https://www.youtube.com/watch?v=MaCk4hDK4fs

https://plus.google.com/photos/105688648920605468137/albums/5739392878630408353?banner=pwa

Převzato z http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie

Převzato z http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie

Před plánovanou cestou do Černobylu jsem hledal různé informace o havárii a mimo jiné jsem narazil na Youtube na několik dokumentů. Níže jsou jednotlivé části dokumentární rekonstrukce BBC “Zažili skutečnou katastrofu – Černobylská havárie”.  Film zachycuje především události, které samotnou havárii elektrárny následovaly. Co se stalo během hodiny před katastrofou se dozvíte z filmu Černobyl – Nultá hodina. Za shlédnutí také stojí Bitva o Černobyl.

Převzato z http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie

Před plánovanou cestou do Černobylu jsem hledal různé informace o havárii a mimo jiné jsem narazil na Youtube na několik dokumentů. Níže jsou jednotlivé části toho prvního – Černobyl – Nultá hodina. Tato dokumentární rekonstrukvce popisuje události poslední hodiny, která výbuchu předcházela. Co havárii následovalo uvidíte v dokumentu Zažili skutečnou katastrofu – Černobylská havárie a nebo v Bitvě o Černobyl.

“Do Cannes?” “Kamkoliv, kam zdaleka přijede nějaká nedosažitelné celebrita. Když svým obdivovatelům pokyne, je to, jako kdyby jejich hlavy skrápěla částečkami božské ambrózie a many. To ostatní je stejné. Hudební megakoncerty se podobají velkým náboženským shromážděním. Diváci čekají před vyprodaným divadlem, až se ukáže Supertřída. Davy přicházejí na fotbalové stadiony podívat se na mužstvo běhající za míčem. Modly. Stávají se ikonami podobnými malbám, jaké vídáme v kostelech, a jsou uctívány v pokojích dospívající mládeže, žen v domácnosti, a dokonce i v kancelářích velkých manažerů průmyslu, vzdor své nesmírné moci závidících slávu. Je tu jen jediný rozdíl – v tomhle případě jsou diváci nejvyšším soudcem, který dneska tleská a zítra si bude chtít o svém idolu přečíst něco hrozného v předním bulvárním plátku. Tak budou moci říkat: ‘Chudák. Ještě že nejsem jako on.’ Dneska někoho uctívají, a zítra ho bez sebemenšího pocitu viny budou kamenovat a křižovat.” Úryvek pochází z knihy Vítěz je sám (strany 117-118), jejímž autorem je Paulo Coelho.

Zkouška dopadla dobře (doslova) a tak jsem v dobré náladě dorazil na půl osmou před Akropoli. Vevnitř už se tísnil hutný dav lidí a misantropická část mého já začala bít na poplach, který nezmírnila ani zvýšená koncentrace sličných mladých fanynek.

Když jsme se prodrali zástupem lidí u šatny, mohli jsme sestoupit do hlubin sálu a najít si příjemné místo u zdi těsně vedle výfuku klimatizace. Tou dobou byl sál ještě poloprázdný, ale než začali hrát Charlie Straight naplnil se doslova po strop.

Ve tři čtvrtě udeřila do nástrojů (také moravská) předkapela Johny Said The Number. A to doslova, jejich hudební projev mi přišel jako trošku bezhlavé bušení do nástrojů připomínající americké Green Day. A to, jak se jmenují jsem postřehl, až když jim Albert děkoval, protože frontmanovi nebylo vůbec rozumět. Ale alespoň měli kluci elán a šli do toho s vervou, možná z nich ještě něco bude.

A pak přišli Karlíci. Albert svojí bezprostředností a evidentní radostí z toho kolik přišlo lidí rozbil poslední zábrany publika, zbyly-li ještě nějaké a muzikální orgie mohly začít. O tom, jak překvapivě kvalitní a zajímavá jejich hudba je, jak dobře frontman Albert zpívá a jak nenucený a skromný je projev celé kapely se toho obzvláště po Andělech napsalo hodně. Nebudu to proto opakovat, jen řeknu, že Charlie Straight svému jménu, které si zatím vydobyli, rozhodně dostáli a v mnohém ho i posunuli o další kousek výše k muzikantské slávě.

Neodpustím si ale malou výtku, chudák Pavel Pilch byl vzadu na pódiu v podstatě neviditelný a obzvláště když se na pódium vhrnuly kotouče umělého kouře stala se z Charlie Straight skupina tříčlenná – bez bubeníka.

