Měl jsem období, kdy jsem psal na fleku povídky bez toho, abych nad nimi nějak zvlášť přemýšlel. Text ze mě sice přirozeně plynul, ale neměl jsem ho prakticky vůbec pod kontrolou. Co bylo ale horší, taková práce se nedala na povel zopakovat. Prostě jsem buď měl inspiraci a psal, nebo ne a nic z toho nebylo. Asi uznáte, že vymlouvat se zákazníkovi na nedostatek inspirace není to pravé ořechové.

A protože se říká, že profesionálem je ten, kdo i ve svůj nejhorší den dokáže odvést obstojnou práci, rozhodl jsem se tomu podívat na zoubek.

Dokud jsem se jen koukal na papír a snažil se vymyslet „výjimečný příběh“ nebo „skvělý level“, nikam to moc nevedlo. Jakmile jsem se ale pokusil prozkoumat, co všechno musím při tvorbě sledovat, začaly se dít velké věci.

Svou designovou práci jsem rozbil na jednotlivé stavební kameny. Začal jsem sledovat, že v příběhu jsou nějaké postavy, nějaké úvody a zvraty, jsou tam jednotlivé lokace, scény a dialogy. Všechno jsem si to začal psát a šel jsem dál. Například, že postavy mohou mluvit nebo konat, že jednotlivé scény mohou mít různé barvy a nálady, že na pozadí toho všeho musí běžet nějaká hlubší myšlenka atd.

Sepisováním takového seznamu jsem postupně dostával do hlavy mapu toho, na co všechno je třeba pamatovat, ale hlavně, co všechno mám k dispozici. Dříve jsem například vždycky při návrhu příběhu začínal zajímavým zvratem, nebo zajímavou myšlenkou. Když jsem se pak zasekl, neuměl jsem navázat. Dneska často začínám seznamem barvitých scén, které by se mohly stát, nebo se zaměřuji na hledání postav, které mohou příběh patřičně nakopnout.

Takový seznam je skvělý nástroj k brainstormování, protože při záseku v jedné větvi se můžu vydat zkoumat chvíli něco jiného, pak zas něco jiného a díky tomu poznávat celý problém z mnoha různých úhlů.

V takovém procesu není prostor na čekání na inspiraci. Stačí pracovat tam, kde se to zdá snadné, brainstormováním vyplňovat nejbližší díry v návrhu. Tím v hlavě postupně spojujeme zdánlivě nesourodé pohledy v jednu mapu a to je téměř zaručený způsob, jak přicházet s novými nápady.

Vypadá to zřejmě, ale mně to rozhodně zřejmé nebylo.

Tvůrčí obory obvykle velkou měrou pracují s abstrakcí. Tam si na průběžné výsledky naší tvorby nemůžeme sáhnout, nemůžeme je vlastníma rukama přerovnat. Při abstraktní práci se obvykle snažíme dělat intuitivně a všechno tak nějak držet v hlavě.

Když si ale naši práci nasekáme na jednotlivé kousíčky, poznáme, z čeho konkrétně se daná práce skládá, dostaneme najednou do ruky konkrétní kostky stavebnice, s nimiž je práce mnohem snazší a …počkejte si… zábavnější.

Po čase už si seznamy nedělám, protože s praxí všechny ty postupy přejdou do krve. Jen občas, když se zaseknu, se zamyslím, čím jsem se ještě nezabýval a jak si mohu pomoct pokračovat dál. Díky tomu dokážu navrhovat věci s mnohem větší spolehlivostí a lepším pocitem.

Uzavřel bych to tím, že i se zmíněným trikem je kreativní práce pořád práce a ve skutečnosti dělat ji pořádně je stále těžké a náročné. Nedá se ošidit, ale aspoň ji můžeme dostat pod kontrolu.

Když počítáte, potřebujete čísla, při skládání hudby potřebujete noty, když píšete, potřebujete slova a písmena, když krasobruslíte, potřebujete znát jednotlivé figury do choreografie. Když tvoříte vy, co jsou vaše stavební kameny?

Předmětem zájmu ani tak není kvalitní produkt, důležité je mít bílého koně, křiklavou korouhev a lesknoucí se zbroj. Kdo není vidět, padne brzy do prachu a zapomnění.

Už dlouho nestačí mít na plakátu jen pěknou tvář, nutností je i bujné holé poprsí či naleštěné hýždě. Ha, nejsem žádný puritán, jen je asi každému jasné, jak se zde forma vzdaluje samotnému obsahu. A to jsme jen na půli cesty!

S masovým nástupem internetu už zdaleka nestačí být dobrý, ani skvělý, je potřeba být úžasný! Vytvoříme webovky, které se tváří, že je nás hodně, nalijeme do nich barel superlativ a rozdělíme si anglicky psané dvou až tří slovné jmenovky. Všechno musí být co nejvíce pozitivní od barev až po patičku.

Každým rokem pak nové firmičky přichází s novými triky jak působit víc zavedeně a víc cool. Práce s nimi je ještě „ideálnější“, odezvy kratší, ceny výživnější. Realita je pořád stejná, jen obchodní svět kolem nás se tváří stále veseleji a fantastičtěji.

