<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0"
	xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/"
	xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/"
	xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/"
	xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom"
	xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/"
	xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/"
	>

<channel>
	<title>Superrodina.cz</title>
	<atom:link href="https://www.superrodina.cz/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" />
	<link>https://www.superrodina.cz</link>
	<description>Přeji příjemně strávený čas. A příště přijďte zas :)</description>
	<lastBuildDate>Mon, 08 Jun 2026 17:22:02 +0000</lastBuildDate>
	<language>cs</language>
	<sy:updatePeriod>
	hourly	</sy:updatePeriod>
	<sy:updateFrequency>
	1	</sy:updateFrequency>
	<generator>https://wordpress.org/?v=6.3.8</generator>

<image>
	<url>https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2019/11/cropped-dívka-čte-knihy-32x32.png</url>
	<title>Superrodina.cz</title>
	<link>https://www.superrodina.cz</link>
	<width>32</width>
	<height>32</height>
</image> 
	<item>
		<title>Historický román o černošském knězi a jeho pouti z Afriky za papežem</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/06/08/historicky-roman-o-cernosskem-knezi-a-jeho-pouti-z-afriky-za-papezem/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 08 Jun 2026 17:21:49 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[černošský kněz]]></category>
		<category><![CDATA[katolická církev]]></category>
		<category><![CDATA[Kongo]]></category>
		<category><![CDATA[otrokářství]]></category>
		<category><![CDATA[papež Pavel V.]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48273</guid>

					<description><![CDATA[Jeden oceán, dvě moře, tři kontinenty – Před krátkou dobou vyšla další, velmi působivá kniha nakladatelství Maraton, jejímž autorem je konžsko-francouzský spisovatel Wilfried N’Sondé. Příběh vychází ze skutečné události, kdy z Království Kongo král Álvaro II. vyslal Nsaku Ne Vundo k papeži. Cesta začala kolem roku 1604, vedla přes Brazílii, Portugalsko a Španělsko. A než kněz dosáhl svého cíle, uběhlo několik let. Text je vedený krásným, čistým lyrickým jazykem, jenž nás dostává zprvu do vyprávění, v němž se snoubí spiritualita, barvitost jeho africké domoviny, až přechází v krutost, bolest a utrpení. Přes nejnižší pudy a nelidská zacházení, jímž je kněz svědkem a později i obětí, neopouští svůj vzdělaný jazyk, aby s pokorou sobě vlastní popsal, co na své nelehké pouti zažívá. Po celou dobu i v těch nejtemnějších chvílích, i když už ztrácí naději a zdravou mysl, neponižuje se na úroveň těch, kdo jsou strůjci všeho zla. Nsaku Ne Vundo nebo také Dome Antonio Manueli byl konžský kněz. Sloužil bohu a lidem v krajině, která byla možná chudá, pokud by ji někdo chtěl vyčíslit ve zlatě, ale bohatá na sousedské vztahy a vřelost. Jediný strach, které místní sužoval a kněze stále více trápil, aby to, co se děje vzdáleněji od jeho domoviny, neprostoupilo až k nim. Byl to nemilosrdný obchod s černými otroky. Zpočátku vidina rychlého zbohatnutí se postupně proměnila v nekonečné peklo. Když viděl Nsaku vstupovat cizí muže na jeho území, postavil se na obranu vesničanů. Netušil však, že přišli právě pro něho. Dostalo se mu výjimečného úkolu navštívit samotného papeže. Ačkoliv pro hlavu katolické církve tkvěl účel tohoto setkání pouze v rozšíření moci na africký kontinent, Nsaku byl svým králem požádán o naplnění podstatně vyššího, morálnější cíle: aby díky své přirozené autoritě pomohl zastavit nelítostný obchod s krajany. Odcházel v obavách a nejistotě, co by se mohlo po dobu jeho nepřítomnosti stát s místními a nebude-li nakonec i on sám podveden. Avšak byl si vědom, že by stejně nedokázal čelit přesile těch, co ho odváděli. Přijal tedy tento úkol v naději, že je nejspíš jediným, kdo bude moci podat papeži svědectví o hrůzách, jež se v Africe dějí. Věřil, že kdyby to papež věděl, sám by tomu zabránil. Jejich kroky však nemířily přímo do Říma S hrůzou sledujeme, že vytyčený cíl se od původní trasy vzdaluje natolik, že už ho snad ani nebude možné dosáhnout. Vše zcela probíhalo jinak, než by Nsaku předpokládal. Cesta do Říma vedla přes Atlantský oceán. Navíc musel nastoupit na loď, jež sama vezla lidský náklad, aby ho následně prodala v Brazílii. Dlouhé měsíce byl svědkem krutosti zacházení se svými bližními, beznaděje i šílenství. A pokud si myslel, že to nejhorší má za sebou, přicházely další rány. Nemilosrdné vraždění, lámání kostí, stahování lidské kůže zaživa, znectění lidské důstojnosti a další kruté formy mučení. Dlouho byl svědkem takového zacházení, a když se již dostal na pevnou půdu, přišla španělská inkvizice. Nakonec přes všechny útrapy se setkává s papežem Je u cíle, ovšem jaký tohle byl cíl? Je zmučený, slabý a nemocný. Prošel si peklem, protrpěl nejhorší hrůzy, aby nakonec byl přiveden k muži, jež sic měl zosobňovat to nejcennější, jeho víru a úctu k Bohu, ale vše tomu bylo přitom tak na hony vzdálené. Stál naproti nejvyššímu představiteli katolické církve, jenž žil v přepychu, jeho tváře byly pokryté pudrem, hleděl na něho pyšným, smyslným pohledem člověka žijícího v hříchu. Nsaku v něm neshledával žádnou hloubku, ani pokoru. Jak mohl tomuto muži vyprávět o hrůzách, co se dějí za zdmi tohoto obrovského paláce, překypujícího bohatstvím, pokrytectvím a falší? Zatímco jednomu šlo o lidské životy, druhému o prestiž a moc. Příběh se čtenáři vryje hluboko do srdce Často přijímáme lidskou historii jen jako směsici dat, za níž lze těžko dohlédnout příběh konkrétního člověka. Lidské dějiny jsou přitom sestaveny z nejhlubší krutosti, které člověk kdy byl sám schopen činit druhým. V pohodlí, kterou nabízí současný svět, těžko dokážeme pochopit, proč se lidstvo na sobě samých dopouštělo takových hrůz, jaký smysl přinášelo projít si za života peklem a jak snadno se na vše zapomíná.   Román byl mj. oceněn švýcarskou cenou Prix Ahmadou- -Kourouma. O autorovi: Wilfried N’Sondé (1968) je konžsko-francouzský spisovatel, hudebník a performer. Narodil se v Kongu a vyrůstal ve Francii, což se výrazně odráží v jeho tvorbě. K ústředním tématům jeo próz patří otázka identity, vykořeněnosti a možnosti mezikulturního porozumění. Debutoval románem Le Cœur des enfants léopards (Srdce leopardích dětí, 2007), za který získal několik literárních ocenění, a rychle si vydobyl místo mezi výraznými hlasy současné frankofonní literatury. N’Sondé ve své tvorbě propojuje historickou paměť s lyrickým, hudebně rytmizovaným jazykem. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Opraváři času potřetí. A rozhodně nezklamali!</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/05/19/opravari-casu-uz-potreti-a-rozhodne-nezklamali/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 19 May 2026 14:06:17 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48263</guid>

					<description><![CDATA[Knižní série Opraváři času se dočkala třetího dílu. První dva předestřely téma – problém s&#160;cestováním v&#160;čase, vytvořily zápletku, kterou rozmotaly, přesto celkovou situaci zkomplikovaly, protože zahrávat si s&#160;časem není jen tak. Rozplétání celého průšvihu se věnuje třetí díl, který zároveň pootevírá dveře k&#160;samotným opravářům a jejich činnosti. Maja a Mirek jsou teenageři, které svedla dohromady tak trochu náhoda, tak trochu osud, vlastně chyba, která by se nestala, kdyby… Chyba je v prvním díle napravena, ale protože jsou naši hrdinové mladí, postarají se opraváři, aby na vše zapomněli. Jde doopravdy zapomenout? Druhý díl z&#160;osobní roviny přejde k&#160;mladickému zápalu usilujícímu o záchranu planety. I tady mise dojde zdaru. Mirek se však ocitne v&#160;budoucnosti, protože není důvod, aby žil v&#160;minulosti. Spokojí se romantický čtenář s tím, že se naši hrdinové se už neuvidí? Ani náhodou! Hlubiny temné minulosti Mirka s Majou opět spojí a oni naplno pochopí, že opravdu nemohou beztrestně měnit minulost, byť by mohla vést k lepší budoucnosti. Bylo by tomu tak ale doopravdy? Naďa Reviláková svým příběhem vyvolává řadu otázek a vede k čtenáře k úvahám o tom, co by se stalo, kdyby se nepotopil Titanik, symbol 20. století a jeho technické skvělosti, kdyby nedošlo k sarajevskému atentátu, kdyby Adolf Hitler zasvětil život malbě, kdyby nedošlo k Vítěznému únoru. Příčina a následek. Dějiny jako lineární tok, daný a osudový. Kolik bolesti by vzniklo, kdyby…? Mnoho a mnoho, ne méně. Autorka ale mladého čtenáře šetří a nepředkládá mu apokalypsu. Zato mu velmi vstřícným způsobem předestře symboliku 20. století a historická fakta. Zejména popis Vítězného února v řadě osmičkových dat našich dějin mě potěšil. Naďa Reviláková totiž není přísný soudce presidenta Beneše, ale ani jeho obhájce. Ukazuje tehdejší odpor ke komunistickému převratu, i ochotu Čechů střílet do Čechů, postupnou ztrátu svobody a připomíná oběti komunismu, zejména pak Miladu Horákovou a její rodinu. Milada Horáková se tak stává symbolem všech popravených v politických procesech. Autorka tak přitom nečiní způsobem traumatizujícím, ale živě dějinným, protože ti, jichž se neblahý osud týká, to v danou chvíli ještě neví. *** Najednou Mirek dostal nápad. Byl to chvilkový mo­ment, myšlenka. Šílená myšlenka, která patřila do šíle­né situace. Ale jaká situace mohla být šílenější než ta, v níž se právě ocitl? A tak se té myšlenky chopil a roz­hodl se, že ji použije jako štít. Když nic jiného není po ruce, i myšlenka může posloužit k obraně. Nebo alespoň k získání času, než objeví něco účinnějšího. „Já vím, jak to bylo!“ otočil se na Buška. „Teď mi to došlo. Máte naprostou pravdu, přiznávám. To já nejspíš narušil chod dějin. Nikomu jsem nechtěl ublížit, věřte mi. Právě naopak. Jenže i když jsem dostal přesné in­strukce, co nemám dělat, nedodržel jsem je.“ Sypal ze sebe Mirek věty, které zatím nikomu nedávaly smysl. „Dobře, dobře,“ pousmál se Bušek. „Nevadí, chlapče, důležité je, že nám povíš, o co jde. Když budeme vědět, co se stalo, dokážeme dějiny napravit. Tak, ven s tím. Co jsi udělal?“ „Já,“ soukal ze sebe Mirek a nenápadně pohlédl na Maju, která strnule stála a mlčky na něj hleděla. Pořád sice netušil, co mohli způsobit, ale rozhodně to nehod­lal zjišťovat teď a tady a zatáhnout tím Maju případně do maléru. „Já totiž.“ Zase se odmlčel. Všichni čtyři, se kterými sem přišel – Maja, Elza, Bušek i Mojmír – na něj na­pjatě hleděli. „Já totiž,“ zašeptal znovu Mirek a nešťastně sklopil oči k zemi v předstíraném záchvěvu studu. A pak ko­nečně řekl to, co mu leželo v hlavě: „Potopil jsem Titanik.“ *** . . Je třeba zdůraznit, že dotyky s historickými událostmi nejsou pojaty školometsky. Jsou přirozenou součástí příběhu. Dovysvětlení pak nabízí stručné medailony na konci knihy. Dovedu si představit, že všechny tři dosud vydané díly by se mohly stát součástí seznamu doporučené literatury na základních školách, protože by dětem doplňovaly vědomosti o moderních dějinách, které ve školních osnovách nejsou příliš viditelné, ale jejichž znalost je celkem zásadní. Kniha je i hravá. Stejně jako v&#160;předchozích dílech nechybí šifra. Opomenout nelze ani výtvarnou stránku. Ilustrace Marie Dobešové, které příběh doprovázejí, jsou pěkné, realistické a s&#160;příběhem souzní. Stejně tak tomu je v&#160;předchozích dílech, které ilustrovaly Natalie Pekof a Barbora Chlastáková. Ráda bych závěrem ocenila i autorčin styl psaní, byť bych na několika málo místech uvítala jiný, řekněme víc stylisticky konsistentní výraz, a úsilí, s jakým udržela příběh pohromadě, protože hrátky s časem a časové smyčky jsou někdy tak zamotané, že jen pozorný autor, jakým Naďa Reviláková je, z nich dokáže vybruslit se ctí. Příběh je uzavřený, přesto s vrátky k dalším pokračováním. A protože Naďa Reviláková výlety do historie zcela zjevně miluje, můžeme doufat, že pro nás napíše další příběh. Nebo příběhy?  O předchozích dílech jsme psali zde: Chtěli byste někdy vrátit čas? – Dejte si pozor, aby on nevrátil vás!   Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Říp: Hora předků</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/05/14/rip-hora-predku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 14 May 2026 10:01:39 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48255</guid>

					<description><![CDATA[Monografie Říp: Hora předků necílí pouze na posvátnou horu Čechů, ale na celou oblast Podřipska, kterou zkoumá z hlediska geologie a letecké i terénní archeologie. Říp jako takový hraje v publikaci roli centra posvátných okrsků a ústředního bodu úrodného kraje, k němuž lze najít paralely napříč celou Evropou. Václav Cílek – Martin Gojda – Martin Trefný, Říp: Hora předků, Dokořán 2025 Z mýtických hor se nemají stavět turistické peleše. (V. Cílek, s. 43) Charakter publikace je odborný.  Kniha je psána odpovídajícím jazykem, obsahuje poznámkový aparát a bohatý seznam literatury. Kromě méně kvalitních černobílých snímků v rámci textu je součástí knihy i mnohem lepší barevná obrazová příloha. Václav Cílek se věnuje geologii Řípu a Podřipska. Říp je sopečného původu a podobá se horám jako Vlhošť, Hůrka u Klatov či dokonce Tábor v Izraeli. Měří 461 m, což je méně, než se na horu sluší. Zvedá se však až o 250 m nad okolní pláň, čímž poskytuje široký rozhled. Alespoň tomu tak bylo do druhé poloviny 19. století, kdy v duchu tehdejší módy došlo k zalesnění do té doby holého vrchu. I tak se dá říct, že Říp kraluje úrodným rovinám, táhnoucím se od Hradce, zvaným „zlatý pruh země české“, což je narážka na zralé obilí, nikoliv na zlatonosnou žílu. Velký vliv na utváření zdejší krajiny měly řeky. Na rozdíl od Vltavy, která tok během své historie příliš neměnila, Labe a Ohře, s&#160;průtokem v&#160;pravěku 3–6x vyšším než dnes, se ve volné krajině různě přesouvaly, s&#160;čímž souvisí i geologický charakter Podřipska a s&#160;ním také flóra: „A kvést kosatce na Řípu už jsi viděl?“ (s. 44) hecují se prý botanikové. Zpočátku byl Říp považován za zbytky sopek či sopečnou kupu. Postupně se názor korigoval na dva přírodní sopouchy vyplněné čedičovým magmatem o stáří 26 miliónů let či kráterové jezero. Říp je silně magnetický a to díky vyššímu obsahu titanomagnetitu v&#160;horninách. Václav Cílek líčí geologické pochody jako dynamický pohyb vyžadující tu méně, tu více času. Všechny poklesy a zdvihy, vrásnění, toky řek, přesouvání nerostů, proměny koryt… vytvářejí dojem nesmírně živé „neživé přírody“. Martin Gojda je autorem kapitol zabývajících se převážně výhodami a zjištěními letecké archeologie, která zachycuje v&#160;krajině paměť osídlení neinvazivní metodou. V&#160;kombinaci se snímkováním z&#160;družic, paleoekologií, paleobotanikou a sběrem, přináší informace nejen o tom, že oblast Podřipska byla osídlena od neolitu, ale i o 9,5 tisíci letech vývoje vegetativního krytu. Oblast pod Řípem byla vždy otevřeným suchým prostředím. Publikace dále představuje jednotlivé archeologické lokality (vč. nálezů) z různých období od doby kamenné až po odhalené stopy válečných příprav z roku 1813, kdy zde byla budována obranná linie proti Napoleonovi. Martin Trefný se zabývá terénní archeologií Podřipska a historií výzkumů sahajících do první poloviny 18. století, kdy ve Ctiněvsi pátral na základě zprávy o hrobu praotce Čecha, obsažené v kronice Václava Hájka z Libočan (16. stol.), kníže Filip Hyacint z Lobkovic, který hrob neobjevil, stejně jako ho nenašel páter Václav Krolmus o sto let později. Ctiněves je pro pochopení vývoje osídlení v&#160;blízkosti Řípu zcela zásadní lokalitou. Na samotné hoře Říp se mnoho nálezů nenašlo, a pokud ano, šlo o eneolitické kamenné sekery a sekeromlaty, z&#160;doby bronzové o bronzové fragmenty, část nádoby a bronzovou jehlici. Jeví se však jako zajímavá možnost, že Říp sám o sobě neměl funkci sídelní, ale sloužil jako refugium. Závěrečné kapitoly, jejichž autorem je opět Václav Cílek, se věnují historickému Řípu, zejména pak rotundě sv. Jiří a krajině kolem Řípu jako takové. Přináší různé úvahy, shrnutí tradic a interpretace dalece přesahující obor geologie, což poukazuje na autorovy široké zájmy a duchovní vnímání krajiny v&#160;širších kontextech. Publikaci lze rozhodně doporučit všem zájemcům o oblast Podřipska a o Říp se zálibou v geologii a archeologii, a to ve světle nejnovějších metod a výsledků bádání. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Speciální vydání k 80. výročí Malého prince s ilustracemi MinaLima</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/05/08/specialni-edice-k-80-vyroci-maleho-prince-s-ilustracemi-minalima/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 08 May 2026 08:11:05 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48178</guid>

					<description><![CDATA[Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ &#8211; MinaLima, Albatros, 2026 Příběh Malého prince asi není potřeba nikomu představovat. Okouzlil malé i velké čtenáře, byl přeložen do mnoha jazyků a nářečí a dostalo se mu několika navazujících knižních a filmových pokračování a adaptací. Vedle původního knižního zpracování z&#160;těch filmových jsem si nejvíce oblíbila Malého prince režii Marka Osborne. V něm se holčička setkává se starým pilotem a jeho mnoha stránkami ručně psaného textu o Malém princi. Dětství se ztrácí, rozplývá, ale pořád k němu můžeme najít cestu. A ono k nám. Stroze nalinkovaný život jen pro kariérní růst, skládající se z úspěchů bez prožitku a objetí se při setkání s barevným příběhem Malého prince bortí. Holčička nechce zklamat matku, ale možná je ještě příliš brzy přestat být dítětem. Dá se ještě dnes přijít s něčím novým? K osmdesátému výročí prvního knižního francouzského vydání Malého prince nyní přichází nové, po vizuální stránce naprosto úchvatné vydání z dílny grafického studia Mina Lima. Tohoto úkolu se zhostilo s opravdovou grácií. A podařilo se vytvořit něco naprosto jedinečného. Tento Malý princ je už na první pohled skutečně ohromující. Přináší čtenáři docela jiný zážitek než klasická kniha – jedná se o kombinaci příběhu a vizuálního dobrodružství. Hlavní linka zůstává stejná: poetický, jemně filozofický příběh od Antoine de Saint-Exupéry o setkání pilota s malým chlapcem z jiné planety, který odhaluje zvláštní logiku dospělých i křehkost dětského pohledu na svět. To, co MinaLima přidává, je ale úplně nová vrstva. V&#160;knize se nachází více než sto nových ilustrací a osm interaktivních prvků z&#160;papíru První vydání Malého prince ilustroval sám autor, Antoine de Saint-Exupéry. Studio MinaLima hledalo cestu, jak přistoupit k vlastnímu ztvárnění, aby se kniha nestala jen kopií originálu, nebo se naopak vlastní invencí nezbortila původní nosná myšlenka. Do ikonického příběhu vložili něco vlastního: nový rozměr, přidanou hodnotu, zajímavé vrstvy. Kniha se tak stává nejen oslavou výročí, ale i luxusním sběratelským kouskem. Obdobně tedy jako u Harryho Pottera, díky němuž před pětadvaceti lety začali spolupráci, i zde vytvořili řadu fascinujících grafických, ale i plastických detailů, zdůrazňující silné myšlenky a podporující fantazii čtenáře. Jedním z nich je třeba nové znázornění Malého prince a jeho šály. Není to jen ozdobný prvek. Při bližším zkoumání čtenář zjistí, že i ta šála se stává novým objektem, je nositelkou vlastní myšlenky: Je vedena prostorem, celým vesmírem, dokonce tento vesmír obepíná. Jako by tu existovalo jakési vizuální i duchovní spojení Malého prince právě s tímto vesmírem. Mina v jednom rozhovoru říká: „Jako by to byla (jeho) duše.“ Šála je jeho nedílnou součástí, odnáší ho, s ní letí jako na křídlech ptáků. A tak spolu zůstávají napořád. Malý princ je v každém z nás Jsou příběhy, které zůstávají s námi, i když se svět posunul někam dál a možná je na první pohled jiný: má nové technologie, třeba i nové sny, ale to je vše jen na povrchu. Uvnitř každého z nás vždy byl Malý princ. Dítě, které chodilo po planetách světa dospělých, a hledalo své místo. Mělo svou růži a nikdy ji nechtělo opustit. Pokud jsme na své dítě již zapomněli, Malý princ nám ho může pomoci připomenout. . Miraphora Mina a Edurado Lima se touto knihou povedlo něco &#8222;neskutečného&#8220;, naprosto výjimečného. Věřím, že nejen oprášením příběhu, ale právě sledováním, vnímáním vlastních detailů, jež odkrývají další kus skládačky, si na svého vlastního Malého prince každý rád vzpomene. Co se skrývá za MinaLima? Jedná se o renomované grafické studio, jež tvoří Miraphora Mina a Edurado Lima. Miraphora Mina absolvovala v roce 1987 obor divadelní design na londýnské Central Saint Martins School of Art and Design. Eduardo Lima absolvoval v roce 1997 obor vizuální komunikace na Pontifical Universidade Catolica v Rio de Janeiru. Proslavili se díky svému vizuálnímu stylu a rekvizitám pro všechny filmy o Harrym Potterovi a následně ilustracemi knih o tomto kouzelníkovi. Přetvořili ve vlastním stylu první tři díly z&#160;celé série vložením vedle ilustrací i zajímavých interaktivních papírových prvků. Ale nebyl to jen Harry Potter Díky němu jejich společná práce v roce 2001 začala, nicméně se následně rozvinula v daleko širší spolupráci. V roce 2009 si založili vlastní designové studio, MinaLima, které je typické svým osobitým, nekonvenčním designem a ilustracemi. Vznikly tak adaptace knih o Petru Panovi, Alence v&#160;říši divů a Pinocchiovi. MB]]></description>
		
		
		<enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2026/04/V-knize-se-psalo-„Hroznysi-polykaji-korist-vcelku-nerozkousou-ji.-Potom-se-nemuzou-hybat-pul-roku-jenom-travi-a-spi.mp4" length="24477540" type="video/mp4" />

			</item>
		<item>
		<title>Dobrodružství molekuly vody ve sladkovodních světech</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/05/03/dobrodruzstvi-molekuly-vody-ve-sladkovodnich-svetech/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 03 May 2026 13:04:03 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Glosy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48171</guid>

					<description><![CDATA[Tereza Novotná Jaroměřská, Voda plná života. Dobrodružství molekuly vody ve sladkovodních světech. Bambook 2026 Voda je všude kolem nás. Teče v&#160;řekách, potocích, je ve stojaté vodě, je skryta pod zemí, pod kameny, ulpívá na listech, než se odpaří, teče z&#160;vodovodního kohoutku. V našich měřítkách sice hovoříme o sladkovodní vodě, ale ve své podstatě to nikdy není stejná voda. Vedle minerálního složení, znečištění apod. v ní žijí různorodí drobní živočichové. Některé ani pouhým okem nespatříme a jiní jsou tak drobní, že k detailnějšímu pozorování je lepší „ulovit“ si je přes sítko. Dobrodružství vodní molekuly je velmi skvělý nápad. Nadchla mě i obálka knížky Nabízí se tu úžasná příležitost (nejen) dětem představit živou pestrost, která se ve vodě nachází. A i když mnozí z těchto živočichů nejsou zrovna „roztomilí“ krasavci v obvykle chápaném pojetí, zvětšení pod lupou či v mikroskopu mohou i tak získat své zvláštní kouzlo – dětskýma očima připomínají různé strašidelné příšery z jiného vesmíru. A přitom tento úžasný vodní vesmír je tak blízko. Molekula prochází různými prostory, klesá z&#160;oblohy dolů do podzemí, kde je naprostá tma. Tam tedy žijí živočichové, kteří nepotřebují dobrý zrak, či vůbec nějaký. Postupuje do prameniště, kde už někteří živočichové získávají trochu barevné pestrosti – jako třeba překvapivě krásně červeně zbarvený pakomár. Dostává se potoka, do řeky, do tůňky, rybníka… &#160;Její příběh je doplňovaný tajenkami a bublinami s&#160;textem. I když se mi nápad velmi líbil, mám k&#160;tomu určitá „ale“ Předně grafické zpracování a font písma. S&#160;dětmi upřednostňuji čtení papírových knih před digitálními. Přijde mi to takové intimnější: sedíme vedle sebe, otáčíme stránky, dítě ukazuje na obrázek, má to svou váhu, vůni… V&#160;tomto případě bych ale raději doporučila e-knihu. Písmo na papíru je bílé a velmi drobné. Na některém podkladu (například světle šedý) je těžko čitelné. V&#160;digitální formě lze změnit jas, velikost fontu a mohu říci, že v&#160;ukázce v pdf (můžete stáhnout zde ze stránek Grada) se v&#160;textu již velmi pěkně orientuje. Druhé „ale“ se týká dle mého zbytečného pojmenovávání drobných živočichů jejich osobními jmény. Dítě se jistě poprvé setkává s&#160;názvy živočichů jako například blešivec, bezkrunýřka, ploštěnka, lasturnatka, pakomár apod. Přijde mi pak zbytečné jim dodávat ještě rozlišující jména jako Plok, Byt, Las, Pak a tak dále. Působí to trochu zmatečně. Tím, že se jedná víceméně o jednoslabičná pojmenování, hůře se následně od sebe odlišují. Navíc tito živočichové se objevují třeba jen krátce a hned se jede dál. Někdy tedy čtenář musí otočit pár stránek zpátky, aby se dozvěděl, které to křestní jméno zrovna patří jakému živočichovi. „Jejich jízda pramínkem se postupně zrychlovala a nabírala na divokosti. Pak byl ale zdatným jezdcem, a tak mezi všemi překážkami bezpečně prokličkoval. (…) Molekula poděkovala Pakovi za úžasné svezení a začala se rozhlížet po Blechovi.“ Poznávat příběh Molekuly a vstřebávat tolik zajímavých informací bude pak určitě pro dítě jednodušší, pokud bude číst celé dobrodružství společně s dospělým. A možná to bylo i záměrem této knihy, aby čas s ní dítě trávilo právě s rodičem. Jinak ve výsledku skvělý počin a určitě by mohlo vznikat více takových zajímavých publikací, díky nimž se děti zábavnou formou mnohému naučí. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Soutěž o tři výtisky knížky HMYZÍ POHÁDKY. Ideální dárek za vysvědčení!</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/05/02/soutez-o-tri-vytisky-knizky-hmyzi-pohadky-idealni-darek-za-vysvedceni/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 02 May 2026 19:07:05 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48196</guid>

					<description><![CDATA[Blíží se konec školního roku &#8211; co takhle vyhrát knížku, jejíž příběh se odehrává právě o letních prázdninách? Jiřík byl pořád zamračený, nejraději by seděl jen u mobilu. Pak jeho sestřička onemocní a aby Jiřík nestrávil léto jen trucovitě v pokoji, vezmou ho rodiče k tetě Marušce. Teta bydlí na vesnici nedaleko řeky Labe. Na její zahradě všechno ševelí a bzučí. Je to jiné než ve městě. Jenže Jiřík se jen mračí a nic mu není po chuti. Když kolem proletí včela, zvedne pantofel a připlácne ji na zeď. &#8222;Jiříku, to jsi neměl dělat&#8220;, varovala ho teta. &#8222;To byla včela a ty si to mezi sebou řeknou.&#8220; Jenže se stalo, že se Jiřík proměnil. Byl tím nejmenším z nejmenších, včelou, ponravou, vážkou, nočním motýlem a dalším hmyzem. Aby si uvědomil, jak hodně jsou tito mrňousci důležití. Když se pak znovu stal klukem, spolu s tetou Maruškou poznával další zajímavosti ze světa hmyzu a krás její zahrádky. Knížka krásně ilustroval Jakub Dvořák. Jak soutěžit? Pošlete na e-mail admin@superrodina.cz nejpozději do půlnoci 15. května 2026 odpověď na otázky níže Do e-mailu můžete rovněž uvést svůj kontakt, kam byste případně chtěli výhru zaslat. Výherci budou informováni e-mailem do 18. května 2026 a rovněž uvedeni na Facebooku Superrodina.cz. Výhry rozesílá nakladatelství Edika (Albatrosmedia). Účastí v soutěži souhlasíte s těmito pravidly. Vyjma kontaktů na výherce žádné další kontakty, ani e-mailové adresy nebudou nikomu předávány, ani archivovány.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Odhalte neviditelné záhady s Kvantovou fyzikou pro děti</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/05/02/odhalte-neviditelne-zahady-s-kvantovou-fyzikou-pro-deti/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 02 May 2026 17:17:57 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48166</guid>

					<description><![CDATA[Angel Humberto Montiel Razo, Kvantová fyzika pro děti. Odhalování neviditelných záhad. Bambook 2026. Říkáte, že fyzika je těžká a nudná? A jak jste na to přišli? Vždyť přece fyzika by měla být tou vědou, která dokáže vysvětlit a odhalit tolik úžasných věcí! Díky ní můžeme pochopit mnoho jevů, jež se kolem nás dějí, a pustit se do objevování těch nových. K tomu stále existuje řada teorií, které ještě nebyly prokázány, a přitom jsou samy o sobě tak vzrušující. Proč byste si tedy měli o fyzice myslet, že je těžká a nudná? Aha, já asi už vím, kam tím míříte. I když jsme s fyzikálními jevy denno-denně v kontaktu, jsme svědky existence a fungování jejich zákonů, s termínem jako takovým &#8211; fyzika &#8211; se děti obvykle setkávají až jako se školním předmětem na základní škole. A tady se to úžasné fascinující kouzlo na samém počátku bádání může jednoduše celé pokazit. Jestli jste měli podobného vyučujícího jako já, jemuž šlo jen o to, abychom se nabiflovali vzorečky a definice, aniž bychom chápali, o co jde, tak tím se to vysvětluje. A je to velká škoda. Pokud v&#160;dětech neprobudíme nadšení pro tak skvělou vědu, můžeme přijít o spoustu úžasných objevů a vynálezů. Je to tak. Například tento text nyní čtete z počítače nebo z mobilu. A to vám je umožněno díky fyzice, respektive kvantové fyzice. Kdyby všechny děti byly otrávené z hodin fyziky a nic dalšího by nepodnikly, nikdy by nejspíš nevznikl ani počítač, ani mobil… Díky bohu za ty, kteří se nenechali odradit. A stejně tak díky za tuto skvělou knížku, Kvantová fyzika pro děti. Je psaná pro ty menší, děti prvního stupně základní školy. Malé zvídálky, jimž může tato publikace přinést tolik úžasných informací jednoduchou formou, velkým fontem, mnoha obrázky, názorným vysvětlením a na závěr přidanými i dvěma pokusy. Kvantová fyzika zkoumá, jak se chovají ty nejnepatrnější částečky z&#160;nichž je tvořený náš vesmír. Zatímco klasická fyzika nám pomáhá porozumět fungování věcí, jak jsou třeba auta, kvantová fyzika se zaměřuje na věci tak malinké, že ani nejsou vidět. Je to ale také vzrušující, protože tyto částečky se chovají způsobem, který v&#160;našem každodenním životě běžně nevídáme. Mohou být třeba na dvou místech současně a dělat i mnoho dalších věcí, které se zdají být nemožné. Tahle knížka mě velmi bavila Je zábavná, srozumitelná, vypichuje nejdůležitější témata, ale i dosud nepotvrzené teorie, nad nimiž vědci stále usilovně bádají. A tím otvírá prostor pro dětskou fantazii – protože kdo ví, dnes to může být ještě záhada, pouhá teorie, ale za pár let &#8211; třeba to bude právě vaše dítě, které té zapeklitosti jednou přijde na kloub. Jako je cestování v čase, existence mnohovesmíru, využití černých děr apod. Pořizujme dětem přesně takovéto knížky, čtěme je s nimi, dívejme se na svět kolem sebe. Vnímejme vědu jinýma očima než jako nudný školní předmět, protože děti jsou chytré, zvídavé a nadšené pro všechno kolem sebe. Ony chtějí vědět, jak věci fungují. Jsou všetečné – pořád se ptají proč. Umožněme jim na tuto otázku najít odpověď. A co když ji neznáme? Nevadí – dneska to vážně nevadí. Protože jakoukoliv odpověď můžeme snadno nalézt – v knihách, na internetu. Je to tedy jen na nás, na dospělých, jestli děti od té jejich zvídavosti odradíme, jestli to v nich udusíme nudnými definicemi nebo odmítáním (neotravuj!), nebo naopak v nich tuhle živou energii budeme podporovat. Pak to skutečně může být klidně nějaké z dnešních dětí, třeba právě to vaše, které později vynalezne přístroj, jímž bude možné léčit i v současně době nevyléčitelná onemocnění, nebo úplně odlišný jiný přístroj, jenž bude součástí vesmírné rakety – čili jeho vynález zjednoduší lety do vesmíru. Či věc, která nám zpříjemní život či komunikaci, jako jsou dnes mobily, počítače, televize, myčka, pračka a tak dále. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Soutěž o tři knižní výtisky: *** Kačenka a rytíř ze Lhotky. *** Oceněný příběh o dětech z jedné malé obce</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/28/soutez-o-tri-knizni-vytisky-kacenka-a-rytir-ze-lhotky-oceneny-pribeh-o-detech-z-jedne-male-obce/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 28 Apr 2026 17:13:57 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48147</guid>

					<description><![CDATA[Pavlík bydlí s rodiči v malé obci: Lhotka. Do dvojdomku se přistěhuje jedna paní se svou dcerou, Kačenkou. Pavlík by měl raději za souseda kluka, ale co nadělá. Jenže to není vše: Tahle holka je trochu jiná. Stále se obléká do podivných kostýmů, ani jí není vidět do tváře. Venku horko, každý chodí v tričku a v kraťasech, jen tahle holka si na hlavu navlékne velkou masku psa nebo žabáka a přes tělo zvířecí kostým, jenž ji schová až po konečky prstů. Proč to vůbec dělá? Příběh získal 3. místo za nejlepší původní dílo za rok 2022 a nyní vychází v nakladatelství Bambook. Název literární soutěže se nesl v duchu: Jiný a jinačí. A Kačenka je opravdu jinačí. Každý to vidí na první pohled. Jak ji děti přijmou do kolektivu? Jak se sama dokáže se vším vypořádat? A co ostatní děti, rodiny? Vždyť ruku na srdce, nikde to není dokonalé, ale důležité je nevzdávat se. Knížka nese motto: Laskavost může být tím pravým rytířským činem. Dětství i život může být krásný. Nezapomínejme, že hodně záleží na nás samotných, jak ke světu přistupujeme a kolik radosti umíme nabídnout. Kačenka a rytíř ze Lhotky. Napsala Martina Boučková. Ilustrovala Zuzana Dreadka Krutá. Vydal Bambook ve společnosti Grada, 2026 V životě můžeme přijít o různé věci. Leccos je nepodstatné, něco pro nás důležité. Jenže člověk také může přijít o mnohem více. Stává se to. Život už je takový. Skutečný svět totiž nelze zfalšovat přes filtry. Je potřeba ho žít. A každý s tím pracujeme po svém. My dospělí to vnímáme jinak než děti. Pro Kačenku to zpočátku také nebylo lehké, vždyť je to ještě malá holka! V nemocnici si připadala bezpečněji než v normálním světě. Ale svět kolem se před ní neuzavírá. Přátelství, rodina &#8211; to jsou velká pouta. Buďme za ně vděčni. Psáno očima dětí – milé, veselé, citlivé. Příběh o překonávání překážek a obav a o spoustě skvělé radosti ze života a báječného dětství. Soutěžíme o tři výtisky! . Ve spolupráci s nakladatelstvím Bambook vyhlašujeme soutěž o KAČENKU A RYTÍŘE ZE LHOTKY. Napište na email admin@superrodina.cz nejpozději do 15. května 2026 do půlnoci odpovědi na otázky níže. Do e-mailu můžete rovněž uvést svůj kontakt, kam byste případně chtěli výhru zaslat. Výherci budou informováni e-mailem do 18. 5. 2026 a rovněž uvedeni na Facebooku Superrodina.cz. Výhry rozesílá nakladatelství Bambook. Účastí v soutěži souhlasíte s těmito pravidly. Vyjma kontaktů na výherce žádné další kontakty, ani e-mailové adresy nebudou nikomu předávány, ani archivovány.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Co se děje s vašimi fotografiemi na internetu? Rozhovor s forenzní psycholožkou Evou Vášovou</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/26/co-se-deje-s-vasimi-fotografiemi-na-internetu-rozhovor-s-forenzni-psycholozkou-evou-vasovou/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 26 Apr 2026 08:26:44 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Glosy]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48104</guid>

					<description><![CDATA[Vkládáme na sociální sítě mnoho osobních fotografií. Je to normální, dělá to každý, ale pamatujeme dobu, kdy to nebylo přirozené. Už jsme si zvykli. Lajkujeme. Komentujeme. A nejspíš nás ani nenapadne, co se s takovými obrázky děje na pozadí. Internet je nepřeberná paleta příležitostí pro ty, kteří takových situací zneužívají pro peníze, vlastní obsesi a ublížení druhým. K danému tématu před krátkou dobou vyšla kniha Půjde to smazat, mami? v nakladatelství George Publishing. Její autorkou je Eva Vášová, forenzní psycholožka, jež poskytla tento velmi zajímavý rozhovor. Po jeho přečtení věřím, že mnoho lidí přehodnotí, jak by se dále mělo chovat v takto veřejném prostoru jako je internet přinejmenším v souvislosti se sdílením fotografií svých dětí. . Váš nový román pojednává o tom, jak mohou být fotografie na internetu zneužitelné. Podle titulu lze předpokládat, že primárně dětské. Je tomu tak? A co vás vedlo zaobírat se právě tímto tématem?  Ano, téma knihy míří přímo do tématu, o kterém se sice špatně poslouchá a mluví, ale o kterém nemůžeme mlčet. Jako psycholožka ve forenzní oblasti se věnuji mimo jiné i osobám se sexuálně motivovanou trestnou činností a vidím realitu, která je děsivá. Odborníci dnes mluví o „epidemii zločinu&#8220;. Množství materiálů zobrazující sexuální zneužívání dětí (zkratka CSAM) roste hrozně rychle.  Nebylo mým cílem napsat další román pro efekt. Chtěla jsem to dát nahlédnout i do hlavy těm, kteří ty materiály buď konzumují nebo vyrábějí a prodávají. Protože nejde o jeden profil takového člověka, těch typů uživatelů CSAM je více. Díky výzkumům, praxi i výpovědím uživatelů CSAM z darknetu máme dnes vhled do myšlení těchto lidí a víme, že existují mechanismy, jak to brzdit. Škoda, že to sdílením dětí usnadňujeme.&#160; Navíc čelíme i používání AI, včetně nudifikačních aplikací. S pomocí AI dokážou tyto nástroje vytvořit z naprosto nevinné fotky dítěte na výletě realistický nahý snímek. V 65 procentech jsou to dokonce snímky kategorie A (ty nejhorší, nejzávažnější). A my k tomu dodáváme materiál přímo pod nos. Když projíždím Instagram, vidím profily matek a otců, kteří tam sázejí jednu fotku dítěte za druhou. Vidíme dětem doslova až do postýlek, do jejich nejintimnějšího bezpečí domova. Zaráží mě ta apatie. Argumenty typu „mě se to netýká&#8220; nebo „vždyť si ho můžou vyfotit i na koupališti, tak co.&#8220;  Vidíme dětem doslova až do postýlek, do jejich nejintimnějšího bezpečí domova. Zaráží mě ta apatie. Argumenty typu „mě se to netýká&#8220; nebo „vždyť si ho můžou vyfotit i na koupališti, tak co.&#8220;  Přitom tohle je obrovský trh. Svou knihou se snažím donutit lidi se nad tím zamyslet a vzkázat, že vaše dítě by nemělo být produkt. Druhým motivem je, že i když jste konzument tohoto obsahu, je možné s tím něco dělat zavčas. Existuje pomoc, i anonymní, kde vám pomůžou se od toho držet dál. Například linka SexHelp. Do knihy mi poskytli i ukázkový rozhovor, jak takový kontakt na lince může vypadat.  No a poslední důvod je vyvrátit další mýtus, a to, že konzumenti jsou pedofilové. Ne, většina z nich nemá pedofilní preferenci. To, že se někdo dívá na tyhle materiály, že je prodává, že je konzumuje, nemusí být vůbec spojeno s pedofilií. Ale třeba s touhou po moci, s tím, že už nestačí klasické legální porno, nebo pak třeba i motivace v podobě finančního zisku.  . Pracujete v&#160;knize i s&#160;tématem umělé inteligence? Jak se dají reálné fotografie zneužít, event. jakou mají na trhu cenu fotografie, které vznikly pouze díky umělé inteligenci? Je pro pachatele možné, aby svou obsesi spíš realizoval na AI obrázcích nebo má stále pro něho větší význam fotografie či videa z&#160;reálného života, pokud si je vědom, že někde za tím obrázkem je skutečný lidský příběh?&#160; Téma umělé inteligence je na vzestupu, protože zbořila další bariéry. Největším strašákem jsou tzv. nudifikační aplikace. Vezme se zcela nevinná fotka dítěte a AI mu vygeneruje realistický nahý snímek. Tyto fotky pak neslouží jen k osobní potřebě, ale stávají se produktem k prodeji v uzavřených fórech. Tyto komunity mají svoji hierarchii, navzájem se mezi sebou &#8222;hecují,&#8220;, kdo bude mít zajímavější materiál. Občas v komentářích vidím argument &#8222;ale chatGPT to zablokuje&#8220; a je to tak. Jenže na tohle se nepoužívají tyhle mainstreamové aplikace. Další problém je, že se pak takové snímky využívají k tzv. sextortion (vydírání), kdy se dítěti vyhrožuje zveřejněním těchto (byť falešných) snímků. Na trhu mají stále nejvyšší cenu unikátní, reálné a dosud nezveřejněné materiály. Jsou levné a dostupné, klidně i v ceně pár jednotek euro. A vznikají celé databáze, odkazy na ně se pak objevují v různých fórech a na blozích. A než je smažete, tak se objeví na dalších a dalších místech. Je to prostě velký nelegální business. Další důvod, proč se tohle vyrábí je nesexuální, že může v rukou útočníka sloužit k vydírání nebo totální sociální likvidaci jiné osoby.  Sami se můžete podívat na zprávy IWF (Internet Watch Foundation). Je to britská nezisková organizace s celosvětovou působností, jejímž hlavním cílem je vyhledávání a trvalé odstraňování materiálů zachycujících sexuální zneužívání dětí z digitálního prostoru. Vydávají každý rok reporty z jejich činnosti. Sami upozorňují, že situace dosáhla kritického bodu. V roce 2025 prověřila nadace IWF celkem 451 210 hlášení, z nichž u 311 610 případů potvrdila přítomnost nebo přímý odkaz na materiály sexuálního zneužívání dětí. Pro představu, v roce 2019 to bylo více než 130 000, v roce 2022 potvrzeno 255 571 URL.&#160; A pak je tu rovina sexualizace běžného obsahu. To je část, kterou veřejnost často nechce slyšet. I úplně normální video dítěte při jídle, tanci, ze školy v určitém oblečení může být někým sledováno jinak, než rodič zamýšlel. Někde si lidé nesdílí přímo videa, ale tipy např.: Na profilu XY ve videu XY v čase 09:35 jde vidět pod sukni.  A pak je tu rovina sexualizace běžného obsahu. To je část, kterou veřejnost často nechce slyšet. I úplně normální video dítěte při jídle, tanci, ze školy v určitém oblečení může být někým sledováno jinak, než rodič zamýšlel.   Ještě bych zmínila jednu věc a to mýtus o „cizím, slizkém úchylovi s knírem,&#8220; což je jedním z nejnebezpečnějších omylů. Uživatelé jsou často běžní lidi, tátové od rodin, oblíbení sousedé nebo kolegové, trenéři, učitelé u kterých byste takovou zálibu nikdy nečekali. Pro část těchto konzumentů platí, že se objeví touha kontaktovat dítě nebo jej reálně vyhledat. Pokud jde o často sdílené dítě, muže k&#160;němu mít pak osoba vytvořený tzv. parasociální vztah a emočně se k&#160;němu navazovat. A i to zvedá riziko touhy po kontaktu.&#160; Zároveň ale víme, že polovina lidí, kteří CSAM konzumují jsou ze sebe sami znechucení, neumí si s tím poradit a mají myšlenky na sebevraždu. Takže to má dopad i na ně samotné.  Co vše se děje s&#160;našimi fotografiemi? Na co by si rodiče, děti, influenceři měli dávat pozor?&#160; Tak ztráta kontroly přichází vteřinu po stisknutí spouště. V okamžiku, kdy fotku pořídíte a ona se automaticky nahraje na cloud, nebo ji nasdílíte, přestáváte být jejím pánem. Už to není „vaše&#8220; fotka. Skutečné nebezpečí není v hackerech, ale v naší vlastní otevřenosti.  Třeba k těm influencerům. Tady narážíte na skvělý bod. Influenceři často vnímají své publikum jako „číslo&#8220; nebo „komunitu&#8220;. Zkuste si ale vygooglit, jak vypadá dav 10 000 lidí. Nebo 200 000 lidí na stadionu. Teď si představte, že tenhle nekonečný dav cizinců pustíte k sobě domů. Dovolili byste jim, aby stáli u postýlky vaší dcery, dívali se, jak spinká, a prohlíželi si její hračky? Pravděpodobně ne. Přesto to skrze Instagram děláte každý den. Děti nemají možnost říct „ne&#8220;. Než cokoli nasdílíte, zavřete oči a představte si ten plný stadion cizích lidí u vás v obýváku. Pokud vám z té představy není dobře, tu fotku prostě nepublikujte.  Než cokoli nasdílíte, zavřete oči a představte si ten plný stadion cizích lidí u vás v obýváku. Pokud vám z té představy není dobře, tu fotku prostě nepublikujte. . Co říkáte na současný trend omezit dětem přístup na sociální sítě? Vidíte „naději&#8220; ve zlepšení nebo se domníváte, že zákazy nikam nevedou a kdo chce, cestu si najde? Respektive jak by podle vás musela být nastavená pravidla, aby skutečně fungovala?  Je to spíš politická, než psychologická otázka. Ale jsem skeptická. Děti si k obsahu vždy najdou jinou, často mnohem méně kontrolovanou cestu. Navíc se mi jako občanu nelíbí politický rozměr těchto opatření. Pod záminkou ochrany dětí se v zahraničí často zavádí plošná kontrola identity všech uživatelů, což vede k nebezpečné ztrátě soukromí nás všech. Místo nefunkčních bariér a sledování dat bychom se měli soustředit na digitální vzdělávání a budování důvěry. Žádný zákon totiž nenahradí prevenci a fakt, že dítě musí vědět, proč je pro něj určité chování na síti riskantní.  Místo nefunkčních bariér a sledování dat bychom se měli soustředit na digitální vzdělávání a budování důvěry. . Stejně jako děti i dospělí ve vysoké míře propadají nástrahám internetu. Zajímavé je, že pokud hovořím s jednou nebo druhou skupinou, všichni se dušují, že jim se nic takového stát nemůže. Děti tvrdí: Okamžitě někoho takového bloknu. Poslední dobou se s nejvíce podezřelými účty setkávají spíš na Robloxu než na námi běžně chápané sociální síti. Dospělí tvrdí, nikdy bych nenaletěla na nějaké takové zprávy. A přesto se to děje. Čísla jsou vysoká. Jak si to vysvětlujete?&#160; Stačí vyslovit nahlas věta „mně se to stát nemůže&#8220; a už slyšíte, jak je to naivní a směšné. Je to ukázka našeho obranného mechanismu, vytěsňujeme riziko, abychom v tom digitálním chaosu vůbec dokázali fungovat bez neustálé úzkosti. Divím se. Máme tu varování od odborníků, od policie, od lidí, kteří to riziko vidí mnohem lépe a stejně jakoby to bylo jedno. U dětí je to asi pochopitelné, nedomyslí všechny možnosti. Věří, že tlačítko „blokovat&#8220; je neprůstřelné. Jenže  na platformách jako Roblox (kde se dnes mimochodem děje víc nebezpečného kontaktu než na Facebooku) jsou schopní manipulanti. Nevíte, kdo je na druhé straně. Navíc běžně se děje, že někdo si vytvoří falešný profil, vystupuje jako sympatický 14 letý kluk, přitom fotky si postahuje z cizího profilu třeba někde ze zahraničí a namotají si oběť. Jasně, že nevypadají jako nějaká monstra, ale jako nejlepší kámoši. V ten moment se blokování nekoná, koná se budování důvěry.  U dospělých je to spíše otázka pýchy a podcenění útočníků a přeceňování vlastního zabezpečení.&#160;&#160; Co na to říkám? No, jasně&#8230; nikomu se nikdy nic nemůže stát. Ani pachatele přece policie nikdy nechytí a za mřížemi se pak diví, jak se mu to mohlo stát. To je ta nejhezčí, ale nebezpečná pohádka, kterou si lidé stále vyprávějí. Nezbývá mi než říct: Upřímně doufejte, že máte pravdu.&#160; . Mohla byste prosím ještě na závěr uvést, jak by se lidé, děti měli zachovat, pokud se již ocitli v podobné situaci, je na ně vyvíjen nátlak či mají podezření, že dochází k trestné činnosti? Hlavně nezapomínejme na lidskost a odpovědnost. Pokud víte o čemkoliv podezřelém, nenechávejte si to pro sebe. Ohlaste to na Policii ČR nebo anonymně přes internetové horké linky.  Pokud cítíte, že vás konzumace těchto materiálů pohlcuje a chcete přestat, nečekejte na katastrofu. Existuje odborná pomoc, kde vás nikdo nebude soudit. Podívejte se na web projektu Parafilik nebo zavolejte na linku SexHelp. Je to cesta ven a věřte mi, je to ta nejlepší cesta, kterou můžete zvolit.  Hlavně nezapomínejme na lidskost a odpovědnost. Pokud víte o čemkoliv podezřelém, nenechávejte si to pro sebe. Pokud jste se stali obětí (např. vydírání), pokud jste někomu poslali fotku a on vás teď tlačí ke zdi, pamatujte, není to vaše vina. Byli jste zmanipulovaní nebo k tomu dotlačení. Nebojte se ozvat a vyhledat pomoc, i když máte obrovský strach. Hlavně na to nebuďte sami.&#160; Varování pro mladistvé: Možná vám to přijde jako nevinný „sexting&#8220; se spolužákem, ale pokud si posíláte intimní fotky a je vám méně než 18 let, zákon to definuje jako výrobu a držení dětské pornografie. Je to trestná činnost s reálnými následky. Prosím, zastavte to, než se ocitnete v pruseru.&#160; Pro všechny: Nezapomínejte, že u těchto závažných deliktů existuje ohlašovací povinnost. Přihlížením nebo mlčením o trestném činu, o kterém víte, si můžete sami zadělat na vážné právní problémy.  Děkuji za rozhovor Ilustrační obrázky: pixabay.com MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Půjde to, mami, smazat? Nový román o pozadí sociálních sítí. Co se děje s našimi fotografiemi?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/23/pujde-to-mami-smazat-novy-roman-o-pozadi-socialnich-siti-co-se-deje-s-nasimi-fotografiemi/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 23 Apr 2026 04:28:51 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48091</guid>

