Zkouška dopadla dobře (doslova) a tak jsem v dobré náladě dorazil na půl osmou před Akropoli. Vevnitř už se tísnil hutný dav lidí a misantropická část mého já začala bít na poplach, který nezmírnila ani zvýšená koncentrace sličných mladých fanynek.

Když jsme se prodrali zástupem lidí u šatny, mohli jsme sestoupit do hlubin sálu a najít si příjemné místo u zdi těsně vedle výfuku klimatizace. Tou dobou byl sál ještě poloprázdný, ale než začali hrát Charlie Straight naplnil se doslova po strop.

Ve tři čtvrtě udeřila do nástrojů (také moravská) předkapela Johny Said The Number. A to doslova, jejich hudební projev mi přišel jako trošku bezhlavé bušení do nástrojů připomínající americké Green Day. A to, jak se jmenují jsem postřehl, až když jim Albert děkoval, protože frontmanovi nebylo vůbec rozumět. Ale alespoň měli kluci elán a šli do toho s vervou, možná z nich ještě něco bude.

A pak přišli Karlíci. Albert svojí bezprostředností a evidentní radostí z toho kolik přišlo lidí rozbil poslední zábrany publika, zbyly-li ještě nějaké a muzikální orgie mohly začít. O tom, jak překvapivě kvalitní a zajímavá jejich hudba je, jak dobře frontman Albert zpívá a jak nenucený a skromný je projev celé kapely se toho obzvláště po Andělech napsalo hodně. Nebudu to proto opakovat, jen řeknu, že Charlie Straight svému jménu, které si zatím vydobyli, rozhodně dostáli a v mnohém ho i posunuli o další kousek výše k muzikantské slávě.

Neodpustím si ale malou výtku, chudák Pavel Pilch byl vzadu na pódiu v podstatě neviditelný a obzvláště když se na pódium vhrnuly kotouče umělého kouře stala se z Charlie Straight skupina tříčlenná – bez bubeníka.

Naopak mně úplně dostal multiinstrumentalista Michal třeba úžasným sólem, které předvedl na piáno, nebo dětskou radostí, která z něj vyzařovala, když rukama vracel spousty balónků zpět do hlediště mezi fanoušky. Prostě božan a žalud každým coulem!

Po “konci” vystoupení a mohutném potlesku ještě přišel na řadu křest nového videoklipu k písničce Upside Down. VHSku s videem zlil sektem samotný Meky Žbirka. V zápětí jsme si klip mohli poprvé vychutnat i my a pak ještě kluci zahráli jednu (nebo dvě?) přídavkové písničky. Když se v sále rozsvítilo, probral jsem se z hudebního opojení a rychle zamířil k východu, protože je jen jedna věc kterou mám rád míň, než hodně lidí na malém prostoru – hodně lidí na malém prostoru, kteří se tlačí k východu. Ven jsem se tedy dostal záhy a zamířil domů.

Suma sumárum to tedy byl velmi příjemný večer a slečně, co mi při koncertu šlapala na špičky u nohou budiž odpuštěno.

Autorem obrázku na titulce a fotky Michala Šupáka  je Petr Klapper.

Když jsem se po maturitě rozhodoval kam dál v jednom jsem měl jasno – chci jít na školu s IT zaměřením. Brno jsem zavrhl hned zkraje, hlavně z finančních důvodů, platit si tam ubytování a cesty by bylo zbytečné. Taky bych se tím odřízl od bývalých spolužáků a všech známých a navíc Masarykova univerzita nemá v tomhle oboru takovou prestiž. Další zvažovanou školou byla MFF Univerzity Karlovy, ale nechtělo se mi zařadit se mezi matfyzáky a opět – informatika na matfyzu je sice dobrá, ale ne nejlepší.

Rozhodl jsem se pro FEL na ČVUT, je to v Praze, kousek od domova, mám už tam rok bratra a informatika je na FELu nejlepší v celé republice. Vyhledával jsem si informace o oborech na FELu a našel jsem dva vyhovující – STM a OI. Softwarové technologie je starší obor, ale nemá navazujícího magistra a nemá dostatek dobrých vyučujících. Oproti tomu Otevřená informatika je jiná liga, jde o výběrový obor s kapacitou pouze pro 140 studentů a excelentním sborem vyučujících. Duchovním otcem a garantem programu je Michal Pěchouček, který se rozhodl v OI vychovávat ty nejlepší IT pracovníky. Skladba předmětů je velmi zajímavá a dalšími výhodami je například možnost udělat si kromě hlavní specializace ještě specializaci minoritní – například ekonomiku a management a tím si zlepšit šance na budoucí dobrou pozici v zaměstnání. Také se učí podle evropských standardů, což usnadňuje přechod na zahraniční univerzitu v případě zájmu. Dalším plusem je již v bakaláři výuka některých předmětů v angličtině, věc, která u nás nemá na technických školách obdoby.

(Bál jsem se ale toho, že jelikož je obor nový a nevyzkoušený, mohou nastat problémy plynoucí z nedostatečné připravenosti, ale to se naštěstí nestalo. Tedy, pár problémů se vyskytlo, ale šlo jen o maličkosti a byly vyváženy jiným přínosem toho, že jsme byli pokusní králíci. Vedení programu se velmi zajímá o naše názory, snaží se nám vycházet vstříc a velmi aktivně nám pomáhá řešit naše problémy. To není tak samozřejmé, jak se může zdát, když je vás v oboru pět set a ten obor běží již několik let, nikoho nezajímá, že máte problém, můj bratr by mohl vyprávět.)

Ještě jednu možnost jsem nakonec zvažoval. Dozvěděl jsem se ještě o zcela nové Fakultě informačních technologií na ČVUT, která je na IT přímo zaměřená. Tam jsem nakonec ani přihlášku nepodal, protože o ní nebyly skoro žádné informace -  na webu měli jen obecné reklamní řeči a podrobnosti jsem nikde nenašel. Od známých, kteří na ČVUTu v tu dobu studovali jsem se doslechl, že vznik nové fakulty je nejspíše výsledek mocenských tahanic a honby za pozicemi ve vedení, že fakulta nemá prostory pro výuku a ta tak bude probíhat dočasně v prostorách Národní technické knihovny. To že projekt Fakulty informačních technologií je sice zajímavý, ale nepřipravený, mě přesvědčilo i to, že přijímací řízení bylo spuštěno až o prázdninách, studenti byli přijímáni bez přijímacích zkoušek a tudíž se tato fakulta stala útočištěm těch, kteří byli do té doby neúspěšní, například na Otevřené informatice na FELu.

Přijímačky

Na FEL jsou přijímáni všichni, kdo mají z matiky, nebo z fyziky průměr na závěrečných vysvědčeních průměr lepší než 1,5, přijímáni bez zkoušek. Zbytek kapacity je naplněn studenty, kteří prošli vstupním testem. Otevřená informatika chce být výběrovým oborem a proto požaduje test od všech. V prvním roce ale ještě neměla výjimku od děkana a proto byli přijímáni studenti i na průměr, ten byl ale snížen na 1. Já naštěstí na závěrečných vysvědčeních z matiky měl samé jedničky, takže jsem ke zkoušce nemusel. Jeden spolužák ze třídy z gymnázia zkoušku dělal a prošel bez větších problémů skoro s nulovou přípravou.

Zápis, začátek výuky

Poté co jsem dostal dopis, že jsem přijat, stačilo jen poslat ověřenou kopii maturitního vysvědčení a přijít na začátku září na zápis. Tam se člověk dozvěděl všechno potřebné, stačilo jen poslouchat. Je pravda, že k určitým nedorozuměním docházelo, ale většinou se stačilo podívat na web FELu, zeptat se na fóru, napsat dotyčnému mail, nebo se zeptat referentek na studijním oddělení.

Tělocvik jsem si zapsal hned při zápise a jako volitelný předmět jsem si vybral Mikro a makroekonomiku a tu jsem si zapsal už sám přes KOS.

Automaticky vygenerovaný rozvrh, do kterého jsem si zakomponoval ekonomiku a posilovnu dopadl velmi dobře – měl jsem volný pátek a jen jeden den jsem musel vstávat brzy.

Lineární algebra

Že je lineární algebra postrachem všech prváků vám jistě potvrdí každý, kdo ji absolvoval. Musíte si zvykat na úplně jinou matematiku, jiný systém myšlení a to může někdy dost bolet. Ale je potřeba zatnout zuby, počítat a průběžně se učit. Já měl s algebrou obzvláště ze začátku docela problémy už proto, že jsem na střední nikdy nepotkal matice a komplexní čísla. Takže jsem měl dost co dohánět. Na přednášky jsem měl profesora Ptáka, který sice algebře velmi rozumí, ale protože už jde o starého člověka měli jsme občas problémy udržet nit jeho výkladu a číst to co napsal na tabuli. Jinak ho ale můžu doporučit.

Na cvičení jsem měl Michala Hrocha. Vyučující je to rozhodně kvalitní, oproti paní Šnupárkové, která učila v paralelce, trošku náročnější a občas vyžadoval počítání u tabule. Domácích úkolů moc nedával, ale semestrální testy s ním byly složitější než v paralelce. I díky tomu jsem nasbíral jen 6,5 bodu a minimum na zápočet bylo 7. Naštěstí podobných případů bylo hodně a hranice byla snížena na pět bodů, takže jsem zápočet s odřenýma ušima dostal.

Zkouška z algebry byla moje poslední, šel jsem k ní na konci druhého zkouškového týdne po týdnu učení. Učil jsem se jenom z poznámek k přednáškám (později díky nim prolezl algebrou ještě jeden spolužák), ale klidně by to šlo i z Ptákových anglických skript nebo Olšákových českých. Zadání písemné zkoušky mi sedlo, zdálo se mi trošku lehčí, než zadání z předchozích termínů. Byl jsem hotový asi čtyřicet minut před koncem a měl jsem čas si písemku pořádně zkontrolovat, což bylo dobře, protože jsem musel dva příklady přepočítat.

Po písemce jsme měli spoustu času, takže jsme si došli na obídek a pak odpočívat do NTK. Zkonzultovali jsme zážitky z textu a já se podíval na důkaz, který jsem do písemky napsal jen z půlky. Nakonec jsme se šli posadit před učebnu, ve které měly probíhat ústní. Nejdříve šli na paškál ti, kdo měli málo bodů z písemky a pan profesor jim ale ještě chtěl dát šanci předvést se, ale většinou bez valného úspěchu. Postupně se chodba vyprazdňovala a konečně jsem šel na řadu já. První otázka směřovala hned na ten důkaz, který mi chyběl. Odpovědět jsem jakž-takž dokázal, ale pak přišly další, na které jsem už připravený nebyl. Úsměv z tváře pana profesora zmizel a já začal tušit cosi zlého. Nakonec mi řekl, že by to ještě tak týden studia chtělo (s čímž bych jistě souhlasil) a stále se mračíc mi napsal C.

Diskrétní matematika

Tenhle předmět bych shrnul slovy: Petr Habala je bůh! S ním opravdu není problém projít a umět. Perfektní přednášky, skvělá cvičení, vědomosti tečou do hlavy proudem a vy si toho ani nevšimnete. Ze zkoušky jsem dostal C, protože jsem nechtěl jít k ústní.

Makro a Mikroekonomika

Na přednášky pohodová paní Fialová, v učivu jsou fakt jen základy, skoro všechno bylo v podstatě opáčko učiva z gymplu. Cvičení byla horší, měli jsme Veroniku Spiesovou, která vždy minimálně půlku cvičení trávila tím, že nám vyprávěla, kolik platí s přítelem hypoték. Byla neskutečně otravná a nenaučila nic. Určitě jí nedoporučuji, i když samozřejmě nevím, jestli na tom byli jinde lépe. Na konci semestru jsem se nechal přemluvit k účasti na makroekonomické hře, kde jsme si zkoušeli, jaké je to řídit stát, nastavovat daně atd. Bylo to překvapivě zábavné a skončili jsme jako druzí, ale na druhou stranu bych řekl, že 1000 Kč je za takovou srandu docela dost a příště bych asi nešel.

Programování

Na přednášky jsme měli Miroslava Balíka (neplést s Martinem!), byl vtipný, dobře se poslouchal. Rád se ptal na otázky studentů, kteří seděli v prvních řadách a hodně rád slovíčkařil, pokud jejich odpověď nebyla úplně dokonalá, i když bylo jasné, že je vlastně správná.