Když před pár lety člověku přišel email s poděkováním za nákup a výzvou k poskytnutí zpětné vazby, měli jsme pocit, jak skvělá ta či ona firma je, že se o nás stará. Dnes všechny tyhle maily nemilosrdně sypeme do spamu, protože je nám jasné, že za tím vším je snaha namotat více zákazníků, zvýšit četnost a objem jejich transakcí.

Přijde mi, že se pak nové malé firmy zabývají mnohem více tím jak být vidět, než tím co dokážou nabídnout. Jasně, vždyť to je to, co vidí kolem sebe, takže na tom musí záležet. V bojové vřavě si jich tak lze snadno všimnout, když pak ale dojde ke střetu, je s nimi rychle ámen.

A je to škoda, protože myslím potřebujeme mladé firmy, nové nápady a svobodné týmy, které dokážou experimentovat a skutečně něco přinést. PR a marketing k tomu nesporně patří, ale je to jen zlomek toho, co je třeba.

Časy se mění, lidé si zvykají a dřív nebo později budou na současné marketingové triky imunní.  Věřím, že pak přijde čas, kdy už jim nebude stačit pozitivní výskání, načapaná iluze a budou vyhledávat uvěřitelnost, opravdovost a užitečnost. Těším se na to, protože pak se firmy budou moci přestat zabývat kohoutími chvosty a budou moct většinu svého času investovat do kvalitního produktu.

V dnešním textu jsem se rozhodl věnovat tomu, jak zvýšit výskyt zajímavých nápadů v každém týmu. Třeba i v tom vašem.

Ve zkratce máme v hlavě uložené různé předtuchy, nad kterými přemýšlíme. Když se s někým bavíme, čteme knihu, brouzdáme po internetu nebo něco prožíváme, ukládají se nám do hlavy mlhavé informace jako další předtuchy. Přemýšlením vytahujeme ze svých zdrojů jednotlivé zárodky nápadů a spojujeme je navzájem. Právě spojováním předtuch vzniká nápad.

V dávných dobách se jen jednou za pár let potkaly dvě lidské tlupy a vyměnily si zkušenosti. Pak vznikla města, hospody, kavárny a později konference. Díky tomu se mohly informace mnohem rychleji šířit, častěji a snadněji kolidovat mezi sebou a tak vznikají nové nápady. V současnosti máme internet, TED, youtube, spoustu chytrých PDF a vývoj po celém světě se díky tomu rapidně urychluje.

Aplikujme stejný princip na tým. Pokud každý dělá na své věci, lidé se mezi sebou nebaví a mezi vedením a pracanty je víc tajných informací, než těch veřejných, žádné toky, žádné kolize, žádné nápady.

Zájmem každého týmu by mělo být vystavění kanálů na sdílení informací. Má-li informace jen pár lidí, pak většina smysluplných nápadů může reálně vzniknout jen u nich. Hodí se tedy mít informovaných co nejvíce lidí, aby v hlavě každého mohly vznikat smysluplné nápady. Říkejme tomu třeba distribuovaná syntéza nápadů v hlavách všech členů týmu. Hehe.

Očividně v Pixaru na tento přístup přišli už dávno a netají se tím, že mají vnitrotýmové procesy nastavené tak, aby v jejich týmu docházelo k maximálnímu sdílení a setkávání informací. Mluví o tom v rozhovoru Michael Johnson z Pixaru.

Není to samozřejmě jen o samotném sdílení informací, ale také o vytváření prostoru a času na to, kde by mohly nápady proudit, potkávat se, vířit a množit se. Na prostředí skutečně záleží.

Vyplatí se využívat distribuovaných zdrojů v hlavách všech lidí v týmu. Předtuchy se mohou spojovat v hlavě každého a proto je důležité, aby se mohly informace svobodně šířit a lidé měli čas a prostor je sdílet.

Jen si to představte, jak často máme jasnou představu, jak by měly věci vypadat, ale její realizaci očekáváme od ostatních. Máme nároky na naše přátele, partnery, rodinu. Očekáváme, že pro nás udělají tohle a tamto nebo že naopak v žádném případě neudělají támhle to.

A když se naše představy nenaplní, pak se za to sami litujeme, jak jsme se v nich zklamali. Nebo ještě lépe, potrestáme je za to, že se nechovali tak, jak my jsme očekávali.

Čekáme dokonce, že ti potrestaní si to uvědomí a začnou s tím něco dělat, protože my jsme pro ně tak strašně důležití, že by se pro nás měli obětovat. Protože my máme vztah!

Klademe na lidi závazky bez toho, abychom se s nimi dohodli. Pod záštitou přátelství, partnerství nebo příslušnosti je tlučeme na základě stanovených dogmat. Proč? Protože my jsme v právu, my máme právo očekávat od ostatních, aby se chovali tak, jak nám vyhovuje. I když je to mnohdy proti jejich přirozenosti.

Očekávání je negativní mindset. Z očekávání nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Pokud někdo splní to, co od něj čekáme, pak je všechno v pořádku, v normě, v nule. Ale běda, jestli ten někdo nevyplní naše představy. To je pak zle a zaslouží si dočasné zavržení a trest. Bude zapsán do knihy křivd, jež slouží jako základ, když dojdou jiná témata. Vždyť je to tak zjevné, jak se má člověk chovat. Je to ve filmech, v Bibli, v časopisech… takhle se to prostě dělá!

