Disclaimer: uvedený článek je subjektivní názor. Váš názor se může lišit.

Jak jsem již zmínil ve svém pojednání o pražském předprodeji, první díl Mafie byl (a stále je) pro mě jedna z těch lepších, ne-li nejlepších, her, které jsem kdy hrál. I nějaké ty roky po vydání si jí s chutí nainstaluji a znovu projdu, protože má všechno, co by „interaktivní film“ měl mít – perfektní dialogy, příběh, dramaturgii a hudbu. Druhý díl tak byl první hrou, na kterou jsem byl ochoten historicky stát frontu a přijít si pro ní o půlnoci. A koneckonců po dlouhé době také hra, za kterou jsem vyplázl jedenáct stovek pouze kvůli singleplayeru.

Mafii 2 jsem už dohrál dvakrát, a to téměř během jednoho dne. A nemohu najít slov, jakými bych popsal své zklamání. Čekali jsme na ní osm let, ze kterých se prý čistých pět let vyvíjela. Pět let na vývoj hry mi přijde dost. Stejně jako bych se nebál toho, že by snad 2K Games škrtili rozpočet na hru s takovým jménem. Nedokáži si proto vysvětlit, co se mohlo během těch několika desítek měsíců pokazit, že teď titul „Mafia“ nosí něco tak nedomrlého, jako je toto.

Druhý díl absolutně nijak nenavazuje na díl první. Ničím. Krom jediné odbočky, která ale spíš fanouška původní hry rozohní, než potěší. S tím souvisí hned další problém – absolutně nesympatické a snadno zaměnitelné postavy. Pokud jsem s Tomem Angelem byl kamarád od první chvíle a držel mu palce až do té poslední, tak Vito Scalleta mi nepřirostl k srdci ani po 20 hodinách hraní. Stejně tak jsem si nijak neoblíbil jeho kamaráda Joa, ani Henryho, prostě nikoho. Vyjma pana Galanteho, ze kterého jsem jedinkrát za celou hru cítil opravdového mafiána. Příběh vůbec mi přijde naprosto plytký a vypadá jako vystřižený z béčkového mafiánského filmu. Ve hře je navíc spousta pasáží, kterých se hráč aktivně zúčastní a zdají se jako důležité, ale dál v příběhu se s nimi dalšího neděje a všichni se tváří, že je vše v pořádku. Stejně jako jsem měl potíž nespadnout ze židle z konce (samozřejmě v tom špatném slova smyslu).

Když tedy dějová linka pokulhává a zůstává hluboce ve stínu své předchůdkyně, tak snad potěší něco dalšího, ne? Prostředí, hratelnost. Všechno zbylé. Začnu pozitivy, a to takovými, že hra vypadá docela slušně. Město je líbezné, variabilní a skutečně to vypadá, že si na něm někdo dal záležet. Obrovsky se klaním před lidmi, kteří měli na starost automobily, protože ty jsou asi to nejlepší ze hry – perfektní chování na silnici a detailní zpracování (když auto zaparkujete, tak má dokonce natočená kola tak, jak jste zastavili) včetně poškození. Tím bych výčet pozitiv asi ukončil a začnu se všemi negativy, které mi během hraní vadily. Když už zmiňuji ty vozidla – ostatní účastníci jsou docela bezohlední a nemají špetku intuice o pravidlech na silnici. Auto tak máte neustále potlučené a rozbité. Dá se sice opravovat, ale když vás popáté deset vteřin po vyjetí z garáže nabere na zadek taxík, tak už vás na opravování přejde chuť. Střelba a boj obecně nám taky zjednodušily. Zbraně už nekopou, pouze se jim „rozjíždí“ crosshair. Nicméně i na full auto se vždycky do někoho trefíte a občas jsem s ním slavil větší úspěch, jak se střílením po dávkách. Nepřátelé jsou někdy nesmrtelní, když vydrží například zásobník z Magnumu. Jindy padnou k zemi po dvou ranách ze špuntovky. Stejně jako vy vydržíte občas kulek deset a jindy zase dvě. Ale žádný strach! Pokud vám někdo rozstřílí prdel na cedník, stačí si zakleknout za nejbližší překážku a zdraví vám během pár vteřin vyjede z čehokoli na 75%! A to se vyplatí! Jeez…

Click here to view the embedded video.

Během hry jsem narazil i na několik bugů. Ten „nejlepší“ nastal v předposlední misi, kdy se svým parťákem musím projít několik pater docela rozsáhlé budovy. Můj kamarád zůstal ale úplně nahoře na začátku. Inu co, asi přijde, až to vykropím. Takže jsem to proběhl celé na vlastní pěst, vystřílel dvojnásobek nepřátel, abych pak přišel na konec a zjistil, že jedině ON může ukončit misi. Žádná jiná pomoc, než pustit celou kapitolu znovu a strávit s ní znovu hodinu, neexistuje. Stejně jako jsem viděl ve hře mnohokrát věci zaseknuté v sobě – při honičce s policisty se jejich auto zakleslo do lampy, aby se začalo klepat a následně vyletělo vysoko do vzduchu a explodovalo. Faaajn… Také díky tomu, že je hra naskriptovaná a nepočítá s nějakými maniodepresivními postupy hráče, jsem dokázal vyřešit jednu kapitolu tím, že jsem do hloučku nepřátel najel automobilem. A protože měli útočit na postavu a ne na auto, tak na mě nestříleli a bez problému jsem je jednoho po druhém přejel.

Ve městě navíc nemáte úplnou volnost. Pořád a neustále máte na radaru červenou tečku s waypointem, ukazující vám další destinaci pro postup v příběhu. Máte tak sice dvě možnosti, jak si přivydělávat (obě by to měly být prodeje aut), ale kdykoli jsem na ona místa přijel a zeptal se na práci, bylo mi řečeno, že mám přijít později. Jenže později pak není kdy. Po dokončení příběhu vás hra hodí do hlavního menu a žádná možnost volné jízdy není (ledaže…). Jediné, co se dá dělat neustále, je nakupování oblečení, tuning a oprava aut, tankování a ježdění do myčky, stravování se a přepadávání obchodů. A většinu věcí děláte pouze, když musíte. Nakupujete nové oblečení, když se potřebujete ztratit policii, stejně tak jako jedete do servisu, když potřebujete změnit SPZku. Najíst/napít se chodíte pouze tehdy, když potřebujete doplnit zdraví. Zbytek už je jen pro hračičky a estéty (mytí v myčce, tankování, tunění, atd.), který by ve hře mohl klidně chybět.

Ve hře je navíc spousta dalších věcí, které jsou tak zbytečné, až se člověk chytá za hlavu. Jde pustit voda v koupelně a v kuchyní, jde splachovat záchod nebo zhasnout na chodbě. K čemu to tam teda vše je, když to nemá žádný účel? Kdyby raději ten čas byl investován jinde… Všude ve hře jsou telefonní budky, v každém ve svém bytě máte telefon, ale jsou naprosto na nic. Z telefonních budek můžete uplatit policii za fantasmagorních $500 – není levnější jim ujet? A domácí telefon využijete jen když někdo zavolá vám. Směšné.

Stejně směšná je nefunkční nadzemka nebo naprostá nulová diverzita postav. Ve hře jsou asi dva typy Asiatů. To to nikoho nepraštilo do očí, když jich pak někde musí stát pět vedle sebe? Stejně jako jsou asi dva obličeje černocha a policisty, jediný (!) obličej pumpaře, dva obličeje mechanika atd. atd. Obyčejné chodce jsem raději nezkoumal, akorát bych zjistil, že žiji v nějakém městě plném naklonovaných jedinců ze čtyř různých embryí.

