Sotva jsme doběhli náš první letošní závod v Pečkách, domluvili jsme si „regenerační“ výběh na neděli 13.3.2011, tedy ihned den poté. Nakonec jsme běželi pouze tři: Péťa, Kája a já. Nechali jsme se s Péťou vlakem svézt až do Skochovic (což je následující zastávka za Vraném nad Vltavou), doběhli 2 kilometry do Vraného, kde jsme potkali Káju, který měl v nohách již 15 kiláků. Nadechli se a běželi do Zvole. Kopec, který je pro mne pokaždé výzvou na kole, natož ho vyběhnout. Byl jsem ale překvapen, že se to dá. Téměř 3,5 km stále do kopce jsme drželi téměř konstantní rychlost 10km/hodinu. Nahoře malé vydýchání a běžíme dále! Původně plánovaná trasa přes Točnou se nelíbila Kájovi, protože by celkem natočil víc než maraton. Vzali jsme to tedy Břežanským údolím na Zbraslav. Dále klasika po cyklostezce a pak přišel velký kopec na Zelený pruh. Už jsem začal ztrácet síly a moje výkonnost klesala. Nechal jsem kluky běžet co to dá a nakonec jsem se tam taky vyhrabal. A jak jsem vypadal po doběhu nahoru, to můžete vidět na fotce .

Stejně jako kohoutka slepička napojila, tak i já jsem dostal od kluků přinesenou živou vodu. Ta mne nastartovala a navrhl jsem, což ještě takhle „zaokrouhlit“ na rovných 30km. No nápad hodný blázna. Kája na Zeleném pruhu (radši) misi skončil, Péťa se na mne jako na blázna (právem) podíval. A tak jsem se u hotelu Barceló od něho odpojil a běžel na Buďárnu, Pankrác, Pražské povstání, Vyšehrad, Nuselák… Začalo mne bolet úplně všechno! Doběhl jsem k Péťovi na koleje. Total distance 30,01km. Po doběhu jsem se natáhnul a několik minut nekomunikoval, jen regeneroval ve vodorovné poloze… Bolely mne na celém těle svaly, o kterých jsem do té doby ani netušil, že existují.

Asi hodně dlouho nedám něco podobného. Těch 30km mi dalo pořádně zabrat. Navíc jediný den po Pečecké desítce, kterou jsem docela napálil. Sice to bylo s přestávkami, na druhou stranu ale ty kopce daly pěkně zabrat.

Vzdálenost 30km, nastoupáno něco přes 300m. Průměrné tempo 5:16min/km. Myslím, že to ale není až tak špatné, ne?
Grafíky najdete zde.

Zanedlouho tu je můj vysněný Hervis půlmaraton Praha.  Ještě že je to jen půlmaraton . Jak to půjde? Moje běžecká Mekka se už nebezpečně přibližuje.

Ale maraton musí být teda teprve super-über-ultra-nářez!

*** Sdílet na Facebooku ***

• Startujeme. První kilometr jsem dost napálil. Nechal jsem se strhnout davem a euforií. Tempo 4:05 minuty na kilometr nelze držet dlouho.
• Na druhém kilometru mám trochu problémy s dechem a říkám si, že takhle běžet dlouho nemohu. Místo abych významně zvolnil, začal jsem se soustředit na řádné dýchání.
• Po třetím kilometru ztrácím vodiče na 40 minut. To je obrovský úspěch, že jsem se ho takovou dobu držel .
• Na pátém kilometru je otočka a tak již od čtvrtého kilometru sleduji běžce v protisměru a čekám, kdy se objeví Péťa. Když dobíhám na otočku, jsem přesvědčen, že jsem ho přehlédl. Ale přesně na otočce, v oficiálním čase 22:19 mne klepe na rameno a zdraví. To, že máme v polovině závodu na sekundu stejný čas, mne příšerně psychicky nakoplo a proto jsem ještě na chvíli zvýšil tempo a Péťu nechal za sebou.
• Na 6. kilometru ho naposledy zdravím a tam mne už nenávratně předbíhá a začíná nabírat stále rychlejší tempo podle hesla „No Pain, No Gain“. A já začínám neustále kalkulovat, v jakém čase doběhnu, když nyní poběžím v takovém a takovém tempu .
• Na osmém kilometru mi začítá docházet, že pokud nepolevím, že jsem schopen i druhou polovinu doběhnout ve stejném čase jako tu první. To by znamenalo výrazné zlepšení mého osobního rekordu na 10km z loňských Běchovic (47:54).
• Fyzické síly ubývají, ale ty psychické s blížícím se cílem a vidiny slušného času spíše přibývají. Tepovka jde mírně nahoru, ale je tu již poslední kilometr.
• Dle mého Garmin Forerunnera dobíhám v reálném čase (start/cíl) 43:46, s průměrným tempem 4:22 minuty na kilometr.
• Neuvěřitelné se stalo skutečností, uběhl jsem to pod 44 minuty a svůj osobní rekord zlepšil o celé 4 minuty…

Generálka na Hervis absolutně překonala veškerá má očekávání!

Poprvé v životě jsem si vyzkoušel, co to znamená na závodě běžet „Full Gas“. Moje průměrná tepová frekvence byla 90% HRmax. Vždycky jsem si myslel, že v takových frekvencích člověk může vydržet jen několik minut a nikoli třičtvrtě hodiny. Když jde ale do tuhého, člověk toho snese víc, než si myslí…

Organizace celého závodu však v některých aspektech trochu pokulhávala:

• absence zdravotnického personálu v cíli
• neúměrně dlouhé vyhlašování výsledků
• tombola trvala déle než celý závod
• občerstvení pro závodníky ve formě „párku“, který nikdy maso neviděl a na který se musela stát fronta – tak ten si mohli odpustit
• tričko s potiskem Mizuno ve velikosti XXL se hodí pouze na spaní
• určitě by měli příště vyměnit hlavního (postaršího) komentátora, který většinu času plácal holé nesmysly

Ale co by člověk chtěl za 70 Kč startovného . Ale přijeli jsme do Peček hlavně abychom si zaběhali a zjistili, jak na to s fyzičkou jsme.

Výborný výsledek, který mi dodává elán do Hervisu, krásné počasí, naše parádní sestava a společná večeře v pizzerii ve mně ještě nadlouho zanechají jen ty nejhezčí vzpomínky. Všem spoluběžcům z naší party patří mé vřelé díky za perfektně strávený den.

Nyní už zbývá jen několik tréninků a bude tu 2. dubna dlouho očekávaný pražský půlmaraton.
Je to moje běžecká Mekka, tak mi prosím držte palce.
A poběžím nejen za sebe, ale i za nadaci LiveStrong a její boj proti rakovině…

*** Sdílet na Facebooku ***

Sobota 24.9.2010

Asi by bylo dobrý se ještě před závodem proběhnout. Radši ale ne moc a ne na krev, abych byl vůbec schopen odstartovat. 10km na pohodu bude tak akorát. Na devátém kilometru mne ale chytá křeč do pravého lýtka. To není vůbec dobré znamení! Snad to ale do zítřka přejde. Počasí zatím nic moc. Zima, dobíhám a začíná pršet. Předpověď nevěští nic dobrého ani na neděli, ale třeba se naši meteorologové opět pletou. A nebo ne a pak bude platit NO RAIN, NO GAIN .

