(Už mě to tu stejně sere, lidi sem chodí jenom kvůli tomu posranýmu návodu na router a já si tady dělám leda pokladničku na jiný how-to. Fakt, jebne mi a udělám si další, stopadesátej blogísek bokem.)

Nicméééně!

WikiLeaks (pokud jste snad žili poslední dva měsíce někde v Postoloprtech bez médií) je, zjednodušeně řečeno, taková webová stránka, kde se zveřejňují různé inside reporty a další tajná havěť, která neměla nikdy spatřit světlo světa. Zkrátka věci jako třeba operace Northwoods. Přesně ten druh zpráv, které odstartovávají nejrůznější konspirační teorie a jiné druhy děšení lidu. Začalo to v roce 2006, kdy uveřejnili rozkaz k zabití několika somálských papalášů. Víc se to rozjelo až někdy loni, kdy uveřejnili interní diskusi mezi klimatology, kteří se tak nějak shodli, že globální oteplování je kokotina. Výčet všeho najdete na Wiki.

Anebo se radši podívejte na tenhle TEDa (můžete si zapnout i české title):

Podle mého skromného názoru jsou WikiLeaks něco, co je potřeba. Co mě, jako pouhého pozemšťana, dost zajímá. Člověk tak nějak ve skrytu duše ví, že se všude na světě děje spousta svinstev, která jsou zametená pod koberec, i když to stálo mnoho lidí život. Myslím si, že máme právo vědět, co se kde děje, a to bez jakéhokoliv přibarvování a odbarvování. Po tom všem, co bylo uveřejněno na WikiLeaks, mi zbytek médií přijde jako zprávy na Nově.

Z čeho se mi ale otevírá kudla v kapse, je totiž vytrvalá ofenziva proti tomuhle serveru. Díky tomuhle jsem si udělal skutečný obrázek o tom, jak je svět ovládán jedněmi a tím to hasne. Předpokládám, že za tím vším stojí vlády (hlavně ta americká, co?), protože mi nejde moc do hlavy, co může společnosti jako Amazon, EveryDNS, Vista, MasterCard, PayPal, Moneybookers atd., vést k tomu, že WikiLeaks odstřihnou od světa. Nenapadá mě jiný důvod, než nějaké vyhrožování ze stran mocnějších – z vlád. Anebo se snad děje ve všech těch firmách něco nekalého? Bojí se, že někdo ucukne a pošle zprávu o tom, jak se dělají krabice Amazonu z mrtvých lidí?

A už se jde i oproti nám, občánkům. Aneb zablokovali mi firemní PayPal, protože jsem poslal peníze WikiLeaks.

Já jsem asi hrozně zblblej ze všech těch filmů, co jsem viděl, ale tohle na mě působí zkrátka jako to klasické zasedání padouchů. 10 nejbohatších a nejmocnějších lidí na světě, kteří ho ve skutečnosti celý vlastní a celý ho řídí. A teď se bojí, že se všechno posere.

Proto nedokážu pochopit, jak by někdo „obyčejný“ (Bože, jak já nesnáším spojení „obyčejní lidé“) dokázal zvednout pěst proti WikiLeaks. Upřímně jsem ještě nikoho takového nepotkal. Narážím teď na OpenLeaks, což má být více transparentní nebo co. Že prý se Assange věnoval moc tomu, aby uveřejňoval zprávy, než aby udělal z WikiLeaks pořádný projekt. Jako jaký projekt? Facebook pro donašeče nebo co?

Ať si tady OpenLeaks jsou, když vědí, jak se to má dělat lépe. Víc takových serverů není na škodu. Co s nimi může pak kdo udělat? Odstřihne je od sítě? Lidi si pomůžou. Stejně jako po odstranění WikiLeaks vznikly (a vznikají) stovky a stovky mirrorů.

Ani nevím, jestli jsem řekl, co jsem chtěl. Zkrátka mi celá tahle bublina leze krkem. Dochází tu k válce obyčejných lidí (herdek, už zase) a těch, co mají moc. A je to jednostranný boj. Operation Payback, komunita, která činí kroky proti bezpráví, zmizela z Facebooku, z Twitteru a i z „blbé“ Encyclopedia Dramatica. Protože to někdo někomu zkrátka tak přikázal. Někde jsem četl, že tohle všechno znamená první kyberválku. A já jsem kurva zvědavej na to, jak to všechno dopadne.

(O zatčení Assangeho se ani nezmiňuju, protože to je stejná mrdka jako celá Natálka. Ehm.)

Let the rage begin, komentáře jsou o kus níž.

Abych pravdu řekl, někdy se Čechem trochu stydím být. Už v tomhle se tak vymykám celým 80% populace. Je to tím naším buranstvím. Musíme se furt po něčem opičit, musíme mít žluté taxíky, protože to maj támhle, musíme mít na dálnici 130, protože to maj tůdle. A kup si ty vole škodovku s dieselem, pij gambáče, čum na fotbal a poslouchej Kabáty, protože to je ten českej drým (srovnej s „american dream“, see, see?). Vol modrý ptáky nebo oranžový růže, protože nic jinýho tu není a nemá to stejně cenu.

Neřeknu, kde se tahle úzkoprsost a předpojatost v Češích vzala. Může za to asi minulý režim, ve kterém se stádu říkalo, co můžou a co nemůžou, a těch možností taky moc nebylo, takže sis’ ty kluku jeden českej nemusel moc lámat hlavu. Ale co já vím, narodil jsem se rok a kus po revoluci a pamatuji si až rozdělení. Tuhle úžasnou péči nám nyní věnuje Evropská unie, která se díky bohu postarala o to, abych si na chleba mazal pomazánkový máslo, a ne čerstvý hovno z nutrie. Ježiš děkuju pěkně!

Úvod se mi trochu roztáhl, ale snad jsem vás uvedl do mé situace, do celého toho mého pohledu na klasického obyvatele Čech. Teď přijde to hlavní.

Již jednou jsem psal o cestování MHD a o individuích, která se v něm vyskytují. Psal jsem to ještě za svých školních let, kdy jsem většinou potkával nejvíce lidí jenom ráno ve špičce, poňáč jsem se domů vracel brzo odpoledne a druhou špičku jsem už nezažil.

Teď, jak cestuji za prací, mi ale přijde, že všichni ztupěli asi o sto bodů. A to jsem měl vždycky za to, že cestování MHD je jedna z nejjednodušších věcí, co může člověka během života potkat. Napsat celou tuhle elegii jsem chtěl na začátku prosince, kdy se v jedno středeční odpoledne někdo nahoře asi posral a napadalo v Praze několik desítek centimetrů sněhu. To byl pravý challenge pro dopravní podniky a jejich cestující. Nakonec to sepsal dobře mamuf v Já versus město a teď se chci vyřvat i já.

Když tramvaj zastaví a neotevírá dveře, neznamená to nutně, že…

…řidič zapomněl dveře otevřít. Buďto nestojí ještě v zastávce (musí tam stát celá souprava, víme?), nebo stojí třeba na blbym semaforu. Přestaňte se proto furt srát ke dveřím a mačkat tlačítko, jakoby to mělo zastavit hladomor v Africe!

