodů v maloobchodě. Vhodné je jejich spojení s dalšími opatřeními. Elektronizace výběru DPH a spotřebních daní by mohla být jedním z nich. Není tak podstatné, zda převezmeme systém fungující na Slovensku, nebo se inspirujeme v Chorvatsku, kde registrační pokladny slaví velký úspěch, či v dalších zemích. Důležité je přizpůsobení českým specifikům, a aby se pokud možno při této příležitosti komunikace mezi státem a firmami zjednodušila, spíše než oboustranně prodražila.
Registrační pokladny se u nás diskutují nejméně od roku 1996, ale jejich zavedení poslední vládou ČSSD od roku 2008 bylo později kabinetem pod vedením ODS zrušeno. Když už je zavedeme, je důležité, aby se zvýšil výběr daní a ne s výběrem spojené náklady. Na Slovensku jsou registrační pokladny povinné od roku 1997 a zhruba před rokem a půl vznikla povinnost je vybavit fiskální pamětí. Toto opatření podle vyjádření slovenského ministra financí v České televizi v září stálo tamní podnikatele 40 milionů eur, tedy asi miliardu českých korun.
Slovenské zkušenosti také ukazují, že se při existenci registračních pokladen dají pořádat loterie unikátních účtenek (účtenku lze použít jako lístek do státní loterie). Tento tchajwanský vynález však i slovenský ministr financí považuje spíše za podpoření debaty o daňových únicích v maloobchodě než opatření, které by mělo přímo zvýšit výběr daní. Je-li tomu opravdu tak, budeme vědět až z výsledků vyhodnocení loterie a zároveň se z toho můžeme poučit i pro naši případnou loterii (jakkoliv já osobně mám potíž podpořit státem organizovaný, i když spíše symbolický hazard).

Úniky do daňových rájů 

Ekonomka Markéta Burianová odhaduje roční daňovou ztrátu kvůli daňovým rájům na zhruba 20 miliard korun. Polovinu způsobují bohaté osoby, čtvrtinu velké společnosti a zbývající čtvrtinu nelegální vyhýbání se daním. Tyto odhady z diplomové práce obhájené na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukazují problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupční případy často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.
Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.
Index ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích. Skóre velikosti se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňujících ostatní země.
Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.
Tento týden byly vůbec poprvé zveřejněny české výsledky v indexu, které ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý (na úrovni 66. místa ze skoro devadesáti zemí, podobně jako v Dánsku), můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.
Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).
Dalším příkladem je zcela nový institut svěřeneckého fondu, který od roku 2014 zavede nový občanský zákoník. Svěřenecký fond (majitel předá majetek do správy, aniž by ji mohl ovlivnit) má své využití třeba v dobročinnosti, může však přispět i k nárůstu anonymního vlastnictví a finančního tajemství. V zahraničí se někdy tyto fondy zneužívají ke korupci a dalším zločinům.
A co by mělo být jednou z priorit naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.
Podobně ve spolupráci s OECD je žádoucí zamezit případnému neopodstatněnému vyvádění zisků z Česka. Snižování základů pro zdanění firem představuje rozšířenou praxi, která stojí často na hraně zákona a lepší mezinárodní pravidla můžou vést k vyšším výběrům daním.
Nevýnosný švarcsystém 

Dříve se od živnostníků vybíraly daně ve výši desítek miliard korun, poslední roky stát ztěží získá deset miliard korun. Jedním z důležitých aspektů českého daňového systému je existence velkého rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků. Ano, podnikatelé můžou být nižšími daněmi odměněni za svou odpovědnost a rizika, ale jak přesně, zůstává otázkou. Nedávné výsledky think tanku IDEA při ekonomickém institutu CERGE-EI ukazují, že průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (součtu sazeb daně z příjmu a všech odvodů na sociální a zdravotní pojištění) 37,4 %, zatímco průměrný podnikatel pouze 23,6 %.
Ještě relevantnější z hlediska daňových úniků než průměrné daňové sazby jsou mezní daňové sazby. Ty ukazují, jak silnou mají poplatníci motivaci usilovat o zvýšení příjmů, či naopak provádět legální i nelegální daňové úniky. Jelikož v Česku platí „rovná daň“, měli by teoreticky všichni poplatníci být vystaveni stejné mezní daňové sazbě bez ohledu na výši příjmů. Studie IDEA ale ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Naprostá většina zaměstnanců (75 %) čelí mezní sazbě téměř 49 %. Znamená to tedy, že téměř polovina z peněz, které zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, je odvedena na daních. Část zaměstnanců však čelí nižší mezní sazbě – jsou to zejména ti s nižšími příjmy, kteří platí nulovou daň z příjmu, a malá skupina těch s nejvyššími příjmy, kteří jsou nad stropem sociálního pojistného. Někteří ekonomové si přirozeně myslí, že dokud bude zaměstnanecký poměr daněn takto vysokými sazbami, velká část lidí bude hledat cestu k nižším daňovým sazbám, ať už nulovým sazbám do šedé ekonomiky, nebo nižším v podobě švarcsystému, nebo třeba k dohodám o provedení práce.
Švarcsystém se neodvozuje od německého slova pro černou barvu, i když by se to docela hodilo. Příkladem tzv. černého pasažéra je totiž možné označit osobu, co využívá benefitů společnosti, ale neplatí daně. Švarcsystém se odvozuje od jména jednoho českého podnikatele, který zaměstnávání na živnostenský list místo zaměstnaneckého poměru proslavil. A výsledkem jeho „vynálezu“ se stal nejméně dvourychlostní pracovní trh. Když pominu opravdové podnikatele, jedni platí vysoké daně v zaměstnaneckém poměru a druzí, ve skutečnosti nepříliš odlišní od těch prvních, platí nízké daně v o něco nejistějším úvazku spočívajícím v práci na živnostenský list.

Otázka morálky 

Pokud by se omezily daňové úniky, mohlo by se teoreticky vybírat o desítky miliard korun víc. Jenže ty neleží připravené na chodníku.
Především z dlouhodobého hlediska je zlepšený výběr daní zásadní a umožnil by snížení daňových sazeb nebo veřejného dluhu. V krátkodobém horizontu, jako je třeba volební období, ale není realistické očekávat velké pozitivní změny. Přehnaný optimismus z výrazně zvýšeného výběru daní by se mohl více než ve skutečně vyšších daňových výběrech odrazit v ještě vyšším než očekávaném rozpočtovém schodku.
I v rámci dobře míněného boje proti daňovým únikům se dá udělat více škody než užitku. Pomoci nám můžou zahraniční příklady a společný postup na evropské nebo mezinárodní úrovni, jako například v případě daňových rájů či finančního tajemství.
To, že mnozí lidé a firmy tráví spoustu času obcházením zákonů a vymýšlením daňových úniků, je možné považovat za velkou ztrátu efektivity. Tyto peníze pak chybějí v rozpočtu a jsou jedním z vysvětlení pro vysoké sazby, které nikdo z nás nevítá a za neplatiče platí jiní. A tady se dostává argument o daňových únicích do morální a etické roviny, která mně osobně připadá ještě důležitější než ta ekonomická.

Psáno pro MF DNES (Kavárna 7.12.2013, zdroj grafického provedení diagramů).

Několik příkladů pro ilustraci. Manažeři Mostecké uhelné společnosti (MUS) v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. 17 haléřů z každého lístku v pražské MHD skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské panenské ostrovy. Škoda Plzeň s již dříve nejasnými vlastníky přestěhovala své sídlo na Marshallovy ostrovy. Lesy Hluboká nad Vltavou s již dříve nejasnými vlastníky koupila firma z Panamy.

Které země jsou nejhorší? Jak je na tom Česká republika? Co s tím můžeme dělat?

Finanční tajemství zůstává příliš vysoké a ovlivňuje to i Českou republiku a zároveň naše zákony ovlivňují finanční tajemství. V dnešním textu pro Glopolis ukazuji, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství (Švýcarsko!). Jedinečné je zveřejnění výsledků i pro Českou republiku.