Neděle 25.9.2010

7:55 Dostávám SMS od CykloPETRa: „Fakt bezime?“. Jasně, že běžíme! Venku je 10 stupňů, prší a celkově velmi nevlídno. Nejsem ale zase taková sračka a chci si taky vyzkoušet, zda platí rčení, že není špatného počasí, a je jen špatného oblečení.

Z běchovického vlakového nádraží k místní škole (místu startu) s námi jdou davy lidí – opravdu nadšenců, protože ani psa by v tomto sychravém počasí nevyhnal ven. Běchovice jsou ale nejstarším silničním běžeckým závodem na evropském kontinentu, dnes se běží už po 114. a spousta běžců tu již byla klidně i na 30 ročníků. Ti tu prostě budou za každého počasí. Jak by potom někomu vysvětlovali, že v jejich sadě odznáčků chybí ten z roku 2010? Že to vzdali kvůli dešti? Ne, to není možné, i kdyby padaly trakaře a nad Prahou se přehnal hurikán, tak oni tu budou. A protože já jsem svým věkem již bohužel zařazen mezi veterány, poběžím v tom velmi silném davu. Již není úniku.

Registrace proběhla bez problémů. Dostávám další tričko do sbírky. Tentokráte funkční ve smyslu toho, že tato 100%-ní bavlna v modré barvě České spořitelny (generálního partnera závodu), bude fungovat jako triko na doma, nebo na spaní .

Máme ještě spoustu času (registrace se zavírá nesmyslně už 60 minut před startem), tak relaxujeme a psychicky se připravujeme v „šatně“. Připadám si tak trochu jako v éře reálného sicoalismu. „Eda“ si obouvá své 31 let staré boty Botas Prestige a praví, že je tu dnes už po 31. a že tedy nikdy nepršelo, byla třeba kolikrát i zima a pršelo před, nebo po závodě. „Josef“ se k němu přidává a říká, že to taky nezažil, ale on je teprve nováčkem, startuje dnes teprve poosmé. A obléká si své socialistické běžecké trenýrky, které toho také již hodně pamatují. O funkčním sportovním oblečení asi většina z přítomných nikdy nic neslyšela… Z druhého rohu volá „Franta“ na kamaráda „Ahoj Honzo, jak poběžíš dnes, dáš to ještě za svých 40 minut?“ a mně je jasné, že se Ti dva potkávají vždy jen na Běchovicích.

11:15 Za chvíli startuji. Poslední výzva k odevzdání tašek, jinak nebudou převezeny do cíle.

11:29 Řadím se až ke konci té masy lidí. Stejně se počítá proběh startem a ne výstřel pistole, tak co bych se tlačil, že jo?

11:30 Běžíme. Prší a nevypadá to, že by následující hodinu mělo přestat. Prostě si musím zvyknout. Běžím a vyhýbám se nejen spoluběžcům, ale i velkým kalužím na silnici. Provoz na Českobrodské je policijně zastaven, projíždí jen MHD. Při každém pokusu o opravdu rychlejší běh začínám cítit lýtko, tak se zase „krotím“, aby mně nemuseli odvézt. Avizovaná občerstvovačka na 5. kilometru se nějak nekoná. Stejně bych se tam pro vodu ale nezastavil, měl jsem ji dost zeshora a taky jsem dnes velmi dbal na pitný režim (a před startem musel taky 3x na záchod).

Baví mne to.
Baví mne předbíhat ostatní závodníky.
Baví mne kličkovat mezi kalužemi, i když často si do svých nových Asicsů notně nabírám vodu.
Baví mne běžet v dešti – ten déšť opravdu není to, co by mne nějak zvlášť vadilo, funkční materiály na těle odvádějí vynikající práci!
Baví mne se držet se v závěsu za tím chlápkem ve žlutém. On běží poměrně svižně a já tuším, že takovýho tahouna teď opravdu potřebuju. V hrdlořezském kopci mu ale unikám, což mi dodává další síly. Ostatně do toho kopce té síly člověk potřebuje docela dost.

Každý kilometr si stopuju, abych na tom dalším nebyl déle než za 5 minut, což se mi v drtivé většině případů kupodivu daří ještě s mírnou rezervou. Ale do kopce to je těžší. Začínám mít opravdovou radost, protože to vypadá, že to dám i pod 50 minut! Neuvěřitelné!

Před cílem ještě mírně zrychluji (co lýtko dovolí) a probíhám cílem! Super, je to za mnou! Absolutní čas 47:54. Naprostá spokojenost, protože v takovém terénu, v takovém počasí a s namoženým lýtkem dát svůj osobní rekord na 10km, to je nádherný pocit!

Zjišťuji, že Běchovice ale neznají žádný „reálný čas“, všem se měří od výstřelu pistole do cíle, takže můj laxní start mne ochudil o cca necelou půlminutu. Ale neva, i 47:54 je výkon, se kterým jsem velmi, velmi spokojen a stydět se za něj určitě nebudu! Dodává mi sílu v tomto sportu pokračovat.

CykloPETR startoval o 30 minut později – chtěl jsem vidět jak doběhne do cíle, tak jsem zatím šel vyzvednout naše tašky. Ano, byly přepraveny do cíle, ale všechny byly vyrovnány na zem, kde ležely v tom dešti. Je vidět, že každý rok to dělají stejně a nikdy ještě přeci nepršelo. Inu, vše tu jede podle starého mustru bez jakékoli inovace. Vždyť to již funguje 114 let, tak proč by se mělo taky něco upravovat, což? V tomto mi závody PIMu přijdou výrazně dynamitější. Ale nevadí, stejně tu asi budu za rok zase, již nyní jsem rozhodnut. Takže jak vidíte, i na Běchovicích se dá rychle vybudovat závislost .

Péťa dobíhá ve fantastickém čase 42:55. Před dvěmi lety to dal za 51:55 – byl jsem tedy hned o 4 minuty rychlejší než on poprvé, což mne významně těšilo, ale on dnes překonal sám sebe o celých 9 minut! Navíc po rekonvalescenci po operaci kolene.

115. ročník závodu Běchovice-Praha se blíží. WHO IS IN?

I AM IN. Absolutely!

*** Sdílet na Facebooku ***

Pondělí 13. září

Úterý 21. září
Mailem se za 8 dní dozvídáme, že start je v 19:30 na Letné u kyvadlo. Výborně, aspoň nějaká informace! A že si zrovna máme v kalendáři rezervovat místo i na čtvrteční after party v Solidní Nejistotě. Začíná to být zajímavé….

Středa 22. září
Registrace na závod probíhá. Každý si obléká pěkné triko Nike+, další do sbírky, nicméně (jako vždy) velmi pěkné! A běda tomu, kdo v něm bude viděn v MHD. Ptáte se proč? Byla nám konečně oznámena pravidla běhu – dostaneme mapku s 11 místy v Praze a všechna musíme navštívit. V jakém chceme pořadí… Na každém místě sebereme indicii – odznáček s 1 písmenem a v cíli budeme muset sestavit z indicií slogan. Každý dostáváme na krk samosvítící tyčinku či jak to nazvat, to aby nás nezajelo auto, tramvaj, nebo metro.