Když tramvaj nezastaví v zastávce a otevře dveře, neznamená to nutně, že…

…tramvaji upadly kola a už nikdy nepojede. Zbožňuju, když se někdo, kdo je očividně ve spěchu, zeptá řidiče, jestli by mu otevřel jedny dveře, že by si vystoupil, a absolutně všichni se najednou zvednou a jdou z tý tramvaje ven, protože ty vole dveře jsou otevřený, a když jsou otevřený, tak nima přece projdu ne? (Toto se nevztahuje na to, když v tramvaji počkáte ještě pět minut, pak vystoupíte a tramvaj se rozjede. To je zákon schválnosti a daň za mozek.)

Když stojím u dveří, neznamená to nutně, že…

…tam stojím protože mám na ně fetiš a hrozně rád u nich jsem. Když tam stojím, tak je nejspíš chci použít. Což znamená, že budu vystupovat. Což znamená, že jsem ten blbej knoflík na dveře zmáčkl už vevnitř, a tak na něj už vy nemusíte venku hmatat. Rychlejš se to neotevře, potvrdit to dvakrát taky nepotřebuje, tak na to kurva nešmatejte. Anebo si na to sahejte jak chcete, ale pak jste pro mě totální kreténi.

Speciální věnování teď chci věnovat těm, kteří za mnou stojí při vystupování a zmáčknou už zmáčknuté ovládání dveří. Vás bych, milí spolucestující, posílal zpátky nevím kam. Bože můj.

Když mám na hrbu batoh, v podpaží kabelku nebo v ruce tašku s krámama, tak…

…s tim kurva nepřekážím! Batoh se dá sundat a dává se mezi hnáty. Pak vám nikam necestuje a nikomu nepřekáží. Kabelky se dají zase nosit tak, že nevyčuhujou dozadu a dokonce se s nimi dá chodit tak, že při otáčení nikoho nenaberu cestou. Pro velký tašky s krámama platí to samý, co pro batohy: dejte si to do prdele na zem!

Když už se panicky prosírám ke dveřím, tak se všem cestou…

…omluvím! Zkurvený „s dovolením“ fungovalo a funguje furt dobře, já se tím vždycky proderu všude. Nevidím za sebe, takže když na mě potom koukáte jako na dementa a hulákáte, že vás nepustím, mám urgentní potřebu vám sdělit něco velice výmluvného. Když „se dovolíte“, velice rád vás pustím.

Když si chci sednout, protože jsem už starej, nemocnej, nebo mě něco bolí, tak…

…se taky kurva dovolim! Znovu: nevidím všude a leckdy ani neslyším, takže jestli jste nemohoucí a postavíte se zrovna ke mně, nijak vám nepomůžu. Radši pustím někoho, kdo se mě slušně zeptá, jestli by si mohl sednout, než nějakou bábu se zlevněnejma kuřatama z Tesca, která nade mnou funí, drží se mojí sedačky a naschvál do mě strká. Takovýhle lidi naopak nechávám umírat na únavu.

Když slušnost, tak na obou stranách.

Co vy můžete vědět? Třeba mám protézu celý nohy nebo umělou kyčel. (To jsme dokonce už i na jednu nevrlou bábu zkusili a jak potom byla milá.)

Když ten zelenej čudlík u dveří svítí, tak…

…ho už kurva někdo zmáčkl a dveře se otevřou! Opravdu nechápu lidi, před kterými ty dveře otevřu a oni to vteřinu po mě opakují. Tací lidé předpokládám nepřesáhli inteligenční kvocient 80. Nemám pro to jiné vysvětlení.

Jinak je to samozřejmě v metru, kde po stisknutí tlačítko bliká. Chápu, že už to je pro některé intelektuální výzva.

Používejte tak proboha živýho to, co máte na krku. Vím, že to bolí a musí se pro to něco dělat, ale opravdu teď dokážu pochopit ty lidi, co jen tak z afektu vystříleli 40 lidi na ulici. Ne, že bych měl podobné tendence, ale když se s tím setkávám dennodenně, už nejsem tak milý.

Nakonec si neodpustím poznámku na téma „auto je zbytečný luxus“. V autě jste sami o sobě, jedete si, kudy chcete, posloucháte, co chcete, teplotu si dáte na kolik chcete, užíváte si jízdy, nikdo vám vedle nesmrdí, nemusíte se bát, jestli nesedíte na místě, které před hodinou poblil bezdomovec, nikdo do vás nefláká taškama a podobně, je to váš malý svět. A i ty roční výdaje a ostatní řidiči za to stojí. Fakt že jo.

(c) Eurogamer

Velice krátký a velice rychlý návod, jak si změnit jazyk v novém Need For Speed: Hot Pursuit.

1. Start -> Spustit… -> regedit
2. Najdeme:
   1. 64bitové systémy: HKEY_LOCAL_MACHINE – SOFTWARE – Wow6432Node – Electronic Arts – Need for Speed(TM) Hot Pursuit a klíč Locale změníme na en (pro angličtinu)
   2. 32bitové systémy: HKEY_LOCAL_MACHINE – SOFTWARE – Electronic Arts – Need for Speed(TM) Hot Pursuit a klíč Locale změníme na en (pro angličtinu)
3. Voilá!

(c) Eurogamer.cz

(Používá ještě vůbec někdo pojem „videohry“?)

Mně osobně se už vánoční hraní moc netýká. Prázdniny totiž v práci nedostáváme, a protože letošní svátky vyšly úplně špatně na víkend, moc si toho volna člověk neužije, že :) Jenže hraní o Vánocích je taková tradice, spousta lidí je zkrátka doma, má volno a spíše než pečení cukroví a házení pantoflí dávají přednost právě nějaké pařbě. A co nejzajímavějšího si letos člověk může dopřát?

Call Of Duty: Black Ops

Začnu takovou černou ovcí FPS stříleček, která je ve své sedmé inkarnaci už spíš nenáviděna, než zbožňována. Značka Call Of Duty se totiž začíná stávat pouhou dojnou krávou, která založila žánr tzv. „causal stříleček“. To jsou tradiční FPS, které jsou až trestně lineární, naskriptované a hráč do děje zasahuje spíše jakoby se díval na interaktivní film, než že by se na něm aktivně podílel, nebo nedejbože o něčem rozhodoval. Ostatně na toto téma jsem se rozepsal už před lety.

COD:BO můžeme bez problému korunovat na královnu této herní škatulky. Na paty jí sice šlape letošní Medal Of Honor (viz níže), ale COD zůstane CODem, ať už za hrou stojí Infinity Ward nebo Treyarch.

Ale ke hře samotné! Liché díly (vyjma jedničky) má vždy na starost právě Treyarch, který vždy kulhal vedle slavnějších IW jako chudý bratříček, který se snaží napodobit svého velkého a dospělého sourozence. Mnoho lidí a magazínů tvrdí, že tento díl je konečně postavil do stejné roviny s IW, ale já se obávám, že se tím akorát všichni utěšují. U obou Modern Warfare, u obou prvních dílů, jsem byl vtažen do děje, skvěle jsem se bavil, bylo mi líto cokoli hře vytýkat. World At War a toto? Eeeeh… Příběh v Black Ops je docela fajn a přináší cosi nového (nejste bezejmenný voják, který nemluví a jen střílí), ale nevím, jestli jsem už z toho vyrostl, nebo je to takové nemastné neslané, že jsem necítil vesměs žádné emoce. Dobře, útěk z Vorkuty byl hodně fajn, ale jinak? Eeeeh…

Herně není co o hře vyprávět. Je to klasické Call Of Duty se vším všudy, zbraně se chovají pořád stejně, překážky přeskakujete pořád stejně… Jak jsem už říkal, je to naskriptované až běda, ale alespoň to není tolik okaté a nucené, jako v Medal Of Honor. Fajn je, že okusíte různé části historie (Kuba, Vietnam, SSSR, atd.), takže si nelze nestěžovat na jednolitost, ale zase je to takové celé roztřepené.