Čím větší máme očekávání, tím hůř je mohou ostatní plnit. Tím víc si jich přestáváme vážit a tím víc je trestáme. Dostáváme se na spirálu smrti, která vede až k naprostému osamocení.

Navrhuji. Vybrat si k sobě ty správné lidi a pak mít radost z toho, co udělají hezkého. Respektovat jejich potřeby a nic od nich neočekávat. Všechno, co přijde, brát tak jak je. Zároveň si bránit vlastní potřeby, dělat hezké věci, zapomenout na oběti, spálit knihu křivd a ignorovat nesmyslné tresty.

Neřídit se na základě očekávání, ale zkušenosti s daným člověkem. Počítat s tím, že každý dělá, co umí a je, jaký je. Naše volba pak je na tom, s jakými lidmi chceme být a s jakými nikoliv.

Představte si jen na chvíli opačný princip. Dva lidé spolu žijí a všechno obyčejné a lidské berou jako normu, standard, nulu. Ale když jeden z nich udělá něco navíc, má z toho druhý radost a třeba udělá také něco hezkého. A to vše se zapisuje do knihy krásných chvil, která slouží jako inspirace pro budoucnost. Protože je přece zjevné, že každý dělá, co umí a ne vždy má všechno pod kontrolou. Takoví lidé budou pak šťastní.

Odkryl jsem věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, šáhl si rekordně hluboko, prošel rapidní vnitřní transformací, abych nakonec zjistil, že tohle všechno je jen začátek, začátek něčeho úžasného.

Už si nevzpomínám, kdy přesně byl ten moment, ale vím, že jsem se rozhodl, že chci být opravdu dobrý ve vyprávění příběhů. Zkoumal jsem, v čem se liší dobrá a špatná díla a hledal jsem, jak se přiblížit těm dobrým.

Došel jsem k závěru, že největší vliv má osobnost tvůrce, ať už dělá cokoliv. Samozřejmě, že záleží na dovednostech, pracovitosti, zdrojích a tak vůbec, ale osobnost a zkušenosti jsou to, co se počítá.

Přemýšlel jsem tedy nad tím, jak rozvíjet sebe jako člověka, jak posunout své hranice a jak se dostat z krabice všedních nápadů a přijít s něčím velkým, unikátním a novým. Zjistil jsem, že abych mohl dělat skutečně přirozené, z člověka vycházející umění, musím pracovat sám na sobě ve všech možných směrech. Protože jen tak můžu přijít s unikátním a hodnotným pohledem. Potřeboval jsem se za každou cenu dostat mimo mříž cest a myšlenek, ve které všichni žijí a přemýšlejí.

Četl jsem knihy (např: Creativity) a díval se na filmy (např: Stalker) a všechno se to začalo pomalu spojovat. Až jednoho dne jsem si to uměl představit. Lidé už dnes žijí takřka všichni ve městech, ta jsou poznaná, pravidelná a svým způsobem umělá. Ale tam venku za hradbami leží rozlehlá divočina, nebezpečná, dravá a opravdová.

Došlo mi, že naše společnost je jako historické město – se svými rovnými ulicemi, křižovatkami, patry a náměstími. Existují tam člověkem ustanovená pravidla, která nikdo moc nerozporuje a všichni podle nich a v rámci nich pohodlně žijí. Celé město je obehnáno hradbami, díky nimž je uvnitř bezpečno.

Hradby jsou velká bariéra, většina občanů města nikdy nepřekročila práh mimo ně. Venku totiž číhá velké nebezpečí z vnitřní prázdnoty.

My se ale nemusíme bát, město nám poskytuje kulturní štít. Chrání nás před námi samými, poskytuje strukturu našim životům. Naše kultura nám definuje, jak má vypadat správný život, strukturuje nám čas na jednotlivé události a činnosti. Poskytuje hromadu témat, kterými můžeme zaměstnat svou mysl.

Najednou mi ale to všechno přišlo strašně falešné, umělé a neopravdové. Cítil jsem, že to pravé umění je tam venku, že největší neobjevené poklady jsou ukryty v divočině. A neměl jsem jinou možnost, než se tam vydat.

Následoval vodopád změn, které jsem prostě musel udělat, abych prošel branou ven. Začal jsem jeden po druhém popírat systémy, programy, pravidla a dogmata společnosti. Nejdříve o tom, jak žijeme a pak i jak přemýšlíme. Přečetl jsem něco málo od Faucaulta,
Lao-c’ a knihu Bdělost od Anthony de Mella.

Hlavním cílem bylo zbavit se všech omezení, které na mě kultura za můj život nakladla a brzdí mě v probuzení skutečné vnitřní tvořivosti.

Zjistil jsem, že historii píší vítězové a že objektivní realita současnosti neexistuje. Narazil jsem na to, jak je člověk snadno ovlivnitelný reklamou, prostředím a lidmi, se kterými přichází do styku. Vyzkoušel jsem si, jak pouhá změna pohledu mění všechno a jak jedna myšlenka holograficky plodí další myšlenku. Zdrcující bylo pochopení, že se nelze úplně spolehnout pořádně na své emoce natož racionální úsudek.