Začínám se fakt těšit. Počasí ideální, vypadá to na úžasný running sightseeing. Kdy jindy si proběhneme historickou Prahu, zazávodíme si, dostaneme tričko a ještě zapaříme?

19:30 Start – vybíháme po pár schodech k letenskému kyvadlu, kde si každý bereme onu „mapu“. Tak který bod je nyní nejblíž? Pražský Hrad, jasná věc. Naše čtyřka se okamžitě trhá, naštěstí ne zcela, běžím s Tomíkem. A běžíme opravdu na pohodu, pro vítězství si tu běží jiní chrti. Poslední snad ale nebudeme. A i zabloudit si taky můžeme dovolit . Cestou na Hrad jsme nezabloudili, sebrali indicií (kam s ní? Ještě že mají běžecké elasťáky Nike tu zadní kapsičku) a běžíme směr Petřínská rozhledna. Od startu vlastně pořád do kopce… Další: Kampa – Sovovy mlýny. Cestou z Petřína, kde jsou stovky cestiček, najednou běžíme sami. O jedné cestě prohlašuji: Tudy, cestičky tu znám z dob studií na ČVUT. Až na tuto – slepá, nikam nevede, jen do tmy. Dole mezi Úvozem a Malostranským náměstím potkáváme konečně další běžce a hned sebe i je mateme zkratkou na Kampu, která končí zavřenou bránou. Neva, běžíme na pohodu. Ale radši už i na jistotu. Kousek od Kampy potkáváme Péťu a Pacholka, takže už jsme zase kompletní tým. Mysleli jsme, že oni „Kampu“ už mají, ale neměli, takže jsme až do konce mohli běžet spolu.

Všechny další pointy už jsou relativně blízko u sebe. Střelecký ostrov, Nová scéna, Náplavka. Zde mne vyrazila dech jedna maličkost: na kamennou zeď povltavské promenády z reflektorů na lodi promítali velkou botu – symbol závodu. Úchvatné! Jo a dvakrát se necháváme fotit jako skupina. Trochu mne udivilo, že zrovna Péťa prohlásil „Na fotografování je vždycky času dost“, ale nezapře to . Pokračujeme. Solidní nejistota, Můstek, Staromák u Husa, Rudolfinum a Klárov. A teď už jen proběhnout kolem Úřadu vlády a pak po schodech nahoru k letenskému kyvadlu.

Jaké je naše překvapení, když se dozvídáme, že z cca 92 závodníků dobíháme 16.-19. (všichni současně). Čas 1:15:53, vzdálenost cca 13,3km. Ještě ale musíme sestavit slogan. To netrvalo dlouho a víme, že to je „ODVAŽ SE A BĚŽ“ – a ne jak jsme si při běhu mysleli, že to bude „WE RUN PRAGUE“.

Tak to jsem nečekal. A jsem vlastně rád za to, jak byl Nike team dopředu tajnůstkářský. O to více jsme si běh Prahou užili. Fantastická noční Praha. Fantastická atmosférka. Naše fantastická running parta. Jsme plni dojmů. A to nás ještě čeká zítra od 20:00 after party s vyhlášením výsledků v Solidní nejistotě.

Čtvrtek 23. září
Co tam asi bude? 2 pifka a jeden chlebíček zadarmo? Vyhlášení vítězů, ale nás na skvělém 16. místě vyhlašovat nebudou. Ale což, i tak stojí za to tam jít a celou akci a náš úspěch oslavit, ne?
Nike se teda předvedl! V tom naprosto pozitivním světle. Pifko, víno, nealko – zadarmo, stačilo mít na krku zázračnou svítící tyčinku. A taky výborný raut. Neustále doplňovaný. Moje dieta dost trpěla, ale utěšoval jsem se tím, že mám spoustu proteinů a zeleniny a to tělo potřebuje. A zapíjet Extra Cold Heinekenem je potřeba.

Dokonce byla i tombola. A jeden z nás, Pacholek, vyhrál 3-měsíční členství do fitka World Class na Václavském náměstí. Cenu takového členství neznáme, ale odhadujeme, že ten papírem má cenu tak 9000 Kč! WOW!
Odcházíme  po jedenáctý, naprosto spokojeni. Kolik celá ta sranda Nike asi stála? Radši to nechceme vůbec vědět.
Taky se ale shodujeme v tom, že taková akce bude zase nadlouho poslední….
Ale jakmile se něco zase šustne, jsem přesvědčen o tom, že naše Nike čtyřka bude zase u Toho. Aby ne!

Závěrem chci poděkovat Nike za přípravu a průběh této úžasné akce!
Mé poděkování patří i Tomíkovi, Péťovi a Honzíkovi Pacholkovi za sparring partnerství. S váma mně to pánové běží určitě rychleji a zábavněji než s paní Nike+ v uchu!

*** Sdílet na Facebooku ***

Přemýšlím, jak strávit víkend. Zda v Lanškrouně, kde se koná tradiční dálkový pochod Lanškrounská kopa, který jsem absolvoval nesčetněkrát, už jako malý klučina, kde jsou velké celoměstské slavnosti, s večerním koncertem MIG 21 a ohňostrojem a v neděli pouť na nedaleké Mariánské hoře, a nebo konzumně chodit po obchodech a večer si jít zaběhat Noční běh Prahou, pořádaný PIM?
Zvědavost nad tím, zda a jak bych uběhl Tesco Grand Prix, ale zvítězily na plné čáře a bylo rozhodnuto.

Sobotní poledne
Vydávám se do víru shoppingu, vybaven knížečkou se slevami. Proč je ale v obchodních centrech tak narváno? Proč všichni nosí divné červené plátěné tašky „Dny Marianne“? Proč se stojí fronty na zkoušecí kabinky v obchodech, kde je většinou jen převaha prodavačů? Proč všichni před pokladnami stříhají podivné kupony a tetelí se radostí z ušetřených peněz? Začínám přemýšlet, zda má cenu hrát taky tuto hru. No zkusil jsem to. Poprvé a asi i naposled. Ale když už jsem se do toho dal, tak něco koupit musím. Výsledek: dvě věci a ušetřeno rovných 800 Kč. Nu což, aspoň kvůli té slevě to stálo za to .

Sobota, 17:00
Zjišťuju, že kvůli Marienne mánii jsem vlastně neměl ani oběd, mám hlad a celý den jsem nepil. Oj oj, to není dobrý před večerním závodem. Jídlo se snažím dohnat v osvědčené  bohnické čínské restauraci An Dong oblíbeným „ohiňským masem“ – je tu riziko, že se z toho při běhu poseru, ale risk je zisk . Tlačím do sebe spoustu nealko  tekutin, oblékám se do sportovního a razím na Staromák závodit.

Sobota večer
Zde se nebudu rozepisovat o skvělém večerním závodě, protože si o něm do detailu můžete přečíst na jiném místě mého blogu.