Graficky budiž. Líbili se mi postavy, ale jinak jsou textury tristně nekvalitní a je prostě vidět, že engine už má také to nejlepší za sebou. Hudba ve hře je, občas se snaží o nabuzení smutku smyčci a jindy zase chce podtrhnout „hustotu“ situace rádoby nu-metalem. Eeeeh…

Hlavní fail hry ale je, že byla vydána se zapnutým multi-GPU a vypnutým multi-CPU. Předpokládám, že ten, kdo to měl na svědomí, už leží někde v krabici na ulici, protože hra příšerně cukala a během chvíle si vzala 1GB+ v paměti a neustálé vytěžovala procesor na 100%. Už vyšly na hru dva patche, což jen umocňuje její úděsnou optimalizaci.

A to jsem se zmínil, že autoři řekli o těch, co využívali ve hře bugy a glitche, že to jsou kreténi a měli by umřít na ploché nohy? Ne? No, tak to řekli. A neměly by tam ty bugy náhodou chybět? Když už si otevírám tu hubu…

Doporučuji sáhnout stále ještě po Modern Warfare 2, která je pro mě stále hřebem celé série a ještě na dlouho zůstane.

O Black Ops si budeme povídat zanedlouho na Zank you, engineer!, takže ho nezapomeňte monitorovat.

Click here to view the embedded video.

Medal Of Honor

A druhá dnešní causal pifanda. Rovnou řeknu, že se mi hrozně protiví, protože je z ní hrozně cítit, jak byla vydána stylem: „Honem honem, podívejte, kolik toho Activision vydělali s Modern Warfare! Dyť my máme taky silnou značku, honem, novej Medal Of Honor, teď!“ A co jsme nechtěli, je tu hra jak přes kopírák. 5 hodin hraní, současná válka (Afghánistán), skripty kam se podíváš, „zapamatovatelné“ postavy, střelba z těžké techniky, zběsilá jízda na skůtru/čtyřkolce a důraz na multiplayer.

Neříkám, že je to hrozná blbost. Medal Of Honor je ale tak hrozně podobná šestému Call Of Duty, že to až bolí. Náplň misí je úplně ta samá. Buďto jste někde s kamarády, někoho zachraňujete nebo někoho sháníte kvůli informacím. Kdykoli sedíte ve vrtulníku, tak jste sestřeleni a hledáte zbytek svého týmu.

Kdyby ta hra ale nebyla tak bolestně jednoduchá a nalajnovaná. Na začátku mise dostanete třeba pouhých 120 nábojů, které vystřílíte během chvíle. Co teď? Jinde byste si museli vzít novou zbraň, ale tady stačí přijít ke komukoli z vašeho týmu a či-čink – 300 nábojů. Kdykoli, kdekoli. Asi si je cucaj z prstu. Horší je ale to, jak vám hra doslova ukazuje, jak, co a kde máte udělat. Když máte něco zničit artilerií, nad místem, kam se máte postavit, se objeví velký bílý symbol toho, že tam máte čumět skrz dalekohled a navádět dělostřelectvo. A vaši spolubojovníci vám to ještě desetkrát zopakují. Hra vám ukáže, kde se máte nechat někým vytáhnou. Kam se máte postavit, aby se uložil checkpoint, no prostě všechno. Všechno vám hra řekne jak nesvéprávnému a já si pak připadal, jako naprostej imbecil, co za celej život hrál leda FarmVille. Hra vám dokonce říká, kdy můžete sprintovat! V některých sekvencích prostě nemůžete sprintovat, i když jde o normální misi a vaši kolegové před vámi veselé běží pryč. Prostě… Ugh…

S grafikou to je stejné jako výše. Viděl jsem lepší. Hudba je o moc lepší, jde hlavně o smyčcové skladby, které mají navozovat atmosféru. U závěrečných titulku pak hrají samotní Linkin Park. Achjo.

Ale abych hře nekřivdil, i když je její příběh naprosto plytký a sotva se o příběhu dá bavit, mnohem víc mě pohltil a na konci člověk opravdu „něco zažije“.

A multiplayer? Multiplayer je v podstatě naprosto totožný s posledními Battlefieldy. Naprosto. Inu, o tom jsme se bavili v prvním ZYE. A zanedlouho tam budeme propírat i singleplayerovou kampaň.

Jestli si hru chcete zahrát kvůli singleplayeru, zahrajte si znovu Modern Warfare a Modern Warfare 2. Mnohem lepší. A jestli si chcete hru pořídit kvůli multiplayeru, kupte si Bad Company 2. Je to némlich to samý a stojí to polovinu.

Click here to view the embedded video.

Civilization 5

Poslední hra bude možná až moc „chytrá“ oproti předchozím dvěma, ale nějak to kompenzovat musím.

Dá se pochopit, jestli jste Civ nikdy nehráli. Vždy když někomu totiž řeknu, že je to tahová strategie, dají oči v sloup a udělají „Jéééžiš“. Přiznávám, že to nemusí být hra pro každého, ale když už jí dáte šanci, tak vás odmění opravdu hodinami zábavy.

Hra nemá žádnou kampaň s příběhem (jak by to vůbec vypadalo?), hrají se zkrátka čistě skirmishe, tzn. si člověk vybere jakou rozlohu a jaký druh (kolik tam chce vody apod.) mapy, obtížnost a nakonec si vybere jeden z mnoha národů. Každý národ má své výhody a speciální bonusy, které mu jsou vlastní. Ten má jednu super účinnou vojenskou jednotku, ten zase dostává automaticky více jídla, tomu se zase staví rychleji budovy.

Je to zkrátka super, když začnete hru a máte jenom osadníky a válečníky. Založíte první město a už stavíte jednotky, zkoumáte a vymýšlíte, a dál a dál se rozrůstáte. Samozřejmě tah po tahu.

Civilizaci si člověk musí zahrát, protože je to ohromně variabilní hra, která skýtá opravdu spoustu a spoustu možností strategického vyžití. Tvoříte tam vlastně dějiny od nuly, takže si můžete jako Číňan klidně postavit Big Ben a Stonehenge, stejně jako se stává, že najedete někam s tanky a protihráč má stále ještě jezdce na koních s kopím. Hra je ale velice pohodlná v tom, že dokáže nabídnout zábavu jak casual hráči, tak i hardcorovému fandovi Civilizace. Buďto jen zkoumáte, stavíte a válčíte, anebo se nimráte v diplomacii a mapě okénko po okénku, a pečlivě si plánujete sebemenší postup.

Upřímně nedokážu moc popsat, proč mě Civilizace tak baví. Každý si to musí zahrát, aby si to vyzkoušel sám. Civilization 5 stojí dneska pár stokorun a dokáže nabídnout skutečně desítky, ne-li stovky hodin hraní. Je to sice pro někoho jednotvárná zábava, ale jak říkám: spousta národů, spousta různých postupů, náhodně generované mapy a koneckonců i různé obtížnosti. Jedna mapa tak může trvat skutečně hrát třeba i 10 hodin. A to jsem se ani nezmínil ani o multiplayeru.

Click here to view the embedded video.

