V lepším případě se studenti ptají, jak mají naložit s anglickými odbornými výrazy v českém odborném textu (diplomce) – překládat? skloňovat? co s nimi?

V horším případě se neptají a píší hrůzy, za které dostávají blbá hodnocení a jsou z toho otrávení, protože proč mají mít špatnou známku kvůli takové formalitě, jako že překládají nebo nepřekládají výrazy, které stejně všichni znají.

Oproti jiným otázkám, které se objevují v souvislosti s psaním diplomek, tato je pikantní tím, že na ni není algoritmická odpověď, ale řešení v jednotlivých případech závisí na jazykovém citu. Ten ne vždycky bývá úplně tou nejsilnější stránkou studentů IT a na jeho velké osvojování bývá v posledním ročníku IT univerzity poněkud pozdě. Ale pracujme s tím, co máme – pojďme na to.

Anglické odborné výrazy, co se týče vhodnosti jejich překládání, leží na škále:

Slova, která mají svůj zaběhnutý a jednoznačný překlad (na škále jsou zakreslena vlevo), ať jsou přeložena vždycky. Pokud si dokážu vybavit, důvody k jejich nepřeložení („mám dvě classy“, „v prvním kroku je pointer vynulován“), se kterými jsem se kdy potkal, byly vždy pouze dva: lenost a zabedněnost, nikdy nic pořádného.

Při hledání příkladů pro pravou stranu škály jsem se zapotil. Napadlo mě pouze pár slov, která v češtině už tak zdomácněla, že jejich překládání by bylo samoúčelnou obrozenečtinou (hardware, server, e-mail). Existují vzácné termíny, které jsou tak speciální, že jejich český překlad by nikomu asi nebyl povědomý a je lepší je nechat anglicky (napadá mě „stencil test“, „shadow mapping“ a třeba „blockchain“). Pak mě napadala kupa slov, jež jsou názvy. Ale ty snad nikoho překládat ani nenapadne: každému musí být jasné, že psát „kávový rukopis“ místo JavaScript by odborný text jistě neučinilo srozumitelnějším. I uvedené spojení Model-View-Controller cítím jako název jisté abstrakce, zatímco jednotlivá slova bych v textu překládal: místo „experimentoval jsem se dvěma variantami realizace view“ bude daleko lepší napsat „experimentoval jsem se dvěma variantami realizace pohledu“.

Při rozhodování, zda překládat čili nic, hraje významnou roli ochota slova nechat se mluvnicky ohýbat (obvykle skloňovat). Třeba takový server nebo spinner se skloňuje krásně podle mužského vzoru hrad: „dvěma serverům“, „místo spinneru“, „v serverech“. Se slovem hardware je to trochu složitější – dobře by se skloňoval hardvér (opět hrad) a někteří to i doporučují. Mě takto masivně počeštěné slovo tahá za oči a použil bych ničím formálně nezdůvodnitelný hybrid: „zahrnuje hardware“, „místo hardwaru“, „před hardwarem“, „hardwarové“.

A pak tu máme slova, která ohýbání tak vehementně vzdorují, že bych je toho trápení ušetřil. Žádné slovo by si nemělo vytrpět takové zvěrstvo, že se z něj stane „defaultní“ (z anglického default) nebo „cachi“ či „cachích“ (od anglického cache, už tak dosti zmořeného tím, že ho studenti přečasto zapisují cash). Pokud ve vhodnosti skloňování slov spinner a cache nevidíte žádný rozdíl, asi jste na štíru se shora zmíněným jazykovým citem. V takovém případě prokažte laskavost svým čtenářům a vyhledejte pomoc někoho, kdo je v tomto ohledu vybaven lépe.

Slova, jež mají zůstat nepřeložená a zároveň špatně snášejí skloňování, je obvykle možné bez složitých češtinářských konstrukcí použít v jejich původním tvaru. Místo „v cachích“ lze psát „v pamětech cache“, místo „OpenGLovská funkce“ pišme „fuknce knihovny OpenGL“ a místo „pomocí shadow mappingu“ třeba „pomocí techniky shadow mapping“. I tento postup při spěchu a nezaviněné jazykové tuposti někdy vede k toporným a obtížně dekódovatelným konstrukcím a tak prostě vždy při práci s anglickými slovy je na místě velká obezřetnost a kontrola od někoho kompetentního.

Ať už se autor rozhodne daný termín překládat nebo nechat anglicky, bývá vhodné při prvním použití slova v závorce uvést znění v druhém jazyce pro čtenáře, kterému je zrovna povědomější ta druhá možnost. Například „volumetrická data jsou na závěr zobrazena technikou ray casting (vrhání paprsku)“, či „experimentoval jsem se dvěma pohledy (view)“. Takové překlady ovšem není žádoucí uvádět u termínů, jimž každý neretardovaný bakalářský student IT jistě rozumí (server, hardware, e-mail, obrázek, operační systém a podobně).

Jazykové oříšky tohoto typu mě baví a rád zkusím pomoci vyřešit konkrétní zapeklité případy v komentářích pod tímto článkem nebo třeba na twitteru. Méně rád si nad nimi budu zvyšovat svůj krevní tlak ve vašich diplomových pracích.

Po delším vnitřním boji jsem se odhodlal ji pro své studenty trochu předžvýknout a vytvořit modifikovanou verzi, jež by více reflektovala moje (někdy lepší, někdy horší) rady sepsané na tomto blogu.

Vnitřní boj jsem musel podstoupit proto, že vytvoření paralelní šablony je počin ošemetný. Vytvořit a vyladit školní šablonu je dost nejednoduchý úkol. Nemůže reflektovat názory pouze jednotlivce, ale musí být přijatelná pro všechny vedoucí a všechny studenty celé fakulty, pro všechny různé obory a zaměření. Vytvořit průnik všech názorů a preferencí, tak aby nebyl prázdným dokumentem, je možná nemožné.

Pokud by východisko z této nemožnosti bylo, že si každý akademik s nadbytkem volného času vytvoří vlastní šablonu a vrhne ji mezi studenty, nemuselo by to vést k dobrým koncům. To bych nechtěl.

Přesto – po shora zmíněném delším vnitřním boji – jsem sedl, vzal nejnovější verzi školní šablony a upravil ji tak, jak bych ji byl upravoval, kdybych sám teď měl psát diplomku. Kromě úprav, které bych sám udělal (o všech z nich jsem psal v mnoha článcích na tomto blogu), jsem do těla textu vepsal věci, které bych já sám měl na paměti a postupy, kterých bych se já sám přidržoval.

Už jsem v životě napsal pár odborných textů a přečetl pár (desítek, nebo spíš už stovek) kompletních diplomek a bakalářek. Zažil jsem si při tom svůj díl tápání, frustrace a utrpení. Nástroj, který tady dávám do placu, má tápání, frustraci a utrpení zmenšit. Má je zmenšit jak studentům, kteří svoje diplomky teď budou psát, tak vyučujícím (včetně mě), kteří chtě nechtě teď diplomky budou číst.

Pokud se to podaří a tápání, frustrace a utrpení bude méně, stálo to za tu trochu práce. Pokud najdete způsob, jak šablonu upravit, aby tápání, frustraci a utrpení ještě o něco snížila, dejte mi vědět, velice rád ho zapracuji. Pokud zjistíte, že vám tento svévolný počin tápání, frustraci a utrpení nedejbože zvýší, nemějte mi to za zlé a upozorněte mě na to, abych svoje chyby napravil.

Šablona v LaTeXu může být užitečná studentům, kteří řeší svoje diplomky pod mým vedením, možná i dalším studentům FITu. Studentům jiných škol může posloužit alespoň dokument, který vznikne přeložením oné šablony, v neměž jsou uvedeny rady, jak postupovat při sepisování.

Když byla hromada hnoje před chlévem tak vysoká, že se taťka nemohl dostat dovnitř, aby podojil krávy, nebo když Merwin „tý naší Žabky“ svou ženu zmlátil, nebo došlo krmení pro slepice či peníze na krmení pro slepice, prohlásila paní Kettlová: „Tak se na to koukněte! Jenom se koukněte, co zase provedli ty chlíváci ve Washingtonu. Vymyslej si nový zákony, co se jim hoděj, vo splátkách, aby si taťka nemoh koupit rozhazovač na hnůj. Merwinovi daj ty jeho indiánský peníze, aby se vožral a zmlátil naší Žabku. Sedlákum zaplatěj, aby nenasíli zrní, a zrní je pak tak drahý, že na něj neseženu peníze. Jesi chcete vedít, co já si myslim,“ znovu si lokla posilujícího doušku kávy a pak přejela plamenným zrakem taťku, Elwina, Žabku i mne a pokračovala, „já si myslim, že si všichni vod politiky můžou vzít ty svoje zlodějský zákony a zlodějský peníze, co berou za podplácení, a strčit si je někam.“ Všichni moudře přikývli. Pokárání spravedlivě padlo tam, kam patřilo, a nikdo, ani živá dušička v hospodářství Kettlových se nemusila plížit a skrývat s pocitem viny.

(Betty MacDonaldová, Vejce a já)

Když pekla příště a zase s uříznutými konci, znovu se zajímal, nenechal se odbýt a byla z toho taková – řekněme – výměna názorů. Ta skončila v principu sdělením: “Sekaná se tak prostě peče, naučila mě ji tak maminka, nejlepší kuchařka na zeměkouli, jestli je to pro tebe taková principiální otázka, zeptej se maminky, určitě ti to vysvětlí.” Při vhodné příležitosti nelenil a ptal se na sekanou maminky. “No, takhle se to prostě dělá, takhle mě to naučila babička, hádej se o tom s babičkou,” dozvěděl se, když tu disputaci, která už smrděla hádkou, hodně zkrátím.

Je to zvídavý kluk a tak při další vhodné příležitosti konfrontoval babičku. Ukázalo se, že babička bydlela v bytě s kamny, ve kterých se topilo, aby bylo v zimě teplo, ale která měla taky vestavěnou takovou malou troubu na příležitostné pečení. A na pečení sekané měla takový malý pekáček, akorát aby se vešel do té pomenší trouby a tak když uválela bochník podle prababiččina receptu, musela uříznout jeho konce, aby se do pekáčku vůbec nějak směstnal.

Tento příběh se mi mockrát vybavil, když jsem v nedávné době vedl rozpravy a korespondenci se svými kolegy, které jsem nepotěšil svým blogpostem Tiskárny tisknou barevně:

„Tištěné dokumenty (životopisy, vědecké články, dopisy) musí být VŽDY vytištěny černě. Bez výjimek.“

„Zkus si to opravdu vytisknout, v barvě je to špatně, prostě ŠPATNĚ.“

„IMHO bys neměl vydávat své názory za typografická moudra, myslím si, že to prostě tak opravdu není.“

„Červená barva v textu prostě ruší. Text má být černý, jinak nejde číst.“

Dokonale chápu, proč v minulých dobách bylo před tiskem jedině správné LaTeX silou a mocí přimět, aby v sazbě vypnul veškerou barvu – tak jako dokonale chápu babičku, proč ukrajovala patky z bochníku sekané. Jasně, byly doby, kdy každý pokus o barevné odlišení zvláštních prvků textu dopadl hnusotou a nečitelností.

