Čundr de América

Monterrico

2014-05-04T18:24:00.000+02:00

čtvrtek 8. 11. 2012 a pátek 9. 11. 2012

Už ve středu odpoledne jsme se vydali z příjemné starobylé Antiguy nachytat trochu bronzu k pobřeží Pacifiku. Prudký sestup z 1500 m n.m. až k hladině moře nedělal mým ušním bubínkům vůbec dobře. Každopádně po několika vyrovnávacích zastávkách jsme ve zdraví dorazili k přívozu do La Avellany, odkud nás šikovní převozníci přeplavili přes mangrovníkové porosty i s autem do Monterrica, do kterého silnice nevede.

Naivně jsme si mysleli, že celý další den strávíme koupáním v moři. Asi jsme si měli lépe přečíst průvodce, kde se kromě lákání na dlouhatánskou pláž píše také: mocný příboj a výhled na mocný oceán. Pláž měla krásný jemný tmavý písek, ale příboj byl opravdu tak mocný, že jsme si díky obrovským vlnám nezvládli smočit ani nohy. No nevadí, aspoň jsme se čvachtali v hotelovém bazénku. Stejně jsme v tom vedru moc dlouho na slunci nevydrželi.

Odpoledne jsme zašli do návštěvnického centra místní přírodní rezervace a omrkli místní faunu čítající aligátory v betonovém bazénku, zelené leguány a želvy, pro které tu mají chovnou stanici. Mořské želvy nakladou na pláž vajíčka, zaměstnanci rezervace je vyberou a opět zahrabou na chráněném místě. Chrání tak vejce před zloději a predátory. Až se malé želvičky vylíhnout, donesou je zaměstnanci zpátky na pláž. Atrakcí pro turisty je "adopce" malé želvičky, kterou si koupíte za 10 Q (25 Kč) a pak s ní závodíte, aby se jako první dostala do moře. Želvička se pár vteřin srdnatě sune po písku směrem k moři za vydatného povzbuzování svého adoptivního rodiče a nakonec ji smete tak vysoká vlna, že nechápu, jak to může ta chuděra vůbec přežít.

Druhý den brzy ráno jsme vyrazili na vyhlídkovou plavbu po laguně zarostlé mangrovníky, hyacinty, lekníny a rákosím (50 Q/os, t.j. 125 Kč). Měl to být výlet hlavně za exotickým ptactvem, ale viděli jsme jen volavky a vodní kuřata. Každopádně východ slunce na laguně a proplétání se hustým porostem taky stálo za to.

Přívoz z La Avellany do Monterrica.

Přístaviště v Monterricu.

Mohutný pacifický příboj.

Líheň mořských želv ve stanici přírodní rezervace.

Čerstvě vylíhlá želvátka se připravují na svou pouť do oceánu.

Vypouštíme malé želvičky...

...které se s vypětím všech sil sunou pro ně nekonečnou dálku do vln oceánu.

Tento vodní živočich zakončil svou životní pouť na trase moře-rybářská síť-rybářův krámek-gril-naše žaludky.

Ranní plavba po laguně.

Místní rybář. V pozadí guatemalské sopky.

Husté mangrovníky.

Antigua

2014-05-04T18:23:00.002+02:00

neděle 4. 11. - středa 7. 11. 2012

Antigua je jedno z nejhezčích a nejzachovalejších středoamerických koloniálních měst. Byla hlavním městem Guatemaly až do roku 1776, kdy ji zničilo zemětřesení. Zemětřesení a následné sesuvy půdy jsou tu stále velmi časté díky blízkosti hned tří sopek - Agua, Acatenango a Fuego. I

my jsme tady jedno menší zemětřesení zažili. Nejprve jsme si mysleli, že kolem našeho hotýlku projelo po kostkaté cestě obzvlášť velké auto. Když ale otřesy neustávaly, vyšli jsme na terasu a viděli, jak se houpou pouliční kampy. Otřesy trvaly asi dvě minuty. Pak jsme se dozvěděli, že epicentrum zemětřesení bylo od nás asi 150 km na sever, mělo sílu 7,2 Richterovy stupnice a poničilo pár menších měst. Reportáž o tomto zemětřesení se objevila i v českých médiích.

V Antigue jsme se ubytovali v malinkém rodinném hotýlku nedaleko centra za krásných 110 Q za pokoj (275 Kč). Jinde nám při pohledu na naší barvu kůže nabízeli pokoj za 50$ - celkově si všichni Středoameričani myslí, že turisti vždycky pochází z USA a platí v dolarech.

Antigua je plná pěkných kostelíků, starobylých budov a malebných zákoutí. Na náměstí v podvečer vyhrávají indiáni na maramby - něco jako velké xylofony. Obchody jsou připravené na turisty a plné lákadel. Velmi populární jsou klenotnictví, kde za nehorázné ceny nabízí šperky z různobarevného jadeitu. Všude jsou moderní kavárničky a hospůdky. Velkou část města, kousek od centra, zabírá tradiční trh. Je plný exotického jídla, jako jsou sušení leguáni a různé mořské potvory. Povinně jsme si k snídani dali polévku z mořských plodů s krabem a mušlemi. Po trhu se dá bloudit dlouhé hodiny a nakupovat suvenýry nebo zajímavé chuťovky.

Hodinová věž - jeden ze symbolů Antiguy.

Indiánské tržiště před rozvalinami kostela, které zničilo zemětřesení.

Vulkán Agua tvoří dominantu nad městem.

Zajímavé kování na historických dveřích některých domů.

Policie bdí nad dodržováním pravidel silničního provozu.

Podvečerní pohoda v podloubí na hlavním náměstí.

Stará veřejná prádelna.

Nekonečné tržnice s cetkami pro turisty.

Nechybí tento suvenýr v nějakém místním kostele?

Autobusové nádraží s nablýskanými pány guatemalských silnic.

Výběr jídel je tu široký.

Využili jsme služeb místního lazebníka. K dokonalosti zbýva už jen zastřihnout knírek.

Archeologické naleziště Quiriguá

2014-03-01T12:56:00.001+01:00

pátek 16. 11. 2012

Po cestě zpátky z Río Dulce na západ Guatemaly jsme si udělali zastávku v archeologickém nalezišti, kde se nachází největší mayské stély na světě. Po cestě jsme museli zastavit na železničním přejezdu, v Gutemale nejezdí vlaky, ale po kolejnicích se dopravovaly trsy banánů z plantáží. U vjezdu k památce jsme zaplatili další nehorázné vstupné (80 Q/os, t.j. 200 Kč) a po chvíli už se prakticky sami procházeli po celém nalezišti.

Stély tu mají vážně veliké, největší měří 8 m a váží 65 tun, ale jinak naleziště oproti honduraskému Copánu hodně zaostává. Stély nemají zdaleka tak propracované reliéfy a na zobrazené vizualizaci jsme se dlouho nemohli zorientovat. Pak nám kdosi řekl, že spousta staveb ještě není odhalená, takže jsme pochopili, že ty dvě hromady hlíny poroslé vegetací je hřiště na pelotu a kdesi v pralese za neprostupnou flórou naleziště ještě pokračuje.

No, aspoň jsme mohli pozorovat místní pestrobarevné ptactvo, které v areálu hnízdí a rádo využívá klidu z nedostatku návštěvníků.

Takhle nějak to tu dřív vypadalo.

Stéla. Pro porovnání pohleďte na dvě turistky standardního (středoevropského) vzrůstu.

Mayská historie byla dosti pohnutá. Podle posledních výzkumů směrem doprava.

Jeden z nejcennějších mayských kamenů. Alespoň podle cen v místních zastavárnách.

Termální vodopád u Lago de Izabal

2014-03-01T12:56:00.000+01:00

pátek 16. 11. 2012

Asi 25 km od Río Dulce na východě Guatemaly leží kousek od břehu jezera Izabal termální vodopád. Na liduprázdném parkovišti v lese jsme zaplatili samozvanému průvodci za parkování a odehnali pár děcek křičících ze zvyku: "Un quetzal!". Průvodce nás po vyšlapané cestičce vedl pár stovek metrů podél řeky dál do lesa (jinak bychom samozřejmě zabloudili a zhynuli v řídkém lese bídnou smrtí).