A pokud vám nelahodí ani jedno, letos vyšlo spousta dalších fajn kousků. Další PC hry najdete třeba na novém YouGame.cz, kterému se pomalu rozrůstá sortiment, ale nějaké osvědčené akční hry nebo strategie tam už najdete.

Elektronické nebo, chcete-li, digitální podpisy tu už jsou s námi nějaký ten rok a za tu dobu si už našly plno míst uplatnění. Hlavně se hodí v komunikaci se státní správou, nicméně s nimi jdou „orazítkovat“ i běžné PDF dokumenty a e-maily. A co to vůbec je a jak to funguje?

Pojem „elektronický podpis“ jako takový je v české legislativě brán jako jakákoli značka v dokumentu. Podpis na konci e-mailu, jméno v hlavičce PDFka apod. Pravá legrace přichází až se „zaručeným elektronickým podpisem“, kdy na scénu přichází tento vynález v plné kráse. Na rozdíl od obyčejného podpisu totiž tento zaručuje integritu dokumentu a autentizaci autora. Zkrátka když dostanete cokoli ním ohákované, máte jistotu, že ten dokument k vám přišel skutečně od toho, od koho měl, a že ho nikdo neměnil. Autor se navíc takto podepsané listiny nemůže zříci.

Zdroj: Wikimedia

K zabezpečení takovéhoto razítka se používá zašifrování tajným klíčem a dešifrování klíčem veřejným (tzn. asymetrická kryptografie). Z podpisovaného dokumentu se vytvoří otisk neboli hash (nejčastěji MD5), který se posléze zašifruje pomocí algoritmu s veřejným klíčem (nejčastěji DSA či RSA). Při dešifrování jsou porovnány všechny hodnoty a pokud sobě odpovídají, jde o důvěryhodný dokument.

Dle českého zákoníku je takovýto podpis považovaný za rovný podpisu klasickému. U nás se dá využít v několika agendách:

• podání přehledu o příjmech a výdajích OSVČ
• podávání žádostí o dotace EU
• žádosti o sociální dávky
• přihlášky a odhlášky k nemocenskému pojištění
• elektronické podání přiznání k DPH
• elektronická komunikace se státní správou, krajskými a městskými úřady
• elektronická komunikace se zdravotními pojišťovnami
• datové schránky – datové úložiště určené k doručování a provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci

Krom toho jde samozřejmě využít i k obyčejným záležitostem jako je podepisování faktur, e-mailu a PDF souborů. Toho se docílí pomocí podepisovacích pluginů a programů.

Zřízení zaručeného digitálního podpisu lze absolvovat na vlastní pěst, anebo si jej za přiměřený poplatek nechat zařídit profesionální firmou. V tom případě z člověka odpadá nutnost běhat z úřadu na úřad a další oblíbené byrokratické praktiky. Na digitalni-podpis.cz si lze objednat zřízení elektronického podpisu již za 790 Kč. Navíc si lze připlatit za plnou podporu a dokonce nabízejí i software pro podepisování PDF souborů. V tomto za ně mluví i jejich reference.

Pokud se tedy chcete vyhnout věčnému čekání na úřadech, za několik stovek si lze mnoho úkonu zjednodušit a dělat je z domova. Pokud jste navíc OSVČ, tato investice se vám dle mého hravě vrátí, když místo postávání před přepážkou můžete vydělávat. Určitě to nejsou vyhozené peníze a navíc už je pouze otázkou času, kdy si elektronický podpis najde využití i v dalších směrech.

Konečně jsem si našel čas a zodpověděl těch několik dotazů, které jste mi vy, věrní čtenáři, psali do diskuse.

Doufám, že vás mé odpovědí uspokojí, obohatí nebo k něčemu inspirují.

Omlouvám se za obvyklou, horší kvalitu zvuku, mikrofón v mém Kodaku není z nejlepších.

Click here to view the embedded video.

Disclaimer: uvedený článek je subjektivní názor. Váš názor se může lišit.

Jak jsem již zmínil ve svém pojednání o pražském předprodeji, první díl Mafie byl (a stále je) pro mě jedna z těch lepších, ne-li nejlepších, her, které jsem kdy hrál. I nějaké ty roky po vydání si jí s chutí nainstaluji a znovu projdu, protože má všechno, co by „interaktivní film“ měl mít – perfektní dialogy, příběh, dramaturgii a hudbu. Druhý díl tak byl první hrou, na kterou jsem byl ochoten historicky stát frontu a přijít si pro ní o půlnoci. A koneckonců po dlouhé době také hra, za kterou jsem vyplázl jedenáct stovek pouze kvůli singleplayeru.

Mafii 2 jsem už dohrál dvakrát, a to téměř během jednoho dne. A nemohu najít slov, jakými bych popsal své zklamání. Čekali jsme na ní osm let, ze kterých se prý čistých pět let vyvíjela. Pět let na vývoj hry mi přijde dost. Stejně jako bych se nebál toho, že by snad 2K Games škrtili rozpočet na hru s takovým jménem. Nedokáži si proto vysvětlit, co se mohlo během těch několika desítek měsíců pokazit, že teď titul „Mafia“ nosí něco tak nedomrlého, jako je toto.

Druhý díl absolutně nijak nenavazuje na díl první. Ničím. Krom jediné odbočky, která ale spíš fanouška původní hry rozohní, než potěší. S tím souvisí hned další problém – absolutně nesympatické a snadno zaměnitelné postavy. Pokud jsem s Tomem Angelem byl kamarád od první chvíle a držel mu palce až do té poslední, tak Vito Scalleta mi nepřirostl k srdci ani po 20 hodinách hraní. Stejně tak jsem si nijak neoblíbil jeho kamaráda Joa, ani Henryho, prostě nikoho. Vyjma pana Galanteho, ze kterého jsem jedinkrát za celou hru cítil opravdového mafiána. Příběh vůbec mi přijde naprosto plytký a vypadá jako vystřižený z béčkového mafiánského filmu. Ve hře je navíc spousta pasáží, kterých se hráč aktivně zúčastní a zdají se jako důležité, ale dál v příběhu se s nimi dalšího neděje a všichni se tváří, že je vše v pořádku. Stejně jako jsem měl potíž nespadnout ze židle z konce (samozřejmě v tom špatném slova smyslu).

Když tedy dějová linka pokulhává a zůstává hluboce ve stínu své předchůdkyně, tak snad potěší něco dalšího, ne? Prostředí, hratelnost. Všechno zbylé. Začnu pozitivy, a to takovými, že hra vypadá docela slušně. Město je líbezné, variabilní a skutečně to vypadá, že si na něm někdo dal záležet. Obrovsky se klaním před lidmi, kteří měli na starost automobily, protože ty jsou asi to nejlepší ze hry – perfektní chování na silnici a detailní zpracování (když auto zaparkujete, tak má dokonce natočená kola tak, jak jste zastavili) včetně poškození. Tím bych výčet pozitiv asi ukončil a začnu se všemi negativy, které mi během hraní vadily. Když už zmiňuji ty vozidla – ostatní účastníci jsou docela bezohlední a nemají špetku intuice o pravidlech na silnici. Auto tak máte neustále potlučené a rozbité. Dá se sice opravovat, ale když vás popáté deset vteřin po vyjetí z garáže nabere na zadek taxík, tak už vás na opravování přejde chuť. Střelba a boj obecně nám taky zjednodušily. Zbraně už nekopou, pouze se jim „rozjíždí“ crosshair. Nicméně i na full auto se vždycky do někoho trefíte a občas jsem s ním slavil větší úspěch, jak se střílením po dávkách. Nepřátelé jsou někdy nesmrtelní, když vydrží například zásobník z Magnumu. Jindy padnou k zemi po dvou ranách ze špuntovky. Stejně jako vy vydržíte občas kulek deset a jindy zase dvě. Ale žádný strach! Pokud vám někdo rozstřílí prdel na cedník, stačí si zakleknout za nejbližší překážku a zdraví vám během pár vteřin vyjede z čehokoli na 75%! A to se vyplatí! Jeez…

Click here to view the embedded video.