					<description><![CDATA[Nový román forenzní psycholožky Evy Vášové, autorky bestselleru V kruhu, vychází z poznatků z praxe i z nejnovějších výzkumů. Instagram je plný šťastných životů. Protože štěstí je potřeba zaznamenat, uložit do digitálních vzpomínek a aby bylo kompletní, je třeba nechat si ho potvrdit lajky a srdíčky. Takhle žije Lucie Urbanová, úspěšná influencerka, která na sociálních sítích buduje vlastní značku a sdílí svůj život i rodinnou pohodu. Sledující přibývají a její profil se mění v silný online příběh. Jenže zatímco pro Lucii jsou fotografie součástí práce a života, pro jiné představují zdroj obsese i peněz. Policie začíná rozplétat síť těch, kteří snímky dětí ukládají a sdílejí v temných zákoutích internetu. Syrový a mrazivě skutečný román z českého prostředí o tématu, před kterým jako společnost úspěšně zavíráme oči a rozdáváme lajky. Eva Vášová, Půjde to, mami, smazat. George Publishing, 2026. Ukázka Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Oběd jako vstupenka do třídy. Průzkum ukazuje, že děti zůstávají bez společného jídla stranou kolektivu</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/21/obed-jako-vstupenka-do-tridy-pruzkum-ukazuje-ze-deti-zustavaji-bez-spolecneho-jidla-stranou-kolektivu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 21 Apr 2026 07:13:57 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48082</guid>

					<description><![CDATA[Pro některé děti v Česku není teplý školní oběd samozřejmostí. Dotazníkové šetření neziskové organizace WOMEN FOR&#160;WOMEN potvrzuje, že právě oběd ve školní jídelně často rozhoduje o tom, jak dítě zvládne školní den, udrží pozornost a začlení se mezi spolužáky. Školy zároveň popisují, že pravidelné jídlo se pozitivně promítá nejen do zdraví dětí, ale i do školních výsledků a vztahů ve třídě, a to dokonce během několika týdnů. V&#160;roce 2025 mělo díky podpoře projektu Obědy pro děti zajištěné školní stravování téměř 16&#160;500 dětí. Realizace projektu&#160;WOMEN FOR WOMEN – Obědy pro&#160;děti byla podpořena také Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v&#160;rámci Podpory školního stravování žáků základních škol na&#160;rok 2025.&#160; Cena školního stravování roste a pro řadu rodin je stále obtížnější zajistit, aby dítě mělo každý školní den teplé jídlo. Rozdíly se nejrychleji projeví v&#160;kolektivu a negativní dopady se odrazí v&#160;pozornosti, docházce do školy i v&#160;míře zapojení dětí mezi ostatní. &#160;„Když dítě nemá jistotu, že se ve škole může účastnit společných aktivit, promítá se to do celého jeho dne. Možnost jít s&#160;ostatními na oběd je často základní podmínkou fungování ve školním kolektivu,“ říká Barbora Nejedlá, hlavní koordinátorka projektu Obědy pro děti neziskové organizace WOMEN FOR WOMEN. Pravidelné jídlo mění školní den – a podle škol rychle a viditelně Organizace WOMEN FOR WOMEN realizuje projekt Obědy pro děti od roku 2013. Na začátku letošního roku oslovila bezmála 1 200 škol zapojených do tohoto projektu, s&#160;cílem zmapovat dopad podpory na děti a získat podněty pro další rozvoj projektu.[1] Výsledky ukazují, že největší změna se odehrává v oblasti začlenění do kolektivu: zlepšení socializace zaznamenali učitelé u přibližně 5&#160;600 dětí. Pravidelnější docházku hlásí u více než 4&#160;000 dětí a u více než 3&#160;400 dětí se zlepšil také zdravotní stav. Podle pedagogů se tyto pozitivní změny objevují rychle – často během několika týdnů. „Děti se během krátké doby doslova mění před očima. Když mají jistotu pravidelného jídla, jsou vyrovnanější, mají lepší školní docházku, lépe se soustředí a aktivněji se zapojují do výuky i do komunikace ve třídě,“ potvrzuje Hana Horská, ředitelka ZŠ v Chomutově. [1] Šetření realizovala obecně prospěšná společnost WOMEN FOR WOMEN formou online dotazníku mezi 501 školami z&#160;celé ČR v lednu 2026 a vztahuje se k podpoře 6 129 dětí v roce 2025. Za čísly jsou příběhy konkrétních dětí Pavel žije s&#160;maminkou samoživitelkou, která pracuje za minimální mzdu a doma počítají každou korunu. Díky zajištěným obědům má Pavel jistotu teplého jídla, a jeho maminka mu tak může ušetřit na školní kroužek. Martin vyrůstá u babičky, která se stará sama o&#160;dva vnuky. Financované obědy ji pomáhají zvládat omezený rozpočet a klukům umožní být s&#160;ostatními dětmi ve škole i v&#160;družině. Lenka, jejíž maminka musí aktuálně řešit soudní spory o&#160;výživné, může díky podpoře chodit na obědy se spolužáky a účastnit se školních akcí. &#160; „Právě tyto příběhy nám ukazují, že školní oběd může zásadně ovlivnit každodenní fungování dítěte a jeho šance ve škole uspět,“ upozorňuje Barbora Nejedlá. Podobných příběhů jsou v českých školách tisíce. Pro mnoho domácností totiž školní stravování představuje výraznou položku v rozpočtu. Měsíčně stojí školní obědy průměrně 850 Kč na jedno dítě, ročně pak 8 500 Kč. Tuto či jakokouli částku může za rodinu převzít i dárce či firma &#8211; finančním darem na projekt Obědy pro děti &#8211; a zajistit tak dalšímu školákovi místo u stolu se spolužáky. Nejen obědy. Školy volají po podpoře odolnosti a samostatnosti Školy zároveň upozorňují na širší problém. Mnoho rodin si dnes nemůže dovolit školní akce, děti nemají základní pomůcky nebo přicházejí do výuky bez snídaně. Tyto situace je staví stranou kolektivu a podepisují se na jejich školním výkonu. Více než 70 % odpovědí uvádí, že děti dnes hůře zvládají zátěž a mají nižší míru odolnosti a&#160;samostatnosti. Školy zdůrazňují potřebu dostupných podpůrných služeb – školních psychologů, sociálních pedagogů a programů zaměřených na podporu rodin. První krok: základní jistoty Školy se shodují, že děti dnes přicházejí do výuky s větší zátěží – materiální i emocionální. Bez základních jistot jako je jídlo, bezpečné prostředí a podpora doma, se rychle propadají v&#160;učení i ve vztazích. Stravování a základní podpora tak nejsou nadstandardem, ale nutnou podmínkou k tomu, aby děti zvládaly nároky, které jsou na ně dnes kladeny. „Můžeme viditelně změnit každodenní realitu konkrétního dítěte, a to je něco, co má smysl podporovat,“ uzavírá Irena Venturová, sociální pedagog ze ZŠ v&#160;Praze 3. Co ještě ukázalo dotazníkové šetření mezi školami? Šetření realizovala nezisková organizace WOMEN FOR WOMEN formou online dotazníku mezi 501 školami z&#160;celé ČR v lednu 2026 a vztahuje se k podpoře 6&#160;129 dětí v&#160;roce 2025. Výsledky ukazují nejen pozitivní dopady školního stravování, ale i to, co školy a děti v&#160;současné socioekonomické situaci nejvíc potřebují. POZITIVNÍ DOPADY STRAVOVÁNÍ NA DÍTĚ: DOPADY NA RODINU A ŠKOLNÍ FUNGOVÁNÍ: ODOLNOST A SAMOSTATNOST JAKO NOVÉ TÉMA: O organizaci WOMEN FOR WOMEN WOMEN FOR WOMEN je česká nezisková organizace založená v roce 2012 Ivanou a Pavlem Tykačovými. Od&#160;počátku se zaměřuje na&#160;pomoc dětem a&#160;jejich rodičům ve složitých životních situacích. Prostřednictvím projektů SOS do&#160;školky, Obědy pro děti, Bydlení pro děti a Servis rodiny podporuje zajištění důstojného života pro všechny děti bez rozdílu a pomáhá rodičům samoživitelům a rodinám v tíživých životních situacích – a to rychle, efektivně a&#160;diskrétně. 100 % veškerých přijatých darů je věnováno na podporu těch, kteří to skutečně potřebují. Více informací: https://women-for-women.cz/ Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Sefer jecira, mystické dílo judaismu, právě vychází v českém překladu J. Kracíkové</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/15/sefer-jecira-mysticke-dilo-judaismu-nove-v-ceskem-prekladu-jindrisky-kracikove/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 15 Apr 2026 08:42:13 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[hebrejská abeceda]]></category>
		<category><![CDATA[judaismus]]></category>
		<category><![CDATA[kabalistika]]></category>
		<category><![CDATA[mystika]]></category>
		<category><![CDATA[rukopis]]></category>
		<category><![CDATA[Sefer jecira]]></category>
		<category><![CDATA[stvoření]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48071</guid>

					<description><![CDATA[Sefer jecira (Kniha utváření): Mystický spis z prvního tisíciletí v novém českém překladu hebraistky Jindřišky Kracíkové Sefer jecira (Kniha utváření) je jedním z nejznámějších a nejstarších mystických děl judaismu, který se pravděpodobně formoval postupně a to mezi 3. a 8. stoletím našeho letopočtu. Zájem o tento drobný text je kontinuální, což dokládá nejen řada rukopisů, tisků, narážek v poezii, komentářů, ale i fakt, že Sefer jecira hraje významnou roli v díle velkých kabalistů, jakými byli např. Moše Kordovero a Izák Luria (16. stol.). Sefer jecira popisuje stvoření dvaatřiceti cestami, z&#160;nichž deset je realizováno tzv. sefirami a dvacet dva písmeny hebrejské abecedy, a jejich projevy ve světě, v&#160;roce a v&#160;těle. Deset sefir nicoty.Deset, ne devět.Deset, a ne jedenáct.Měj rozum v moudrosti a buď moudrý v rozumnosti,bádej v nich a zkoumej je.Věz, mysli a vykresluj.Postav věc do její ryzostia usaď Tvůrce v základu. Jejich míra je deset a nemají konec:hloubka počátku, hloubka závěruhloubka dobra, hloubka zlahloubka výše, hloubka nížehloubka východu, hloubka západuhloubka jihu a hloubka severu.A jediný Pán, Bůh, věrný Král,jim všem vládne z&#160;příbytku své svatosti až navěky. . Jazykem Sefer jecira je hebrejština, lehce okořeněná aramejskými koncovkami u podstatných jmen, zájmen, sloves a zájmenných sufixů, zřídkakdy je aramejština použita přímo. Text Knihy utváření není kodifikovaný. Existuje více verzí (rozsah se pohybuje mezi 1300 a 2500 slovy), v&#160;nichž vždy něco přebývá a jinde zase chybí, verše jsou různě přeházené, a dokonce některé kvality v&#160;jedné verzi přísluší v&#160;jiné verzi k&#160;jinému písmenu, např. s&#160;písmenem he je v&#160;jiné verzi spojena rozmluva, zatímco zrak náleží k písmenu&#160;chet. he, waw, zajin, chet, tet, jod, lamed, nun, samech, ajin, cadi, qof.S he bylo utvořeno: Beran, nisan, játra, zrak a slepota.S waw bylo utvořeno: Býk, ijar, žlučník, sluch a hluchota.Se zajin bylo utvořeno: Blíženci, sivan, slezina, vůně a zápach.S chet bylo utvořeno: Rak, tamuz, tenké střevo, rozmluva a mlčení.S tet bylo utvořeno: Lev, av, pravá ledvina, polykání a hltání.S jod bylo utvořeno: Panna, elul, levá ledvina, činnost a neduh.S lamed bylo utvořeno: Váhy, tišri, jícen, přitažlivost a odpornost.S nun bylo utvořeno: Štír, marchešvan, žaludek, chůze a kulhání.Se samech bylo utvořeno: Střelec, kislev, pravá ruka, hněv a nedostatečnost jater.S ajin bylo utvořeno: Kozoroh, tevet, levá ruka, smích a nedostatečnost sleziny.S cadi bylo utvořeno: Vodnář, švat, pravá noha, rozjímání a nedostatečnost srdce.S qof bylo utvořeno: Ryby, adar, levá noha, spánek a bdělost Nový český překlad vychází z textů, které byly publikovány v bilingvním vydání Sēfer Yeşīrāh ou Le Livre de la Création. Exposé antique de cosmogonie hébraïque. Traduit de l&#8217;hébreu, présenté et annoté par Paul B. Fenton. Jde o mantovské vydání textu krátké a dlouhé verze Sefer jecira z roku 1562. I naše vydání je bilingvní, opatřené úvodní studií a poznámkovým aparátem, který je umístěný na konci knihy, aby nerušil čtenářský zážitek poetického a nesmírně hlubokého textu. Cílem je představit čtenáři obě verze, krátkou a dlouhou, Sefer jecira v&#160;krystalizující podobě, tedy jako texty, které vznikají a zrají v&#160;období, kdy se formuje mišna, talmud, midraše, do židovského prostředí pronikají gramatická studia, masoreti pracují na punktačním systému, ale doba velkých mystických děl, jakými jsou např. Bahir, Sefer tmuna, Zohar, Pardes rimonim, Ec chajim, Šefa tal, která se o Knihu utváření opírají, interpretují ji a rozvíjejí její myšlenky, teprve přijde. Usilujeme tedy o představení Knihy utváření očima písemné a ústní Tóry, z&#160;nichž vyvěrá. Odhalujme ji v&#160;její původní nahotě, bez nánosů pozdějších kabalistických spekulací, rozvinutých myšlenek a diskusí generací učenců, v&#160;nichž se původní „asketické“ sdělení až ztrácí, a tím se tlumí síla, s&#160;jakou je původní text schopný na čtenáře zapůsobit. Jindřiška Kracíková PhDr. Jindřiška Kracíková, Ph.D. vystudovala obor hebraistika na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK v&#160;Praze. Kromě vlastní literární tvorby (Králova třetí žena, Veselé Vánoce, Kristýno!, Nechoď tam!, Jde o houby) je autorkou překladů z&#160;hebrejštiny, a to středověkých maqám od Jehoudy al-Charízího, které byly publikovány ve sborníku Pocta Profesoru Jaroslavu Oliveriovi, v časopise&#160; Nový Orient a v literárním občasníku Tvar, vzpomínkové knihy od Ruth Bondyové Víc štěstí než rozumu, dětské knihy od Menachema Hakohena Kniha svátků či několika moderních izraelských povídek od Josla Birsteina a Dorit Pelegové (Nový Orient, Mít si s&#160;kým promluvit).]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Máte práci na hovno? A co na to antropolog?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/03/mate-praci-na-hovno-a-co-na-to-antropolog/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 03 Apr 2026 15:26:12 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48064</guid>

					<description><![CDATA[Kdyby vaše pracovní pozice zítra zanikla, všiml by si toho někdo? Máte-li pocit, že nikoliv, nejspíš vykonáváte profesi, kterou David Graeber nazývá „prací na hovno“. Nakladatelství Malvern uvádí jednu z&#160;nejvlivnějších antropologických knih poslední dekády, analyzující psychické utrpení z nesmyslného zaměstnání. Autor, punker mezi antropology, vysvětluje, proč moderní společnost generuje zástupy „poskoků“ na úkor skutečně prospěšných profesí. A nejen to – nabízí lepší model pro budoucnost. Český čtenář tak dostává do rukou provokativní klíč k pochopení vlastní profesní frustrace. Vychází v překladu Davida Šíra. David Graeber (1961–2020) nebyl jen jedním z nejvlivnějších antropologů své generace. Byl to anarchista s profesurou na Londýnské škole ekonomie a politických věd, který dokázal s akademickou přesností pojmenovat pocity, jež moderní člověk zažívá každé pondělí ráno při příchodu do prosklené kanceláře. Jako klíčová postava protestního hnutí Occupy Wall Street a autor bestselleru Dluh. Prvních 5000 let (2011, č. 2012) se stal mluvčím těch, kteří vnímají, že systém je chybně nastaven. Jeho dílo Práce na hovno, které vzniklo na základě eseje z roku 2013, není jen ekonomickou kritikou. Je hlubokou sondou do lidské psychiky. Graeber si klade otázku, jak je možné, že v éře automatizace nepracujeme méně, ale naopak trávíme čím dál více času činnostmi, jež sami považujeme za naprosto zbytečné? Graeber s&#160;ironickým nadhledem definuje pět typů „prací na hovno“ – od lokajů, kteří mají jen dodávat pocit důležitosti svým nadřízeným, až po „úkolovače“, jejichž jediným smyslem je dohlížet na lidi, kteří dohled nepotřebují. Zatímco klasická ekonomie tvrdí, že trh automaticky eliminuje neefektivitu, Graeber ukazuje opak. Moderní kapitalismus podle něj vytvořil nový druh „administrativního feudalismu“. Kniha vysvětluje, proč jsou profese, které jsou pro společnost skutečně nezbytné (pečovatelé, popeláři, zdravotní sestry), placeny mizerně, zatímco armády korporátních právníků a PR stratégů pobírají vysoké platy za práci, jež svět nikam neposouvá. České vydání přichází v době, kdy se trh práce otřásá v základech pod tlakem umělé inteligence. Graeberova kniha nenabízí jen suchá data, ale stovky autentických svědectví lidí z celého světa, kteří se autorovi svěřili se svou profesní marností. Výsledkem je čtivé, vtipné, ale v jádru hluboce smutné čtení o tom, jak mrháme lidským potenciálem. Autor nás svou knihou nevyzývá jen k reformě trhu práce, ale k revoluci v tom, jak přemýšlíme o hodnotě času a lidského života. Anotace nakladatelství David Graeber: PRÁCE NA HOVNO &#160;Pokud vám vaše práce nedává smysl, možná je to proto, že skutečně žádný smysl nemá. David Graeber, americký antropolog a autor bestsellerů jako Dluh či Úsvit všeho, vychází z provokativního zjištění, že až 40 % lidí má podezření, že kdyby jejich zaměstnání zmizelo, nikdo by si toho pořádně nevšiml. Meziváleční ekonomové přitom věřili, že technologický pokrok nás dovede k patnáctihodinovému pracovnímu týdnu. Výsledkem je pravý opak: exploze „práce na hovno“, tedy zaměstnání, která nevyrábějí nic než pocit zmaru — a podle Graebera i společenskou nevraživost, která dnes nachází politické vyústění v autoritářských a krajně pravicových hnutích.&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160; Graeber s typickým vtipem a lehkostí popisuje zákon nepřímé úměry mezi společenskou užitečností práce a výdělkem: zatímco učitelé, zdravotní sestry, hudebníci či investigativní novináři sotva vyžijí, armády středních manažerů, HR konzultantů, koordinátorů komunikace a firemních právníků pohodlně předstírají činnost v podivně sadomasochistické kancelářské hře, v níž všichni vědí, že ve skutečnosti vlastně nedělají nic. Kniha vychází ze stovek neuvěřitelných svědectví, která Graeber obdržel po virálním úspěchu eseje Práce na hovno z roku 2013, a která se snaží vysvětlit pomocí velkých společenskovědních teorií pracovní hodnoty, psychologie smyslu i moralistických představ o práci jako svaté povinnosti.&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160;&#160; Práce na hovno tak není jen satirou, ale i pokusem o skutečnou antropologickou teorii podivného světa, v němž považujeme nesmyslnou práci za samozřejmost. Český překlad navíc vychází právě v době, kdy umělá inteligence slibuje automatizovat — spíš dříve než později — velkou část práce na hovno. Graeberova utopická vize společnosti volného času, péče a kreativity tak nabývá ještě větší naléhavosti. Americký antropolog, politický aktivista a spisovatel David Graeber (1961–2020) vystudoval Chicagskou univerzitu, kde také získal doktorát. Coby odborný asistent a docent na americké Yaleově univerzitě se věnoval sociální antropologii, &#160;následně působil jako profesor na Londýnské škole ekonomie a politických věd. Byl zapojený do aktivistických hnutí Global Justice Movement a Occupy Wall Street, které protestují mj. proti korporátní globalizaci.           Ve svých dílech se zabýval anarchismem, filozofií peněz či globalizací. Česky vyšly jeho knihy Dluh. Prvních 5000 let (2012), Fragmenty anarchistické antropologie (2013), Revoluce naopak (2014) a Utopie pravidel (2017). Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Vychází nová próza Aleny Machoninové, držitelky ocenění Kniha roku Magnesia Litera: Co myslíš, co vidí</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/03/vychazi-nova-proza-aleny-machoninove-drzitelky-oceneni-kniha-roku-magnesia-litera-co-myslis-ze-vidi/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 03 Apr 2026 15:02:34 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48058</guid>

					<description><![CDATA[Co se stane, když si domů přinesete psa z&#160;ulice? Máte pocit, že jste ho zachránili. Ale co si o tom myslí on? Vyhlásí vám válku. Snad také proto, že země, ve které spolu žijete od jisté chvíle skutečnou válku vede a životy vás všech se najednou odehrávají v&#160;ustavičném napětí a pohybu. To přece ten pes neměl vůbec zapotřebí, začíná docházet i vám. Mohl si poklidně žít na území krachující továrny. Jenže vy jste se ho rozhodli zachránit. A tak vám nezbývá než se ptát po tom, jak situaci vnímá on, a s&#160;hrdiny prózy Aleny Machoninové opakovat: „Co myslíš, co vidí?“ Je to kniha o soužití – spíše mezidruhovém než mezilidském. O tom, že často krachuje pro nedostatek empatie, pro neschopnost přijmout, že druhý (jedno zda člověk nebo zvíře) skutečnost vnímá jinak. Podobně jako v Helle (2023) v&#160;ní autorka rozmývá předěly mezi žánry, mezi realitou a fikcí a nabízí svět viděný skrze cizí umělecká díla. Tříštící se románové vyprávění pohromadě drží nevelké eseje o knihách, performancích, obrazech, které pracují s&#160;lidským pohledem na zvířecí, převážně psí svět. Mezi jejich hrdiny jsou Beuysův Little John, Máraiův Čutora, Vladimovův Ruslan, Flush Virginie Woolfové a mnozí další. Avšak více než o psech i ony pojednávají o rozumění druhým. Text knihy doprovází autorčiny vlastní osobité fotografie. O knize uvedl šéfredaktor Richard Štencl Aleně Machoninové se podle mého názoru podařilo propojit do uceleného a působivého tvaru výjimečný příběh – výjimečný proto, že jeho protagonistou je pes Urk – se světem literatury a umění. Osudy Urka a jeho soužití s&#160;manželským párem, který se o něj stará, určitě osloví širokou čtenářskou obec už proto, že jak známo, jsme národem pejskařů. Zároveň kniha představuje výrazný esejistický průnik do literatury a umění, které tak či onak znázorňují problémy mezidruhového soužití a možnosti komunikace vůbec. Stručná anotace Co se stane, když si domů přinesete psa z&#160;ulice? Máte pocit, že jste ho zachránili. Ale co si o tom myslí on? Vyhlásí vám válku. To přece ten pes neměl zapotřebí, dochází vám. Mohl si poklidně žít na území krachující továrny. Jenže vy jste se ho rozhodli zachránit&#8230; O autorce Alena Machoninová (1980) je rusistka a prozaička. Zabývá se především ruskou současnou prózou, lágrovou literaturou a neoficiální poezií. Do češtiny přeložila mimo jiné prózy Mariji Stěpanovové, trilogii Oksany Vasjakinové, vzpomínky Tamary Petkevičové či Šťastnou Moskvu (2022) Andreje Platonova. S&#160;Janem Machoninem připravila antologii básníků lianozovské školy&#160;Zloději všedních okamžiků&#160;(2016). Editovala Dějiny ruské moderny (2022) své učitelky Miluše Zadražilové. Od roku 2020 píše pro čtrnáctideník A2 pravidelný sloupek Slepá v&#160;kopřivách. V&#160;roce 2023 vydala prózu Hella, za kterou získala Cenu Nadace Českého literárního fondu, ocenění Kniha roku Magnesia Litera a Visegrad Literary Award. Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Už máš svého koníka?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2026/04/03/uz-mas-sveho-konika/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 03 Apr 2026 14:40:57 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48050</guid>

					<description><![CDATA[Že je pro děti čtení knih v mnoha oblastech přínosné, je jasné úplně každému. Praxe ovšem bývá o dost složitější. Dětem se číst nechce, je to tak. Počítač, telefon a tablet jim poskytnou rychlejší a akčnější zábavu. Kéž by tak existovala nějaká kouzelná kniha, která by je dokázala zaujmout tak, aby si čtení zamilovali. Máme pro vás dobrou zprávu, protože právě teď vychází v Nakladatelství Pikola! V čem je právě tato kniha tak zajímavá? Má snad něco navíc, co v ostatních dílech pro začínající čtenáře nenajdete? Ano, přesně tak to je! “Už máš svého koníka”je dílo vymazlené od úvodního písmenka až po poslední tečku. Napsala ji Ludmila Bakonyi Selingerová alias Pohádková Lída, autorka devatenácti knih pro děti, učitelka, lektorka a maminka. Příběhy doprovázejí rozpustilé obrázky zkušené animátorky a ilustrátorky Barbory Křistkové. Dílo, kombinuje speciální metodiku “Čteme společně” a tak zábavné příběhy s obrázky, že se jednoduše děti (a možná ani rodiče) nebudou moci odtrhnout. S kouzelnými koníky zažijete spoustu dobrodružství, splněných snů, ale i pochopení pro svoje odlišnosti a úlevu od problémů, které občas potrápí úplně každého. Systém knihy pracuje se dvěma druhy vizuálně oddělených krátkých textových pasáží, v nichž se střídá dospělý s dítětem. To začínajícím čtenářům umožní udržet pozornost, trénovat techniku čtení, ale přesto cítit oporu a užít si i děj příběhů. Na konci knihy si děti vytvoří i vlastní pohádku a kouzelného koníka. Publikaci doprovázejí rozpustilé obrázky zkušené animátorky a ilustrátorky Barbory Křistkové. . „Nečekejte klasickou pohádku ani běžnou dětskou knihu. Kouzelní koníci jsou něco víc. Je to formát, který dává prostor i nejmladším čtenářům, a přitom neztrácí hloubku ani hravost.“ E-učitelka.cz Za celou knihou je velká spousta lásky, nadšení z tvorby pro děti a snaha ukázat, že knížky stále patří mezi skvělou zábavu i vedle všech dnešních technických vymožeností. Proto jsme kromě všech vychytávek na stránkách publikace vytvořili i krásné záložky, které seženete na pobočkách Knihkupectví Luxor a pracovní listy dostupné přes QR kódy. Anotace: Pro nejlepší den, koníku, přijď sem! Vysoko na nebi je magické království, plné malých, rozverných kouzelných koníků. Jsou to pěkní rošťáci, co ani malou chvilku neposedí, a proto se v mracích nudí. Co kdyby se ale vydali mezi děti, užít si bláznivá dobrodružství a možná i trochu pomoct tam, kde je děti potřebují? Stačí říct drobné zaříkadlo a budou se dít velké věci… Unikátní systém „Čteme společně“, kdy se dospělý a dětský čtenář v četbě střídají, děti motivuje a zároveň jim umožňuje si příběh opravdu užít. Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Amonita, detektivní příběhy pro bystré čtenáře</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/12/01/amonita-detektivni-pribehy-pro-bystre-ctenare/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 01 Dec 2025 18:49:18 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48039</guid>

					<description><![CDATA[Petr Stančík, Amonita v bludišti záhad, Ilustrovala Galina Miklínová, Naše nakladatelství, edice Drobek 2025 „… svět kolem tebe je plný neviditelných vláken – tajemství, která čekají, až je někdo rozplete.“(Tvá Amonita) Šest příběhů, které spojuje čtrnáctiletá dívka Amonita. Je chytrá, zvídavá, nic si nenechá líbit a říká o sobě, že je autistka. Rozplétá detektivní případy, v nichž dojde k úhynu jejich holubů, kyberšikaně, rozluštění záhady babiččiny lásky z mládí, k podlému jednání na kuchařské soutěži Nebuď trouba, nažhav troubu!, záhadnému odumření jediných tří cedrů libanonských ve městě (mimochodem příběh s pointou sladkou jako pomsta) i k odhalení zákeřnosti hráčů počítačových her. Mezi jednotlivými případy jsou zábavné kvízy, v nichž čtenář zkouší odhalit, kdo vypil poslední kolu z lednice, kdo hladce oholil medvěda, jak to, že máma ví, že filmový maraton během přespávačky u kamarádky skončil přesně ve 2:08 apod. . Šest příběhů, šest kvízů UkázkaSedmá hádanka: Ráno vidíš v&#160;zrcadle její rysy povadlé. Chudák Kryšpína, hlava jí to nebrala. Povídám jí: „Co vidíš ráno v&#160;zrcadle?“&#160; A ona na to: „No sebe.“ A já: „Tak kdo je to?“ Načež ona? „Někdo za mnou?“ Grrrrrrr! Nakonec jsem to vzdala a prozradila jí to správné řešení: KRYŠPÍNA SLEPIČÁKOVÁ Všech sedm úkolů je splněno a sedm hádanek rozluštěno. Kryšpína teď čeká, až přijede Gino Tonik v&#160;bílém kabrioletu a předá jí tu exkluzivní modelingovou smlouvu. Já zase čekám, kdy jí to celé doteče. (Tisíc andělů na špičce jehly) Autor do děje vsunul kromě napětí a zaujetí, také řadu zajímavostí, které ponoukají čtenáře ověřit si, jestli je to pravda, nebo ne. Ať už jde o nejlepší chuť kávy, původ názvu klokan a kangaroo, idiofon, nebo ptakopysky a jiné záležitosti. Knížku ocení, a to velmi, každý, kdo miluje hru se slovy, břitký humor, paradoxy, chytré příběhy, hrdiny, kteří se nebojí konfrontace, ale umí i zpytovat svědomí. Věkově je kniha doporučena čtenářům od 12 do 16 let. Asi to tak bude, nutno však podotknout, že se baví také 11letý (odzkoušeno), i x-násobně starší čtenář (taky odzkoušeno). Těším se na v&#160;úvodu přislíbené pokračování. Závěrem nutno vyzdvihnout i výtvarnou stránku knihy: ilustrace souzní s&#160;textem jak tóny harfy paní Holubové, dotahují obsah – jakoby mu dodávají barevnější hloubku. Celkově je to nádherně vyvedená knížka, která nekončí po přečtení, ale stává se živou součástí slovníku a tématem debat s&#160;vašimi dětmi. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Okolím města Luny</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/11/24/okolim-mesta-luny/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 24 Nov 2025 18:11:48 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48034</guid>

					<description><![CDATA[Václav Vokolek, Okolím města Luny, Ilustrace Jan Konůpek, Malvern 2025 Lounsko je bohatý kraj nejen přírodními krásami, ale i historií a folklórem . Václav Vokolek je bezpochyby dobrý vypravěč, vzdělaný muž a člověk snící, domýšlející, interpretující situace svérázným a svébytným způsobem. Okolím města Luny připomíná vlastivědnou procházku po obcích Lounska, snoubící v sobě informace o dějinách, literatuře, výtvarném a sochařském umění, současném stavu památek a místní pověsti. Představte si například, že zavítáte do Peruce, obce Perunovy, který má vztah k dubům stejně jako Oldřich a Božena. Ten dub tam je, je starý. Vokolek vás provede rozdíly pojetí milostného příběhu u Kosmy a Hájka, představí vám kulturně historické pozadí obce a nezapomene rozebrat, že Peruc okouzlila i malíře Emila Fillu, který se tu na konci života věnoval krajinomalbě. Neméně pozoruhodná je i oblast kolem Slavětína, rodiště básníka Konstantina Biebla, který je pohřben v&#160;místním kostele se zajímavými freskami, jejichž datace se v&#160;literatuře uvádí mylně, neb nápis se vztahuje k&#160;Mikuláši z&#160;Hazmburka, který v&#160;té době už Slavětín nevlastnil (jde o chybu 10 nebo 20 let, podle toho, kterou číslici v&#160;sobě doopravdy skrývá uvedená osmička v&#160;nápise 1385). Konstantinu Bieblovi se autor věnuje zevrubně stejně jako místním megalitickým památkám a archeologickým nálezům z&#160;doby bronzové. Prostor vnímá jako silně duchovní, a to přes veškerou desakralizaci, která tu proběhla a probíhá. Novým poutním místem se dle našeho bedlivého průvodce stává Panenský Týnec. Bezpochyby zajímavou kapitolou je i ta, která se věnuje židovským památkám, které bychom našli v&#160;Třebívlicích, Hřivčicích, Budyni a Libochovicích. Autor se sice dopouští chyb v interpretaci židovských dějin i údajích, ale dává návod, kde stopy po zmizelých obcích hledat, a informuje o jejich současném stavu, což je cenné. Kde se tedy autor mýlí? Např. tvrdí, že pogrom roku 1389 proběhl za vlády Karla IV. Ve skutečnosti byl Karel IV. už jedenáct let po smrti a vládl jeho syn Václav IV. Dále není pravda, že Židé byli od začátku na našem území nevítaní. Autor vůbec nezohledňuje předkřesťanskou éru, během níž už docházelo k&#160;usazování Židů na našem území. A v&#160;neposlední řadě je zavádějící tvrzení: „Nejstarší židovské hřbitovy jsou z&#160;15. století, dříve taková drzost asi nebyla trpěna.“ Aby tato věta byla alespoň částečně pravdivá, měli bychom doplnit, že nejstarší dochované židovské hřbitovy jsou z&#160;15. století. Samozřejmě židovské mrtvé nikdo před 15. stoletím do ciziny nevyvážel, jen se nám tato pohřebiště nedochovala tak, abychom je mohli navštívit. Vzhledem k&#160;tomu, že citace je vytržena z&#160;kontextu, je třeba zmínit, že autor se kriticky strefuje do antisemitismu, „drzost“ je tu nadsázka, nikoliv autorův postoj. Vokolek díky své znalosti prostoru vytipovává skutečně znamenitá místa jako např. hradiště Dřevíč spojené s&#160;Daliborem, který se v „nouzi naučil housti“, nebo klášter augustiniánů v&#160;Dolním Ročově, kde se nachází i hrobka Kolovratů s&#160;podivuhodnou věštebnou koulí. Nechybí ani poznatek, že hrabě Pachta, majitel Cítolib, byl zednář a dodatek, kdo všechno byl ještě zednář, včetně Mozarta a Myslivečka. Ani samotné Louny, ono město Luny, nezůstane stranou, ať už jde o alchymistu Trochopea, který měl dostat recept od samotného Johna Dee, nebo architektonické skvosty a význam rytířů Sokolů z&#160;Moru. Naučné vyprávění končí pojednáním o lounském rodákovi, básníku Emilu Julišovi, včetně ukázky z jeho tvorby. V&#160;úplném závěru pak stojí „pověst rozšířená v&#160;Lounech a okolí“ V&#160;kamenném prstenu hradeb. Zde je třeba brát v&#160;úvahu autorskou licenci, protože rozhodně nejde o pověst v&#160;tradičním významu tohoto slova, ale o symbolickou, surrealistickou povídku o panu Morounovi (narážka na Sokoly z&#160;Moru) a panu Juliánovi (Emil Juliš), kteří se setkají v&#160;toku času. Text knihy Okolím města Luny je velmi rozmanitý, s&#160;ohromným potenciálem oslovit jak regionální patrioty, kteří touží snít o krásách a hloubce kraje, tak návštěvníky Lounska, jimž naservíruje řadu zajímavých tipů k&#160;návštěvě. I z&#160;hlediska hmoty je kniha pozoruhodná, je velmi příjemná co do velikosti písma, použitého papíru, rozměru i kvality vazby. Zajímavé jsou ilustrace Jana Konůpka, které dodávají dílu velmi duchovní atmosféru, což je dáno jejich původním určením – byly vytvářeny pro Bibli kralickou, která vyšla v&#160;roce 1935 v&#160;počtu 75 kusů. Krajina Středohoří je na nich půvabná, snová i dynamická. Co však zamrzí: kniha by si zasloužila lepší jazykovou korekturu. Václav Vokolek (*1. ledna 1947 Děčín) je český spisovatel, výtvarník, publicista a pedagog. Narodil se jako syn literáta a esejisty Vladimíra Vokolka. Od roku 1974 byl ve svobodném povolání jako výtvarník – restaurátor, v devadesátých letech redaktor Hosta a Souvislostí, od počátku 90. let pravidelně spolupracoval s rozhlasovou stanicí Vltava. 23 let učil na VOŠ publicistiky dějiny umění, tvůrčí psaní, kulturní antropologii. Od roku 2018 vede Bytovou univerzitu Mírová 20. Do roku 1990 nepublikoval, pouze v samizdatu, a od té doby vydal přes šedesát knih (próza, poezie, odborné knihy, dětské knihy). Zabývá se také autorskými knihami v jednom exempláři, grafickými partiturami a vizuálními texty na pomezí výtvarného umění a literatury (Krajiny slov, Pomníky slov, Vrh kostek, Kaligrafie, Básně – plakáty). Žije v Milovicích. (Zdroj Wikipedie) Jindříška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Montana</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/11/15/montana/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 15 Nov 2025 16:14:43 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48016</guid>

					<description><![CDATA[Alexandru Popescu, Montana. Nakladatelství Maraton, 2025 Montana je strhující, silný román, který vás svým drsným obsahem už po pár stránkách doslova pohltí. Novinář ve Velké Británii může být zajímavé téma, ale jakmile se vyprávění překlopí do Podněstří, už vás příběh nepustí. Mrazí. Svírá. Protože vám dochází, že takto by se klidně mohl doopravdy odehrát. Svět je krutý. Není místem pro snílky. Hlavně ne tam, v&#160;Podněstří. Montana je knihou o nelehkém dětství, místy svým způsobem snad i zdánlivě šťastném, pokud z&#160;toho mála umí člověk vytěžit vzácně okamžiky. Je příběhem o vlastních prohrách, těžkých návratech a bolestných ztrátách. Stejně tak může být příběhem o úspěchu, o člověku, který se vymanil z chudoby a začal nový život. Jenže sotva kdo v sobě dokážeme zapřít, kdo jsme a odkud pocházíme. Ani v novém prostředí, v kontaktu s jinými lidmi se zcela neoprostíme od své minulosti a kořenů. Nejde jen o nostalgické vzpomínky, jako v tomto případě spíše o vyvěrající dopady psychické zátěže a traumat. S Montanou stránku po stránce procházíte bídou, špínou, nestabilitou, balancující mezi životem a smrtí. Domov na kolejích Román se z velké části odehrává v okrajovém regionu východní Evropy, v Podněstří, známé taktéž jako Podněsterská moldavská republika, která je oficiální součástí Moldavské republiky. Fakticky se jedná o území, které je od občanské války v roce 1992 kontrolované separatistickou vládou, jež dlouhodobě podporuje Rusko. Je to o jedno z&#160;nejchudších území v&#160;Evropě, v němž žije méně než 400&#160;000 obyvatel. Ivan se narodil ve městě Bendery v Moldavské sovětské socialistické republice. Spolu s rodiči a sestrou bydlel na železnici. Doslova. Jeden nákladní vagon sloužil jako služební byt pro dvě rodiny. Celé této oblasti místní říkali „základna“. Byl to jejich domov, měli tu práci, hráli si mezi železným šrotem, dráty, s odhozenými nábojnicemi. Každodenní rutina. Těžké úrazy nebo smrt. Značné množství alkoholu. Ten byl všudypřítomný. Každý pil, muži více než ženy. Utápění frustrace v alkoholu často vedlo k hádkách a hrubostem. Ale tak nějak to bylo normální. Pak přišla válka. Vojáci. Chaos. Smrt. I Ivanův otec byl zabit. Cosi pevně svíral ve své dlani. To něco, co pak matka zakopala ve sklepě. Co by mohlo být bezcenné, ale pro někoho to mělo silný význam. Kvůli čemu Ivan stejně jako jeho otec přišel málem o život. A co stejně tak dalo název celé knize. Po rozpadu Sovětského svazu přišli místní o práci. Vše, co bylo možné rozmontovat, rozebrat, urvat, ukrást, se hodilo k&#160;obchodování. Dalším jistým výdělkem byla výroba místní lihoviny. Peníze se musely nějak vydělávat. Návrat &#8222;domů&#8220; V&#160;dospělosti, kdy už pracuje jako novinář ve Velké Británii, náhle po zprávě o hospitalizaci své matky odlétá &#8222;domů&#8220;. Hlavně proto, aby se s ní mohl alespoň ještě jednou setkat. Jenže ono už není žádné &#8222;doma&#8220;. Není tam to místo, kde vyrostl. Vrací se do zdevastované země, jež je ještě v&#160;horším stavu než byla za dob sovětské éry a kde platí jiná pravidla než v&#160;dalších částech Evropy. „Viděl jsem kostry obrovských budov, ze kterých se všechno rozkradlo. Na místech, kde stávaly stroje a pracovali dělníci, rostly náletové dřeviny a plevel. Ze stropu visely ohnuté dráty a zrezivělé řetězy, které vydávaly ostré skřípavé zvuky při nárazových poryvech větru. Jako by mě někdo přenesl někam do Černobylu. Tmavě šedé mraky za soumraku nabízely groteskní podívanou. Místy jsem zahlédl potulné psy, špinavé a plné boláků. V hlavě mi znělo jediné: „Uteč! Uteč, co nejdál můžeš!“ Máma mi však pevně sevřela levou paži a pokoušela se zahřát. Ona byla mým průvodcem po těch ulicích bez života. (str. 188) Rozpadající se budovy, bída, to je jen jedna strana šedivého světa Na druhé straně jsou lidé, systém. Beznaděj se stupňuje. Ivan se postupně dostává do těžko řešitelných&#160;situací, z nichž stěží může uniknout. Je zatčen. Milicionáři s&#160;brigadýrkami na hlavě ho zavlečou na neznámé místo. Dávno není tím, kdo se tu narodil a žil. Jeho přítomnost spíš vyvolává více otázek: Z jakého důvodu by se sem vůbec chtěl někdo dobrovolně vracet? Pokud v tom není něco mnohem víc! Pracovat jako novinář v západních médiích a přijet do proruského Podněstří? Evidentní případ špionáže! „Josane, sem se dostane spousta lidí, ale málokdo ven. … Ti, kteří nechtějí spolupracovat, se prostě vypaří, zmizí. (214-215) Nakladatelství Maraton se to opět povedlo Uvedlo na český trh knihu, která ve čtenáři opět nechá dlouhodobý otisk. Znovu se k ní budete vracet: ať v myšlenkách nebo znovupročítáním. Třeba se také s vděkem obrátíte sami k sobě, jak jste vlastně šťastní, že můžete žít jiný život než Ivan a mnozí další z Podněstří. Další knihy, které mne z&#160;Maratonu oslovily, jsou například: Život za život &#8211; příběh, v&#160;němž rodina přichází o syna, ale jehož orgány mohou ještě zachránit další životy. Je psaný fascinující stylistikou „mnoha slov“, místy s&#160;vámi emotivně třese, jindy je cíleně chladný, skládající se z&#160;fakt, které přes veškerou bolest za procesem transplantací stojí. Často si na knihu vzpomenu. Naprosto silný příběh Odnes můj žal &#8211; Katěrina Gordějevová, ruská nezávislá novinářka ve své knize představuje osudy lidí, kteří byli zasažení ruskou invazí. Začala na ni pracovat hned po 24. únoru 2022 a poslední zprávy končí zhruba rok po té. A nesmíme zapomenout na Hellu Aleny Machoninové, která získala Magnesii Literu. Knihu Step, Říkali mi Gojele, Autobiografie jednoho pařížského domu, Ledově modrou krev nebo Román Kůže. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Víte, jak to chodí v kostele? Pavouček varhánek má jasno</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/11/09/vite-jak-to-chodi-v-kostele-pavoucek-varhanek-ma-jasno/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 09 Nov 2025 13:53:17 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=48005</guid>

					<description><![CDATA[Krásná knížka, která by neměla chybět pod vánočním stromkem &#8211; Martina Viktorie Kopecká, ilustrovala Aneta Žabková, PAVOUČEK VARHÁNEK, nakladatelství Albatros, 2025. Nakladatelství Albatros vydalo pro děti zajímavou a poučnou knížku Pavouček varhánek. Pavouček bydlí v&#160;kostele v&#160;píšťalách varhan a zná vše, co k&#160;němu patří, i co se kde šustne. Díky němu se děti dozvídají, jak probíhá křest, co je to bible, znamení popela, večeře Páně, svátost smíření, Velikonoce, nanebevstoupení, biřmování a mnoho dalšího. Ale i to, že kostel musí někdo uklízet. Půst a znamení popela „Jenže půst není jen o tom, že si odpustíme dobroty. Když bereme půst vážně, je to, jako když říkáme, že v&#160;životě jde o mnohem víc než o přeplněné břicho. Tu pravou radost pocítíme, když se o jídlo rozdělíme s&#160;někým, kdo má opravdu hlad,“ pověděl pavouček, který sám sebe překvapil, jak moudře jeho slova zní. Poutavý text je vždy oddělen pasážemi, které pokládají otázky pro zvídavé hlavičky a nabízejí další tvůrčí úkoly. Představuje mnoho zajímavého nejen pro děti věřících rodin, ale bezpochyby by si knížku měli přečíst i ostatní. Už proto, že mnoho informací je vlastně součástí naší kultury a dějin. A nikdy není na škodu rozšířit si své obzory. Naprosto úchvatné ilustrace Anety Žabkové Nicméně, co je na celé knížce naprosto nejúžasnější – a věřím, že si toho všimnou okamžitě všichni, kdo ji vezmou do ruky, jsou její ilustrace. Aneta Žabková dodává Pavoučkovi varhánkovi svými úžasnými obrázky švih a humor a povyšuje knížku o další level výše.   MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Bydlíme básnivě, jestliže jsme schopni „číst“, co zjevují věci</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/11/04/bydlime-basnive-jestlize-jsme-schopni-cist-co-zjevuji-veci/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 04 Nov 2025 09:39:17 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47991</guid>

					<description><![CDATA[Christian Norberg-Schulz, Genius loci, Dokořán 2025 Mají-li výrazy obsah, mohou mít obsah i „shromážděné věci“. Současná ztráta významů a s tím související vyprázdnění obsahu je důvod, proč Genius loci od norského historika a teoretika architektury Christiana Norberg-Schulze má stále co říct. Jde o silně filosofické dílo, které pracuje s vnitřní dynamikou měst a přírody, s postavením člověka ve světě a jeho potřebou „bydlet“ / „být“ na zemi, identifikovat se, prožívat. Přes tyto potřeby však dochází k odcizení. Odcizení je podle našeho názoru především důsledkem ztráty identifikace člověka s&#160;přírodními a umělými věcmi, které tvoří jeho prostředí. Tato ztráta je rovněž překážkou v&#160;procesu shromažďování, a je proto základem „ztráty místa“, kterou dnes pociťujeme. Věci se stávají pouhými objekty spotřeby a po použití je odhazujeme; s&#160;přírodou obecně zacházíme jako se „zdrojem“. Jen když člověk znovuzíská svou schopnost identifikace a shromažďování, můžeme zastavit tento destruktivní vývoj. (s. 168) Podívejme se na Norberg-Schulzův svět blíž, ačkoliv žádná recenze nemůže nahradit plnohodnotnou četbu jeho díla. Co vlastně architektura znamená, autor odpovídá: „Architektura znamená zviditelňování genia loci a úlohou architekta je vytvářet místa naplněná významy a tak pomáhat člověku bydlet.“ (s. 5) Bydlet ve významu být na zemi, prožívat existenci v celé škále jejích významů. Genius loci (duch místa) byl podle Norberg-Schulze pro dávné předky protivník, s nímž člověk musel vycházet, aby vůbec mohl bydlet. Vztah sídla a krajiny je pak jako vztah figury a pozadí. . Architektura se snaží (nebo alespoň snažila) zvnitřnit prožívání světa, jevů, věcí, symbolu, prostoru… pomocí struktury místa jakožto existenciální dimenze, jako vnitřek a vnějšek. Horizontální linie spojují se zemí, vertikální s nebem. Krajiny (místa) jsou romantické / chtonické, jsou ovládány živlem země, charakteristická jsou údolí, lesy, rychlé toky a člověk si v&#160;nich hledá skrýš (Norsko). Krajiny jsou kosmické, jsou to pouště s jejich obrovským nebem, na němž si více než kde jinde uvědomíme pohyb Slunce, Měsíce a hvězd. Je to neohraničený prostor, kde oáza představuje prostor ohraničený, a tím i blízký. A pak je tu krajina mezi severem a jihem, krajina klasická, která je jasně definovaná a vede k&#160;„shromažďování“. Ve venkovské architektuře by měl být duch umělého místa úzce spjat s&#160;duchem přírodního místa. Naproti tomu v&#160;městské architektuře je tento vztah obsáhlejší. (s. 58) Romantická architektura se vyznačuje mnohostí a rozmanitostí (středověká, středoevropská města). Kosmická architektura je typická uniformitou a řádem, je racionální (islámská architektura). Klasická architektura přináší člověku pocit přináležitosti a volnosti, je v&#160;ní obrazivost a řád (Řecko). Málokdy se ale krajina nebo architektura vyskytují v&#160;ryzí podobě. Obvykle na jednom místě najdeme víc prvků. Christian Norberg-Schulz představuje tři prototypy krajin a jejich urbánní celky, v&#160;nichž přírodní a umělý genius loci prožívají harmonii. Praha (romantická). Chartúm (kosmický). Řím (komplexní, klasický) Praha je tajemné místo, v němž „každý starý dům zároveň tíhne k zemi i směřuje vzhůru.“ (s. 81) Je to místo, které vzniklo v bodě významného „uzlu“ cest směřujících z východu na západ a ze severu na jich, kde byl brod, plocha pro tržiště i svah / vyvýšené místo pro stráž a hrad. Tajemno Prahy navíc zvyšuje možnost průchozích dvorů, umožňujících dojít na místo bez nutnosti využít ulice. V&#160;Praze se klasická architektura stává romantickou a romantická architektura vstřebává klasický charakter a obdařuje tak zemi zvláštním druhem nadreálné lidskosti. Obě se stávají kosmickými, nikoliv abstraktním řádem, ale jako duchovní úsilí. (s. 84) Pražský genius loci snoubí v harmonii přírodní síly s umělým geniem loci hloubky, výšky i horizontálních linií. „Abychom plně prožili Prahu, musíme znát Čechy. Praha nemůže být pochopena izolovaně, ale jen jako &#8218;svět ve světě&#8216;.“ (s. 99) . Chartúm je rozlehlý, plochý, jediným jeho strukturálním elementem je řeka, resp. soutok Bílého a Modrého Nilu. Chartúmskou konurbaci určují do značné míry „poselství“ přicházející zvenčí: islámské, evropské a africké. Ale tato poselství byla přizpůsobena specifickým lokálním podmínkám, aby se mohla rozvinout lidská identifikace nejen kulturní, ale přímo spojená s místem. (s. 135) . Řím věčné město, které má identitu, kde ulice jsou koncipovány jako urbanistický interiér. Podstata římského genia loci je pocit zakořenění ve „známém“ přírodním prostředí. Tako syntéza chtonického a klasického tvoří podstatu římské „idyly“. . Christian Norberg-Schulz na konci 70. let 20. století zareagoval na trend moderní uniformní architektury touto prací, která navazuje na jeho starší dílo a zároveň přivádí některé myšlenky k&#160;hlubinám. Cílem je snaha zvrátit směr / trend nerespektující individuální charakter krajiny. Pojmenovává neuspokojivý stav věcí a upozorňuje na světlé momenty – zřídkavé, přesto pozoruhodné – a nabízí základní řešení, jež spatřuje v&#160;pochopení teorie místa. „Bydlíme básnivě, jestliže jsme schopni &#8218;číst&#8216;, co zjevují věci, jež vytvářejí naše prostředí.“ (s. 169) Třetí české vydání rozhodně zasluhuje pozornost, zejména pokud vám kniha dosud unikala a rádi navštěvujete nejrůznější města. Norberg-Schulz člověku až vnutí prožívat architekturu a její vyznění jako cosi živého, něco, co si zasluhuje péči a nutně vede k&#160;odmítnutí necitlivých, nerespektujích projektů, jakých jsme dnes svědky v&#160;míře větší než hojné. Není to snadné čtení, ani rychlé, zato hluboké a nosné. Za co autor nemůže: Provedení knihy potěší krásnou vazbou, pevnými deskami, přebalem a záložkou, nicméně nenadchne už sazbou, která vede text do krajů, že zejména na začátku je třeba knihu rozevírat silou. Některé fotografie působí, jako by byly převzaty z&#160;původního vydání bez jakékoliv úpravy, což je při stavu současných grafických možností opravdu škoda. Stejně tak zarazí skloňování jména „Jupiter“, které implicitně odkazuje na planetu, ačkoliv je zde řeč o božstvu, což patrně mnoho čtenářů nepobouří a možná si toho ani nevšimne, i když na mysli vytane úsloví: Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Kniha by rozhodně neměla chybět v&#160;knihovně zájemců o architekturu ať už profesních, nebo laiků. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Pohádky, které pomáhají. Charitativní projekt na podporu spolku HAIMA CZ</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/11/02/pohadky-ktere-pomahaji-charitativni-projekt-na-podporu-spolku-haima-cz/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 02 Nov 2025 15:57:51 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47981</guid>