Naopak mně úplně dostal multiinstrumentalista Michal třeba úžasným sólem, které předvedl na piáno, nebo dětskou radostí, která z něj vyzařovala, když rukama vracel spousty balónků zpět do hlediště mezi fanoušky. Prostě božan a žalud každým coulem!

Po “konci” vystoupení a mohutném potlesku ještě přišel na řadu křest nového videoklipu k písničce Upside Down. VHSku s videem zlil sektem samotný Meky Žbirka. V zápětí jsme si klip mohli poprvé vychutnat i my a pak ještě kluci zahráli jednu (nebo dvě?) přídavkové písničky. Když se v sále rozsvítilo, probral jsem se z hudebního opojení a rychle zamířil k východu, protože je jen jedna věc kterou mám rád míň, než hodně lidí na malém prostoru – hodně lidí na malém prostoru, kteří se tlačí k východu. Ven jsem se tedy dostal záhy a zamířil domů.

Suma sumárum to tedy byl velmi příjemný večer a slečně, co mi při koncertu šlapala na špičky u nohou budiž odpuštěno.

Autorem obrázku na titulce a fotky Michala Šupáka  je Petr Klapper.

Když jsem se po maturitě rozhodoval kam dál v jednom jsem měl jasno – chci jít na školu s IT zaměřením. Brno jsem zavrhl hned zkraje, hlavně z finančních důvodů, platit si tam ubytování a cesty by bylo zbytečné. Taky bych se tím odřízl od bývalých spolužáků a všech známých a navíc Masarykova univerzita nemá v tomhle oboru takovou prestiž. Další zvažovanou školou byla MFF Univerzity Karlovy, ale nechtělo se mi zařadit se mezi matfyzáky a opět – informatika na matfyzu je sice dobrá, ale ne nejlepší.

Rozhodl jsem se pro FEL na ČVUT, je to v Praze, kousek od domova, mám už tam rok bratra a informatika je na FELu nejlepší v celé republice. Vyhledával jsem si informace o oborech na FELu a našel jsem dva vyhovující – STM a OI. Softwarové technologie je starší obor, ale nemá navazujícího magistra a nemá dostatek dobrých vyučujících. Oproti tomu Otevřená informatika je jiná liga, jde o výběrový obor s kapacitou pouze pro 140 studentů a excelentním sborem vyučujících. Duchovním otcem a garantem programu je Michal Pěchouček, který se rozhodl v OI vychovávat ty nejlepší IT pracovníky. Skladba předmětů je velmi zajímavá a dalšími výhodami je například možnost udělat si kromě hlavní specializace ještě specializaci minoritní – například ekonomiku a management a tím si zlepšit šance na budoucí dobrou pozici v zaměstnání. Také se učí podle evropských standardů, což usnadňuje přechod na zahraniční univerzitu v případě zájmu. Dalším plusem je již v bakaláři výuka některých předmětů v angličtině, věc, která u nás nemá na technických školách obdoby.

(Bál jsem se ale toho, že jelikož je obor nový a nevyzkoušený, mohou nastat problémy plynoucí z nedostatečné připravenosti, ale to se naštěstí nestalo. Tedy, pár problémů se vyskytlo, ale šlo jen o maličkosti a byly vyváženy jiným přínosem toho, že jsme byli pokusní králíci. Vedení programu se velmi zajímá o naše názory, snaží se nám vycházet vstříc a velmi aktivně nám pomáhá řešit naše problémy. To není tak samozřejmé, jak se může zdát, když je vás v oboru pět set a ten obor běží již několik let, nikoho nezajímá, že máte problém, můj bratr by mohl vyprávět.)

Ještě jednu možnost jsem nakonec zvažoval. Dozvěděl jsem se ještě o zcela nové Fakultě informačních technologií na ČVUT, která je na IT přímo zaměřená. Tam jsem nakonec ani přihlášku nepodal, protože o ní nebyly skoro žádné informace -  na webu měli jen obecné reklamní řeči a podrobnosti jsem nikde nenašel. Od známých, kteří na ČVUTu v tu dobu studovali jsem se doslechl, že vznik nové fakulty je nejspíše výsledek mocenských tahanic a honby za pozicemi ve vedení, že fakulta nemá prostory pro výuku a ta tak bude probíhat dočasně v prostorách Národní technické knihovny. To že projekt Fakulty informačních technologií je sice zajímavý, ale nepřipravený, mě přesvědčilo i to, že přijímací řízení bylo spuštěno až o prázdninách, studenti byli přijímáni bez přijímacích zkoušek a tudíž se tato fakulta stala útočištěm těch, kteří byli do té doby neúspěšní, například na Otevřené informatice na FELu.

