Ahoj holky. Můj rok se blíží ke konci, a tak pomáhám najít novou au pair do mé rodinky

Mění se vám v podstatě každý týden, ale určité věci se nemění. Všechny děti jsou úterý a čtvrtky ve škole. Což je fajn, protože stihnete aktivity i během všedního dne. Já chodím třeba pravidelně na stěnu. Pondělí, středy vždy makáte od rána do 5-6-7 večer. Pátky máte občas volné, když vás máma potřebuje v neděli. Pokud makáte, tak jste off většinou kolem 2-3 odpoledne. Máma je ted konečně ofiko single, takže chodí na randíčka a hodně ráda paří Takže úterý večer a čtvrtky večer má date nights. A také často páteční večery, kdy jde na párty (ale často uloží děti do postele a pak až odejde). Před začátkem každýho týdne ji řeknu, jestli mám nějaké plány a ona se vždycky snaží upravit rozvrh tak, abych mohla jít tam, kam chci. Když ji požádám o 2 volný víkendy v měsíci, většinou s tím nemá problém (vlastně si nevzpomínám, kdy mi řekla ne). 

Nashville

Říká se tomu NashVegas, tedy Las Vegas východu. Já tomu říkám americký Brno. Je to relativně malý město. Rozhodně menší, jak Praha. Z jednoho konce na druhý dojedete během 25 minut. Párty jsou tu všude a neustále. V létě vůbec. Je to místo, kde se koná spoustu rozluček se svobodou. A to jak pro holky, tak i kluky. Kluci jsou tu blbečci, takže za vás na párty klidně zaplatí 5 drinků a ani pusu nečekají. A protože je ted všude MeToo movement, tak když mu řeknete, že je načase, aby šel domů, tak prostě odejde. Jednou jsem dostala i kytku

Jednoduše Nashville zbožňuju. Pivo tu seženete za 3 dolárky. Dostanete se do míst i pěšky. Lyft/Uber je odemě z baráku v rozmezí 7-12 dolarů do downtown. Bydlíme cca 15 minut daleko (Je to 2 hodiny pěšky).  MHD v Nashvillu je, ale moc nefunguje. Zastávku máte 5 min od baráku a občas se autobusem svezu do downtown. Lístek stojí 1,70.

Jak se v rodině cítím?

Tak jako snad všechny au pair, i já měla svoji krizi. Ale po tom, co jsem se bavila s ostatníma au pair, musím říct jednu věc. V této rodině vás neberou jako služku. Neberou vás jako někoho podřadného. Berou vás jako člověka, který je rovnocenný jim. A jelikož máma potřebuje, abyste byli flexibilní a občas makali o půl hodiny nebo i hodinu dýl, tak i ona je flexibilní s váma. Žádné večerky a zákazy. Žádné vyzvídání, kam jedete a s kým a proč a kdy budete doma. Nebo vyčítání toho, že doma moc nejste a ona by byla ráda, kdyby jste doma byli i ve svém volnu apod. Jednoduše je ráda za to, že vás má. Jo a jestli to zní moc růžově, tak samozřejmě není. Jsou tu těžký dny. A neříkám, že jsme s Rachel byli vždycky kámošky. Měli jsme své neshody, ale je to člověk, se kterým si můžete promluvit a ona vás pochopí a i změní svůj názor či přizná svojí chybu, pokud máte validní argumenty a důvody.

Cítím se jako člen rodiny. Jako člověk, který pro ně jen nepracuje, ale který s nimi žije a je součástí jejich životů. Jako kdybych byla Rachel mladší sestra.

Tennessee Whiskey, Jack Daniels No. 7. Už jsem tu 7 měsíců a ještě jsme nebyli u Jacka doma. Přijíždí mi Adélka (@adelam.cz) na návštěvu a protože byla na Zélandu, v Austrálii, na Bali, Hawai, v Thajsku,… tak ji tu vodopádama ani výhledama neuspokojím žeo. Jack je proto jasná volba. Bereme sebou ještě Anastesiu a Karin.

Hodinka v autě a už jsme tam! Parkoviště je asi 150-200 metrů od vchodu. Jenže jsme v nejlepší zemi na světe a ještě navíc musíte přejít silnici. Takže je zde shuttle bus, který vás přiveze až ke dveřím. Na začátku tour nás taky upozorňují, že tohle je „walk tour“. To znamená, že nás sice autobus vyveze nahoru na kopec, ale pak už budeme muset po svých. Ta walk tour měla asi půl kiláku.

Destilérka je v tzv. „dry county„. Tedy regionu v Tennessee, kde si nekoupíte alkohol. Kde vám v restauraci nenalijí ani pivo. Hospody a bary tam teda nenajdete. Protože proč. Jenže každý zákon má své mouchy a tak aspoň Jacka si zde můžete koupit. Vedou ho tu jako prodej suvenýru a ne jako flašky.

Areál mi přijde relativně malý. Rozhodně malý na to, že je to jediný místo na světe, kde se Jack vyrábí. Na tour zjišťujeme, z jakého vodního zdroje Jack pochází. Zjišťujeme, že nikdo neví, co číslo 7 na etiketách znamená. Zjišťujeme, že ho zabil vlastní sejf. Nebo, že byl prvním výrobcem whiskey, který začal v USA platit daně. Zjišťujeme, že všichni, kdo v destilérce pracují, dostávají každý měsíc Jacka k výplatě!!! Že Jack byl oblíbený drink Franka Sinatry a nyní existuje i edice Jack Daniels Sinatra Selection. A samozřejmě spoustu dalšího.

Procházíme celým procesem výroby. U fermentace nám je trochu šoufl a motá se nám hlava a tak rychle postupujeme po schodech směrem k čerstvému vzduchu. Celou dobu se vlastně netěšíme na nic jiného než na ochutnávku whiskey. Na konci naší tour přicházíme do místnosti, kde jsou lavice. Místo papírů a učebnic máme před sebou Jacka. Teda dokonce 5 různých Jacků. Konečně třída, kam si dobrovolně kdykoliv sednete!

Zjišťujeme kolik Jacků vlastně existuje. Dobrý je „Jack Single Barrel“. Nikdy totiž nevíte, kolik budete mít přesně alkoholu. Zatímco na klasického Jacka všechny barely slejí dohromady a pak doladí na požadovaný %, tady do toho nezasahují. Prostě vezmou jeden barel a rozlijí to do flašek a tak má každý jiný procento alkoholu. A nutno podotknout, že tenhle nechávají někde ve vrchních patrech a tak je to kurva silná whiskey.