Jenže POZOR: Ty doby jsou pryč. Tiskárny tisknou barevně a to tak, že velice dobře. Lidský vizuální systém dokáže barvičky bezpracně zpracovávat a v orientaci – takové rouhání! – mu pomáhají.

Snažil jsem se argumentům svých kolegů, obránců klasické a správné typografie, kde se používá jedna správná a jediná barva, naslouchat s dokonalou otevřeností. Přes všechno moje úsilí vynaložené v tomto směru jsem nezaslechl žádný argument proti (uměřeným) barvám v textu, který by nebyl srovnatelný s “moje maminka je pohádková kuchařka, ta sekanou vždycky pekla takhle, takže tak se to prostě dělá, jestli ti to není po chuti, jdi se najíst do hospody, nebo víš co, radši chcípni.”

Rozumné slovo jsem však přece slyšel. Nebyl v něm ani náznak důvodu, proč barvičky v textu (v LaTeXu balíček hyperref) nepoužívat. Byly však v něm dvě relevantní připomínky, které při psaní diplomky (nebo článku nebo jiného odborného textu) nezaškodí vzít do úvahy:

1. Implicitní barvičky hyperrefu jsou green (#00ff00), red (#ff0000), cyan (#00ffff), magenta (#ff00ff), …
   Člověk nemusí být Jony Ive aby viděl, že tvůrce hyperrefu byl možná dobrý programátor, ale rozhodně ne žádný guru grafického designu. Použití hyperrefu podporuji, ale radím přitom nespolehnout na ty implicitní volby, nýbrž si nastavit vlastní barevný kód, který bude A) srozumitelný, B) vkusný. V jednom článku jsem teď nedávno použil takovéto nastavení:

   \definecolor{hrcolor-cite}{HTML}{2F8F00}
   \definecolor{hrcolor-links}{HTML}{A40004}
   \definecolor{hrcolor-urls}{HTML}{092EAB}
   \usepackage[breaklinks=true,bookmarks=false,colorlinks=true,
     citecolor=hrcolor-cite,
     linkcolor=hrcolor-links,
     urlcolor=hrcolor-urls]{hyperref}

   Neskromně se domnívám, že je lepší než drátem do oka a že je dokonce i lepší než to, co hyperref stvoří, když ho člověk nijak nekultivuje. Nemám v sobě ovšem tolik neskromnosti, abych se domníval, že každý druhý si pro svůj text nedokáže nakombinovat něco daleko krásnějšího. Neváhejte tak ve své diplomce učinit (a do komentáře pod článkem svoji kombinaci vložte – těším se, jak si ji ukradnu).

2. Když se vysází Obsah s hyperrefem, je celý červený a to je hnusné. Není nic jednoduššího, než obsah sázet takto, totiž černě:

   \begingroup
   \hypersetup{linkcolor=black}
   \tableofcontents
   \endgroup

Po všem svém úsilí jsem nedokázal dojít přesvědčení, že je nutné nebo správné nebo rozumné barviček ve vysázeném textu se vzdát. Naopak, miluji texty, kde se dá krásně orientovat a okamžitě na první pohled na stránce vidět citace a odkazy v rámci textu.

Co jsem z debat s kolegy, kteří mají jiný názor, zjistil, je, že existují kolegové, kteří mají jiný názor. Vysázený text pro ně musí být vždy jen a jen černý. A jsou o tom přesvědčeni skálopevně celou svou bytostí. A barevný text je pro ně projevem neznalosti, nechuti se dovzdělat, pohrdání pravidly a vůbec ignorance nejhrubšího zrna.

Plynou mi z toho dvě doporučení, naložte s nimi jak umíte:

1. Barvičky v textu jsou super, pomáhají, rozhodně je používejte! Jen si je před tím nastavte, ať nejsou hnusné.
2. Existuje nikoliv nepatrná šance, že váš vedoucí práce nebo oponent barvičky v textu neuznává a tyto ho dráždí. Můžete mu to zkusit rozmluvit. Pokud se vám to podaří, za nic na světě mi o tom neříkejte, protože bych na vás musel hrubě žárlit a nenávidět vás, neboť svoje diplomatické a argumentační schopnosti považuji za ne zcela marné a přitom mně se jakákoli změna názoru u těchto lidí nepodařila ani co by se za nehet vešlo. Pokud mu to nerozmluvíte, uvažte, zda sobě i svému vedoucímu neušetřit spoustu nervů tím, že zapomenete na první z těchto dvou rad.

Na Windowsích mi dobře funguje kombinace MikTeX a TexStudio. Reference ve formátu .bib sbírám pomocí nástroje JabRef (ale dají se najít i jiné nástroje, třeba i takové, kvůli kterým nemůsíte počítač infikovat Javou). Dlouho jsem měl nechuť k editaci LaTeXu online, ale poslední dobou mě opravdu přesvědčil Overleaf.com. Pokud si s LaTeXem netykáte a potřebujete teď psát svoji bakalářku, Overleaf je správná volba. Možná je správnou volbou i pro pokročilé uživatele, protože rozpracovaný text můžete velice snadno sdílet se svým vedoucím, který nejen že uvidí vysázené PDF, ale může vložit i rychlé poznámky do předlohy a vaše komunikace bude daleko efektivnější.

Rozjeďte si školní šablonu (na FITu zde, mimochodem, od minulých let došlo k příjemným vylepšením). Teoreticky je možné psát text s nějakou jakoukoli šablonou a pak ho nechat přeformátovat do předepsané formy, ale zkušenost říká, že je lepší pokud možno hned formátovat do cílové podoby. Rozjeďte si tedy hned školní šablonu.

Comics Edition

Vytvořte komiksovou verzi celé diplomky (bakalářka je taky diplomka, dostává se za ni diplom). V první fázi se zaměřte na celkové pojetí textu – o čem že budete psát. Z toho velice rychle vyplyne, jaké budou kapitoly, podkapitoly, jak se budou jmenovat a jak budou dlouhé. Názvy kapitol a jejich sled se samozřejmě při psaní a zpřesňování změní. To nevadí, stejně sepište svoji nejlepší současnou představu a klidně celkem podrobně (do podkapitol a podpodkapitol). Je daleko lepší mít představu a vědět, že se mockrát změní, než představu nemít, nesepsat a psát nahodilosti.

Při tvorbě komiksové edice mně hodně pomáhají vhodné jednoduché příkazy. Nejsem žádný LaTeXový guru, jistě by stejná věc šla udělat nějak elegantněji (jestli víte, napište mi, vylepším si svoji sbírku). Následujících pár řádků mi však slouží věrně a intenzivně už pár let.

\usepackage{xcolor} 
\newcommand{\todo}[1]{\textcolor{red}{\textbf{[[#1]]}}}

\usepackage{blindtext}
\newcommand{\blind}[1][1]{\textcolor{gray}{\Blindtext[#1][1]}}

V textu se pak napíše něco jako:

\todo{Napsat dva až tři příklady použití.}
\blind[2]

Trvá to tak půl minuty a v textu je pak patrné, co se v textu vyskytne a jak dlouhé to asi tak bude. Výplňový text „lorem ipsum“ bude vysázený šedivě, aby bylo na první pohled patrné, co už je hotové napsané a co je jen výplň, která drží místo budoucímu textu.

Obrázky

Registrovat se na Overleaf, rozjet tam školní šablonu diplomky a nadhodit první představu o struktuře textu může být práce tak na hodinu – pokud jste jakživi nezavadili o LaTeX, možná na dvě. Dejte své diplomce ještě další dvě hoďky a promyslete, kde a jaké v ní asi budou obrázky (případně pseudokódy, tabulky, výpisy, schémata – to jsou vlastně taky takové divné obrázky).

Není myslím úplně obvyklé obrázky považovat za součást osnovy textu. Nicméně je to – u odborného textu – velmi užitečné a doporučeníhodné. Udělejte to tak.

Může se vám hodit TODO-image.pdf nebo nějaká vlastní obdoba téhož. Může se také hodit znát základní kód pro vložení obrázku:

\begin{figure}
  \tmpframe{\includegraphics[width=\linewidth]{TODO-image}}
  \caption{One image. \todo{Napsat pořádný titulek}}
  \label{fig:TODO}
\end{figure}

který – co asi? – vloží obrázek:

Aby uvedený kód fungoval, musí v nastavení dokumentu být tento fragment kódu:

\usepackage[utf8]{inputenc}
\usepackage{graphicx}

\setlength{\fboxsep}{0.005pt}
\newcommand{\tmpframe}[1]{\fbox{#1}}
%\renewcommand{\tmpframe}[1]{#1}

První řádek umožní korektní zpracování háčků a čárek češtiny (pokud toho nebylo dosaženo jinak, třeba když píšete dokument přímo v češtině). Druhý řádek použije balíček pro vkládání obrázků.

Poslední tři řádky definují příkaz \tmpframe, kterým radím obalit VŠECKY obrázky v dokumentu (diplomce). Rámuje těsným a tenkým rámečkem obrázky a před tiskem nebo odesláním dokumentu se vypne odkomentováním toho posledního řádku. Mimochodem, tady jsem si intenzivně vědom, že někdo, kdo s LaTeXem kamarádí, by stejnou věc vyřešil nějak čistěji, správněji; já jsem k tomu sílu nikdy neměl a příkaz mi léta slouží takto.

Slouží k čemu? Umožňuje najít obrázky, které mají kolem sebe bílý („neviditelný“) okraj, který pak dělá binec ve formátování obrázku. S použitím rámečku je najednou zřejmé, že obrázek potřebuje oříznout. „Nic takového nepotřebuji, nejsem magor, obrázky mám v pořádku,“ napadne nejspíš čtenáře tohoto textu. A bude se docela jistě mýlit, jako mnozí před ním. Už jsem viděl hodně diplomek, ale pouze tak jedna z dvacíti neměla formátování mírně nebo hodně zprasené vinou špatně oříznutých obrázků. Použijte těchto pár písmenek ve zdrojáku svého dokumentu a svět bude zase o trochu méně hnusné místo k žití (rozuměj ke čtení odborných textů).