V řece místní dámy praly prádlo a oblečené se rochnily v občasných teplých jezírkách. Za chvilku jsme dorazili k jezírku, kde se mísí teplá voda z vodopádu a studená z řeky. Při převlékání do plavek jsem musela průvodci asi 10x vysvětlit, proč má kousek odejít. Stále se prý bál o naši bezpečnost, sprosťák jeden;)

Po klouzajících kamenech jsme docupitali pod vodopád, kde jsme si užili trochu adrenalinu při zdolávání různých překážek v honbě za teplou sprchou. Asi po hodině jsme se už koupání nabažili a raději utekli před zájezdem Japonců, kteří nám právě hodlali narušit naši soukromou idylku.

Jdeme proti proudu nenápadné říčky.

A tady jej máme - termální vodopád.

Dá se plavat i cca metr pod vodopád - mezi skálou a hladinou jezírka je místy až 30 cm mezera.

Pohled shora.

Domorodci pochopili, že v teplé to líp pouští.

Výlet po Río Dulce do Livingstone a zpět

2014-03-01T12:55:00.000+01:00

čtvrtek 15. 11. 2012

Do městečka Río Dulce na východě Gutemaly ležícího v místě, kde řeka Río Dulce (v překladu Sladká řeka) vytéká z jezera Lago de Izabal, jsme dorazili už ve středu. Je to špinavá díra tvořená prakticky jen jednou silnicí, po které v každou denní i noční hodinu projíždějí kolony náklaďáků. Našli jsme si klidnější hotel v části před mostem a vyrazili hledat dopravu do města Livingstone, které leží v ústí řeky Río Dulce do Karibiku. Do Livingstonu se dá dostat pouze lodí, silnice tam nevedou. Hromadné turistické bárky odjíždí 2x denně za nehorázných 200 Quetzalů/os (500 Kč za zpáteční lístek). My si najali chlapíka s člunem za ještě nehoráznějších 1000 Q/4 osoby.

Ráno nás chlapík v hotelu vyzvedl ještě dříve, než jsme se domluvili, asi se bál o svůj výdělek. Vzali jsme benzín v lodní benzínce a vyrazili na tradiční zastávky po cestě do Livingstonu. Nejprve k hradu Castillo San Felipe, který u ústí řeky do jezara Izabal postavili Španělé na ochranu proti anglickým pirátům. Pak jsme projeli kolem ptačího ostrova, kde hnízdí neskutečné množství kormoránů a dalšího ptactva (taky to v jeho okolí adekvátně zapáchá). Další část cesty jsme projeli rychle, foukal vítr a trochu pršelo, takže jsme málem zmrzli. Řidič nás pak zavezl do leknínového jezírka, kde se nám místní děti na kánoích snažily prodat suvenýry v podobě želvích krunýřů, až jsme dorazili k jediné zastávce na cestě, k horkým pramenům.

Vystoupili jsme s tím, že se půjdeme koupat, ale místní průvodci nás začali lákat na jakési jeskyně. Díky tomu, že jsme jeli samostatně, jsme se mohli jít k jeskyním (za 15 Q) podívat. Chvilku jsme šli pralesem a pak navštívili 3 nečekané prostorné jeskyně, z nichž v jedné žijí průhledné krevetky, ve druhé jsme objevili ve stropě zkamenělou kostru jakéhosi prehistorického ještěra a třetí se používá jako sauna, protože leží přímo nad vyvěrajícími horkými prameny. Pro zahřátí jsme pak vlezli i do horkého jezírka, kde se ale moc dlouho kvůli vysoké teplotě zůstat nedalo. Zbytek cesty do Livingstonu vede krásným úzkým kaňonem mezi strmými skalami poroslými hustou tropickou vegetací.

Když jsme dorazili do města, všichni nám doporučovali, kam zajít na typické místní jídlo - jakousi polévku a la co moře dalo. Samozřejmě to bylo nejdražší jídlo v nabídce. Jelikož ale prakticky nic jiného nenabízeli, dali jsme si ho a asi hodinu u něj statečně funěli. Porce pro dřevorubce! Velkou část pak snědl hladový prašivý pes, který se kolem naší restaurace potloukal. Psy tu obecně mají extrémně zanedbané, i přes rybí stravu s vysokým obsahem vitaminu D.

Livingstone je centrem afro-karibské kultury, žijí tu převážně potomci otroků, černoši a míšenci, kteří mluví anglicky nebo svým jazykem "garifuna", který připomíná směs španělštiny, angličtiny a nesrozomutilné hatmatilky. Připomíná to Jamajku, je to úplně jiný svět než nabízí zbytek střední Ameriky. Celá staletí bylo toto místo dost nepřístupné a obyvatelé komunikovali převážně s ostatními "Garifuna" kmeny na pobřeží Karibiku - výsledkem je dost zdegenerovaná populace. Jedinou činností většiny místních lidí je posedávání na kandelábrech a otravování turistů. Kromě jiného místní dámy touží po tom, aby vám mohly zaplést z vlasů copánky - nehledě na to, že třeba ani žádné vlasy nemáte. Tolik žen se o mě a mé vlasy asi nikdy v životě tak usilovně nezajímalo. Nakonec jsem vyměkla a nechala si copánky uvázat. Dáma to stihla za 30 minut a řekla si o 70 Q (cca 180 Kč). Sice jsem vypadala jak lebkounek, ale po následných úpravách se to už celkem dalo - jinak doporučuji, náramně praktické!

Pevnost Castillo de San Felipe de Lara stráží ústí řeky Rio Dulce do jezera Izabal.

Po cestě zastavujeme u ostrůvků s ptactvem.

Hnízdiště kormoránů.

Kondoři si suší peří.

Místní doprava.

Indiánská vesnička na břehu řeky.

Místní sámoška.

Řeka je obklopena hlubokými lesy...

...ve kterých se to hemží podivným hmyzem.

Sestoupit se tu dá i do podzemí.

Na jednom místě vyvěrají horké prameny - příležitost prohřát si kosti.

Více odvážní se vrhají i do vod Río Dulce.

Přístaviště v Livingstonu.

V ulicích Livingstonu...

...se nikam nespěchá...

...a potkáte tu různé dredovaté existence.

Ačkoliv se do Livingstonu dostanete jen po vodě, tak místní MHD jezdí po zemi.

Místní polévka vám napoví, že k vodě to odtud nebude daleko.

Věrka svěřila své kadeře do rukou místní vizážistky.

Věrka a její nový účes ve stylu Garifuna.

Zde ještě účes po úpravě - tzv. pologarifuna.

Semuc Champey

2014-02-22T22:04:00.001+01:00

středa 31. 10. - čtvrtek 1. 11. 2012

V Guatemale, asi 2 hodiny jízdy po špatné nezpevněné cestě od města Cobán, leží jedna z nejzajímavějších přírodních atrakcí země s indiánským jménem Semuc Champey (vstup 50 quetzalů/os, t.j. 125 Kč). V Semuc Champey se potkaly hned dva přírodní úkazy. Řeka tady protéká asi 300 metrů dlouhým vápencovým tunelem, taková středoamerická verze moravské Punkvy. Voda vtéká do podzemí v zúženém místě a tvoří velmi dramatické peřeje, vytéká pak mohutným vodopádem.

Druhý přírodní úkaz se vytvořil na tomto 300 metrů dlouhém tunelu. Druhá říčka stékající z hor tady vytvořila soustavu několika desítek krasových bazénků s křišťálově čistou vodou, která podle hloubky mění barvu od světle zelené až po tmavě modrou. Bazénky jsou propojeny malými vodopádky, jsou plné vápencových jeskyněk a ostrůvků. Relativně studená voda přitékající z hor se v bazénkách ohřeje, takže ty se pak stávají cílem mnoha turistů, kteří si užívají koupání v čisťounké a teplé vodě.