Na cvičení jsem měl Martina Blocha. Velmi vzdělaný pán, který programování v Javě určitě rozumí. Hned na prvním cvičení nám rozdal dotazníky s tím, jak jsme na tom co se týče předchozích zkušeností s programováním a matematikou. Cvičení byla přínosná, ale také dost náročná, řekl bych, že úplný začátečník by se asi nechytal. A náplň někdy spíš odpovídala algoritmizaci, než programování (učili jsme se jak řešit různé problémy spíš než jenom samotný jazyk). I semestrálku jsme měli jinou, než ostatní cvičení, měli jsme najít nejdelší opakující se (tzn. alespoň dvakrát) řetězec genů v sekvenci o délce milion znaků. A pokud jsem chtěl dostat známku bez zkoušky (tzn. A nebo B), musel to program umět pod 8 sekund. Hrubou silou by se dal podobný problém rozlousknout do několika let a to ještě bůh ví jestli. Nejdříve jsem zkoušel naivní, přímočarý přístup zrychlovat, což se mi podařilo až k osmi sekundám, ale víc ani ťuk. Potom jsem naveden kamarádem zkusil úplně jiný přístup, nejdelší řetězec nehledat, ale přímo ho vytvořit. Uvažoval jsem pomyslný strom (který pochopitelně nemá smysl celý držet v paměti, stačí poslední řádek), který začíná čtyřmi uzly (a, c, g, t) a z každého vedou další čtyři (aa, ac, ag, at, atd.) tímto způsobem se strom neuvěřitelně rychle větví, ale brzy můžeme začít odsekávat neperspektivní větve (ty, které se v zadání nevyskytují, takže ani jejich potomci tam nebudou) a zbude jich jen několik a jen jeden řetězec doroste až do délky 19 znaků a stane se tak vítězem. Toto řešení mi doma běželo za 1,2 vteřiny ale na kontrolním počítači třikrát pomaleji, takže jsem se dostal na 3,6 a o šest desetin mi tak uniklo A. Důležité je pro získání známky bez zkoušky odevzdat semestrálku do začátku zkouškového, potom ke zkoušce musíte, i kdyby byla seberychlejší. Není problém posílat řešení ani o Vánocích, já posílal mail s řešením 22. 12. večer a na Štědrý den už jsem měl Béčko v KOSu.

Kamarádi měli na cvičení Buka, který výuku bere hodně laxně, moc toho po vás nechce, ale zas nic moc nenaučí.

Řešení problémů a hry

Tenhle předmět musím hodně pochválit. Splnil přesně svůj účel – motivovat nás a pomoci přežít první semestr se všemi jeho algebrami a podobnými radostmi. Náplní bylo řešení reálných problémů ze skutečného života. Na začátku jsme se seznámili s Pythonem, který se mně osobně velmi líbil a pustili se do první úlohy. Tou bylo naprogramování hráče pro turnaj ve Vězňově dilematu. Snažil jsem se udělat svého hráče dost inteligentního, protože jsem mimo jiné o této úloze psal seminární práci na gymnáziu a tak už jsem měl leccos načteno a vymyšleno. Proto mě trošku zklamalo, že v turnaji se nakonec na špičce usadily jednoduché algoritmy typu oko-za-oko.

V druhém úkolu jsme si mohli vybrat ze tří problémů: hledání nejkratší cesty v bludišti, hráč reversi a spam-filtr. Já naprogramoval nejdříve javovského procházeče bludištěm, který se nakonec umístil docela dobře a chtěl jsem ještě v Pythonu udělat spamfiltr, ale nakonec jsem stihnul jen primitivní verzi. Nakonec jsem v předmětu nasbíral víc bodů, než bylo maximum (protože jsem programoval nepovinně o úlohu navíc), takže jsem byl spokojený.

Přednášky byly jednou za čtrnáct dní a většinou to byl vždy motivační úvod do nějakého problému, např. PageRank, počítačové rozpoznávání obličejů atd. Úroveň byla různá – od výborné po dobrou, takže se na přednášky chodit vyplatilo.

Na cvičeních se většinou pouze řešily problémy, pokud někdo nějaké měl, a jinak si každý programoval své úlohy. Takže jezdit kvůli tomu na půl osmou do školy nebylo nic moc, ale doma bych se k programování sám nedokopal, takže jsem chodil. Škoda, že neproběhl obšírnější úvod do Pythonu, ten jazyk se mi hodně líbí a budu se na něj muset podívat sám.

Více informací, odkazy

Oficiální web Otevřené informatiky

Otevřená informatika na Facebooku

Blog Otevřené informatiky

Oficiální stránka FEL ČVUT

Wiki studentů bakalářského programu

(Tak, konečně konec, smolil jsem to asi tři měsíce, nebyl čas, ani chuť hrůza. Proto si to po sobě ani nebudu číst, takže přijměte omluvu za chyby jak faktické, tak gramatické či pravopisné. Howg.)

Vybíráte kam na IT vysokou školu? Studujete, nebo plánujete studium na Otevřené informatice? Podělte se o zkušenosti v komentářích, nebo se na cokoliv zeptejte.

Cestou k dalšímu stanovišti už se stmívá úplně. Šifru s baterkou nalézáme ale snadno, takže se hned plácneme pod strom a řešíme. Šifra je krásná logická typu nahraďte písmenka čísly, tak aby to vycházelo. Vtom pípá telefon, Čiko všem týmům posílá nápovědu s čísly, která mají být na hlavní diagonále. Po několika neúspěšných pokusech jsou rovnice rozlousknuté, ale co teď? Zkoušíme různé posuny sem a tam, řadíme podle písmen i čísel a zpráva nikde. Takže si zase musíme otevřít nápovědu s umístěním dalšího stanoviště. (Nakonec se ukázalo, že jsme od řešení byli jen krůček.)

Pokračujeme dál po cestě, po které jsme přišli, a dál po silnici. Víme, že musíme najít žlutou značku, která silnici kříží, ale už je naprostá tma, tak to není žádná legrace. Potkáváme dvojici lidí, pravděpodobně vracejících se z hospody, ale ti, ač místní, nám nejsou schopni poradit. Nakonec žlutou značku nalézáme snadno, ale problémy přicházejí v zápětí. Značka nevede po cestě, ale přímo skrz les a pak šikmo kamsi přes louku. Za pomoci baterek se nám ale daří neztratit se a konečně přicházíme do Starého Telečkova kde u křížku nacházíme šifru s rybičkami.

Jdeme se uvelebit pod lampu pouličního osvětlení, abychom mohli luštit, ale v zápětí si blesk všímá, že čáry na obrázku se nápadně podobají plánku nedalekého Pavlova. Odkládáme tedy přesné luštění šifry a valíme do Pavlova. Cestou potkáváme pána, který se podivuje nad takovým provozem po druhé hodině noční.

Na Pavlovské návsi pod nádherně nasvíceným kostelem nacházíme Čika a několik luštících skupinek. Čiko se ptá, jestli jsme už našli některou ze čtyř částí další šifry a tím nám odhaluje přesné řešení předchozí zprávy. Podle mapky obcházíme všechna Pavlovská stanoviště a daří se nám bez problémů nalézt papírky s textem. Ale jejich význam je nám naprosto nejasný. Vracíme se tedy na náměstí a po chvíli přemýšlení, kdy nás nenapadne vůbec, ale vůbec nic, si necháváme prozradit umístění dalšího stanoviště. To se nachází u Čika, který ho do své kapsy přesunul z původního místa kdesi v lesích, protože tam by nebylo k nalezení.

Dostáváme tedy pátou šifru i s nápovědou 5a zcela zadarmo. Třídíme písmenka, stavíme slova, hledáme k nim příbuzná, třípísmenná, až nakonec skládáme (s Čikovou pomocí) celou zprávu.

Vyrážíme tedy na vrcholek asi pět kilometrů vzdáleného kopce. Za pochodu to ještě jde, ale když nacházíme zprávu a zasedáme k řešení, přichází krize. Je nad ránem, ale stále ještě zima a tma, takže se nám chce spát. Jen Sluníčko je podezřele aktivní (což mu vydrží až do konce). Součástí šifry je Čikova písnička, kterou máme na mp3kách, ale po přečtení zprávy nám vůbec není jasné, jak by nám mohla pomoci. Otvíráme nápovědu 6a, kde je text písničky a akordy, ale pořád nevíme co s tím. Snažíme se v textu najít nějaké pravidelnosti, ale nenacházíme nic a tak otvíráme další absolutní nápovědu. (Řešení bylo založeno na tom, zda jsou akordy durové, či mollové, ale to jsme jako nehudební lidi neodhalili.)

Opouštíme luštící skupinky a vydáváme se k nedaleké lanovce. Tam jsou dvě skupinky, které ještě zbyly před námi. Na šifře je rybník podivného tvaru, na jehož březích je čtyřiadvacet čárek. To nás přivádí na myšlenku, že by to mohlo mít něco společného s hodinami. Ale nemá. Sluníčko si pak všímá, že protilehlé čárky se dají hezky pospojovat přímkami, a Blesk po pohledu do mapy a značném zapojení fantazie nachází nápis DEDKOV.

A tak se jako první vydáváme z kopce do Dědkova. Vychází slunce a z kopce se jde snadno. V Dědkově hledáme rozcestí s velkým kamenem, ale kde nic tu nic. Vycházíme z vesnice všemi možnými směry, ale nenacházíme nic. Ptáme se i místních, ale ti také nevědí. Voláme tedy Čikovi a ten přijíždí a ukazuje nám, kde je šifra, ale mezitím přicházejí i ostatní týmy a naše radost z vedení je ta tam.

Na osmé šifře je jen fotka. A Čiko v rámci urychlení říká, že se stačí rozhlédnout kolem dokola. A opravdu, o několik set metrů výše v kopci je křížek mezi stromy, stejný jako na fotce. Tam je další obálka s šiframi. Slunce s Bleskem luští a já jdu pro alternativní verzi, která je na spodním konci lanovky, u které jsme byli před chvílí.

Když se s papírem a promočenými botami vracím, všímáme si čísel ukrytých v textu a odkazu na čárový kód na banáncích v čokoládě, které jsme dostali na startu. Jak to ale skloubit netušíme, zkoušíme různé posuny v abecedě, ale nic. Půjčujeme tedy svůj obal skupince, která si banánky snědla na začátku, a otvíráme další absolutní nápovědu, která nás posílá k rybníku Křenčáku, kde jsme předchozí den zahlédli Čika.

Tam nacházíme bez problémů šifru a uvelebujeme se na balících slámy k luštění. To ale netrvá dlouho, v šifře je podivně použité slovo hrobka a poblíž se zrovna jedna nachází. I když víme, že to pravděpodobně nebude úplné řešení zprávy, vyrážíme na cestu.

U hrobky v Netíně už je Čiko i několik skupinek. Čiko nám oznamuje, že některé týmy se rozhodly skončit a nabízí, jestli nechceme také. To odmítáme s tím, že když už jsme došli až sem, tak nás ty poslední dvě šifry nezničí. Jedenáctá šifra leží u hrobky a u křížů, které stojí kolem cesty k ní, jsou obrázky, které tvoří páry k těm, které byly na předchozích šifrách. Jediný, kdo nemá dvojici je jelen. Díváme se na mapu a poblíž jsou dvě hájovny, ale nevíme, která by měla být ta správná. A navíc, znamená jelen, že máme jít k hájovně? Bez dlouhého rozmýšlení tedy rozbalujeme další nápovědu a opouštíme Netín a mezi poli míříme k hájovně. Dvanáctá šifra je jednoduchá, na obrázku je mlýn a na jeho lopatkách obrázky, jasně odkazující na slovo „man“. V textu prý bylo ještě ukryto přesnější umístění, ale my viděli na mapě Manův mlýn a to ještě nedaleko, takže jsme hned vyrazili.

Cestou potkáváme poslední zbývající skupinku, tak se s nimi dělíme o buchty a pokračujeme dál. Ještě voláme Čikovi, jestli opravdu máme jít po cestě, která je zatarasena závorou a cedulí „Zákaz vstupu“, ale Čiko na druhé straně telefonu přikyvuje (což se na naší straně projevuje pochopitelně jako ticho), a tak jdeme dál a po několika málo stech metrech dorážíme k Oslavě a na druhém břehu vidíme šifru. Blesk se tedy vrhá do rozbouřených dvacet centimetrů hlubokých vod brodu a přináší šifru. A hned ji také vyluští, protože stačí spojit velká písmena a na papíře stojí: Bory, hřbitov. Nám je se Sluncem jasné, že budeme taky muset do vody, protože Bory jsou na druhé straně a most nikde.

Rychle sundáváme boty, vyhrnujeme nohavice, brodíme na druhou stranu a loučíme se s ještě luštící skupinou, protože dvanáctá se blíží a cíl je ještě pěkný kus cesty daleko.