Někdy obrázek nemusí být široký přes celý řádek (jako je tomu v příkladu výše díky width=\linewidth), ale má být menší. Není špatné ho vycentrovat a není špatné jeho velikost stanovit opět relativně k šířce řádku a ne v absolutních jednotkách (třeba milimetrech) – věřte, jednou si za to poděkujete.

\begin{figure}
  \centering
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.6\linewidth]{TODO-image}}
  \caption{One image, $60\,\%$ of line width.  
    \todo{Napsat pořádný titulek}}
  \label{fig:TODO}
\end{figure}

A zde je výsledek – šedý text za obrázkem naznačuje, že obrázek je právě přes těch 60% šířky textu:

Správně oříznuté obrázky mimo jiné umožní snadné komponování složených obrázků. Dva grafy vedle sebe? Koláž 20 obrázků s příklady úspěšných/neúspěšných výstupů? Obvykle lepší i snazší skládat ve zdrojovém textu dokumentu a nikoliv slepením dílčích obrázků do jednoho, který se pak vloží jako celek:

\begin{figure}
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.495\linewidth]{TODO-image}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.495\linewidth]{TODO-image}}
  \caption{Two images. \todo{Napsat pořádný titulek}}
  \label{fig:TODO}
\end{figure}

\begin{figure}
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-image}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-image}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-image}}\\[1pt]
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-image}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-image}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-image}}
  \caption{A collage of multiple images -- perhaps samples of images that the system successfully processes. \todo{Napsat pořádný titulek}}
  \label{fig:TODO}
\end{figure}

Jednoduché a krásné a obvykle daleko lepší než nějaké tvořivé alternativy, které psače odborných textů napadají:

Podle žánru sepisované diplomky může dávat smysl si udělat vlastní specializovaný obrázek, který bude sloužit jako „placeholder“. Při psaní diplomky o mobilní aplikaci to bude třeba obrázek TODO-smartphone.pdf, použitý například tímto způsobem:

\begin{figure}
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-smartphone}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-smartphone}}\hfill
  \tmpframe{\includegraphics[width=0.327\linewidth]{TODO-smartphone}}
  \caption{A bunch of smartphones. 
    \todo{Sem vložit grafickou podobu konkurenčních aplikací}}
  \label{fig:TODO}
\end{figure}

Je dobrou praxí vkládat obrázky do jejich vlastní složky – obvykle nazvané images. Někdy používáme ještě druhou složku na generované grafy – plots. Obrázky ve složkách se vkládají úplně bez problémů:

\includegraphics[width=0.327\linewidth]{images/TODO-image.pdf}

nebo je možné nastavit cesty k obrázkům v záhlaví dokumentu:

\graphicspath{{images/}{plots/}{photos/}}

a složku pak není třeba zmiňovat, což většinou život zjednoduší, zřídka ovšem i zkomplikuje, ale na to si každý přijde sám.

Čisté TODO obrázky, o kterých zde mluvím, pak pisatel nahrazuje lepšími a lepšími a konkrétnějšími a konkrétnějšími verzemi. Není špatný nápad nějaké schéma, které v obrázku časem má být, nejdřív načrtnout tužkou, vyfotit mobilem a vložit jako „pokročilý placeholder“. Vznikne tím komiksová edice textu, která ještě lépe aproximuje finální tvar a přitom tvorba obrázku zabrala 5 minut, ne dvě hodiny, které pořádný, kvalitní vektorový výtvor nezřídka vezme.

Co tedy teď?

1. Rozjeďte šablonu,
2. nadhoďte kapitoly,
3. načrtněte obrázky (pro začátek stačí ty obecné placeholdery ukazované v tomto textu a jejich titulky), a
4. stavte se výsledek (nejlépe online nasdílený přes Overleaf) probrat za svým vedoucím.

Body 1-3 zaberou dvě-tři hoďky, žádné týdny psaní. Zajistí ale, že řešitel i vedoucí budou mít dost dobrou představu o tom, jak text – časem, po svém dokončení – bude vypadat, jak bude strukturován, které myšlenky dostanou kolik prostoru a tak dále. Tato představa se bude s dalším psaním a další tvorbou obrázků, tabulek a rovnic zpřesňovat a blížit cíli, na nějž řešitel bude hrdý a s nímž vedoucí bude souhlasit. A to – věřte mi – jednomu i druhému krásně projasní nejeden den.

Psychologie davu vyšla poprvé v roce 1895 a při čtení je to poznat. U současného odborného textu – byť třeba popularizujícího – jsem zvyklý na nějakou argumentaci, dokládání jednotlivých tvrzení, průkaznost a velkou opatrnost při vyslovování vyložených názorů až domněnek. Gustav Le Bon těmito předsudky netrpí a vyjadřuje se jako učenec té doby – odborný text píše tak, že s lehkostí vyslovuje svoje pozorování, hodnocení, názory a nápady. No, píšu „té doby“ ale úplně to není pravda. Spíš jsem si při čtení vzpomněl na Michela de Montaigne, jenž psal někdy ve století šestnáctém, než třeba na Freuda nebo Junga, kteří byli Le Bonovi současníci.

Ale odpusťme Le Bonovi jeho názorovost a nezatěžování čtenáře důkazy, argumentací a nadbytečnou přesností. O to poutavější, provokativnější a šťavnatější text knihy je – v tom nejlepším smyslu. Co mě nutká se s o pár výpisků podělit, je jejich pozoruhodná aktuálnost a stálost problémů, které – napříč staletími – lidstvo trpně a vždy aktuálně řeší.

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou, je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením knih nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit co nejvíce. Od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku se mladý člověk učí nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Pokynem je pro něj odříkávat naučené a být poslušný. „Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je,“ jak píše bývalý ministr školství Jules Simon, „podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými.“

Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy.

Jedna z nejdůležitějších funkcí státníků spočívá tedy v tom, označovat populárními nebo alespoň neutrálními názvy věci, jejichž staré názvy se davům zprotivily. Moc slov je tak veliká, že stačí označit dobře volenými výrazy i nejnenáviděnější věci tak, aby je davy přijaly. Taine správně poznamenává, že jedině vzýváním svobody a bratrství, slov tehdy velmi populárních, mohli jakobíni „zavést despotismus hodný Dahomeje, tribunál podobný inkvizičnímu soudu a krveprolití, připomínající lidské hekatomby starého Mexika“. Umění vládců, právě tak jako advokátů, spočívá hlavně ve správném zacházení se slovy. Je to umění obtížné, poněvadž stejná slova mívají v téže společnosti pro různé vrstvy často odlišný smysl. Přestože užívají zdánlivě týchž slov, nemluví stejným jazykem.

V románských a anglosaských duších odpovídají tato dvě slova skutečně opačným ideám a představám. U románských národů znamená slovo demokracie především potlačení vůle a individuální iniciativy ve prospěch celku představovaného státem. Stát má vše řídit, centralizovat, monopolizovat a vyrábět. Na něj se bez výjimky ustavičně odvolávají všechny strany, jak radikálové, tak socialisté i monarchisté. U Anglosasů, a to zvláště Američanů, slovo demokracie představuje naopak intenzivní rozvoj vůle a jedince a co možná největší omezení státu, kterému se kromě policie, armády a diplomatických styků nic neponechává, dokonce ani výchova. Totéž slovo má tedy u těchto dvou národů úplně protichůdný smysl.

Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu. Jsou málo prozíraví a nemohou ani jinak, poněvadž prozíravost vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti.

Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea v mysli davů ujala. Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Náboženské knihy a zákoníky všech věků užívaly vždy pouhého tvrzení. Jeho cenu znají velmi dobře státníci, povolaní hájit nějaké politické stanovisko, i průmyslníci doporučující reklamou svoje výrobky.
Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy. Napoleon říkal, že je jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování. Tvrzená věc se opakováním konečně ustálí v myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu.

Davy je třeba vést nikoli argumenty, ale vzory. V každé době je skromný počet osobností, které jí vnucují svůj způsob jednání a které pak neuvědomělá masa napodobuje. Tyto osobnosti se však nesmějí příliš odchýlit od všeobecně přijatých názorů. Potom by bylo velmi obtížné je napodobit a jejich vliv by se rovnal nule. Proto také lidé, kteří stojí příliš vysoko nad svou dobou, na ni obyčejně nemají skoro žádný vliv. Propast je příliš hluboká. Z téhož důvodu mají Evropané se všemi výhodami své civilizace tak nepatrný vliv na orientální národy.

Jsou určitá jména a určité věci, kterých se nikdo neodváží ani dotknout. Pro moderního čtenáře je četba Homéra nepopiratelně nesmírně nudná – kdo se to však odváží říci? Parthenón je ve svém nynějším stavu celkem nezajímavá zřícenina, má však takovou prestiž, že ji vidíme jen v rámci historických vzpomínek. Zvláštností prestiže je především to, že nám brání vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou, a že ochromuje naše úsudky. Davy potřebují vždy a jedinci velmi často zcela hotové názory na všechny věci. Úspěch těchto názorů nezávisí na tom, jak dalece jsou pravdivé nebo pomýlené, ale závisí jedině na své prestiži.

Prestiž, ztracená neúspěchem, mizí velmi rychle, může však být také vyčerpána diskusí, což přirozeně vyžaduje delší dobu. Tento postup má ovšem zaručený výsledek, neboť kriticky rozebraná prestiž přestala být prestiží. Bohové a lidé, kteří si dovedli dlouho zachovat svou prestiž, nestrpěli nikdy, aby se o nich diskutovalo. Chceme-li se dát obdivovat davy, musíme si je vždy držet od těla.

Mělo to svůj dobrý důvod, že národy vždy nesnášenlivě bránily svá přesvědčení; nesnášenlivost, která je z hlediska filozofického nesprávná, je vlastně v životě národů ctností. Jen proto, aby založil nebo udržel obecné víry, zapálil středověk mnoho hranic, a proto musilo tolik vynálezců a novátorů zemřít v zoufalství, i když unikli mučírnám. Pro obranu obecných idejí byl svět tolikrát rozvrácen a zemřely za ně a ještě na bojištích zemřou miliony lidí.

Není pochybnosti o tom, že nevýhody všeobecného hlasovacího práva jsou příliš nápadné, než aby ušly pozornosti. Nelze popírat, že civilizace jsou dílem malé menšiny nadřazených duchů, kteří tvoří špičku pyramidy, jejíž poschodí, šířící se podle toho, jak ubývá duševních hodnot, představují široké vrstvy národa. Velikost civilizace nemůže být závislá na volebním mínění nižších živlů, jež je pouze výrazem velkého počtu. Hlasování davů může být často i velmi nebezpečné. Stálo nás již několik nepřátelských vpádů a s konečným vítězstvím socialismu nás přijdou fantazie o nejvyšší moci lidu jistě ještě mnohem dráž.
Avšak tyto teoreticky tak znamenité námitky ztrácejí prakticky všechnu svou sílu, vzpomeneme-li si na nepřekonatelnou moc idejí, které se přetvořily v dogmata. Dogma o suverenitě davů lze filozoficky hájit právě tak málo jako středověká dogmata náboženská; má však dnes absolutní moc. Není tedy možno na ně útočit právě tak, jako byly kdysi nedotknutelné naše náboženské ideje. Představte si moderního volnomyšlenkáře, který by byl nějako zázračnou silou přenesen do vrcholného středověku. Myslíte, že by se, vida suverénní moc náboženských idejí, které tehdy vládly, pokusil proti nim bojovat? Kdyby byl padl do rukou soudce, který by ho chtěl dát upálit, poněvadž prý uzavřel smlouvu s ďáblem či se zúčastnil rejů čarodějnic, chtěl by popírat existenci ďábla nebo sabatu? S přesvědčením davů se nediskutuje o nic více než s cyklonem. Dogma o všeobecném hlasovacím právu má dnes tutéž moc, jakou kdysi měla dogmata křesťanská. Řečníci i spisovatelé mluví o něm s úctou a lichocením, jaké nepoznal ani Ludvík XIV. Je tedy třeba chovat se k němu zrovna tak jako ke všem náboženským dogmatům; může na ně působit jedině čas.

