Důvod č. 2:

Nad mým pravidelným – pátečním – kakaem mě napadla úžasná věc. Ožením se! Zařval jsem radostí nad vlastní genialitou a běžel jsem tu radostnou novinu sdělit své dlouholeté přítelkyni Marcele, která měla touto dobou vyfárat z dolu na rtuť „Komsomolec“. Když mě spatřila, jak k ní rozjařeně běžím a mávám u toho rukama, unaveně se na mě usmála a nenápadným a ladným pohybem – tak jak to umí jenom ženy – si zahladila svou trojitou kýlu. Vhrl jsem se do její osvalené náruče a rozčileně koktal: “Zítra, zítra vole, ty – moje žena, já – tvůj muž a pán, co ty na to?“

Marcela si mozolnatou dlaní smetla kus čediče z obočí, zatímco druhou mě stále držela: „Úžasný nápad, Felixi“ – tak se totiž jmenuju – „budeme mít veselku a já poprvé v životě uvidím bílou barvu!“ a vlepila mi takovou pusu, že mi vypadla jednička vpravo nahoře.

„Ok, lásko. Domluveno – na zítra zamluvím katedrálu sv. Víta, oddávat nás bude asi nějakej Duka…“ a poplácal jsem jí po hřbetě „…teď už mě pusť, Marci. Za chvíli mi začínají Simpsonovi!“.

Odešel jsem, ale v zádech jsem cítil Marcelin hřejivý, láskyplný pohled, kterým mě vyprovázela dokud jsem jí nezmizel za zatáčkou. Potom hlasitě vzdychla a vstoupila to výtahové klece – musí do zítřka vyfárat 14 tun rtuti, aby ji předák Lamželezo pustil na její Velký den.

 Svatba I.

Před katedrálou to vřelo; svatba naplánovaná před tou naší se totiž neodehrávala podle očekávaného scénáře. Ženich – spoutaný řetězy, s roubíkem v ústech a 15 mg morphia v krevním oběhu – totiž kladl stále překvapivý odpor. 5 statných nevěstiných příbuzných ho vleklo k oltáři a zezadu je jistil tchán s obouručním palcátem. Arcibiskup v neprůstřelné vestě chvatně odmumlal proslov (pochytil jsem akorát úryvek: „Fimimi, mimimi, lilili, dostaňte mě – prosím – odsuď!!!“) a pak náhle zařval: „Jo vole, nebo ne? Řekni! Honem!!“ Ženichův budoucí švagr mu sňal roubík a muž s krvavou pěnou u úst zařval: „Nikdy! To raději chcípnu!“

V sále to zlověstně zašumělo a ozvala se varovná střelba z brokovnic. Ženichovi strachy šílení příbuzní, se začali polohlasně modlit ve své kleci. Arcibiskup však byl ostřílený svatební harcovník: „Áááá, pán je z Ugandy! Naštěstí umím výborně Africky, takže to přeložím pro ostatní svatebčany. Tento pán řekl „Ano, jasně, určitě a na 100% souhlas. Nikdo mi to nemůže rozmluvit. Howgh!“. Co říká nevěsta?“ a otočil se na neandrtálsky vyhlížející, dvoumetrovou obryni po ženichově boku. „Uráááááá!!“, zařval troglodyt, až se mu rozvlnil knír. „Prohlašuji vás tedy za muže a ženu, můžete se políbit“, načež ukousla nevěsta ženichovi pravou ruku. Ženichův rodící se výkřik zadusil již v zárodku tchánův palcát.

 Svatba II.

Po tomto zážitku mé prvotní nadšení lehce opadlo. Další ranou pak bylo, když jsem spatřil svou nevěstu. Vždy jsem preferoval statnější ženy, ale poté co jsem poprvé v životě uviděl Marcelu umytou a v šatech bez ramínek, už jsem se vyloženě mračil – jak jsem si toho jenom mohl nevšimnout? Její tělo bylo tvořeno pletenci svalů, které se jí při chůzi převalovaly tak mocně, že tvořily malá, lokální tornáda. Její pracky (jak jinak je taky nazvat?) vypadaly jako lopaty od bagru a periferně jsem zahlédl, že v mozolu u jejího prostředníčku si vyhloubila hnízdo datlí rodina. Mrzelo mě, že jí zklamu, ale nešlo to jinak.

„Lásko, svatba se ruší, promiň. Co bude dneska k večeři?“

Marcela na mě hleděla s podivným výrazem ve tváři. Hluboce a pomalu dýchala, hleděla mi do očí a střídavě zatínala a povolovala pěsti (což odneslo několik Japonských turistů, které to odneslo).

„Hele, vím že ses na to těšila, ale vždycky nemůže být po tvým. A teď šup domů ke sporáku. Za chvíli ti začíná další směna a já chci svůj Cocq au Vin! A taky budou Simpsonovi.“

„Bože já kráva, co jsem si myslela!“ zabučela najednou překvapivě Marcela. „Dřu na toho blbce 28 dní v měsíci,  spím 7 minut denně, doluju rtuť vlastníma rukama a ústy, snáším rány Lamželezova biče a tohle mám za to všechno?!

-Vytušil jsem rodící se průser-

„Hahaha, jsem to ale veselá kopa! Samozřejmě jsem žertoval! Dej mi rámě, miláčku, ať už jsme konečně svoji!“ a jazykem jsem si přičísl pěšinku, čímž jsem Marcelu před lety okouzlil.

„Hovno, vole. Teď něco uvidíš!“ zařvala moje snoubenka a mrštila mnou na oltář. Dopadl jsem na již notně apatického Duku a společně jsme sledovali Marcelino běsnění v církevním svatostánku. Systematicky popadala mé příbuzné za různé části těla a prohazovala je vitrážovanými okny na nádvoří, k nohám překvapených ruských turistů. „Průseroj!“ hulákali podsadití mužici a schovávali se svým ženám pod sukně.

Naštěstí znal Arcibiskup tajný nouzový východ schovaný pod oltářem, který nám pravděpodobně zachránil život. Bylo mi jasné, že domů se už vrátit nemůžu. Jistě tam bude čekat Marcela s bazukou namířenou na vchodové dveře. Uprchl jsem tedy do Jižní Koreje, kde se od té doby živím opakováním slova „Závoj“. V novinách jsem se po létech dočetl, že Marcela si vzala za muže svého krutého dozorce Lamželeza a má s ním 15 dětí. Nedávno si otevřeli vlastní lom na dinosauří kosti, prý někde u Náchoda…

K mému překvapení na mě tvor promluvil: „Dobrý den, jmenuji se Kolektivní Smlouva a pocházím z Lanškrouna“. Krve by se ve mně nedořezal, stál jsem jako opařený, neschopný pohybu. “…před několika lety mi vyhřezla ploténka a já jsem se jí pokusil nahradit dveřní zárubní…“ Nad pravým ramenem se zhmotnila moje miniaturní kopie v hedvábné myslivecké kamizole s  krajkami, chytla mě za límec a řvala mi do obličeje: „Vole na co ještě čekáš? Za chvíli se tady začne zabíjet! Zachraň svůj bídný život!“. Kreaturka ale stále mlela svou: „Občas cítím podivné šimrání tady na té bonsaji, co mi roste z hlavy…“ a ukázala si pařátkem na hlavu kde sice žádná bonsaj nebyla, zato na ní seděla královna Alžběta s výrazem, který tady raději nebudu popisovat.

Najednou nastalo ticho. Já i příšerka jsme se dívali na sebe, do země, občas někdo hlasitě vzdychl nebo si potichu odkašlal. To trvalo několik dní. Královna mezitím někam odešla a už se nevrátila.

Nejednou, aniž bych to plánoval, povídám: „Kafe?“ Tvor, zaskočený mým nenadálým útokem vyhrkne: „Proč ne, že :)?“ Strašná chyba – smajlík v přímé řeči ukázal na jeho slabé místo. Z nosu jsem briskně vytáhnul kofeinové nunčaky, a mlátil jsem s nimi potvoru po hřbetě co se do ní vešlo. Kolektivní Smlouva vzala nohy na ramena, díky čemuž začala metat podivné kozelce. Naposledy se na mě smutně podívala a pak za hlasitého výbuchu zmizela v dimenzi „Pičovina na n-tou“

A: „Jak chceme nazvat náš nový café-bar v centru Prahy, s výbornou teplou kuchyní a super cenami?“
B: „Kobra-Nostalgie.“

A já prej: „Ne.“ Hitler se narovná a zadívá se na mě zpříma. „No nechápu, no.“ Pak trochu odejde a vyhrabe z brašny relaxační cédéčko „Óm 2″. Vrátí se ke mě, chvíli jakože nic a pak najednou: narve mi cédéčko do držky a řve u toho sprosťárny. Trochu se divím. Chce se mi taky řvát, ale nechci rušit pana Jelitníka, který hned vedle kouká na holubí hokej. Hitler se mezitím zklidní, vytáhne ručník a začne si utírat zpocené čelo. Řikám: „Už dobrý?“ A on jako že jo.

Jenže v tu ránu přijde od stánku s hot dogama Štalin, vytáhne z vesty obušek a najednou je všude kolem komunismus a já žeru písek.

Před kavárnou stojí Ondřej Jičp („J-I-Č-P„) a pozorně si počítá zuby. „A dfafet dfa. A dfafet fři,“ oznamuje s prstem v ústech, zatímco jeho kamarád Radioaktivní Gorila se snaží sehnat taxíka. Bohužel pro oba, představa Radioaktivního Gorily o shánění taxíka spočívá v nervózním se kousání do zápěstí a občasném vycenění zubů na náhodné kolemjdoucí. Taxikáři tyto náznaky nechápou jako impuls k zastavení, ale naopak jako poměrně jasnou výzvu k šlápnutí na plyn a odjezd za hranice města, kde následně stráví zbytek noci dávením kindervajíčka, který do sebe v průběhu celé akce nervózně napchali i s integrovanou hračkou a alobalem.

„Ježišmarjá už zmizte!“ řve z okna kavárník. Pak vzdychne, zadívá se na svoji zkrvavenou pěst a tiše dodá: „Nebo dostanete po držce.“ Ticho. „Vy hovada.“

„Flemf?“ zeptá se Radioaktivní Gorila, vzápětí se ale opraví a řekne: „Mlau?“ Chvíli je ticho. „Tfifet pfet!“ zajiskří oči Ondřejovi a zdvihne svůj oslintaný ukazovák směrem ke hvězdám. Ani si neuvědomuje, jak prozřetelné jeho gesto je, a jak velký význam hraje směr ožužlaného prstu v tomto příběhu. Hvězdy ale zatím mlčí, a tak Onřej Jičp přechází k boku Radioaktivního Gorily, bere jej za rameno a snaží se Gorilu odtáhnout zpátky do kavárny.

