Pozor, hovoří CML

Když invalidní kmotr parkuje na chodníku

Sun, 19 Feb 2012 00:33:00 -0800

Českými sociálními sítěmi a minimálně redakcí Forbesu a Lidovek hýbe fotka černého Mercedesu, s tzv. kmotrovskou registrační značkou, kartičkou pro invalidy, parkující na chodníku v pěší zóně. Aféra je plná dojmů, ale nic není černobílé.

Na začátku si zrekapitulujme fakta. Mercedes se značkou 6A6 6666 stojí v pražské ulici Na poříčí, na chodníku, v pěší zóně (mapy Google). Za předním sklem má kartičku pro invalidy a podle fotek má na předním skle na 99 % detektor radaru.

Fotografii jsem poprvé viděl na facebookové stránce časopisu Forbes Česko. Někdo z redakce je zřejmě autorem; nikdo jiný se k autorství nepřihlásil a ani to nikdo nerozporuje. Fotografie zveřejněná v pátek 17. února už koluje českým internetem; všimly si jí i Lidovky.cz a napsaly o ní článek.

Bez zavolání policie je to jen kalení vody

Na celé aféře je několik věcí, které mi vadí a několik, které mě iritují. Nejvíc mi asi vadí postup autora fotografie. V diskusi na Facebooku jsem se ptal, jestli volal Městskou policii. Odpověď jsem nedostal a nic takového nezmiňuje ani článek v Lidovkách.

Kdyby totiž autor fotky městskou nebo státní policii zavolal a ta by přijela, dostal by vyfocený Mercedes botičku. Odtah by byl právně sporný, protože nikomu nepřekáží ani nestojí na vyhrazeném místě. Zatímco vaši fábii by bez problémů odtáhli, žádný strážník by při pohledu na registrační značku neriskoval, že se po něm někdo bude za odtah vozit. Ale botičku by nasadil bez problémů, protože u takto dokumentovaného případu by jinou možnost neměl. A až by někdo přijel botičku sundávat, rovnou by mohl vyinkasovat pokutu za detektor radaru na předním skle.

Bulvární novinář by Mercedes vyfotil, zavolal policii, vyfotil nasazení botičky a pak by fotil řidiče, až by ke svému autu přišel. Asi by to sdílel na Facebooku. Seriozní novinář by oproti bulvárnímu novináři udělal totéž kromě sdílení.

Každopádně teď je to jedno, protože žádnou policii nikdo nevolal. A jestli mluvčí pražské PČR v Lidovkách naznačuje, že s tím budou něco dělat, tak pěkně kecá. Můžou maximálně předvolat majitele/provozovatele vyfoceného auta a požádat ho o vysvětlení. Pokud se sám nepřizná k přestupku, nemůžou mu dokázat vůbec nic. Rozhodně on sám nemusí mít žádné svědky nebo něco dokazovat; to mluvčí PČR v článku nemluví pravdu.

To co trošku mate je samotná kartička invalidy. Ta sice umožňuje vjet v určitých případech do míst, kde je zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou, ale těmito výjimkami nejsou pěší zóny a už vůbec neopravňuje k parkování na místech, kde se parkovat nesmí (třeba na chodníku…).

Jenže pokud se podíváte na inkriminované místo přes Google Streetview, zjistíte, že na značce vymezující pěší zónu jsou nějaké dodatky, které ale přes internet nejdou přečíst. To místo, kde Mercedes stojí, tak vypadá jako uzpůsobené parkování (nízký obrubník, vizuálně odlišené od chodníku, lampy umístěné tak, aby při parkování nevadily, chybějící zábrany). Možná, že tam je pro parkování nějaká výjimka. Třeba se tam dá parkovat v noci nebo o víkendech nebo na povolení. To by mohlo rázem celou situaci měnit nebo alespoň snižovat závažnost přestupku z arogantní prasárny na vyčůránkovství.

Toto všechno by státní nebo městská policie musela zdokumentovat a předat správnímu orgánu k řešení. A rozhodně by to jen tak nemohla zamést pod koberec, pokud by tam někdo fotil a celou věc oznamoval přes linku 158 nebo 156, které se nahrávají. Škoda, nestalo se.

Co mě fakt irituje

Už hodně dlouho nemáme v ČR žádné SPZ (státní poznávací značky). Máme registrační značky (RZ) a média by to měla vědět. Měl by to vědět každý řidič a očekával bych to i od editora, který vytvářel titulek. Taky bych prosil nepoužívat jako zdroj fotografie Facebook.com. Vždyť i v textu článku je zmíněno, že autorem je Forbes Česko. Za přiznání autorství by snad editorovi klávesnice neupadla…

To, že má někdo drahé auto, ještě neznamená, že kartičku invalidy získal podvodem. Já si to tedy taky myslím, ale na druhou stranu ty podmínky už dnes nejsou tak jednoduché. Tu nemohoucí tetičku možná někde v příbuzenstvu fakt má. A že má drahé auto a RZ 6A6 6666 z něj ještě nedělá kmotra. Kmotrovská RZ je taková, která nebije tolik do očí, ale každému měšťákovi nebo dopravákovi dá jasně najevo, že majitel má na magistrátu dobré styky. I když ani to už dnes není, co bývalo, dost lidí skončilo a někteří pořád čekají, jestli nebudou obvinění.

Poučení do budoucna?

Sledujme podobné případy. Ale opravdu dobře je dokumentujme, nepodléhejme dojmům a nehrajme si na soudce nebo správní orgán. Radši vždy splňme občanskou povinnost a volejme městskou nebo státní policii. A určitě jim nabídněme pomoc tím, že jim nabídneme naši fotodokumentaci a ujistíme, že je rádi podpoříme v jejich úsilí a aby tento případ nezapadl, rádi ho budeme medializovat nebo aspoň popularizovat ve svých sociálních sítích.

Permalink | Leave a comment »

Rusákům se nedá věřit

Sat, 04 Feb 2012 07:08:46 -0800

Soudruzi z Gazpromu po týdnu přiznali, že nemají dost plynu pro Evropu. Celý týden odmítali zprávy, že do Evropy přes jejich plynovody proudí méně plynu. Kdo jsou ti užiteční idioti, kteří Rusáky považují za důvěryhodné?

Od začátku týdne plynárenské společnosti, které distribuují ruský plyn, hlásí, že ho k nám teče málo. Mě osobně napadly dvě příčiny. V mrazivém počasí má zemní plyn menší objem, takže to vypadá, že ho teče méně. Anebo ho méně posílají Rusáci. Gazprom samozřejmě od začátku popíral, že by posílal méně plynu. Prý ho posílají stejně.

Teď soudruzi z Gazpromu přiznali, že prostě posílají méně plynu. Píšou o tom třeba Lidovky. To je u Rusáků normální – nic se jim nedá věřit. Černobyl popírali několik dní a zemřelo kvůli tomu víc lidí. To bylo za SSSR. Kursk také tutlali a tím přišli o šanci, že by námořníky někdo zachránil. To bylo za Putina. Za Medvěděva neumírají lidé, pouze lžou.

Rusákům je zatěžko přiznat objektivní fakta. Je velká zima, potřebují proto více plynu. Když ho více spotřebují, méně ho můžou poslat dál. Každý rozumný to pochopí a pitomcům není potřeba nic vysvětlovat. S podobnou situací se počítá, a proto máme zásoby zemního plynu na několik měsíců. Rusáci jsou jiní. Ti budou popírat fakta i poté, co je zjevné, že lžou. Pak se přiznají.

Vysvětlete mi někdo, kde se berou mezi politiky lidé, kteří Ruskou federaci a její státní a polostátní firmy považují za natolik důvěryhodné, že jsou ochotní je pustit do naší ekonomiky? Proč média vůbec dávají představitelům Ruské federace a státním a polostátním firmám prostor bez toho, že by připojila poznámku o tom, že se jejich vyjádření a priori nedá věřit?

Permalink | Leave a comment »

Ordnung must sein, přes to vlak nejede

Wed, 01 Feb 2012 09:27:05 -0800

Fascinuje mě hlásicí automat na pražském vlakovém Hlavním nádraží. Má naprogramované, co a kdy má hlásit a toho se drží. Takže oznámí příjezd vlaku, který je ještě na Smíchově. Přitom všichni na nástupišti vidí, že přijíždí zpožděné Pendolino a nějaké rychlíky, kterým musel dát ten avizovaný osobák přednost.
Zajímalo by mě taky, jakou má toleranci pro hlášení zpoždění. Už jsme měli být sedm minut na trati a pořád u nás hlásí, že jsme připraveni k odjezdu, s původním časm podle jízdního řádu. Prostě si jede podle svého programu, a nějaké lehce zpožděné vlaky mu to nemůžou nabourat...
Aby bylo jasno, nekritizuji to zpoždění, to se v tomto počasí a provozu stane snadno; vadí mi to naprogramované hlášení bez ohledu na realitu.
Tento blogpost je napsaný z vlaku, jako test, jestli jde takto psát z iPhone.

Permalink | Leave a comment »

Ať můžeme být hrdí!

Thu, 06 Oct 2011 12:17:00 -0700

Jsou Češi nevděčnými fanoušky, jak si myslí Filip Saiver z MF Dnes, nebo je reprezentační áčko banda looserů, kteří si to zaslouží? Proč se po vstupenkách na Barcelonu jen zaprášilo, zatímco na Španělsko jich je pořád dost?

Zítra (v pátek 7. 10.) nastoupí naše fotbalová reprezentace na Letné proti současným mistrům světa – Španělsku. A MF Dnes se diví, že není vyprodáno. Podle redaktora Filipa Saivera je to proto, že Češi ve skutečnosti nejsou skutečnými sportovními fanoušky; jen rádi hopsají, když se daří. Důkazem je podle něj zápas Plzně s Barcelonou v Lize mistrů, kdy se po lístcích jen zaprášilo a lidé z celé republiky stály fronty před stadionem, aby si lístky za stejnou cenu mohli koupit.

Při hře jsme s vámi,

jsme váš hlas a svědomí.

(bacha je to černý)

Zkoušíme zvednout

vaše sebevědomí.

(v tomhle jsme vám věrný)

Dalo by se debatovat o tom, kdo by hypotetický a utopický zápas Španělska (vlastně jen výběru FCB a Realu) pro Barceloně (s Messim) vyhrál a který tým je zajímavější. O to totiž nejde. Rozdíl je v tom, že je zájem o Plzeň a ne o reprezentační áčko. A nejde ani o výsledek. Plzeň možná dostane větší rychtu než repre, ale bude se jí na konci zápasu tleskat ve stoje.