Tyto dvě přírodní zajímavosti, navíc obklopené divokou džunglí dělají ze Semuc Champey jedno z nejkrásnějších míst v celé Guatemale. Nejlepší výhled na celý tento úkaz je z vyvýšené vyhlídky, na kterou se vyšplháte vyšlapanou stezkou a po nesmírně kluzkých dřevěných schůdcích. Výhled ale stojí za to, jedině zvrchu člověk totiž ocení monumentálnost celé scenérie.

Na druhém břehu řeky, než leží vstup do Semuc Champey, se nachází se nachází soukromé jeskyně Grutas K'anba (60 Q/os, 150 Kč). Na první ranní prohlídku jsme šli jen my dva a průvodce. Už dopředu jsme byli upozorněni, že si máme vzít jen plavky. Vyfasovali jsme svíčky, které sice vnitřek jeskyně romanticky osvětlovaly, ale světlo bylo tak mizerné, že jsme je brzy zahodili a svítili si už jen čelovkami. Vnitřkem jeskyně protéká jedna z mnoha říček stékajících z džunglí porostlých kopců, takže jsme se brodili, někdy po kontíky, někdy po kolena, několikrát jsme plavali, s čímž měl Jura plavající s foťákem vysoko zdviženým nad hlavu docela problémy, a obdivovali krasové útvary všude kolem nás. Jeskyně nemá moc krápníků, na které jsme zvyklí z Moravského krasu, ale různě barevné útvary vymleté prudkou říčkou taky stojí za fotku.

Asi hodinovou prohlídku jsme zakončili populární jízdou po řece usazení pohodlně ve staré duši z pneumatiky. Na sluníčku jsme se konečně ohřáli, protože Jura, díky naprostému nedostatku podkožního tuku, v jeskyni málem zmrznul.

Pohled z vyhlídky na jezírka Semuc Champey.

Malé vodopády mezi jezírky se dají využít jako klouzačky.

Řeka se tady zanořuje pod úroveň jezírek.

Osvěžující plavba v jednom z jezírek.

V jeskyni Grutas K'anba. Nás průvodce je vybaven originální čelovkou.

Tady ještě dosáhneme na dno...

...tady už musíme plavat.

Cesta vede po žebříku vedle podzemního vodopádu. Kvalita fotografie odpovídá úrovni třesu mých rukou.

Na této řece...

...jsme se projeli na nafouknutých duších.

Za doutníky do Santa Rosa de Copán

2014-02-22T22:03:00.000+01:00

pondělí 12. 11. 2012

Z hoduraského Copán Ruinas jsme už v neděli vyrazili do 120 km vzdáleného města Santa Rosa de Copán, podle průvodce nádherně zachovalého koloniálního městečka a centra tabákového průmyslu v jednom. Kromě toho, že cesta po totálně rozbité silnici trvala 4 hodiny, bylo město hrozná díra. U vstupu do hospody třeba kontrolovali, jestli nemáme zbraně - to člověku moc pocitu bezpečí nepřidá!

V pondělí jsme se šli zeptat na informace, jak bychom se tedy mohli dostat do nějaké té tabákové fabriky. Dali nám brožurku a my po náležitém studiu zjistili, že v Santa Rosa je pouze jediná továrna a ta provádí návštěvníky kdykoliv mezi 10 a 14 hodinou. Než jsme se zorientovali a dorazili na vrátnici továrny, bylo skoro 11. Tam nám bylo sděleno, že prohlídky jsou pouze v 10 a ve 14, ne mezi tím! Ale že jsme to my, tak nás teda vezmou... Zaplatili jsme 40 Lempir/os (40 Kč), vyfasovali cedulky a roušky.

Za chvíli si nás vyzvedla paní, se kterou jsme měli tu čest proběhnout továrnu rychlostí blesku. Jurovi zakázala fotit (fotky dole tedy oficiálně neexistují) a valila na nás proces úpravy tabákových listů tak rychlou španělštinou, že z toho vím pouze to, že se listy fermentují, suší, třídí, znovu suší, někdy vaří... a že strašně smrdí a všude se hrozně práší. Ještě že jsme měli ty roušky!

V továrně pracuje 700 zaměstnanců a nejlepší džob mají zkušení matadoři, co vypadají jako elegáni ze starých filmů. Ti se každé ráno sejdou v příjemné kanceláři, vykouří si svou dávku doutníků a na papír zapíšou své dojmy. Někdy se tomu říká senzorická analýza. Na závěr jsme dostali plné hrstě doutníků (v jejich denní produkci je to kapka v moři) a stejnou rychlostí, jako proběhla celá prohlídka, jsme byli vypakováni ven.

Jedna z budov navštívené doutníkové fabriky.

Sklad sušených tabákových listů.

Toto není žádný rodinný podnik - tady se maká masově.

Pohled do tabákové kuchyně.

Kouření škodí zdraví, proto při kouření používejte ochranné pomůcky!

Pralesní termální rochnění

2014-02-22T22:02:00.002+01:00

úterý 13.11.2012

Zmoženi množstvím archeologických artefaktů, které jsme zhlédli v Copánu, rozhodli jsme se dopřát našim tělům trochu lázeńské péče. Tuto radost si ovšem dopřála jen mužská část výpravy (Jura s taťkou).

V kopcích severně od Copánu se nachází termální lázně a již jejich název Luna Jaguar Spa Resort dáva tušit, že tu gringo nalezně vše co potřebuje. Vybaveni našim expedičním vozidlem jsme bahnitých dvacet kilometrů z Copánu ujeli za něco málo přes hodinu. U vstupu jsme zaplatili vstupné, za které by vám byl obyčejný obyvatel Hondurasu ochoten sám vykopat bazén olympijských rozměrů. V ceně byli i služby jednoho zřízence, který nás provedl prvních sto metrů přes lanový most napříč tyrkysovou říčkou a přitom nás v rychlosti uvedl do obrazu, jako že jsme v lese a že voda je teplá. Budiž mu ke cti, že měl pravdu. Místo se opravdu nachází v poměrně hustém lese a voda je tu opravdu horká. Vyvěrá z několika pramenů, z nichž jeden tvoří poměrně mohutný vodopád s vodou horkou dost na to, aby se z člověka stal vývar. Voda je pak svedena do systému umně zhotovených jezírek a čím je dále od pramene, tím je chladnější. Návštěvník se pak volbou správného bazénku může napařit na sobě přijatelnou teplotu. Nechybí tu ani pár umělých vodopádků, posezení a soch v mayském stylu. Nutno uznat, že přírodní prostředí má své kouzlo, navíc jsme měli štěstí, že kromě nás tu zrovna bylo jen pár dalších návštěvníků. Po zhruba tříhodinovém rochnění v různých bazéncích nás vyhnala padající tma a déšť.

Při průchodu tímto tunelem mumlal zřízenec něco o bráně do jiného světa. Vzhledem k ceně vstupného to platí spíš pro místní.

Hustý vůkolní les.

Po čertech horký vodopád.

Sprchový kout.

Termální idyla v lůně tropického lesa.

Ptačí rezervace Macaw Mountain

2014-02-22T22:02:00.001+01:00

pondělí 29. 10. a sobota 10. 11. 2012

Na severu Hondurasu, nedaleko městečka Copán Ruinas a stejnojmenného mayského města, se nachází soukromá rezervace na ochranu exotických ptáků Macaw Mountain (vstupné 200 Lempir, t.j. 200 Kč). Rezervace je financována pouze ze vstupného a z darů svých mecenášů, přesto je velmi pěkně upravená, ptáci mají relativně velké voliéry a celé okolí je upravené do co nejpřirozenějšího prostředí.

Kromě nejtypičtějších zástupců místního ptactva, velkých červených Ar macao, anglicky Scarlet Macaw, jsou v rezervaci chováni i menší zelení papoušci různých druhů, sovy a krásně vybarvení tukani. Rezervace si své opeřené svěřence nekupuje, dostává buď od majitelů, kteří se o své domácí mazlíčky již nemohou nebo nechtějí starat, nebo od lidí, kteří najdou zraněné zvíře v přírodě. Ptáci jsou občas ve špatném stavu, mají vytrhaná pera a neumí létat. Rezervace o ně pečuje a pokud je to možné, postará se o jejich návrat do volné přírody.