Vrstvu po vrstvě, program po programu, systém po systému, jsem se začal zbavovat toho, co považujeme za samozřejmé a přitom nás to svazuje. A dělal jsem to tak dlouho a tak důkladně, až mi nezbylo nic.

Pak už nebyla cesta zpátky, všechno tak nějak najedno přestávalo dávat smysl. Najednou jsem byl tam. V tom velkém děsivém lese, kde neplatí městské zákony a kde žije nespočet démonů, kteří vás chtějí roztrhat. Následoval absolutní chaos, tisíce otázek, entropie, strach a prázdnota.

Máš, cos chtěl, říkal jsem si. Plaval jsem v té temnotě a neměl jsem se naprosto čeho chytit. To je ono? ptal jsem se sám sebe. Všude kolem nekonečný vesmír, v němž jeden malý život malého člověka nemá pražádný smysl.

Bylo to absolutní dno? Nemám tušení, ale byl to velmi hluboký a velmi nepříjemný pocit…

Počkat, takhle to nechci, takhle je to špatně. Pro tohle jsem sem nepřišel. – Ale ano, to je ono, cos čekal? – Tohle je čistý nihilismus, zbytečný a k ničemu. – No jo, ale ono skutečně na ničem nezáleží. – Bullshit! Možná nezáleží, ale takhle žít nechci. Já rozhodnu, na čem záleží.

Poprvé v životě opravdu rozhodnu, na čem skutečně záleží.

Chci snít své sny, ne ty cizí, rozsvítil jsem první maják. Chci se učit a rozvíjet, rozzářilo se druhé světlo v dálce. Chci dělat to, co mě baví. A jsem zdravý, takže to ustojím.

Majáky se kolem mě začaly rozsvěcet jeden po druhém. Neměl jsem ani páru, jak jsou daleko a jak se k nim dostat, ale už jsem aspoň viděl pěšiny a na pár prvních kroků dopředu. Na ty cesty před sebe jsem rozhodil výzvy stejně, jako jsem to dělal při všech dřívějších kreativních úkolech. Jen teď je mým novým projektem život samotný. Díky tomu, jsem dokázal dostat myšlenky opět pod kontrolu. Zboural jsem jeden systém, abych mohl vybudovat nový. A pak jsem měl chvíli čas ten nový svět pozorovat.

Tam venku v divočině, tam není čas, ani minulost, ani budoucnost, jen přítomnost. Nejsou tam slova, protože ta zakrývají skutečný význam věcí. Fungují tam jiná pravidla, skutečná pravidla, která nelze zapsat, jen poznat. Tam neexistuje očekávání. Zajíc neočekává od vlka, že ho nechá jít a vlk neočekává od zajíce, že na něj počká. Tam svoboda znamená zodpovědnost a nemuset nic dělat znamená konat. Zlo i dobro jsou tam jedna věc a záleží tam na činech, ne na slovech. Tam vlastně vůbec nikdo nemluví, protože tam se žije.

Druhý den jsem se vzbudil a svět kolem byl pořád stejný, přesto ale bylo všechno jinak. Konečně jsem se dokázal opravdu nadechnout a cítil jsem se skutečně svobodný.

Od té doby, čas od času, opouštím brány města a vydávám se mimo omezení společnosti. Přestože se člověk v divočině snadno ztratí a musí neustále bojovat sám se sebou, pocit svobody a zážitek z nespoutané tvůrčí energie za to stojí.

S principem vytvoření a udržování pevné reality pracuje každé náboženství, každá ideologie nebo kultura a třeba i státní nebo firemní systémy. Skutečným rozhraním mezi „realitou“ a člověkem jsou media, která svou realitu jednosměrně projektují, ale hlavně pak interakce mezi lidmi samotnými.

Celou velkou ideologii snadno změnit nemůžeme, a proto se dnes zaměřím na každodenní interakce mezi lidmi, kde skutečně můžeme sami ovlivnit opravdu hodně.

Ten, kdo má silnější a neochvějnější realitu, ten definuje pravidla a rámec konverzace a ten má také větší šanci situaci vyhrát.

Například, když se dva manželé hádají: Ona: „Já toho pro rodinu dělám daleko víc než ty.“  - tím definuje, že se měří rodina, ne domácnost, ne budoucnost, ne finance, řeší se rodina. On: „Já vydělávám, abychom měli, co jíst.“ – snaží se to stáhnout na finance, protože tam má navrch. Ona: „Ale děti tě vidí jen jednou týdně a na oslavě mojí matky jsi taky nebyl.“ – jsme zpátky u rodiny, peníze tu nehrají roli, čas ano. On: „Náhodou jsme před týdnem byli celý víkend na Šumavě.“ – přistoupil na hru o čas. Ona: „No to si děláš legraci, já s nimi jsem odrána do večera. Taky by ses jim měl trochu věnovat…“ – úspěšně donavigovala diskusi na hřiště, kde je jasným vítězem!

Úplně stejně to funguje v akademických diskusích, politice, byznysu nebo diskusích o kreativních projektech. Co s tím?