Hrajte tak,

ať můžeme být hrdí.

Někdy se i prohra

s hlavou vzhůru přijímá.

Každý totiž ví, že naše reprezentace bude betonovat. Ostatně hráči se tím vůbec netají. Plzeň se bude bránit také. Ale aktivním pressingem. Kdyby aspoň reprezentační áčko hrálo catenaccio – tedy dokonalou a pečlivě natrénovanou taktickou hru – jako to předvedl třeba Inter Milán pod Mourinhem v semifinále Ligy mistrů 09/10 právě proti tehdy neporazitelné Barceloně. Jenže všichni tušíme, že kromě prešovského betonu Bílkův výběr se po počátečním pokusu o pronikání po křídlech vrátí k nakopávání na marného simulanta Baroše. Mezi tím bude pobíhat psychicky zlomený Rosický a „záloha“ se bude soustředit pouze na rozbíjení rozehrávky Španělů.

Hrajte tak,

ať můžeme být hrdí.

Nuda v prachu leží,

na bitvy se vzpomíná.

A v duši hřejou

na věky věků.

„Dá se říct, že jsou to pořád ještě děti.“ Jestliže zápas Španělska s Barcelonou je nemožný, protože půl španělské reprezentace hraje i za Barcelonu, zápas letošních stříbrných z mistrovství světa, české reprezentace do 19 let pod vedením trenéra Hřebíka a týmu autora výroku, kapitána českého reprezentačního áčka Rosického, by možný byl. A upřímně, kdybych si měl vsadit, vsadím na Hřebíkovy děti. Protože to, co předvedli ve finále mistrovství světa proti mladým španělům, byla jedním slovem nádhera. Podobně hrála Sparta proti Realu (opět pod Hřebíkem) nebo česká repre v kvalifikaci proti Nizozemí na Letné v kvalifikaci na Euro 2004 (Brückner, další vyznavač aktivního presingu).

Bolí, bolí, bolí, někdy to bolí.

Stojí, stojí, stojí, to za to stojí.

Není to o tom, kolik je za to peněz.

(je to o srdci)

Čeští fanoušci nejsou jiní než jinde na světě. Každý se chce radovat z vítězství svého týmu. Ale když už se nevyhrává, chtějí aspoň vidět své hrdiny, jak padnou po boji. Prohrát se může, ale se vztyčenou hlavou. Jít na hřiště, nebojovat, ustrašeně pobíhat, betonovat bez emocí a prohrát 1:0 – to nikoh nezajímá. Prohrát 4:1 po boji v dopředu prohraném zápasu, ale po bojovném výkonu, s prodřenými trenýrkami a vyplivnutým plícemi, tomu všichni zatleskáme ve stoje.

Jestli se bojíš,

tak to tam vůbec nelez.

(ať hrajou radši jiný)

Máš zodpovědnost,

tu musíš na sobě nést.

(a občas pocit viny)

Proto se bude v pátek pískat na reprezentaci a 1. listopadu tleskat Plzni ve stoje. To nemá nic společného s českou fanouškovskou povahou. Proto chodili lidi dřív na Baník a teď na něj kašlou. Proto Zbrojovka sestoupila a proto se na Spartě letos na jaře pískalo i po vítězství.

Reprezentačnímu áčku bych doporučil, aby místo hry Španělů radši studovali DVD s hrou těch dětí z U19. A jestli někdo netuší, tak ať si to pustí taky. A k tomu si může pustit třeba Aleše Brichtu a jeho Ať můžeme být hrdí. Tam je řečeno vše.

Permalink | Leave a comment »

Novináři a norská policie to pěkně podělali

Mon, 25 Jul 2011 15:56:00 -0700

Média opět opravují během pár hodin své dřívější zprávy, podávané jako zaručené. Snaží se konkurovat Twitteru, ale přitom se jim kromě prvních 140 znaků nedá víc věřit. A veřejné mínění má také jasno – toho blba zastřelit a norskou policii lynčovat. Nebo obráceně?

K médiím se vyjádřím jen krátce. Přestože se dají najít příspěvky na Twitteru, které byly rychlejší než klasická, stará, oficiální média (adjektivum si dosaďte dle světonázoru), kdyby o útoku Breivika tato média neinformovala, nikdo by netušil, co má na Twitteru hledat, aby mohl dokázat, že stará média jsou mrtvá a občanská/sociální žurnalistika byla zase rychlejší.

To ale za selhání médií nepovažuji. Mám totiž zvláštního koníčka. Zajímají mě totiž taktické postupy speciálních jednotek. Ne že bych se chystal na něco podobné jako Breivik; prostě mě to zajímá, mám pár známých, kteří ve speciálních jednotkách pracovali a rád porovnávám realitu s knihami nebo hollywoodskými trháky. Takže mě zaujaly první zprávy o tom, že útočník byl zneškodněn z vrtulníku díky granátům se slzným plynem.

Ona je to totiž pitomost. Z vrtulníku se nedá střílet přesně ničím, účinně ničím jiným než kulometem a použití slzného plynu s vrtulníkem ve vzduchu je vůbec sci-fi. Ono by se vlastně dalo dlouho diskutovat o tom, co to je chemicky slzný plyn, ale zůstaňme u mediální zkratky a neřešme to. A dnes se to ukázalo. Norská policie totiž z vrtulníku vůbec nezasahovala. Na ostrov se dostala po moři a vypadá to, že se útočník pouze vzdal a k použití zbraní nebo taktických prostředků vůbec nedošlo.

Pak je tady ale zásadní otázka – kde vzala média informaci o zásahu z vrtulníku? Kdo si to vymyslel? Kdo to opsal, řešit nemusíme. Byli to všichni. Bez zdrojování to zkrátka všichni převzali, aniž by se zeptali staršího kolegy v redakci (který byl na vojně), jestli je něco takového vůbec možné. Ale na začátku byl někdo, kdo tu kachnu pustil ven. To by měla média řešit, protože jedině tak nastaví kontrolní mechanismy, které podobným pitomostem příště zabrání. A že příležitostí ještě bude…

Policie s respektem, ale beze zbraní

Média a diskutující se teď hodně navážejí do norské policie. Neměla vrtulník, neměla výzbroj, zareagovala prý pozdě. Z dnešního pohledu ano. Ale pobitvoví generálové by si měli uvědomit, že na něco podobného norská policie vůbec nebyla připravená, protože riziko podobné události prostě bylo malé.

Dnes se smějeme tomu, že norští policisté chodí beze zbraně. Jenže už si nepřipouštíme, že ještě předevčírem jsme je chválili za to, že chodí beze zbraně. Protože je v Norsku nízká kriminalita a tamní policie má obecný respekt. Norsku se povedlo běžnou kriminalitu snížit na nízkou úroveň. I díky tomu, že jejich policie byla efektivní a to nejen v prevenci, ale i díky eliminování výhod získaných kriminálními činy. Jinak řečeno – v Norsku se nevyplatilo páchat zločiny, protože jste nedokázali využít toho, co jste zločinem získali. Pak ale nebylo třeba, aby jejich strážníci chodili ozbrojení.

Norové ve svých bezpečnostních analýzách viděli teroristické riziko jako velmi nízké. Oprávněně. Norsko je tzv. neutrální bezpečná země (i přes členství v NATO) pro teroristy všeho druhu. Jediné, co jim hrozí, je pokuta za špatné parkování. S pitomcem typu Breivika se zkrátka nepočítalo a to i přes to, že ještě před pár desítkami let patřili Norové k předním fašounům.

Navíc nelez přehlédnout fakt, že Breivikovi se podařilo navázat policejní síly do Osla. Útok na ostrově pak mohl probíhat velmi nerušeně. S „druhým“ útokem dnes prakticky při operačních postupech počítají jen izraelské bezpečnostní složky. A i těm trvalo pár týdnů, než pochopily, že při atentátu na autobus hromadné dopravy nemají hledat zraněné, ale nejdříve další bomby a další atentátníky v okolí. Až po skutečném zajištění prostoru začaly pouště draze vycvičené záchranáře k zraněným.

Přestože se toto riziko vyučuje na všech policejních akademiích, jen minimum policejních a záchranných sborů s ním při zásahu skutečně počítá. Druhý útok je přitom nejefektivnější způsob, jak zlikvidovat ty nejlepší policejní a záchranářské jednotky v dané lokalitě. Breivik zkrátka ukázal, na co se při tréninku operačních postupů při teroristickém útoku zaměřit.

Norská policie neselhala v taktickém postupu. Zřejmě využila všech možností, které měla. Bohužel měla možnosti omezené tím, co se dalo předpokládat a na co byla připravena. Ale nelze jí vytýkat, že na něco podobného připravena nebyla. Nebylo to riziko, proti kterému stálo za to investovat do přípravy. V Norsku rozhodně ne.

Norská zásahovka neměla vrtulník. Protože ho nikdy nepotřebovala a neexistovalo reálné riziko, kdy by ho potřebovat mohla. Protiteroristická jednotka nebyla v operační pohotovosti. Není to úplně pravda. Byla v operační pohotovosti, adekvátní rizikům. S tímto rizikem se zkrátka v Norsku počítat nedalo.