Bylo by možno předpokládat, že by se při omezeném hlasovacím právu – zredukovaném např. na vynikající osoby – zlepšilo hlasování davů? Nemohu to připustit ani na okamžik, a to z těch důvodů, které jsem již řekl o duševní inferioritě všech kolektivů, ať je jejich složení jakékoli. V davu, jak znovu opakuji, se úroveň lidí vždy vyrovnává a hlasování čtyřiceti členů Akademie by nebylo, pokud jde o obecné otázky, lepší než hlasování čtyřiceti nosičů vody. Vůbec nevěřím, že některý z volebních výsledků, který byl tak vyčítán všeobecnému hlasovacímu právu, jako např. znovuzřízení císařství – by byl dopadl jinak, kdyby hlasující byli vybíráni jen z vědců a vzdělanců. Umí-li někdo řecky nebo vyzná-li se v matematice, je-li architektem, zvěrolékařem, doktorem medicíny nebo advokátem, nenabývá touto skutečností jasnou představu o otázkách, jež mají co do činění s citem. Všichni naši národohospodáři jsou lidé učení, většinou profesoři a členové Akademie. Existuje však alespoň jedna otázka, např. zavedení ochranných cel nebo bimetalismus atd., ve které by se shodli? V konfrontaci se sociálními problémy, v nichž je tolik neznámých faktorů a jež jsou ovládány logikou mystickou nebo logikou citovou, se nevědomosti jednotlivců vyrovnávají.

„Můžeme stále číst,“ praví anglický filozof Maine, „debaty z poslanecké sněmovny, ve kterých veškerá diskuse spočívá ve výměně velmi slabých obecných úvah a velmi prudkých osobních útoků. Na obraznost čisté demokracie má tento druh obecných formulí zázračný účinek; dokáže přinutit dav, aby přijal obecná tvrzení, podaná působivými výrazy, třebaže tato tvrzení nebyla nikdy prokázána a snad by ani ověření nesnesla.“

Vůdcové mají zájem na tom, aby užívali toho nejnepravděpodobnějšího přehánění. Řečník, z něhož jsem právě citoval jednu větu, mohl bez velikého odporu tvrdit, že si bankéři a kněží vydržují pachatele pumových atentátů a že ředitelé velikých finančních společností zasluhují stejný trest jako anarchisté. Podobné tvrzení na davy vždy zapůsobí. Tvrzení není nikdy dost silné, přednes dost výhružný. Nic nemůže posluchače více zastrašit: bojí se, že kdyby protestovali, byli by považováni za zrádce a spoluviníky.

Někdy je přímo strašné myslit na moc, jakou dává člověku majícímu prestiž pevné přesvědčení spojené s krajní omezeností ducha. A přece je třeba splnit tyto podmínky, abychom neznali překážky a dovedli chtít. V těchto energických fanaticích davy instinktivně vyciťují pána, kterého vždy potřebují.

Jde-li o neznámého řečníka, který přichází s dobrými důvody, ale pouze s nimi, nemá ani naději, že bude vůbec vyslechnut. Bývalý poslanec Descubes vystihl nedávno osud poslance bez prestiže takto:
„Když zaujme místo na řečnické tribuně, vyndá své papíry, rozloží je metodicky před sebou a začne s úplnou jistotou.
Lichotí si, že vzbudí v duši posluchačů přesvědčení, které má sám: zvážil mnohokrát své argumenty; je samý důkaz a samá číslice, je si jist, že má pravdu. Každý odpor proti důkazům, které přináší, bude marný. Začíná s důvěrou ve svou pravdu a také v pozornost svých kolegů, kteří jsou jistě ochotni se před ní sklonit.
Mluví, a náhle je překvapen hnutím v síni a poněkud vzrušen zmateným šumem, který se v síni vzmáhá.
Proč není ticho? Odkud ta obecná nepozornost? Nač myslí ti, kteří mezi sebou tolik hovoří? Co je zde tak důležitého, aby to potlačilo i zájem o jeho řeč?
Jeho obličejem přeletí známky znepokojení. Svraští obočí a zarazí se. Vyzván předsedou, pokračuje zvýšeným hlasem. Poslouchají ho ještě méně: zesílí hlas a silně gestikuluje. Hluk kolem něho zesílí dvojnásob. Neslyší již sám sebe, a proto se znovu odmlčí; potom ze strachu, aby jeho mlčení nevyprovokovalo výkřiky: Skončit! opět pokračuje. Hluk se stává nesnesitelným.“

Dějiny Revoluce ukazují, do jaké míry se může shromáždění stát neuvědomělým a podlehnout vlivům, které odporují jeho vlastním zájmům. Byla to veliká oběť od šlechty, odříci se svých privilegií, a přece to oné slavné noci v ústavodárném shromáždění učinila bez váhání. Pro členy Konventu znamenalo zřeknutí se své nedotknutelnosti stálé nebezpečí smrti, a přece to učinili a nebáli se, že se vzájemně zdecimují, ačkoli si byli dobře vědomi, že popraviště, na které dnes posílají své druhy, je zítra uchystáno pro ně. Dosáhli však onoho stupně naprostého automatismu, který jsem popsal jinde, a žádné uvažování jim nemohlo zabránit, aby nepodlehli vlivům, jež je zhypnotizovaly. Následující úryvek z pamětí Billaud-Varenneových je z tohoto hlediska přímo typický: „Rozhodnutí, která jsou nám tolik vytýkána, jsme obyčejně ještě den nebo dva dny před tím nechtěli: Vyvolala je sama krize.“ Nemůže být správnějšího zjištění.

Naštěstí se všechny tyto vlastnosti parlamentních shromáždění, které jsme právě popsali, neprojevují stále. Stávají se davem jenom v jistých okamžicích. Jedinci, kteří je tvoří, si zachovávají ve většině případů svou individualitu; proto může parlament vypracovat výborné odborné zákony. Tyto zákony ovšem připraví odborník v tichu své pracovny a odhlasovaný zákon je pak ve skutečnosti dílem jednotlivce, a nikoli celého shromáždění. To jsou přirozeně ty nejlepší zákony a stanou se špatnými teprve tehdy, učiní-li je řada nešťastných dodatků kolektivním výtvorem. Dílo davu stojí vždy a všude pod úrovní výtvorů osamoceného jedince. Jedině odborníci zachraňují shromáždění před příliš nesmyslnými a nevyzkoušenými opatřeními; pak se stává i odborník na okamžik vůdcem.

Subjekty experimentu mají zvolit, která pětikoruna je ta správná. Schválně, zkuste si to. Bez koukání na minci nebo hledání jejího obrázku – který z obrázků nejlíp vystihuje českou pětikorunu?

Do experimentu jsem pozval svoje univerzitní kolegy, takže netřeba pochybovat o IQ, gramotnosti či příznivém vztahu k penězům respondentů. V souladu s předchozími – a daleko více vypovídajícími – realizacemi pokusu se ukázalo, že víme prdlajs (C je správně):

K tomuto experimentu mám v hlavě připojenou takovou představu. V předmětu Finanční gramotnost nebo třeba Základy ekonomie vyučující zkouší studenty právě takovou otázkou, hodnocenou poměrně vysokým počtem bodů. V hovorech u kávy se svým kolegům rozohňuje, že s těmi hlupci vůbec není pořízení – jak chtějí studovat ekonomii, nebo jak vůbec nemají padnout do spirály dluhů, když nepoznají pětikorunu? Poznat svoje vlastní národní peníze je úplný základ a pokud takovou základní věc absolutně a tragicky nezvládají, nemá cenu jim vykládat něco o úrocích, RPSN, akciovém trhu, neřkuli o pákových efektech!

Proč o tom píšu? Zrovna jsem viděl písemku (naštěstí ne z naší školy) pojatou úplně ve stejném duchu – byť se samozřejmě neptala na vzhled pětikoruny, ale na jiný oborový „naprostý základ“. A svému smutku a frustraci dávám průchod tímto blogpostem – sorry.

Pokud jste nebo někdy budete vyučující a testujete nebo někdy budete testovat svoje študenty – prosím, netestujte je z hloupostí. Na penězích a finanční gramotnosti je skoro úplně všechno podstatnější – byť „schopnost poznat svoje vlastní peníze“ jde v plamenných řečech líčit jako úplný základ a prerekvizitu všeho.

Učitelka může hrát hru „Argentina“. „Co je v Argentině nejzajímavější?“ zeptá se. „Pampy,“ odpoví někdo. „Nééé.“ „Patagonie,“ řekne někdo jiný. „Néééééé.“ „Aconcagua,“ nabídne svou odpověď další žák. Nyní už vědí, co se děje. Nemá cenu pamatovat si, co je v učebnici nebo o co se zajímají. Chce se po nich, aby hádali, co má na mysli učitelka. Zahnala je do kouta a oni se vzdávají. „Už nechce nikdo odpovídat?“ ptá se předstíraně milým tónem. „Gaučové!“ pronese vítězoslavně a udělá z nich hlupáky. Nemohou udělat nic, čím by ji zastavili.
(Eric Berne: Co řeknete, až pozdravíte, 1972)

Učitelé tuto hru nehrávají proto, že by byli zlí a zkažení a neměli svoje žáky rádi. Hrají ji proto, že jasně pomáhá učebnímu procesu a atmosféře zvědavosti ve třídě. Nastaví či upevní učiteli pozici toho, kdo ví, má přehled, rozumí souvislostem, vidí za roh. Žáky pak postaví do pozice opačné – že i když se snaží a ze všech svých sil přemýšlejí (svými maličkými hlavičkami), i když si třeba o té věci už něco přečetli, i když jsou třeba i na svůj věk hodně chytří, i když, i když, na správné řešení nepřijdou. Od teď žáci budou bedlivě naslouchat a hledět se něco přiučit, protože učitel – duše dobrá a štědrá – se o svoji moudrost podělí.

Učitel mdlý, rezignovaný a vyhořelý hru Argentina hrát nebude – řekne žákům: „na straně 38 a 39 máte informace o Argentině, naučte se je, příští týden si z toho napíšeme test a já vás oznámkuji.“ Bude to učitel plný energie, vědomý si své moudrosti a tvořivosti, kdo hru Argentina rozbalí v nejrůznějších předmětech a podobách – aby přece svým žákům pomohl a nastartoval atmosféru tvůrčí zvědavosti.

Proč jsem si na hru Argentina po dvou letech zase vzpomněl? Viděl jsem v jednom videu plakátový příklad.

Učiteli tentokrát nešlo o probuzení zájmu o některou jihoamerickou zemi, ale o daleko důležitější hodnotu: o tvořivost, schopnost mít vlastní názor a stát si za ním i když ostatní kolem stejný pohled na věc nemají.