Neděle, 13:40
Neděle se přeci jen tak neproleží a tak vyjíždím poprvé na své Dandy silničce z Troji po Praze a jsem zvědav, jaký to bude rozdíl, porovnávaje s mým MTB Scott. A rozdíl to teda je! U  Podolské vodárny se potkávám s CykloPETRem a jedeme se jen tak projet, dát nějakých 40km. Nikdo z dalších účastníků sobotního běhu na nedělní vyjížďku nechtěl slyšet… Docela to frčí a když se mně Péťa u Zbraslavi ptá, který bych chtěl dnes dát kopec, zda Zvole, nebo Točnou, tak ještě nadšen a pln energie z nočního běhu rychle a téměř bez rozmyslu odpovídám „Oba dva“. Za chvíli trošku lituji, ale co jednu já řeknu, nelze vzít zpět . A dali jsme opravdu oba kopce. A nejlepší na tom bylo, že jsem dal osobák jak na Točnou (8:19), tak na Zvole (11:41)! Pravda, je to tím, že to bylo na silničce a ne na horáku, ale opravdu mne to potěšilo! Vyjížďka neměla chybu – tempo bylo slušné, alespoň tedy na mne, Péťa to měl nejspíš na relax, ale to by musel zhodnotit on sám…. Trasa GPS, pěkné grafíky a čísla z vyjížďky jsou pro zájemce zde.

Neděle, 16:30
Ještě není všemu konec. Kolo dočasně parkuji u Péti na koleji a zatímco on jede Alexovi vrátit jeho MTB Rock Machine, já si jdu do blízkého Podolí zaplavat 1 500 m. Tady se o nějakém měření nevyjadřuji, protože plavání, ačkoli ze všech disciplín dělám nejdéle, dělám nejhůře…. Co myslíte, měl bych s tím něco dělat? Moc se mi osobně nechce…

Neděle, 20:30
Už jsem se vrátil po tmě na kole domů a hodnotím, zda bylo dobře, že jsem podniknul ten Marianne víkend s triatlonskými sportovními disciplínami. Určitě to bylo dobře.

Kdy jindy bych dal své tři osobní rekordy za dva dny, jeden v běhu a dva na kole, prožil sportem nabitý víkend s fajn lidmi a ještě shopoval a ušetřil peněžence 800 Kč?

*** Sdílet na Facebooku ***

Nikdy jsem nevyhledával jakákoliv sportovní zápolení a soutěžení, protože jsem v ničem takovém nikdy nevynikal. Spíše jsem se vždycky podobným záležitostem vyhýbal velkým obloukem. Sobota 11.9.2010 však byla po štafetě Nike druhou výjimkou za posledních několik let…

Večer před startem jsem si byl vyzvednout startovní balíček, který obsahoval startovní číslo s čipem, pěkné modré funkční triko Adidas, praktický batoh (i když popsaný názvy sponzorů a takových batohů z konferencí už mám doma nespočetně) a reklamní materiály. Už tímto se mi startovné ve výši 512 Kč vrátilo, i kdybych nikam neběžel…

Sobota odpoledne. V 17 hodin jsem „zjistil“, že jsem celý den nic nejedl a málo jsem pil. A to není před závodem dobré. Tak jsem zašel k našim Číňanům na mé oblíbené „Ohiňské maso“. Dobré to bylo, ale snad se z toho při běhu okolo orloje neposeru…

19:10 Scházím se s Pacholkem Svobodou kousek od orloje a začínáme se psychicky a i fyzicky připravovat na závod. Před osmou se přidává i Péťa Havlík a Honza Horký. Alex Kodat ještě asi vyspává před závodem, nebo updatuje na Facebook foto své večeře.

20:15 Jdeme se řadit. Z našeho místa v Celetné ulici ani není na start skoro vidět, jak je to daleko. No bude to masakr běžet v takovém davu. Bylo rozumné, že jsem se přihlásil? Ale ano, začíná se mi to moc líbit. Mým snem je dát dnes těch 10km za 50 minut. Ale nevidím to zrovna růžově, v tomhle davu to pro mne bude nadlidský výkon.

20:30 Za zvuků Smetanovy Libuše a startovního výstřelu se dav dává pomalu do pohybu. Nám trvá skoro dvě minuty, než se dostaneme na start. Ještě že čip nám začíná měřit až při průběhu startem.

Podle očekávání to je opravdu „masakr“. Snažím se běžet na straně a ne uprostřed, líp se tak předbíhá. Následujících cca 5 km se neustále snažím kličkovat, předbíhat jednoho za druhým, neupadnout na těch kočičích hlavách, kterých je tam asi na 40% povrchu trati, nešlápnout do kelímků za občerstvovačkou, bezpečně vytočit 180-ti stupňové otočky…. Tempo si moc regulovat nelze. Ale přes to všechno se mi běží docela dobře! Tepovka se drží stále mezi 160 – 165 bpm, tzn. u mne tak 85 – 90% HR max. To je docela dost, ale překvapivě to docela jde, nohy zvládají a s dechem problém nemám. Počasí je fantastické. Noční Praha je naprosto úchvatná. Kdy jindy člověk může běžet přes střed mostu přes Vltavu a přitom se kochat osvětleným Pražským hradem, nebo přibíhat na Staroměstské náměstí, kousek od orloje, a aby mu lidé skandovali?

Přistihl jsem se, že si závod opravdu užívám. 10 kilometrů není žádná vzdálenost, kterou bych neuběhl – díky našim každotýdenním běžeckým treninkům v Podolí s tímto problém nemám žádný. Ale nevím nevím, to tempo 5min/km asi nedocílím.

V polovině závodu dobíhám Honzu Horkého, což mi dodává energii – myslel jsem, že je hodně vepředu. Péťu Havlíka jsem ztratil už po jednom kilometru, ale s tím jsem dopředu i počítal – náš triatlonista z New Yorku je opravdu dobrej. Máme za sebou tři čtvrtiny závodu (Honza Horký už je zase kdesi přede mnou) a já mám stále kupodivu síly a elán. Stále se daří lidi předbíhat, i když už jich není tolik co na začátku, přeci jen tito už běží o něco rychleji. Na posledním kilometru začínám pomalu zrychlovat. Probíháme Pařížskou ulicí, přes Staromák do Celetné, poté na Ovocný trh a Železnou ulicí do cíle opět na Staroměstské náměstí. Posledních cca 400m nabírám na rychlosti. Udivuje mne, že ostatní běží stále stejně, nebo i zpomalují. Že by už nemohli? Poslední desítky metrů jsou nejdramatičtější, také z pohledu bezpečnosti, protože kličkovat mezi lidmi a přitom sprintujíce, vyžaduje určitou dávku odvahy. Poslední síly mi dodalo to, že v Železné ulici předbíhám Honzu Horkého, zrychluju co to dá… a vbíhám do cílové brány na kobereček. Čip automaticky zaznamenává čas a je po závodě. Hodiny ukazují absolutní čas 49:53, čili mise byla splněna!

Dostáváme medaili, občerstvujeme se vodou, ionťáky a banány… Dostáváme SMS s absolutním časem. Cca hodinu po závodě dostávám e-mail, kde je to nejdůležitější, můj dosažený reálný čas (Start / Cíl) 47:57. Zdá se mi to až neuvěřitelné, že za těch podmínek jsem se dostal více než 2 minuty pod vysněný čas a že jsem se dostal na svůj časový osobní rekord. A to hned při svém prvním takovém závodě…

Přichází opravdová radost, ba přímo euforie. Všichni z naší skupiny jsme dosáhli svého časového cíle, ba ještě lepšího.