Vůbec poprvé zveřejňujeme české výsledky Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index), které ukazují, že ačkoliv je příspěvek Česka chvályhodně relativně malý, můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.

Země s vysokými hodnotami Indexu finančního tajemství umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které jsou často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se zejména o daňové úniky
a vyhýbání se placení daní, korupci, pašování zbraní, drog a lidí.

Proto doporučuji přispět ke snížení finančního tajemství a zvýšení transparentnosti ve finanční oblasti u nás i v zahraničí a navrhuji věnovat více pozornosti potřebných změnám ve dvou oblastech (u nás i v zahraničí):

• Zvýšit transparentnost a snížit finanční tajemství poskytovaného Českou republikou. Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě České republiky je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (např. skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní ad.).
• Přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie a OECD tlačit na snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích. Index finančního tajemství ukazuje na země, u nichž by zlepšení mělo největší dopad na celkové globální finanční tajemství.

PS: Pokud máte jiný oblíbený korupční index – na mysli mám vnímání korupce od Transparency International, který byl zveřejněn právě dnes – pak vězte, že se ztotožňuji s jeho konstruktivní kritikou Alexe Cobhama ve Foreign Policy zde.

Co může udělat stát? 1. Vzdělání, 2. Částečné úvazky a přehlednější trh práce, 3. Migrace za prací, 4. Přesun úřadů, 5. Nižší platy za vyšší zaměstnanost.

Spoluodpovědnost za to, aby vlna propouštění nevedla k dlouhodobé sociální krizi, mají nepochybně podniky a odbory. Plány na novou kolektivní smlouvu v OKD jsou krokem správným směrem – pomohou vyhnout se stávkám a předejít bezprostřednímu zvýšení nezaměstnanosti.

Co může udělat stát? Dnes podporuje zaměstnanost především skrze úřady práce. Může ovšem pomoci přinejmenším v pěti dalších oblastech.

V první řadě jde o kvalitní vzdělání, které je zásadní pro zajištění dlouhodobě nízké nezaměstnanosti a vysokých platů. Ostravě by mohlo prospět spojení jejích dvou vysokých škol a tím vytvoření výzkumné univerzity, která by patřila mezi pět nejdůležitějších u nás.

Dále jsou to částečné úvazky a přehlednější trh práce. Veřejný sektor by měl zvýšit podíl nabízených částečných úvazků a celkově flexibilitu a přívětivost státu jako zaměstnavatele, a tak jít příkladem ostatním zaměstnavatelům. Mohl by také sjednotit nabídky z celého veřejného sektoru na jednom místě na internetu.

Jak zajistit důstojný život těm, kteří nemohou nabídnout víc než hrubou pracovní sílu?

Podstatná je migrace za prací. Česká republika na svou velikost trpí obrovskými regionálními rozdíly v nezaměstnanosti. Stát by proto měl dělat více pro zlepšení podmínek pro dojíždění a podporu dobrovolné migrace rodin nezaměstnaných do jiných částí země, kde jsou pro ně lepší pracovní příležitosti. Například úplná deregulace nájemného a obecně větší rozhýbání trhu s nájemním bydlením by tomuto mohly výrazně pomoci. Pomohl by přesun úřadů z Prahy do regionů. Některé centrální úřady nevyžadují každodenní fyzický kontakt s ostatními pražskými institucemi. Tak proč by nemohly sídlit třeba v Ostravě? Ať kromě finančních ředitelství nebo soudů mají regiony i další kvalifikovaná místa.

A je nutné zdůraznit i nižší platy výměnou za vyšší zaměstnanost. Platy ve veřejném sektoru jsou v Praze i Ostravě srovnatelné, v Ostravě je ale cenová hladina nižší než v hlavním městě a i po mírném snížení nominálních platů by se tamější reálné platy ve veřejném sektoru mohly vyrovnat těm v Praze. Prostředky ušetřené tímto nejspíše kontroverzním návrhem by šlo využít v případě potřeby na najmutí dalších lidí, aťuž ve školství nebo na podporu aktivní politiky zaměstnanosti na úřadech práce, a tím dále podpořit zaměstnanost.

Psáno pro týdeník Respekt (18.11.2013).

Post scriptum – Respekt pro Ostravsko aneb komentář ke komentáři:

Uvědomil jsem si až zpětně (i díky čtení zajímavých příspěvků na stejné téma), že jsem se snažil najít konkrétní kroky státu, které mají následující dva společné znaky:

1. Jsou pokud možno co nejvíce neutrální z hlediska rozpočtu (tj. mělo by se jednat například o institucionální změny anebo uvést k výdajům odpovídající příjmy).
2. Netýkají se jen Ostravska, ale i dalších regionů (i kvůli tomu, že kromě spolupráce na jedné strategii pro Ostravsko s tímto regionem nemám hlubší zkušenosti).

Také jsou dvě věci, které se mi do krátké odpovědi výše nakonec nevešly, ale jsou zásadní:

1. Odpovídat z kanceláře v Praze o dolech na Ostravsku je…doplňte si podle sebe.

2. Samozřejmě každý i z pěti navržených (a jakýchkoliv jiných) kroků by měl nejdříve projít veřejnou diskuzí a rigorózním hodnocením dopadů.

Krátká osobní vsuvka: Dřívější třetí část CDI “investice” byla i díky mému návrhu doplněna o finanční tajemství a přejmenována na “finance”. Je mi ctí být jeden ze spoluautorů CDI. CDI tak od letoška zohledňuje výsledky Financial Secrecy Index, na kterém se také autorsky podílím již od roku 2009. Také jsem se podílel na prvním výpočtu CDI pro Česko a loni jsem o CDI psal zde a zde (a letos s radostí pozoruji, že zprávu o výsledcích CDI hned první den přezvala řada médií). (Ale stejně největší český podíl na CDI washingtonského think tanku CGD má samozřejmě nová koordinátorka celého CDI, Petra Krylová.)

Dnes zveřejněné výsledky CDI (Commitment to Development Index, Index vstřícnosti k rozvojovým zemím) jsou zde (a interaktivní graf v angličtině zde): Jak moc tedy podle těchto výsledků Česko pomáhá chudým zemím? Krátká odpověď je, že moc ne. Dělíme se o 24. místo, shodou náhod, se Slovenskem a jen dvě země – Japonsko a Jižní Korea – jsou letos hodnoceny hůře. Česká republika tedy příliš chudým zemím nepomáhá. Toto je také celkem pochopitelně hlavní sdělení většiny zpráv v českých médiích (například zpráva na ihned.cz zde).

Na druhou stranu je pozitivní, že vůbec jsme mezi 27 hodnocenými zeměmi. A optimista by mohl dodat, že se tedy alespoň máme v čem zlepšovat.

Jakým způsobem Česko pomáhá chudým zemím?

Snad ještě důležitější než celkové výsledky CDI je hodnocení v jednotlivých oblastech. CDI se skládá ze sedmi částí zaměřených na jednotlivé oblasti veřejných politik bohatých zemí (a výsledky výše tyto jednotlivé oblasti ukazují):

1. rozvojová spolupráce,

2. mezinárodní obchod,

3. finance,

4. migrace,

5. životní prostředí,

6. bezpečnost a

7. technologie.

Česká republika není v žádné ze sedmi oblastí nejhorší ani nejlepší. Oficiální výsledky shrnují letošní hodnocení Česka následujícím způsobem: “Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícímu růstu emisí skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologii, kde jsou podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí, překážky obchodu, omezená podpora mírových a humanitárních misí a nízká účast v iniciativách za transparentnost těžebního průmyslu.”

Jaký je výhled do budoucna?

Minulý rok byly první oficiální výsledky CDI zveřejněny i pro Česko a v některých oblastech jsme se zlepšili, v jiných zhoršili. Jaký je možný očekávat vývoj v dalších letech?