Učitel na tabuli nakreslí křídou tvar:

„Co vidíte na tabuli?“
Chvíli je ticho – žáci si uvědomují, že mateřskou školu už před pár lety dokončili a že tudíž ta odpověď, která se nabízí jako samozřejmá, bude nesprávná. Ale zároveň vědí, že učitel nebude spokojen, dokud tuto jedinou možnou očekávanou nesprávnou odpověď někdo nedá. Tuší, že se hraje Argentina, byť – pokud nečetli Berna – pro to nejspíš nemají tak jasné označení a průzračný popis.
Učitel žáky nenechá uniknout: „No, co je na té tabuli, to nikdo nic nevidí?“
Jeden žák tu blbou situaci vezme za celou třídu na sebe, přihlásí se a potichu (ví, že tato odpověď se chce slyšet jen proto, aby byla nesprávná) řekne: „Čtverec.“
„Nemusíš to říkat tak potichu, když si něco myslím, řeknu to nahlas! Je tu snad někdo, kdo si myslí něco jiného? ANO, úplně souhlasím, je to čtverec. Takhle jsme se to učili, že má pravé úhly a osovou souměrnost a tak dále. A-L-E já nesouhlasím, já tam vidím kruh! Copak vy ho nevidíte?“

Učitel nemůže nevyhrát. Kdyby nějaký přechytralý smrad řekl: „Je tam nakreslený čtverec, ale já svým vnitřním zrakem vidím i kružnici jemu vepsanou,“ učitel vůbec není ohrožen:
„A-L-E já vidím veselou krabici!“

„A-L-E já vidím jednodolarovou známku s Majklem Jacksonem!“

Pokud by učitel neholdoval geometrii, stejně dobře mu poslouží i aritmetika:
„Jaké číslo jsem napsal na tabuli?“

Třída mlčí, cítí, že učitel NECHCE a zároveň CHCE slyšet o jedničce. Jeden žák to vezme na sebe a řekne „jedna“.
„Ano, jistě, je to jednička, A-L-E já vidím trojku:“

„No jo, vy žáčci vidíte nejnižší existující přirozené číslo, A-L-E já moudrý, sečtělý a tvořivý učitel vidím číslo transcendentní!“

Tak či tak, co se žáci dozvědí? Dozvědí se dvojí: jedno obecné a jedno konkrétní.
Obecné je, že učitel má v rukou moc rozehrát a dohrát přesilovou psychologickou hru – tak výstižně popsanou Ericem Bernem. Že on je pán, může hry začínat a končit a na nich je, aby je hráli, přesně podle jeho scénáře, a aby v nich prohrávali.
Konkrétní je, že nikdo z nich nedokázal vidět ono důležité a přesahující – že už je semlel ten odporný materialistický systém, takže když je na tabuli čtverec, vidí jen a zas ten čtverec a nevidí kruh, ani veselou krabici, ani jednodolarovou známku s Majklem Jacksonem a to je přece smutné. Jejich učitel naproti tomu nad systémem zvítězil a kruh, veselou krabici i známku s Majklem Jacksonem vidět dokáže. Dobře tedy udělají, když zavřou pusy, otevřou uši a nějakou moudrost a znalost pochytí a svoje dušičky hnusným systémem semleté trochu probudí, protože jindy a jinde než v těchto hodinách se jim to sotva může poštěstit.

Učitelé mdlí, rezignovaní a vyhořelí — vy nic, vás se to netýká, vy Argentinu nehráváte.

Učitelé plní energie, vědomí si své moudrosti a tvořivosti — dejte si na Argentinu bacha. Je to odporná silová hra, kterou její iniciátor – učitel – nemůže prohrát a její nedobrovolní účastníci – žáci – nemůžou vyhrát. Je od začátku do konce nefér, žáci to nemůžou necítit a škody, které hra napáchá, daleko převáží tu krásnou tvůrčí naslouchající atmosféru, pro jejíž navození Argentinu hráváme.

Při čtení člověk ale naráží i na drobnůstky spíše formální povahy. Když na ně naráží často a pořád na ty samé, čtení se mu protiví a i když se snaží ovládnout, aby na ně nekladl přehnaný důraz, zážitek z textu je nepříjemný, krevní tlak čtenáři stoupá a vlídnost z něho vyprchává. Normální nemasochistický diplomant by měl stát o vlídnost svého čtenáře.

Vyvarujte se drobných ale častých a tím protivných chyb. Tady je pár těch, z nichž už mě fakt bolí oči (v posledních dvou týdnech jsem přečetl přes deset balakářských a magistersckých diplomových prací).

Drobná formátovací zla

Používání spojovníku místo pomlčky.
Pomlčka je dlouhá a před ní a za ní se píše mezera. V LaTeXu se vkládá jako dvě mínus za sebou: --.

Pomlčka se často použije ve větě místo čárky: „Tato kniha — vydaná ještě před válkou — je opravdu úžasná.“ Použije se u rozsahů: „strana 23–26“ nebo „úspěšnost 3–5%“. Další použití jsou v jazykové příručce.

Spojovník se v našich IT diplomkách vyskytuje (tedy má vyskytovat) daleko vzácněji. Třeba ve spojeních jako „říkám-li“, nebo u těsného spojení podstatných jmen: „Rh-faktor“, „real-time“, „propan-butan“.

Binec v mezerách kolem závorek.
Před levou závorkou je VŽDY mezera a to platí i pro kulatou i pro hranatou (při odkazování do literatury). Za pravou závorkou není mezera, pokud je za ní tečka, čárka, vykřičník nebo otazník. Na vnitřní straně závorek (ani třeba uvozovek) mezera nikdy není.

Drobná stylistická a jazyková zla

Anglický slovosled v českém textu.

Anglicky správně:

• „by using the OpenGL library“
• „in the MVC model“
• „all UI elements“
• „from the JSON string“
• „call it from C# code“

Česky nesprávně:

• „s použitím OpenGL knihovny“
• „v MVC modelu“
• „všechny UI prvky“
• „z JSON řetězce“
• „volat ji z C# kódu“

Česky správně:

• „s použitím knihovny OpenGL“
• „v modelu MVC“
• „všechny prvky UI“ – nebo ještě radši „všechny prvky uživatelského rozhraní“
• „z řetězce ve formátu JSON“
• „volat ji z kódu v jazyce C#“

Věty bez slovesa
Každá věta ať má sloveso. V krásné literatuře se někdy pro vytvoření spádu a pro další umělecké záměry používají věty bez slovesa. Za již zmíněné poslední dva týdny jsem přečetl přehršel vět bez slovesa a nikdy to nesedělo, vždycky to bylo ke zlému. V diplomkách ať má každá věta své sloveslo.

Obrázky (téměř) bez popisků

Obrázek, a podobně i tabulka, se skládá ze samotného obrázku a z jeho popisku (v LaTeXu \caption). Popisek u obrázku či tabulky slouží k tomu, aby výsledný objekt fungoval samostatně – čtenář na něj často koukne ještě před tím, než si přečetl text okolo a je žádoucí, aby obrázku i tak dokázal nějak přiměřeně porozumět.

Nebál bych se titulky obrázků mít pětiřádkové i sedmiřádkové. Někdy budou stačit jen dva řádky. Někdy – ne příliš často – bude titulek o třech slovech ten nejsprávnější. Pokud v některé diplomce všechny titulky mají pouze tři nebo čtyři slova, prakticky jistě bude čtenář frustrován, protože obrázky nebudou dávat samostatně smysl (mohl bych vyprávět…).

Pokud je v obrázku nějaký barevný kód (některé objekty jsou třeba červeně, některé modře a ještě jiné tlustě zeleně), vysvětlení kódu patří do titulku. Pokud se obrázek skládá z částí (třeba vpravo nahoře, vlevo nahoře a dole), pojmenování a odůvodnění částí patří do titulku.

Když to povídám studentům, někteří z nich se poděsí: „Ale to přesunu celé věty z textu do těch titulků!“ Ano, přesuňte je, ničemu to nevadí. Základní vysvětlení bude přímo u obrázků a tak to má být. Podrobnější vysvětlení, zdůvodnění, interpretace zůstanou v hlavním textu. Dvacetiřádkový titulek u obrázku nebo tabulky, to už by bylo moc, ale pětiřádkový titulek je standard a nebojte se ho.

Používejte LaTeX

Nejsem žádný hater Wordu – nedám na něj dopustit a často ho používám, jakož i ostatní nástroje z MS Office. Když ale přijde na diplomky, moje zkušenost je, že ty napsané ve Wordu jsou VŽDYCKY hnusné, zatímco ty napsané v LaTeXu bývají někde mezi „přijatelné“ a „skvělé“.

Občas pozoruji, že studentům se nechce do LaTeXu pouštět, protože cítí, že v něm neumí a budou se ho muset učit. Pravda je ta, že LaTeX neumí stejně, jako neumí Word, akorát u toho Wordu si tak nepřipadají. Kdo použije LaTeX, je nucen trávit nějaký čas hledáním, jak se jisté věci dělají – informaci najde, návod použije a má to správně. Velkou silou – ovšem u rozsáhlejších textů, jako jsou diplomky, kletbou – Wordu je, že není třeba si nic hledat, ale vždycky to jde nějak intuitivně poposouvat a pozvětšovat a pozmenšovat. Výsledkem je, že různé odstavce mají různé písmo, různé odsazení, různé mezery, dokonce někdy i barvy.

Znovu: vím, že to tak být nemusí. Mluvím ale o dlouhodobě empiricky dokonale ověřeném faktu, že když někdo použije na diplomku Word, je NAPROSTO ÚPLNĚ VŽDY HNUSNÁ. Nepoužívejte ho.

Mluvnická osoba

Použití druhé osoby (oslovení čtenáře Vy / You) je skoro vždycky špatně a je to protivné.

Špatně:

• „Podívejte se na obrázek 5, kde najdete…“
• „Když budete pracovat s knihovnou X, jistě narazíte na …“
• „Kdybyste se chtěli přepnout do nastavení, zvolíte příslušnou položku v nabídce.“

Správně:

• „Obrázek 5 ukazuje …“
• „Častým jevem při používání knihovny X je …“
• „Do nastavení je možné vstoupit zvolením příslušné položky v nabídce.“

Druhou osobu v diplomce nepoužívejte. Vůbec mě nenapadá žádný příklad, kdy by to bylo správné nebo vhodné.

Použití první osoby množného čísla (my / we) nemusí být úplně vždy špatně a „klasická“ literatura o psaní odborného textu ho dokonce někdy doporučuje jako tzv. autorský plurál:
„Zjistili jsme …“,
„Zaměřili jsme se …“,
„Navrhli jsme řešení, které …“

Moje pozorování je, že méně zkušení pisatelé se z autorského plurálu příliš často přepnou do zvláštního a nesprávného jazykového modu, který mají hluboko zažraný už z doby, kdy navštěvovali mateřskou školu. Jde totiž o způsob řeči učitelek v mateřských školách (jinak nic proti nim): „Tak děti, teď si nalepíme korálek přesně doprostřed kvítečku. Vytlačíme si trošku lepidýlka, tááák, a prstíčkem do něj korálek natlačíme, tááák. Pepíčku ty jsi ale čuně, podívej, teď to musíme utřít.“

Není vůbec tak komické a roztomilé, když diplomant touto řečí mateřských škol popisuje svoje životní dílo: „Nejdřív si musíme přilinkovat knihovnu X. Potom si vytvoříme objekty zvolených tříd a postupně je odesíláme na server. Když nám server odpoví chybovým kódem, musíme resetovat připojení.“ Nepoužívejte při psaní tento jazyk, pokud nechcete, aby vaše diplomka byla hodnocena jako dílo někoho, kdo se mentálně zasekl v mateřské škole.