Během hry jsem narazil i na několik bugů. Ten „nejlepší“ nastal v předposlední misi, kdy se svým parťákem musím projít několik pater docela rozsáhlé budovy. Můj kamarád zůstal ale úplně nahoře na začátku. Inu co, asi přijde, až to vykropím. Takže jsem to proběhl celé na vlastní pěst, vystřílel dvojnásobek nepřátel, abych pak přišel na konec a zjistil, že jedině ON může ukončit misi. Žádná jiná pomoc, než pustit celou kapitolu znovu a strávit s ní znovu hodinu, neexistuje. Stejně jako jsem viděl ve hře mnohokrát věci zaseknuté v sobě – při honičce s policisty se jejich auto zakleslo do lampy, aby se začalo klepat a následně vyletělo vysoko do vzduchu a explodovalo. Faaajn… Také díky tomu, že je hra naskriptovaná a nepočítá s nějakými maniodepresivními postupy hráče, jsem dokázal vyřešit jednu kapitolu tím, že jsem do hloučku nepřátel najel automobilem. A protože měli útočit na postavu a ne na auto, tak na mě nestříleli a bez problému jsem je jednoho po druhém přejel.

Ve městě navíc nemáte úplnou volnost. Pořád a neustále máte na radaru červenou tečku s waypointem, ukazující vám další destinaci pro postup v příběhu. Máte tak sice dvě možnosti, jak si přivydělávat (obě by to měly být prodeje aut), ale kdykoli jsem na ona místa přijel a zeptal se na práci, bylo mi řečeno, že mám přijít později. Jenže později pak není kdy. Po dokončení příběhu vás hra hodí do hlavního menu a žádná možnost volné jízdy není (ledaže…). Jediné, co se dá dělat neustále, je nakupování oblečení, tuning a oprava aut, tankování a ježdění do myčky, stravování se a přepadávání obchodů. A většinu věcí děláte pouze, když musíte. Nakupujete nové oblečení, když se potřebujete ztratit policii, stejně tak jako jedete do servisu, když potřebujete změnit SPZku. Najíst/napít se chodíte pouze tehdy, když potřebujete doplnit zdraví. Zbytek už je jen pro hračičky a estéty (mytí v myčce, tankování, tunění, atd.), který by ve hře mohl klidně chybět.

Ve hře je navíc spousta dalších věcí, které jsou tak zbytečné, až se člověk chytá za hlavu. Jde pustit voda v koupelně a v kuchyní, jde splachovat záchod nebo zhasnout na chodbě. K čemu to tam teda vše je, když to nemá žádný účel? Kdyby raději ten čas byl investován jinde… Všude ve hře jsou telefonní budky, v každém ve svém bytě máte telefon, ale jsou naprosto na nic. Z telefonních budek můžete uplatit policii za fantasmagorních $500 – není levnější jim ujet? A domácí telefon využijete jen když někdo zavolá vám. Směšné.

Stejně směšná je nefunkční nadzemka nebo naprostá nulová diverzita postav. Ve hře jsou asi dva typy Asiatů. To to nikoho nepraštilo do očí, když jich pak někde musí stát pět vedle sebe? Stejně jako jsou asi dva obličeje černocha a policisty, jediný (!) obličej pumpaře, dva obličeje mechanika atd. atd. Obyčejné chodce jsem raději nezkoumal, akorát bych zjistil, že žiji v nějakém městě plném naklonovaných jedinců ze čtyř různých embryí.

Nakonec se ještě zmíním o dabingu. Jedničce nemohu upřít své kouzlo právě díky českému dabingu. Hra byla vůbec celá dělaná původně česky a pak až přeložena do angličtiny. Jenže dvojka je přesný opak. Dvojka byla vyvíjena jako primárně anglická hra, a to byla docela nešťastná volba. Lipsync postav je tak udělán na anglický dabing, takže pokud hrajete hru česky, je to jako koukat na mexickou telenovelu. S českým dabingem jsem byl navíc otřesen z dema a v plné verzi to nebylo o moc lepší. Na naprosto nevýrazného Vita v podání Martina Trnavského a časem nesnesitelného Joa v podání Vlastimila Zavřela jsem si musel zvykat celou hru. Podruhé jsem si hru dal v angličtině a i když je to o fous lepší, postavy mi splývaly a cut-scény jsem si tak nějak neužil tolik, jako v češtině. K Mafii vždy patřilo to, že to byla perfektní česká hra, která byla hlavně česky a pro Čechy. Chápu, že kdo platí, ten si diktuje, ale v tomhle případě má u mě 2K Games obrovské mínus.

Stejně jako má u mě obrovské mínus za to, že na se na české fanoušky naprosto vysrala se sběratelskou edicí. Můžeme být rádi, že tu hru vůbec česky máme, a že v krabici u hry najdeme alespoň vytisklou mapu města. Z nejlepší české hry, která kdy spatřila svět, se tak po osmi letech vyklubalo něco jako Call Of Duty: World At War (teď jsem možná COD5 urazil). Je to pořád sice Mafie, ale díky vydavateli, který si všiml obrovského potenciálu takové značky, se z ní stala dojná kráva na peníze. Proto je hra více konzolová a proto je nyní přednější zákazník americký, jak český. V USA hráli hru již od 24., u nás jsme se dočkali o tři dny později. V USA bylo možno ke hře dostat spoustu DLC zdarma, u nás vůbec nic. Při diskusi s vývojáři na předprodeji to vypadalo, že je jim líto, jak moc do toho 2K Games kecají. Viz otázka mladíka, který se ptal jestli budou k dispozici nějaké nástroje na vytváření modifikací pro hru. Odpověď byla taková, že kluci z Brna to podporují a vítají, ale vydavatel je striktně proti tomu. Vydavatel očividně byl proti mnoha věcem.