Nejsme na tom jako země v CDI tak špatně, abychom se alespoň v jednotlivých oblastech nemohli zhoršovat. Jeden příklad za všechny. V dalších letech by se mohlo, bohužel, snížit naše hodnocení v oblasti financí kvůli zhoršení finanční transparentnosti. Nový občanský zákoník od roku 2014 zavede zcela nový institut Svěřeneckého fondu a ten, kromě některých opodstatněných využití, přispěje ke zvýšení anonymního vlastnictví a finančního tajemství. Svěřenecké fondy jsou v zahraničí zneužívány ke korupci a dalším zločinům a tuto možnost ke zneužití od nového roku nabídne i Česká republika.

Důležitější je to, že máme velký potenciál pro zlepšení snad v každé z oblastí, jak se snažíme pomáhat chudým lidem v chudých zemích. Inspirovat se můžeme především u skandinávských zemích, které dlouhodobě v hodnocení CDI dopadají nejlépe (letos je první opět Dánsko).

Můžeme se například více otevřít imigrantům, věnovat více korun z vlastní nebo vládní peněženky na rozvojovou pomoc, být aktivnější při humanitárních nebo mírových misích, zasazovat se o finanční transparentnost a proti finančnímu tajemství na domácí i zahraniční úrovni.

Několik konkrétních doporučení (některé z nich se aktivní lidé například na ministerstvech a v neziskových organizacích už snaží prosazovat):

• Zvyšme počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí a zjednodušme jejich dnes relativně složitou administraci.

• Zvyšme počet povolení k pobytu a práci u nás a zlepšeme zaměření těchto povolení více na nejchudší lidi.

• Česká vláda může při strategických rozhodnutích někdy vzít v potaz kromě zájmu svých i zájmy nejchudších obyvatel planety (například se přihlásit na úrovni EU k omezení daňových rájů). A to bez toho, aby to znamenalo zhoršení pro tuzemské obyvatele (a někdy dokonce může dojít ke zlepšení).

• Berme u financování rozvojových projektů a rozvojové spolupráce obecně v potaz nejen oficiální status země jako rozvojové, ale i to, jestli tyto země patří mezi opravdu nejchudší, a tedy s nejchudšími lidmi.

Někdy ještě důležitější než konkrétní doporučení na zlepšení českého vztahu s rozvojovými zeměmi může být změna chápání u široké veřejnosti. Proto – jakkoli někteří z nás můžou mít někdy hlouběji do kapsy – si opakujme: patříme mezi nejbohatší lidi, kteří kdy žili na této planetě. Třeba si tak více uvědomíme své štěstí. A taky snad potřebu a ochotu pomáhat i těm méně bohatým nebo méně šťastným, jakkoli většina z nich žije někde v Africe, Asii a Latinské Americe.

1. Co se stalo

2. Jaké to má dopady

3. Závěry

1.          Co se stalo? ČNB oslabila kurz koruny s cílem zvýšení inflace

• Česká národní banka (ČNB) minulý čtvrtek (7.11.2013) zahájila intervenci v podobě oslabení koruny (čehož dosáhla prodejem koruny na devizovém trhu a kurz nadále drží kolem 27 korun za euro a tedy oslabení o zhruba 5%)
• ČNB chce tímto dosáhnout nárůstu cen a zvýšit inflaci (přesněji řečeno inflační očekávání, které byly pod úrovní cíle ČNB)
• + Tato intervence ČNB je zpětně relativně srozumitelná vzhledem k tomu, že
  • ČNB má inflaci jako svůj hlavní cíl (držet ji na úrovni 2%)
  • Inflace směřovala (očekávání v průběhu 2 let) do negativních čísel (tzv. deflace, která by ekonomice nesvědčila, ale názory se rozcházejí v tom, kolik deflace hrozí a jak špatné by měla dopady)
  • ČNB ke zvýšení inflace nemá lepší možnosti než oslabení kurzu, tzv. kurzový kanál (protože například standardní nástroj monetární politiky, úrokové sazby ČNB, jsou blízko nule (0,05%) a nelze je tedy dále snižovat) a tuto možnost v tomto roce několikrát zmínila
  • Nejspíše nejméně krátkodobě opravdu zvýší inflaci (žádoucí z pohledu ČNB) a může mít některé pozitivní dopady na ekonomiku (nejisté, i když ČNB si od tohoto kroku slibuje relativně výrazné ekonomické oživení),
• – Zároveň tato intervence ČNB je relativně překvapivá, protože:
  • kurz byl stabilní, export a spotřebitelská důvěra se v tomto roce relativně zlepšovali, komentátoři ani analytici příliš neočekávali změnu chování ČNB,
  • relativně nízké (i očekávané) hodnoty inflace byly srozumitelné, i protože k nim přispěla řada faktorů (včetně dobré úrody, nižších cen mobilních operátorů nebo možné snížení cen energií neočekávaného nárůstu sazeb DPH)
  • podobná kurzová intervence proběhla naposled v roce 2002,
  • někteří podceňují (na rozdíl od ČNB) rizika spojená s nízkou inflací (deflací),
  • a případně nevěří možnosti kurzu ovlivnit inflaci (a oslabení kurzu opravdu má nejisté dopady na inflaci (inflační očekávání) a má vedlejší (těžko předvídatelné) efekty na zbytek ekonomiky, viz detailně níže)
  • intervence je překvapivě relativně velká a tudíž i nepříznivé vedlejší účinky můžou být relativně velké

