Čím dál tím více mi v dnešní době přijde, že každý ňouma, co kouká na seriály a ví, jak si objednat sítotisk na 100 trik, má vlastní e-shop. Za poslední čtvrtrok jsem viděl alespoň tři takové obchody, které se pyšnily tím, že tam mají hlášky z HIMYM, The IT Crowd nebo The Big Bang Theory. A že měli široký sortiment. „Suit Up!“ ve dvou barvách a pak velké červené „RTFM“…

Proto mě potěšila zpráva, že v českých vodách začíná zbrusu nový obchod, který nestaví na textech ze seriálů, ale přichází s něčím vlastním. Na Chapadla.cz jsou od března k mání vtipná trika a placky. Všechna jsou ale originální a nezkopírovaná, nikde jinde je nekoupíte. Aneb není nad to si objednat triko z USA a pak zjistit, že ho prodávají neoriginální za třetinovou cenu v jednom pražském krámu. Autoři slibují hlavní záběr v subkulturách – IT, kultovní knihy a seriály (Monty Python, Twin Peaks, Lovecraft, do budoucna třeba Red Dwarf nebo Duna), horory apod. V současnosti je na webu jen pár motivů, ale utěšeně nabývají. Ale už i teď bych si vybral, „Spojaři všech zemí, proletujte se!“ je prostě bomba.

Co mě ale naprosto uchvátilo, je cena. Veskrze nic se nepřehoupne přes 200 Kč a to se prosím tiskne na Adlera, což jsou velice dobře šitá česká trika. Nemůžu nezapomenout na tričko s textem „Fire, Exclamation Mark“, které stálo 500 Kč, potisk byl takřka nerozpoznatelný a po pár vypráních se oloupal.

Chapadla.cz jsou spuštěna sice jen chvíli (v řádech dnů), takže kolekcí zatím moc neoslní, ale pokud autoři splní, co slibují, mají minimálně o dva zákazníky postaráno. A protože si, stejně jako my se ženou, potrpí na taková trička s potiskem i mnoho mých přátel, jistě o ně nouze nebude.

Už přes rok brázdím české silnice ve svém pomalu rezavějícím Favoritu a velice často prolézám autobazary a sním nad tím, že si jednou koupím tenhle či tamten vůz. A před několika měsíci jsem si určil jeden parametr, který můj příští vůz musí mít – automatická převodovka.

Někteří možná teď dali oči v sloup. Ale proč? Proč je v Čechách automat v autě něco luxusního, něco raritního. Proč si nepotrpíme na komfortní jízdu s dvěma pedály?

Hned mě samozřejmě napadlo, že je to pozůstatek socialistické nabídky vozů. Teď mě může vzít klidně plno automobilových všeználků klíčem po hlavě, ale copak všechny ty Škodovky, Olcity, Wartburgy, Lady atd. měly v nějaké motorizaci automatické převodovky? Leda tak do Trabantu jste si mohli dát poloautomatickou převodovku. A přitom v Americe nebo ve Velké Británii byly automaty denním chlebem (hlavně v USA) od nějakých 40. let minulého století.

Ale stejně, proč i dnes, v dobách DSG a bohaté nabídky na trhu, se prodávají manuály oproti automatům v tak obrovském měřítku? Pravda, automatické převodovky potřebují častější servisování, mají kratší životnost a nemohou plně nahradit „obyčejný“ fofrklacek, protože nevědí, co se děje na silnici. Ale já jsem stále ochoten tyhle všechny zápory obětovat za tu pohodu při řízení. A řekněme za nižší spotřebu.

V Čechách se ale ojeté vozy s automatem prodávají levněji, protože je nikdo nechce.

Přehlížím snad nějaký obrovský nedostatek automatických převodovek? Je tu nějaká hrozivá nevýhoda, kterou neznám? Pokud snad ano, svěřte se mi do komentářů, budu velice rád poučen, tahle věc mě opravdu zajímá.

A co vy, bude mít vaše příští auto manuál, nebo automat? A proč?