					<description><![CDATA[Víly, oživlé předměty, drak, princezny, čaroděj, zvířátka od žížal přes veverky až po želvu, děti lidské i nelidské, strašidla. 31 pohádek od 31 autorů. Pohádky před spaním, Sestavila Vladimíra Staňková, Ilustrovala Helena Synková, Drobek 2025 Pohádky před spaním jsou rozmanitou sbírkou, jejichž variabilitu garantuje fakt, že každý z autorů napsal právě jeden příběh a bylo na něm, jak pohádku pojme. Jen rozsah byl na přání nakladatele, a to proto, aby příběhy plnily účel: být pohádkami na dobrou noc, tedy milým krátkým časem sdíleným rodiči a dětmi, než se zhasne. (Anebo ideální knížkou do školek, kde se chodí po obědě odpočívat na lehátko.) Z toho plyne i zacílení na děti zhruba od čtyř let. Knížka je rozdělená na tematické okruhy a v&#160;obsahu se dozvíte i informaci, jak dlouhý čas s&#160;pohádkou strávíte. Kniha je vybavena záložkou, tištěná na pěkném papíře se skvělou velikostí písma, a navíc je krásně a opravdu adresně ilustrovaná. Mezi autory jsou jména známá i neznámá. Jako čtenář dostávám tedy klíč, zda mě další a obsáhlejší tvorba některého z&#160;nich může oslovit čili nic, alespoň pokud jde o knížky pro děti. Ráda bych vyzvedla příběhy, které pokládám za velmi povedené co do formy, obsahu, myšlenky i pointy. Pořadí respektuje posloupnost v&#160;antologii. Naďa Reviláková: O zoubkové víle Jedna z&#160;nejnapínavějších pohádek, která zpracovává myšlenku upřímnosti a skutečně pevných láskyplných vztahů v&#160;rodině a nabízí i originální pojetí hodnoty zkažených zubů. Ludmila Bakonyi Selingerová: Dračí korále Velmi nápaditá variace na básničku „Princeznička na bále, poztrácela korále“, která nepostrádá vtip a svéráznost českých Honzů. Robin Král: Ztratilo se strašidýlko Básnička na téma Bílá paní hledá synka. Je to pohodové, psané přirozeně a s&#160;pointou, která pobaví. Kateřina Kressl: Zachraňte brouka Variace na téma „kterak dědek tahal řepu“, jen zde máme sympatického křečka a správňáky mravence, kteří spojí síly, aby zachránili roháče. Žížaly moc nepomáhají, ale bez nich by to nebylo ono. Jaromír Slomek: Pohádka o chytrém prasátku (v obsahu chybně Pohádka o růžovém prasátku) Básnička o cestě po vlastech českých, vtipná a myslím, že by se dala dobře zpívat. Lucia Magašvári: Rosnička Jeden z&#160;mála „příběhů ze života“ se sympatickými dětskými hrdiny. Překvapivě tu nejde o žábu, ale o parní lokomotivu. Příběh je dobře vystavěný a navíc zajímavý. Druhý příběh ze života je pohádka O hodné čarodějce od Jindřišky Kracíkové, která zpracovává téma jedináčka, toužícího po sourozenci. Petr Stančík: Proč má šestsettrojka tři oči? Nejvtipnější pohádka ze všech, nepostrádá slovní humor často založený na oxymórech, synonymech, paradoxu a nově pojatých starých motivech. Vlaďka Staňková: O líném Kamilovi … Kterak došel poznání hodnoty práce a laskavosti. Tato pohádka není ve sbírce jediná svého druhu. Napravených hříšníků je tu víc, což je dobře. Je velmi pěkně vystavěná a s&#160;vysokou jazykovou úrovní. . Za pozornost rozhodně stojí i další pohádky jako: Andělé za oknem od Pavla Hénika o strachu z&#160;cestování letadlem, Vystrašené strašidlo od Petry Martiškové o tom, jak se lemplovství ve škole nevyplácí, Pan Smraďoch na útěku od Madly Pospíšilové Karasové, při níž nešlo nevzpomenout na náčelníka z&#160;Asterixe a Obelixe, O splněném snu od Dominika Fialy o poletuše, která objeví, kým je, Lilek a země šťastných pejsků od Kateřiny Němcové, zpracovávající alegoricky pocity staršího sourozence, když přijde o pozornost kvůli miminku, Víkendová výprava od Kristýny Sněgoňové na téma staré hry = dobré hry, stále chtějí být hrané a udělají pro to nemožné, Vánoční pohádka od Petry Klabouchové, která sice vybočuje z&#160;rámce krátkých pohádek, ale zůstává věrná autorčině lásce k&#160;Šumavě. Sbírka Pohádky před spaním je skutečně různorodá a jsem si jistá, že jiní čtenáři budou za nejlepší pohádky považovat jiné pohádky, třeba ty, které jsem tu výslovně nezmínila, což neznamená nic víc, nic míň, než že jsem si vytyčila cíl, který jsem už naplnila. Celkové vyznění a provedení knížky je tedy pěkné, zdařilé, pečlivé. Navíc koupí knihy přispějete na činnost spolku HAIMA, který pečuje o děti s&#160;poruchami krvetvorby a onkologicky nemocné, včetně péče o jejich rodiny – krásná je ona celistvost, která bere zřetel i na sourozence, kteří se kvůli nemoci ocitají na druhé koleji a musí to pochopit, i kdyby nechtěli. Pokud se prvotní náklad povede vyprodat, dostane HAIMA od Knih Dobrovský 175&#160;000 Kč, ve kterých bude obsažena solidarita nás všech. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>SOUTĚŽ o tři výtisky: KÁMOŠI S FLORBALKOU</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/10/05/soutez-o-tri-vytisky-kamosi-s-florbalkou/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 05 Oct 2025 14:35:23 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<category><![CDATA[florbal]]></category>
		<category><![CDATA[soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47867</guid>

					<description><![CDATA[Spolu s nakladatelstvím BAMBOOK vyhlašujeme soutěž o tři výtisky dětské knížky Kámoši s florbalkou. Knížka je určená pro všechny děti, které mají rády florbal, chápou, co je férová hra a opravdové přátelství. Příběh pro děti napsala Martina Boučková a ilustroval Lukáš Fibrich. Anotace: Jmenuje se Filip a je florbalista. Filip má rád dvě věci – florbal a svoje kamarády. Hraje za školní tým a s partou spolužáků zažívá napínavé zápasy, tréninky plné smíchu, ale i chvíle, kdy jde do tuhého. A když zrovna nestřílí góly, musí si poradit s potřeštěnou mladší sestrou Bárou. A Bára mu dokáže pěkně zamotat den, zvlášť když přinese domů ztracené štěně.  Co je potřeba pro výhru udělat? Na adresu admin@superrodina.cz pošlete nejpozději do 19. října 2025 do půlnoci správné odpovědi na otázky níže a vyčkejte na slosování. Výherci budou oznámeni nejpozději do 24. 10. 2025. Držíme palce a přejeme dětem, ať si knížku pořádně užijí! Účastí v soutěži souhlasíte se zpracováním údajů, uvedených v e-mailu. Vaše kontakty nebudou dále nikomu předávány, ani archivovány. Pouze ty vítězné obdrží nakladatelství Bambook za účelem odeslání knížek. Ukázka z knížky Letos na začátku školního roku se u nás jako pokaždé rozběhl další nábor nových budoucích florbalistů. Různé týmy hrají v různé dny. Dokonce tu máme i holčičí týmy. Loni jsme s Beruškami hráli přátelské utkání a bylo to opravdu o fous, abychom vyhráli. Nevím, jestli bych tu ostudu přežil, kdyby nás holky porazily. A ještě s takovým jménem! Berušky! Luky k tomu letmo poznamenal, ať to neberu tak vážně, vždyť to bylo přece jen přátelské utkání! Však to taky mohu potvrdit, že jsme stále přátelé. Ale to jen proto, že jsme my kluci vyhráli. I když vlastně těžko říct, protože já se s holkama moc nekamarádím. Ve škole s nimi stejně prohodím jen pár slov, třeba jako: Nemáš černou temperku? Nebo: Nevíš, co bylo za úkol z matiky? A to hlavně proto, že v lavici zrovna s jednou takovou, a ještě k&#160;tomu od Berušek, sedím. To se lehko řekne, ať si to neberu. Ale já to už tak prostě mám, že se snadno rozčílím. Táta kdysi poznamenal, že prý mám krátkou zápalnou šňůru, a mamka mi na jeden z mých výbuchů řekla: „Filipe, ty jsi horká hlava.“]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Montana &#8211; Vychází autofikční román z moldavského Podněstří</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/09/29/montana-vychazi-autofikcni-roman-z-moldavskeho-podnestri/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 29 Sep 2025 18:58:29 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47863</guid>

					<description><![CDATA[Napínavý román s prvky thrilleru mladého moldavského spisovatele se odehrává v jeho rodném Podněstří. Převážně dětskýma očima zachycuje chmurnou realitu postsovětského Moldavska: chudobu a život „za zdí“ v železničním depu v nákladních vagonech přestavěných na obydlí. Součástí této reality je i občanská válka z počátku devadesátých let a vznik proruské, tzv. Podněsterské republiky. S minulostí kontrastuje současnost hlavního hrdiny, který žije ve Velké Británii a pracuje jako žurnalista. Jeho traumata a zranění z dětství – fyzická i psychická – ho však dohánějí i zde. V důsledku určitých rodinných událostí je nucen překonat svůj strach a za dramatických okolností se vrací ze svobodného světa na místa svého dětství. Tam ho však minulost dostihne naplno&#8230; Román vychází s doslovem překladatelky, romanistky Jarmily Horákové. Anotace Napínavý román mladého moldavského spisovatele zachycuje chmurnou realitu postsovětského Moldavska včetně občanské války z počátku devadesátých let a vzniku proruské, tzv. Podněsterské republiky. O autorovi Alexandru Popescu (1987) se narodil ve městě Bendery v Moldavské republice. Vystudoval obor Komunikační vědy na Svobodné mezinárodní univerzitě v Moldavsku. Několik let pracoval jako reportér pro tiskové agentury, televizní a rozhlasové stanice v Kišiněvě. Od roku 2017 žije ve Velké Británii. Literárně debutoval v roce 2022 románem Montana, který byl v následujícím roce ověnčen cenou Svazu moldavských spisovatelů. Na jaře 2023 vyšel autorův druhý román Adâncuri incolore (Bezbarvé hloubky). Kniha byla mezi dalšími devíti díly vybrána k převedení do filmového scénáře v rámci projektu vedeného Asociací nezávislých filmařů z Moldavska. V březnu 2024 byl titul nominován na Národní cenu Ziarul de Iași v Rumunsku. V dubnu 2024 vydal autor třetí knihu s názvem Ecografie (Ultrazvuk). Kniha vychází v nakladatelství MARATON &#8211; více zde Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Šílená babička do každé rodiny! Milé rodinné komedie, které vykouzlí úsměv na tváři</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/09/26/silena-babicka-do-kazde-rodiny-mile-rodinne-komedie-ktere-vykouzli-usmev-na-tvari/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 26 Sep 2025 16:13:25 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[humoristický příběh]]></category>
		<category><![CDATA[knížka pro ženy]]></category>
		<category><![CDATA[rodinná komedie]]></category>
		<category><![CDATA[šílená babička]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47855</guid>

					<description><![CDATA[Ať žije retro dovolená! Není nad výlet do přírody – a podzimní prázdniny jsou k tomu jako stvořené. Lucka s dětmi a svou tak trochu šílenou matkou vyráží na pár dní mimo město. Na jedno poklidné místo, kde by člověk spíš chytnul klíště nežli mobilní signál. Sama dříve jako dítko školou povinné vyrážela s mamkou na nespočet podobných výletů. Ale s dospělostí, zdá se, jako by docela zapomněla, že méně je někdy více. Protože ty nejlepší zážitky a vzpomínky pramení z&#160;maličkostí. V&#160;tomhle je její mamka přebornice. Ale &#8211; být šílená &#8211; to není žádná diagnóza. Babička není (ještě) zralá na svěrací kazajku. Je jen tak trochu střelená, svérázná, umí si užívat život plnými doušky a ničemu se nebrání. Jenže podle měřítek své dcery, jejíž život běží podle přesně zaběhnutého řádu, šílená jí bezpochyby připadá. Které dítě by ale nechtělo právě takovou babičku? Je plná energie, nevydrží na jednom místě, křičí na lesy, když vítá nový den. Kdepak lavička v&#160;parku a krmení holubů! Ani náhodou! Procestovala půlku Evropy, pořídila si tetování. A Vencu! Ne, tak se opravdu nejmenuje její milenec. Venca je bígl, jenž se narodil v&#160;laboratorní kleci. Po úspěchu předchozí knížky Šílená babička vychází její pokračování. Letní prázdniny rodinka přežila víceméně ve zdraví. Někdo více, jiný méně. Létem to ale nekončí. Zatímco ještě před pár měsíci byla Lucka se svou mamkou v&#160;minimálním kontaktu, teď to vypadá, že jí zase nakukuje až do kuchyně. Naštěstí jen, když je online. Má to svá plus: Lucka odmítá, aby se časem proměnila v&#160;zapšklou ropuchu. A zlepšuje se! Přinejmenším to pořád opakuje. Vydává se (opatrně) vstříc novým zážitkům v přesvědčení, že co by se vlastně mohlo stát v&#160;líném 21. století. Přesto to nepodceňuje a zabalí spoustu obvazů a náplastí; člověk nikdy neví. S její matkou obzvláště. Ale ne nadarmo se říká, čemu se člověk chce nejvíc vyhnout, k&#160;tomu má nejvíc nakročeno. Navzdory všemu si stejně Lucka jako každá ženská k&#160;sobě přeje někoho, s&#160;kým by mohla být šťastná i jako žena. Jen aby se jí do toho zase nenavrtala její matka! To je pak těžký. Někdy je jak tajfun, to by odradilo každého. Ukázka Mamka si zabalila svůj oblíbený batoh, ten samý, který jsem v srpnu, když byla u nás naposledy, měla v úmyslu vyprat. Jenže jsem neuspěla. Původní design značně překrýval prach a drobné flíčky, což jsou prý vzpomínky z cest, a proto byl pro mamku svým způsobem cennější. Někdo si na památku z dovolené přiveze magnetky, já mám taky Eiffelovku na lednici, ale moje mamka spíš podivně tvarované kamínky, mega šišky, jaké u nás prý nejsou běžně k vidění, a jako bonus na batohu fleky od kafe či zmrzliny. Když jsem ji na jeden takový flek nad pravou kapsou upozornila, řekla: „Jo, to bylo tenkrát v Amsterdamu, taková malá kavárnička – a tam ti přišla skupinka mladých lidí… A to si představ, všichni mluvili česky!“ Jeden flíček a na stole byl půlhodinový příběh. Podotkla jsem, že vypraný batoh by byl hezčí. Odpověděla: „Nebyl.“ Holt je to batoh s vlastní pamětí a osobností, to já nemůžu pochopit. Přikývla jsem, měla pravdu. Nepochopím.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Teorie vzájemného třesku: Romantická komedie o neromantické bioložce</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/09/17/teorie-vzajemneho-tresku-romanticka-komedie-o-neromanticke-biolozce/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 17 Sep 2025 05:37:16 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47859</guid>

					<description><![CDATA[Jarmila Mlčoušková, Teorie vzájemného třesku, IKAR 2025 Jarmila Mlčoušková zvolila téma a prostředí, které dobře zná, příběh prošpikovala nejrůznějšími poznatky, zajímavostmi, žargonem, popkulturními narážkami a dobře trefnými hláškami. E-mail navenek působí zdvořile a věcně, ale za tu dobu, co si spolu píšeme, jsem se naučila číst mezi řádky. Je mi jasné, že si Parker o mně myslí to samé co já o něm: že jsem arogantní a neschopná. Následujících deset minut strávím bezvýsledným hledáním jeho fotky. Ne že by na jeho vzhledu záleželo, ale idiota, který dobře vypadá, vždycky snesete tak nějak líp. Bohužel se budu muset nechat překvapit, protože ten mizera nemá na univerzitní stránce žádnou fotku, kterou bych si mohla vytisknout a přilepit na terč. Vypravěčka, doktorandka Nikol, je bioložka, jejíž projekt se dostal do bodu mrazu, což je způsobené rozdílnými výsledky experimentů a počítačových simulací modelů proteinových interakcí, které provádí doktorand Alan Parker z Cambridge. Kdo chápe, o co přesně jde, má výhodu a příběh si užije víc, než někdo, kdo vůbec nepobere, co vlastně hrdinové řeší za problém a že takový problém může tvořit gró jejich života. Pohybuji se někde mezi. Chápu řadu situací, tísní, průšvihů, které se v akademické obci dějí, ale že bych si konkrétně dovedla představit, jak interakce mezi proteiny vypadá, jak k čemu dochází a proč, to opravdu nemohu říct. Příběh se tím vším zaobírá poměrně důkladně, takže ano, je to nahlédnutí do života laboratoře, pro mne zdálky a skrze sklo. Líbilo se mi to. Je to ukázka, že sebevětší vědátoři, jejichž odborné zájmy se pohybují zcela mimo běžné povědomí, mají smysl pro humor, smysl pro věci běžné i povrchní, relaxují na hlasitou hudbu, vychlemtají litry vína, a ačkoliv jejich mozek řeší problémy na buněčné úrovni, obyčejné tělesné potřeby se nakonec prořvou do vědomí stejně jako u ostatních. Nikol je trefná, vtipná, inteligentní, přesto&#8230; Její jaterní jang lítá vzhůru při každé dobré hlášce někoho jiného a vždycky má chuť dotyčného praštit, bodnout pipetou nebo jinak mrzačit. To čemu by se jiný zasmál, bere jako útok na svou osobu, ačkoliv je to spíš její vnitřní postoj, než že by se tak projevila doopravdy. To kontrastuje s mnohem vyrovnanější mužskou postavou, o níž od začátku víme, že je to pan božský. Zatímco to, co je na něm k vidění, je čtenáři celkem jasné, co on vidí na ní, nevím doteď. Jediné možné vysvětlení mě napadá, že mu imponoval její chlad, přirozenost, bezprostřednost a že spolu sdílí poměrně velkou část svých světů, a hlavně – on má dojem, že ona má kapacitu na to rozumět mu. Protože ruku na srdce, takový Parker a jeho intelektuální svět není pro každou. „Víš, mám pocit, že jsi můj dokonalý protějšek.“ Ty vole… To ho sem přitáhla, aby z něj přede mnou vymámila vyznání? Připadám si jako zpátky na střední. Nehledě na znechucení mi zatrne v hrudníku a napjatě čekám, co Parker odpoví.„O tom pochybuju. Dokonalý protějšek je něco jako ekvivalent antičástice, takže až ho potkáš, oba společně anihilujete a ve spršce fotonů záření gama přestanete existovat.“ Příběh má podle mě několik slabin První je silné zaujetí oborem a to takové, že může působit jako machrování. Opravdu na řadu věcí znalosti z gymplu nestačí a biologii jsme všichni nestudovali. Bylo by fajn uvědomit si, že každý expert může napsat větu, která bude působit umě. Např.: Moje útroby se cítily jako imperfektum konsekutivní slovesa mediae waw v hitpaelu. Většina čtenářů si nepředstaví nic, někdo se zamyslí a bude se snažit rozluštit, co jsem tím asi chtěla říct, někdo se zasměje anebo si řekne, že jsem trapná. A stejné je to i s řadou přírodovědných frází v téhle knize. Druhou slabinu pro mě představuje větší množství jmen, která vůbec nemusela v&#160;příběhu zaznít. Pokud autor postavu pojmenuje, znamená to pro mě, že v&#160;příběhu bude hrát roli. Tady uklízeči a diplomantky či doktorandky z&#160;jakéhosi kanclu žádnou roli nehrají, a přesto jsem si jejich jména uchovávala, co kdyby ano. Někdy méně je více. Třetí slabina je přiznané pohrdání humanitními obory To je opravdu náběh na smeč, protože vzápětí se autorka ztrapní biologickou interpretací vampyrismu. Jakkoliv to zní pěkně, je to mimo. Původní upír /vampýr / revenant nebyl spojený s vysáváním krve, ani nebyl světloplachý. Byl hnusný, smradlavý, škodil, mlaskal z hrobu, jak si žvýkal rubáš, byl schopný přivolat smrt na toho, čí jméno vyslovil, ani z hrobu vstávat nemusel. Představa upíra, na niž autorka naráží, jako je Drákula (elegán sající krev, pohybující se nocí), je literární a z období romantismu, takže tvrdit, že lidem s genetickou mutací dávali ve středověku do hrobu na krk srp, je opravdu zavádějící. Chápu ale, že některé výzkumy v moři humanitních oborů, na něž autorka naráží, můžou působit legračně. Nic to ale nevypovídá o práci, kterou doktorand odvede a zvládne. Jinak kolísavá úroveň výstupů, a v tom s autorkou souzníme, je v každém oboru. Celkově musím říct, že příběh je prima, je chytrý, obsahuje spoustu zajímavých poznatků, které, pokud jsem je pobrala, jsem si opravdu užila. Mockrát jsem se zasmála a např. anticenu k Nobelovce jsem si i dohledávala, protože to je opravdu sranda, a přitom ne povrchní. Jsem za čas, který jsem s příběhem Nikol a Alana Parkera strávila, ráda.  Byl nosný, obohacující, oddychový a opravdu vtipný. Kdyby se autorka rozhodla napsat britské pokračování, s chutí si ho přečtu. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Říkali mi Gojele</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/07/26/rikali-mi-gojele/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 26 Jul 2025 07:57:06 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47851</guid>

					<description><![CDATA[aneb židovská dobrodružství křesťanského chlapce, když skončilo šoa Wetzky, Karl von: Říkali mi Gojele, Maraton, 2025 Částečně autobiografický román česko-německého spisovatele Karla von Wetzky se odehrává krátce po druhé světové válce. Dvanáctiletý Heinrich-Adolf má být i se svou matkou odsunut do Německa, vydávají se proto do střediska na severní Moravě, které shromažďuje Němce z českých zemí určené k vysídlení. Shodou okolností a vinou úřednické chyby se ale dostávají do městečka, v němž se soustřeďují přeživší Židé chystající se na cestu do Palestiny. Matka zde díky své odbornosti získává práci a pro chlapce, později nazývaného Gojele, nastává období plné zvratů, těžkých zkoušek, ale také čas naplněný přátelstvím, nezištnou pomocí a dobrodružstvím. Dosavadní vidění světa a nacistická ideologie, kterou mladému hrdinovi ve škole vtloukali do hlavy, se střetávají s dosud nepoznaným a naprosto odlišným světem Židů, jejich tradic, jazyka, náboženství, ale i kuchyně. Přes zakořeněnost vzájemných zkreslených představ o světě toho druhého a přes nevraživost přecházející často až v nenávist si německý chlapec nachází k židovským obyvatelům městečka cestu – a oni k němu –, učí se jejich jazyk a proniká do kultury, která ho ovlivní na celý život. Stručná anotace Příběh německého chlapce, který se po válce omylem dostane do moravského městečka, kde se soustřeďují přeživší Židé chystající se do Palestiny. Postupně k nim nachází cestu, což ho ovlivní na celý život. O knize mj. napsali „Jazyk vypravěče je neotřelý, často originální, nápaditý. Román je čtivý, ale není to prvoplánové vyprávění příběhů. Závěr románu je plný zvratů v rychlém sledu na malé ploše a přináší působivou pointu.“ Petr Dvořáček, překladatel „Realističnost zde nespočívá v přesnosti popisu, realistická je tu i fikce, protože vystihuje základní pozadí, podklad, „fólii“ příběhu: krutě realistické je tedy především toto trvale přítomné, i když nijak příliš explicitně a často zmiňované historické pozadí, ze kterého to vše vyrůstá.“ Petr Dvořáček, překladatel „Střídání poloh, tragických, groteskních i humoristických, dává textu dynamiku stejně jako střetávání chlapcových náhledů, zvyků a ideologických předsudků s tradičním židovským náboženským přístupem i zkušeností pronásledovaného národa. V neposlední řadě jde také o jakýsi památník do zapomnění upadajících časů: prolínání národů, jazyků, náboženských praktik na poměrně malém evropském prostoru mizí či spíše již zmizelo.“ Daniela Petříčková O autorovi Karl von Wetzky (Karel Vrchovecký), česko-německý spisovatel německého původu, se narodil roku 1935 v Opavě. V Československu vykonával různá zaměstnání. Od šedesátých let působil jako novinový redaktor a spolupracoval také s rozhlasem a televizí. V sedmdesátých letech publikoval česky převážně literaturu faktu s historickou tematikou. V roce 1978 přesídlil do Západního Německa a publikoval zde německy řadu povídek. V roce 1994 vydal svůj nejznámější a umělecky nejhodnotnější německy psaný román Říkali mi Gojele. Wetzky zemřel v roce 2001 na srdeční selhání během svého studijního pobytu ve Spojených státech.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Žena v ohni: Co víte o menopauze? Otestujte si své znalosti v krátkém kvízu</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/29/47833/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 29 Jun 2025 07:33:33 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[kvíz]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47833</guid>

					<description><![CDATA[&#8222;Když mi bylo kolem třiceti a byla jsem ještě mladší lékařkou, myslela jsem si, že hormonální problémy začínají s poslední menstruaci,&#8220; uvádí autorka Sheila de Liz ve své knize Žena v ohni (Kazda 2025), &#8222;Předpokládala jsem, že hormony se začínají ztrácet kolem padesátky a teprve pak to s námi jde hormonálně z kopce. Nyní už vím, že hormonální rovnováha se začíná mírně měnit s&#160;blížící se čtyřicítkou, což vede ke zpočátku nenápadným výkyvům nálad. Tento obvykle pozvolný proces se nazývá premenopauza a často plynule přechází v tzv. perimenopauzu. To je poměrně dlouhá fáze, označuje se tak několikaleté období před poslední menstruaci a po ní. Poslední menstruace je definovaná jako menopauza – název pro několik dní úplně posledního menstruačního krvácení. Mnoho žen neví, proč se během premenopauzy a perimenopauzy cítí špatně, a zvláště v případě, že je jim ještě méně než čtyřicet, může byt obtížné najit někoho, kdo by je vyslechl. A protože vás, mile čtenářky, chci vybavit solidními znalostmi, pojďme dnes udělat první krok – dozvíte se vše o našich ženských hormonech. To je základní výbava a klič, který potřebujete, abyste dobře porozuměly tomu, jak fungujeme. Ženské hormony ovlivňují nejen většinu orgánů v našem těle, ale přímo s nimi souvisí i mnohé emocionální a psychické změny: každý, kdo má doma dospívající dívku, ví, jak moc dokážou hormony člověka změnit. A každá žena, která někdy byla těhotná, poznala druhý typ hormonální změny, která nás může zasáhnout velkou silou. Neméně působivá je i třetí hormonální změna v životě ženy, a to proměna těla, mysli a duše v&#160;období menopauzy.&#8220; Kdy skutečně začíná menopauza? Menopauzou se rozumí poslední menstruace, to znamená taková, po které následuje dvanáct měsíců bez krvácení. Dokud menstruace přicházela po třech, pěti, nebo dokonce po jedenácti měsících – hovoříme o perimenopauze. I když se menstruace neobjevila po několik měsíců a zároveň zde byly vedlejší projevy návalů horka, vaječníky se přesto mohou ještě vyvolat krvácení. Takže menopauza definitivně přichází, teprve až když uplyne dvanáct měsíců bez krvácení. *** Co vše znamená být ženou v ohni? Co je to menopauza? Co se děje v ženském těle? Jste připravené? Nebo již jí procházíte? Zkuste si udělat kvíz a zjistěte, jak jste na tom se znalostmi. Otázky a odpovědi vycházejí z knihy Žena v ohni. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>SPQR &#8211; Dějiny antického Říma</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/29/spqr-dejiny-antickeho-rima/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 29 Jun 2025 05:29:22 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47830</guid>

					<description><![CDATA[Mary Beardová, SPQR Dějiny antického Říma, Grada 2025 Starověký Řím má svůj význam. I dnes posuzujeme sami sebe na pozadí dějin této říše, jejích vojenských úspěchů i různých výstřelků a tehdejší debaty o občanství, terorismu a právech jedince ovlivňují to, jak uvažujeme o občanských svobodách. SPQR pokrývá tisíc let římské historie a s barvitými detaily odhaluje, jak Řím vyrostl z bezvýznamné osady ve střední Itálii v první globální supervelmoc. Kromě toho vrhá nové světlo na římskou kulturu, od rozvodu vody po demokracii a od otroctví po migraci. Mary Beardová nám objasňuje, jak na sebe a na své úspěchy nahlíželi samotní Římané. „Mistrovské dílo… Exemplární příklad populárně-naučné publikace o historii, která je poutavá, ale nikoli zjednodušující, a nabízí jak velkolepě široký pohled, tak i intimní detaily, které zřetelně oživují vzdálenou minulost.“Economist „Beardová rozebírá tajemství úspěchu tohoto města se svěží a neúprosnou jasností, s jakou se člověk jinde nesetká.“New York Times Mary Beardová je profesorkou klasických studií na univerzitě v Cambridgi, členkou Newnham College a redaktorkou magazínu TLS. V odborných kruzích se těší celosvětovému uznání, je členkou Britské akademie i Americké akademie věd a umění.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Od vil po veřejné prostory – Den architektury připomene ženskou stopu napříč Českem</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/17/od-vil-po-verejne-prostory-den-architektury-pripomene-zenskou-stopu-napric-ceskem/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 17 Jun 2025 06:41:49 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47823</guid>

					<description><![CDATA[Jubilejní 15. ročník celorepublikového festivalu Den architektury, který proběhne od čtvrtka 2. do úterý 7. října 2025, ponese podtitul Ta architektura a zaměří se na ženskou perspektivu v oboru. Které stavby navrhovaly a navrhují ženy, či na kterých se podílely? Festival nabídne tvorbu českých architektek od období první republiky až po současnost. Hlavním cílem je nejen představit unikátní díla s ženským rukopisem, ale i reflektovat postavení žen v architektuře za posledních sto let. „Ženy se podepsaly pod stavbami různých měřítek, navrhují ambasády, mosty, školy… Cílem letošního ročníku je ukázat rozmanitost jejich tvorby. Chceme dát prostor dílům a příběhům, které jsou součástí oboru a inspirovat k otevřenějšímu vnímání architektonické profese z různých úhlů pohledu. Podtitul Ta architektura přitom odkazuje nejen ke konkrétní tvorbě žen, ale i k širší diskuzi o pestrosti a proměnlivosti samotné architektury,“ vysvětluje ředitelka festivalu a architektka Marcela Steinbachová. Festival se zaměří nejen na tvorbu architektek, ale i na další osobnosti, které se věnují osvětě, zasahují do veřejných staveb či se věnují historii a teorii. Program nabídne i celou řadu dalších témat, připomene například dílo Bohumíra Kozáka, Josefa Gočára nebo Bohuslava Fuchse u příležitosti jejich letošních výročí. Věnovat se bude i tématu zlepšování veřejného prostoru, krajinářské architektuře a v rámci exkurzí nebo procházek upozorní na celou řadu unikátních staveb i městských čtvrtí.  Program doplní také přednášky, workshopy nebo divadelní představení.  Vstup na akce je zdarma s výjimkou vybraných doprovodných programů. V některých případech je nutná předchozí rezervace. Kompletní program čítající více než 400 akcí bude zveřejněn v polovině srpna na www.denarchitektury.cz. Hlavní tematická linie letošního Dne architektury se zaměří na osobnosti, které formovaly podobu českého prostředí z ženské perspektivy – od meziválečných průkopnic po současné tvůrkyně. Neopomene dílo první československé absolventky architektury Milady Petříkové-Pavlíkové, autorky například Domova osamělých žen, od jejíhož narození letos uplyne 130 let.&#160; Dále představí například práci Hany Kučerové-Záveské, jejíž rukopis je spjat s vilami na pražské Babě, nebo Elly Oehler, která se podepsána pod podobou lázeňské kolonády v Teplicích nad Bečvou či pavilonu Středomoravských elektráren. Festival připomene také výrazné postavy poválečné generace – například Věru Machoninovou, Alenu Šrámkovou, Evu Jiřičnou nebo členku SIAL Lidmilu Švarcovou. Návštěvníci a návštěvnice se mohou osobně setkat se Zdenkou Marií Novákovou, která je provede kolem souboru budov Chemapol-Investa v Praze, nebo Vítězslavou Rothbauerovou při prohlídce Komunitního centra Matky Terezy. Současnou architektonickou scénu přiblíží řada realizací střední generace. Zpřístupní se například sportovní hala Josefa Kaluhy v Brandýse nad Labem (Klára Urie a Blanka Maco), moderní základní škola ve Fulneku (Barbora Buryšková), budova ZŠ Duhovka v Praze (studio ra15) nebo nově zrekonstruovaný řadový domek na pražské Solidaritě (Markéta Zdebská). Ve Zlíně pak Jitka Ressová osobně provede revitalizovaným Gahurovým prospektem a nově upraveným tržištěm Pod Kaštany. V programu nechybí ani tvůrkyně nastupující generace, které přinášejí nové impulzy a perspektivy do současné architektury. Festivalová dramaturgie se zaměří rovněž na tvorbu dalších významných osobností architektury, jejichž výročí si letos připomínáme. Uplynulo 130 let od narození architekta, teoretika a zásadní postavy modernismu Bohuslava Fuchse. Vedle slavných brněnských staveb festival připomene například jeho realizace v&#160;lázních Luhačovice nebo Městských lázních Zábrdovice v Brně. Dále u příležitosti 140. výročí narození Bohumíra Kozáka upozorní na jeho slavné vily na pražské Ořechovce nebo v&#160;Čáslavi. V&#160;letošním roce si připomínáme také výročí 80 let od úmrtí Josefa Gočára. Vedle ikonických realizací v&#160;Hradci Králové program pozve například do Školy architektury AVU, Domu u Černé Matky Boží v&#160;Praze nebo do Medovy vily v&#160;Humpolci. Festivalem ožijí i ikonické vily napříč styly v architektuře. Mimo jiné vila Alfreda Thoneta v&#160;Koryčanech od slavného vídeňského ateliéru Fellner a Helmer, aktuálně rekonstruovaná funkcionalistická vila podle návrhu Františka Zelenky v&#160;Kutné Hoře nebo obnovená vila Čerych v České Skalici od Otakara Novotného. Za vídeňskou secesí se lze vydat do vily Primavesi v Olomouci. Vilám z 2. poloviny 19. století se bude věnovat i jedna z komentovaných procházek v Opavě. Festival připomene i další unikátní stavby, například legendární Koldům v&#160;Litvínově od Václava Hilského a Evžena Linharta. Po celé republice se uskuteční také řada přednášek nebo workshopů věnovaných možnostem zlepšení veřejného prostoru obecně i v&#160;konkrétních lokalitách. Jednu z&#160;přednášek povede například experimentální umělkyně a držitelka ocenění Architekt(ka) roku 2017 Kateřina Šedá. Festival již 15. rokem nabízí široké veřejnosti možnost nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů a architektek a dalších odborníků a odbornic z oboru, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti, bydliště i širšího okolí.&#160;Den architektury se nevěnuje jen architektuře a tvorbě měst, ale i širším souvislostem vzniku každého domu, parku, konkrétního místa či města. Za festivalem stojí spolek Kruh, který je již 25 let významným propagátorem jak tuzemské, tak světové architektury u nás. Akce se konají ve spolupráci s architekty a architektkami, spolky a institucemi ve všech regionech a mají zásadní roli pro místní komunity. Na hlavní festivalové téma Dne architektury tematicky naváže i sesterský festival Film a architektura, který se uskuteční od 1. do 6. října. Jeho čtrnáctý ročník upozorní na výrazné, avšak často upozaďované ženské osobnosti z oborů architektury, tvorby měst, designu, umění i filmu. Program nabídne inspirativní příběhy nejen žen, ale i osobností, které jsou neprávem stavěny do stínu svých slavnějších kolegů/kolegyň, či jejich odkazu není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužili/y. Tisková zpráva, foto: Milada Petříková Pavlíková, Útulný domov osamělých žen, foto archiv Kruhu]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>30. ročník festivalu Rock for People v pěti dnech učaroval 50 tisícům návštěvníků!</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/17/30-rocnik-festivalu-rock-for-people-v-peti-dnech-ucaroval-50-tisicum-navstevniku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 17 Jun 2025 06:23:04 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47815</guid>

					<description><![CDATA[Festival Rock for People právě dopsal další rok své, letos již třicetileté, historie. Výjimečný byl hned v několika ohledech ať už svou délkou či rekordní návštěvností i rozpočtem. Pětidenní program přinesl přes 200 koncertů na 10 stageích a sledovalo ho přes 50 tisíc návštěvníků. Celému festivalu kralovalo sobotní vystoupení amerických Linkin Park, kteří s novou zpěvačkou Emily Armstrong potvrdili, že se jedná o přelomovou kapelu formující již několik generací. Publikem cloumaly silné emoce spojené s povedeným comebackem kapely a nechyběly ani slzy. Prvnímu dni vévodili rockové legendy Avenged Sevenfold, kteří ukázali světovou formu. Druhý den vyvrcholil neuvěřitelně energickou show metalových králů Slipknot, které jásající dav přijal s obrovským nadšením. V pátek se o zlatý hřeb večera postarali průkopníci punku Sex Pistols s novým zpěvákem Frankem Carterem, který se velmi rychle stal miláčkem publika. Festival pátý den uzavřela výpravná show Guns N&#8216; Roses v rámci přidaného Narozeninového dne k jubilejním 30. narozeninám festivalu. “Mísí se ve mně spousta emocí, ale rád bych vypíchnul vděčnost, kterou právě cítím. 30. ročník festivalu jsme připravovali s obrovským nasazením celého týmu, ale také s velkou pokorou, aby vše klaplo přesně podle našich představ,” říká zakladatel festivalu Michal Thomes, a dodává: Já jsem si to strašně užil, opět se potvrdilo, že máme to nejlepší publikum, které má skvělý hudební vkus a umí si koncerty užít naplno. Festival překonal všechna má očekávání a už teď se těším, jak vkročíme do nové dekády.” O nečekaný moment na festivalu se postara frontmanka Linkin Park, která přímo na pódiu oholila hlavu jednoho z fanoušků, který si o to sám řekl na velkém papírovém transparentu. Na Rock for People nechybělo precizní vystoupení skotských Biffy Clyro, irských rockerů Fontaines D.C. nebo amerických Skillet. O žánrové úkroky se letos postaral například elektro a drum &#38; bassový hudebník Venjent nebo vystoupení Ewy Farné, která na hlavní stagei předvedla skvělou show světových rozměrů plnou tanečníků. Obrovský zájem v publiku byl také o nehudební program na ČT art a Conference stage, kde šapitó stany praskaly ve švech. Daniel Stach si podmanil publikum v interaktivním Hyde Parku Civilizace, který propojil vědu a muziku, a dokonce si s diváky i zazpíval. Pořadatelé si vždy připraví pro návštěvníky také různá překvapení, o secret shows se letos postaral kanadsko-americký zpěvák Grandson, britští The Hara nebo český rapper Rohony. Festival byl plný emocí a jedinečných zážitků, mezi které se řadí například vystoupení Marie Rottrové. To sledovalo v úplně plném stanu přibližně 15 tisíc lidí včetně dvou set seniorů, které na festival každým rokem pořadatelé z Hradce Králové přiváží speciálními autobusy, aby si festival také mohli užít. Nad hlavami fanoušci nosili například umělce Františka Skálu, který na festival přivezl dechovku. Během prvních minut vystoupení kapely Leoniden proběhla za obrovského jásotu publika žádost o ruku. Nad hlavami návštěvníků v areálu se opět prolítli i čtyři akrobatické letouny Flying Bulls Aerobatics Team, kteří předvedli dechberoucí leteckou show. Areál festivalu Park 360 se rozrostl a přizpůsobil, aby mohl pojmout na 50 tisíc návštěvníků. Pořadatelé ho vyšperkovali do úplných detailů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přibyly nové umělecké instalace, tématicky vyzdobené stany a či barevná světla. Rozpočet festivalu byl oproti loňskému roku navýšen o třetinu a činil 300 milionů. Návštěvníci velmi ocenili novinku v areálu v podobě Tesco prodejny v jednom z hangárů, kde si mohli nakoupit čerstvé pečivo, ovoce, zeleninu a další fresh produkty. Službou, která také ulehčí život na festivalu byl obchod s campingovým vybavením, kam si mohli návštěvníci ještě před akcí nechat doručit objednané věci. Organizátoři festivalu děkují městu a jeho občanům, kteří jsou vždy velmi shovívaví a mají pochopení pro dočasný nevšední provoz Hradce Králové. Tisková zpráva, fotografie: credit: Petr Klapper / Rock for People]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Velký knižní kvíz</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/16/velky-knizni-kviz/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 16 Jun 2025 19:32:59 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Glosy]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[kvíz]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47735</guid>

					<description><![CDATA[Pokud čtete SUPERRODINA.CZ pravidelně, budou odpovědi na kvíz níže pro vás hračkou. Ukázky v nich užité jsou součástí publikovaných příspěvků na webu. Nicméně, nenechte se odradit, může to být zábava. Zkuste si tipnout, třeba se trefíte! Pokud vás zajímá více o knihách, které jsou součástí kvízu, najdete je na druhé straně. (přepněte dole na další stránku 🙂 )]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Plavci i veřejnost se opět spojili při Prague City Swim</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/16/plavci-i-verejnost-se-opet-spojili-pri-prague-city-swim/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 16 Jun 2025 18:04:57 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47798</guid>

					<description><![CDATA[V sobotu 14. června 2025 se v Yacht Clubu CERE uskutečnil 7. ročník charitativní akce Prague City Swim. Plavecký závod, který pořádá spolek ALSA, upozorňuje na amyotrofickou laterální sklerózu (ALS) a podporuje pacienty s tímto závažným onemocněním. Podporu na místě vyjádřily také známé osobnosti jako Daniela Brzobohatá a Kateřina Pechová, které akcí provázely jako moderátorky, nebo modelka Daniela Peštová, dlouholetá ambasadorka spolku. Svými výkony se přidali také olympijští reprezentanti či trojice dálkových plavkyň. Do Vltavy se už posedmé vydali sportovci, amatérští plavci i známé osobnosti, aby svými výkony a účastí vyjádřili podporu pacientům trpícím ALS. Tato nevyléčitelná neurodegenerativní choroba postupně ochromuje svalstvo, přičemž mentální schopnosti zůstávají zachovány. Právě plavání často bývá jednou z posledních pohybových aktivit, které mohou pacienti ještě ovládat – symbolicky tak připomíná jejich každodenní boj. Ve vodě i na souši. Podpora, která přináší radost i vděk Celá akce upozorňuje na těžkou životní situaci nemocných a jejich rodin a zároveň pomáhá financovat péči. 20 % výtěžku ALSA rozdělí mezi 10 pacientů, pro které se letos plavalo, a zbylou částku obdrží spolek samotný.&#160; „Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří se zúčastnili.&#160; Pacienti za námi dorazili ze všech koutů České republiky. Prague City Swim je také o tom, že máme možnost se se všemi potkat, zasportovat si a podpořit ty, kteří už se hýbat a sportovat nemohou,” shrnula ředitelka spolku Alsa Eva Bezuchová. Svou přítomností a podporou rozzářila akci také Daniela Peštová, která spolek také dlouhodobě podporuje. „Před mnoha lety jsem poznala trojici žen, které mají na svědomí založení Alsy a já si řekla, že jim chci nabídnout svou pomoc a podporu. Jsem ráda, že mohu na veřejnosti mluvit o Alse, o projektech a také samozřejmě o závažnosti té nemoci,” řekla během akce Daniela Peštová. Do zábavného závodu na 200 metrů v rámci tzv. „fun vlny“ se zapojily i účastnice Survivor 2025 Ivana Bartáková, Aneta Folberger a Samantha Prachařová či soutěžící televizní show Zrádci Jan Tuna, alias Tuňák, a Andrea Chaloupková. Zrádcovské dvojici neunikla jak účast v plaveckém závodu, tak v posledním disciplíně megaboardů. Účastnice letošního Survivoru Aneta Folberger se v obklopení svých dětí netajila, že trávení času u vody je jejím oblíbeným koníčkem. „Právě tady bylo fajn si uvědomit, že zdraví je opravdu to nejdůležitější, co máme. Já ráda jezdím na paddleboardu, trávím na něm prakticky celé léto na Slapech. Všem pacientům, které jsem dneska mohla potkat, skládám velký obdiv. Nikdo z nás si asi nedokáže představit to, s čím vším se denně potýkají,” prozradila. Svou soutěživost hned v několika disciplínách neskrýval ani Jan Tuna, alias Tuňák, který bezprostředně po doplavání 200m závodu uvedl: „Voda byla parádní, opět jsem si to hrozně moc užil a jsem rád, že alespoň touto cestou mohu pacienty podpořit. Zaslouží si, aby se o nich mluvilo a abychom my všichni věděli, že pokud nejde o život, nejde o nic a měli bychom si užívat každého dne, který můžeme být na světě.” Sportovní výkony ve jménu pomoci Akci podpořili i sportovci &#8211; triatlonisté Tomáš Svoboda a Pavel Wohl, plavkyně Simona Rushton (Baumrtová), plavec a reprezentant Ondřej Gemov, dálková plavkyně Alena Benešová či trojice přemožitelek kanálu La Manche: Andrea Klementová, Alina Jogl a Abhejali Bernardová. Právě tato trojice svou účastí symbolicky podtrhla, že i náročná cesta může mít smysl, když vede k pomoci druhým. Medaile náležela každému, kdo se do vody vydal. Celkem se do vody vypravilo na 150 závodníků. Podrobné výsledky najdete na webu časomíry. Prvním mužem, který doplaval pro dobrou věc na 1600m distanci, byl triatlonista Tomáš Svoboda, který není na Prague City Swim žádným nováčkem. „Vždycky, když můžu, tak se Prague City Swim zúčastním a je to pro mě už automatické. Letošní ročník jsem si opět moc užil, trénoval jsem speciálně kvůli této akci skoro každý den. Závod byl namáhavý, rychlý. Povedlo se mi přeplavat své kolegy a přátele, nestačil jsem jen na Áju Benešovou.” Tři tratě, jeden cíl Závod byl rozdělen do tří tratí – 1600 m, 800 m a 200 m – tak, aby se mohl zapojit každý bez ohledu na výkonnost. Nechyběla ani speciální symbolická vlna pro pacienty s ALS. Na trať se opět vydali pacienti Standa Řehoř a Jára Mijovič, k nimž se letos nově přidal Luboš Procházka. I díky asistenci svých blízkých si mohli naplno užít radost z pohybu a být součástí této výjimečné události. Spolek zajišťuje komplexní péči: poskytuje poradenství pacientům a jejich blízkým, konzultuje vhodné terapie, provozuje specializované půjčovny pomůcek, organizuje rekondiční pobyty a výjezdy specialistů do domovů nemocných a tvoří rehabilitační program ve svém centru. Co dalšího ALSA chystá v roce 2025? Podpora veřejnosti je pro organizaci ALSA existenčně důležitá. Díky ní mohou pacienti i jejich rodiny zvládat život s ALS důstojně a s nadějí. O organizaci ALSA ALSA, z.s., je jedinou organizací v České republice specializující se na podporu pacientů s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) a jejich rodin. Vznikla v roce 2013 z iniciativy odborníků z Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Organizace poskytuje komplexní péči zahrnující poradenství, konzultace vhodných terapií, půjčovnu kompenzačních pomůcek, rekondiční pobyty a výjezdy specialistů do domácností pacientů. ALSA rovněž usiluje o vytvoření specializovaného centra pro pacienty s ALS, které by centralizovalo veškeré služby a péči. Pro více informací navštivte www.zsalsa.cz. Tisková zpráva]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Šílená babička: Užijte si ukázku zdarma!</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/06/16/silena-babicka-uzijte-si-ukazku-zdarma/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 16 Jun 2025 17:58:01 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47795</guid>