A že mohli mít vrtulník a z něj Breivika zastřelit? Jednak nevíme, jestli ho nechtěli dostat k výslechu. A jediné místo, kde se dá z vrtulníku střílet odstřelovací puškou, jsou filmová studia. A použití kulometu (ani z českých policejních vrtulníků by to nešlo…) je nereálné, pokud jde o zneškodnění teroristy, který má okolo sebe spoustu civilistů. Samozřejmě pokud nemáte koule na komentování „collateral damage“ (© Jamie Shea) stylem: „Rozkaz ten zněl jasně…“

Permalink | Leave a comment »

Ich bin ein Gewerkschaftler…

Sat, 11 Jun 2011 12:57:16 -0700

Nemám rád odbory; považuji je za prodlouženou ruku socanů a komunistů. Nemám rád tuto vládu; nevládne, nic nereformuje a vypadá to, že se krade ještě více než dříve. Ještě před chvílí jsem byl na straně vlády, ale nyní bych podpořil odbory…

Rychlá rekapitulace situace v okamžiku, kdy píšu tento text. Odbory vyhlásily na pondělí stávku, na protest proti vládním reformám. Kromě stávky chtějí zablokovat dopravu v Praze. Premiér Nečas pozval odborové předáky na sobotní jednání na Úřadu vlády. Místo jednání jim soudní úředník předal rozhodnutí Městské soudu v Praze, kterým se stávka zakazuje. Důvod je stejně jednoduchý, jako pitomý – odboráři nevyhlásili stávku tři pracovní dny předem…

Nemám rád vládu ani odbory

Současnou vládu nemám rád. Rétoricky se tváří jako pravicová. Jenže ve skutečnosti není pravicová, středová ani levicová – je pouze blbá a vyznačuje se především tím, že nevládne, ale pouze přežívá. Tvrdí, že je reformní, ale reformu zatím neudělala žádnou. Předkládané rozpočty vycházejí z těch předchozích a mají neskutečně vysoké schodky – argument, že schodek mohl být ještě větší, jako reformu fakt neberu. Reformy na příjmové straně se odehrávají pouze formou zvyšování daní, zatímco na výdajové straně se paušálně škrtá, bez ohledu na to, kde to má smysl.

Nemám rád odbory. Rozumím tomu, proč v minulosti vznikly. Rozumím i tomu, že hájí zájmy svých členů – a hájí je logicky a dobře. Jen s těmi zájmy mám problém. Myslím si, že odbory jsou především prodlouženou rukou levicových stran a hájí jejich zájmy. Ale koneckonců je to to nejlepší, co mohou odbory dělat – protože právě levicové strany hájí zase zájmy odborů. S odbory můžu nesouhlasit, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by dělaly něco z jejich pohledu špatně.

Na stávkující bych původně poslal armádu

Na stávku vyhlášenou na pondělí jsem měl od začátku rozporuplné pocity. Jestliže odboráři nesouhlasí s vládními reformami a chtějí stávkovat, potom je na místě říct, že mají pravdu v tom, že reformy jsou špatné a že mají právo proti nim stávkovat. Fakt, že zatímco oni protestují proti reformám z principu, zatímco já protestuji proti těmto konkrétním reformám, v tomto nehraje roli. Pokud by někdo zpochybňoval samotné právo na stávku, postavil bych se proti němu – a to bez ohledu na to, co si o odborářích myslím.

Když jsem se ale v pátek dozvěděl, že odboráři nejen že nebudou v pondělí pracovat, ale ještě budou blokovat dopravu, aby nemohli pracovat ani ti, co chtějí a budou bránit i svým kolegům, aby je v práci nahradili, hnulo mi to žlučí. Stávkovat ano soudruzi, ale pokud se pokusíte něco zablokovat, měla by zakročit policie. A jestli ta toho není schopná, protože je sama plná odborářů, kteří jen hájí své výhody, ale už zapomněli chránit práva občanů a dbát na dodržování zákonů, pak jde o jasné selhání jedné výkonné složky státu a je na místě vyhlásit výjimečný stav a poslat do ulic armádu s úkolem zajistit dodržování zákonů.

Do Prahy měli dokonce dorazit horníci z Moravskoslezského kraje, aby pomohli s blokádami. No tak to už pr… Jestli tady chcete stavět barikády, potom se nebudete moci divit, až se objeví připravení bojovníci i na druhé straně barikády a poženou vás do Polska… Tady se vyhrožuje občanskou neposlušností a policie avizuje, že zřejmě nebude zasahovat. Rozpuštění policejního sboru by v takovém případě mělo být nezbytností a nahrazení armádními jednotkami za výjimečného stavu logickým pokračováním.

Právní pozitivismus je mor České republiky

Jenže v sobotu se stalo něco, zcela změnilo můj náhled na současnou situaci. Ministerstvo financí požádalo v pátek Městský soud v Praze, aby stávku zakázal. A soud tak učinil – soudruzi odboráři totiž nedali dostatek času na přípravu opatření proti stávce. Odborářům prakticky nezbývá než toto rozhodnutí respektovat. Ústavní soud jim téměř s jistotou dá v budoucnu za pravdu, ale takový spor se potáhne dlouho a odbory mezitím prohrají několik sporů s vládou, které je budou stát dost peněz. Až Ústavní soud rozhodne, už odbory v důsledku těchto sporů vůbec nemusejí existovat.

Co se může stát? Odbory dodrží naprosto formální požadavek, vyhlásí stávku tak, aby jejich postup nebyl napadnutelný, a zaútočí ještě větší silou. Náš paranoidní premiér si bude potřebovat dokázat, že je neústupný a pokusí se chvíli vzdorovat. Nemůžu dohledat situaci, kdy musel Petr Nečas ukázat, jak je neústupný a vyhrál by. A nemyslím si ani, že by to dokázal teď. Viděl jsem ho osobně v několika situacích, kde se ukázal jako slabý. A pochybuji, že by to zvládnul teď. Už kvůli tomu, že jeho okolí ho bez mrknutí oka hodí přes palubu a nepodpoří ho. Takže jen situaci vyhrotí a odbory vyhrají.

Je čas odejít, Petře Nečasi…

Nemám rád odbory, ale taky jim umím přiznat, že teď mají pravdu. Než tyto reformy by asi bylo lepší je zastavit a udělat je znovu. Problémem České republiky je rostoucí zadlužení a neefektivita státní správy. Fakticky je jedno, jestli máme složenou daňovou kvótu 48 nebo 70 procent. I ta horší varianta se dá přežít, pokud funguje státní správa a vidíme nějakou perspektivu rozvoje. Byl bych nerad, kdyby se u nás prosadilo levicové řešení. Ale pokud by splnilo dva základní předpoklady (efektivní, byť drahá státní správa) a snižování zadlužení, pak se s tím dá žít.

Současné „reformy“ ale mohou situaci jen zhoršit. Snižování schodku rozpočtu totiž není totéž co snižování zadlužení. Odpovídá to asi tak tomu, když si půjčíte u banky sto tisíc a příště, protože tušíte, že už vám tolik nedá (i proto, že ještě nemáte splacenou), si půjčíte padesát a všude tvrdíte, že šetříte. Leda tak kulový, Kalousku…

Těžko se mi v současné situaci fandí vládě. Na její „reformy“ skutečně doplatí nižší a střední třída. Navíc nejsou řešením do budoucna – hledání řešení pouze oddalují. O odborech si můžu myslet, co chci, ale v současnosti bojují za správnou věc. Původně zvolily špatné nástroje, ale současná vláda jim dala mnohem lepší. Už kvůli tomu by měla radši odstoupit předtím, než ji k tomu přinutí razantní odborářské akce, rozeštvaná společnost a zruinovaná postávková ekonomika.

Permalink | Leave a comment »

Fakta a mýty o výstupu na Ronov

Mon, 19 Jul 2010 05:51:00 -0700

Rád jezdím na výlety a nehodlám se jich vzdát jen kvůli tomu, že máme náročné devítiměsíční batole. Naopak, baví mě to o to víc. Našel jsem si na iDnes tip na výstup na kopec Ronov. Prý to je rodinný výlet. Kecy, je to pěkná makačka a půlce článku se nedá věřit. Ale stálo to za to…

Dítě máte takové, jaké si ho vychováte. A sedět doma je nuda. Takže se od prvních Kristiánových týdnů snažíme jezdit na výlety, nebo alespoň nesedět doma a jít na procházku po Praze. Jenže nápadů je málo. Když neporadí přátelé, vyzkouším Kudyznudy a nebo Cestování.idnes.cz. A právě na mafráckém cestování jsem našel tip na výstup na horu Ronov na Českolipsku.

Když budu citovat iDnes, Wikipedii a to co mi našel Google, tak hora Ronov (německy Ronberg, použití němčiny vysvětlím dále) má nadmořskou výšku 552 m n. m. a nachází se mezi obcemi Blíževedly, Kravaře a Stvolínky, na okraji CHKO Kokořínsko, na západě Ralské pahorkatiny. Ronov je čedičový vrch kuželovitého tvaru a stejný název má zřícenina na vrcholu.

Martin Janoška v článku na iDnes popisuje výstup na Ronov jako časově nenáročný a výlet doporučuje rodinám s dětmi. Není to úplně pravda – výlet je sice vhodný pro rodiny (já jsem extrém, devítiměsíčního Kristiána zatím nosím na zádech a dává mi zabrat), ale určitě nejde o nic jednoduchého a není to taková idylka, jako je popsáno v článku.

Kudy na Ronov

Na Ronov se dá jít ze tří vesnic. Nejkratší je to prý po zelené polní cestou z Kravař (3 km). Pak se dá jít prý po příjemné červené ze Stvolínek (3 km). My jsme zvolili zelenou/červenou z Blíževedel (4 km), která je nejdelší, ale zlákala nás informace v článku na iDnesu – měla tam být spousta hospůdek se zahrádkou. Cesta byla příjemná. Hospůdky se ale nekonaly. Byly to obyčejné vesnické knajpy se stolky na dvoře. Ale to je pouze otázka definice. A aby nedošlo k omylu – líbilo se mi to.

Všechny cesty se sejdou na jednom místě – sedlu pod Ronovem. Kuželovitá hora má totiž poměrně mělkou spodní část, ale na horu vede brutální cesta. Například Blíževedly mají nadmořskou výšku 361 m, což by naznačovalo 191 výškových metrů na vrchol. Jenže z Blíževedel jdete od začátku z kopce dolů a než dojdete na úpatí Ronova, máte pocit, že pár dalších desítek výškových metrů ujdete dolů. Následuje lehký výstup a zase sešup dolů. No a nakonec si dáte odhadem půl kilometru vzdálenosti na 250 výškových metrů. A nepřeháním to – i z fotek se dá odhadovat, že na vrchol to je solidních 45°.

Při pohledu od Blíževedel můžete usoudit, že se dá dojít nahoru i s kompasem (v lese nemáte přehled, kam jdete) a není nutné se k vrcholu šplhat po vrstevnici. Pokud vyjdete na vrchol po značené cestě (a jste v CHKO, takže byste se cesty měli držet), pochopíte, že to je pěkná blbost. Kopec je prudký a po neupravené cestě, bez vojenského výcviku a bez kompasu nemáte šanci se dostat nahoru.