Poslední úsek cesty ale překonáváme vcelku rychle a bez sebemenších problémů, sluníčko krásně svítí a i když jsme po celonočním pochodu unavení, vidina blízkého konce nás popohání kupředu. Do Borů tak přicházíme asi čtvrt hodiny před dvanáctou a na hřbitůvku, který obklopuje kostel na návsi, zrovna probíhá pohřeb. Nechceme rušit a tak čekáme opodál a pozůstalí se po chvilce rozcházejí a my jdeme hledat poslední zprávu. Ale jsme neúspěšní, zpráva nikde. Myslíme si, že při takovém provozu ji možná někdo našel a „uklidil“, voláme tedy Čikovi a ten říká, ať vyčkáme na místě, že za pár minut přijede. Natáhneme se tedy na trávu na návsi a pod paprsky slunce odpočíváme a usínáme.

S odbíjením dvanácté na kostelní věži přichází skupinka, kterou jsme opustili u Oslavy, ale Čiko stále nikde. V tom zvoní mobil a Čiko říká, že je u hřbitova, ale nevidí nás. Protože ani my ho nevidíme, je jasné, že je u jiného hřbitova a tak zvedáme kotvy a popocházíme na druhý konec vsi, kde už na nás čeká Čiko. Je chudák trochu přešlý z toho, že většina týmů předčasně skončila a že se nám nepodařilo vyluštit spoustu šifer.

Počítáme tedy, kolik máme vyluštěných šifer, a podle očekávání jich máme méně, než druhá skupina. Ale jsme jediní z Ligy, kteří dokončili, takže dostáváme trofej pro vítěze – úžasnou vyřezávanou čivavu, skleněný pohár a pivo. Druhá skupina (absolutní vítězové) nepřišla zkrátka, dostali úžasná trika s logem hry.

Pak už se jenom loučíme, Čiko s vítězi odjíždí směr Brno a my se vydáváme na poslední pěší štaci – do Skleného nad Oslavou na vlak. Odtud Slunce jede dvě zastávky do Ostrova pro auto a já s Bleskem mezitím spíme na nástupišti.

I když jsme měli původně v plánu, že se v autě chvilku prospíme a pak vyrazíme k domovu, Slunce je neuvěřitelně čilý a chce jet rovnou. Tak jenom snídáme (obědváme) a vyrážíme domů. Blesk vzadu spí a já hlídám Sluníčka, aby neusnul, k čemuž naštěstí nedojde. Pak už jenom vysazujeme Bleska na Hájích a jedeme do Říčan, kde na nás už nedočkavě čekají postýlky.

A na závěr ještě mapa trasy:

Zobrazit místo Čiwawa 04 (rok 2009) na větší mapě

Obsah:

• Část první
• Část druhá

Podrobnosti o hře, plné zadání a řešení šifer najdete na webu Čiwawy.

Scházíme se před domem, já trošku později, rovnou skáčeme do Sluníčkova auta a vyrážíme po dálnici směrem na Ostrov nad Oslavou, kde má čtvrté vydání šifrovací soutěže Čiwawa začínat. Cesta je dlouhá a nudná a tak někteří z nás (Blesk) spí. Nedaleko cíle míjíme Čika, který pravděpodobně umisťuje jednu z šifer poblíž rybníka Křenčák, on nás ale neviděl, takže pšššt, máme náskok.

K nádraží v Ostrově přijíždíme s náskokem, takže jíme, válíme se, prostě relaxujeme před jistě náročnou nocí. Po chvíli přijíždí několik skupinek soutěžících. Soutěž byla letos poprvé otevřená veřejnosti, takže se zde vyskytují i starší, jistě velmi zkušení šifréři. Se všemi se zdravíme a za chvíli již přijíždí Čiko a hned se pouští do vysvětlování pravidel. Několikrát zdůrazňuje, že text psaný kurzívou je jen doplňující a není součástí šifry. Potom hned dostáváme první šifru, nápovědy a Banánky v čokoládě, pro případ nouze.

Jenže s tou první šifrou to není tak jednoduché, její text je psaný kurzívou, a Čiko přeci před chvílí říkal, že kurzíva nás nezajímá. Tak kde tedy je ta šifra, když ne na tom papíru, který jsme dostali? Že by nám Čiko zapomněl něco dát? Vysíláme k němu Bleska a prý je všechno v pořádku, nic nám nechybí. Bádáme pak ještě, jestli opravdu jde o kurzívu, ale o tom není sporu. Tak sakra, kde ta šifra je? Někdo zvedá papír a já si všímám, že je z druhé strany propíchaný špendlíkem. Hurá! Kroužkujeme propíchnutá písmenka a dozvídáme se, že si máme jít k Čikovi pro svíčku.

Když ji spolu s krabičkou sirek dostáváme, dáváme se nejdřív do jejich prohlídky. Na dně krabičky stojí Takhle ne, dolujeme svíčku z jejího hliníkového kalíšku a ejhle, papírek. Zmenšenina původního textu šifry a z druhé strany: Takhle taky ne! Bezva, vracíme papírek zpět a zkoušíme, klasickou nahřívací metodu. Bojujeme s větrem a vlastní nešikovností a poté co šifru několikrát propálíme, můžeme číst: Takhle taky ne! Jak ale jo, když takhle ne? Počkat! Když jsme museli nahřát původní šifru, co takhle zkusit nahřát její zmenšeninu? To bude ono. Jenže ten papírek jsme strčili zpět do svíčky a teď je celý zablemcaný od vosku. Nahřát nejde, protože, když se dostane dostatečně blízko ke svíčce, začíná hořet. Výborně, takže i když víme jak, první šifru nemáme šanci doluštit. Čiko nám prozrazuje, kam tedy máme jít a my se vydáváme na cestu k hájence nedaleko Ostrova. První tým vyšel snad hodinu před námi, ale některé jsme nechali za zády, takže zatím ok.

Procházíme Ostrovem a cestou po asfaltce rychlým krokem míjíme jednu z rychleji luštících skupinek. Po chvilce přicházíme k hájovně a bereme si svoji šifru. Kolem hájenky už jsou rozsazeny ostatní týmy, takže mizíme do přilehlého lesa v klidu luštit. Klidu nám ale není dopřáno, protože se zrovna smráká a tak musíme odolávat náporům rojících se mušek. Po chvíli zjišťujeme, že slabiky na koncích řádků v prvním odstavci dávají dohromady číslo 275 a první slabiky druhého odstavce jsou pi nebo pí. Hledáme různé kombinace morseovkových písmen a nic. Sluníčkův návrh, že by mohlo jít o Π zamítáme s tím, že by Čiko další stanoviště určitě neoznačil jen azimutem 275° a vzdáleností 3,14 km. Chvíli ještě přemýšlíme a pak otvíráme řešení a ejhle, Sluníčko měl pravdu.

Obsah:

• Část první
• Část druhá

Podrobnosti o hře, plné zadání a řešení šifer najdete na webu Čiwawy.

Ráno vstáváme docela bez problémů a včas, ale jsme rozlámaní a nevyspalí. Snídaně je stejná (=stejně dobrá) jako včera. Loučíme se s paní ubytovatelkou, dáme jí Studentskou Pečeť jako dárek, platíme ještě útratu za pití v hospodě z minulých dní, bohužel nevíme, kolik to přesně bylo, takže doufáme, že jsme to odhadli správně.

Svatou Helenu opouštíme kolem osmé místního času a jedeme zpět k hraničnímu přechodu se Srbskem, ale nepřejíždíme na druhou stranu hranice, ale pokračujeme na sever do Temešváru. Město je špinavé, nepříjemné a hlavně špatně značené, takže mírně bloudíme. A ani holky tu nejsou nic moc (a to nás o opaku přesvědčovali kluci ze Svaté Heleny). Také podle mapy zjišťujeme, že nemůžeme jet hned k hranicím s Maďarskem, protoře na cestě chybí asi pětikilometrový úsek, který překonává Dunaj. Jedeme tedy zajížďkou přes Arad.

Doteď byly silnice opravdu hrozné, ale teď se dodtáváme na hlavní silnici do Maďarska a povrch je už lepší. Je prvního září, takže potkáváme děti, které se vrací z prvního dne ve škole. Cesta skrz Arad nás protáhne doslova všemi kouty města, ale je alespoň dobře značená, takže projíždíme a úspěšně pokračujeme k Maďarským hranicím. Tam se dostáváme krátce po poledni. Těsně před hranicí kupujeme benzín a elektronickou dálniční známku. Mezitím přichází k autu cikánka s malým dítětem a myje nám okno. Dáváme jí 3 eura, ale asi se jí zdá 80 korun za minutu práce málo, tak se snažá lézt do auta a chce víc. Odpálkováváme jí a jedeme dále.

Pořád jedeme po normální silnici, ale na parkovišti vidíme pocii jak kontroluje dálniční známky. Projíždíme Szegedem, kterým vede objížďka, ale úspěšně se vymotáváme a vjíždíme na dálnic a jedeme k Budapešti. Tam na benzínce utrácím zbylých 1000 forintů za jídlo a pití. I když jsme měli prvně problém s navigací, tentokrát na vnějším okruhu nemáme problém a palíme dál.

Kolem půl páte přejíždíme do Slovenska a teprved teď lepíme desetidenní dálniční známku, kterou jsme měli mít na okně už od prvního dne. U hranice stojí dlouhá řada náklaďáků se spícími řidiči, ale dálnice samotná je úplně prázdná. Trošku se zaplňuje až u nás a zároveň se zhoršuje její kvalita. D1 je prostě zlo, ale je vidět, že ty nejhorší úseky už začínají opravovat.

Celkově jedeme rychleji, než jsme mysleli, a tak domů přijíždíme už po sedmé večrní. Kluci mě vyhazují před domem a jedou domů. No a to je konec.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Vstáváme v devět na snídani, jsou volská oka, sýr, zelenina, chleba a máslo, kafe a čaj. Opět si povídáme s paní, která nám vaří, o problémech, které ve Svaté Heleně mají, o tom, jak jim odcházejí mladí k nám do Čech, o Rakušanech, kteří chtějí v okolí budovat větrné elektrárny a s těžkými auty zničí nově vybudovanou silnici a o spoustě dalších věcí. Poté zjišťujeme, že vlastně snídáme o hodinu později, protože v Rumunsku už je čas od středoevropského o hodinu posunutý. Proto jsme slyšeli paní šramotit v kuchyni o hodinu dříve.

Domlouváme si výlet na ostrov v Dunaji, který jsme viděli předchozí den cestou sem, paní odejde, její muž někam zavolá a za chvilku přijíždí pán se starou Lancií a odváží nás dolů do vesnice. Je to Rumun, takže si nerozumíme, ale dostal pokyny od paní ubytovatelky, takže doufáme, že se cesta obejde bez problémů. Ve vesnici nás béře na špinavý dvorek a pak k odpornému břehu řeky, který je pokryt souvislou vrstvou odpadků. Já už ze dvora vidím veslici a jsem zděšen, naštěstí se z vedlejší kupy odpadků vyklube větší pramice s motorem.

Pán přináší benzín v petkách a prázdné lahve hází suverénně do řeky, přidává druhou sedačku a odrážíme od odpadky vystlaného břehu. Náš lodivod odveslovává dál od břehu, kde už nejsou chaluhy, my radši sedíme, abychom mu někde nevadili, potom startuje motor a kolem bójí jedeme k ostrovu. Řeka je tu prý široká až 3,5 kilometrů, my to máme z vesnice k ostrovu mírně napříč takže až 7 km. Šikovně se vyhýbáme chaluhám a přistáváme. Na břehu se domlouváme kdy má pán pro nás zase přijet, sraz dáváme na jednu, máme tedy dvě hodiny času.

Ostrov je plochý, kolem dokola je hráz a střed je místy zaplavený. Ze břehu sem vede jakási mostní konstrukce, přes kterou se sem měl vyvážet odpad z dolů, ale to Srbové zatrhli a most tak zůstal nedodělaný. Půlka ostrovu patří Srbsku ale my stejně nevíme která a prozkoumáváme ostrov kolem dokola. Uprostřed jsou dvě betonové věže, ke které jsou ze všech stran obklopené vodou.

Vydáváme se tedy na cestu kolem dokola. Hned kousek od místa našeho přistání je ruina domku, ve které jsou koňské koblížky. Vypadá to, že zvěsti tedy nelhaly a na ostrově žijí divocí koně. Jdeme po hrázi směrem k severu a přicházíme k plotu, který pravděpodobně dělí rumunskou a srbskou část ostrova. Kuba s Pepu jsou přírodou znudění, průzkum vzdávají a vracejí se zpět. Já s Martinem pokračujeme dál a za chvilku narážíme na další důkaz toho, že zde žijí divocí koně. Přímo na cestě leží nepříliš stará koňská mršina.

Po chvilce přicházíme k větší rozpadlině, která by ideálně posloužila jako kulisa k nějaké střílečce. Produkty koňského trávení jsou všude okolo a nejvíce uvnitř, je tedy jasné, že budova slouží jako úkryt při špatném počasí. Ocitáme se skoro na nejsevernějším konci ostrova, kde je výrazně zvlněná pláňka, a pokračujeme po hrázi na druhé straně zase k jihu a za chvíli spatříme z dálky první koně. Je jich pět a pasou se v dálce u jezírek.