Použití první osoby jednotného čísla (já / I) je správně, pokud se jedná o „subjektivní“ záležitost:
„Zaměřil jsem se na …“,
„Vytvořil jsem …“,
„Naměřil jsem …“,
„Oslovil jsem několik respondentů …“

Nesprávné (ovšem bohužel celkem časté) je použít první osobu v popisu jevů a postupů:
„V prvním kroku algoritmu si vynuluji čítače.“
„Pokud v ukazateli mám hodnotu null, provedu alokaci nového objektu.“
„Z grafu je patrné, že mám nastavenou příliš malou velikost bufferů.“

Změnil jsem názor. Je super, když ve vytištěném textu mám barevně z dálky vidět odkazy na obrázky, tabulky a do literatury (zas jinou barvičkou).

Barevné laserové tiskárny dnes tisknou krásně a spolehlivě. Doporučování čistě černého textu před pár lety bylo logické, protože inkoustovým tiskárnám různě docházel barevný inkoust, měly problémy se soutiskem barviček a vůbec to byl hnus. Žádoucí bylo, aby text byl souvislý černý (to obvykle ušlo) a obrázky prostě nějak dopadly.

Vzpomínám i na rozvoj syntax highlightingu v programování před pár lety. A vzpomínám, že ostřílení mazáci ho odmítali s různými vysvětleními: že to kazí programátorovu bystrost a vlastní pochopení kódu, že to mate, že už to není to vono poctivé programování jak za starých časů, … Jsem rád, že dnes už to není téma – syntax highlighting tu je a zůstane. A je to tak dobře. Troufám si tvrdit a doufám, že podobná historie bude následovat i v případě tištěného textu.

Když jsme řešili formátování doplomky s jedním dokončujícím diplomantem, došli jsme k tomu, že krátké fragmenty kódu (názvy tříd a metod, názvy programů a balíků, …) v textu nebude odlišovat neproporcionálním fontem (jak to bylo po desetiletí zvykem), ale barvou (společně myslím s kurzívou). Listingy o více řádcích je pořád dobré sázet neproporcionálně, aby řádky, které jsou pod sebou a nějak si odpovídají, byly správně zarovnány. Jednotlivé identifikátory a krátké výrazy vsazené přímo do textu nic takového nepotřebují (a neproporcionální jsou obvykle nadměrně dlouhé a dělají problémy na koncích řádků). Ale krásně je zpřehlední a odliší barvička.

Těším se, až se v sazbě odborného textu ustálí nějaký standard/zvyklost, jako je tomu v programovacích IDE, a identifikátory tříd získají svoji obvyklou barvu, klíčová slova nějakou jinou a ještě další proměnné a třeba atributy tříd. Do té doby použijte vlastní cit a vytvořte si kód vlastní. Nějaké odlišení (barvu + řez písma) by mohly dostat třeba i významné zkratky, možná třeba i číslené údaje včetně jejich jednotek.

Nepochopte mě prosím špatně. Netvrdím, že čím víc barev, tím lepší diplomka. Buďte vybídnuti k střídmosti, vkusu a citu. Konzultujte barevnost s někým, kdo má výtvarný cit a s vedoucím své práce. Nemyslím, že ze špatného textu použitím barviček vznikne text dobrý – nevznikne! Může se dokonce stát, že z dobrého textu použitím barviček vznikne text ne tak dobrý, nebo dokonce špatný (i když magora, který by to dokázal, bych chtěl vidět…).

O čem tady píšu je, že střídmé a rozumné použití barviček (už) není zlo a dokonce může text zpřehlednit a zkrásnit. To chceme.

Tiskárny tisknou barevně. Dělejte to taky tak!

Dopis o tom, že v dotyčné rozhlasové stanici pro neúspěch končí, měl už napsaný, když dostal radu, která ho zachránila. Podle ní měl jít na Čáru (ulice Česká v centru Brna, kde chodí celkem dost lidí, pozn. red.), nějakou dobu pozorovat cvrkot a vybrat si mezi lidmi jednu posluchačku (jak říkám, vysílal pro ženy). Nemusel s ní ani mluvit, potřeboval prostě tvář a postavu konkrétní typické ženy, pro kterou vysílá a pak vysílat pro ni.

Stejnou věc vědí zkušení přednášející: v posluchárně si musí vybrat jednoho člověka, možná spíše někoho méně pozorného a skeptičtějšího, a mluvit tak, aby ten jeden se chytil, aby toho jednoho zaujal. Je to trochu paradoxní. Když má být co nejvíc užitečný všem, nesmí přednášet pro všechny, ale pro jediného z nich. Je to asi tím, že komunikovat s osobou je přirozené a komunikace je pak osobní, lidská. Do osoby je možné a přirozené se vžít. S osobou – třeba imaginární – je možné budovat vztah.

No, a stejně je to s diplomkou. Diplomka je nakonec text a text je způsob komunikace. Jedna strana komunikace je jasná: študent, který diplomku řeší. Kdo je ale ta druhá strana? Kdo jsou oni, kteří pak budou diplomku číst a komu ji píšu? Starý a rigorózní profesor, který sedává u státnic? Zachmuřený a šťouravý oponent? Nesoustředěný bezejmenný akademik, kterému je diplomka vlastně ukradená a vlastně ji ani nečte? Nebo někdo ještě úplně jiný?

Moje dnešní rada, milé děti, je: Pište svou diplomku pro studenta, který má na vaše dílo navázat.

Představte si, že na vaší práci bude dál pracovat student Franta, asi tak stejně chytrý jako vy sami. Máte teď čtyři hodiny na to, abyste mu svou práci ukázali, zasvětili ho do všeho, co je potřeba, a on pak bude pokračovat sám. Franta je studentem stejné školy jako vy a ví asi tolik, co průměrný student, není žádným super odborníkem na obor vaší diplomky, ale rozhodně není blbý a řešeného tématu se neštítí. Franta, tak jako vy, se o tom, že bude po vás pokračovat, zrovna dozvěděl, takže ještě neměl čas si něco k tématu nastudovat.

Bude dobré začít tím, že se Franta dozví, co je cílem práce, proč se to celé dělá, co mají být výsledky.

Nikdo soudný by hodinu z vyměřeného času s Frantou nestrávil tlacháním typu: „Internet byl vytvořen americkou armádou v roce 1962, pak v roce 1991 v CERNu udělali www, a nyní se používá v nejrůznějších oblastech lidské činnosti,“ (to vše na šesti stranách s mnoha odkazy a obrázky).
Franta obvykle nepotřebuje několikastránkové skriptum o detailech barevných modelů pro reprezentaci obrázků, historii a detaily Houghovy transformace, kompletní popis vrstev referenčního modelu ISO/OSI, ani palbu koláčových grafů o zastoupení jednotlivých mobilních platforem na trhu za posledních deset let.
Franta potřebuje nasměrovat na cenné zdroje, které vám při řešení pomohly a chce letmý popis nástrojů a algoritmů, které byly nutné pro řešení: „Budeš potřeboval nástroj XY, který slouží k tomuhle a tamtomu, hlavně jeho modul PQ, který se používá tehdy a tehdy. Nejlepší je k tomu tato dokumentace.“

Řekněte Frantovi hodně o tom, co se při řešení osvědčilo a co pomáhalo, ale upozorněte ho i na to, co nejdřív vypadalo jako dobrý nápad, ale pak se ukázalo jako zbytečné nebo nefunkční.
Dobře dávkujte úroveň detailu. Nějakou optimalizační flignu rozeberete ve zdrojovém kódu řádek po řádku, nějaký pomocný modul přejdete jedním odstavcem s popisem vstupů a výstupů a odkazem na použitou knihovnu.

Představte si průběh toho čtyřhodinového sezení s Frantou.
O čem byste asi mluvili na začátku, kdy se Franta teprve začíná orientovat, která vlastně bije?
Co jsou věci, které by rozhodně měly zaznít?
Jaké obrázky byste v průběhu sezení malovali?
Na co by se Franta vyptával, protože je to důležité a přitom to není samozřejmé?
Na jaká omezení a nedodělanosti byste Frantu potřebovali upozornit, aby neupadl do nějaké pasti?
Jak vlastně Franta může pokračovat? Co jsou otevřené záležitosti, které by ještě stálo za to vyzkoušet a vylepšit?
Co byste říkali úplně první (úvod) a úplně poslední (závěr) minutu sezení?

Tím vším nemyslím, že by bylo třeba čtenáři diplomky tykat, nebo ho oslovovat vole.
Objektivní věci je možné popsat objektivním jazykem: „Tento modul se skládá ze tří částí. Na vstupu této funkce je číslo. Načítání realizuje tato třída. Tento algoritmus je ilustrován na obrázku X a přesně specifikován pseudokódem Y.“
Subjektivní věci, ať jsou psány subjektivním jazykem: „Rozhodl jsem se zaměřit především na to a to. Ze tří popsaných algoritmů jsem použil ten první, protože. Při řešení této části jsem měl problémy především s tímto.“

Zapomeňte prosím na: „Takhle se to přece v diplomkách obvykle píše.“
Museli byste něco Frantovi říct nebo by se na to sám zeptal? Určitě to tam patří.
Klepal by si Franta na čelo, kdybyste mu kreslili nějaký obrázek nebo vykládali nějakou litanii? Nejspíš to do textu nepatří.

Na diplomce záleží a vyřešit a napsat ji není jednoduché. Každý vedoucí i oponent má trochu jinou zkušenost, radí trochu jiné věci a bazíruje na trochu jiných věcech. Tak nějak se všem trefit do noty a všechny potěšit je asi oříšek.
Mám naději, že navržené myšlenkové cvičení s Frantou může do procesu přinést lidskost a zdravý rozum. Myslím, že by to nemělo uškodit.

Zeď se staví z cihel a malty. Cihly můžou být větší nebo menší, delší nebo kratší, s dírkami nebo plné. Vůbec to nemusí být cihly, ale tvárnice nebo kameny. Malta může být tenčí nebo tlustší, může mít různé složení, možností je tisíc. Pokud má ale zeď za něco stát, musí platit tři věci: cihly musí být dobré, malta musí být dobrá, zedník to musí dobře propojit.

Když přijde na odborný text (diplomka, disertace, článek), cihly jsou fakta, skutečnosti a zjištění, o kterých text pojednává. Informace, ze kterých pojednávaný text vychází a příslušné odkazy do literatury. Úvahy autora o tom, jak se věci mají, co a jak by mohl dělat a čím měřit výsledek. Návrh, jak zaútočí na řešenou práci, projektová činnost, návrh databází a uživatelských rozhraní. Popis vytvořeného řešení, naprogramovaného softwaru, vysoustružených kovových dílů. Vyhodnocení dosaženého řešení na grafech, v tabulkách, v blocích textu, které grafy interpretují a tabulky vysvětlují. To jsou cihly.