Při hodnocení přístupové cesty je jedno, z které vesnice se na Ronov vydáte. Důležitý je až samotný výstup na horu a ten je ze všech vesnic společný. A jak se dostanete na sedlo pod Ronovem, je skutečně jedno.

Rodinný výlet pro zkušené rodiny

Některé rodiny chodí na výlety častěji, jiné méně. Pokud vyrazíte na Ronov, potom věnujte pozornost skutečnosti, že v lokalitě Ronova se vyskytují endemické druhy hmyzu. Obzvláště v kombinaci s teplým počasím (my jsme měli „jenom“ 27 stupňů před bouřkou) se vám může stát, že pro ohrožené druhy hmyzu nebudete mít pochopení. Pokud si nezapomenete doma repelent jako my, nebudete vám hmyz možná vadit (komáři určitě, zřejmě kůrovci, klíště žádné). Pokud nebudete mít repelent, ale vezmete si Biolit, určitě se pokusíte seznam endemických druhů zredukovat…

Nedokážu posoudit, jak se při výstupu na Ronov chová rodina s dětmi, které chodí nebo jsou v předpubertálním věku. Je to dost prudké, ale není tam zásadní problém. Pokud nesete na zádech svého desetikilového potomka (nosič má odhadem dvě kila), který nemá lepší nápad než se kývat všemi směry a chytat vás za hlavu a štípat do krku, potom to chce trošku trpělivosti, více přestávek a vzhledem k hodně prudkému kopci tak týden předem dát sto dřepů každé ráno. Nahoru se to blbě dýchá, ale jde to. Dolů je to s kývající se a bojící se zátěží na zádech a s pocitem odpovědnosti (jasně že půjdu dolů opatrně, miláčku) mnohem horší.

Vzdálenostem na turistických směrovkách se nedá věřit. Z centra Blíževedel je to na vrchol Ronova údajně 4 km. Když ale párkrát potkáte směrovku, která i po pár set metrech ukazuje stále stejnou vzdálenost, podíváte se pak doma do Google Maps a zkusíte si to změřit, zjistíte, že cílem značení je především vás od výstupu neodradit. Ale abych nešířil poplašnou zprávu – více než 5 km to z Blíževedel není. Jenom ten kilometr navíc je v těch nejhorších pasážích…

My jsme vyrazili s poměrně špatnou předpovědí počasí. Bylo sice šílené vedro (27 stupňů v Blíževedlech, den předtím 39 v Praze, obojí podle teploměru v autě ve stínu), ale z dáli hřměla bouřka a mrak byl vidět. Náš plán byl nasadit pláštěnky a obrátit se zpět, když se výrazně zhorší počasí (na Grosse Arber jsme šli v horším počasí a vznikajícím horským potokem, takže ten kopeček nás nemohl odradit…). Většina trasy vede alejí a před finálním výstupem je odpočívadlo se dubovým stolem a stříškou. Na zřícenině Ronova je pak také stříška a suchá kůra na rozdělání ohně v ohništi, takže pokud nejste z cukru, nic se vám ani v bouřce nestane.

Zemský ráj to na pohled

Pokud jste se nerozhodli, že vyzkoušíte všechny značené trasy v České republice nebo nevystoupáte na všechny kopce s výškou větší než 500 metrů nad mořem, potom máte jen jediný důvod vylézt na Ronov – ten výhled z vrcholu fakt stojí za to. Podívejte se na Mapy.cz, přepněte se na turistickou mapu, vytiskněte si ji a běžte nahoru.

Kromě celého Kokořínska, Českolipska a bůhvíčeho vás možná zaujme možnost vidět z dálky Ještěd (i pouhým okem, s dalekohledem je to lepší) a zjistíte, že spousta kopců v okolí má nahoře hrad (Bezděz) nebo aspoň zříceninu (neumím popsat, neměl jsem vytištěnou mapu, ale bylo jich několik). Část výhledu zakrývá zřícenina Ronova, nám část zakryl bouřkový mrak a i tak to stálo za to. Pocit, kdy se vyšplháte nahoru, oddechnete a rozhlédnete po krajině, je na Ronově úžasný…

Na ja, Bleiswedel

Když jsem na začátku zmiňoval německý název Ronova, odkazoval jsem tím na minulost kraje. Blíževedly (Bleiswedel) a Ronov jsou v Sudetech (Benešova vláda si prosadila v Parlamentu zákaz používání názvu Sudety, ale myslím, že dnes už je to legální) a je to hodně vidět. Článek na iDnes zmiňuje historické domy v Blíževedlech (včetně hospůdek okolo náměstí, které tam nejsou, jsou to knajpy) a web obce mluví o malebné vesničce. V zásadě jsou Blíževedly skanzen – ukazují, jaké to tam bylo malebné, když tam byli Němci a domy jsou skutečně historické – sedmdesát let na ně nikdo nesáhnul a povětšinou chátrají. A je to škoda, protože jsou fakt hezké.

Přiznám se, že mám rád sudetské vesnice a především kvůli tomu, že přisídlenci byli často líní domy opravovat a jen díky tomu se zachovala původní vesnická architektura a duch vesnic. Konkrétně v Blíževedlech přistavěli jen socialistickou sámošku naproti mariánskému sloupu na náměstí a vlakovou zastávku (tam udělali v padesátých letech šraňky s klikou; funguje to doteď, byť s elektromotorem). Možná je přestavěná i ta hospoda, kde jsme jedli. Ale jinak se místní omezili pouze na nákup zahradních bazénů z Mountfieldu a díky tomu mají Blíževedly ráz sice hodně zanedbané, ale hezké sudetské vesnice.

Pokud jde o hospody, jsou to putyky. Co jsme zahlédli, tak místní si můžou vybírat z Březňáku, Kláštera a Kozla. My jsme dali Kozla u kostela. Dali jsme si tam výbornou domácí slepičí polévku (soukmenovkyně zasloužilé soudružky běhaly s husami a krůtami vedle našich stolů po dvorku) a přestože personál nebudil dojem, že má zdravotní knížku a že někdy viděl hygienika, polévka byla výborná (kromě polévky bych jim upřímně věřil, že umí také perfektní psí guláš…) a velmi nám chutnalo. Agroturistika v tom nejbrutálnějším významu jako vyšitá. Abyste mi rozuměli – nechci to kritizovat, velmi se mi to líbilo a velmi mi chutnalo. Ale člověk musí vědět, do čeho jde.

Suma sumárum

Pokud si chcete vyšlápnout menší kopec (přes čtyři kiláky cesty pod kopec, pak 250 výškových metrů na 500 metrech), Ronov doporučuji. Vypadá hezky už z dálky, a jestli něco stojí za to, tak je to ten výhled z vrcholu. Na cestu nepotřebujete nic kromě flašky vody a repelentu. Dá se to i s dětmi, pokud je dokážete motivovat nebo přinutit to vyšlápnout. Dá se to i s dítětem na zádech a provokující partnerkou.

Článku na iDnes úplně nevěřte, ale jestli vás stejně jako mě motivoval si Ronov vyšlápnout, tak mu odpusťte i zkreslenou představu o tom, co to je hezká hospůdka a o Blíževedlech si nemyslete, že se staly zadnicí Českolipska až v okamžiku, kdy místní vyhnali Němce (prdel to byla určitě už dříve). Bylo to velmi příjemně strávené sobotní odpoledne a jsem rád, že jsme se tam vypravili.

Za možnost použít fotografii Ronova na tomto blogu děkuji Petrovi Fabiánovi, z jehož fotogalerie fotografie pochází.

Permalink | Leave a comment »

Mistrovství světa? Bzučící nuda…

Tue, 15 Jun 2010 17:46:00 -0700

Viděl jsem zatím pár desítek minut z asi čtyř zápasů, ale troufnu si prohlásit – na mistrovství světa ve fotbale se nedá dívat a nedá se ani poslouchat. Nebudí ve mně žádné emoce. A to se považuji za fanouška fotbalu. Můžou za to fotbalisti a určitě i ty hloupé trubky – vuvuzely…

Zatím to vypadá, že celé letošní mistrovství světa ve fotbale je jeden velký omyl. Nejde ani tak o pořadatelskou zemi, ale o to, co se na nás line z televizních obrazovek. Zatím jsem viděl několik desítek minut z asi čtyř zápasů. Viděl jsem naprosto nudný fotbal bez zajímavých gólů (výjimkou je první brazilský gól). Týmy zatím působí jako nesehrané. Což je dost divné vzhledem k tomu, že jsou hráči spolu více než měsíc.

Televizní přenosy ve srovnání s Ligou mistrů také za moc nestojí. Bzučící/troubící diváci spolehlivě zabíjejí jakékoliv emoce, které dokáže televizní přenos zprostředkovat. Řekněte mi, že jsem lenoch, ale přenos z Ligy mistrů dokážu sledovat i pasivně u počítače nebo knihy. Když se něco děje, poznám to podle reakce diváků a podívám se (přihrávky ve středu a na obranu mě fakt nezajímají, pokud nehraje můj oblíbený tým). Při přenosech z jižní Afriky mám ale problém z toho neustálého bzučení neusnout.

Kombinace špatného fotbalu a ploché atmosféry na stadionu mě od sledování mistrovství světa odrazuje. Možná, že v play-off, kdy o něco skutečně půjde, mě přinutí sednout k televizi a soustředit se pouze na fotbal (protože ty hloupé vuvuzely se jim nikdo neodváží zakázat, protože FIFA je bílá a oni jsou černí…), ale pokud nebudou hrát mé oblíbené týmy, nejsem si tím moc jistý.

U fotbalu fandím, nebo se nudím

Aby mě sledování fotbalového zápasu v televizi bavilo, musím někomu fandit. I když nehraje tým, kterému skutečně fandím a přeju vítězství, obvykle dokážu cítit sympatie k jednomu ze soupeřů. Neptejte se mě proč – nepotřebuju a nehledám racionální zdůvodnění emočního rozhodnutí. Když žádnému týmu na hřišti nefandím, tak se nedívám. Nejsem zastánce názoru, že jde především o hezký fotbal. Mně jde o vítězství a o to, aby můj oblíbený tým vyhrál. Nezajímá mě, že se hraje „fotbal“. Zajímá mě, jestli můžu někomu fandit.