Přijímačky

Na FEL jsou přijímáni všichni, kdo mají z matiky, nebo z fyziky průměr na závěrečných vysvědčeních průměr lepší než 1,5, přijímáni bez zkoušek. Zbytek kapacity je naplněn studenty, kteří prošli vstupním testem. Otevřená informatika chce být výběrovým oborem a proto požaduje test od všech. V prvním roce ale ještě neměla výjimku od děkana a proto byli přijímáni studenti i na průměr, ten byl ale snížen na 1. Já naštěstí na závěrečných vysvědčeních z matiky měl samé jedničky, takže jsem ke zkoušce nemusel. Jeden spolužák ze třídy z gymnázia zkoušku dělal a prošel bez větších problémů skoro s nulovou přípravou.

Zápis, začátek výuky

Poté co jsem dostal dopis, že jsem přijat, stačilo jen poslat ověřenou kopii maturitního vysvědčení a přijít na začátku září na zápis. Tam se člověk dozvěděl všechno potřebné, stačilo jen poslouchat. Je pravda, že k určitým nedorozuměním docházelo, ale většinou se stačilo podívat na web FELu, zeptat se na fóru, napsat dotyčnému mail, nebo se zeptat referentek na studijním oddělení.

Tělocvik jsem si zapsal hned při zápise a jako volitelný předmět jsem si vybral Mikro a makroekonomiku a tu jsem si zapsal už sám přes KOS.

Automaticky vygenerovaný rozvrh, do kterého jsem si zakomponoval ekonomiku a posilovnu dopadl velmi dobře – měl jsem volný pátek a jen jeden den jsem musel vstávat brzy.

Lineární algebra

Že je lineární algebra postrachem všech prváků vám jistě potvrdí každý, kdo ji absolvoval. Musíte si zvykat na úplně jinou matematiku, jiný systém myšlení a to může někdy dost bolet. Ale je potřeba zatnout zuby, počítat a průběžně se učit. Já měl s algebrou obzvláště ze začátku docela problémy už proto, že jsem na střední nikdy nepotkal matice a komplexní čísla. Takže jsem měl dost co dohánět. Na přednášky jsem měl profesora Ptáka, který sice algebře velmi rozumí, ale protože už jde o starého člověka měli jsme občas problémy udržet nit jeho výkladu a číst to co napsal na tabuli. Jinak ho ale můžu doporučit.

Na cvičení jsem měl Michala Hrocha. Vyučující je to rozhodně kvalitní, oproti paní Šnupárkové, která učila v paralelce, trošku náročnější a občas vyžadoval počítání u tabule. Domácích úkolů moc nedával, ale semestrální testy s ním byly složitější než v paralelce. I díky tomu jsem nasbíral jen 6,5 bodu a minimum na zápočet bylo 7. Naštěstí podobných případů bylo hodně a hranice byla snížena na pět bodů, takže jsem zápočet s odřenýma ušima dostal.

Zkouška z algebry byla moje poslední, šel jsem k ní na konci druhého zkouškového týdne po týdnu učení. Učil jsem se jenom z poznámek k přednáškám (později díky nim prolezl algebrou ještě jeden spolužák), ale klidně by to šlo i z Ptákových anglických skript nebo Olšákových českých. Zadání písemné zkoušky mi sedlo, zdálo se mi trošku lehčí, než zadání z předchozích termínů. Byl jsem hotový asi čtyřicet minut před koncem a měl jsem čas si písemku pořádně zkontrolovat, což bylo dobře, protože jsem musel dva příklady přepočítat.

Po písemce jsme měli spoustu času, takže jsme si došli na obídek a pak odpočívat do NTK. Zkonzultovali jsme zážitky z textu a já se podíval na důkaz, který jsem do písemky napsal jen z půlky. Nakonec jsme se šli posadit před učebnu, ve které měly probíhat ústní. Nejdříve šli na paškál ti, kdo měli málo bodů z písemky a pan profesor jim ale ještě chtěl dát šanci předvést se, ale většinou bez valného úspěchu. Postupně se chodba vyprazdňovala a konečně jsem šel na řadu já. První otázka směřovala hned na ten důkaz, který mi chyběl. Odpovědět jsem jakž-takž dokázal, ale pak přišly další, na které jsem už připravený nebyl. Úsměv z tváře pana profesora zmizel a já začal tušit cosi zlého. Nakonec mi řekl, že by to ještě tak týden studia chtělo (s čímž bych jistě souhlasil) a stále se mračíc mi napsal C.