První věc, kterou můžeme udělat je naučit se osvobodit od tlaků jiných realit. Všechna ta pravidla v diskusi existují jen abstraktně. Nedá se na ně šáhnout, lze na ně jen přistoupit nebo ne. Muž v příkladu přistoupil na kriteria diskuse, která stanovila jeho žena. Rozhodl se tím vstoupit do její reality a akceptovat ji. Tím na něj začala mít účinek, což se ho samozřejmě osobně dotklo.

Kdyby ale místo „Náhodou jsme byli celý víkend byli na Šumavě.“ řekl: „Ty dětem věnuješ čas, já finance, tak to máme rozdělené.“ najednou se vyhne její realitě a obratně ji zabalí do širšího kontextu. Útok jej mine a on nadefinuje novou realitu dokonce i bez toho, aby na svou ženu jakkoliv zaútočil.

Tím se dostáváme k druhému a třetímu kroku: dostat realitu pod kontrolu a využít ji konstruktivně.

V konfliktu jako je ten z příkladu máme v zásadě dvě možnosti. Vytvořit jinou realitu, ve které můžeme vyhrát „No to je dobrý, takže ty chceš říct, že bys byla spokojená v panelákovém bytě s polovičním šatníkem a botníkem? To bys mě rozesmála.“ anebo akceptovat připomínku, nenechat se jí nijak ranit a převést to do širšího kontextu, kde je to problém obou „Víš, že bych rád byl víc s vámi, ale všechno nezvládám, je to vždycky něco za něco…“. Díky tomu manžel posunul diskusi na vyšší úroveň, kde to není chyba jednoho, ale společná situace, kterou musí oba společně vyřešit. Převzal tím kontrolu a využil ji k něčemu konstruktivnímu. Teď se totiž mohou začít bavit, co se s tím dá dělat.

Bohužel se většina lidí obvykle snaží vyhrát a někteří jsou v tom skutečně dobří. Když nás totiž nasají do své reality a tu využijí ve svůj prospěch, jedná se o manipulaci. Osobně manipulaci vnímám stejně negativně, jako osobní napadení a v žádném případě to nerespektuji. (Pro představu o manipulaci může posloužit například kniha Zakázaná rétorika od Glorie Beck.)

Klíčové mi přijde umět takové napadení poznat, odhalit, vyhnout se mu, převzít pod kontrolu a pak s tím smysluplně naložit. Je to v zásadě způsob sebeobrany a bojového umění, jen v abstraktním světě idejí.

Pokud je práce s realitou forma bojového umění, tak se dá trénovat, posilovat a zlepšovat. Pozorováním a zkoumáním jsem došel na tři kriteria, jak se dá realita posilovat.

Všechny vycházejí z principu, že sílu naší reality v konečném důsledku hodnotí jiní lidé, než jsme my sami. My jim ji nabízíme a oni ji buď přijmou, nebo ne (i když se většina z nich rozhoduje spíše podvědomě než vědomě).

Takže zaprvé je to sebedůvěra. Čím víc věříme tomu, co říkáme, tím víc nás podporuje naše podvědomí a v souvislosti s tím i naše nonverbální komunikace. Silnější realita ale zdaleka neznamená jen tvrdohlavý, hlasitý a skálopevný názor, kdo si skutečně věří, nepotřebuje křičet. Když lidé vidí někoho, kdo skutečně věří tomu, co říká, podvědomě tomu chtějí věřit taky.

Druhým aspektem je vnitřní konzistence toho, co říkáme. Pokud máme s něčím horu zkušeností, můžeme mít odpověď na takřka libovolnou otázku. Jen tak nás něco nerozhodí a vždycky máme v rukávu tunu pádných argumentů. Lidé docela dají na to, když věci dávají vnitřní smysl.

A třetím bodem je užitečnost. Je to, v co věříme nějak užitečné pro lidi kolem? Bude jim to vůbec stát za to poslouchat? Co je pro ně ta přidaná hodnota? Pokud někdo hlásá sice silnou myšlenku, ale užitečnou jen pro něj, nikdo nebude poslouchat.

Tyto tři složky nám dávají skutečně velkou moc v tom, jak nakládáme s lidmi. Silná realita je jako magnet, protože velká část lidí nechce budovat vlastní, ale je pro ně pohodlné vpadnout do nějaké již funkční.

Na základě toho, co jsem výše popsal, bych ještě chtěl vysvětlit, proč mi přijde manipulace (kromě toho, že ji považuji za násilný útok) jako velmi neefektivní způsob nakládání s lidmi.

V prvé řadě při manipulaci nevěříme tomu, co skutečně říkáme, což podkopává naši sebedůvěru. Manipulace jako taková z principu obsahuje díry ve vnitřní konzistenci, o kterých navíc víme a snažíme se je zakrýt. Víme, že se lidem snažíme vnutit něco, co pro ně není užitečné, což je sám o sobě velmi negativní mindset. Aby toho nebylo málo, my sami musíme udržovat realitu, která nedává smysl, což stojí spoustu energie navíc.