Proto jsem nadšeně sledoval semifinále Ligy mistrů, zatímco finále mi bylo úplně ukradené. V semifinále mě totiž zajímalo, jak si precizní systém naordinovaný Milánu Mourinhem poradí s mediálně protežovanými hračičkami z Barcelony. Uznávám, že v semifinále jsem měl i další hledisko pro fandovství. Ve španělské lize mám svého favorita, jehož úhlavním nepřítelem je právě FC Barcelona. Nevím, kdy bych kataláncům dokázal fandit – asi kdyby hráli proti Slavii.

Podobné je to s mistrovstvím světa. Fandím Brazílii, Itálii a Anglii. Zápasy jiných týmů mě příliš nezajímají, protože u nich nedokážu fandit. Zkoušel jsem se chvíli dívat na Portugalsko s Pobřežím slonoviny. Teoreticky to měl být hezký fotbal. Jenže nebyl a ani jednomu z těch týmů nefandím, takže jsem u toho vydržel asi deset minut, abych zjistil, že Ronaldo je pořád stejný simulant, ale jinak je z formy. Na Brazilce jsem se večer vydržel dívat déle – bolely mě z toho oči, přestože vyhráli. Abych vysvětlil dřívější řádky – vítězství je důležité, ale Brazilci se od ostatních mých favoritů liší tím, že by měli vyhrávat hezkým způsobem.

Vuvuzely – co napsat, abych neurazil?

Říká se, že fotbal je sport gentlemanů, který hrají primitivové, na rozdíl od ragby, což je sport primitivů, který dnes hrají gentlemani. Znám zástupce obou sportů a bez výhrad s tím souhlasím. Pokud jde o JAR, tak tam platí, že na zápasech ragby jsou vuvuzely zakázané (vycházím ze zpráv v médiích), zatímco fotbalové zápasy bzučí celou dobu (tedy, místní prý chodí po začátku a odcházejí před koncem). Nechci se dál pouštět do úvah na toto téma, protože i když se věnoval striktně sociologickému rozboru fanoušků i hráčů, mohl bych být obviněn z rasismu a na následné diskuse nemám čas ani chuť.

Neustálé troubení se ale podle mě nedá nazvat fanděním. Nemá totiž žádnou korelaci s děním na hřišti. Jistě se dá diskutovat o tom, jestli se nějak liší troubení na plastovou imitaci zvířecího rohu s opileckým pořváváním na českých ligových zápasech, ale zatímco česko-moravský opilec se svým vulgárním příspěvkem alespoň snaží reagovat na dění na hřišti nebo vyjádřit názor na výkon pořešeného rozhodčího, jihoafričan troubí po celý zápas. Dokonce by mě zajímalo, jestli vůbec sleduje, co se děje na hřišti, protože podle televizních záběrů mají při troubení zakloněné hlavy, troubí vzhůru a tu blbost drží oběma rukama – na trávník tak vůbec nemůžou vidět…

Obávám se, že problém není v samotné trubce, ale ve fanoušcích. Byl jsem na několika zápasech Nymburku v evropské basketbalové lize, kde byla velmi bouřlivá atmosféra. Jestli si hokejoví fanoušci v Pardubicích myslí, že umí fandit nejlépe v republice, tak jim doporučím si zajet do Nymburka nebo si počkat, až bude hrát v jejich hale důležitý zápas. Trubky (menší než vuvuzela) používají basketbaloví fanoušci běžně, stejně jako řehtačky (s oběma pomůckami by vás fotbaloví i hokejoví fanoušci hnali…). Ale jenom tehdy, když jejich tým útočí a ne během skandování.

Když měl Nymburk míč, několik tisíc lidí (hrálo se v pardubické hokejové hale) skandovalo je-de-me a pak třikrát fouklo do trubky. Bylo to úžasné, dělalo to pekelnou atmosféru a bylo to vkusné. Kdyby někdo troubil po celou dobu, pořadatelé by ho vyvedli. A kdyby ne pořadatelé, tak fanoušci. Samoregulace fanoušků funguje. Na hokeji taky občas potkám „fanouška“, který jde na zápas dvakrát za rok a přijde s řehtačkou nebo klaksonem. Přestane to používat nejpozději do druhé komerční přestávky v první třetině.

Za čtyři roky, přátelé, vzhůru do Ria

Nedá se nic dělat, letošní politicky korektní Mundial musíme přetrpět. Na bzučení si budeme muset zvyknout a v lepší fotbal musíme doufat. Komentátoři České televize se snad zlepší. Snad zápasy mých oblíbených týmů bude komentovat Bosák a ne Čapoun, který se už nedá poslouchat. Dokonce bych i zvážil namísto sledování mistrovství někde v hospodě si ty peníze dát do prasátka a šetřit na Mistrovství světa 2014. To se totiž hraje v Brazílii a zápasy na Estadio Maracaná v Riu budou mít určitě jinou atmosféru než ty v jižní Africe. Takže přátelé, letos to přežijeme a doufám, že příští Mundial si užijeme na živo v rytmu samby!

Permalink | Leave a comment »

Volte rozumem – žádný hlas nepropadá!

Fri, 28 May 2010 03:23:00 -0700

Spousta voličů se dnes a zítra bude zamýšlet nad tím, zda hlas pro stranu, kterou chce skutečně volit, není v případě, že se ta strana nedostane do Sněmovny hlasem propadlým. Žádný hlas ale není zbytečný. Zbytečné je pouze hlasovat pro velkou stranu, pokud ji skutečně volit nechcete.

Hlasy pro malou stranu jsou v drtivé většině případů hlasy ideologické (jejich program nebo představitelé nám vyhovují nejlépe). Kdo pro ně hlasuje, hlasuje pro něco. Člověk, který hlasuje pro velkou stranu proto, že se bojí, že jeho hlas pro stranu malou by propadnul (=strana by neměla zastoupení ve Sněmovně), volí jistotu, ale současně hlasuje pro stranu, která mu ideologicky nebo personálně nevyhovuje.

Právě tím, že člověk dá hlas velké straně, svůj hlas zahodí. Volí něco, s čím nesouhlasí a strana, s níž ideologicky souhlasí, nebude mít možnost tyto ideje a názory ve Sněmovně prosazovat. Kdyby nevolil, výsledek by byl stejný. Když bude volit malou stranu, která se do Sněmovny nedostane, bude výsledek na první pohled také stejný. Proč potom jít vůbec volit? Protože hlas pro malou stranu, i když se do Sněmovny nedostane, zvyšuje její politickou sílu.

Členové této strany získávají morální podporu, která jim pomůže v politické práci a v přesvědčování voličů o tom, že v příštích volbách už se to podaří. A také proto, že při určitém počtu hlasů pro tuto malou stranu (od 1,5 %) získá státní příspěvek na svou činnost, což jí třeba pomůže v příštích volbách už se do Sněmovny dostat. Ať už u nás bude sebeblbější vláda, ty maximální čtyři roky se vždy dají přežít. Navíc se dá proti blbé vládě vyvíjet silný občanský tlak (zvláště pokud je to vláda průzkumů veřejného mínění…).

Na průzkumy nehleďte, Paroubka se nebojte

Tendenci volit silné strany u nás posilují zveřejňované předvolební průzkumy. Už při pohledu na jejich metodiku by mělo být každému jasné, že jsou zatíženy systémovou chybou. Navíc mezi průzkumem a volebním modelem je obrovský rozdíl. I kvalitní volební model se u nás dělá na malém vzorku a je zatížený chybou, která u malých stran může znamenat rozdíl v jednotkách procent. Navíc systém přepočítávání hlasů na křesla ve Sněmovně u malých stran nefunguje spravedlivě, takže na průzkumy při rozhodování nemusíme brát takový ohled. Ale bohužel, strana, která v průzkumech není bezpečně nad pětiprocentní hranicí, to má u českých voličů těžké.

U těchto voleb je důležitým aspektem rozhodování tzv. faktor Paroubek. Dvě strany říkají, že jeho vládu nepodpoří (ODS a TOP 09). Paroubek správně podotýká, že totéž říkali všichni i před krajskými volbami a pak stáli frontu na uzavření koalice. Pokud by Paroubek po volbách odstoupil, potom TOP 09 problém s koalicí nemá. Věci veřejné půjdou evidentně s každým vítězem voleb, takže zbývá ODS. Pokud by ale ČSSD dala dohromady většinu s TOP 09 a VV, tak je role ODS pouze statická a aby takovou většinou ČSSD nedomohla mít, musela by ODS mít hodně přes 30 %, což je nereálné. A i tak není vyloučené, že by i ODS po špatném výsledku ve volbách vyměnila vedení a šla do velké koalice (v krajích i na radnicích to praktikuje). Hlas proti Paroubkovi podporou velké strany je nesmysl – smysl má hlasovat pouze pro něco nebo pro někoho.

Moje dilema – ODS nebo SZ?

Sám řeším stejné dilema – zda volit ODS nebo SZ. ODS nevolím proto, že to je pravicová strana. Pravicová je spíše rétoricky. Pravice a levice jsou bez historického vývoje jen akademické pojmy. V České republice je zkrátka střed posunutý jinam a to co nabízejí nepopulistické „pravicové“ strany by v zemích jako je Švýcarsko nebo Velká Británie považováno za levicové. ODS mi vyhovuje, protože je to strana lidí, kteří mají podobné názory na ekonomiku a fungování společnosti, jako mám já. A především tato strana fakticky podporuje podnikání.

V současnosti je ale především pražská ODS v situaci, která mě od volby odrazuje. Já vím, že je rozdíl mezi komunálními a parlamentními volbami. Ale není rozdíl mezi komunálními a parlamentními politiky – jsou to ti samí a mám problém jim dát hlas. Ještě bych dokázal slyšet na argumenty, že hrozí nástup levice v čele s velkým kormidelníkem Paroubkem. Nedokážu ale toto varování brát vážně od lidí, kteří s ním dlouhodobě vládli na pražské radnici a udělali z něj dokonce ekonomického náměstka primátora.

Ke Straně Zelených mám rozpolcený přístup. Zatímco v programu ODS jsou věci, které podporuji a teze, které bych neprosazoval, ale až tolik mi zase nebudou vadit, u Zelených je to jinak. Tam buď velmi souhlasím, nebo jsem zásadně proti. Problém totiž je, že Zelení jsou skutečně klasickým melounem – nahoře zelení, uvnitř rudí. Vím, že ve vedení strany jsou liberálové, ale nevím, co bude prosazovat dogmatická členská základna v otázkách, na které se dá odpovědět jen ANO/NE.

