EnjoyInsight

Když dva chtějí říci totéž...

2010-10-07T15:22:01+02:00

Zajímavé srovnání - na jedné straně je zadavatelem BESIP a režisérem Filip Renč, na druhé straně Sussex Safer Roads s evidentně nižším rozpočtem. Udělejte si sami názor na to, který spot je kreativnější, který bude více fungovat, který více vezme za srdce...

BESIP

SUSSEX SAFER ROADS

A i kdyby to byla plichta, jeden z nich je evidentně levnější a nevadí mi, pokud se na něj budou dívat moje děti.

Když už jsme u toho piva...

2010-08-06T15:56:26+02:00

Tohle taky není špatné: Když se dvě značky mají rády... :-)

Dostal jsem chuť na Bernard, ale už přešla...

2010-07-29T16:33:53+02:00

"Geniální!", napadlo mě, když jsem si těsně před dovolenou přečetl článek o tom, jak Bernard vyzývá Plzeňský Prazdroj na steč o lepší nealko pivo. Prostě další bezva marketingový nápad pana Bernarda. Tak typicky nestandardní a spontánní jak už jsem si u této značky zvykl. Ta pravá zdravá drzost pivního Davida směrem k nadnárodnímu Goliáši. Reakci Plzně se v zásadě také nedá nic moc vyčíst: "žádný souboj nebude, protože už byl a náš Birell vyhrál". Strohé, jasné, výstižné - svoje pozice, alespoň prozatím, zdá se, uhájili. Nicméně Bernardu se podařilo vzbudit diskusi, vzbudit zájem a co víc, vzbudit chuť to vyzkoušet. Tedy alespoň mojí.

A tak jsem cestou na dovolenou po D1, hned za Humpolcem, celý žíznivý, vyrazil k první pumpě. A potom k druhé. A ke třetí. A nic. Ne, že by tam neměli nealko piva všech možných typů. Ne, že by tam neměli Bernarda. Ale evidentně nevedli toho nealko Bernarda s čistou hlavou, po kterém všechny mé smysly toužily.

Chuť mě přešla, ale teď, pár dní po dovolené, přemýšlím nad tím, že skvělý marketingový nápad nemusí vždy nutně stačit. No nic, snad až příště dostanu chuť na nealko pivo, tak alespoň jedno seženu - ať už s čistou hlavou nebo ušatou .

Sí, jefe!

2010-04-09T14:51:01+02:00

Nedávno jsem se zase díval na svůj oblíbený večerní pořad o tom, jak sympatický, ale rázný odborník přes vaření pomáhá majitelům restaurací dělat věci lépe. Tentokrát to byl jakýsi zoufalý manželský pár kdesi v Jihlavě. Paní majitelka se se slzou na krajíčku svěřovala, že „kšefty“ už nejsou, co bývaly, a lidi už nechodí tak jako dříve, že nebude dlouho trvat a budou snad muset zavřít.

A to mi připomnělo jeden zážitek, o kterém jsem chtěl napsat již dříve. Psal se rok 2008 a my jsme v Madridu dělali výzkumný projekt pro značku dámských antiperspirantů. Jedno jaký projekt, jedno jaká značka – o tom ten zážitek není.

Po večerech jsem procházel ulicemi Madridu a hledal něco k snědku. Restaurací, kde si můžete dát tradiční Tapas, se tam tísní desítky, jedna vedle druhé. Těžko však zjistit, která je dobrá a která není. Před většinou restaurací stál jakýsi náhončí a lákal lidi dovnitř. Říkal jsem si, jak se může restauraci vyplatit takový člověk navíc. Pak mi to došlo – náhončí byla ve skutečnosti servírka, která neměla koho uvnitř obsluhovat. Vtip byl v tom, že jakmile dovnitř nahnala více než 5 lidí, restaurace se najednou začala plnit sama a ona měla až do „zavíračky“ koho obsluhovat. Jediné, podle čeho totiž může turista poznat dobrou hospodu, je to, že jsou v ní lidi, zatímco ta špatná zeje prázdnotou. Podle mého názoru se jedná o úplně jednoduché využití stádového chování v praxi. A zdarma!

Mám pocit, že právě v obtížnějších časech je třeba více a více přemýšlet o tom, jak získat zákazníka jinak než běžnou reklamou. Vždy to jde určitě chytřeji a levněji. Jen to stojí trochu více mozkové námahy.

Samozřejmě, že základem je dobrý výrobek, což byl v případě té jihlavské restaurace, tuším, také problém J.

Jaro je tu!

2010-04-06T11:53:22+02:00

Tak další výzkumný brief je na stole. Cíl: najít insight. Metodologie: on-line blog. Zase další výslovné přání klienta zjistit, co si myslí jeho zákazníci s využitím jejich hbitých či méně hbitých prstíků na klávesnici.

Podobné briefy se poslední dobou rodí jako houby po dešti. Jestli je to zrovna on-line blog, skupinová dikuse na internetu nebo uměle vystavěná mini-komunita, je jedno. Ještě před rokem či dvěma by něco takového do kvalitativního briefu sotva někdo napsal.

Pozor, nehodlám teď a tady posuzovat, jestli je to dobře nebo špatně. Internet prostě umožňuje používat další metodologie a každá dobrá kvalitativní agentura musí umět vyhodnotit jejich přínosy i limity pro konkrétní klientovo téma či cílovou skupinu. Ale napadlo mě při té příležitosti něco ke vztahu mezi lidmi, kteří řídí značky a lidmi, kteří ty značky nakupují a používají.

Snad všechny marketingové příručky říkají, že marketing má něco společného s identifikací a uspokojováním potřeb zákazníka. Téměř každá firma, která to s marketingem myslí vážně, má na stěně nějakou tu vizi nebo misi, v jejímž středu je spokojený zákazník. A právě porozumění zákazníkovi je to, na čem to všechno stojí, ať už se to nazývá jakkoliv – docela populární je teď Consumer Insight. Proti tomu se asi nedá nic namítnout.

Já se ale nemůžu ubránit dojmu, že většina těch, co řídí značky právě v takových firmách, je od svého zákazníka dál než kdokoliv jiný. Někdy to na mě působí dojmem, že čím jsou dále, tím jsou radši. Hrají si se svými značkami v prosklených kancelářích, vymýšlejí kampaně, běhají po poradách a když se chtějí „dostat blízko“ ke svému zákazníkovi, prostě briefnou agenturu.

O svém zákazníkovi se pak dozvídají z prezentace. Jejich zákazník se smrskne na citát. V lepším případě ho šmírují za zrcadlem, schovaní anonymně ve tmě. Pozorují ho jako zvíře v kleci. Dokonce i v jejich reakcích se dá občas nalézt jistá podobnost s chováním návštěvníka zoo pozorujícího šimpanze ve výběhu.

Výzkum po internetu není určitě metodologicky špatně, ale místo toho, abychom se k zákazníkovi dostali fyzicky blíž, tak už za ním nevylézáme ani od počítače. Nic nám už nebrání sedět v kanceláři od rána do noci a schůzovat. To nás snad nemůže ani bavit.

Mám návrh: jaro je tu, sníh je pryč, sluníčko hřeje čím dál tím víc, co třeba občas zavřít powerpoint, vyrazit ven a potkat se s nějakými těmi skutečnými lidmi?

Pozn.: Vytvořeno jako komentář pro Marketing & Media