Mikrovýrazy a podvědomé pohyby navíc vždycky hrají proti nám. (Více v knize Daniela Golemana: Social Inteligence, nebo v seriálu Anatomie lži) Lidé toto všechno vnímají a musíme se strašně snažit, aby neprohlédli celé to divadlo. Čímž pálíme energii a náš vlastní potenciál, který bychom jinak mohli využít na něco smysluplného.

Naše reálné záměry dřív nebo později vylezou stejně na povrch nebo nás minimálně velmi omezí v tom, co děláme. Proto nemá smysl je nijak skrývat.

Co si myslím, že má smysl, je pracovat na našich záměrech tak, abychom jim mohli víc věřit, dávaly větší smysl a byly užitečnější.

Když to celé shrnu, myslím si, že se vyplatí dělat jen to, čemu věříme, abychom se za to nikdy nemuseli stydět. Je dlouhodobě výhodnější pracovat na konstruktivním záměru, než se snažit manipulovat lidmi kolem.

Tento článek jsem napsal na základě čtenářského přání, věřím, že bude užitečný.

Přijde mi fér hned na začátku říct, že jsem sám nikdy nepadl tak hluboko, abych se dostal na absolutní dno. Párkrát v životě jsem si to myslel, ale když se na to podívám zpětně, nebylo to tak hrozné, jak to v kontextu situace a stavu mysli vypadalo. Zkusím popsat, co pomohlo mě postavit se na nohy.

Představme si, že už jsme na dně. První, hlavní a největší překážka je sebelítost. Jak zpívá Gotye „you can get addicted to a certain type of sadness“ (můžete se stát závislými na určitém druhu smutku). Negativní emoce a pocit bezradnosti jsou obrovská past. Když si člověk navykne na své neštěstí, je to jako droga. Takový člověk pak chce být dále nešťastný, protože to je způsob, jakým v dané situaci identifikuje sám sebe a konstruuje to, jak je pro ostatní důležitý. Paradoxně se pak člověk dostane do kruhu bolesti, ze kterého sám ale nechce odejít.

Přitom, když necháme mozek jednat samotný v nějaké krizové situaci, funguje úplně jinak. Jedete-li například autem a proti vám se vyřítí obří SUV předjíždějící 5 aut za sebou přes plnou čáru do zatáčky, mozek nejdřív řeší situaci naprosto chladně. Teprve až je vše vyřešené, zaplaví nás horkost, rozklepeme se a začneme nadávat (teda aspoň já to tak mám). Dá se namítnout, že jde jen o krátké okamžiky, ale osobně mám stejnou zkušenost i z dlouhodobých akcí. Emoce člověka zaplaví až je v klidu a má čas se jim věnovat.

Klíčové mi proto přijde vynechat emoce. Ono se jich nedá zbavit, ale je možné je nechat jen tak bez povšimnutí plynout. Cítím se pod psa? Co už,… a dál? Jen ať si existují, ale když je potřeba zabrat, jsou obvykle neužitečné.

Jakmile člověk zvládne emoce, pak může začít řešit, co s tím dál. Musíme začít sami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Vnitřní přesvědčení, že je potřeba s tím něco udělat je velmi důležité.

Nemá smysl zabývat se tím, co nejde změnit. Je potřeba napřímit pozornost maximálně tam, nad čím máme moc a kontrolu. Vzít to, co se s tím dá udělat teď, udělat ten nejmenší nutný krok a postupně tak pokračovat. Nemá smysl se dívat daleko do budoucnosti, protože ta nám v tu chvíli připadá strašně vzdálená a odcizená.

Dost pomáhá se přestat zabývat minulostí. Píšou o tom svorně Dan Millman: Cesta pokojného bojovníka i Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku. Dokonce i české přísloví říká, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Co už se stalo, se stejně nedá změnit, minulost je mrtvá, je to použitý toaletní papír.

Někdy to vypadá, že není žádná možnost, jak z toho ven. Ale to je jen stav mysli – chce to ještě chvíli hledat další možnosti. A když je to fakt zlé, není žádná ostuda vyhledat (odbornou) pomoc. Stále ale platí, že člověk sám musí chtít svou situaci řešit.

Vezmeme-li si osudy lidí za války, nebo některé lidské tragedie současnosti, které opravdu ukazují na lidské dno, většina našich všedních problémů jsou oproti tomu skutečné malichernosti. Pro příměr přidávám přednášku od Amy Purdy: Living beyond limits, která si na dno skutečně sáhla, vstala a dělá dnes velké věci. Od lidí, kteří se dokázali zvednout a začít pracovat na zlepšení své situace, od těch bychom se měli učit!

Pomáhá převzít za sebe zodpovědnost, vykašlat se na bolest, ne ji polknout, nebo se snažit ji překonat. Prostě ji nechat být a začít konat.