Mimochodedm, věděli jste, že u dospělých jedinců Ar macao nelze bez analýzy DNA rozeznat jejich věk ani pohlaví?

Ara macao.

Ara ararauna.

Ara zelený.

Nejen papoušci ale i dravci jsou tu k vidění.

Život v kleci není žádný med. Zvlášť, když si nemůžete ani svobodně zavolat.

Tukan si zrovna dopřává koupel.

Tento opeřenec není "klientem" záchranné stanice, ale svobodně se v jejím okolí proletuje.

Datlovitý pták zachycený ve volné přírodě.

V okolním porostu rejdí drzé veverky.

Věrka se se svými novými ptačími kamarády snaží nenápadně projít přes bránu rezervace.

Mayské ruiny Copán

2014-02-22T22:01:00.002+01:00

neděle 28. 10 a neděle 11. 11. 2012

Copánské ruiny na severu Hondurasu nedaleko hranic s Guatemalou jsme navštívili hned dvakrát, jednou samostatně a podruhé s rodiči. Vstupné je 300 hoduraských lepmir (300 Kč). Ruiny mayského města leží jen několik set metrů od městečka Copán Ruinas, ve kterém turista najde vše, co potřebuje, samozřejmě za adekvátní "gringo" ceny.

Město Copán vzkvétalo v 7. a 8. století n.l. za vlády několika panovníků legračních jmen, jako Kouřící Jaguár nebo Osmnáctý Králík. Ruiny jsou poměrně rozlehlé, kromě několika menších pyramid a detailně propracovaných kamenných stél se tu nachází slavné hieroglifické schodiště, které archeologové našli částečně rozbořené. Jednotlivé schody s hieroglifickými znaky poskládali ledabyle zpět, aniž by v té době znali mayské písmo. Význam nápisů se tedy dodnes nepodařilo pořádně rozlušit, znaky sice už archeologové přečíst umí, nikdo však nezná jejich správné pořadí. Mayské chrámy se stavěli pro nás netypickým způsobem. Nový panovník postavil svůj palác vždy nad tím starým, což značně ztěžuje archeologický výzkum. Archeologové tedy pod stávajícími stavbami vyhloubili tunely, aby mohli prozkoumat i dříve postavené stavby. Dva tunely v areálu jsou zpřístupněné veřejnosti, ale dalších 300 Lempir za vstup se nám dávat nechtělo. Repliku krásného dodnes zachovalého podzemního chrámu "Rosalila" jsme si aspoň prohlédli v muzeu nedaleko samotných ruin. Dalšími zajímavostmi je hřiště na pelotu, předchůdce dnešních míčových her a spousta skvěle zachovaných stél, na které mayští kameníci vytesávali podoby svých panovníků a hieroglifické texty. Panovníci na kamenných stélách jsou zobrazeni se všemi atributy moci jako je čelenka s peřím papoušků či vzácného kvesala.

Starobylí Mayové si uměli vybrat příjemné prostředí pro výstavbu svého města. Copán leží na kopci nad řekou v úrodné zelené krajině plné stromů, které poskytují vítaný stín. Klima je tu tak akorát, ani teplo, ani zima. Archeologické naleziště je kromě kamenných pyramid a tesaných reliéfů plné exotických zvířat a rostlin. Do přírody se díky projektu nedaleké ptačí rezervace daří vracet i vzácné velké papoušky Ara macao, kteří tu po staletí žili a hráli důležitou roli v náboženském životě starých Mayů.

Zde celý areál jako na dlani.

Jedna z pyramid.

Replika podzemního chrámu Rosalila je k vidění v nedalekém muzeu.

V popředí je hřiště na pelotu a v pozadí hieroglifické schodiště.

Hieroglifické schodiště - dosud nečitelné.

Kouřící Jaguár v družném hovoru s Osmnáctým Králíkem.

Mayská stéla

Ukázka mayského kamenického umění.


Vstup do podzemní chodby, kterou se archeologové dostávají ke starším památkám ve větší hloubce.

Bujná vegetace v nemilosrdném boji s kulturním dědictvím.

Ary, které jsou do Copánu vraceny jako do "divoké" přírody z nedaleké ptačí rezervace.

Ara se chlubí vlastním peřím.

Život v divoké přírodě to je hlavně nekonečný boj o potravu.

Další z domácích obyvatel Copánu.

Jezero Yojoa

2014-02-22T22:01:00.000+01:00

sobota 27. 10. 2012

Na západě Hondurasu jsme strávili pár dní nedaleko jezera Yojoa (čti Jochoa). Ubytovali jsme se (v autě na parkovišti) v hostelu D&D Brewery, který založil nadšený pivař z Holandska, co si tu vaří vlastní pivo. No, žádný zázrak, ale co by člověk chtěl od holandského piva v Hondurasu! Hostel je to ale velmi populární a taky prakticky jediný v okolí.

Z hostelu jsme v sobotu ráno vyrazili na jezero Yojoa, abychom spatřili nějaké to místní proslavené ptactvo. Mladý průvodce si nás vyzvedl, dovedl k sobě domů, kde nám nabídl ranní kávu. Jeho domek sice připomínal spíš kůlnu, ale mezi členy rodiny vládla všeobecná pohoda.

Někdy po sedmé jsme vyjeli na jezero plné rákosí. Exotické ptáky jsme neviděli žádné, pouzetradiční černé kavky, žlutobřicháče a oranžové ptáky, nějaké kachny a hnědá vodní "kuřata" sežlutým zobákem (jedná se o přesné zoologické názvosloví). Ale výlet byl příjemný, svítilo sluníčko, kvetly lekníny a na jezeře panoval božský klid.

Po 3,5 hodinách sezení na dřevěné pryčně nás už všechno bolelo, tak jsme se nechali vylodit a na
doplnění energie poobědvali jezerní rybu.

Pohled na jezero Yojoa.

Vesnička v kopcích nad jezerem.

V domorodých vesnicích spatříte takové zvláštnosti jako je třeba spící pes, nebo sušená kukuřice.

Místní hromadná doprava.

Vodopád Pulhapanzak

2014-02-22T20:48:00.001+01:00

pátek 26. 10. 2012

Nedaleko jezera Yojoa (čti: jochoa) na severovýchodě Hondurasu je vodopád s krkolomným názvem Pulhapanzak. Vodopád je vysoký 43 metrů a my se kromě klasické návštěvy přírodní zajímavosti za 60 Lempir/os (60 Kč) rozhodli navštívit i jeskyni za vodopádem (130 Lepmir/os - 130 Kč).

Byli jsme upozorněni, že se při prohlídce namočíme, ale to, co se stalo potom jsme opravdu nečekali. Průvodce nás odvedl dolů k vodopádu, sundal si tričko a jen v kraťasech skočil po hlavě do prvního bazénku pod zatím drobnou sprškou z vodopádu. My jsme do bazénku naštěstí skákat nemuseli, ale i tak mi sahala voda až po prsa. Prošli jsme ještě jedním bazénkém po mokré klouzající skále a ocitli jsme se v jeskyni. Jura nás vyfotil mokrým foťákem a my si mysleli, že je konec. To jsme se ale pletli.

Po pár minutách se průvodce zeptal, jestli teda můžeme dál. Překvapeně jsme kývli a teď to teprve začalo. Procházeli jsme různě hlubokými jezírky a přes morké kluzké skály přímo pod hlavním vodopádem, který nám do zad a hlavy bušil tak prudce, že to bolelo. Špatně se nám dýchalo, ve vodní tříšti jsme si připadali, jako bychom se topili, kvůli vodě v očích jsme neviděli ani na půl metru před sebe. Celou dobu jsme se navzájem drželi za ruce, jinak by nás asi proud vody smetl pryč. Úžasný zážitek nás čekal, když se nám podařilo prodrat hlavním proudem vodopádu. Ocitli jsme se ve zhruba půlmetrovém prostoru mezi skálou masou vody, která se přes nás valila s rámusem projíždějícího vlaku. Najedou se průvodce protáhl úzkou skalní rozsedlinou a zmizel nám z očí. Po chvilce se i nám podařilo vyškrábat se do úzkého vchodu poměrně prostorné jeskyně. Uff, takže tohle je ta jeskyně!?! Upřímně řečeno, čekali jsme spíš procházku po betonovém chodníčku s drobnou sprchou! Místo toho jsem občas přemýšlela, jestli se mé zdravotní pojištění vztahuje i na procházky pod vodopády...