Přijde mi zkrátka, že všechno se to posralo u vydavatele. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by bývalí Illusion Softworks udělali to, co udělali. V kódu hry je spousta částí, které nejsou při hraní k dispozici. Všichni se odvolávají na DLC, že to prý nestihli, tak že aspoň takhle. První DLC „Jimmy’s Revenge“ má prý přidat desítky (!!) hodin hraní. To bych rád viděl. Ale i kdyby – já chci hrát desítky hodin už s původní hrou a ne s hromadou placených DLC. Kéž by Gathering Of Developers nebylo nikdy odkoupeno, kéž by Daniel Vávra mohl dělat všechno podle sebe, kéž by se myslelo v první řadě na lidi, co tu hru dělají, a až poté na peníze. Mafie 3? Bude, tím jsem si celkem jist. Ale kdo jí bude po tomhle chtít…

Další postřehy a názory:

• Da Artista
• Adam Hošek
• Rock Paper Shotgun
• Jaromír Kaňák
• Jan Modrák

Proto jsem se na druhý díl tak strašně těšil. Celé ty roky jsem byl ale k datu vydání střízlivý. Přece jen už se o hry zajímám dost dlouho, abych věděl, že se často odkládají a dokola se mění jejich obsah. Když tedy konečně vyšlo najevo, že teď už skutečně vyjde, jak bylo avizováno, nenapadlo mě nic patřičnějšího, než si hru zakoupit jako první v České republice (a vůbec ve zbytku světa – krom USA, přirozeně). A proč si to nespojit rovnou se slavným půlnočním prodejem? A dokonce s bohatým programem! No hmmm hmmm…

Inu, hra předobjednána, nad slibem kalendáře s lascivními obrázky mávnuto rukou. Pokud snad někdo přešel veškeré info k půlnočnímu prodeji a celé akci s ním spojené, doporučuji přečíst pozvánku na Eurogameru, která to vše dobře shrnuje. Nikdy jsem na půlnočním launchi nebyl, takže jsem si to představoval jako v civilizovaných zemích. Jenže já zapomněl, že jsem v Čechách a že publikum Mafie 2 a (třeba právě) Starcraftu 2 se srovnává velice obtížně.

Vpouštění do prostorů CasaGelmi bylo plánováno na 20h. Přirozeně, první účastníci fronty tam byli prý už od nějakých pěti. My jsme dorazili „až“ na sedmou, kdy byl před vstupem ještě docela „snesitelný“ štrůdl. Nakonec před námi stálo asi tak 20-30 lidí, což nevypadlo tak zle, zvlášť v porovnání s lajnou, která se vytvořila za námi. Jenže to bychom nebyli v Čechách, aby se to všechno nezvrtlo. Naprosto běžně totiž přišla třeba trojce lidí, která došla do půlky fronty, zjistila, že to je skutečně TA fronta, a šla zase zpátky na začátek, aby se tam někam vtlačila. Tak se před nás vměstnalo dalších 30 lidí, kteří přišli o hodinu později a bez jakéhokoli čekání byli vpuštění dovnitř. Klidně si mě mějte za pokrytce, že jsem taky pustil známého, ale když se fronta před námi zdvojnásobí, tak už je to stejně fuk…

Vevnitř jsem si naděje na konferenční židle nedělal (cha!), takže jsme stáli zase dále ve frontě, odděleni pásy, aby to mělo nějaký řád. Jak moc to bylo účinné, zodpovím později. U vstupu jsme dostali lístečky s čísly podle toho, jak jsme stáli frontu. Jak moc velkou to mělo váhu, zodpovím později. Tyhle lístečky se totiž využívaly hlavně k tažení potenciálních výherců. Nejdříve se hrál poker, jeden na jednoho. Komentoval to dobrovolník z publika jménem Marek, kterému to šlo velice dobře, až na to, že občas prozrazoval (asi nevědomě) karty hráčů. Výherce dostal USB palec a dvě hry, poražený měl dostat cenu útěchy, což byl nejspíš sestup z pódia (prý dostávali taky palce). Po pokeru přišla přehlídka kostýmů. Mělo se údajně jednat o soutěž o nejlepší kostým. Nakonec dostal cenu úplně každý, kdo tam vylezl. Pominu-li trapné předvádění všech zúčastněných, vyhrála to na plné čáře slečna, která se svěřila, že hry nikdy moc nehrála, a na otázku, jestli bude hrát Mafii 2, odpověděla, že teda asi bude muset. A dostala palec.

Po všech těchto šaškárnách se chválabohu na pódiu vyrojila část týmu 2K Czech. Konečně začala nějaká inteligentní zábava a závan profesionality. Pánové věcně odpovídali na dotazy Ondry Broukala, posléze došlo i na publikum a pak i na dvě videa. Jedno obsahovalo záběry z natáčení motion capturingu (u střelby jsem se fakt smál) a druhé byla zdokumentovaná cesta do Států, kde probíhal anglický dabing. Opět, jak američtí dabéři říkají česky „Mafia 2 bude kurevsky dobrá!“ a „Si piš vole!“ pobavilo.

Posléze přišlo další kolo „soutěží“, kdy se losovalo o palce a o hry. Třetina tažených čísel neexistovala a nikdo si pro výhry nechodil, takže nakonec si mohl pro hry dojít ten, kdo měl alespoň číslo jiné barvy. Nakonec došlo i na samopaly, které se podařilo vylosovat asi až napotřetí. Díky bohu to aspoň vyhrál někdo, kdo z toho měl upřímnou radost a bude z toho vyplesklej ještě rok, oproti slečnám, které si chodily pro palce s nulovým zájmem.

Vrchol všeho pak přišel v hodině H, kdy se začalo pomalu odpočítávat a začala se tvořit fronta. Moderátorovu výzvu, aby se všichni vrátili na svá místa tak, jak byli vpouštění do sálu, byla úspěšně ignorována (cha!), a lidé naopak začali podlézat pásy, aby byli první v řadě. My osobně jsme se museli dostat asi před deset lidí, přestože nás dalších 50 předběhlo. První desítky předobjednávek totiž dostaly ke hře i triko s motivem hry, což nás samozřejmě ohromně potěšilo, protože jsme si mysleli, že už je večer zazděný a za pětihodinové stání si odneseme pouze hru bez jakékoli přidané hodnoty. Jak jinak – trika došla asi 10 lidí před námi. Dostali jsme teda pouze slíbený kalendář a šli jsme středem. Urputnou frontu na podpisy vývojářů se nám stát nechtělo ani omylem, takže jsme se přes hory nadšených capartů prokopali ven na čerstvý vzduch.

Nesetkal jsem jsem se s žádnou špatnou reakcí na onen večer, takže předpokládám, že mi sem naběhne skvadra blbečků a bude mě přesvědčovat, jaký to nejsem nevděčný čorák. Když to sečtu: strašné vedro a vzduch, nulová možnost si někam sednout, nulová kontrola pořadí, mašiny s hrou neustále obsazené, všudypřítomné čecháčkovství ze strany publika a na záchodě se nedalo rozsvítit. Nejvíc mě mrzí to, že jsme tam stáli x hodin navíc pro nic za nic. Kdybych přišel klidně v půl dvanácté, dostal bych to samé, co všichni ostatní. Je mi jedno, že nás nevylosovali v nějaké ze soutěží, ale když někdo dostane odměnu za to, že mě předběhl, tak mi to přijde dost nešťastné. Na hulákání publika, aby se hry vydávaly podle čísel, se žádné odpovědi nedostalo. Inu…

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak skutečnost, že hra vychází oficiálně až v pátek ve dvě hodiny odpoledne našeho času a do té doby není dostupná česká lokalizace. AKTUALIZACE: Dobrou připomínku měl na Eurogameru UrsusLuin, která může být dost dobře i pravdivá – no upřímně, kdy se začala hra prodávat až v polovině dne uvedení. A hlavně: Aug 27th at 12:00am GMT == Půlnoc ze čtvrtka na pátek. Stejně tak jako máte hru v polštině nebo ruštině, když nemáte český účet na Xbox Live. Někteří lidé vyhrožovali dokonce vrácením hry.

Z mé strany tedy hluboké zklamání. Kdyby tam nebyli pánové z 2K Czech, tak skutečně hrubě lituji své účasti. Ze hry jsme přirozeně žádnou radost neměli, protože se nám už vařila žluč z celého večera. Dostatečně se s ní pomazlíme až dnes. A věřím, že svým obsahem nás bohatě odmění. Ale i tak, příští předprodej si asi nechám ujít.