„Vole opovaž se, vole!“ skanduje kavárník, ohánějíc se smotanou palačinkou. Když si uvědomí, že se na něj Ondřej Jičp ani Radioaktivní Gorila nedívají, zklamaně dodá: „Nebo dostaneš po držce.“

Ticho.

Radioaktivní Gorila je úplně v prdeli. Místo cenění zubů se teď snaží rukama zachytit svoje oční paprsky (které samozřejmě neexistují) a zasadit je do země jako jakási malá mementa interdruhového šílenství. „Jaml!“ klátí jazykem směrem k půdě, kterou zároveň rozkypřuje vlastními prsty. „Jaml-lec,“ upřesní. V tom si všímá ruky Ondřeje Jičpa, která už mu delší dobu lomcuje s ramenem. S otázkou vetknutou v obočí se na Ondřeje koukne a sroluje ústa do miniaturní trubky.

Ondřej reaguje mlčením.

V tu chvíli se pár set kilometrů východně začíná bořit do vrchních vrstev stratosféry padající družice GoldStar. Její operátor se shodou okolností jmenuje Ondřej Jičp, ale není to ten stejný Jičp, který teď před kavárnou smutně kouká do ústní trubky svého kamaráda Radioaktivního Gorily. Je to jiný Jičp, a má problém, protože spí. Spí, a družice, se kterou má operovat, se řítí vrchní vrstvou atmosféry, a má namířeno přesně do míst, kde teď jeho jmenovec, Ondřej Jičp, pleská svého kamaráda Radioaktivního Gorilu přes našpulenou držku. Celá ta situace je o to víc matoucí, když si uvědomíme, že družici GoldStar se říká v intelektuálních kruzích „Radioaktivní Gorila“ (protože je poháněna malým atomovým reaktorem, a vypadá z dálky jako gorila), a kavárna, ze které teď kavárník smutně kouká na hvězdy, se jmenuje GoldStar.

„GoldStar“ je také první a poslední regulérní slovo, které ten večer vyjde z úst Radiaktivního Gorily, těsně před tím, než všech pět — Radioaktivní Gorila, Ondřej Jičp, kavárník, GoldStar a GoldStar — zmizí v záblesku neřízené nukleární reakce.

Odsud.

2. Klikněte na „googlemaps“

3. Dejte „vyhledat trasu“

4. Jako bod „A“ zadejte Japan

5. Jako bod „B“ zadejte China

6. Podívejte se na položku 43

7. Upečte si sumce na másle

(klik pro větší)

„Proč?“ zajímal se profesor, který před chvílí přišel a teprve dosedl. „Udělal jsem snad něco nekorektního nebo dokonce proti dobrým mravům?“

Lisk! Emblém tentokrát lištil dvěma rukama, z obou stran zároveň, což sice vypadalo dost divně, ale zato to byl efektivní způsob, jak někoho nasrat.

„Já ti dám ale do toho tvýho rypáku, ty učilištní čuráku!“ rozeřval se profesor. Dvojitý plesk mu mezitím vykouzlil červené párky na lících tam, kde přistály Emblémovy prsty. Pár lidí se uchechtlo, ale jak se brzy měli dozvědět, to od nich nebylo zrovna moudré. Profesor se na uchechtnuvší podíval a dobře si dotyčné zapamatoval na později.

Byl to totiž profesor zabíjení.

Postavil se na židli a svůj soustředěný zrak zafixoval na Jiřího Embléma. Ten mezitím začínal tušit, že je zle, protože způsob, kterým se profesor dostal z pohodlného sedu do strategické pozice nad hlavami všech v místnosti, nebyl z fyzikálního hlediska až tak úplně možný. „To je jedno,“ chlácholil se Emblém. „Stačí když uteču tadyhle okolo a pak se na pár desítek let uklidím třebas na Madagaskar.“

Jenže profesor měl s Emblémem jiné plány. Pomocí papírového ubrousku zmlátil osm skinheadů, kteří právě k vlastní smůle vyšli z pánských záchodků. Pak narazil na pípu nějakého chudáka, který si bláhově myslel, že když sedí ve vedlejším salónku, může si nenápadně olíznout hořčici z nosu a nic se mu nestane.

Teď měl tedy profesor na Embléma klid. Zbytek osazenstva hospody tiše seděl a snažil se vymyslet způsob, jak se teleportovat pomocí toho, co měli právě po ruce: kryglu, podtácku a – u těch šťastnějších – uschlé žvýkačky. Nějakým lidem u automatu na cigarety se skoro podařilo vytvořit improvizovaný stroj času, ale dostali se jenom 5 sekund do minulosti a navíc bez oblečení.

Profesor! Rozkročil se na stůl nad Emblémem a vytáhl ho jednou rukou do úrovně svých očí. „Můžete zkusit nezabíjet?“ otázal se s nesmělým úsměvem Emblém. „Přece jenom mám nějakou ženu a děti, například.“

Profesor zakroutil hlavou.

• Volnou rukou zašátral v betonové zdi za Emblémem a vytáhl asi třímetrovou sanitární trubici.
• Pomocí Embléma ji očistil od zbylé betonové suti.
• Očima si dobře změřil jak Embléma, tak nedaleké okno.
• Sroloval Embléma do jakési kompaktní lidské karimatky.
• Vyhodil srolovaného Embléma do vzduchu.
• Napřáhl se sanitární trubicí jako nějaký zkušený hráč baseballu.
• Když byl Emblém se svým strachem v očích v úrovni profesorových boků, trubice jej zasáhla s kinetickou energií Halleyovy komety.
• Emblém prolétl oknem jako mačeta marmeládou, prosvištěl náměstím plném ospalých turistů a vetknul sama sebe do bronzové prdele Josefa Jungmanna.

Profesor si oprášil ruce od železobetonu, lokl si piva a vyrazil kácet stromy holýma rukama.

Minulost zná spousty slavných fotek a záběrů, které oblétly svět. Zabití prezidenta Kennedyho v Dallasu, výbuch jaderné bomby v Hirošimě, znásilnění Jacka Cousteaua homosexuálním mrožem ve Středozmením moři… podobně mocný, dojemný a silný je i příbeh tohoto obrázku.

Šaolinský mistr Šeherez-Ád přijel do New Yorku předvést své mistrovské umění a pohovořit s diváky o porušování lidských práv v Tibetu. K této příležitosti pořadatel přislíbil připravit velkoplošné projekce na stadiónech pro desetitisíce lidí, učast prezidenta USA a několika pornohvězd. Jenomže Šeherez-Ád – důvěřivý mnich – si nezjistil všechny podrobnosti. Pořadatelem nebyl totiž nikdo jiný, než nechvalně známý Fondán Homol – známý recidivista a podvodník, mající na svědomí např. cedulku s nápisem „Mám neuvěřitelně malý penis a je mi to líto…“, kterou Čínský generální tajemník nosil celý týden připlou na zádech na valné hromadě OSN a krádež Arabského poloostrova, které si zpočátku nevšimli ani jeho obyvatelé…

Fondán měl s celou akcí jiné plány; jakmile dobrý mnich dorazil do USA nastal pro něj první šok, protože okamžitě zjistil, že není v USA ale v Brně (podle Onderkova Pyje, který právě odbíjel 11 hodin a kuličky z něj lítaly do všech stran). Místo limuzíny musel jet šalinou, kde ho okradli, pomazali povidlama a dali mu pokutu za nadměrné zavazadlo (vezl si sebou vlatní starožitnou skříň – viz. obrázek). Když konečně – notně rozladěn – dorazil na místo představení, stadión se samozřejmě taky nekonal (natož pornohvězdy). Zavedli ho do minisálu 6×6 metrů s jedním dosluhujícím dataprojektorem, bordelem na stole (včetně toaleťáku pro kočky) a židlemi ve stylu „podnikatelské baroko“. K pití byl na výběr sifon nebo čaj, k obědu chlebíčky z minulého týdne.

„Co to – d o p r d e l e – je?!“, rozeřval se Šeherez-Ád.

„Kde je Barack a Jenna Jameson?!“, ryčel původně pacifistický mnich na skoprnělé milovníky Tibetu (členové strany Zelených, vegetariáni a pár dredařů).

„Co je to tady kurva za díru a kde je ten hajz Fondán!!!“, mrsknul se skříní do kouta až to zadunělo.

„Ale mistře, vem si probiotickou tyčinku a pohovořme v míru a klidu“, chlácholil ho Martin Bursík a zapálil pro jistotu vonnou tyčinku „je od Vás, Mistře – z Tibetu!, chlubil se.

„Bože to jsou kokoti! Víte, že se to dělá s jačích sraček? A že to u nás slouží k odpuzování moskytů a himalájských lvů?“

V davu to nespokojeně zašumělo.

„Ať žije mistr Šeherez-Ád! Sláva mu!! Je připraveno slavnostní Fondue na Vaši počest, blahorodí!“ pokusila se zachránit celou situaci Kateřina Jacques.

„Ha, Fondán! Teď uvidíš ty zmrde! Dneska se bude zabíjet…“ zařval mistr nelidsky a vrhl se po Jacques. Její zkušenosti z bitky s policajtem jí proti šaolinskému mistrovi byly totálně k ničemu. Stejně tak i zbytku osazestva seance, které se v panice začalo drát pryč. Zamotávali se však do vlastních dredů a nadměrně volných, konopných svetrů. Mistr je tudíž snadno pochytal a pozabíjel. Potom sebral svou skříň a vyrazil směr Tibet, pevně rohodnutý, že už nikdy nebude nikam cestovat.

Mezitím si to Fondán Homol a Barack Obama rozdávali ve trojce s Jennou Jameson na stadionu New York Yankees před 60.000 lidmi a náramně se u toho bavili… Fondánovi už v hlavě zrál nový majstrštyk, za použití dvou sopek, 50 tun kukuřice a letky azbestových helikoptér. Jakmile budu mít k dispozici fotku, tak ji sem postnu.

A nebo myslíte, že to bylo celé jinak???