Nakonec se ještě zmíním o dabingu. Jedničce nemohu upřít své kouzlo právě díky českému dabingu. Hra byla vůbec celá dělaná původně česky a pak až přeložena do angličtiny. Jenže dvojka je přesný opak. Dvojka byla vyvíjena jako primárně anglická hra, a to byla docela nešťastná volba. Lipsync postav je tak udělán na anglický dabing, takže pokud hrajete hru česky, je to jako koukat na mexickou telenovelu. S českým dabingem jsem byl navíc otřesen z dema a v plné verzi to nebylo o moc lepší. Na naprosto nevýrazného Vita v podání Martina Trnavského a časem nesnesitelného Joa v podání Vlastimila Zavřela jsem si musel zvykat celou hru. Podruhé jsem si hru dal v angličtině a i když je to o fous lepší, postavy mi splývaly a cut-scény jsem si tak nějak neužil tolik, jako v češtině. K Mafii vždy patřilo to, že to byla perfektní česká hra, která byla hlavně česky a pro Čechy. Chápu, že kdo platí, ten si diktuje, ale v tomhle případě má u mě 2K Games obrovské mínus.

Stejně jako má u mě obrovské mínus za to, že na se na české fanoušky naprosto vysrala se sběratelskou edicí. Můžeme být rádi, že tu hru vůbec česky máme, a že v krabici u hry najdeme alespoň vytisklou mapu města. Z nejlepší české hry, která kdy spatřila svět, se tak po osmi letech vyklubalo něco jako Call Of Duty: World At War (teď jsem možná COD5 urazil). Je to pořád sice Mafie, ale díky vydavateli, který si všiml obrovského potenciálu takové značky, se z ní stala dojná kráva na peníze. Proto je hra více konzolová a proto je nyní přednější zákazník americký, jak český. V USA hráli hru již od 24., u nás jsme se dočkali o tři dny později. V USA bylo možno ke hře dostat spoustu DLC zdarma, u nás vůbec nic. Při diskusi s vývojáři na předprodeji to vypadalo, že je jim líto, jak moc do toho 2K Games kecají. Viz otázka mladíka, který se ptal jestli budou k dispozici nějaké nástroje na vytváření modifikací pro hru. Odpověď byla taková, že kluci z Brna to podporují a vítají, ale vydavatel je striktně proti tomu. Vydavatel očividně byl proti mnoha věcem.

Přijde mi zkrátka, že všechno se to posralo u vydavatele. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by bývalí Illusion Softworks udělali to, co udělali. V kódu hry je spousta částí, které nejsou při hraní k dispozici. Všichni se odvolávají na DLC, že to prý nestihli, tak že aspoň takhle. První DLC „Jimmy’s Revenge“ má prý přidat desítky (!!) hodin hraní. To bych rád viděl. Ale i kdyby – já chci hrát desítky hodin už s původní hrou a ne s hromadou placených DLC. Kéž by Gathering Of Developers nebylo nikdy odkoupeno, kéž by Daniel Vávra mohl dělat všechno podle sebe, kéž by se myslelo v první řadě na lidi, co tu hru dělají, a až poté na peníze. Mafie 3? Bude, tím jsem si celkem jist. Ale kdo jí bude po tomhle chtít…

Další postřehy a názory:

• Da Artista
• Adam Hošek
• Rock Paper Shotgun
• Jaromír Kaňák
• Jan Modrák

Proto jsem se na druhý díl tak strašně těšil. Celé ty roky jsem byl ale k datu vydání střízlivý. Přece jen už se o hry zajímám dost dlouho, abych věděl, že se často odkládají a dokola se mění jejich obsah. Když tedy konečně vyšlo najevo, že teď už skutečně vyjde, jak bylo avizováno, nenapadlo mě nic patřičnějšího, než si hru zakoupit jako první v České republice (a vůbec ve zbytku světa – krom USA, přirozeně). A proč si to nespojit rovnou se slavným půlnočním prodejem? A dokonce s bohatým programem! No hmmm hmmm…

Inu, hra předobjednána, nad slibem kalendáře s lascivními obrázky mávnuto rukou. Pokud snad někdo přešel veškeré info k půlnočnímu prodeji a celé akci s ním spojené, doporučuji přečíst pozvánku na Eurogameru, která to vše dobře shrnuje. Nikdy jsem na půlnočním launchi nebyl, takže jsem si to představoval jako v civilizovaných zemích. Jenže já zapomněl, že jsem v Čechách a že publikum Mafie 2 a (třeba právě) Starcraftu 2 se srovnává velice obtížně.

Vpouštění do prostorů CasaGelmi bylo plánováno na 20h. Přirozeně, první účastníci fronty tam byli prý už od nějakých pěti. My jsme dorazili „až“ na sedmou, kdy byl před vstupem ještě docela „snesitelný“ štrůdl. Nakonec před námi stálo asi tak 20-30 lidí, což nevypadlo tak zle, zvlášť v porovnání s lajnou, která se vytvořila za námi. Jenže to bychom nebyli v Čechách, aby se to všechno nezvrtlo. Naprosto běžně totiž přišla třeba trojce lidí, která došla do půlky fronty, zjistila, že to je skutečně TA fronta, a šla zase zpátky na začátek, aby se tam někam vtlačila. Tak se před nás vměstnalo dalších 30 lidí, kteří přišli o hodinu později a bez jakéhokoli čekání byli vpuštění dovnitř. Klidně si mě mějte za pokrytce, že jsem taky pustil známého, ale když se fronta před námi zdvojnásobí, tak už je to stejně fuk…

Vevnitř jsem si naděje na konferenční židle nedělal (cha!), takže jsme stáli zase dále ve frontě, odděleni pásy, aby to mělo nějaký řád. Jak moc to bylo účinné, zodpovím později. U vstupu jsme dostali lístečky s čísly podle toho, jak jsme stáli frontu. Jak moc velkou to mělo váhu, zodpovím později. Tyhle lístečky se totiž využívaly hlavně k tažení potenciálních výherců. Nejdříve se hrál poker, jeden na jednoho. Komentoval to dobrovolník z publika jménem Marek, kterému to šlo velice dobře, až na to, že občas prozrazoval (asi nevědomě) karty hráčů. Výherce dostal USB palec a dvě hry, poražený měl dostat cenu útěchy, což byl nejspíš sestup z pódia (prý dostávali taky palce). Po pokeru přišla přehlídka kostýmů. Mělo se údajně jednat o soutěž o nejlepší kostým. Nakonec dostal cenu úplně každý, kdo tam vylezl. Pominu-li trapné předvádění všech zúčastněných, vyhrála to na plné čáře slečna, která se svěřila, že hry nikdy moc nehrála, a na otázku, jestli bude hrát Mafii 2, odpověděla, že teda asi bude muset. A dostala palec.

Po všech těchto šaškárnách se chválabohu na pódiu vyrojila část týmu 2K Czech. Konečně začala nějaká inteligentní zábava a závan profesionality. Pánové věcně odpovídali na dotazy Ondry Broukala, posléze došlo i na publikum a pak i na dvě videa. Jedno obsahovalo záběry z natáčení motion capturingu (u střelby jsem se fakt smál) a druhé byla zdokumentovaná cesta do Států, kde probíhal anglický dabing. Opět, jak američtí dabéři říkají česky „Mafia 2 bude kurevsky dobrá!“ a „Si piš vole!“ pobavilo.

Posléze přišlo další kolo „soutěží“, kdy se losovalo o palce a o hry. Třetina tažených čísel neexistovala a nikdo si pro výhry nechodil, takže nakonec si mohl pro hry dojít ten, kdo měl alespoň číslo jiné barvy. Nakonec došlo i na samopaly, které se podařilo vylosovat asi až napotřetí. Díky bohu to aspoň vyhrál někdo, kdo z toho měl upřímnou radost a bude z toho vyplesklej ještě rok, oproti slečnám, které si chodily pro palce s nulovým zájmem.