2.          Jaké to má dopady? Zvýšení inflace (cen) a nejspíše exportu i nejistoty

• Podle základního modelu by mělo v krátkém časovém období dojít k růstu cen (inflaci) a k růstu poptávky po domácím zbožím (od domácích i zahraničních spotřebitelů) následujícími způsoby (tady čerpám z diskuze (a komentáře) s kolegou Vilémem Semerákem):
  • Téměř okamžitě se zvýší dovozní ceny a měla by se tak zvýšit poptávka po domácím zboží a službách (oproti zahraničním)
  • Čeští exportéři těží z oslabené koruny a dosahují vyšších zisků (dokud rostoucí domácí náklady tuto cenovou konkurenceschopnost nesníží)
  • Oslabená česká koruna přiláká více zahraničních návštěvníků
  • Rostoucí ceny a poptávka po domácím zboží by měly zvýšit výběr daní (především DPH a spotřební daně)
  • Tyto změny jsou ale i v základním modelu dočasné a rostoucí inflace (a inflační očekávání) budou prvotní dopady oslabené koruny postupně kompenzovat.
• Ve skutečnosti efekty předpokládané základním modelem budou mírnější – neprojeví se plně nebo vůbec (jak moc ukáže až čas, nejistota je velká), z následujících důvodů:
  • V následujících měsících opravdu dojde k celkovému vyššímu růstu cen a relativnímu poklesu cen domácího zboží, na což bude poptávka firem i lidí reagovat se zpožděním (české obchody jsou z části již předzásobeny pro Vánoce a zahraniční návštěvníci reagují pomalu).
  • Zvýšené ceny dovozů (a zvýšení inflace a inflačních očekávání) můžou způsobit oslabení nebo odklad domácí poptávky.
  • Oslabená koruna jen částečně podporuje cenovou konkurenceschopnost exportů, jelikož jejich velká část je založena na dovozech (jejichž ceny se oslabením koruny zvýšily).
  • Oslabená koruna může některým exportérům komplikovat situaci (byly připraveni na jiný kurz a mohou kvůli tomu mít nyní vyšší náklady)
  • Neočekávaná kurzová změna (jako tato intervence ČNB) nepatří úplně ke stabilnímu podnikatelskému prostředí a může snížit ochotu firem investovat do exportních odvětví a přispět k většímu nahrazení koruny eurem
  • Může dojít k tlaku finančních spekulantů na kurz koruny a ČNB nemusí být schopná oslabený kurz koruny udržet (předpokládáme, že k tomuto nedojde)
  • Zvýšení inflace snižuje bohatství českých domácností a jejich ochotu utrácet
• Shrnutí dopadů intervence ČNB:
  • Ceny: nárůst cen především dovozního zboží (inflace, z pohledu ČNB spíše pozitivní (splnění cíle a odvrácení deflace), pro spotřebitele a občany obecně samozřejmě negativní)
  • Domácí poptávka a ochota lidí utrácet: negativní dopad (znehodnocení současného bohatství a zdražení dovozů)
  • Výběr daní: očekávaný mírný nárůst kvůli nárůstu cen
  • Export: očekávaný nárůst (pozitivní, ale nejspíše omezený a dlouhodobě nejistý)
  • Ekonomika (HDP): Velká nejistota, možný i krátkodobý nárůst (předpoklad ČNB, i když je s tím spojená velká nejistota a více HDP i ostatní veličiny ovlivní jiné faktory než tato intervence ČNB)
• ČNB alespoň formálně (tj. důraz na inflační cíl 2% spíše než sledování cenové stability obecně) plní svoji roli, ale nejméně v dlouhém období je užitečná diskuze o cílech ČNB (a tedy monetární politiky) – jestli má zůstat u inflace jako hlavní cíle anebo by měla přidat další cíle (například růst nebo zaměstnanost)
• ČNB si tímto krokem buduje důvěryhodnost (že si stojí za svými cíli), ale ta může být oslabena v případě tlaku finančních spekulantů na kurz koruny a její užitečnost je vzhledem k očekávanému přijetí eura nejistá (tj. proč investovat do důvěryhodnosti ČNB, když tuto roli nebude hrát dlouhodobě a koruna bude nahrazena eurem)
• ČNB by měla lépe komunikovat (což z velké části napravila v tomto týdnu)
• Je možné, že ČNB touto intervencí v konečném důsledku sleduje jiné cíle než inflaci, ale o tomto nyní nemáme žádné důkazy (ale je to možnost, která stojí za zmínku)
• Důležité je oživení ekonomiky – na to se intervence ČNB přímo nezaměřuje (nemá k tomu ani plný mandát, stará se především o inflaci) a podstatněji jej nejspíše neovlivní – a z toho pohledu se ČNB zabývá léčbou symptomů (nízká inflace a hrozba deflace) spíše než příčin (nedostatečná poptávka a konkurenceschopnost)

3.          Závěry? ČNB plní svou roli (která je možná příliš úzce definovaná)

• ČNB alespoň formálně (tj. důraz na inflační cíl 2% spíše než sledování cenové stability obecně) plní svoji roli, ale nejméně v dlouhém období je užitečná diskuze o cílech ČNB (a tedy monetární politiky) – jestli má zůstat u inflace jako hlavní cíle anebo by měla přidat další cíle (například růst nebo zaměstnanost)
• ČNB si tímto krokem buduje důvěryhodnost (že si stojí za svými cíli), ale ta může být oslabena v případě tlaku finančních spekulantů na kurz koruny a její užitečnost je vzhledem k očekávanému přijetí eura nejistá (tj. proč investovat do důvěryhodnosti ČNB, když tuto roli nebude hrát dlouhodobě a koruna bude nahrazena eurem)
• ČNB by měla lépe komunikovat (což z velké části napravila v tomto týdnu)
• Je možné, že ČNB touto intervencí v konečném důsledku sleduje jiné cíle než inflaci, ale o tomto nyní nemáme žádné důkazy (ale je to možnost, která stojí za zmínku)
• Důležité je oživení ekonomiky – na to se intervence ČNB přímo nezaměřuje (nemá k tomu ani plný mandát, stará se především o inflaci) a podstatněji jej nejspíše neovlivní – a z toho pohledu se ČNB zabývá léčbou symptomů (nízká inflace a hrozba deflace) spíše než příčin (nedostatečná poptávka a konkurenceschopnost)

Dnes byl zveřejněn Index finančního tajemství (FSI, anglicky “Financial Secrecy Index”). FSI odpovídá na otázky:

– Co je finanční tajemství?

– Které země umožňují finanční tajemství nejvíce?

FSI identifikuje „země finančního tajemství“ (secrecy jurisdictions), které umožňují například bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.

Spojením následujících dvou součástí vzniká samotný FSI a zohledňuje tedy jak kvalitativní, tak kvantitativní rozsah finančního tajemství:

– Skóre tajemství (Secrecy score) ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích (100 označuje nejvyšší možné finanční tajemství).

– Skóre velikosti (Global Scale Weight) se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňující ostatní země (podíl na celkovém globálním objemu).

Výsledky pro 15 zemí s největším finančním tajemstvím dle FSI pro rok 2013 ukazuji níže (pro zájemce vřele doporučuji web FSI, kde jsou výsledky pro všech 82 zemí i detailní metodologie, anebo The Economist).

Výsledky FSI ukazují, že mezi nejvýznamnější přispěvatele k finančnímu tajemství kromě malých ostrovních států (potvrzujících stereotypní představy o daňových rájích) patří i některé velké ekonomiky.

FSI dále ukazuje nemožnost jasného rozdělení mezi země, které buď poskytují, nebo neposkytují finanční tajemství. Měli bychom tak o finančním tajemství přemýšlet spíše jako o spektru, na kterém mohou být všechny země umístěny. Včetně České republiky, ale o tom někdy příště.

(zdroj)

(zdroj)

Na začátek mám čtyři otázky. Kolik stojí letadlo? Jak drahé je studium na Harvardu? Jaké jsou náklady na volbu amerického prezidenta? A co to má všechno společného s veřejnými místy?

Odpovědi:

60 takovýchto letadel

nebo 4 roky studia na Harvardu pro 40 tisíc studentů

nebo volba amerického prezidenta stojí zhruba stejně.

A zhruba stejně platí i český stát svým zaměstnancům (zdroj opět v odkazu, zhruba 130 miliard korun). Takže toto mají společného, ale k čemu je to dobré? Nejméně k upozornění, že se jedná o velkou částku a že je toto téma důležité.

Vzhledem k této velikosti a důležitosti bude pro mnohé překvapivé se dozvědět:

1. Jak málo jsou informace o neobsazených veřejných pracovních místech zveřejňovány (když už je obsazení volných pozic otevřeno veřejnosti, je většinou umístěno na webových stránkách, ale ne na jednom stejném místě a ne společně s ostatními podobnými nabídkami).
2. Jak málo se stát snaží být dobrým příkladem ostatním zaměstnavatelům (ve smyslu zásady #10 z dřívějšího článku a včetně inzerce volných míst v bodě výše a potenciálního porušování zákoníku práce nemocnicemi se veřejný sektor nejeví jako premiant v přístupu ke svým stávajícím i budoucím zaměstnancům).
3. Jak málo toho o veřejných pracovních místech víme (například není jednoduché zjistit kolik stát platí svým zaměstnancům – číslo výše je jedna z možností – ani jestli se třeba toto číslo měnilo v návaznosti na sliby politiků v minulosti).

Píši o veřejných pracovních místech. Přeji si, aby tato místa byla opravdu veřejná. Pracovní místa ve veřejných institucí jsou totiž často veřejná jen formálně a méně reálně. Nové pozice nejsou inzerovány tak efektivně, jak by mohly. Veřejný sektor není tak flexibilním zaměstnavatelem, aby inspiroval soukromý sektor. Veřejnost toho o lidech, kteří pro ni pracují, příliš mnoho neví. Ano, řešení těchto komplexních problémů není jednoduché. Ale někde se na cestě k opravdu veřejným pracovním místům musí začít.