Jenže si myslím, že SZ má ve Sněmovně být. Kvůli vyvažování. Čert vem jejich eurolevicové názory a zejména multikulturalismus, se kterým nesouhlasím. Když se podívám na jejich skutečné hlasování ve Sněmovně, tak tam najdu shodu s mými názory na konkrétní zákony. Největší ze všech stran, které jsou nyní ve Sněmovně (a to včetně hlasování poslanců zvolených za KDU-ČSL, nyní TOP 09). To, že si dosazují svoje lidi na ministerstva, je běžná věc – ta bude u každé strany. Že neskočili na provokaci MF Dnes, to také nic neznamená – třeba jenom mají jiné mechanismy a procesy.

Zelené ale spontánně podporuje obrovské množství mladých lidí. Životní názory mají často jiné až opačné než já, ale dávají této straně obrovskou sílu prosazovat svou ideologii (strana tak dokáže přežít i bez Sněmovny nebo exekutivních výhod). Jak už jsem říkal, ideologii, se kterou nesouhlasím, ale která nutí ostatní strany a ostatní politiky fungovat lépe. A i kdyby to byl jediný důvod, proč by zelení měli být ve Sněmovně, tak mi stačí.

A ještě na závěr, proč jiné strany ne. TOP 09 má pro mě sympatický program. Jenže když se podívám na hlasování jejích poslanců, takže u mě ještě obstojí Kalousek, ale už ne ostatní. I když biolihem a bionaftou si to teď ani Kalousek nevylepšil. Jenže kromě knížete a Laudáta na pražské kandidátce není nikdo, ke komu bych měl důvěru. Je mi líto, musíte se nejdříve ukázat na radnicích, než můžete dostat můj hlas.

Vyvažovat by mohli i lidovci. Jejich program mi také nevadí. Ale když si mám vybrat vyvažování zelenými nebo lidovci, tak radši podpořím zelené. A VV? To jedině v případě, že bych teď zakopnul o krabici od bot, ve které budou akcie třeba Promineconu, takže pak bych měl ekonomický zájem je podporovat…

K urnám, občané!

Co dodat na závěr – každý by měl u voleb prosazovat především svůj zájem. Pokud je v něčím zájmu zachování statu quo, potom ať volí velké strany. Pokud chce podpořit nějaký názor, ať volí nositele tohoto názoru. V obou případech podpoříte volbou to, co chcete. Pokud chcete podpořit nějaký názor, ale volíte velkou stranu kvůli obavě z propadnutí hlasu, pak teprve můžete s klidem říct, že jste hlasovali zbytečně a váš hlas propadnul – v takovém případě si ušetřete čas a místo do volební místnosti běžte třeba na pivo.

Já osobně se budu dnes odpoledne poprvé rozhodovat až u volební urny, který volební lístek vložím do obálky. Přestože jsem vždy zastával názor, že člověk má jít k volbám rozhodnutý. Nicméně už teď vím, že budu myslet na to, že volbou menšího zla ještě nikdy nikdo nezvolil dobro!

Permalink | Leave a comment »

Fakt jsem to tomu kačerovi přál...

Wed, 12 May 2010 22:40:00 -0700

Přes deset dní jsem nemohl jít běhat kvůli viróze. Až včera jsem se odvážil a byl jsem příjemně překvapený. Nejenže jsem zaběhnul bez problémů to, co jsem chtěl, okolí mojí trasy se zazelenalo, zarostlo a překypovalo jarním životem. Impozantní řev šelem v Zoo, kachny věnující se jarním radovánkám a nádherná zelená vedle řeky – to prostě nemá chybu.Možná to vypadá, že chci své oblíbené běžecké trase dělat reklamu, ale není to tak. Lidí se na ní pohybuje více než dost (se psy to zatím ještě není tak strašné) a nejraději bych tam běhal sám.

Protože bydlím v Tróji, moje hlavní běžecká trasa vede od Zoo k přívozu. Má sice asfaltový povrch, což není pro běhání ten nejlepší povrch, ale je hned u domu kde bydlím a především má svoje kouzlo. Do Stromovky to mám kousek a pro klouby je tam příjemnější povrch, ale běh podél Vltavy mě dostal.

Celá běžecká trasa vede podél řeky. V některých místech je k Vltavě jen pár metrů. Navíc řeka v těchto místech vede okolo Císařského ostrova původním ramenem, s malou hloubkou, takže s velmi hezkou (nemonotónní) hladinou. Občasný smrad z čističky na Císařském ostrovu mi ten pocit nemůže zkazit. Stejně jako hromada hmyzu – to prostě k vodě patří.

Dokáže se lev v Zoo naučit plavat?

Už po pár stech metrech běhů se ocitnu vedle pavilonu šelem. Nevím, zda to je pravidlem nebo náhodou, ale vždy v podvečer slyším řvát lva nebo tygra. Andulka si myslí, že to je tygr (slyšela ho jednou při procházce v Zoo), já se zase domnívám, že to je lev, jehož výběh je přímo vedle asfaltové cesty. Vede mě k tomu i fakt, že ten řev je občas slyšet i na parkovišti před domem. Mezi parkovištěm a výběhem tygrů je ale pavilon šelem, zatímco lev ze svého výběhu není směrem k nám ničím zastíněn. Než se zeptám ošetřovatelů, zkusím to lépe vypozorovat.

Samozřejmě vím, jaké zábrany mají šelmy ve svých výbězích, ale řev to je tak impozantní, že mě i při cestě zpět naplňuje jistotou, že bych sedokázal přinutit k ataku rekordů Usaina Bolta. Musím ale zjistit, o jakou šelmu jde. Lev totiž na rozdíl od tygra neumí plavat, což při volbě únikové trasy hraje u Vltavy dost zásadní roli :-).

Ještě před deseti dny bylo na výběh lvů vidět, stejně jako na čističku na protějším břehu. Včera jsem měl pocit, že běžím džunglí. Ty křovinky a stromečky okolo cesty zezelenaly a zmohutněly. Nebýt asfaltové cesty, měl bych pocit, že běžím přírodou…

Za pavilonem šelem je nový, rozestavěný pavilon. Přestože chodím pravidelně na procházku s kočárkem do Zoo (a restaurace Gaston, kde na jediném místě v Zoo mají točenou Plzeň, je kousek od pavilonu šelem), zatím netuším, o jaký pavilon jde. Podstatné pro běh je, že u tohoto pavilonu se cesta svažuje dolů k řece. GPS v iPhone říká, že je tam převýšení 5 – 40 metrů. No, technologie mají svá slabá místa, nicméně cesta je tak jeden výškový a dva vzdálenostní metry od hladiny.

Na tomto místě se kromě zatím neškodného hmyzu hojně vyskytují kachny. Včera jsem si jich nevšimnul, nicméně i jejich aktivity u přívozu mě motivovaly k napsání tohoto příspěvku. Každopádně je to příjemné místo na odpočinek v podobě chůze a vydýchání (zatím uběhnuto 800 metrů a fakt mi neříkají Emile Zátopku…).

O čas nejde, ale vysvětlete to chlapovi…

Po vyběhnutí krátkého kopečku okolo dost zanedbaného antukového kurtu přichází pasáž, kde se musí člověk rozhodnout, jestli dá patnáctistovku v dobrém čase, nebo se přepne do módu indiánský běh. Volím první variantu, protože v tomto úseku je dost orientačních bodů, na které se můžete fixovat – doběhnu to a uvidím. Takto se dá dostat až k přívozu.

Od parkoviště před naším domem je to k přívozu přibližně 1,44 km (tuto vzdálenost mám uloženou pro tuto trasu na TrainingPeaks). Jak už jsem říkal, běhat začínám a kondici mám dost špatnou, ale těch zhruba patnáct set se dá zvládnout. Sice je běhám i ve fitku na pásu za přibližně o čtyři minuty déle než jsem zaběhnul nejlépe na střední, ale včera jsem zaostal za svým novodobým „sálovým“ rekordem o pouhých 23 vteřin. Což je v Tróji můj zatím nejlepší čas.

Moc dobře vím, že v tréninku se neběhá na výsledný čas, ale na rytmus a tempo, ale jsem jen obyčejný chlap, který si potřebuje něco dokazovat. Takže ten čas je druhý důvod (po kachnách, proč vzniknul tento článek. Třetím důvodem je, že jsem před vyběhnutím měl obavy. Týden jsem kašlal a smrkal a i přes víkendový squash jsem věděl, že s kondicí jsem na tom dost špatně. Jen za prvních tři sta metrů jsem prosmrkal kapesník. Ale k přívozu jsem doběhnul relativně volným tempem (byť mi GPS ukázala, že jsem byl dost rychlý) a celou dobu jsem dýchal jen nosem. Ještě teď z toho mám dobrý pocit.

Woody a možná i Renč by o tom dokázal natočit nízkorozpočtový celovečerní film…

Abych nezapomněl na ty kachny. Když jsem se vydýchával na křižovatce u přívozu a řešil, zda se morálně vzchopím a doběhnu zpět domů nebo půjdu za roh na autobusovou zastávku (interval 1x za hodinu mi dával velkou šanci na popadnutí dechu), proběhla okolo hýkající kachna. Asi metr za ní běžel se sípajícím hrdelním zvukem kačer. O co se snažil, tak o tom jsem nepochyboval, ale vypadalo to, že mu pořád chybí ten metr. Když to vzdal, vylezl z křoví jiný kačer na pomoc, který to ale vzdal po dvou metrech. Kachna se vítězoslavně schovala za mě (fandil jsem kačerům, ale nechtěl jsem jí kazit radost a snižovat sportovní výkon) a se smíchem (ano, viděl jsem její výraz) utekla do vzrostlé trávy a pod příkrovem zelených listů se pomalu šinula k řece.

See the full gallery on Posterous

Přiznám se, že jsem sotva lapal po dechu (debil, který si chce zaběhnout čas, aniž by na to měl kondici a zdraví…), ale ta scéna mě přivedla na úplně jiné myšlenky (na jiné, než si myslíte :-) ). Nepochybuji o tom, že kachna považovala za největší událost posledního týdne fakt, jestli dokáže utéct. Kačeři to viděli jinak, ale byli na tom podobně. Vedle toho si pokojně plynula Vltava, už se spojenými rameny obtékajícími Císařský ostrov. Komáři se chystali zaútočit na toho zadýchaného běžce.