Zedník cihly postupně skládá podle vhodného vzoru a – propojuje je maltou. Přesně tak to musí být v dobrém odborném textu. Nesmí mu chybět malta.

Mám rád obraz Jeana-Luca Lebruna, kterým vysvětluje význam úvodu (a závěru) odborného článku. Čtenář je návštěva, autor je pan domácí a článek je jeho dům. Úvod je, když pan domácí otevírá domovní dveře a říká:
„A to jsem rád, že jste přišel, už jsme se dlouho neviděli. Buďte vítán a pojďte dál. Tady u rohožky se můžete přezout do papuček. Kdybyste potřeboval na záchod, je to tamhle vpravo vzadu. Nejprve půjdeme tady vlevo do kuchyně a dáme si něco na zahřátí, pak tady po těch schodech nahoru do pracovny a budeme se bavit o našem obchodě.“
Hned mezi dveřmi nikdo pohostinný nebude navrhovat cenu prodeje a neotevře počítač, aby si dělal poznámky.

Závěr článku pak je, že hostitel i host sejdou zpátky po schodech dolů do chodby, host se přezouvá a hostitel povídá:
„To jsem rád, že jsme se domluvili. Ještě vám pošlu poznámky mailem a budu se těšit, že do týdne mi pošlete podrobný návrh. Tak vám přeju šťastnou cestu domů, koukám, že se trochu zatahují mraky, tak snad nezmoknete.“
Zamává mu a zavře dveře. Při obouvání se host asi už nedozvídá poslední variantu návrhu na obchod – to už probrali v pracovně. Do závěru už patří to rozloučení, domluva a mírný přátelský smalltalk.

Podobných mikroúvodů a mikrozávěrů je odborná práce plná. Každá kapitola a každá podkapitola asi má mít nějaký mikroúvod a mikrozávěr. V metafoře domu hostitel říká něco jako:
„Tak teď bychom se mohli posunout tady k té tabuli s fixami a nakreslit si schéma systému, který chceme udělat.“
nebo
„Aha, na to bude dobré zapnout projektor – počkejte chvilku, vytánu ho a připojím. Mezitím mi ještě řekněte, jak jste to myslel s těmi záložními bateriemi.“

To, že v textu chybí malta která by dobře spojila všechny cihly, se někdy (pozor, zdaleka ne vždycky) pozná podle nadpisů, které následují hned jeden po druhém:

V opravdu dobrém textu mezi nadpisy bude vždy nějaký text a to ne jen jeden řádek. Před každým informačním blokem (kapitolou, podkapitolou) může být shrnutí co se čtenář dozvěděl v minulém textu a uvedení, proč právě teď je ten správný okamžik se pustit do následujícího tématu, jak navazuje na předchozí, jak čtenáře posune v pochopení celého řešení a proč se na následující informace má těšit.

Neplatí to bohužel naopak – když v práci nikdy po sobě nejsou dva nadpisy, ještě to neznamená, že text je dobrý. Ale to je jasné.

Někdy to studentům říkám a odpověď je: „Jo, já vím. Já tam pak napíšu nějaké ty bla bla omáčky, teď jsem psal jen ten skutečný obsah.“ To je nepochopení – hostitel se nestane pohostinným tak, že bude ukecaný, že bude žvanit nebo házet vtípky. Co říká, musí mít význam a přínos. Musí se do návštěvy vžít a chtít jí pomoct. Kdo říká: „Já se zaměřuju na kladení cihel, to je důležité. Nějakou maltu pak snad vyhrabu v garáži a namatlám ji tam,“ není a asi jen tak nebude mistrem zednictví. Prostě (zatím) nepochopil, v čem spočívá dobrá zeď.

Když nějakou tu diplomku nebo článeček budete psát, můžete se ptát třeba takové otázky:

• Nechybí mi mezi cihlami malta?
• Je malta dobrá? Propojuje a lepí jednotlivé cihly, aby dohromady vytvořily pevný celek?
• V jakém rozpoložení je čtenář v každém místě textu? Jak mu můžu pomoct, aby se orientoval v tom, co už bylo a co bude následovat?
• Jaký jsem hostitel? Jak mě čtenář vnímá? Věří mi? Je mu u mě příjemně? Jak to můžu vylepšit?

Pokud píšete blbou diplomku nebo blbý článek (stává se to a vlastně mi to vůbec nevadí, pokud z nějakého důvodu nebudu muset vaše dílo číst), těmito věcmi se nezabývejte, jen vás budou zdržovat.

Pokud chcete psát dobrou diplomku nebo dobrý článek zabývejte se jimi důkladně. O to víc, pokud jste technik a odborník – takoví lidé se často mazlí s cihlami a na omítku jim nezbyde pozornost. Práce je pak celkem dobrá, ale něco jí chybí.

Zažil jsem ale také, že pokud běžný univerzitní program začnou studenti chápat jako zkušenost, kterou mohou využít k vyřešení problémů, které se jich týkají, dostaví se ohromující pocit uvolnění a silný pohyb vpřed. A platí to pro studijní programy tak odlišné, jako je matematika a osobnost.

Píše Carl Rogers. Nepíše to někdy teď, na vlně módních inovací školství všeho druhu, ale někdy v roce 1958. Pochopitelně to tou dobou není učitel IT, je to psycholog a psychoterapeut, jeden z prvních, kdo do psychoterapie začali vnášet přesné měření a objektivitu, ale taky empatii a přijetí.

Rogersovi se daří pojmenovávat, co považuji za důležité na diplomkách (bakalářka je taky diplomka – dostává se za ni diplom) a co na nich mám rád. Nabízejí zvláštní příležitost zabývat se něčím podle svého výběru a svého zaměření. Něčím, co se mě dotýká, v čem vidím smysl, co pro mě představuje výzvu.

Rok od roku se zvyšuje počet diplomek, které směřují k vytvoření vlastního komerčního nebo nekomerčního veřejného projektu – startupu, aplikace, webové služby. Jejich řešitelé nemají na růžích ustláno: takové zadání obvykle znamená daleko víc práce a v některých případech horší hodnocení, protože pro nutnost „zvládat všechno“ někdy řešiteli třeba unikne detail z „jádra práce“. Mají můj respekt a všechnu podporu, které jsem schopen.

Kdybych se teď – s tím, co znám – měl vrátit na začátek posledního ročníku školy a volit diplomku, nevybíral bych si tu, jejíž název vypadá nejjednodušeji. Vlastně bych se vůbec moc nedíval na seznam vypsaných diplomek, možná snad pro inspiraci a pro představu, kdo z vedoucích se čím zabývá. Hledal bych vlastní problém a vlastní výzvu a šel o ní vyjednávat s vedoucím, kterému věřím. Vymyslel bych si několik variant, nechal si je rozbíjet a přicházel na další a další konzultace s dalšími nápady, až do okamžiku, kdy se oko vedoucího i oko studenta rozzáří, že: „Jo, to vypadá hodně zajímavě!“

Třeba to uděláte taky tak.

Připadá mi hodně zajímavé, že většina psychoterapeutů, zejména psychoanalytiků, vytrvale odmítá provádět jakákoli vědecká zkoumání své terapie nebo dovolit takové zkoumání jiným. Já tu reakci chápu, protože jsem ji sám zažil. Zejména z období, kdy jsme se zkoumáním začínali, si dobře pamatuji tu úzkost z čekání na to, jaké výsledky se objeví. Co když se naše hypotézy nepotvrdí! Co když byl náš přístup nesprávný! Co když jsou naše názory neopodstatněné! Při zpětném pohledu na takové okamžiky mám dojem, že jsem považoval fakta za potenciální nepřátele, za možné nositele pohromy. Zřejmě mi trvalo dost dlouho, než jsem si uvědomil, že fakta jsou vždycky přátelská. Sebemenší důkaz, který člověk může v kterékoli oblasti získat, jej přivádí mnohem blíž k tomu, co je pravda. A být blíž k pravdě nikdy nemůže být škodlivé, nebezpečné nebo neuspokojivé. Takže ačkoli pořád hrozně nerad své uvažování pozměňuji, pořád nesnáším, když se mám vzdát starých způsobů vnímání a konceptualizace, přesto jsem si na nějaké hlubší úrovni významnou měrou začal uvědomovat, že tyto bolestné reorganizace jsou tím, co je známo jako učení, a že jsou sice bolestné, vždy ale vedou k uspokojivějšímu, protože jaksi přesnějšímu nazírání na svět. A tak je pro mě dnes jednou z nejlákavějších oblastí úvah a spekulací ta oblast, v níž některé z mých hýčkaných myšlenek ve světle důkazů neobstály. Cítím, že pokud se mi podaří ten problém rozlousknout, ocitnu se v mnohem uspokojivější blízkosti pravdě. Jsem si jistý, že fakta budou mými přáteli.

(Carl R. Rogers, Být sám sebou)

A.D. 2007: Proč jsou labutě bílé? Protože se bílá barva v selekčním procesu prosadila. A proč se prosadila? To nevíme, ale protože se prosadila, nějakou výhodu vzhledem k reprodukci přinášet musela.

Z tohoto srovnání je patrné, jak radikálně se podařilo se středověkým obskurantismem zatočit.

(Stanislav Komárek, Příroda a kultura)

Jsou ale věci tvůrčí, z podstaty zajímavé a sloužící za zdroj poučení – věci, kde si jeden chce zachovat mysl začátečníka. A takovou věcí je pořádání maratónů. Takže pro tentokrát jsme se jali kapku si zkomplikovat život. Nevíme, jak se věci vyvinou, ale tušíme, že bude legrace. Inovace tohoto maratónu je, že bude překážkový.

Překážkovostí máme na mysli to, že zadání nebude jedno na celý maraton, ale bude se postupně (cca po 2-3 hodinách) zpřesňovat či přidávat. To bude nutit být ve střehu jak nás organizátory, tak naše účastníky. Zároveň budeme aktivnější v interakci s účastníky a v pomoci jim. To nejpodstatnější, co si slibujeme, je, že se tak více naučí účastníci maratonu, ale i my.

Pojďte to vyzkoušet s námi! Jste-li studentkou či studentem FITu a chcete-li se naučit o vývoji IT projektů něco, co se nedá předat na přednáškách, ale musí se zažít, maraton je pro vás!

V pátek v 9:00 už fakt začínáme – dorazte o půl hoďky dříve, ať máte čas rozvášnit všechno vybavení! Úderem deváté bude třeba začít na své kaskadérské práci.

Tento maraton bude (opět) zaměřený na vývoj her. Týmy udělají dobře, když se předem poradí, které nástroje pro tvorbu her jim sedí a s nástroji se předem seznámí. Prozradit už teď můžeme, že budete vytvářet 2D hru. Můžete vyvíjet pro mobil, web, desktop (libovolný OS), chytré hodinky, palubní systémy letadel, vestavěná zařízení, moderní mikrovlnné trouby, prostě úplně pro cokoli. Na stránku s informacemi umístíme v průběhu času nějaká (nezávazná!) doporučení pro volbu vhodné technologie. Sledujte a krmte také náš fejsbuček, kde se těšíme na vaše komentáře, fotky, výkřiky a další sociální materiál.