Navrhuji následující tři rychlá doporučení (a v závorce kdo by je měl realizovat):

1. Vytvořit web s nabídkami míst (V prvním kroku – například posbírání existujících nabídek online alespoň v jedné oblasti veřejného sektoru – nejspíše dobrovolníci (jsem první z nich – zájemci o spolupráci nechť mi napíší email), později nejspíše veřejný sektor nebo podnikatel).
2. Zvýšit podíl částečných úvazků (Politici, vedoucí státní úředníci a další lídři veřejného sektoru by se měli zasadit o změnu, tady to za veřejný sektor nikdo jiný neodpracuje.).
3. Analyzovat veřejná pracovní místa (S Petrem Bouchalem na podobné analýze pracujeme a až to bude za několik měsíců hotové, tak se jistě pochlubíme, včetně odkazů na existující literaturu a doplnění detailů k zjednodušené rovnici výše: zvolení Obamy = objem platů ve státním sektoru).

Prezentováno poprvé v rámci Bořit a ničit a Open data pivo #5, kde jsem se uvedl jako “Jmenuji se Petr Janský, narodil jsem se v Brně, su z Kuřimi a pracuji jako ekonom na Univerzitě Karlově a Akademii věd v Praze.”

1. Politické otázky umět oddělit od odborných.
2. Komplexní přístup.
3. Řešit problémy u jejich zdroje a nejen léčit symptomy.
4. Hodnocení, analýzy a výsledky empirického výzkumu.
5. Identifikace důležitých otázek a problémů.
6. Důležitost dlouhého období.
7. Efektivní systém s flexibilním nastavením.
8. Světovost.
9. Rozšířit možnosti a vědomě je využívat.
10. Vláda jde svým chováním příkladem, ať chce nebo nechce.

Nabízím k diskuzi těchto deset zásad tvorby kvalitních veřejných politik a zároveň si připomínám jeden z mých nejoblíbenějších textů: (i) jednak v bodech výše, (ii) druhak s krátkým popisem o níže a (iii) třeťak jako součást textu pro Česko hledá budoucnost zde (Ekonomika a hospodářská politika: východiska (a) diskuze příštích 15 let), včetně odpovědí na otázky jako odkud, kam a kudy – jak, kdo, kde a za co. Níže tedy detailněji k otázce jak:

(Zdroj obrázku zde a k relevanci obrázku více v desáté zásadě.)

Vláda by měla naplňovat svou roli a cíle i pomocí hospodářské politiky a obecně veřejných politik. Jejich realizace by se mohla řídit mimo jiné i následujícími deseti zásadami kvality.

1. Politické otázky umět oddělit od odborných. Kde je to možné, strukturovat diskuzi i rozhodování tak, aby bylo zřejmé, kde se politici liší v důrazu na různé hodnoty a kdy se neshodnou na výběru odborného řešení problému. Ve skutečné diskuzi se samozřejmě tyto důvody prolínají, i v ní je ale důležité mezi nimi rozlišovat a je i rolí odborníků na toto rozlišení politiky upozorňovat. Pokud existuje široká politická shoda na změnách hospodářských politik, byla by škoda tuto příležitost promeškat kvůli odborným rozdílům, kde se kompromisy většinou vytváří snáz než v politice. S tím souvisí také jasné rozdělení politických a odborných rolí v hospodářské politice, podobně jako ve zbytku veřejné správy. Depolitizace existujících a vznik nových nezávislých institucí je žádoucí, pokud na tom bude politická shoda. Nezávislá Česká národní banka je příkladem odborné role, naopak například velikost přerozdělování bohatství a příjmů bude naopak nejspíše vždy politickou záležitostí. Obecně je žádoucí ještě více využít prostoru, kde existuje shoda (anebo by alespoň existovat měla) a je i větší šance realizovat dlouhodobé ekonomické cíle i na delší dobu. Podle tohoto kritéria se dají otázky hospodářské politiky rozdělit zjednodušeně do následujících skupin: (i) odpovědi stejné a nic (moc) to nestojí, ale realita jiná (podnikatelské prostředí), (ii) odpovědi stejné a něco to stojí a realita jiná (kvalitní systém vzdělávání, věda, kvalitní státní správa, nízká korupce), (iii) strukturovat debatu, i když neexistuje shoda (daňové otázky).
2. Komplexní přístup. Způsob jakým vláda ovlivňuje ekonomické aktivity lidí a firem by měl být řešen komplexně, například velmi často na vládní úrovni ne resortně podle jednotlivých ministerstev, ale ve spolupráci napříč resorty. Často se tak již děje. Zároveň ale řada ministerstev realizuje hospodářskou politiku bez skutečné koordinace, máme mnoho sólistů a jen formálních spoluprací (zhoubný resortismus). Navíc některé části ministerstev hájí spíše úzké soukromé zájmy než veřejný zájem. (Dobré příklady zhoubného resortismu jsou v podpoře rodin s dětmi nebo penzijních systémů – viz studie think tanku IDEA při CERGE-EI.) Na vládní úrovni by mohla pomoci například transformace ministerstev a jejich agend, provázanost různých regionálních úrovní vládnutí nebo silnější koordinační role premiéra v hospodářské politice.
3. Řešit problémy u jejich zdroje a nejen léčit symptomy. Dobrý příkladem této zásady by bylo zaměřit se na odstranění příčin vzniku a existence sociálně vyloučených osob například skrz vzdělávací a další politiky což by v budoucnu mělo vést ke snížení souvisejících problematických jevů jako nezaměstnanost nebo trestná činnost. Dále například odstraňovat zbytečnou administrativní zátěž podnikům a ne vypisovat často ne příliš smysluplné dotační programy. I při zachování komplexního přístupu k hospodářské politice může být vhodné mít na řešení každého problému jeden konkrétní nástroj hospodářské politiky, spíše než se snažit mnoha nástroji dosáhnout jednoho cíle. Diskutovaná daň z finančních transakcí, také nazývána Tobinova, by mohla být příkladem toho, že když chceme splnit dva a více cílů (zde nejméně rozvojová pomoc a finanční regulace), často se nám nedaří splnit ani jeden. Dalšími příklady můžou být projekt Sazka jako loterie pro financování sportu nebo změny DPH jako nástroj přerozdělování a efektivního výběru daní.
4. Hodnocení, analýzy a výsledky empirického výzkumu. Veřejné politiky je třeba hodnotit a jejich široce definované výnosy a náklady porovnávat. Veřejné politiky by měly být navrhovány a realizovány na základě výsledků empirického výzkumu (anglicky evidence-based policy making) a ne (jen) ideologické svázanosti. Hodnocení dopadů hospodářských politik, využití randomizovaných kontrolovaných experimentů, ekonomické dopady, hodnocení dopadů regulace a dopady na korupční rizika (RIA, CIA) jsou cestou vpřed ke kvalitnějším veřejným politikám. Zatím není téměř využíváno a při zavádění nových reforem často chybí i jen poučení na základě výsledků výzkumu reforem z minulých let. Nejedná se jen o kvantitativní sledování výsledků, ale také kvalitativní (například ve školství nejde jen o počet absolventů, ale také (a v českém vysokém školství nyní především) jejich kvalitu). Využívat svůj interní, ale i externí (například apolitické think tanky, univerzity apod.) výzkum.
5. Identifikace důležitých otázek a problémů. Občané i vláda by si měli uvědomit, která témata jsou pro ně důležitá. Zdroje, i v podobě pozornosti politiků, odborníků a občanů, jsou omezené, a je tedy nutné určovat priority. Pozornost hospodářské politiky by se měla směřovat na důležitá témata, ne na relativní maličkosti (například čerpání z Evropských fondů v řádu desítek či stovek miliard korun versus podpora kosmických technologií v důsledku umístění 50 úředníků evropského projektu Galileo v Praze; daňové zvýhodnění stravenek versus reforma daňového systému včetně podmínek pro OSVČ). To neznamená, že ta méně důležitá by měla být opomenuta, je však důležité, aby jim bylo věnováno odpovídající množství pozornosti, času a úsilí. V dnešní době má někdy bohužel vztah mezi důležitostí a množstvím času nepřímou úměru.
6. Důležitost dlouhého období. Hospodářská politika by se měla zabývat faktory důležitými v dlouhém období, nejen krátkodobými a často alespoň na první pohled urgentními otázkami (dlouhým obdobím myslíme horizont například 15 let, každopádně delší než jedno volební období). Například důraz na podnikatelské prostředí a sociální soužití. Prolomení limitů těžby uhlí by mohlo pomoci řešit energetickou situaci v krátkém období, ale je důležité zvážit to i ve světle řešení dlouhodobých energetických potřeb, které bychom měli řešit především. Podnikání podporovat skrz zlepšení prostředí spíše než dotace. Žádoucí řešit strukturální problémy a adaptovat se na další ztrátu cenové konkurenceschopnosti exportu (nejspíše investicemi do vzdělávání). Častý rozpor mezi dlouhodobými zájmy země a osobní krátkodobou motivací vyhrát volby se dá řešit částečně vytvořením nezávislých institucí a mechanismů, které budou plnit jasně stanovené cíle (viz ČNB, stabilita cen a cílování inflace). Je žádoucí motivovat politika pro dlouhodobé cíle, což lze různými způsoby (a k tomu můžou různí lidé a různé instituce přispět různými způsoby, možné zvážit například i možnost udělovat čestné akademické tituly po deseti letech po odstoupení z vysoké funkce a zároveň zachování si čistého štítu během i po této funkci).
7. Efektivní systém s flexibilním nastavením. Existují hospodářské politiky, na nichž se nikdy neshodneme a cíle se budou měnit dle současného politického zastoupení (například míra přerozdělování). Jak jen to je možné, nastavme základní mechanismy fungování hospodářské politiky, aby byly co nejvíce efektivní a nechme naše politické zástupce jen měnit jeho parametry. V případě nastavení daňového systému se inspirujme například nedávnou britskou studií Mirrlees Review, komplexně analyzující možnosti ideálního daňového systému, a rozhodnutí o tom, jak moc regresivní nebo vlídný k životnímu prostředí, nechme na politicích. Ideálně bychom tato minimální apolitické nastavení hospodářské politiky měli všichni sdílet a chtít měnit jen parametry. Ale zároveň zde máme praktický problém – téměř každá nová vláda si připadá, že ona teď přebuduje celý systém a pak ostatní už budou jen měnit parametry. Spolu s faktem, že jsme relativně malá a expertíze uzavřená země, máme omezené množství ekonomické expertízy a ekonomů a tudíž i potenciál kvality nastavení systému každých pár let není nejvyšší.
8. Světovost. V otevřenosti novým a osvědčeným myšlenkám i ze zahraničí, tak i plnění naší role, zodpovědného státu v evropské i globální ekonomice, která přispívá k hospodářské a finanční stabilitě v Česku i ve světě i v návaznosti na aktuální vývoj. Využít našeho hlasu v Evropě i ve světě a vtisknout ji a jemu českou stopu. Aktivní přístup na mezinárodní scéně, protože řadu prioritních oblastí může česká vláda ovlivnit efektivně pouze v rámci mezinárodní spolupráce – změna klimatu, světové konflikty, regulace světových finančních trhů, ale například i globální nebo evropské finanční a ekonomické krize (a prostřednictvím toho domácí nezaměstnanost).
9. Rozšířit možnosti a vědomě je využívat. Snížit omezení hospodářské politiky a plně využívat prostor daný těmito omezeními. Identifikovat omezení hospodářské politiky, jejichž snížení je výhodné. Například snížit závislost na financování veřejného dluhu na finančních trzích, aby hospodářská politika mohla být soustředěna na občany a ne primárně na trhy.
10. Vláda jde svým chováním příkladem, ať chce nebo nechce. Vláda nejen že určuje ekonomické prostředí a má další abnormální pravomoci, ale celý veřejný sektor dohromady je sám o sobě velký hráč, zaměstnavatel a investor (například odhadem 17% HDP ve veřejných zakázkách). Pro vládu to znamená i určitý imperativ ohledně jejího chování. Nejen, že je ředitelem a dozorcem cirkusu, vystupuje v něm sama jako slon, jde ostatním příkladem, určuje normy a má velký reálný vliv. O to víc by se tedy měl chovat dle úsloví, chovej se tak, jak chceš, aby se k Tobě chovali ostatní. Mimo jiné by měl striktně dodržovat pravidla, která určuje, včetně ducha zákona. Špatnými příklady jsou například některé školy, kde by neměli najímat učitele na deset měsíců a po letních prázdninách znovu, nebo ministerstvo financí by nemělo umožňovat obcházet zdanění úroků jako v případě spořících státních dluhopisů.