Vrchol všeho pak přišel v hodině H, kdy se začalo pomalu odpočítávat a začala se tvořit fronta. Moderátorovu výzvu, aby se všichni vrátili na svá místa tak, jak byli vpouštění do sálu, byla úspěšně ignorována (cha!), a lidé naopak začali podlézat pásy, aby byli první v řadě. My osobně jsme se museli dostat asi před deset lidí, přestože nás dalších 50 předběhlo. První desítky předobjednávek totiž dostaly ke hře i triko s motivem hry, což nás samozřejmě ohromně potěšilo, protože jsme si mysleli, že už je večer zazděný a za pětihodinové stání si odneseme pouze hru bez jakékoli přidané hodnoty. Jak jinak – trika došla asi 10 lidí před námi. Dostali jsme teda pouze slíbený kalendář a šli jsme středem. Urputnou frontu na podpisy vývojářů se nám stát nechtělo ani omylem, takže jsme se přes hory nadšených capartů prokopali ven na čerstvý vzduch.

Nesetkal jsem jsem se s žádnou špatnou reakcí na onen večer, takže předpokládám, že mi sem naběhne skvadra blbečků a bude mě přesvědčovat, jaký to nejsem nevděčný čorák. Když to sečtu: strašné vedro a vzduch, nulová možnost si někam sednout, nulová kontrola pořadí, mašiny s hrou neustále obsazené, všudypřítomné čecháčkovství ze strany publika a na záchodě se nedalo rozsvítit. Nejvíc mě mrzí to, že jsme tam stáli x hodin navíc pro nic za nic. Kdybych přišel klidně v půl dvanácté, dostal bych to samé, co všichni ostatní. Je mi jedno, že nás nevylosovali v nějaké ze soutěží, ale když někdo dostane odměnu za to, že mě předběhl, tak mi to přijde dost nešťastné. Na hulákání publika, aby se hry vydávaly podle čísel, se žádné odpovědi nedostalo. Inu…

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak skutečnost, že hra vychází oficiálně až v pátek ve dvě hodiny odpoledne našeho času a do té doby není dostupná česká lokalizace. AKTUALIZACE: Dobrou připomínku měl na Eurogameru UrsusLuin, která může být dost dobře i pravdivá – no upřímně, kdy se začala hra prodávat až v polovině dne uvedení. A hlavně: Aug 27th at 12:00am GMT == Půlnoc ze čtvrtka na pátek. Stejně tak jako máte hru v polštině nebo ruštině, když nemáte český účet na Xbox Live. Někteří lidé vyhrožovali dokonce vrácením hry.

Z mé strany tedy hluboké zklamání. Kdyby tam nebyli pánové z 2K Czech, tak skutečně hrubě lituji své účasti. Ze hry jsme přirozeně žádnou radost neměli, protože se nám už vařila žluč z celého večera. Dostatečně se s ní pomazlíme až dnes. A věřím, že svým obsahem nás bohatě odmění. Ale i tak, příští předprodej si asi nechám ujít.

„Reportáž“ z celé akce už je na ČT24.

A když jsem se po zhlédnutí DIGITu tak zamýšlel nad tím, jestli bych přece jen neměl knihy radši na Kindlu nebo iPadu, napadlo mě, jak já to mám vlastně s počítačovými hrami. Nebo s hudbou. Co když už jsem na krabičky zanevřel a radši si všechno stáhnu?

Počítačové hry

Hry jsem za svých mladých let dostával od vrstevníků a příbuzných na CDčkách. Sice jsem si na to sáhl, ale Verbatim CD počmárané lihovkou mě ani v 10 letech ze židle nezvedlo. Památný okamžik nadešel, kdy jsem dostal originální krabicovou verzi Eura 2000, u kterého jsem posléze proseděl skutečně hodiny. Kromě toho, že fotbal hraji virtuálně vskutku rád (cože?), byl jsem do hry celý zapáleny také díky tomu, že jsem se mohl pomazlit s krabicí, přečíst si na ní oslavné marketingové žvásty a měl jsem krásně potisknuté CD.

Posléze jsem získával hry spíše z výprodejů (památný výprodej Cenegy a originálka Half-Life za 150 Kč), různých edic (pamatné GAMES4U) nebo časopisů (památný LEVEL a další). To byly vždy ale hry staršího data, osekané o tu omáčku kolem.

Když jsem si ale koupil třetí díl Warcraftu, málem jsem u něj umřel na dehydrataci. Když jsem si pak k Reign Of Chaos pořídil i datadisk The Frozen Throne, umřel jsem na ní málem znovu. A navíc jsem se začal věnovat Warcraftu „profesionálně“. Ale to už je taky dlouho.

Nebudu zkrátka tajit, že doma mám originálek jen pár. Jedna část byla zakoupena kvůli multiplayeru (W3, HL a HL2, SC2), druhá kvůli směšné ceně (ETQW, FlatOuty) a třetí z čiré touhy mít nějakou hru v kolekci fyzicky nebo v touze podpořit autory (Polda). Poslední dobou ale v mé sbírce skončily tituly, které bych si jinak nezakoupil.

Sbírka je to ale digitální. Spoustu peněz mě totiž donutil „proinvestovat“ Steam. Ten se z nesnášené platformy na digitální média přetransformoval za ty roky na něco naprosto fantastického, až mi pomalu začíná vadit. Nabídka titulů stále rostla a rostla a dnes je jen málo her, které nejdou přes Steam zakoupit. Jeho kouzlo ale tkví hlavně ve fantasmagorních slevových akcích. Na začátku léta například spustil akci s heslem: „Nelezte na sluníčko, je tam nebezpečno. Radši seďte u kompu s našimi hrami!“ A každý den po dobu dvou týdnů (nepletu-li se) nabízel naprosto nemožné slevy na tituly, kdy jste mohli koupit třeba Mass Effect 2 ve sběratelské digitální edici za 700 Kč, zatímco v obchodě by stála čtyřnásobek. A to je denní chleba i dnes. Na Steamu jste si mohli koupit např. všechny hry od jednoho distributora (Atari pack, Eidos pack, atd.) za zlomek ceny jednotlivých her. Za cca €100 jste mohli být vlastníky všech her, které kdy vyšly u Ubisoftu. Torchlight za €4 nebovšechny Quakey za €8. A nekupte to.

Digitální hry jsou na jednu stranu fantastické v tom, že člověk klikne, přihlásí se na PayPal a už se mu stahuje hra, na kterou by jinak musel čekat, ale tady ji během čtvrt hodiny už hraje. Jsou fantastické v tom, jak ohromný výběr na jednom místě je, jak skvěle je to vše „zastřešeno“ – uložené pozice máte na serveru, stejně jako klíče a nastavení. Jsou fantastické, že díky absenci krabic a dodávaní fyzického produktu někam do prodejny, jsou tak levné. Na druhou stranu hru si často kupuji právě kvůli té krabičce a těm pár kusům papíru. Pořád si rád na to sáhnu. U mě v tomhle pak rozhodují spíše emoce, jak finance. Třeba Civilization IV bych si v krabici nekoupil, ale jako digitální download za pár peněz? Určitě. A třeba Mass Effect 2? Ten zase výhradně v krabici.

Hudba

S hudbou to je u nás docela na štíru. A to jak trh digitální, tak trh s fyzickými nosiči. Pokud pominu to, že polovinu mého hudebního vkusu v Čechách nelze zakoupit jinde, než na koncertech nebo přes Internet z dané země, zbytek je víceméně také docela raritní, i když sehnatelný. Ale zase, 400 Kč za CD?

Když mi někdo řekne obchod s CDčky, vybaví se mi Bontonland plný Gottů, Vondráčkových, Škworů a dalších chamradí. Existují čestné výjimky (tady má být odkaz na Rekomando) a Bůh jim žehnej, ale že bych si luskl prsty a měl tašku plnou CDček, kde chci, to ne. Samostatnou kapitolou pak jsou u nás vinyly, což už považuje očividně české publikum za blbou gramodesku, které poslouchal jejich praděda sovětské ódy. Tady se karta obrací a zatímco LP nějaké „undergroundové“ kapely jako třeba Red Sparowes není problém koupit, vinylové Red Hot Chilli Peppers je umění sehnat.