Nebudu to zbytečně protahovat: Skvělé nápady se nacházejí v extrémech. Když se člověk snaží něco vymyslet, teď a tady na místě, do toho trefit všechna omezení a podmínky, velice rychle se dostane do patové situace. Hlavu zahltí limity a očekávání, kterých je vždycky tolik, že se člověk nemůže vymanit z mantinelů otravné průměrnosti.
V takové chvíli se hodí zahodit všechna ta pouta a začít takzvaně kreativně riskovat. Prostě vymýšlet zajímavé extrémní varianty, které jsou pravděpodobně příliš mimo, ale rozšiřují hranice našich možností. Z extrému se totiž vždycky můžeme stáhnout k něčemu stravitelnějšímu. Přejít od něčeho obyčejného k uměřeně zajímavému, není zdaleka tak snadné. Vyzkoušejte si to!
Při práci v týmu se mnohdy stává, že se sice někomu podaří dostat do zajímavého extrému, ale každý z ostatních kolegů stáhne nápad o trochu víc k normálnosti. Každému na návrhu něco trochu vadí a nakonec je úpravami došoupán k něčemu nezajímavě obyčejnému. V kreativních týmech mají nápady tendenci konvergovat k normálnosti a na to je dobré dávat si pozor.

Stejný princip funguje i při zvažování produkčních možností nákladů. Jak se ve svých knihách shodují Napoleon Hill: Myšlením k bohatství a David Schwartz: Myslete velkoryse, je efektivnější přemýšlet ve velkém. Myslet nadneseně a stanovovat si ambiciózní cíle.

Přemýšlí-li člověk, nebo celý tým, jak vymyslet něco, co jde udělat a vejde se do rozpočtu, většinou se vůbec neodváží sáhnout si na ty opravdu zajímavé nápady a řešení. Zajímavějších výsledků lze obvykle dosáhnout, když se utrhneme ze řetězu a vymyslíme naprostý ideál.

Zmapujeme tím, kam se vlastně chceme vydat a pak se můžeme na základě reálných omezení stáhnout zpět. Postupně samozřejmě musíme naše řešení ohýbat a modifikovat a to tak, že mnohdy velmi diametrálně. Ale díky prvním ambiciózním krokům máme k dispozici větší manévrovací prostor.

A na závěr ještě přesah obecně do osobního rozvoje. Je užitečné se čas od času vypravit do extrémní situace, nebo se zkusit zachovat extrémně. Získáme tak novou masku do naší palety reakcí, nebo nástroj do našeho nářadí. Pak se můžeme zase směle stáhnout tam, kde je nám to přirozené, nebo výhodné.

Nebát se riskovat, vystřelit do dálky klidně k nepoužitelnému extrému. Získáme tak manévrovací prostor a vždycky se můžeme snadno stáhnout zpátky.

V tomto článku půjdeme ke zdroji a zkusíme najít způsob, jak se s tím vypořádat.

Ve filmu Donnie Darko hlavní hrdina polemizuje s učitelkou, která mu tvrdí, že všechny negativní projevy jsou odrazy strachu a všechny pozitivní projevy odrazy lásky. Souhlasím s Donniem, že nic se nedá zredukovat na prostě dobré nebo prostě špatné. Jednoduše na to neexistuje žádné obecně platné měřítko (i když se o to tuhle a támhle někdo snaží – hezké shrnutí poskytuje Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla).
Každopádně pohled, že strach nám brání v tom být otevřenými a tvůrčími lidmi, mi dává smysl.

Osobně si celý ten koncept představuji takhle. Člověk má dvě části mozku. Jednu myslící lidskou (logika, víra, abstrakce, dlouhodobé plánování) a jednu pudovou zvířecí (instinkty, reakce, přítomnost). Když nás přepadne strach, naše reakce převezme zvířecí část mozku, která briskně rozhodne mezi dvěma variantami: bojuj, nebo uteč.

V sociálním prostředí našeho lidského světa se to pak projevuje následovně: Pokud mozek přepne na boj, člověk se začne chovat agresivně (arogantně) nebo defenzivně (zuřivě si brání svou lidskou malost). Zvolí-li útěk, začne se osoba omlouvat (podřizovat) nebo litovat (dělá ze sebe oběť). Všechny tyto vlastnosti považuji za slabiny a všechny pramení ze strachu.

Model celebrity, která se chová arogantně, známe asi všichni. Z čeho má takový člověk strach? Že najednou nebude dost dobrý a přijde o jediné, co má, že znehodnotí svou „značku“, díky které má peníze, uznání, přátele. Bojí se, že tím vše ztratí.

Proč se někteří lidé chovají zle ke svým partnerům? Ze strachu, že je ztratí, ať už proto, že je opravdu milují, nebo proto, že onen partner pro ně znamená určitý sociální status. Z obavy, že nejsou dost dobří a potřebují si dokazovat svou nadvládu.

Proč lidé v práci tak hrozně brání svoje nápady? Protože na nich zakládají svou pracovní identitu. Pokud jsou nápady špatné, oni jsou špatní.

Tohle všechno je strach plynoucí ze ztráty ega – identity, kterou jsme si vybudovali pro kontakt s vnějším světem. Ve skutečnosti je ego jen maska, jíž někdy nevědomky zaměňujeme za naši skutečnou osobnost.

Když má člověk tento sice skutečný, ale zároveň nepotřebný strach, pomůže mu polknout svoje ego a přestat o něj bojovat. Lidé se často bojí ustoupit, protože to považují za slabinu. Ego je to co má strach, že bude pokořené, zamazané a zbytečné. Proto potřebuje všem kolem dokazovat, že existuje.