(Tento příspěvek vyšel také na mém blogu na ihned.cz a vznikl jako součást textu pro Česko hledá budoucnost zde (Ekonomika a hospodářská politika: východiska (a) diskuze příštích 15 let), kde pro víkendové přemítání najdete moje odpovědi na podobně obecné a zásadní otázky jako odkud, kam a kudy (jak, kdo, kde a za co).

Každý z nás dostane pravidelně pěkných pár peněz na ruku. Jen tak, nezávisle na ničem dalším. Ve Švýcarsku o návrhu na relativně vysoký základní příjem budou brzo hlasovat v referendu. O podobném návrhu probíhá omezená diskuze i v Česku. V navrhované podobě – pro všechny, nepodmíněně a v relativně vysoké výši – je to však aspoň dnes utopie. Ve Švýcarsku i v Česku.

Namátkou jen dva argumenty proti: motivace pracovat je i bez záruky základního příjmu relativně nízká a bylo by nutné hledat nové zdroje financování navrhovaných výdajů, jelikož veřejné finance nejsou bezedné.

Každopádně je ale dobré o podobných otázkách diskutovat. Celospolečenská debata na toto téma může ukázat, o jakém světě vlastně my jako občané sníme a jak velká je na tomto českém snu shoda. Diskuze může být užitečná, i když k vysněnému světu nemusí vést realistická cesta. Alespoň přiblížit se k těmto utopickým vizím ale můžeme díky optimalizaci současného systému daní, dávek a důchodů. Slovo „optimalizace“ ovšem už nezní tak sexy.

Přesto se o ni budeme s kolegy na akademickém pracovišti CERGE-EI příští dva roky pokoušet v rámci výzkumného projektu se zaměřením na nerovnosti. Vize menší relativní chudoby a lepších životních standardů pomocí efektivnějšího nastavení stávajícího systému není zdaleka tak radikální, ale není ani tak utopistická. To, co se chystáme nabídnout, je na rozdíl od návrhů nepodmíněného základního příjmu i v dnešní době realistické – rozdělme současné daně, dávky a důchody efektivněji.

Většina politických stran má podobné cíle ve svých programech, což značí určitou celospolečenskou shodu. Jen neznají cestu. My jim ji svými empirickými analýzami ukážeme. Snad ji využije už příští nebo možná přespříští vláda.

Psáno pro dnešní Týdeník Květy, který má bohatší historii (první šéfredaktor Josef Kajetán Tyl) a vyšší čtenost (prý přes čtvrt miliónu čtenářů) než tento blog.

Málokdo z nás si připadá opravdu bohatý, navzdory tomu, že všichni žijeme v bohaté České republice. Zčásti to je dáno psychologickými důvody. Třeba tím, že se často srovnáváme spíše se Švýcarem nebo s naším nejbohatším sousedem než se Zambijcem.

Žijeme v bohatém světě. Pro globálně uvažujícího občana není dnes těžké být optimistou. Samozřejmě mnohé problémy jako změna klimatu nebo ekonomická krize přetrvávají. V posledních desetiletích se ale mnohé zlepšilo. Novorozenecká úmrtnost dramaticky klesla, stejně jako se zvýšila očekávaná délka dožití. My, lidé žijící dnes na planetě, se tak máme lépe než naši předkové. Ve zkratce řečeno, jsme bohatí.