V minulém příspěvků jsem zmínil zakázkovou výrobu USB flash disků a tu hromadu možností, které se nabízejí. Pokud snad ale novodobé diskety nejsou to, co hledáte, mám pro vás i něco mnohem obyčejnějšího. Stejná stáj totiž nabízí i potisk obálek a to všemožných formátů (DL, C6, C5, atd.), ale dokonce i obálky kartonové, bublinkové a poštovní tašky. A pokud si ani z toho nevyberete, můžete si objednat i jakýkoli druh obálek speciálně na zakázku. Potisk si můžete vybrat buďto velice jednoduchý, tudíž třeba jen adresu, nebo můžete mít po celé obálce natisknuté logo společnosti apod. Meze se fantazii nekladou. Ceny za kus jsou opravdu směšné, že by si pomalu takovýto „luxus“ člověk dopřál i domů. Bublinkové obálky by jistojistě užil nejeden prodejce na Aukru. Včetně mě :)

Obálky a vůbec balící materiály jsou totiž sice malou položkou v podnikových nákladech, ale přitom to jsou jedny z nejčastějších věcí, které společnost reprezentují, a kterou obyčejní lidé (tzn. zákazníci) vidí a drží v ruce. A jen si představte, jak to vypadá, když vám faktura za služby či zboží za desítky tisíce korun přijde v obyčejné obálce s adresou načmáranou rukou obyčejnou propisovačkou. I takovéhle drobnosti vypovídají o profilu společnosti a o tom, jak si zakládá na své vlastní image mezi klientelou. Netvrdím samozřejmě, že reputace velké firmy stojí a padá na vzhledu obálek, ale dle mého se jedná o důležitý díl skládanky.

Navíc, jak u obálek tak u zmíněných USB flash disků, si lze přiobjednat i jednu další službu. A to onen direct marketing, kdy po objednání a vyhotovení vámi vybraného zboží firma sama odešle výrobky na určené adresy. Můžete tak rozesílat nabídky nebo newslettery pouze pomocí několika kliknutí u sebe doma na počítači.

Už jsem několikrát řešil hromadné potisky na trička, což dnes nabízí kdekdo. Pro reklamní účely lze potisknout hrnečky nebo propisky, ale tentokrát jsem narazil na jeden opomíjený artikl – USB flash disky. Ty dnes používá v podstatě úplně každý a to také díky směšným cenám. Tištěný spoj s několika paměťovými buňkami je tak podle mého mnohem lepší propagace než propiska. Pravda, o něco dražší, ale je zkrátka rozdíl, když člověk dostane někde na stánku propisku, nebo flash disk. Prima je možnost nechat si zhotovit „flashku“ v jakékoli podobě. Můžete mít autíčka, míče, stromečky nebo dokonce náramky, s kamerou či přímo dřevěné a luxusní. Přiznávám, že pak se asi moc o reklamní předměty nejedná, ale člověk si může nechat udělat třeba 100 fotbalových míčů a pak je prodávat před stadiónem :) Na stránkách neuvidíte přesnou cenu objednávky, protože se přirozeně odvíjí od individuálních požadavků zákazníka, ale můžete si stanovit limit a katalog vám pak vyfiltruje odpovídající položky. Ceny se pohybují od 158 Kč za 1 GB flashky, až po honosné 16 GB kousky za 838 Kč.

Jeden samostatný odstavec věnuji několika variacím „flashek“, které mě v katalogu zaujali. Zprvu se jedná o dřevěný kolíček. Ten se sice honosí svou ekologičností a samozřejmě vysoce kvalitním potiskem, ale hlavně se mu nedá upřít praktičnost. Každý z nás určitě někdy už šmátral po kapsách a hledal, kam ten svůj špalíček dat dal. Tady kolíček si člověk připne na kalhoty, na kapsu, kamkoli a pak ho tam najde. Divím se, že jsem to ještě nikde neviděl. Další zajímavou možností je potisknout si flash disk se čtečkou otisku prstu. Ale opravdovou specialitou je potisk na oblíbené USB gadgety. Rozeslat svým nejlepším zákazníkům vlastní USB ledničku je dobrý kumšt.

Upřímně jsem byl velice překvapen, jaké všemožné druhy USB flash disků si člověk může nechat zhotovit. V mých představách ležela myšlenka úplně těch nejobyčejnějších válečku, které budou mít na straně logo, které se po nějaké době sloupe a ošoupe. Vase-USB.cz provádí potisk zpravidla už při výrobě, takže skutečně drží. No a samozřejmostí je gravírování laserem.