„Reportáž“ z celé akce už je na ČT24.

A když jsem se po zhlédnutí DIGITu tak zamýšlel nad tím, jestli bych přece jen neměl knihy radši na Kindlu nebo iPadu, napadlo mě, jak já to mám vlastně s počítačovými hrami. Nebo s hudbou. Co když už jsem na krabičky zanevřel a radši si všechno stáhnu?

Počítačové hry

Hry jsem za svých mladých let dostával od vrstevníků a příbuzných na CDčkách. Sice jsem si na to sáhl, ale Verbatim CD počmárané lihovkou mě ani v 10 letech ze židle nezvedlo. Památný okamžik nadešel, kdy jsem dostal originální krabicovou verzi Eura 2000, u kterého jsem posléze proseděl skutečně hodiny. Kromě toho, že fotbal hraji virtuálně vskutku rád (cože?), byl jsem do hry celý zapáleny také díky tomu, že jsem se mohl pomazlit s krabicí, přečíst si na ní oslavné marketingové žvásty a měl jsem krásně potisknuté CD.

Posléze jsem získával hry spíše z výprodejů (památný výprodej Cenegy a originálka Half-Life za 150 Kč), různých edic (pamatné GAMES4U) nebo časopisů (památný LEVEL a další). To byly vždy ale hry staršího data, osekané o tu omáčku kolem.

Když jsem si ale koupil třetí díl Warcraftu, málem jsem u něj umřel na dehydrataci. Když jsem si pak k Reign Of Chaos pořídil i datadisk The Frozen Throne, umřel jsem na ní málem znovu. A navíc jsem se začal věnovat Warcraftu „profesionálně“. Ale to už je taky dlouho.

Nebudu zkrátka tajit, že doma mám originálek jen pár. Jedna část byla zakoupena kvůli multiplayeru (W3, HL a HL2, SC2), druhá kvůli směšné ceně (ETQW, FlatOuty) a třetí z čiré touhy mít nějakou hru v kolekci fyzicky nebo v touze podpořit autory (Polda). Poslední dobou ale v mé sbírce skončily tituly, které bych si jinak nezakoupil.

Sbírka je to ale digitální. Spoustu peněz mě totiž donutil „proinvestovat“ Steam. Ten se z nesnášené platformy na digitální média přetransformoval za ty roky na něco naprosto fantastického, až mi pomalu začíná vadit. Nabídka titulů stále rostla a rostla a dnes je jen málo her, které nejdou přes Steam zakoupit. Jeho kouzlo ale tkví hlavně ve fantasmagorních slevových akcích. Na začátku léta například spustil akci s heslem: „Nelezte na sluníčko, je tam nebezpečno. Radši seďte u kompu s našimi hrami!“ A každý den po dobu dvou týdnů (nepletu-li se) nabízel naprosto nemožné slevy na tituly, kdy jste mohli koupit třeba Mass Effect 2 ve sběratelské digitální edici za 700 Kč, zatímco v obchodě by stála čtyřnásobek. A to je denní chleba i dnes. Na Steamu jste si mohli koupit např. všechny hry od jednoho distributora (Atari pack, Eidos pack, atd.) za zlomek ceny jednotlivých her. Za cca €100 jste mohli být vlastníky všech her, které kdy vyšly u Ubisoftu. Torchlight za €4 nebovšechny Quakey za €8. A nekupte to.

Digitální hry jsou na jednu stranu fantastické v tom, že člověk klikne, přihlásí se na PayPal a už se mu stahuje hra, na kterou by jinak musel čekat, ale tady ji během čtvrt hodiny už hraje. Jsou fantastické v tom, jak ohromný výběr na jednom místě je, jak skvěle je to vše „zastřešeno“ – uložené pozice máte na serveru, stejně jako klíče a nastavení. Jsou fantastické, že díky absenci krabic a dodávaní fyzického produktu někam do prodejny, jsou tak levné. Na druhou stranu hru si často kupuji právě kvůli té krabičce a těm pár kusům papíru. Pořád si rád na to sáhnu. U mě v tomhle pak rozhodují spíše emoce, jak finance. Třeba Civilization IV bych si v krabici nekoupil, ale jako digitální download za pár peněz? Určitě. A třeba Mass Effect 2? Ten zase výhradně v krabici.

Hudba

S hudbou to je u nás docela na štíru. A to jak trh digitální, tak trh s fyzickými nosiči. Pokud pominu to, že polovinu mého hudebního vkusu v Čechách nelze zakoupit jinde, než na koncertech nebo přes Internet z dané země, zbytek je víceméně také docela raritní, i když sehnatelný. Ale zase, 400 Kč za CD?

Když mi někdo řekne obchod s CDčky, vybaví se mi Bontonland plný Gottů, Vondráčkových, Škworů a dalších chamradí. Existují čestné výjimky (tady má být odkaz na Rekomando) a Bůh jim žehnej, ale že bych si luskl prsty a měl tašku plnou CDček, kde chci, to ne. Samostatnou kapitolou pak jsou u nás vinyly, což už považuje očividně české publikum za blbou gramodesku, které poslouchal jejich praděda sovětské ódy. Tady se karta obrací a zatímco LP nějaké „undergroundové“ kapely jako třeba Red Sparowes není problém koupit, vinylové Red Hot Chilli Peppers je umění sehnat.

Digitálně jsme s hudbou ještě za opicemi. iTunes je stále ve hvězdách a ostatní zahraniční obchody buďto u nás také nefungují, nebo mají nabídku bohatou asi jako nádražní bufet. O českých pokusech jako i-Legálně, které se vší slávou zrušilo DRM, ani nemluvím. Za WMA v bůhvíkolik bitratu nebudu nikdy ochotný dát peníze. A už vůbec ne 30 Kč za skladbu. O FLACu tady holt ještě nikdo nikdy neslyšel.

Tady je můj verdikt docela jasný. Když už si kupuji CD, tak to jsou většinou od ne-mainstreamových značek, kdy jsou CD o dost levnější, pěknější a mají větší „duši“, než alba Cody Simpsona, které se vyrábí se stejnou vážností jako toaletní papír. Až se sem dostane iTunes, tak se to ve mně asi zlomí, protože je spousta muziky, kterou fyzicky prostě mít nemůžu. A i poté na ty kotouče nezanevřu. CD a vinyly budou vždycky nejvýš.

Knihy

Řekněme si to na rovinu, knihy moc nečtu. Většinou jsem je četl, protože jsem musel, a teď po škole můžu říct, že ani tehdy jsem je nečetl (díky táto). Když jsem knížku přečetl, tak už to bylo spíš kvůli tomu, že mi ji někdo vrazil do ruky a řekl, že je strašně, ale fakt strašně dobrá, a že se mi bude moc líbit. Tak jsem jí vždycky přečetl a vždycky se mi líbila.