Bohatá Česká republika

Alespoň průměrně tedy. Ne všichni v tomto bohatém světě jsou bohatí. Obrovské nerovnosti znamenají, že ačkoliv je svět velmi bohatý, najdeme v něm velmi chudé i velmi bohaté lidi i země. Typickým obyvatelům Zambie a Švýcarska se žije velmi rozdílně. Česká republika patří k těm šťastnějším místům k narození. Oblíbené měřítko vyspělosti, ekonomická aktivita na obyvatele, nás řadí kolem čtyřicátého místa z necelých dvou set zemí. Žijeme v bohaté zemi.

Málokdo z nás si připadá opravdu bohatý, navzdory tomu, že všichni žijeme v bohaté České republice. Zčásti to je dáno psychologickými důvody. Třeba tím, že se často srovnáváme spíše se Švýcarem nebo s naším nejbohatším sousedem než se Zambijcem nebo s obyvatelem Českého knížectví před tisícem let. Zčásti za to můžou skutečné nerovnosti. Ty zdaleka nejsou jen mezi zeměmi, ale, jak všichni dobře víme, i mezi spoluobčany u nás v Česku.

Vedle uvedeného měřítka vyspělosti se vyspělost společnosti pozná i podle toho, jak se chová k nejslabším. Jak vyspělá je tedy česká společnost?

Od socialismu ke kapitalismu

Pohled na data ukazuje, že Česká republika patří mezi země s nejnižší příjmovou nerovností, a tedy nejnižšími rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých. To, že se tak necítíme, diskutoval na tomto místě před dvěma týdny kolega Jan Bureš. Rychlý pohled na časový vývoj dále ukazuje, že nerovnost v příjmech se v České republice za poslední dvě dekády zvýšila, což dává smysl v rámci přechodu z více méně socialistického na více méně kapitalistický systém. Jednoduchá srovnání nerovností většinou berou v potaz jenom příjmy a nezohledňují bohatství, bydlení, spotřebu nebo další aspekty, které mají mnohdy přímější vliv na kvalitu našich životů než příjmy. Rozdíly jsou nejen mezi jednotlivci, ale i napříč skupinami obyvatel a regiony, a důležitou roli hrají i geograficky různé ceny a dostupnost veřejných služeb.

Kvalita života se samozřejmě neodvíjí jen od peněz, ale i od příležitostí nebo sociální mobility. V tom, jak moc je obtížné pro chudého stát se bohatým, hraje vzdělání zásadní roli. Česko se může pochlubit nejnižší nerovností v Evropské unii. Ale i u nás se nerovnost liší podle dosaženého vzdělání – vysokoškoláci jsou podle Eurostatu šestkrát méně ohroženi chudobou než lidé se základním vzděláním.

Nerovnosti jsou různě důležité pro různé lidi a ještě méně se lidé shodnou na tom, jak velké by nerovnosti měly být.

Nerovnost? Věc politická

Jaké mají být nerovnosti ve společnosti, je celospolečenská a především politická otázka. Kolegové ekonomové tuto otázku nazývají normativní – závislou na hodnotách, oproti otázkám pozitivním, a tedy popisným. Jako ekonom tedy zůstanu především u toho, že otázky nerovností jsou zásadní.

Společnost nastavením svých pravidel ovlivňuje do značné míry i velikost nerovnosti a dobrým příkladem je sociální a daňový systém.

Ať členové naší společnosti chtějí rovnost jakoukoliv, tak by stáli o dosažení této nerovnosti co nejlepším možným způsobem, a tedy o efektivitu.

Pro zástupce ekonomické profese je apolitickým imperativem analyzovat stav a na základě výsledků těchto analýz nabízet nejefektivnější možnosti změny.

Moderní český stát má celý arzenál nástrojů k ovlivnění nerovnosti. Otázkou je, jak efektivní tyto nástroje jsou, kdy je vhodné který využít. Ač se to na první pohled u řady z nich nezdá, celá řada vládních politik, ať již sociálních, daňových, nebo ve vzdělávání či na trhu práce, má vliv na nerovnosti.

Ekonomové v think-tanku IDEA při CERGE-EI se věnují nezávislé analýze dopadů veřejných politik, včetně těch na nerovnosti. Studie IDEA hodnotí dopady řady veřejných politik, například v oblasti daní, důchodů nebo stavebního spoření, které ne vždy potvrzují vžité představy.

DPH se nehodí

Zaprvé, daň z přidané hodnoty se v posledních letech stala ožehavým tématem kvůli jejím dopadům na nerovnost, jelikož je mírně regresivní. Tato daň přitom není vhodným přerozdělovacím nástrojem k dosažení podobných cílů; těmi naopak jsou sociální systém a daně z příjmu.

Dalším příkladem je stavební spoření, jehož rolí podle zákona není přerozdělovat. Ve skutečnosti však tuto roli může naplňovat lépe než podporu spoření. Výsledky IDEA ukazují, že alespoň 44 procent z celkových výdajů na státní podporu získávají domácnosti, na jejichž úspory to nemá vliv, a celých 9,6 procenta dokonce podporuje půjčování oproti deklarovanému spoření. Dále analýza odhaduje, že nanejvýš 19 procent domácností zvýšilo své úspory kvůli státní podpoře. Celkové distribuční dopady státní podpory stavebního spoření jsou regresivní, zvlášť pak pro nejchudší podíl českých domácností.

Třetím z příkladů je analýza důchodů. Ty české přitom v evropském srovnání nepatří úplně k nejnižším. Poměrně málo důchodců je tak u nás ohroženo relativní chudobou, která ukazuje nerovnost spíše než absolutní chudobu, kdy lidé nemají peníze na základní potřeby jako například v Zambii. Důležitým detailem je, že samostatně žijící důchodci jsou mnohonásobně více ohroženi. Odhadujeme-li dopady zpomalení tempa valorizací, zjistíme, že by mohlo dojít k většímu nárůstu ohrožení chudobou u osaměle žijících důchodců nad 64 let, především žen, kde by jejich podíl mohl narůst z 13 na 21 procent.

Inflace zvyšuje nerovnost

Posledním příkladem je dopad inflace na nerovnosti. Nízkopříjmové domácnosti byly za období 1999-2010 vystaveny kumulativnímu růstu cen o 10 procentních bodů vyššímu než průměrné domácnosti. Pro domácnosti důchodců byl tento rozdíl přibližně 7 procentních bodů. Tyto skupiny jsou tedy zasaženy růstem cen výrazně více, než je průměr.

Těmto otázkám se nyní budeme věnovat komplexněji v rámci výzkumného projektu, pro který nyní hledáme partnery, především pro jeho spolufinancování. Cílem tohoto projektu je najít skupiny osob, které patří mezi nejslabší. Zvážíme všechny skupiny obyvatel od důchodců po nezaměstnané; první výsledky ukazují, že mezi sociálně nejslabší by mohly patřit domácnosti ve složení jeden dospělý a jedno dítě. Chystáme se také kvantifikovat způsoby, jak jim stát pomáhá. Spíše než takzvanému dolnímu jednomu procentu se věnujeme dolním deseti procentům obyvatel Česka. Řadě důležitých aspektů se ovšem věnujeme jenom okrajově (například exekuce, bezdomovectví, zadluženost, menšiny, cizinci, Romové, dlouhodobá nezaměstnanost), což částečně kompenzují úžeji zaměřené projekty, ať už v akademickém, veřejném, nebo neziskovém sektoru.

Co zmůže jednotlivec

Při diskusi o nerovnostech často klademe důraz na stát. A stát opravdu dokáže nerovnosti výrazně ovlivňovat. Jak moc tak náš stát činí, ovlivňujeme nepřímo svými hlasy ve volbách. Existují však i možnosti, jak můžeme nerovnosti ovlivnit aktivně a přímo. Ve srovnání se snahou státu jsou snahy nás jako jednotlivců zpravidla výrazně menší, a optimisticky viděno tak představují i velký potenciál pro ovlivňování nerovností do budoucna. Tento potenciál lze naplnit ať už změnou našeho myšlení a názorů, anebo aktivním zapojením v podobě dobrovolnictví a dalších aktivit v rámci občanské společnosti nebo prostřednictvím finančních příspěvků neziskovému sektoru.