Taky se zde prodává Jack, který nekoupíte nikde jinde než v Tennessee. Prostě sem musí nějak dostat i lidi, kteří nemají rádi country. A samozřejmě je zde spoustu speciálních edicí apod. Jo a pokud se chystáte to Nashvillu nebo Tennesse obecně a chystáte se za živou hudbou, tak se naučte tenhle song:

A když jsou ty Vánoce dnes, tak šťastné a veselé!

Z větších měst v Tennessee mi chyběl už jen Knoxville. Studentské město, kde se žije americkým fotbalem. A tak vyrážíme s Anastesiou do Knoxvillu víkend po Memphisu. A samozřejmě si kupujeme lístky na fotbal.

Parkujeme překvapivě zadarmo v jedné z místních garáží. Jen nás čeká dvacetiminutová procházka. Překvapivě i ostatní Amíci parkují ve stejné garáži jako my a volí chůzi. Pro Evropana jasná volba. Tady nás dost překvapuje, že někdo zvládne dojít dál než 10 metrů z auta do baráku. Všichni a všechno je sladěno v oranžových barvách. Dokonce i toi toiky jsou v barvě týmu Vols.

Stadion je obrovský! Jen přejít z jednoho konce na druhý nám trvá dobrých 10 minut. Přesně ve 3:30 začíná show. První přichází na řadu marching band. Po prvním songu slyším připomínku toho, že máme děkovat bohu za to, že tu jsme. Ať jsme mu věříme, modlíme se, jsme na druhé hodní apod. Protáčím trochu oči. Ať si každý věří v co chce a já to budu respektovat. Ale tyto veřejné prezetace na nebožských akcích mi lezou krkem… Následuje samozřejmě americká hymna. To se čekalo.

Doteď jsem si říkala. Nojo, americká kultůra. Co mě, ale naprosto dostalo byla věta zcela na konci předprogramu: „The United States of America – the greatest country in the world“. Já se vlastně ani nedivím, že se povyšují nad ostatní země a myslí si, že jsou nadřazení světu. Vždyť oni jim to neustále připomínají. A to aby si to jeden nemyslel, když to od malička slýcháte. Proč by chtěli opouštět zemi, když jsou přeci v té nejlepší? Proč by neměli kecat do záležitostí jiných států, když mají všechno nejlepší? Achjo.

Tým Vols přibíhá na hřiště s velkým jásotem. Ve chvíli, kdy se na hřišti objeví hráči Missouri, tedy soupeře, se jásot mění v bučení. Je mi jich líto. Vždyť jen díky tomu, že přijeli, se ten zápas hraje.

Po první čtvrtině je stav relativně vyrovnaný. My dokonce už chápeme pravidla na tolik, že se nedivíme, co se děje na hřišti. Po druhé čtvrtině však už přichází propad a domácí oranžový tým prohrává a tak je halftime v relativně smutné náladě. Během halftime máme zase kulturní vložku. Už žádní bozi, žádné hymny, žádná připomínka toho, že jsou nejlepší. Vánoce! Teď jsou na řadě Vánoce! Lidi, bylo 17.11. a oni nám přáli „Happy Holidays“ a hráli vánoční koledy!

Ve třetí čtvrtině se ukazuje ještě větší jednoduchost amerického národa než z počátku. Zatímco na začátku bučeli na cizí tým, teď už se obrací zády i k tomu svému. Kluci prohrávají. Markantně. Prostě jim to dneska nejde. Asi se jejich výkon ani nezlepší, protože bučící desetitisícový dav vám na sebedůvěře moc nepřidá. Aby toho nebylo málo, většina fanoušků v oranžovém opouští stadion. Před koncem třetí čtvrtiny je tak stadion poloprázdný. Takový fanoušky si sportovní tým musí fakt přát.

My se také zvedáme. Je nám zima. Chceme vidět ještě Gay street a ještě máme 2,5 hodinovou cestu domů, kde nás čeká malá dámská party. Rachel paří a děti jsou u prarodičů. A tak kupujeme víno a míříme k nám. Cesta tomů trvá snad o hodinu déle. Celá dálnice je zasekaná a my ji objíždíme. Trochu moc řízení v jeden den!

Zjišťuji, že se mi tu ten čas pomalu, ale jistě krátí. A tak nezbývá nic jiného, než plánovat výlety tak, abych vše stihla. Další zastávkou byl Memphis. Asi nejzmatenější město, co znám.

Na jednu stranu leží v Tennessee. Na druhou stranu leží v Arkansasu a snad i Missouri. Díky Elvisovi je to město rockenrollu, ale celé město tančí ve stylu jazz a blues. Středem města probíhá tramvajová linka, jako bychom byli někde v Evropě. O kousek dál je pyramida. Louvre? Gíza? Ne. Obchodní centrum. Really?!

Je to město, s vysokou kriminalitou. Je to ale také město, které se pyšní jedním z nejlepších muzeí lidských práv. Nejspíše proto, že zde byl zastřelen Martin Luther King.

Vyrážíme v sobotu kolem poledne. Dřív nemůžeme, protože mám děti. Rachel jde v pátek večer na rande a já jí říkám, ať se ráno vrátí klidně až třeba v 9. Že je to v pohodě. Konečně našla někoho, s kým jí je fajn. Tak pokud bude ona v pohodě, tak budu já v pohodě. Logický žeo.

Anastesia přichází v pátek večer. Musím říct, že tohohle si cením úplně nejvíc. Zní to naprosto normálně, ale mít možnost mít kámošky doma přes noc i když de facto pracuju, je naprosto skvělý. Zvláště, když mám děti 2-3 večery v týdnu. Rachel mi navíc poslala jako poděkování vyšší výplatu. Díky!

Vyrážíme na cestu. Řídím. Je to cca 3 hodiny v autě. DJ Anastesia prochází všema žánrama a naše žvatlání snad všema topicama. Po cestě bookujeme hostel, protože couchsurfing jsme nenašly. Bummer! Ale aspoň máme i snídani v ceně. A bydlíme v Arkansasu, tak si můžeme odškrnout další stát.