					<description><![CDATA[TAKŽE S I TO ZR E K A P I TU LUJME. . . Mamka obvykle nic neplánovala dál než na pár hodin dopředu. Člověk by měl žít přítomností, říkala často. Divím se, že jsem vůbec vystudovala, jelikož i samotná příprava jsou vlastně plány. Ale na to mamka tvrdila, že jsem přirozeně inteligentní (pochopitelně po ní), tudíž se mohu jakémukoliv cíli postavit čelem, a pokud do něho vložím svou maximální vnitřní energii, které mám prý požehnaně (opět narážka na genetiku), vždy to dopadne k mému nejlepšímu prospěchu. To znamená, že i když fakticky podle obecných měřítek neuspěju, podle těch přirozených byl jakýkoliv výsledek tím nejlepším a vždy o něčem vypovídal. Například o tom, že bych se měla ubírat jiným směrem. „Vesmír ti napovídá, že tohle není pro tebe, protože už má připraveného něco lepšího.“ A také: „Minulost je tu pro ponaučení a budoucnost ještě neexistuje. Proto musíš žít přítomností. Vše ostatní už není, nebo teprve bude.“ Pravdou je, že když jsem byla dítě, všechno, co mamka dělala, ta moudra, která říkala, mi vlastně strašně sedla a vyhovovala. Díky nim jsem se ze svých nezdarů vždy dost rychle oklepala. Možná právě proto to byl ten nejhlavnější důvod, že když jsem to ráno odcházela, tak nějak jsem cítila, že vše bude v pohodě. Vždyť bylo dohodnuto, že pojedou jen do Stéblové. Budou se cachtat v písáku, a až se vrátím z práce, budou už zase vzorně sedět na gauči u televize, plavky budou viset na šňůře na balkoně a pod nimi nejspíš moje mamka v tureckém sedu naruby. Odcházela jsem tedy naprosto v klidu. A jak za mnou zaklaply dveře, mamka dopila zbytek smrduté tekutiny (určitě to bylo strašně zdravé). Venca zatím vytahoval děti z postele a svým mokrým jazykem jim omyl spící obličeje. Takový krásný budíček jim já nemohu nikdy dopřát, protože v žádném případě nejsem roztomilý slintající pes, jenž se srandovně batolí po dlažbě, ale pouze nejlepší matka na světě, což při mém ranním buzení nedokážou ocenit. Ale je jasné, že kdybych je budila olíznutím přes jejich krásné měkké dětské tvářičky, no, už ta představa nikomu nepřijde tak skvělá. K tomu by určitě Vojta ještě pištěl něco ve smyslu: „Fuj, to je hnus!“ A hnal by se s takovým pokřiveným útrpným výrazem hned umýt. Taky výhra. Aspoň by vstal. Při představě, že psi olíznou všechno, myjí se i tam a strkají čumák i tam a všichni víme, co to jedno i druhé tam pokaždé znamenalo, tak vážně nechápu, že jsou pejskaři tak naměkko, když je ta samá uslintaná růžová lopata přetáhne přes obličej. Jako pečlivá matka vždy s příručním vysavačem pro každý drobek a s&#160;dezinfekcí ve spreji na kuchyňské lince, v koupelně, na záchodě, v&#160;dětském pokoji a ložnici se znovu ježím a stěží ovládám, zatímco se mi v hlavě promítá drastický film naprosto nechutných bakterií, které vítězoslavně tančí na mém morálním pohřbu. Takže potomci vstali z postele, babi jim připravila míchaná vajíčka, protože snídaně musí být výživná a bohatá na bílkoviny. Obě moje děti to běžně odmítají jíst, protože vajíčka lezou slepicím ze zadku a v takto připraveném stavu jim navíc připomínají již zrecyklované jídlo. Ale vzhledem k tomu, že se do toho samého s vervou pustil i Venca, až se mu žlutě prášilo od huby, Janča a Vojta se se stejnou radostí vrhli na svou porci, kterou si vytunili notnou dávkou kečupu a pepře. Následně babi ze své tašky vytáhla dva malé balíčky, kterými se z pochopitelných důvodů předchozího večera přede mnou nechlubila, jelikož bych mohla mít námitky. Moje mamka, která žije jen přítomností, už i v ní předjímá, jak se její dcera v budoucnosti zachová. To není žádná věda, když se známe. Děti sice obvykle reagují na měkké dárky s určitou nelibostí, ale je třeba připomenout, že je předávala moje mamka – a od ní by nečekaly nic nudného. Obě děti tedy vyfasovaly batikovaná trika vlastní výroby, která pro ně pár dní předtím svázala provazy a nabarvila. Po jejich hrudích a zádíčkách se tak paprskovitě rozprskávaly modré, růžové a světle zelené pruhy té nejdivočejší chemické květiny hrající si na nejsvobodnější s přírodou spjatý živel. Následně jim předala několik smývatelných tetování, jimiž si ozdobily paže od zápěstí až po ramena. Naštěstí vždy jen na jednu ruku. „Tu druhou si pak vymalujete sami vlastními obrázky,“ dodala. „A kam jedeme, babi?“ zeptala se Janča. „Na jedno místo, kam jsem jezdívala s vaší maminkou, když ještě byla malá.“ Ve vlaku se naše batikovaná parta stala středem pozornosti. Nejen kvůli křiklavému hippie zjevu, ale také proto, že babi vytáhla ukulele a spustila květinovou hymnu San Francisco, kterou se Venca snažil doprovázet štěkotem a vytím, jak nejlépe uměl. Obě děti klátily nohama a pobrukovaly, jako by toho všeho byly součástí již od narození. Naštěstí to bylo jen dvě zastávky, tudíž přídavky se nekonaly, nicméně jejich narychlo založená kapela sklidila od ostatních aplaus a moje mamka pochopitelně pochvalu, jaká je úžasná babička, kterou by mým dětem mohli všichni závidět. Vencovi jaksi působilo problémy vyskočení z panťáku, ale Janča se soucitně ujala pomoci. Natahovala ruce, aby jí skočil do náruče. Pes to sice pochopil, ale v důsledku jeho krkolomnosti a hmotnosti oba žuchli na zem. Venca pak radostně, jak to zvládl, ještě chvíli přešlapoval předními tlapami po jejím břiše, mrskal ocasem, následně ji přišlápnul i zadními tlapami, než se zastavil na cestě. „Jsi v pořádku?“ zeptala se nejlepší babička na světě. „Jasně!“ vykřikla radostně Jana, postavila se a oklepávala si předek, kde ji předtím promačkával svérázný bígl, zatímco zadek měla od lopatek po lýtka od kamínků celý šedivý, ale co oči nevidí… Paní průvodčí ještě zamávala, dveře panťáku se zavřely a tři výtečníci pokračovali v cestě. „Tady dřív byla pěkná pěšinka. Tudy jsme se dostávali na jedno tajné místo, o kterém ostatní neměli ani tušení,“ říkala babi, „a tak jsme měli prostornou čistou pláž jen pro sebe.“ A vedla vnoučata krajinou zarostlou keři, včetně pichlavého ostružiní, které se jim šlahouny omotávalo kolem nohou. „Babi! Ta masožravá kytka ulovila Vojtu!“ křičela Jana. Moje matka se ohlédla, aby spatřila na konci své řady, jak Vojta hrdě jako chlap ani nedutá, i když měl na krajíčku a kvůli ostružiní se nemohl pohnout z místa. „Počkej!“ vykřikla rázně, jako když dává povel psovi, vytáhla z postranní kapsy kraťasů skládací nůž a pustila se do odřezávání větví. Nebylo pochyb, že si tak u dětí zvýšila prestiž na úroveň akčního hrdiny, který si za všech okolností ví se vším rady. A kdyby tu na ně náhodou zaútočila divá zvěř, tak nebylo pochyb ani o tom, že by nad ní babi rázně zvítězila. S vysokou pravděpodobností by jí k tomu stačila jen jedna ruka, zatímco tou druhou by nožem odsekávala liány útočné masožravé rostliny. Všechno vypadalo bezvadně. Dokud nedorazili na plánované místo, které se nejspíš za ty roky profláklo, a z romantické osamělé krajinky se stal plac osázený turisty. V tomto dni naštěstí jen jedním karavanem, dvěma lehátky, slunečníkem a hlavně odpadky, ponejvíce zmačkanými plechovkami od piva a limonád. Zklamání z dětských tvářích babi obratem vysála akcí zvanou „Odnes špínu zpátky do korýtka“. Do odhozeného pytle opatrně nasbírali to, co se válelo všude kolem, zatímco Venca s&#160;vyplazeným jazykem odpočíval ve vysoké trávě u kraje cesty. Jakmile měli splněno, vydali se směrem ke karavanu, jehož osazenstvo zatím v klidu trávilo svou dovolenou venku. Jakýsi muž s&#160;výrazným obvodem pasu, kvůli němuž si nemohl vidět ani na špičky bot, se hluboko propadal do lehátka. V ruce držel plechovku piva, v&#160;uších měl vražená sluchátka. Pravděpodobně si z mobilu pouštěl hudbu. Přes sluneční brýle by stejně nebylo poznat, jestli místy sleduje svou družku ve vodě, nebo prostě jen usnul, neboť ani ta ruka s plechovkou se nehýbala. Vojta hlídal, Jana číhala v zákrytu za karavanem, hned vedle Venca. A babi vyrazila s pytlem, který měla v úmyslu vysypat uvnitř u jejich jídelního stolu. Jenže evidentně nikoho nenapadlo, že břicho mobilního domova hlídá ospalý rotvajler. V klidu odpočíval a lhostejně ignoroval všechny okolní vzruchy, protože si byl jistý efektem prvního dojmu, jakmile by na nezvaného hosta vycenil své obrovské bílé špičáky. Více v knížce 🙂 Martina Boučková, Šílená babička, nakladatelství Cosmopolis, 2024. Anotace: Rodiče si nevybereš, někdy se před nimi ani neschováš.Lucie potřebuje o prázdninách pohlídat děti. Předpokládá, že ideálním řešením by mohla být jejich babička, jenomže… její máma je tak trochu jiná!Zůstalo v ní totiž kus nespoutaného rebelství z mládí, které strávila v době, kdy hippie zažívalo největší&#8230;]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Chtěli byste někdy vrátit čas? – Dejte si pozor, aby on nevrátil vás!</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/05/30/chteli-byste-nekdy-vratit-cas-dejte-si-pozor-aby-on-nevratil-vas/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 30 May 2025 16:46:31 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47783</guid>

					<description><![CDATA[Opraváři času, knižní sci-fi série pro náctileté od Nadi Revilákové Opraváři času (1. díl série) Autor: Naďa Reviláková, Ilustrace: Natalie Perkof, Drobek 2024, s. 198 Čas, je tak relativní. Je přípustné porušit jeho lineární tok? Zasáhnout do minulosti? Byť třeba jen lehce? Kvůli jedné blbosti s&#160;vážnými následky? A co efekt motýlích křídel? Opraváři času je tak dobře zpracované sci-fi, že musí bavit snad každého, kdo má téma cestování časem rád. Systém i pravidla skvěle fungují, autorka vše dotáhla do detailu, čtenář se v&#160;tom neztratí. Na začátku se příběh otřel o dalekou budoucnost, v&#160;níž umřel náš svět. Lidé se uchylovali do jiných soustav, anebo jen jiných časů na Zemi&#8230; Střih. Mirek si to štráduje po pražské ulici, vrazí do něj paní a má péči o Maju, zda žije. Mirek nezná žádnou Maju. Vejde do antikvariátu a z&#160;Čapkova díla vypadne dopis pro M. Ne pro Mirka, pro Maju. A tehdy se roztáčí kolo osudu, jemuž sekundujeme. Šestnáctiletý Mirek hledá Maju, najde ji a je tu problém, který by chtěla napravit ona, on, celá její rodina…, ale i Mirek má šrám, který prosí, volá, žádá o nápravu. Nejde to však snadno a prvoplánově. Příběh se zamotává a odhaluje další důsledky cestování časem a drobných změn, vedoucích k&#160;alternativní budoucnosti. A že hopsat do minulosti je svobodné? – To ani náhodou, jsou tu opraváři času, strážci historie a pravidel. Jestli jsou to dobráci? Možná ne, možná ano. Dělají svou práci. A vědí, proč a jak se věci mají na rozdíl od těch, kteří se ničím neřídí. Ukázka: „Oprava. To byla jenom teorie. A tohle je praxe,“ kývla Elza k&#160;pilulce. „Teoretická fyzika princip cestování časem popisovala celkem trefně už od dob Einsteina, jenže překážkou byl člověk samotný. Potřebovali jsme, aby se naše těla tomuto cestování přizpůsobila. Aby dokázala změnit svá pevná skupenství, a k&#160;tomu posloužila chemie. Výsledkem je tenhle malý prášek. Po jeho rozpuštění v&#160;těle se z&#160;tvé fyzické podstaty stane duchovní, která ti umožní přemístit se pomocí vesmírné energie, kam je libo.“ (s. 47) Čtivě a pečlivě vystavěný příběh se sympatickými náctiletými hrdiny, vhledy do minulosti, která zdaleka nebyla idylická, ba naopak byla kritická. A v&#160;této minulosti se objevil i Karel Čapek. Pomůže, nepomůže… zas jde úhel pohledu. Celá kniha je napínavá a zneklidňující. Na konci nám autorka hravou formou dokonce zanechala vzkaz. Sluší se také zmínit zpracování knihy, které je velmi precizní, milovníky barevných ořízek nadchne modř korespondující s deskami. Minimalistické kresby, doprovázející text, vystihují křehkost času a událostí, čímž skvěle podtrhují děj. Opraváři času: Tajná organizace (2. díl série) Autor: Naďa Reviláková, Ilustrace: Barbora Chlastáková, Drobek 2025, s. 209 Největší problémy z prvního dílu byly vyřešeny, ale co Mirek a Maja? Kdo je vlastně Mirek a jaký bude jeho osud? Bude následovat své rodiče anebo opět zasáhne do minulosti, aby změnil budoucnost, tentokrát již ne na úrovni osobní, ale globální? A kdo / co je vlastně tajná organizace? Opraváři času nebo někdo jiný? Ve druhém díle rozvíjí autorka téma, které se kriticky nedotýká naší současnosti, ale budoucnosti, jejíž problém ze současnosti vychází. Otevírá otázky ekologie a užitelnosti, svobody a osobní zodpovědnosti. Parta hlavních hrdinů se rozrůstá, nejsou lhostejní, jsou to snílci, vizionáři, kterým není svět kolem nás jedno. Hledají moment v&#160;dějinách, kdy by šlo udělat nosnou odbočku. První typ, na první pohled výhodný, však nevyjde podle jejich představ. Ten druhý, v&#160;zásadě mnohem pochybnější, přinese posun, který je sice radostný, ale… Opět je tu ale, které otevírá cestu pro třetí díl. I v&#160;tomto díle je na konci rébus k&#160;rozluštění. Ukázka Havel se na Maju pobaveně podíval a pak s nevěřícným úsměvem zakroutil hlavou. „Já že bych měl být prezidentem?“ Maja se tvářila vážně. Havel pátravě pohlédl na Mirka. Ani on se nesmál. Budoucí prezident si odkašlal. (s. 117) Velmi pěkné a symbolické je i zpracování knihy, která s&#160;prvním dílem ladí modrou ořízkou. Na deskách krom modrých prvků převažuje žlutá (barva cestovatelských pilulí bez návratu) doplněná zelenou (také jedna z&#160;barev pilulek budoucnosti, která se objeví až v&#160;tomto díle a je poměrně zásadní). Ilustrace jsou velmi expresivní. Oba díly, kromě napínavého příběhu a vcelku závažných témat přinášejí i historické vhledy. V prvním se autorka s hrdiny vydala do doby před vypuknutím a doprostřed druhé světové války, ve druhém zavede čtenáře na začátek 20. století a do 17. listopadu 1989. Obojí pokládám za důležité, protože moderní dějiny nebývají ve školách silně zastoupené. A zde je tak činěno velmi vstřícnou formou. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Máma už maso nutně nemele. Knížky, které prvňáčkům pomáhají ve čtení</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/05/29/mama-uz-maso-nutne-nemele-knizky-ktere-prvnackum-pomahaji-ve-cteni/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 29 May 2025 10:25:11 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47775</guid>

					<description><![CDATA[Není jen jedna cesta, jak se naučit číst. Před osmdesáti lety bylo populární globální čtení: Kouknu na obrázek z&#160;písmen a vím, co tam je. Čtenáři si stránky knih v&#160;podstatě prohlížejí a čtou opravdu rychle. Ne každému tohle jde. Slabikovat je snazší. Celé generace slabikují. A pak je tu genetická metoda, kdy děti z&#160;jednotlivých hlásek tvoří celá slova. Tato metoda, která postupně proniká do škol, zdá se, slaví úspěch. Knížky pro nácvik genetického čtení jsou vhodné i pro slabikující malé čtenáře. Navíc jsou krom obsahu zábavné v&#160;tom, jak zní čeština složená zprvu z&#160;jednoslabičných slov, pak dvouslabičných a nakonec tří i víceslabičných. Je jako pramen, který vytryskne ze země, skáče po kamenech a nakonec se ustálí v&#160;plynulý tok. Knížky nejsou primárně určeny k&#160;předčítání, ale právě k&#160;procvičování genetické metody. Tento typ literatury poznáte také podle toho, že text je psán pouze kapitálkami. Ten šnek má flek Autor: Vladimíra Staňková, Ilustrace: Adéla Korbelářová, Drobek 2024, s. 88 Šnek Dan má flek a neví proč. Co však pozná velmi záhy, je, že být jiný není jednoduché. Je však správný a se svou jinakostí si skvěle poradí. Z jedné třetiny je text komponovaný pouze z jednoslabičných slov, ve druhé třetině se přidávají dvouslabičná a v poslední i tříslabičná. Je pozoruhodné, jak živý, a dá se říct, i napínavý příběh dokázala autorka s těmito omezeními vystřihnout.&#160;Knížku doporučuji. K nácviku čtení značka ideál, je to zábavné, chytré, dobrodružné, odsýpá to a navíc!, a to musím zdůraznit,&#160;ilustrace Adély Korbelářové jsou prostě skvělé. Na konci knížky jsou otázky, které prověřují, zda čtení proběhlo i s&#160;porozuměním. A to je moc důležité. Pochopení čteného, uvědomění si a vyjádření vlastními slovy pomáhá rozvíjet komunikační a jazykové dovednosti. „ALE NE. ČÁP TEĎ SPÍ. I KOS. JE NOC. TAK POJĎ SE MNOU. JSME DVA. TO JE VÍC NEŽ BÝT SÁM. POJĎ ZPĚT. KAM CHCEŠ JÍT? TAM, KDE TO ZNÁŠ?“„TAM, KDE JE JEZ A U NĚJ STROM.NO, NE STROM. SPÍŠ JEN KMEN.VÍŠ, KDE TO JE?“„JÁ VÍM. TAM TO ZNÁM. TAK POJĎ.“A JDOU… Princ a drak Autor: Martina Boučková, Ilustrace: Alena Schulz, Edika 2024, s. 80 Princ chtěl psa, a aby ho mohl dostat, pošle ho král na draka. Ten je už starý a touží po klidu. Princ to uzná. K&#160;drakovi přijde myš. Za myší dorazí kos. Kos je pak svědkem šťastného setkání vnuka a dědečka. Ti jedou na výlet atd. Příběh využívá návaznosti ve stylu „byl jeden domeček“, aby pak pokračoval dalšími a dalšími tématy, střídal prostředí a nakonec se vrátil k&#160;princovi. Je to rozmanitá cesta, jako střípky v&#160;kaleidoskopu. Občas jimi problikne humor, poučení a v&#160;závěru jsou i hádanky. Text řeší přímou řeč barevným písmem, čímž knížka na první pohled působí vesele a hlavně usnadňuje orientaci v&#160;textu. Nikoho nenechá na pochybách, kdo právě mluví. Knížka je hojně ilustrovaná, což krásně dotváří celé vyznění, i její jemný vtip. ZATO TU BYLO HODNĚ ŽIVO. SPOUSTALIDÍ, ZVÍŘAT A VŮNÍ. VŮNÍ JÍDLAZE STOLŮ. VŮNÍ KVĚTIN ZE ZAHRAD.VŮNÍ JABLEK, HRUŠEK A JINÝCHPLODŮ. JEN CHLÍVEK, KDE ŽILO MALÉSELE, SVOU VŮNÍ LÁKAL SPÍŠ MOUCHY. Ráda bych závěrem zmínila, že pokud preferujete příběh s&#160;hlavním hrdinou, jehož provázíte cestou a výzvami od první do poslední stránky, sáhněte po Ten šnek má flek. Naopak košatý věnec, s&#160;čímž souvisí i možnosti širšího lexika, nabízí Princ a drak. Obě knížky jsou moc pěkné. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Jedinečný Jiří Trnka &#8211; příběh legendy. Po třiceti letech opět v Praze</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/05/23/neprehlednete-vystava-trnka-pribeh-legendy-vas-vrati-do-detskych-let/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 23 May 2025 07:04:53 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47757</guid>

					<description><![CDATA[Střapaté hlavičky, rozježený kocour, snová příroda, dech dávných časů… barvy, tvary, skvrny, figury, které nepostrádají ladnost a půvab a působí magicky, nadčasově, takové je dílo Jiřího Trnky (1912–1969). Pražská Galerie Villa Pellé zve na interaktivní, multimediální výstavu představující komplexně dílo jednoho z nejvýznamnějších a nejznámějších českých výtvarníků 20. století. Je úchvatné vidět známé i méně známé ilustrace knih, obrazy, filmové a divadelní loutky, novinové anekdoty, polychromované plastiky, obrazy blízkých i autoportréty. Expozici doprovází původní filmy a interaktivní prvky, které nepostrádají nápad a vtip, herna a kino pro děti. Výstava vznikla ve spolupráci s rodinou Jiřího Trnky. Kurátorka Martina Vítková na ni vybrala nejen oblíbené ilustrace, ať už poetické, nebo strašidelné, ale soustředila se i na představení různých výtvarných technik od malby přes otisky až k imitaci dřevořezů. Je z nich patrné odhodlání k experimentu a hledání nových výtvarných technik. Kromě vysoce uměleckého zážitku, nostalgie, která z Trnkova díla dýchá, nepostrádá výstava i hluboký lidský, rodinný rozměr. Výtvarníkův syn Jan Trnka, druhý kurátor výstavy, vzpomíná na otce s úctou a obdivem. Pětinásobný otec promítl do své tvorby postupně všechny potomky a ve chvíli, kdy mu odrostli, přestal ilustrovat dětské knihy. Na synu Janovi například testoval Zahradu. Sledoval, kdy se směje a kdy nudí, a tak se do magického příběhu kluků, slonů, psů a zlomyslného kocoura (v němž se skrývá sám Jiří Trnka) nedostala chobotnice, která měla obývat fontánu. A že jsou některá díla barevně pochmurná? – Ne, to není tím, že by měl Jiří Trnka nějaké temnější období, za to může kvalita papíru a barev, které se v průběhu času mění. Přesto výsledný dojem zůstává dokonalý. Výstava potrvá do 31. 8. 2025 a nabízí bohatý doprovodný program. Vřele lze doporučit komentované prohlídky s Martinou Vítkovou, která umí poutavě o Trnkově díle vyprávět a zároveň upozornit na nesmírně zajímavé momenty jednotlivých děl. Výstava je svým pojetím přístupná široké veřejnosti, od znalců Trnkova díla po laiky. Vstřícná je i současnému dětskému návštěvníkovi. JIŘÍ TRNKA (1912­–1969), jeden z nejvýznamnějších tvůrců české kinematografie, mezinárodně uznávaný výtvarník, zakladatel studia Bratři v triku, Loutkového studia Jiřího Trnky, profesor UMPRUM. V roce 1952 se do Trnkova studia přijeli podívat zástupci společnosti Walta Disneye, v roce 1958 se podílel na Expu v Bruselu a v roce 1967 v Montrealu. Ilustroval zejména tvorbu básníků Nezvala a Hrubína, spolupracoval s Janem Werichem. Jindřiška Kracíková (fotografie Jindřiška Kracíková, archiv rodiny Jiřího Trnky)]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Východočeské divadlo v červnu otevře svou letní scénu na Kunětické hoře</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/05/23/vychodoceske-divadlo-v-cervnu-otevre-svou-letni-scenu-na-kuneticke-hore/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 23 May 2025 06:32:11 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47753</guid>

					<description><![CDATA[Východočeské divadlo Pardubice se v červnu po roce navrátí na vyhlídku hradu Kunětická hora, kde letos uvede vedle domácích představení i dvě dovozové akce, které rozšíří nabídku předprázdninových večerů pod hvězdami. Letošní plenérovou sezónu na rondelu zahájí v&#160;pátek 6. června koncert folkové kapely Nezmaři. Stálice na českém hudebním nebi za léta aktivního koncertování posbírala snad všechna ocenění, která se v jejím žánru udělují. Kromě plzeňských Port je také držitelkou dvou Zlatých klíčů, udělovaných pro nejlepší skupinu roku v kategorii Folk&#38;Country. Do Pardubic Nezmaři přijedou s koncertním programem, ve kterém zazní i písničky z jejich posledního CD. Předskokanem pardubických divadelních představení pak bude pohádka Loupežník Rumcajs, kterou herci litvínovského Docela velkého divadla na vyhlídce odehrají v&#160;neděli 8. června. Pohádka na&#160;motivy slavných knížek Václava Čtvrtka přivede na&#160;scénu oblíbené postavy – Rumcajse, Manku, Starostu Humpála, Knížepána s&#160;paní Kněžnou i&#160;Straku zlodějku. Příběh o&#160;tom, jak se ze slušného jičínského ševce stane loupežník, jistě potěší všechny malé diváky, pro které je hodinu před začátkem představení připraven po cestě na hradzábavný program se sladkou odměnou na závěr! Od poloviny června bude letní amfiteátr na Kunětické hoře patřit jen domácímu souboru. Už páté léto a letos již naposledy na hrad dorazí Karel IV. se svou družinou v&#160;oblíbeném muzikálu Noc na Karlštejně, v&#160;němž hlavní role ztvárňují hostující Petr Štěpánek coby Otec vlasti a Martina Sikorová jako jeho žena Eliška. Legendární hudební komedii podle stejnojmenného filmu Zdeňka Podskalského inscenoval režisér Petr Novotný. Známé hity z&#160;pera Karla Svobody a&#160;Jiřího Štaidla se na vyhlídce rozezní pouze čtyřikrát, a to 12.–15. červnatradičně od 20.30 hodin. Po loňské premiéře na hradní scéně diváky znovu pobaví pohádková komedie S&#160;čerty nejsou žerty. Adaptaci slavné filmové pohádky o&#160;mladém mlynáři Petrovi, kterého chamtivá macecha Dorota Máchalová málem připraví o&#160;mlýn i&#160;celý majetek po rodičích, nastudoval také režisér Petr Novotný. V&#160;hlavních rolích celou rodinu potěší Štěpán Pospíšil v&#160;roli Petra a Jiří Hába coby čert Janek, dále Petra Janečková (Dorota Máchalová), Ladislav Špiner (Lucifer XIV.), Josef Láska nebo Josef Pejchal (Správce), Martin Mejzlík (Kníže), Tomáš Lněnička (Kaprál), Karolína Šafránková (Adélka), Veronika Malá (Angelína) a další. Termíny repríz pod širým nebem jsou 19.–22. června, 26.–29. červnaa 2.–5. července také od 20.30 hodin. Tisková zpráva Fotografie: Martina Sikorová, Petr Štěpánek a Petr Dohnal, foto Jiří Sejkora]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Ptačí pohádky</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/05/08/ptaci-pohadky/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 08 May 2025 08:06:42 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[české ptactvo]]></category>
		<category><![CDATA[datel]]></category>
		<category><![CDATA[kos černý]]></category>
		<category><![CDATA[Pohádky]]></category>
		<category><![CDATA[příroda]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47748</guid>

					<description><![CDATA[Ptačí pohádky ozvláštňují pohled na naše ptactvo Máte rádi chytré příběhy, a co se v nich dovíte, o tom si rádi povídáte. (&#8230;) Když po přečtení vyrazíte ven, spatříte ve světě něco nového, co se dříve před vašimi zraky ukrývalo, píše Martina Boučková v úvodu Ptačích pohádek. Martina Boučková, Ptačí pohádky, Edika 2025 A je tomu opravdu tak. Autorka vybrala dvanáct ptáků, s&#160;nimiž se můžeme setkat i u nás a spojila je s&#160;běžným životem Anežky, zvídavé, chytré holčičky, která bydlí na vesnici v&#160;domku u lesa se svou rodinou a jezevčicí Bobinou. Miluje přírodu, fotí si ptáčky a také se o ně zajímá. Špaček, vrabec, žluva, kos, čáp, datel, sojka, vlaštovka, drozd, králíček, sýkorka a labuť. Jak všedně jejich jména zní! A přesto se autorce podařilo vytáhnout skutečné zajímavosti, s&#160;nadšením je vetknout do textu, který je živý a poutavý, v&#160;délce tak akorát, aby dítě neztratilo pozornost a něco si zapamatovalo. Ovšem největší datlova chlouba je jistojistě jeho silný špičatý zobák, taková ostrá dýka, z&#160;níž dokáže rychle vystřelit dlouhatánský jazyk. Je tak velký, že se mu ani celý nevejde do zobáku. Teď si určitě říkáte, kde ho tedy celou dobu schovává. No nevisí mu z&#160;pusy jako dneska Bobině, která se vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou v&#160;parném létě ochlazuje. Ani ho nenosí srolovaný do ruličky v&#160;batohu na zádech nebo v&#160;tajné kapse na břiše. Nemá ho ani omotaný kolem pasu. Dobře, už vás nebudu napínat. Vidím, jak jste zvědaví. Já vám prozradím, kde ho ukrývá, když má zavřený zobák. Ale nejprve si musíte sednout, protože to bude pro vás opravdu velký šok. Určitě vykulíte oči, otevřete pusu (jako teď Bobina) a možná se vám úlekem podlomí i kolena. (Datel, lékař lesních stromů) A opravdu! Překvapení se konalo a já musela zjišťovat, jak to vypadá a funguje podrobněji Neméně barvitě je popsaný i zpěv žluvy. Nestačí si o něm jen číst, prostě si ho musíte pak i poslechnout. Stejně tak upoutá i zajímavost o bílých pírcích u kosa, tanci labutí, dorozumívání čápů, zmínky o vlaštovkách a králíčcích u antických autorů, prospěšnosti sýkorek, o drozdech a jmelí, sojkách a jejich péči o les nejen tím, že ho hlídají před vetřelci. V&#160;anotaci Ptačích pohádek stojí, že příběhy jsou milé a na svět se pak už nebudete koukat stejnýma očima. Skutečně. Autorce se podařilo vypíchnout perličky ze života běžných ptáků a oni díky tomu dostávají kouzlo neobvyklosti a přitažlivosti. Tenhle pocit jsem zažila podruhé v&#160;životě. Poprvé, když mě dcera, která se od útlého dětství zajímá ornitologii, zavedla do zapomenuté, zastrčené a ne zrovna atraktivní voliéry v&#160;pražské zoo, kde jsou naši ptáci. A začala vyprávět neskutečné věci. Všichni do jednoho byli v&#160;tu chvíli stejně zajímaví, ne-li zajímavější než jejich exotičtí sousedé. Knížka je perfektní pro děti se zájem o přírodu a baví i dospělé. Doporučuji. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Novinka Step Oksany Vasjakinové</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/04/28/novinka-step-oksany-vasjakinove/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 28 Apr 2025 19:02:35 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47738</guid>

					<description><![CDATA[Druhá část autofikční trilogie mladé básnířky, tentokrát o jejím zemřelém otci, o jeho životě, nemoci a smrti, o autorčině vztahu k němu i sobě samé Oksana Vasjakinová, Step, nakladatelství Maraton, 2025 Příspěvek k její prvotině Rána naleznete zde. Horkého léta roku 2010, kdy evropskou část Ruska zachvátily požáry, přijíždí ze Sibiře dvacetiletá dívka, aby se setkala se svým otcem, kterého neviděla deset let. Vyrážejí spolu na dalekou cestu jeho kamionem a jejich cílem je nedozírná step na jihu země. Otec, který to nehostinné prostranství považuje za svůj domov a jediný majetek, by se o něj s dospělou dcerou rád podělil. Avšak rodačku z tajgy otevřená krajina spíš děsí a je jí cizí. A cizí je jí i otec. A tak se cestou v kabině kamionu snaží pochopit, kdo je ten předčasně zestárlý muž, kterému ze zvyku říká tati, a přemýšlí o dětství, které s ním prožila na sibiřském maloměstě devadesátých let, o romantizovaném světě zločinu, ke kterému otec patřil, o nemocech, o kterých se raději mlčí, o rodné zemi, která si neví rady se svou vlastní minulostí. Step je druhá část autofikční trilogie, která vypráví o autorčiných zemřelých blízkých i o ní samotné. Ránu i Step protíná téma lesbické identity. Dávají nahlédnout i do dětství a rané dospělosti a zprostředkovávají čtenáři prožitek odlišné sexuální orientace v netolerantní společnosti. Stručná anotace Dvacetiletá dívka přijíždí ze Sibiře, aby se svým otcem, kterého neviděla deset let, vyrazila na cestu jeho kamionem. Otec otevřenou krajinu považuje za domov, rodačku z tajgy ale spíš děsí a je jí cizí – stejně jako muž, kterému ze zvyku říká tati. Z doslovu Aleny Machoninové „A tak se sociální konflikt ve Stepi proměňuje v osobní. Stojí v něm proti sobě dcera a její otec. Mladá žena a předčasně zestárlý muž. A přestože jsou si nesmírně fyzicky podobní a jeden v druhém se zrcadlí, jsou si zoufale cizí. Deset let se neviděli. Ale rozdělení jako by byli odjakživa, už jenom místy, odkud pocházejí: dcera z tajgy, otec ze stepi.“ „Nejde tedy o dílčí autobiografická fakta, o jejich pravost či pravdivost. Jde o to, jak se s nimi zachází, jak se spisovateli či spisovatelce daří s jejich pomocí vyprávět o jiných – o vás, o mně.“ „A minulost je pro Vasjakinovou obecně něco, co jen tak nemizí. Dokládá to závěrečným obrazem Stepi. Vyprahlá krajina si v něm dál nese pozůstatky moře, které z ní ustoupilo před mnoha miliony let.“ O autorce Oksana Vasjakinová (1989) je ruská básnířka a prozaička. Narodila se v&#160;sibiřském městě Usť-Ilimsk. Vystudovala Literární institut Maxima Gorkého v&#160;Moskvě (2016). První básnickou sbírku Ženská próza (Ženskaja proza) vydala v&#160;roce 2016. Se svou poezií se dostala do užších nominací několika významných ocenění a obdržela básnickou cenu Licej (2019) za rozsáhlou báseň Když jsme žili na Sibiři (Kogda my žili v&#160;Sibiri). V&#160;roce 2019 jí v&#160;nakladatelství AST vyšel cyklus Vítr zuřivosti (Vetěr jarosti) o ženských obětech sexuálního násilí. Její prozaickou prvotinou je román Rána (Rana, 2021, česky 2023) o matce trpící rakovinou. Step (Stěp, 2022) na ni navazuje. V březnu 2023 Vasjakinová vydala závěrečný text této prozaické trilogie, román Růže (Roza), který vypráví o tetě z&#160;matčiny strany, jež trpěla tuberkulózou. V poslední knize O čem přemýšlím (O čom ja dumaju, 2024) se autorka vrátila k poezii.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Devítidenní kúra pro vaše játra</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/04/26/devitidenni-kura-pro-vase-jatra/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 26 Apr 2025 10:01:59 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<category><![CDATA[detoxikace]]></category>
		<category><![CDATA[recept]]></category>
		<category><![CDATA[zdravá játra]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47722</guid>

					<description><![CDATA[Pokud se často cítíte vyčerpaní, špatně spíte, máte pocit tlaku nebo plnosti v horní části břicha, trpíte nadýmáním, máte nadváhu a nedaří se vám zhubnout, mohly by to být příznaky ztučnění jater. Toto onemocnění se mnohdy podceňuje, přitom játra patří k našim jedněm životně nejdůležitějším orgánům. Bez funkčních jater bychom nemohli žít. Řídí nám celý metabolismus, jsou zásobárnou živin, továrnou na hormony, tělesnou lékárnou, čističkou a recyklačním zařízením, vylučují toxiny, metabolizují a obnovují živiny a mnoho dalšího mají na starosti. V různých kulturách se objevují přísloví spojená s některými našimi orgány. V češtině existuje například spojení, že nám „něco hnulo žlučí“ a všichni hned víme, co to znamená. V němčině nám může „přeběhnout blecha přes játra“, a tím nás rozčílí. V češtině tedy mluvíme „od srdce“, v Německu zase „od jater“. Německé přísloví říká: „Kdo si umí vylít srdce, nepřetéká žlučí.“  Starověká Čína přirovnávala játra k vojevůdci, jenž řídí životní energii (čínsky čchi) v celém organismu. Doufáme, že jste měli všechny odpovědi správné. A pokud tedy znáte svá játra, víte jistě také, co jim nejlépe vyhovuje, což ve výsledku drží váš organismus zdravý, plný energie a potenciální dlouhověkosti. Pokud si ale uvědomujete, že asi nebude vše zcela v pořádku, možná by to vážně chtělo zauvažovat o nějaké změně ve svém životním stylu. Tato publikace nabízí devítidenní kúru, na jejímž konci vám vaše játra (tiše) poděkují. Dr. med. Kurt Mosetter, Reiner Mosetter, Revoluční devítidenní kúra k léčbě jater, Kazda 2025 Co v knize najdete? Program je rozdělen do tří fází s různým zaměřením: 1. až 3. den: posílení, 4. až 5. den: odlehčení, 6. až 9. den: detoxikace jater. Podrobný návod na léčebnou kúru obsahuje recepty na chutné zdravé pokrmy s nákupním seznamem a tipy pro stravování podle cirkadiánního rytmu den po dni. Pokrmy jsou chutné, s minimem sacharidů s krátkým řetězcem a vyloučením fruktózy. Součástí kúry je také unikátní cvičení KiD, které autoři knihy vyvinuli na základě spojení nejnovějších poznatků z neurofyziologie s principy jógy a čchi kung. Tyto cviky zaměřené na aktivaci svalů a zvýšení flexibility šlach a fascií jsou velmi účinné a současně snadno zvládnutelné a zábavné.  K dovršení procesu posílení, odlehčení a detoxikace jater přispějí tipy z kapitoly o relaxaci a mindfulness. Kniha poskytne čtenáři všechny nástroje, které potřebuje k tomu, aby svá játra dostal zpět do kondice a rovnováhy.  *** V průběhu devítidenní kúry na vás čekají také příklady receptů, jedna ukázka níže: Zelenina pečená v troubě s kapustou a fetou Na 4 porcePříprava 25 minutPečení 30 minut400 g tuřínu300 g celeru300 g červené řepy2 stroužky česneku6 lžic olivového oleje1 ½ lžičky sušeného tymiánu1 ½ lžičky sušeného rozmarýnusůl, pepř200 g růžiček brokolice200 g hlávkové kapusty100 g sýra feta (45 % tukuv sušině) Postup 1 Předehřejte troubu na 200 °C (horní/spodní ohřev). Plech vyložte pečicím papírem. Očistěte a oloupejte kořenovou zeleninu a nakrájejte ji na přibližně 2 cm velké kousky. Česnek oloupejte a nakrájejte nadrobno a smíchejte v míse se 4 lžícemi oleje, tymiánem, rozmarýnem, trochou soli a pepře. Přidejte zeleninu, dobře promíchejte a rozprostřete na plech. Pečeme v horké troubě (uprostřed) asi 20 minut. 2 Mezitím omyjte růžičky brokolice a rozkrájejte je na menší kousky. Kapustu rozdělte na jednotlivé listy, omyjte, osušte, vyřízněte středové košťály a listy nakrájejte na kousky. Brokolici a kapustu smíchejte v míse se 2 lžícemi oleje, trochou soli a pepře. Přidejte k zelenině na plechu, dobře rozprostřete a pečte dalších 10 minut. Dávejte pozor, aby se kapustové listy nespálily. Mezitím rozdrobte fetu. 3 Zeleninu vyjměte z trouby, polovinu rozdělte na talíře, posypte rozdrobenou fetou a ihned podávejte. Zbylou zeleninu (cca 500 g) nechte vychladnout a druhý den ji použijte na polévku (viz str. 123). VÝŽIVOVÉ HODNOTY NA JEDNU PORCI 380 kcal, 13 g bílkovin, 28 g tuků, 14 g sacharidů, 8 g vlákniny MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Jde o houby nebo o víc? Nová knížka pro děti z pera Jindřišky Kracíkové</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/04/26/jde-o-houby-nebo-o-vic-nova-knizka-pro-deti-z-pera-jindrisky-kracikove/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 26 Apr 2025 08:30:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[slimák]]></category>
		<category><![CDATA[zvířátka v lese]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47490</guid>

					<description><![CDATA[Bohatě ilustrovaná publikace 🍄‍🟫Jde o houby 🍄‍🟫 přiláká děti nejen humorným názvem, krásnými obrázky, ale stejně tak svými průvodci příběhu. Hlavním hrdinou je literárně jinak neobvyklý tvoreček. Malý žlutý plžík. Když se s ním setkáte v lese při sbírání hub, nejspíš řeknete fuj a chcete se ho zbavit. Ale co se na něj podívat jinak, očima dětského čtenáře právě v příbězích této knížky? Z malého fuj se stane zajímavý drobný žlutý tvoreček, který zažívá mnoho dobrodružství. A nakreslený vypadá skutečně mile! Jak se do příběhu začtete, už to není jen nějaký nanicovatý fuj-slimák, ale fascinující živý organismus, který jako další patří do našeho světa. A vlastně je to fajn, že ten náš svět je tak pestrý. Jindřiška Kracíková, Jde o houby. Ilustrovala Adéla Korbelářová, nakladatelství Drobek, 2025. Plžíci mají své přirozené nepřátele, a když se protloukají lesem, musí být velmi obezřetní. Život totiž není jen o pochutnávání si na lahodné šťávě z modráků, aby se pak akorát po takové dobrotě s plným bříškem zavrtali do houby a v klidu pochrupávali. Musí dávat pozor na to, aby je někdo nesezobl, nezašlápl, aby je voda nesemlela, aby vyrostli v dospělé plžíky a mohli si také založit svou vlastní rodinu. V průběhu čtení se mi vybavil francouzský animovaný seriál Mrňousci. Vlastně jsem si představovala, jak by mohl být právě tento plžíkův příběh obdobně zfilmovaný a připoutal by tak pozornost malých i velkých diváků. Malý plžík se právě vyklubal z vajíčka v dolíku pod nánosem starého listí a pomyslel si, že na světě je tma. Natáhl oči do dálky. Pátral po ztemnělém prostoru, až si jeho oči na stopkách zvykly a rozeznaly světlo. Moc ho lákalo vydat se tím směrem. Namáha­vě se natáhl do délky, smrštil nohu, zase se natáhl, smrštil, zas a znovu a ono to šlo. První pohyb. První milimetr. První centime­tr. Brzy se unavil, ale touha dostat se ven byla větší než dřina. Vyrazil odhodlaně vpřed a vnímal šelest, který sám vytvářel. Jemný a milý. Stejně jako dotyk měkkých listů, které ho hladily a občas i poškrábaly ztvrdlým okrajem. Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul, a pak se znovu dal s vervou do pohybu. Měl pocit, že je tak rychlý, až se vznáší a dotýká tmavé klenby nad sebou. Příběh vás zavede do lesa do okamžiku, kde se právě z vajíček pomalu líhnou malí plžíci. Převážně sledujeme osudy toho, který se jmenuje Paráda. Prý podle zvyklosti plžíci získávají jméno podle prvního slova, jež čerstvě vyklubaní vysloví. A že se našemu hlavnímu hrdinovi líbil svět hned v prvém okamžiku, je tedy zřejmé už podle jeho jména. Osud tak malých tvorečků je složitý. Musí zdolat mnohá úskalí, neboť takového mrňouska to nejednou i proti jeho vůli zavede daleko od domova. Ono to ani nemusí být dálka pro lidskou nohu či létavého ptáka, ale pro prťavého plžíka se stává svět vždy větší a nebezpečnější. Knížka je psaná krásnou češtinou. Na konci každé kapitoly na děti čeká několik otázek či úkolů, jejichž cílem je procvičování pozornosti při čtení či poslechu. Publikace obsahuje opravdu velmi nádherné ilustrace Adély Korbelářové. Co mě na knize velmi překvapilo, je její zpracování: pevné desky, nádherná obálka a silný papír, který určitě vydrží opakované čtení, listování, otáčení a prohlížení bez úhony. Tahle knížka může se čtenářem růst a s klidným svědomím projít rukama mnoha dalších dětí. . Jindřiška Kracíková je všestranná autorka, vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. České čtenáře si získala již svým historickým románem, Králova třetí žena (recenze zde). Následně vydala romantický vánoční příběh, Veselé Vánoce, Kristýno. Velkou pozornost na sebe upoutala její novela Nechoď tam!, mrazivý příběh s temnou pointou, který literárně zpracovává záhadný zánik Ďatlovovy výpravy, jejíž členové zemřeli za neobjasněných okolností v únoru 1959.&#160;Nyní na knižní pulty přichází novinka, určená pro dětské čtenáře: Jde o houby. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Soutěž: Katastrofy, příběhy českých tragédií</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/04/16/soutez-katastrofy-pribehy-ceskych-tragedii/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 16 Apr 2025 14:18:53 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47642</guid>

					<description><![CDATA[Vyhrajte jednu ze tří publikací Katastrofy, příběhy českých tragédií z nakladatelství CPress Kniha Katastrofy: Příběhy českých tragédií přináší příběhy tragických okamžiků, které se odehrály na území dnešního Česka. Výbuchy, železniční katastrofy, přírodní neštěstí a&#160;další smutné události, často spojené s&#160;nedbalostí nebo nešťastnou souhrou okolností, zasáhly celou společnost. Některé z&#160;těchto tragédií se staly nesmazatelnou součástí národní paměti, jiné jsou dnes opomíjené, ale&#160;přesto&#160;by&#160;neměly být zapomenuty. Autorka v&#160;knize místy reflektuje, jak o&#160;těchto tragédiích informoval dobový tisk a&#160;jak se způsoby informování měnily v&#160;závislosti na historických okolnostech a&#160;politických režimech. Zmiňuje, jak některé případy byly médii zamlčovány, jiné zase zveličovány, což odráželo dobovou&#160;cenzuru i&#160;veřejnou náladu. Kniha není jen výčtem katastrof, ale především připomínkou,&#160;jak snadno mohou i&#160;zdánlivě malá opomenutí vést k&#160;nečekaným tragédiím, a&#160;jak důležitá je bezpečnost a&#160;prevence, aby se podobné situace již nikdy neopakovaly. Chcete vyhrát knížku? Napište admin@superrodina.cz nejpozději do 27. dubna do půlnoci odpovědi na otázky níže: V předmětu zprávy uveďte: CPRESS Věříme, že najdete mezi knížkami nakladatelství CPress ty, které vás pobaví, a přejeme hodně štěstí v soutěži. Po skončení soutěže se Vaše e-maily mažou, vyjma výherních nebudou žádné další nikomu předávány. Kontakty na výherce obdrží pouze nakladatelství, které pak následně odesílá výhru. Soutěž byla zařazena do největšího českého katalogu soutěží o ceny České-soutěže.cz.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Soutěž: Záhady Agathy Christie</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/04/16/soutez-zahady-agathy-christie/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 16 Apr 2025 07:24:23 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47624</guid>

					<description><![CDATA[Publikace nakladatelství ALPRESS vyniká nádhernou grafickou úpravou. Je originální a může být vaše. Ponořte se do labyrintu hádanek spjatých s první dámou detektivek a jednou z nejslavnějších spisovatelek všech dob – Agathou Christie. Věděli jste, že pracovala jako zdravotní sestra a lékárnice? Nebo že byla první Angličankou, která surfovala? Že byla jedenáct dní nezvěstná? Jak ji nakonec našli? Zahrajte si na Hercula Poirota, zapojte své malé šedé buňky a pomozte vyřešit sérii zapeklitých záhad. Ve hře jsou tři výtisky. Chcete jeden získat pro sebe? Zde jsou podmínky soutěže Stačí napsat na e-mail admin@superrodina.cz do půlnoci 27. dubna 2025 správnou odpověď a mít štěstí při losování. Do předmětu zprávy uveďte: ALPRESS Věříme, že najdete mezi knížkami nakladatelství Alpress ty, které vás pobaví, a přejeme hodně štěstí v soutěži. Po skončení soutěže se Vaše e-maily mažou, vyjma výherních nebudou žádné další nikomu předávány. Kontakty na výherce obdrží pouze nakladatelství, které pak následně odesílá výhru.]]></description>
		
		
		<enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2025/04/AQOf24rYgdeahGqteUXHHD22uGlUaKEKj_4IJXaeAXouNYQVUd0y9k9NEUHAu2HFI8JrYbqstE9ivxB5eA403mgp-1.mp4" length="6845434" type="video/mp4" />

			</item>
		<item>
		<title>Co je syndrom nedostatku přírody a co s tím dělat?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/31/47610/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 31 Mar 2025 20:13:09 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Pro rodiče]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<category><![CDATA[životní prostředí]]></category>
		<category><![CDATA[aplikace na zpěv ptáků]]></category>
		<category><![CDATA[co s dětmi v přírodě]]></category>
		<category><![CDATA[děti v přírodě]]></category>
		<category><![CDATA[děti závislé na mobilu]]></category>
		<category><![CDATA[příroda]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47610</guid>

					<description><![CDATA[V roce 1980 přišel harvardský biolog Edward O. Wilson s teorií biofilie, která říká, že lidé jsou instinktivně přitahováni k přírodnímu prostředí. Každý se po pár minutách strávených v přírodě cítí uvolněněji a přítomněji. Někdo tvrdí, že k naplnění takového pocitu vyhovuje jakékoliv venkovní prostředí. Jiný zase, že plně dostačující je třeba jen „zelené“ prostředí, čili nechat se na nějakou chvíli obklopit stromy a jejich listy. Dokonce i pouhý obrázek zeleně může prospět duševnímu zdraví!&#160; Mnohem později přišla další zajímavá studie: Nature-Deficit Disorder. Dalo by se přeložit jako „syndrom nedostatku přírody“ a je to koncept, který zavedl americký novinář a autor Richard Louv ve své knize Last Child in the Woods (2005). Tento termín upozorňuje na negativní dopady moderního životního stylu, kdy děti tráví stále méně času venku v přírodě. Jaké jsou hlavní projevy Nature-Deficit Disorder (syndromu nedostatku přírody)? Vztahuje se na nás na všechny, ale stále více ohrožuje děti. Tím, že děti chodí méně do přírody, potažmo vůbec ven, jejich snížená fyzická aktivita vede k vyššímu riziku obezity a civilizačních nemocí. Mnoho času u obrazovek vede k&#160;oslabení schopnosti soustředění, a to je rovněž spojováno s nárůstem ADHD a dalších poruch pozornosti. U děti je patrná zvýšená úroveň stresu a úzkosti. Zatímco kontakt s přírodou má přirozeně uklidňující efekt. Stejně jako pobyt v přírodě stimuluje všechny smysly, digitální prostředí je omezuje. Děti, kterou jsou pasivně upoutané u obrazovek, mají sníženou kreativitu a zvídavost. Méně objevují, experimentují a učí se skrze vlastní zkušenost. Navzdory tomu, že příroda – relax „zdarma“ – je často na dosah, děti raději zůstávají doma a jejich citová vazba k životnímu prostředí se oslabuje. Co vše stojí za tímto „deficitem“? Vyjmenujme si to v&#160;bodech. Jsou to: Tento koncept vznikl v&#160;roce 2005. Uběhlo 20 let. Co se změnilo? Zdá se, že k lepšímu nejspíš nic. Navíc období covidu, které autor konceptu nemohl ve své době ani předpokládat, celou situaci ještě zhoršilo. Není určitě správné a ani efektivní zcela děti odtrhnout od obrazovek, podobně jako dospělé. I technologie působí jako jistý druh odrelaxování, stejně jako jsou současné zdrojem informací, vzdělávání a v neposlední řadě rovněž učením cizích jazyků, zejména angličtiny, která díky přístupu různých aplikací a videí děti přirozeně rozvíjí. Nicméně, nic se nemá přehánět. Je tu jaro, nejlepší čas nastartovat změnu. Pojďme popřemýšlet o různých aktivitách, které by mohly danou situaci zlepšit; jako třeba společná procházka za účelem rozpoznávání hlasu ptáků podle jejich zpěvu. Na jaře jsou výrazně hlasitější a lépe vidět. Zážitky v terénu lze propojit s moderními technologiemi. Stáhněte si například aplikace k rozpoznávání zpěvu ptáků, či k rozpoznávání rostlin. Pro děti je pak taková aktivita v přírodě nejen atraktivnější a má i edukativní přínos. Je dobré se také venku jen tak „vyblbnout“. Strávit s&#160;přáteli či s&#160;rodinou čas, který nemá nijaký přesný rozvrh. Je odvislý jen na vlastní kreativitě a fantazii. Můžete si z procházek přinést domů různé kameny, které pak doma vymalujete a přidáte je buď mezi putovní, či si je necháte na památku. Posbírejte šišky, větvičky a kůru a vytvořte něco jako malý úkryt pro hmyz. Z pevných větviček si děti mohou vyrobit rámeček na obrázky nebo fotky. Příroda toho nabízí nespočet. Aplikace, které vypadají zajímavě: MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Recept: mandlový koláč s jablky</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/30/recept-mandlovy-kolac-s-jablky-2/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 30 Mar 2025 05:16:38 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Recepty]]></category>
		<category><![CDATA[Soňa Rivera]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47598</guid>

					<description><![CDATA[Ingredience: 150 g másla 150 g cukru 100 g polohrubé mouky 100 g jemně mletých mandlí 300 g strouhaných jablek 4 vejce citrónová šťáva a kůra z půlky citrónu 1 vanilkový cukr 1 lžička prášku do pečiva 1 lžička oleje 1 lžíce rumu 2 – 3 jablka a 50 g oloupaných mandlí na ozdobení tuk a hrubá mouka na vysypání formy Jablka si předem oloupeme, nastrouháme a promícháme s&#160;citrónovou šťávou. Změklé máslo s&#160;veškerým cukrem utřeme do pěny, postupně vmícháme žloutky a olej a vyšleháme. Po troškách přimícháme mouku s&#160;práškem do pečiva, namleté mandle a citrónovou kůru. Opatrně vmícháme sníh z&#160;bílků, nastrouhaná jablka a nakonec lžíci rumu. Těsto přendáme do vymazané a hrubou moukou vysypané dortové formy, povrch uhladíme a ozdobíme plátky jablek a půlenými mandlemi. Pečeme v&#160;troubě vyhřáté na 180 stupňů přibližně 50 minut až hodinu. Dobrou chuť! Soňa Rivera]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Soutěž pro romantické duše: Farma štěstí</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/28/soutez-pro-romanticke-duse-farma-stesti/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 28 Mar 2025 10:54:29 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47573</guid>