„Vole,“ řval mi do telefonu, „ani nevíš, jakej je to teď byznys! Zrovna včera jsem prodal dva milióny ledničkových magnetů nějakému masérovi z Budapeště.“

„V Budapešti mají ledničky?“ otázal jsem se a nevěřícně zabodl svůj ukazováček na příslušné místo na mapě Evropy.

„Právě že ne!“ hýkal Jan se záchvěvem šílenství v hlase. „Vždyť tam žerou jenom papriku!“ Chvíli jsem čekal, jestli Disko svou myšlenku nerozvede, ale bylo slyšet jen praskání dřeva v krbu a nějaký ženský hlas volající: „Doprdele knižní záložky! Okamžitě haste ten požár!“

To je jedno, řekl jsem si v duchu, položil sluchátko a hledal dál. Cítil jsem, že moje poslání leží jinde.

* * * * * * * *

Po šesti letech bez práce mi došlo, že když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohamedovi. Vyčistil jsem si zuby, oblékl kamaše a vyšel z bytu.

Ze schodiště na mě skočil personalista Erik Radar a začal mi leštit obličej pracovní smlouvou. Řval: „Pilot formule jedna hajzle. Žádný požadavky na praxi. Sto vole tisíc měsíčně. Ženský. Chlast. Jednodenní pracovní pičo týden. Podepiš!“

Použil jsem judistický chvat „Tisíc motýlých křídel“ a zlomil Radarovi žebro o zábradlí. Nenechal se odbýt. „Manažer prodeje těžítek. Žádná odpovědnost. Třista tisíc měsíčně. Těžítka vole zdarma. Úplatky. Děvky. Nástup ihned. Ber!“

Judistický chvat „Křepelčí nostalgie“ Radara tentokrát umlčel.

Vyšel jsem před dům, zabočil do postranní ulice a začal zfleku pracovat jako kontrolor hustoty obočí. Ještě to dopoledne jsem získal dvoumilionovou státní zakázku na ohmatání obočního ochlupení Karla Schwarzenberga. Za týden jsem najal prvního zaměstnance. Koncem roku moje nadnárodní společnost koupila Asii.

A pak že v dnešní době nejsou možnosti!

Death Metal Louis Armstrong. A jestli neznáte originál, tak tady.

Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.

Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.

Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…

Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;

1. Přijel na kole značky „Fousek“

2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)

3. Neměl žádné zuby

4. Nebyl vůbec vidět

Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.

“Přejete si?“ začal jsem nervózně.

„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.

„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.

„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.

„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 – file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.

Josef Medok je můj kamarád. Vím to, protože ho znám od dětství. Jednou jsme se potkali na parkovišti a on na mě kývl. Chtěl jsem kývnutí ledabyle opětovat, ale štěstím se mi nahrnuly slzy do očí, zavrávoral jsem, spadl, a omylem jsem objal Josefovu nohu. Josef mě pak několikrát přátelsky šťouchl botou do obličeje a když jsem se jej pustil, odešel.

Dnes brzy ráno jsem si na Josefa Medoka opět vzpomněl. (Vzpomínám na něj ostatně každé ráno a většinou i celý zbytek dne.) Řekl jsem si, jestli mě ten kryšpín Medok náhodou nechce zase vidět. Přece jen, od našeho shledání na parkovišti už uběhl nejméně týden a skoro stejně tak dlouho jsem mu nenapsal žádnou SMS.

Bylo pět ráno, a bylo nutné učinit pár opatření, aby naše schůzka vyšla:

1. Objednal jsem telefonicky kytici s krásnou stříbrnou stuhou a věnováním: Myslím na tebe!
2. Vzal jsem ze sklepa lano, lopatu, nějaké kolíky, a nůžky na ostantý drát.
3. Vytáhl jsem plán Medokova domu a začal na něj kreslit směšné obrázky. Udělal jsem si při tom docela dobrou představu, kde bych chtěl tentokrát Josefa Medoka potkat: v jeho ložnici.
4. Pustil jsem si pár záznamů debat s Medokem a namaloval si při tom ústa propiskou.

***

Dostat se přes přes plot bylo tak jednoduché, že mi došlo, jak moc si Josef naše setkání přeje. Už běžím, zašeptal jsem směrem k severnímu oknu v druhém patře, za kterým teď Josef Medok pravděpodobně spinká. Je neděle, 7 ráno.

Chtěl jsem být při tom, když Josef dnes poprvé otevře oči, a tak jsem pro vstup do domu použil jižní verandu. Sklo, které jsem vyrazil kamenem obaleným v hadře, skoro neslyšně popadalo na rohožku s nápisem „Vítejte“. Málem jsem se opět rozplakal.

Schody do druhého patra ani dvěře od ložnice nevrzaly, a tak jsem teď seděl na dotek od spícího Josefa Medoka. „Jozífku,“ řekl jsem mu tiše do ucha.

Josef Medok se zprvu strašlivě lekl, ale podařilo se mi jej uklidnit lopatou.

***

„Ale jistěže si na mě pamatuješ,“ ujišťoval jsem Josefa. „Chodili jsme na stejnou základní školu! Už tehdy jsi byl premiant třídy a všichni věděli, že to někam dotáhneš!“ Nervózně jsem se zasmál. Josef něco řekl, a přestože mu přes roubík z prostěradla nebylo moc rozumnět, já věděl. „Tak vidíš, že si vzpomínáš,“ pohladil jsem jej po tváři.

***

Asi v deset nás přišli otravovat nějací frajeři od policie. Snažil jsem se jim z okna vysvětlit, že si s Josefem zrovna parádně povídáme, ale oni si nedali říct. Pořád na mě volali megafonem zrovna ve chvíli, kdy se mi Josef snažil něco naléhavého sdělit. Zmítal se v provazech a koulil očima. „Neslyším Josefa!“ řval jsem z okna. Ale nikdo už tam nebyl.

Šel jsem zablokovat dveře od pokoje, ale než jsem stačil posunout almaru byť jen o centimetr, někdo ke mě směrem od okna přiběhl a bacil mě obuškem po hlavě.

***

Byl to dlouhý den, ale celá ta práce stála za to. Josef Medok je zase v televizi, a to díky mě. Usmívá se do kamery a říká, že je v pořádku. Aby nebyl! Navíc mu to moc sluší. Dali mu krásné bílé objinadlo nad oko. Vypadá tak trochu jako princezna.

Otáčím se na palandě směrem ke zdi a představuji si, kde se asi s Josefem setkáme příště.

(Následující stať nám zaslal Jaromír Kýžený, člen legendárního spolku

Ano, již název napovídá, že děj tohoto příběhu se bude odehrávat v Japonsku, roku 2043. U Paruki Masakiho se muži cpali jahodovým pyré a ženy zdobené nalepovacími kníry jim otírali z čela pot, aby toho byli schopni spořádat co nejvíc. Do toho samozřejmě hrála hudba ve stylu reggae, která dokreslovala tu odpolední pohodu.

Tuto nádhernou atmosféru ovšem něco přerušilo a vlhký vzduch prostoupila vůně konečníků. Byl to Hiro Žito. Žito totiž do místnosti nevešel, nýbrž vtančil v balerínách, pevně přitažených ostnatým drátem k lýtkům čerstvě oholených nohou a vhodně oblečen ve tvídový oblek, decentně zdobený kožkou pásovce, který umocnil prožitek dané cituace. Všichni zúčastnění toto sledovali ve slepém úžasu a nezmohli se ani na slovo. Těchto okamžiků ovšem chytrý Žito využíval a přítomné vždy bleskurychle oloupil. Jeho umění tance bylo natolik výjimečné, že oloupení ještě dlouho vzpomínali na tyto chvíle a Žita ctnostně nazývali Zeus. Plné batohy trofejí, které si Žito odnášel ze svých akcí pak dlouho třídil a s nejmilejšími předměty se dokonce fotil. Je tedy možné sehnat fotografii, kde Zeus pózuje u pytle skořice, s obalem od sýrové bagety, s čelenkou z jitrnice, nebo s pneumatikou, zavěšenou na krku. Tyto snímky pak samozřejmě zpeněží a z toho pramení jeho tučný zisk.

Dnes se ovšem stalo něco nečekaného. Zeus opět plnil batoh suvenýry, které si pečlivě vybíral. Kupříkladu: sluneční brýle odlité z betonu, pouzdro na mátové cigarety, sýto z PVC, dokonce suspenzor, důmyslně zhotoven z hrudního koše páva, šestnáct kilogramů guano, nebo láhev kyseliny mléčné, běžně užívané při léčbě křivice. K tomu všemu ještě na odchodu přibalil beraní rouno, čepici s kšiltem z oceli, pixlu vazelíny, jezdecké boty, příčesek z gepardí kožky a kobylí jazyk, to snad jen tak pro štěstí a měl se k odchodu.

Jak nemilé bylo překavpení, když doma zjistil, že zapomněl vzít to nejcennější. Tubus z prasečího konečníku v pololesklém provedení, diagonálně zdobený rytinou čeledína, pojídajícího chléb a velmi vhodný k uskladnění korunovačních klenotů. To ne, to snad není možné, láteřil Žito a upadl do hluboké deprese. V hlavě mu řičelo, jako když drtíš hlavu mustanga mezi dvěma kameny a z hrdla se mu vydralo pouze slovo „pásovec“. Mezi dříve zcizenými předměty nalezl lahvičku s gorylímy feromony, jejíž obsah si natřel kolem řitního otvoru a vydal se na dlouhou pouť do deštných pralesů za poznáním něčeho nového a možná velmi příjemného.

Tak skončil příběh mocného loupežníka a nemocného tanečníka „Zeuse“ Hiro Žito s Hiroshimy.

Někteří novináři vrávorají, ale pár se zmáhá na doplňující otázku.

“Ale…” vyhrkne pět z nich větu zaráz. Prezident je mávnutím ruky s úsměvem zaráží. “Vím, vím,” pokývuje hlavou, “a chápu váš údiv. Řadil jsem se přece notoricky do tábora takzvaných skeptiků.” Prezident utichá, aby zpytoval svoji minulost. Zpoza jeho pravice však vystupuje Ladislav Jakl, poradce. “S panem prezidentem jsme si dali tu práci a prošli nejzásadnější vědecké práce v oblasti globálního oteplování a ekologie vůbec,” začíná. “Brzy jsme dospěli k závěru, že naše předešlé názory byly liché. Planeta Země je ve vážném ohrožení.”