Krom toho všeho lze ovšem využít i direct marketing, kdy po objednání a vyhotovení vámi vybraného zboží firma sama odešle výrobky na určené adresy. Můžete tak snadno obdarovat svoje klienty honosnými flash disky, a to pouze několika málo kliknutími. Prostě bomba.

Dneska přináším možnost pro všechny umělce a kreativce. Fujitsu spustila na konci loňského roku soutěž o ceny za půl miliónu korun. A o co vůbec jde?

Stačí vymyslet nějaký cool způsob, jak zviditelnit nějaký produkt od Fujitsu nebo značku samotnou. Pak to stačí natočit, vyfotit, napsat, upéct, vytesat, vyžvýkat a poslat to do světa. Při registraci je potřeba vybrat kategorii, ve které se budete účastnit. Jste-li jednoduše člověk, který se žádným uměním neživí, spadáte do kategorie „Uživatel domácí“. Je-li předmětem vašeho podnikání reklama, grafika, atd., jste „Profesionál“. No a pokud se nechcete účastnit soutěže s nějakými svými výtvory, můžete se registrovat jako „Kritik“ a pokud budete dostatečně věcní a nápomocní u projektů ostatních, můžete také vyhrát.

Do soutěže může jednotlivec přispívat, jak se mu zlíbí, není ničím omezen a již odeslané výtvory může do uzávěrky upravovat. Do 15. března tak máte všichni možnost bojovat o ceny. A že je opravdu o co stát. Pokud snad moc nevládnete grafickým programům nebo střihovým nástrojům, vůbec to nevadí. Jak tvrdí Michal Čížek, koordinátor soutěže: „Vtipný nápad si ceníme víc než technicky dokonalé zpracování.“ Poté, co se váš výtvor objeví na stránkách soutěže, začne u něj hlasování. Odtud je potřeba propagovat dílo samotné pomocí všech těch dnešních Facebooků a Twitterů, aby se sešlo co nejvíce pozitivních hodnocení.

Pokud máte tedy jen trochu kreativního ducha, nevidím důvod, proč se nezkusit zúčastnit. Soutěžní příspěvky přibývají v hojném počtu, ale nalijme si čistého vína, zatím je většina silné kafe. Inu, soutěž od Fujitsu už čeká, teď je řada na vás.

Ještě, než se začnu rozplývat nad obsahem, dovolte mi poučit případné jedince, kteří nejsou s těmito pány obeznámeni. Josh Homme je muzikant vyskytující se v hromadě kapel, nejznámější Queens Of The Stone Age, Eagles Of Death Metal, The Desert Sessions, Kyuss, případně ho můžete znát ze spoluprací s UNKLE, Mastodon či třeba The Strokes. Dave Grohl je něco podobného: Nirvana, Foo Fighters, Tenacious D, Killing Joke… No a John Paul Jones je nejznámější jako baskytarista z Led Zeppelin. That’s all folks, let’s move on.

Celé dlouhé čtyři roky spolu pánové spolupracovali, aby loni na podzim vyplivli do světa něco, co všem srazilo brady k zemi. 66 minut a 11 vteřin naprosté euforie, znějící jako mix extázního stoner a hard rocku. Album je tak skvěle vyvážené, fantasticky se přelévá z jednoho klidného, „barově“ pojatého zvuku, do rytmické jízdy, která ale neurazí ani vaši babičku (vážně). Zdárným příkladem budiž hned první No One Loves Me & Neither Do I. Jako byste rozmíchali do sebe QOTSA a EODM. Fantazie. A co teprv, když se do toho chlapi opřou už od začátku. Právě Dead End Friends a Reptiles jsou moje nejoblíbenější skladby na celém LP. Skvěle totiž odsýpají, donutí vás se pohupovat do rytmu, budete si muset brumlat text. Zmíním fantasticky houpavou Elephants nebo Bandoliers s oldschoolovým nádechem. Druhá polovina už se mi trošku ale ztrácí. Zachraňuje jí leda osmiminutová Warsaw Or The First Breath You Take After You Give Up, která s podlézavými „uchrchlanými“ kytarami a sóly zkrátka zaujme. Hopsavý Gunman není vůbec k zahození, ale je na mě prostě moc… hopsavý.