První jedeme ke Gracelandu. Vstupenky si nekupujeme. Nějakých 40 doláčků za to, abych viděla místo, kde bydlel Elvis nemám. A tak jen čučíme přes plot. Pokud tam jedete, můžete zaparkovat zadarmo na jedné z ulic okolí. Oficiální parking vás zkásne o dalších 10 dolárků.

Je zima. Mrzne. Zatímco kalifornii sužují požáry, mě asi zesouží ta zima. Zimní oblečení sem si nepřivezla a tak děkuji rodičům, kteří mi poslali aspoň zimní čapku. První večer sedíme v jazzovém baru na Beale street. Klub vypadá jako ten z amerických filmů z 60., 70. let. Hraje nám kapela se slepým zpěvákem s hlasem, který se přesně do tohoto typu klubu hodí. Sedíme tam snad 3 hodiny. Anastesia si objednává pivča se svojí zalaminovanou falešnou ID. Já se furt divím, že tenhle cár zalaminovanýho papíru prochází.

Na hostelu si vaříme jídlo. Nemám rychlovarku. Jen mikrovlnku a kávovar. Kávovar nám ohřívá teplou vodu. Mikrovlnka ohřívá zbytek. Když házíme do mikrovlnky omáčku, začne to jiskřit. Kurva. Uvnitř toho kartonu s omáčkou byl alufolie. No požár jsme nezaložily. Mikrovlnka funguje. Jen je lehce očmoudlá. Nikomu nic neříkáme. Ráno odjíždíme. Zatím nás zpětně nezkásli.

Jsme v Arkansasu. A protože si chceme tenhle stát odškrtnout, jedeme do nedalekého parku. Dneska už nemrzne. Uf. V parku nikde nikdo. Proč by taky jo. Všude jsou mokřady. Uprostřed jezero. Projíždíme autem, rychlostí asi 20km za hodinu, aby odskakující kamínky náhodou neponičily auto. Zastavujeme u mola a chvíli se sluníme. Pak je čas jet zpátky do Memphisu.

V plánu toho již moc nemáme. Jediné, co chceme je objet je pár pomalovaných zdí. V memphisu toho zase o moc víc k vidění není. A je zima na to jen sedět u řeky. Doma v Nashvillu jsme už v 5 odpoledne. Hned mířím do jednoho baru, kde na mě čekají couchsurfeři. Daniel z Atlanty se rozhodl přijet na otočku za náma. Na otočku! Jsou to jen 4 hodiny cesty. Asi nás má fakt rád! Dáváme rychlé pivko a je na čase, aby jel zase domů.

Stydím se. Ale jedu konečně poprvé tento rok kempovat. Kámoš Brad studuje salamandry (mloky). Směju se mu od tý doby, co mi to řekl. Nehledě na to, že na něj voláte „Chleba“. A tak mě jednou bere sebou. Naštěstí má stan, 2 spacáky a v týdnu pořizuje druhou karimatku. Todd mi půjčuje čelovku a polštář si beru od malýho Emmetta.

Brzo ráno vyrážíme na 3,5 hodinovou cestu za salamndrama. Nabíráme cestou Emily. Další holčinu, která studuje tahle stvoření.

V 11 už stojíme v řece. Hellbendři (=salamandři, mloci) mají v sobě trasmittery, aby je mohli najít. Na začátku výzkumu jim je pod narkózou píchli pod kůži. Celkem jich měli 30. Ale během léta dva z nich snědly vydry, zbyl po nich jenom transmitter. A 3 jaksi nezvládli úvodní operaci.

Venku je 15 stupňů top. Mám na sobě holínky a rybářské kalhoty (waders), abych se nenamočila. Všech 10 salamndrů nacházíme během asi 4 hodin. Zapisujeme teplotu vody, průtok vody, GPS pozici, jak je velký kámen, pod kterým se schovávají. Kolik dalších úkrytů mají v okolí. Jestli jsme je viděli, nebo nám jen pípnul transmitter. V jaký části řeky se nacházejí, jestli v proudu nebo nikoliv. Jestli jsou pod stejným kamenem jako minulý víkend apod. Prostě si připadám jak vědec.

Dva slizáčky dokonce chytáme, protože Emily si potřebuje udělat stěry z jejich pokožky. Její projekt je o bakteriích, které na nich žijí. A tak je aspoň vidím. Normálně totiž po pípnutí receiveru jenom zaznamenají všechny informace a jdou hledat dalšího. Bez vizuálního kontaktu.

Večer kempujeme. Vaříme si večeři, rozděláváme oheň. Protože jsem z biologama, tak chodíme po okolí a hledáme brouky a zajímavá živá stvoření. V noci svítíme čelovkou a Emily poukazuje ne fakt, kolik pavouků kolem nás běhá. Ty jejich miniaturní očičky se nám blýskají ve světle čelovek. No hnus. Jdeme radši spát. Ráno nás stejně čeká vstávačka v 5:45.

Ráno chčije. A protože tu budeme kempovat ještě další den, stan necháváme postavený a vyrážíme zase za salamandrama. Venku mi přijde, že je tak max 10 stupňů. Je tma. Prší. A my se chystáme do řeky. Tentokráte ale v neoprenech. Voda je tu hlubší a tak by nám ty rybářský nestačily. Emily se nechce. Brad ji přemlouvá. Mě přijde, že v tý vodě bude tepleji než venku. Vyrážíme.

Během dohadů jdeme, nejdeme se rozednělo. Od cca 8 ráno do 13:30 hledáme ve vodě salamandry. Zase. Tentokráte i plaveme. Jednoho nenacházíme. Jeho transmitter je někde na souši. Další chudák, kterýho snědl někdo další v potravinovém řetězci. Naopak zase nacházíme jiného, kterého nemohli už 2 týdny najít. Tak se to kompenzuje.

Práce hotová. Vyrážíme na pivo. Právě tu otevřel nový pivovar a tak hned zkoušíme 2 druhy piv. Pak se přesouváme do pivovaru o pár kroků dál. Je říjen. Halloween se blíží. Všechno je u dýních. Dáváme si dýňové pivo. Protože Brad řídí, tak se pomalu sbíráme a jedeme zpátky do kempu. Cestou ještě kupujeme další piva na benzínce, protože se teprve stmívá.

Panuje dobrá nálada. Dokud nedorazíme k našemu kempu. Náš stan je fuč!

Prostě tam není. První si říkám, že jen špatně vidím. Ale ne. Někdo nám šlohnul stan! I se spacákama. USA forever! Ta země mě nepřestane překvapovat. Jako kdo ukradne stan?!