Klausova ruka jde v pěst. “Beru na sebe veškerou zodpovědnost!” oznamuje trochu hlasitěji, než by bylo nunté. “Moje předešlé výroky a činy jsou zcela neomluvitelné!” Po krátké, procítěné odmlce: “Rád bych využil svého zbývajícího času na postu prezidenta k napravení svých omylů. Bude-li si to však národ přát, odstoupím okamžitě ze své funkce.”

“Ne!” Zpoza úřadu vlády přibíhá komunista Miloslav Ransdorf a dojatě bere prezidenta za ruku. “Pane Václave Klausi, neodcházejte! To my musíme odejít.” Ransdorf se otáčí směrem ke kamerám a s dokonale rovným obličejem spouští: “Komunistická strana Československa, na jejíž tradici KSČM byť jen názvem navazuje, se dopustila strašlivých zločinů na zemi České a na jejích obyvatelích.” V nastalém tichu přicházejí další členové Komunistické strany a stoupají si po boku Ransdorfa. “Tímto bychom se rádi omluvili za zvěrstva, která se tady v průběhu let 1948 až 1989 děla. Víme, že prostá omluva tu nestačí. Zbytek našich životů budeme věnovat nápravě a také veřejné edukaci o tom, k čemu může totalitní režim, jako byl ten komunistický, vést.” Celá KSČM klopí v nefalšovaném studu hlavu. “Tímto oznamujeme,” zaknočuje Ransdorf, “že Komunistická strana Čech a Moravy dnešním dnem zaniká a nepřeje si mít pokračovatele.”

Ludvík Vaculík, který jde právě náhodou kolem, omdlévá. Ransdorf vysílá své bývalé straníky pro vodu a starostlivě k starému muži kleká.

Mezitím z tramvaje, která právě přijela, vystupuje celé vedení ODS v čele s Petrem Nečasem. “I my máme důležité sdělení,” sdílně sděluje sdělovacím prostředkům Nečas. “Občanská demokratická strana často čelila obviněním z úplatků či z nekalého spojování s podnikatelskými subjekty.” Nečas se obrací přímo na kameru České televize a pokračuje: “V každém případě, jenž se objevil v médiích, to byla pravda. Nejen to, došlo k mnoha úplatkům, o kterých se veřejnost neměla možnost dozvědět.”

Novináři se ani nezmáhají na nějaké otázky. Jakoby v transu vnímají další Nečasova slova: “ODS a její členové získali v průběhu mnoha let své existence tímto způsobem neuvěřitelné prostředky. Tyto peníze však nezmizely v jakési černé díře. Jsou uloženy v nejbezpečnějších švýcarských bankách. Nyní je čas prostředky uvolnit a pomoci tak české ekonomice v největší tísni. Jména subjektů, od kterých jsme obdrželi domnělé úplatky, jsme dnes ráno předali policii.”

Několik žurnalistů začiná spontánně tleskat.

Než se však národ u televizních obrazovek stačí vzpamatovat, třese si s Nečasem dojatě rukou Jiří Paroubek. “ČSSD nebyla upřímná ke svým voličům,” říká se slzou v oku. “Ve snaze získat co nejvíce hlasů jsme národu slibovali věci, které nelze splnit, nebo které by uvrhli republiku do ještě větších problémů, než ve kterých teď je.” Vedle předsedy se staví Bohuslav Sobotka: “Tak například 13. důchod nejenže nic neřeší, ale ani na něj tento stát nemá peníze.”

Z oken nad shromážděnými novináři se slaňuje Strana zelených. “Bojovat proti Temelínu je nesmysl,” volá Martin Bursík již z deseti metrů nad zemí. “Jaderná energie je v dané situaci zdaleka nejmenší zlo.” Kateřina Jacques drží v ruce knihu o biomase a v průběhu slaňování si v ní se zájmem čte.

Odněkud se objevil Miloš Zeman a objímá se s novináři.

Z dálky přibíhají Petr Zelenka, Martha Issová a Jiří Mádl. “Ráda bych se omluvila svojí babičce!” volá mladá herečka. “Kdybychom mladé voliče raději povzbudili k vlastnímu názoru a politické aktivitě — a neštvali je proti starým,” vysvětluje zadýchaný režisér, “udělali bychom líp.”

Od Karlova mostu přichází zástupci stran TOP 09 a Věci veřejné s narychlo načmáraným transparentem “Nové jméno nemaže historii”.

Před koncem televizní relace se strhne konstruktivní diskuze na téma sociální odpovědnosti a zadlužování.

V tu chvíli autor článku dosahuje svého prvního politického orgasmu.

V 17 letech onemocněla vzácnou chorobou – Elfo-kolonoskopií. Tedy chorobným nutkáním kreslit princezny jedoucí na bílých jednorožcích. Léčila se z toho dlouho (pomocí elektrošoků, somálských pirátů a virů prasečí chřipky) a nakonec úspěšně, bohužel pak trpěla trvalými následky – znalost Silmarillionu nazpaměť va 20. světových jazycích a nutkavým močením v tramvaji (největší problémy měla na zastávce Antonínská a Brno-Řečkovice). Leckdo by možná zahořkl nad těžkým osudem, ale Jelena byla bojovnice. Neúnavně navštěvovala všechny možné CONy (Pottercon – pro fandy Harryho Pottera, Mordorcon – sleva 20% na vyhlídkový let na Nazgúlovi, když se budete tvářit jako smutný idiot, BDSMcon – sem se Jelena dostala omylem a ona i její obouruční rotační sekera „Záblesk“ se hodně zapotily, než si prosekaly cestu k východu).  WoW hrála s ještě daleko větším zaujetím  – nyní měla 35 postav, všechny na levelu 7 miliard (maximum, do té doby než výjde nový patch: „Legie úděsného zla a terroru“, kde je výše max. levelu omezena na 18 triliónech). TV sérii StarGate měla tak v malíku, že i když se dívala na úplně nové díly, dokázala už podle úvodní znělky dopředu říct, o čem daný díl bude a co kdo bude říkat (jako ostatně většina příčetných obyvatel naší planety).

Pověstný kalich hořkosti však Jelena-Gulundriel ještě dopitý neměla. Po městě se totiž začaly objevovat podivné plakáty – „Gondor – poslední vzdor!, místo: Brno – BobyCentrum, Mordor STAGE = DJ Sven Väth, DJ Filiph, DJ Tolkien, DJ Nazgúl; Roklinka STAGE = DJ Unicorn, DJ Jerry, DJ Bobo + MC Eric…“ a nikdo z okruhu jejích akné trpících přátel netušil o co se jedná.

„WTF!!!“ ujelo jednomu z nich při bouřlivé internetové diskuzi, aby byl vzápětí okamžitě kicknut adminem – Gandalfem Šedým. „Co budeme dělat?“ „Je to CON, není to CON…?“ „Třeba tam bude Mitrilová burza!“, nesly se vzrušené debaty fórem dlouho do noci. Nakonec se komunita rozhodla, že pošle svého nejzkušenějšího člena na výzvědy a ten pak dá pomocí Facebooku v mobilu echo ostatním. Ti se pak, oblečení do brnění a pomalovaní bojovými barvami vřítí na scénu a zařvou „Sláva Gondoru a velekráli Aragornovi a taky trochu Viggovi Mortensenovi!!!“. Volba padla automaticky na Jelenu, která své fantasy vášni propadla natolik, že jí rostly špičaté uši a většinu lidí kolem sebe (včetně zoufalých rodičů) považovala za hnusné skřety nebo kusy vápence. Jelena se připravila na nejhorší – oblékla si tílko z Pravostříbra, na zápěstí si připnula čarovné náramky (jeden na neviditelnost, další na nesmrtelnost, nekonečno nábojů nebo tzv. „doubledamage“) a mohlo se vyrazit. Sekera jí přišla příliš nápadná, tak si vzala pouze dýku z dračího zubu, kterou si umně schovala v konečníku.

Hned při vstupu ji zarazilo oblečení ostatních – „Asi nová móda z dalekých elfích zemí“, napadlo ji. Kolem ní se to jenom hemžilo polonahými dívkami s dudlíky a batůžky, vyzáblými hochy v kovbojských kloboucích a svalnatci svlečenými do půl těla. Dobrá polovina z nich držela něco blikacího nebo svítícího a skoro všichni měli sluneční brýle, i když už byla noc. „Upíři?!“ blesklo jí hlavou. „Hloupost Jeleno-poleno, moc málo černé…“ ulevilo se jí vzápětí sebekriticky.

V tom začala hrát hudba. Musíme si uvědomit, že Jelena byla zvyklá do té doby poslouchat pouze Elfí kantáty a oratoria, doprovázené harfami a slavíky. V momentě, když se totálně sjetý Sven Väth poprvé opřel do mixáku si proto myslela, že na ně spadl meteorit a ona na místě umřela. Potom si ale všimla že ostatní na tu mordorskou hudbu „tancují“ a že se jim to asi i hodně líbí. Začala se jí zmocňovat panika. V ten moment spatřila že u blízkého stolku sedí skupina několika lidí a zbožně sledují bílý prášek se kterým si jeden z nich hraje a potichu u toho něco mumlá. „Kouzelný prach – vyvolám si démona a udělám pořádek!“, zaradovala se Jelena. Vrhla se na stůl, popadla prášek a začala jím házet po tancujících lidech kolem sebe a odříkávat magická zaříkávadla. „Co blbneš, vole?! To je kokeš za 10.000!!“ řvalo na ni zoufale osazenstvo stolu. Ale Jelena neviděla neslyšela. Vytrhla jedné nebohé smažce její svítící tyčinku, ukázala s ní na Svena Vätha, který i v rauši pomalu ale jistě začínal tušit průser a zvolala: „Rohanští jezdci, ke mě na pomoc pospěšte!“ a odeslala nouzovou hlášku na Facebook.

Nastala mela. Na scénu se vyřítilo 50 po zuby ozbrojených nerdů a mlátili kolem sebe hlava nehlava. Vyschízovaní tanečníci se dali na zběsilý úprk, ale u vchodu už na ně čekaly připravené balisty a hmoždíře. Sven si šňupl koňskou dávku a doufal že ho to zabije. Pořádek udělala až zásahová jednotka, která slanila ze střechy a házela kolem sebe gumovými granáty a bumerangy.