Říká vám něco stoner rock? Říká vám něco hard rock, ale jak byl za stara (ne ty splácaniny s nu-metalem typu Drowning Pool apod.)? Tohle je prostě deska, kterou musí mít každý, komu se líbí Queens Of The Stone Age nebo Eagles Of Death Metal. Je to naprostá bomba, která mi loni zvedla náladu, protože ze všech mainstreamových skupin vydalo dobré album opravdu málo z nich. V odkazech uslyšíte, o čem tu básním, a garantuji, že se bude líbit. Já jsem polapen.

Moje hodnocení » 9/10

Psát o téhle hře, jak je fantastická, bez toho, abych cokoli vyzradil z děje, je jednoduché asi jako namalovat rtěnkou živého medvěda. První díl byl pro mě něco fantastického. Zbožňuji RPG, ale nejsem příliš kamarád s těmi izometrickými pohledy a nejsem ani přílišný fanoušek fantasy. Když si to sečtete, RPGček, které by mě uspokojily po všech stránkách, bylo poskrovnu. A tuhle onehdá, Bohové a alchymisté z Bioware hodili do placu úžasný mix RPG/FPS z propracovaného sci-fi prostředí. No co, tetelil jsem se blahem.

Když jsem před těmi měsíci a měsíci dohrál s bušením srdce a euforií první kousek ze série, posmutnil jsem, že už je to úplný konec. Leč vše je minulost, druhý díl je na světě a je to sakra kus hry! Temnější a o něco jednodušší, co se týče herního schématu. To jest Mass Effect 2. Ve hře jsem zprvu panicky hledal inventář, abych pak pochopil, že hra dělá v podstatě všechno sama. Je zkrátka konec všem těm upgradům na zbraně, přeměňování tuny nepotřebného lootu na omni-gel. Před každou misí si vyberete pro svou partu zbraně a to je vše. Pak už akorát sbíráte zásobníky. A že jich bude leckdy potřeba náklaďák! Upgrady se nyní dělají ve výzkumné stanici na lodi, kde provádíte výzkumy výměnou za jednu ze čtveřici nových surovin, které těžíte z planet. A pozor, už žádné ježdění ve vozítku, které se co dva metry převracelo na střechu. Tady planety „pouze“ skenujete zběsilou jízdou myší, na skenu vidíte křivku s výskytem surovin, jakmile nějaká vyletí, šup ho tam, vyšlete sondu a je to.

O novinkách ve dvojce bych mohl mluvit ještě tak hodinu, i když věřím, že se teď někdo z vás chytá za hlavu, že jich tam tak není. Takže svoje povídání ukončím tím, že Mass Effect 2 je pro mě hra roku a nejspíš předčí i loňský Modern Warfare 2, ze kterého jsem měl husí kůži ještě dlouho po konci. Tohle je zkrátka třicetihodinový film, který hrajete vy, ve kterém všechno ovlivňujete vy a který je v podstatě „potřeba“ hrát znovu a znovu. Samozřejmě, že obsahuje nějaké ty chybky (nemluvě o českém překladu, bleh), ale vy je tak rádi přejdete… Zbožňuji ty stovky konverzací, zbožňuji ty souboje, zbožňuji možnost voleb, zbožňuji vztahy postav, zbožňuji na té hře snad úplně všechno. Skutečně, jedna z nejlepších her, co jsem hrál za celou svou „herní“ kariéru.

Battlefield: Bad Company 2 (Beta)

Zprávy o prvním Bad Company jsem hodnotil zaťatou pěstí, jelikož jsem to bral jako obrovský podraz na počítačové hráče. EA vydalo jako blbé hokejové edice tři díly Battlefieldu za sebou a pak nás nechala na světě s dvojkou (2142 ani Vietnam nikdo nehrál). Nejspíš za tu dobu dostala mnoho výhružných dopisů a mnoho telefonátů od pana Váni z Brna, protože druhý díl se již na PC dostane a dokonce se na nás dostalo i s beta klíči. České zastoupení uvolnilo skrze Eurogamer dohromady 2000 klíčů, takže jsme se mohli konečně připojit ke všem těm zahraničním pařanům, co už drtili Aljašku v módu Rush. Pokud jste jako já odkojeni Conquestem, můžete být zprvu zmateni. Jeden tým si zkrátka brání dva takové pointy, které musí druhý tým vyhodit do luftu. Když se mu to povede, jde se o kus dál, kde jsou další dva pointy, až se dojde na konec a je šlus. To jen tak fyi.