Digitálně jsme s hudbou ještě za opicemi. iTunes je stále ve hvězdách a ostatní zahraniční obchody buďto u nás také nefungují, nebo mají nabídku bohatou asi jako nádražní bufet. O českých pokusech jako i-Legálně, které se vší slávou zrušilo DRM, ani nemluvím. Za WMA v bůhvíkolik bitratu nebudu nikdy ochotný dát peníze. A už vůbec ne 30 Kč za skladbu. O FLACu tady holt ještě nikdo nikdy neslyšel.

Tady je můj verdikt docela jasný. Když už si kupuji CD, tak to jsou většinou od ne-mainstreamových značek, kdy jsou CD o dost levnější, pěknější a mají větší „duši“, než alba Cody Simpsona, které se vyrábí se stejnou vážností jako toaletní papír. Až se sem dostane iTunes, tak se to ve mně asi zlomí, protože je spousta muziky, kterou fyzicky prostě mít nemůžu. A i poté na ty kotouče nezanevřu. CD a vinyly budou vždycky nejvýš.

Knihy

Řekněme si to na rovinu, knihy moc nečtu. Většinou jsem je četl, protože jsem musel, a teď po škole můžu říct, že ani tehdy jsem je nečetl (díky táto). Když jsem knížku přečetl, tak už to bylo spíš kvůli tomu, že mi ji někdo vrazil do ruky a řekl, že je strašně, ale fakt strašně dobrá, a že se mi bude moc líbit. Tak jsem jí vždycky přečetl a vždycky se mi líbila.

Zkouška ohněm přišla s maturitou a nutností mít na papíře nějakých 30 knih (?) (no vidíte, čtvrt roku a už sám nevím!). Takže jsem si udělal čaj, vzal jsem si bábovku, papír a tužku a za pohledu z okna jsem začal vzpomínat, jestli jsem vůbec někdy přečetl aspoň 10 knih. Děti z Bullerbynu a Letadélko Káně mi asi neuznají, takže jsem začal na podzim pěkně číst, abych tam měl alespoň půlku knížek a půlku filmů. Snažil jsem se číst zmíněného Kafku a jeho Proces. Četl jsem to na telefonu, abych zjistil, že mě to neba, jak to čtu na telefonu. Tak jsem to začal číst v papíře, abych zjistil, že mě to neba, protože je to prostě úplně divné a táhne se to. Poručil jsem si tedy Irvinga (napsal třeba Pravidla moštárny) a jeho Syna cirkusů. 612 stran jsem díky objížďkám zubařů sjel asi během měsíce a dokonce jsem si i řekl, že se mi to četlo dobře. Pak jsem přečetl celého jednoho pana Broučka při dvou (!) návštěvách u zubaře. No a posléze to bylo Na západní frontě klid a Výchova dívek v Čechách, abych to završil McCarthyho Synem Božím. To byla taky úchylárna!

Takže jak vidíte, když se chce, všechno de. Ale zkrátka si nedokážu představit, že čtu knihu na iPhonu, na iPadu, na Kindlu; kniha je pro mě kniha svou formou a ne pouze obsahem. Já mám prostě pocit, že kdybych četl na e-readeru, tak že čtu pouhý text, dlouhý dlouhý text. Že si čtu pitomé PDFko s nějakým vyprávěním. V tomhle směru tak digitální formu striktně odmítám a na papír ať mi nikdo nesahá.

Disclaimer: Můj korektor si teď užívá v Maďarsku, takže bych prosil shovívavost.

Možná pozdě, možná brzo dumat nad svou kariérou, ale tahle myšlenka mi začala poslední dobou v hlavě bloumat víc a víc, až jsem si musel z toho ublognout. Nebudu tady hodnotit, jak jsem spokojen s tím, co dělám, ale spíš to bude takové zamyšlení či povzdechnutí nad tím, co dělám a nad tím, co bych doopravdy dělat chtěl.

Jsem zkrátka „ajťák“ jako vyšitý z The IT Crowd nebo z jakékoholi rádoby „ajťáckého“ vtipu. Sedím zkrátka ve sklepě a víceméně se modlím, aby se něco někde neposralo. A když už se někde něco posere, tak holt jdu a opravím to. Prostě „ajťák“. Správce, sysadmin, podpora. Jak chcete. Tuhle roli v koloběhu informačních technologií jsem si vybral protože mě to baví (bavilo, chcete-li). Přicházím tak do styku s hardwarem i softwarem, uděluji své cenné rady a uplatňuji konečně všechny ty tisíce hodin vědomostí, které jsem za ty léta posbíral. Jenže také přicházím do styku s lidmi, kteří tisíce hodin u počítače nestrávili samostudiem a objevováním, ale obyčejnou prací a počítač je pro ně pouhý nástroj. Tady právě začíná ta horší kapitola z mého já, protože jsem od přírody cholerik a introvert. A asi chápete, že mít IT support, který se s vámi nechce bavit a pak vás seřve do ticha, není asi to pravé ořechové, že…

A taky právě (ale nejen) proto jsem vždy ve skrytu duše chtěl být programátorem. Nebo „alespoň“ webdesignerem. Chtěl jsem zkrátka tvořit něco funkčního, něco co pěkně vypadá a co se bude lidem líbit. Probudilo se to ve mně někdy ve 12(?) letech, kdy jsem si zaregistroval prostor na Atlasu, tehdy se to ještě jmenovalo Můjweb, a v poznámkovém bloku jsem utvořil první tabulkový layout, který jsem nazval svými webovými stránkami. Už si upřímně vůbec nepamatuji, jak to vůbec vypadalo a co to mělo tehdy za obsah, ale postupně jsem se učil a učil, až jsem se naučil XHTML a CSS, s čímž jsem začal dělat teprve profesionální weby! To byste koukali! No kdo chce, ať se klidně podívá. A moc se nesmějte, všichni jsme jednou byli mladí a nerozvážní :)

Se značkovacími jazyky jsem si vyžil ještě jakou dobu (inu doteď), ale pořád ve mně byla touha posunout se konečně dál a naučit se alespoň to PHP. Ale ať už jsem se snažil jak jsem chtěl, nikdy jsem nikam pořádně nepokročil. Abych pravdu řekl, nekoupil jsem si žádnou knihu a spoléhal jsem se na výukové seriály více či méně renomovaných IT stránek. Nikdy jsem ale nepřešel přes první formulář, kdy mi buďto došla nálada, čas, nebo jsem to prostě už přestával chápat celkově.

Jak se naučím programovat jsem si plánoval na středoškolská léta. Od druhého ročníku byla každý týden dvojhodinovka programování ve Visual Basicu. Pravda, ne zrovna v jazyce, po kterém bych se já osobně utloukl. Kdybychom se alespoň učili v nějaké nové verzi (.NET), ale my jsme se patlali ve verzi 6, což nás vracelo do roku 1998. Další vadou byla cvičení, která jsme prováděla. Chápu, že asi je nejlepší osahat si všechny funkce na nějakých „hloupých“ příkladech, ale naprogramovat button tak, aby podle stisku tlačítka na myši přebarvovala form, fonty a tlačítko? A šestkrát do roka. Nemluvě o profesorovi, který nám toho upřímně taky moc nevysvětlil. Ovšem i tato hloupá cvičení mi dávala zabrat a leckdy jsem se sám dobral sotva k napůl funkčnímu programu. Kdyby byly na naší škole maturity z IT ještě po staru a my bychom museli 4 hodiny programovat, nevím, jak bych odmaturoval…

Další programovací epizodky přišly a hned zase odešly. Jednou jsem to myslel opravdu vážně a koupil jsem si za tři stovky učebnici pro C. Četl jsem ji se vší vervou, vnímal jsem každý řádek, každý náčrtek jsem do sebe nekompromisně vpil a nechal zapracovat. Nicméně asi tak v polovině knihy se text pomalu měnil na norskou veršovanou pohádku o poníkovi Jagurnovi a zbytek učebnice jsem dočetl spíš už z povinnosti, než že bych se něco přiučil. Knížku jsem pak zavřel, nikdy na ni nesáhl a v C už nikdy nic nenapsal. Das Ende.