Spíme v autě. V noci snad mrzne. Nemáme deky a jsme přikrytý akorát našima mikinama (ještě, že jsem si vzala 3!). Každý dvě hodiny se ale stejně budíme. Startujeme auto a vytápíme si naší nocležnu. Celou dobu navíc nemáme signál a tak si ani nemůžeme nikomu postěžovat  No noc to byla moc skvělá. Ráno rychle snídaně a odjíždíme dřív, než nám šlohnou i to auto.

Cestou se stavujeme ve Fall Creek Falls State Park na nějaké ty další vodopády. To nám trochu zvedlo náladu a vlastně už si z toho i děláme legraci. Nicméně by mě fakt nenapadlo, že někdo ukradne stan. Chápu, že někdo vezme obsah stanu. Ale celej?!

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Sunday relax #autumndays #aupairlife #weekendgetaway

Příspěvek sdílený Veronika Schleider (@veruschl), Říj 21, 2018 v 12:08 PDT

Blíží se Halloween. A tak jako všechno, i tenhle svátek je tu šíleně přehnanej. Výzdoba za desítky/stovky dolarů skoro na každém baráku. Nemluvě o dýňovém outbrejku. Všechno je s dýňovou příchutí/vůní. Od cereálií, přes kafe ve Starbucks po náš prostředek na mytí nádobí. Jako bez legrace. I ten je s dýňovou vůní.

Jako měsíc, kdy je Halloween, je v Americe spoustu strašidelných domů, lesů a podobných atrakcí. První chceme jít s holkama na Nashville hayride. Prýje nejvíc scary ve státech. Jenže. Nakonec se dozvídáme o Death Ridge Hounted Forrest. A tak v pátek večer řídím 2 hodiny, abych strávila další hodinu utíkáním a ječením po lese. Another american experience: done!

Ale vraťme se trochu zpátky. Kupujeme lístky za 17 $ na grouponu a ani si nezjišťujeme, kde tato atrakce je. Pak zjišťujeme, že je to asi 30 minut od Alabamy. To znamená tak 2 hodiny jízdy pro nás. Anastesy auto je porouchaný. Řídím já. Csengu necháváme řídit samotnou. Chudák holka :(. Jsme 10 minut od lesa. Začínáme vyšilovat. Vždyť já mám krámy! Jsem teď emočně nestabilní!

Přijíždíme na místo. Pro jistotu jdeme na záchod. Nechceme si počůrat kalhotky. Do lesa nás odváží na traktoru. Už to je samo o sobě docela scary. Ale to by nebylo scary enough. Je tam s námi i mrtvolka. Ta nás navnaďuje na zážitek tak dobře, že ještě tam ani nejsme a už řveme. 

Protože jsme si chytře koupili VIP lístky, jdeme všude první. Jupíjej! 3 holky v lese spolu s jeptiškama, mrtvýma nevěstma, klaunama, pavoukama, řezníkama, samarou, zombiekama,…

Přicházíme na místo. Jde zde natažená plachta a před plachtou to nevypadá tak scary. U plachty si nás přebírá zombík. S holkama ihned prohodíme, že je dost hot na zombíka. Pouští nás dovnitř. Vcházíme do haunted forrest. Louče. Polorozpadlé chatrče. Nikde nikdo. Vcházíme do prvních dveří.

V tu chvíli se za náma zavřou dveře. Cesta dovnitř i ven je zaterasená. Slyšíme, jak někdo utíká se smíchem. V tu chvíli přiběhne někdo další. S ohňometem. Klec, do které nás zavřeli podpaluje. Se smíchem. Odbíhá pryč. Přibíhá s kanystrem benzínu, otevírá dveře a vylévá kanystr. Ohňomet má stále v ruce. Jsem jak zmrzlej rampouch. V tu chvíli na mě řve Csenge: „Ruuuuuuun“. Probudím se a utíkám. Týpek nás pronásleduje.

Následuje další most. Při vstupu na most se zastavuju. Uprostřed někdo sedí! Jenže za náma furt beží ten týpek s ohněm. Ta holka, co tam sedí aspoň nemá oheň. Vstává a ukazuje, že máme jít za ní. Tak jdeme žejo, to dá rozum. Všude jsou pověšený panenky. Ne ty pěkný, který má Eloise doma. Ale creepy panenky. Pak nás zve na čaj. Ehm. Ne díky.

Procházíme pod pověšenýma cejchama. Vypadá to, že tam nikdo není. Když projdeme pod asi čtvrtým prostěradlem, stojí tam Samara! Holky se tak leknou, že utečou mimo stezku až nás musí další creepy človek navádět zpátky na stezku a pak k ní do domu. V ruce má klacek a že si máme jít hrát s jejíma kamarádama. Má klacek,takže neodporujem. Vcházíme do domu. Chrčí tam televize. Ve chvíli kdy jsme u ní v kuchyni zhasne světlo. Začne bušit klackem do dřevěných stěn. Nevíme kudy ven. Najednou začne blikat světlo. Zjišťuju, že stojím přímo u ledničky. A jak tak stojím, najednou někdo uhodí zevnitř do dveří lednice. Přímo u mé hlavy. Infarkt číslo 3. Zdrháme. Holka za náma volá, že chce, abychom si hrály s ní a jejíma kamarádama. Že proč nechceme být její kamarádi taky. Proč asi.

Vycházíme kopec. Jdeme asi 100 metrů bez řevu. Vcházíme do dalších dveří. Jenže kudy ven? Je tu asi 20 dveří. Pomalu všechny zkoušíme. Všechny jsou zavřené. Najednou se z jedněch dveří vyřítí… někdo. A zmizí v dalších. Chytře následujeme do těch dveří s tím, že to je cesta ven. Chyba. Jen nás to posílá zpátky mezi oněch 20 dveří. Viděly jsme, že se jedny dveře pohly. Jsme si jistí, že je ten týpek vevnitř. S Csengou na sebe koukáme. A teď jak ve filmech. Stojím u stěny vedle dveří. Csenge otevírá dveře. Anastesia se krčí za náma. Chystáme naše hlasivky na další jekot. Jsme si jistí, že tam je a že na nás vyskočí. Nikdo tam není. Kde kurva je?