Patetický závěr

A my tady celé dny řešíme, která strana má debilnější billboardy? Kolik natiskneme eur, abychom je spláchli do řeckého záchodu? Jestli jde burza nahoru nebo dolů a jestli je to Goldmanům jedno, protože ti se na tom napakují vždy? Milí přátelé (i soudruzi), pojďme se radšiproběhnout…

Permalink | Leave a comment »

Útok na jihokorejskou loď – Kde se bere víra v komunistické zprávy?

Mon, 10 May 2010 22:00:00 -0700

Když jsem si četl články o podezření, že útok na jihokorejskou korvetu mohlo způsobit torpédo nebo mina, zaujaly mě diskusní příspěvky. Jeden z článku je na iDnes. Diskutující často zaujímají názor, že obvinění Severní Koreji je vymyšlené a že mohlo jít o falešný incident, který má za úkol KLDR poškodit. Když pominu část příspěvků, které jsou zjevené provokace, tak ty zbývající nechápu.

Pominu teď fakt, že nikdo z nás netuší, co se tam skutečně stalo. Nepochybuji, že na vyloveném vraku se našly stopy chemických látek (RDX) používaných ve výbušninách ani kovové části, které na korvetu nepatří. Bez torpéda, miny nebo nálože prostě korvetu potopit nejde. Jde mi spíš o takové menší logické cvičení.

Já osobně vycházím z předpokladu, že demokratické režimy zveřejňují převážně pravdivé informace, protože moc dobře ví, že se všechny zveřejněné informace dají ověřit a dohledat. Když už mají se zveřejňováním informací demokratické režimy problém, snaží se zveřejnit spíše minimum informací nebo je úplně utajit, než aby zveřejnili lživé informace. Když ale demokratický režim lže, jde spíše o výjimku.

Nedemokratické totalitní režimy (nejen komunistické) naopak v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách zveřejňují převážně nepravdivé nebo zavádějící informace. V těchto zemích se informace ověřovat nedají, média nemohou svobodně informovat, a když zveřejní pravdivé informace demokratická média, v nedemokratické zemi se tyto informace neobjeví a v demokratických zemích jsou tato média obviněna ze snahy poškodit kritizovanou zemi či stát.

Mimochodem, je zajímavé, že totalitní režimy si dávají do názvu státu slova jako demokratický (NDR…), lidový (ČLR), lidově demokratický (KLDR), přestože o demokracii nebo vládě lidu si tam mohou číst maximálně v zakázané literatuře…

Lživé a pravdivé varianty

Nicméně zpět k tématu. Pokud Jižní Korea mluví pravdu (tzn. torpédo/mina), pak je třeba se ptát, kdo by mohl být agresorem. Nemůžu si pomoci, ale vychází mi to jen na KLDR. Jistě, mohla by to být Čína, ale proč by to dělala? Aby otestovala detekční schopnosti amerických protiponorkových sil, předtím, než zaútočí na Taiwan? Každý útok na Taiwan by byl začínal raketovým útokem a skončil by použitím jaderných zbraní. A Čína není hloupá…

Pokud Jižní Korea nemluví pravdu, potom by musela korvetu potopit sama nebo v koordinaci s americkými silami na korejském poloostrově. Co by tím získala? Odsouzení KLDR v médiích? Kvůli tomu není třeba potápět korvetu, k tomu stačí poskytovat severokorejské uprchlíky médiím. K přípravě půdy pro útok na Severní Koreu? Co by tím získala? Jižní Korea se děsí toho, že by se měla starat i o severní sousedy a vyhovuje jí současný stav. Někteří diskutující připomínají Tonkinský incident (posloužil jako záminka pro prezidenta Johnsona pro vyhlášení tvrdé odvety Severnímu Vietnamu). Jenže Jižní Korea nechce zaútočit na severního souseda; nepotřebuje podobné incidenty.

A teď ke Kimům. Za standard považuji skutečnost, že KLDR lže. Existuje dost příkladů v zahraničněpolitických a vojenských otázkách, kde to lze přesvědčivě prokázat. Tomuto režimu se nedá věřit. Pokud by za útokem skutečně stále severokorejská ponorka, pak by KLDR o útoku lhala a odmítala by odpovědnost – protože potřebuje přízeň liberálních demokratických zemí především v Evropě, ale i těch demokratických v jihovýchodní Asii.

Je samozřejmě nutné připustit i možnost, že KLDR mluví pravdu a nemá s incidentem nic společného. Pak je třeba se znovu vrátit k otázce, kdo by za útokem stál. Již dříve jsem usoudil, že kromě KLDR není v regionu potenciální agresor. Existuje i možnost, že zde byla stará mina, do které korveta narazila – v takovém případě by KLDR byla bez viny.

Potopená korveta se pohybovala podle dostupných informací severně od 38. rovnoběžky, takže ji určitě sledovalo námořnictvo KLDR, rady a zřejmě i ponorkami. Protože v této oblasti operují námořnictva obou zemí, je dost nepravděpodobné, že by zde volně plula mina a především je velmi nepravděpodobné, že by ji korveta nezjistila svými radary. Ještě jedna věc mluví o torpédo – korveta je zlomena v půli. Byla by to moc velká náhoda, kdyby ji na tomto místě zasáhla nějaká zbloudilá mina. Pokud by na tu korvetu někdo vystřelil torpédo, zasáhlo by ji přesně v tomto místě…

Která varianta je nejpravděpodobnější?

Pojďme se na problematiku podívat čistě z logického pohledu – vycházejme z toho, že popsané varianty jsou jediné možné. Pokud by Jižní Korea mluvila pravdu, potom jsou možné obě dvě severokorejské varianty. Pokud ale připustíme, že korvetu nezasáhla mina, ale pouze torpédo, pak k pravdomluvné Jižní Koreji je možná pouze lživá varianta KLDR. Navíc pro tuto variantu hraje do not i fakt, že Jižní Korea v tomto případě nemá důvod lhát, zatímco KLDR naopak má důvod lhát.

Pokud Jižní Korea lhala (nemá důvod, jedině pokud by nechtěla zaútočit na KLDR), pak je možná pouze varianta pravdomluvné KLDR. Tady se lehce vrátím k Tonkinskému incidentu. Podle dnes uznávané varianty skutečně došlo k útoku na americké válečné lodě, které při protiútoku agresory potopily a poškodily. O pár dnů později se nepodařilo prokázat, že by došlo k útokům na lodě US Navy, nicméně ty zahájily palbu na domnělého protivníka a prezident Johnson pak využil incident pro získání podpory větší angažovanosti ve Vietnamu.

Při tomto druhém incidentu ale nebylo na USS Maddox vystřeleno. Ten pouze střílel, protože se domníval, že se protivník přiblížil pod kritickou vzdálenost (dnes se předpokládá, že za špatné vyhodnocení situace může špatné počasí a tehdejší radary). Stejně by to šlo udělat i v případě korvety Cheonan (česky Čchonan) – stačilo na ni vystřelit i slepé torpédo (aby posádka viděla reálný útok, ale už by se nikdy nedozvěděla, proč ji nezasáhnul) a opětovat palbu nebo poslat nótu do Pchjongjangu. Ale že by jen kvůli zvýšení napětí bylo třeba potopit loď za desítky milionů dolarů a zabít několik desítek námořníků?

Varianta, že by lhala Jižní Korea, má prostě spoustu trhlin a více argumentů mluví proti ní, zatímco pro tuto variantu se nedá najít snad žádný rozumný argument. Pojďme dál. Pokud by KLDR lhala, pak je možná je jedna varianta na straně Jižní Koreji – že by mluvila pravdu. Spiknutí obou zemí pro nedostatek představivosti a i jakýchkoliv rozumných vysvětlení ze spiknutí vyplývajících ze svých úvah vynechávám.

Pokud KLDR mluvila pravdu, pak jsou možné obě jihokorejské varianty. Jenže v takovém případě musíme ustoupit náhodě (zásah minou) před pravděpodobností (zásah torpéda). Řešíme tu opět fakt, že loď byla zasažena v ideálním místě pro její potopení. Zatímco u torpéda bychom mluvili o učebnicovém zásahu, u miny bychom mluvili o neuvěřitelné náhodě a současně selhání obsluhy radaru na Čchonan. To je dost nepravděpodobné, v této kombinaci…

Co z toho vyplývá – pokud připustíme zásah minou i torpédem, potom jsou možné varianty pravdomluvná Jižní Korea a lživá KLDR, u zásahu minou i pravdomluvná KLDR, což je ale jak jsme si řekli velmi málo pravděpodobné. I tak by ta mina byla severokorejská, protože Jižní Korea miny nepoužívá (díky námořní převaze spolu s USA). I KLDR moc nepoužívá miny podle dostupných zdrojů jinde než pro ochranu přístavů, protože je na moři velmi aktivní.

Pokud připouštíme zásah pouze torpédem, potom je možná pouze varianta pravdomluvné Jižní Koreji a lživé KLDR. Takže se vrátím k otázce z titulku – jestliže lze pouhou logickou analýzou dokázat, že Jižní Korea mluvila s největší pravděpodobností pravdu a KLDR s největší pravděpodobností lhala nebo došlo k velmi nepravděpodobné náhodě (což ale na tvrzení Jižní Koreji nemá vliv), tak nechápu, jak někdo může obviňovat Jižní Koreu z podvodu? A jak někdo může v této záležitosti věřit argumentaci KLDR?

V některých částech tohoto textu jsem musel zjednodušovat. Pro jednotlivá tvrzení by se dalo najít více argumentů podobných těm v textu použitých, ale to by už tak dlouhý článek byl ještě delší. Ale v diskusi nebo na FB si o tom můžeme popovídat, nebo se třeba rozepíšu v dalších článcích. Takže mi to připomínejte, ale nevytýkejte, nechtěl jsem napsat diplomku, ale pouze článek.

Permalink | Leave a comment »

My nic, my Češi…

Thu, 06 May 2010 16:58:00 -0700

Před pár dny to ještě vypadalo, že se snad Češi dopustili po 2. světové válce něčeho zavrženíhodného. Totiž vražd německých tehdy ještě spoluobčanů. Dnes můžou být čecháčci klidní, protože podle historiků vraždili Rusové. Vypadá to, že Češi jsou asi jediný z okupovaných států, kde po konci války všichni jásali a špatnosti na okupantech páchal někdo jiný než jejich oběti.