					<description><![CDATA[Evelyn se vrací na poslední místo, kde byla šťastná – na Farmu zázraků. Tam na ni čeká i farmář, kterého se snažila vytěsnit z mysli. Jejich setkání otevírá staré rány, ale také novou naději. Budou mít odvahu riskovat? Farma štěstí, příběh o hledání domova, druhých šancích a hledání štěstí, čtenáře vtáhne do atmosféry venkovského klidu i&#160;bouřící lásky. Vychází v nakladatelství Cosmopolis, které je součástí Nakladatelského domu GRADA. Hvězdná obloha, vůně stromů a druhá šance Evelyn St. Jamesová je úspěšná influencerka, která vždy žila rychlým tempem. V poslední době se však v jejím životě objevuje neklid a otázky, na které nezná odpověď. Proto se rozhodne vrátit na místo, kde byla naposledy šťastná – na Farmu zázraků. Ačkoliv tvrdí, že její rozhodnutí nemá nic společného s potetovaným farmářem, na kterého nemůže přestat myslet, osud má možná jiný názor. Beckett Porter, spolumajitel farmy, na Evelyn nikdy nezapomněl. Přestože je na vztahy bez závazků zvyklý, krásná a charismatická Evelyn se mu vryla pod kůži. Když se znovu objeví v jeho životě, musí se oba rozhodnout, zda dokážou dát svým citům šanci, nebo se minulost zopakuje a každý půjde svou cestou. Román, jenž vrací na scénu několik čtenářsky oblíbených postav z&#160;bestselleru Farma zázraků, je příběhem o hledání štěstí, o druhých šancích a o tom, že někdy je třeba zpomalit, aby člověk našel, co doopravdy hledá. Podmanivá atmosféra venkovského prostředí, omamná vůně přírody a jiskření mezi hlavními hrdiny činí z této knihy ideální četbu pro všechny romantické duše. Jak soutěžit? . Ve hře jsou tři výtisky pro tři romantické duše. Napište do 13. 4. 2025 do půlnoci na e-mail admin@superrodina.cz (v předmětu zprávy Farma štěstí) správnou odpověď na dvě otázky níže: Budeme rádi, pokud můžete k Vašim odpovědím přidat i kontakt (adresu a telefon), kam v případě šťastného vylosování lze výhru přímo z nakladatelství odeslat. Urychlí se tak komunikace a odeslání knížky. Kromě výherců nebude váš kontakt nikomu dále poskytován a následně do 14 dnů od skončení soutěže budou všechny e-maily smazány. *** B. K. BORISONOVÁ… … žije v Baltimoru se svým milovaným manželem, ctižádostivým batoletem a obřím psem. První literární pokusy vpisovala na okraje svých oblíbených knih, když byla ještě na střední škole, a od té doby s psaním nepřestala. Ohlasy na knihu: „Nikdy jsem se do romantické knihy nezamilovala snadněji. B. K. Borisonová kouzlí se slovy.“ – Elena Armas, autorka knihy&#160;Láska po španělsku „Stejně jako u první knihy jsem si opravdu užila charakter lidí ve městě. Humor je lehký a obyvatelé jsou zvědaví a roztomilí. Beckett je drsný tak akorát, aniž by byl hrubý, a dokáže ukázat svou jemnější stránku.“ – Smitten by Books „Opustit sociální sítě a žít mimo civilizaci s potetovaným farmářem a jeho zvířaty? Každý večer sledovat západ slunce na jeho verandě? Chci to, co má Evelyn a jsem ochotná páchat zločiny, abych to získala.“ – recenze, Goodreads]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Vztah ke stromům: Kniha nejen o stromech, ale také o nás samotných</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/17/vztah-ke-stromum-kniha-nejen-o-stromech-ale-take-o-nas-samotnych/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 17 Mar 2025 07:06:04 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47564</guid>

					<description><![CDATA[🌳🌳 Tato knížka si zaslouží vaši zvýšenou pozornost 🌳🌳 Marie Hrušková, Vztah ke stromům v zemích Koruny české, nakladatelství Dokořán, 2025 Pokud je na titulní straně publikace obrázek stromu, obvykle neodolám. Ke stromům mám hluboký vztah, úctu a obdiv. A nejsem v tom sama: Od nepaměti je lidskou přirozeností vzhlížet ke stromům jako ke vznešeným obrům. Stromy jsou rostliny schopné k nám promlouvat a existují lidé, kteří se snaží jim porozumět. Nepotřebují ani slova. V tom je osobitost takové promluvy a současně tajemné kouzlo stromů. Vždyť vzrostlý strom – to je síla a pevnost. Nechce se věřit, že byl kdy malinkým a zranitelným semenáčkem. Přešla staletí a on se stal svědkem života několika lidských pokolení – vnuk pokládá ruku na kmen, o který se stejně opíral jeho dávno zemřelý děda&#8230; Toto propojení života stromů se životy lidí představuje vztah, který v&#160;přírodě a mezi lidmi patří ke vztahům nejzákladnějším. Vztah člověka ke stromům se v&#160;průběhu jeho historie měnil V&#160;dávné minulosti byly „stromy silnější než lidé.“ Člověk se uchyloval do jejich bezpečí, přisuzoval jim duši, jistou mocnost a přinášel jim dary, aby si získal jejich ochranu a přízeň. Jak se strom pnul do obrovské výšky, mohl lépe zprostředkovat kontakt s&#160;bohem. Později některé stromy přišly o svou posvátnou výjimečnost, musely ustoupit lidem, přesto stále řada z nich zůstávala v&#160;úctě. V nich sídlili bohové, a i proto bylo nutné jim nosit obětiny. Pohanský člověk se nevymaňoval z&#160;přírody jako někdo, kdo by se stavěl nad ní. Bral vše v&#160;přírodě za sobě rovnocenné. Mohl tak se stromy mluvit, či si představovat, že strom vzrostlý z&#160;hrobu zemřelého nese jeho duši. Se stromy souviselo mnoho mýtů, které dřevinám přiřazovaly jejich specifický význam a zapovídaly, aby některé z nich bylo dovoleno kdy pokácet. Naši slovanští předkové věřili, že jejich nejvyšší bůh, Perun, sídlí v&#160;dubu. Nebyli v&#160;tom právě originální. S&#160;touto myšlenkou přišli Keltové a následně ji převzali Germáni a Slované. Slované měli také své posvátné háje, kam nesměl vstoupit každý. Stromy zde byly nedotknutelné, a pokud nějaký padl, zůstal ležet, nikdo si z&#160;něho nesměl nic odlomit. Od kolébky až do hrobu Knížka čtenáře provází minulostí a proměnlivým lidským vztahem ke stromů, jež – jak už anotace napovídá – člověka doprovázely od kolébky až po rakev. Nahlédne do naší mytologie, stejně jako do světové, s níž nás mnohé spojuje. Řada národů si například vytvořila představu existence „vesmírného“ stromu, obrovské mohutné dřeviny, jenž na sobě drží celý svět. Jinou odvozenou představou mohl být pak strom života. „Z vesmírného či světového stromu si lidé odvodili další představy, které naplňovaly jejich životy nadějí. Lidé vždycky toužili po štěstí, lásce, po životě bez nemocí a utrpení. Protože věřili, že plody vesmírného stromu zaručují bohům nesmrtelnost, chtěli poznat obdobný strom, který by zajistil věčný a šťastný život také jim. Tuto touhu vtiskli do představy o stromu života. Výstižné vyjádření jeho podoby najdeme například už u starých Egypťanů, kteří si ho představovali jako nádherný zářící strom, který vyrůstá uprostřed ráje a poskytuje všem živým bytostem potravu, ochranu a nesmrtelnost. V podobný strom věřily všechny národy, které uctívaly stromy, vždyť touha po šťastném životě se týká všeho lidstva. Nedávné archeologické nálezy symbolických rytin a znamení dokládají, že strom života si představovali už v době kamenné!“ Strom může být tím, kdo drží celý vesmír, je zdrojem života, ale může být i stromem poznání či prvotního hříchu. Strom je ten, kdo nás ochrání před deštěm, díky listům můžeme dýchat, jeho plody nás nasytí a dřevo je materiálem pro užitné věci, jakož i zdrojem pro tepelnou energii. Je součástí tradice, symbolem měnícího se času, ročního období, mládí, růstu, stáří a umírání. Je domovem pro zvířata, je místem pro stín a odpočinek. Kde bychom byli bez stromů? Nebyli bychom. Publikace nás provází lidskou historií, jak jsme na tyto živé obry nahlíželi, jaké nás nimi spojovaly mýty, legendy, jaký měly vztah k náboženství&#8230; Jak se jich člověk bál, či si je později podmaňoval jako všepoužitelný materiál. Jak mu musely ustupovat z cesty, aby člověk získal nový prostor jakožto zemědělskou půdu či pro další své stavby, nejednou celé ze dřeva. Autorka se nejednou obrací i mj. na Zlatou ratolest od J. Frazera (úžasná kniha!), ale i na další autory. Knížka je také doplněna o fotografie významných letitých stromů. O autorce: Marie Hrušková&#160;je absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a středoškolská učitelka. Z pouhého zájmu o památné stromy se postupem času a studia stala její další profese, od roku 1995 soustavně píše a vydává knížky o památných stromech, o vztazích lidí ke stromům atd. (zpočátku s Jaroslavem Turkem, například&#160;Památné stromy I, II, Podivuhodné stromy, Kult stromů, Příběhy památných stromů, Život se stromy). Přednáší o stromech, organizuje výstavy stromů, autorsky se podílela na seriálu České televize&#160;Paměť stromů. (zdroj nakladatelství Dokořán) MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Soutěž o tři výtisky PTAČÍCH POHÁDEK</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/09/soutez-o-tri-vytisky-ptacich-pohadek/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 09 Mar 2025 10:09:56 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47552</guid>

					<description><![CDATA[Co je to za kouzla, že nám svět z výšky připadá tak malý? Domy vypadají jako krabičky od sirek, co se vejdou do dlaně, a lidé jako mravenci, zabalení v šálách a čepicích. Však je podle kalendáře teprve začátek března. Tady začíná náš příběh. Knižní pulty nyní nabízejí další lákavou novinku. Jedná se o půvabnou knížku s milými příběhy a krásnými ilustracemi z nakladatelství Edika, Ptačí pohádky. Vypráví o dvanácti ptáčcích, holčičce Anežce, její rodině a jezevčici Bobině. Všechny příběhy jsou citlivé, něžné, místy úsměvné a hlavně poučné. Schulte se s dětmi do pelíšku a pusťte se spolu do čtení. Ukázka ze začátku příběhu o vrabčákovi níže. Martina Boučková, Ptačí pohádky. Ilustrovala Klára Zoufalá. Nakladatelství Edika, 2025. O knížku také můžete soutěžit. Napište do neděle 23. března 2025 do půlnoci na e-mail admin@superrodina.cz správnou odpověď na otázky níže. Vylosovaní výherci budou informovaní e-mailem a také na facebooku webu Superrodina.cz Vrabčák, malý neposeda Jednoho dne, kdysi dávno před jedenácti tisíci lety, když svět vypadal docela jinak než dnes, se na úpatí pískovcové hory konal významný ptačí sněm. Sešlo se na něm snad veškeré dosud známé ptactvo z&#160;širokého okolí, aby společně jednalo o něčem veledůležitém. Museli totiž mezi sebou vybrat někoho, kdo by se dokázal postarat o zvláštní tvory, kteří si říkají lidé. „Obávám se, milí ptačí přátelé, aby to s lidmi jednou neskončilo špatně. Jen se na ně podívejte, srst ani peří nemají, místo aby chodili po čtyřech, rozhodli se chodit po dvou. Dobrá, dobrá, tomu rozumím. My také máme jen dvě nohy, ale zato nám narostla křídla. Můžeme vzlétnout. A mají snad lidé křídla?“ Ptáci kroutili hlavami. „Správně, nemají. Nevím, jak to příroda zamýšlela. Spoustu toho lidem nedala, ale oni jsou velmi činorodí. Teď si vyrobili žebřík, jak poznamenal pan orel, ale co stlučou příště? Co když to bude něco tak vysokého, že to dosáhne až k mrakům? Víte, co to znamená? Co kdyby tím člověk udělal do nebe díru? A tušíte, kolik taková stavba spotřebuje stromů? No, já taky ne. Ale jednou by klidně mohla přijít doba, kdy lidi napadne pokácet celý les nebo všechny stromy na světě. A kde pak budeme žít?“ Soutěž byla zařazena do největšího českého katalogu soutěží o ceny České-soutěže.cz.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Nažluto, strhující román čínsko-americké autorky</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/06/nazluto-strhujici-roman-cinsko-americke-autorky/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 06 Mar 2025 09:47:06 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47545</guid>

					<description><![CDATA[Rebecca F. Kuang, Nažluto, Host 2024 June studovala společně s&#160;Athenou, obě vydaly prvotinu ve stejné době, Athena prorazila, June pohořela. Co se stane, když Athena pozve June, aby oslavily další Athenin úspěch a nešťastnou náhodou přitom zemře? Když si June přivlastní hrubou verzi Atheniny nové knihy a dopracuje ji? Rebecca F. Kuang otevírá téma fungování knižního průmyslu, literárního úspěchu a neúspěchu, téma autorství. Když někdo ukradne námět, který dotáhne, vybrousí, zbaví nánosů, je také autorem? Když někdo sbírá vzpomínky, traumata, vyvolává konflikty, aby čerpal autentické reakce, a zpracuje je, je to krádež? Téma autenticity: Smí bílý autor psát o čínské, či jiné zkušenosti, aby text nebyl zatížený stereotypy a rasismem, aby byl autentický? Téma sociálních médií ve spojení s kritikou, hejty, vyhrožováním, téma svědomí, osamění, touhy po úspěchu, závisti, nahlížení na stejnou věc z jiného úhlu. Nažluto je strhující příběh také o rasismu naruby: o asioamerickém rasismu vůči bílým. Hlavní hrdinka – vypravěčka příběhu – je běloška, která vydá bestseller o čínských pracovních sborech. Vtipné na tom je, že autorka knihy je Asioameričanka. Nelze ji tedy podezírat z přecitlivělosti na sebe sama. Nažluto zaujme i z hlediska stavby příběhu. Kuang nás uvede do situace obou mladých autorek a vzápětí přichází první zlom: smrt úspěšné Atheny. Otevírá se téma krádeže rukopisu a jeho dopracování, nabídnutí nakladateli, předurčení k úspěchu. Proč vám nikdo neřekne hned na začátku, jak je důležitá kniha pro nakladatele? Když mělo vyjít Za platanem, mohla jsem se strhat při rozhovorech pro blogy a podcasty s nadějí, že čím víc se nadřu při propagaci, tím víc nakladatel ocení moji snahu. Teď už ale chápu, že autorovy snahy s úspěchem knihy nijak nesouvisí. Trháky se vybírají. Na ničem z toho, co děláte, nezáleží. (s. 70) Druhý zlom: matka zesnulé chce věnovat Atheniny zápisníky archivu. June se začne obávat odhalení, byť to, co odevzdala nakladateli, se značně liší od Athenina konceptu. Třetí zlom: může June jako bílá autorka vydat román o Číňanech? Čtvrtý zlom: úspěšné vydání a reakce na sociálních sítích a knižních databázích, první pochyby o Junině autorství. Jak se vyrovnáváte s těmi sprosťárnami, co o vás lidi říkají na sociálních sítích? Zeptám se. Hrozně mě to deptá. Jako kdyby se mnou měli nevyřízené účty. Dělají, jako bych jim já osobně nakopla pejska nebo tak něco. Pravidlo č. 1: Zásadně Nečti Recenze. Marnie má zvláštní zvyk přidávat mezery a velká písmena navíc, jak to dělávají starší ženy, ale nikdy nepoznám, jestli je to úmysl, nebo překlep. Kdyby dokázali vyjádřit něco, co by stálo za řeč, psali by vlastní knížky. Jsou to Přízemní Prosťáčci. Ať si vřískají v těch svých uzavřených bublinách, odepíše Jen. Ty okázalé projevy pohoršení je sbližují. (s. 93) Kuang mistrně posouvá příběh dopředu a vždycky, když už se zdá, že konečně bude klid, přijde další ťafka a nutnost se s ní vypořádat. Nikoho nešetří, popisuje konkurenční prostředí, pragmatismus, dravost všech, kteří chtějí prorazit. Hlodající svědomí i pochybnosti, úzkostné ataky, tvůrčí bloky. A pud sebezáchovy. Nažluto Rebeccy F. Kuang lze doporučit bez obav všem čtenářům, které mají rádi příběhy ze světa spisovatelů či obecně knižního průmyslu. R. F. Kuangová (nar. 1996) je čínsko-americká autorka fantasy. Narodila se v Číně a v roce 2000 emigrovala s rodiči do USA. Absolvovala čínská studia a historii na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu, v současnosti studuje východoasijské jazyky a literaturu na Yaleově univerzitě. Debutovala románem Maková válka (2018, česky 2022), který byl přeložen do devatenácti jazyků. Na svůj debut navázala dvěma pokračováními – Dračí republika (2019, česky 2023) a Spalující bůh (2021, česky 2024). Za svou trilogii získala cenu Astounding Award (nejlepší mladý autor v rámci cen Hugo) a byla nominována na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award. S velkým úspěchem se setkal i její samostatný román Babylon (2022, česky 2024). Nadšené ohlasy sklízí také nejnovější kniha Nažluto (2023, česky 2024), kterou vykročila mimo žánrovou literaturu.  (zdroj nakladatelství Host) Jindřiška Kracíková Aktuálně je Nažluto nominována v Magnesii Litera 2025 za překladovou knihu.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Devatenáct pařátů a jeden temný pták</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/03/01/devatenact-paratu-a-jeden-temny-ptak/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 01 Mar 2025 18:59:40 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47540</guid>

					<description><![CDATA[Znepokojivé, odpor až hnus vzbuzující, bizarní, temné. To vše v&#160;perfektním vybroušeném stylu ostře řezaných myšlenek. Agustina Bazterrica, Devatenáct pařátů a jeden temný pták, Fobos 2024 Překlad (výborný!) Lenka Malinová, Ilustrace (nádherné!) Adéla Korbelářová Dvacet mikropovídek argentinské spisovatelky Agustiny Bazterrica psaných během několika let mají jako společného jmenovatele podivnost, racionálno, reálnost spojené s absurditou až surrealismem. Jako kdyby autorka čerpala inspiraci v kartách vysoce inteligentních psychiatrických pacientů s nulovým pudem sebezáchovy. Je to znepokojující čtení. Dá se říct, že skutečně umělecká próza, která nepřináší údiv, zábavu, odpočinek, pobavení, poznání, vědění, ale intenzivní pocity tísně až hnusu, např. když text naznačí sexuální zneužívání dětí (Roberto, Hlína). Autorka se nesnaží ždímat emoce, jen popisuje, uvažuje, všímá si detailů, vyvozuje, dovozuje, dotváří, nestaví svět, v němž by hrála roli nějaká vybájená složka, nějaký ten nesmysl, který nám dovoluje říct si: „Je to hrůza, ale vlastně hovadina.“ Bazterrica se svými příběhy neustále pohybuje v podstatě reálném světě. O to je to horší. Přesto je občas i skutečné vtipná (Teicher proti Nietzschemu), často velmi trefná (Sotva slyšitelný, rychlý a děsivý zvuk a řada dalších). V&#160;rámci knihy jsou také „povídky“ (Dech vlka, Pomalost slasti, Peklo, Architektonika), které ve skutečnosti představují zachycení emoce, jsou jako obraz, hudba, pohyb…, jen tentokrát skrze slovo. Je to kniha náročná ne po dějové stránce, dokonce se dá říct, že povídky jsou stavěny obvykle podle šablony a jejich vyústění nepřekvapí, ale v emoční rovině, kterou vzbuzují. Je to násilná smrt, zmar na bezmála dvacet způsobů. Rozhodně je to kvalitní literatura, která si své publikum najde. Nebo vlastně ho má. Sotva slyšitelný rychlý a děsivý zvuk K&#160;zubní lékařce na dvůr dopadne sebevražedný soused Menendéz. Jen ten zvuk navždy převrátí lékařčin svět, připraví ho klid. Seběhnou se sousedé, přijede policie. Sousedky prokazují nevyžádanou péči. Pomyslela sis, že paní sousedky, co se scházejí na chodbě, ženské s krátkými, špatně nabarvenými vlasy, dlouhými nalakovanými nehty a mozečkem po amputaci, spojuje tatáž nepodařená debilita.  Sdílejí přehnanou vášeň pro hyperkinetické psíky polemických ras, kteří bývají naprogramováni k tomu, aby se projevovali slabounkým, leč drásavým štěkotem. Tyhle ženy působí jako naprosto bezbranné bytosti, ale žijí spokojeně ponořené ve směsi zla a normality, důsledku chorobné přemíry volného času, beztrestnosti stáří, potřeby být u všeho, co se druhým přihodí, aby to mohly později probírat na chodbách, ve výtahu, na domovních schůzích, v pekařství, ve vchodových dveřích, s vrátným, se sousedy z jiných domů, samy mezi sebou, protože měly to štěstí, že nebyly na místě té mladé nevychované sousedky. (s. 30) Teicher proti Nietzschemu Fotbalavý fanoušek Teicher se rozhodne nakopnout kocoura Nietzscheho, kterého nesnáší, a zraní se, leží na zemi na zádech. Nietzsche, který se procházel po domě, se rozhodl, že se projde po Teicherově hrudi, aby dal najevo, že tělo toho člověka nepovažuje za překážku, ba neuznává ani jeho přítomnost. Teicher zaječel: „Ty parazite, vrahu Boží!“ a zakuckal se. V tu chvíli pochopil, že Bůh je skutečně mrtev, protože žádný Bůh, ani skupina Bohů, dokonce ani pouhopouhý demiurg by nemohli posvětit takový trest. Nezvratnost takového prohlášení ho vyděsila. (s. 109) Agustina Bazterrica je argentinská spisovatelka a kurátorka narozená v Buenos Aires roku 1974. Vystudovala umění na Universidad de Buenos Aires a její původní profese se výrazně promítá i do její literární tvorby – fenomenálnímu úspěchu jejího třetího románu Znamenitá mrtvola (El cadáver exquisito, 2017) předcházely knihy Matar a la niña (2013) a Antes del encuentro feroz (2016). V roce 2020 vydala také knihu povídek Diecinueve garras y un págaro oscuro. Spolu se spisovatelkou Pamelou Terlizzi Prinou organizuje cyklus uměleckých čtení, koncertů a performance s názvem „Následujte bílého králíka“ (zdroj Fobos). Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Ažka, kočka na dožití a další úsměvné příběhy</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/02/24/azka-kocka-na-doziti-a-dalsi-usmevne-pribehy/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 24 Feb 2025 19:20:56 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47506</guid>

					<description><![CDATA[Ažka, kočka na dožití je útlá knížka plná milých příběhů. Jsou přesně takové, které zahřejí na srdci a zanechají úsměv na tváři. Nepůsobí prvoplánově, líbivě, či vtíravě. Všechny mají zvláštní kouzlo překvapení a probouzejí v nás soucit. Kočka Ažka, zařazena v&#160;povídkovém sledu jako první, byla vlastně svým způsobem takovým „ošklivým“, zuboženým přívěškem, u něhož by sotva mohlo někoho napadnout, že nejde o staré zvíře na pokraji svých sil. Miroslava Salajková, Ažka, kočka na dožití a další úsměvné příběhy. Nakladatelství Kazda, 2025 Příběh je v podstatě téměř až mytologický: Když se něčemu bráníte, uděláte pravý opak a váš život se pak změní. Muž odmítal kočku. Jakmile ustoupil, žena mu domů místo zdravého zvířete přinesla zoufalou chudinku, jíž podle vzhledu nejspíš zbýval do konce jejich dnů jen nějaký krátký čas. Nic se ale nestalo tak, jak by někdo na začátku příběhu předjímal. Nečekejme sladkobolný průběh, zázraky a závěry plné vzájemné harmonie. Vděčnost se nekonala a skoro to vypadalo, že vždy bude jen platit, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Jenže ubíhaly roky. Někdo odešel, „z ustrašené, smradlavé a bezzubé kočky se stal tyran“, ale jednou to stejně přijít muselo. „Byla věkem tak vysušená, že se mi vešla do dlaně. Dlouho se mi dívala do očí a pak z&#160;hubených tlapek vytáhla poslední dva drápy, ale nesekla. Předla a umírala stářím. A já si uvědomila, jak moc mi tahle stará potvora bude chybět.“ Nic není dokonalé a ani domácí mazlíček nezaručuje, že bude mazlivý, i když byl třeba primárně pořizovaný z jiných důvodů. Přesto majitel vždy už recipročně předpokládá alespoň nějakou milou zpětnou vazbu za to, že vytáhl zvíře z klece. Přinejmenším si přeje, aby směl podrbat ten kožíšek bez seknutí drápku hluboko pod kůži. Když se vše děje jinak, než jsme si plánovali Pokud tvrdíme, že nás už v životě nic nepřekvapí, všechno jsme si perfektně naplánovali a vlastně jsme přesvědčeni o tom, jak se to bude dál odvíjet, nejenže bychom si naservírovali velkou nudu, ale nikdy bychom nebyli schopni v sobě nalézt ono tajemství, které umí rozkrýt vlastní zkušenost, vznikající třeba právě v oné interakci člověka s &#8222;němým tvorem&#8220;. Knížka je tak plná příběhů nejen o zvířatech, ale spíš o lidech a jejich vztazích se zvířaty. Nebo ještě lépe o tom, jak z nás zvířata umí dělat lepší lidi. Nicméně kočky se v&#160;knížce opakují nejčastěji. „Kočky mě provázejí od dětství a jsem jejich velká obdivovatelka,“ říká Miroslava Salajková. „V&#160;dětství mě naprosto uchvátil příběh lvice Elsy, a tak jsem si hrála na Joy Adamsonovou a kočka domácí byla v&#160;mých představách lvice. Strašně mě mrzelo, že víc nevyroste a nemá obří tlapy. A víte, co mě na kočkách fascinuje? Za celý život jsem nepotkala dvě kočky se stejnou povahou. Každá moje kočka byla osobnost s&#160;odlišnou náturou, ale největší stopu ve mně zanechal kocourek Snížek.“ *** Snížek byl malý… a vtom jsem něco uviděla! Ale to snad ne! Co to je? Měl něco jako rozštěp nosíku, z očí mu vytékaly krvavé slzy a byl ze všech nejmenší, neduživý. (…) Množírna, blesklo mi hlavou a píchlo mě u srdce. Tak já jedu přes celou republiku, abych přivezla téhle příšerné babě peníze za kocourka, který je na pokraji života a smrti? Srdce mi tlouklo a celá jsem se orosila. (…) Podívala jsem se na toho malého tvorečka, který se snažil z posledních sil pohnout z místa. Bleskurychle jsem se pro něj sehnula, uchopila to droboučké tělíčko do dlaně a šoupla jsem ho za zip mikiny, přímo na tělo. Nemínila jsem ho vrátit. Vždyť jsem mu slíbila, že bude můj, vesmír už to rozhodnutí přijal a já nemohla jinak. *** Co o sobě víme? Jak se zachováme? Co mě na povídkách zaujalo, bylo také to, že zprvu nabízely &#8222;jaksi bokem&#8220; nenápadnou myšlenku, která se nakonec stala nosným tématem, přinášela ponaučení a zajímavou přidanou hodnotu než jen samotný dějový příběh. Ať už šlo o ošklivou kočku „tyranku“, nebo další, jako třeba ten o „vadném“ bílém kohoutkovi. Zprvu vlastně vůbec nejde o kohouta, ale děj se odvíjí jako popis konfliktních vztahů na pracovišti, spousta stresu, frustrace. Založení vlastní farmy bylo zřejmým vysvobozením ze zničujícího koloběhu. Vypadalo to, že podnikatelský záměr se má k&#160;světu. Už to chtělo jen ke slepicím zakoupit pořádného ochránce, silného kohouta. Místo toho si však majitelka přinesla domů neduživého bílého kohoutka se zvláštním tikem, jenž byl důsledkem častého klování do hlavy jeho vlastní matkou. Jenže nic se neděje pro nic za nic. „Vadný“ kohoutek vypadal, že bude možná tak akorát do polívky, ale něco se stalo, něco se zásadně změnilo. „I když si často myslíte, že se některé věci neměly stát a že jsme udělali chybu, věřte, že nás osud vede tam, kde nás chce mít.“ Z&#160;celého příběhu, stejně jako z dalších mi často přejíždělo příjemné mrazení po zádech. Uvědomíte si u nich, co je v&#160;životě skutečně důležité. Někdy dokonalé podmínky, takové to zlaté pozlátko, může být falešné, zbytečné či až na škodu. A že podstatou života, tím jeho skutečným smyslem, jsou někdy drobnosti, třeba vypadající nepřitažlivě, oslabeně, sotva se držící při životě. Jenže mohou vše změnit: vytvoří nové vzpomínky, nové cesty, které jsou silnější a odolnější, než ty předtím. „Všechny příběhy se skutečně odehrály. Některé mně, některé mým přátelům a několik příběhů mi povyprávěl MVDr. Dominik Gregořík,“ říká Miroslava Salajková. „Knížka povídek vznikla tak, že jsme s&#160;panem nakladatelem a Ivonou Knechtlovou seděli po křtu mých dětských knih a já, v&#160;dobrém rozmaru, začala vyprávět právě o kočce Ažce. Všichni posluchači byli nadšeni a vybídli mě, abych „to“ napsala. A tak jsem vymyslela kostru povídek s&#160;epilogem. Chtěla jsem, aby byly úsměvné a chytly za srdce, tak snad se mi to aspoň trošičku podařilo.“ Když knížku dočtete, jediné, čeho litujete, je, že už je konec. Ale třeba&#8230; bude pokračování. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Známé, neznámé knihy Pavla Novotného: nejen oceněné Zápisky z garsonky</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/02/24/zname-nezname-knihy-pavla-novotneho-nejen-ocenene-zapisky-z-garsonky/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 24 Feb 2025 18:21:52 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47521</guid>

					<description><![CDATA[Zápisky z&#160;garsonky, Trigon 2020 O zápiscích z&#160;garsonky autor říká: &#160;Autobiografický cyklus věnovaný mému soužití s&#160;matkou v&#160;miniaturní garsonce. Jednopokojový byteček jsme spolu sdíleli do mých jednadvaceti let a bylo to celé velmi dobrodružné. Kniha získala cenu Magnesia Litera 2021, společně s&#160;knihou Dědek získala též cenu Tvárnice za díla roku 2020 (Zápisky z garsonky :: Pavel Novotný). Devatenáct básní psaných v Ich formě, volným veršem a chronologicky řazených, vtahuje čtenáře do 80. let 20. století. Podivná rodina se zvláštními vztahy, nostalgie, lehký nadhled, historky až groteskní, hluboká synovská láska k matce potýkající se s řadou problémů od zdravotních po alkoholismus, svéráznou, svobodnou a vzdorující, budící soucit i obdiv a náklonnost. Tak by se (částečně) daly popsat Zápisky z garsonky, z nich v závěrečných verších zamrazí. Autor velmi pěkně postihl dětské vnímání, pubertální vzdor i odstěhování se k babičce, když umřel děda. Samostatný, a přece matce na blízku. Protože dokud byla přítomná její podivnost a akčnost, svět byl v pořádku. . Ukázka A bezejmenný sousedve vytahanejch teplákáchchrchlal a chrchlal stále víc,den co den vykašlával z balkónudo krajiny své rytmickée-he, e-che, e-cheche!a můj kamarád Fanoušto kašlání tak rád napodoboval,když bezcílně dokola šlapalna kole LIberta okolo terasy. I dědek tomu kašli rád naslouchal,slyšel to až dole na zahradě:krásnej plicní katar, krásnej,broukával si, kdyžlil z konve do spárbetonových dlaždicsvůj věčný gumoasfalt. . Dědek, Trigon 2020 . Šest básnických skladeb, psaných v&#160;Ich formě a volným veršem, zaměřený na středoškolský věk, vojnu a práci v továrně (za nimiž stojí právě dědek) versus práce v libereckém knihkupectví pana Fryče (zpodobňující revoltu proti dědkovi, byť skrytou, protože o této práci vypravěč dědkovi neřekne a radši lže). Znovu autor zopakuje své trauma z&#160;učení jízdy na kole a plavání, která mu způsobil dědek. Dědek je přísný muž s&#160;jasně daným řádem a postoji, který se snaží formovat vnuka, aby z&#160;něj něco bylo a byl platný. Předává mu své postoje a rady jako dogma, naprosto se s ním míjí a není empatický, ani co by se za nehet vešlo. Je to čtení o velkém nepochopení a traumatech. Stejně jako v&#160;Zápiscích hraje roli dědova smrt, když je autorovi dvacet jedna. V&#160;Zápiscích je momentem, kdy se stěhuje z&#160;garsonky, tady východiskem pro shrnutí dědových postojů a rad i ohledně případné autorovy budoucí manželky (neber si brýlatou, cukrovkářku, tu, která myje nádobí pod tekoucí vodou, tu, která má v&#160;rodině sebevraha). Je to dědictví, které se vynořuje stále z&#160;paměti. Procedura, Trigon 2022 . Dvacet pět autobiografických básní opět psaných volným veršem tentokrát zacílených na mladší střední věk, kdy autor má vlastní rodinu a tvoří jakési podstatné dílo (ve skutečnosti habilitační práci, ale to v&#160;knize nezazní), až v&#160;podstatě vychýlí z&#160;rovnováhy celý svůj svět, který se na závěr kompletně sesype, a přesto pořád dýchá. . Rozháranost textu zcela zřetelně evokuje vyšinutí. Pro čtenáře, který by se s&#160;autorem setkal takto poprvé, soudím, bude dílo málo srozumitelné a odnese si dojem, že jde o ztvárnění do sebe zahleděného, psychicky narušeného jedince. Forma a obsah díla spolu interagují až geniálně. Babička, Trigon 2024 . Próza, která je geneticky spjatá s&#160;předchozími sbírkami. Některé motivy se opakují, jiné odhalují svět autorovy babičky. Proč se tentokrát rozhodl Pavel Novotný pro prózu? Říká: Babička, o níž se zde mluví, je osoba totiž značně prozaická, praktická, pragmatická – lámat a vlnit ji do veršů by bylo nepatřičné, vznikl tedy jakýsi instantní román (Babička :: Pavel Novotný). A tak nás znovu pozve do své rodiny, do doby dětství, kdy žije s&#160;invalidní matkou bez otce a občas je v&#160;péči prarodičů s&#160;poněkud sparťanským a drsným přístupem, jasně danými hodnotami a cíli, do dospívání i dospělosti. Ve všech těchto dílech, v&#160;obsahu i formě, je obsažena ryzost, bytí bez sentimentu, přijímané tak, jak je – bolestivě, podivně, vzdorovitě, se snahou porozumět i s vědomím, že to někdy nejde. V&#160;podstatě tragických situacích probleskuje humor a nadhled. A přitom, alespoň na mě, neustále útočilo, jak rozhodnutí dvou lidí, kteří spolu byli celý život nešťastní a nic s&#160;tím neudělali na své úrovni, ale svou frustraci obrátili v&#160;teroru ostatních ven (babička a dědek), zatíží další, minimálně tři generace. Pavel Novotný: (*1976), liberecký básník, překladatel, tvůrce písní a radiofonických kompozic, živelný hudebník, autor písňových textů, tvůrce radioartu. Valná část jeho poetické tvorby spočívá v částečném převodu mluvené řeči do textu a spolu s autorovým charakteristickým a strhujícím verbálním projevem tak dochází k přednesům, které by se bez nadsázky daly nazvat performativními.&#160;(zdroj databáze knih) 2022&#160;&#8211;&#160;Drážďanská cena lyriky2021&#160;&#8211;&#160;Magnesia Litera&#160;(Litera za poezii) &#8211; kniha&#160;Zápisky z garsonky Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Philo Fiction, Historky z podsvětí filozofie</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/02/14/philo-fiction-historky-z-podsveti-filozofie/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 14 Feb 2025 13:24:09 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47474</guid>

					<description><![CDATA[Tahle knížka byla jedním slova: pecka! I když není vaším oborem filozofie nebo máte pocit, že doposud to nebyl právě váš šálek kávy, tak to ale vůbec neznamená, že tato novinka by přesto nemohla být pro vás. Mnoho lidí se domnívá, že filozofie je vyčpělá „věda“, fakticky nepoužitelná do našeho tisíciletí. Chyba! Aniž by tušili, jsou s ní dennodenně v&#160;kontaktu, konfrontováni a nuceni přemýšlet o jejich tématech. Hned vás uvedu blíže do obrazu.Jiří Beňovský, Philo Fiction, Historky z podsvětí filozofie, Dokořán, 2025 Když jsem chodila do školy a učili jsme se o Descartovi a jiných myslitelích, některé věci se nám tenkrát mohly zdát abstraktnější a těžko uchopitelné. Ale dnes, primárně díky filmům, jako je Matrix, Vanilkové nebe a další, si najednou hlavní myšlenky můžeme vizualizovat a uvědomit si nejen to, jak je filozofie skvělá, ale také, jak vlastně uměla pokládat otázky, které za celá staletí nezestárly. A co víc! Když se snažíme pochopit celou podstatu, tají se nám dech, mrazí nás, začínáme o lecčems pochybovat, a chceme vědět více. Co když svět, jaký se nám předkládá &#8211; jaký si myslíme, že žijeme, co když vůbec takový není? Kde je důkaz, že to, co se kolem mě děje, jak život prožívám, je pravda? Co když je to vše jen nějaká počítačová hra? Co když je můj život sen? A pokud mi někdo známý, blízký, či autorita bude tvrdit, že tomu tak není, kde je důkaz, že i on není součástí celé té simulace? Ale proč by si s&#160;tím dal někdo takovou práci? V tomto ohledu se nápadně podobají Descartovy myšlenky s tím, co prožíval Tom Cruise ve filmu Vanilkové nebe. *** „To, co mají Descartes a Tom Cruise opravdu společné, je, že oba vážně uvažovali o hypotéze, že jejich život je jen sen. Ve filmu Vanilkove nebe (Vanilla Sky) z roku 2001 má David Aames v podání Toma Cruise vážnou dopravní nehodu, která ho znetvoří, a on se rozhodne vstoupit na kliniku, jež udržuje jeho tělo ve stavu kryosuspenze (konzervace chladem), dokud lékařská věda nepokročí natolik, aby mu mohla opravit obličej, který byl nehodou zdeformován. Zůstává tam zmrazen téměř 150 let, během nichž počítač v přístroji, který udržuje jeho tělo naživu, krmí jeho mysl dojmy šťastného života – doslova života snů. David žije ve snu, aniž by o tom věděl. Všechno se zdá být normální, vnímá své tělo, své okolí, svůj byt, mluví s lidmi, zamilovává se… ačkoli to všechno je jen výplodem snu, který si vytvořila jeho vlastní mysl s pomocí počítače na klinice…“ (ukázka z knížky) *** Podobný námět známe také z&#160;filmu Matrix: lidé žijí životy, které ale ve skutečnosti takové nejsou. Převážná většina, kteří jsou součástí světa Matrixu, nemá ani tušení, že jejich celý život je velký podvod. Je to jen film, řeknete si. Nebo je to ten film, který nás už roky nutí přemýšlet, jak je náš svět hodně reálný? Napadají vás další otázky? Je možné na základě tohoto principu vysvětlit existenci boha? Pokud vy stvoříte herní simulaci, v&#160;níž budou bytosti schopny vlastní existence, myšlení, ale fakticky to vše ovládáte vy, jste jejich tvůrcem (bohem), je to ta eventuální cesta, kam by se měly ubírat naše myšlenkové pochody po hledání začátku lidských dějin? Námi stvořené bytosti se také mohou zamýšlet nad tím, jak vznikl svět, kam až dospěly, kdo stojí za jejich počátkem? Mrazí vás? Ale těch otázek je mnohem více. Od toho máme mysl, která nás nutí pochybovat, ale také hledá kompromisy. Něčemu musí věřit, aby to nevzdala a život dával nějaký smysl. Ale to, že nás vůbec něco takového napadne, ono zapochybování o čemkoliv, co by mohlo být ve své podstatě přirozené, to z&#160;nás dělá také filozofy. S&#160;humorem sobě vlastním a s&#160;příklady nám obecně známými a blízkými autor předkládá myšlenky některých filozofů, které nejenže nezestárly, ale jsou i v&#160;současné době značně populární a fakticky živnou půdou nejen pro filmový a knižní průmysl. Knížku jsem si skvěle užila. Oživila mé školní znalosti do docela jiné podoby, a to mne velmi bavilo. Známe to: Přijde učenec s nějakou teorií, jiný ji vyvrátí nebo vylepší, někam posune. Můžeme s tím souhlasit, či nesouhlasit, přijít s vlastní hypotézou, a to je na tom skvělé: Nepřijímat život jen tak, jak se nám servíruje, ale umět o něm přemýšlet, a tím si ho lépe užít. Anotace Rychle, tato dějová linka&#160;Matrixu&#160;není ani zdaleka René Descartes? Obdržíte kopii tohoto dokumentu, což je kopie originálu dokumentu nebo kopie originálu, která je zasílána poštou. Nedávno jsem zjistil, že Descartes není jediný, kdo se podílel na románu Toma Cruise. Dramatická role Kanta Nietzscheho a inspirace Johna Locka&#160;ze Star Treku&#160;pro film&#160;Avatara&#160;. Filmy v televizních seriálech a široké filozofii, jako je série&#160;Batman&#160;, jsou nejnovější ze série epizod plných dilemat a série&#160;Terminátor&#160;a&#160;Robocopa&#160;jsou zasazeny do filmů. A pak je tu Marty McFly z&#160;Návratu do budoucnosti&#160;, jehož život je como complicado no cestováním ōasem, ale tak nekonečnou debatou ou svobodě a determinismu. Filosof Jiří Benovský ve svých necelých dvaceti letech byl divoch, divoch a sultanát, který byl filozofem populární kultury a televize. Posléze uvidíte, že cesta není příliš strmá nebo že je strmá, ale spíše drsná. Na konci dne, pokud se chcete o&#160;Star Treku&#160;dozvědět více , můžete tak učinit ve stejnou dobu jako Kant a Nietzsche, kteří jsou zakladateli galaxie logických argumentů pro budoucnost. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Nejen mrazivé procházky Jizerskými horami přináší kniha Naslouchat tichu</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/02/14/nejen-mrazive-prochazky-jizerskymi-horami-prinasi-kniha-naslouchat-tichu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 14 Feb 2025 09:42:10 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47461</guid>

					<description><![CDATA[Kdybych měla tuto knihu označit několika přívlastky, napadá mě mrazivá, stříbrná, tichá, podmanivá… Autor čtenářům nabízí krátké příběhy z&#160;prostředí Jizerských hor, které popisuje ve fascinujících&#160;mikrodetailech. Miroslav Stuchlý, NASLOUCHAT TICHU, nakladatelství Kazda (2025) Procházíte zasněženou krajinou, nohy jsou čím dál těžší, boty již promoklé, studený vítr štípe do tváří, batoh svou vahou táhne k zemi, baterie v mobilu je vybitá… Chvílemi se mne zmocňovaly obavy, zdali průvodce mrazivě drsnou krajinou zvládne dojít do svého cíle bez úhony. Byla jsem překvapená, když v podmínkách, v nichž již díky sněhové pokrývce nebyly ani zřejmé některé známé body a cestu vedlo pár vyšlapaných stop, přesto náhodně někoho potkal. Třeba jako ono setkání s ženou, s níž prohodil pár slov, aby po chvíli každý zase pokračoval svou cestou dál. Právě ona občasná setkání v tiché krajině jako by v zemi nikoho čtenáře na okamžik vrací zpátky do jednadvacátého století. Po pár slovech, minutách, kdy se minou, už jen zůstává vzpomínka a ono jinak v životě tak vzácné ticho. „Při prvním kroku jsem se probořil po kolena do sněhu. Vrstva už nebyla tak pevná, její povrch ale stále pokrýval tenký led. Cítil jsem lehkou bolest, jak mi přes kalhoty rozedřel kůži na holeni.Skála se přede mnou hrozivě tyčila, ostrý vítr na několika místech obnažil žulu, její velká část ovšem zůstávala přikrytá námrazou. Dělilo mě od ní jen několik desítek metrů. Postoupil jsem o další krok a moje noha se opět zanořila hluboko do sněhu.“ Někdy to jsou mikrovstupy do rodinných vztahů či rozhovorů mezi přáteli, které v kontrastu k mocnosti přírody nakonec vyznívají až banálně. Člověk pod vlivem vyčerpání vlastních sil si spíš uvědomuje, které hodnoty skutečně mají pro něho důležitý význam. Miroslav Stuchlý prochází touto někdy mrazivou, jindy pestrobarevnou krajinou, jak jen podzim si umí s barvami zahrát, aby ji či její přirozené obyvatele zachytil na fotografiích, jež některé jsou součástí knihy. Hraje si se slovy, s nimiž vytváří úžasné obrazce pro plastičtější představivost. Podzim: to se tráva barví do ryšava a nad hladinou se převalují závoje mlhy. Když prší, spatří pod rozcestníkem zábradlí, perlící se dešťovými kapkami. (Vidíte ve své mysli, jak jsou ty kapky drobné, jedna vedle druhé se třpytí?) A když potká srnu, může se stát, že „Stála nehybně na stráni, v temných očích, připomínajících černé perly, byl usazen klid. (…) V jejím postoji byla nadřazenost vznešeného obyvatele lesa dovolujícího městskému přivandrovalci obdivovat její nevšední krásu.“ I když by se zdálo, že v tom tichu hor se vlastně nic neděje, pak jen těm, kteří se pečlivě nedívají. „Při psaní této knihy jsem chtěl čtenářům přiblížit nejen krásu horské přírody, ale i hloubku, kterou mohou tyto okamžiky přinést, pokud se zastavíme a opravdu nasloucháme,“ říká Miroslav Stuchlý. Miroslav Stuchlý (* 1974) se narodil v Šumperku, žije v Liberci. Je spisovatel, básník, filmař a organizátor kulturního dění. Absolvoval libereckou Technickou univerzitu. Podílel se na vydávání internetového časopisu Prostor pro původní literární tvorbu a spolupracoval s redakcí samizdatového občasníku Ještědál. Jeho krátký snímek o Charlesu Baudelairovi získal ocenění Český lvíček 2006 v kategorii hraných filmů. V Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádá filmové projekce, pomáhá i s festivalem Jeden svět. Je zakládajícím členem spolku Liberecký autorský kruh. Vydal sbírku básní Daleko do jara (Miroslav Stuchlý, 2012), román Waldvilla (Nakladatelství Bor, 2021) a sbírku Potkat jelena (Druhé město, 2021).&#160;Jeho nejnovější knihou je pak Naslouchat Tichu (Nakladatelství Kazda, 2025) MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Vychází monografie divadelního vizionáře SVATÝ ARTAUD</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/01/27/vychazi-monografie-divadelniho-vizionare-svaty-artaud/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 27 Jan 2025 07:05:57 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47455</guid>

					<description><![CDATA[Autor Leszek Kolankiewicz představí svou knihu Svatý Artaud v úterý 11. února 2025 v 16.00 v Divadle DISK, Karlova 26, Praha 1. Současně převezme Zlatou medaili AMU. Celý život zápasil s psychickými problémy a závislostí na drogách a dožil se pouhých dvaapadesáti, přesto po sobě francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho dílo zásadně ovlivnilo moderní divadelní tvorbu a k jeho dramatickému odkazu se hlásili klasikové Eugène Ionesco, Samuel Beckett a Jean Genet, později i Jerzy Grotowski či Peter Brook.  Artaudův život a dílo uhranuly polského kulturního antropologa Leszka Kolankiewicze, který mu věnoval monografii SVATÝ ARTAUD (1988, 2. rozšířené vydání 2001). Publikace je dodnes považována za kánon literatury zabývající se životem a dílem kontroverzního umělce. Kolankiewicz se v ní snaží porozumět Artaudově osobnosti, motivacím a souvislostem, jež utvářely jeho myšlení a tvorbu. Srovnává Artaudovy myšlenky s různými kulturními a filozofickými proudy, což umožňuje hlubší pochopení jeho odkazu. Představuje Artauda jako vizionáře, který se snažil vytvořit nové formy divadla, jež by mohly léčit duši moderního člověka. Publikace SVATÝ ARTAUD s více než 200 fotografiemi, obrazy a kresbami je konečně dostupná i českému čtenáři díky nakladatelství Malvern a překladateli Davidu Zelinkovi: „Artaudovo směřování za jeho vizemi bylo tak urputné, že začínalo mít rysy zcela svérázného náboženství&#8230; a šílenství. Počet těch, kteří jeho odkaz vyložili povrchně nebo mylně, výrazně převažuje nad počtem těch, kdo mu chtěli porozumět do hloubky.“ Leszek Kolankiewicz osobně představí svoji knihu v úterý 11. února 2025 od 16 hodin v Divadle DISK, Karlova 26, Praha 1 (vstup volný). Současně převezme z rukou rektorky pražské AMU Ingerborg Radok Zlatou medaili AMU, nejvyšší ocenění, jež škola uděluje významným českým i mezinárodním odborníkům a umělcům z oblasti divadla, filmu, hudby nebo tanečního umění. Prof. Kolankiewicz bude vyznamenán za svůj celoživotní přínos k výzkumu fenoménu divadla. Ceremonie i uvedení knihy se uskuteční v rámci programu nultého ročníku studentského festivalu NADAMU. Antonin Artaud ve své době odmítl tradiční divadelní formy a usiloval o vytvoření nového, intenzivnějšího a fyzičtějšího divadla, které by působilo přímo na smysly diváka. Jeho představení často zahrnovala prvky násilí, sexuality a šílenství. Podle Artauda mělo být divadlo nástrojem, který by diváka očistil od jeho iluzí a přivedl ho tváří v tvář skutečnému utrpení a krutosti světa. Jeho myšlenky měly zásadní vliv na rozvoj různých uměleckých směrů, jako je surrealismus, existencialismus a avantgardní divadlo. Stal se inspirací pro mnoho umělců včetně režisérů, dramatiků, výtvarníků a hudebníků. Duševní utrpení a konflikty se odrazily v jeho díle a dodaly mu ještě větší intenzitu. Před titulem Svatý Artaud se na českém trhu objevila jediná Artaudova monografie Antonin Artaud. Poslední z&#160;prokletých (1994) z&#160;pera divadelníka Jana Kopeckého (1919–1992), ta je však rozebrána. Dá se říct, že dílo kulturního antropologa Leszka Kolankiewicze nyní zaplní díru na trhu. Autor v&#160;ní mj. ukazuje, jak společnost odmítla Artaudovy radikální myšlenky a jak to ovlivnilo jeho život. Nenásilnou formou sděluje, že umělcovy problémy a otázky jsou nadčasové a týkají se každého z nás. Současně zdůrazňuje, že Artaudův odkaz je stále živý a dodnes inspiruje umělce a myslitele. Anotace Leszek Kolankiewicz: SVATÝ ARTAUD. Monografie o Antoninu Artaudovi (1896–1948), francouzském divadelním teoretiku, režisérovi, herci, básníku a spisovateli, přední osobnosti kulturního života 1. poloviny 20. století, která ovlivnila a dodnes ovlivňuje další vývoj nejen evropského divadla; k jeho odkazu se hlásili např. Peter Brook a Jerzy Grotowski. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy vize obsažené v knize Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jeho hledání forem divadla, které by bylo lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět. Odhaluje a komentuje paradoxy spojené s jeho osobností a dílem: Artaud je vizionář, který sám nikdy neuskutečnil své vize; inspirátor bezpočtu divadelních tvůrců, který sám zrealizoval osm výstupů – neúspěšných a nepřijatých; pronikavý kritik stavu člověka a společnosti, kterého společnost odsunula do blázince. Navíc většina z těch, kdo se považovali za jeho následovníky, kopírovala povrchní představy o něm bez pochopení podstaty jeho myšlenek. Jedním ze zásadních témat knihy jsou svatí blázni v dějinách, svaté šílenství, v němž se naplňuje ideál vnitřně svobodného, autenticky se projevujícího člověka neodděleného od světa, přírody, vesmíru, svaté šílenství, které je nepřijatelné pro společnost a obvykle končí šílenstvím nesvatým, destrukčním. Dílo je psané z perspektivy Artaudovy cesty do Mexika v roce 1936, zlomové události v jeho životě, posledního pokusu najít uskutečnění svých vizí v tradicích a kultuře domorodých indiánů – před definitivním nástupem psychické choroby. Francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) Je považován za jednu z klíčových postav meziválečné avantgardy a bývá řazen mezi tzv. &#8222;prokleté básníky&#8220;. Jeho raná básnická tvorba byla silně ovlivněna surrealismem. Po roztržce se surrealistickou skupinou se zaměřil na divadelní tvorbu. Nejprve spolupracoval s představiteli francouzské divadelní avantgardy: v roce 1927 založil společně s Rogerem Vitracem a Robertem Aronem Divadlo Alfréda Jarryho, kde uváděl například Strindbergovy a Claudelovy hry. Později založil vlastní divadelní scénu, kterou nazval Divadlo krutosti. Svoji představu, jak má vypadat moderní divadlo, popsal jednak teoreticky ve spisu Manifest divadla krutosti (Manifeste du théâtre de la cruauté, 1932, česky 1993), jednak ji předvedl v představení divadelní adaptace Shelleyho tragédie a Stendhalovy povídky Cenciové (Les Cenci, 1935). V polovině 30. let odjel do Mexika, kde se účastnil náboženských rituálů mexických indiánů. Po návratu do Francie u něj naplno propukla duševní nemoc, v letech 1937-46 byl opakovaně internován v psychiatrické léčebně.             Artaud je autorem dlouhé řady básnických i prozaických textů, esejů, dopisů.  Výbor z nich vyšel česky ve třech svazcích Texty I (1995), Texty II (1996) a Texty III (2003). Mezi nejvýznamnější patří Van Gogh aneb Zasebevražděný společností (česky 1993), Tarahumarové, Skoncovat s božím soudem (česky 1993). Napsal také sbírku esejů Divadlo a jeho dvojenec (Le Théâtre et son double, 1938, česky 1994), v níž popsal svoji vizi divadla.   Polský kulturní antropolog Leszek Kolankiewicz (*1954) Je absolvent polonistiky na Varšavské univerzitě a profesor humanitních věd vyučoval řadu let na divadelních katedrách ve Varšavě i v Paříži. Je autorem několika oborových publikací, mj. Dziady. Divadlo svátku mrtvých (1999), Samba s bohy. Antropologický příběh (1995), Svatý Artaud (1988, česky 2024). TZ]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Koncem světa to teprve začne? Můžeme čekat kolaps civilizace?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/01/19/koncem-sveta-to-teprve-zacne-muzeme-cekat-kolaps-civilizace/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 19 Jan 2025 14:11:08 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[globalizace]]></category>
		<category><![CDATA[konec světa]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47435</guid>