Co mě zprvu zděsilo, bylo úděsně, ale úděsně pomalé UI. Když si člověk otevřel servery, načítaly se asi tak půl minuty, aby se pak bez jakéhokoli logického uspořádání vyblily do kilometrové obrazovky. Filtry dosud nefungují, servery nejde seřadit podle pingu a pokud si snad myslíte, že to obejdete čudlíkem „Play Now“, který vás prostě někam připojí, tak bohužel smůla. Tenhle čudlíček vás totiž zpravidla připojuje na servery vzdálené tisíce kilometrů, s odezvou půl vteřiny. Ještě lepší na tom ovšem je, že vy to nemáte možnost jak zjistit. Ve scoreboardu vidíte akorát týmy, hráče a jednotlivá skóre. Nevidíte odezvu, nevidíte název ani IP serveru. Že hrajete na serveru v Sydney, zjistíte tedy až poté, co vysypete zásobník do nepřítele a ten se akorát odškube pryč bez škrábance. Meh…

Další kritiku snesu na optimalizaci. Nepředpokládám, že i když má moje sestava léta, že je to herka (C2D 3GHz, 4GB, GTS250), ale Bad Company 2 je první hra, která se mi velice nepěkně škube. Musím si snížit notně detaily a rozlišení, aby to bylo hratelné na 100%. Rovnou se tady zmíním o hlasitosti, která mi přijde velice smutná a hudbu na pozadí si leckdy strhávám až k 30%, abych něco ze hry slyšel.

Nakonec zdrbnu některé herní mechanismy. Rozdávání příkazů přes klávesu Q je ve starých BFkách něco, co je velice esenciální pro týmovou hru. V této betě můžete touto klávesou hráče akorát označovat a to asi na tři vteřiny. A velice často nejdou označit znovu. Takže pokud se někam zakempíte s reconem a snipíte jak o život (nejjednodušší postup, jak nasbírat hafo bodů, btw), neustále čudlíkujete označování, protože i když svůj cíl jasně vidíte, jeho šipečka na radaru prostě během chvíle vyprchá. A co je naprosto neodpustitelné, je absence lehání. To je něco podobného, jako kdybyste jste odebrali z Counter-Striku bomby nebo z Half-Lifu headcraby. Nechápu.

Bohudík (!) je velice lehké na tyhle chyby zapomenout. Jakmile se totiž pustíte do válčení, během chvíle vás bojiště pohltí a už jenom počítáte hodiny. I když je to jedna stupidní mapa, která se točí furt dokola, je to prostě klasický Battlefield v novém moderním kabátku. Navíc už fungují odměny a levelování, které ohromně motivují a navíc se vázají na váš EA účet, takže v plné hře už můžete začít s rotačním jaderným kulometem a 1000 HP. Nebýt tohle beta, tak nad hrou zlomím hůl, ale takhle jen doufám, že kluci švédský všechno vychytají.

Voda je něco, co v životě potřebujeme neustále. Je to takové tekuté zlato (sůl, chcete-li), které v podstatě vnímáme jako samozřejmost a denně ji využíváme. Zamysleli jste se někdy ale nad kvalitou vody, co pijete? Odkud pochází a jak se dostane až k vám? Co když je v dnešní době lepší pít vodu z kohoutku, jak balenou? O této problematice jsem se pramálo zajímal, ale nedávno jsem se dozvěděl o stránkách Vodarenstvi.cz, kde se věnují pitné vodě a všemu okolo ní.