Diskrétní matematika

Tenhle předmět bych shrnul slovy: Petr Habala je bůh! S ním opravdu není problém projít a umět. Perfektní přednášky, skvělá cvičení, vědomosti tečou do hlavy proudem a vy si toho ani nevšimnete. Ze zkoušky jsem dostal C, protože jsem nechtěl jít k ústní.

Makro a Mikroekonomika

Na přednášky pohodová paní Fialová, v učivu jsou fakt jen základy, skoro všechno bylo v podstatě opáčko učiva z gymplu. Cvičení byla horší, měli jsme Veroniku Spiesovou, která vždy minimálně půlku cvičení trávila tím, že nám vyprávěla, kolik platí s přítelem hypoték. Byla neskutečně otravná a nenaučila nic. Určitě jí nedoporučuji, i když samozřejmě nevím, jestli na tom byli jinde lépe. Na konci semestru jsem se nechal přemluvit k účasti na makroekonomické hře, kde jsme si zkoušeli, jaké je to řídit stát, nastavovat daně atd. Bylo to překvapivě zábavné a skončili jsme jako druzí, ale na druhou stranu bych řekl, že 1000 Kč je za takovou srandu docela dost a příště bych asi nešel.

Programování

Na přednášky jsme měli Miroslava Balíka (neplést s Martinem!), byl vtipný, dobře se poslouchal. Rád se ptal na otázky studentů, kteří seděli v prvních řadách a hodně rád slovíčkařil, pokud jejich odpověď nebyla úplně dokonalá, i když bylo jasné, že je vlastně správná.

Na cvičení jsem měl Martina Blocha. Velmi vzdělaný pán, který programování v Javě určitě rozumí. Hned na prvním cvičení nám rozdal dotazníky s tím, jak jsme na tom co se týče předchozích zkušeností s programováním a matematikou. Cvičení byla přínosná, ale také dost náročná, řekl bych, že úplný začátečník by se asi nechytal. A náplň někdy spíš odpovídala algoritmizaci, než programování (učili jsme se jak řešit různé problémy spíš než jenom samotný jazyk). I semestrálku jsme měli jinou, než ostatní cvičení, měli jsme najít nejdelší opakující se (tzn. alespoň dvakrát) řetězec genů v sekvenci o délce milion znaků. A pokud jsem chtěl dostat známku bez zkoušky (tzn. A nebo B), musel to program umět pod 8 sekund. Hrubou silou by se dal podobný problém rozlousknout do několika let a to ještě bůh ví jestli. Nejdříve jsem zkoušel naivní, přímočarý přístup zrychlovat, což se mi podařilo až k osmi sekundám, ale víc ani ťuk. Potom jsem naveden kamarádem zkusil úplně jiný přístup, nejdelší řetězec nehledat, ale přímo ho vytvořit. Uvažoval jsem pomyslný strom (který pochopitelně nemá smysl celý držet v paměti, stačí poslední řádek), který začíná čtyřmi uzly (a, c, g, t) a z každého vedou další čtyři (aa, ac, ag, at, atd.) tímto způsobem se strom neuvěřitelně rychle větví, ale brzy můžeme začít odsekávat neperspektivní větve (ty, které se v zadání nevyskytují, takže ani jejich potomci tam nebudou) a zbude jich jen několik a jen jeden řetězec doroste až do délky 19 znaků a stane se tak vítězem. Toto řešení mi doma běželo za 1,2 vteřiny ale na kontrolním počítači třikrát pomaleji, takže jsem se dostal na 3,6 a o šest desetin mi tak uniklo A. Důležité je pro získání známky bez zkoušky odevzdat semestrálku do začátku zkouškového, potom ke zkoušce musíte, i kdyby byla seberychlejší. Není problém posílat řešení ani o Vánocích, já posílal mail s řešením 22. 12. večer a na Štědrý den už jsem měl Béčko v KOSu.

Kamarádi měli na cvičení Buka, který výuku bere hodně laxně, moc toho po vás nechce, ale zas nic moc nenaučí.