Utvrzuji se v tom, že běh mně baví. Že takovéto masovky mně baví. Že mně ale baví i běh v malé podolské skupince s přáteli a že mně baví i osamělý běh, kdy mi do uší mluví jen paní Nike+ a přitom hrají mé vypalovačky.

Závod na 10 km je za námi. Moji největší metou je ale zaběhnout 1/2 Maraton 2.4.2011. A ne jen zaběhnout, ale zvládnout jej za 1:45:00. Cesta od 10k k 1/2 maratonu vyžaduje spoustu treninku a naběhaných kilometrů. Ale do dubna je času spousta.

Na závěr večera jsme ještě poseděli U Tlusté Koaly. To pifko jsme si opravdu zasloužili. Celý večer byl pro mne jedním velkým nezapomenutelným zážitkem.

Následně jsem ještě dostal nějaké písemné reakce na svůj výsledek. Asi nejvíce mne potěšila reakce kolegy Péti Seiberta, jenž je nejlepší žijící běžec, kterého osobně znám, který se účastní soutěží Ironmanů a full maratonů má již naběháno několik:

„ ))))) ty kraso, to je fakt krasny cas! Vypada to, ze to mas v genech …., znam par lidi ze sporky, co behaji celkem dlouho a nejsou schopni to (10km) dat pod 48, takze fakt dost dobre! GRATULUJI. Urcite se jeste zlepsis, ale od urcite hranice, uz to jde pomalu a kazda minuta boli! Na 1/2 mar ve 1:45 mas naprosto v pohode ….., ikdyz od 10 k 1/2 mar. na pohodu za 1:45 musis mit nabehane nejake objemy ….., ale ty to das … maximalne to nebude na pohodu, ale nakouris to )“

To mne opravdu potěšilo a hlavně mi dodalo spousty energie a elánu do dalšího běhání…..

Běh mě baví. Proč jsem to ale kurňa zjistil teprve až teď???

*** Sdílet na Facebooku ***

Začal jsem také běhat ve skupině – do dnešního dne jsem už 6x absolvoval náš skupinový běh v naší „Podolí Running Group“. Supr, paráda, baví mně to. Asi taky proto, protože běhat je zábavný, že v běhu nejsem totálně out jako ve většině jiných sportů, protože běh ve skupině si dokážeme užít, protože paní Nike+ je ke mně hodná, protože Lance Armstrong mne často za můj běh chválí, protože… a dalších důvodů by se našlo ještě několik.

Běhám pro radost. Neběhám pro vítězství, neběhám pro medaile… Nepotřebuju a nechci se moc s někým měřit – asi nechci prožít zklamání, které by mne shodilo na zem a zpět do nicnedělání.

Jednoho dne, přesně 26.7. ve 23:01 jsem dostal mail od CykloPetra se stručným textem „Are you all 3 in?“ – dalším infem byla přeposlaná velmi strohá informace o jakémsi „Nike Team Run 24.8.2010″ – závodu čtyřčlenných štafet. Bez dalších informací…

Než jsem se stačil nadechnout, rozhodnout a na mail zareagovat, za 12 hodin jsem od Péti dostal druhý mail v tomto znění: „Tak jsem nás zaregistroval… raději dříve nežli později, i když ostatní ještě neodpověděli“.

Nejsem přeci žádná sračka a proto do toho jdu, i když se mi zprvu opravdu nechce. V den závodu se dozvídám, že každý poběží pouze 1 500m. To „pouze“ je pro mne spíše děsivé, protože každý poběží na krev….

Od rána to vypadalo, že bude večer lejt. To jsem si taky i tajně přál. Aby byl pořádný slejvák a celý závod byl zrušen. A jako na potvoru počasí zatím celý den přálo… Běželi jsme tedy ve složení: Petr Havlík, Tom Havlík, Honza Pacholek Svoboda a moje maličkost. Všechny jsem upozornil, že se mnou vyhrát nemohou. Nicméně ani to s nimi nehnulo!!! A prý že mne v žádném případě nechtějí vyměnit, že neběžíme pro vítězství, ale pro to si to užít! Řekne se to pěkně, ale pokud je pak člověk poslední, svá slova přehodnotí…

Na startu jsme se zaregistrovali. Dostali jsme moc pěkné tričko Nike. Na to, že registrace byla zdarma, tak o to víc potěšilo. Už pro to tričko stojí za to běžet! Jako doprovod jsme měli Lukáše Sfinxe Valentu, Martina Vicena a mamku od Péti a Toma – povzbuzovali nás, hlídali věci a vše pečlivě dokumentovali.

Vlastní závod probíhal v uvolněné, pohodové atmosféře. Moje tepovka byla na startu vyšší než klidová, ale mohlo býti hůře. Dohodli jsme se, že Péťa vybíhá první a já od něj přebírám štafetový kolík. Tak se i stalo. Do příště si tu předávku musím lépe navičit (abych už byl při přebírání kolíku taky v pohybu), nicméně na poprvé to nebylo nejhorší.

Na první delší rovince jsem 5 běžců předběhl. Dobrý to pocit! Ale vzápětí jsem si řekl, že to asi nebude ta nejlepší taktika, protože se brzy uvařím. A v první zatáčce už jsem taky nemohl. Pak už mně předběhli naštěstí jen dva z těch, co jsem předběhl (nebo to byli zcela jiní) a já se po nekonečných 1500m blížil k cíli. Poslední desítky metrů se mnou běžel a povzbuzoval mne Péťa – tak i proto jsem se snažil zabrat na maximum. Doběhl jsem, předal kolík Honzíkovi a málem padl. Nemluvil jsem, nedejchal sem, nejevil jsem moc známky života. Ale po chvíli to přešlo a já začal mít ten úžasnej pocit, že i když neznám svůj přesný doběhový čas, snažil jsem se, dal jsem do toho své maximum, a zvládnul to!

V naší štafetě finišoval Tom. A finiš měl opravdu ukázkový! Z 30 štafet jsme se umístili s časem 24:03 na pěkném 11. místě. Den jsme poté zakončil večeří v nedaleké pizzerii a bylo nám fajn.

Zažil jsem něco dosud nezažitého. Něco, u čehož jsem se zprvu bál – že to našemu týmu totálně zkazím. To, že mne to psychicky zdeptá, fyzicky odrovná. Ani jedno se nedostavilo.
Ale dostavila se opravdová radost z toho, že jsem tam mohl s naším BIKETOUR družstvem být a podílet se na našem společném sportovním výsledku. To, že jsme dopadli dobře a za výsledek se stydět určitě nemusíme. Zažil jsem tu atmosféru svého prvního běžeckého závodu v životě. A už teď můžu říct, že nebyl posledním! Který bude následovat?

Tím posledním u mne bude Hervis 1/2 maraton 2.4.2011. To bude moje životní běžecká meta. Ten chci doběhnout v čase 1:45.
Maraton už ale nepoběžím. I když si o mne Péťa Havlík myslí pravý opak a vsadil se se mnou o litrovou lahev Tullamore Dew, že maraton do 3 let zdolám. Už aby začal na Tullamorku šetřit…

Ještě jednou děkuji všem účastníkům naší štafety i našemu fandícímu doprovodu.

Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek!