Jelena a její přátelé skončili ve vazbě a dobrá polovina partypeople v psychiatrické léčebně. Po propuštění smazala Jelena všechny WoW účty, spálila svou fantasy knihovnu a elfí oblečky rozdala bezdomovcům. Pak si našla kluka a v momentě, kdy jí chtěl dát první pusu mu do obličeje zařvala: „Trichloridbenzen!!!!“.

“Nma!” křikl Rogalo nasraně, a žvýkl. Kus řízku se osvobodil z koutku Rogalových úst, spadl deset centimetrů a obalený v slinách se zachytil na černých chlupech, které vylézaly Rogalovi zpoza nažloutlého vasila. Nějaká mucha to viděla ze své pozice v rohu místnosti a pozvracela si přední nohy hovnem, které snědla ve středu. Když to viděl pavouk, v jehož síti ta moucha vězela, zbledl jak stěna, opřel se jednou nohou o strop, a chvíli tak zůstal dýchat.

Jan Rogalo mezitím polkl, a měl tak volné hrdlo, aby mohl promluvit něco srozumitelného. Řekl: “Krávo otevř!” Zbytečně velký důraz na poslední písmeno měl za následek poprskanou ruku na dveřích. Rogalo ještě chvíli stál a nechával kapičky vlastních slin pomalu stékat po prstech a zkapávat na bosou nohu. Pak si odfrkl, sčísl si zbytek mastného účesu dozadu a odešel od dvěří směrem k televizi.

V ten moment se na okamžik stalo něco nádherného:

• Jak se Jan Rogalo otáčel směrem k televizi, spatřil koutkem oka patočku admirála, který právě odlétal z venkovního parapetu okna směrem za stěnu. Motýl hrál v raním světle všemi barvami.
• Vjem netrval více než zlomek vteřiny, a Rogalo jej viděl jen periferním viděním, přesto se pod tím mastným vasilem a mramorově bílou kůží něco zásadního pohlo.
• Rogalo se na ten jeden okamžik v jeho dlouhém, mizerném životě, cítil krásný. Opravdu krásný. Nádherný.
• Rogalův krok se změnil. Z tupého dusotu přešel v rámci půl vtěřiny v ladný výrazový tanec, který říká: “Podívejte se na mě.” A také říká: “Jsem krásný.” A dál: “Moje nohy jsou lucerny noci.”
• Rogalo se usmál a ukázal své malé, plakem obalené zuby světu. Tukové laloky, které tvořily jeho dvě líce, se posunuly směrem od sebe a nahoru, aby uvolnily prostor ještě širšímu úsměvu. Rogalovy oči zajiskřily slzou.
• Rogalo prudce vydechl. Na hrudi cítil něco, co ještě nikdy v životě: radost. Povznášející pocit štěstí. Jeho srdce se vznášelo v oblacích.
• Jsem krásný, řekl si Rogalo.
• “Jsem krásn..,” oznámil nahlas.

Poslední slabiku nedokončil. Staly s dvě věci zaráz. Pravé koleno neuneslo v složité situaci baletního kroku váhu svého majitele a vypovědělo službu. Žaludek, zaskočený nezvyklou lehkostí orgánů na ním, se poprvé po několika letech pozvracel. Slovo “krásný” výšlo z Rogala jako “krásnhrmlueé!”.

Nemusím snad popisovat, jak Jan Rogalo přepadl přes své tukem obalené koleno přímo do vlastních zvratků a co to udělalo s načnutým pavoukem na stěně.

Klik!

Tahle paní by se vám ráda omluvila. Nevím přesně za co. Spíš bych se asi měl omluvit já, protože ten refrén, tu gestikulaci, ten střih a ty srnky na konci asi jen tak z hlavy nevypudíte.

1. takřka není možné sehnat kvalitní čokoládové sufflé,
2. každý den jsme stavěni před existenciální problémy, jako třeba zda si ve Starbucksu vybrat rebelské “frapučíno south americana” nebo raději zůstat u konformního skořicového latté,
3. a konečně: na rozdíl od všech ostatních etap lidské historie nás teď neustále zužují nějaké epidemie!

Není tomu tak dávno, co nás ohrožovala strašlivá ptačí chřipka. Ani jsme se nestihli vzpamatovat a už je tu prasečí chřipka. Co přijde dál, ptáte se?

Je evidentní, že každá správná epidemie pochází od nějakého zvířete. Já tvrdím, že prase a pták v kombinaci s chřipkou je ještě to nejmenší, co nám příroda mohla přichystat. Pojďme se teď podívat, jaké další hrozby nás v budoucnu mohou čekat, od těch nejméně závažných po ty potenciálně ohrožující veškerou lidskou civilizaci.

Mravenčí bolest v zápěstí

Jak již název napovídá, tato bolest v zápěstí pochází od mracenvů a postihuje kohokoliv, kdo se alespoň jednou za život vyskytne méně než padesát kilometrů od mraveniště. Jsou to například:

• Lesníci
• Nimrodi
• Dřevorubci
• Všichni ostatní lidi

Mravenčí bolest v zápěstí naštěstí není příliš nepříjemná, postižený si jí někdy ani nevšimne. Nekomu dokonce dělá dobře. Vedlejším účinkem nemoci je však touha poslouchat Céline Dion v autě s otevřenými okny a neschopnost zařadit vyšší rychlost než 2.

Vorvaní rýma

Touto chorobu budou primárně zasaženi rybáři, kteří se ocitnou v dosahu vorvaního kýchnutí, nicméně postupně se pravděpodobně přenese i na další jedince. Hlavním symptomem je zduřelý nos a nevysvětlitelná potřeba lehat si na pláž s namaštěnými zády.

Albatrosí hemeroidy

Jak se tato pandemie přenese z albatrosů na člověka zatím není jasné, ale pravděpodobně to bude mít něco společného s kokainovou párty zoofilů na záoceánském parníku.

Albatrosí hemeroidy jsou velmi bolestivá a nepříjemná choroba. Postižený bude nucen vyhýbat se sednutí slovy “Ne díky, já postojím” a “To je ale krásná židle, mohu si na ni lehnout?”

Gazelí alzheimer

Nebezpečí nákazy gazelím alzheimerem se vystavuje prakticky kdokoliv, kdo někdy viděl gazelu v televizi. Gazelí alzheimer se totiž přenáší televizním vysíláním (nejúčiněji pak přes Discovery Channel).

Ze všech vyjmenovaných chorob je přitom zdaleka nejhorší. Nakažený subjekt vykazuje známky zmatenosti a za boha si nemůže vzpomenout, kde je tygr. Co víc, má tendenci zaměňovat slova, jako třeba ve větě “Někdo mi tuleň stanice!”

Závěr

Doufám, že pokud jste se do teď báli prasečí chřipky, náš článek vám ukázal, jak je to malicherné. Pokud vás dnes neskolí prasečí chřipka, jste na tom mnohem hůř – čekají vás daleko nebezpečnější pandemie.

Za jak dlouho, ptáte se? Kolik máme času? Nevím, ale jsem si skoro jistý, že to bude břevno nebo jelito choceň každopádně!

Zdroj: explosm.net. Další vály z poslední doby: tady, tady, tady a tady.

Opatrně otevírám okno, chtěje se raději zabít, než zjistit o co tady kráčí. Mink to ale spozoruje a hodí po mě betonový prefabrikát. „Nikam, Jude! Zůstaneš tady a a uvaříš mi knödl, ja?!“ To už se se mnou točí celý svět, a pokouší se o mě mrákoty. Zkouším vdechnout vlatní nohu a zadusit se tak, jenomže zezadu ke mě přiskočí nějaký poskok a začne mi cpát za kalhoty zelí s křenem, vyhlášenou Stuttgartskou pochoutku, kterou si tam někteří dávají i do pudingu. Prosím o smilování a o rychlou smrt, ale to už přede mnou defiluje spolek tyrolských důchodců v čapkách a s kníry a jódlují něco jako: „Beobachter, beobachter – dejte si pozor na beobachtera, nebo vám nakope prdel a sní vám všechnu dušenou kapustu… johahaií, johahaií…“. Milosrdná mdloba mě konečně vezme do své náruče a já padám na znak.

Probouzím se v hotelu, na sobě mám kožené negližé typ Göebels a cítím se jak po prokalené noci. „Všechno to byl jen sen, oddechnu si…“ Do pokoje vejde nahý Tim Wassner a řekne: „To víš že jo, meine hübsche hertze… celou noc si sebou házel!“ Na nic nečekám, zvedám brokovnici s upilovanou hlavní – kterou mám kdoví proč transplantovanou na místě pravé ruky – a ustřelím tomu náckovi hlavu. Pak zavolám na recepci a když ze sluchátka zaslechnu: „Jednou bych se chtěla koukat na kalendář…“ vybuchne mi mozek.

„Raději bych si dal pizzu, jestli můžu…“

„Czechische schweine! Vymrčovat si budeš, sráči?! Na zem a 30 kliků, schnell!“

Zatímco dělám kliky a brečím, číšník donese menu…

„Něco na pití, jude?“

„Eine non-alcoholische bier, bitte schön.“ snažím se ho dostat na svou stranu precizní němčinou.

„AAArgh!!! Máme jenom schnaps a kapustové pivo! Verstehst du? Donesu ti to pivo a zkus ho nevypít, hovado!“

„Danke schön!“

Prohlížím si menu, kde je na výběr ze tří pizz:

Eins) Pizza mit 3 kilos kohl (kapusta)

Zwei) Pizza mit 5 kilos kartofeln (brambory)

Drei – spezialität) Pizza mit 15 kilos nudelln (nudle)

Z dané nabídky si stále ne a ne vybrat a když vidím blížícího-se číšníka s výhružně vyhrnutými podkolenkami, polévá mě studený pot. Když už je těsně u mě zoufale zabodnu ukazováček do menu a objednávám si:

„Nummer zwei, mit nudelln und kohl navíc“ snažím se šplhnout si uznáním lahodnosti národních pochoutek ale dostane se mi pouze kopance do obličeje a chlístance kapustového piva do koryta pod stolem. Číšník odchází a já mám konečně možnost prohlédnout si interiér zařízení; hliněná podlaha, stoly a židle vyrobené z 56. dotisku Mein Kampf z roku 2005 (přidány kapitoly „88 důvodů, proč je růžová barva vhodná pro vycházkovou uniformu SS-oberführera“ a „Vyšívací šablony a jiné volnočasové aktivity pro vojáky ve Stalingradských zákopech„) a celý personál je čerstvě po lobotomii, takže občas propadá záchvatům nekontrolovatelného vzteku (můj číšník právě umlacuje hosta – sedícího kousek ode mě – k smrti obřím tuřínem kvůli tomu, že právě požádal svou přítelkyni o ruku a něřekl u toho „Miluju tě, ale ne tak moc jako beobachter!“.