Velice mě právě zaujal článek porovnávající kvalitu balené vody a vody z vodovodu. Musím se přiznat, že kohoutkovou vodu jsem vždy považoval za nutné zlo, kdy člověk měl už opravdu žízeň a širokodaleko nic jiného. Jenže v Čechách tato „komodita“ získává už delší dobu nejlepší výsledky z celé Evropy. Nejlepší je totiž vodu skladovat ve tmě a v chladu – a kdo z vás svoje lahve strká do tmy? Z kohoutku si člověk vždy natočí čerstvou vodu, ne několik dní starou, z otevřené flašky, která ležela někde na slunci. V ruku v ruce s tím odpadá i tahání vod z obchodu, nemluvě o jejich skladování a následném nakládání s PET lahvemi. Když to tak po sobě čtu, jak ještě někdo může pít balenou vodu? A i na to je na webu odpověď. I když bylo tradicí si domu vozit právě těžké balíky s balenou, ochucenou vodou, podle výzkumu se mnoho Čechu přeorientovává na kohoutkovou vodu. Sice se nevzdáváme svých limonád (nárůst 13% minulý rok), ale někde se začít musí.

Vodarenstvi.cz je tak server o něčem, nad čím by každý jinak mávl rukou. Je ale zajímavé vědět, jestli je lepší pít vodu točenou či ne, podle čeho se hodnotí kvalita a jak na tom jsou kohoutky právě u vás. O tom a o dalších tématech tam najdete spoustu článků, které leckdy skrývají různá tajemství. Doporučuji alespoň nahlédnout, protože i když to zní komicky, o vodě se dá zjistit spousta zajímavostí.

Kdo to kdy nezažil.

Hodina informatiky nebo čehokoli, u čeho se ve škole sedí u počítače. K smrti nudný a otravný výklad vyučujícího, samostatná práce hotová během tří minut a co teď?

Každý v životě už někdy z nudy, ať už chtě či nechtě, sáhl po flashových hříčkách, kterých se válí na Internetu haldy. Bylo vždycky z čeho vybírat, na tu chvíli to zabavilo a co teprv, když si kolega vedle pustil stejnou hru a začal boj o nejlepší skóre. Jo jo, všichni jsme tam jednou byli.

Na flash hry se zaměřuje další český server, který je zatím ještě v plenkách a má se ještě co učit. I přesto na něm najdete již 811 her roztříděných do známých kategorií. Autíčka, střílečky, bojovky nebo dokonce hry pro slečny nebo hry upravovací, kdy si oblékáte panenku apod. Člověk si může zahrát i hry deskové a hazardní, do kterých jde zapojit i přísedící u počítače. Prostě si tam vybere kdokoli, ať už podle nálady, tak podle svých nejzvrhlejších choutek.

101her.cz se tedy pomalu rozrůstá a s obrovskou oblibou flashovek u nás bych se nebál, že bude mít nouzi o návštěvnost. Na webu je ještě něco málo práce (např. „hri pro dívky“ apod.), ale předpokládám, že cílovou skupinu to od hraní neodradí.

Po notné době pokračuji v nepravidelném seriálu kapel, které se netěší velké popularitě, ale přitom za nimi stojí známá jména.

Dneska to bude o kapele, která inklinuje ke stoner rocku a to nejspíš díky jejímu kytaristovi. Pokud vám však neříká nic jméno Troy Van Leeuwen, pak vám snad už budou povědomější kapely Queens Of The Stone Age, Desert Sessions, Eagles Of Death Metal, A Perfect Circle nebo Puscifer.

Právě tento muž, dobře známý pro svou „úchylku“ na obleky, se dal dohromady s neznámou zpěvačkou Serrinou Sims, která již ale byla slyšet na některých skladbách Era Vulgaris. K dvojci se připojili s basou Eddie Nappi a s bicími Norm Block a voilà – na světě jsou Sweethead.

Po krátké tour se Snow Patrol loni v létě vydali nejprv své EP The Great Disruptors, aby ho pak v listopadu následovalo plnohodnotné album zvané jednoduše Sweethead. To produkoval sám Troy a na nějakou dobu to bude jediná věc, co od nich uslyšíme. V jeho domovské kapele Queens Of The Stone Age se totiž dokončuje nová deska, které bude předvojem pro jejich celosvětové turné. Posléze ale přislíbil opět svou účast na tvorbě materiálu a vydání dalšího alba.

Inu, máme se na co těšit. Nakonec jejich video k nejhranější pecce, The Great Disruptors:

Click here to view the embedded video.