*** Sdílet na Facebooku ***

Vyjíždím z práce na svém horském kole směr bazén Podolí na očekávanou vyjížďku s cykloborci z Biketouru. Výletu se účastní: Alešek Dojič Kodat, Péťa Pedro Havlík, Honzík Pacholek Svoboda,  Lukáš Sfinx Valenta a moje maličkost. Odjezd se prodlužuje kvůli Pacholkově zpoždění a hlavně kvůli jedné milé povinnosti: Alešek má dnes narozeniny. Hobla jsme mu jaksi dát zapomněli, ale dárek dostal – na kole je potřeba dodržovat pitný režim a proto dostal velkou flašku Kofoly a k tomu do rámu kola ještě něco trochu silnějšího – on to tak rád míchá…

17:10
Odjezd. A pěkně lije. Vlastně dnes začalo pršet přesně v okamžik, kdy jsem opustil brány svého rakouského zaměstnavatele. Déšť nám nevadí, nejsme přeci z perníku.
Na to, že máme před sebou Zvole (prý možná i dvakrát) a zájezd do hostince U Zdenky, kde to nebude zdržení na pouhých 10 minut, máme tedy co dělat. Holt nemůžeme jet tempem paní Radové, která právě osedlala svoji Ukrajinu.

17:47
Vrané nad Vltavou. Dnes to bude asi hustý. Každý si bude chtít sáhnout na dno a dosáhnout na rekord. Ode dneška zavádíme do našich výletů a výkonů na kole vědu. Abychom se mohli vzájemně výkonnostně porovnávat, dnes po vyjetí  Zvole si poprvé spočítáme PWR, tedy Power-to-Weight Ratio. Nebudu zde rozvádět tuto vědeckou teorii, jestli Tě to zajímá, přečti si tento velmi zajímavý Péťův článek na jeho cyklo-blogu.
Normální lidi si porovnávají pinďoury, my si porovnáme PWR. Ano, jsem známý tím, že vše musím logovat, měřit, analyzovat,… Nevím ale,  zda v tomto případě právě toto chci. Budu se umět podívat pravdě do očí? Dostanu se vůbec aspoň do té nejnižší výkonnostní kategorie?
Radíme se, jakou strategii při stoupání na Zvole zvolíme. Sfinx navrhuje, abychom startovali po minutě. Co je to za blbost? Stejně se roztrhneme po pár metrech a já ať se budu snažit jak chci, všechny spolubikery za pár desítek metrů ztratím z dohledu. Z těchto příprav mi moje aktuální tepová frekvence roste raketovou rychlostí a to jsme ještě ani nevyjeli do kopce. OK, napít se, posilnit se energetickými tyčinkami, vyčůrat se, nadechnout a do toho!

17:57
Vyjíždíme. Já jako poslední. Tento táhlý kopec mám velmi rád, ale vždycky jen mimo těch pár minut, kdy ho musím zdolat a vyjet. Šlapu jak o život…. To ale nic nemění na faktu, že za chvíli opravdu ani jednoho ze svých kamarádů nevidím. Ale to se dalo čekat. Tepovka mi neleze do astronomických výšin, ale nohy mně nějak nechtějí nést. Trpím. A trpím jako vždycky, i když si to často nechci přiznat. Je to nekonečný, zatáčky nekončí. Říkám si (nahlas), že já blbec se zase nechal vyhecovat. No nechal. A vím, že nebude dlouho trvat a budu tvrdit, že se zase na Zvole těším a už abychom tam jeli znovu.
Blížím se k prvním baráčkům na kraji Zvole. Zde se dá zrychlit a nabrat síly na závěrečné stoupání. Fakt nemůžu, ale šlapu jako o život…. Průběžný čas nevypadá na rekord, ale uvidíme nahoře v cíli.
Ostatní spolubikeři kopec vyjedou z mého pohledu ladně a svižně, všichni plus mínus za 10 minut. Já právě dojíždím k autobusové zastávce u kostela. Vysvobození! Klikám na svém Garminu konec kola a nemám sílu se podívat ani na dosažený čas. Nemám sílu mluvit, nemám sílu slézt kola…  Nakonec stejně nevydržím a kontroluji  výsledný čas. Mám radost, zlepšil jsem se a svůj dosavadní osobáček na tomto kopci si zlepšil hned o celých 14 sekund na 12:45! Pro mne je to báječná zpráva a vím, že ta námaha za to stála! A zase už ten kopec mám moc rád. A dnes určitě více, než kdykoli jindy. Zase až do okamžiku, kdy budu příště vyjíždět od startovní pozice do kopce.

Čas 12:45 – je to ale zas tak báječný, když všichni ostatní dosáhli výrazně lepších časů? Asi ne…  Když se podívám do své občanky na svůj datum narození, říkám si, že to ale není až tak špatný. A taky jsem 40 let vůbec nesportoval a teď bych to chtěl zachránit? Nedělám si iluze, to už se moc napravit nedá… Mám si vůbec klást za cíl podobné časy do Zvole jako ostatní?

Teď přichází na řadu PWR.  Váha 85kg, kolo i s vybavením 16kg, čas jízdy 12:45, odpovídající průměrná rychlost 15,42km/hod., elevace 142 m, stoupání 4,8%, vzdálenost 3,2km, teplota vzduchu 20 °C, vozidlo: MTB. Hážu to do PWR kalkulačky a vychází mi výkon 287W, tedy činí PWR = 3,376 W/kg. Je určitě co zlepšovat, ale pokud se nebudu poměřovat s ostatními ve skupině, ale jen sám se sebou, mohu být spokojen, že jsem podle výkonnostní tabulky z CykloPetrova článku na 4. výkonnostním stupni z celkových 5. Not So Bad!

18:12
Zvole, před hospodou. Nezastavujeme, abysme neprochladli… Všichni se už těšíme,  až usedneme v restauraci U Zdenky a dobře se najíme. Ale ke Zdence nás dělí ještě několik kilometrů, konkrétně 14. Terén: téměř výhradně do kopce. Dojíždíme do Jílového u Prahy. Tady ale kopec nekončí, čeká nás další stoupání až ke Zdence.

19:11
A jsme tu. Usedáme u venkovního dřevěného stolu. Hned vedle je pěkné koňské lejno – vůně domova… U Zdenky mají Bernarda a jeho nealkoholické varianty. Poroučíme si pití, já višňové nealko „Bernard s čistou hlavou“ (minule jsem tu měl švestkové). Ehm, nevím, jak někdo může „toto“ nazvat pivem. Divná to sladká višňová limonáda, která s pivem nemá nic společného, ani s nealkoholickým. Hnus. Ale zelná polévka je výborná. Dieta, nedieta, dávám si huso-kuř s houskovými knedlíky. Potřebuju nabrat energii na bleskový návrat do Prahy. K nelibosti ostatních celou útratu platí oslavenec a nedá si to rozmluvit. Jedeme….

20:31
Úprk do Prahy. Po 3 km přijíždíme na křižovatku a rozhodujeme se, zda pojedeme lokálními silničkami, nebo po hlavní přes Jesenici. Z časových důvodů volíme variantu B. Nečekaně je celá cesta až do konce téměř výhradně z mírného kopce, občas po rovině. Abychom dojeli ještě za aspoň trochu přijatelných podmínek a aby Aleš stihl oslavu (prý to ale není jeho narozeninová), jedeme, co to dá. Sice z kopce, ale zabrat mně to dá skoro víc než do kopce… Tepovka vysoko, nejtěžší převod… Jsem poslední, ale na kritických místech na sebe čekáme – to mne moc potěšilo, protože jedeme jako jedna parta, která i na svou brzdu čeká.