Nevíme. Chodba nás vede zpátky mezi dveře. No k****! Nacházíme cestu ven. Super. 50 metrů od nás stojí zástup jeptišek. Chvíli je pozorujeme. Nehýbou se. Říkáme si. No to nejsou lidi. To jsou jen figuríny. To je jenom creepy, ale v pohodě. Procházíme mezi nimi. Furt se nehýbou se. Jsou to figuríny. Ve chvíli, kdy jsme centimetr za poslední nás začnou honit! Jeptišky!!! Probíháme improvizovaným kostelem. Do háje, to nebyly figuríny!

Vbíháme do dalšího domu. Tentokrát je to mrazák s pověšenýma prasatama. Uvnitř je místo zimy mlha (chápejte, furt jsme v Tennessee, kde bylo minulý týden ještě 30 stupňů. Ale to nám v tu chvíli stejně nedochází. Je to prostě mrazák.). Nevidíme na krok. Zase jdu první. Posouvám prasata stranou a procházíme. V tu chvíli slyšíme motorovou pilu. Nevíme kam utíkat.

Držíme se za ruce. Drtíme si ruce. Jdeme podél stěny. Nevíme kudy! Najednou propadnu do dveří. Utíkáme. Vzadu je svázáná holka, která řve o pomoc. To je horor live! To nebyly prasata! Po chvíli zpomaluju. To už za náma nepoběží. V tu chvíli slyším, zase Csenge, jak řve: „ruuuuuun“ a znovu slyším motorovku! Aaaaaa.

Konečně jsme v relativním bezpečí. Na pařezu sedí mrtvá nevěsta. Už chci holkám zase říct, že to je hustá figurína, když se ta nevěsta pohne! Ah! Proč si myslím, že tu jsou jen figuríny?

Tentokrát neutíkáme. Fakt ne. Jednak pro to, že nás nehoní. A jednak proto, že se před námi se zjeví druhá. Vede nás na provazový most. Když jsme uprostřed, otočí se na nás. Začne se smát a skákat. Držíme se zuby nehty. Není cesta ven. Jedna před námi, jedna za námi. Propouští nás.

Potřebuju si zavázat tkaničku. Vypadá to, že jsme mezi atrakcema. Je tam tma a žádnej barák nebo chatrč. A tak si dřepnu, že si ji zavážu. V ti chvíli se na nás vyřítí pavouk. Tkanička zavázaná nezavázaná, utíkáme. Aby nebylo zvířat málo, další máme krysu. Posílá nás k době do nory. Ze shora visí řekněme provázky, nevidíme na krok. To co se dotýká našich obličejů jsou prostě jenom provázky! Pomalu se musíme krčit. Cesta vede dolů. Jsme přeci v krysí noře.

Najednou se pod náma rozsvicí světlo a v podlaze jsou živé krysy! Bleee. Pokračujeme. Já jdu první. Zase. Asi, že jsem nejstarší nebo co. Vcházíme do klaunovskýho domu. Asi v životě jsem se takhle nelekla. Týpek zařve přímo vedle mě. Brrrr. UV světlo, neonový barva, klaun. Ne. Klauni! Csenge je naprosto vyděšená z klaunů. Samozřejmě na to klauni brzo přijdou a otravují hlavně ji. Bereme ji kolem ramen a utíkáme pryč.

Ani nevím, co byla ta další atrakce. Vcházíme do velkého černého stanu. Na konci je velký terč, který stráží 2 cosi, s pomalovaným ksichtem, který září v UV světle. Musíme kolem nich projít. Jsme opatrný. Naposled, když jsme prošli mezi jeptiškama, tak nás začaly honit! Od myšlenky, že jsou to jen figuríny, jsme už  upustily. Tihle nás ale nehoní. Jdeme pomalu. Oni jsou pomalu s náma. Jejich obličeje jsou nebezpečně blízko našich. Brrrrr.

Vycházíme ze stanu, když vidíme auto a ohniště. Walking dead. Určitě. Přicházíme blíž. Dveře auta se otevírají a vychází zombík. V tu chvíli se přiřítí další 3 nebo 4 nebo nevím kolik zombíků. Nejsou tu pochodně, jako všude jinde. Vidíme v dáli jednu (dálka = cca 50 metrů daleko). Víme, že musíme tam. Mám pocit, že mě už nemůžou honit. Zpomaluju. V tu chvíli na mě ze tmy vyhoukne další. Čůrnu si co kalhot a vybíhám kopec. Konec. Přežily jsme. Teď už jen počkat na ten traktor s mrtvou holkou, protože absolutně netušíme, kde jsme.

Konečně jsme si našly víkend na výlet do Atlanty. Chtěly jsme tam ještě v létě. Nebo prostě, když ještě není zima. Beru si na to dokonce den volna, protože volný víkend jsem si už v září vybrala.

Plán je odjíždět kolem půl sedmé v pátek večer. Vyrážíme před osmou. Zůstáváme u couchsurfera Alexe z Hondurasu. A tak mu píšu, že místo plánovaných 11 večer, tam budeme nejdřív o půlnoci. A pak mi dochází, že se ještě posunuje čas. Takže tam budeme až v 1 v noci. Přijíždíme v půl druhé. Jsme KO.

Alex jde do města s námi. V plánu toho moc nemáme. Chceme na brunch do mrakodrapu, do coca-cola světa a udělat si pěknou fotku z Jackson Street mostu, jelikož je to asi nejfotogeničtější místo Atlanty.

Ráno musíme do Starbucks. Anastesia je na Starbucks závislá. A tak už naučila mě i Csenge (čti čanga) chodit na kafčo. Kafe pijeme v olympijském parku, který je přímo v centru Atlanty. Jediné, co nás mrzí je, že nemáme deku a nemůžeme si na tu trávu jen tak lehnout a ležet tam celý den. Proto jsme ale do Atlanty nepřijely.

Po chvíli se zvedáme a jdeme na snídaňo-oběd do mrakodrapu. Restaurace Sun Dial je v 72. patře mrakodrapu a vidíte z něj na celou Atlantu. Nahoru vás vyveze prosklený výtah a vy si tak můžete užít výhled, který se kolem vás otevírá. Objednáváme si burger s hranolkama. Není mi moc dobře, ale přičítám to zprvu kafi bez snídaně. Dávám 5 kousnutí a dál nemůžu. Super levný burger v mracích vracím zpátky kuchyni.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

So you go to this fancy restaurant in 72nd floor. Order, of course, super cheap meal. Eat four bites. And leave the rest. I guess skyscrapers are not my thing #IFeelSick #BringMeBackTotheGround

Příspěvek sdílený Veronika Schleider (@veruschl), Zář 29, 2018 v 6:47 PDT

Po chvíli sjíždíme zpátky na zem. Ve výtahu mi je ještě víc blivno. Aha! Mrakodrapy já nerada! Po asi půl hodince na zemi už mi je zase hej. Jen mám prázdný žaludek i prázdnou peněženku.