Vrátili jsme se zpátky k autu a protože nám byla po studené sprše pořádná zima, ohřáli jsme se i s průvodcem panákem domácí meruňkovice.

Řeka Rio Lindo nabírá na síle.

Vodopád Pulhapanzak.

Vlevo cestička vedoucí do útrob vodopádu.

Foto pořízené v boční jeskyňce. Za chvíli se vrhneme do vodopádu za námi.

Jeskyně Taulabé

2014-02-22T20:47:00.000+01:00

čtvrtek 25. 10. 2012

Po cestě z hlavního města Hondurasu s nevyslovitelným názvem Tegucigalpa k jezeru Yojoa jsme se spontánně zastavili v jeskyni Taulabé. Hned u vstupu jsem se stihla naštvat kvůli dvojím cenámvstupného (místní 30 Lempir, cizinci 80 L, psáno v dolarech - t.j. 30 nebo 80 Kč). Dostali jsme od každé vstupenky jeden kus a šli se podívat do asi 400 metrů dlouhé přístupné části jeskyně.

Uvnitř bylo horko a vlhko, na které našinec není v jeskyních zvyklý. Chodníček vybetonovaný, všechno osvícené barevnými žárovkami a dostupné krápníky totálně ulámané. Krápníková výzdoba byla ale naštěstí opravdu bohatá a na mnoha místech vandalům nedosažitelná, takže jsme se kochali sintrovými závoji a dalšími zajímavými vápencovými úkazy.

Největším překvapením je pro našince nebývale vysoká teplota uvnitř jeskyně.

Chlouba místní jeskyně - křídlo anděla.

Konečně čokoláda!

2014-01-26T19:57:00.003+01:00

úterý 23. 10. 2012

Na severu Nikaraguy v městě Matagalpa jsme se konečně dostali na prohlídku místní malé čokoládovny. Kávové plantáže jsou na každém kroku, ale čokoláda tu kupodivu moc nefrčí, přestože kakaovníky jsme viděli několikrát. Čokoláda se dokonce nedá koupit ani v obchodě. Je tu moc teplo a čokoláda se hned rozteče.

Postup výroby čokolády jsme si prohlédli v Castillo del Cacao, kakaovém hradě, kde nás prováděla sympatická slečna s pletí stejné barvy jako výsledný produkt továrničky. Výrobní proces je vcelku jednoduchý. Z plodů kakaovníku se v době sklizně, tedy v březnu, vyloupají semínka, která jsou bílá a sladká. Ta se nechají 3 dny v suchu fermentovat a pak se 2 dny suší na slunci. Takto upravené boby se dovezou do továrny, kde se 30 minut praží. Potom se ručně (!) rozdrtí pomocí tradičních třecích kamenů a ze směsi se strojově odstraní slupky, které se pak používají na zpětné hnojení kakaovníků. Nahrubo rozdrcené kakao se smísí s cukrem a znovu několikrát pomele. Žádné další přísady se do místní čokolády nepřidávají, dokonce ani mléko ne. Vzniklá čokoláda se pak zahřívá na 45°C, aby vznikla jemná pasta, která se může smísit s dalšími ingrediencemi, oříšky či kávovými boby. Další postup probíhá opět ručně. Dvě dámy nalijí čokoládu do plastových formiček, nechají vychladnout, vyklepou, ručně zabalí do staniolu a polepí etiketou.

Továrnička vyrábí čokoládu se 75% nebo 50% kakaa, s různými aditivy, jako kešu oříšky, kávová zrna nebo hrubě namleté kakové boby. Dalším produktem jsou rumové bonbóny, kdy se tekutá čokoláda smísí s třtinovým rumem a vznikne tak jemná měkčí hmota se slabou příchutí rumu. Závěrem prohlídky, která stála 150 Cordob/os (120 Kč), jsme dostali ochutnat tekutou čokoládu i různé druhy hotových výrobků včetně rumových bonbónů, které nám zachutnali nejvíc. Na další strastiplnou cestu jsme se samozřejmě adekvátně zásobili.

Castillo del Cacao alias Kakaový hrad.

Zde se kakaové boby opraží.

Boby řádně pražené.

Drcení probíhá po staroindiánsku. Holt turisté mají radši iluzi doby kamenné, než průmyslové revouce.

A tady již stroje berou lidem práci. Mlýnek na jemější mletí.

Věrka si dělá pečlivé poznámky pro případ, že by jí doma nečekaně došla zásoba kupované čokolády.

Čokoláda v tomto mísiči si přímo říká o pořádnou degustaci.

Balení hotových čokolád je také ruční práce. Otázkou zůstává, kdo nakonec sbalí průvodkyni.

Společně se dvěma německými souputníky....

...tvoříme dokonalou výstupní kontrolu.

A na závěr malá ukázka místní čokoprodukce.

Fabrika na doutníky

2014-01-26T19:57:00.001+01:00

pondělí 22. 10. 2012

Sever Nikaraguy, zejména městečko Estelí, je proslulý výrobou doutníků. My jsme v Estelí navštívili továrničku J.Gomez a Sanchez s 80-ti letou tradicí, jejíž majitelé jsou Kubánci. Továrna není určená pro turisty, a tak jsme prostě zaklepali a zeptali se, jestli se můžeme podívat dovnitř. Majitelé a zaměstnanci byli velice milí, vyprávěli nám o výrobním procesu, nabídli nám kávu i doutníky a nechali se v klidu fotit.

Tabák se nejprve suší přímo na farmě a pak se dosušuje v továrně. Usušené listy, které jsou překvapivě pružné, se pak protřídí podle barvy a kvality. Dál se listy v malém mechanickém přístroji smotají do neupraveného doutníku, který se zavře do speciální krabičky, aby získal přesný obvod a ořeže se na příslušnou délku. O poslední část procesu se starají výhradně ženy. Každý jednotlivý doutník ručně zabalí do pěkného tabákového listu, který pak tvoří jeho nejsvrchnější vrstvu. Špičku zalepí silikonovou pastou, aby doutník pěkně držel tvar. Dámy bohužel neválejí doutníky na svých nahých stehnech, ale na stole na rovných kovových destičkách. Vyrobené doutníky se zabalí a všechny z této firmy jdou na export, hlavně do USA.

V jediné místnosti, která tvořila výrobní část továrny, pracovalo asi 20 lidí, z toho většina žen. Kouřili jen asi tři chlapíci, samozřejmě své vlastní doutníky. Kouření je tady v práci povoleno, dokonce doporučeno!

Nenápadnou továrničku najdete lehce po čichu.

Sušené tabákové listy, tak jak je firma koupí od pěstitele.

První rozložení listů a vytrhávání řapíků.

Rovnání a třídění listů.

Tabákové listy se smotají a vloží do dřevěných forem.

Nekuřáci tu moc velkou kariéru neudělají.

Po vytažení z formy se doutník obalí posledním tabákovým listem.

Jako poslední se upraví špička doutníku.

Na závěr přísná výstupní kontrola...

...a doutníky jsou připraveny k odeslání lačným kuřákům.

Národní rezervace Cerro Tisey-Estanzuela

2014-01-26T19:56:00.005+01:00

neděle 21. 10. 2012

Na severu Nikaraguy, nedaleko města Estelí, jsme vyrazili do národní rezervace s krkolomným jménem Tisey-Estanzuela. Asi 20 minut od města po špatné cestě jsme dojeli k vodopádu Salto-Estanzuela, populárnímu zejména mezi místními, kteří se v bazénku pod vodopádem koupou a okolo pak pořádají pikniky.

Zaparkovali jsme na rozbahněném parkovišti a po cestě plné bláta a přes několik malých brodů dorazili až k vodopádu. Po cestě jsme potkávali prokřehlé plavce vracející se z nedělního pikniku, bylo výjimečně docela chladno. Vodopád samotný je vysoký 36 metrů a je celkem špinavý. Po cestě zpátky jsme kromě všudypřítomných krav pozorovali taky krásné sytě oranžové ptáky. Až při odjezdu jsme zaplatili vstupné 20 Cordob/os (16 Kč).