Poslouchat strach má skutečně smysl, jen když jde o zdraví nebo život. Všechno ostatní je jen hra, kde je potřeba hodnotit rizika, ne se řídit instinktivním strachem.

Občas se sám chovám hloupě a tak pak zpětně zkoumám, proč jsem se tak choval a většinou jsem schopen celou tu scénu zredukovat na nějaký konkrétní strach. Jakmile ten strach pojmenuju, dokážu mu čelit. Možná ne hned, ale dřív nebo později podlehne!

Zjistil jsem, že v prostředí, kde se cítím příjemně a bezpečně je pro mě mnohem snazší poslouchat jiné lidi, chápat, to co říkají a být k nim příjemný. Naopak v prostředí, kde existují ať už umělé nebo přirozeně vyvolané tlaky můžu být dost nepříjemný, jízlivý a defenzivní.

Pro mě je ideálem mít koule na to, abych si mohl být jistý, že při napadení uchráním sebe a své blízké, případně hodnoty, které jsem vybudoval. Ale zároveň v období klidu a míru v libovolném prostředí budu moct být příjemný a laskavý.

Vše, co jsem měl možnost zažít nasvědčuje tomu, že klíčem k laskavému a svobodnému chování je podle mě odbourání strachu. Ale jak? Jak odbourat strach?

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že strach je jen informace. Mnohdy velmi užitečná, ale stále jen informace. Můžeme s ní naložit rozumně (vyhnout se opravdu reálnému nebezpečí) nebo ji vyignorovat (v případě neopodstatněného strachu). Kolikrát si stačí představit, co nejhoršího by se nám mohlo stát, a zjistíme, že případný zisk za zkoušku stojí.

Nevyhnutelný je pak trénink, kterým člověk získává spoustu referenčních bodů, díky nimž si zvedá sebevědomí. To je ale jen půlka cesty. Sebevědomí je jen vlastnost ega – ve skutečnosti to znamená, jak věříme své masce.

Ale my musíme jít ještě hloub, ano, ještě hloub až k sebeuvědomění. Ego je to, co se bojí. To skutečné, přirozené, opravdové já se nemá čeho bát, protože je tím, čím je. Dan Millman v knize Cesta pokojného bojovníka (natočili podle toho i film) píše, že skutečná síla není v neporazitelnosti (která je nedosažitelná), ale v uvědomění si své naprosté zranitelnosti. A tam, tam není žádný strach, jen radost ze života a laskavost.

Celé si to představuju jako bublinu. Rozpažte, jako byste chtěli někoho obejmout a pořádně se nadechněte. Tohle je pocit, kdy máte velkou bublinu – hluboké sebeuvědomění. Teď vydechněte, nahrbte se a dejte si pěsti k bradě, jakoby vás chtěl někdo praštit. To máte malou bublinu – strach.

Když nějaká obtíž dolehne na bedra člověka s velkou bublinou, ten ztěžka vydechne a prohne se pod ní. Pak se ale znova nadechne a rozpřáhne ruce. Zasáhne-li totéž člověka s malou bublinou, vyrazí si zuby.

Člověk s rozpaženýma rukama dokáže přehrabovat problémy v klidu, plnými hrstmi a s úsměvem s nimi nakládat. Člověku, jenž si kryje bradu, nezbude než bušit kolem sebe nebo se vzdát.

Když nemáme prostor, jednáme zkratkovitě. Proto bojujme za velké bubliny!

Podívejte se na přiložený obrázek. Na něm je krabice a několik nápadů. Prvních několik nápadů, které vám přijdou na mysl, je velmi pravděpodobně v krabici. Nové nápady vznikají spojováním různých souvislostí. 4-10 prvních nápadů tak obvykle vychází z běžného kontextu a většinou jde o myšlenky, které napadnou prakticky každého.

Pokusíme-li se ale vymyslet nápadů mnohem více, například 25, 50 nebo 100. Záhy zjistíme, že jsme vyplýtvali ty samozřejmé a musíme začít hledat úplně nové úhly pohledu, nové kontexty, nové větve nápadů. Donutíme se tak udělat víc (induktivních) kroků od zadání k řešení. Čím více takových kroků uděláme, tím větší je pravděpodobnost, že se podobnou cestou nikdo v našem okolí či oboru zatím nevydal.

Pro přehled můžeme vymyšlené nápady zorganizovat do myšlenkových map, kde můžeme přímo sledovat směr naší cesty i konkrétní kroky.

Můžeme si snadno myslet, že talentované lidi prostě napadají dobré nápady. Když se ale pak podíváme do skicáků některých malířů (například na Michellangela), uvidíme desítky a stovky skic částí těla, póz, variant oděvů apod. I dnes, když se dělají návrhy pro hry nebo filmy, vymýšlí se velké množství různých verzí, aby se pak mohla vybrat ta nejlepší.

Někteří tedy ten čas investují a dostanou se dále než jiní, skvělé je, že my můžeme taky!

K dobrým nápadům je potřeba se postupně propracovat. Místo čtyřech věcí, které vás jako první napadnou, se hodí vymyslet jich třeba padesát. Schválně si to při nejbližší příležitosti zkuste. Cvičení vám mnoho nezabere a věřím, že zjistíte, jak je užitečné.