Všude je také plno ptáků a vší možné biologické havěti. Později potkáváme koně i z bezprostřední blízkosti, pasou se těsně pod hrází, po které jdeme. Tak docházíme na jižní cíp ostrova, kde je několik desítek metrů vysoký a dosti strmý kopeček. Samozřejmě se na něj škrábeme rozhlížíme se po celém ostrově a po březích Dunaje. Už nemáme moc času nazbyt, takže se vracíme zpět. Potkáváme ještě čtyři krávy, jejichž rohy budí respekt a my nevíme, jak moc divoké jsou. Na hrázi není jak se vyhnout a tak je ženeme několik stovek metrů před sebou.

Potkáme GSM vysílač, krávy se zastavují a nechtějí pokračovat, obcházíme je tedy a kvapíme k přístavišti. Poslední setkání s divokými koňmi probíhá 200 metrů od kotviště. Přicházíme na vteřinu přesně, kluci a pán převozník už čekají. Vykoupat už jsme se tedy bohužel už nestihli. Míříme zpět a těsně před přistáním vidíme ženu, která vyhazuje kyblík plný smetí do Dunaje, což hezky ilustruje vztah Rumunů k recyklaci.

Přistáváme a přecházíme na dvůr domu přes ulici, kde na nás už čeká oběd – smažené čerstvě nalovené dunajské ryby s majonézou, delikátní. Hostitel pak přináší v pet lahvi rakiji – domácí pálenku. Je silná a my myslíme, že ji nemůžeme vypít, ale k jídlu je výborná, láhev vypijeme a pán už nese další. Já po chvilce vzdávám (je přeci jen teprve jedna hodina odpoledne), kluci ale jedou dál, naše celková spotřeba nakonec činí asi 1,5 litrů, což jak se zdá překvapuje i našeho hostitele. Mírně nabžundaný Kuba nám zhraje divadlo s rybími hlavami a pak už nás najedené odváží majitel domu (hostitel s námi popíjel) novou Astrou domů. Ve Svaté Heleně nás vyklápí před naší hospodou a my mu každý platíme 15 euro.

Mluvíme s manželem ubytovatelky a ten nám jako náplň odpoledne doporučuje procházku k vyhlídce nad Dunají a dokonce nám půjčuje dalekohled. Kuba s Pepou si dávají ještě panáky s místním Pepou a pak tuhnou, já s Martinem jdeme na vyhlídku. Kopcovitá krajina je posetá malými políčky a loukami, na polích je většinou kukuřice a mezi kukuřicemi dýně. Lezeme na skalnatou vyhlídku nad řekou a cestou fotíme. Zmiji naštěstí nepotkáváme (před odchodem nás místní Pepa varoval, že jich je tu spousta a vyprávěl nám, jak jednu chytil a přinesl do školy), ale vidíme velkou zelenou ještěrku. Nakonec vylézáme až na samotnou skálu nad Dunají a jsme rádi, že přiopilé kluky nemáme s sebou, mohli by se odsud snadno zřítit.

Fotíme řeku a hrad na ostrohu na druhé straně, ale kvůli protisvětlu zapadajícího slunce fotky nejsou moc kvalitní. Jdeme tedy zpět na večeři. Nejdříve platíme majiteli pobyt a pak si smlsneme na rumunské polévce s masem a kuřecím s rýží, všechno je samozřejmě domácí a musím přiznat, že chutnější jídlo jsem dlouho nejedl. Paní nám zase povídá – o vybírání peněz pro majitele a jaké jsou s ním problémy, že nemá důchod a proto tady vaří, o zaměstnávání v dolech atd.

Kolem deváté jdeme spát, protože chceme jít ještě do hospody. Zaspíme ale a jsme už tak unavení, že nikam nejdeme, jen Kuba s Pepou se jdou vyvětrat do jídelny. Tahle noc je celá taková velmi nepohodlná, je vedro, všichni se každou chvíli budíme, ale ráno jsme celkem odpočatí.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Vstáváme s Pepou čerství v deset, platíme za poslední noc a loučíme se s obsluhou hostelu a spolunocležníky a odcházíme. Cestou k Maríjině bytu se znovu zastavujeme u kostela, chceme si ho vyfotit.

Před Maríiným bytem dlouho čekáme a nikdo nám neotvírá, nevíme, jestli ještě všichni spí, nebo jestli Martin a Maríja nedělají nějakou neplechu (eufemismus). Když nám po několika zazvoněních konečně otvírají, podle rozespalých obličejů tušíme, že opravdu spali. Když se dají probudivší se trošku do pořádku jdou nakupovat, já mezitím hledám na internetu informace o českých vesnicích v Rumunsku. (Svůj původní plán stavit se cestou zpět na noc u Balatonu jsme zavrhli.) Maria dělá palačinky a po chvíli přichází Sněža v kalhotách s bezpečnostním kódem (takové to plastové udělátko, aby to lidi nekradli) na pudeli, protože jí ho nebyli v obchodě schopní oddělat.

Na třináctou máme naplánovaný odjezd, abychom v rumunském Banátu něco stihli, ale už jsou dvě a Kuba s Pepou, kteří odešli nakupovat oblečení, nikde. Koukáme na televizi a čekáme.

Palačinky už jsou dávno hotové a aby zbytečně nestydli, tak se pouštíme do jídla. Ve tři kluci konečně přicházejí, nasedli prý na špatnou tramvaj. Pak už tedy jenom dobalujeme a chystáme se k odjezdu. Děvčata dostávají dárky – bonboniéru, slivovici a Startky, sjíždíme výtahem dolů a loučíme se s nimi a odjíždíme.

Je neděle odpoledne, takže je jen malý provoz, jedeme nejdříve po dálnici, kde potkáváme jiný systém placení mýta (jen jednou u výjezdu), máme dobře naplánovanou cesta, takže podle Martinova atlasu jen s menšími problémy v městech míříme k hraničnímu přechodu s Rumunskem. Krajina okolo je výrazně zvlněná, celá hromada malinkých kopečků a prolákliny. Překonáváme Dunaj a za chvilku jsme na malinkém hraničním přechodu, jedem do EU, takže nás pouštějí bez problémů a s úsměvem.

Hned za hranicemi se výrazně mění kvalita silnice (o díry není nouze), voláme na číslo koordinátorky ubytování ve Svaté Heleně, což je vesnice, do které jedeme, ale telefon zvedá její muž, který česky nemluví, domluvit si ubytování předem se nám tedy nedaří a doufáme, že něco seženeme přímo na místě. Proti nám jdou stádečka koz a krav po silnici, poté sjíždíme dlouhatánské serpentiny dolů a pokračujeme podél Dunaje. Vidíme veliký ostrov, takže cíl naší cesty už by měl být poblíž. Ptáme se pána, který sedí na křižovatce v autě, zda máme odbočit, protože podle internetových stránek má do Heleny vést jenom polní cesta, ale my vidíme novou asfaltku. Pán, ač Rumun, pochopí, že jedeme do Svaté Heleny a přitakává, že nová silnice tam skutečně vede. Šplháme tedy zase do kopců až po několika málo kilometrech přijíždíme české horské vesničky. U hospody se ptáme na možnost ubytování, mladý kluk, který mluví česky odběhne a domluví nám nocleh hned za hospodou.

Ubytovává nás stará paní (také Češka) do krásně zrenovovaného penzionku, který asi dříve býval stodolou, nebo něčím podobným. Je vidět, že byl dostavěn velmi nedávno, dlaždičky se jen lesknou, pokoje jsou nově vybavené, vše je laděno do modra. Paní se nás ptá, jestli budeme chtít jídlo, objednáváme si polopenzi a paní se hned pouští do přípravy večeře. My si mezitím dáváme pivo. Následuje výborná polévka, domácí hranolky a skvělé masíčko a pak ještě salát. Jídlo moc chválíme a paní říká, že jsme prý první kdo její jídlo chválí (druhý den se ukáže, že šlo o omyl, naopak ji zatím právě chválili prý všichni) Povídáme si s ní o tom, jak děti odcházejí studovat do Čech, o motorkáři, který si nechal stát motorkou na dvoře a po nočním dešti ji našel na zemi obalenou v bahně, o vlastními silami vypěstované chutné zelenině, o tom, kam vyrazit, o její krásné češtině a o spoustě dalších věcí.

Já s Martinem v deset uléháme za zvuků písniček Michaela Jacskona z televize, kluci jdou ještě do hospody. Kuba se vrací opilý a zvrací na záchodě, Pepa přichází ještě později. Prý popíjeli s místní chasou vodku Stalinovy slzy a deckové panáky, které je zvykem pít v okolí, byly ve větším množství nad jejich síly.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Vstávám pozdě, až kolem jedné, a Pepa zrovna odchází. Já se sprchuji a připravuji k odplutí a ve dveřích mi přijde SMSka, že mám koupit jídlo. Na cestu si kupuji zmrzlinu a pod panelákem šest kousků pizzy, jako snídani (ač fakticky oběd). Jíme a kolem třetí vyrážíme směr pláž Ada, i když jsme všichni unavení. Jedeme nejdříve trolejbusem, pak tramvají a nakonec autobusem a znovu se nám daří přejet o jednu zastávku. Jdeme tedy dolů z kopečka a cestou míjíme jakýsi cikánský squat a potom kupujeme v krámku pití. Na pláži je hlava na hlavě, spousta lidí se koupe, je vedro k zalknutí. Usedáme pod jeden volný slunečník a dáváme si mojito. A nutno poznamenat, že nejhnusnější mojito, jaké jsem kdy pil, chutnalo jako „babiččino užívání“, jak to dokonale přirovnal Kuba. Odpoledne pokojně plyne, hraje hudba, prohlížíme si kolemjdoucí slečny v plavkách, povídáme, srkáme pivo a kolu, jednou za čas okolo projede „autovláček“, který vozí lidi dost líné na to, aby domů došli pěšky. Jsme tam do půl sedmé, to už se dá trošku žít i mimo kruh vymezený stínem slunečníku.

Potom vyrážíme za Snezenou, která se celý den učila na zkoušku, čekáme na autobus bohužel v místě, kde nejezdí kvůli opravě ulice. Pak nacházíme správné místo a popojedeme pár stanic k bytu, kde Snezena bydlí. Ona nám vychází naproti a vede nás do šestého patra, kde je její byt, který je o poznání hezčí než ten, kde bydlí Marija. Sedíme na její veliké posteli a trošku se nudíme. Na produkování jakékoli zábavné nebo alespoň smysluplné činnosti jsou všichni unavení.

Martin se nakonec na počítači pustí do hraní hry Star Defender za zvuků alba Invaders Must Die od The Prodigy. Ze Star Defendera přechází na NFS Underground a všichni ostatní ho z nedostatku jiné zábavy sledují. Potom se na jeho místě vystřídají i ostatní a nakonec odcházíme.

I když jsme všichni unavení, máme v plánu jít dnes ještě do některého říčního klubu, nebo na jazzový koncert. Jedeme zpět k Mariji a v tramvaji se se mnou a martinem dává do řeči slečna, která byla osm let v Praze a zachytila naší češtinu. K večeři kupujeme zase pizzu, vyjíždíme do třináctého a k jídlu pouštíme televizi. Po chvíli začíná venku velká bouřka, což se dalo po tak dusném dnu čekat. Únava nás nakonec zmáhá a zůstáváme se válet u filmu. Učíme se srbštinu ze srbských titulků a jeden (americký) film se dokonce odehrává v Praze. Kuba usíná, Martin se na posteli válí s Marijou a já s Pepou čekáme, až přestane pršet, abychom mohli jít domů.

Kolem druhé se déšť změní na poprchávání a tak se s Pepou mokrým městem vracíme. Kupujeme si pití (což je ve dvě hodiny v noci věc v Bělehradě naprosto obvyklá) a míjí nás popelářský vůz. Dva bloky od hostelu prosvítá mezi příčnými ulicemi veliký nasvícený kostel, jehož kříž na střeše dělá na mracích obrovský stín. Jdeme k němu a ohromeni si ho prohlížíme (prý snad jde o největší pravoslavný kostel v Evropě). Zkoušíme obrovské dveře, ale je zavřeno, prohlížíme si jen sochu před ním a bahnem procházíme přes plácek před ním a míříme domů. Cestou už jen míjíme lékárnu, která stejně jako všechny ostatní v Bělehradě svítí jako kasino do noci.

No a pak jdeme spát.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Vstáváme kolem desáté a k mému podivu dokonce bez kocoviny. Loučíme se s odjíždějící Japonkou, která opouští hostel a Pepa odchází připravovat překvapení pro Mariju. Já píšu tohle, potom se sprchuji a vyrážím za Pepou.