Krom této velice seriózně myšlené sebeedukace jsem pak několikrát opět klopýtl o PHP, později o Python a přičichl jsem dokonce i k Ruby. Všechno ale skončilo v prázdnu, kdy jsem to po pár pokusech a neúspěších většinou svedl na nekompetentní výukové materiály a celou mou snahu zahodil.

Mám zkrátka problém v tom, že si sice dokáži představit, jak ten program má fungovat, jak mu mám říct, co má dělat, ale už to nedokáži zformulovat do kódu. Nedokáži to už přenést z hlavy na klávesnici a dál, aby to fungovalo.

Před nějakou dobou jsem začal přemýšlet o Flashi. Má široké využití a když se zabalí do AIRu, tak funguje všude. Ale obávám se (a nejspíš mám pravdu), že to neskončí lépe, jak dříve.

A protože vím, že můj blog čte spousta programátorů, tak bych se chtěl zeptat na to, jak jste začínali vy. Co vás nakoplo, co jste četli, odkud jste se vše naučili, kam nejraději chodíte. Ptám se vás na rady jak začít, kde a s čím.

Chtěl bych za sebou nechat něco pěkného a funkčního. Ne jen shluk několika lidí, kterým jsem nainstaloval ovladače, promazal registry a zrestartoval počítač.

Disclaimer: Můj korektor si teď užívá v Maďarsku, takže bych prosil shovívavost.

Je to tedy už rok a fous, co se v Čechách objevila první služba nabízející PayPerPost metodu. Řekněme první „jistý“ způsob, jak svůj blog zpeněžit. U reklam je člověk závislý na proklicích, u affiliate programů zase na svém odhodlání a šikovnosti. Když se ale zkrátka s někým dohodnu, že mu napíši za dvěstěpade článek, tak ty peníze dostanu. Když ten článek napíšu. A bude-li se zadavateli líbit.

A tak jsem se zaprodal i já. I já jsem vám, svým čtenářům, cpal pod nos články o věcech, které vás za a) určitě vůbec nezajímaly, a za b) které neměly s tématy, o kterých tu běžně píši, pramálo společného. Obávám se, a jsem si tím celkem i jist, že jsem spoustu lidí odsud tímto odradil, a že jsem dokonce poklesl v očích návštěvníka. Na jednu stranu mě to mrzí, na druhou stranu píši na jeden blog již přes nějakých 6(?) let a za tu dobu se mi nepodařilo téměř nic. Ale o tom dneska mluvit nechci, popláču si někdy jindy.

Chtěl jsem psát o tom, jak se po roce působení na Placle jako uživatel cítím. Během prvního půlroku jsem neměl problém dostat nabídky za rozumné ceny, se smysluplnými požadavky a občas i o věcech, které se daly trošku křečovitě nacpat do koncepce blogu. Pravda, bylo jich v podstatě stopové množství, v porovnání s ostatními nabídkami. Napsat 2 normostrany o kočárcích a vystavit článek na tři měsíce na homepage za 75 Kč bylo požadováno mnohem častěji, než se vám může zdát. Se snahou o co možná nejnižší újmu na sebeúctě jsem si ale díky Placle vydělal docela slušné peníze, na které bych si pomocí zobrazované reklamy nemohl nikdy sáhnout.

Jenže. Někdy na jaře tohoto roku se nabídky začaly vyskytovat méně a méně, a témata se zúžily na dvě: půjčky, pojištění. Přísahám bohu, byly třeba dva týdny, kdy nebylo nic jiného. Občas vedle toho spadla nějaká dovolená nebo šperky. Netuším, jestli zadavatelé čtou popisy u stránek, kterým poptávají články, ale už jsem tak nějak poznal, že 90% z nich zaškrtne „Rozeslat všem“. Navíc všem těmto lidem nejde zdaleka o hodnotu článku, ale o počet znaků. Kdysi jsem psal článek o nějaké firmě, která dokáže potisknout a vyrobit dle přání zákazníka obálky i USB klíčenky. Pojal jsem to jako jeden delší článek, který zahrnoval obě možnosti. Vypadalo to lépe, bylo to ucelenější, čtenář se dozvěděl víc. Zadavatel si mi pak postěžoval, že si zaplatil za dva separe články, a že tohle teda ne. Takže jsem udělal v podstatě dva stejné články, jen jsem v jednom případě vyměnil slovo „obálky“ za „flashky“. Hotovo. Poslední věcí, která mě irituje, jsou částky, které zadavatelé za články nabízejí. Co se na Placle objevil čudlík umožňující jim sice schválit blog pro zveřejnění článku, ale za sníženou cenu, nestalo se mi, že by ho někdo nepoužil. Nabídl jsem se, že napíši článek o nějaké boulderové škole. Za potupných 150 Kč. Přišla akceptace se sníženou cenou na 106 Kč. Chvála bohu, že na Placle je i možnost zrušení akceptace ze strany uživatele.

Poslední dobou proti těmto metodikám a „copywriterům“ pálí adent. Abych pravdu řekl, trochu mi otevřel oči. Zároveň jsem se dozvěděl, že na tom jsem se sebeúctou ještě celkem dobře. Ódu na dřevěná pískoviště bych tedy asi nesepsal. A už vůbec ne za 80 Kč.

S Placlou se zkrátka pomalu loučím. Zkouším jiné metody nějakého toho přivýdělku na Internetu. Chybí mi do toho ale nějak nálada, čas a pořádné know-how. Sice mi z mých affiliate webů už taky něco spadlo do kapsy, ale na koupi MacBooka (což je první věc, co si tzv. internetoví podnikatelé kupují jako první) to stále ještě není. Netuším, co se s touto první českou PPP službou stalo, zda-li je to nedostatek zadavatelů nebo nizounká úroveň pisatelů, kteří napíší každý týden za 80 Kč dvě normostrany o půjčkách a piercingu. Jak píše adent ve svém článku, tohle není žádný copywriting, tohle je už prachsprosté honění znaků za pár pětek. Už jsem z toho nějak vyrost.

Kdo mi chce vynadat do pokrytců, má prostor v komentářích :)

Do komentářů se mi svěřte se svými nejtajnějšími dotazy o mé osobě a já se pak pokusím na všechny odpovědět.

Pokud se mi to tedy vleze na paměťovku.

Let the trolling begin.

Snad ještě uvedu, že tato akce vymaže všechna vaše data v zařízení a pokud nemáte zálohu z verze 3.1.3, je tato změna nevratná.

Click here to view the embedded video.

Potřebný download

• Kompletní balík pro 3G: Download

Nebo po částech

• .NET 4: Download
• RecBoot: Download
• libUSB: Download
• Image iOS (zde vyberte image pro svůj přístroj): Download
• RemoveWatermark: Download

Příprava RecBootu

Nainstalujeme .NET 4. Nic složitého, nic neměníme, zkrátka Další, Další, Další…

Instalace libUSB:

• Rozbalíme archiv LIBUSB64Fix.zip.
• Spustíme LIBUSB FIX.exe.
• Klikneme na tlačítko 1) Open Folder.
• Připojíme svoje zařízení a spustíme INF WIZARD.exe.
  • Next
  • Vybereme svůj přístroj (cokoli s „Apple“ v názvu)
  • Next
  • Next
  • Uložíme jako MYSETUP.inf
  • Finish.
• Stiskneme Win+R a napíšeme hdwwiz, OK.
  • Další
  • Nainstalovat hardware, který vyberu ze seznamu
  • Další
  • Zobrazit všechna zařízení
  • Další
  • Z disku
  • Najdeme svůj MYSETUP.inf (je ve složce s rozbaleným archivem)
  • Další
  • Další, přip. Přesto nainstalovat tento software ovladače
  • Dokončit
  • Restartovat později
• Zpět do LIBUSB FIX.exe, 2) Install LIBUSB.
  • Next
  • I accept the agreement
  • Next
  • Next
  • Install
  • Odškrtnout a Finish
• Zpět do LIBUSB FIX.exe, 3) Install BATCH.
  • Ano
  • Necháme proběhnout a stiskneme jakoukoli klávesu
• Otevřeme Start a do spodního řádku napíšeme cmd, objeví se nám soubor cmd.exe, pravé tlačítko a Spustit jako správce.
  • Do příkazového řádku napíšeme bcdedit.exe /set TESTSIGNING ON a restartujeme počítač.
• Po restartu jdeme do Start -> Všechny programy -> LibUSB-Win32 a spustíme Test Program; mělo by se objevit spousta údajů a čísel, pokud ne, opakujte instalaci znovu.