Konečně moje jídlo! Koukám na svůj talíř – na kapustové ravioli s bramborovou omáčkou, posypané nudlemi a držím raději tu svoji hubu. Když o 2 dny později dojím (donesli mi toho 68 kilo a občas mi pár kilo přidali jako nášup), zjišťuju, že se nedokážu pohnout a že necítím pravou půlku obličeje.

Dojde číšník: „Pán si přál platit?“

„Zavolejte leteckou záchranku!“ prosím, ale vyjde ze mě jenom

neartikulované zachrčení, které zní jako „Možná…“.

„Dělá to 26.000 EUR, bereme pouze hotovost, zlato a umělecké předměty“

V tu chvíli se strašně naseru!

Chytím číšníka za podbradek a hodím ho do krbu. Stihne ještě vykřiknout: „Scheize, už zase!“ a okamžitě exploduje. Od něj chytá celá restaurace, která se během několika sekund promění v hořící peklo. Jsem jediný, komu se podaří dostat pryč, přesto že jsem přišel o hodně ze své proslulé obratnosti – za dva dny jsem přibral úctyhodných 34 kilo. Chvíli ještě zamyšlene postávám u hořící pizzerie, ale pak mávnu rukou a jdu hledat obchod s žertovnými klobouky.

U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:

„Wer ist die Opera, mein tschechische Freund?“ haleká Němec Zifčákovi do ucha, přičemž používá lederhózny jako hlásnou troubu.

Agent Zifčák si usmrkne, ale pak klidně vysvětlí fašounovi, že Národní divadlo je tadyhle rovně tímto směrem asi 200 metrů.

Germán není spokojen. Chce k divadlu dovést a hodlá za to zaplatit okamžitým uznáním Benešových dekretů a omluvou za holokaust. Agent Zifčák po chvíli přemýšlivého foukání nosem do bublifuku kývne.

Asi 20 metrů od Spálené najednou strašnej průser. Ulice prázdná a před Zifčákem a Němcem kordón policajtů v bílých helmách a zelených uniformách. Němec překvapením krátce zařve.

„Půjdeme jinudy,“ pomyslí si Zifčák levou polovinou kníru, a elegantně se otočí o 180 stupňů, ale naráží nosem do průhledného štítu s nápisem „Policie“.

Němčour hlasitě řve něco o Stalingradu, zatímco Zifčák zjišťuje, že jsou obklíčeni. Jediná volná cesta je směrem nahoru, ale — jak si Zifčák s hrůzou uvědomuje — i nad nimi teď lítá hejno policejních holubů a jeden policejní albatros.

Zifčák ví, že jediný způsob, jak přežít, je stejný jako před čtyřiceti lety: předstírat vlastní smrt. Vybere si jeden z policejních štítů a rozbíhá se hlavou proti němu. V poslední chvíli si všímá, že na štítu není napsáno obligátní „Policie“, ale stojí tam „Kdyžtak někdy zavolej“. Ale to už je jedno.

Zifčák zavírá oči. Germán na něj zezadu povzbudivé křičí: „Ja, ja! Wunderbar!“ Zifčák naráží do plastového štítu. Nejdřív to odnesou vlasy a pěšinka. Pak je brutálně rozdrceno několik lupů, které přežily ještě od dob revoluce. Pak začne štít narušovat stabilitu Zifčákovy lebky. Tlak působí na šedou kůru mozkovou, která v panice začne vyjmenovávat tajné kódy StB, které se Zifčák naposledy učil v deseti letech.

• „Kohout – nutnost zatknout všechny čmeláky v Budějovicích.“
• „Espresso – střílet do lidí je povoleno, ale nejdřív je nutné dopít kakao.“
• „Mravkolev – skupina civilistů ohrožuje státní bezpečnost pomoci jahodového pudinku a smetany.“
• „Zifčák – agent pověřený hlasitým mlaskáním, když v televizi někdo říká něco zajímavého.“

A s touto myšlenkou agent Zifčák skonává a odchází do komunistického ráje, kde již na něj se slzou v oku čeká nahý Lenin, ponořený až po nos ve vaně.

Nedávno jsem měl možnost strávit v zemi, kde se „gy“ čte jako „ď“, „s“ jako „š“ a „sz“ jako „olomouc“, zhruba 20 let. Protože jsem velmi citlivý na absurditu, snažil jsem pokud možno nevycházet z domu a komunikoval jsem pouze skrze vzkazy vpisované do palačinek. Jedinou spásou mi byla televizní soutěž Nejméně absurdní Maďar. Bohužel ani ta se ale neobešla bez problémů.

Tak za prvé, hlavní výhra této soutěže se každý den měnila a alternovala mezi:

• Roční dovolená v Brně.
• Miliarda forintů ve stravenkách Sodeks Ho Pa! (Maďarská varianta Sodexho Pass, za kterou si jde kupovat pouze kečup).
• Pes.
• Doživotní zásoba rákosí.

Za druhé, znělka, kterou každý díl pořadu začínal i končil, a která zároveň suplovala jako podkladová hudba při disciplíně: „Nekoukaní jedním okem do kamery“.

Za třetí, moderátor (ten vlevo, vpravo stojí jeho manželka).

No a jinak to je asi tak všechno, co bylo absurdní. Soutěžící se snažili a někteří z nich dokonce neměli ani obočí vyčesané do výšky. Byli i tací, co vypadali docela normálně a když mluvili, vyvarovali se například koulení očima.

Vyhrál tenhle člověk, ale pak se zjistilo, že to ani není Maďar a celá soutěž se musela zrušit, přičemž největší opletačky z toho měl předseda Svazu celkem normálních Hungárů, který za celou tu štrapáci nakonec vysolil šest forintů a doživotně si nemůže dovolit tresku na paprice.

(Fotka z Awkward Family Photos, vytvořeno v Lol builderu.)

Cesta nám zdárně ubíhala a tak jsme dorazili k Frištenskému hvozdu za pouhé 3 dny. Strýc Amok rozbil tábor a okamžitě začal leštit naváděné střely a kontrolovat pojistky u granátů. Polypa prohlásila, že si jde o samotě promluvit s vlastním nosem, protože se v autě hrozně pohádali a na mě zbylo všechno ostatní (sehnat kokosové mléko, chvíli postávat u javoru a tvářit se jakoby nic, dělat směšné grimasy na medvědy zabijáky a pak se – jakože – divit, že mě chtějí umlátit k smrti…).

Ráno jsme se okoupali pod ledovým vodopádem (do kterého jsme omylem vjeli a totálně zdemolovali naše auto) a po svých vyrazili do lesa. Okamžitě nám začalo být jasné, že výprava bude velmi náročná. První veverka, na kterou jsme narazili byla gay a než jsme se nadáli, znásilnila strýce Amoka a ukradla mu žalud. Naštěstí si slepý stařec ničeho nevšiml, takže jsme dál opatrně postupovali kupředu a preventivně jsme všechny další hlodavce, na které jsme narazili, polévali kyselinou chlorovodíkovou a mlátili je přes nozdry pánvemi na smažení sloních hlav.

Po třech dnech putování stále jedním směrem jsme uzřeli světlo mezi stromy. „Sláva, mítina!“ vydralo se Polypě zpěvně v hrda a už pelášila za světlem. „Počkej miláčku, nebuď kráva, vole…“ řval jsem na ní, ale bylo pozdě. Na mítině totiž čekalo nemilé překvapení. Už před námi se tam usadily tři hřmotné kreatury – lovec Homunkulus Homohabilis, jeho kůň Sebestřed a tajemný Petržel Jupiter. Právě si na táborovém ohni opékali rejnoka stromového a rozjímali nad smyslem života:

Petržel: „Já si myslím, že…“

Homunkulus: „Ale drž už tu svoji hubu!“

Do tohoto rozhovoru jim vpadla moje žena a zkusila to bodře;

Polypa: „Pánové a koni, zdravím ve spolek, neviděli jste náhodou poblíž Kulihracha Trapse? My ho totiž hledáme a taky hodně milujeme…“

Sebestřed: „Komu tady říkáš koni, vole?“

Petržel: „Vždyť ty ale seš kůň! Máš dlouhej ocas, hřívu a stupidní pohled!“

Sebestřed: „Pičo já nejsem žádnej zamrdanej kůň, vole! To odvoláš!“

Petržel: „Neodvolám, vole…“

Sebestřed se vrhnul na Petržela, kousaje ho svými konímy pysky, až mu pěna lítala od mordy;

Sebestřed: „Člověk! Jsem člověk, rozumíš?! Mám svý city, nemůžeš o mě říkat že jsem kůň… to nejde, prostě!“

Plynule přešel do pláče, stočil se do klubíčka a kopyty si zakryl tvář;

Sebestřed (pláče): „Člověk, člověk vole…“

Polypa: „Éééé…“

Petržel: „Co myslíš, kočičko, co je smyslem života? Koukání se na vlastní koleno v zrcadle nebo předstírání, že jsi lidská bytost, i když jseš jenom prachbídnej kůň?“

Polypa: „Éééé…“

Homunkulus: „Kurva sem řek, ať už držíš hubu! Smyslem života je samozřejmě lov rejnoků stromových a jejich následné pečení. Proto jsme asi tady, ve zkurveným lese a pečem toho smradlavýho rejnoka na kterým není skoro žádný maso a až ho upečem, tak ho sníme i s chlupama!“

Petržel: „Já asi nemám hlad…“

Homunkulus (rozněžněle): „To víš, že máš hlad, budeš pěkně papinkat pečeného rejnočka a bude ti tak chutnat, že si ještě dojdeš přidat. Uvidíš…“

Petržel: „Asi jsem to včera přehnal s gratinovanýma rejnočíma očima, zalitýma hruškovým pyré. Dneska raději zůstanu u sucharů…“

Homunkulus: „Hovno, rejnoka budeš žrát! Se s tím tady vařím a pak to mám dát prasatům, ne?!“

Sebestřed: „Proč pořád žerem jenom rejnoky? Mě už je z nich taky blbě!“

Homunkulus: „Kurváááá…!!!“

Zbytek debaty a její dohru jsme už naštěstí neviděli, protože strýc se mezi ně obratně vplížil a pod záminkou stopování rejnoků stromových se zdvořile otázal, zda si může na chvíli Polypu vypůjčit;

Homunkulus: „Ale zajisté vašnosto!“ Ale pozor! Rejnok je dobrý sluha ale zlý pán!“

Strýc chytil Polypu pod paží a pelášil s ní do bezpečí. Než trojici u táborového ohně došlo, že byla podvedena, byli jsme již na míle vzdáleni a postupovali jsme vstříc záchraně našeho Idolu; Kulihracha Trapse!