					<description><![CDATA[Peter Zeihan, Koncem světa to teprve začne, Kolaps globalizace, Dokořán, 2024 Navzdory objemnosti a komplikovanému tématu se tato kniha četla úplně sama. Zeihan čtenáře zaujme nejen svými znalostmi, ale primárně formou, jakou je podává. Fakticky si opakujete některé věci, které znáte z&#160;hodin dějepisu, ale jaksi „jinak“, lidsky. Například z neolitické revoluce není hromada fádních slovíček o něčem, co se kdysi podle všeho stalo. Příběh, kdy člověk pochopil, co by měl dělat, aby se zvýšila produktivita na jeho políčkách, je podán vtipnou srozumitelnou formou; nač něco v životě tak prostého vysvětlovat sofistikovaně. V sázce bylo hodně – kdo v boji vyhrál, ten toho druhého snědl. (&#8230;) Pak, jednoho zázračného dne, jsme začali dělat něco nového a báječného, něco, díky čemu se z života stala méně násilná a nebezpečná záležitost. Náš svět se od základů změnil. Začali jsme využívat své výkaly k pěstování rostlin. (&#8230;) Lidská lejna jsou zvláštní věc. Lidé jsou všežravci, takže jejich výkaly se mohou chlubit nejhustší koncentrací živin v celém přírodním světě. A jelikož lidé vědí, kam se jejich výkaly ukládají, bylo pro ně jednoduché něco, čemu bychom dnes řekli „vytváření zásob“ a „zajišťování nových dodávek“. Lidská lejna byla jedním z nejkvalitnějších prostředků pro hnojení a podporu růstu plodin nejen v prehistorickém světě, ale až do doby, než byla v polovině 19. století vynalezena a následně se začala masově uplatňovat umělá hnojiva. V některých částech světa je tomu tak dodnes. Využívání exkrementů nás dovedlo k některým třídním výdobytkům. (str. 19) Zeihan čtenáře provede lidskou historií, konče hypotetickým scénářem, co by se stalo, kdyby se systém, na který jsme si zvykli, a jež přináší prosperitu a bezpečí, zhroutil. Z&#160;pohledu malého středně evropského státu bude čtenář zažívat nejspíše oprávněné pocity jakéhosi evidentního amerického excepcionalismu, který zdůrazňuje kvalitativně vyšší úroveň a výjimečnost Spojených států. Odstupme ale stranou od všech sebestředných postojů; ono upřímně nejsme tak velcí, abychom si v globálním měřítku hodně vysoko vyskakovali, bohužel. Vždyť jen co do počtu obyvatel jsme jako jedno velké čínské město (v žebříčku by bylo Česko někde na sedmém osmém pořadí vedle Wuchanu). A podívejme se na svět takový, jaký je, a co by se stalo, kdyby se nějaké to kolečko v zaběhnutém řetězci běžných procesů polámalo nebo zcela vypadlo ze soukolí. „Během trvání nového řadu a magického demografického okamžiku dějin jsme se natolik specializovali a naše technologie tak pokročily, že jsme naprosto přestali být schopni vykonávat dříve životně nezbytné úkoly. Zkuste si vyrábět vlastni energii nebo dostatek potravin k přežití, zatímco jste někde zaměstnáni na plny úvazek. To vše je možné jen díky představě kontinuity – představě, že bezpečí a prosperita, jimž se dnes těšíme, zde budou i zítra a že své životy můžeme svěřit do rukou fungujícího systému.“ Nevyhnutelně jsme dospěli do stadia, že jsme na sobě všichni vzájemně závislý. Jsou to suroviny a zdroje (dovážíme ropu, zemní plyn a další), jsou to jednotlivé díly či celé produkty, součástky, které se dále kompletují do běžně užívaných produktů, spotřebičů (viz skoro na všem nálepky made in China), jsou to logistické cesty (námořní doprava, železniční, letecká, to vše musí být bezpečné. Lodě převážejí materiál přes půlku světa. Ale my nepochybujeme, že vše dojde svého cíle.). Jsou to finance (úvěrová politika, burzy) a tak dále. A pak i my exportujeme (obchod se pořád otáčí: není možné jen dovážet a platit, ale i vyvážet ven) Vezměme v potaz jako příklad tento paradox: zemi, která má největší úložiště ropy, její obyvatelé by fakticky nemuseli nic dělat a žili by v&#160;prosperitě, jenže je tomu naopak. Živoří, mnozí opravdu strádají i hlady. Venezuela. Když něco nefunguje, jak má, špatná vláda a hospodaření může zcela zničit zdravé fungování společnosti a izolovat ji od zbytku světa. Skvělý svět tak, jak ho známe, podle všeho už svůj vrchol zažil. Lepší už to nejspíš nebude. Zpomaluje se porodnost, populace stárne a produktivita je čím dál víc závislá na přistěhovalcích. Blíží se populační kolaps, deglobalizace… Jaký nejhorší scénář se může stát? Nebo lze to ještě zvrátit? Zeihan předpovídá bezprostřední, rychlý, katastrofický zvrat globalizace a blížící se chaos, který z toho všeho nakonec bezprostředně vyplyne. Kolaps je vlastně důsledkem dvou základních faktorů: když demografická křivka klesne opravdu dolů a Spojené státy se stáhnou ze světového systému. Berme to jako možný scénář nebo jako varování, pokud se nic nezmění. Dnes je asi těžké si představit, že se vrátíme zpátky, svět bude roztříštěný opět do izolovaných regionálních ekonomik, za jejichž střeženými hranicemi nebude už bezpečno. To, že populace ve vyspělých ekonomikách klesá, je zřejmé. Důvod, proč by se ale Spojené státy měly izolovat od světa jaksi ale postrádá nějaké smysluplné opodstatnění. Zeihan po analýze jednotlivých částí celého globálního systému předpokládá, že každý tento díl je velmi křehký a nepřizpůsobitelný. S&#160;tím ale nesouhlasím. Nic se neděje ze dne na den. A pokud je hrozba, že nějaká část se zhroutí, připravují se opravné prostředky, vyvíjí se nové technologie. Ale ano, jsou situace, které nastanou v&#160;jednom okamžiku nebo v&#160;krátkém časovém sledu a v&#160;tu chvíli s&#160;nimi nelze nic dělat (války, živelní pohromy. Viz třeba když před lety tsunami odřízla svět od výroby a dodávek z&#160;čínských továren, zejména čipů). A v&#160;tomto ohledu jsou tu stále mechanismy, které je potřeba udržovat, zlepšovat, aby výpadek systému v&#160;jedné své části nezpůsobil dominový efekt. Rozhodně ale tuto knihu doporučuji k přečtení. Opravdu jsem si ji užila. Provokovala mě, rozčilovala, s&#160;něčím jsem souhlasila, jindy jsem u čtení vehementně kroutila hlavou s&#160;jasným ne, ale nutilo mě to přemýšlet, vytvořit myšlenkový konstrukt, v&#160;němž by skutečně nějaká ta část systému odpadla. Jaké by to mohlo mít hypotetické následky? A proč by k&#160;tomu mělo opravdu dojít? Co by bylo nutné udělat, aby se tomu předešlo? Myslím, že právě proto stojí za čtení. Primárně vás nenechá chladnými a bez ohledu, zda se Zeihanem souhlasíte, či nikoliv, uvědomíte si, v&#160;jak křehkém světě žijeme a jak dlouhou dobu to trvalo, než jsme se dostali až sem. Doma za nás spoustu práce odčiní spotřebiče, teče nám pitná voda, na ulici se cítíme v&#160;bezpečí a tak dále. To dříve nebylo samo sebou. A bude to tak i v&#160;budoucnosti? MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Zlovolné bytosti Nelly Černohorské</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2025/01/06/zlovolne-bytosti-nelly-cernohorske/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 06 Jan 2025 08:54:21 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Glosy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47429</guid>

					<description><![CDATA[Debut Nelly Černohorské Zlovolné bytosti je dílo inspirované lidovou démonologií. Odráží se v&#160;něm hluboký zájem o problematiku, tvůrčí talent, smysl pro napětí i psychologii postav. Výborná je i práce s jazykem. Autorka rozhodně patří mezi autory, kteří nabízejí hluboký čtenářský zážitek. Nelly Černohorská se ve své prvotině představuje jako prozaička i básnířka. Novela Když se nedíváš je syrové a přímočaré vyprávění, zpracovávající téma zla, hlubokého nevyléčitelného traumatu, síly, msty, odhodlání a oběti. Magický realismus, s&#160;nímž do již tak silného příběhu vstupuje, příjemně překvapil absencí touhy reinterpretovat zlo do mírnější podoby, jak se často v&#160;současné literatuře děje. Zde je ježibaba přesně tou čirou esencí zmaru, smrti a krutosti, z&#160;níž zamrazí. Tragický příběh znásilněné Mariany a její rodiny v&#160;sobě nese i vědomí síly partnerské podpory „v dobrém a ve zlém“. Díky tomu vyprávění získává na síle a přes veškeré dojetí a bolest vzbuzuje i obdiv k&#160;lidskosti, oběti, odhodlání a skutečné nesobecké lásky. Balady. Jedenáct hororových balad se dotýká více či méně vědomého strachu v&#160;nás. Stachu ze smrti, marnosti, nadpřirozena, setkání se silami, které nás dalece přesahují či se dotýkají naší pověrečnosti. Většina balad opět vychází z&#160;folklóru, kdy se nešťastník dopustí chyby při setkání s&#160;rusalkou, jezinkou… či překročí nějaké tabu. Nelly Černohorská umí vzbudit podobný neklid a obavy jako Erben v&#160;Kytici. … Tam na kopci stojí, stará dřevěnice. V&#160;černé jizbě hoří jen jediná svíce. V&#160;černé jizbě matku nikdo nezlobí, na dvou židlích prkno tři křížky ho zdobí. … S&#160;něhou prkno položila domů k&#160;sobě pod peřinu. Tři noci se nic nedělo. Té čtvrté našla na prsou hlínu, děťátko klidu nemělo. … Ve vsi umíráček zvoní, děťátko si přišlo pro ni. Tam, kde leží chlapeček, Přibyl další hrobeček. (Umrlčí prkno) Zlovolné bytosti by rozhodně neměly uniknout nikomu, koho přitahuje hororový žánr a lidová démonologie. Autorka nabízí nepřikrášlená zpracování v moderním jazyce bez jakékoliv stylizace, čímž zvyšuje čtivost i prožitek. O autorce: Novelistka, básnířka, korektorka, redaktorka. Narodila se r. 1987 v Opavě. Na Ostravské univerzitě vystudovala český jazyk spolu s hudební výchovou. Jejím nejmilejším žánrem je horor a radost jí udělá vše, co se jakkoli týká čarodějnic, hřbitovů, paranormálních jevů či pověrečných vyprávění. Její horší část si libuje v nemravné poezii v duchu lidové slovesnosti. V roce 2021 debutovala hororovou knihou Zlovolné bytosti (Pointa; novela a veršované balady), následovala novelka Oko čarodějnice (Golden Dog), která měla tu čest odstartovat edici Zrnka temnoty. Kromě toho má ještě drabble zářez Pečovatelka v hororovém pololetníku Krátký řez (č. 3, 05/2023, Golden Dog). Zatím poslední kniha, která autorce vyšla, je sbírka eroticky laděných básní s výmluvným názvem Čuňazie. (zdroj Databáze knih) Nelly Černohorská, Zlovolné bytosti, Pointa 2021 Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Cenu Miloslava Švandrlíka získal Pavel Tomeš</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/12/15/cenu-miloslava-svandrlika-ziskal-pavel-tomes/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 15 Dec 2024 12:23:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category>
		<category><![CDATA[Cena Miloslava Švandrlíka]]></category>
		<category><![CDATA[Doba chmelová]]></category>
		<category><![CDATA[humorná literatura]]></category>
		<category><![CDATA[Obojek]]></category>
		<category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47411</guid>

					<description><![CDATA[První místo v již 11. ročníku Ceny Miloslava Švandrlíka si letos odnesl spisovatel a stand-up komik Pavel Tomeš za svou sbírku povídek 13! Třináct příběhů s přílohami. Obec spisovatelů ČR toto ocenění každoročně uděluje autorům humoristických knih. Spolupořadatelem je Praha 11, kde autor Černých baronů bydlel. „Příběhy v knize se pohybují v širokém spektru tónin a různě zbarveného humoru, od toho černého po ironii, od nostalgického pousmání k dadaistickému mrknutí. Jsou výborně vypointované, neotřelé a překvapivé, v podstatě záznamy malérů, do nichž se bezděky vřítíme, a ne vždy vyvázneme se zdravou kůží,“ uvedla za porotu spisovatelka Františka Vrbenská ke knize Pavla Tomeše, který má už na kontě Cenu čtenářů Magnesia Litera za svůj humorný román o smrti Až na ten konec dobrý. Na druhém místě skončila Iva Pekárková a její kniha Kam jede tohle nástupiště, třetí místo získala Martina Boučková za Past na sňatkového podvodníka. Porota letos udělila i tři čestná uznání, získali je Petr Čech za knihu A tak si tady žijeme, Jaromír Marek za Dobu chemlonovou a Rosana Zvelebilová za román Obojek. Soutěže se mohly účastnit humoristické knihy vydané v&#160;roce 2023. V&#160;předchozích ročnících obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka například Karel Šíp, Lukáš Pavlásek, Zdeněk Svěrák nebo Evžen Boček. VÍTĚZNÉ KNIHY . 13! Třináct příběhů s přílohami 13! (čti &#8222;třináct faktoriál&#8220;) je mozaika třinácti povídek, v nichž se postavy dostávají do neobvyklých situací, které ne vždy dopadnou úplně dobře. Ale ať už převládne smích nebo smutek, žádná tma není tak temná, aby ji neprozářil černý humor. Příběhy spolu sice nesouvisí, ale pro náročnějšího čtenáře je v nich roztroušeno pár narážek, které mají navodit pocit, že jo. Lze je číst v libovolném pořadí a nejspíš vás ohromí, kolik možností vám to dává. Kniha obsahuje i překvapivý bonus: přílohy, které příběhy dále rozvíjejí, což překonává nejčastější výhradu proti sbírkám povídek &#8222;sotva to začalo, tak to skončí&#8220;. . Kam jede tohle nástupiště Zatoužili jste někdy vědět, jak zastavit vlak? Nebo proč tolik pracovníků londýnské přepravy chodí v otrhaných, špinavých uniformách? Lámete si hlavu, jak vynadat člověku jiné barvy pleti a nedostat se do maléru? Na tyhle a spoustu dalších otázek odpovídá další kniha Ivy Pekárkové, inspirovaná dobrodružstvími jejího skoromanžela, dlouholetého zaměstnance londýnských drah. Svižně psané, vtipné a informativní příběhy přinášejí čtenáři panoptikum postaviček, přehršel historek a tu a tam i nějaké odhalení. . . Past na sňatkového podvodníka Jak přechytračit záletníka a nezamilovat se Říká si Leon, Tomi, Andreas, David, &#8230; Má mnoho jmen, ale ani jedno není pravé. S oblibou oslní ženu, většinou středního věku, na kterou rozehraje taktiku neodolatelného elegána. A penízky se hrnou. Avšak navzdory zkušenostem se mu poslední dobou nedaří. Když téměř zoufalý poznává Hanku, znovu v myšlenkách slyší šustění bankovek. Nicméně, zlomit sebevědomou ženu není zase tak snadný úkol. A jediné, na co se dá vždy spolehnout, jsou Murphyho zákony. Přijde si podvodníček na své, nebo dostane za vyučenou? . . A tak si tady žijeme Hold spisovateli O. Pavlovi kniha P. Čecha Tak si tady žijeme a první setkání převozníků na Berounce. . . Doba chemlonová Jak jsem přežil socialismus, svoji rodinu a Brno Dětství v&#160;socialistickém Československu bylo krásné&#160;— asi jako každé dětství. Jen nebýt té normalizace…&#160; Staré Brno, přelom šedesátých a sedmdesátých let. Ve společnosti jsou stále znát poválečné šrámy, oficiálně se normalizují poměry a tuží se vítězství socialismu. Rodiny si při všeobecném nedostatku musejí nějak poradit, ať už jde o bydlení, spotřební zboží, nebo dovolenou v zahraničí. Jedním z mála způsobů, jak tohle každodenní pinožení zvládnout, je brát všechno s humorem. Nebo alespoň s dětskou zvědavostí a naivitou.  . . Obojek Uměle vyrobený člověk – pomocník číslo 68 – v roce 2017 bez odporu vykonává příkazy a přijímá svou roli spotřebního zboží. Ruský důstojník Eša, velitel baterie č. 6, se musí ve II. světové válce popasovat s těmi nejhoršími možnými svěřenci. A mladý Emouš? Ten se v roce 3023 snaží opuštěnou důlní šachtou plnou smrtících nástrah dostat do tajuplného cíle. Je vůbec možné, aby tyto tři muže něco spojovalo?]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Dokáže přilákat čtenářky novinka Julie Caplinové k návštěvě Prahy?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/12/07/dokaze-prilakat-ctenarky-novinka-julie-caplinove-k-navsteve-prahy/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 07 Dec 2024 16:11:08 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[julie caplin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47397</guid>

					<description><![CDATA[12. prosince do Prahy do Luxoru dorazí populární autorka romantických knih Julie Caplinová, která nově vydala knížku, jejíž příběh se odehrává v českém prostředí. Julie Caplinová, Hospůdka v Praze, Cosmopolis, 2024. Hospůdka v Praze, anotace: Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady? *** Jedná se již o dvanáctou romantickou knihu, jejíž děj je situovaný do konkrétního prostředí. První příběh se odehrál v Kodani, následoval Brooklyn, Paříž, Chorvatsko, Island, Tokio, Švýcarsko, Irsko, Skotsko, následně se příběh znovu vrátil do Francie, jedenáctý se odehrál v Itálii a nyní Julie Caplinová umístila svůj nejnovější díl do Prahy. Jedná se o známou sérii takzvaných romantických útěků, z nichž jeden si autorka před mnoha lety sama zažila. Po dlouholeté známosti se svým přítelem, kdy měla již pocit, že vztah se neubírá tím směrem, jakým by si přála, se naštvala, sbalila kufry, a tím začala její dlouhá cesta po různým místech světa (Neapol. Hongkong, Malajsie, Thajsko), až dorazila na Nový Zéland za svou matkou s tím, že tam s ní již zůstane. Nicméně nastal zvrat, ozval se její přítel, následně za ní přiletěl a požádal ji o ruku. Byl to příběh se šťastným koncem jako z jejich knih. Dodnes jsou spolu manželé. Která obálka se vám víc líbí? Porovnejte originální obálku knížky dvanáctého příběhu s českou verzí. Původní knížka se jmenuje A Little Place in Prague. Nicméně věřím, že návrh české obálky a úprava titulku je pro české čtenářky jistě přitažlivější a více stylizovaná a povedená do našeho prostředí. Zaměřila jsem se také na to, co o Praze podle příběhu Julie Caplinové říkají zahraniční čtenářky. Třeba ty, které ještě ani v Praze nebyly. Zaujalo je toto místo? Dokázal by je romantický příběh okouzlit a inspirovat k jeho návštěvě? Podívejte se, co o Praze píšou ve svých příspěvcích „Pokud byste někdy uvažovali o návštěvě Prahy, upřímně bych se neobtěžovala Googlem, ani žádnými průvodci – tato nádherná kniha vás tam přenese a dodá úžasnou chuť (a to slovo používám záměrně – to jídlo, ze kterého se vám budou sbíhat sliny, a to jste ještě neochutnali české pivo…), jaké by to bylo tam žít a pracovat a sem tam se kochat u mnoha nepřehlédnutelných památek. Zřídka jsem narazila na knihu, která mě tak ponořila do svého krásného prostředí&#8230;“ (uvádí bloggerka zde) Čtenářky z Amazonu: „Když jsem Prahu navštívila, hned jsem se do ní zamilovala. A tato kniha mě přiměla, abych si zarezervovala další výlet.“ &#8222;Popis Prahy, jak ho autorka podala, je úžasný, od architektonických děl po umění, počasí a báječná jídla. Při setkání s místními jsem měla skoro pocit, jako bych slyšela jejich přízvuk a viděla jejich úsměvy.&#8220; „Příběh je nasycený radostí a náklonností k českému hlavnímu městu (…) Je to už mnoho let, co jsem byla v Praze, ale když jsem tam tenkrát byla, opravdu jsem si to místo zamilovala, a dlouho jsem zase přemýšlela o tom, že bych se tam vrátila. Tato kniha mě možná jen nakopla, abych to udělala. Už cítím pod nohama dlažební kostky, když přecházím Karlův most, a zastavuji se, abych si vychutnala vítr vanoucí od Vltavy, když si budu prohlížet sochy, které ho lemují. Po přečtení Juliiných lahodných popisů chci ochutnat nějaké tamější vařené pivo a místní pečivo. Dostaňte mě do toho letadla hned!“ &#8222;Ráda jsem si přečetla zajímavosti o místech v Praze a také o jídlech, ze kterých se mi sbíhaly sliny. Prahu jsem ještě nenavštívila, ale při čtení této knihy jsem si přála, abych tam byla, a těším se na její návštěvu.&#8220; A takových je spousta! Některé čtenářky zaujal děj dalšího romantického útěku více, jiné méně, je to samozřejmě ovlivněno očekáváním a srovnáváním s předchozími díly, nicméně fascinující je, že jsem všude nalezla primárně nadšení a chuť podívat se do Prahy. A pokud i vy budete mít tedy cestu do Prahy právě onoho 12. prosince, můžete se s Julií Caplinovou osobně setkat v Luxoru. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Hvězdná velryba: Když obrazy inspirují k básním</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/12/07/hvezdna-velryba-kdyz-obrazy-inspiruji-k-basnim/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 07 Dec 2024 14:17:25 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[hvězdná velryba]]></category>
		<category><![CDATA[ilustrace dětských knih]]></category>
		<category><![CDATA[malvern]]></category>
		<category><![CDATA[petr horáček]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47382</guid>

					<description><![CDATA[Za oranžovou mlhou velkoměstských světel, vysoko nad bzučením neonů je modročerná velká tma, třpytivá záblesky hvězdného planktonu. Tam plave hvězdná velryba&#8230; Když se mi do rukou dostala Hvězdná velryba, znovu jsem si uvědomila, jak silný první dojem umí vyvolat některá kniha už při listování. Bylo by pro každou bezpochyby skvělé, kdyby v člověku zanechala střípek něčeho, co si s sebou ponese dál, byť už ji dávno odložil. Ať je to silný příběh nebo skvělé vizuální provedení. Či v ideálním případě kombinace obojího. A pokud se tedy úspěšně propojí naše očekávání toho, co by nám kniha měla přinést a jakým způsobem to podává, asi není co dodat, povedla se. Jenže co když může být ještě lepší? Skvělá kniha totiž čtenáře dokáže nad očekávání překvapit, až nadchnout. Takže abych to upřesnila: Když se mi dostala do rukou Hvězdná velryba, reagovala jsem slovy: &#8222;Věděla jsem, že je to krásná kniha, ale že je tak nádherná! To mi vzalo dech.&#8220; Dětské knížky bývají graficky pestřejší, barevnější, poutavější… A ano, Hvězdná velryba je primárně knížkou pro děti. Jenže: jak jí začnete listovat, pochopíte, že je nutně i pro vás, že se s&#160;ní chcete a potřebujete na chvíli zastavit a vychutnat si tu barevnou pestrost a odvázanost na každé stránce. Obrázky ve vás probouzejí něco nového, podrobně je prozkoumáváte. Jsou to barevné vrstvy, které se různě prolínají. Něco odhalují, jiné něco skrývají. S dětmi čtete básně a povídáte si o ilustracích. Je to jedna z těch knih, která vás doma při čtení spojuje. Vzájemně se doplňujete a užíváte si společné chvilky. Hvězdná velryba je bohatě ilustrovaná publikace, kde každá dvoustrana je sama o sobě uzavřeným celkem. Knížka vznikala jinak, než je obvyklé. Standardně je na začátku nejprve námět, text, pak přijde řada na ilustrace a tak dále. Nicméně, příběh této knížky se odvíjel od obrázků ve skicáku ilustrátora Petra Horáčka. To byl jakýsi prvotní impuls. „Miluji Petrovy obrazy,“ říká v&#160;úvodu knížky Nicola Davis, autorka básní v&#160;Hvězdné velrybě (překlad do češtiny: Robin Král). „Jednoho dne jsem listovala Petrovými skicáky – byla v&#160;nich různá zvířata ve všemožných prostředích, někdy realistických, někdy magických. Občas jsem tam narazila na setkání zvířete a člověka. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že skoro každý z&#160;těch obrázků otevírá nový příběh nebo rozhovor. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdybychom si prohodili role. Začneme od Petrových obrazů a já k&#160;nim doplním slova. A přesně to jsme udělali.“ Petr Horáček s&#160;sebou často vozí malé skicáky formátu A6, do nichž si maluje, cokoliv ho napadne. Nicole Davis, se zalíbily a vytvořila k&#160;nim básně. „Když to viděla naše paní redaktorka, nadchlo jí to, a&#160;tím jsme se vlastně oficiálně pustili do vytváření knížky. Mně se moc líbí, jak Nicola píše. O&#160;to zajímavější bylo, že ona vlastně svým způsobem vysvětlovala, co si myslí, že mám v&#160;hlavě. Já pak následně tu její verzi znovu ilustroval, takže vše se dostalo do takové smyčky. Byla to velmi zajímavá práce. Navíc jsem v&#160;knížce nepotřeboval udržet nějakou kontinuitu v&#160;ilustracích. Každá stránka je jiná. Znovu jsem použil různé materiály a&#160;dal si s&#160;tím hodně práce,“ říká Petr Horáček. Pečlivost a hodně práce je na knížce opravdu vidět. Obecně celé zpracování publikace co do kvality papíru a vazby působí jako úžasné umělecké dílo, které přináší nejen čtenářský požitek, ale i skvělý vizuální zážitek s&#160;krásnými detailně propracovanými ilustracemi. Hvězdná velryba je nádherná, všem ji vřele doporučuji. &#8222;Jen zvedni hlavu, podívej se na ni. Uslyšíš věčnou píseň rozpínání.&#8220; Petr Horáček (zde jeho&#160;web),&#160;český výtvarník a&#160;autor dětské literatury žije a&#160;tvoří ve Velké Británii. Dosud vydal celou řadu titulů, ilustroval několik dětských knih jiných spisovatelů (např. Nicoly Davies, Joyce Dunbara). Jeho díla získala ocenění doma, ve Spojených státech, Velké Británii a&#160;v Holandsku. V&#160;Čechách vyšlo již více než dvacet jeho samostatných knih, např.&#160;Nový domek pro myšku,&#160;Husa Líza,&#160;Modrý tučňák,&#160;Nejkrásnější místo na světě,&#160;Jak myška snědla měsíc,&#160;Slon,&#160;Kamarád pro medvěda&#160;a&#160;další. MB Hvězdná velryba, nakladatelství Malvern. Básně: Nicola Davis, ilustrace: Petr Horáček, překlad: Robin Král]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Máte chuť Na jedno? Nebo rovnou na 50 příběhů pražských pivnic?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/12/01/mate-chut-na-jedno-nebo-rovnou-na-50-pribehu-prazskych-pivnic/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 01 Dec 2024 12:38:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[historie pohostinství]]></category>
		<category><![CDATA[hospoda U Kosů]]></category>
		<category><![CDATA[Jaroslav Hašek]]></category>
		<category><![CDATA[kam chodil Jaroslav Hašek do hospody]]></category>
		<category><![CDATA[komunisté zavírali hospody]]></category>
		<category><![CDATA[pražské hospody]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47369</guid>

					<description><![CDATA[Petr Sojka, Na jedno. Padesát příběhů pražských pohostinství, pivnic a putyk. Grada 2024. Hned na úvod musím říci, že mě tato knížka opravdu velice bavila. Nejsem sice takovou milovnicí chmelového moku, ale zato mám ráda příběhy spjaté s historií a konkrétním místem. Nevyhledávám ani tak veliké učebnicové události, kterých se nám v době školní výuky dostalo požehnaně, jako spíše dějiny každodennosti a příběhy minulosti, na něž se již mohlo zapomenout a jež se tak nejlépe oprašují třeba právě vstupem do prostor, kde dříve stála či ještě stojí stavba, jež – jak se říká – toho hodně pamatuje. S knížkou Na jedno se tak díky autorovi dostanete na padesát… nikoliv snad vašich půl litrů piva, ale hlavně tedy příběhů různých hospod, pivnic a putyk. Pravdou je, že kdybyste si skutečně při každé zastávce jednu takovou sklenici dali, nejspíš by se vám záhy rozpíjela písmenka. Příběhy jsou psané lehce i humorně, ale stejně tak je s nimi často spojen smutný až tragický konec Když do míst, kam se lidé chodí bavit, vstoupí příběh spojený s vraždou, rvačkou nebo státní bezpečností, lze předpokládat, že původní setkání neskončí dobře. Zneužívání politické moci způsobilo mnoho křivd. Jen málokdo z těžké doby mohl vydat něco, co celou tragédii ponižování lidské důstojnosti ve své podstatě zesměšnilo a nakonec posílilo. A to za předpokladu, že se čtenář dokázal na vše dívat s nadhledem a stejnýma očima jako třeba autor Osudů dobrého vojáka Švejka. V nich &#8211; jak známo &#8211; Jaroslav Hašek zesměšňuje pro danou dobu typické udavačství, jehož efekt se na prostém Švejkovi jakoby míjel účinkem. Právě první příběh vypráví o Jaroslavu Haškovi a o jeho hostincích. Lepší začátek si čtenář nemohl ani přát. Jaroslav Hašek je legenda, nejen literární, ale také muž, jehož hrdlem bylo prolito mnoho litrů piva. Jaroslav Hašek byl svéráz a díky bohu za něj. A že se cítil v takových podnicích &#8222;jako doma&#8220;, stalo se zde mnoho příhod, které se oprašují ještě tolik let po jeho smrti. Jedna z historek popisuje, jak mezi přátele přivedl svého syna. V kavárně si dítě podávali z ruky do ruky a Hašek zářil nejvyšší spokojeností. Naposledy uvázl maličký Hašek u slečny v kuchyni. Po krátké partii kulečníku spisovatel na syna zapomněl a společnosti navrhl, aby se šlo do vinárny. Bylo veliké štěstí, že kavárník znal adresu obydlí Haškovy ženy. Poručil, aby slečna odnesla děťátko matce, protože se prý Hašek může po synovi shánět až za několik dní. A zkušený muž se nemýlil. Hašek vpadnul do kavárny třetího dne, ušpiněn a nevyspalý, a chraplavě křičel od vchodu: „Vraťte mi mého syna! Chci své dítě nazpět!&#8220; Po té, co s Haškem v rámci stránek v knížce projdete několik jeho oblíbených hospod, můžete se vrhnout na další příběhy vztahující se k hostincům jako U Rozvařilů, U Dandů, U Vatšů, U Kosů, U Zavadilů, U Labutě, U Králíka a mnoho dalších. Některé dnes již neexistují, jiné se ještě dochovaly. Mezi všemi mne více zaujala jedna, která zvenčí lákala své hosty velmi netradičně. Restaurace U Slona. A jak název napovídá – její lákavou dominantou byl právě obrovský, nikoliv však živý slon, původně umístěný na jubilejní výstavě. Jednalo se o obrovskou sochu, vytvořenou sochařem Karlem Novákem. Pochopitelně, že taková obrovská rarita už z dálky lákala všechny lidi, včetně dětí. Přímo na výstavě také vznikla úplně nová společnost, která měla své hlavní sídlo právě v restauraci U Slona. Jmenovala se Bajkajlaj a na její počest vznikla okamžitě i chytlavá píseň, která se hraje a zpívá dosud: Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj…“ Údajně právě U Slona také Karel Hašler společnosti Bajkajlaj poprvé zazpíval jeden ze svých největších hitů… Později se obrovský slon přestěhoval na nové místo, aby mohl přinést dalšímu podnikateli podobný úspěch. Jeho příběh pokračoval dál, až do smutných konců, kdy se v závěru druhé světové války bavili vlasovci střelbou na ono „nebohé zvíře“ a později komunisté restauraci zabavili. V roce 1969 bylo vystaveno úřední nařízení, aby se torzo slavného slona zbouralo. K čemuž došlo v roce 1974. Komunistický režim stál za zánikem řady podniků Jako například U Kosů. Když komunisté hospodu zavřeli, „dokonce si přijeli i pro židle, přestože byly majetkem rodiny Kosových. Hospoda i velký taneční sál, přistavěný v roce 1925, pak sloužily jako sklad a později jako truhlářská dílna.“ Těch nostalgických ale i emočně silných příběhů je v knize nespočet. Nerada bych odkrývala příliš, abych vás neokradla o zajímavé čtení. Na celé knížce mě mrzí jen jediná věc, a to je kvalita fotografií. Jsou příliš malé, je jich několik na jedné stránce a mnohdy je těžké rozeznat detaily. Přitom takto skvěle textově propracovaná knížka by si zasloužila i kvalitní obrazovou přílohu. Možná budou obrázky lépe rozeznatelné v e-knize, kde si lze stránky více přiblížit. Nicméně, až na tuto drobnost všem publikaci vřele doporučuji a věřím, že pokud nejste z Prahy, pak při návštěvě hlavního města by vás mohl některý takový příběh svést, abyste se podívali na místo, kde dříve vzkvétala právě nějaká taková zajímavá „putyka“. Petr Sojka, redaktor magazínu Z metropole ČT, tvůrce pořadu Tajemství pražských dvorků, je také autorem knih Pražské dvorky, Příběhy pražských dvorků, Z tajů pražských dvorků a Praha v proměnách času (ta vyšla rovněž jako audiokniha).   MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Recenze: Drak na polní cestě</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/11/25/recenze-drak-na-polni-ceste/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 25 Nov 2024 09:42:13 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[český venkov]]></category>
		<category><![CDATA[Drak na polní cestě]]></category>
		<category><![CDATA[Jiří Hájíček audiokniha]]></category>
		<category><![CDATA[román o českém venkově]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47357</guid>

					<description><![CDATA[Máme šanci obstát, když se nás rozhodne sežrat „drak“? Má touha po penězích nějaké hranice? Mají bezohlední lidé nějaké hranice? Jaká je cena za víru v&#160;lásku a ve vlastní práci? A jakou cenu má domov? Kde má kdo domov? Jiří Hájíček nabízí poklidně plynoucí příběh z&#160;vesnického prostředí, které skvěle vykresluje, a zamýšlí se nad otázkami, vedoucími k&#160;proměně současného venkova i osobního života. Anotace Tomáš, stárnoucí muž, který život zasvětil práci v&#160;zemědělství, je rozvedený, bezdětný a žije se stařičkou matkou ve vsi Nový Lhotec na Českobudějovicku. Věří ve vztah s&#160;Kristýnou, o dvacet let mladší ženou. Ta je učitelka a do rodné vsi se vrátila po letech strávených v&#160;Praze, aby zapomněla na ženatého muže, kterého miluje. Vztah s&#160;Tomášem je pro ni neuspokojivý, ačkoliv se jí Tomáš snaží přesvědčit o opaku. Stěžejní linka příběhu, trvající asi rok, popisuje pomalou, houževnatou likvidaci statku, který Tomáš postupně vybudoval s&#160;kamarádem Vlastou po restitucích v&#160;90. letech. Do popředí se tak dostává velký investor, psychický nátlak, nemoc, soudy, hloupost a ziskuchtivost místních obyvatel. Recenze Příběh není dramatický, nenabízí napětí ani zvraty. Je dokonale popisný a zachycuje lidské povahy, přání, tužby, snahu, vytrvalost, boj s&#160;větrnými mlýny. Je emočně vyvážený, kromě neradostných událostí, ať už spojených se statkem, či osobním životem vedlejších postav, přináší i odhodlání a poselství, že bojovat za správnou věc se má. Že je dobré poslouchat své srdce a hledat způsoby, jak odolat technokratům a lidem, kteří ztratili zájem o kulturní dědictví po předcích. Velmi pěkně je vykreslené přesvědčení mladého páru, který se do Lhotce přistěhoval, protože věří v&#160;pospolitost, v&#160;to, že na venkově je život čistší a přirozenější. Jejich idealismus je pro hlavního hrdinu důležitý. Ve chvíli, kdy ztrácí všechno, na čem mu záleží, mu právě nadšení neznámých lidí dává jistotu, že to, co dělá, má smysl. A právě takové drobné, nevýrazné podněty obyčejného života, jehož fokus je v&#160;zavařování okurek a chození do práce, dodávají příběhu neobyčejnou lidskost, zemitost, opravdovost. Hájíčkův styl vyprávění je příjemný a velmi pěkná je jazyková stránka a skvělá redakce knihy. Drak na polní cestě je bezesporu kvalitní román, který potěší čtenáře, milující dobře napsané, nervy nedrásající, uvěřitelné příběhy z běžného života, odehrávající se v současnosti a na venkově. Drak na polní cestě rovněž jako audiokniha Románový příběh Jiřího Hájíčka čerpá ze skutečného případu. „Mám informace z první ruky, od člověka, který vede malou zemědělskou akciovou společnost,“ prohlašuje spisovatel. „Vysvětlil mi mechanismus, jakým byla akciovka napadena společností s velkými finančními zdroji. V románu jsem schéma trochu zjednodušil, změnil jsem názvy a jména, obec je fiktivní, také je tam víc dějových vrstev.“ Spisovatel Jiří Hájíček (57) je dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera. S&#160;novým románem DRAK NA POLNÍ CESTĚ (Host) zůstává věrný tématu rodného jihočeského venkova, studiu psychologie místních lidí a duše krajiny. Tentokrát je hrdinou Tomáš Sádecký s autobiografickými rysy rozvedeného, bezdětného vrstevníka. Na rozdíl od autora nepracuje v&#160;bance, ale šéfuje zemědělskému akciovému podniku, jemuž hrozí nepřátelské převzetí velkou finanční skupinou. „Rezonují ve mně autorova témata osamělosti a složitosti vztahů, boje, na který je člověk sám. V&#160;jejich uchopení je Jiří Hájíček mistr,“ svěřuje se herec Robert Mikluš, jenž se ujal interpretace audioknižní verze (OneHotBook). Jiří Hájíček, Drak na polní cestě, audiokniha &#8211; OneHotBook, interpret: Robert Mikluš, režie: Hynek Pekárek Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Křivda: Kniha nejen o transgeneračním přenosu traumatu</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/10/31/krivda-kniha-nejen-o-transgeneracnim-prenosu-traumatu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 31 Oct 2024 11:46:48 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47350</guid>

					<description><![CDATA[Anotace: Vypravěč Arne se v restauraci seznamuje s Danielou. Jako dokumentaristu ho zaujme příběh její nežijící babičky Jitky. Ta patřila k takzvaným „ukrývaným dětem“ přeživším válku v izolaci a nejčastěji s pomocí dobrodinců riskujících vlastní životy.  Babičku nicméně její „dobrodinci“ týrali a po válce zjistila, že přišla o celou rodinu. Prožitá traumata se pak odrazila nejen v jejím dalším životě, ale i v životech dětí a vnučky Daniely kvůli fenoménu známému jako transgenerační přenos traumatu. Arne se pustí do pátrání po pohnutých osudech rodiny s nejasným úmyslem natočit vysněný dokumentární film a objevuje, že ne vše bylo tak, jak doma babička Jitka vyprávěla. Najednou vyvstávají mnohem palčivější otázky: Proč se snažila „přepsat“ svoji historii dokonce i před nejbližšími a co to pro ně znamená? A jak rozplést spletitou síť lží, jejíž součástí je víc lidí, než se čekalo? Martin Jun, Křivda, nakladatelství Cosmopolis, 2024 *** Na tuhle knihu jsem se velmi těšila V rámci jednoho setkání s nakladatelem mne samotná prezentace autora přesvědčila, že si ji musím přečíst. Jakmile tedy nadešla příležitost, objednala jsem si ji a hned se pustila do čtení, jenže… Navzdory tomu, že se textu nedá po jazykové stránce nic vytknout, první stránky jaksi drhly. Zprvu převažoval pocit, že se jedná o jakési zdlouhavější Curriculum Vitae doplněné o popis osobních nezdarů ve vztazích se ženami. Přišlo mi rovněž trochu netaktní jmenovat docenta Zdeňka Pince ve světle, které spíš zavánělo fraškou a mohlo by vyvolávat dojem, že Fakulta humanitních studií, dříve Institut základů vzdělanosti, je jakousi náhražkou kvalitního studia. Fakulta humanitních studií (při mém přijetí ještě Institut základů vzdělanosti) byla pro všechny a pro nikoho, byla trnem v oku akademické obci a já si ani na téhle škole vyvrženců nepřijatých jinde nevedl nijak zvlášť dobře. (…) proděkan Pinc mě při hlavní zkoušce z filozofie, která se pompézně nazývala skeletový atest, označil za „černou ovci ústavu“ (…) Měl jsem odpor k fenomenologii, kterou prosazoval jako vrcholné stádium filozofie, ale celkově jsem o filozofii nevěděl dost, abych se mohl s komisí přít. Moje strategie byla vše jim odkývat. (…) Očekával jsem, že až budu na závěr studia obhajovat diplomovou práci, Pinc si na mé tristní výkony vzpomene a dá mi to ještě jednou sežrat. Z toho nekoukal zisk mnoha kreditů, které jsem nutně potřeboval k ukončení studia na „Pinctitutu“, jak ho nazýval spolužák Vojtěch Rynda. (15-16) Zprvu tedy mé původní nadšení, jež se násobilo s okamžikem rozbalováním balíčku, po začtení trpce opadlo. Čekala jsem napínavý příběh o hledání skryté pravdy o babičce, která díky svému židovskému původu jako dítě přežila válku v izolaci, kde vše ve skutečnosti neprobíhalo vůbec hladce, docházelo k týrání, a pak tu bylo ještě ono transgenerační trauma. Místo toho se příběh ubíhal docela jiným směrem. Musím upřímně přiznat, že kdybych neplánovala napsat recenzi, knihu bych nejspíš po zhruba padesáti stranách odložila. Nakonec jsem velmi ráda, že jsem to neučinila. Pokud „přetrpíte“ ne příliš vydařený začátek s mnoha zbytečnostmi (viz například popis Průhonic: Sic to do děje vůbec nepatří, přesto vám autor vyjmenovává, které pohádky se zde točily, včetně informace, že v Průhonicích bydlí Andrej Babiš, str. 87), text se začne nakonec zajímavé rozplétat i chvíli zamotávat, aby čtenáři v poslední třetině vzal dech a redefinoval, komu byla vlastně učiněna křivda. Přesněji řečeno: kdo se z podstaty věci cítí být ukřivděný. I když jsou ve hře peníze, resp. řeč se také obrací k zděděnému majetku, přesto nejde o žádné finanční vyrovnání, jako spíš o nalezení pravdy, o zlomové citové rány, které vznikly v minulosti, a nové, jež se v souvislosti s příběhem objevily. Rozplétáním se některé jizvy zacelují, dochází ke smíru, k uvědomění si, jak se člověk může mýlit a jak snadno může podlehnout pocitu nespravedlnost, pokud mu nejsou známy všechny souvislosti. To, co se mi na knize vskutku velmi líbilo, byla ona pestrost Nic není černobílé. Hlavní hrdina pátrá v archivech, v matrikách, hovoří s příbuznými Jitky Dezerové, skládá střípek po střípku, klade si otázky, zdali se jeho cesta neubíhá špatným směrem, jestli něco nepřehlédl či se v závěrech nemýlí… Neboť některé zjištěné skutečnosti mu rozbíjí „staré“ výpovědi, jež nemůže dál konfrontovat, neboť Jitka Dezerová již zemřela. Po celém tom rozplétání Arne zjišťuje, že nic není a nikdy ani nemůže být černobílé. Neexistuje jeden viník a nikdo, kdo je něčím vinen, není v&#160;jádru „špatným“ člověkem. Všechno na sebe navazuje a má své důvody. Největší hloubkou je pochopení a odpuštění, které je možné jen za podmínek, že člověk bude skutečně otevřený a bude objektivně přistupovat k&#160;dokumentům a získaným informacím. Skvělé je, že hlavní hrdina se neschyluje k zjednodušování, „k posouvání“ pravdy podle toho, jak by se mu nejvíce hodilo. Za což jsem v textu velmi vděčná: Arne se drží poctivé objektivní dokumentaristiky. Víme, že se nejednou stane, že některé výsledky výzkumů jsou (a leckdy i nevědomky) pokřiveny, aby se závěr příliš neodchyloval od původní hypotézy. Arne se ale doslova „nimrá“ v detailech, odmítá se spokojit s prvními závěry. Jakmile má pochybnosti, něco mu v celé skládačce nesedí, znovu raději vše opakovaně prověřuje a hledá další zdroje. Vedle pátrání v knize probíhá ještě jedna dějová linka Arne v ní prožívá svůj jinak každodenní život, práci a hlavně vztah se svými dcerami a manželkou po rozvodu. Zde musím vyzdvihnout skvělé vykreslení situací, povah, rozdílné reakce dcer vůči otci, který po rozvodu bydlí na jiné adrese. Děti rozchod rodičů obvykle vnímají jinak a mnoho okolností, které vedly k rozpadu manželství, jim není známo nebo získávají zprostředkovaně podle úhlu pohledu toho kterého rodiče. Přičemž lze předpokládat, že pokud bydlí s matkou, otec se snadněji dostane na černou listinu. Proto i vztahy pubertální dcery s otcem jsou zpočátku velmi pošramocené a je zde potřeba hodně času a trpělivosti k jejich narovnání, aby oba spolu mohli znovu smířlivě vycházet. *** Kniha ale rozhodně stojí za přečtení. Z počátku to chce trochu trpělivosti, ale pak se to vyplatí a zůstane vám velmi silný čtenářský zážitek. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Poznejte blíže s knihou nakladatelství Dokořán: Svatý Jan pod Skalou</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/10/31/poznejte-blize-s-knihou-nakladatelstvi-dokoran-svaty-jan-pod-skalou/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 31 Oct 2024 08:12:45 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Dokořán]]></category>
		<category><![CDATA[klášter]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47341</guid>

					<description><![CDATA[Kniha je určena těm, kdo se chtějí o místě dozvědět více, opakovaně se sem vracet, přemýšlet o něm a poznat je opravdu do hloubky. (s. 7) A opravdu dílo těchto rozměrů by nemělo chybět v knihovně žádného milovníka a ctitele této kouzelné lokality. Pečlivě zpracovaná v módu populárně naučné publikace, která čtenáře nezatěžuje poznámkovým aparátem v rámci textu, ale zvědavcům poskytne seznam literatury a archivních pramenů na konci, stejně jako další přílohy a doplňující texty. Kniha je bohatá i na fotodokumentaci. Je potřeba zmínit, že Svatý Jan pod Skalou vyšel jako třetí v edici, zaměřené na výjimečné malé lokality. První byl Tetín svaté Ludmily (2017) a druhá Srdce českého krasu (2021). . Tematicky je kniha dělena takto: . I. Svatý Jan pod Skalou od pravěku po zrušení kláštera Začínáme legendou o svatém Ivanu Českém, nejstarším poustevníku, světci na základě tradice, nikoliv kanonizace. Text legendy, vyprávějící o muži, který chtěl žít nenápadně a zbožně, nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Ostatky, které jsou pokládány za jeho, byly opakovaně zkoumány a ani zde nelze nic vyloučit. Pokračujeme archeologií, která dokládá osídlení už v pravěku, abychom se pomalu dostali k založení benediktýnského kláštera, o němž máme první zmínky k roku 1020. Nejvýznamnějším rokem je pak 1517, kdy se z proboštství stává opatství (za opata Jan V.). Dějiny přinášely období rozkvětu i těžkostí. Zajímavostí je, že na začátku třicetileté války byl zničen klášterní archiv. Černým dnem pro devatenáct mnichů se tak stal 5. listopad 1785, kdy byl klášter zrušen. V knize se dočtete, jaký byl osud oněch svatých mužů, stejně tak, jak bylo následně naloženo se stavebními a uměleckými památkami, jejich restaurování, opravy a úpravy. Oddíl uzavírá Václav Cílek úvahou o poustevníkovi a jeho obrazu v širším dějinném a literárním kontextu. . II. Svatý Jan pod Skalou od zrušení kláštera po současnost Co se zrušeným klášterem? Ubytovna pro armádu? Invalidovna? Nakonec to byla koželužna. Co se dalo prodat, bylo prodáno. Pak přišla manufaktura na výrobu bavlněných tkanin, papírna… Na začátku 20. století tu dokonce vznikly i svatojanské lázně, a to zásluhou výrobce čokolády a cukrovinek z Královských Vinohrad Františka Mašnera. Kdy se svatý Jan objevuje v umění? Také tato otázka nezůstává bez povšimnutí a nabízí nám jak výtvarná, tak literární díla. Text plynule přechází k stavebnímu a správnímu vývoji obcí, které přináležely ke klášteru (Hostim, Sedlec, Jánská, Záhrabská). S tím souvisí i navazující téma života v obcích: sportovní a slavnostní události, dobrovolní hasiči, kteří dodnes patří na venkově k nejaktivnějším organizátorům komunitního života; a ke slovu přijdou i oblíbené hostince. Najdeme tu i kapitolu z&#160;moderních dějin, tedy let válečných, poválečných a polistopadových. Víte, že se Svatý Jan objevuje i ve filmu? A to dokonce od 30. let! Za všechny jmenujme snímky C. a k. polní maršálek (1930), Ostře sledované vlaky (1966), Jezerní královna (1998), hollywoodský film Bílé ptáče (2023). A když už jsme u té kultury, zavedou nás autoři i do místního muzea. Oddíl uzavírá kapitola o turistice a sportovních aktivitách, která nás připravuje na poslední část, věnující se přírodním krásám. III. Přírodní podmínky a jejich využití člověkem Krajina, v níž se Svatý Jan nachází, je neskutečně krásná. Pokud chceme ale proniknout pod povrch, musíme také trochu proniknout do geologie a geomorfologie. Velmi zajímavým a klíčovým obdobím byl silur. Celková mocnost silurských hornin zde přesahuje 500 metrů, což je jedna z největších v pražské pánvi. S tím souvisí i trilobiti a jiní zkamenělí živočichové, no ano, jsou tu. A jací! Půvab prostoru podporuje i kras, jeskyně a voda. I těm je zde věnovaný značný prostor. Stejně jako využití nerostného bohatství napříč historií. A aby kniha končila opravdu optimisticky, předvede nám plejádu přírodních krás: doubravy, bučiny, suťové a roklinové lesy, nivy, louky, ptáky, hady, netopýry, motýly i měkkýše. Knihu doporučuji všem, které tato lokalita hlouběji zajímá, dostanou hodnotné, podrobně zpracované, komplexní informace. Svatého Jana pod Skalou jsem navštívila dosud jen jednou a musím říct, že je to vpravdě kouzelné místo a pozornost a péči si rozhodně zaslouží. SVATÝ JAN POD SKALOU, Dějiny, genius loci a přírodní poměry, Karel Žák, Jiří Ševčík, Václav Cílek, Martin Majer a kolektiv, Dokořán 2024 Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Autobiografie jednoho pařížského domu</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/10/01/autobiografie-jednoho-parizskeho-domu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 01 Oct 2024 09:05:01 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[antisemitismus]]></category>
		<category><![CDATA[autobiografie]]></category>
		<category><![CDATA[deportace]]></category>
		<category><![CDATA[ulice v Paříži]]></category>
		<category><![CDATA[židovské rodiny]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47318</guid>