21:30

Příjezd k podolskému bazénu.  „Sjezd“ 21km za 50 minut. No, připadalo mi, že jedeme teda rychleji…

23:04

Příjezd do Troji (transfer z Pražského povstání už byl do Kobylis metrem).

Suma sumárum:
Najeto 71 km, nastoupáno celkem 700 metrů. Moje dnešní PWR na Zvole 3,376.

K tomu výborný huso-kuř. Ale hlavně – úžasná parta lidí. Dobrý pocit z aktivně stráveného odpoledne a večera. Zase jsem něco učinil pro své zdraví a to je fajn….. Prostě jen samá pozitiva.

Už 14.8.2010 se koná další vyjížďka v obdobné sestavě, nazvaná “Pánská jízda: to nejlepší z jihu Prahy”. Slovem “nejlepší” je míněno současně “nejtěžší”. Péťa a Lukáš už tu trať víceméně prakticky otestovali o předchozím víkendu a podle jejich reakcí na Facebooku to bude teda maso. Čeká nás cca 95km, s převýšením  minimálně 1300m. Na plánovanou vyjížďku jsem se těšil, ale teď se jí dost obávám a vážně přemýšlím nad tím, zda se jí vůbec účastnit.
Ostatní si vše zcela jistě dokonale užijí. Já se zcela jistě totálně oddělám, nebudu jim stačit a budu se jen modlit, aby už byl konec… Ehm, že já jsem ty řádky na Facebooku o obtížnosti vůbec četl – nevědomost je někdy daleko lepší.

Nerad věci vzdávám. Ale všechno má své meze. A nebo se jen podceňuju a nevěřím si?

Pohledem do své občanky a své sportovní minulosti si říkám, že mé hranice v cyklovýkonech jsou výrazně jinde než u ostatních zúčastněných. Kde ale vlastně jsou? To bych opravdu rád věděl….

*** Sdílet na Facebooku ***

Před pár dny si ale na obědě kolegové povídali, že jinému kolegovi Korbymu možná někdo ukradl kolo. A právě v tom uzavřeném prostoru, kam se chodí kouřit a kde se ukládají kola. V prostoru vedle budovy, který je obehnán vysokým plotem, prostorem, kam se dá dostat jen na kartu zaměstnance a v prostoru, na který jsou směřovány bezpečnostní kamery…. Ale ukázalo se, že to byla fáma, že Korbymu žádný kolo neukradli, protože jen toho dne přijel na jiným kole . Ale i ve světle tohoto rozhovoru jsem dbal, aby mé kolo Scott bylo:
- postaveno v prvním „fochu“ tak, aby na něj bezpečně viděla bezpečnostní kamera
- velmi důkladně zamčeno mým lankovým zámkem . Protože je zámek dlouhý, vše jsem nejednou řádně obtočil a tak bylo kolo připevněno nejenom k spodnímu stojánku, ale i k boční konstrukci celého stojanu

Více jsem pro zabezpečení udělat nemohl.

V pátek ráno s báglem přicházím k budově České spořitelny a v hlavě mi problikla příhoda o Korbyho kole. Tak jsem jen přes ten plot nahlédl dovnitř a myslel jsem, že mám mžitky před očima. Můj Scott tam nebyl a místo něho tam bylo zcela jiné kolo! Tašku jsem nechal jen tak ležet na ulici a urychleně šel dovnitř. Po kole a ani po zámku ani památky.

Tak to je naprosto zkažená dovolená.
Dovolená, na kterou jsem se těšil několik měsíců.
Dovolená, na kterou jsem na kole trénoval též několik měsíců, abych ty kopce na Lago di Garda zvládnul a nemusel se sám za sebe stydět, je pryč.
Sice mám vše zaplaceno, ale v tuto chvíli bych neměl náladu na to se týden válet u hotelového bazénu a čekat, až se všichni ostatní vrátí z cyklovýletu a budou nadšeně povídat o tom, jak to bylo senzační. Ne, nikam nepojedu, jsem rozhodnut.

Vcházím k výtahu a potkávám vážného (jindy stále veselého) kolegu Miloše, který mne zastavil a hned říká: „Prý se Ti snažili ukrást kolo“. To mi vyrazilo dech. Řekl „pokusili“. Svitla ve mně naděje, že vše není ještě ztraceno. Prý k nám přišli bezpečáci do kanceláře s mojí fotkou a ptali se mých kolegů „Neznáte tohodle pána?“. Prostě si sjeli záznamy z bezpečnostních kamer od okamžiku, kdy jsem kolo ve čtvrtek přivezl, pak mne „sejmuli“ na kameře na vstupním turniketu. Následně projeli všech 14 bezpečnostních kamer na patrech od výtahů (podotýkám, že jsem jim hledání ještě zkomplikoval  mým 5-ti minutovým zastavením v přízemním bufetu) a tak mne našli – zeptali se na mne v první kanceláři za dveřmi a to je ta naše.

A jak to vlastně ve skutečnosti bylo? To si přečtěte na přiložené zprávě Policie ČR.

Na policii jsem naštěstí nemusel – tam jel vypovídat můj zachránce bezpečák ze zásahové jednotky, navíc policie si musela vše nafotit a proto sama přijela do budovy, kde jsem již jen podepsal nějaké dokumenty. Kolo mi chtěli ihned předat, ale protože není možné jej vzít do objektu za turnikety do kanceláře, byl bych ve stejné situaci (a navíc bez zámku), protože kolo jsem si potřeboval odvézt až ve 21:00, těsně před odjezdem. Naštěstí mi kolo zatím uschovali přímo do kanceláře zásahové jednotky – nikdy mne nenapadlo, že za těmi zrcadly ve vestibulu je taková potemnělá kancelář, kde sledují dění v budově a na všech cca 80 bezpečnostních kamerách.

Vše tedy nakonec dobře dopadlo. Byl jsem prý již 3. případem krádeže kola v tomto objektu. Před 2 lety někomu ukradli kolo a protože to neměli ani na kamerách, byl z toho průšvih. Druhý případ byl loni na podzim, kdy to již na kamerách měli, ale zloděj jim stačil utéct i s kolem. Můj případ byl první, kdy alespoň zachránili kolo, když už zloděje nechytili. BTW, zloděj byl schopen kolo nyní lehce přes plot přehodit – v části plotu byl kvůli opravám nějaký vyvýšený násep, přes který by kolo někomu jednoduše přehodil. A to, že jsem to pořádně připevnil a obtočil, bylo též velmi dobré, neb nad tím se zloděj zdržel. I když vlastní lanko lehce zdolal kleštěma z batohu….