Řešení problémů a hry

Tenhle předmět musím hodně pochválit. Splnil přesně svůj účel – motivovat nás a pomoci přežít první semestr se všemi jeho algebrami a podobnými radostmi. Náplní bylo řešení reálných problémů ze skutečného života. Na začátku jsme se seznámili s Pythonem, který se mně osobně velmi líbil a pustili se do první úlohy. Tou bylo naprogramování hráče pro turnaj ve Vězňově dilematu. Snažil jsem se udělat svého hráče dost inteligentního, protože jsem mimo jiné o této úloze psal seminární práci na gymnáziu a tak už jsem měl leccos načteno a vymyšleno. Proto mě trošku zklamalo, že v turnaji se nakonec na špičce usadily jednoduché algoritmy typu oko-za-oko.

V druhém úkolu jsme si mohli vybrat ze tří problémů: hledání nejkratší cesty v bludišti, hráč reversi a spam-filtr. Já naprogramoval nejdříve javovského procházeče bludištěm, který se nakonec umístil docela dobře a chtěl jsem ještě v Pythonu udělat spamfiltr, ale nakonec jsem stihnul jen primitivní verzi. Nakonec jsem v předmětu nasbíral víc bodů, než bylo maximum (protože jsem programoval nepovinně o úlohu navíc), takže jsem byl spokojený.

Přednášky byly jednou za čtrnáct dní a většinou to byl vždy motivační úvod do nějakého problému, např. PageRank, počítačové rozpoznávání obličejů atd. Úroveň byla různá – od výborné po dobrou, takže se na přednášky chodit vyplatilo.

Na cvičeních se většinou pouze řešily problémy, pokud někdo nějaké měl, a jinak si každý programoval své úlohy. Takže jezdit kvůli tomu na půl osmou do školy nebylo nic moc, ale doma bych se k programování sám nedokopal, takže jsem chodil. Škoda, že neproběhl obšírnější úvod do Pythonu, ten jazyk se mi hodně líbí a budu se na něj muset podívat sám.

Více informací, odkazy

Oficiální web Otevřené informatiky

Otevřená informatika na Facebooku

Blog Otevřené informatiky

Oficiální stránka FEL ČVUT

Wiki studentů bakalářského programu

(Tak, konečně konec, smolil jsem to asi tři měsíce, nebyl čas, ani chuť hrůza. Proto si to po sobě ani nebudu číst, takže přijměte omluvu za chyby jak faktické, tak gramatické či pravopisné. Howg.)

Vybíráte kam na IT vysokou školu? Studujete, nebo plánujete studium na Otevřené informatice? Podělte se o zkušenosti v komentářích, nebo se na cokoliv zeptejte.

Cestou k dalšímu stanovišti už se stmívá úplně. Šifru s baterkou nalézáme ale snadno, takže se hned plácneme pod strom a řešíme. Šifra je krásná logická typu nahraďte písmenka čísly, tak aby to vycházelo. Vtom pípá telefon, Čiko všem týmům posílá nápovědu s čísly, která mají být na hlavní diagonále. Po několika neúspěšných pokusech jsou rovnice rozlousknuté, ale co teď? Zkoušíme různé posuny sem a tam, řadíme podle písmen i čísel a zpráva nikde. Takže si zase musíme otevřít nápovědu s umístěním dalšího stanoviště. (Nakonec se ukázalo, že jsme od řešení byli jen krůček.)

Pokračujeme dál po cestě, po které jsme přišli, a dál po silnici. Víme, že musíme najít žlutou značku, která silnici kříží, ale už je naprostá tma, tak to není žádná legrace. Potkáváme dvojici lidí, pravděpodobně vracejících se z hospody, ale ti, ač místní, nám nejsou schopni poradit. Nakonec žlutou značku nalézáme snadno, ale problémy přicházejí v zápětí. Značka nevede po cestě, ale přímo skrz les a pak šikmo kamsi přes louku. Za pomoci baterek se nám ale daří neztratit se a konečně přicházíme do Starého Telečkova kde u křížku nacházíme šifru s rybičkami.

Jdeme se uvelebit pod lampu pouličního osvětlení, abychom mohli luštit, ale v zápětí si blesk všímá, že čáry na obrázku se nápadně podobají plánku nedalekého Pavlova. Odkládáme tedy přesné luštění šifry a valíme do Pavlova. Cestou potkáváme pána, který se podivuje nad takovým provozem po druhé hodině noční.