Odstranění watermarku z plochy

• Otevřeme LIBUSB FIX.exe, 4) Install Watermark Fix.
  • English
  • Add to tcpip.sys
  • OK
  • OK a restartujeme.

Pokud stále vidíme na ploše watermark, ale již bez „Testovací režim“, tak provedeme následující:

• Rozbalíme archiv RemoveWatermark_20090314.zip a spustíme jako správce soubor RemoveWatermarkX64.exe
  • Y a necháme proběhnout
  • Enter a restartujeme

Vlastní downgrade

Uvedení zařízení do DFU režimu

Click here to view the embedded video.

• Připojte zařízení k počítači a vypněte iTunes.
• Vypněte zařízení (podržte na pár vteřin Power button a pak ho slidem vypněte).
• Držte Home i Power button po 10 vteřin (počítejte si jednatřicet, dvaatřicet, atd.).
• Pusťte pouze Power button; Home držte dalších 10 vteřin.
• Pusťte i Home button a měly by se vám otevřít iTunes oznamující, že našly zařízení v recovery módu.

Nahrání verze 3.1.3

• V iTunes klikněte se stlačeným Shiftem na Restore.
• V otevřeném okně najděte buď svou starou zálohu ze systému 3.1.3, nebo nově stáhnutý image OS.
• Po nějaké době, co iTunes dokončí nahrávání, nejspíše skončíte s hláškou The iPhone „iPhone“ could not be restored. An unknown error occurred (1015).
• Klikněte na OK a otevřete si složku s rozbaleným RecBootem.
• Pravé tlačítko na RecBoot v1.0.1.exe, záložka Kompatibilita, zaškrtněte Tento program spustit v režimu kompatibility pro: a vyberte Windows XP (Service Pack 2).
• Spusťte RecBoot a stiskněte Exit Recovery Mode.
• Na zařízení by se mělo objevit logo Apple, což značí, že se restartuje. Po chvíli se objeví v iTunes (na iPhonu je potřeba odemknout SIM kartu, aby ho iTunes zaregistrovaly).
• V iTunes se vám otevře dialog pro obnovu ze zálohy.
  • Pokud máte zazálohováno z verze 3.1.3, můžete ji obnovit.
  • Pokud ne, tak bohužel a musíte vybrat Set up as a new iPhone. Další obrazovku vyplňte podle svého gusta.

Pokud jste došli až sem, tak gratuluji, právě jste downgradli na OS verzi 3.1.3. Podotýkám, že pokud jste neobnovili nic ze zálohy, je potřeba nastavit úplně všechno od znova, a to i v iTunes.

Poděkování: Lifehacker, iPT2gGeec

Brada mi spadla, když jsem to dostal potvrzené s kulatým razítkem na webu Ticketpro. Deftones v Roxy. Vážně. V něčem menším to být nemohlo? Sedmička, co? Modrá vopice? A ta cenovka? Devět stovek za klubovou akci? Ale tak co kurva taky, vždyť to jsou Deftones! Jedna z nejzásadnějších kapel celého mého dosavadního bytí. Jedna z kapel, která naprosto překopala moje vnímání hudby.

© Vojta Florian / musicserver.cz

Do Dlouhé jsme přišli dobrých 40 minut po doors a skutečnost, že je venku pořád 100m dlouhá fronta, nás připravovala na nejhorší. A to, že vevnitř bude asi tak bilion lidí. Navíc probíhala kontrola kvůli pití, což jsem v klubu nezažil taky pěkně dlouho (jestli vůbec). Poprvé jsem málem omdlel pod schody, kdy sice kapela s sebou přivezla spoustu fantastických triček, ale 600 Kč je na mě už moc. To mi promiňte. Kolena se nám ale podlomila, až když jsme sešli dolů. Plno bylo až k baru, takže jsme stáli celou dobu dokonce až za zvukaři. To by se dalo ještě oželet, viděli jsme alespoň na celé pódium (občas) a nebyli jsme uprostřed kotle skákajících propocených těl, ale to strašlivé ale příšerné parno bylo nejhorší, jaké jsme kdy zažili. Když jste si objednali tonik, tak vám ho dali plný kostek ledu, které se během dvou minut rozpustily. Nemluvě o pivu, které se mi orosilo během půl minuty takovým způsobem, že mi skoro slezla náplast na prstu, jak byla promočená. Jsem sice promoterům velice zavázán, že nám sem dovezli ikonu alternativního metalu, ale doprdele nacpat 1100 lidí do Roxy za takovou cenu… No nic.

Ještě, než se v několika větách rozplynu nad výkonem americké pětice, se zmíním o publiku. Jak je známo, Češi moc nepaří, rádi hulákají, nahlas si povídají nebo tleskají, kdy nemají. S Poláky nemám také zrovna pozitivní zkušenosti, takže jsem onen večer nečekal nic nového. Ale co jsem viděl a slyšel, bylo to nejzapálenější a nejoddanější publikum, jaké jsem kdy spatřil. Takový aplaus a řev, když kapela nastoupila, jsem nezažil. Nikdy jsem nebyl na koncertě, kde by celé obecenstvo zpívalo a skandovalo. Hulákal tam někdo jenom jednou, takže když pominu jednoho Poláka, který mi odzpíval dvě písničky přímo do ucha, byla onen večer v Roxy fantastická atmosféra. Nikdy nezapomenu na pána s náměstíčkem na hlavě, který prožíval každou skladbu, jakoby ji sám zpíval.

Click here to view the embedded video.

A cože se to dělo na pódiu? No tam se děla splněná přání, fantazie a nirvána. Beze slova pánové vypálili Diamond Eyes, následovaný hned Rocket Skates, při které úplně každý v klubu ječel: „GUNS! RAZORS! KNIVES!“ Z Diamond Eyes zazněly pomalu všechny kousky. A to bylo prostě správně, protože na tom albu jsou samé pecky. CMND/CTRL, You’ve Seen The Butcher, Sextape, Prince, až mě za krkem bolelo. Pak samozřejmě došlo na hity, při kterých Roxy málem spadla, jako Bloody Cape, Minerva, Be Quiet And Drive (Far Away), My Own Summer (Shove It) nebo Change (In The House Of Flies). Došlo i na „šedé“ myšky jako Lotion, Around The Fur nebo Passenger (whaaaaat!?), dokonce jsem si myslel, že hráli i When Girls Telephone Boys, ale nikde o tom není ani čárka, tak jsem si to asi s něčím spletl (whaaaaaat!?). Na konci jako přídavek pak přišly oldskoolovky Root a 7 Words, při kterých už ale omdlévali i ti nejudatnější. Před 21:45 tak byl konec a všichni se tlačili ven na vzduch.

Odškrtávám si tak jedno z největších jmen mého hudebního života. Nicméně tenhle koncert byl asi nejhorší, co se organizace týče. Bylo nás tam víc, než bylo únosné, a už vůbec to, že se takováhle megastár předvedla v klubu jako je Roxy. Přiznávám, že v takové Tesla Aréně (nebo jak se jmenuje tento měsíc) by sice ztratil koncert něco ze své atmosféry, možná by stoupla cena lístku a hala by se nezaplnila, ale byl by tam proboha aspoň trochu vzduch, menší parno a bylo by lépe vidět. Ale po bitvě je každý generál. Klidně bych si ten večer zopakoval i v těch příšerných podmínkách, ve kterých probíhal. Byla to fakt fantazie. Ale možná ze mě moc mluví sympatie…

My jsme měli na denním plánu jako první DevilDriver, na které jsem se docela těšil. Za poslední rok mi nějak přirostli k srdci, ať si říká kdo chce co chce o „mallcore“. Nicméně díky hodinové koloně k areálu letiště a malé rally eskapádě při parkování jsme dorazili do epicentra opilých spáčů a plastových kelímků někdy ve čtyři, kdy se pomalu na hlavní stage ukazovali Anthrax. Ty naposlouchané nemáme, zpěvák nám byl vcelku protivný a hlavně jsme byli rádi, že vidíme alespoň na obrazovku, takže jsme se na patě otočili a šli na Saturn stage, která skrývala pro nás mnohem chutnější jména. Sotva jsme tam ale dobaletili skrz bordel a společensky znavené jedince, kapela se na pódiu balila, a tak jsme ani nevěděli, o co jsme přišli.