Do coca-cola světa jdu jen sama s Anastesiou. Csenge odmítá platit 20 dolarů za vstup. A tak zůstává s Alexem. Během té doby se dozvídá, proč je v Americe. Vyrůstal mezi gangy a jakmile byl starší, měl na výběr. Buď se přidá k gengu a nebo ho zabijí, protože kdo není s nima, je proti nim. A tak opustil rodnou zem a vydal se do USA. Ach, tyhle příběhy. Vzpomínám si na Hamoudeha v Amsterdamu. Syrského uprchlíka, který mi vyprávěl jeho cestu do Evropy a proč utekl před válkou a odmítl bojovat. Zlatá Evropa.

V coca-cole trávíme dobré 2 hodiny. V podstatě celý koncept je postavený na tom, že to, co dělá z coca coly, právě coca colu není jen skvělá receptura, ale právě my, kteří si ji pouštíme do každodenních životů. Úvodní video rozbrečí polovinu návštěvníků. V tajném sejfu, kde je ukrytá tajná receptura, se samozřejmě dozvídáme, že je to tajné a můžeme tápat dál.

Zajímavý údaj je, že Candler koupil tajnou recepturu za 2 300 dolarů. Po několika letech prodal celou společnost za 25 milionů dolarů. Asi investice století.

Důvodem, proč jsme do tohoto světa šly, byla cola zdarma. A ne jen ledajaká. Mají tu nápoje coca-cola z celého světa. A tak zkoušíme fantu s příchutí kiwi, jablka, exotic. Spoustu jiných nápojů, jejichž jména ani neznáme (Sunfill, Bibo, Stoney,…). Už po prvních 5 minutách máme absolutní sugar shock. Dáváme si pauzu a míříme do 4D kina, kde nám promítají v podstatě pohádku o coca-cole. Hlavní hrdina mi připomíná Michala z kouzelné školky.

Vracíme se pro další dávku cukru a pak do obchodu s coca-cola merchandise. Trička, hrnky, trenky, hračky,… vše totálně předražené. Procházíme obchodem, nic nekupujem.

Vyrážímě pěšky k poslední zastávce – Jackson Street bridge (na úvodní fotce). Potkáváme spoustu smradlavých lidí. Všude to tady vlastně smrdí. Ulice jsou strašně špinavé. No hnus velebnosti. Rádi odjíždíme z centra a vydáváme se na večerní hike na stone mountain. Potkáváme tam Daniela. Couchsurfera z Venezuely, kterého jsem už potkala v Nashvillu. Vydáváme se na půl hodinou štreku do kopce. Výhled na Atlantu je parádní. A sestup za západu slunce romantika.

Navštěvujeme mezinárodní obchod, kupujeme pár evropských potravin (mnam!), jíme večeři a vydáváme se do klubu. Samozřejmě latinského klubu. Daniel mě učí sambu, bachatu a ještě jeden tanec, o kterém jsem v životě neslyšela. Holky po chvíli utíkají do auta, protože se jim latinská hudba nelíbí. Jsme ale domluvené, že tu budeme do 12:30 a pak jedeme spát. Jsme na nohou od rána a že to byl dlouhý den!

Spíme všechny tři na 1,5 lůžku. Jsme na to zvyklý z mý postele. Poctivě se střídáme, kdo spí uprostřed.

Poslední den máme na plánu už jen Mystic Falls, respektivě město Convington (místo, kde se natáčel seriál Vampire Diaries) a lom, kde se natáčelo Stranger Things.

Měli bychom čas i na něco dalšího, ale Atlanta se nám nezalíbila a tak odjíždíme už v 1 odpoledne zpět do Nashvillu. Jsou to 4 hodiny cesty. Domů přijíždíme kolem 6. večer. Clayton má narozky a zrovna přijíždím včas na dort. Píšu kámošům Charliemu (US) a Ronovi (AUS), jestli nejdem večer na pivo. A tak vyrážíme do baru. Doma jsem kolem půlnoci. Mrtvá lehám do postele. Ráno začínám už v 7 a čeká mě 10 hodinová šichta. Ajajaj!

Už je to dobrý měsíc, co jsem něco napsala. Ono ne, že by se tady nic nedělo. Dělo se toho až moc.

Před týdnem jsem málem jela domů. Dneska už tu chci zase zůstávat o pár měsíců dýl. Našla jsem si po 4 měsících americký kamarády, kteří nejsou kamarádi jen na oko. Začala jsem pravidelně chodit lízt na stěnu. Fake ID holek nás přestává pouštět do všech barů. Jo a moje host rodiče se rozvádějí. Stav blázinec je stále aktuální.

Takže před týdnem jsem si chtěla zabalit kufr a jet domů. Jenže „naštěstí“ kvůli tomu hurikánu by mi stejně nejspíš let zrušili… A vlastně proč to všechno… Kvůli hurikánu jsem nemohla do DC. Clayton je poslední dobou na přesdržku. Jeho reakce „blablabla“ a gestikulace rukou po tom, co po něm něco chcete, je absolutně grrrr. Eloise a Emmett si spolu krásně hrají a nemáme jedinej problém, dokud nevyzvedneme Claytona ze školy. Občas si říkám, že bych ho tam radši nechala. Ale to asi nemůžu. No naštěstí škola je až do 3, tak ho má většinou někdo jinej na triku.

Prostě pokud ho aspoň jednou za de nerozbrečím, tak je něco špatně. I když mám pocit, že ten svůj brek začal fejkovat, aby mi ho bylo líto. takže když teď začne bulet, tak je ještě ve větším maléru než předtím. Ve škole teď asi mluvili o šikaně, protože na všechny teď řve, že ho šikanujeme a že na něj nikdo není milej. Jo chlapče, možná by si měl začít u sebe.

No navzdory tomuhle, se mě Rachel snaží přemluvit, abych zůstala dýl. A její nabídka je skoro neodmítnutelná.