Po nezpevněné kamenité cestě jsme pokračovali výš až k samotné hoře Tisey do výšky 1550 metrů. Tam jsme zaparkovali a udělali si příjemnou 30-minutovou vycházku na vyhlídku. Nejprve se šlo po rozbahněné cestě podél pole, ale pak cesta vedla lesem s jehličnatými stromy podobnými borovicím. Vyhlídka nahoře byla vskutku úchvatná, přestože jsme díky všudypřítomným mrakům zdaleka neviděli všech 34 inzerovaných vulkánů.

vodopád Salto-Estanzuela

Lesík cestou na Cerro Tisey.

Výhled z hory Cerro Tisey.

Tak takhle vypadá Nikaragua.

Nikaragujská Granada

2014-01-26T19:56:00.003+01:00

sobota 20. 10. 2012

Koloniální město Granada leží na severozápadním pobřeží jezera Nicaragua a patří mezi nejstarší středoamerická města. Byla založena v roce 1524 a brzy se stala důležitým obchodním centrem pro svoje možné, ale komplikované spojení s Karibským mořem přes jezero Nicaragua a řeku San Juan.

Granada byla dlouho hlavním městem oblasti, přestože o tento primát bojovala s městem León ležícím severněji na pacifické straně Nicaraguy. Tato rivalita dokonce vedla k občanské válce v 19. století, kterou ukončil až přesun všech hlavních institucí do nového hlavního města Managuy.

Granada si zachovala hodně ze své koloniální krásy. Má velké náměstí se spoustou stromů a velkou relativně novou katedrálou. Náměstí lemují úzké uličky s pěknými domky s pastelovými fasádami. Dnes je Granada nejen turistickým centrem země, ale i místem, kde se schází umělci a intelektuálové z celého světa.

Granadská katedrála.

Barevné fasády domů ...

...barevně ladí s jejich obyvateli.

... a jestli neumřeli, tak tu sedí dodnes.

Pravý turista poznává městská zákoutí z kočáru.

Kam se pořád hnát...?

Práce člověka vyčerpá.

Iglesia La Merced

Na trřnici to žije.

Pražáci tu mají lékárnu.

Molo na jezeře Nicaragua.

Noční prohlídka aktivního vulkánu Masaya

2014-01-26T19:56:00.001+01:00

pátek 19. 10. 2012

Nedaleko nikaragujského města Masaya jsme navštívili národní park okolo stejnojmenného vulkánu tyčícího se do výšky 632 metrů. Na noční prohlídku nás nalákaly fotografie žhnoucí lávy, která má být v noci v kráteru vidět. Zaplatili jsme 10 US$/os (200 Kč) a připojili se k prohlídce, která byla organizovaná cestovní agenturou. Všichni kromě nás měli helmy a dýchací masky. Jen my jsme se dusili štiplavým dýmem, který z kráteru jménem Santiago vycházel a nutil nás ke kašli.

Kráter byl vskutku obdivuhodný, hluboká díra se strmými skalnatými stěnami, z níž vychází hustý oblak smradlavého dýmu. Lávu na dně jsme neviděli, prý není v období dešťů tak žhavá a Jura litoval, že jsme park nenavštívili raději ve dne kvůli lepšímu světlu na focení.

Pak se celá skupina vydala nahoru k druhému vulkánu Nindirí, který není aktivní a je zarostlý hustou vegetací. Vyšli jsme na vyhlídku nad Lagunu de Masaya ležící těsně u města a pak přejeli auty k pěšině vedoucí k jeskyním. U vchodu do jedné z jeskyní jsme zhasli a pozorovali vylétávající netopýry. Průvodce tvrdil, že tu žije 100 druhů netopýrů. Těžko říct, jestli má pravdu, ani nevím, jestli tolik druhů netopýrů vůbec existuje! Pak jsme se přesunuli do druhé jeskyně, jediné přístupné na území národního parku. Jeskyně je lávového původu, je v ní vlhko, nepříjemné teplo a dusno a spousta hmyzu. Na stropě a stěnách má malé černé krápníky, které na první pohled vypadají jako bahno, jsou ale tvořeny ztuhlou lávou.

Dým se valí z vulkánu.

Ta záře uprostřed není láva, ale světla nedalekého města.

Pohled do kráteru Santiago.

Netopýři vylétají z domu na noční lov.

Kořeny prorůstající stropem jeskyně.

Černá krasová výzdoba.

Hnízdiště želv na Playa La Flor

2014-01-26T19:55:00.001+01:00

středa 17. 10. 2012

V jihozápadním cípu Nikaraguy, u Tichého oceánu nedaleko hranic s Kostarikou leží pláž La Flor. Pláž je hnízdištěm několika druhů želv, které v sezóně připlouvají po tisících, aby zde mohly naklást svá vajíčka. Želvy připlouvají zásadně v noci, neohrabaně vylezou na pláž a během asi půl hodiny nakladou až 100 vajec do hloubky asi 40 cm. Pak se pomalu vrátí do moře a nechají vajíčka svému osudu. Vejce jsou v písku asi 40 - 60 dní a pak se z nich vyklubou malé želvičky přibližně 5 cm dlouhé, které se musí prokopat vrstvou písku a pak dolézt až do moře. I líhnutí malých želviček se děje v noci a želvy se orientují podle světla. Moře je ve tmě světlejší než pevnina, a tak želvy vědí, kudy lézt.

Playa La Flor je vlastně vojenská základna, oplocená a střežená. Vojáci vybírají čerstvá hnízda a nechají želví vajíčka vyvíjet se v pytlích s pískem v bezpečí své základny. Včas je odnesou zpátky na pláž a zahrabou, aby se želvy mohly přirozeně vyhrabat a dostat do moře. Kdyby se želví hnízda neodnesla, hrozilo by, že je vyberou lidé, kteří želví vejce prodávají, nebo je sežerou psi a ptáci.

My jsme k pláži dojeli ve středu večer a za 200 Cordob /os (160 Kč) jsme se mohli podívat, jak to s želvičkami dneska vypadá. Mohli jsme svítit jen červeným světlem a dávat si pozor, kam šlapeme, abychom nezašlápli malou želvičku nebo nevstoupili do kruhu namalovaného v písku, který označuje hnízdo. Na pláži jsme strávili asi 2 hodiny a viděli několik malých želviček, které s vypětím všech sil přelézali malinké kopečky písku. Naprosto nechápeme, jak se ty chuděrky můžou vyhrabat ze 40 cm vrstvy vlhkého písku. Pak k našemu průvodci přišel jiný a upozornil ho, že připlula jedna želva, která bude snášet vajíčka. Všichni turisti, bylo nás tam asi 10, se k želvě seběhli. Měli jsme zakázáno svítit, svítil pouze průvodce a to tak, aby želva vylezla až nahoru na pláž, kam nesahá příliv.

Dalo jí to hodně práce, ale nakonec vylezla až nahoru a začala si hrabat hnízdo. Dělala to velice šikovně zadníma nohama tak, že díru zakryla vlatním tělem, takže dovnitř nebylo vůbec vidět. V této fázi se na želvu nesmí svítit a nesmí být rušena žádnými zvuky. Za chvíli začala klást vajíčka a průvodce odhrnul písek za jejími zády, abychom viděli do hnízda. v této fázi se už svítit může, ale pouze za želvu, nikdy ne před ní. Viděli jsme, jak do překvapivě velké díry pod želvím tělem postupně padá asi stovka měkkých bílých dokonale kulatých vajíček. Po "porodu", který trval asi 15 minut, želva šikovnými pohyby všech čtyř končetin zahrnula díru tak, že bychom nepoznali, kde hnízdo zanechala. Pak se vydala na cestu zpátky k moři.