Následující rozhovor se odehrál u Kedlubny doma

Konverzaci začala Kedlubna. Řekla: “Já si myslím, že Kedlubna není zase tak špatný jméno pro matku tří dětí.”

Pár lidí začalo automaticky kývat a souhlasně si přejíždět pírkem přes nos, ale Hroudel, Kedlubnin manžel a zároveň osobní kominík a gynekolog, rázně bouchl do stolu. Už v tu chvíli začala většina lidí v místnosti tušit obrovský—řekl bych skoro fatální—průser, ale radši jsme drželi ty naše huby.

Hroudel řekl toto: “Kedlubna je regulérně nejhorší jméno vůbec!” A aby svoje tvrzení zdůraznil, flusl Kedlubně na jmenovku.

Začátek legrace

Kedlubna pomalu zvedla obočí. Udělala to tak pomalu, že jsme se my ostatní zhruba v půlce začali dohadovat, jestli to fakt dělá, nebo jestli je to jenom optický klam. Nebyl. Na konci, když bylo obočí až na vrchu Kedlubniny hlavy, těsně pod temenem, řekla Kedlubna něco, co později všem utkvělo hluboko v paměti. Řekla: “Ti jsi ale takovej čurák, Hroudele, že nevím!“

Hroudel a my ostatní jsme začali přemýšlet. Co neví? Co Kedlubna neví? Můj kamarád Robožid přišel s návrhem, že Kedlubna možná neví něco, co nevíme ani my ostatní, a že na to tím pádem nemá cenu nijak reagovat. “Vždyť to ani nebyla otázka!” křičel nám do překvapených ksichtů.

Hroudel nicméně reagovat chtěl. Protože ale nenacházel slov, rozhodl se svoji reakci vyjádřit pohybem. Vzal proto řetěz, tričko s nápisem “Křepel”, nosní výtah, jedlý výsmah, podprahový zápřah, a povidla. Chvíli něco kutil v dílně. Pak přišel a hodil neskutečnou držku o Robožida, který si mezitím ustlal na zápraží. Protože mu všechny jeho věci popadaly po zemi a zakutálely se pod kredenc, mávl rukou a řekl Kedlubně přímo do očí: “Kedlubna. Rovná se. Totální, ale totální pičovina. Nikdy. Jsem. Neslyšel. Větší. Nesmysl. Tadyhle Robožid může děkovat Bohu, že vyvázl s takovým jménem, jaký má.”

Nukleární sandály

Nehledě na to, že Robožid vyprskl na podlahu svačinu, se Kedlubna postavila k oknu a chvíli foukala do skla. Pak se rychle otočila, sčísla si patku z obočí, které teď strmě viselo nad nosem, a pleskla Hroudela sendvičem po obličeji.

To už nám ostatním ale začalo být pomalu trapný. Jmenovitě já a moje partnerka, Jeliména, jsme se začali zvedat a hlasitě se ptát na čísla autobusů a jiné náhodné informace, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímaly. Hroudel na to ale vůbec nebral ohled. Naopak zamčel dveře a sehnal nás bičem do jednoho kouta, kde to shodou okolností nebylo zrovna nejpohodlnější, protože už tam byl pošťák a hajnej a ze stropu padala omítka.

“Nechte toho!” řekl Robožid, ale zapomněl u toho přestat jíst, takže nám místo toho umístil do vlasů kusy rajčat a pomazánkového másla. Jeliméně kus Robožidovy papriky ustřelil čelenku z hlavy.

Jedinečné řešení

Těsně předtím, než Hroudel hodil po Kedlubně hovno, se konečně vzpamatoval Jean-Pierre Mnohovar, který do té doby spal v miniaturní replice Národního divadla za závěsem. Jak je jeho dobrým zvykem, vyřešil celou situaci v několika naprosto logických, precizně provedených krocích:

1. Vytáhl z kapesníku sešit a zapsal si naše rodná čísla.
2. Sečetl poslední číslice a od výsledku odečetl počet předkusů v místnosti.
3. Výpočet ukázal hajnému.
4. Ten kývl, na chvíli někam odběhl a vrátil se bez kamizoly a s barvou na vlasy.
5. Celá místnost najednou začala dávat mnohem větší smysl. Kedlubna smířlivě poplácala Hroudela po pupku. Hroudel pustil bič a začal rozdávat koláče. Robožid snědl svačinu. Jeliména vyhrála v loterii a koupila si Sibiř. No a my ostatní jsme řekni sbohem a šli jsme koukat na kapry.

Já vím, nejkrásnější obrázek, který jste kdy viděli. Nemáte zač.

Jenže dneska – co čert nechtěl – všechno proběhlo jinak. Všechno.

• Jednak mě poslali pro rizoto až ve dvě v noci, těsně po zavíračce.
• Když mi to říkali, ládovali se při tom rizotem.
• To už mě začalo být trochu divný.
• Měli dohromady jenom jeden nos.
• Když jsem se zeptal: „A kam mám pro to rizoto asi tak těď jít, když je zavřenej krám a venku sněží olověný ingoty?“, začali se protivně ošívat.
• Pak se jeden z nich opřel o stůl a řekl: „Totiž, abysme si rozuměli, rizoto musí bejt.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout, a tak jsem si navlíkl papuče a vyšel před barák. Tam už na mě čekala policie. Nasadili si brýle a řekli: „Kampak kampak?“ A já že jdu pro rizoto. A voni: „V tuhle hodinu?“ A já: „Jo.“ A voni: „Už je zavřeno ale.“ A já: „To vím. Ale rizoto musí bejt, prej.“ A voni: „To je pravda vlastně.“ A já: „Jaktože nesněží ingoty?“ A voni: „Došly. Teď se shazují jiný věci. Třeba tadyhle Marek Eben. Nechceš?“ A já: „Ne díky.“

Policajti si strčili Marka Ebena do krosny, koukli se za sebe a odešli. Na zem přede mě spadl kus papíru s nápisem „Jelito“. Budu si muset dávat bacha na hlavu, napadlo mě. Vydal jsem se směrem k nákupnímu domu Rizoto Automoto, i když jsem věděl, že bude zavřenej. Ale když jsem k němu došel, zjistil jsem tři věci:

• Nebyl zavřenej.
• Rizoto došlo.
• Když vynásobíte svůj věk počtem sportovních kluzáků, vyjde vám číslo „Praha-Běchovice“.

Po téhle epizodě nezbývalo, než jít domů a zasnoubit se s kapradím.

Ha ha, hahaha! Počkat. Poč-kat. Co to proboha JE ZA TĚMA DVEŘMA!

jmenuji se Jan Slanina a mám problém, se kterým mi můžeš poradit snad jenom ty. Prosím vyslechni si můj příběh!

Ještě před rokem jsem byl normální kluk. Měl jsem bledou pleť, rachitické tělo, kruhy pod očima a odstáté vlasy. Většinu času jsem trávil hraním počítačové hry Galaxy of Battlecraft nebo se svými kamarády u Dračího doupěte (já byl elf hraničář). Taky jsme občas zašli do parku zašermovat si s dřevěnými meči a ječet u toho „Nazghul!“ a „Roklinka!“. Znal jsem všechny repliky z Pána prstenů a hystericky je používal, kdykoliv mi přišly na mysl. V kolektivu jsem dokonce platil za experta na Rohanské válečné jezdectvo.

Jistě Vasile uznáš, že takový život je více než záviděníhodný. A to ještě nevíš všechno. Poslední dva roky jsem si vyměňoval nesmělé pohledy s Reginou, jedinou dívkou v našem kolektivu. Regina je skvělá. Umí několik vět v elfštině a má prsa. Když se směje, ukáže všechny zuby – trochu jako šimpanz, ale mnohem krásněji. Všichni kamarádi mi nesmělé pohledy s Reginou otevřeně záviděli. Bylo nasnadě, že jako první z nich ochutnám fyzickou lásku. Byl jsem v sedmém nebi.

A pak se stala ta strašná věc: rodiče mi koupili Nintendo Wii. Nejdřív jsem tu změnu vítal. Místo klikání myši v Galaxy of Battlecraft jsem rozhazoval rukama v MegaZorbix X: The Attack of the Karoten. Jenže brzy se začalo projevovat mé prokletí: zvýšená rychlost tvorby svalové hmoty při fyzické námaze. Tělo reagovalo na každodenní pařby rychlým nabíráním na objemu a vytvářením anabolických steroidů, ale já to vůbec nevnímal. Možná víte, že když ponoříte živou žábu do vlažné vody a tu budete pomalu zahřívat, žába to nepozná a uvaří se. Kdybyste žábu hodili rovnou do vroucí vody, okamžitě vyskočí. Já byl ta žába, co se pomalu, každým dnem proměňovala v monstrum – a nevěděl jsem o tom.

Nechápal jsem reakci svých kamarádů. Náhle se se mnou nechtěli bavit. Při rutinní přednášce o kvalitách Rohanského jezdectva jsem z jejich očích poprvé vycítil výsměch. Poté, co jsem při šermířském zápase odhodil trojici lučištníků šest metrů od sebe do křoví, přestal jsem být zván do parku. Situace se nijak nezlepšovala, právě naopak. Regina si se mnou přestala vyměňovat nesmělé pohledy a místo toho zaměřila svoji pozornost na Jiřího, tlustého výherce oblastního kola matematické olympiády, který v Dračím doupěti hrál hobita zloděje. Čím víc jsem byl frustrovaný a čím méně jsem trávil času se svými (bývalými?) kamarády, tím víc jsem hrál MegaZorbix X: The Attack of the Karoten, a tím větším jsem se stával svalovcem.

V zoufalém kroku jsem si nechal změnit jméno (předtím jsem se jmenoval „Josef Slaninam“) a přečetl znovu všechny knihy J. R. R. Tolkiena. Nemělo to význam.