1. Léto v Nashvillu je hodně cool
2. Dostanu víc peněz každý týden
3. Chce mě tu o cca 4 měsíce dýl, ale nabízí mí v tom čase měsíc placenýho volna
4. Protože se Rachel a Todd rozvádějí, tak to znamená, že pojedeme na 2 dovolený. A že strávím část léta u Ontaria, což je pár hodin od Montrealu, Toronta a Niagár…

Kdo by to nevzal?

Taky jsem tu narazila na kluky, co chodí pravidelně lozit po stěnách a tak lozím s nima. Rachel chodí taky lízt a tak jsem už vzali i všechny děti s námi. Prcek se na lezení necítil, ale Eloise to chytlo. A v poslední době je tak hodná, že sem jí vzala na stěnu i ve svým volným čase. A tak poznala mý kamarády a lezla s náma. Ta holka se mě neptá na nic jinýho, než kdy půjdeme zase lízt. Jo a lezecký stěně říká „jungle gym“. O Claytnovi nemluvím. Ten je ted na black listu.

Holky, kterým není 21, si zařídili fejkový ID. Je to takovej zalaminovanej kus papíru, který říká, že jsou z Německa. Po domácku vyrobenej. Když jsem to viděla, tak sem jim říkala, že to snad není možný, že by to někde prošlo. No jenže to prochází. Teď v posledním týdnu je s tím nepustili do 2 barů a tak si musíme začít dělat kamarády u sekuriťáků. Jeden týpek nás pouští pokaždý do baru, kam chodíme nejčastěji. Je to takový ten typ hloupýho člověka, který bere svoji práci jako nejdůležitější na světě. V baru se s ním pak bavím a on mi ukazuje, že dneska zabavil FALEŠNOU ID.

Ta falešná ID musela stát dobrej balík peněz. Měla vodoznak a další ochranný prvky. Vypadala i na omak prostě reálně. Jenže nebyla. Šla nějak ohnout, což značí fejk. A tak se mi vychloubá, jak je dobrej. A že tuhle práci už prostě dělá 3 roky a tak prostě pozná falešnou občanku.

A teď se představte mě. Já vím, že právě pustil do tohohle klubu 2 holky, který si doma zalaminovali kus papíru. Nemají na něm ani svoje pravé jméno. Snažím se ho stále obdivovat a plácat ho po ramenou, jak je dobrej a u toho nevyprsknout smíchy. Snad nás pustí všechny dovnitř i příště!

Všechny 3 holky spíme po party vždycky u mě doma. Mám 1,5 lůžko a tak se tulíme. S tím obsahem alkoholu v krvi by nám ale asi bylo jedno, kde spíme. Ráno (vlastně v poledne) jedeme do Kentucky. Řídit musím já. Kdybychom náhodou měli zbytkový alkohol v krvi, tak já sem jediná, co ho může mít, protože tu můžu jediná (z nás 3) legálně pít. A tady můžete mít zbytkáč a furt řídit. A tak jedeme na výlet do Lost River Cave. Protože jsme v Kentucky, tak jdeme na obědovečeři do KFC. Ne, že bychom rádi fastfood. Ale teď můžeme říct, že jsme měli KFC v Kentucky.

O rozvodu mých hostparents zase někdy příště. Protože to je na román.

Tenhle příběh vůbec není o mě. A vlastně jsem u něj ani nebyla. Ale možná tohle čte budoucí au pair a nebo si možná chcete počíst, jaké je to stát se Johnem Doe v nemocnici.

Máme AuPair house party. Imam nám vypráví příběh, jak au pair Kim skončila v nemocnici s otravou alkoholu aniž by vypila jediný drink v baru a zatancovala si na jedinou písničku.

Intro: Holky se domlouvají, že půjdou pařit. Imam má přítele a ten se vehementně nabízí, že bude jejich řidič. Cestou nabírají Kim, která má v kelímku od starbucks vodku. Čistou melounovou vodku.

Když konečně doráží na Broadway (party street v Nashvillu), tak je na mol. Imam má ale za to, že vypila sotva půlku. Tu holku nezná, takže se takhle možná chová normálně?!

Jako první jdou na záchod. Najednou vychází Kim s tím, že ztratila ID. „Kim, právě si prošla kontrolou baru a šla si jen na záchod.“ Prohrabávají kabelku, koukají do kabinky,… Nenacházejí. Vycházejí z baru s tím, že jedou asi domů, protože Kim je na mol a stejně se bez ID nikam nedostane. A tak ji táhnou po ulici.

Holky se v podstatě neznají. V podstatě všechny tu známe své jméno, ale málokdy víme příjmení té druhé. Viděli se předtím možná jednou-dvakrát. Přítel Imam Zach ji říká, ať ji tam prostě nechá, že je blbá, když se takhle opila. Imam prohlašuje, že to teda ne. Že jako sice kámošky nejsou, ale přece ji nenechá v Americe ležet na ulici.

Doslova ji tahají na zádech. Špičkama bot brousí chodník. Auto mají 20 minut normální chůze. S ní je to aspoň na hodinu. Zach jde pro auto a že pro ně přijede. Je to už aspoň půl hodiny a on nikde. Telefon nebere. Imam si říká, že se prostě sebral a odjel a už se neuvidí. Neberte to jako naprostou blbost. Amíci jsou kreténi a víc jak polovina by to fakt udělala.

Jenže Zach má problém prodrat se k nim přes Broadway. To je v podstatě nemožný během víkendu a zaseknete se tam i na půl hodiny.

Během té půlhodiny si jich všímají hasiči. Jdou se jich zeptat na jejich opilou kámošku. Jakmile holky promluví, hasiči zjišťují, že to jsou cizinky a hned po nich chtějí doklady. A ejhle.  Kim své ID ztratila. Imam ví, že je to Kim, je z JAR a je tu jako au pair. Ona si právě obrací žaludek naruby a absolutně o sobě neví. A human trafficing je dost velký téma v Americe.

Zach stále nikde. Hasiči volají záchranku. Absolutně bez konzultace s holkama. Sanitka přijíždí. Jediné, na co se jich ještě zeptají je, jestli má poutka u kalhot. Otázku nechápou. Po tom, co odpovídají že ano, ji berou za poutka a odnášejí ji do sanitky. Holky se ptají hasičů, kam ji vezou. Nevědí.