Tento večer jiná želva na pláž nepřiplula, ale nám to bylo jedno. I tak to byl působivý zážitek. Přespali jsme na parkovišti u pláže a nikdo neřešil, že za kempování v blízkosti pláže se vybírá nehorázný poplatek 500 Cordob (400 Kč). Ráno jsme se na pláž podívali znovu. Všude kolem ležely měkoučké suché bílé slupky od vajíček a po pláži se promenádovaly desítky kondorů, kteří s gustem vybírali některá zapomenutá hnízda.

Poměrně nenápadná pláž.

Hladoví kondoři cítí příležitost dát si do zobáku.

Jeden krade a dva hlídají.

Želví hnízdo po zásahu hladového kondora.

Některá místa jsou posetá skořápkami od želvích vajíček.

Náhradní líheň v záchranné stanici.

Jelikož je stanice zároveň vědecká, tak nepřekvapí ani udržovaná nástěnka.

Dobrou zprávou jistě je, nikaragujská armáda je k obraně vajec připravena!

Národní park Rincón de la Vieja

2012-12-29T18:25:00.001+01:00

středa 17. 10. 2012

Na severozápadě Kostariky, nedaleko hranic s Nikaraguou, leží národní park obklopující aktivní sopku Rincón de la Vieja (1895 m n.m.). Už po cestě nahoru do parku si člověk všimne důsledků sopečné aktivity. Staví se tu totiž geotermální elektrárna a obrovské potrubí na přívod horké vody či páry nelze přehlédnout.

V samotném parku (vstup 10 US$/os, 200 Kč) jsme si prošli krátký okruh, který nám ale trval více než dvě hodiny. Hlavní atrakcí parku je samozřejmě samotný vulkán, ke kterému nám byl bohužel odepřen přístup kvůli silné sopečné aktivitě. Kromě zajímavých stromů se širokými deskovitými kořeny jsme v lese hledali opice, které v korunách stromů od rána intenzivně vřeštěly a občas jsme spatřili žábu či ještěrku. Podél stezky je spousta krátkých odboček, které návštěvníka přivedou k největším zajímavostem parku. Jsou to malé důkazy sopečné činnosti, které nenechají nikoho na pochybách, že občas může být v parku docela horko. Na odbočkách jsou bublající jezírka z nichž vychází horká pára a štiplavý dým se zápachem síry, bazénky s bublajícím vulkanickým bahnem nebo pouhé díry, ze kterých vychází dým a okolní země je od sopečných plynů zbarvená do oranžova.

Z lesa stoupá vulkanický dým.

V lese je spousta obřích stromů s deskovými kořeny.

Deskovité kořeny dodávají stromu stabilitu.

Minivodopádek.

Lištičky si ve svých norách patrně přitápí gumáky.

Bahenní jezírko jako stvořené k rodinné rekreaci.

Bublající bahýnko.

Termální jezírko na lesní mýtince.

Vřešťany jsme v lese jen slyšeli, ale zahlédnout se nám je nepodařilo. Tyhle opice se však před námi přímo vystavovaly.

Fauna v Monteverde

2012-12-22T22:27:00.000+01:00

neděle 14. - pondělí 15. 10. 2012

Že je Monteverde jednou z nejnavštěvovanějších destinací v Kostarice jsme pochopili hned, jak jsme k městečku přijížděli. Všude reklamy na cestovní agentury, hotely a restaurace. Městečko je populární díky blízkosti dvou biologických rezervací chránících mlžný prales, který roste ve výškách mezi 1200 a 1600 m n.m. Většina turistů ale rezervace ani nenavštíví, protože jsou zcela zaměstnáni jinými aktivitami jako je populární canopy (projíždíte nad pralesem zavěšeni na laně) , procházky po mostech vystavěných nad korunami stromů, prohlídkami kávových a kakaových plantáží a návštěvami některých expozic živých zvířat.

My jsme v Monteverde navštívili Mariposario, neboli "motýlí farmu", žabárium a zahradu s kolibříky. Motýli jsou aktivní dopoledne a to pouze za pěkného počasí. Ze tří mariposárií ve městě jsme si vybrali to nejvzdálenější, asi 3 km severně od Monteverde, protože motýly tam mají ve skleníku a ne pouze po sítí. Nebylo totiž právě nejtepleji, okolo 20°C, což je na motýly málo, mají rádi teploty až okolo 35°C. Vstup do mariposária a přilehlé zahrady s kolibříky stál 15 US$/os (300 Kč). Kolibříci hned po ránu aktivně poletovali kolem nám známých krmítek se sladkou vodou. Druhové složení bylo jiné než v Ekvádoru. Nejčastěji se tu vyskytovali malí zelení ptáčci a pak větší sytě fialoví.

Velký skleník plný květin a motýlů jsme měli po ránu jen pro sebe. Bylo tam horko, ale na motýly je to prý pořád málo. Přesto jich ve skleníku poletovaly desítky. Nejčastěji to byli krásní velcí motýli s křídly modrými zvrchu a hnědými zespodu, kteří se ale skoro nedali vyfotit. Pak různí žlutí, žlutočerní, zelenkaví a červení. Kukly zřízenci sbírají a nechávají je vylíhnout ve speciálních skříňkách, kde se kontroluje teplota a vlhkost. Přestože se nám v mariposáriu líbilo, očekávali jsme trochu větší druhovou rozmanitost. Ať jsme se snažili jak chtěli, víc než 8 druhů motýlů jsme nenapočítali.

Poslední zastávkou v Monteverde bylo žabárium (12 US$/os - 240 Kč). Exotické žáby tu chovají ve velkých teráriích a některé byly tak dobře schované, že nebýt průvodce, který šel dobrovolně s námi, ani bychom je nenašli. Kromě žab a ropuch velikosti průměrného štěněte, jsme viděli barevné jedovaté šípové žáby a krásně zelené hubeňoučké žabičky. Po setmění jsme si návštěvu na stejný lístek zopakovali a byli jsme rádi, že jsme to na radu průvodce udělali. Vyfasovali jsme baterky a ve ztemělé místnosti hledali exotické obojživelníky. Některé žabky byly zalezlé do listů bromélií, ale jiné poskakovaly po teráriích a vesele skřehotaly. Nejvíc nás zaujaly žabky se zeleným tělem, modrýma nohama a oranžovýma tlapkama, které přes den chrněly, ale teď lezly po skle a jejich velké oranžové oči na nás zvědavě hleděly.

Výhled na Lagunu de Arenal. Za ní sopka Arenal.

Monteverde znamená zelená hora. Ano, je to v horách a je tu zeleno.

Guan černý má zajímavě červené oči.

Vyfotit ptáka ve volné přírodě vyžaduje trpělivý průzkum pralesa...

...lepší je počkat si na něj u krmítka.

Krmítko je plné cukrové vody a tak kolibříci nasávají...

...a nasávají.

Motýlárium.

Kdo ví, co za motýla se vyklube z rohaté housenky?

Kukly jsou přemísťovány na jedno místo - do motýlí porodnice.

Věrka při marném pokusu přičarovat si prince. Nadějný pokus selhal neboť žába je kamenná.

Ale Věrka to nevzdává a hledá dál.

Pralesnička drobná má přiléhavější anglický název - Blue jeans dart frog.

Pestrá tzv. šípová žába. Její jméno je odvozeno od prudkého jedu, který vylučuje.Tím indiáni kdysi natírali své šípy.

Vulkán Irazú

2012-12-22T22:26:00.003+01:00

sobota 13. - neděle 14. 10. 2012

Jižně od hlavního města Kostariky, San José, leží národní park obklopující nejvyšší aktivní kostarickou sopku Irazú (3432 m n.m.). Park je jedním z nejnavštěvovanějších v zemi díky své blízkosti k hlavnímu městu a příjemnému faktu, že až na vrchol vulkánu se dá dojet autem po zpevněné silnici.

K bráně parku jsme dorazili už v sobotu odpoledne, ale rozhodli jsme se přespat na nedaleké mýtině (byl to taky jeden z neaktivních kráterů) a nechat návštěvu vulkánu na ráno, kdy mohlo být lepší počasí. Ráno bylo bohužel stejně zataženo jako odpoledne, přesto jsme zaplatili 10 US$/os (200 Kč) a vyjeli až k vulkánu. Tam jsme po betonovém chodníčku došli až na vyhlídku a obdivovali hlavní kráter, který je 300 metrů hluboký a má 1 km v průměru. Dole v kráteru je malé jezírko. Žádnou aktivitu jsme ale nespatřili, z vulkánu nestoupal ani jediný namodralý obláček dýmu.