S programem to vůbec bylo na štíru. Okamžitě jsme se přesvědčili, že metodické zapamatování z domova bylo naprosto k ničemu, jelikož během dne se program několikrát změnil, což nám bylo zprostředkováno zahuhňáním do mikrofonu na jedné ze stage. Hlavně jsem se nemohl za Boha živého dostat z telefonu na web, takže jsme neměli potuchy ani o tom původním. Zůstávali jsme tak hlavně u Saturn stage, kde se žádná změna lineupu nekonala, a i tak tam byly kapely, na které jsme se těšili víc. Nemluvě o tom, že tam bylo o milion lidí méně a člověk tak neměl z muzikantů půlcentimetrové lego panďuláčky.

Na této „mladší“ stage jsme si tak vystáli místo na Therapy?, aniž bychom tušili, co nás čeká. Jak nás tito Irové oslovili nejspíš vyjádřím tím, že nejzábavnější podívanou byl opilý fanoušek, který se s plným kelímkem snažil hýbat do rytmu, přičemž mu pivo neustále ucmrndávalo na zem. To mu ovšem nevadilo, většinou se jen soustředěně otřel a nadhodil si soustavně padající svetr. Výzvou pro jeho precizní balanc byla ale jeho věru oblíbená písnička, při jejímž rozjezdu rozhodil rukama a půlkou kelímku obšťastnil všechny okolostojící. Když mu nápoje zbyla čtvrtina, šli jsme si najít nějaké místo bez známek jídla a pití, abychom se posadili.

Tam jsme setrvali až do Stone Sour. Ty jsem kdysi za mých mladých let poslouchal protože tam hrají „ti ze Slipknot„, leč jsem je později zavrhl, protože jako Slipknot vůbec neznějí. Co ale naplat, letos se mohl pan Taylor urozdat sebou samým, vystoupení si opravdu užíval, ostatně jako celá skupina. Hráli písně z obou alb, skladbu Bother pak věnovali nedávno zesnulému Paulu Grayovi. Předvedli ale i nějaké kousky z ještě nevydané třetí studiovky, ze které se mi nejvíc líbila skladba Bitter End. Chvíli jsem přemýšlel, proč mi to přijde tak fajn a zároveň povědomé a ten hlavní riff je docela pdoboný tomu z Psychosocial od Slipknotů. Ale co, líbí? Líbí.

Nicméně po nich mělo dojít na námi nejočekávanější jméno, a to Rise Against. Pomyslný vrchol Saturn stage se kryl se Slayery, které jsem chtěl taky trochu vidět, ale nakonec jsem hodně, hodně rád, že jsme zůstali, kde jsme zůstali. Nejen, že Slayeři údajně předvedli docela slabý výkon, ale hlavně Rise Against udělali tak fantastickou show, že jsem musel vypadat jako hotntót, který se snaží pařit, co to jde, a zároveň natáčet stabilní záběry. Byl to naprosto famózní zážitek a mně je teď hrozně líto, že jsme je v Praze nadvakrát prošvihli. Skutečně hodně dlouho se mi nestalo, že úplně každý zahraný song by mi přišel super a že jsem se ani na vteřinku nezastavil a neřekl si, že by to už mohlo skončit. O to víc to ve mně vřelo, když tam pánové zahrály všechny písničky, které jsme měli za naše tajné lásky a šedé myši, které nikdo jiný neposlouchá. Podobnou eufórii zažívala i většina kolem, ať už to dávali najevo házením kelímků s pivem do davu, nebo prostým ječením, hopsáním a hrozením. Samozřejmě se ale jediný opilec, kterému bylo na blití, nepostaví nikam jinam, než za nás. Párkrát si na nás lehnul, a když už to vypadalo, že mi naoranžoval záda, provinile se na nás zakoukal a pak zmizel jako kouzelná babička.

Po tomto zážitku večera jsme si zase šli sednout na naše pytlíky od triček, abychom si náhodou nepotřísnili oděv, a pomalu přemítali, co dál. Metallica měla hrát až od jedenácti, což bylo bezmála za hodinu, a protože jsme neměli ani potuchy, kdo teď na hlavní stage hraje (nejspíš Alice In Chains), dávali jsme odpočinout všem svým zohýbaným partiím. Kus po jedenácté jsme se začali procházet po areálu, protože nebylo co kloudného dělat. Když jsme si na zub koupili nejodpornější pizzu v dějinách světa, jak ho známe, šli jsme se pomalu v půl dvanácté teda jako podívat na ten zázrak, kvůli kterému sem jely tisíce lidí. Jaké bylo překvapení, když jsme přišli akorát na začátek. Páni na pódiu začali hrát starší kousky, které nám tolik známé nejsou, a protože jsme chtěli slyšet něco z Death Magnetic (že bychom zaslechli něco z nenáviděného St. Anger, jsme ani nedoufali), čehož se nám pořád nedostávalo, vydali jsme se k parkovišti, protože jsme nechtěli stát zase v takové zácpě, v jaké jsme tam přijeli. A samozřejmě, že při odchodu začali hrát Broken, Beat & Scarred nebo Cyanide. Ale co už. Z celé Metallicy jsem viděl leda tak činely Larse a koukat na obrazovku… To si můžu s prominutím pustit doma.

Když ještě dovolíte, tak se rozvášním o všem ostatním, než o hudbě. Organizace mi přišla zvládnutá dobře, obzvláště při nutnosti zkoordinování 40 000 lidí, většinou opilých „elektrikářů“ z JZD. Až na ten program, přirozeně. To nám mohli dát alespoň nějaký letáček. Obchodů bylo všude plno. Merchandise „Velké čtyřky“ tam mohl prodávat jenom ti upsaní ďáblu, takže takové triko stálo 600 Kč. Pokud jste nutně netoužili po Metallice nebo Slayerech, dalo se tam obléknout i za polovinu. A ještě jste to měli s úsměvem. Zdárným příkladem budiž pán, který nám prodal tričko se Sepulturou téměř o stovku méně, než na webu. Vše pak korunoval zhulenec o stánek dál s tričkem Misfits. Kdyby náhodou někdo potřeboval, dalo se tam koupit i hnojivo na kytky. Jídlo a pití pro mě bylo spíše příjemným překvapením, kdy jsme na pití nečekali déle jak dvě minuty. Ani ty ceny mi nepřišly příšerné (pivo 40 Kč, červený býk 50 Kč), čekal jsem je alespoň o dvacku horší. Papání bylo už slabší, preclík za 70 Kč nebo smažák s hranolkami bez příboru za stejnou cenu, nás moc nevzrušovaly, ale jíst se musí. Na druhou stranu je docela smutné, že jsme museli jet na metalový festival, abychom si koupili největší trdelník, jaký jsme kdy měli. Bordelu tam bylo samozřejmě hrouda, většinou se to zkrátka házelo na zem, což jsme později činili upřímně i my, když jsem se osobně prodral skrz dav ke koši abych zjistil, že je plný a všichni to hází kolem něj. Vyzkoušet místní toalety jsme odolali, takže se zbývá politovat už jen nad hledáním auta na neosvětleném parkovišti, během kterého jsme stihli ještě takových dobrých šest písniček do zad nám hrající Metallicy.

Zkrátka a dobře, za ty Rise Against to stálo, ale dva a půl tisíce bych za to nedal.