Běží za řidičem záchranky a na poslední chvíli zjišťují, kam ji to vlastně odvážejí. Jedna se rozhodne jet s ní v sanitce. Imam čeká na Zacha a jedou za nimi. Po cestě zjišťuje, že ta holka vypila ten kelímek celej. Není divu, že vypadá, jak vypadá. Ale kurňa vždyť jí není 16, aby se takhle zřídila!

V nemocnici ji vedou jako Jane Doe. Protože nemá žádné doklady. Holky se Zachem se rozhodují, že jedou domů. Stejně ji tu nijak nepomůžou. Cestou domů se zastavují u její rodinky. Jsou asi 2 ráno a hostdad je náhodou vzhůru. Říkají mu, co se stalo a ten jim děkuje, jak jsou skvělé kamarádky. Holky se už asi nikdy neviděly.

S tou holkou teď nikdo nechce jít na party nebo dokonce někam ven. Stálo ji to pravděpodobně miliardu, protože kdoví, jak je to hrazené pojištěním. Proč chlastala už cestou na party nikdo neví. To, že absolutně neví, kolik může vypít, vědí pro změnu všichni. V rodině zůstala a její rodina jí musela zřejmě velmi podpořit, protože si dokážu představit, že by ji polovina rodin poslala domů.

Kim jsme potkaly s Csenge (čti čaenga) minulou sobotu na party. Ještě neznajíc tuto storku. Potkaly jsme jí 3x. Naposledy byla sama. Přidala se k nám. Po pár metrech na Broadwayi ji ztrácíme. Je nám to fuk, protože s náma na párty nešla a nikdy jsme ji předtím neviděly. A jsme moc opilé na to, abychom se starali o někoho, koho neznáme. Domů se snad tentokrát dostala!

Přijela nová au pair Karin. Shodou okolností je v rodině, ve které vypomáhá babička mých dětí. A tak jsem trošku tlačená na to, abych se s ní setkala. Protože je tu nová, nikoho nezná… Znáte jak babičky dokážou být a to tohle vlastně není ani moje babka, ale je to to samý.

No viděli jsme se na chvíli o víkendu a že spolu v týdnu půjdeme do bazénu.

Jenže není pro mě auto. Můj telefon je starej tak, že se vám ještě vejde do kapsy od kalhot a nezlomí se, takže appky jako lyft a uber nepobírá. Fakt mi musí Rachel pořídit nový!

No je to 8kiláčků. MHD tu v podstatě neexistuje. Karin ještě nemůže řídit. Beru longboard s tím, že za cca hoďku až hoďku a půl tam dojedu. Dojíždím k bazénu a zjišťuju, že je to jen pro členy klubu (na webu mají, že je to veřejný). Jako, že se táhnu 8 kiláků v 35 °C zbytečně? 

Zadní vrátka jsou odemčená a tak se vkrádáme dovnitř. Po chvíli k nám přichází manažerka, s tím, že jsme se asi nezapsali a co tam děláme. Děláme hloupý cizince a omlouváme se. Nechává nás u bazénu, že tam dnes není moc lidí a že teda ok. Pak běží zamknout vrátka.

Po bazénu mě čeká cesta domů…

Karin mi nabízí, že mi zavolá Ubera domů, jenže když jsem to dojela sem, tak to přeci dojedu i domů. A 10 dolarů je 10 dolarů. A já mám ještě 2,5 hoďky předtím, než mám začít pracovat. A domů je to navíc daleko víc z kopce, takže to bude rychlejší.

Po prvních cca 3 kilometrech přichází super úsek. Na pohled cesta lehce z kopce. Tak akorát pro longboard. Jedu dolů a přibrzdím si. Jedu trochu rychleji a zase si přibrzdím. Stále zkouším jet rychleji a rychleji. Najednou si uvědomuju, že jedu tak rychle, že si už nepřibrzdím. Kolečka se nestíhají točit, protože můj board je z amazonu za pár doláčů a celý začíná být dost nestabilní.

Takže situace: Jedu rychle jako hovado a nemám jak zastavit. Za cca 300 m je hlavní silnice, kde jezdí spousta aut a celou cestu k ní je to z kopce, takže musím vymyslet, jak zastavit. Skočit do trávy nepřipadá v úvahu. Je tam příkop. Zatočit od vedlejší ulice mě napadá pozdě. Ikdyž kdoví, jestli by ten board v týhle rychlosti zatáčku zvládl.

Tak jo. Seskočím z toho prostě. Mám mizivou šanci, že se nenatáhnu. A aspoň to bude lehce koordinovanej pád. Skáču dolů, nohy nestíhají, tělo běží napřed. Ležím na zemi. Longboard v nedohlednu. To bolelo.

Sbírám se. Nacházím longboard. Čeká mě ještě 5 kiláčků domů. Krvácí mi koleno, bok a loket.   Mám sedřenou dlaň a po chvílí mé bílé triko mění barvu. Lidi na mě musí koukat jako na idiota. No nedivím se jim.

Po cestě volám Toddovi (hostdad), jestli doma jako nemáme dezinfekci, že sem měla lehkou nehodu. Říká mi, že to neví. Jestli neví, tak to znamená, že ji v tom našem bordelu stejně nenajdeme. Hledám nejbližší lékárnu. A teď si mě představte. Longboard v ruce. Koleno od krve. Ruka od krve. Loket od krve. Tričko je celý zakrvácený. A já si to štráduju k části „první pomoc“. Kupuju dezinfekci a pár náplastí. Tenhle trip mě právě stál 20 doláčů. Hlavně, že jsem chtěla ušetřit na tom Uberu.

Přijíždím domů a jde se dezinfikovat. Stříkám si to první na sedřenou dlaň a pláču, jak to štípe. Jdu za Toddem. Na loket mi to prostě musí nastříkat on. Já na to vůli nemám. Zavírám oči. Potichu brečím. Kurva, že já si nepamatuju, který to ty dezinfekce neštípou.

Malej Emmet se mě neustále ptá, proč jsem spadla a co se mi stalo. Chlapče neptej se mě furt! Na to zjišťuju, že mám odřenej i nárt. A to sem měla tenisky (jo jsou na vyhození). Stejně jako moje roztržený ponožky.

První dvě noci se budím skoro s každým pohybem. Teď po týdnu už pohoda. Longboard zůstává už týden ležet na verandě. Asi potřebuju ještě další týden pauzu! Ty široký a pěkný ulice tu začínají být na škodu!