Na Pavlovské návsi pod nádherně nasvíceným kostelem nacházíme Čika a několik luštících skupinek. Čiko se ptá, jestli jsme už našli některou ze čtyř částí další šifry a tím nám odhaluje přesné řešení předchozí zprávy. Podle mapky obcházíme všechna Pavlovská stanoviště a daří se nám bez problémů nalézt papírky s textem. Ale jejich význam je nám naprosto nejasný. Vracíme se tedy na náměstí a po chvíli přemýšlení, kdy nás nenapadne vůbec, ale vůbec nic, si necháváme prozradit umístění dalšího stanoviště. To se nachází u Čika, který ho do své kapsy přesunul z původního místa kdesi v lesích, protože tam by nebylo k nalezení.

Dostáváme tedy pátou šifru i s nápovědou 5a zcela zadarmo. Třídíme písmenka, stavíme slova, hledáme k nim příbuzná, třípísmenná, až nakonec skládáme (s Čikovou pomocí) celou zprávu.

Vyrážíme tedy na vrcholek asi pět kilometrů vzdáleného kopce. Za pochodu to ještě jde, ale když nacházíme zprávu a zasedáme k řešení, přichází krize. Je nad ránem, ale stále ještě zima a tma, takže se nám chce spát. Jen Sluníčko je podezřele aktivní (což mu vydrží až do konce). Součástí šifry je Čikova písnička, kterou máme na mp3kách, ale po přečtení zprávy nám vůbec není jasné, jak by nám mohla pomoci. Otvíráme nápovědu 6a, kde je text písničky a akordy, ale pořád nevíme co s tím. Snažíme se v textu najít nějaké pravidelnosti, ale nenacházíme nic a tak otvíráme další absolutní nápovědu. (Řešení bylo založeno na tom, zda jsou akordy durové, či mollové, ale to jsme jako nehudební lidi neodhalili.)

Opouštíme luštící skupinky a vydáváme se k nedaleké lanovce. Tam jsou dvě skupinky, které ještě zbyly před námi. Na šifře je rybník podivného tvaru, na jehož březích je čtyřiadvacet čárek. To nás přivádí na myšlenku, že by to mohlo mít něco společného s hodinami. Ale nemá. Sluníčko si pak všímá, že protilehlé čárky se dají hezky pospojovat přímkami, a Blesk po pohledu do mapy a značném zapojení fantazie nachází nápis DEDKOV.

A tak se jako první vydáváme z kopce do Dědkova. Vychází slunce a z kopce se jde snadno. V Dědkově hledáme rozcestí s velkým kamenem, ale kde nic tu nic. Vycházíme z vesnice všemi možnými směry, ale nenacházíme nic. Ptáme se i místních, ale ti také nevědí. Voláme tedy Čikovi a ten přijíždí a ukazuje nám, kde je šifra, ale mezitím přicházejí i ostatní týmy a naše radost z vedení je ta tam.

Na osmé šifře je jen fotka. A Čiko v rámci urychlení říká, že se stačí rozhlédnout kolem dokola. A opravdu, o několik set metrů výše v kopci je křížek mezi stromy, stejný jako na fotce. Tam je další obálka s šiframi. Slunce s Bleskem luští a já jdu pro alternativní verzi, která je na spodním konci lanovky, u které jsme byli před chvílí.

Když se s papírem a promočenými botami vracím, všímáme si čísel ukrytých v textu a odkazu na čárový kód na banáncích v čokoládě, které jsme dostali na startu. Jak to ale skloubit netušíme, zkoušíme různé posuny v abecedě, ale nic. Půjčujeme tedy svůj obal skupince, která si banánky snědla na začátku, a otvíráme další absolutní nápovědu, která nás posílá k rybníku Křenčáku, kde jsme předchozí den zahlédli Čika.

Tam nacházíme bez problémů šifru a uvelebujeme se na balících slámy k luštění. To ale netrvá dlouho, v šifře je podivně použité slovo hrobka a poblíž se zrovna jedna nachází. I když víme, že to pravděpodobně nebude úplné řešení zprávy, vyrážíme na cestu.