Snídáme pizzu, Marija se mezitím potí kdesi na zkoušce. Potom se dáváme do přípravy kulinářského překvapení (já se nedávám, raději jenom pozoruji). Jde o kuře (správně krůtu) obalovanou v listovém těstě, prostě něco vysoko nad moje kuchařské schopnosti. Jako místo pro přípravu je zvolena rozložená sedačka, která klukům (Marťovi a Kubovi) a Marije sloužila jako postel, protože kuchyň je v podstatě nepoužitelná.

Marija se vrací překvapivě (pro nás) úspěšná, je vidět, že 53 vodek je ideální příprava před zkouškou, asi to tak taky zkusím praktikovat. Přichází Snezana a jíme, co jsme ukuchtili. Holky výtvor chválí a my jim to věříme.

Celé odpoledne trávíme válením se a spaním. Večeříme zase pizzu – celý asi metrový koláč a kolem osmé vyrážíme busem k řece. Přidává se k nám ještě Marijina spolubydlící Tamara, která se nám zdá divná od začátku a tenhle nepříjemný se postupem večera jen stupňuje. Kupujeme pivo a víno a usazujeme se na růžových betonových sedačkách mezi posunovací kolejí a řekou. Těsně před námi vede chodník, po kterém až do velmi pozdních hodin jezdí cyklisté a chodí chodci.

Sedíme, popíjíme a Tamara je čím dál tím opilejší. Po půlnoci odjíždí Snezana domů a my se přesouváme přes most na druhou stranu. Tam jdeme chvíli podél řeky proti proudu k místu, kde jsou na ní zakotveny kluby, jeden vedle druhého. Většinou jsou to takové domy na plovoucích pontonech ze kterých se hudba rozléhá široko daleko. Chceme jít do jednoho z prvních, ale ochranka nás nechce vpustit, zkoušíme další a dopadáme stejně. Nakonec přicházíme ke klubu, který je přímo na staré nákladní lodi, žádná krabice na plovácích a tam nás obsluha vpouští. Při vstupu jsme osaháni a ochranku evidentně neznepokojil tvrdý předmět v mé kapse (peněženka), takže moc nechápu smysl takového opatření.

Na lodi je zatím docela prázdno, lidé přicházejí až kolem jedné hodiny. Hraje hlasitá hudba, loď se houpe do rytmu, tančíme, i já tančím a to je co říct. Kuba s Pepou se snaží seznámit s čtveřicí starších slečen, ale jsou se slovy: „You are just children.“ odmítnuti. Martin si syslí Marii pro sebe a opilá Tamara odchází domů.

Po další hodince (ve tři) už se ale začínáme nudit a rozhodujeme se odejít. První tramvaj jede ale až za hodinu a tak čekáme na lavičce na břehu řeky a pouštíme Marii písničku Maria od Blondie z mobilu. Kolem čtvrté se zvedáme a míříme k tramvajové zastávce, ta je docela pěkný kus cesty, pokračujeme dále po mostě, po kterém jsme večer přišli dále do Nového Bělehradu k zastávce a první tramvají jedeme domů. Tramvaj nakonec nejede na Slaviji, jak jsme si mysleli, ale staví poblíž a zbytek cesty docházíme pěšky.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Vstáváme relativně brzo, následuje sprcha na probrání, já jsem hladový a tak snídám müsli tyčinku. Odcházíme s Pepou zpět za klukama a nakonec je to trošku dál, než jsme čekali, máme pocit, že ty osmnáctipatrové budovy musejí být zdálky vidět, ale nakonec se vynoří, až těsně před tím, než k nim docházíme. Cesta ošuntělým výtahem je zajímavá a mírně adrenalinová, jel s námi stařík, který chtěl až do nejvyššího, osmnáctého patra, při cestě nejdříve zmizelo číslo patra, ve kterém se nacházíme, potom výtah zastavil ve třináctém patře, ale asi dvacet centimetrů pod úrovní podlahy, venkovní dveře výtahu ale nešly otevřít, takže jsme uvězněni pokračovali s dědou do osmnáctého patra. Výtahu se evidentně moc nechtělo, zadrhával se a jel pomalu. Vrcholu budovy jsme nakonec dosáhli, děda nás opustil a my zkusili vystoupit ve třináctém patře cestou dolů, tentokrát úspěšně.

Potom snídáme a někdo jde nakoupit, kdo už nevím, já ne. Martin s Pepou se ve fajnově zařízené kuchyňce (pozor, ironie!) pouštějí do přípravy oběda – špaget s omáčkou. Špaget je hodně, omáčky spíš málo, takže výsledek je poněkud suchý, ale přesto lahodný. Po obědě následuje siesta, takže se válíme a posloucháme hudbu. Pepu, ale trápí suché hrdlo a tak vyráží pro pivo a my se mezitím taky sbíráme a potom vyrážíme prohlédnout si město. Do centra nás opět veze trolejbus, který ale není zdaleka tak plný, jako předešlé noci.

V centru nám Marija ukazuje to málo, co se dá v Bělehradu vidět. Naše pohledy ale spíš, než několik nevýznamných staveb láká její pozadí. Takže konkrétní vzpomínky jsou jsou mlhavé zato pocity o poznání příjemnější. Jdeme jakousi pěší zónou ne nepodobnou pražským Příkopům a zde

kupujeme zmrzlinu. Pokračujeme do parku u nějaké pevnosti či hradu. Zrovna zde probíhá výstava velkoformátových fotografií a je odsud hezký výhled na druhý břeh řeky Sávy tzv. Nový Bělehrad. Potom z parku odcházíme u trafiky kupujeme pivo Jelen a míříme do přilehlého Akademického parku, který je o poznání menší, než ten první. Tam sedíme na lavičce, povídáme a sledujeme místní děvčata, jak běhají kolem dokola, a staříka, který si to před námi štráduje z jednoho konce parku na druhý.

Když se začne schylovat k večeru, jedeme domů a cestou kupujeme ingredience na kulinářské překvapení pro Mariju. Ta totiž zítra skládá zkoušku a protože se neučí a místo toho tráví čas s námi, bude určitě neúspěšná. Takže se snažíme o kompenzaci předpokládaného neúspěchu. Podaří se nám sehnat listové těsto, ale krůtí prsa nahrazujeme kuřecími. Potom jdeme objednat pizzu k večeři a krásná Marija nám dokonce domluví donášku až domů a to bez placení.

Večeříme a chystáme se vyrazit do klubu. Kamarádka Snezana bohužel celý den problila a nepůjde s námi, ani spolubydlící nejde, prý až zítra. Napjatě sledujeme v televizi posledních deset minut fotbalového zápasu mezi Slávií Praha a Červenou hvězdou Bělehrad, protože na jeho výsledku může záviset náš příští osud. Příznivý výsledek (=Slávie prohrála) zapíjíme Koňskou krví a vyrážíme do klubu Tramvaj, tramvají.

Tramvaj je opravdu stylový klub s velmi příjemným prostředím, ale většina míst je bohužel rezervovaná a tak skončíme u „falešného“ baru hned naproti tomu pravému. Kluci si jdou ještě do bankomatu pro peníze a přinášejí zprávu, že fanoušci venku mlátí nějakého nebožáka. Uvnitř je ale atmosféra klidná a po chvíli se ještě vylepší, to když začne hrát živá hudba.

Za zmínku ale stojí ještě dvě věci, velký počet obsluhy (jak jsme zjistili, že je v Bělehradu zvykem) a záchody. Před nimi totiž sedí pohádková hajzlbába, prsa položená na velikém břiše a jejich osvětlení zajišťují desítky baterek, zavěšené na provázcích od stropu. Prostě dokonalá čůrací atmosféra.

Marija, majíc hudbu v těle, tančí a když se k ní přidává Martin, Pepa začne jejich směrem vysílat nevraživé, žárlivé pohledy. Však, kdo by taky nevysílal. Kapela za mohutného potlesku končí a střídají ji reprodukované srbské vypalovačky.

Kolem třetí hodiny ráno se klub trošku vylidňuje (což je ale na to, že je čtvrtek, stejně dost pozdě) a přichází zavíračka a s ní i náš účet. Na účtě stojí velké číslo 14 755 a nad ním mimo jiné 53 čárek v kolonce vodka. Taktak skládáme peníze a před odchodem se nám ještě podaří nedopatřením rozbít dvě skleničky.

Ve tři hodiny pochopitelně nejezdí žádná městská doprava, takže se vracíme po svých ač místy ani Marija netuší, kudy vlastně jdeme. Potkáváme postaršího pána, který si ve tři stříhá plot před domem jako by se nechumelilo, a vzápětí se rozdělujeme a já s Pepou se motáme do hostelu. Tam už si jenom potichu dáváme sprchu a jdeme spát, abychom nebudili ostatní.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Ráno nás kolem deváté probouzí hluk nedaleko projíždějících automobilů. Martin s Pepou vyráží pro něco k snědku a koupit si zubní kartáček. Poté snídáme, balíme si věci a loučíme se s příjemným hostelem. Věci si odnášíme do auta a vyrážíme na druhý břeh řeky, do Budy, na prohlídku. Tam šplháme na kopec k jakémusi (asi) hradnímu komplexu staveb, odkud je krásný výhled na druhou stranu a já získaje konečně nějaký pozitivní dojem z města a beru Budapešť na milost. Potom se vracíme přes most, na kterém probíhá stavba a který jsme minulého dne, asi neoprávněně, přejeli. Ještě před vstupem na most nacházíme stanici metra, úspěšně kupujeme lístek a nasedáme do soupravy, která podle našeho názoru pojede pod řeku, do Pešti. Metro ale zahne a vyjede z podzemí a šine si to podél řeky někam k severu, kam pochopitelně nechceme. Na další stanici tak vystupujeme a hledáme mapu metra, ale kde nic, tu nic. Jedeme tedy zpět a teprve si s pomocí nějaké holčičky štípáme lístky a hned vzápětí nás kontroluje revizorka.

Vystupujeme opět pod mostem, smíření s tím, že půjdeme po svých. Vylezeme na světlo boží a vidíme přijíždějící tramvaj, která přes most jede zcela určitě. Nastupujeme, ač nevíme, jestli nám ještě platí lístky. Tramvaj je krásná, nová a hlavně klimatizovaná a doveze nás až k hlavnímu nádraží, které je nedaleko od místa, kde parkujeme. Vybíráme další peníze a jdeme na oběd do restaurace, kde číšník neumí ani slovo anglicky, ale domluvíme se s ním celkem obstojně a jídlo je výborně.

Potom míříme na parkoviště, kde vyvstává problém s placením. Automat po nás chce dvacet-čtyřikrát hodinovou sumu, ale my chceme platit za celý den, což je o 1600 méně. A aby toho nebylo málo, tak ten proklatý stroj nebere tisícovky, které nám před chvíli vyplivl automat. Přichází nějaký pan, něco na nás usilovně brebentí, ale jeho maďarštině nerozumíme ani trošku. Voláme na pomoc anglicky mluvící obsluhu hotelu a nakonec se nám podaří situaci vyřešit tak, že platíme přímé pánovi a ten nám ručně otevírá závoru.

Své navigaci už v Budapešti nevěřím a tak svěřujeme nás osud do rukou Pepovy navigace, která nás velmi úspěšně vyvede z města na dálnici M5, po které vyrazíme vstříc Srbsku a Bělehradu, kterým právě zmítá protičeská nálada, protože jejich týmu Červená hvězda naše Slávie před několika dny vyklepla v Edenu kožuch a odveta v Bělehradu se koná již příští den. Doufáme proto, že nedostaneme od fanoušků na papulu.

Hraniční kontrola probíhá vcelku bez problémů, jak maďarský, tak srbský celník si nás nedůvěřivě prohlížejí, Srb nám ještě zkontroluje zelenou kartu a kufr a za odměnu dostáváme razítko. Pak pokračujeme po dálnici, která spíše připomíná širokou silnici, ale je vcelku kvalitní a prázdná, takže žádný problém. Po chvíli zjišťujeme, že ani Pepova navigace nemá mapu Bělehradu, takže najít Mariino (slečna, u které máme být ubytováni) bydliště bude ještě legrace. Za další chvilku platíme mýto 4 eura, ale “dálnice” vypadá stále stejně, nebo spíš hůře než předtím. Kolem toho moc k vidění není, placka posetá kukuřicí a slunečnicí, nuda.

Před sedmou večer projíždíme staveništěm a potom se dostáváme na opravdovou dálnici s ucházejícím povrchem. Kolem už se začínají objevovat stromy a v dálce už jsou vidět kopečky. Zanedlouho dálnice opět mizí a přejíždíme po jedné půlce mostu široké koryto jakési řeky, nad kterou zrovna zapadá slunce, což vytváří zajímavou scenerii. Dále se dálnice objevuje místy, podle toho, kde je postaveno, mýto ale vybírají ještě jednou a my platíme další 3 eura.