Dnes jsem se nechal vyfotit. Fotografii přikládám. (Byl bych rád, kdybyste ji nezveřejňovali. :) Díky!) Nedokážete si představit hrůzu, kterou jsem zažil při jejím shlédnutí. Nechápu, jak jsem si mohl té metamorfózy nevšimnout. Zároveň nevím, jak vzniklou situaci řešit. Když jsem se vrátil zpět k PC hře Galaxy of Battlecraft, rozmáčkl jsem omylem myš a následně z nervozity snědl monitor. Mé svaly už jsou natolik vytrénované, že i obracení stránek Společenstva prstenu je dokáže vypružit k maximálnímu výkonu. Pleť si vytváří pigment i když celý den trávím pouze v záři televizní obrazovky.

Prosím poraď! Co mám dělat? Jak záskat zpět své rachitické tělo? Jak získat zpět srdce mé lásky, Reginy?

Tvůj fanda,
Jan Slanina

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

Všechno se ale změnilo nálezem této fotografie. Jakožto člen „spolku přátel a závistivých obdivovatelů jeho perfektnosti sira Kulihracha Trapse BOŽE!“ jsem okamžitě zalarmoval zbytek našeho fanklubu (spolu se mnou – Kedluben Víno jméno mé – je v něm ješte moje nevlastní žena Polypa a od narození slepý strýc Amok „Žito“ Amok) a začali jsme osnovat plány na záchrannou výpravu. Podle fotografie bylo totiž hned jasné, že byla pořízena až po roce 1976, protože v té době vypadala jeho Jasnost takhle a muž na obrázku, i když je to dle rysů a výrazu ve tvaři bezpochyby ON, je jistě o dobrých pár let starší, i když na sexappealu mu to rozhodně neubralo, spýše naopak – bože to je fešák, že? Jak ten mě vždycky dovede rozpálit, kam se na něj hrabou prvoplánoví krasavci jako je Václav Klaus, Brad Pitt nebo Lucie Borhyová!

Ale zpět k věci…

Po krátké a vzrušené poradě jsme se se dohodli, že další den vyrazíme do Frištenského lesa, najít a zachránit našeho Gurua, za což nám třeba i poděkuje a to by bylo teda vážně terno, to by se nám fakt hodně líbilo! Avšak na takto nebezpečnou misi bylo potřeba se velmi dobře vybavit. Strýc Amok si vzal na starosti výzbroj: brokovnice s upilovanou hlavní a bazalkovými náboji, nože na kastraci nosorožců a střely země-mravenec byly naprostou nutností, ale strýc – jakožto znalec – přibalil ješte sadu odjištěných granátů, které vybuchnou přesně na Silvestra roku 2675 a nunčaky vyrobené z lahví od kofoly. Moje nevlastní žena Polypa, moje největší láska hned po Trapsovi, se zase postarala o proviant: 2 tuny krupice, pixla kafe s příchutí jahoda/mango, sirup z dubového mlází, 5 zrnek rýže a galon velice výžívného, jílového vývaru. Na mě zbyla záznamová zařízení (tužka, papír a papoušek Ferenc s fotografickou pamětí) a stolní deskové hry (po veleobtížném rozhodování jsem doma zanechal scrabble a šachy a v herním kufřiku mi tak zbylo místo pro Cannastové karty (bez es a sedmiček) a prémiové vydání Dostihů a Sázek vyrobených z uranu). Spát jsme šli brzy, protože jsme tušili, že budeme potřebovat všechny síly na záchranu úžasného krasavce.

I tak jsem měl ale velmi neklidný spánek, neustále se mi ve snu zjevoval nádherný Kulihrach Traps a celý zborcený krví mi říkal: „Kočička! Kočička! Kočička! Hoďte ji do vody, mládenci…“ moc chytrý jsem z toho sice nebyl, ale Trapsovi to beztak děsně seklo, byl to úžasný borec i když byl celý od krve, takže jsem si to – přiznávám – docela užíval. A soudě podle neklidných vzdechů mé nevlastní ženy a animálního řevu, ozývajícího se ze stodoly, kde spává strýc Amok, na tom ani mí druhové nebyli jinak.

Ráno jsme se chvatem nasnídali, nasedli do Jeepu a vyrazili směr Rumunsko… řídil strýc, slunce svítilo, vzduch voněl; měli jsme dobrou náladu a pevně jsme věřili v úspěch mise. Polypa si z ucha vytáhla mandolínu, hrábla do strun a tak nám cesta svižně ubíhala. V duchu jsem se rozhodl, že začnu psát chronologický deník, abych mohl podrobně zdokumentovat Kulihrachovu záchranu (chtěl jsem jej pak nechat vyvázat v bobří kůži, položit je krasavci k nohám a říct mu, že ho miluji). Nuže, vzhůru na Trapsem!

…pokračování příště…

Jo a jinak, tady je taková fotka, no, možná by se vám mohla líbit:

Nevím. 

Představte si televizi, kde běží non-stop nesmysly, jeden za druhým, úplně bez kontextu. V jednu chvíli se koukáte na mluvící banán, pak vidíte karate-trpaslíka, pak nějaké boxery, pak souboj uklízeče s jakousi koulí, prostě úchylárna!

Zapněte si zvuk, ujistěte se, že vám frčí rychlý internet, a připojte se na Neave TV.

Svoje příběhy kdyžtak můžete psát do komentářů, ale to je vlastně asi jedno…

Soutěžící 1:  Raymond, pohledný kluk se sportovním duchem a úsměvem zkušeného flirtéra

Soutěžící 2: Lauren, která je pod vlajkou nahá, ale může si to dovolit – MÁ OCELOVÉ TESÁKY

Soutěžící 3: Roger, navenek slušňák, jehož motýlek ale skrývá mužný hrudník milovníka posetý vášnivými polibky

Soutěžící 4: Tom, sympaťák s účesem, který říká: „Tak jo!“

Soutěžící 5: Bruce, pěstěný hezoun z nedalekého koupáku, který vzhledem k barvě chodidel zřejmě příliš často postává v brouzdališti

Soutěžící 6: Agáta, sexy babička s vlnou, která nezapře svou moderní fascinaci seriálem Star Trek: Nová generace

Soutěžící 7: Ahmed, exotický milovník s duší rozevlátého básníka a tělem cvičeného tygra asijského

Soutěžící 8: Rigor, mladý právník s osobitou kšticí, příliš velkou kravatou a myslí nenapravitelného dobráka od kosti

Soutěžící 9: George, který se nebojí experimentovat s novými způsoby, jak si nasadit brýle

Soutěžící 10: Filoména, senza tetička, se kterou je pořád nějaká legrace, hlavně u zubaře

Tak co? Kdo dostane váš hlas? A proč?

V roce 1985 vyvinuli japonští vědci, zahrabaní v přísně tajném komplexu 2 kilometry pod horou Fudžisan, esenci Lípa568. Původně měla sloužit k vyhánění krtků z golfových hřišť a jako lepidlo pod tupé, jenomže díky sublimaci třetího elektronu v trojmocném atomu Rhodia a absenci mluvícího rajčete na špičce Eifelovy věže se přihodilo to, co nikdo nečekal. Výpary z Esence Lípa568  totiž způsobily u ženské části vědeckého ansáblu nevratné změny ve fyziognomii a vkusu.

Muži, když to uviděli, chopili se promptně ocelových tyčí, hasáků, baseballových pálek a rotačních kulometů a jali se ukončit ženám jejich zbytečné trápení. Většina se jich nechala pokorně utratit, až na vědkyni Libuši. Ta zlomila, pomocí titanového jeřábu, třem nejbližším mužům vaz a zmizela ve tmě. Toliko záznam z historie. Nyní zpět do současnosti.

Po Měňavci, jak byla Libuše ihned po své proměně překřtěna bylo vyhlášeno celoplanetární pátrání. Tisíce nevinných žen muselo chodit dlouhé hodiny po rukou a pozpátku u toho recitovat Epos o Gilagamešovi s vynecháváním slov „neboť“, „nechci“ a „protoplazma“, jenom aby dokázaly že právě ony nejsou oním obávaným Měňavcem. V rámci minimalizace rizika byly ale nakonec stejně všechny umístěny na pokusný projekt „Studium vulkanických erupcí uprostřed sopečných kráterů v bikinách a bez opalovacího krému“, kde mohly dále rozvíjet svou kariéru.

I přes tato jistě chválihodná opatření, Měňavec-Libuše řádil jak utržený ze řetězu. Kamkoliv vkročila jeho(její) noha, hynuly celé národy, rozpojovaly se litosférické desky a docházelo burákové máslo. Protitankové střely Měňavce svědily, kontinentální balistické rakety používal jako párátka a letadlovými loděmi házel žabky z Anglie až do Francie. Užuž to vypadalo na konec světa, když tu vpadli do Bílého domu dva evidentní vědátoři. Prezident Obama je i přes jejich značně non-konformní vzhled přijal, protože stejně neměl nic lepšího na práci. Po několika minutách se z jeho pracovny ozval vítězný řev a zvuky oslavného skupinového sexu (šampaňské došlo před týdnem). Jihoafričtí vědci Čupřina a Čuryna totiž přišli na to, jak Libuši zneškodnit a celý svět začal okamžitě s tvorbou PASTI.

Následující den, když zrovna Měňavec snídal Šumavské lesy a zapíjel je Lipenskou přehradou, zahlédl v dálce malé světélko. Vzhledem k jeho přirozené zvědavosti odhodil medvědí stádo, které se zrovna chystal pozřít a rozběhl se ke zdroji světla. Když k němu dorazil, strnul jako opařený. Na ceduli před ním se skvěl nápis „DISCO FOREVA  80´s NOT DEAD!“ a vyhazovač ho s povzbudivým mrknutím zval dovnitř. Zmatený Měňavec si koupil lístek (zaplatil Benátkami) a vstoupil dovnitř. A hned věděl že je v prdeli.

Vědcům se ve velmi krátkém čase podařilo sestrojit časoprostorovou kapsu, do které nyní Měňavce navěky zavřeli. Netvor nemohl ven, na bar, na WC… Jediné co zvládl bylo natáhnout si kalhoty až po krk a tancovat na první 4 takty z „Missionary Man“od Eurythmics. Výraz co má, vypadá možná docela spokojeně a neškodně, ale Měňavec jím pouze maskuje neskutečnou bolest a agónii, která navíc nikdy neskončí.

Tak teď víte to kruté tajemství a já můžu klidně umřít.

Váš Fíkus.