U hrobky v Netíně už je Čiko i několik skupinek. Čiko nám oznamuje, že některé týmy se rozhodly skončit a nabízí, jestli nechceme také. To odmítáme s tím, že když už jsme došli až sem, tak nás ty poslední dvě šifry nezničí. Jedenáctá šifra leží u hrobky a u křížů, které stojí kolem cesty k ní, jsou obrázky, které tvoří páry k těm, které byly na předchozích šifrách. Jediný, kdo nemá dvojici je jelen. Díváme se na mapu a poblíž jsou dvě hájovny, ale nevíme, která by měla být ta správná. A navíc, znamená jelen, že máme jít k hájovně? Bez dlouhého rozmýšlení tedy rozbalujeme další nápovědu a opouštíme Netín a mezi poli míříme k hájovně. Dvanáctá šifra je jednoduchá, na obrázku je mlýn a na jeho lopatkách obrázky, jasně odkazující na slovo „man“. V textu prý bylo ještě ukryto přesnější umístění, ale my viděli na mapě Manův mlýn a to ještě nedaleko, takže jsme hned vyrazili.

Cestou potkáváme poslední zbývající skupinku, tak se s nimi dělíme o buchty a pokračujeme dál. Ještě voláme Čikovi, jestli opravdu máme jít po cestě, která je zatarasena závorou a cedulí „Zákaz vstupu“, ale Čiko na druhé straně telefonu přikyvuje (což se na naší straně projevuje pochopitelně jako ticho), a tak jdeme dál a po několika málo stech metrech dorážíme k Oslavě a na druhém břehu vidíme šifru. Blesk se tedy vrhá do rozbouřených dvacet centimetrů hlubokých vod brodu a přináší šifru. A hned ji také vyluští, protože stačí spojit velká písmena a na papíře stojí: Bory, hřbitov. Nám je se Sluncem jasné, že budeme taky muset do vody, protože Bory jsou na druhé straně a most nikde.

Rychle sundáváme boty, vyhrnujeme nohavice, brodíme na druhou stranu a loučíme se s ještě luštící skupinou, protože dvanáctá se blíží a cíl je ještě pěkný kus cesty daleko.

Poslední úsek cesty ale překonáváme vcelku rychle a bez sebemenších problémů, sluníčko krásně svítí a i když jsme po celonočním pochodu unavení, vidina blízkého konce nás popohání kupředu. Do Borů tak přicházíme asi čtvrt hodiny před dvanáctou a na hřbitůvku, který obklopuje kostel na návsi, zrovna probíhá pohřeb. Nechceme rušit a tak čekáme opodál a pozůstalí se po chvilce rozcházejí a my jdeme hledat poslední zprávu. Ale jsme neúspěšní, zpráva nikde. Myslíme si, že při takovém provozu ji možná někdo našel a „uklidil“, voláme tedy Čikovi a ten říká, ať vyčkáme na místě, že za pár minut přijede. Natáhneme se tedy na trávu na návsi a pod paprsky slunce odpočíváme a usínáme.

S odbíjením dvanácté na kostelní věži přichází skupinka, kterou jsme opustili u Oslavy, ale Čiko stále nikde. V tom zvoní mobil a Čiko říká, že je u hřbitova, ale nevidí nás. Protože ani my ho nevidíme, je jasné, že je u jiného hřbitova a tak zvedáme kotvy a popocházíme na druhý konec vsi, kde už na nás čeká Čiko. Je chudák trochu přešlý z toho, že většina týmů předčasně skončila a že se nám nepodařilo vyluštit spoustu šifer.

Počítáme tedy, kolik máme vyluštěných šifer, a podle očekávání jich máme méně, než druhá skupina. Ale jsme jediní z Ligy, kteří dokončili, takže dostáváme trofej pro vítěze – úžasnou vyřezávanou čivavu, skleněný pohár a pivo. Druhá skupina (absolutní vítězové) nepřišla zkrátka, dostali úžasná trika s logem hry.

Pak už se jenom loučíme, Čiko s vítězi odjíždí směr Brno a my se vydáváme na poslední pěší štaci – do Skleného nad Oslavou na vlak. Odtud Slunce jede dvě zastávky do Ostrova pro auto a já s Bleskem mezitím spíme na nástupišti.

I když jsme měli původně v plánu, že se v autě chvilku prospíme a pak vyrazíme k domovu, Slunce je neuvěřitelně čilý a chce jet rovnou. Tak jenom snídáme (obědváme) a vyrážíme domů. Blesk vzadu spí a já hlídám Sluníčka, aby neusnul, k čemuž naštěstí nedojde. Pak už jenom vysazujeme Bleska na Hájích a jedeme do Říčan, kde na nás už nedočkavě čekají postýlky.