Neváhejte, přihlašujte se zavčas!

Nezapomeňte do týmu přibrat svoje IT kamarádky. Zatím vždy jsme vyhlašovali zvláštní achievement za dívku v týmu. Superzvláštní achievement za tým složený ze samých dívek jsme zatím nikomu přiznat nemohli. Co kdyby se tak stalo zrovna tentokrát?

FAQ:

• Nezabývám se počítačovou grafikou/multimédii/mobily/Linuxy/Windowsy. Bude Marathon mít pro mě smysl?
  Rozhodně bude. Hledíme zadávat zadání tak, aby smysluplné řešení mohlo zahrnout různé IT odbornosti a aby nebyla předepisována konkrétní platforma. Hlavním benefitem pro účastníky je zážitek práce na týmovém projektu za jaksi extrémních okolností – to se hodí komukoli, kdo chce být dobrý v libovolné oblasti IT.
• Jsem stydlivý a bojím se přihlásit, protože byste mě mohli kousnout. Kousnete mě?
  Nekousneme. Přihlaste se.
• Kde berete tu dlouhou chvíli, jíž ukracujete pořádáním takových opiček?
  Ve skutečnosti nemáme dlouhou chvíli. Maratóny máme rádi a stojí nám za bolestivé oběti času a sil. Děláme to pro naše studenty i pro sebe. Přijďte, třeba zjistíte, že vám taky dávají smysl.
• Necítím se jako mistr světa v programování – ztrapním se na Marathonu?
  Samozřejmě, ztrapníte, vaše okolí se vám vysměje, všechny vaše studijní výsledky v informačním systému školy budou vynulovány, nikdo od IT na celém světě už s vámi do smrti smrťoucí nepromluví a nikdy se nevdáte/neoženíte. Teď vážně: neblbněte, na Marathonu jde o ten zážitek a o to, abychom se všichni (všichni!) něco nového naučili.

Velice se těšíme!

Tady je jedno video pro pokochání. Ukazuje úplně automatickou kalibraci kamery. Bez toho, že bychom o kameře věděli její parametry, její umístění, cokoli, dokážeme ji zkalibrovat – vědět o ní dost, abychom modelovali trojrozměrný prostor, který vidí a dokázali měřit rychlosti, vzdálenosti a kde co.

V této fázi vývoje potřebujeme data. Konkrétně obrázky autíček, jak jedou po ulici. Hodně obrázků. Strašně moc obrázků. Příkladem může být kamera za oknem mé kanceláře (toto je živý obraz):

Z ní už několikátý měsíc vyřezáváme úplně každé auto, které projede a stroje se z toho strojově učí. Vzrůšo je, že se učí samy, jen pozorováním ulice. My jim neříkáme co je co. Z dostatku obrázků už se naučily pár typů aut, třeba tady pár příkladů Oktávek combi Mk2, nějaké Fabie 1, Focusy combi:

Na pár desítek tisíc obrázků – měsíc pozorování jedné kamery – docela dobrý. Ale to byla rozcvička. Teď potřebujeme prohnat náš výpočetní cluster pořádně – statistiky ukazují, že nám občas zahálí a pár set výpočetních jader často leží ladem.

Nuže prosím: Půjčte nám své okno!

Pokud máte výhled na ulici, můžete pomoci dobré věci a my budeme vděčni.

Pokud z vašeho okna máte aspoň trochu podobný výhled a byli byste ochotni tam třeba na měsíc strpět ležet elektronickou krabici, pomozte vědě a ozvěte se mi, prosím!

Podobné hovory jsou nezbytně potřeba a já jsem jejich velký milovník. Proto, aby tyto více a účinněji probíhaly, podělím se o úvahu, která mě pomáhá podobný dialog iniciovat a držet se v něm na věcné rovině. Třeba pomůže i někomu dalšímu. Tato úvaha neplatí jen pro školu. Naopak, bude užitečná ve firmách, zájmových spolcích, v politice a snad všude, kde je třeba skloubit rozdílné zájmy a najít způsob soužití.

Proaktivita a hostilita

Asi aby to celé znělo odborně, vyhovuje mi přemýšlet o dvou dimenzích pojmenovaných cizími slovy.

První věc, která má vliv na probíhání nebo neprobíhání debaty mezi různými stranami o společném podniku, je proaktivita. Když píšu krkolomně „proaktivita“ místo jednoduše aktivita, je to proto, abych zdůraznil, že se jedná o iniciativu. Slovo aktivita je schované i v „reaktivitě“ nebo „reakci“ a když hovořím o této dimenzi, myslím aktivitu původní, samostatnou, nikoli reagující na druhou stranu. Tedy myslím na proaktivitu.

Druhá dimenze, o které v této souvislosti přemýšlím je hostilita. Hostilita je opak přátelskosti. Mimochodem, je zajímavé, že čeština pro takový postoj nemá vlastní slovo, ale pouze tu negaci: „nepřátelský“, „nepřátelskost.“ Jsme snad národ bez vztahu k hostilitě? Dimenzi záměrně nenazývám přátelskost ale používám její negaci a hned vysvětlím proč.

Poměrně často bývám svědkem omylu, kdy se tyto dvě dimenze ztotožňují:
Jestli se ti to nelíbí, musíš je seřvat.
Mají jiný postoj a proto jsou to svině.
Dokud jim pořádně nešlápneme na kuří oko, nic se nezmění.

Nejen že jsem přesvědčen, že tyto dvě dimenze nejsou totožné. Dokonce si myslím, že jsou nezávislé, že vůbec nekorelují, jsou ortogonální:

I. Nízká proaktivita, nízká hostilita

Pokud jsou naše dvě dimenze nezávislé, má být možné se volně pohybovat po grafu – po všech jeho kvadrantech. Je to možné?

Je možné nebýt aktivní a nebýt hostilní. Znamená to nezajímat se o svoje okolí, věci neřešit a netrápit se jimi. Ve školním kontextu to znamená vytvořit všechny projekty, složit všechny zkoušky, dodržet všechny termíny, ale nezabývat se přitom tím, jestli by systém nemohl sloužit lépe, jestli mladost do něj investovaná je opravdu nejlépe zhodnocená. Je to takový mrtvolný kvadrant:

Školy mají takové studenty rády. Oni nepůsobí žádné problémy, nežádají žádné změny. Nestojí úsilí. Škoda je, že ta mrtvost se šíří a zachvacuje celý systém – nemění se, neučí se, nevyvíjí se. Umírá.

II. Nízká proaktivita, vysoká hostilita

Toto je kvadrant facebookového nadávání, osobní nasranosti a privátního stěžování.

Mám podezření, že školy (a vlády a managementy ve firmách a další podobná tělesa) mají tento typ taky vlastně rády. Vyhovuje jim, že takoví studenti nejsou aktivní – nevznášejí zpracovatelné požadavky, vlastně nic uchopitelného nechtějí, vlastně není třeba nic měnit. Zároveň jsou ale trolové vítaným důkazem, že oni si ničeho neváží, všechno zkazí, člověk se jim nijak nezavděčí a proto je správné je držet na krátké šňůře a vůbec jim okořenit život.

Sluší se poznamenat, že já tuto úvahu píšu z pohledu studenta vůči škole nebo občana vůči vládě. Stejné postoje fungují naopak a škola (profesorstvo, vedení) může zaujmout kterýkoli z popisovaných postojů. Pokud dokonce obě strany zaujmou tento pasivně agresivní přístup, neprobíhá žádná debata, žádná výměna, probíhá jen vzájemná nenávist a pohrdání. Škoda.

III. Vysoká proaktivita, vysoká hostilita

Tu a tam se objeví studenti – bojovníci. Tíhnu k tomu, abych je podporoval a zastával se jich, protože si hodně vážím toho, že jsou aktivní. Mění svět kolem sebe k lepšímu, aby lépe sloužil jim samým i těm okolo.

Bohužel se při tom dopouštějí ztotožnění, o kterém jsem mluvil dříve. Ztotožňují, že něco dělat znamená bojovat.

Někdy je nezbytné bojovat za správnou věc, o tom není sporu. Někdy policie musí vykopnout dveře, za nimiž se zabednil zlý terorista. Na druhou stranu beranidlem rozbít dveře, které jsou pootevřené a za nimiž nás očekávají na návštěvu, není nejzdravější způsob, jak se uvést.

IV. Vysoká proaktivita, nízká hostilita

Někdy se situace vyhrotí a mezi aktéry společného systému vznikne boj – obě strany jsou proaktivní a hostilní. Pro všechny zúčastněné je to vyčerpávající a nepříjemné a tu a tam se začnou objevovat hlasy vyzývající k uklidnění: „Nechte toho, nehádejte se!“ Rozčepýřené strany jsou dotčené – to máme rezignovat na svoji aktivitu? Smířit se s neuspokojivým a třeba nespravedlivým systémem? To tak!

Není tomu třeba. Je možné ubrat na hostilitě a přitom zachovat aktivitu. Kéž to umíme!

Co s tím?

Systémy a jejich účastníci mají přirozeně rádi partnery, kteří nejsou aktivní. Nepřinášejí požadavky, nepřinášejí podněty, není třeba nic řešit a o ničem přemýšlet. Systémy mají dokonce přirozeně rády pasivně agresivní jedince – jsou sice naštvaní a někde doma si trollují, ale jsou pasivní a to se hodí.

Tato moje úvaha má za cíl jedno: Připomenout důležitost toho čtvrtého kvadrantu, v němž jsou účastníci dosti proaktivní a málo hostilní. Můžou být aktivní více nebo méně. Můžou být hostilní nulově nebo o něco málo víc. To není tak podstatné.

Vím, že existují studenti z prvního kvadrantu – školu berou, jak je, a nic neřeší. Vím, že existují příslušníci druhého kvadrantu – mají nespokojenost a zlost a ventilují si ji moderní obdobou pivního nadávání: facebookovým stěžováním. Občas se objeví bojovníci z třetího kvadrantu – s velice oprávněnou motivací se pustí do boje a konfrontace a vykopávají pootevřené dveře. Bitka bývá větší nebo menší a přečasto končí potlačením aktivity, jež – lépe nebo hůře – sníží i hostilitu.

Jsem si jistý, že pro systém, jako je třeba škola, je lepší, když účastníci jsou aktivní, i když to znamená jisté nepohodlí a práci navíc. Je to jediný způsob, jak se vyvíjet, zlepšovat a nezahynout na kornatění cév. Zkušenost zároveň říká, že aktivní ale zároveň hostilní komunikace je vyčerpávající, znamená budování příkopů, kalí vodu a špatně končí. Pro spoustu lidí to není intuitivní, ale je možné být zároveň aktivní a zároveň málo nebo vůbec hostilní. Pojďme to zkusit.

Ať jste student nebo učitel, prosím vás: Překonejte se a buďte aktivní. Přitom si dejte dobrý pozor, abyste aktivitu nezaměnili za nepřátelskost. Nebyli byste první ani poslední, komu se to stalo, ale svůj osud a prostředí byste tím docela jistě nezlepšili.

(Strugačtí)