Po chvíli se zatáhlo úplně a začalo pršet. Po dešti jsme se přesunuli na nejvyšší vyhlídku v 3432 metrech a tak tak stihli kráter vyfotit než se znovu zatáhlo. Prostě typické středoamerické počasí v období dešťů!

Tam někde za těmi mračny by měly být vidět další sopky.

Jeden z kráterů ve vulkánu Irazú jak se nám jej podařilo na několik okamžiků spatřit.

Pokud se na chvilku roztrhají mračna a přelezete zábradlí, uvidíte i část smaragdového jezírka na dně kráteru.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, má být něco k vidění.

Šnorchlování v Karibiku

2012-12-22T22:26:00.001+01:00

čtvrtek 11. a pátek 12. 10. 2012

Naše první zastávka v Kostarice vedla do turistické destinace na pobřeží Karibského moře, Puerto Viejo de Talamanca. Městečko bylo plné gringů (bělochů), postarších rastafariánů s neuvěřitelnými dredy a dalších existencí, jejichž vzhled vzbuzoval úžas. V okolí není jediné místo, které by nesloužilo primárně turistům - obchody, restaurace a hotely jsou na každém kroku. V místním supermarketu jsme zakoupili šnorchlovací vybavení a přesunuli se asi 10 km za Puerto Viejo na pláž Punta Uva.

Pláž Punta Uva je ideální karibská pláž - bílý písek, kokosové palmy, průzračná voda, malé vlny, díky zatažené obloze i příjemná teplota. Je navíc obklopena velmi mělkým korálem, takže jsme po příjezdu nasadili brýle a šnorchly, abychom spatřili, co se ukrývá pod vodní hladinou. Korál byl celkem nezajímavý, šedý nebo šedozelený, ale rybky se kolem proháněly v hejnech. Většina rybek barvou splývala s korálem, ale některé byly až neuvěřitelně barevné, ostře modré nebo žluté. Asi za hodinu jsme se zmoženi dýcháním a kousáním šnorchlu přesunuli do auta a uvařili si čaj - kupodivu nám bylo skoro chladno!

Po noci strávené na pláži jsme se přesunuli asi o 5 km dál od města na pláž Manzanillo, která je taky obklopená korálem. Moře nad korálem je snad ještě mělčí než na Punta Uva, což je dost nepříjemné, protože člověk nikdy neví, kdy se při plavání kopne do vyčnívajícího kamene. Nehod ale bylo málo a hejna rybiček nám to vynahradila. Během hodiny, kterou jsme strávili ve vodě, jsme spatřili hejna průsvitných rybiček, větší barevné rybky se stříbřitými šachovnicovými šupinami, krásné černé placaté rybičky s ostře žlutými pruhy a naše favoritky - malé černé rybky se sytě modrými fleky na hřbetě. Zbytek dopoledne jsme strávili na pláži četbou české detektivky, kterou jsme v Puerto Viejo objevili (Věrka) a focením panenské pláže (Jura).

V ceně zájezdu máme ubytování v luxusním dvoupatrovém hotelu přímo na pláži.

Pláž vypadá mrtvě, ale kousek od břehu je korálový útes plný života.

Skoro jako v Chorvatsku.

Na pláži není moc narváno.

Na břehu se promenádují krabi.

V okolní džungli je často k vidění tento pavouček s délkou až 10 cm.

Už jsme doma!!!

2012-12-07T21:05:00.000+01:00

čtvrtek 6. 12. 2012

Poslední dny naší expedice byly náročné a hektické. V úterý jsme se v hlavním městě státečku Belize rozloučili s expedičním autem, které nás věrně doprovázelo skoro celý rok. Na americkém kontinentě jsme s ním urazili 49 391 km bez jediné nehody. Dali jsme sbohem i jeho novým majitelům, kteří plánují opačnou expedici, od severu na jih.

Z Belize City jsme se všemi taškami nabalenými až prasknutí přejeli nočním autobusem do mexického Cancúnu na severovýchodním cípu poloostrova Yucatán. Populární plážová destinace nás přivítala deštěm, ale počasí se naštěstí brzy umoudřilo, takže jsme odpoledne mohli vyrazit na pláž a ještě si trochu prohřát kosti. Ve středu nás už čekalo jen balení, doprava na letiště a přímý let do německého Dusseldorfu. Tam jsme si 5 hodin počkali na přípoj do Vídně. Jurovi rodiče, znalí prostředí vídeňského letiště, nás vyzvedli a po páté odpoledne jsme už vysedávali u krbu nevěřícně zírajíc z okna na padající sníh. Jura v Americe strávil přesně 363 dní, Věrka o něco méně, 352 dní.

Adventní čas hodláme kromě stěhování všech věcí zpátky do Brna věnovat dopisování článků z posledních dvou měsíců. V listopadu jsme díky návštěvě Jurových rodičů v Guatemale a zařizování prodeje auta nestíhali ani psaní článků, ani přípravu fotek. Věrní čtenáři se tedy nemusí bát, ještě se dočkají své každodenní porce exotiky!!!

Při balení žasneme, kolik krámů se nám podařilo do auta nacpat.

Společné foto s novými majiteli našeho expedičního vozidla.

Poslední přohřátí kostí v Karibiku.

Na vídeňském letišti vyhlížíme krojované družiny.

Což takhle dát si banán?!?

2012-11-05T22:49:00.002+01:00

čtvrtek 11. 10. 2012

Na jihu Kostariky nedaleko hranic s Panamou jsme byli svědky toho, čím musí projít obyčejný banán, než se dostane na evropský stůl.

Těsně u velkých banánových plantáží stojí malé manufaktury, kam na jakýchsi lanovkách přijíždí jednotlivé hlavy ještě zelených banánů přímo z farmy. Banány tu ale nerostou nijak přirozeně, hlavy jsou zabalené v modrých igelitech a jednotlivé trsy na nich jsou oddělené destičkami. Takových hlav sem přijíždí desítky.

Z banánových hlav se nejprve sundají igelity a destičky a pak je chlapík v masce postříká pravděpodobně nějakým insekticidem. Po chvíli je jiný chlapík důkladně opláchne silným proudem vody a další zaměstnanci odřežou z hlav jednotlivé trsy, které hodí do jakéhosi neznámého roztoku. Další skupina pracovníků z trsů nařeže ideální menší trsy obsahující vždy osm banánů. Tyto upravené trsy opět putují do roztoku, kde tentokrát zůstanou déle, asi 10 minut. Zbývající banány, případně kazové plody, odhodí zaměstnanci na pohyblivý pás nad svými hlavami. Tyto banány se dopraví do kamionu bez dalšího ošetření a prodají se na místním trhu. Kazové banány se vyhodí.

Ošetřené ideální trsy se osuší, zabalí do igelitu a pak do kartonových krabic, které putují buď do kamionu nebo přímo do lodního kontejneru. V takovém kontejneru je během přepravy na starý kontinent udržována příslušná teplota a pravděpodobně i speciální atmosféra ochuzená o kyslík. V celé manufaktuře pracovalo asi 50 lidí a rozhodně měli celou pracovní dobu co dělat. Banánů tu roste všude spousta a sklízí se po celý rok.

Toto nevypadá na vstup do ekofarmy.

Krása zrajících banánů.

Trsy banánů se z plantáže dopravují na místo zpracování pomocí důmyslné lanovky.

Nedávno se mi banány v brněnském Tescu zdály poněkud málo žluté a tak jsem tohoto pána požádal, aby pumpoval o trochu víc.

A ještě jedna sprcha.

Šup s banánem do další chemikálie.

Dělení trsů na meší po osmi banánech.

Při manipulaci s banány používejte zásadně ochranné rukavice!

Nakonec se banány zabalí do igelitu a papírové krabice.

Banány na začátku své dlouhé cesty ke spotřebiteli.

Co se nedá prodat, to se sešrotuje.

Nižší kvalita je určena pro domácí trh.