A na závěr ještě mapa trasy:

Zobrazit místo Čiwawa 04 (rok 2009) na větší mapě

Obsah:

• Část první
• Část druhá

Podrobnosti o hře, plné zadání a řešení šifer najdete na webu Čiwawy.

Scházíme se před domem, já trošku později, rovnou skáčeme do Sluníčkova auta a vyrážíme po dálnici směrem na Ostrov nad Oslavou, kde má čtvrté vydání šifrovací soutěže Čiwawa začínat. Cesta je dlouhá a nudná a tak někteří z nás (Blesk) spí. Nedaleko cíle míjíme Čika, který pravděpodobně umisťuje jednu z šifer poblíž rybníka Křenčák, on nás ale neviděl, takže pšššt, máme náskok.

K nádraží v Ostrově přijíždíme s náskokem, takže jíme, válíme se, prostě relaxujeme před jistě náročnou nocí. Po chvíli přijíždí několik skupinek soutěžících. Soutěž byla letos poprvé otevřená veřejnosti, takže se zde vyskytují i starší, jistě velmi zkušení šifréři. Se všemi se zdravíme a za chvíli již přijíždí Čiko a hned se pouští do vysvětlování pravidel. Několikrát zdůrazňuje, že text psaný kurzívou je jen doplňující a není součástí šifry. Potom hned dostáváme první šifru, nápovědy a Banánky v čokoládě, pro případ nouze.

Jenže s tou první šifrou to není tak jednoduché, její text je psaný kurzívou, a Čiko přeci před chvílí říkal, že kurzíva nás nezajímá. Tak kde tedy je ta šifra, když ne na tom papíru, který jsme dostali? Že by nám Čiko zapomněl něco dát? Vysíláme k němu Bleska a prý je všechno v pořádku, nic nám nechybí. Bádáme pak ještě, jestli opravdu jde o kurzívu, ale o tom není sporu. Tak sakra, kde ta šifra je? Někdo zvedá papír a já si všímám, že je z druhé strany propíchaný špendlíkem. Hurá! Kroužkujeme propíchnutá písmenka a dozvídáme se, že si máme jít k Čikovi pro svíčku.

Když ji spolu s krabičkou sirek dostáváme, dáváme se nejdřív do jejich prohlídky. Na dně krabičky stojí Takhle ne, dolujeme svíčku z jejího hliníkového kalíšku a ejhle, papírek. Zmenšenina původního textu šifry a z druhé strany: Takhle taky ne! Bezva, vracíme papírek zpět a zkoušíme, klasickou nahřívací metodu. Bojujeme s větrem a vlastní nešikovností a poté co šifru několikrát propálíme, můžeme číst: Takhle taky ne! Jak ale jo, když takhle ne? Počkat! Když jsme museli nahřát původní šifru, co takhle zkusit nahřát její zmenšeninu? To bude ono. Jenže ten papírek jsme strčili zpět do svíčky a teď je celý zablemcaný od vosku. Nahřát nejde, protože, když se dostane dostatečně blízko ke svíčce, začíná hořet. Výborně, takže i když víme jak, první šifru nemáme šanci doluštit. Čiko nám prozrazuje, kam tedy máme jít a my se vydáváme na cestu k hájence nedaleko Ostrova. První tým vyšel snad hodinu před námi, ale některé jsme nechali za zády, takže zatím ok.

Procházíme Ostrovem a cestou po asfaltce rychlým krokem míjíme jednu z rychleji luštících skupinek. Po chvilce přicházíme k hájovně a bereme si svoji šifru. Kolem hájenky už jsou rozsazeny ostatní týmy, takže mizíme do přilehlého lesa v klidu luštit. Klidu nám ale není dopřáno, protože se zrovna smráká a tak musíme odolávat náporům rojících se mušek. Po chvíli zjišťujeme, že slabiky na koncích řádků v prvním odstavci dávají dohromady číslo 275 a první slabiky druhého odstavce jsou pi nebo pí. Hledáme různé kombinace morseovkových písmen a nic. Sluníčkův návrh, že by mohlo jít o Π zamítáme s tím, že by Čiko další stanoviště určitě neoznačil jen azimutem 275° a vzdáleností 3,14 km. Chvíli ještě přemýšlíme a pak otvíráme řešení a ejhle, Sluníčko měl pravdu.

Obsah:

• Část první
• Část druhá

Podrobnosti o hře, plné zadání a řešení šifer najdete na webu Čiwawy.