					<description><![CDATA[Nechte se pohltit pohnutou minulostí jednoho “náhodného” pařížského domu. Spolu s&#160;dokumentaristkou Ruth Zylbermanovou odhalíte příběhy plné ztrát a odloučení, ale i nečekaných shledání a návratů. Ruth Zylbermanová, Autobiografie jednoho pařížského domu; Příběhy, osudy a deportace 1942-1944. nakladatelství Maraton V&#160;pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z&#160;východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa. Knize předcházel dokument Dokumentární film vypráví příběh budovy v rue Saint-Maur během německé okupace Paříže prostřednictvím vzpomínek těch, kteří tam žili a přežili válku. Obsáhlá kniha mnoha příběhů pod jednou střechou Kniha Ruth Zylbermanové přináší něco docela nového a neotřelého. Středobodem celého projektu se stává &#8222;náhodný&#8220; dům, přičemž nejde primárně o stavbu, jako o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene. Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila &#8211; jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. (…) Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v&#160;mém nahodilém potulování. Jako start projektu by se dalo uvést, že to byl den, kdy autorka zcela náhodou objevila mapu, jež nedlouho předtím vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zabývala se dětmi, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Podobnou mapu Paříže nikdy předtím neviděla. Byla poseta různě velkými červenými kolečky znázorňujícími, ve kterých domech a v jakém počtu byly děti zatčeny. Pár jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže, ale na severu, ve východní části mapy Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější. Bylo jich tam tolik, že se pod nimi až ztrácely linie ulic. A tak se Ruth rozhodla, že se zaměří na detailní studium právě jedné z těchto budov v jinak méně známé oblasti: Dům číslo popisné 209 v pařížské ulici Saint-Maur. Možná by si čtenář mohl položit otázku, s jakými příběhy bychom se seznámili, kdyby autorka zvolila jinou z&#160;budov. Na první pohled od svých ostatních v&#160;těsném sousedství by nejspíš tato č. 209 nemusela být nijak zvlášť odlišná. Ale Ruth, procházejíce ulicemi severovýchodní Paříže, si vybrala pro svůj dokument právě tuto Snad je na místě uvést, že vedle oné zmiňované &#8222;náhody&#8220; k tomu také vedlo i několik faktických skutečností. Jedna z nich byla, když objevila sčítání lidu z roku 1936. Uvědomila si, že třetina ze tří set obyvatel domu byli Židé. Z padesáti dvou deportovaných bylo devět dětí. Devět osudů, jimž válka a jejich původ zmařily možnost prožít běžné dětství. A Ruth Zylbermanové tématika židovství a osudy židovských dětí během holocaustu vzhledem k jejím kořenům nemohly být cizí. Následně se spojila s&#160;historikem Alexandrem Doulutem a odbornicí na holocaust Claire Zalc, aby společně identifikovali bývalé nájemníky. Některé obyvatele bylo snadné docela najít, ale byly i případy, kdy se lidé také přestěhovali do zahraničí, a proto jejich nalezení bylo výrazně komplikovanější. Ruth Zylbermanová se pustila doslova do detektivní práce Jejím cílem bylo odhalit čtenářům bohatou historii nižší a střední společenské vrstvy francouzského hlavního města od roku 1848 až do současnosti. Osudy obyvatel prošly francouzsko-pruskou válkou v letech 1870-1871, první světovou válkou a druhou světovou válkou a další událostmi až do současnosti, včetně útoku v&#160;roce 2015. Jsou to příběhy každodennosti, lásky, vražd, konfliktů… Autorka při své práci hovořila s&#160;obyvateli, nahlížela do archivů a vytvořila ojedinělý projekt, který by nebylo možné lépe uvést než právě jako Autobiografie jednoho pařížského domu… Od minulosti až do současnosti Jedním z důležitých bodů současné doby byly bezesporu rozhovory k tématu teroristických útoků z roku 2015. Krátce pak v ukázce níže: 13. listopadu 2015. Vrazi byli v&#160;Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (&#8230;) &#8222;Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s&#160;níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v&#160;televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: &#8218;Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.&#8216; A potom v&#160;televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.&#8220; Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha &#8211; i když se zaměřuje jen na jeden dům &#8211; je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům. O autorce Ruth Zylbermanová (1971), francouzská filmařka a spisovatelka, natočila řadu dokumentárních snímků a v roce 2015 vydala svůj první román La Direction de l’absent (Směr nepřítomných). V&#160;její dokumentaristické tvorbě se zřetelně projevuje vztah ke středoevropským dějinám: dokumentární snímek Dissidents, les artisans de la liberté (2009) věnovala mj. Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, Le procès – Prague 1952 z roku 2021 pak trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. Pro televizní kanál Arte natočila v&#160;roce 2018 dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z&#160;ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha románu z&#160;roku 2020, vydaného prestižním nakladatelstvím Seuil. Snímek i kniha si získaly značnou přízeň odborné i čtenářské obce. (zdroj emaraton.cz)]]></description>
		
		
		<enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/10/VID_20240930_111052215.mp4" length="45165564" type="video/mp4" />

			</item>
		<item>
		<title>Gastronomie českého středověku: Dobrou chuť!</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/06/23/gastronomie-ceskeho-stredoveku-dobrou-chut/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 23 Jun 2024 13:44:49 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[černá kchyně]]></category>
		<category><![CDATA[historická gastronomie]]></category>
		<category><![CDATA[jak jedla šlechta]]></category>
		<category><![CDATA[jak se jedlo ve středověku]]></category>
		<category><![CDATA[kahan]]></category>
		<category><![CDATA[pečený bažant]]></category>
		<category><![CDATA[středověk]]></category>
		<category><![CDATA[středověká gastronomie]]></category>
		<category><![CDATA[středověká kuchyně]]></category>
		<category><![CDATA[vícha]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47304</guid>

					<description><![CDATA[„Jíst jednou za den jest životem andělským, jíst dvakrát jest životem lidským, více jak třikrát nebo čtyřikrát za den se rovná životu zvířete a ne lidské bytosti.“ (Tomáš Štítný ze Štítného) Monika Černá Feyfrilíková, Gastronomie českého středověku, Grada Než se pustíme do čtení příspěvku k nové knize Gastronomie českého středověku, měla bych tu kvíz. Co myslíte, že znamenají tyto pojmy? Vysvětlení bude na konci příspěvku. Nespěchejte&#8230; Putra či putr Kroupník dětinský Pivnice Hlavatice Dršlák Žlutá řepa Syrník Nadievanie Oplatečnice Vévodský prášek Tranchér Příručník Huntíř Firšlak Ponořme se v myšlenkách do dob dávno minulých, kdy nestály všude okolo supermarkety, nebyl takový dostatek a pestrost jídla, jež nás vede k tomu, že při každé příležitosti něco uzobáváme. Jedlo se jednou či dvakrát denně, a pokud jsme nepřináleželi k vyšší šlechtě, pak naše běžné denní jídlo bylo primárně k zasycení než k nějakému kulinářskému požitku. Maso jsme měli zřídka, naše strava se zakládala převážně na luštěninách a obilovinách. Ale svědectví mnoho nezbylo, neboť recepty nižší třídy se spíše nezaznamenávaly. Jednak se předpokládalo, že tak prostá jídla zná přece každý. A pak škoda tak drahocenného papíru&#8230; Zato v opačném případě, ve stavu šlechtickém, se před našimi zraky rozprostírala rozličná krmě, někdy už odlišná a zapomenutá oproti dnešku a jindy sloužící převážně pro svůj odiv, neboť jaký asi má smysl opékat celého bažanta i s peřím, zobákem a takto ho &#8222;jako by živého&#8220; usadit na tác? Mimochodem oněch &#8222;šíleností&#8220; bylo více. Například koláče či dorty, &#8222;do jejichž vydlabaného korpusu se vkládali živí ptáci, kteří po odstranění vršku a opatrném nakrájení přímo z pokrmu vzlétli.&#8220; (63) Knížka nabízí jedinečné informace, dávno zapomenutá slova, zvyky a rekonstrukci receptů i s fotografickou dokumentací. Sami si je můžete vyzkoušet. Dozvíte se o způsobu stolování, jaké se užívalo nádobí, jak vypadaly kuchyně a jaké přicházely módní trendy. Stolování mělo svá pravidla Postupem doby se měnilo vlivem cizích kultur. Od pradávného umístění jídla uprostřed stolu, z něhož si každý uždiboval, po vlastní talíře, od stolů nekrytých až po ubrusy, od konzumace pomocí rukou po příbory, respektive lžící, jíž si hosté nosili s sebou, až po „snobské“ vidličky, jimž trvalo dlouho, než se „uchytily“ v nové domovině. Když se přivdala neteř byzantského císaře Basila II. Maria Agrypoulina v roce 1004 do rodiny benátského dóžete Pietra II. Orseola, přinesla si i několik zlatých vidliček s sebou do nového domova v Itálii. Nástroj se nesetkal s kladným ohlasem, které to, že princezna k jídlu nepoužívá svých prstů, považovalo za arogantní a marnivé, a tak byla za jedení pomocí vidličky kritizována ještě půl století po smrti svatým Petrem Damiánem. Ten přisoudil fakt, že zemřela na morovou nákazu boží prozřetelnosti za to, že užívala tento hanebný nástroj. (46-47) Příprava pokrmů byla výrazně náročnější Mezi nejstarší dochované evropské kuchařské knihy patří dánská kuchařka ze 13. století. Nejstarší česky dochovaná je datovaná do druhé poloviny 15. století. Autorka do své knihy čerpala z českých a zahraničních písemných, ikonografických a archeologických pramenů. Recepty vycházejí především z kuchařek, podle nichž se vařilo pro tehdejší elitu. Sic název knihy zmiňuje českou středověkou gastronomii, v textech se občas přesáhne ona pomezní hranice s upozorněními či odkazy obvykle i do 16. či 17. století. Umělci kuchyně Být mistrem kuchyně na šlechtických dvorech bylo považováno za mužskou doménu a později s nástupem humanismu se takový člověk stával doslova umělcem! „Dobří kuchaři byli ceněni, jak dokazuje fakt, že císař Zikmund Lucemburský nechal svého kuchaře Františka v&#160;roce 1414 obdařit erbem, ve kterém byla štika.“ Ono pohostit takovou společnost nebylo právě jednoduché. Na přípravě a obsluze se podílela celá řada lidí různých funkcí. Je až fascinující, k jakým odbornostem byli někteří určeni. Kuchyně i těch nejchudších jakož i zámožných se časem měnily „V prostém vesnickém domě se všechny kuchyňské úkony odbývaly na jednoduchém topeništi, které se vyvinulo z ohniště původně umístěného uprostřed obytné místnosti. Postupem času se přesunulo na vyvýšené místo, obvykle v rohu obytné místnosti při vchodu ze síně. Bylo zároveň jediným zdrojem tepla v prostoře, kterou obývala celá rodina. (&#8230;) Dým se tak stával všudypřítomným a nemilým společníkem vesničanů.  (&#8230;)“ Nicméně kuchyň jako samostatná místnost až do 15. a 16. století neexistovala. Objevuje se až s s rozšířením kachlových kamen, kdy se otevřené ohniště přesunulo do samostatné místnosti, tzv. černé kuchyně. Černá kuchyně byla místnost bez oken, aby se nezhoršoval tah ohně. K osvětlení muselo postačit ohniště, vícha, což byla hořící tříska zastrčená do držadla na zdi, nebo jednoduchý lojový kahan. Jak tehdy lidé uchovávaly potraviny? Dnešní možnosti balení, vakuování či celoroční dostupnosti potravin nás ani nenutí přemýšlet, jak bychom jinak bez těchto výdobytků mohli udržet trvanlivost a poživatelnost potravin. Těch možností – vedle solení, kvašení, které nás jistě napadnou jako první – bylo tehdy více. Například udržet čerstvou kořenovou zeleninu po dobu několika měsíců bylo možné technologií zahrabání do písku ve stejné poloze, jak rostlina rostla. K zachování kvality potravin sloužily i k tomu určené nádoby. Rekonstrukce historických receptů Při čtení nezůstáváme jen u hutného textu – protože těch vskutku velmi detailních informací je v knize nespočet – ale jsou zde i jednotlivé popisy pokrmů našich praprapředků. Od jídel běžných po slavnostnějších, vařené na svatbách, banketech nebo štědrovečerní večeře. Autorka popisuje, co se jedlo při různých příležitostech a nabízí také recepty i s fotodokumentací k vyzkoušení. „Slavnostní (štědrovečerní) večeře pravděpodobně začínala oplatkou s&#160;medem. Tento zvyk je sice poprvé písemně zaznamenán až v&#160;období renesance, ale zvyk pojídání medových koláčků či placek je doložen již z&#160;období raného středověku. Z&#160;pozdějších dob se dochovaly záznamy dokládající, že se na některých místech našeho území namísto oplatky zahajovala štědrovečerní večeře uvařeným hrachem. Pokrmy chudších rodin většinou obsahovaly houby a česnek, jemuž s&#160;připisovala ochranná a posilující moc. Podával se proto i zvířatům, aby byla zdravá a dobře prospívala.“ Knížka Gastronomie českého středověku mne velice mile překvapila Nejvíc na ní mohu pochválit mnoho detailů z každodenního života týkající se gastronomie, které se jinak běžně nikde moc nedočteme. Rovněž za skvělou rekonstrukci receptů, které nejsou jen opsaným textem, ale doplněné fotografiemi, čili je vidět, že staré recepty byly oprášeny a znovu vyzkoušeny. Jsou zde fotografie a popisy kuchařských náčiní tehdejší doby, stejně jako dobové texty starých kuchařek. Knížka mne přesvědčila, že bych si ráda vyhledala další tituly této autorky. *** Co znamenala slova na začátku článku? Putra či putr bylo čerstvé máslo, pivnice pak prostora sloužící pro delší uchovávání potravin. Dršlák je vlastně cedník. Syrník byla forma na tvarování sýra. Oplatečnice sloužily jako kleště na výrobu oplatek. Tranchér byl speciálně seříznutý starší chléb, sloužící jako tácek k odkládání soust, o něž hodovník nestál. Huntíř byl přespolní řezník. Kroupník dětinský byl mlynář, který vyráběl krupici na dětskou kaši. Hlavatice, tak se říkalo hlávkovému zelí. Žlutá řepa se někdy označovala obyčejná mrkev. Nadievanie to byly typická jelita, jitrnice a klobásy. Vévodský prášek neboli svařené víno, prostě svařáček. Firšlak je část hovězího masa. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>MEGA SOUTĚŽ O HUMORNÉ KNÍŽKY! Vyberte si, kterou chcete</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/06/22/mega-soutez-o-humorne-knizky-vyberte-si-kterou-chcete/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 22 Jun 2024 11:25:58 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<category><![CDATA[šílená babička]]></category>
		<category><![CDATA[soutěž]]></category>
		<category><![CDATA[vyhraj knížky]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47276</guid>

					<description><![CDATA[Mega soutěž o výtisky knížky ŠÍLENÁ BABIČKA, nebo DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY, nebo PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA – volba je jen na vás!]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Grafický román pro děti: Tajný život stromů</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/06/22/graficky-roman-pro-deti-tajny-zivot-stromu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 22 Jun 2024 10:00:48 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[ekologie]]></category>
		<category><![CDATA[kořeny stromů]]></category>
		<category><![CDATA[ochrana přírody]]></category>
		<category><![CDATA[příroda]]></category>
		<category><![CDATA[tajný život stromů]]></category>
		<category><![CDATA[život stromů]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47251</guid>

					<description><![CDATA[Peter Wohlleben ve spolupráci s francouzskými umělci, scénáristou Fredem Bernardem a ilustrátorem Benjaminem Flao, přicházejí s originálním nápadem, který se na knižním trhu objevuje velmi zřídka. A to, že titul, který byl původně určený pro dospělé čtenáře, je adaptován do komiksu, aby mohl svůj obsah přiblížit rovněž dětským čtenářům. Předlohou se stala populární kniha Tajný život stromů, která byla již přeložena do více jak čtyřiceti jazyků.]]></description>
		
		
		<enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/06/White-Beige-Minimalist-Sale-Promo-Mobile-Video-1-1.mp4" length="32875577" type="video/mp4" />

			</item>
		<item>
		<title>Kočkovity &#8211; zábavná knížka pro milovníky koček</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/06/22/kockovity-zabavna-knizka-pro-milovniky-kocek/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 22 Jun 2024 07:13:09 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[domácí zvíře]]></category>
		<category><![CDATA[hry s dětmi]]></category>
		<category><![CDATA[kočky]]></category>
		<category><![CDATA[kocouři]]></category>
		<category><![CDATA[milovníci koček]]></category>
		<category><![CDATA[nápady na dovolenou]]></category>
		<category><![CDATA[nápady pro děti]]></category>
		<category><![CDATA[zábavná knížka]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47262</guid>

					<description><![CDATA[Kočkovity &#8211; více o knížce zde v nakladatelství Grada. U nás doma velí kočky. Jsou v jasné souhře se zbytkem rodiny, takže já, milovnice psů, ustupuji jako vzorný poddaný do pozadí&#8230; Ale pro své kočkomily jsem ráda na dovolenou přibalila KOČKOVITY. I když je to knížka pro mladší děti než ty mé, obě trvaly, že ji chtějí, protože prý bez ohledu na věk a výšku, kočky jsou láska na celý život. KOČKOVITY jsou zábavná knížka – jak mi bylo doma řečeno: nejen pro děti; i ty, mami, se můžeš přidat, v níž zjistíte, jakou má vaše kočka MŇOSOBNOST, proberou se kočičí pocity podle výrazu tváře, postavení uší a pohybu těla. Děti si podle čísel domalují tvář kočky (to mě vždycky jako malou holku strašně bavilo). Mohou si dle návodů vyrobit hračky pro kočky nebo dokonce kočičí stan či hrad (není nad „nehlídanou“ krabici, že kočičáci!). Jsou zde ještě křížovky, recept, bludiště, dokreslovačka, osmisměrka, kočičí origami, ale také užitečné informace související s adopcí, čistotou či kastrací např. v rámci vysvětlení u toulavých koček, kde často dochází k nekontrolovatelnému množení a spousta koťátek končí v útulcích. Knížka je pěkně ilustrovaná a je jednou z těch, které nemá dítě hotové za odpoledne. Některé aktivity zaberou více času a u jiných si určitě rády popovídají se svými rodiči. Připravte si tužky, pastelky, nůžky, úsměv a další věci podle toho, co zrovna budete mít v plánu. Třeba právě onu krabici na pořádný kočičí hrad! MB]]></description>
		
		
		<enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/06/Navrh-bez-nazvu-2.mp4" length="27801108" type="video/mp4" />

			</item>
		<item>
		<title>Kdo by se kůrovce bál? První knižní obhajoba &#8222;největšího vyvrhele říše hmyzu&#8220;</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/06/12/kdo-by-se-kurovce-bal-prvni-knizni-obhajoba-nejvetsiho-vyvrhele-rise-hmyzu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 12 Jun 2024 13:42:31 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[české lesy a kůrovec]]></category>
		<category><![CDATA[humorný příběh o přírodě]]></category>
		<category><![CDATA[jak se chránit před kůrovci]]></category>
		<category><![CDATA[kůrovec]]></category>
		<category><![CDATA[lýkožrout smrkový]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47237</guid>

					<description><![CDATA[Vy nemáte rádi kůrovce? A jak je to proboha možné? Jo, aha&#8230; Vy jste ještě nečetli knížku Jiřího Hulcra: Kůrovci, příběh největšího vyvrhele říše hmyzu (Kazda). Protože až se s těmi „chlupáči“ blíže seznámíte, uvědomíte si, že jsou vlastně velmi zajímaví, ba skvělí, a že jediný problém, který tu rezonuje, je ne příliš povedený vztah člověka k přírodě. Tak my, obyčejní smrtelníci, co entomologii sledujeme spíš z dálky a povrchně, znaje maximálně Ferdu mravence a pak pár stránek z přírodopisu ze školy, zařazujeme kůrovce bez servítek mezi škůdce, které je potřeba nemilosrdně zlikvidovat. Už jen proto, že o jejich ničemné síle nás informují všechna média. Je možné zastávat i jiný názor? Příroda je tu miliony let, nějak se vyvíjela. A nějak jsme se vyvíjeli i my. Jak to tedy proboha mohla po celou dobu zvládnout a přežít, když tu fakticky nějakou podobnou dobu řádili (a řádí) ještě ti zlí kůrovci? Jak dokázala, že se v okolí vůbec ještě nacházejí nějaké stromy? A co s tím má společného člověk? Proč se mluví o kůrovcích až v posledních letech? Co je špatně? Jádrem problému jsou hlavně dvě věci: změny klimatu a přeměna lesů na husté monokultury. Masivním hubením kůrovců se samotný problém nevyřeší: tak nějak a ne zrovna moc úspěšně likvidujeme už jen následky. Je potřeba začít myslet jinak. Ony naše „komerční plantáže“ smrkových porostů, jež mají sloužit hlavně k těžbě dřeva na výrobu nábytku a papíru, mají k smyslu přirozeného lesa hodně daleko. Já bych to směle a drze nazvala něco jako švédský stůl právě pro takového lýkožrouta smrkového. &#8222;Nejsmutnější na těchto případech je, že to jsou ve skutečnosti příběhy o nás lidech a o důsledcích našeho nezodpovědného přístupu k přírodě, zemědělství a lesnictví. Naše vlády, firmy a instituce se skoro vždy věnují problémům až ve chvíli, kdy je už nelze ignorovat. Ale když problém přeroste do krize, ty samé instituce zpravidla prohlásí, že na řešení už je pozdě.“ (92) S humorem a lehkostí Kniha rozhodně není žádným suchopárným dílem, u kterého budete stěží udržovat otevřená víčka, ale naopak je psaná velmi svižně a zábavně. Autor se s ní obrací k dětem, budoucím mladým vědcům, jejichž mysl ještě není zatížena stereotypy a mohou být právě studnou nápadů pro změnu lidského myšlení a chování se k lesu a k přírodě samotné. A nejde jen o děti: Jak já se smála! Z očí mi tekly slzy. Ta knížka je perfektní! Tohle přesně na knižním trhu chybělo. Jakási obhajoba „zlouna&#8220;. Ale kdo mu vlastně tu negativní nálepku přiřkl? Není to ten, kdo si z lesů udělal byznys, a teď mu nějaký prťavý kůrovec narušuje jeho plány? Když se pokusíme porozumět, co se v lese doopravdy děje, co je kůrovec zač, proč dělá, to, co dělá, možná pochopíme, že tu nestojí dvě barikády: na jedné straně člověk a na druhé kůrovec. V celém ekosystému, přirozeném procesu principu potravního řetězce jsou jednotlivé složky na sebe závislé. Nedostatek nebo přemíra něčeho je evidentně důsledkem nějakých nepřirozených událostí. A jací jsou kůrovci? Je jich několik tisíc druhů. Mohou vypadat jako myší bobek nebo jsou huňatí, chlupatí jako plyšáci, třpytiví, nespolečenští nebo naopak si udržující svůj „harém“ (někdy stávající maximálně na dvou partnerkách; před třetí sameček zavírá dveře), jsou umělci, vytvářející úžasné chodbičky. Jsou fascinující. A protože kůrovci žijí v tunelech, stěží by si – jak říká autor &#8211; mohli dovolit bláznivé tvary jako řada jiných brouků. Jejich tělíčko je spíš jako vrták. Svou partnerku svádějí svým pšoukáním, neboli zaklesnuti v tunelu hlavou dovnitř, zadečkem ven vysílají feromony k přilákání samičky. Když dojde k vzájemným sympatiím, nastává fáze lechtání, neboli zásnubního tance. Kolik toho bychom ještě mohli vědět o kůrovcích! Vedle toho, že je čtení humorné, občas na vás dýchne i s trochou romantiky: Například když se pod mikroskopem zvětší šupinky jednoho z druhů, hned máte pocit, jako byste hleděli na šupiny, &#8222;jež vypadají jako rajské květiny“. „Nejkrásnější kůrovci jsou ti šupinatí, protože jejich šupinky mají různé barvy. Při pohledu mikroskopem se zdá, že tento brokát snad navrhl nějaký módní návrhář.“ Je to nadhled a něžný humor, který nikoho nenechá na pochybách, že autor má kůrovce skutečně v oblibě. Ani bych se nedivila, že by po přečtení této knížky se fanklub pro kůrovce rozrostl (Kam se mám zapsat? 🙂 ) Proč byste si měli knížku přečíst? Copak vás nezlákala už samotná obálka? Mě ano! Kniha ještě nevyšla a už jsem ji chtěla. Musela jsem si počkat. Ale dobrá, nejste posedlí vším v přírodě jako já, obřími stromy počínaje a kdejakou lezoucí a bzučící drobotinou konče. Tak proč tedy? Protože kůrovci jsou nádherní. Abyste pochopili jejich krásu, nejspíš nepostačí lupa, ale mikroskop určitě. Pak teprve tajnůstkářsky odhalí tu fascinující pestrost. Dalším důvodem může být, že mají skvělý čich a umí mluvit. Nevěříte? Autor tvrdí, že ano, a proto píše: „Ano, kůrovci mluví. Mnohé druhy produkují až tři různé zvuky: jeden má sloužit ke vzrušení partnera, druhý je výkřik hrůzy („Pomoc, strakapoud!“), další varuje neznámého kůrovce, který se objevil u závrtu, že zde páření probíhá pouze mezi tebou a tvým partnerem a nikým dalším&#8230;“ Chcete další důvod? Třeba proto, že je dobré se dozvídat nové věci. Uvědomit si, že kůrovci nemohou být absolutní zhoubou, s níž je téměř beznadějné bojovat. I oni mají kolem sebe celou škálu predátorů, kteří se jimi živí. „Největším parazitem je larva pestrokrovečníka. Podle jména by to mohl být veselý brouk, ale nenech se zmást. Dospělec má sice pestré krovky, jenže na povrchu stromu loví tvoje rodiče kůrovce, kterým odkousává hlavy od tělíček. Jeho larva je růžová, štětinatá, hladová příšera, která během svého vývoje sežere alespoň padesát nevinných mláďátek kůrovce, jako jsi ty.“ Zdravý les tedy nepotřebuje motorovou pilu a pesticidy, které by ho ochránily před zlým kůrovcem. Mnohem lepší &#8211; zdá se &#8211; bude, pokud se naučíme pěstovat lesy takové, aby samy dokázaly přirozeně odolávat přirozeným nástrahám. Jiří Hulcr, Kůrovci, nakladatelství Kazda. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Budete se bát: Česká démonologie</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/06/04/vsichni-je-zname-od-pradavna-od-malicka-ceska-demonologie-jana-kravcika/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 04 Jun 2024 14:55:42 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[bílá paní]]></category>
		<category><![CDATA[démon]]></category>
		<category><![CDATA[démoni]]></category>
		<category><![CDATA[démonologie]]></category>
		<category><![CDATA[folklor]]></category>
		<category><![CDATA[strašidla]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47225</guid>

					<description><![CDATA[Neznám nikoho, koho by nějaké strašidlo nelákalo, nefascinovalo nebo se ho nebál. Vodníci, čerti, duchové, divoženky, bludičky, permoníci… nabývají v pohádkovém světě často až legrační charakter. Možná se takhle bráníme smíchem strachu, hrozivému, zasutému někde hluboko v podvědomí. Původně totiž všechny výše zmíněné a mnohé další postavy patřily mezi démonické bytosti s ambivalentním vztahem k člověku. Jan Kravčík, Ilustrace Liga Kḷaviṇa, Česká démonologie, Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska, Grada 2024 Jak Kravčík v populárně naučné České démonologii z celé plejády hrůz představuje pouze Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska. Na osmdesáti stranách popisuje můru, divoženku, hastrmana, šotka, hejkala, polednici, fexta, permona, divoký hon, bílou paní, bezhlavého rytíře a čerta. Shrnuje základní folklórní tradice o podobě dané bytosti, místu a času jejího výskytu, přidá pár konkrétních vyprávění včetně rad, jak ze šlamastyky ven. Zcela zásadní se ve vztahu ke strašidlům jeví poctivost, mlčenlivost, soucit, zbožnost a disciplína. Naopak posměváčky, šejdíře, zvědavce a žvanily nečeká nic dobrého. Dílko útlé stejně jako milé (to znamená velmi) je luxusně ilustrované, tištěné na kvalitním papíře a vázané. Krom textové části autor s&#160;pečlivostí sobě vlastní doplnil i přehled základní literatury pro zájemce o původní folklorní látky, z&#160;nějž je patrné, že se o problematiku dlouhodobě a zevrubně zajímá. Jan Kravčík respektuje lidovou démonologii, vypráví konkrétní příběhy citlivě, ponechává jim hrůznost, kterou sem tam – jako šafránu – okoření lehounkým humorem. V žádném případě se z příběhů nestává šmídovská fraška. Šotek také činorodě sám odjinud přináší, respektive krade nejrůznější suroviny, nejčastěji obilí, brambory, ale i peníze. V některých pověstech zásoby dokonce vyrábí – černé kuře vydáví nebo vyměšuje tři druhy obilí, případně hospodyně skřítka posadí na škopek a zanedlouho ho má plný másla. Dobrou chuť! (str. 26) Tíživost situace zasypaných, utopených, bezhlavých, rozseknutých, roztrhaných, z věží spadlých, utancovaných a dalších nešťastníků autor pomáhá čtenářům (a možná i sobě) překonat nadpisy podkapitol, v nichž se objevují odkazy do filmového světa jako Zavřete oči, odcházíme (o odchodu permonů z Kotouče) nebo K zemi hleď (když se žene divoká honba), či slovní hříčky jako Na hradě je otrava, Když se líčí lýčí anebo jinak vtipně odlehčené titulky Milý tati, mám se špatně… (narážející na zoufalou korespondenci Perchty z Rožmberku), odkazy na biblické podobenství Návrat ztraceného synka či parafráze přísloví Bez tance nejsou koláče aj. porůznu upravené všeobecně známé hlášky. Styl Kravčíkova vyprávění je živý, stylistika skvělá, slovní zásoba bohatá, humor jemný a inteligentní. . Bylo to před Vánoci, mistr měl práce až nad hlavu a zdržel se v&#160;dílně dlouho do noci. Úderem dvanácté se před ním zjevil poloprůsvitný rytíř s&#160;chotí. Přízraky však nebyly bezhlavé – na krku jim seděly hlavy bledé jako vosk. „Milý mistře, takhle přece vůbec nevypadáme,“ promluvil rytíř, vzal figurky a před zraky zděšeného cukráře jim ulomil hlavičky. „Postojíme ti proto vzorem. Ale pospěš – než mine hodina duchů, musí být naše hlavy zpátky v&#160;řece.“ Cukrář by nejraději práskl do bot. Ale jak často vám stojí modelem pár duchů? Kopl proto do sebe hrst rumových pralinek a rychle vytvořil hlavičky co nejvěrnější vzoru. Duchové se zdáli být s&#160;výsledkem spokojeni. „Kdyby se ti práce nepovedla, sám bys přišel o hlavu za to, žes chtěl vydělat na našem neštěstí,“ pohrozil rytíř. „Teď nás pozorně poslouchej, a pokud uděláš, co máš, dobře se ti povede…“ (str. 64) Kniha je seriózní úvod do folklorních látek, seznámení se s původní podstatou démonických bytostí, jejich specifiky i obecně rozšířeným pojetí na území Čech, Moravy a Slezska. Čtenář se doví i finty, jak se např. zbavit šotka, můry či smrdutého masa, které přiletělo rozbitým oknem za zvuku slov: Když jsi pomoh hnát, pomoz taky žrát! poté, co některý z místních troubů odpověděl na volání divokého honu či hejkala. Milý čtenáři, není to sranda, maso nejde vyhodit a drží na podlaze jako přilepené. Takže vědět, jak situaci řešit, se rozhodně vyplatí. O autorovi Jan Kravčík  (*1978) &#8211; Autor skvělé české fantasy Letopisy Vukogvazdské družiny (sv. I-IV), překladatel z chorvatštiny, polštiny a ruštiny, zakladatel nakladatelství Gorgona, jeden z porotců literární soutěže Tovaryši kalamáře, z níž vzešly 5 sbírek povídek. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Řeka zázraků, dvanáct povídek Vladimíra Kořena</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/29/reka-zazraku-dvanact-povidek-vladimira-korena/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 29 May 2024 08:03:12 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[Česká hlava]]></category>
		<category><![CDATA[ekologie]]></category>
		<category><![CDATA[povídky]]></category>
		<category><![CDATA[příroda]]></category>
		<category><![CDATA[řeka Ohře]]></category>
		<category><![CDATA[Zázraky přírody]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47209</guid>

					<description><![CDATA[Řeka zázraků od Vladimíra Kořena je souborem dvanácti povídek „psaných zralou rukou čerstvého padesátníka“, jenž mne hlavně přitáhly svou krásnou volbou a skladbou slov. Líbí se mi, když se dá říci něco jinak, než je běžné. Zapsala jsem si několik těchto zvláštních, poutavých vět, které v sobě skrývají cosi navíc: I když jsou vysloveny, stále nějak zůstávají v mysli, vracejí se zpátky a probouzejí příběh. Třeba jako: „Mám možná zvláštní dar život neplašit.“ – píšu si do svých zápisků z odstavce na straně 77: „Nohy jsem měl ve vodě, řeka voněla a lechtala na chodidlech. Před obličejem se mi zastavila vážka. Dívali jsme se do očí. Kmitala křídly na místě. Pak znenadání změnila směr a přistála na velkém kameni přede mnou. Odpočívala. Občas se naklonila. Mám možná zvláštní dar život neplašit. Stalo se mi několikrát, že jsem natáhl prst a přistál mi na něm motýl. Babočka pomalu rozložila křídla, vydržela minutu a odletěla. A pak se zase vrátila.“ Dětství, dospělost, lyrika, ale i humor. Co všechno v knize najdete? Ještěže jsem byla na besedě na Světě knih, abych se od Vladimíra Kořena dozvěděla, že podle svých slov je prý takový baron Prášil. Zdědil tuto vlastnost po dědovi. Pak tedy to, co nalezneme v knize, by mělo být v nějaké míře smyšlené. Základ je pravdivý, ale hodně si toho autor podle všeho přibarvil, když popouštěl uzdu své fantazii. No, nevím, nevím. Upřímnost a věrohodnost textu ve mně vyvolávají pochybnosti: Jestli to nakonec nebude (téměř) celé pravda a ono „baronprášilství“ je jen určitým způsobem sebeobrany, nebo cestou, jak čtenáře zmást. Potutelně se tu směju. Tak jakpak to je doopravdy, vážený autore? Pravdou nicméně je, že povídky se čtou velmi pěkně. Jsou malebné (Dlouho jsem již nepoužila toto slovo!) – hladí, rozesmívají, lyricky unášejí myšlenky do barevného nebo naopak jen žlutě okrového filmu. Některé pasáže jsem si v mysli přehrávala jako film z časů, které se vlastně odehrály už tak dávno&#8230; (což je děsivé, protože do nich spadá i mé dětství). „Punčocháče měly stejnou barvu jako figurky. Nažloutlý okr byl vůbec barvou mých dětských časů u prarodičů. Od cigaret nažloutlé umělé zuby i záclony, okrová byla třicetihaléřová známka Hradčan, žlutohnědá byla dědova postel, moje punčocháče a šachy.“ Proč Řeka zázraků? Maroš Kramár, jenž je také autorem předmluvy, se na Světě knih obrátil směrem k&#160;Vladimírovi Kořenovi a řekl: „&#8230;že jsi dal název Řeka zázraků, to je opravdu dobře, protože ono se to čte jako řeka, to plyne, jsou tam ty záhyby, jsou tam ty bystřinky, ty ostrůvky, zastavíte se, zpomalíte, pak začnete zase rychle, ten název jsme vybírali společně...“ Jak ta slova sledujete se zaujetím, jakou mají hloubku (!), proud řeky&#8230;, až tu lyrickou atmosféru Vladimír Kořen obratně rozetne s tím, že název vlastně vymyslela jeho manželka. Samozřejmě se strhla lavina smíchu. Do užšího výběru podle slov Vladimíra Kořena se dostaly dva návrhy; nakonec zvítězil tento, jenž je rovněž v názvu v jedné z povídek. Řeka je přítomná všude, doprovází čtenáře po celou knihu Jsem spoutaný, jako je spoutaná řeka. Připadám si jako ten muž se skloněnou hlavou, kterému vzali jeho milou. A bráním se myšlenkám, které nejspíš létaly hlavou muži se smutnýma očima, jehož bratři a tatínek v&#160;Terezíně viděli vodu stejné řeky jako já. A třeba jí i někdy pohladili. Muži, který chtěl snad stokrát spáchat sebevraždu, ale místo toho napsal: „&#8230; ještě jedenkrát políbit řeku na rty a chytat stříbrné ryby.“ Ten obraz rozříznutých ryb nosím v&#160;sobě jako ránu, co nejde sešít časem. Jen chovám ještě naději. (94) Každá povídka je něčím odlišná Prvním příběhem vás autor přiláká do období svého dětství, kde by se dalo říci, že nejdůležitější postavou je jeho děda. Malý chlapec utíká před ranami svých spolužáků. Chodí s dědou a později sám na ryby. Dočkáte se i něžné erotiky probouzející se v touhách dospívajícího chlapce nebo později příběhů dospělého muže, jemuž na svět přicházejí jeho vlastní děti&#8230; Neboť koloběh života, stejně jako proud řeky, plyne dál. Nejednou je děj sám zničehonic utnut nějakým vstupem z přítomnosti – třeba hlasem manželky, čtoucí řádky muži téměř přes rameno &#8211; nebo střihem do dalšího myšlenkového pochodu. Takto si skládáte střípky toho nejzajímavějšího, co zrovna vytanulo autorovi na mysl a chtěl vám sdělit. Budete dojatí a budete se i smát. Hlasitý smích přijde třeba i s tímto odstavcem: Usmál jsem se na spolužačku Radku a vsunul si kroužek od klíčů mezi zuby. Přišlo mi to strašně vtipné. Smál jsem se a klíče mi visely z&#160;pusy. Jenže kroužek, který klíče spojuje, se mi v&#160;mezírce zasekl. „S tímhle si běž za rodiči,“ vyexpedovala mě učitelka a já prošel svou sedmiminutovou cestu domů s&#160;otevřenou pusou, ze které mi cinkal svazek klíčů. „Chlapče, co se ti to přihodilo?“ ptali se lidé na přechodu a spolužák za mě odpověděl: „To von aby neztratil klíče. Se mu přetrhla šňůrka u krku.“ A já se řehtal smíchy. Čím víc jsem se smál, tím víc jsem zvonil. A to mě bavilo. Problém nastal u domovních dveří našeho činžáku. Několikrát nám vykradli sklepy i pár bytů, takže jsme zamykali. Zasunout klíč do zámku se povedlo, jen to vypadalo, že chci líbat klíčovou dírku. Horší to bylo s&#160;otočením klíče v&#160;zámku, měl jsem už vyvrácenou hlavu a dál to, nešlo. „Vole, musíš udělat hvězdu,“ řekl Honza. (63-64) Zde máte možnost nahlédnout přímo do knížky a přečíst si několik stránek 🙂 ZALISTUJTE KNÍŽKOU O autorovi: Vladimír Kořen je český moderátor, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan, učitel a nyní také spisovatel. Narodil se roku 1973 v Teplicích, studoval teplické gymnázium a následně žurnalistiku na Karlově univerzitě. Dlouhodobě působil jako redaktor České Televize. Znát ho můžete zejména ze zábavného pořadu Zázraky přírody, který uváděl společně s Marošem Kramárem. Kromě toho byl také autorem a moderátorem televizního pořadu Planeta věda a podílel se také na pořadu Živé srdce Evropy. Za svou popularizaci vědy a životního prostředí mu byla udělena cena Česká hlava, která je českou obdobou Nobelovy ceny. V letech 2010 až 2020 působil jako starosta města Říčan. Z funkce odstoupil poté, co odmítl podepsat nevýhodné smlouvy na prodej městských bytů. Od roku 2021 působí jako učitel druhého stupně na ZŠ u Říčanského lesa. Učí zde zeměpis, přírodovědu, fyziku, výpočetní techniku, dějepis a občanskou výchovu. Žije v Říčanech společně se svou manželkou Martinou a čtyřmi dětmi. (zdroj. Nakladatelství Kazda) Vladimír Kořen, Řeka zázraků, Kazda 2024 MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Příliš toxické vztahy v napínavém románu Šárky Andrlové</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/29/prilis-toxicke-vztahy-v-napinavem-romanu-sarky-andrlove/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 29 May 2024 05:55:42 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[tajemství]]></category>
		<category><![CDATA[toxické vztahy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47211</guid>

					<description><![CDATA[V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. (Moba). Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla (Pointa), která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran &#8211; psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu &#8230; na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům&#8230; Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání&#8230; Ale v  posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v&#160;L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/27/nove-syrove-pribehy-tomase-etzlera-novinarem-v-cine-2/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 27 May 2024 08:23:56 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47185</guid>

					<description><![CDATA[Pokud usedáte ke knížce Novinářem v&#160;Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v&#160;Číně někdy z&#160;období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. &#8222;Šílencův&#8220; autobiografický deník V&#160;rozhovoru s&#160;Jáchymem Topolem v&#160;rámci besedy v&#160;knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V&#160;té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u&#160;Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s&#160;kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. &#8222;Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.&#8220; Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v&#160;tom, že v&#160;důsledku nevede k&#160;řešení, ani k&#160;nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své&#160;pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská&#160; politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s&#160;těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k&#160;omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v&#160;roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé ženy volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice&#8230; Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v&#160;parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v&#160;čajovně s&#160;čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s&#160;režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z&#160;práce, ze systému a z&#160;nevydařeného manželství se často obrací k&#160;alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k&#160;reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s&#160;kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V&#160;exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v&#160;Číně se rovněž odráží ve vztazích s&#160;jeho přáteli, stejně jako s&#160;Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z&#160;podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z&#160;něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k&#160;natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v&#160;Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v&#160;katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v&#160; sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v&#160;rozhovoru s&#160;Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s&#160;empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s&#160;někým, kdo by mohl být &#8222;nesprávnou ideologickou osobou&#8220;, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v&#160;mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z&#160;čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v&#160;kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“&#8230; A snad i trochu radosti &#8211; minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad) MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Ahoj krásko &#8211; kniha, která si mě našla</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/27/ahoj-krasko-kniha-ktera-si-ke-mne-nasla-cestu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 27 May 2024 07:58:22 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47191</guid>

					<description><![CDATA[Ann Napolitano, Ahoj Krásko, Grada, Metafora 2024 Čtyři nerozlučné sestry a jeden muž. Smrt a zrození, které mnohou rozdělit stejně jako spojit. Chicago od 80. let 20. století do roku 2008. *** William se narodil zlomeným rodičům, lidem, kteří mu kvůli smrti starší dcerky nedokázali věnovat pozornost, natož pak lásku. Will je hodný kluk, miluje basketbal, je nejistý, citově vyprahlý. Když odejde do Chicaga na univerzitu, seznámí se s&#160;Julií. Julia má tři sestry a má ve všem jasno. Ona vše určuje, lajnuje, plánuje. Je sebestředná a víc než Willa miluje představu o Willovi. Jenže ne nadarmo se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne… Původně jsem tuhle knihu vůbec neměla v&#160;plánu… … Jenže se stalo…: Rozbaluji obálku a těším se, jak vykoukne Utajené přátelství, kniha, kterou budu číst se synem. Rozbaluji, rozbaluji a ups! Ahoj krásko. Přišlo mi to jako vtip. Ta kniha se mi vnutila, vetřela se ke mně domů! Dobře. Podle názvu jasná romantika-erotika. Psychicky se na to chystám, protože tyhle knížky obvykle nečtu. Jak jsem se mýlila! Kolem Willa a Julie krouží tři Juliiny sestry, každá má své specifické vlastnosti a postavení v příběhu. Není mezi nimi řevnivost, naopak jsou pro sebe ohromně důležité. V&#160;další vrstvě do příběhu zasahuje Juliina matka Rose, její vnučky, Willův fyzioterapeut Arash a kamarád Kent. Arash je tím literárním charakterem, na nějž se těšíte, když objeví na scéně. *** „Vy mě litujete,“ řekl William konečně a ta slova chutnala hořce. Arash energicky zavrtěl hlavou. „Máš depresi, ale nejsi cvok. Mít v&#160;tomhle světě depresi, to není projev bláznovství. Je to příčetnější než být šťastný. Nikdy jsem nevěřil lidem, co za každou cenu hýří optimismem a tlemí se, ať se děje cokoliv. Ti mají podle mě o kolečko víc. A taky ti nenabízím práci, ale ubytování.“ (str. 184) *** Ann Napolitano předkládá do detailu vykreslený psychologicky příběh Pojmenovává skutečnosti, ale nesoudí, nehodností. Citlivě chápe a k&#160;situacím vždycky nechá některou z&#160;postav zaujmout moudré stanovisko. Nemusíme s&#160;aktéry souhlasit, nemusí nám být ani sympatičtí, přesto to, jak děti opakují chyby rodičů, jak stejně nebo odlišně se staví k&#160;řešení, je pozoruhodné. Autorka přimíchala do příběhu i špetku idealismu, nebo možná je ho hrst, když líčí vztahy k&#160;dětem a jejich nekonečnou roztomilost, bezproblémovost, snadnost péče, dětskou empatii a podřízení se přání matek. Možná je to dobře, protože to, co se skrývá za příběhem, je dostatečně těžké a každý příběh potřebuje mít světlé momenty, jinak se stává nesnesitelným. Moudrost, láska a velkorysost se táhnou rodinnou ságou jako řeka, která je někdy na povrchu a občas mizí v&#160;zemi. Ann Napolitano stvořila sladkobolný příběh o síle ženství v&#160;jeho konstruktivním i destruktivním aspektu a o přelomových momentech, které mění toky dějů. Přese všechno, co se stane, je to v&#160;jádru pozitivní, má to smysl, vývoj a hrdiny posouvá k&#160;vlastní celistvosti. O autorce Ann Napolitano (*1971) je americká spisovatelka, autorka čtyř románů, z&#160;nichž do češtiny byly přeloženy dva: Drahý Edwarde a Ahoj krásko. Studovala na Newyorské univerzitě, kde získala titul magistra umění. Žije v&#160;Brooklynu s&#160;manželem a dvěma syny. Román Ahoj krásko je inspirovaný sesterskými vztahy v&#160;rodině kamarádky z&#160;dětství. Název pak odkazuje na oslovení z&#160;pohlednic od strýčka žijícího v&#160;Chicagu, které autorku vždy fascinovalo pouličním výtvarným uměním. Jindřiška Kracíková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Mika Waltari: Jeho království, čte Ondřej Brousek</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/21/mika-waltari-jeho-kralovstvi-cte-ondrej-brousek/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 21 May 2024 06:21:07 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[historie Říma]]></category>
		<category><![CDATA[pravá víra]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47174</guid>

					<description><![CDATA[Audiokniha 17:30 hod., načetl Ondřej Brousek, OneBook 2024 Audioknihy jsou skvělý fenomén, vrací nás do dětství, kdy nám rodiče pouštěly desky s Erbenovými pohádkami. Pravda je, že najít si čas na soustředěný poslech, je oříšek. Alespoň pro mě. Ráda bych se přesto podělila o audio zážitek z knihy Jeho království od Miki Waltariho. Jeho království Toto dílo zaujme každého, kdo miluje pečlivě vystavěné příběhy založené na hluboké znalosti tématu. Román ve formě dopisů popisuje příběh Římana Marca Manilia Mezentiana, který odešel kvůli nevhodné lásce k Tulii do Alexandrie, kde se rozhodl v tamní slavné knihovně studovat fenomén proroctví, aby pak odjel do Jeruzaléma. Do něj vstupuje ve chvíli, kdy na kříži umírá Ježíš Nazaretský. Marcus hledá Jeho království, pravou víru, mystérium. Zmítá se v pochybnostech. Stejně tak popisuje zmatky učedníků a následovníků. Nejsou to žádné skvělé charaktery, naopak je v nich i ohromná malost, sobectví a ješitnost, přecházející až v elitářství, strach a podezíravost. Marcus zmrtvýchvstalého Ježíše i několikrát potká a rostoucí víra v něj ho zbavuje úzkostí a neklidu. Vůči židovství dílo obsahuje řadu stereotypů, předsudků. Asi nejvíce se projevuje ve tvrzeních, popisujících postavení ženy v judaismu. Není pravda, že podle judaismu žena nemá duši ani že by si ženy nezasluhovaly úctu. Jde spíš tedy o jakousi představu o judaismu, nikoliv, že to tak je či bylo. Nicméně takováto tvrzení v díle tvoří kontrast k právě rodícímu se křesťanství, které se o ženy naopak velmi opírá a ženy i tvoří podstatnou sílu při jeho šíření. Ženy jsou podány jako bytosti velmi emoční, informované, marnivé, klevetivé, vypočítavé…, na jednu stranu se koří, na druhou jsou až arogantní a panovačné, jsou popsány jako prázdné nádoby, které mohou být naplněny novým učením. Nejsou to příjemné postavy, vydírají, vynucují, manipulují. Bohužel se od sebe ani příliš neliší. I žena, která se jeví jako moudrá, má chvíle, kdy jedná nesnesitelně. Marcus je jedna z nejmilejších postav. I on se zmítá v pochybnostech, vykazuje slabost, nevyrovnanost. Je to však muž vzdělaný, vlídný a milosrdný. Nepříjemní jsou Ježíšovi apoštolové, prostí muži, plní hněvu, předsudků, xenofobie, toužící po výlučnosti a výjimečnosti. Neustále opakují, že Ježíšovu učení dobře nerozumí, ale jednou jim vše bude objasněno a na tuto dobu čekáme až do závěrečných pasáží románu, když za dunění větru na ně v podobě ohnivých jazyků sestoupí Duch Svatý.  Marcus se až neuvěřitelně ponižuje, a ačkoliv je mnohem zdatnější i jako apologeta, je vyzván, ať o vlastních zážitcích nemluví. S pokorou to přijímá. Je to obtížná cesta pro všechny, protože dlouho všem postavám uniká, že Jeho království je čistá duchovní láska a víra v Krista. Co se mi velmi líbilo, byl popis Alexandrie a tamního života, v&#160;Judeji pak vylíčení vztahu Římanů k&#160;Židům. Pilát Pontský patří k&#160;příjemným postavám. Styl římské vlády v&#160;Judeji byl velmi tolerantní, shovívavý, velkorysý, sledující vlastní cíle, což byl především klid v zemi. Stejně tak je perfektní popis kosmopolitní společnosti v&#160;Jeruzalémě. Právě cizinci tvoří nejsympatičtější charaktery. Celkově lze Jeho království považovat za román výborně popisující starověký svět a za křesťanskou propagandu, nicméně neskutečně zajímavě, fundovaně, hluboce filosoficky podanou. Načtení Ondřejem Brouskem je vynikající, takže všem, kteří mají rádi audioknihy a křesťanství vřele doporučuji. Jindřiška Kracíková *** Mika Waltari (1908–1979) Finský spisovatel, dramatik, scenárista a překladatel rodem z Helsinek studoval nejprve teologii, ale později se zaměřil na filozofii a dějiny umění. Do literatury vstoupil roku 1925 jako novinář, básník a člen umělecké skupiny Tulenkantajat (Nosiči pochodní), jež se stavěla proti finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské směry. Zatímco v meziválečných dílech reflektoval většinou složité mezinárodní postavení své vlasti (Velká iluze, Z otce na syna, Město smutku a radosti, Cizinec přichází), po válce se věnoval především historické próze. Světovou proslulost si vydobyl nejen knihou Egypťan Sinuhet (1946, č. poprvé 1965), ale i romány Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království (1959, č. poprvé 1974), Nepřátelé lidstva, Temný anděl, Krvavá lázeň či Šťastná hvězda. S nemalým ohlasem se setkaly i jeho kratší žánrové prózy – převážně detektivky a horory – a v neposlední řadě kolekce svébytných moderních pohádek. Díla nejznámějšího finského autora byla přeložena do čtyř desítek jazyků. Ondřej Brousek (* 1981) Reprezentant třetí generace herecké dynastie Brousků se do srdcí divaček zapsal postavou Eliena z Hřebejkových Pelíšků (1999). Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté zamířil do Divadla na Fidlovačce, kde se prosadil jako herec, skladatel i režisér. Účinkoval ve snímcích Milenci a vrazi, Bolero i v řadě seriálů. Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech, v němž svůj mnohostrunný talent předvedl mj. &#160;v roli W. A. Mozarta v Shafferově předloze ke světoznámému Formanovu snímku. Pamětihodný výkon předvedl též v rozhlasové minisérii Tři životy Dmitrije Šostakoviče (2019), kde ztvárnil totalitním režimem pronásledovaného sovětského skladatele. Múzické výboje klávesisty skupiny Monkey Business však vedle filmové, televizní, divadelní&#160;a muzikálové hudby (např. k jevištnímu ztvárnění retrogrotesky Adéla ještě nevečeřela) zahrnují rovněž dvě symfonie.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Medové perly &#8211; Proč je náš život sladší, než si myslíme</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/15/medove-perly-proc-je-nas-zivot-sladsi-nez-si-myslime/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 15 May 2024 08:26:58 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47164</guid>