Všechna videa z festivalu

Všechny fotky z festivalu

Click here to view the embedded video.

Pokud jste natolik zhnuseni českým bulvárem, nebo vám jen grafika webu trhá oči, v pár větách vám shrnu, oč jde a o čem Kateřina Kycltová píše.

Na naší škole bylo tradicí, že každý rok se na konci června konala tzv. Studentská akademie nedaleko školy, v Národním domě na Smíchově. Šlo řekněme o „noblesní“ záležitost, chodívalo se tam v obleku, sedělo se jako v divadle a byl připraven zábavní program, během něhož se slavnostně vyřazovali studenti. Každý absolvent si tam tak užil svých několik vteřin slávy, kdy byl samostatně představen a bylo mu osobně pogratulováno. Nicméně po fiasku v loňském roce, kdy byla akademie zkritizována, kým mohla být, se od této myšlenky (byť přes nechuť pana ředitele) upustilo. Jenže letos všem přišlo líto, nechat nás odejít s maturitním vysvědčením jen tak, takže se třetí ročníky dohodly a vymyslely na naši počest a pro celou školu, závěrečnou párty na pražské Lávce. Vedení školy tuto věc posvětilo a organizátoři si dali opravdu velkou práci s přípravami. Zamluvili pro školu celý, relativně profláklý, podnik, domluvili tam střízlivější ceny nápojů a nějaké ty speciality (ano, tím myslím onu striptérku). Dokonce domluvili účast jedné dívčí školy, aby to v Lávce nebyl „sausage fest„. Připravili pro Boha živého soutěž o ceny, připravili pro nás maturanty jízdu parníkem. Byla to akce pro 1000 lidí. A každý z toho tisíce se na to těšil. Těšil se, až oslaví konec školního roku, a my jsme se těšili, že se oficiálně a nadobro rozloučíme se školou, která nám byla po čtyři roky domovem, která z nás udělala nejlepší přátele a která nás skutečně připravila na život tam venku. Všechno je teď pryč.

Ve vysoce skandálním článku slečny Kycltové se můžete dočíst v podstatě to, že pan ředitel striptérky objednal pomalu sám, že je to hotový ďábel, co sype studentům koks pod nosy a že škola je vůbec hotová sebranka, když Rada rodičů přispěla na akci 5000 Kč. Podotýkám, že našimi pěti tisíci korunami, protože to jsou příspěvky studentů. Dále jsou zmíněné nectnosti jako levné pití či jízda limuzínou. Podle autorky prý někdo psal přímo do Blesku se stížností na pana ředitele, že nechává konat takovéto orgie a že už se to s ním nedá vydržet.

Jakožto student, který docházel denně po čtyři roky na SSPŠ a s panem ředitelem se potkával dennodenně, ať už kvůli praktické maturitě, tak kvůli čemukoli jinému, můžu říci, že pan Ing. Radko Sáblík byl skutečný formát v tom, jak měl blízko ke studentům. I když jsem leckdy nepřišel na chuť jeho smyslu pro humor, pořád jsem ho viděl usměvavého, chápavého a stále pozitivního. Dokázal vyřešit cokoliv několika větami tak, aby byly obě strany spokojené. Podporoval jakékoli studentské návrhy, dokud byly něčím přínosné a rozumné, a vždy se nám snažil jít naproti a co nejvíce nám zpříjemnit pobyt ve škole. A to se mu povedlo. Že jej deník Blesk uvádí jako člověka, který hrne mladé lidi do drog a nechráněného sexu, mi opravdu hne žlučí a je mi vskutku na blití. Pan ředitel nechtěl touto akcí nic jiného, než se rozloučit s absolventy tak, jak to sami chtějí.

Psali by o naší rozlučce, kdyby to nebylo „pod záštitou“ školy? Kdybych to organizoval já, koho by to s prominutím sralo? Vsadím se, že by se Blesk o této akci nezmínil, ani kdybych tam přivedl striptérek tucet a alkohol bych rozdával za pětikorunu. Ale protože na to někdo z vedení školy KÝVL, tak je to naprosto hrozný skandál. Podotýkám, že všechno organizovali studenti sami, ti to i sami vymysleli a sami s tím přišli. Vedení školy, ať už pan Sablík, pan Nechanický nebo paní Binderová s tím nemají nic společného. Že je sprostý bulvární plátek, který píšou očividně lidé s mlékem ještě tekoucím po bradě, uvádí jako iniciátory této akce, je naprosto ohavné a jedná se o čirou demagogii.

Jediným pozitivem celé této věci je diskuse na webu novin, která mě velmi příjemně překvapila. Krom různých peprných informací o autorce článku tam naleznete jeden trefný argument za druhým. Lze tam nalézt i názory matek, které mají syny v našem věku. Naprosto přesně vystihují to, že vidina nahého ženského těla je opravdu to poslední, co by jí mělo ohledně jejího syna trápit. Znovu připomínám, že akce je věnovaná čtvrtým ročníkům. A nám je 19 nebo 20 let. Nahou ženu jsme viděli každý a mnozí z nás i víc. A že by na párty byli mladší lidé? A co na tom má být? Od patnácti let je sex legální a upřímně si nedokážu představit patnáctiletého chlapce, který ještě neviděl nahé ženské tělo. A levnější alkohol? Kdyby ten alkohol nebyl zlevněný, tak by to bylo v pořádku předpokládám. Dopřával by si někdo méně jen proto, že je to dražší? Tomu snad nevěří nikdo ani v Blesku.

Nakonec to shrnu.

Velice rád bych viděl onu madam, která se tak bojí o svého synáčka, že musí psát do svého oblíbeného deníku se stížností na pana ředitele. Když se o něj tak kurva bojíte, tak ho nikam nepouštějte. Díky Vaší neschopnosti a chtíči po rychlých penězích za téma do nejhorších novin v ČR jste zkazila akci pro 1000 lidí, kterou by si pamatovali do smrti. Já osobně Vám děkuji, že se nemohu důstojně (ano důstojně) a oficiálně rozloučit se školou a lidmi, kteří se stali za ty roky mými nejlepšími přáteli.

A vážená slečno Kycltová, chápu, že máte sotva po škole a získat práci v nejprodávanějším deníku republiky je opravdu skvělý pocit. Obzvláště s Vaším intelektuálním rozsahem, který by jinak sotva stačil na psaní zápletek fotorománů do Bravíčka. Nepředpokládám, že si uvědomíte, co jste tímto „skandálním“ článkem způsobila, avšak doufám, že reakce na tento článek Vám zamezí v psaní dalších podobných krávovin. Je mi skutečně líto pozorovat, jaké lidi vychovává česká žurnalistika. Je mi z Vás skutečně nanic a doufám, že takovou potupu zažijete někdy sama.

Smíchovská střední průmyslová škola je místo, které ze mě udělalo takového člověka, jakým jsem teď. Celý pedagogický sbor je zdaleka ten nejlepší, jaký jsem kdy potkal. Za celou dobu studia měl člověk opravdu v každém podporu. Mohl se angažovat do spousty školních i mimoškolních aktivit. Mohl si na škole udělat certifikáty, za které jiní platí desetitisíce. Hlavně ale poznal desítky fantastických lidí, ať už mezi studenstvem, tak profesory. Čtyři roky strávené na SSPŠ byly teď retrospektivně mými nejlepšími školními lety. Jsem zhnusen, že je její jméno takto neprávem poskvrněno.

Pokud chcete podpořit Smíchovskou průmyslovku a její vedení a máte účet na Facebooku, můžete se přidat do některé z těchto skupin:

• Žádáme vyloučení Kateřiny Kycltové z UJAK,za pošpinění dobrého jméno SSPŠ!!
• Proč jseš taková píča? Jo,aha ty jsi Kateřina Kycltová.
• At se Blesk i všichni poserou , my na Lávku stejně přijdem !
• Stojíme za ředitelem SSPŠ!

Další trefnou reakci najdete i na blogu DaArtista.

Na úplný konec ještě přidávám oficiální vyjádření vedení školy a organizátorů.