Můj zachránce si za svůj supervýkon, kdy velmi rychle zareagoval, nechtěl ode mne nic vzít. Koupil jsem můj jako poděkování lahev Tullamore Dew. Pití, které určitě nikoho neurazí. Bránil se, že je to jeho pracovní náplň, povinnost a je za to placen. Na moji reakci, že v rámci plnění svých pracovních povinností se mohl zachovat jinak a laxněji a že si jeho postoje velmi vážím a tu láhev mu dávám jako projev díků mi opět opakoval co předtím a dodal „…pane, vždyť to by mne mohlo stát místo…“. Jeho nadřízený ale v tu chvíli řekl „…ale já jsem vůbec ni neviděl…“. Dárek nakonec přijal a já byl za to rád.

Pro mne z toho vyplynulo hned několik poznatků:
- je třeba být velmi opatrný vždy, všude a na cokoli, dnešní zloději neznají jakýchkoli mezí a ničeho se nebojí
- dobří lidé ještě žijí a plní si své pracovní povinnosti velmi pečlivě a to bez nároku na odměnu
- na dovolenou bych nakonec stejně odjel, protože bych kolo měl. Kolega v kanceláři, který je až z Plzně mi okamžitě nabídl, že kdyby mně kolo ukradli, půjčil by mi svoje. A do Plzně by pro něj ihned dojel! Stejně tak se mi pak nabídli i někteří další kamarádi z Biketouru, za pátek by se něco prý určitě sehnalo. Je moc fajn vědět, že mám takové lidi okolo sebe, díky moc všem!!!

Takže odjezd dnes večer, ale to už je milé děti  zase jiná pohádka, o tom příště.

*** Sdílet na Facebooku ***

Až nyní jsem učinil velký krok k tomu, aby se běh stal i pro mne zábavou, kterou budu sám aktivně vyhledávat.

Někteří mí kamarádi z Biketouru si začali kupovat do svých Nike běžeckých bot jakési Nike čipy a všichni do jednoho byli totálně nadšeni z propojení této technologie a vlastního běhu. A nad Nike+ web portálem stále jen žasli a chlubili se svými líbivě vyvedenými dynamickými grafy na webu. A taky bájili o jakýchsi „challenges“. A já už to ani nemohl poslouchat… Tož jsem si jednoho dne řekl, na tom asi něco bude, přeci jen tak zničehonic „nezblbli“. A tak aby nemachrovali sami, koupil jsem si i já Nike + iPod Sport Kit a řekl si, že mi nejmodernější a geniální technika určitě pomůže k mým sportovním výkonům a třeba i úspěchům. Avšak tento kit nelze připojit k mému stávajícímu Apple iPod Touch-i 1. generace. Bohužel, ale spíše bohudíky. Nedovedu si totiž představit, že bych ho stále tahal s sebou. A tak jsem trochu zainvestoval a koupil si k tomu i velmi cool a sexy Apple iPod Nano, modrý, s úložištěm 16GB (když už, tak už).  Boty Nike+ Lunarglide nemám, tak jsem řešil, jak vysílač Nike+ upevnit na botě, abych ho neztratil a nezničil. Geniálním se ukázalo být toto pouzdro, které mohu jen doporučit – má obrovskou výhodu, že v několika sekundách může bezpečně přesedlat na jiné boty.

Vybaven nejmodernější technologií, která mi pomohla vyprázdnit peněženku, můžu konečně vyrazit. Na první „workout“ jsem vyrazil v okolí Zvánovic u Prahy, kde jsme právě byli na firemním offsitu. Vzdálenost 5km na začátek stačí (musí, jinak bych nestihl večeři). Byl jsem velmi zvědav, jak mně ta paní Nike+, co ji prý ve sluchátkách mezi hudbou uslyším, bude radit, pobízet, „buzerovat“… Velmi dobře se poslouchá, ale určitě není moc sdílná. Při nastavení cíle na vzdálenost jen do poloviny počítá, kolik kilometrů jsem již uběhl a od poloviny kolik kilometrů mi ještě zbývá. Jinak mlčí, resp. nechává hrát motivační hudbu na pozadí. Jedinou výjimkou, kdy je sdílnější, je konec, kdy ohlašuje poslední stovky metrů do cíle… A protože jsem její sexy hlas velmi rád poslouchal, často jsem mačkal středové tlačítko na iPodu a tím si vynutil její zprávu o tom, jak jsem daleko, jak dlouho a jak rychle běžím… A v okamžiku, kdy už člověk opravdu nemůže běžet, může si vynutit přednastavený Powersong či celý PowerPlaylist, který ho ještě pořádně nakopne. Mně ale hlavně nakoply ty ohlašované poslední stovky metrů. A výsledek? Myslím, že není až tak špatný, posuďte sami:

Na to, že nejsem vůbec trénovaný, to mohlo dopadnout daleko hůře. Z celého průběhu i výsledku jsem byl nadšený. Jen kdyby paní Nike+ byla sdílnější. Pak by to bylo dokonalé.

iPoda jsem poté připojil k PC. Apple iTunes samy zařídily automatický upload výsledků na portál Nike+. Aktivoval jsem si i propojení na Facebook. A tak pokaždé, když se data přenesou na portál Nike+, ihned se objeví i na Facebooku. Záhy ale chápu, že to není moc dobré. Za prvé se určitě nechci chlubit nějakými chabými výsledky a navíc, koho to bude pořád zajímat? Takže to nejspíše co nejdříve zase vypnu….

Vlastní portál Nike+ ale zatím nemám vůbec prozkoumán. Ale mí kamarádi o něm píší, že je prostě geniální – zajímavé čtivo je zde. Věřím ale, že brzy budu stejně nadšen.

A aby nezůstalo u jediného běhu, dávám si o dva dny později další, tentokráte 7km. Běžím od naší chalupy do blízkého Turecka. Výsledek je lepší, než jsem čekal, pace 5’26″, graf vidíte zde. Odpoledne jsem dal ještě bike 75km a večer mírnou spářku na naší chajdě. A v neděli dopoledne běh do třetice. Nyní 7,5km. Stejná trasa, ale ouha, nohy mně nějak nechtějí nést, bolí - ale jsem nějakej tvrďák, to přeci vydržím. A vydržel jsem, jak ostatně vidíte zde. Výsledek byl i nyní velmi dobrý, ale byl jsem šťasten, když paní Nike+ už ohlašovala poslední stovky metrů. Ani Powersongy už mi tolik nepomáhaly. Průměrný pace 5’29″ mne ale mile překvapil. Teď je již pondělí večer a já stále ještě cítím nohy po nedělním běhu. Ale to přejde, musí.

Asi si říkáte, že mám novou hračku a chci ji teď maximálně využít. Máte pravdu. Jak dlouho mi to ale vydrží? To bych sám velmi rád věděl. No doufám, že dlouho. Ostatně dal jsem si osobní závazek, že 2.4.2011 uběhnu Hervis ½ maraton v Praze. Tedy rád bych. Ambiciózní, ale současně i reálné cíle by každý člověk měl mít.

Co myslíte, podaří se mi to? Nebo se na to vykašlu? A co myslíte, jak dlouho mne bude bavit běhat, vybaven nejmodernější technikou a zapojen do obrovské Nike+ komunity nadšenců, kde na webu moji přátelé vše uvidí? A uběhnu ten půlmaraton???

To je zatím ve hvězdách. Ale Nike + Apple, ale hlavně mí stejně nadšení kamarádi mi v tom určitě pomohou setrvat.

*** Sdílet na Facebooku ***