Se soumrakem přijíždíme do Bělehradu a Maria nám SMSkou dává zprávu, že se setkáme na Sláviji. My ale bez navigace netušíme, kde to je a tak nám nezbývá, než nastartovat proklatě dráhy internet v mobilu a podívat se na Google Maps. Pepa naviguje a nakonec se bez větších problémů dostáváme na náměstí Slavija. To vypadá jako obrovský kruhový objezd asi o pěti jízdních pruzích, kterým projíždějí nejenom spousty aut, ale také autobusy, trolejbusy a tramvaje. Trolejbusy mají dokonce přímo na kruhovém objezdu zastávku. My ho trošku zmateni několikrát objíždíme dokola a poté parkujeme v nedaleké ulici. Holky píší, že se sejdeme u McDonaldu, obcházíme náměstí a několik minut čekáme na rohu a potom děvčata přicházejí. Obě vypadají velmi sympaticky a jedna je až znepokojivě krásná (ne, že by ta druhá nebyla). Vítáme se a hned se ptáme na jídlo a záchod. Dostáváme několik nabídek a nakonec zkoušíme místní rychlé občerstvení. Dostává se nám jakési obdoby hamburgru, jenom mnohem větší a ne tak dobré. I záchod ve fast-foodu mají.

Poté nasedáme všichni do auta a navigováni slečnami odjíždíme před Maríin dům. To je panelák, který má asi tisíc pater a vypadá velmi omšele, panely se drolí a místy je vidět jejich ocelová výztuž, prostě paráda. Výtahem vyjíždíme do třináctého patra a vcházíme k Maríi do bytu. Otevíráme pivo a seznamujeme se s holkami (kromě Martina, který je zná).

Poté je nám sdělena nepříjemná zpráva, že spolubydlící Tamara, která měla být touhle dobou pryč neodjela a tak se všichni do bytu nevejdeme. Dva z nás musí spát v hostelu. Ti dva jsme já a Pepa. Radost z toho moc nemáme, protože to znamená výdaje navíc a jisté odstřihnutí od středu dění, ale co se dá dělat. Bereme si tedy z auta svoje batohy a trolejbusem odjíždíme k hostelu. (Mimochodem, ač se za hromadnou dopravu v Bělehradě platí, my jsme jezdili celou dobu bez lístku a neměli jsme jediný problém.) Tam se ubytováváme a dáváme se do řeči s klukem z recepce, který zná Plastic People of The Universe. To je pro nás docela překvapení, obzvláště, když řekl, že je slyšel v rádiu. Batohy si necháváme zde a odjíždíme přeplněným autobusem na místní pláž u řeky. (Byla půlnoc a autobus byl narvaný, přes den to mělo být podle holek ještě horší, ale plnějším autobusem jsme tam za celou dobu nejeli.) Kuby a Pepy se tam nějaký kluk ptal, odkud jsou a oni radši nepřiznávají barvu a pasují se na Bratislavany. Když následuje otázka: „A jaké fotbalové kluby tam u vás v Bratislavě máte?“, kluci jsou rádi, že neřekli, že jsou Pražáci.

Vystupujeme z autobusu, ale jak se vzápětí ukazuje, Martin s Maríou se v autobuse zapomněli a přejeli o jednu stanici. Čekáme tedy, až se pěšky vrátí zpět a potom jdeme na pláž. Ta se jmenuje Ada a je u jezera, které vzniklo oddělením slepého ramene Sávy, která Bělehradem protéká. Podél pláže vede chodník a u něj jsou jeden vedle druhého naskládány kluby. Pláž slouží jako předzahrádka, jsou na ní slunečníky, stoly, křesílka, houpací lavice a tak dále. Na to, že je půlnoc všedního dne, je tu na české poměry nezvykle plno, ale v Bělehradě je to prý běžné.

My si tedy zabíráme jednu houpačku a několik křesílek a povídáme a popíjíme. Snezana nás po chvíli opouští, protože zítra musí vstávat brzo ráno, kvůli schůzce s neurologem. My ostatní nezůstáváme o moc déle, protože jsme už dost unavení, přecijen, ráno jsme byli ještě v Budapešti. Městská hromadná doprava nejezdí, první busy jedou, kolem třetí ráno. Marija volá taxi. (V Bělehradě jezdí spousta taxíků a za velmi rozumné ceny.) Za několik minut přijíždí starý Mercedes s pavoukem na předním skle a s číslem 666 na střeše. Trošku váhavě se nás pět souká do auta a za zvuků srbského popu nás taxikář odváží před hostel, kde s Josefem vystupuji a zbytek pokračuje až k Maríje domů.

V hostelu si už jenom dávám sprchu a lezu do postele, kde s radostí zjišťuji, že zde mají zdarma wi-fi připojení k internetu. Zkontroluji si maily a jdu spát. Po chvíli mě ještě chlapík, který zná Plastiky zve na welcome drink, ale já ho musím odmítnout. Pepa si ale dává říct a nakonec jde spát asi hodinu po mně, v pět.

I hostel Chillton můžu vřele doporučit. Rezervovat můžete například na Hostelworld.com.

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

Po pracovních prázdninách mi konečně začíná dovolená. Vyrážíme v šest ráno, takže vstávám v pět, protože si musím dobalit ještě pár nezbytností. Nakonec je odjezd odsunut o půlhodinu a pak ještě o dalších patnáct minut. Nadávám, že jsem mohl ještě spát a čekám na příjezd spolucestovatelů. Martin, Kuba a Pepa přijíždějí, já házím batoh do kufru zeleného Golfa, který bude následujících několik hodin naším útočištěm. A vyrážíme po D1 směrem na Brno vstříc naší první velké zastávce, kterou bude Budapešť. Na stém kilometru se stavujeme na benzínce, odpočíváme, čuráme a kupujeme jídlo a prezervativy (což se později ukazuje jako zbytečné).

V Brně si uvědomuji, že jsem nechal foťák doma v předsíni, což mi náladu zrovna nepozvedne. Naštěstí mám alespoň chytrý mobil, který jako fotoaparát v omezené míře snad postačí. A kluci mají kameru, takže snad nějaká dokumentace bude.

Téměř přesně v devět hodin překračujeme slovenskou hranici. V deset už jsme za Bratislavou a to už jsme stihli absolvovat další čůrací zastávku na benzínce, kde jsme také koupili týdenní dálniční známku za necelých sedm Euro. Z Bratislavy toho moc nevidíme, hlavně hlukové bariéry a stěny tunelu. Navigace v telefonu je trošku zmatená, tunel na mapě není, na cestě naštěstí není co splést, takže bez problémů pokračujeme.

A hned za deset minut jsme, celí překvapení tou rychlostí, v Maďarsku. Tam nás čeká další zastávka na jídlo a nákup dálniční známky. Ta je v Maďarsku elektronická, takže se nic nikam nelepí. Proto je snáze a častěji kontrolována (kamerovým systémem), takže riskovat průjezd přes Maďarsko nedoporučuji. My po obtížné komunikaci s maďarskou obsluhou dostáváme čtyřdenní, jestli existují jiné, nevím. Potom jíme svačinu od Martinovy a Kubovy maminky a sledujeme práci maďarských dělníků, kteří opodál kutají nějaký příkop. Po přestávce se vydáváme nudnou Maďarskou rovinnou vstříc našemu čili.

Přijíždíme do Budapešti a musím přiznat, že pro mě je zklamáním. Moje navigace je opět zmatená a tak bloudíme a bloudíme.. Když jsme po dlouhém hledání v hustém provozu v centru konečně našli hostel, vyvstal problém, kde zaparkovat. Po dalším několikaminutovém bloudění centrem, při němž jsme se málem dostali do křížku s kolonou policejních vozidel, která doprovázela jakéhosi státníka (pravděpodobně našeho premiéra Fischera, který byl tou dobou právě v Maďarsku na státní návštěvě) jsme se nakonec rozhodli nechat auto v zóně placeného stání (což je celé centrum) a dojít si vyměnit peníze a zeptat se do hostelu, kde se dá dobře a levně parkovat. Než jsme se ale stihli vrátit, už na nás z pod stěrače svítí červená obálka s lístečkem a složenkou. Vše samozřejmě v maďarštině, takže pochopitelně netušíme kolik, komu a jak máme zaplatit. Každopádně naše rozčarování je nemalé. Jdeme tedy k parkovacímu automatu, že si holt stání až do večera zaplatíme. Automat má na sobě návod pochopitelně jen maďarský, takže od kolemjdoucího zjišťujeme, kolik a jak máme zaplatit. To se nám nakonec nepovede, protože automat bere pouze mince a ty žádné nemáme. Nezbývá nám, než auto přeparkovat do podzemní garáže nedalekého hotelu za 5000 forintů za den (nejdříve samozřejmě otravujeme obsluhu, protože vícejazyčné popisky v Budapešti evidentně nevedou).

Potom konečně vyrážíme na sightseeing se zastávkou na jedno plzeňské a jedno maďarské v hospůdce. Památky si moc neužíváme, protože jednak jich není moc a také nejsou kdovíjak zajímavé a my už jsme unaveni a máme zkaženou náladu předchozími zkušenostmi s Budapeští. Prohlížíme si tedy mimo jiné nějaký kostel a parlament, kde vlaje česká vlajka, a chvíli sedíme na břehu Dunaje.

Kolem osmé se začínáme pomalu vracet „domů“, ač původní plány počítaly s návratem po půlnoci. V hostelu vždy v úterý probíhá den maďarského jídla, kdy personál (v našem případě dvě příjemné mladé slečny) vaří večeři pro hosty. My jsme odmítli s tím, že budeme raději prohlížet město, ale pak jsme toho trochu litovali, protože jsme se stejně vrátili chvíli po osmé (kdy to mělo začínat) a byli jsme hladoví.

Hostel samotný můžu jen pochválit, je přímo v centru, v krásném starém domě s nádvořím a je velmi čistý a úžasné vyzdobený. I personál je ochotný a vstřícný, škoda jen, že jsme nezkusili jejich kulinářské umění. Malá nevýhoda byla, že jsme spali tři v jednom pokoji a čtvrtý v jiném, za což jsme si ale mohli sami, když jsme na poslední chvíli posouvali rezervaci o den dál. Také usínání bylo docela obtížné, protože ač směřovalo otevřené okno do vedlejší ulice, rámus ze sousední hlavní tam doléhal docela vydatně. My jsme se tedy už jen vysprchovali a před desátou šli na kutě.

Pokud máte zájem navštívit Budapešť, Home Made Hostel rozhodně doporučují, více informací a rezervaci najdete na Hostelbookers.com

Obsah

1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
8. Den osmý (návrat domů)

• 50 states – 48+2
• Borders Canada, Mexico
• Area: 10 mil. km²; 250 mil. inhabitants
• Urban areas – around big cities
• 4. largest country (behind China)
• Official currency is American Dollar – USD
• Official language – English – GA – dialects – Spangrish, Angrish
• 77% of white and 12% of black people, rest – minorities
• Richest country in the world – machinery, automobiles, electronics, clothing
• Agriculture – corn, fruits, vegetables, cotton, tobacco – lowlands
• Resources – coal, gold, copper, iron ore
• Government – Congress – Capitol, Washington D.C.
  • House of representatives – 435 members, lawmakers, voted every 2 years
  • Senate – 100 members (each state – 2), voted for 6 years
  • President – voted for 4 years, lives in White House
  • Parties – Republicans, Democrats
• Capital – Washington D.C.
• Tourism – Florida, Grand Canyon, Niagara, Las Vegas, Hollywood – California, Los Angeles, San Francisco – Alcatraz, hilly roads, New York, Seattle, Chicago

Geography

• The Pacific Ocean, The Atlantic Ocean, Mexican gulf → stream
• Climate – Central – moderate, temperate, mild; Alaska – arctic; South – subtropical
• Mountain ranges – West – Rocky mountains, Cordilleras, Cascade mountains, Sierra-Nevada; East – Appalachian; Alaska – Mt. McKinley – highest – 6194m
• Lowlands – East, south – Atlantic, Mississippi
• Rivers –Mississippi, Missouri, Arkansas, Ohio, Colorado, Rio Grande(Mexic. border)
• Peninsulas – Floridian – Kennedy Space Center; Californian – California – Sacramento
• Five big lakes, Grand Canyon, Niagara falls
• Natural parks
  • Yellowstone – sequoia
  • Grand Canyon – rafting not allowed – lottery

History

• Natives – Indians – Cherokee, Sioux, Cree
• 1492 – discovered by Christopher Columbus – started immigration
• 17^th century – immigration – dreamland, rich – British, Spanish, French, German etc.
• 1620 – Pilgrim fathers on boat Mayflower; Robert Bradford – Plymouth
• War of Independence – Br. government – taxes
  • 1773 – Boston Tea Party
  • 1775-1783 – war, USA founded – Declaration of Independence
• Civil war – between South and North
  • Abraham Lincoln–equal rights for black – 1863–Emancipation proclamation
    • 1865 – assassinated
• 11^th September 2001 – terrorist attack on WTC

V pondělí jsme přišli všichni ráno na zahájení. Nervozita byla tak silná, že by se dala stáčet do lahví, opravdu bych nechtěl maturovat jako jeden z prvních. Přesně v osm třicet nás nahnali do třídy, přišla komise, zástupkyně ředitele nám představila předsedkyni z Benešova a nás představila jí. Krásně odlehčila atmosféru, protože doslova řekla: „Vážená předsedkyně, představuji Vám budoucí absolventy z Oktávy A.“ takovým tónem, že prostě nepřipouštěla možnost, že by některý z nás neodmaturoval. Potom proběhly obligátní proslovy, možná nějaké předávání květin, to už si přesně nepamatuji, a hurá s prvním na potítko.