Pokud nevíte, o co jde – Česká televize odvysílala 6. 5 na ČT2 dokument Zabíjení po česku režiséra Davida Vondráčka. Dokument je o vraždách civilního obyvatelstva německé národnosti v prvních poválečných dnech a týdnech. Součástí dokumentu jsou i amatérské záběry z Prahy. Větší část dokumentu je věnována masakru českých Němců v Postoloprtech.

Ještě před odvysíláním dokumentu na ČT2 se objevila kritika ze strany Vojenského historického ústavu. Na inkriminovaných pražských amatérských záběrech je prý jasně vidět, že vraždili Rusové. A pokud už tam byli Češi, tak jen přihlíželi, nebo plnili rozkazy (V Norinberku se taky všichni hájili tím, že jen plnili rozkazy…).

V médiích už se ale o těchto záběrech mluví jako o celém dokumentu a to, že tvoří pouze jeho menší část, už se nepíše. No, v těch článcích toho chybí více – třeba jméno režiséra, které se dozvíte na stránkách České televize, ale už ne na většině internetových zpravodajských portálů.

Jestli se vražd účastnili aktivně i nějací Češi, se dnes zřejmě už nedozvíme. Je to ale více než pravděpodobné. Bylo by neuvěřitelné, kdyby Češi byli jediným národem, který po mnohaleté okupaci naháže šeříky na auta a tanky osvoboditelů a odejde do hospody na jedno oslavit konec války. Pak vyjdou na ulici a uvidí hromady mrtvých Němců (jak Rusové poznali, koho zastřelit???), ale neptají se kdo a proč to udělal a jdou trhat další šeříky.

Ne, u nás se tohle nenosí. My nic, my jsme nikomu nic neprovedli, za války ani za komunismu nekolaborovali, vždy to byli oni – Němci, Rusové, komunisti, přisluhovači apod. Němce od nás taky vyhnal někdo jiný – vítězné mocnosti. Dějiny druhé poloviny 20. století u nás nikdo nezná, takže neví, že Postupimská konference jen legalizovala něco, co u nás probíhalo a co mělo za následky několik desítek tisíc obětí.
Našim předkům nelze vytýkat to, co po válce udělali. Já věřím, že my bychom to dneska asi nedělali, ale nikdo se nemůže divit lidem, kteří si tenkrát prožili to, co bylo. Pomstít se okupantovi je něco naprosto logického, byť s odstupem desítek let si můžeme namlouvat, že my bychom byli jiní. Ale tvářit se, že nic nebylo? Že my jsme jen ti hodní a vše špatné způsobil někdo jiný? Ne, to se mi nelíbí.

Co se stalo, to se stalo. Válku vyprovokovali Němci a vedle naprostého zničení své země za války za to zaplatili i podobnými incidenty. My jsme se jim ale měli už dávno omluvit a věnovat se spolupráci do budoucna. K minulosti se musíme postavit čelem. Tak jak to udělali Němci, kteří jsou dnes tam kde jsou především díky tomu, že se dokázali po válce podívat pravdě do očí.

Permalink | Leave a comment »

Noční sportovci u Vltavy – vidět a být viděn

Fri, 26 Mar 2010 16:49:00 -0700

O půl sedmé večer je v těchto dnech už tma. Přesto mě překvapuje, kolik sportujících lidí potkávám v Tróji podél Vltavy (od Zoo směr Roztoky). A ještě více mě překvapuje, že i ve tmě vyrazí někdo na inlinech v černém oblečení, takže není vidět. Ideální terč pro cyklisty, kteří také často nemají světlo.

Sám nejsem výjimkou. Neběhám v bílém, ale modrém nebo fialovém tričku. Nemám boty s reflexními pruhy. A běhám po stezce, kde není osvětlení, ani z protějšího břehu Vltavy, kde vede rušná silnice. Ale myslím si, že jako běžec mám lepší šanci zareagovat před případnou srážkou a trošku snad vidět jsem (ještě jsem se nestihnul opálit…).

Při svém večerním běhání potkávám spoustu lidí. Cyklisty, bruslaře, běžce nebo lidi na procházce či venčící psa. A troufnu si tvrdit, že běhám ve špičce, tedy v době, kdy lidé, které potkávám, odjedou z práce a rozhodnou se trošku protáhnout před večerním programem, ať už je to zábava nebo domácí večerní pohoda. Takže si dovolím trošku generalizovat, byť to nemám obecně rád.

Nejlépe osvětlení jsou cyklisté. Až na výjimky mají všichni zadní červené světlo, které bliká. Někteří mají podobné světlo i vpředu – když už, tak většinou také blikající, ale pár si jich skutečně svítí. Je to ideální výbava do města mezi auta. Takový cyklista je dobře vidět. Na neosvětlené stezce podél Vltavy by se podle mého názoru více hodilo skutečné přední bílé světlo, aby i cyklista dobře viděl. Ale jsem rád i za blikající cyklisty, je dobré vidět, kde se pohybují. Ale možná se pletu, třeba je vidět na cestu i díky tomu blikajícímu bílému světlu.

Zatímco cyklisté, které potkávám, mají většinou světlejší cyklistická trička, jsou poměrně dobře vidět i na neosvětleném kole. Samozřejmě ne v dálce, viditelnost je odhadem tak 20 – 50 metrů. Osvětleného bruslaře jsem potkal zatím jen jednou. Šlo o pár se psem. Pes měl matně svítící obojek. Oba měli něco podobného na těle zepředu i zezadu a slečna měla navíc zřejmě další obojek okolo levé ruky.

Pokud bych běhal častěji večer, asi bych si obojek na jednu ruku také pořídil. Na inlinech bych večer nejezdil, protože bych neviděl na nerovnosti a překážky na cestě, ale pokud ano, tak bez takového obojku bych určitě nevyjížděl. Stojí asi 150 korun a může zabránit ošklivému zranění, pokud vás přehlédne cyklista. S touto pomůckou toto riziko aspoň snížíte.

Většina lidí na inlinech, které večer potkávám, často jezdí celí v černém nebo tmavém oblečení. Jsou vidět až na poslední chvíli. Přitom jsou ale zřejmě nejohroženější sportující skupinou. Nemůžou zastavit tak snadno jako běžec. Zabírají poměrně široký prostor a hrozí jim tak větší riziko srážky s projíždějícím nebo předjíždějícím cyklistou. Je jasné, že nikdo nepojede na inlinech s čelovkou, ale já bych se aspoň snažil o to, abych byl vidět.

Nejmenší obavu bych měl asi o psy, kterých během večerního běhání potkám také dost. Nikdo je nemá na vodítku, takže odpadá největší nebezpečí pro běžce, bruslaře i cyklisty – nezakopnete o šňůru, kterou nevidíte. Volně pobíhající pes o všech lidech okolo velmi dobře ví. A uhne sám, i před rychlejším cyklistou nebo bruslařem. Zatím vždy jsem viděl, že v případě, že je na jednom úseku více lidí, majitel psa zavolá k sobě a třeba se na chvíli posadí mimo stezku. I když má většina bruslařů obavu ze psů, na mojí trase bych se jich bál ze všeho nejmíň.

Za pár měsíců vše, co jsem sem napsal, bude zbytečné. Světlo bude daleko po sedmé večer, kdy se spousta lidí v Praze dostane k tomu, že si zajedou k Vltavě se trošku protáhnout. Ale do té doby bych se přimlouval – snažme se být více vidět. Nebo se aspoň neoblékejme jako výsadkář v týlu nepřítele…

Permalink | Leave a comment »

Bojí se fotbalisté hrát, nebo to neumějí?

Wed, 24 Mar 2010 14:51:00 -0700

Od dnešního fotbalového zápasu Jablonec:Sparta asi nikdo nečekal žádnou hezkou podívanou. Šlo o zápas prvního s druhým, ale takové zápasy v naší první fotbalové lize ocení pouze fanoušci obou týmů - ti jsou totiž při zisku bodů svému týmu ochotní odpustit, že se hrálo "ze zabezpečené obrany", tedy nezáživně, bez fotbalovosti a nekoukatelně pro nezávislého diváka. Netajím se tím, že fandím Spartě, takže bych mohl být za udržení prvního místa spokojený, ale bohužel nejsem.

Kromě koloritu naší první fotbalové ligy, tzn. nakopování míče do prostoru, kde není nikdo nebo jsou hráči pokrytí, nepřesných centrů a maximálně dvou přesných přihrávek po sobě mi velmi vadí sledování toho, jak se míč pomalu sune do autu. Nemám teď na mysli aktivitu bránícího týmu, kdy to je logické. Vadí mi to u útočícího týmu a vadilo mi to konkrétně u Sparty.

V naší lize se hodně sází na "standardky". Problém je ale v tom, že stejně jako standardně umí útočící tým situaci zahrát, stejně tak ji umí druhý tým bránit. Pokud na hřišti není geniální nebo aspoň dobrý hráč, který si umí individuálně poradit, případně bránící tým neudělá chybu, končí taková "standardka" obvykle ztrátou míče z pohledu útočícího týmu. Nechápu proto hráče útočícího týmu, který nechá odkopnutý míč utéct do zámezí, jen proto, aby mohl zahrávat aut.

Takový míč totiž odkopává bránící tým především proto, že je pod tlakem a chce si ulevit. Kdyby takový míč útočící hráč doběhnul a alespoň vrátil před bránu (že by přesně nahrál, to bych u nás ani neočekával), má rozhodně větší šanci, že jeho tým využije případné chyby bránícího týmu, než když zahrává aut, před kterým si všichni oddechnou a postaví se do předem připraveného postavení.

Samozřejmě chápu, že takové odehrání míče hned by rozhýbalo oba týmy. Hráči by museli najednou běhat, protože by nestáli ve standardním postavení. Aby to zvládali, museli by mnohem tvrději trénovat. No, nebudu se pouštět do sci-fi, jak by potom ligové zápasy vypadaly. Pro začátek by mi stačilo míč doběhnout a poslat o jeden špatně kopnutý a na nikoho nemířený centr do vápna navíc. Časem by z toho mohlo být více, ale pro začátek by stačil ten jeden nebo dva centry za zápas navíc. Aspoň pro pocit, že hráči na hřišti chtějí o vítězství bojovat, ne utrpět remízu po alibistickém výkonu...

Permalink | Leave a comment »