Zkouška ohněm přišla s maturitou a nutností mít na papíře nějakých 30 knih (?) (no vidíte, čtvrt roku a už sám nevím!). Takže jsem si udělal čaj, vzal jsem si bábovku, papír a tužku a za pohledu z okna jsem začal vzpomínat, jestli jsem vůbec někdy přečetl aspoň 10 knih. Děti z Bullerbynu a Letadélko Káně mi asi neuznají, takže jsem začal na podzim pěkně číst, abych tam měl alespoň půlku knížek a půlku filmů. Snažil jsem se číst zmíněného Kafku a jeho Proces. Četl jsem to na telefonu, abych zjistil, že mě to neba, jak to čtu na telefonu. Tak jsem to začal číst v papíře, abych zjistil, že mě to neba, protože je to prostě úplně divné a táhne se to. Poručil jsem si tedy Irvinga (napsal třeba Pravidla moštárny) a jeho Syna cirkusů. 612 stran jsem díky objížďkám zubařů sjel asi během měsíce a dokonce jsem si i řekl, že se mi to četlo dobře. Pak jsem přečetl celého jednoho pana Broučka při dvou (!) návštěvách u zubaře. No a posléze to bylo Na západní frontě klid a Výchova dívek v Čechách, abych to završil McCarthyho Synem Božím. To byla taky úchylárna!

Takže jak vidíte, když se chce, všechno de. Ale zkrátka si nedokážu představit, že čtu knihu na iPhonu, na iPadu, na Kindlu; kniha je pro mě kniha svou formou a ne pouze obsahem. Já mám prostě pocit, že kdybych četl na e-readeru, tak že čtu pouhý text, dlouhý dlouhý text. Že si čtu pitomé PDFko s nějakým vyprávěním. V tomhle směru tak digitální formu striktně odmítám a na papír ať mi nikdo nesahá.

Disclaimer: Můj korektor si teď užívá v Maďarsku, takže bych prosil shovívavost.

Možná pozdě, možná brzo dumat nad svou kariérou, ale tahle myšlenka mi začala poslední dobou v hlavě bloumat víc a víc, až jsem si musel z toho ublognout. Nebudu tady hodnotit, jak jsem spokojen s tím, co dělám, ale spíš to bude takové zamyšlení či povzdechnutí nad tím, co dělám a nad tím, co bych doopravdy dělat chtěl.

Jsem zkrátka „ajťák“ jako vyšitý z The IT Crowd nebo z jakékoholi rádoby „ajťáckého“ vtipu. Sedím zkrátka ve sklepě a víceméně se modlím, aby se něco někde neposralo. A když už se někde něco posere, tak holt jdu a opravím to. Prostě „ajťák“. Správce, sysadmin, podpora. Jak chcete. Tuhle roli v koloběhu informačních technologií jsem si vybral protože mě to baví (bavilo, chcete-li). Přicházím tak do styku s hardwarem i softwarem, uděluji své cenné rady a uplatňuji konečně všechny ty tisíce hodin vědomostí, které jsem za ty léta posbíral. Jenže také přicházím do styku s lidmi, kteří tisíce hodin u počítače nestrávili samostudiem a objevováním, ale obyčejnou prací a počítač je pro ně pouhý nástroj. Tady právě začíná ta horší kapitola z mého já, protože jsem od přírody cholerik a introvert. A asi chápete, že mít IT support, který se s vámi nechce bavit a pak vás seřve do ticha, není asi to pravé ořechové, že…

A taky právě (ale nejen) proto jsem vždy ve skrytu duše chtěl být programátorem. Nebo „alespoň“ webdesignerem. Chtěl jsem zkrátka tvořit něco funkčního, něco co pěkně vypadá a co se bude lidem líbit. Probudilo se to ve mně někdy ve 12(?) letech, kdy jsem si zaregistroval prostor na Atlasu, tehdy se to ještě jmenovalo Můjweb, a v poznámkovém bloku jsem utvořil první tabulkový layout, který jsem nazval svými webovými stránkami. Už si upřímně vůbec nepamatuji, jak to vůbec vypadalo a co to mělo tehdy za obsah, ale postupně jsem se učil a učil, až jsem se naučil XHTML a CSS, s čímž jsem začal dělat teprve profesionální weby! To byste koukali! No kdo chce, ať se klidně podívá. A moc se nesmějte, všichni jsme jednou byli mladí a nerozvážní :)

Se značkovacími jazyky jsem si vyžil ještě jakou dobu (inu doteď), ale pořád ve mně byla touha posunout se konečně dál a naučit se alespoň to PHP. Ale ať už jsem se snažil jak jsem chtěl, nikdy jsem nikam pořádně nepokročil. Abych pravdu řekl, nekoupil jsem si žádnou knihu a spoléhal jsem se na výukové seriály více či méně renomovaných IT stránek. Nikdy jsem ale nepřešel přes první formulář, kdy mi buďto došla nálada, čas, nebo jsem to prostě už přestával chápat celkově.

Jak se naučím programovat jsem si plánoval na středoškolská léta. Od druhého ročníku byla každý týden dvojhodinovka programování ve Visual Basicu. Pravda, ne zrovna v jazyce, po kterém bych se já osobně utloukl. Kdybychom se alespoň učili v nějaké nové verzi (.NET), ale my jsme se patlali ve verzi 6, což nás vracelo do roku 1998. Další vadou byla cvičení, která jsme prováděla. Chápu, že asi je nejlepší osahat si všechny funkce na nějakých „hloupých“ příkladech, ale naprogramovat button tak, aby podle stisku tlačítka na myši přebarvovala form, fonty a tlačítko? A šestkrát do roka. Nemluvě o profesorovi, který nám toho upřímně taky moc nevysvětlil. Ovšem i tato hloupá cvičení mi dávala zabrat a leckdy jsem se sám dobral sotva k napůl funkčnímu programu. Kdyby byly na naší škole maturity z IT ještě po staru a my bychom museli 4 hodiny programovat, nevím, jak bych odmaturoval…

Další programovací epizodky přišly a hned zase odešly. Jednou jsem to myslel opravdu vážně a koupil jsem si za tři stovky učebnici pro C. Četl jsem ji se vší vervou, vnímal jsem každý řádek, každý náčrtek jsem do sebe nekompromisně vpil a nechal zapracovat. Nicméně asi tak v polovině knihy se text pomalu měnil na norskou veršovanou pohádku o poníkovi Jagurnovi a zbytek učebnice jsem dočetl spíš už z povinnosti, než že bych se něco přiučil. Knížku jsem pak zavřel, nikdy na ni nesáhl a v C už nikdy nic nenapsal. Das Ende.

Krom této velice seriózně myšlené sebeedukace jsem pak několikrát opět klopýtl o PHP, později o Python a přičichl jsem dokonce i k Ruby. Všechno ale skončilo v prázdnu, kdy jsem to po pár pokusech a neúspěších většinou svedl na nekompetentní výukové materiály a celou mou snahu zahodil.

Mám zkrátka problém v tom, že si sice dokáži představit, jak ten program má fungovat, jak mu mám říct, co má dělat, ale už to nedokáži zformulovat do kódu. Nedokáži to už přenést z hlavy na klávesnici a dál, aby to fungovalo.

Před nějakou dobou jsem začal přemýšlet o Flashi. Má široké využití a když se zabalí do AIRu, tak funguje všude. Ale obávám se (a nejspíš mám pravdu), že to neskončí lépe, jak dříve.

A protože vím, že můj blog čte spousta programátorů, tak bych se chtěl zeptat na to, jak jste začínali vy. Co vás nakoplo, co jste četli, odkud jste se vše naučili, kam nejraději chodíte. Ptám se vás na rady jak začít, kde a s čím.

Chtěl bych za sebou nechat něco pěkného a funkčního. Ne jen shluk několika lidí, kterým jsem nainstaloval ovladače, promazal registry a zrestartoval počítač.