Myslel jsem, že půjdu hned domů, měl jsem před sebou ještě slušnou řádku nezopakovaných věcí, ale nakonec jsem se na několik prvních zkoušek podíval. Nejen já jsem s napětím očekával maturitu z češtiny Lukáše Průchy, který s ní bojoval do samého konce, ale nakonec ji (za 4) úspěšně pokořil. To se nám všem ulevilo a já běžel domů a pokračoval v přípravách na středu.

Den M

Ve středu jsem nemohl dospat a probudil se s ukrutným bolehlavem a bolestí břicha asi o hodinu dřív, prostě klasika před každou důležitou událostí. Protože jsem měl hodinu navíc, podařilo se mi jakžtakž uklidnit rozbouřený žaludek, trochu posnídat a před odchodem ztracenou hodinu vykompenzoval RedBullem. A šel jsem. Před školou jsem se potkal s Jirkou Laichmanem a Kubou Barvínkem, kteří byli pro dnešní den mými spolubojovníky. Začínali jsme v osm, tedy půl hodiny před začátkem vyučování, a ve škole byl božský klid. „Kéž by to tak vydrželo,“ říkal jsem si, protože to poslední co bych v tu chvíli potřeboval by byla hromada čumilů, kteří by hltali každé moje nejisté slovo.

Maturoval jsem jako poslední z naší trojice, v osm třicet jsem si tahal otázku ze Základů společenských věd.

ZSV

Do třídy se nahrnuli spolužáci z nižších ročníků, protože se pochopitelně radši šli dívat na naše upocené obličeje, než se jít učit. To jsem přesně nepotřeboval… Ponořil jsem ruku do pytlíku a vytáhnul: 17 – Mezinárodní vztahy. Sakra, na to jsem se koukal včera než jsem šel spát, protože už nebylo zbytí, nevzpomenu si na nic, úžasné. „Jen houšť a větší kapky,“ říkal jsem si, když k početnému publiku přibyla otázka, kterou jsem jako nejtěžší odložil na konec a proto se jí nestihl dost dobře naučit.

Naštěstí mi toho z hlavě z předchozího dne zůstalo docela dost, načmáral jsem si něco papír a vymyslel si taktiku, jak se pokud možno vyhnout uvádění přesných dat v historii Evropské unie a šel jsem na to.

Nervózně jsem žmoulal papír a připadalo mi, že strašně koktám a že ze mě každá myšlenka leze jak z chlupaté deky, ale mluvil jsem, a správně a to bylo hlavní. Předsedkyně, která se jinak nikoho na nic moc neptala mi ke konci položila otázku: „Považujete se za euroskeptika?“ „Jak na to odpovědět?“ říkal jsem si. „Ano“ ani „ne“ mi moc pozitivních bodů nepřidají a proto jsem řekl něco ve smyslu, že idea ekonomické a politické integrace se mi jeví jako pozitivní a v podstatě nevyhnutelná, ale že konkrétní provedení leckdy značně pokulhává. „Máte na mysli, nějaký konkrétní příklad?“ zeptala se předsedkyně a mně se vybavil rozhovor o rekordní pokutě pro IBM, na který jsem se na internetu díval večer a jal jsem se ho komisi přetlumočit. Na předsedkyni bylo vidět, že tuto kauzu zaznamenala (vždyť taky médii proběhla), ale byla viditelně překvapená úrovní podrobností, které jsem věděl.

Ale měl jsem pocit, že přednes značně pokulhává, že koktám a přeříkávám se, jak je mým zvykem, mluvím-li před publikem. Když jsem se tedy po patnácti minutách zvedl a otočil a uviděl otevřená ústa a vykulené oči spolužáků, říkal jsem si, že můj přednes byl asi ještě horší, než jsem čekal. Ale během přestávky před další zkouškou jsem se dozvěděl, že mé obavy byly liché a mluvil jsem prý hezky a velmi erudovaně. Prý si to pak navzájem povídali i všichni profesoři v občerstvovací místnosti. ZSV jsem měl za sebou a matiku před sebou.

Matematika

Matematiky jsem se moc nebál, obzvláště, když jsem měl před sebou tabulky. Vytáhnul jsem si otázku s derivací složené funkce, definičními obory a skládáním funkcí. Nic těžkého, propočítal jsem si pro jistotu víc příkladů, než kolik mi doporučila profesorka, abych měl zálohu, kdybych to zvládal moc rychle. To se mi nakonec hodilo, protože když jsem netápal, jel jsem na tabuli jeden příklad za druhým. Dokonce jsem si stál za svým výsledkem, který matikářka omylem označila za špatný a opravil ji.

Byl jsem tedy spokojený a třásl se před češtinou, které jsem se bál nejvíc.

Český jazyk

Před češtinou jako zázrakem většina pozorujících lidí odešla a já jsem se tudíž trochu uklidnil. Díky písemné práci za dvě jsem měl maturitu jistou, ale bál jsem se, že bych se ztrapnil a zesměšnil. Vytáhl jsem si českou a světovou avantgardu. Krásné téma, ale já byl dutej. Nemohl jsem si vzpomenout na jediné jméno, nic. Prošel jsem si všechny podotázky a papír na poznámky stále prázdný, sakra. Nakonec jsem něco vypotil a doufal, že s tím snad vystačím.

Ale vše se nakonec v dobré obrátilo, protože profesorka mi vždy, když nenašla odezvu, otázku mírně přeformulovala a já s v tu ránu jako zázrakem chytil a byl jsem schopen mluvit. Ty znalosti jsem v hlavě prostě měl, jen jsem si je na potítku nedokázal vybavit.

A z mluvnické části jsem měl také štěstí, měl jsem (mimo jiné) slovní druhy a asi před čtrnácti dny nás profesorka neskutečně seřvala, že neznáme tři kritéria pro jejich rozdělení – sémantické, syntaktické a morfologické. Od té doby jsem si to pamatoval a do smrti to nezapomenu.

Poněkud neuspořádaný projev daný tím, že jsem nebyl připravený z potítka, naštěstí asi překlenul dojem ze zkoušky ze ZSV, kde byla češtinářka jako přísedící.

I češtinu jsem pokořil a dostal jsem hlad a rychle si odběhl do prodejny přes ulici a rychle se nasvačil. To nejtěžší jsem měl totiž za sebou a zbývala už jen jednoduchá angličtina.

Anglický jazyk

Tady už jsem strach neměl, angličtinář, kterého jsme měli jen na poslední rok, nás vycepoval důkladně. Jako téma na povídání jsem si vytáhl food a na gramatiku tvoření slov. Ještě mi řekl co a jak a u té gramatiky řekl: „To je jednoduché, to znáte, je to:“ a vyjmenoval všechny způsoby tvoření slov, takže i kdybych býval nevěděl, teď už bych si byl jistý.

Samotná zkouška už pak byl jenom takový přátelský pokec, dokonce jsem se odvážil i trošku zavtipkoval (snad úspěšně). Zajímavým momentem bylo taky, když na komisi začal útočit čmelák.

Vyhodnocení

Po mé angličtině, která byla poslední dopolední zkouškou nás profesoři vyhnali před třídu a měli bleskovou poradu o známkách. My jsme se jen stihli zeptat na dojmy čtvrťáky od vedle a hned jsme byli zavoláni zpět. Předsedkyně nás pochválila a říkala, že jí překvapilo, jak jsme se jako muži bravurně vypořádali s humanitními tématy a pak začala číst známky. Kuba měl jednu trojku, jednu dvojku a dvě jedničky, Jirka jednu nebo dvě dvojky a pak já: výborně, výborně, výborně, výborně. Radostný výkřik jsem nepotlačil, protože za čtyři v součtu jsem to nečekal.

Jako prvnímu jsem to zavolal spolužákovi, se kterým jsem se vsadil, že když udělám na samé, tak se zbaví svých vlasů dlouhých do půli zad a bude na krátko. Radost asi moc neměl. I proto, že maturoval až v pátek – jako jeden z posledních. Tam se mu ale nálada určitě spravila, protože odmaturoval s jednou dvojkou a zpečetil tak osud mého vlasového porostu – musel jsem jít na tři milimetry. Radost mi to ale nezkazilo, naopak, ještě teď pociťuji, jak úžasně praktické krátké vlasy jsou.

A zajímavý maturitní večírek si už nechám pro sebe, stejně už je to zas tak dlouhé, že se to nikomu nebude chtít číst. A navíc, co je vám do toho, že…

Svaťák

Svatý týden aneb devět dnů hrůzy, bál jsem se ho moc. S přípravami jsem daleko nebyl a zvyklý se učit taky nejsem, však jsem se nikdy nedokázal učit déle než dvě hodiny v kuse.

Náš svaťák začal už v pátek kvůli státnímu svátku, tento den navíc jsem měl ale povinnosti jiné a tudíž jsem ho nemohl promarnit učením se, ale od soboty jsem chtěl zapnout a jet až do konce, všechno si zopakovat a pak v rozhodující středu podat excelentní výkon. Naplánoval jsem si dvanáct hodin učení za den, vždy hodinu učení a potom čtvrthodinovou přestávku, učit se déle v kuse nejsem schopen. A v sobotu jsem to opravdu vydržel, poháněn stresem a strachem jsem opravdu důsledně podle rozpisu střídal po hodině témata a učil se a učil. Už druhý den bylo ale jasné, že toto tempo nevydržím do konce, postupně moje produktivita upadala až k pouhým šesti hodinám denně, aby k předmaturitnímu úterý zase vzrostla na deset hodin. Celkově jsem se ale učil více než za celé poslední čtyři roky studia, minimálně. Je to až nepříjemný pocit, když člověk zjišťuje, kolik času by stačilo věnovat učení se, abych uměl všechno úplně perfektně. I trapná hodina týdně a o svaťáku bych se byl býval mohl flákat, ale pozdě bycha honit.

Já maturoval ze čtyř předmětů: angličtiny, češtiny, matematiky a základů společenských věd. Angličtiny jsem se moc nebál, profesor Bulka nás za rok, co nás učil, vycepoval důkladně, takže jsem učení angličtiny moc nedal, však on mi ani nezbyl čas. Matematika byla podobná, také jsem si myslel, že bych měl být schopen odmaturovat, nicméně opakování během posledních čtrnácti dnů mě přesvědčilo o opaku. Bylo třeba si pro osvěžení spočítat pár příkladů ze složitějších témat, která jsme probírali před delší dobou a také prostudovat tabulky, abych byl rychle schopen najít všechny potřebné vzorečky (že bych se je třeba naučil mě nenapadlo ani na chvíli).

S češtinou to bylo složitější, písemnou práci jsem napsal na dvojku, takže jsem nemohl neodmaturovat, ale! Ale neuměl jsem skoro nic a ztrapnit se před maturitní komisí jsem se taky úplně nechtěl. Takže češtině jsem věnoval v přípravě hodně pozornosti. Protože jsem měl hlavně nepořádek v návaznostech co bylo kdy, kde před čím a po čem, kreslil jsem si i časové osy, kam jsem jednotlivé autory, díla, či styly zaznamenával. To byl skvělý nápad, super způsob jak si vše utřídit. A nakonec mě čeština začala i docela bavit a litoval jsem, že jsem jí během studia tak zanedbával. (Mimochodem plody mé práce na utřídění učiva z češtiny postupně zveřejňuji na webu NováMaturita.info) Posledním předmětem bylo ZSV, tam jsem si byl také vcelku jistý, že odmaturuji, obecný přehled mám a profesorka mě má ráda, ale stejně jako v případě matiky se ukázalo že na tom nejsem zas až tak dobře a proto jsem i ZSV věnoval podstatnou část Satanova týdne.