					<description><![CDATA[Melanie Pignitterová, Medové perly: Proč je náš život sladší, než si myslíme. Kazda Každé dítě přichází na svět jako umělec života – má bujnou fantazii, pohlíží na svět způsobem, který dospělým připadá podivní a zvláštní, hýří nepřeberným množstvím nápadů. Obyčejný obývací pokoj například dokáže proměnit ve fascinující loď plující za dobrodružstvím. Děti mají velké sny, kterým se my dospělí často shovívavě usmíváme, a nebojí se, že udělají chybu nebo nesplní nějaké požadavky.Když tento malý umělec zestárne, situace se rychle změní. Jakmile totiž dítě začne chodit do školy, takové hlouposti mu tam vyženou rychle z hlavy a brzy se tu také seznámí s očekáváními, požadavky a „chybovým systémem“. Učíme se, že chyby jsou něco špatného, něco, za co je třeba se stydět. Tyto dva odstavce jsou nám obecně zřejmé, aniž by je autorka napsala. Ale jsou podstatné &#8211; je dobré si je znovu přečíst. Jsme totiž na začátku&#8230; Všechno je tak „snadné“, když člověk přijde na svět. Celý svět se mu nabízí a vždy je máma na blízku, aby nás ochránila. Největší pohroma v tom čase je, když zmizí z dohledu. Jinak je svět naprosto úžasné místo. A postupem let se naše sebevědomí zmenšuje. Jsme upozorňováni na chyby, srovnáváme se s ostatními, třeba neumíme druhým říct „ne“, a tak děláme mnohem víc, dřeme, snažíme se zavděčit&#8230; Ale nikdy nebudeme dokonalí&#8230; V očích druhých, ve svých vlastních&#8230; Autorka Melanie Pignitterová přichází z knížkou Medové perly (Kazda), jejímž hlavním mottem je nalézat v chybám, selháních a krizích něco pozitivního. „Medové perly jsou dary života, které vypadají jako neštěstí,“ říká Melanie. Autorka vychází z vlastní životní zkušenosti. Trpěla velkými bolestmi, na něž lékaři nenalézali řešení. Trvalo ji dlouho, než přišla na způsob, jak se nejen zbavit toho utrpení, ale dokonce žít šťastný život. „Největší medovou perlou, kterou mi moje krize dala, je bezesporu znovunabyté zdraví. Ačkoli mi téměř sto lékařů tvrdilo, že už nikdy neprožiju hodinu bez bolesti, tenhle zázrak se přesto stal. Ačkoli mě stále občas bolí hlava, bolest už mě nemučí, ale pomáhá mi udržet si psychické zdraví. Bolest totiž nevstoupila do mého života jen proto, aby mi ukázala moje poslání, osvobodila mě i od všeho toho nepořádku, který zatěžoval mou duši už před nemocí. Díky bolesti jsem mohla poznat své stinné stránky a odhalit své nejhlubší nitro. A právě tato otřesná zkušenost mi v mnoha oblastech otevřela oči. Dnes jsem to zase já, ale žiju jinak než před nemocí: lépe, láskyplněji, bláznivěji, pozorněji, upřímněji, intenzivněji, intuitivněji&#8230;“ Autorka své zkušenosti nejprve vedla na blogu, naleznete ho zde. Následně pak o své práci a technikách napsala tuto knížku. K různým tématům přiřazuje příběhy lidí, tak se můžeme snadněji s podobnou situací identifikovat. Rozebráním tématu se dozvídáme, proč přistupujeme k životu tak, jak přistupujeme, proč se chováme jedním či druhým způsobem. Melanie následně nabízí techniky, jak překonat strasti, zvládat životní situace, jak navzdory okolnostem najít způsob, jak žít šťastněji. Pro rychlý přehled vám představím stručně témata, jimiž se zabývá Na první pohled útlá knížka se však nedá číst na jeden zátah jako román, zavřít a odložit. Po každé kapitole, která se zabývá konkrétními „slabinami“, jež nám brání v tom, abychom svůj život mohli prožít lépe, si dáte jakési cvičení, někdy jen otázky a odpovědi sami k sobě. Buďte prosím k sobě upřímní. Dejte si na čas, nespěchejte. Věty, které ve mně nechaly hlubší odezvu: Medové perly s&#160;sebou: Řekněte sbohem lidem, kterým na vás nezáleží. Místo abyste ztráceli čas s&#160;lidmi, kteří si vás dostatečně neváží, je lepší se s&#160;nimi rozloučit. Všechny činnosti, které děláme bez nadšení, nás stojí energii, zatímco ty, které pro nás mají hlubší smysl a posunují nás dál, nám energii dodávají. Nejste tu proto, abyste plnili očekávání druhých. Ale ani oni tu nejsou od toho, aby plnili vaše očekávání. Jizvy z&#160;minulosti jsou poslové, kteří nám chtějí ukázat, kde se v&#160;nás má ještě něco uzdravit. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Napínavý příběh pro děti: Utajené přátelství</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/15/napinavy-pribeh-pro-deti-utajene-pratelstvi/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 15 May 2024 08:20:06 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[napětí]]></category>
		<category><![CDATA[tajemství]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47156</guid>

					<description><![CDATA[Dan Gemeinhart, Utajené přátelství. Bambook, Grada Publishing, a. s. Mají vaše děti rády napětí a dobrodružství? Pak nepřehlédněte tento nový titul: Nakladatelství Bambook přináší na knižní trh strhující dobrodružný příběh s&#160;názvem Utajené přátelství. Navzdory tomu, že má knížka lehce přes 290 stran, přečetla jsem ji během jednoho dopoledne. Dětským čtenářům jedenácti let výše zabere nejspíš více času, ale věřím, že ani oni se nebudou chtít od ní odtrhnout. Protože co se na ní dá primárně vyzdvihnout, je napětí a nepředvídatelnost. Hlavní hrdina, jedináček, Ravani Foster se cítí osamělý, bez přátel a je častým cílem šikany. S tím pochopitelně úzce souvisí i jeho nízké sebevědomí. Vlastně si ani moc nerozumí se svým otcem, který pracuje na jatkách. Ravani za ním chodí do práce, nosí mu svačinu a vše, co se v podniku děje, mu přijde velmi kruté. Autor syrově popisuje prostředí jatek včetně některých detailů, jež mohou s&#160;citlivějšími povahami možná i trochu „zacloumat“. Ale beru to tak, že to do opravdu napínavého příběhu tohoto typu patří mít ten kontrast dobra x zla, děsu x klidu&#8230; Poutníci uprostřed noci Jednou v&#160;noci do městečka přijedou nečekaní návštěvníci. Ravani o nich věděl, protože nespal&#8230; Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal. Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v&#160;této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost. Z&#160;dodávky vystoupila skupinka sedmi dětí, s&#160;nimiž ale do nového příbytku nevešel žádný dospělý. Ani je samotné – až na dvojčata – nespojovalo pokrevní pouto, přesto se cítili být svázáni jako rodina. Říkali si poutníci. Přijeli na neurčito, tak jako pokaždé. Chvíli pobudou a zase musí pryč. Jsou jen děti a ty podle zákona samy žít nemohou. Nerada bych se pouštěla do vyzrazování, jak si to poutníci zařídili, že mohou takto přebývat, ani do mnoha dalších detailů, ale autor si dal práci podat to mladším čtenářům věrohodně s notnou dávkou tajemnosti. Co je podstatné – Ravani se s&#160;dětmi spřátelí. Nejvíce si bude rozumět s&#160;Virginií, jež mu prozradí jejich tajemství. Bude to poprvé, kdy se Ravani, zejména v&#160;blízkosti Virginie, bude cítit konečně šťastný a téměř rovnocenným členem úžasné party dětí. Nikdy sice nebude poutníkem jako oni, ale konečně není sám, má přátele a má to na jeho psychiku velmi blahodárný vliv. Ravani nalézá přátele Postupně Ravani začne měnit a pohlížet na svět jinýma očima. Zejména díky Virginii, jež je na svůj věk mentálně vyzrálejší a přitom stále plná dětské fantazie. Je odvážná, nápaditá a umí vnímat věci i z&#160;jiného úhlu: To, co nám obecně může připadat jako špatná zpráva, překážka, v&#160;tom ona nalézá novou cestu či výzvu. Dokáže špatné obrátit v&#160;pozitivum a svou bezprostředností snadno uzemnit nepřítele. Když jsou například Ravani s&#160;Virginií slovně napadeni výrostkem Donniem, jenž se jim posmívá, že jsou zrůda a magor , aby si užil jejich ponížení, Virginie mu vezme vítr z&#160;plachet tím, jak jeho urážku přijímá jako výzvu. „Tak&#8230; zrůda a magor?“ nevěřícně opakovala Virginie. Pohlédla na Ravaniho. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. Byl to zatím ten největší úsměv, jaký u ní viděl. Upřímně řečeno, docela ho to děsilo. „To má opravdu něco do sebe,“ pravila uznale a přikývla. „Zrůda a magor. To se mi líbí.“ Natáhla ruku k&#160;Ravanimu, ale její společník byl příliš ohromený a vyděšený, než aby dokázal přemýšlet, takže ji uchopil a potřásl jí. „Zrůda a magor. Mohli bychom si to nechat vytisknout na trička.“ Donnieho zlomyslný výraz vystřídalo ohromení a zmatení. V&#160;očích se mu zaleskl vztek. „Jsi odpad,“ štěkl po ní. Zřejmě byl odhodlán střílet tak dlouho, dokud se netrefí. A konečně se zdálo, že se mu to povedlo. Virginii zmizel úsměv z&#160;tváře. „Ne,“ namítla tiše, ale s&#160;neochvějnou sebejistotou. „Já nejsem odpad. Já jsem hodnotná.“ Objala Ravaniho kolem ramen. A dodala: „A on je taky hodnotný.“ K&#160;napětí příběhu přispívají i kulisy – vedle jatek a drsného popisu je to les, opuštěný dům, na scénu přichází lovec dětí, jemuž přezdívají vlk. Sami si vyrobí raft z&#160;toho, co mají k&#160;dispozici, třebaže je to rakev. Jak narůstá napětí, zkracují se kapitoly. Někdy jsou pak utnuté i na dvě třetiny stránky. Jsou tak krátké, jako by udeřilo kladívko, bum, hned otočit na další stránku a číst, jak to bude dál! Celý příběh je v podstatě o síle přátelství a o nalézání sebe sama – Ravani díky novému dobrodružství vyrostl z&#160;ušlápnutého osamělého slabocha v&#160;sebevědomého, hrdého chlapce. Drobné výtky k příběhu Příběh mě skutečně velmi bavil, ale přesto mu musím něco vytknout. Začátek mi nepřišel příliš vydařený. Jednak to bylo kvůli některým často nadbytečným přívlastkům, popisům. Zejména popis jatek mi přišel až dost přes čáru. Ovšem znaje některé děti ve věku 11 – 13 let, ty to nejspíš vstřebají úplně jinak nežli já. Samozřejmě neplatí pro všechny, ale již v&#160;minulosti jsem byla konfrontována s&#160;knihou, která mi přišla z&#160;pohledu matky drastická. Děti však ještě neměly tu zkušenost a úhel pohledu dospělého, proto jim text přišel napínavě děsivý a skvělý. Druhá věc, která mi nepřišla vhodná, byl popis důvodu, proč je Ravani jedináček. Zachází se tu do detailů matčiných nevydařených těhotenství. Naštěstí velmi krátce. Jinak knížku vřele doporučuji dětem od 11 let plus v&#160;ideálním případě, pokud je možné přečíst v&#160;co nejkratším čase, aby zde zůstalo ono pohlcení napětím. MOTTO KNÍŽKY Všichni lidé, jeden vedle druhého, si zaslouží domov a rodinu. i vy. Především vy. Každý si zaslouží lásku a přátelství. Ano, i vy. Každý člověk si zaslouží najít místo, kam patří, a každý pták má mít své hnízdo. I když někdy je třeba hledat, nakonec každý pták své hnízdo najde. Možná právě o tom jsou téměř všechny příběhy. Ani tento není výjimkou. Ukázka:]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Pečujte o svá játra. Zhubněte své břicho.</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/05/11/pecujte-o-sva-jatra-zhubnete-sve-bricho/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 11 May 2024 16:48:50 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<category><![CDATA[dieta]]></category>
		<category><![CDATA[hubnutí]]></category>
		<category><![CDATA[nízkosacharidová dieta]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47148</guid>

					<description><![CDATA[Sarah Schockeová, Jak zhubnout břicho. Dejte sbohem břišnímu tuku, Kazda Bříško v naší tak trochu líné kultuře patří k nejproblematičtějším partiím. Sedavý způsob zaměstnání včetně toho, jak trávíme volný čas, strava&#8230; Ale to vše víme. Četli jsme mnohokrát, nechali se i okouzlit některými super preparáty, které nám měly bez námahy zaručit zeštíhlení pasu. Investujeme do tohoto boje mnoho peněz většinou s minimálním nebo krátkodobým účinkem, ale v boji &#8211; nebo spíše v utrácení &#8211; neustáváme. A protože věříme, že snad se jednou stane nějaký zázrak, nejspíš pro některé z nás pravděpodobnější než vstát z křesla a začít cvičit, vyhazujeme za &#8222;zaručené“ koktejly, pilulky, masážní stroje a samocvičební pomůcky peníze směle dál. Ruku na srdce, kdo čte tento příspěvek a nikdy nevydal ani korunu, &#8230; ba několik set korun za něco, co mu mělo téměř bez námahy pomoci zhubnout? Když si spočteme peníze, které jsme vynaložili za tyto „zázračné“ produkty, co nám prošly domácností (a na něž si alespoň vzpomeneme), věřím, že to překoná pomyslnou hranici, kolik byste si původně na začátku této cesty mysleli, že jste vůbec ochotni za něco takového utratit v porovnání s tím, jaký dnes vidíte reálný výsledek. Je vůbec nějaký? A nebo byl dříve a už je &#8230; zase pryč? Kruci&#8230; Asi znáte tu oblíbenou větu: „Nejdříve to musí být v hlavě.“ Ano, pokud totiž budeme pořád jen přešlapovat na místě s oním: „zítra (fakt) začnu“ nebo nakrmíme své svědomí tím, že si koupíme „skvělý“ produkt, a on přece nějak zabere, aniž bychom my změnili návyky, tak se nejspíš vůbec nic nestane. Možná bude jen naše peněženka o něco lehčí. Jenže aby to začalo „v hlavě“, hodně pomůže pochopit celý proces: co se děje v těle, proč musíme změnit některé návyky. Ono nestačí (mnohým z nás) jen říct: jezte víc zeleninu, je zdravá. Ale proč doopravdy? A kolik proteinů potřebuji, aby mé hubnutí mělo zdravý efekt? Je vůbec nutné něco takového vědět? Já říkám: ano. Když jsem vzala své hubnutí a vztah k jídlu seriózně, tak to fakt fungovalo. A vydrželo mi to několik let. (Nedávno se to zvrtlo, ale už jsem zase na dobré cestě. Asi jsem potřebovala znovu trochu nakopnout.) Takže mám tu něco pro vás. Žádný zázrak, ale právě ono &#8222;nakopnutí&#8220;. Dozvědět se, proč a jak. Jedná se o knížku od Sarah Schockeové, Jak zhubnout břicho. Publikace je rozdělena na dvě základní části. Nejprve na teoretickou a následně praktickou část. V teoretické se dozvíte, že není jen škodlivý, ale i zdravý tuk, co znamená pro tělo ukládání tuku v játrech apod. A u jater dlouho zůstaneme, protože ty jsou pro celý proces zásadní. „Játra jsou velmi nepříznivým místem pro ukládání nadbytečných snědených a vypitých kalorií ve formě tuku. Vede to k poruchám metabolismu. Tuk v játrech a inzulinová rezistence narušují tvorbu glykogenu, zásobní formy glukózy v těle. To následně vede k tomu, že játra vytvářejí nový cukr z látek nesacharidové povahy (glukoneogeneze) a uvolňují ho do krve, aby vyrovnala deficit.“ A jak je to se sacharidy&#8230; „Důležitou roli v celém tomto nadělení hraje vysoký obsah sacharidů ve stravě. Jak již bylo zmíněno, sacharidy se v nouzové situaci přeměňují na tuky a ukládají v těle, protože přístup k zásobám glykogenu je zablokován. V celém procesu zaujímají klíčové místo sacharidy. Svědčí o tom skutečnost, že k tomu, aby se ztučnělá játra zotavila a škodlivý tuk odbourala, stačí pouhé snížení podílu sacharidů v&#160;jídle.“ A nyní nahlédneme k praktické části, jejíž první název kapitoly se mi velmi líbí: Sbohem, bříško! Princip, který vám kniha nabízí, spočívá v nízkosacharidové dietě. Nabízí vysvětlení, proč zrovna v této fázi jíme určitý druh potravin, proč se vyhýbat jiným a jak pokračovat v dalších fázích. V nabídce jsou pro jednotlivé etapy hubnutí a udržení váhy recepty. Tento druh diety je v současné době velmi populární, a není divu. Hubnete, nepřicházíte o svalovou hmotu a pomáháte svým játrům. Za mě palec nahoru. „Játra jsou bezpečnostním orgánem našeho těla. Všechny látky, které se do našeho těla vstřebávají prostřednictvím trávicího traktu, se nejprve dostanou do jater.“ Takže už proto je podstatné vědět, co svým játrům předkládáme. Kniha rovněž nabízí pár užitečných cviků pro zpevnění břicha. Někdo potřebuje zhubnout do plavek, ale já spíš zastávám názor zhubnout pro zdraví. A i když nám okolnosti v životě někdy vytvářejí překážky, kdy prostě ustoupíme od fungujících pravidel, necítíme se fit, jsme utahaní, ve stresu a v začarovaném kruhu sáhneme sem tam po potravině (a pak zase a zase), která není zrovna vhodná, a pak už se to prostě nějak veze, tak dle mého je důležité umět se zase vrátit na tu správnou kolej, než se na to docela vykašlat. Přeji vám hodně zdaru &#8211; s hubnutím, s výdrží a hlavně pevné zdraví! To se plní snadněji, pokud máte játra v pořádku. A pomoci jim můžete vy sami. A zde ještě náhled na jeden z receptů MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Divočina v zahradě: Inspirace pro přírodní zahradničení</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/04/07/divocina-v-zahrade-inspirace-pro-prirodni-zahradniceni/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 07 Apr 2024 06:22:07 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[domácí cider]]></category>
		<category><![CDATA[je škvor užitečný?]]></category>
		<category><![CDATA[jezírko na zahradě]]></category>
		<category><![CDATA[přírodní jezírko]]></category>
		<category><![CDATA[přírodní zahrada]]></category>
		<category><![CDATA[škvor]]></category>
		<category><![CDATA[zahradničení]]></category>
		<category><![CDATA[žížaly na zahradě]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47133</guid>

					<description><![CDATA[Dave Goulson se svými syny staví domečky pro hmyz, buduje jezírko, popisuje dobrodružství s odchytem můr (jen pro účely fotografování, není jim ubližováno), obdivuje škvory (jen počkejte, taky o nich změníte názor) a co teprve žížaly! „Žížaly jsou možná důležitější pro zdraví našich ekosystémů a pro prospěch člověka než včely“, říká.]]></description>
		
		
		<enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/04/reklama-divocina-v-zahrade-strih.mp4" length="116503193" type="video/mp4" />

			</item>
		<item>
		<title>Naše divoké dědictví</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/04/03/nase-divoke-dedictvi/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 03 Apr 2024 06:33:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47075</guid>

					<description><![CDATA[Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v&#160;Lesní akademii v&#160;německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v&#160;televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem &#8211; viz níže) Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však &#8211; a to je podstatné &#8211; vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, &#8222;při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v&#160;cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.&#8220; Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu&#8230; Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život&#8230; Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z&#160;něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z&#160;rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v&#160;tom, že stromy s&#160;pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky&#160; přinejmenším na mnoho tisíciletí &#160;(&#8230;) My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními&#160;ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v&#160;tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít&#8230; A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a&#160;ven buňky lýka. Pokračuje v&#160;tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám&#8230;“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. &#8222;Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,&#8220; říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor &#8211; není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata &#8222;Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu &#8222;proměnily&#8220;, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (&#8230;) Vezměme si tedy můj oblíbený druh &#8211; možná už tušíte &#8211; , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (&#8230;)&#8220; Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují a proplétají postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do omezení porodnosti, společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 Za zajímavost určitě stojí i toto video z Knižního veletrhu ve Frankfurtu 2023: Rozhovor s Peterem Wohllebenem. Zapněte si automatický překlad. Autor zde hovoří o své knize: vliv zavedení antikoncepce na porodnost, kvality spermatu na zbarvení ptactva a jak s tím vším souvisí stres a další témata. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Ledově modrá krev</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/03/31/ledove-modra-krev/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 31 Mar 2024 05:53:17 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47085</guid>

					<description><![CDATA[Ledově modrá krev sleduje osudy obyvatel provinčního města Čudov po téměř celé 20. století. V mozaice bizarních epizod nejrůznější svérázných postaviček se odvíjí příběh herečky Idy Zmojro, v zásadních momentech inspirovaný životem sovětské filmové hvězdy Valentiny Karavajevové (úspěch ve filmu Mášenka, sňatek s britským aristokratem, autonehoda, stalinské perzekuce).]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Vyhrajte domů ŠÍLENOU BABIČKU</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/03/20/vyhrajte-domu-silenou-babicku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 20 Mar 2024 06:54:07 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Soutěž]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47058</guid>

					<description><![CDATA[RODIČE SI NEVYBEREŠ, NĚKDY SE PŘED NIMI ANI NESCHOVÁŠ *** Soutěž o tři publikace knihy Šílená babička z nakladatelství Cosmopolis *** Chcete vyhrát knížku Šílená babička? Přečtěte si ukázku níže a odpovězte na dvě soutěžní otázky Odpovědi na otázky pošlete nejpozději do 3. dubna 2024 do půlnoci na adresu admin@superrodina.cz, do předmětu zprávy uveďte &#8222;Soutěž&#8222;. Tři šťastní výherci získávají každý publikaci Šílené babičky. Na stránkách nakladatelství si můžete přečíst i delší ukázku a další podrobnosti o knize &#8211; zde. Soutěžní ukázka: Hodně štěstí! Účastí v soutěži souhlasíte s těmito pravidly: Výherce bude vyhodnocen do deseti dnů po skončení soutěže. Vyrozuměni budete na vaši e-mailové adrese, upozornění bude rovněž zveřejněno na facebooku Superrodina.cz. Výhru odesílá přímo nakladatelství Cosmopolis. Pokud do e-mailu uvedete vaši adresu a kontaktní telefon, urychlíte tak komunikaci. Vaše e-maiy a kontakty nejsou archivovány. Jakmile je potvrzeno, že odeslání výher proběhlo v pořádku, e-maily s kontakty se mažou.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Veselý duchařský příběh pro děti (nejen) ze zámku</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/03/17/vesely-ducharsky-pribeh-pro-deti-nejen-ze-zamku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 17 Mar 2024 10:23:58 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[duchové]]></category>
		<category><![CDATA[kastelán]]></category>
		<category><![CDATA[nadpřirozeno]]></category>
		<category><![CDATA[pohádka]]></category>
		<category><![CDATA[postel na zámku]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47037</guid>

					<description><![CDATA[Zavřete oči (jen na malou chvilku) a představte si, že spíte v zámeckém loži, protože jiná další volná postel na zámku již není. Ale ani vy byste tu fakticky neměli být: Nejste kastelán, ani nepatříte k inventáři této turisty s oblibou tolik navštěvované historické památky... Vy jste totiž právě v této představě ministerský úředník Kroupa, kterýžto tvrdí, že má oprávnění přijít na zámek kdykoliv. A obzvláště z důvodu prošetření stížnosti ve věcech nadpřirozených. ]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Cesta do blikajícího pekla</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/03/10/cesta-do-blikajiciho-pekla/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 10 Mar 2024 08:51:51 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[hazardní hry]]></category>
		<category><![CDATA[závislost]]></category>
		<category><![CDATA[závislost na automatech]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47003</guid>

					<description><![CDATA[Je málo knih, které mne tak pohltí, že se nemohu od nich odtrhnout. Prostě musím vědět, jak příběh dopadne. Jenže jsou natolik emocionálně silné, že je navzdory své čtenářské vůli musím na chvíli odložit: abych se nadechla&#8230; Vše si pořádně v&#160;hlavě srovnala&#8230; A hned se zase ke knize vrátila. A tohle je právě přesně ten případ Sledujete, jak se hlavní hrdinka boří do problémů. Tolik byste tu blížící se katastrofu chtěli zastavit. Pomoci jí. Zatřást s&#160;ní. Třeba i začít na ni i křičet. Ale nejde to&#8230; Cesta do blikajícího pekla je útlá knížka, a ano, budete ji mít přečtenou během jednoho odpoledne. Protože ono to ani jinak nejde. Nemůžete ji zcela opustit, dokud nebudete mít jistotu, jak to s&#160;hlavní hrdinkou dopadne. Přejete si, aby vše dobře skončilo. Jen s&#160;každou další stránkou rostou obavy. Mezi nimi i takové: Na kolik to ještě pořád bude ta samá ženská? Je ještě vůbec možné se doopravdy vrátit a začít žít „normálně“? Knížka zanechá hluboký dojem, který ve vás bude rezonovat ještě po mnoho dní. Hlavní hrdinka, Milena, propadla závislosti na automatech. Byla to normální ženská jako mnoho dalších. Vdaná, dvě děti, práce v&#160;kanceláři. Ale něco se zvrtlo. Na první pohled drobnost. Takové to „říznutí“ do stereotypu. Trocha vzrušení. O nic hned přece nejde&#8230; Nebo ano? Stačí tak málo? Sledujete Mileniny kroky od drobných excesů, kdy do automatu vhodí pár mincí, až následně do fáze, kdy je vám jasné, že sama to už nezvládne. Bouří se to ve vás, jste na ni naštvaní a zároveň ji litujete Protože pořád je to normální ženská a matka. Není to žádný záporný hrdina, kterého byste de facto z principu nesnášeli. Jen &#8222;zaškobrtla&#8220;. Někdo jí ukázal, jak to může být skvělé. Ale ze skvělé zábavy se stalo &#8222;peklo&#8220;. Ruku na srdce: Kdo jsme vůči všem nástrahám imunní? Jakou máme záruku, že se něco podobného nestane někomu z&#160;nás? Ano, první krok je: Vyhýbat se automatům. Já osobně mám absolutní averzi vůči této zábavě. Co mě fakt u tohoto ze všeho nejvíc irituje, je, že za těmi automaty byl vždy člověk, který je tam postavil, zprovoznil a po zkušenostech musel vědět, co způsobují. Primárně mi je naprosto záhadou, že něco takového je stále vůbec legální. Blikající světla snadno ošálí! Zlomí člověka tak, že už nebude schopen na nic jiného myslet. V prvé řadě přijde o peníze&#8230; I když to je paradoxně to nejmenší, protože podstatně horší je, co pak závislý člověk způsobuje svým blízkým, těm, kteří ho milují. Příběh se odehrává v&#160;roce 2010 a 2011; od té doby se i leccos změnilo v&#160;legislativě (viz například registr osob vyloučených z&#160;hazardu). Ale nespěchejme: Zastavme se ještě na moment u onoho bodu, kdo a jak jsme vůči všem nástrahám imunní. Znáte odpověď? Nemusí to být jenom automaty. Může to totiž být cokoliv jiného, co člověku vstoupí do cesty, co na první pohled vypadá jako nevinná změna, vzpruha. Kdo tedy skutečně s jistotou můžeme říci, že si naprosto bezpečně vidíme do vlastní karet, že se nám nikdy nic takového nemůže stát? Že nespadneme na dno? Nerozbijeme vše, co jsme roky budovali? Od začátku je vám jasné, do čeho jdete. Ale&#8230; Víte, že knížka bude o ženě závislé na automatech. A tak byste mohli předpokládat, že by vás nic nemělo překvapit. Jenže kniha je napsaná s&#160;naprostou otevřeností, se všemi detaily, jde do hloubky reálného prožitku a zkušeností. S&#160;vašimi čtenářskými emocemi to&#160;pěkně zacloumá. Vidíte, jak se projevují ty nejhorší lidské charaktery a kdy svět je už jen pyramida postavená z&#160;cihel lží a falešného přátelství. A pak si uvědomíte, že příběh vychází ze skutečných událostí. Cesta do blikajícího pekla je jedna z&#160;těch knih, na které nemáte šanci zapomenout. Každému ji rozhodně vřele doporučuji. Autorku můžete sledovat na Facebooku zde. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Skutečný příběh o životě v Severní Koreji</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/01/19/skutecny-pribeh-o-zivote-v-severni-koreji/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 19 Jan 2024 12:09:07 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[Kim Čong Un]]></category>
		<category><![CDATA[Kim Čong-il]]></category>
		<category><![CDATA[Kim Ilsong]]></category>
		<category><![CDATA[KLDR]]></category>
		<category><![CDATA[Severní Korea]]></category>
		<category><![CDATA[útěk z KLDR]]></category>
		<category><![CDATA[útěk z Koreje]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46984</guid>

					<description><![CDATA[Kniha Můj život v Severní Koreji (nakladatelství 65. pole) vypráví příběh Čihjon Pak, jež byla zprvu silně zanícenou dívkou do dodržování všech pevně daných nařízení, aby byla co nejlepší Severokorejkou a  mohli tak na ni být všichni právem hrdí, jak její rodina, tak pochopitelně vlast a vůdce Kim Ilsong. Stejně i její sestra se houževnatě učila, aby se dostala na vysněnou školu. Obě věděly, s kým je dobré se přátelit, a naopak s kým nebylo vhodné se stýkat. V zemi, jejíž ideologie mluví o rovnosti, žádná rovnost neexistuje. Třídní rozdělení bylo od narození dané a stejně tak snadno mohl režim kohokoliv sesadit o stupínek níž a tuto potupu by celá rodina mohla nést i po tři generace.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Zaříkávač zvířat &#8211; poznejte krásy šumavské přírody</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2024/01/06/zarikavac-zvirat-poznejte-krasy-sumavske-prirody/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 06 Jan 2024 11:22:02 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[kniha o přírodě]]></category>
		<category><![CDATA[péče o mládě]]></category>
		<category><![CDATA[příroda]]></category>
		<category><![CDATA[šumava]]></category>
		<category><![CDATA[šumavský les]]></category>
		<category><![CDATA[veverky]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46967</guid>

					<description><![CDATA[Zaříkávač zvířat je vyprávěný ústy fotografa Wofganga Schreila o „síle šumavské přírody a tajemství lesa“. Je o upřímném kontaktu člověka s přírodou. Působí jako pohlazení po duši, kdy máte chuť opustit své čtyři stěny či kancelář a vyrazit do přírody, dívat se kolem sebe, stát se součástí toho obrovského harmonického celku. Příroda je krásná, stejně jako nebezpečná.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Konec světa, který se nekonal: Co na to tenkrát slavné osobnosti?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/12/17/konec-sveta-ktery-se-nekonal-co-na-to-tenkrat-slavne-osobnosti/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 17 Dec 2023 13:26:23 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[2012]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[Aleš Cibulka]]></category>
		<category><![CDATA[Ivona Březinová]]></category>
		<category><![CDATA[Jan Potměšil]]></category>
		<category><![CDATA[Jiří Holub]]></category>
		<category><![CDATA[Jiří Žáček]]></category>
		<category><![CDATA[Josef Louda]]></category>
		<category><![CDATA[Juraj Martiška]]></category>
		<category><![CDATA[konec světa]]></category>
		<category><![CDATA[majský kalendář]]></category>
		<category><![CDATA[Miloš Kratochvíl]]></category>
		<category><![CDATA[Naďa Moyzesová]]></category>
		<category><![CDATA[Radka Potměšilová]]></category>
		<category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category>
		<category><![CDATA[Renata Štulcová]]></category>
		<category><![CDATA[rok 2012]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46940</guid>

					<description><![CDATA[Neuvěřitelné - už to bude jedenáct let, kdy to vypadalo podle všech zpráv, že 21. 12. 2012 nastane konec světa. Dnes se tomu možná zasmějeme, někteří řeknou: Eh, ani tenkrát jsem tomu nevěřil. Opravdu? Ani trochu? Vůbec žádné pochybnosti? Já jsem taky na okamžik zaváhala... A potřebovala k sobě ujištění jednou jedinou větou, aby byla zase zpátky nohama na zemi. Byla to fakt "masáž", abych tomu dodala ten punc síly, které v sobě celá tahle událost nesla. Lidé na celém světě stavěli bunkry, předzásobovali se potravinami a panikařili. V Rusku například tehdejší premiér Dmitrij Medveděv prohlásil, že nevěří v konec světa. "Tedy, alespoň ne tento rok." No, kouše mě to až v zátylku s uvědoměním si, co řekl o téměř deset let později v červnu 2022, kdy jako první vykřikoval do světa, že pokud mu někdo sáhne na Krym, bude to třetí světová válka. ]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Konec světa, který se nekonal &#8211; mayské proroctví se zatím nenaplnilo, ale&#8230;</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/12/17/konec-sveta-ktery-se-nekonal-mayske-proroctvi-se-zatim-nenaplnilo-ale/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 17 Dec 2023 12:57:21 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[2012]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[globální pohromy]]></category>
		<category><![CDATA[konec světa]]></category>
		<category><![CDATA[mayské proroctví]]></category>
		<category><![CDATA[náhody a intuice]]></category>
		<category><![CDATA[Truman show]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46933</guid>

					<description><![CDATA[Tak je to už jedenáct let, co jsme se všichni dozvěděli, že má přijít na základě mayského proroctví konec světa, a to přesně 21. 12. 2012. Na rozdíl od jiných konců světa, které předsílají obvykle různé náboženské sekty, tenhle byl skutečně globální. Byli jsme doslova masírováni zpráv z televizí, titulků z novin. A vše bylo podloženo jasným proroctvím, podle něhož končí třináctý cyklus mayského kalendáře. Vedle tohoto samozřejmě vznikaly i různé vtipy. ]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Román Kůže autorky Jevgeniji Někrasovové</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/12/04/roman-kuze-autorky-jevgeniji-nekrasovove/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 04 Dec 2023 12:14:38 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category>
		<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[magický realismus]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46912</guid>

					<description><![CDATA[Afroamerická otrokyně Hope, kterou od matky odloučili v pěti letech, se vlivem různých událostí dostane do Ruska, kde potká Domnu, nevolnici, již pán prohrál v kartách, když jí bylo deset. Vymění si kůže, což představuje další krok v jejich vnitřním osvobození a žití vlastních příběhů.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Odnes můj žal: Osudy lidí poznamenaných válkou na Ukrajině</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/11/25/odnes-muj-zal-osudy-lidi-poznamenanych-valkou-na-ukrajine/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 25 Nov 2023 14:37:18 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[Katěrina Gordějevová]]></category>
		<category><![CDATA[oběti války]]></category>
		<category><![CDATA[ruská speciální operace]]></category>
		<category><![CDATA[únor 2022]]></category>
		<category><![CDATA[válka]]></category>
		<category><![CDATA[válka na Ukrajině]]></category>
		<category><![CDATA[ztráta blízké osoby]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46889</guid>

					<description><![CDATA[ěděla jsem, když jsem knihu otvírala, že to nebude lehké čtení, i když je psána čtivou stylistikou, text dobře plyne, neboť to jsou přímé zpovědi lidí, jimž „ruská speciální operace“ zcela změnila životy. O co víc je to působivější, když zpovědi přicházejí jak od Ukrajinců, tak od Rusů. A ani zde vždy nepanuje přímá linka, kdo koho chápe za nepřítele a viní za své současné ztráty.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Rána</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/10/15/rana/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 15 Oct 2023 13:00:52 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[autobiografie]]></category>
		<category><![CDATA[básnická próza]]></category>
		<category><![CDATA[mateřská láska]]></category>
		<category><![CDATA[rakovina]]></category>
		<category><![CDATA[ruská zakázaná literatura]]></category>
		<category><![CDATA[současná ruská literatura]]></category>
		<category><![CDATA[vztahy matka dcera]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46876</guid>

					<description><![CDATA[Debut Oksany Vasjakinové není klasickým románem s lineární dějovou linkou, na jaký jsme běžně zvyklí. Na díle se velmi podepisuje autorčino básnické umění. Často jsem při četbě měla pocit, že spíš se nechávám unášet básní v próze, vyváženou hrou se slovy, které vyvolávají emoce, zapadají nebo jindy křiklavě vystupují k ostrému pochopení absurdní situace. Při čtení už vám ani tak nejde o to, jak se bude příběh primárně dějově odvíjet, ale jak ho autorka bude prožívat, co bude chtít sdělit, a svým vlastním specifickým výběrem slov a okamžiků zprostředkovávat svému čtenáři.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Umění zkratky: Znáte rychlá řešení, nebo nad zadáním ani nepřemýšlíte?</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/10/08/umeni-zkratky-znate-rychla-reseni-nebo-nad-zadanim-ani-nepremyslite/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 08 Oct 2023 10:06:38 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[jak si zkrátit cestu]]></category>
		<category><![CDATA[jak spočítat výhru]]></category>
		<category><![CDATA[matematika]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46865</guid>

					<description><![CDATA[Kniha Umění zkratky vás seznámí s častými situacemi v životě, ale i těmi vzdálenějšími (jako je vesmír), kde při použití principů matematiky zjistíme, jak si můžeme zkrátit svou cestu. Tím není myšleno se jen fyzicky někam dopravit, ale například rozlousknout problém, dospět k nejlepšímu závěru, aniž bychom museli u dané činnosti strávit zbytečné mnoho času. Sic někdy hledání takové zkratky vede k podobně vynaložené energii, kterou bychom třeba spotřebovali směřováním k cíli „nimráním se“ v původně neefektivním způsobem. ]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Mé knížky působí tak věrně, jako by odrážely skutečné příběhy a život</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/09/24/me-knizky-pusobi-tak-verne-jako-by-odrazely-skutecne-pribehy-a-zivot/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 24 Sep 2023 07:53:06 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Glosy]]></category>
		<category><![CDATA[deník zoufalé třicítky]]></category>
		<category><![CDATA[humoristická literatura]]></category>
		<category><![CDATA[literární soutěž]]></category>
		<category><![CDATA[osobitý humor]]></category>
		<category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category>
		<category><![CDATA[rozhovor se spisovatelkou]]></category>
		<category><![CDATA[sňatkový podvodník]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46857</guid>

					<description><![CDATA[Razím heslo, že s úsměvem se žije lépe. Jsem obecně považovaná za optimistku a snažím se tento svůj životní postoj udržovat i v zaměstnání, aby stres nebo jiné těžkosti v týmu někoho nezatěžovaly natolik, že by domů nechodil, jak se říká, s čistou hlavou. Sama sobě se zasměju ráda. Kdo třeba sleduje můj facebook, může to potvrdit. Když si dělám žerty ze sebe, mám tam například fotografii s knírkem v černé buřince, nebo různé vtípky.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/08/27/ona-byla-jako-rakos-on-jako-ohen-pribeh-kralovy-treti-zeny/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 27 Aug 2023 19:53:55 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[historický román]]></category>
		<category><![CDATA[Mezopotámie]]></category>
		<category><![CDATA[Uruk]]></category>
		<category><![CDATA[vladařské povinnosti]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46815</guid>

					<description><![CDATA[Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z&#160;jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné &#8222;nehodě&#8220; či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v&#160;bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v&#160;uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z&#160;Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou&#160;láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti&#160;dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus&#8230; Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v&#160;paláci houstne. V&#160;sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc,&#160;nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z&#160;obav z&#160; přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k&#160;textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>David Michie: Zákon karmy</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/06/23/david-michie-zakon-karmy/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 23 Jun 2023 13:21:36 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category>
		<category><![CDATA[buddhismus]]></category>
		<category><![CDATA[chytrý příběh]]></category>
		<category><![CDATA[čtení na léto]]></category>
		<category><![CDATA[čtivý příběh]]></category>
		<category><![CDATA[Dalajlamova kočka]]></category>
		<category><![CDATA[karma]]></category>
		<category><![CDATA[Láma Taši]]></category>
		<category><![CDATA[v kočičím kožíšku]]></category>
		<category><![CDATA[zákon karmy]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46797</guid>

					<description><![CDATA[Parádní čtení na léto. Prvním důvodem je ohromná proměnlivost příběhu, skáčeme z příběhu do příběhu a pět minut na čtení sem a pět minut tam, ráno, večer, to je naprosto ideální styl čtení pro dovolenkový čas. Nic nám neuteče a všechno si hezky zapamatujeme. Čtivo ve stylu seriálu.]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Země bledulek &#8211; příběhy z hematologického dětského  oddělení</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/06/23/zeme-bledulek-pribehy-z-hematologickeho-detskeho-oddeleni/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 23 Jun 2023 11:36:11 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[hematologie]]></category>
		<category><![CDATA[leukemie]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46785</guid>

					<description><![CDATA[Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o&#160;těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z&#160;léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v&#160;jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky&#8230; Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v&#160;nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v&#160;prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost&#8230; Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho&#8230; A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů&#8230;, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v&#160;daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s&#160;dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z&#160;nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z&#160;důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k&#160;dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s&#160;autorkou, zdali má k&#160;dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v&#160;pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s&#160;každou prkotinu běžel k&#160;doktorovi. Nakonec s&#160;ním k&#160;doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v&#160;uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v&#160;práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s&#160;ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K&#160;doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s&#160;Tondou zlé. „Přišli jste k&#160;nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s&#160;ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V&#160;práci z&#160;ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Král Sobol &#8211; dobrodružná výprava z Uher až na Madagaskar</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/06/11/kral-sobol-dobrodruzna-vyprava-z-uher-az-na-madagaskar/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 11 Jun 2023 10:25:48 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[Benjamin Franklin]]></category>
		<category><![CDATA[cestoval 18. století]]></category>
		<category><![CDATA[cestovatelské paměti]]></category>
		<category><![CDATA[cestovatelský deník]]></category>
		<category><![CDATA[dobrodružná literatura]]></category>
		<category><![CDATA[Madagaskar]]></category>
		<category><![CDATA[Mórice Beňovský]]></category>
		<category><![CDATA[ruská okupace]]></category>
		<category><![CDATA[Sibiř]]></category>
		<category><![CDATA[trestanecká kolonie]]></category>
		<category><![CDATA[vyhnanství na Sibiř]]></category>
		<category><![CDATA[z Kamčatky do Číny]]></category>
		<category><![CDATA[zrada]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46771</guid>

					<description><![CDATA[Je až neuvěřitelné, kolik zemí, krajů i opuštěných míst ve svém životě procestoval a co vše zvládl! Navzdory šlechtickému původu život k němu nebyl vstřícný a zejména od dospělosti musel o vše bojovat. Byl inteligentní, vzdělaný a výborný stratég! Dokázal si poradit v situacích, v nichž a to v řadě případů mu šlo o holý život. Vždy uměl usměrnit ohnisko sváru, aby nakonec došlo k smíru, vyvázl nejen živý, ale byl schopen nasměrovat celou skupinu k dalšímu cíli. ]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Život za život: nevratné ztráty, naděje pro druhé. Silný příběh nakladatelství Maraton</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/05/27/zivot-za-zivot/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 27 May 2023 14:45:28 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[MB]]></category>
		<category><![CDATA[smrt v rodině]]></category>
		<category><![CDATA[surfař]]></category>
		<category><![CDATA[transplantace]]></category>
		<category><![CDATA[transplantace ledvin]]></category>
		<category><![CDATA[transplantace srdce]]></category>
		<category><![CDATA[život a srdce]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46755</guid>

					<description><![CDATA[Podmanivá, vtahující stylistika, která mě volbou slov a skladbou vět hladí na duši. Je to ten příběh, jenž při čtení prožíváte, jako by se vám v hlavě odvíjel film, v němž jste nakročeni, možná jeho součástí &#8211; pro ty emoce, které nabízí. Vidíte kulisy, zmrzlé prsty a fialové rty, interiér nemocnice, vnímáte matčinu bolest&#8230; Příběh byl rovněž zfilmovaný. Neviděla jsem ho. A to je dobře &#8230; pro mě &#8230; nyní. Kdy mé oči procházejí řádky, zatímco oči řidiče se přivírají&#8230; jsou unavené, těžknou, a pak&#8230; . Podle anotace již víc než tušíte, o čem celý příběh bude. Přesto se nemůžete odtrhnout. Navzdory všemu zde v zásadě nejde o to, jak to nakonec dopadne, ale jak se celý děj uvnitř sebe sama odvíjí. Jako by v tom zlém, co proběhlo, se jako z&#160;hroudy ztvrdlé hlíny na povrch dralo to dobré, dávající dalším životům naději. A přitom vždy ten pozitivní přínos sebou nese neoddělitelné stopy předchozí bolesti a smrti. . Z&#160;anotace: „Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných. Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů.“ . Na první pohled kniha klame svou tloušťkou. Příběh končí na straně 219 a přitom jsem ho četla víc jak týden. Stále se k&#160;němu vracela, přemýšlela o tom, co se musí odehrávat v&#160;mysli rodičů, přátel a přítelkyně mladého Simona. Text je velmi hutný, skládající se z&#160;dlouhých vět, skloubených v&#160;sobě jak popisy, rozhovory, emoce. Stránky nekloužou snadno; ale ani by neměly. Protože Život za život není žádná oddechová knížka na víkendové odpoledne. Je to jedna z&#160;těch, které si ponecháte, s&#160;těžkostí srdce možná půjčíte dál a v&#160;budoucnu se k&#160;ní znovu vrátíte. Autorka postupuje s&#160;maximální pečlivostí. Poté, co vidíte, jak se rodině ze dne na den zbortí celý svět a souhlasí s&#160;transplantacemi, nastupují detailní popisy všech vyšetření, prováděných odběrů i operací, včetně všech vedlejších skutečností, jako je logistika, aby se orgány dostaly k&#160;potřebným včas a v&#160;pořádku. Za těmi, kdo provádějí úkony, je stejně tak víc než „jen“ tento případ. Mají své životy. Někde byli, něco konali a tahle nenadálá příhoda je vytrhává z&#160;jejich přítomnosti, posílá na mnoho hodin na operační sály. I když pracují pečlivě, ve chvílích máte pocit i jisté necitlivosti. Je to pohled laika na celou věc. Nikdy se nemohou vcítit do matčiny ztráty a ani nesmí; nemohli by tak dokončit to, kvůli čemu přijeli. Jsou knihy se silným příběhem, někdy je však celkový dojem okraden způsobem zpracování. To však není tento případ. Maylis de Kerangalová má tu schopnost čtenáře vtáhnout do děje a skrze slova vytvořit naprosto přesný obraz prostředí, děje, emocí jednotlivých aktérů. Vidíte svět očima všech. Litujete ztráty života tak mladého chlapce. Ale právě kvůli tomu jiní budou žít&#8230; &#160;Avšak: „Claire si vybaluje věci, hygienické potřeby odnáší do sprchy, zapojuje do zásuvky nabíječku na telefon, ten pokládá na postel; přivlastňuje si prostor. Volá synům – zrovna běží po štěrku, vestibulem metra, slyší ozvěnu jejich kroků, už jsme na cestě, hned tam budem, zalykají se úzkostí. Chtějí ji ubezpečit, podpořit. Mýlí se však: Claire nemá strach z&#160;operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit (&#8230;) Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v&#160;úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde? &#160;(&#8230;) Nelíbí se jí představa neoprávněné výsady, loterie, cítí se jako jeden z&#160;hromady plyšáků ve skleněné vitríně, kterého se po vhození mince zmocňují chapadla mechanické ruky. Největší potíž spočítá v&#160;tom, že nikdy nebude moct poděkovat. (ukázka ze str. 199) O autorce: Maylis de Kerangalová, francouzská spisovatelka narozená roku 1967 v provensálském Toulonu, vydala deset románů a řadu kratších próz, kterým se dostalo kladného čtenářského i kritického přijetí. Kniha Naissance d’un pont (Zrození mostu, 2010) získala Prix Médicis a román Réparer les vivants (Život za život, 2014) kromě mnoha francouzských knižních ocenění i nominaci na mezinárodní Man Booker Prize v roce 2016 za anglický překlad (Mend the Living). Český čtenář zatím neměl příležitost seznámit se s dílem autorky v překladu, Život za život je tak jejím prvním románem vydaným v češtině. Kniha k&#160;dostání zde. Martina Boučková]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Beatrice Chesnut, Uranio Paes: Enneagram</title>
		<link>https://www.superrodina.cz/2023/05/02/beatrice-chesnut-uranio-paes-enneagram/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 02 May 2023 15:04:58 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Knihy]]></category>
		<category><![CDATA[devět typů]]></category>
		<category><![CDATA[nejsme všichni stejní]]></category>
		<category><![CDATA[probuzení]]></category>
		<category><![CDATA[strachy ve snech]]></category>
		<category><![CDATA[tvá silná stránka]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46748</guid>

					<description><![CDATA[Většinou tak nějak tušíme, jaké jsou naše špatné vlastnosti, ale i ty dobré. Pak se můžeme s chutí začíst do osobnostní typologie enneagram, kde už první symbolické a archetypální, příběhové části dokáží zadrnkat právě na tu strunku, která je pro nás citlivá.]]></description>
		
		
		
			</item>
	</channel>
</rss>