Jsme relativně bohatá a rovná společnost. Máme příležitost více snižovat nerovnosti – ať už globální, nebo v rámci naší země. Záleží na každém z nás, jak moc tuto příležitost využijeme.

Řečeno s klasikem: Neptej se, co může udělat tvůj stát pro tebe nebo nerovnost v tvé zemi. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem a její nerovnosti.

Petr Janský je ekonom IES FSV Univerzity Karlovy a výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-E. Jeho blog na HNDialog ZDE

(zdroj)

2. píše o ní dnešní MF DNES: “Ekonom Petr Janský z akademického pracoviště Cerge-EI se pokusil ve své čerstvé studii předpovědět, kdo se zúčastní druhého pilíře. Vychází mu, že zájem spořit na stáří mají nejvíc lidé od středního věku výš a s vyššími příjmy. „Přitom druhý pilíř je ze své podstaty výhodný především pro mladší ročníky,“ podotýká. Důvod je, že za delší dobu zbývající do důchodu více naspoří a jsou nejvíce ohroženi budoucím snižováním státních důchodů a zdražováním zdravotní péče.”

3. vyšla o ní tisková zpráva (doporučuji – výborný poměr ceny, tedy délky, a výkonu!):
“Nová studie think-tanku IDEA při CERGE-EI „Účastníci penzijního připojištění“ identifikuje demografické skupiny, které s největší pravděpodobností vstoupí do nově otevřeného 2. pilíře důchodového systému. Odhady jsou založeny na dosavadním zájmu o účast v již zavedeném 3. pilíři – penzijním připojištění.

Autor studie Petr Janský mimo jiné ukazuje, že účast mužů ve 3. pilíři je v průměru o 8 procentních bodů pravděpodobnější než u žen, ale jejich průměrné měsíční úložky jsou v podobné výši. Výrazně vyšší účast i příspěvky vykazují zaměstnanci s vyššími příjmy, lidé starší a osoby pracující více hodin denně.
Studie dále ukazuje, že více než jedna třetina (36 %) účastníků do 3. pilíře přispívá 500 Kč měsíčně, což byl až do konce roku 2012 strop pro nárok na státní příspěvek ve výši 30 haléřů za každou uloženou korunu. Tyto statistiky naznačují, že velká část dospělé populace má dnes sklon k výrazně vyšší míře dlouhodobého spoření, než které se skutečně realizuje.

K vyšší míře dlouhodobější spořivosti, tj. více účastníků a vyšší úložky, od ledna 2013 motivuje zavedení 2. pilíře a úpravy 3. pilíře. V obou pilířích však existuje další potenciál posílit motivace k dlouhodobému spoření na stáří.”

1. Většina z čtenářů asi náhodou neslyšela můj ranní rozhovor pro Rádio BBC (nemůžu najít online, ale brzo se bude jmenovat Zet) ke včerejšímu odhalení novinářů o daňových rájích, ale případně si mě na stejné téma můžete naladit dnes večer krátce po půl šesté na ČRo Plus.

2. O daňových rájích (a listinných akciích na majitele – viz analýzy zIndex) jsem mluvil i předminulý víkend na Bořit a ničit, záznam mého vystoupení je zde:

3. Od roku 2009 se podílím na mezinárodním projektu hodnotícím daňové ráje “Financial Secrecy Index” (a i o něm jsem mluvil na Bořit a ničit). Nyní připravujeme vydání nového hodnocení na podzim tohoto roku (kde mimo jiné bude opět figurovat i Kypr, ale nově bude hodnoceno i Česko).

4. Spolupracuji s americkým think tankem Center for Global Development na začlenění této problematiky do jejich Commitment to Development Index. Více o tomto někdy příště, nejpozději snad na podzim tohoto roku.

5. Před týdnem jsme vydali s kolegou v rámci Christian Aid studii detailně mapující odklánění zisků z Indie právě pomocí daňových rájů. Celá studie je k dispozici zde v rámci série Occasional Paper. Některé reakce indických médií jsou zde či zde. Rád bych něco podobného ještě rigorózněji zkoumal pro Českou republiku (a třeba se to v brzké době povede). Shrnutí této studie přidávám k dobru v angličtině níže (ale samozřejmě zájemcům doporučuji celou studii):

“In February 2013, the Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD) published its report Addressing Base Erosion and Profit Shifting. The report is the OECD’s initial response to the mandate it received in 2012 from some political leaders in developed countries, which showed concern about the problem of tax-base erosion and profit shifting by multinational corporations (MNCs).

In the report, the OECD acknowledges that the current international tax system has not kept pace with developments in the business environment, providing MNCs with plenty of opportunities to exploit legal loopholes and enjoy double non- taxation of income (ie tax-free earnings).

The adoption of profit-shifting strategies by MNCs is identified as one of the main causes of base erosion. According to the OECD, abusive tax avoidance by MNCs raises serious issues of fairness and compliance.

How tax avoidance and evasion can hamper development efforts has been an important area of research in the past few years. This paper contributes to the debate by investigating the link between tax evasion and avoidance, profit shifting and tax havens. Our analysis of financial and ownership data of more than 1,500 MNCs operating in India (which is home to one-quarter of the world’s population who are undernourished) shows that in 2010 those MNCs with links to tax havens reported 1.5 per cent less profits. They paid 17.4 per cent less in taxes per unit of asset and 30.3 per cent less in taxes per unit of profit than MNCs with no such links.

These results strongly suggest that MNCs with connections to tax havens engage in profit shifting more intensively than those with no tax haven links. This confirms the notion that when corporations have taxhaven links they face higher incentives (because of the low tax rates in tax havens) and opportunities (because of the secrecy provisions tax havens offer) to shift income than other MNCs.

According to the OECD, the present situation calls for a review of the fundamentals of the international tax system. Changes to the current international tax rules should reflect how MNCs operate today, and seek to redress the unjust distribution of the global tax base. MNCs should report their profits and pay their taxes where their economic activities and investment are actually located, rather than in jurisdictions where the presence of the MNC is sometimes fictitious and explained by the adoption of tax-avoidance strategies.

Given the relevance of the analysis provided by the OECD in its report, which is supported by the findings of our own research, we suggest that the OECD and the United Nations Tax Committee jointly explore to what extent would an evolution towards unitary taxation with profit apportionment be more appropriate for the taxation of MNCs and lead to a fairer international tax system.”

Hodnoty míry inflace však informují pouze o průměrné změně cen, kdežto různé domácnosti nakupují velmi různé zboží a služby.

S Pavlem Haitem v nové studii IDEA ukazujeme, že rozdílné skupiny obyvatel byly díky odlišné struktuře spotřeby vystaveny různým změnám cen.

Jak ukazuje graf níže, nízkopříjmové domácnosti byly za období 1999-2010 vystaveny kumulativnímu růstu cen o téměř 10 procentních bodů vyšší než průměrné domácnosti. Pro domácnosti důchodců byl tento rozdíl přibližně 7 procentních bodů.

(Pro zvídavé: Za těmito rozdíly stojí především velký růst cen energií a fakt, že tyto dvě skupiny obyvatel utrácí větší část svých výdajů za jídlo a nealkoholické nápoje oproti zbytku populace. Další podobné výsledky a jejich zdroje a způsoby výpočtu naleznete ve studii zde.)

Co s tím? Hospodářská a sociální politika vlády by v případech valorizace důchodů nebo úprav parametrů sociálního systému měla brát v potaz tyto rozdílné dopady růstu cen na různé skupiny obyvatel. A samozřejmě jsou tyto výsledky také příležitostí k obecnějšímu zamyšlení o vývoji životní úrovně různých skupin naší společnosti za poslední dvě desetiletí.