Ještě zmíním, co jsem dělal v úterý, v předvečer samotné maturitní zkoušky, neboť se to ukázalo jako velmi důležité. Doháněl jsem co se dalo, ze ZSV mi zbyla dvě témata, Mezinárodní vztahy a Barokní filosofie, říkal jsem si, že ty prostě nesmím dostat, protože si to co si ještě před spaním zopakuji nebudu pamatovat. A abych se trošku odreagoval, tak jsem si ještě před spaním na Živě pustil na video o tom, jak IBM dostalo rekordní pokutu od Evropské unie. No a pak jsem šel spát.

(Mimochodem nevěřte radám, že poslední den se nemáte nic učit, nebo se vám všechno splete na jednu hromadu. Naopak, poslední den je nejvhodnější, naopak věci z počátku týdne budou zamlžené a nejasné. Samozřejmě musíte jít včas spát, ale jinak je poslední den před maturitou na učení nejlepší.)

A koukám, že už je to zas dlouhý jak Lovosice, maturitu a co bylo po ní si nechám na příště.

Omlouvám se případnému čtenáři za styl volné produkce myšlenek a jejich zaznamenávání bez výrazných asociací a systému, nějak mi dnes nejde spojovat věty do větších logických celků. Ale jestli jste dočetli až sem, tak to možná nebylo tak hrozné.

Poslední týden školy

Nejdříve jsem měl v plánu strávit poslední školní týden doma přípravou k maturitě. Však jsem to také potřeboval jako sůl. Jediné co jsem pro její úspěšnézvládnutí do té doby udělal bylo to, že jsem si (pouze) jednou (pouze) přečetl témata ze Základů společenských věd. Nakonec jsem ale neodolal atmosféře loučení se se školou a spolužáky a do školy přišel.

Jak je v naší třídě zvykem, na poslední chvíli jsme připravovali tablo a program na poslední zvonění. To probíhalo netradičně ve čtvrtek (v pátek byl státní svátek) a musím otevřeně přiznat, že bylo nejlepší za hodně dlouhou dobu a že se na něj bude dlouho vzpomínat.

Ráno před školou vše probíhalo ve stylu vesnické slavnosti. Holky byly oblečené v krojích a kluci byli za vidláky vracející se z pole s vidlemi a slámou trčící z holinek. Všichni příchzí byli odměňováni domácími koláči, chlebem se solí a ti nejšťastnější také postřikem proti škůdcům. Dechovka vyhrávala a před vstupem do školy se tyčila kupka hnoje.

S první zvoněním posledního dne jsme se povinně přesunuli do třídy, kde jsme spočítali vybrané penízky, převlékli se a dolaďovali poslední technické detaily nadcházejícího vystoupení v aule.

První na řadu šli čtvrťáci. Na jejich výkonu byl bohužel silně znát nedostatek přípravy a záliba v poněkud vulgárním humoru. Musím ale vyzdvihnout uvaděčský výkon Tomáše Drvoštěpa, který svým šarmem, vtipem a inteligencí  vystoupení zachraňoval.

A potom jsme přišli na řadu my. Já měl na starosti technickou a audiovizuální podporu a musím přiznat, že tak nervózní, jako při našem vystoupení, jsem nabyl ani u maturity. A to jsem ani nemusel vylézt na pódium. Do značné míry to bylo tím, že těsně před vystoupením se začalo všechno hezky hroutit, ze začátku nefungoval projektor, jeden mikrofón byl nepoužitelný, ozvučení auly špatně nastavené. Ale nakonec se nám to povedlo uvést alespoň do trochu použitelného stavu.

Nebudu popisovat o čem byly scénky, člověku neznalému poměrů na naší škole by to stejně bylo jaksi k prdu. A pokud se mi podaří natočený záznam převést do nějakého rozumného formátu, tak ho sem asi stejně dám celý a budete se moci kochat. Největší úspěch měl podle očekávání boxový zápas dvou profesorů (jediných mužských obyvatel jinak zcela feminizovaného kabinetu), Černý rap dua Big White Brothers a vrhání dortů na ctěné obličeje vybraných spolužáků. Celkově to mělo obrovský úspěch a závěrečné rozloučení s profesory a předání květin jistě nenechalo jedno oko suché.

No myslel jsem si jak do tohoto článku shrnu dění posledních týdnů, ale koukám, že mi to trošku nabobtnalo, takže svaťák a maturitu si nechám na příště.

Přehled informací o Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, který může posloužit jako osnova k ústní maturitě z angličtiny.

• Area: 250 000 km²; 57 mil. inhabitants
• Neighbours – Ireland, France
• Parts – England (London), Wales (Cardiff),
  Scotland (Edinburgh), N. Ireland (Belfast)
• densely inhabited area
• official language – English (RP); plenty dialects – Welsh,
  Scottish Gaelic – difficult to understand even for native speakers
• religion – Christianity – Anglicans, Presbyterians
• partners – Germany, USA, Italy, France
• National flag – Union Jack
• Anthem – God save the Queen
• Cities – Cambridge, Canterbury, Liverpool, Manchester, Oxford, Portsmouth, York
• Currency – Pound Sterling – consists of 100 pence
• Prime Ministers – Margaret Thatcher, John Major, Tony Blair, Gordon Brown

Geography

• Insular state, NW of Europe
• English channel (La Manche) – Dover – Calais
• W coast – The Celtic sea, The Atlantic ocean;
  E coast – The North sea
• Archipelagos – The Shetlands, The Orkneys, The Hebrides; the Isle of Man
• Cornwall peninsula, mountain ranges – Cambrian Mountains, Pennines
• Landscape – rolling highlands; highest peak – Ben Nevis (1343 m)
• Rivers – aren’t long, have important ports – Thames, Severn, Clyde
• climate – temperate, moderate, mild – due to the Gulfs stream;
  temperatures 4°C – 16 °C
• agriculture – widespread – corn, sugar, beef, fruit, vegetables
  40% area arable, only 2% of population employed in agriculture

History

• connected with land – narrow strait; 8000BC glacier melted -> strait flooded
• first inhabitants – Palaeolithic man – flint chips, hunting
• 3000BC – Celts – druids, ceremonies, human sacrifices, Stonehenge
• 55 BC – Roman invasion – G. I. Caesar; for 400years – interior problems
  roads, spas, influenced culture; Hadrian’s Wall – against Picts
• 5^th – 6^th century – Anglo-Saxons – names Wessex, Sussex; Venerable Bede
• 10^th October 1066 – Hastings – William of Normandy -> Conqueror
• Middle age – 14^th – ½ 15^th century – Hundred years war
  15^th century – War of Roses
• 1215 – Magna Charta – rights for dependants; King’s power limited
• Constitutional monarchy – Queen Elizabeth II. – UK + Commonwealth

Problém nastane, když se chce svými “díly” pochlubit. Dříve ztýral široký rodinný kruh tříhodinovou prezentací fotek z víkendu v Paříži, ale v současné době má možnost znudit mnohem širší obecenstvo. Nahraje fotky nejlépe přímo z foťáku na Facebook, Picasu nebo na Flickr a rozlešle odkazy. A přátelé, které zajímá jak bylo v Paříži se tím potom prokousávají tak dlouho, než s pěnou v koutku úst spadnou u pětitisícého snímku pod stůl.

Myslete na to, že vyfocením práce fotografa nekončí. Ani zdaleka ne! K úspěchu vede ještě dlouhá cesta. Nemyslete si, že profesionální fotografové mají každý snímek perfektní, to v žádném případě. Dobrý fotograf se od obyčejného liší tím (mimo jiné), že nepovedenými snímky se nikde nechlubí (však také není čím). Pokud i vy tedy chcete platit v okolí za dobrého fotografa, věnujte svým fotkám ještě chvíli před tím, než je pustíte do světa.

Já se nyní pokusím shrnout několik základních kritérií, podle kterých rozhodnout, zda fotku zveřejnit, či smazat.

Neostré a nepovedené fotografie

Všechny a bez milosti smazat. Stačí, když je fotografie mázlá trošku, nebo je jen v růžku vidět váš palec a fotka patří do koše. A to i v případě, že je na ní zachycen důležitý okamžik či situace a vy nemáte k fotce její ostrou sestřičku z druhého pokusu. Na rozmazané fotky není nikdo zvědavý, ať je jejich obsah sebedůležitější.

Stejné (podobné) fotky

Pokud chceme zabránit tomu, abychom museli nepovedenou fotku mazat, můžeme ji vyfotit několikrát. To ale neznamená, že pokud se obě (všechny) povedly, tak je všechny zveřejníme, to v žádném případě. Pečlivě vybereme tu nejlepší a s ostatními provedeme rychlý proces. Není nic více ubíjejícího při prohlížení fotek, než série Hrad-1 až Hrad-10, kdy má člověk pocit, že hraje hru na hledání rozdílů.

Fotky na výšku

Když něco vyfotíte na výšku, nezapomeňte to před zveřejněním otočit do správné pozice, nechcete-li aby si vaši přátelé zablokovali krční páteř neustálým naklápěním hlavy o 90°. I opravdu povedenou fotku nikdo neocení, pokud bude naležato, když má být nastojato.

Fotky ničeho

U každé fotky se sami sebe zeptejte, jako přidanou hodnotu fotka příjemci přinese. Co na ní vlastně je a jestli to někoho vůbec zajímá? A při jakékoliv pochybnosti obrázek nemilosrdně smažte.

Co prošlo sítem

Pokud jste vyfiltrovali fotky podle předchozích kritérií, znamená to, že jste se zbavili těch nejhorších z nejhorších, ale obvykle to nestačí. I pro výběr kvalitních fotek může platit staré zahradnické pravidlo pro prořezávání stromů. Zkraťte všechno, vyřežte toho co nejvíc, a když si myslíte, že víc už se toho vyřezat nedá, vyřežte ještě polovinu zbytku. Takže to, že už jste vyřadili všechny nepovedené fotky, neznamená, že zbytek vystavíte na internetu (nebo promítnete přátelům). Většinou je i z těch kvalitních vybrat ty úplně nejkvalitnější, prostě proto abychom příjemce neunudili. Přátelé si vaše fotky užijí a ještě vás pochválí za to, že máte talent na fotografování.

Někdy příště zkusíme vybrané fotky ještě vylepšit a okouzlit tak vaše přátele.

Konatel děje většinou uveden nebývá. Pokud je, uvádí se za by. – The book was written by Aghata Christie.

Trpný rod tvoří pouze slovesa tranzitivní (přechodová), to jsou ta, která mají vazbu na předmět (objekt). Rozdělujeme je na:

• monotranzitivní – Mají vazbu na jeden předmět. – Uvařila oběd.
• ditranzitivní – Mají vazbu na dva předměty. – Uvařila oběd petrovi.

Trpná věta se vytvoří tak, že objekt aktivní věty se stane subjektem pasivní věty.

Mediopasivum má formálně aktivní tvar, ale význam má pasivní. – Maths learns well. (Matematika se učí dobře.) The tables polish quickly. (Stoly se rychle špiní.) Do češtiny překládáme jako zvratné (reflexivní) pasivum. Viz příklady.

Tvoření:

subjekt + tvar to be + příčestí minulé trpné

Při transformaci zachováváme časy a modální sloveso se nemění. – I must open the window. The window must be opened.

Nejdůležitější jsou proutky, hodně proutků. Může jich být až ke dvěma stovkám, zvláště pokud patříte mezi velikány jako já. Nejlepší jsou vrbové a právě teď je vhodná doba k jejich získání. Ideální by bylo nařezat je ještě dříve, tak v březnu, ale ještě ani teď není pozdě. Vyhlédneme si vhodnou vrbu a připravíme si proutky. V průměru by měly mít mezi jedním a dvěma centimetry, silnější ani slabší nejsou vhodné. V požadovaném průměru by měly být přibližně metr dlouhé. A snažíme se vybírat proutky co nejrovnější, ale mírné prohnutí snad nebude nic kritického, já stejně jiné k dispozici nemám, tak doufám, že ty mé budou stačit. Odstraníme z nich slabé vyrůstající proutky a necháme je trochu proschnout. Ty proutky, které by měly později tendenci se ohnout se při schnutí ohnou, či prasknou a budeme je moci vyřadit včas.

Pro ilustraci doplním ještě několik fotek, kvalita je slabší, foceno mobilem.

Pokud máte vrby vlastní, nebojte se je vzít pořádně zkrátka, neublíží jim to a pokud je budete takto stříhat pravidelně vytvoří krásnou “hlavu” typickou pro Ladovy obrázky.

Takhle vypadají proutky, které jsem nastříhal já, nejsou nejrovnější, ale snad budou stačit. Na této hromádce je třicet proutků, na celou postel jich bude potřeba podstatně víc.

Toto je můj neúspěšný pokus z minulého roku. Neměl jsem dost proutků a dělal jsem mezi nimi velké mezery a postel by mou váhu pak neunesla. Takto tedy ne.

Příště si připravíme proutky k samotnému “pletení” postele.